tak to teda nevím, na mě to tak nepůsobí ...

Já si na vše dělám vlastní názor, co si myslí většina je jejich věc. Spíš mě zajímá kvalita toho názoru než většiny ...

Fatima napsal(a):

vašek napsal(a):

tak to teda nevím, na mě to tak nepůsobí ...

Já si na vše dělám vlastní názor, co si myslí většina je jejich věc. Spíš mě zajímá kvalita toho názoru než většiny ...

Já mluvím o případech, kdy děláš něco jinak, než je řekněme běžné, jsi spokojený, vyhovuje ti to... dalším angažovaným to taky vyhovuje a ty máš stejně potřebu se na babinetu ptát, jestli jsi jako normlní

Ale i jinak... některé věci, které člověk nedělá prostě proto, že se bojí, že by se mu veřejnost vysmála...

Fatimo, mám zážitky, které by okolí nepovažovalo za "normální". Ale jsou to moje zážitky a zkušenosti a já si za ně nesu případnou odpovědnost, tudíž názor okolí je mi fuk

Na mínění ostatních je těžké se vykašlat, pokud člověk není srovnaný sám se sebou.

A hlavně- jak se srovnat sám se sebou?

Myslím, že vcelku jo. Řídím se spíš sama sebou, při mém rozhodování nehraje roli, "co by tomu řekli druzí", pokud jde ovšem o věci, které se týkají čistě nebo převážně mě. Ve chvíli, kdy svým rozhodnutím zasáhnu někomu do jeho plánů nebo osobního prostoru, to samozřejmě konzultuju. V práci nemám problém dělat nepopulární rozhodnutí a doma dokážu neuhýbat jen proto, aby byl klid (ale tohle mi dalo spoustu práce).

Pokud druzí něco řeknou, s čím nesouhlasím nebo co zní jako výtka, záleží na momentálním rozpoložení, jestli nad tím mávnu rukou nebo to budu s tím člověkem nějak řešit (osvědčilo se mi pevně stát nebo sedět tak, abych se dotýkala plochou chodidel země a byla opřená, zhluboka dýchat, dívat se dotyčnému do očí a milým hlasem říct něco jako "nejsem si jistá, jestli vám rozumím, můžete to říct ještě jednou? Co tím přesně myslíte? apod.)

Nejsem z kamene, hloupá poznámka nebo "dobře míněné rady do života" (hleď  to děcko stihnout do třiceti - autor moje matka) se mě někdy dotknou, ale s tímhle umím taky docela dobře zacházet.

Fati, jak řekla Juditka, je to hlavně o sebevědomí. Mě samotné to trvalo docela dlouho, než jsem na to přišla. Moje maminka byla moc hodný a dobrosrdečný člověk, paní učitelka, ale trošku maloměšťácká a doma jsem slýchávala: co by tomu řekla paní učitelka ve škole, co by tomu řekli sousedi....atd. Hodně mě to ovlivnilo, i když jsem to z duše nenáviděla. Když jsem tuto větu poprvé  ( a doufám, že naposledy) řekla svému dítěti, málem jsem si nafackovala. Dnes jsem snad s těmito věcmi srovnaná a záleží mi hlavně na tom, co myslím o sobě já sama. Pokud se mě někdy něco dotkne, pak jen od lidí, které mám ráda a kterých si vážím. Ale pokud říkám dotkne, tak nemyslím urazí, ale spíš o tom přemýšlím.

Fatima ja chapem, na co sa pytas a pravdupovediac myslim si, ze vacsina ludi je ovplyvnovana nazormi okolia, popierat to znamena nevediet sa pozriet pravde do oci.

Nazormi okolia a urcitymi sposobmi vnimania zivota a sveta sme predsa formovani od uplneho narodenia a ak uz ako male dieta urobime nieco, co je vseobecne povazovane za zle, alebo vybocujuce z "normalu" tak nam to ostatni daju pekne zozrat, aby nas "naucili" ako "spravne"zit.

A tak si zvykneme na urcity zivotni scenar, ktory je vseobecne povazovany za spravny a pokial ho nasledujeme, tak okolie suhlasne pritakava hlavou. Ak vybocime, tak casto musime celit otazkam, pripadne narazkam, ktore napriek tomu, ze my sme so svojou volbou spokojni, nas mozu nahlodat a my hladame spojencov, ktori by nam potvrdili, ze nase rozhodnutie je predsa len spravne. Podla mna to robime vsetci.

Ono totiz nie je prilis mozne celkom sa vykaslat na nazor okolia, nalko nazory okolia ta nutia viac rozmyslat nad svojim rozhodnutim. Podla mna nie je dobre sa na tie nazory okolia celkom vykaslat, ked uz nic mozu nam totiz pomoct zamysliet sa nad alternativou, ktora nam samym nedosla.

