Fanny, snahu musí mít oba,jinak už není  co řešit.

Fanny5 napsal(a):

Vanilko, moc dobře ti rozumím, cítím, jak to myslíš. A jednu otázku, necítíš se chudší o to, že ta láska je o tom, že kdo má víc toho druhého na háku. Měla jsem ho na háku před rozchodem, ale že by to lásce ke mně prospívalo, to se říct nedá. Z toho jsem vycházela teď. Chtěla jsem mu dávat svoji lásku znát, aby věděl, že mi na něm záleží. Dost jsem se na to soustředila.
Vždycky tu čítám, že si opomíjení manželé najdou milenku a hledají u ní to mazlení hlazení, ten zájem atd, atd. Na druhou stranu, když se člověk fakt snaží dávat chlapovi najevo, že o něho stojí a že mu na vztahu záleží, tak je to taky špatně, protože on se začne cítit silný v kramflecích a začne tím opovrhovat. Kur....., asi fakt budu sama, protože tohle je na mne fakt složitá logika.

Tak mi to prosím vás někdo vysvětlete. Když jsem se chovala jinak, byla to "ta moje podělaná hrdost". Teď v domnění, že se poučím z chyb, jsem se snažila o opak (nebojte, nijak jsem to nepřeháněla) a stejně je to k ničemu.

Fanny, pozor! Teď mě asi mnohé "ukamenují": Já k němu nejsem netečná! Naopak! Chovám se hodně jako jeho milenka! A hodně dělám, co chci já! Dřív jsem pořád řešila, jestli se mu náhodou svojí láskou nevnucuju, jeslti mu neříkám častěji miluju tě než on mě, jestli si nezačínám sex častěji než on atd. A Teď? Je mi to jedno, začnu sex kdy chci já, jeho neřeším, mám své vnitřní potěšení z toho, že když chci tak ho dokážu i po letech svést, říkám mu často že je můj miláček i když zrovna není třeba jen proto, abych z toho měla prospěch - je pak milý. Taky často projevuju zájem o to co říká i když si někdy zároveň v hlavě říkám, teda to je úroveň. Ale dělám to proto, protože mě to baví. Baví mě ho takhle svým způsobem ovládat. Zní to hnusně, ale beru to u sebe jako pokrok, protože leta jsem byla za hodnou holku a on ovládal mě.

Ale nezávislá jsem v tom, že mě už nerozhazuje jeho chování. Samozřejmě mu dávám najevo, když jsem nespokojená. Celé se to tak blbě vysvětluje. Když si to po sobě čtu, tak se mi zdá, že moc neumím své nové chování popsat. Jasně mu dám najevo, co se mi nelíbí ale jak on zareaguje, to je jeho problém. Ale milá a vřelá jsem, ale ne za každou cenu. když mě to je příjemné nebo když z toho mám prospěch. Zní to hrozně jako nějaké kupčení s city, s láskou. ALe ve skutečnosti to tak není, jen ve vztahu  teď používám víc rozumu než dřív.

Ale jinak mi Fanny taky vrtá hlavou, proč se tak "nevyplácí" moc milovat, proč se ke mně teď muž chová líp a víc mě miluje (dle jeho slov nejvíc za těch 17 let co mě zná) a já naopak ho teď miluju nejmíň co jsme ho kdy milovala.

Taky jsem se snažila chovat jako milenka, dotyky, každou chvilku pusa, miláčku. Mazel to já jsem, to by mi šlo.
BM mi říkal, že by byl rád, kdybych mu přes den třeba poslala SMSku, ale když jsem zjistila, že mi ani neodpoví, on mi většinou sám od sebe neposlal nic, tak jsem toho záhy nechala.
Jako by chtěl, aby určitou moji závislost cítit, že? Jenže to bych vážně nebyla tak docela já. Spíš jsem se opravdu hodně snažila.
Ale už nebudu, slibuju. Nechám to plynout dokud mi to takhle nebude vadit a pak ....... se uvidí.
Jsem sice romantička, ale ne stylu, zdrobněliky v SMSčičkách. Ani neočekávám od muže plamenná vyznání lásky. Činy mi vypoví víc.
A činy mi zatím vypovídají ......... však víte co. Že na mě dlabe jako na milenku, ale jsem asi dobrá "máma" a kámoška.

