Abygail, tvoja dilema vznikla vďaka rozhodnutiu z rozumu, ktoré je teraz na vážkach - a opäť u teba bojuje rozum s citom... Poznáš už odpoveď na otázku, čo cítiš k manželovi? Či ti/vám to stačí na celoživotný vzťah - alebo či je lepšie rozísť sa a ísť si každý za svojou predstavou o vzťahu? Ja v takýchto chvíľach vyhľadávam pomoc u druhých ľudí, nechávam si vykladať karty a snažím sa počúvať svoj vnútorný hlas, ktorý ale často prekričia momentálne emócie(trebárs obyčajná žiarlivosť aj na muža, s kt. som sa chcela len toť sama rozísť...) alebo názory ľudí okolo mňa. Skús sa ponoriť do seba a predstaviť si seba o 10 rokov - kde by si bola s ním, a kde bez neho...? A potom sa rozhodni, čo je lepšie. Dcérka je malá, ale vzťah udržiavaný len kvôli dieťaťu sa podľa mňa raz vráti obom ako bumerang... On môže zostať dobrým otcom aj po rozchode... Držím palce, aby si začula svoj vnútorný hlas a aby si mala guráž riadiť sa ním.

Dekuji moc za vase nazory a rady. Je to proste super, mit moznost vypsat se a jeste dostat zpetnou vazbu od lidi, kteri premysleji o zivote.

Dneska je to uz dva dny, co jsem se dozvedela, jak jsou rozdane karty. I kdyz se mi ta situace jevila prvni den absolutne jasna, zacinam v tom hrozne zabredavat. Manzel taky.

Je to presne tak, jak pisete, zjistit co vlastne chci a citim. Je to ale hrozne tezke. Ty rusive emoce jsou moc silne a bojim se, ze realita se pres ne zda uplne jina. Mam ted pocit, ze ho proste nechci ztratit. Ale zaroven se bojim, jestli to neni syndrom hry kocka a mys. Nevim proc tomu tak rikam, myslim tim, ze proste chci to, conemuzu mit a az to dostanu, ztratim zajem. A taky mne dohani ta jim proklamovana zamilovanost. Boze, to je snad jasny, ze po sedmi letech manzelstvi clovek zatouzi zazit znovu to pnuti, ale myslet si naivne, ze mu to prinese zivotni stesti?

Na druhou stranu premyslim o vsech faktorech, ktere ovlivnovali danou situaci. Ja uz skoro tri roky na materske, no hruza, jeste k tomu nespokojena sama se sebou, s tim co delam, teda spis nedelam, zlovestny sedmy rok vztahu, on v praci povysil, byli jsme spolu min nez predtim. Jeho pracovni mesic cita cca 240h vcetne vetsiny veceru v mesici....

Proste musim najit a nejlepe v srdci odpoved na to, jestli ma cenu tenhleten vztah obnovovat. Co k nemu opravdu citim. K tomu ale asi vazne nedojdu, kdyz s nim budu zit. Budeme muset od sebe. Oba o tom premyslime, uz jsme se na tom domluvili, oba se toho hrozne desime, tajne doufame, ze to tak daleko nedojde....

Je to absurdni, najednou se s nim touzim milovat, neustale na nej myslim, dojima mne snad uplne vsechno co s nim souvisi. K sexu s nim, mne vetsinou musel ukecat, vetsinou ne tak z 50%. Vzdycky se mi to moc libilo, je nezny absolutne nesobecky, chybela mi tam ta touha ten naboj. Ja ho proste mela moc jistyho. Lezel mi u nohou. Najednou je to jiny, drasa mne, ze mysli na jinou, ze ji chce znovu videt.

Musim ho ale nechat jit, stejne bych s nim ted nemohla byt s vedomim toho, ze po ni touzi, styska se mu a v posteli ma mne.

Vim chce to cas, ale je to sakramentsky tezky a bolestny, proste mne to hrozne zaskocilo. Je to jenom ta blba zarlivost? Pripoutanost?

