14. února : Váení uivatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to poruení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 14. února : Kyjevské smaené fazole. I bez masa se dá připravit skvělý oběd! 14. února : Menopauza mění vzhled eny. Na co vechno má vliv kolísající hladina hormonů |
|
|
Přicházejí kočky na svět proto, aby nám ukázaly cestu a naučily nás vnímat svět z jiného úhlu pohledu ?
Kdo ví ...
Je to u více ne rok, a přesto nejde zapomenout. Ono se toti zapomínat ani nesmí ...
Kadý, kdo ztratil blízkou bytost, zná pocit zoufalé bezmoci, kdy u nic není a nebude jako dřív, protoe někdo chybí.
Ti, kteří něco podobného proili, kteří poznali, jak silné pouto si dokáe vytvořit lidská a kočičí due, jak je moné rozumět si beze slov, a jak bolí, kdy nás kočičí přítel opustí navdy, určitě ví, o čem je řeč. A jak následně tuto krutou pravdu odmítáme přijmout, a ptáme se, proč zrovna my? A proč zrovna teď, a takhle ? Ač je smrt nedílnou součástí naich ivotů, nikdy nejsme na setkání s ní dostatečně připraveni.
Posléze si pořídíme dalího kočičího kamaráda, a ivot jde dál, zůstávají krásné a zároveň bolestné vzpomínky .
Jenome oni ti nai kočičáci přicházejí asi skutečně na svět s posláním, a kdy jej naplní, běí si klidně dál a nás tady nechají v slzavém údolí. Předtím nám pomohou otevřít oči, poznat svět z jiného úhlu pohledu a třeba i lépe pochopit sami sebe. A jen na nás pak je, jak jejich odkaz naplníme, aby se nám vrátili, abychom jejich pohled nacházeli v očích naich přítích miláčků.
Komu se podařilo vytvořit si rovnocenný vztah, nepovauje kočky jen za pouhé čtvernoce, ale vidí v nich bytosti, které obohacují ná ivot a dávají nám poznat skutečný a čistý cit, který rozhodně není samozřejmostí u nás, rádoby pánů tvorstva.
K péči o oputěné kočky jsem se dostala způsobem zcela prostým, přesto osudovým - před 15ti lety si mě jedna kočičí cestovatelka sama odchytila, a ani jsme se předtím kdy potkaly, kráčela přede mnou jako hrdý vojevůdce a vedla si mě domů. Zřejmě to tak chtěl sám kočičí Bůh, kdo ví ?
A pak u ná kočičí ivot plynul dál, v dobrém i zlém, kadý nový začátek byl světlem v tunelu a kadý konec těkou ztrátou...
Od roku 2003 jsem mj. bojovala o záchranu ivota kocoura s následky vrozené genetické vady - těkého diabetika s anémií ... Můj ivot fungoval v rytmu intervalů aplikace inzulínu a podpůrných léků, neexistoval klidný spánek, nebylo moné vzdálit se na více ne několik hodin, které byly beztak provázeny děsivým strachem, v jakém stavu jej najdu po návratu. Málokdo chápal a rozuměl vdy přece stačilo se konečně rozhodnout, a milosrdná euthanasie ve vyřeí ... ostatně, vdy je to jen zvíře, a za ty peníze by sis mohla ít,slýchala jsem a čím dále více jsem začala selektovat lidské bytosti v mém okolí. Proč bych se měla faleně usmívat na ty, kteří nevidí nic ne své sobectví? Proč bych měla poslouchat ironické řeči o mém bláznovství ? My přece chtěli jenom přeít ...
Hyperglykemie střídala hypoglykemii, následovaly záchvaty a křeče,ledviny to vzdaly, tělo zrazovalo, ale ta silná kočičí due chtěla tolik ít ... Domácí léčba se střídala s hospitalizací, infuzní terapie byla posléze denní nezbytností ... náklady na stabilizaci a veterinární péči dosahovaly astronomických výin,ne vdy jsme se setkávali s profesionálním přístupem veterinárních lékařů a klinik, kde jsme patřili mezi velmi časté a stálé pacienty...
Byli jsme prostě vděčni za kadý vybojovaný klidný den, a dokázali jsme si jej proít naplno...
Tyhle roky povauji za nejbohatí a nejvzácnějí období mého ivota, a jsem osudu za tuto ivotní zkouku bezmezně vděčná.
Posledních est týdnů,kdy ji ve bylo ztraceno,jsem nedokázala krutou realitu tvora na kost vyhublého, s vyholeným krkem i tlapkami a zdevastovanými tepnami po nespočtu odběrů krve zachytit na fotografii, uchovávám si jej v paměti jako silného a krásného, jemu by nemoc na první pohled nikdo neuvěřil. Ptáte se, proč jsem jeho trápení neukončila mnohem dříve ? I v momentě, kdy tělo říkalo NE, jeho due prosila o kadou monou chvilku na tomto světě, dokud to lo, do poslední chvíle dával najevo naději, e bude lépe ...
