Dodám ještě, že i když si řekneš, že víš, proč se chováš nestandardně (třeba odpouštíš partnerovi, když s tebou vyloženě zametá) a že se tak chovat příště nebudeš, tak tě to zasáhne znova. A v další situaci se zachováš naprosto stejně nepochopitelně...a tak pořád dokola...bohužel....dokud si nevyřešíš svoje podvědomí...

No jde o to, že si myslím, že by mi pomohl. A taky to není tak, že já dávám a on bere, i když to tak z mého popisu asi vypadá. On taky dává a pomohl mi v mnoha věcech, jen v tomhle si nějak nemůžeme rozumět. Rozmazlený jedináček není a myslím si, že otec bude dobrý...jednou, ale to už to dítě zřejmě bude mít s někým jiným. Bylo by pro mě jednodušší definitivně to ukončit pokud by jasně řekl, že společné bydlení, děti atd. nechce. Jenomže on právě pořád říká, že ano, ale ne hned. S tím bydlením je to takové zmatené, asi tu působím, že jsem ho do toho nutila a on reagoval opačně, ale nebylo to tak. Nikdy jsem ho do ničeho nenutila, jen jsem o tom začínala mluvit první. Mohl říct rovnou, že ne, ale on se mnou vymýšlel různé varianty, plánoval atd. Možná to na mě jen hrál aby měl klid, možná je za tím jeho lenost a pohodlnost, těžko říct. Prostě bych potřebovala vědět jestli má ještě smysl doufat a nebo ne. Jenže to by mi měl říct on a s ním v tomhle ohledu není řeč.

Eva36 napsal(a):

Princess: Muži to mají jinak. Tobě tikají biologické hodiny. Muž může mít dítě i v osmdesáti, to my ženský těžko... Při všem vždycky záleží na tom, co ty sneseš. Tím se aspoň řídím já. Pokud je pro mě něco velká zátěž a nemůžu to změnit, je jedinou věcí, kterou změnit můžu, můj náhled na tu věc. Tak buď změň náhled a dej příteli tedy čas, nebo změň přítele. Zároveň bych nepodceňovala to psychické zranění v dětství...to se totiž potáhne tvým životem opravdu pořád...i když si budeš říkat, že je to dávno pryč, že je to blbost se tím zaobírat...pořád tě to bude nutit chovat se tak, jak by se žena nezraněná nechovala.

Máš pravdu Evi. Pro mě je ta situace zatím snesitelná a to nejspíš proto, že jsem poslední dobou nějak změnila přístup. Necítím se na něm závislá, vím, že můj život nestojí a nepadá s tím, jestli se on rozhoupe nebo ne. Prostě umím si představit i jinou budoucnost než tu s ním a to jsem třeba ještě před rokem neuměla. Trápí mě ale právě ty biologické hodiny...být mi třeba 25 ještě to neřeším a čekám. Takhle cítím, že bych mu třeba klidně ještě nějaký čas dala, ale začínám mít strach, abych toho později nelitovala.

Tiina napsal(a):

No nevím, je to takové zvláštní, podle mě tvůj přítel ještě nedospěl k tomu, že by se chtěl usadit, což se mi nezdá až tak zvláštní, ale problém vidím spíš v tom, že ty už jsi do toho stádia usazení se zřejmě došla čímž nastává zásadní rozpor. Teď jde o to jestli si schopná a ochotná čekat x let, než se tvůj přítel konečně milostivě usmyslí, že už tedy jako ano, což mi přijde jako dost ponižující. Na druhou stranu - teď pominu svatbu, to je detail, ale už i to společné bydlení, o dítěti nemluvě, je natolik zásadní rozhodnutí, že do toho nemůžeš nikoho nutit.  Asi bych si dala nějaký pevně stanovený časový limit do kdy počkám a pak by asi byl čas na zásadní řešení.