Abyqail chtěla bych ti povědět můj životní příběh začátek je podobný tomu tvému.Vmanželství alespoň mém, byly krize,ale nevěra ne.Teda s mojí strany ne.Taky i když jsem se vdávala mladá bylo to z rozumu, po několika letech nevím zda 7 nebo 6, ale to je jedno jsme měli krizi a dost velkou. Mám manžela ráda, ale jsem bavič,on je spíš domácí typ žárlil,protože jsem vyváděla legrácky a v kolektivu sem byla oblíbená. Protože jsem se snažila nezkazit žádnou srandu.Kolegové ho z legrace několikrát popíchli a v něm to začalo bublat cítil že ho mám ráda, ale né až tak jak bych měla.Dostal strach že mne ztratí,ale já to měla jasné nechcela jsem jiného. Máme dvě děti v tedy byly malé a já citila že mne omezuje,nechcela jsem být zavřená doma,chtěla jsem mezi lidi.On že to nezvládne a půjdem od sebe.Prý rozvod bydlíme v rodiném domku po mých rodičích tak by musel teoreticky on,ale to já bych nechtěla radši bych šla já s dětmi do bytu začali jsme nad tím přemýšlet nakonec jsme udělali několik kompromisů a on poznal že nehledám jiného trošku se zklidnil.Co jsem ti tím chtěla říct.Vlastně nic jen jak jsem to měla já a jak to bylo podobné a jak to u mne dopadlo?Zůstali jsme spolu já ho začínám víc a víc milovat a už to není jen o tom že si ho vážím jako člověka jeden bez druhého nejsme schopni dýchat před 14 lety jsem si myslela že lásku nepoznám a ona se pomalu a potichu prodírá i ke mně.

Diky vsem za vase prispevky.
Dneska je to uz sesty den, co jsme se navzajem priznali. Realita se v mych ocich velmi meni. Zacalo to hrozne bolet. Ja si naivne myslela, ze si proste podame ruce a jdem od sebe. No pekne me to dobehlo. A clouma to se mnou a clouma. Manzel se zda byt stabilizovany, uz o tom nechce moc mluvit. Teda, kdyz se ho obcas na neco ohledne tehle zalezitosti zeptam, tak mi odpovi nebo rekne "mozna".

Nasi rodice uz byli take zasveceni, zijeme momentalne u tchyne s tchanem, chctela jsem aby to vedeli, proste jsem nedokazala odpovidat na otazky ohledne stavby.....a tvarit se jako by nic. Manzel jim to tedy rekl.....
Jsou z toho paf, stejne jako vsichni z naseho okoli, co to vi. Porad jen slysime, jak jsme byli idealni par, jejich vzor, ze to musime zvladnout.

Pro mne, ktera vzdycky byla panem situace je to najednou hrozne tezky. Vubec nevim, jak se mam chovat. Vcera byla velka krize. Hrozne touzim, aby se mne dotykal, on nechce. Natloukla jsem si hubu. V utery jsme se milovali, myslela jsem, ze to pujde. Ale proste to neni tak snadny..celou noc jsem nespala, rano rozhodnuta sbalit kufry, neject na objednane hory (zitra odjizdime). Hrozne jsem to obrecela. Zavrela se na zachod, prisel za mnou, hladil me....
Pak jsme se domluvili, ze se zatim nestehuju, rekl mi, ze na ty hory chce se mnou...
Pres den, co jsem to probirala s moji mamou, jsem se rozhodla, ze tomu chci dat sanci. Vlastne az ted vim, jak se musel citit, kdyz jsem ho porad odmitala, chodila tancit bez nej, stirala ho....Mam pocit, ze si tyhle pocity musim projit.
Myslela jsem si, ze kdyz utecu, zjisti, jak hrozne mu chybim atd. Ale vsichni mi radi zustan u nej, nedus ho, ale bud s nim, dej mu najevo, ze ho chces. Delam to, ale doprdele boli to jak pes. Prasky na spani mi aspon dovoluji se vyspat, ale co dal.
Sestra, po trech rozvodech, zkusena harcovnice z krizovych situacich nechce, abych delala stejne chyby jako ona. Drzi nam palce, veri nam. Dokonce nam nabidla, ze nam zaplati dovolenou na kanarech, at jsme jenom spolu. On zatim nerekl, jestli chce jet. Vedela jsem ze kvuli praci to bude problem. Povysil, ma ted toho hodne.
Rekl, ze snad koncem brezna.....
auautoboli, ale dobre mi tak

Ahoj Abygail,

předně díky za tvůj kultivovaný projev, jasné myšlení a zajímavé názory - zkrátka za příspěvky, které je příjemné číst.