Ten smutný moment, který jsme tak oddalovali, přiel 7.října 2005.
Byl krásný podzimní den, nádherné babí léto ...
Kdy usínal, pochopila jsem, proč se mnou tak dlouho byl.
S posledním pohlazením jsem mu přísahala, e jeho poslání naplním.
Aby chaos konečně dostal řád. Aby bolest a samota neměla anci.
Aby ve mělo svůj smysl, dokud je čas. On toti ten kočičí ivot, stejně jako ten ná lidský, letí straně rychle. A jak se tak snaíme předhonit ostatní, často míjíme sami sebe. Jenom chápat a litovat nestačí, je třeba skutečně pomáhat.
Místo slůvek útěchy, uslzených teorií, okázalého drení palců a sladkobolných řečí o tom, co by bylo, kdyby místo toho prostě pomoci podle svých moností či sil. On toti z malých kapek sestává kadý oceán.
Ony toti kočky, ač jsou krásné a inteligentní, skutečně samy o pomoc mňouknout nedokáou. Potřebujeme se navzájem.
On toti ivot není tak černobílý, jak se nám můe zdát ...
A přitom stačí tak málo otevřít oči a vnímat vechny jeho barvy ...
Greyečku, děkuji Ti. Nedovolím si Tě zklamat ...
A vím, e mi z toho vaeho kočičího nebe posílá energii.
Věř mi, zvládnu to ...
Aga Grey www.felinogrey.estranky.cz
Není tady
Aga
působí na mne velmi agresivně. Občas jsem narazila na tvé příspěvky. Prečetla jsem si pak tvé stránky felinogrey. Jako by tě to, co vidí ve svém kočičím útulku, kde se stará o oputěné a nemocné kočičky, naplnilo nenávistí k lidem. Ale vichni lidé nejsou stejní. Jako bys svůj úděl, který jsi si vybrala, nepřijímala s láskou a pokorou ale s nenávistí a jako břemeno. Můj názor je, e kdybys ve svém celkovém vystupování a ádostech o příspevky pro oputěné kočičky ubrala agrese a byla by z nich cítit láska ke kočkám i k lidem (kterou jistě někde v sobě má), bylo by i těch příspěvků více. Ale moná se mýlím a tvé vystupování takhle působí jenom na mne.
Upravil(a) majkafa (15. 12. 2006 9:00)
majkafa napsal(a):
Aga
působí na mne velmi agresivně. Občas jsem narazila na tvé příspěvky. Prečetla jsem si pak tvé stránky felinogrey. Jako by tě to, co vidí ve svém kočičím útulku, kde se stará o oputěné a nemocné kočičky, naplnilo nenávistí k lidem. Ale vichni lidé nejsou stejní. Jako bys svůj úděl, který jsi si vybrala, nepřijímala s láskou a pokorou ale s nenávistí a jako břemeno. Můj názor je, e kdybys ve svém celkovém vystupování a ádostech o příspevky pro oputěné kočičky ubrala agrese a byla by z nich cítit láska ke kočkám i k lidem (kterou jistě někde v sobě má), bylo by i těch příspěvků více. Ale moná se mýlím a tvé vystupování takhle působí jenom na mne.
Kdepak, já nepůsobím vůbec agresivně !!!
Já agresivní jsem ! A to naplno a ke vem, kdo si to zaslouí .... A to ubejvá, eru lidi na česneku a kdy česnek dojde, mau si je na chleba ...
Nenávistí k lidem mne naplnili lidé sami - čím pádem je to velmi selektivní vztah na bázi oddělování zrna od plev, o prioritách a jistém nadhledu - vichni lidé skutečně nejsou stejní. Těm pár skutečným "Lidem" děkuji za to, e jsou, na ostatních mi příli nezáleí, a nedělá mi problém to veřejně vyslovit - co dav nerad slyí !
No a ? Btw - tvůj virtuální názor pro mne není podstatný - vřele doporučuji, dělejme si názory a poté, co dané osoby poznáme osobně, komunikujeme s nimi, vnímáme jejich energii - pak snad jsme kompetentní vyslovit podloený názor, nikoliv virtuální. Co Ty na to ?
Upravil(a) Aga (4. 1. 2007 16:52)
Není tady
Aga souhlasím, co se kompetencí týká A má hodně úspěchů při provozování kočičího útulku. A třeba se někdy potkáme. Měj se hezky.
Upravil(a) majkafa (4. 1. 2007 18:20)