Jestli můžu, doporučila bych přítomným majitelkám puberťáků knížku Betty McDonaldové Co život dal a vzal. Puberta jejích dcer je tam tak nádherně popsaná a možná vám to naleje trošku optimismu do krevního oběhu, možná vás to trošku posílí do dalších bojů s tou pubertální zvěří!

Ra, ty jsi to napsala opravdu dokonale. Tak nejak to zrejme je.
S tou trpelivosti jsi to vyjadrila uplne presne, ale tak me napada, matka dcery meho manzela toleruje pubertu tim, ze dcera 15let muze doma vse-aby byl klid. To znamena, ze ji necha doma kourit,(jiz od 13let) pokud se ji nechce do skoly, vzdy ma u maminky pochopeni, venku ji necha i do 2h a rodice vedi, ze vysedava v putyce.
Pak mila pubertacka prijde k nam, kde vladne urcity rezim, protoze ja tu mam taky jednu pubertacku, kterou drzim v ramci moznosti, a je ohen na strese..
Na zacatku listopadu jsme meli krizi a mila pubertacka k nam prestala chodit. Bylo to po schuzce s matkou, se kterou jsme se domluvili, aby k nam prisla a vysvetlila pred nami dceri, ze u nas jsou jina pravidla nez ma u mamy a musi je respektovat. Ale nakonec to dopadlo tak, ze se postavila za dceru a bylo po navstevach. Jasne, me to nevadilo, ale ranilo to otce.
Minuly vikend nas navstivila a zeptala se, zda u nas muze spat. Tudiz i po par mesicich sla spat jako moje skoro 16leta dcera v 23h.
Holky, je to boj a uzivam si ho:grater:

Aneb kdyby puberťáci neměli stanovené mantinely, neměli by se proti čemu bouřit .
Ale vážně - nechat dítko dělat, co chce, je pro něj trest, i do budoucna. Buďto je nejisté, protože ví (i když nepřizná), že i ta různá omezení, příkazy a zákazy znamenají, že o něj rodiče mají zájem, nebo je při prvním "střetu se životem" strašně překvapené tím, že najednou nemůže úplně všechno, což taky k jeho pohodě moc nepřispěje.
Oni sice puberťáci říkají "ten se má, může úplně všechno", ale zároveň dodávají "asi to jeho rodiče nezajímá".

No, holky, diky za prispevky, clovek nekdy potrebuje pohladit po dusi...ale ten boj je unavujici, clovek pak citi i ty roky, co si jinak mysli, ze neciti...no, jak to jinak rict...??:-)
Jsem sportovni typ a mam dost pohybu, stale studuju, ale tyhle chvile mi ubiraji silu...clovek potrebuje mit silu pro vlastniho pubertaka a nakonec resi i veci trochu z jine strany..
Ja pro tu jeho dceru mam hodne pochopeni, vim, ze za spoustu veci muze mama, ale bohuzel jsem do toho vpadla a nemuzu si nechat "kakat" na hlavu, navic jestli jste si vsimly, komunikuji s ni cizim jazykem, coz je tak obtizne, jeste ten jazyk nemam uplne zvladnuty, takze pouzivam slova, ktera znam-velky handicap...
No nic...nechci tady ze sebe delat chudacka:-))))))))))))))))))))))))

Upravil(a) Jay (25. 1. 2007 11:00)

Úspěšnější rozhodně nejsem.
Nevím, každý to má jinak a ten vztah se buduje léta, každým dnem. Když se budeme často vytáčet, už to neuslyší a staneme se obtížným bzučením mouchy v jejich uších, nebude to mít žádný efekt.
Udělejme si ze svého dítěte kámoše, jednejme s ním jako se sebou rovným, na férovku, dítě má pak i větší zodpovědnost ke vztahu. Není to ten infantilní přístup dítě – rodič.
Buďme s ním. Chápejme co jimi všechno cvičí.
Dojde-li k hádkám konstatujme - slyším, že jsi teď pěkně vytočenej, co tě tak rozčílilo? Chceš mi o tom něco říct? Máš asi špatnou náladu nebo se pletu? Nabídnout pochopení, ujištění, že jsme s nima ne proti nim, že jsme schopni o tom povídat si. Emoce se uklidní na obou stranách a lze pak v klidnějším tónu pokračovat…
Potom zrcadlit (pozor na náš tón) – hele, teď jsi mi řekl, udělal to a to (zopakovat co řekl, udělal) ono jim dojde, co vlastně řekli, co udělali a co to v nás asi může vyvolávat. A říct že mi je to líto, vadí mi to, cos mi řekl, udělal, jak se chováš, ubližuješ mi,  mám tě ráda a nechci to tak. Jak to spolu vyřešíme? Nechat aktivitu taky trochu na nich. Neřešme to sami. V rozhovoru znovu opakujeme jejich slova a přidejme k tomu ta svá. Hlídejme si svůj tón hlasu.
Stává se mi v takových situacích, že jsem „mimo“, že nás vidím seshora jako cizí lidi a neprožívám tolik své emoce ani na mě tak neútočí toho druhého a jednám, diskutuju…

