Tak já s tímhle velký problém nemám ... Když ti nepomohla kniha, přimlouvala bych se za nějakého odborníka přes duši (psychoterapeut, kineziolog...každému, co jeho jest), aby ti pomohl se vyrovnat s tím, jak neumíš snášet hádky...sama popisuješ, že tady máš to jádro pudla ... a je nejspíš větší, než si připouštíš a sama ho asi nepřemůžeš ...

Holky, musíte mít přiměřeně rády samy sebe. Jak se to naučit, když to v sobě nemáte, to už je těžší. Někde tu bylo takové téma Jak se mít rád? Pro Pan a Avalonku, třeba byste načerpaly inspiraci ...

Taky jsem s tím měla problém. Dřív jsem si to neuvědomovala, ale když začaly moje problémy v manželství, rozchod, rozvod, tak jsem si uvědomila, že naprosto automaticky říkám ANO. Někdo mě o něco požádá a já bez dlouhého přemýšlení vypálím: "Jasně, není problém". Došla jsem postupně k tomu, že mě to kolikrát vadí, že jsem souhlasila a dodatečně (někdy i hned po tom, co jsem souhlasila) jsem toho litovala. Mluvila jsem o tom s psycholožkou a ona mi poradila, ať si vždycky vezmu čas na rozmyšlenou. Prostě neodpovídat hned. To člověku nikdo nemůže mít za zlé, že se nerozhodneš hned, ale necháš si možnost, si to rozmyslet. Zjistila jsem, že to fakt funguje.

v detstvi jsi prozila plno neprijemnych hadek, ted z nich mas trach a nechces je vyvolavat, neumis rikat ne. Co z toho vyplyva??  hadky na tebe pusobili negativne a zaryli se hluboko do tveho podvedomi. mas z nich strach, pred kazdou moznou hadkou (i vymyslenou) se schovas, bojis se, ze te lide vyradi ze sveho okoli, odsoudi negativne a zavrhnou, zautoci na tve sebevedomi a to ty urcite nechces. tak se tomu branis pricemz strach z hadek je u tebe "zakladni" a ty zbyle obavy jsou odvozene. nejdulezitejsi pro tebe je si uvedomit, ze ted, kdyz znas pricinu  je treba ji odstranit tim, ze si uvedomis, ze pokud nekdo nesouhlasi s tvoji negativni odpovedi neznamena to, ze je hned tvuj nepritel nebo ze si te nevazi, pripadne ze te nema rad.  mela by sis uvedomit, ze nesouhlas muze prijit i od nekoho kdo te velmi miluje a neni to o tom te schodit, ale o potrebe se vyjadrit. Zaroven to ony lidi neopravnuje k tomu, aby ocekavali, ze na vse co reknou bude znit automaticky ano a kdyz nahodou zazni ne, je primo jejich povinnosti se zamyslet nad tim, proc. No a jestli to neumeji, tak maji stejny problem jako ty.

Co když na vás druhá strana naléhá, i když jste řekli, že je pro vás něco nepříjemné, nebo vás citově vydírá?

Na mě nikdy druhá strana nenaléhá, protože mě zná a ví, že to nemá smysl. To už žádnou práci nedá, ale musíš se k tomu propracovat.

Z čeho máš vlastně strach ? Co se jako podle tebe stane, když odmítneš ? Že se někdo urazí ? No tak bude uražený a co má být.
Musíš se donutit. Když něco nechceš, tak prostě řekni NE, je mi líto, ale tohle nemohu. Případnou otázku PROČ považuj za drzé vměšování - to je přece Tvoje věc, proč - prostě nemůžu nebo nechci - tečka. Hádka z toho nevznikne, když se nenecháš vtáhnout do diskuse o důvodech - prostě řekni - nechci o tom polemizovat

Upravil(a) mashanka (15. 2. 2007 17:34)