Sorry, že nepíšu o dětech, ale o těch to není, je to o mně. Miluji je, jsou to zlatíčka (asi jako všchny, někdy na zabití), ale tohle je můj život. Ony si ho snad zařídí líp.

Taky se mi líbí její přístup a vím, že to v některých případech jinak nejde, když si chceš uchovat zdravý rozum a sebevědomí.  Určitě jsem taky schopná vypustit ho, ale mrzí mě, že to tak musí být, že nejsme schopni rovnocenného stabilního vztahu, kde oba dávají i berou přibližně stejnou měrou. Kde člověk může projevit, co cítí, aniž by klesl v očích druhého (nebo srdci druhého).

Takový vztah asi stojí za prd. A že to tak bývá většinou, to je ještě smutnější.

Fanny5 napsal(a):

Taky se mi líbí její přístup a vím, že to v některých případech jinak nejde, když si chceš uchovat zdravý rozum a sebevědomí.  Určitě jsem taky schopná vypustit ho, ale mrzí mě, že to tak musí být, že nejsme schopni rovnocenného stabilního vztahu, kde oba dávají i berou přibližně stejnou měrou. Kde člověk může projevit, co cítí, aniž by klesl v očích druhého (nebo srdci druhého).

Takový vztah asi stojí za prd. A že to tak bývá většinou, to je ještě smutnější.

Těžko můžeš mít rovnocenný stabilní vztah po provalené nevěře ....

Beru to jako skoro jako zázrak že dva po tom vydrží spolu ...

A myslím že všechny Ti tu radíme abys hlavně dělala co Ty chceš ....


A ještě k mému současnému vztahu s mým manželem: já jsem v tom vztahu spokojená, možná i šťastná, netrápím se a užívám si to. Je to asi to nejlepší, co teď můžu mít. Ale pokud by to zítra mělo skončit, nesložím se z toho.
Nechci, aby můj muž vyzněl z mého popisu jako nějaký debílek. V jiných oblastech si ho vážím a obdivuju a potřebuju. Mé kamarádky (co nevěd o nevěře) mu říkají Mirek Dušín, je podle nich úžasný. To jen tak na okraj a trochu

Kuřátko, děkuji ti také za tvůj názor. Myslím, že každá máte pravdu v něčem. Pravdou je, že za mnou chodil celou dobu, co jsme byli od sebe. Někdy častěji, někdy méně. To když jsme měli nějaké spory. Faktem je, že jsme se začali nejvíc sbližovat, když mě přestal zajímat úplně. A začala jsem ho brát pouze jako otce svých dětí, se který se prostě musím vídat, ať chci nebo ne. Asi najednou vycítil, že je opravdu mezi námi konec a frekvence jeho docházení se zvyšovala a návštěvy prodlužovaly. V tom vidím tvou pravdu se ztracenou hračkou.
Teď je zpátky, dosáhl svého cíle a už ho to asi zas nebaví, už to není tak lákavé jako vzdalující se, nedosažitelné.

Taky se sem chodím dobíjet a vidět věci z různých úhlů. Je zajímavé číst názory nezaujatých lidí a zjistit, že mou situaci vidí stejně jako já. Že má snaha je opravdu marná.

Vanilko, vím, že je skoro zázrak, když lidé ustojí nevěru a obnoví vztah a věřím, že v některých případech může být pak ještě lepší, vzhledem k tomu, že si aktéři uvědomí o co přišli nebo mohli přijít. To ovšem není náš případ. Ikdyž jsem to tak cítila a doufala, že on to tak taky cítí.