Jo přesně. Tohle jsem si taky říkala. Dám sama sobě nějakou lhůtu a když neuvidím žádný pokrok a pak to vyřeším radikálně.

Princess: Jak si vybrat odborníka? Těžká otázka. ... já tu svoji dr. našla náhodou ve Zlatých stránkách a pak jsem dala na to, jaký dojem na mě udělala, jak se zajímala o můj problém...bylo to dobrý, tak jsem k ní chodila dál. Po čase jsem zjistila (od kosmetičky, kadeřnice apod.), že k ní chodí víc lidí a chválí si ji. Bohužel není přes pojišťovnu a to se pak cena vyhoupne snadno na pětistovku za hodinu... Kamarádka chodí k psycholožce přes pojišťovnu a byla i u té mé. Říká, že srovnat se to nedá, ale když zrovna nemá prachy na tu lepší doktorku, chodí aspoň k té "horší"... Já bych si rozebrala, jak mi ten člověk sedne, jak se o mě zajímá, odradilo by mě, kdyby mě začal odsuzovat za jedinou hodinu mého vyprávění, ale třeba bych pak doznala, že měl nakonec pravdu a že mám na sobě pracovat i v tomhle ohledu, tak bych chodila dál....kdyby se mi nezdál, šla bych jinam...(jsem dubová palice, tak bych to nevzdala

Jinak s tou lhůtou to je dobrý nápad, myslím si. Člověk může chvíli vyčkávat a tak nějak si v tom trošku trpět, ale ne v tom prožít život. Na to je moc krátký. Příteli bych to řekla. Diplomaticky, jak jinak. Ale myslím, že tě nepochopí. (Soudě z vlastní zkušenosti, kdy ani můj muž mě nechápal a myslel si, že si buď dělám srandu nebo se jím snažím manipulovat....)

Upravil(a) Eva36 (8. 2. 2007 13:33)

FIONA27 napsal(a):

Nevím, jestli má cenu uvažovat nad tím, jestli má vztah budoucnost, když do budoucnosti nevidíme a nevíme, co nám život přinese... téměř všichni co se vzali si určitě mysleli, že to je ten pravý vztah s budoucností a vidíš, každé druhé manželství se rozvádí... stejně tak to je naopak, jsou vztahy o kterých se povídalo, že nemají budoucnost a ti dva jsou spolu už pár desítek let...

No tohle je přesně to, co mi přítel řekl, když jsme o tom mluvili. A já s tím souhlasím, na druhou stranu tu ale přece musí být nějaké signály, že o tu budoucnost oba stojíme. A ty signály zdá se vysílám jen já. Mě by úplně stačilo, kdyby teď když jsem se dostala do takovéhle situace s bydlením začal přemýšlet o tom, jak to udělat abychom byli spolu, aby navrhl nějaké řešení. Ale ne, bere jako hotovou věc můj návrh na to, že si začnu hledat podnájem s někým jiným a dál se tím nezabývá. Ale jinak až na tyhle mé pochyby s ním právě šťastná jsem a když jsem spolu teď asi dva měsíce nebyli byla jsem naopak nešťastná. Jenže nedokážu k tomu přistupovat tak úplně jako on a brát to tak, že to je tak jak to je a nevíme co nám život přinese. Přece jen když se rozhlédnu okolo, je normální, že dva lidi co se mají rádi už po takovéhle době vztahu o budoucnosti bez problémů mluví a řeší minimálně to společné bydlení. U nás to tak není, a proto ve mě sílí ten pocit, že to není v pořádku a že bych měla něco dělat než bude pozdě.

