myšlenka napsal(a):

Ano, nikdo ji nezve. A proto "hosst do domu, hůl do ruky"
Sovo, napsala jsi to tak, jak si to myslím. Prostě po tom, co jsem všechny ty problémy prožívala, myslela na ně, trápila se, (akorát mě z toho bolel žaludek), tělo řeklo a dost:dumbom: Cítím to jako sebeobranu, abych mohla jít dál. Nemám tušení, jak dlouho to bude trvat, co bude potom a neřeším to. Neřeším vůbec nic,jen přepínám (jak si říkáve filmu).
Přes den na to nemyslím, ale on si mě to najde až jsem doma v klidu a dloube a dloube a dloube:| V práci jsem měla pocit, že náladově i výkonostně jsem na sinusoidě - nahoru- dolů - nahoru... Nemohla jsem to ovdládnout a bylo to nepříjemný. Jen jsem se snažila, aby to na mě kolegové napoznali, připadala bych si trapně, jako hysterka nebo tak...
Sovo, co synek? Přeji Ti, aby bylo všechno v pohodě. A tu potvoru nepouštěj (dobrá rada:supr:)

čauky myšlenko mi se s tou depkou prostě nebudeme párat chytnem jí za flígr a vyhodíme z okna.Dík za optání malej se s operací už smířil už nemá takoví strach ale je vážnější i to snad přejde .Držím palce ať nad tou potvorou vyhraješ.('', '');

myšlenka napsal(a):

Přesně něco takového jsem udělala,depka letěla jako namydlenej blesk a bylo to v pohodě
Jenže jsem nehlídala jiný okno, dveře nebo komín a ta potvora se snaží vrátit. Tento týden v podstatě každý den s ní svádím souboj. Zatím se mi daří vítězit. Je to vysilující. Mám pocit, že pořád někde musím bojovat - život je boj, že. Chtěla bych aspoň nějaké malé vítězstvíčko:tesi:
Malej to zvládne , uvidíš. Má ve vás odporu a podporu. To dělá moc:supr:

Celý týden jsem hlídala jestli vyhráváš ty nebo ta potvora a nic.Jsem ráda že jsi napsala a věřím že ten boj vyhraješ('', '');
.A co vztah už je to lepší nebo pořád je tam prázdno?Posílám                                                                                                                                                   pohlazení ne vysílenou dušičku a VYDRŽAŤ.

Moc děkuju za podporu a vlídná slova. Celý týden jsem měla práce nad hlavu, ono je to taky na něco dobrý. Připadám si taky trochu trapně, že se pořád nimrám v nějakých svých bolístkách. Zjistila jsem, že to nejsou bolístky, ale problémy.
Vztah...hmmm, on nemá čas a když ho má a já náhodou nemám, tak je oheň na střeše, má svou práci,svoje kamarádky a mně někdy strašně schází objetí, pohlazení a když se mu chci s něčím svěřit, tak to nějak nepochopí a přetočí. A to se mu prý svěřují jeho kamarádky a radí jim! To si připadám dost hrozně. Jenže takhle mě nepozná a nikdy nebude vědět, jaká jsem a co si myslím (jestli tedy chlapi o to vůbec stojí).
Jedu si prostě po své linii, a chci se zbavit té potvory.
Tak vzhůru do dalšího boje!:styrka::styrka:

Myšlenko,určitě nemáš  klinickou depresy,máš jen depku-a to je velký rozdíl.Chybí ti hlavně ,jak sama píšeš, to pohlazení a teplíčko od svého partnera. Taky to mám doma, a tak se snažím každý den hledat jiné radosti ( i když si někdy připadám jak blázen!!!) Pes,kočky,kytičky-no prostě senilní baba,ale chlap se svou negací-to už neposlouchám!!!

myšlenka napsal(a):

Zdravím všechny, tak jsem se zase přišla "vypsat" a musím říct,že takovéto vypovídání má určitě terapeutické účinky, protože když jsem tady všechno napsala, ulevilo se mi. A relativně dobře mi bylo skoro tři týdny. Ten minulý týden začal být divný, kdy jsem v jedné minutě pociťovala obrovské nadšení,optimismus, radost, které se v zápětí změnily v prázdnotu, nerozhodnost, nesoustředěnost a pocit zbytečnosti. Dost nepříjemná houpačka nahoru a dolů, a z těch mi bylo vždycky šoufl. Teď jsem už "jenom" strašně unavená, podrážděná, protivná a letargická, cítím se děsně fyzicky i psychicky.
Zkoušela jsem o víkendu navázat hovor s přítelem, jenže mám pocit, že poslouchá sebe, ani domluvit mě nenechá a hned mi na to co řeknu, říká svůj názor, který je samozřejmě jinde, než ten můj. Toto je situace, kdy potřebuju pozorného a vnímavého posluchače, potřebuju pohlazení a trochu toho lidského teplíčka. Místo toho se mi dostane přednášky a výkladu, jak by co mělo být... Už ani nevím, jestli s ním chci být, necítím k němu NIC, vlastně všeobecně necítím nic. Dřív jsem do vztahu dávala všechno, jenže jsem nedostávala ani polovinu zpátky a dál už prostě nemůžu. Ale nejsem "sama"...
Kamarádka je sama ve srabu, takže náš rozhovor je jako povídání dvou hluchých. Ale ani to není k zahození, protože takový ten pocit, že nejsem dole sama,  je aspoň nějaký pocit.
V práci se ještě jakš-takš udržím, protože musím, ale už i to divadýlko mně moc nejde. Domů chodím úplně vyčerpaná a musím se na chvilku položit a spát.
Sedím, píšu a přemýšlím, co s tím a jestli to zvládnu...

Ahojky myšlenko , dostala jsem se sem po dlouhé době tak jsem byla zvědavá jak jsi na tom.Koukám že asi žádná sláva a nepřemýšlíš o ňáké větší změně?( je jednoho čeho)Někde jsem četla že změna prý nabývá energii .Moc bych ti přála aby už jsi našla klid.Šla bych s tebou na kafčo nebo na vínko a poslouchala bych třebas až do rána ale to asi nejde tak aspoň víš že jsme na babinetu a tady se můžem vypovídat.A co se týče mne Míša už je po operaci toho srdíčka tak že největší balvan už mám zhozený.A jinak jsem nastoupila do práce a dá se říct že to záda zvládaj,nosím sice korzet ale to nevadí pokuď se udržím na nohou tak to ještě není tak zlé.Moc jsem v Motole na tebe myslela ale věřila jsem že nad tou mrchou vyhraješ i když třeba o fous .Tak že moc síly a krásný svátky jara ,jsou to svátky zrození něčeho nového třeba to bude platit i u tebe tak zatím ahojky.