Anastazia napsal(a):

Zivotny ciel?

Zit a nie len prezivat, to je myslim dolezitejsie, nez stanovenie si akehokolvek cielu, za ktorym clovek bezhlavo pojde a pritom zabudne byt spokojny a stastny.

To se mi líbí taky... uvaž, že stanovení a dosahování cíle nemůže být bezhlavé... Pokud je něco bezhlavé, pokud nevíme, proč to děláme, pak to není cíl, ale přežívání...

lvice napsal(a):

Když tak nad tím přemýšlím, vždy jsem měla jeden velký cíl, mít chlapa, co si mě bude vážit a mít rád a rodinu. Tenhle cíl se mi do dnešního dne nesplnil, ale mým cílem je nadále a pracuji na něm. Dalším cílem je být dobrým člověkem, kterého si lidé budou vážit. Momentálně mám krátkodobý cíl a to změnit práci. Vlastně to můj cíl vůbec nebyl, ale jak přesně píše Bublinka, život se občas pěkně zamotá a najednou jsem věděla, že to takhle nechci a nový cíl byl na světě . Jsem člověk, který docela plánuje, diářek mám zaplněný , ale protože vím, že život je neustálá změna, přizpůsobuji se změnám, protože tak to prostě v životě chodí. Jak řekla má bývalá vedoucí, jsem flexibilní na 150 % . A to platí i v mém soukromém životě.

Lvice, lvice...! Lvice...!!!
Chlapa nejde "mít"... není to krabice bonbonů ale živý tvor. Já být na místě onoho chlapa, tak neprodleně uteču...
Ale být dobrým člověkem, to bych bral... ne pro druhé, ale pro sebe.

Naše životní cíle a záměry se ovšem mění podle aktuení situace, dnes můžu mít velké plány a zítra sedím na vozíčku a budu ráda, když se sama vyvenčím, nemělo by se na nich moc lpět, lidé se mění, podmínky se mění a život je pěkný kolotoč, plánovat, ale pružně.

Upravil(a) Irenka21 (13. 1. 2007 21:51)

Salvator napsal(a):

Anastazia napsal(a):

Zivotny ciel?

Zit a nie len prezivat, to je myslim dolezitejsie, nez stanovenie si akehokolvek cielu, za ktorym clovek bezhlavo pojde a pritom zabudne byt spokojny a stastny.

To se mi líbí taky... uvaž, že stanovení a dosahování cíle nemůže být bezhlavé... Pokud je něco bezhlavé, pokud nevíme, proč to děláme, pak to není cíl, ale přežívání...

mala som na mysli to, ze priority sa mozu  pocas cesty k dosiahnutiu urciteho ciela menit,
takze by sa clovek mal  na kazdej ceste za cielom vediet zastavit a prehodnotit situaciu, aby sa mu nestalo, ze ciel sice dosiahne, ale cena, ktoru za to zaplatil je prilis vysoka a nestala zato.

Životný cieľ? Ten presahuje hranice tohto života... Nemám pozemský cieľ (teda áno, ale to je podružné), mám cieľ nájsť cestu domov... a tá cesta pokračuje aj po smrti, takže cieľ života - či lepšie povedané bytia - je stále predo mnou ako svetielko, ktoré tú cestu osvetľuje. Neviem to lepšie napísať...