No, je to o sebekontrole, kterou se stále učíme. Taky ji jednou budou muset cvičit, mohou začít už dnes, co vy na to?

Kakulíku, nemáš to jednoduché, mít doma puberťáčka - to je asi nejlepší antikoncepce, viď?

Tak jsem včera byla na poradě u psycholožky. Můžu říct, že z toho rozhovoru mám dobrý pocit. Pomohla mi podívat se na problém taky z jiného úhlu. Je toho strašně moc, co mi teď bzučí v hlavě a rozhodně mám o čem přemýšlet.

Holky, a není všem dnům konec. Strašák v podobě pololetního vysvědčení už klepe na dveře

No jeste bych rada upozornila na syna(13-prave ted v lednu) od manzela, ktery k nam chodi taky jednou za 14dni. Ten zas sedel u pocitace a vychazely z nej nepopsatelne zvuky...To jsou proste momenty, kdy mi zustava rozum stat. On si to vubec neuvedomuje...ja na nej koukam a on fakt asi kazdych 15min delal zvuk...skoda, ze to sem nejde nejak predvest:-)))))))

Ivčo, jako že se neučí?

No, i když vyjadřují přání, aby je rodiče méně omezovali, svým chování prozrazují, že sami pociťují potřebu vedení a přiměřené kontroly. Paradoxně jim to dává pocit bezpečí a jistoty.

ITO je nás tu opravdu víc snažíme se ty naše pubert´áky pochopit. Někdy to jsou zlatíčka..jindy na
Chce to opravdu mít pevné nervy a být hlavně dobrý psycholog a trošku občas umět nakouknout do jejich ,jak oni říkají,,dospělé duše"
Jiní jsou na tom podstatněji hůře,dokud se drží domova a trošku z nás mají respekt..je to ještě na dobré cestě
Hlavu vzhůru snad bude líp...

Ahoj Kaceno,
ja s tim zkusenosti teda nemam, ze by to probihalo primo takhle,ale jestli te muzu uklidnit, tak moje dve dcery se libaly s holkama. Pry se to musely naucit...:-))))) Dokonce ta moje nejmaldsi ucila libat sestrenici, tak treba je to neco podobneho, ale jeste na sebe chteji upozornit, ze jsou nejlepsi kamaradky. Asi bych to prechazela a spis bych koukala na skolni vysledky.
Ja jsem to tenkrat vubec neresila. Jedna dcera je vdana a ta druha je opravdu na kluky:-))) Hodne stesti.

Kačeno - mám dojem, že se dcerunka chce "zviditelnit" a taky Tě zkouší, co vydržíš
moje dcera ve věku cca 14 -15 zase chodila zmalovaná a oblečená doslova jako štětka , kouříla před barákem a měla z toho evidentní radost jak já šílím ....

Já taky doufám, že to je jen demonstrace.. Ale bere to smrtelně vážně a mě to teda vytáčí docela spolehlivě. Chce to zhluboka dýchat.. a radši neřešit, co všechno spolu zkoušejí. Snad to skončí jen tím líbáním a voděním za ruku.. Už aby to bylo za námi...
Navíc ta spolužačka je taková zmalovaná koketka, téměř žádné koníčky, ve škole průměr.. Prostě musí být něčím zajímavá. A to moje telátko jí na to zřejmě skočilo. Co myslíte, jak dlouho tohle období rebelie tak potrvá? A mám to přecházet nebo nějak omezovat?