Za sebe jediné:

zažila jsem hodně podobnou situaci jako ty - v každé tvé větě zpátky cítím své vlastní emoce a dilemata.

Já se s mým mužem rozvedla a dlužno říct, že nikdy nelitovala. Ale! Prošla jsem si od té doby moc trnitou cestou, která byla mnohem svízelnější než to pohodlíčko, co mi poskytoval můj báječný (bez ironie) exmanžel. Byla jsem sama (i když jsem měla přítele) a cítila to každý den. Probolela jsem se několika lety a až dnes mám přítele, kterého si myslím zasloužím (v dobrém). A budeme mít dítě.

Vy už s manželem dítě máte - to podle mého názoru hodně mění.

Máš možnost jít "za svým štěstím", jenže můžeš časem zjistit, že takovéto absolutní štěstí, které má člověk jako metu, stejně neexistuje. A můžeš zjistit, že cena za tohle poznání byla příliš vysoká - ztratila jsi partnera, který ačkoli tě extra nevzrušoval ti byl báječnou a charakterní oporou a hlavně - ztratila jsi úplnou rodinu, kterou jsi tím pádem odepřela i dítěti (i když je fakt, že pokud se slušní lidé dohodnou, nemusí tím dítě příliš trpět).

Druhou možností je být pokornější než jsi dosud byla. Pochopit, že chceme-li něco získat (šťastnou rodinu a třeba jednou i oporu ve "stáří"), musíme něco obětovat (vášnivou svobodu).

Nechci, aby to působilo, že tě k jedné z těch možností strkám, to ne. Já sama tenkrát volila tu první, ale jak říkám, neměli jsme děti (zaplaťbůh). Nelituju ničeho, jen vím, že to poznání kdo vlastně jsem nebylo vůbec zadarmo a já byla hozená do vody a musela jsem plavat a párkrát se málem i utopila. O to je tohle poznání pro mě cennější.

Takže buď půjdeš za svým poznáním, za svým "svatým grálem", o kterém ale nevíš jak vypadá a jestli vůbec stojí za to a nebo se rozhodneš "přízemně" a zůstaneš, ovšem s tím rizikem, že se ti jednou může vrátit pocit, že jsi takhle žít nechtěla - a to právě proto, že neprožiješ tu katarzi hledání sebe sama. Je to jak začarovaný kruh.

Ale jedna útěcha tu je, Abygail. Ať se rozhodneš jakkoli, bude to správně. Všechny věci se dějí tak, jak mají, všechno je správně - takže vlastně nemůžeš udělat chybu. Ne takovou, která by se ti skutečně jako chyba zdála i s odstupem času.

Držím ti palce.

Upravil(a) avalonka (9. 2. 2007 15:42)

Abygail - taky to znám - když jsem si jím byla jistá, chovala jsem se suverénně, občas pohrozila rozvodem, taky jsem byla "nad ním". Kolikrát jsem si představovala tu krásu, být zase sama a volná.Dnes, když má jinou a rozvádí se se mnou on a to reálně, nejen slovy, tak brečím a jsem nešťastná.
Zkusila sis "vedlejšák", nadchlo tě to, ale už o něm nepíšeš - zřejmě ti to jen posílilo sebevědomí v té chvíli proti manželovi, ale taky to asi není ta velká láska, na kterou čekáš. A najednou manžel ji má!!!!!!! On miluje jinou, ona ho zbožňuje. Sebevědomí a hrdost jsou v ....... , pokora se vrátila do našeho srdce.
U mě pozdě, ty máš šanci. Tak ji nepromarni.
Ne kvůli vám dvěma, ale kvůli dceři. Nikdo jí nenahradí tátu. Vychovejte ji spolu, užívejte si spolu vše, co její dospívání přinese. Máte prostě krizi a ta se dá řešit. Neboj se vyhledat odborníky. S rodiči to moc raději neřeš, ono se to někdy nevyplácí.