Nemám nějakou kontkrétní představu,ale ráda bych si s váma o koních pokecala.Nějaký srandovní události,tipy,triky a tak.Nějakej blahej či neblahej zážitek máš?Povyprávěj!

Ahoj Cilka,

preco bolest???

Všechno má zlou i dobrou stránku.Jsem optimista a tak si říkám,že by jsme měli ty špatný vzpomínky snažit přebít těma lepšíma!Koně mám ráda už od malička a díky bohu jsem u nich zatím zažila ty lepší příběhy.Taky mě to ale čeká....
Co špatnýho jsi si, Cilko zkusila?Samozřejmě jestli tě to ještě bolí,tak to nech radši spát.

Koně jsou nádherná zvířata a možná vím co Cilka myslí,ale opravdu jen možná..
Jednoho svého mám doma,je to sluníčko,ale také moc velké trápení...

Cedrill,ono je to fajn mít koníka svého vlastního,ale buď teď ráda za tu blbou školu,i když to tak dnes asi nevidíš.Na svého koníka máš času hrozně moc,já si ho pořídila ve 24 letech a myslím,že by se nic nedělo ani kdyby to bylo později.V jezdečáku jsem taky měla oblíbenou kobylku,byla (je) to moje láska,ale hlavně mi to dalo hodně zkušeností co se týká každodeních starostí a práce kolem miláčka...

Já vím, že učit se na školních konících mi dává hodně.Ale nemůžu se dívat,jak někteří necitlivý nebo nezkušení jezdci do koní kopou,trhají udidlem apod.Když vidim,jak to moji kobylku trápí,tak bych ji radši měla jenom pro sebe...
Nejdřív si chci udělat školu,určitě odmaturovat a potom jednoho koníka si cvičit jenom pro sebe,tzv. na tělo.Ráda bych s ním zkoušela parelliho metody a přirozenou komunikaci vůbec.Myslím,že je to "přirozenější" cesta a hlavně příjemnější,jak pro koně,tak pro člověka.A hodně se ty dva sblížej!
Vy jste někdo zkoušel přirozenou komunikaci?Ráda bych se o ní dozvěděla z přímích zkušeností!

Taky jsem jen rekreační jezdec,ale snažím se jít na koně s co nejvíce citem a ne silou.S "mojí" kobylkou si jezdíme na vyjížďky a miluju ten pocit,když si nacváláme a vidím jakou má i ona radost!Je to nádhera,když si získáš koňský srdce...
  L. je hrozně nepřístupná kobyla a trvalo mi (dotěď  se musím snažit) než si na mě zvykla a přijala mě.Jsem ráda ,když vidím,že mě mezi těma lidma poznala a že už ví,že nejsem ten člověk,který si na ní sedne teď a zítra zase nějaký nový.Nikdy jsem nazažila takovehj krásnej pocit, že mě má i docela ráda.
  Je to moje kočička!

Že se dá jezdit i bez otěží jsem si vyzkoušela poprvé na svérázné poničce welshe.Byla to fakt potvůrka,ale docela jsme si rozuměly.Potom nám při krokování trenér řekl, ať si zkusíme zahodit otěže a řídit koně jenom rukama.To bylo něco!Najednou krásně vyjížděla rohy, ohybala se,  mohly jsme dělat velký i malý kruh, vlnovky apod. ptákovinky.A ono tošlo ještě líp než bez otěží! Z toho důvodu jsem se začala zajímat o western, ale převládá furt anglie...
Tento rok mám brigádu v naší stáji, kde budu trénovat jezdce.Určitě s nima ježdění bez otěží zkusím a doufám, že to bude pro ně i pro koně příjemější.A něco si z toho třeba odnesou!

já se naučila jezdit bez otěží, když jsem měla sádru až po rameno a nebyl nikdo, kdo by mi jezdil koně, který denně musel. První den jsem myslela, že se snad zblázním, nikdy bych neřekla jak mi ten kousek v ruce chyběl. ALe než se mi to zahojilo, což trvalo tři měsíce, tak jsme bez otěží i cválaly a vše se dalo řešit sedem, pobídkou nohy a na konci i slovem. Časem už nebyl problém vyšvihnout se na hřbet i na procházce s vodítkem v ruce. Ano otěže jsem občas potřebovala, byla to angličanka vysoko v krvi, ale zatáhnout za ně, byl pro ní ten největší trest.
Zajímavé ale pro mne bylo zjištění, že to co jsem se naučila v nouzi, fungovalo i u jiných koní, prostě jsem se v době se sádrou naučila v sedle jinak sedět, jinak pohybovat. A hlavně jinak reagovat. Dostal se mi po čase do rukou koník, který byl na hubu úplně tupý, neznal nic jiné než lomenou páku a i do té, se opíral jak mohl. Trvalo čtyři měsíce než mohl v klidu cválat na gumovém udidlu a neměla jsem urvané ruce.... Ale povedlo se. Hodně dlouho čekal, kdy ho "vyškubu za hubu", byl dlouho nesvůj, že se tak neděje. Tam se na jeho hubě podepsali lidé.

AHoj

Já jezdím na jedný plňasce a když jsem byla naposledy na vyjížďce,tak mi majitelka říkala ať si vezmu Š. pořádně na otěž.Já skoro vždycky jinak jezdím s naprosto povolenejma otěžema a když dávám pokyny,tak je dávám holeněma a sedem.Nechtěla jsem ale dělat problémy,tak jsem si ji vzala na otěž.Nacválali jsme na louce a najednou se do toho Š. opřela,natáhla krok a prostě odmítala přibrzdit.Tak jsme tam lítali po louce jak idioti až nakonec jsem ji stočila do kruhu a ona přešla do klusu.Samozřejmě to mohlo být tím,že měla běhavou náladu,ale za celou dobu co na ní jezdím (a vždy s povolenejma otěžema) mi tohle neudělala...myslím že mi to potvůrka udělala naschvál
Jinak si myslím,že jezdec,který je skutečně dobrý otěže nepotřebuje a vystačí si s váhou a holeněmi.Já bych taky ráda používala pouze tyhle pomůcky,ale ať dělám co dělám,vždycky na ty otěže občas dojde...budu se to prostě muset odnaučit.Hkavně v klusu mi dělá problémy řídit Š. holeněmi,protože mi nohy trochu poskakujou sem a tam,nevíte co s tím mám dělat?Nechci zas sedět na koni stuhlá jak rampouch jen abych měla výbornej sed...
Doufám že se se Š. nějak dopracuju k vzájemné spolupráci,protože mě zatím moc nebere na milost a ani si mě nijak zvlášť nevšímá...ale my to zvládneme

Je pravda,že je to tak zvláštní...
Nejdřív,teda strašně dávno lidé jezdili na koních a chovali se k nim naprosto přirozeně a koně jim to opláceli.Potom nastalo období,kdy měl být kůň podřízený sluha,který udělá vše co je mu přikázáno.Né vše co se žádá,ale co je přikázáno.Teď už se díkybohu vrací přirozená forma komunikace a snad tomu zůstane navěky.