Ahojky, taky jsem měla přítele, pro kterého jsem byla až na třetím místě - po práci a po kamarádech (není náhodou ve znamění Lva?). Znám to také, čekala jsem na něj doma. No, ale tehdá jsem to vidět nechtěla. Nakonec odešel a já se z toho ještě dostávám. Myslím, že máš dvě možnosti. Zkusit si najít vlastní koníčky a "nečekat" na něj, udělat se méně "jistou" a uvidíš, jestli se změní a začne si tě zase víc vážit. Ale spíš bych nečekala a udělala ten radikální řez, o kterém píšeš... Spíš to vypadá, že se nezmění, je prostě takový...

Přijde mi, že ve 22 máš ještě spousta času najít toho lepšího, minimálně se oba poučíte a v příštím vztahu dokážete být sami lepšími pro ty další, alespoň já to takhle na sobě teďka vnímám... Sice jsem přítele ztratila, protože už to ani nechtěl řešit, ale naučila jsem se spoustu nového tím prozřením, které mi ten rozchod přinesl. Pokud dokážeš sem do diskuze takhle "chladně kalkulovat" (je to nadnesené, ale vnímám to takhle), myslím, že už jen ztrácíš čas ve starém vztahu... můj pocit

Esquisse, držím palce, dej vědět jak to dopadlo... Věř tomu, že to nebude lehké ani pro jednoho z vás. Nechtěla jsem psát, že zrovna chladně kalkuluješ, ale v podstatě tam máš výčet samých proti... asi opravdu jen čekáš na to, aby ti to někdo "posvětil". Pokud chceš zůstat ve vztahu jenom proto, že se bojíš, že již nikoho lepšího nenajdeš, zůstaň, ale když "nedává" jeden, druhý časem taky přestane a zbyde jenom vztah "ze zvyku" než si jeden najde někoho jiného a ukončí to. Rozhodnutí je jen na tobě. Tak na správná rozhodnutí

esquisse: Je ti 22 roků. Na to, abys našla někoho lepšího, máš celý život. Věř mi.
Zkus se mít trochu víc ráda a uvědom si, že máš svoji cenu. Je jasné, že výchova v tobě zanechala nesmazatelné stopy Na to bych oponovala - sedávej panenko v koutě, budeš li-hodná, zůstaneš tam sedět až do smrti a k tomu s problémovým partnerem, který už ti teď lže a hospoda s kamarády mu jsou přednější.
Věř tomu, že kdyby přišly děti, přítel vystrčí rohy a začne si teprve dělat, co chce. Zkus si přečíst některé příspěvky na netu, které píšou ženy, co si prošly třebas dvacetiletým soužitím s podobným týpkem. Když jim bylo dvacet, přítel se jakž-takž krotil ze strachu, že bude opuštěn. Pak přišly děti, příteli-manželovi otrnulo, protože měl jistotu, že nebude jen tak lehce odkopnut a začaly obvyklé lahůdky: s ničím doma nepomohl, o nic se nepostaral, denně seděl v hospodě, manželka táhla finančně i pracovně celou domácnost a když se ozvala, manžel se nerozpakoval jí jednu nebo dvě vrazit.
Děvče, takového smetáka najdeš vždycky.Opravdový táta pro život se nehledá snadno, ale nakonec se najde. Věř tomu.

Nejen, že se přítel nezlepší, bude to pořád horší. I s dětmi bys byla neustále sama, žádný rodinný ani společenský život. Zřejmě nemá žádné koníčky, zájmy a byl tak vychován. Neváhej, čím dřív, tím líp.

esquisse napsal(a):

Ne, ten můj je Vodnář
Problém je v tom, že celý život jsem byla vychovávána k tomu, abych byla vděčná, že si mě vůbec někdo všimne, abych neriskovala a radši se držela toho, co mám, i když se mi to nelíbí, protože kdo chce víc, nemá nic...a podobná moudra, takže jsme se nad sebou dost zamyslela a rozhodla se, že mám svou hodnotu a nemám zapotřebí čekat na nezodpovědného ožralu až mu dají kamarádi chvilku volno. Ani sex mě s ním nebaví, prostě už jen musím říznout do živého, ale vzadu v hlavě ten maličkej hlásek pořád křičí:"Neopouštěj ho, co když nenajdeš nic lepšího!" Vím, že je to hloupost, ale....stejně se nedokážu rozhoupat.
Navíc mi občas zalže a když se ho zeptám proč, řekne, že se bál, že se budu zlobit...

Milá zlatá, tak ve výše tebou napsaném máš ten problém....tam hledej odpovědi ... a mimochodem - každý dostane to, co chce. Chceš málo, málo taky dostaneš. A je to jen a jen na tobě. A co má jako bejt, když nenajdeš nic lepšího? Copak žena může být šťastná jen prostřednictvím muže? Nikoli ... ale v tý svý hlavince to tak máš uspořádaný. Dá se s tím pracovat, mně osobně pomohla psychoterapie. Jiným pomohla kineziologie, dalším regresní terapie, dalšímu rodinné konstelace. Ty už víš, kde máš problém. To není tvůj přítel, to jsou tvoje zažité vzorce chování v tvém podvědomí. tak teď už jen se pustit do šarvátky s nimi. Dost možná že bude trvat hodně dlouho a neobejde se bez pořádných šrámů, ale jakmile si to v hlavě porovnáš, nebudeš už doma sedět a mít pocit, že tvým údělem je čekat, až se miláček vrátí z hospody....nebudeš mít en malinkej hlásek "vzadu", co křičí "Co když nenajdeš nic lepšího..." .... je to o práci na sobě. (A já se řídím taky mimochodem tím, že nevyhrožuju naplano. Když jsi dala ultimátum už před čtvrt rokem, on podmínku nedodržel a ty s ním pořád jsi, utvrzuje ho to v tom, že vedeš plané řeči a skutek utek´. Čiliže si s tebou může dělat, co ho napadne a dané slovo se držet nemusí.... na druhou stranu tě chápu - s tím hláskem "vzadu" se ultimátum dodržuje těžko. Proto ti radím pracovat na sobě.)