Zajímavý podnět, zajímavá otázka. Diskusi jsem jen přelétla a nečetla. Ne, že by mě nezajímala, ale nechci, aby mě nějak příspěvky rozptýlily či ovlivnily. Myslím, že každý nemá cíl jeden, ale že se během života vzájemně prolínají a navzájem doplňují. V daném období života vystoupí v aktuálních situacích cíle do popředí, my se k nim přiblížíme, nebo jich skoro dosáhneme, a pak se zase věnujeme dalším věcem. Cíle, k nimž jsme se přiblížili, nás posilují pro další náročné životní úkoly.
Život nebývá tak jednoduchý a přímočarý, jako výstup na horu. I když se mu v mnohém podobá. Musíme být trénovaní, vybavení, odhodlaní. V životě nic není nanečisto. Uklouzneš, spadneš. Někdo vstane víckrát, někdo to vzdá hned poprvé a vybere si něco snadněji dosažitelného...
Cíle jsou krátkodobé i dlouhodobé. Některým povahám nahání strach dlouhodobější záměry. Připadají jim příliš vzdálené. Taky nemáme stejná měřítka pro obtížnost. Někdo třeba vystuduje VŠ jakoby nic a někomu dá velkou práci odmaturovat na střední škole. K cíli také vedou rovné cesty a cestičky různě se klikatící. Pokud totiž něco nejde z jedné strany, musíme si najít způsob, jak cíle dosáhnout jinak. Když třeba chci hrát na hudební nástroj a zvolím si ten pro mě nevhodný. Ale abych příliš neteoretizovala.
Vzpomínám si na to, jak jsem nad našimi malými dětmi myslela na svého dědu. Měl pro nás vždycky čas, radu, když bylo třeba mít něco do školy, pravidelně to někde našel. Tehdy nebyl internet, encyklopedie, jen noviny a knížky. Děda se zajímal o všechno možné a jako člověk byl prostě fantastickej. Moje děti jsou už dospělé. Vždycky jsem si přála být pro ně tím, čím byl děda pro mě. Kamarádem, rádcem, podporou, pomocí, chápajícím partnerem... Mám dojem, že jsem tenhle pomyslný dluh vrátila beze zbytku.
Vzpomínám na to, s jakými ideály jsem šla do manželství. Rovný vztah dvou lidí, kteří se respektují, pomáhají si, milují se, dokáží se dohodnout. Vyzkoušela jsem mnoho cestiček, jak tohoto cíle dosáhnout. Dokázala jsem prosadit věci, na kterých mi skutečně záleželo /otázky kolem výchovy dětí, jejich potřeb, výběr školy, řešení zdravotních, školních a osobních problémů/ a ustoupit od věcí, které momentálně řešit nějak nešly /prosazení práva na vlastní či společné koníčky, známé, trávení volného času sportem, kulturou  či cestováním/. Zde musím doznat, že se mi asi nikdy nepovedlo, získat respekt u muže a jeho rodičů. Nikdy jsem nebyla rovnocenný partner, ale vždycky jen ta hloupá s naivními představami o světě. Nesmiřovala jsem se s tím, myslím, že i já mám právo na svůj názor, uznávám přece i názory jiných. Vždycky jsem byla zaháněná do kouta. Byli v přesile, navzájem se podpořili...Já byla sama proti třem. Nedokázala jsem zabránit, aby se neustále nezasahovalo do záležitostí rodiny i mých osobních /výběr pracoviště/. Nikdy jsem nedocílila toho, abych měla doma člověka, který mě zastoupí v běžných domácích činnostech. Veškerý čas mi tedy zabrala domácnost, velká zahrada, výchova. Když děti byly dávno dospělé, našla jsem si koníčky. To byl počátek rozpadu mého manželství.
Vzpomínám na to, jak mi před pěti lety řekli...máte rakovinu. V první chvíli vám prolétne hlavou celý život. Uvědomíte si, že jste pořád plnili nějaké záměry, makali a dřeli se, aby byla rodina zabezpečená a spokojená, uvědomíte si, že jste udření a utahaní, že jste prožili málo radosti a plno starostí. Hledáte v sobě tu sílu čelit otázkám a zvědavým pohledům okolí, ustrašeným dotazům vlastních dětí. Z malých cílečků...zvládnout zítřek, dojít do obchodu, se časem vyvinuly cíle vzdálenější, absolvovat chemoterapii, aniž bych se zbláznila, najít způsob, jak vykonávat všechny domácí práce, aniž bych si ublížila, být manželovi opět partnerkou, aniž bych se cítila po zákrocích mméněcenná, vrátit se do práce a být tam co platná jako dřív, aniž by za mě kdokoli cokoli dělal. Obrovským problémem pro mě bylo vydat se do lázní a absolvovat je. Vydržet mezi cizími lidmi, dokázat se mezi ně zařadit, spřátelit se s nimi, užít si ten odpočinek bez výčitek, že nejsem poprvé se svou rodinou. Upřímně můžu říct, lázně mě postavily na nohy. Tělesně i duševně. Načerpala jsem tam ztracenou sílu. Dneska můžu říct, v bodu zdraví jsem dosáhla maximální úspěšnosti. Zvládla jsem to.
Vzpomínám na to, jak jsem přišla poprvé na své současné pracoviště. Řekla jsem si...tady bych chtěla konečně zakotvit nastálo. a něco dokázat. Nepracovat jen tak, jak se ode mě očekává, ale prosadit nové a užitečné věci. Přidat svůj díl  k celkovému zviditelnění zařízení, dokázat být uznávaným partnerem pro ostatní. Dalo to moc práce, trvalo to léta. Dnes už tam nejsem nováčkem. Zapadla jsem do sehraného pracovního týmu. Mám dobrý pocit, že jsem nestála stranou, ale rovným dílem přispěla.  A pořád mě to baví.
Vzpomínám na to, jakou hrůzu, jaký strach jsem vždycky měla z toho, kam bych se vrtla, co bych si počala, kdybych zůstala sama. I na to došlo. Odešla jsem již za neudržitelné situace. I přesto jsem dokázala nabídnout ruku ke smíru. Nevyšlo to. Musela jsem řešit nejen otázku bydlení, ale i například prvního samostatného vymalování. Poradit si s drobnými opravami, dokázat si zorganizovat popracovní trávení volného času. Je těžké spoléhat se jen sama na sebe. Bydlení, byť jen v pronajatém bytě, už docela vypadá k světu, mám rozumně rozvržené koníčky, abych je časově zvládla, aby mi přinášely radost a abych se nepřetěžovala. Mám zajímavý vedlejší pracovní poměr.  Mám v úmyslu zůstat u těchto aktivit a být v nich dobrá jako ostatní, kteří tam jsou déle a umějí toho více...
Když se tak na sebe podívám, mám plno práce do konce života. Už jsem se naučila umět rozvrhnout práci, odpočinek, sport, kulturu, setkávání s druhými lidmi...tak, aby mi to vyhovovalo. Aby mě to těšilo. Moje nejbližší cíle jsou zřejmé. Nejdříve  potřebuji zvládnout ukončení manželství. Nemám zájem muže obrat, nicméně odejít s ničím se mi zrovna nechce. Bude to  nelehké, opět jsem v menšině...Dále se chci věnovat všemu, co mě baví a dělá mi radost. Práci, setkáváním s lidmi, které mám ráda, chci se zase někam podívat, příjemně se utahat při mých vybraných sportovních aktivitách, najít si kulturu, která mi sedne a přinese mi fajn zážitky, zapracovat na vlastním bydlení. To poslední bude zřejmě těžký oříšek. Nemám nasysleno a svádí mě vyškrtnout tuhle položku ze seznamu. Zkusit štěstí v loterii? Najít si bohatého sponzora? Budu hledat nějakou přijatelnější cestičku.
Jsem pozitivně naladěný člověk. I přes ty karamboly mám důvěru v lidi, dokážu se radovat z každé maličkosti, z každé hezké chvilky. nemám přehnané nároky, dneska tady jsem a ten dnešek si užiju hezky. Nevzdám se, i když mi je někdy ouvej na duši.
Mám opravdu obavu, že jsem se dotkla pouze některých témat. Taky se bojím, že délka mého příspěvku je skutečně neúnosná. Omlouvám se. Neumím se stručně vyjadřovat. Možná k mým životním cílům jednou přibude...napsat knihu. Ostatně...proč ne?

