Danča4 napsal(a):

přišla jsem na přítelovo bokovku. Prý chce žít semnou a má mě rád,ale každý chlap prý pomyslí na nějakou tu ženskou a když "to" udělá, tak je to jen o sexu a v minutě na to zapomene. Jsem z toho vyřízená.

Dančo, ty ten vztah skončit nechceš a pokud tu druhou (třetí, čtvrtou) má opravdu jen na chvíli a tebe opustit nechce a jinak je to skvělý chlap, můžeš udělat jen dvě věci. Buď se s ním rozejdeš, což podle mě není dobré nebo spíš jednoduché řešení, nebo si zvykneš, prostě přestaneš psát esemesky z jeho mobilu a nebudeš pátrat, jestli náhodou nevoní parfémem, protože jinak by ses z toho zbláznila. Věř mi, i s chlapem, so JE na ženský se dá žít, i když na to musíš mít žaludek a asi to není partner pro celý život a asi ne moc dobrý pro rodinu. Ale jestli je fajn, tak ten vztah může být ok.

Ts ts ts..... ja fakt nechapu, proc tu resite bokovky svych milacku... To vam pak vubec nezbyva cas na ty vase vlastni a to je prece skoda, ne?
  At je to jak je to, jen vlastni zkusenost vam pomuze pochopit, proc "vam" to ti vasi milackove opecovavani vlastne delaji...Vzdyt maji prece vsechno.... a nebo ne??

Axi napsal(a):

Nicolas napsal(a):

... vlastně nenávist o to větší, že mi(!) to provedl člověk, kterého jsem velmi miloval a že prostě cítím bolest...

To je ale hodně sebestředné myslet si, že když se někdo s někým miluje, dělá to kvůli tobě.

Axi, nějak tahle tvá slova ve mně zazněla a mám potřebu ti napsat za sebe. Myslím, že chápu, jak to cítí Nicolas. To, co napsal, neznamená, že si myslí, že se někdo s někým miluje kvůli němu. Znamená to, že toho někoho nenávidí proto, že mu tím ublížil a zranil ho. Aspoň já to tak u sebe chápu. Necítila jsem nenávist k mému muži proto, že se s někým miloval, miloval se s ním kvůlli sobě, ne kvůli mně. Cítila jsem nenávist a bolest proto, že mi tím ublížil a zranil mě.

Upravil(a) majkafa (15. 1. 2007 20:25)

Pan, nenenáviděla jsem ho za to, že miluje. Nenáviděla jsem ho za to, že mi ublížil. To jsou dva různé pohledy na stejnou věc. Když to podá někdo tak, jako ty, logicky z toho vyplývá, že mi nemůže ublížit. A co můj pohled? Vždyť to určitě chápeš, jak to je. Tebe by nezabolelo, že tě podvedl?

Když to vezmu kolem a kolem, vlastně to je sebestředné. Ne však to, že se někdo s někým miluje, že někdo někoho miluje, ale to, že tím ublížil mně - že mne zajímá má vlastní bolest. Ano, to je sebestředné. Ale jsem jen obyčejný člověk, který když vstupoval do manželství, slíbil v dobrém i ve zlém, slíbil věrnost a slib neporušil a nechtěl ho porušit do smrti. (jestli ho dodržel, to by bylo zřejmé až na smrtelné posteli) Nejsem svatá, ublížilo mi, bolelo mne, i jsem chvílemi nenáviděla za to, že někdo slíbil a nedodržel, že zničil vše, čemu jsem věřila, že dětem zničil rodinu a zanechal v nich doživotní trauma. Jistě nění těžké pochopit, že člověk za takovou ránu i nenávidí. Jsem člověkem, který neslibuje, pokud si není celým svým srdcem, myslí jist, že udělá vše pro to, aby slib dodržel. Dávám velmi málo slibů, ale když už něco slíbím, tak proto, že se to pak budu všemi silami snažit dodržet. Stejné dodržení slibů očekávám i od druhých.

Upravil(a) majkafa (15. 1. 2007 21:02)

Míšo, jo, jsem v poho. :-) Máš pravdu v tom, co píšeš. To jen já jsem nějaká jiná - nějaká divná. Já jsem tenhle svůj slib dávala jako jakousi svátost a naivně jsem si myslela, že můj manžel to vidí stejně. Myslela jsem, že problémy vždy spolu vyřešíme a půjdeme zase dál. Ano, každý má právo mít jiný názor. Pro mne je však věcí mé cti dávat sliby až když jsem si téměř na 100 % jista, že jim dostojím. No, vlastně, je to, že cítím, že miluju navždy, slibem?

Upravil(a) majkafa (15. 1. 2007 21:16)

Vašku, jen tak, jak to cítím. Teď bych byla radši, kdyby tomu bylo jinak. Kdybych ho už nemilovala. Proč mám takový pocit, že už budu do smrti sama, protože ho budu do smrti milovat a jinému bych tím jenom ublížila. :-(

Cítím, že svůj slib už dodržet nemusím. Ale jak se dělá to, říct si - už nemiluju a nemilovat? To uvnitř v sobě stále cítím a neumím to rozumem nějak zrušit. Musím počkat, než to přejde a mám obavu, že to bude trvat hoodně dlouho, jestli se to vůbec někdy v tomto mém životě povede. Už přestávám mít i potřebu s ním žít, snad už ji ani nemám, ale miluju ho stále. To je ta bezpodmínečná láska? Já nechciii.

choysia napsal(a):

To si nemyslím.
Když má někdo spokojenej vztah, se vším, proč by měl mít bokovku????

Mohla bys mi to, prosim vysvetlit? Jak je to mozne ?

Nečetla jsem to celé, k původní otázce - určitě ne každý, takhle zevšeobecňovat je nesmysl. Určité procento monogamních mužů i žen prostě existuje, i tací, kterým stačí poznat za život jediného sexuálního partnera, a určitě spousta těch, kteří vystřídají za život více vážných vztahů, ale v rámci každého jsou věrní.

Řekla bych, že nemálo nevěr vzniká z neschopnosti ukončit stávající vztah a snést pár měsíců nebo let o samotě - lidi si pak hledají něco nového, ačkoli to vyvanulé nebo přežilé ještě neopustili.

Ale to bylo před sto lety. A pak už jsem o to jaksi nestál, milovalť jsem svou druhou kalupinku, kterážto  pak přesto  nesmyslně žárlila ajajaj.

Nety, tak buď věrná, když to neumíš