Potvůrko, to je horror... Bojim bojim...

Potvůrko,jak pokračování příště?Abych to stihla..

jeee, potvurko, honem dokojit a pokracovat, to nam nesmis delat takove napinaky v tehu

To si děláš srandu, ne?

Všichni napnutí k prasknutí a pokračování nikde

Potvurko - zatím moc krásně napsáno. Měla jsem taky vyvolávaný porod a téměř dle tvého návodu. Dneska jsem se tady zasmála jako už dlouho ne. Vím, že kdo to má před sebou, tak se asi moc nesměje, ale napsala jsi to fakt krásně! Já jen neměla takovou sadistku

potvůrka zlobí - a já radši netlačím, mám ještě tři měsíce čas

No Tino ty néééé. já můžu.

Já chci taky pokračování, v nejlepším to skončí... tak rychle rychle

Taky jsem se bááááječně pobavila, tak koukej pokračovat. Né že napíšeš " a zatlačila jsem naposled a bylo to venku. a to je teda můj porod "

POKRAČOVÁNÍ
Dál už by měl spíš pokračovat můj přítel, protože já už byla mimo a v podstatě moc nevím, co se dělo . Vím jen, že z každé strany mi na břiše ležela statná PA, přítel mi držel kyslík a mačkal bradu na hrudník ( a naneštěstí i na loket PA, takže jsem pak měla celkem slušného monokla  ), doktorka „ tam dole“ dělala něco, co dost bolelo, ale už mi to celkem začínalo být jedno, vnímala jsem jen příkazy, kdy tlačit, kdy nadechnout, povzbuzovali mě, že jsem šikovná, ale já už na sebe byla naštvaná, že to nejde. Jednu chvíli jsem měla pocit, který zažívají lidé, kteří prodělali klinickou smrt – prostě jsem se viděla seshora, jak tam ležím . No, abych to zkrátila, tak prý na 12. zatlačení jsem cítila  velký tlak a pak najednou úlevu a skřítek byl venku. Sestra jí odnesla vedle do boxu na ošetření a já byla tak vyčerpaná, že se žádné hormonální výlevy a pláč nekonaly . Otočila jsem hlavu a uviděla malého skřítka, jak leží v boxu a promluvila. Skřítek otočil hlavičku, poznala mě po hlase . Pak jsem trochu přicházela k sobě a koukám, na židli sedí nějaký pán a mudra mu říká, že naštěstí jsme to zvládli i bez něj. A já nevěděla, která bije a koukala jak vyvoraná myš. Všechno jsem se dozvěděla až po porodu. Takže malá měla dvakrát otočenou pupeční šňůru kolem krku a abnormální rotaci hlavičky a proto nešla ven . Vždycky jsem zatlačila a ona vykoukla, ale pak jí pupečník stáhnul zpátky, takže jsme rodili za pomocí kleští. Kyslík nebyl kvůli mé hysterii, ale kvůli tomu, že jí klesl tep na 70 a ten pán byl anesteziolog, kterého přivolala doktorka pro případ, že  by jsme to s kleštěma nezvládli a malé by klesal tep a bylo by potřeba udělat císaře. Ta bolest byla tím, jak se snažila co nejvíce pracovat rukama, aby zásah kleštěma nebyl pro malou tak traumatizující. Dneska si říkám, že to bylo dobře, že jsem vůbec nic nevěděla, byla bych akorát vynervovaná a panikařila bych. Ještě musím dodat, že jsem asi antitalent na tlačení, protože oči jsem měla sice zavřené, ale popraskané, na celém obličeji popraskané žilky, ale i na hrudníku a dokonce i na zádech. Když jsem se poprvé viděla v zrcadle, vypadala jsem jak dobře uleželá švestička.
Pak malou přinesla sestra a zkoušela jí dát přisát, což se moc nezdařilo a odnesla jí na noc do inkubátoru.
