..naladeni na rovnaku frekvenciu, nebili Zakon Pritazlivosti.

Právě čtu knížku od Vadima Zélanda "Ovlivňování reality",jsem u prvního dílu,ale celkem mají být 3.Je tam další pohled na to,co a jak můžeme ovlivňovat.
  Je to trochu obtížnější čtení,ale připadá mi,že je to až neskutečně reálné.Neznáte to někdo?

Merity, zajímavý vstup. Děkuji za podnět. A přesto, že o tom nic nevím, cítím, že je to zřejmě tak. Tu knihu si přečtu. Zdálo se mi to(ta síla podvědomí) - nevím jak to přesně popsat - jednoduché(?), zjednodušené(?) - ale nemyslím to přesně tak, jak píšu. Nebo jen část něčeho........Je to zřejmě mnohem složitější, než jsem vůbec tušila.

merity - niektoré tie knihy sú naozaj o ničom, v niektorých sú ozajstné návody na účinnú mágiu. Ja ich nečítam (viacero som ich kúpil a prešiel, preto posudzujem), pretože mi nedali to, čo som hľadal. Kniha má človeka povzniesť, inak je o ničom.

Inak niekedy nie je ťažké prijať šťastie, omnoho ťažšie je prijať pomoc, pretože nechceme byť pokorení. Ale pokore sa musíme naučiť, inak sa nepohneme ďalej.

Nevím, jestli se bojíme svého štěstí, spíš bych řekla, že si nevěříme, že to dokážeme. Beru to tedy podle sebe.

Pokud svoji "myšlenku", "chtění", cokoliv , vezmu za své a opravdu se pro to rozhodnu, atk to dokážu. To jsem zjistila. Psala jsem jeden "případ", je toho více, ale je to velmi osobní až intimní (jak tady někdo psal),  a tak se to snažím zevšeobecnit. Je ale pravda, že to rozhodnutí a následná práce na TOM, je hodně tvrdá a náročná, až vyčerpávající, a to mě zase nutí přemýšlet o tom, zda-li je to správné?! Nemyslím, že bych z lenosti raději nic nechtěla, abych pro to náhodou nemusela něco dělat. Já jsem činorodý člověk a nevydržím bez akce. Chci toho moc (strááášně moc), a tak nestíhám. Ale pokud už na něčem "pracuji", tak na max.
Co Vy? Jste v klidu nebo máte takovou zdravou "mánii"(doufám že zdravou ) jako já??

sice jsem prispevky jen "prolitla" ale jsou zajimavy. neni nakonec lepsi s esoterikou skloubit i trochu ciste selske psychologie?? Ta motivace, frekvence ci souzneni, jak tu pisete s nejakou ideou jsou prece ciste emoce. kdo tu psal na zacatku, ze nekdy to funguje a nekdy ne?? Kdyz si budu neco prat emoce jsou potreba. je to jako s fobiemi. na prvopocatku je nejaka negativni emoce. bud prejde (leknu se, uvedomim si ceho a jsem "vylecena") nebo neprejde a zaryva se do podvedomi. pak mohou lide po mnoha letech reagovat treba velmi agresivne na vsechny kolem sebe, protoze maji strach, ze se neumeji branit pripadnemu utoku a za kazdou slabost budou vylouceni ze spolecnosti. Prapuvodem je dominantni rodic, pred kterym nebylo nikdy zadouci rict vlastni nazor. kdyz se budu chtit toho strachu zbavit, musim najit tu prvotni, casto skrytou emoci, pochopit ji, ujistit se, ze uz neplati a zmenit ji na emoci pozitivni. kdyz budu stejnym zpusobem formulovat i sva prani a neco pro ne delat, pak me podvedomi udela spolu se mnou vse pro to, abych toho dosahla.

merity, ja abych pravdu rekla, mivam spis takove prechodne stavy, nevim jak ostatni. uzivam si zivota, medituju, tesim se na dalsi den a pak paf.... zrovna vcera jsem mela nadherny sen o jednom klukovi, se kterym jsem kdysi chodila. ma se dost zle, s manzelkou mu to nevychazi. ten sen nebyl vubec eroticky, spis takovy naplneny jakoby vzkaz, ze na me mysli a cely den jsem nakonec uz od probuzeni prezila v depkach, ze me nikdo nema rad a dneska zase dobry a jsem spokojena. Deprese zplnila svuj ucel - objevila jsem neco, na co jsem mohla prijit uz davno, ale holt jsem to asi nechtela videt. kazda deprese mi nakonec pomuze, jsou pro me uzitecne, i kdyz se v tom dni ze zivota zrovna moc dvakrat neraduju

merity napsal(a):

Proto je potřeba změnit své návyky....více se soustředit a radovat se z úspěchů,byť malých a né se stresovat a stále si opakovat a rozpitvávat co se mi nepovedlo.
   JAK DLOUHO SE RADUJETE VY?

Tak to ste presne trafili moju povahu. A ešte k tomu pridávam silné podvedomie. Ako príklad uvediem moje štúdium. V treťom ročníku po pomerne dobrých výsledkoch v zimnom semestri som si povedal, že chcem dosiahnuť prospechové štipendium. Boli tri stupne. Na to najvyššie som nemal, tak som si povedal, že dosiahnem to stredné. Na to som ale potreboval v letnom semestri dosiahnuť zo šiestich skúšok päťkrát jednotku a jedenkrát dvojku. Povedal som si, z ktorej skúšky dostanem tú dvojku (bola to "vojna" - študoval som ešte za socializmu). To štipendium som dosiahol. A naozaj to nebolo ani v nejakom extra učení, ale v tom, že som si veril a táto sila presvedčenia musela pôsobiť aj na skúšajúcich, takže sme mali príjemnú atmosféru na skúške a v takto dosiahnutom kľude a pohode sa všetko robilo lepšie.

