myšlenky ještě nevadí, ale když člověk  ví kdy se zabije, to je už nebezpeční. když máš takové myšlenky, to chápu, já mám 15, a když mám problémy,taky se mi takové myšlenky honí hlavou, ale neplánuji kdy a jak to udělám, věř mi, nestojí to za to, ono se to pak uklidní, já jsem pak taky litovala, že jsem se chtěla zabít. A mohla bych se zeptat, ptáš se jen ze zajímavosti, nebo tě takové věci napadaj, nebo někoho z tvího okolí? A když, tak proč? Jaké máš duvody?

Kdysi jsem měla takové myšlenky v 16 kvůli své kamarádce, doma lhala a do těch ohavných lží zatáhla i mne, lékem na tyhle stesky byla opětovaná první láska, po rozvodu mi také nebývalo hej, měla jsem dvě malé děti a nevěděla kam dřív skočit, ale láska k nim mne zachránila , takže z toho mi vychází, že lékem na tohle je láska, zamysli se, kdo všechno Tě má rád, komu bys tímhle činem moc ublížila a žij dál, uvidíš, že čas přinese i něco hezkého, ještě jsi, kočičko, málo poznala, tak to nevzdávej.

Chloe, zamysli se, není v Tvém okolí někdo, komu by ses mohla svěřit? S kým bys mohla probrat svoje pocity? Nejsou v Tvém věku vůbec nenormální, ale možná by bylo dobré si o nich s někým promluvit. Je to těžké, já vím, ale pokud nemáš takovou blízkou duši, zavolej třeba na linku důvěry. To o čem píšeš, ty pocity beznaděje a nenávisti - na to by neměl být nikdo sám.

Jo, taky jsem v 16ti - 17ti měla takové různé myšlenky, že se mi ani nechce žít. Přitom mně celkem nic nechybělo, doma docela dobrý. Ale žádná láska na obzoru, utápěla jsem se v knihách a ve smutných básních, sama sobě jsem se nelíbila (malá, špatné vlasy .....), kamarádek pomálu, vrstevníci mi připadaly povrchní atd... Zkrátka tehdy zapracovaly zřejmě i hormony, i když s velmi mírnou formou maniodepresivní psychozy se potýkám dodnes. Naštěstí vím, že po období tíživé chandry přichází období, kdy si tiše prozpěvuju i při chůzi po ulici.... " Jaká to nádhera,  Bože,  jaká to nádhera,  snad se i zázrak děl,  snad na Zem slétl archanděl..."

Upravil(a) Décima (5. 12. 2006 16:09)

Chloe 16 - myslím, že máš ve své hlavičce spoustu otázek ale nikde na ně  odpověď. Nemáš možnost si o svých pocitech promluvit s někým doma, nebo s nějakou tetou, kamarádkou? Pokud nemáš, zavolej na tu linku pomoci. Jsi mladá a že jsi omyl přírody si nenamlouvej, to není pravda. Každý máme svůj život který nám někdo dal a ten si musíme prožít. Věř, že pokud najdeš někoho, kdo tě vyslechne, tak získáš  trochu jiný náhled na své problémy. Věř, že život je opravdu krásný a až se přes současné pochybnosti dostaneš, tak mi dáš zapravdu.
Snaž se s někým své klubko pochybností rozmotat, vždyť by jsi udělala někoho určitě nešťastným, kdyby jsi se zabila.
Věř, že bude zase dobře, ale musíš chtít pro zlepšení něco udělat. Co tak oslovit třeba někoho ve svém okolí, kdo tě vyslechne?
Přeji ti hezký předvánoční čas a ať nadeš ve svém trápení pomoc. Držím ti palce!

Chloe, haló

kde jsi?

kde se touláš?

co děláš?

já si myslím že za to může i doba za tyhle myšlenky. mě to naštěstí již přešlo, uvažovala sem takto někdy kolem dvanáctého roku. myslím si, že lidi žijou neskutečně moc ve stresu a ty děti to cítí. nebo dospívající to je jedno. a už v nich není zakořeněna ta pohoda. hodně žen ted bojuje proti vizi chlap v práci a žena u plotny, taky se mi nelíbí toto uspořádání, ale jistá je jedna věc. když tomu bylo takhle, tak se dítě vracelo vždy domů kde našlo alespon matku, která tu pro něj byla a která tvoříla to zázemí. ted v mnohých rodinách jsou děti stále samy, rodiče v práci do verčera a dítě nemá ten pocit toho domácího bezpečí a té opory že tam někdo vždycky bude. možná je to blbost ale takhle to vidím já

A jak jsi na tohle všechno přišla??