Můj BM bohužel pro mé přátele nikterak úžasný není. Mají ho rádi, jako milého a zábavného člověka do party (takový bavič), ale za dobrého manžela ho nepovažuje nikdo. Ani jeho rodina a známí. Všichni vědí, jak to u nás fungovalo a všechno bylo na mně. Ale na tom, co si myslí ostatní jsem své rozhodnutí (zkusit nebo nezkusit) rozhodně nestavěla. Někdo myslel, že je dobře to zkusit, někdo ne.

Holky, kdepak myslíte, že je teď a kde byl včera večer? ... V hospodě? ... Bingo. Ale víte, že je mi to, i díky vám, skutečně srdečně jedno?

Lavai, já už to s bydlením měla vyřešené, a teď ho mám zas tady, podnájem zrušený.
Kuřátko, já taky nemyslím, že je dobré bydlení s BM, pokud už spolu nežijí jako partneři, tedy já to asi neumím a nechci. Někdo to umí, ale já to asi dlouho nezvládnu. A žít s ním jen tak napůl, to mi taky asi nepůjde a že by ještě byla šance na nápravu, to tu ani nechci naivně rozebírat.

Upravil(a) Fanny5 (19. 2. 2007 20:24)

Fanny5,jak to máš s tím bydlením?Nějak nevím?Mu končí podnájem nebo tobě???
Já tady BM mám...Nelíbí se mi to,ale nic s tím nenadělám.Někdo řekne že to nechci řešit-že to jde...ale já asi fakt nechci...Dům je napsaný na děti-takže by ho musely "vyhodit" děti..A to nechci....I když vědí,co je jejich tatínek zač,co dělá,jakým způsobem žije...Ale pořád je to jejich tatínek....Jim nic neudělal...
Takže jsem 5 let nevěděla,tápala,pořád dokola se ho ptala jak si další život představuje,co chce,co by si přál...No byla jsem naprosto blbá...S prominutím....Teď je mi srdečně jedno co chce...
Škoda,že jsem babinet nenašla dřív,nemusela jsem v tom tak dlouho plácat.
Takže jsem pročítala a pročítala-a pak i díky vanilce-které jsem vděčná-se ve mě něco vzbouřilo-a konečně jsem se vzpamatovala...Neřeším ho-ani jeho milenku-která snad pořád trvá...Ale teď je mně to srdečně jedno.Tys aspoň měla hezké manželství-i dkyž jen do určité doby....Já asi nic...Ale i tak,teď už nevidím nejmenší důvod-jsem ho šíleně milovala.Teď fakt nevím proč...
Ale to jej jiná...Takže jsem tady načerpala sílu-a fakt nějak prohlídla-a najednou zjišťuju,že když jsem se od něj nějak i citově odpoutala,že je mi najednou líp....
Nemůžu říct,že jsem rezignovala...to ne.Ale to,že spolu bydlíme-a zatím nemám jinou možnost-mě už netrápí...Budiž mu ke cti-podporuje nás finančně-takže já škudlím penízky....Pro sebe- na potom.....
Takže ať si dělá co uzná za vhodné....
Já si žiji svůj vlastní život-a možná se mi budeš divit-je hezký...Najednou se mi nějak zlepšíl zrak,najednou vidím věci,které jsem dřív neviděla,nabízí se fůra možností....Je to i tém,že děti už mám větší.....
Je to škoda,já jsem si takový život nevybrala...ale nemůžu to změnit...
Takže mysli na sebe-na nikoho jiného....
A jestli tohle-ta jeho hospoda- byla poslední kapka-tak vyřeš pro své dobro.Nemá cenu se trápit...
Jak by řekl můj BM-život je krátký......

Kuřátko, u nás to bylo dost podobné. Jen s tím rozdílem, že rozvádět se sice nechtěl, ale přistoupil na rozvod s tím, že je to jedno, že je to jen papír. Stejně jsme byli často spolu.
Já jsem to zkusila dát dohromady a nelituju toho, budu mít už pro vždy klidnou duši, že jsem nám tu šanci dala, ale bohužel to nevyšlo.