Fiono je mi 27 a jemu 30 a jsme spolu čtyři roky. A to, že s ním chci bydlet a posunout ten vztah dál jsem mu samozřejmě řekla a několikrát. Z různých důvodu to nikdy nevyšlo a to se za poslední dva roky k sestěhování schylovalo už celkem třikrát. Nemůžu a nechci ho do toho nutit, proto teď naposled jsem mu to podala stylem, že situace je taková a taková a jak to vidí s tím naším společným bydlením. Reakce byla, že neví, že teď se to nehodí, že kamarád se tam nastěhoval před pár měsíci, přece ho hned nevyhodí. Já jsem na to reagovala, že v tom případě si budu muset hledat s někým podnájem a že si myslím, že to našemu vztahu zrovna neprospěje. A on na to ať si nějakej najdu a nedělám si starosti, že to nějak dopadne...takže to není o tom, že bych si neřekla CO chci, ale vzhledem k jeho postoji si o to prostě už nemůžu říct razantněji, protože to by pak hraničilo s tím, že ho k něčemu nutím a to já rozhodně dělat nechi. Celý můj problém spočívá v tom, že mě už nebaví čekat až něco nějak dopadne...takže asi to jistí lhůta, kterou sama sobě dám jak jsem psala výše.

Princess,
aha, tak to je něco jiného... po čtyřech letech a ve vašem věku už by se ten vztah měl posunout dál, ke společnému bydlení určitě. Teď se možná nedivím, že si kladeš otázku, jestli to má budoucnost, když on má k tomu takovýto přístup. Jasně, asi ho "nedonutíš" - nutit by ani nemělo cenu (to ty ani nechceš, jak píšeš), protože buď stojí o společnou budoucnost nebo nestojí... na druhou stranu asi bych na tom trvala: něco na způsob, že bych mu přesně vysvětlila, že ho mám ráda, že chci být s ním - abysme byli rodina... ať se nevymlouvá na kamaráda, všechno jde - jen o to stát... a že už je prostě načase pokročit dál... nedávat ultimáta, ale dát mu vědět, že tohle chceš a chceš vědět, proč nestojí o to s tebou bydlet (kamarád není odpověď, ale jednoduchá výmluva, jak se vyhnout nějakému řešení)... prostě asi trvej na řešení.

FIONA27 napsal(a):

Princess,
aha, tak to je něco jiného... po čtyřech letech a ve vašem věku už by se ten vztah měl posunout dál, ke společnému bydlení určitě. Teď se možná nedivím, že si kladeš otázku, jestli to má budoucnost, když on má k tomu takovýto přístup. Jasně, asi ho "nedonutíš" - nutit by ani nemělo cenu (to ty ani nechceš, jak píšeš), protože buď stojí o společnou budoucnost nebo nestojí... na druhou stranu asi bych na tom trvala: něco na způsob, že bych mu přesně vysvětlila, že ho mám ráda, že chci být s ním - abysme byli rodina... ať se nevymlouvá na kamaráda, všechno jde - jen o to stát... a že už je prostě načase pokročit dál... nedávat ultimáta, ale dát mu vědět, že tohle chceš a chceš vědět, proč nestojí o to s tebou bydlet (kamarád není odpověď, ale jednoduchá výmluva, jak se vyhnout nějakému řešení)... prostě asi trvej na řešení.

No on ví co já chci a proč a i ví, že nejsem ochotná žít tímhle stylem věčně. Sice jsem mu neřekla žádnou lhůtu, že do roka nebo tak, ale ví o tom a počítá s tím, že se bude muset rozhodnout. Ale jaksi je pořád moc laxní, asi má pocit, že na to rozhodování má času dost a dost, pravidelně mě upozorňuje na ženy co porodily zdravé dítě ve čtyřiceti a podobně
Máš pravdu, že by to chtělo dostat z něj jasné stanovisko jestli vůbec chce, proč nechce atd. jenže to je právě to na čem to opakovaně ztroskotává, prostě i na konkrétní otázky neodpoví konkrétně, ze všeho se vymluví, všechno okecá...to jsem popisovala na začátku. Když jsem naposledy na řešení trvala, bylo mi řečeno, že se snažím o manipulaci a citové vydírání, počemž následoval rozchod (z mé strany), jenže jsem to nevydržela a po dvou měsících ho vzala zpět, bohužel s tím, že se opět nic nevyřešilo (vím moje blbost). Prostě na to nemám ho teď opustit, proto myslím, že nejlepší bude dát si tu lhůtu, během které si to srovnám sama v sobě...