Pak jsme čekali na porod placenty. Sestra mačkala břicho, doktorka tahala za šňůru a nic. Takže mi sdělila, že placenta je asi přirostlá a budou mě muset rychle uspat a vyndat jí, protože už při samotném porodu jsem ztratila hodně krve. Přítele poslala pryč s tím, že to nebude hezký pohled. Pak mi píchli něco do žíly a já byla tuhá. Když jsem se probrala, byl u mě přítel ( až po dvou týdnech z něj vypadlo, že nikam nešel a opravdu to prý nebyl hezký pohled, ale nechtěl mi to říkat  ) a moje první slova po probuzení byla, že toho chlapečka si pořídíme až tak za tři roky . Jediná pozitivní zpráva na narkóze bylo, že mě ve spánku i zašili, takže tuhle pochoutku jsem si nemohla vychutnat . Kolem půl desáté odjel unavený domů, já ležela ještě na sále a cítila, že bych si potřebovala odskočit. Při porodu do mě cpali tři infuze zároveň, takže močák se plnil a nebyl bezedný. Sestřička mě doprovodila do sprchy, ale moje čůrací svalstvo mě odmítlo poslouchat, takže se nezdařilo. Nechali si mě na porodnici na hekárně, aby mě mohli kontrolovat každou hodinu tlak a krvácení. Taky jsem měla naordinovaná preventivně antibiotika a následně každých šest hodin nějaké injekce do zadnice. Za celou dobu v nemocnici jsem dostala tolik žihadel, že by to byla celkem slušná průprava na feťáčka.
Z čůrání nebylo nic, já se vrátila na pokoj a přišla mě zkontrolovat doktorka, která zavelela, že mě tedy musí zavést cévku. Vypumpovala ze mě 1,5 litru a cévku mi nechala v močáku, takže dalších 24 hodin jsem si připadala jak troska z léčebny dlouhodobě nemocných , když jsem za sebou tahala pytlík narvaný močí. Něco málo po půlnoci jsem začala dost silně krvácet, takže sestřička vzbudila doktorku, aby mě šla zkouknout. Vnitřně mě vyšetřila a kontrolovala krvácení a jak se stahuje děloha ( to jsem myslela, že už mám všechnu bolest za sebou, ale tohle příjemné nebylo ), vyšetření probíhalo každou hoďku až do rána a taky jsem vyfasovala pytlík s pískem na břicho, takže jsem se nemohla ani pohnout. Kapačky jsem dostávala až do rána. Ráno jsem poprosila sestru, aby šla se mnou do sprchy, vstala jsem z postele a pak koukám, ležím na posteli, nožky nahoře a sestřička na mi říká : „ už mě slyšíte?“ .
Odpoledne přišel přítel a pomohl mi přestěhovat se na pokoj šestinedělek, vypojili mi infuze a večer jsem si vyřvala i vyndání cévky. K večeru mi přinesli malou na pokoj a už jsme byly pořád spolu. Válčily jsme s kojením, mám ploché bradavky, takže jsme zkoušely klobouček, ale Niki to svou malou papulkou neutáhla, takže od začátku je na UV a já jí pouze přilepšuju svou troškou odstříkaného mléka. Prodělala taky žloutenku a byla na svícení. Třetí den na mě padl klasický poporodní blues a já řvala jak želva – z toho, že nekojíme, že malá má žloutenku, že je strašně spavá a nechce jíst a nepřibírá. Prostě stačilo mi říct třeba „ rohlík“ a já se rozbrečela .
Domů nás pustili šestý den.
Jak konstatovaly sestry, každý správný zdravotník musí mít všechno komplikované.
Musím říct, že až na klystýrovou sestru byl personál naprosto úžasný. Nikde jsem nezažila tolik ochoty, empatie a snahy se vším pomoci. Opravdu před nimi smekám. Slíbila jsem jim, že si k nim za pár let přijedu ještě pro toho chlapečka .
Můj obrovský dík a obdiv patří mému příteli, který všechno absolvoval se mnou, byl pro mě opravdovou oporou a psychicky mě držel i po zbytek pobytu v nemocnici. Naštěstí i doma mi moc pomáhá a prakticky je schopen se o malou postarat zcela sám. Jsem šťastná, že mám doma takového chlapa a za to všechno ho moc miluju .
Takže můj porod nebyl lehký, ale myslím, že jsem se s tím vyrovnala velice rychle a to je důležité.

NIKOL se narodila 23.1.2007 , váha 2400 g a míra 48 cm. Na svět přišla v žatecké porodnici.

Uf tak to byl tedy porod, užila jsis tedy to je pravda!!!!!!! V jednom jsi měla štěstí, že tě při porodu placenty uspaly, protože ze mě ji doslova vyrvaly bez narkózy a poté ještě dělaly revizi, takže to bylo úžasné, buď ráda, že jsi toho byla ušetřena. Jinak jste moc šikovní, že jste to tak zvládly!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!