Holky i já vám dlužím svůj porodní referát. Tak tady je:
Byla neděle 21.1.2007, říkala jsem si, dneska by to šlo. Moje babička totiž tvrdí, že děti narozené v neděli jsou děti štěsteny, tak jsem byla rozhodnutá porodit prostě v neděli.
Dopoledne jsem strávila venku, bylo krásně slunečno, vozila jsme s manželem dřevo a odpoledne jsme si vyrazili do Pardubic a do Hradce pokoukat po nákupech. Už cestou domů jsem cítila podivné bolesti. Aha tak to jsou zřejmě poslíčci, říkám si. Dojeli jsme dom, navečeřeli se a sedli k telce natěšeni na večerního Spartaka. Ono prd, nedalo se sedět, nedalo se ležet, tak šup do sprchy a říkám si, raději půjdu ležet, co kdyby to fakt na tu neděli vyšlo
Nespala jsem celou noc, bolesti byli nepravidelné, v pět jsem šla do sprchy, říkám, si, ta rozhodne, rozhodla. Bolesti síleli a byli po pěti minutách. Jedeme, zavelela jsem. Nebyla jsem si ale jistá. Proto ještě před domem říkám manželovi, že na to prdíme, že to asi není ono. A šup, zase škuba. To samé jsem mu říkala ještě před nemocnicí, ale nedal se, narval mě do vrátnice a už nebylo cesty zpět
Natočili mi monitor, to už byli bolesti po 3 minutách. Manžel čekal a když jsem mu řekla, že rodíme, tak na mě koukal, jak když mě viděl poprvé a nemohl věřit. Byla jsem hrozně nevrlá, hladová, nevyspalá a pořád se mě někdo na něco ptal. Manžel se snažil mi moc pomoci, ale já tu pomoc ocenila až při porodu samotném, ty bolesti předtím co jsme měla byli tak hrozné, že jsem nesnesla jakýkoliv dotyk či slovo. Moc mě to pak mrzelo, ale v tu chvíli si to člověk prostě neuvědomí. Je rád, že rád.
Sprcha, klystýr, naštěstí yelem. pak bolesti jako sviňa a hlavně do zad a pěkně křížový. Mezitím pořád kontrolovali malou. Pořád dobrý, pak mi píchli vodu a to začalo peklo. Říkala jsem si, že je to snad to nejhorší, co jsem kdy zažila. Ne nebylo. To teprve přišlo. Bohužel i já potvrzuji to, že rodina zdravotníků ma hold smůlu. Máma je dětská sestra, táta Dr na RTG, segra na traumatologii. Blbě se mi dýchalo, dělalo se mi tma před očima, vidím, že mi dávají kyslík a na sestře jsem viděla, že spěchá a říká mi ať tolik nedýchám, že Verunce beru kyslík. To už jsem byla i s kyslíkem na stole, na břiše mi ležel jeden doktor, dole v nohách na mě přes brýle koukal kruhý doktor. Najednou tam bylo tolik lidí, že jsem jich tolik najednou dlouho neviděla. Tlačte, tlačte!!!!Maminko musíte tlačit. Hup na břicho, a znova a opět. Žebra jak v ohni., tlačit mi nešlo. Připadala jsem si neschopná, všechny jsem slyšela hrozně z daleka. Najednou velká uleva a Verča byla venku, bohužel 2x pupečník kolem krku, ale Dr byl rychlý. Brečela, ano slyšela jsem brek své dcery a najednou mi došlo, že se ze mě opravdu stala máma a z manžela táta. Hrozné dojetí, uleva. Málá brečela a byl to ten nejhezčí zvuk co jsem kdy slyšela. Ostatní jsem nevnímala, nebolelo mě to. Říkala jsem si, že je mi fajn, že bych šla domů. Když jsem si dvě hodiny po porodu sedla na postel, sestra na mě koukala jak vrána, že sedím a nebolí mě to. Přiznávám trochu bolelo, ale dalo se to. Epidural jsem nedostala, to se nestihlo, takže jsem si to užila se vším všudy, ale stálo to za to!!!!!Máme krásnou holčičku Veroniku, narodila se 22/1/2007, je to vodnář a přestože není v neděli, tak věřím, že to bude dítě štěsteny a udělám pro to všechno!!!!!!Měla 2,8 kg a 48 cm, žádné míry modelky, ale my to pomalu doháníme, už máme 3,3 kg při kontrole minulý čtvrtek.
Holky všechny, které Vás to čeká přeju moc moc sil a my co to máme za sebou přeju zdravé a prospívající miláčky.
Mějte se krásně!!!!!! Ládi a Verunka