Upravil(a) Eva36 (12. 1. 2007 13:21)

To je dobře, že kráčíš někam dál v životě. Jen tak dál. Jinak to člověk vidí ve 22, jinak ve 32 A pořád je se co učit a pořád vidím chyby, který jsem jako mladší udělala. Nebo mě taky občas napadá, jestli to, co dělám, dělám správně....naštěstí si vždycky umím říct, že když dělám to, co chci dělat, tak pak to rozhodně správně dělám...někdo tomu říká sobectví, ale být sobecká je někdy zdravé. Sebrat odvahu, kdy mu řekneš, že je konec, není o těch pár minutách. Řekla bych spíš, že to je o tom být schopná čelit tomu, že pak zůstaneš sama a zase se ti třeba vkrade na mysl, že přeci jen jsi ta, která má být vděčná, že si jí někdo vůbec všimne ... ale teď už by sis měla umět říct, že takhle to není. Jestli to umíš, tak nemusíš sbírat tu odvahu na to, abys příteli řekla, že je konec. Takhle tu odvahu prostě máš a víš, že nestojí za to život prožít s někým, komu jsi vlastně volná. (Promiň za ten výraz. Já se plácala v takovém nerovném manželství dvanáct let...psala jsem na internet svůj příběh a jedna holka mi napsala:"Tvůj muž tě nemiluje." Chtělo se mi brečet....druhá mi napsala, ať se na svůj příběh podívám jako na příběh jiné ženy...zkusila jsem to a viděla jsem, že ta první holčina má pravdu....můj muž miloval hlavně sebe, kvůli mně nebo kvůli dceři se nedokázal nikde a v ničem omezit...hlavně on aby měl dost času na sebe, na kámoše, peníze... a já najednou viděla, že tohle nechci, že si zasloužím lepší život. Taky jsem mívávala pocit, že mám být vděčná za jeho "miluju tě" - a to mu šlo dokonale, taky jsem byla vychovaná tak, že jsem toužila po lásce a odpustila bych mu za to "miluju tě" všechno....je těžké najít svoji cenu, když ti ji rodiče nedokázali ukázat už v dětství....to jen tak na okraj, snad jako omluva za to, že jsem dokázala napsat, že jsi mu volná....)

... tónem přihřátého mikymause ... ... jo, jo... No, musíš to hlavně mít v hlavě srovnaný, že to není žádnej truc, ale že si opravdu myslíš, že děláš dobře. ... Já když odešla od bývalého, tak jsem cítila takovou nějakou nostalgii, byl můj první, mám s ním dceru....milovala jsem ho a vím, že on mě taky....ale taky mě to už dost dusilo...a tak jsem se rozhodla odejít. Měla jsem jasno. Jen když jsem odcházela, tak jsem si říkala:"Fajn, teď ti je dobře, jsi volná, máš svůj klid...a co když za týden, za dva přijde smutno a touha po manželovi?"...ale že jsem při tom odchodu měla v hlavě jasno a nebyl to truc nebo nějakej šprajc, tak to smutno nepřišlo. Zůstala jen ta volnost a taková i hrdost na sebe, že jsem se dokázala vzepřít tomu, v čem jsem nebyla spokojená, dokázala jsem překonat ten pocit, že se zblázním, když zůstanu sama, že jsem si zkrátka uvědomila, že svou cenu mám a že můj tehdejší muž ji poslední cca rok už jen zašlapával...jinak to byl fajn kluk, ale pro život ne....jak říkám, miloval hlavně sám sebe....když se znovu oženil a já od dcery slýchám, co pro druhou ženu teď všechno dělá, jak se někdy může přetrhnout, vzpomínám si na nás dva, když jsme se vzali...bylo to totéž...časem se projevila jeho pravá povaha a skončilo to bídně (já byla máma-táta, kuchařka, pradlena, milenka, malíř pokojů, chůva, výdělečná síla a finanční poradce domácnosti v jednom...a on se vezl. Nevyčítám mu to, já byla ta, která to umožnila svým až příliš laskavým přístupem a omlouváním....ale tak bys mohla časem dopadnout i ty.) Tak se měj hezky a žij život tak, aby se ti v něm líbilo. Máme jen jeden

Tak slavnostně oznamuji, že jsem se dnes rozešla. Vzal to docela dobře, já taky, takže myslím, že to nakonec dopadlo celkem fajn. Moc děkuji všem za rady a příspěvky, moc mi to pomohlo. Hodně štěstí všem z vás a hlavně - žádné falešné "pány tvorstva".
Esquisse

esquisse: Tak první krok máš za sebou. Teď už jen se z toho poučit...jak lehké, že? A přesto mnoho lidí padá do nových a podobně nešťastných vztahů. Tak ti přeju, ať je tvoje životní cestička jiná a šťastná

Musíš zvážit, jestli bude dobrý partner pro Tebe a otec pro Tvé děti. Pokud ano, jdi za štěstím. Můžete být velká fungující rodina.