Myslím, že se mýlíte. Ona je normální. Ona je nespokojená. S životem, který vede. A tyhle myšlenky jsou jenom důsledek. Ona si myslí, že je na světě k ničemu, že ji nic pěkného nečeká. Asi to nemá dobrý doma. Asi se bojí, že to tak bude pořád. Proto si říká, že by se smrtí všechno vyřešilo. já ji chápu. Nepotřebuje odbornou pomoc. Potřebuje blízkého člověka.
A pro Tebe: Pojď si to se mnou vyměnit. Já bych to brala! Získám třicet let života k dobru, zpátky zdraví a možnosti nových, lepších rozhodnutí, než byla ta moje. Za to Ti dám svou samotu a pošramocený zdraví. Pár vrásek navrch jako bonus. Tak co, bereš...?

chloe: když mi bylo 19let, málem jsem umřela jen proto, že jsem tohle provedla (prášky). Dnes se za to stydím, i když už vím, že tahle myšlenka každého snad jednou v životě napadne, ať vážně, či nikoli.
Můžu Ti jen říct, že toho velmi lituji a že jsem to odnesla svým zdravím, teprve po mnoha letech jsem byla celkově v pořádku. Ani netušíš, jak Ti to rozhodí tělo. Pak toho lituje žena i z toho důvodu, že má děti a řekne si, že to nestálo za to i kvůli nim (víš-rizikové těhotenství, zdraví miminka...). Vše se dá řešit, i když Ti to teď připadá jistě jako nemožné. Za pár let si vážně řekneš, jak jsi to mohla udělat, že je ten život přece jen krásný a hlavně, když pak vidíš své malé dítě, tak Ti připadá vše tak malicherné....
A uvědom si ještě jednu věc-pokud tím chceš někomu ublížit, je to hloupost, po čase na Tebe zapomene i tak a je to zbytečné. Navíc strašně ublížíš lidem, kteří Tě mají moc rádi (i když Ti to třeba nedávají tak najevo).
Snaž se nějak zabavit, zajdi klidně i za psychologem, nebo psychiatrem (na tom nic není a nikdo se to nemusí dozvědět) a neboj se i možných prášků na nervy, které by Ti předepsal. Přešla by jsi pomocí jich tuto nepříjemnou dobu a všechno tak strašně rychle uteče-budeš mít svůj život (a to není málo), přijde velká láska.....A věř mi-přijde, někde teď chodí kluk, který je Ti prostě souzený, tak se na to dívej takhle a čekej.
A věř ženské, která to má se vším všudy za sebou.

ahoj Chloe,
díky za odpověď, jsem ráda, žes na mne pomyslela!

Vidím, že získáváš další odepisovatele...

Jsi dobrá, žes sama zvládla další krizi a odolala pokušení se zabít. Mám radost! Zůstáváš ve mně a myslím na Tebe, i když nemůžu být tak často na internetu, jsem s Tebou alespoň takhle. Nebuď sama i mimo internet. Je to možné?

Co Ti pomáhá?

Chloe, jde něco změnit, aby ses cítila dobře?

Jak jsi psala, že ses neměla vůbec narodit, měla jsem kdysi taky takový pocit. Byl tam i pocit, že jsem srab, že to vzdávám a styděla se za sebe ještě víc. Rozhodla jsem se dokázat si, že na to mám, že to nevzdám. Mám zkušenost ze stavu klinické smrti a proto o tom píšu, nevím, jestli mi věříš, nechci Tě přesvědčovat, ale vím, že člověk co se zabije v tom svém psychickém rozpoložení, naladění stále setrvává a mučí jej tytéž pocity neskutečně dokola, dokola, dokola...donekonečna prožívá to co právě prožíváš ještě před sebevraždou. Až příjde vhodná chvíle zase se narodíš ať chceš nebo ne, tvé tělo sebevraždou bude podepsané nějakým handikapem a navíc člověk řeší ty problémy co jej vedly k té sebevraždě. Je to těžší. Zní to divně, viď? Blbost.

Člověk si může vybrat ... sám... svobodně... rozhodnutí jsou jenom na nás...jak to chceme mít těžké.

Zoufalé je, že z toho kola nemůžeme ven, že to neskončí. Bylo by to asi moc jednoduché. Dokud nedokážeme vykřesat alespoń jiskřičku lásky ... jakékoli ... a k ní se upnout, opečovávat ji, chránit, povzbuzovat a pak Tě samotnou posílí. Nevím, jestli Tě to nezklamalo?

Je dobré, že máš kamarádku, někoho na tomhle světě. Je to dar. Řekni jí na co myslíš, připrav ji na to. Záleží Ti na ní?

Možná by pomohlo říct, že pomýšlíš na úmrtí i doma, otřáslo by to jimi, mohlo by to změnit jejich vztah k Tobě. Zastavili by se nad sebou, svým chováním k Tobě. Jak Ti to připadá?

Líbí se mi, jak dokážeš své pocity vyjádřit. Myslím, že ti rozumím a nepřipadá mi, že budeš omylem totoho světa.

Už jsem se moc rozepsala, viď?

Tak zase napiš - cokoli

pa Ra

Upravil(a) Ra (11. 12. 2006 12:28)

Pro D...?

Vážně nevím, co na tom je negativního. Že nejsem nejmladší, mám nějakou vrásku a nejsem úplně fit, to není vůbec důvod k tomu, abych uvažovala o odchodu ze světa! Naopak. Já jsem totiž na světě hrozně moc ráda. Možná raději, než zdraví a mladí lidé. Když jsem totiž byla mladá a zdravá, myslím, že jsem si lidí kolem sebe  neuměla vážit a nedovedla vychutnat to všechno hezké, co mi život přináší. A kdyby lidi měli odsud odcházet, jakmile se přihlásí střední věk a neduhy s ním spojené...kdopak by to tady asi měl všechno na starosti? Snad ne důchodci a mládež? /Mezi námi, to by to asi vypadalo./
Myslím, že by se asi v mnohém neshodli. Třeba patnácti a sedmdesátiletí v jedné domácnosti a nikdo mezi tím...? No, nevím. Kdo by chodil do práce a ubrušoval spory mezi nimi...!