Milá Kalupínko!
To zajisté pro Tebe vymyslel Salvadot tohle téma, aby jsi všem ostatním dodala sílu a odvahu ve svém životě. Přeji Ti vše dobré. Christa

Upravil(a) K.Christa (14. 1. 2007 18:54)

Salvator napsal(a):

Marek_ napsal(a):

Táto otázka mi sadla, pretože som to práve prednedávnom riešil... donedávna som žil, ako hovoríš - zo dňa na deň... pýtal som sa sám seba, aký mám cieľ, kam smerujem, ale odpovedať som si nevedel... mám pokojný, príjemný život a nič som vlastne nechcel... ale teraz už viem - môj cieľ je mať veľa detí a čo najlepšie ich vychovať, pripraviť na život... naučím ich všetko, na čo som doteraz prišiel a na čo ešte prídem Budem dobrým otcom

Dobrý cíl tak do 40 - 45 let. Co budeš dělat pak?

Tak ďaleko som sa na svojich "výletoch do budúcnosti" ešte nedostal, Salvator... Ale v každom prípade chcem byť (a to celý život) užitočný pre správnu vec...

Potřebné téma, velmi dobrý podnět. Děkuji. Salvatore, můžu vědět zda-li je tvým cílem skutečně nějaký studijní výsledek nebo jsi nám zkrátka chtěl pomoci? Beru to jako permanentku na volné hřiště se stejně laděnými spoluhráči.

Teď po pročtení jsem "plná Kalupinky". Christa to vystihla přesně - můj pocit. Kalupinko je to neuvěřitelná historie, a to si prosím vem, že jsi někde v první třetině (zhruba -prosím, nechytej mě za slovo) nebo mezi třetinou a polovinou. No to je jedno, já tím chci říct, kolik nádherného života, přesně takového jakého budeš chtít, můžeš mít před sebou.!!!