Princess, ztratit čekáním ještě jeden celý rok?????????? No tak to já bych nedokázala.

Přeju ti hodně štěstí.

yellow108 napsal(a):

Princess, ztratit čekáním ještě jeden celý rok?????????? No tak to já bych nedokázala.

Přeju ti hodně štěstí.

Děkuju "žluťásku" Rozhodně nechci ten rok promarnit planým čekáním. Je to jen taková moje definitivní hranice, že víc už ne. A nejspíš se to vyřeší dřív. Jen mu chci ještě na nějakou dobu nechat k sobě otevřené dveře s tím, že kdyby chtěl, tak může...ale žít si už budu sama za sebe, asi tak nějak jak mi tu v jednom příspěvku výše píše Decima:

Princess, ptáš se, co si myslíme.... No, já myslím, že Tvůj partner se evidentně nechce vázat, vyhovuje mu svoboda, zřejmě si myslí, že si dost ještě neužil, necítí se na manželství, potažmo na povinnosti a  starosti s tím spojené ....prvotní  horoucí zamilovanost k Tobě je asi v háji.... (to čeká každý!!! vztah). Přijmi jeho postoj také za svůj, netlač na pilu ( nic by si tím ostatně nedosáhla, jen hádky a "odpor") a poohlížej se piánko a nenápadně s veselou myslí a nadějí i někde jinde .... Kdo ví, kde a kdy Tě čeká štěstí....

Tak asi tak nějak...

Ber to tak, že muž a žena mají na stejnou věc poněkud odlišný náhled. Ber to tak tedy v případě, že s ním chceš nadále v tomto vztahu setrvávat. Oni prostě uvažují jinak. To, že jste se vpodstatě nepohnuli z místa, vlastně si pohoršili, protože jsi pustila byt, není pro něho tak zásadní, jako pro Tebe. Upřímně řečeno, většina žen tady se Ti asi divit nebude, že uvažuješ trochu víc dopředu a bude spíš stranit Tobě. Říká se, že příliš dlouhá známost před společným bydlením vztahu spíše neprospěje. Bývá to často tak, že když spolu konečně po x letech dva začnou bydlet, je to začátek konce. Na to pamatuj. Ve svém zájmu. On to možná tak řešit a prožívat nebude. Oklepe se a půjde dál. Ale byla by škoda, abys Ty po například šesti letech chození a pár měsících bydlení najednou zjistila, že jste před rozchodem a že to všechno bylo absolutně zbytečné. Že po dlouhém čekání ses nedočkala ničeho. Myslím, že Ti nezbývá, než nemít na něho čas. Aby si uvědomil, co pro něho znamenáš, když Tě nemá. Najdi si třeba vedlejší pracovní poměr a až se zeptá, proč nemáš čas, řekni...to víš, ráda bych konečně bydlela jako člověk ve svém a dá to starost. Jsem na to sama. Nutit ho k něčemu opravdu nemůžeš. To bys ten konec uspíšila. On by mohl začít chodit s nějakou jinou čekankou, co na něho tak tlačit nebude. Protože než ona dospěje do stadia, kde jsi Ty...to ještě uteče vody...! Jediné, co můžeš udělat...udělat něco pro sebe a mírně se odpoutat. Ne rozejít, ne rozchodem vyhrožovat, ne tlačit ho ke společnému bydlení. Nezasahuj do toho příliš násilně, nevyplácí se to. Oni fakticky myslí jinak. Asi za to nemůžou. Ale chápu, že Tě to štve. Chápeme to tady všechny...