Samozrejme, cim ma clovek vacsiu sebadoveru, tym toto destruktivne posobenie okolia dokaze lepsie znasat, ale nahloda kazdeho.

Myslim, ze som vcelku sebavedoma, ale mna nahlodava tiez

judita to vo svojom prvm príspevku povedala perfektne. keď si o niečom naozaj ale naozaj presvedčený,tak ťa nič iné nezaujíma a neovplyvní.
fatima, čo znamená tvoj podpis?nerozumiem tomu

Dá se říci, že taky žiju ,,svým" způsobem života (nejedná se o nic zvláštního, ale přesto nad tím dost lidí ohrnuje nos). Přesto, že jsem s tím já i moje nejužší rodina srovnaná a vyhovuje nám to, když se najde někdo, kdo to odsuzuje, dokážu dělat jako že nic, že se mě to nedotklo. Ale většinou  na to musím potom myslet, sama před sebou si svůj způsob života ospravedlňuju, představuju si, kdybych tomu člověku řekla tohle, nebo tamto... Prostě, protože se mě názor toho člověka dotkne, tak si musím sama před sebou celou situaci zpracovat tak, abych z toho vyšla v pohodě. I když musím říct, že je to se mnou stále lepší. Kdysi jsem se názorem netaktního blbce dokázala trápit i několik dní, dneska už jsem schopná ho poslat do ....
Myslím, že hodně udělala výchova, jak už tu někdo psal, matka je učitelka, pořád jsme žili v tom, co by řekli lidi. Svoje děti se snažím vychovávat v tom, aby byly sebevědomé, protože přehnaně ,,slušné" vychování je pro život vlastně pořádná brzda.

Kalupinko, je to přesně tak, jdeš na to dobře. Jak říkám, už jsem k tomu došla i já, ale přiznávám, že mi opravdu několik roků trvalo, než jsem pochopila, že můžu, můžu, můžu říkat co si opravdu myslím a chci (měli jsme i v rodině propracovaný systém, kdy něco nebylo možné říct např.i v širší rodině, rodiče utajovali naše špatné známky, co by třeba teta řekla na to, že máma je učitelka a dcera má z něčeho třeba 4, ale to je jen příklad, rodiče mlžili ve spoustě věcí). A nejvíc práce dalo to pochopení,  že ,,já můžu" převést do praktického života a naučit se ozvat a prosadit se. Spousta lidí má pocit, že stačí si jen uvědomit, jak by se měl člověk v té které situaci chovat a prostě se tak chová. Ale mně to po skoro dvaceti letech neustálé poslušnosti a sebekontroly fakt trvalo. Ale výsledek stojí za to a pocit je to SKVĚLÝ.

Lidé jsou pokrytci a myslí si, že jim se nic podobného, jako se stane druhému, stát nemůže, zažila jsem to, když jsem se rozvedla, manžel měl milion milenek, ale najednou se dívali přes prsty na mne, že jsem rozvedená, moje současná tchýně na mne stále pohlíží jako na cizí element / rozvedená se dvěma dětmi /, ale mně je to jedno a nevídám se s ní, pomluvy mohou hodně ublížit i v zaměstnání, lidé jsou v tomhle dost zlí.

lueta napsal(a):

Anastazia:
A tak si zvykneme na urcity zivotni scenar, ktory je vseobecne povazovany za spravny a pokial ho nasledujeme, tak okolie suhlasne pritakava hlavou. Ak vybocime, tak casto musime celit otazkam, pripadne narazkam, ktore napriek tomu, ze my sme so svojou volbou spokojni, nas mozu nahlodat a my hladame spojencov, ktori by nam potvrdili, ze nase rozhodnutie je predsa len spravne. Podla mna to robime vsetci.
...........................................................................................................................

Myslím, že nemáš tak docela pravdu. Já jsem se v tomto směru mnoho naučila od svého muže. Nikdy neřešil to, jestli jeho názor někdo podporuje, nebo je proti. Už od začátku našeho vztahu to byla vlastnost, kterou jsem velmi obdivovala a obdivuju dodnes.

Nerozoberam nazory na urcite veci, ani malichernosti typu, co ma clovek na sebe oblecene, a ci ma odhaleny pupik. Ten nazor druhych clovek pociti prave v tych absolutne nestandartnych situaciach, ktore vacsina ludi povazuje za divne.

Nachadzam sa v jednej takej a okrem ineho je spojena aj s tym, ze napriek tomu, ze mam cez 30, tak moje rozhodnutia, ktore robim smeruju rozne, ale zatial rozhonde nie smerom k rodine.  Partner zatial o dieta tiez nejavy zaujem, ale mozem vam povedat, ze tie vecne narzaky okolia mi nedaju, aby som sa obcas nezamyslela nad tym, ci nie som nejaka divna, ze vlastne nejako nechcem deti.