Beru to podle sebe. Když jsem si prožívala svůj životní kolaps, tak jsem byla přesvědčena, že je to můj konec. Podle toho jsem se i chovala a jednala. Skočím 8let - a - ne, že bych to chtěla prožít znovu - to ne, ale to bylo to nejlepší, co mě v tu chvíli mohlo potkat. A NIKDY bych nevěřila, že to lze brát i takto. Cena byla vysoká, to ano, ale teď vím, že když se člověk pořádně odrazí od skutečného dna, tak může jít  pomalu, ale jistě nahoru, a to mnohem výš, než byl ,když padal. Kdyby nespadnul, nikdy by neměl tu chuť se rvát nahoru. Třeba by neměl tu chuť, sílu, potřebu atd.(Někdo spadne, někoho shodí - jedno jak k tomu člověk přišel). A samozřejmě, že určitě jsou i lidé, kteří takto postrčit nepotřebují. Já jsem ovšem ten druhý případ. Kalupinko, taktéž se skláním....a přeji ti moc síly!

Chtěla jsem napsat "své cíle", ale dostala jsem se jinam. Příště.

kalupinka napsal(a):

Nedokázala jsem zabránit, aby se neustále nezasahovalo do záležitostí rodiny i mých osobních /výběr pracoviště/. Nikdy jsem nedocílila toho, abych měla doma člověka, který mě zastoupí v běžných domácích činnostech. Veškerý čas mi tedy zabrala domácnost, velká zahrada, výchova. Když děti byly dávno dospělé, našla jsem si koníčky. To byl počátek rozpadu mého manželství.

Podobné osudy mívají lidé (většinou ženy) s těžkým vztahovým vzorcem. Týká se potřeby "patřit někomu". Žena obvykle dosahuje své sebehodnoty projekcí přes nějakého "mužného" partnera.
Lidé dost často střídají inkarnace a rodí se jako muži (=už mne nebaví pořád otročit na poli nebo utírat dětské zadky, budu silným, chytrým, tak jim to všem natřu...)
anebo se rodí jako ženy (=mám toho všeho dost, nechce se mi neustále bojovat proti drsnému světu, budu raději patřit někomu, kdo se o mne postará, ochrání mne, zajistí mne. Budu sedět v klidu doma a rodit děti...)

Oba modely jsou děsivě nedostačující a zakládají účelovost vztahu, kdežto o lásce se dá zde hovořit jenom s velkou nadsázkou...

Pak není divu, že lidé dostávají nemoce, související s absolutním nezvládáním emocí...

K.Christa napsal(a):

Tak co Salvadore, jsi spokojený s takovouto reakcí?
Měla jsem sama z odpovědí radost, zvláště od Irenky21. Člověku, kterému  se něco nepovede, musí začít stále znovu a znovu. Vítězí v okmažiku, když žije pro druhé a nemyslí jen na sebe. Naše děti, to je to nejdůležitější pro co žijem a vše ostatní se  tomu musí podřídit. Jakmile to neuděláme, může se stát, že naší chybu velmi pocítíme. Jsou mezi námi i tací, co děti nemají. Oni také mají důležitou roli a někdy si jí ani neuvědomují. Velmi můžou pomoci ostatním už jen tím, že jsou. Uvědomění si své podstaty, své jedinečnosti a být vděčný za to, že vůbec smíme se zůčastnit, tohoto krásného divadélka života, by si měl uvědomit každý. :hjarta, Přeji krásný den Vaše Christa

Nemyslim, ze by se melo vsechno podridit detem. Ja nemam moc cile , protoze nemam pevnou vuli jich dosahnout , ale zato mam velke sny. Ty zustavaji pouze v risi fantazie.

Ahojky Salve,

mám skromný dotaz ... co si představuješ pod pojmem formulace cílů ve vztahu. Moc děkuju za odpověď. Musím přiznat, že v tomhle mám asi výpadek ... zkrátka přiznávám, že ve vztahu neumím naplánovat nic... víš, vnímám to spíše jako ... miluju x nemiluju ... chci s někým být x nechci s někým být ...  z mého pohledu je vztah rovnocený a každý do něj přináší tu svoji část .... chlap tu mužskou a ženská ten babsekej element ...
Přiznávám, že svatbu jsem neplánovala, zkrátka byla ... má sladká robátka se zkrátka chtěla narodit (dcerka dokonce i přes tělísko) ... víš přijde mi, že vztah se přece nedá naplánovat ... neb jeden může mít svoji vizi a jednoho dne zjistí, že ten druhý má úplně jinou ...
Možná to špatně vnímám, možná nemáš na mysli cíl vztahu, možná máš na mysli spíše onu práci ... den za dnem ...

Ještě jednou díky ... a klidně do mne ...