Závidím vám,že se můžete od BM odpoutat fyzicky...Je to určitě lehčí,když už s váma nebydlí...U nás je to těžší,ale taky na tom pracuji...A musím e pochávlit,dělám pokroky!!!!
Já,Matka Tereza, se učím myslet na sebe.Dělá mi to problémy,ale snažím se vydržet.
Když se u nás provalila nevěra-tak co myslíte já?Ne,nenadávala jsem,nehysterčila...V klidu jsem mého brečícího manžela utěšovala,jak to všechno zvládnem,jak má jít za hlasem svého srdce,jak mu budu ve všem pomáhat...Jejda,to jsem ale byla blbá.
A co?Ani dalších 5 let mě nepoučilo,nezačala ve mě bublat nenávist,nebo spíš lhostejnost,zase jsem to byla já,kdo mu chttěl pomáhat,řešit za něj problémy,řešit za něj všechny starosti-jen aby se netrápil..Ha ha ha....
Teď před vánocemi zase...už asi po tisící.Zase zjistil,že u nás nechce být,že hlas prérijní růže je silnější-tak se zase loučil,brečel,byl nešťastný-tak jsem to zase byla já-kdo ho utěšoval,hladil..pořád jsem mu opakovala-že jsme spolu zvládli všechno,tak tohle taky....Jejda,to byly kecy....My spolu nezvládli nikdy nic.Na všechno jsem byla sama...
Já jsem ho totiž pořád omlouvala...nevím proč,ale pořád jsem ho viděla lepšího,než je...On je klasický sobec...
A když tady pročítám vaše příběhy,tak vidím,že to prostě nemá smysl,on se nikdy nezmění-a já ho už nechci táhnout za sebou jako kouli na noze.
Nechci......
Takže Fanny,držím palce...
Ale taky bych řekla,že jsem mu těch šancí dala fůru.....bylo to dlouhých pět let šnací....
Takže z mého pohledu si myslím,že jsem udělala vše možné i nemožné....

Ahoj holky,
tak jsem se dnes odhodlala k tomu zásadnímu kroku a ukončli jsme společné bydlení s BM. Srdíčko bolí, ale vím, že jsem takhle nemohla sama sebe trápit dál. Teď mě ještě čeká, nějak šetrně to říci dětem.
Prosil mě, ať to definitivně neuzavíráme (jako mezi námi) a že se uvidí. Dali jsme si pusu, rozloučili se jako přátelé a odjel.

lavai, díky za podporu. Kupodivu je mi celkem fajn. Řekla jsem mu, co jsem měla na srdci a naštěstí jsem našla i v tom stresu ta správná slova, takže jsem spokojená. Nechtěla jsem, aby došlo k nějaké hádce a podařilo se.
Budu žít tak, jak před tím, než přišel, klidně a doufám, že spokojeně.

Díky moc vám všem, že jste si našli čas a probrali se mnou mou situaci.

Jo ..... žena činu ...... to já vždycky byla. Jen to rozhodování a zvažování situace mi chvíli trvá ..... jsem váha, tak to ke mně patří. Když se však už rozhodnu, jednám rychle.

Seli, díky. Nemohla jsem jinak. Jinak bych si musela přestat vážit sama sebe. Nejspíš jsem za tu dobu, co jsem byla sama, dospěla a porovnala si všechno v hlavě natolik, že už se nenechám nikým trápit. Říkala jsem BM už pře nějakou dobou, že ho mám moc ráda, ale že s ním nebudu za každou cenu. Že natolik se mám už ráda, abych si ubližovala.
Mrzí mě fakt, že nám to nevyšlo.

Vím o čem píšeš Seli, touhle malou smrtí jsem si už prošla pře necelými dvěma lety a trvalo to dlouho než jsem se z toho dostala.
Teď už to není zdáááleka tak hrozné. Když už sem se s tím jednou porvala, tak teď už mě to nezlomí. Tak nějak jsem asi celou dobu měla v sobě, že to nemusí vyjít. Takovou rezervičku.
Máš na mysli, BM?