Čím to je, že si okolní lidičky na někoho nedovolí mít nepřiměřené požadavky a u někoho berou všechno jako samozřejmost? A když už se jeden šprajcne, je pak oheň na střeše? Je to tím, jak dalece si každý jedinec věří a jak dalece je silný v kramflecích. Můžu se naučit násobilku, ale nemůžu se naučit mít rád matematiku. Můžu rodině pomáhat dle svých možností, schopností, ale zda to dělám ráda a kde si vymezím hranice, to už je zase jiná. Všimněte si, jak rozdílné jsou role lidí v životě. A jak mnohdy nespravedlivě jsou hodnoceny. Představte si matku jednoho dítěte. Manžel pomáhá doma i s výchovou a ženy si hledí. Třeba pro příklad. A představte si mámu od tří dětí. Logicky by se jí mělo dostávat více uznání a pomoci. Však má práci trojnásobnou. Funguje to v životě tak? Určitě ve svém okolí znáte ženu, která má svoje koníčky a pečuje o sebe. Pracuje doma méně, než ta, která se cele obětuje rodině. Od rodiny se ale dostává ohledů spíše té první. V čem to je? My holky se neumíme mít rády. Umíme se spíš přizpůsobit, obětovat, žijeme, AŽ. Jednou nemá rodina dost prostředků, pak jsou děti malé, pak nás potřebují rodiče, a my si říkáme v koutku nespokojeně...že bychom taky něco chtěly pro sebe. Kdy už přijdeme na řadu my? Kdy se dočkáme? Holky z babinetu, jsou věci, které za nás nikdo neudělá. Stalo se mi kdysi, už to je hodně dávno, že jsme seděli v autě. Zastavilo se před obchodem a tentokrát se mi nechtělo vstát a jít vybrat něco na zub. Už ani nevím proč. Šel tedy manžel. Už ani nevím, co donesl, snad nanuky, bylo léto. Natahuju ruku...a...."Ty nikdy nic nechceš, tak jsem Ti nic nekoupil..."řekl docela překvapený manžel. Byla to pravda. Vždycky, když jsem byla vyslána, oželela jsem mlsek z jakéhosi pocitu solidarity s rodinou. Můžu bez toho být? Ale jistě, proč ne? No a to je ta pravá chvíle k zamyšlení. Ušla jsem od té doby dlouhou cestu. Je to takových...deset, možná víc let. Dneska jsem jinde. Ve všem. Včera mi dcera donesla tři maličkosti. Jen tak. Bylo Valentýna a ona měla po výplatě. Přijala jsem je s radostí a pochutnala si. Naprosto bez výčitek, že já jsem jí tentokrát nic nedala. Užila jsem si tu radůstku zcela bez postranních myšlenek. Neběžela jsem jí nic koupit, neříkala, pročpak to děláš, kup si něco sama...Však já i ona víme, že jí to vynahradím jindy. Možná několikanásobně. Asi se poněkud odchyluji od tématu. Děti i muži by o nás měli vědět, že si umíme odpočinout, že budeme spokojenější, když nebudeme uštvané a nespokojené. Nikdo to za nás ale neudělá. Když se nám nechce, nevařme. Lze jít na jídlo a vychutnat si ho. Nemusí to být drahé, však dnes je výběr, kam jít. Nikdo nás nehoní, abychom za víkend vygruntovaly. Nikdo nám neříká, abychom posluhovaly. Děláme si to samy. Věřte mi. A nikdo to za nás nevyřeší. Naši blízcí by měli o nás vědět, že je máme sice rády, ale že se nenecháme využívat a zneužívat. Až se naučíme říkat...ne, já to chci takhle....bude se nám na světě líbit víc. Naučme svoje okolí respektu vůči sobě samé. Znejme svoji hodnotu a cenu. Jsme v moderní době, ale máme ještě staromódní zvyklosti a zásady. Je na čase se jich zbavit. Ne vykašlat se na rodinu a dělat naschvály. Ale zachovat se jako normální člověk dneška. Umět říct, ne, nechci, jsem unavená, nehodí se mi to, a prostě na tom trvat. Kdo myslíte, že s vámi hne? Nikdo. Pokud se nepohnete samy. Cestou zpátky. Tam se ustupuje...

Myslím, že na věku nezáleží. Ty o tom problému víš, tak se neboj a jdi do toho! Co je pro tebe důležité, aby ses zavděčila okolním lidem nebo aby ty ses cítila dobře........?

Nela, Maryt: Vy ten důvod, proč neumíte říkat "ne", máte zarytý hluboko v podvědomí. Někdo s tím hne sám, jednoho dne si vážně řekne, že si může svobodně říct "ne" a nemusí mít pocit viny. Nepůjde všechno najednou, okolí se to bude hrubě nelíbit, ale když vytrváte, zvyknou si... Jestli vám ale nejde ani se pokusit o to "ne", tak bych řekla, že to vaše podvědomí je silnější než vaše vědomí, než vaše vůle...tam bych já už navštívila někoho, kdo s tím odborně pracuje a nechala si pomoc´.

Napadlo mě, že toto souvisí s tématem, které jsme řešili kdysi - Mínění okolí. Ano, mám strach, že si někdo mé NE vyloží jako neochotu, bude naštvaný a já budu mít výčitky, že jsem špatná, protože někoho odmítnu nebo naopak si prosadím svou vůli. Je to sice trochu extrémně řečeno, ale je to zhruba tak.

Mám i několik špatných zkušeností, kdy si okolí vysvětlilo můj postoj jinak a pak se mi to vrátilo jak bumerang. Že jsem taková a maková a já nevím jaká. Hrozně mě to mrzelo.

Na jednu stranu chci, aby mě všichni chápali a měli rádi, na druhou vím, že to nejde. To je můj bludný kruh

to Eva36: na tu kineziologii půjdu, protože s tím chci už něco dělat, ale přiznám se, že se té návštěvy trochu bojím. Nicméně touha něco se dozvědět je silnější

Holky, zase tu čtu a uvědomila jsem si, že jsem vlastně před chvílí zaznamenala také dílčí vítězství. Byla jsem požádána o vyřízení věci, která se mě netýká a je mi nepříjemá, řekla jsem "ne". Musela jsem sice vydržet nápor přesvědčování a nepříjemných pohledů, ale stála jsem si za svým. Nepůjdu tam a hotovo. A vůbec nic se nestalo ....... Za chvíli pokračoval hovor úplně normálně a o něčem jiném. Jde to, ale chce to nenechat se přesvědčit a nenechat se zastrašit nevolí těch druhých.

Tak držím pěsti. Už se v tomto zdokonaluji asi půl roku a už umím říct NE. Ale ze začátku to chce se soustředit.