A ako sa dlho dokážem radovať? Neviem, ale ešte stále sa radujem z toho, že som sa narodil (a mám vyše 40 rokov), ešte stále sa radujem z toho, že mám už 17 rokov krásne manželstvo...

Ahoj Janico,
myslím, že se hlavně cítíš sama. Někde v tobě je blok, něco co jsi nevyřešila, jen potlačila a to teď zlobí. Potřebuješ vědět kudy dál. Jestli máš čas, přečti si na fóru Život po nevěře téma Pandořina škola v přírodě, str. 3. Jsou to pocity žen, které školou prošly. Jestli je to to, co hledáš, Pandora ji otvírá už potřetí. Jde o víkend 16.-18.2. O7. Náplň školy a další informace jsou na Životě po nevěře (Pandořina škola v přírodě 1 potřetí) na str. 1, tuším 4.-5. téma shora. Neboj se, z každé "hrůzy" vede cesta ven, je jich dokonce několik. To by bylo, abys nenašla pro sebe tu nejlepší!

P.S. A dej vědět, jak je.

Upravil(a) Largo (25. 1. 2007 9:11)

janica napsal(a):

Tak...po dočtení celé diskuse se mi chce brečet......ani pořádně nevím proč.....asi den blbec....
Hrozně moc bych na sobě chtěla zapracovat, ale nejsem schopná začít. Zastavím se vždy na začátku a potom stagnuji a přemýšlím nad blbostmi. Mám přesně ty pocity, které tu někteří z vás popisují a které u vás byly způsobeny například výchovou, rodiči apod. Ale já jsem na svou osobu od blízkých v životě neslyšela jedinou negativní poznámku. Vychovávali mě v rovnováze, když jsem něčemu nerozumněla, vysvětlili bez urážek a podrážení sebevědomí. Spíše mě vždy chválili. A já si přes to všechno připadám jako největší mimoň na světě. Nic neumím, nic nezvládnu, jsem nemožná, všichni se mi smějí, nic nedokážu, nemám žádné ambice, žiju život proto, že žiju a nevím, proč tu jsem. Mám ve všem zmatek a neumím se pro nic nadchnout. Hrozím se zodpovědnosti, hrozím se toho, jak zvládnu s někým žít, jak zvládnu vychovat děti - jestli vůbec kdy budu nějaké mít - jak zvládnu i ty nejmenší maličkosti, které jsou pro ostatní samozřejmostí.
Když tu různí lidé popisují, jak jim pomohla terapie, psycholog, jak chodí do skupiny apod..., jen jim tiše závidím. Já bych nebyla nikdy schopná před nikým mluvit nahlas.
Hrozně ráda bych se změnila, vypudila negativní myšlenky a nahradila je pozitivními, ale jak začít? Jak se z toho bahna vyhrabat? Cítím, že poslední dobou se moje problémy prohlubují - nevím proč, kde je ten zádrhel, ale je mi jasné, že už se to promítá i do vztahu.

muzes zacit pracovat i sama na sobe. najit vzorec. ja ho myslim vidim. Podivej se na to a jdi pomalu pozpatku ----> nic neumis, nic nezvladnes - bojis se, ze te lidi neprijmou. Nezvladnes s nikym zit - bojis se, ze te nikdo nedokaze milovat...... uvedom si prvotni emoce, ktere te dovedli az sem a odstran je. U me to fungovalo. kdykoliv mel nekdo negativni nazor nebo mi neco vytknul nezridka jsem mu jednu pleskla. Pak jsem se dostala k jedne bajecne knize (Jak ovladat svuj strach od Sarah Famery) a prisla jsem na to, ze diky autoritativnimu otci se bojim lidi. Bojim se jich, protoze se neumim branit. Jsem agresivni protoze se bojim, ze nebudu mit moznost obrany. nemam moznosti obrany, protoze neumim resit situace jinak nez ponizenym "ano tatinku" atd.
Hodne moc mi to dalo a pomohlo. je velmi tezke zmenit ten vzorec v hlave, ale uz si aspon dokazu rict, kdyz se mi cuka ruka v kapse aniz by mi ten clovek neco vazneho udelal, ze on sice kritizuje, ale ja se muzu branit po*n nazorem , argumenty atd...... nevim jestli je to srozumitelne, ale funguje to

Upravil(a) Dita.L (25. 1. 2007 9:29)

janica napsal(a):

Tak...po dočtení celé diskuse se mi chce brečet......ani pořádně nevím proč.....asi den blbec....
Hrozně moc bych na sobě chtěla zapracovat, ale nejsem schopná začít. Zastavím se vždy na začátku a potom stagnuji a přemýšlím nad blbostmi. Mám přesně ty pocity, které tu někteří z vás popisují a které u vás byly způsobeny například výchovou, rodiči apod. Ale já jsem na svou osobu od blízkých v životě neslyšela jedinou negativní poznámku. Vychovávali mě v rovnováze, když jsem něčemu nerozumněla, vysvětlili bez urážek a podrážení sebevědomí. Spíše mě vždy chválili. A já si přes to všechno připadám jako největší mimoň na světě. Nic neumím, nic nezvládnu, jsem nemožná, všichni se mi smějí, nic nedokážu, nemám žádné ambice, žiju život proto, že žiju a nevím, proč tu jsem. Mám ve všem zmatek a neumím se pro nic nadchnout. Hrozím se zodpovědnosti, hrozím se toho, jak zvládnu s někým žít, jak zvládnu vychovat děti - jestli vůbec kdy budu nějaké mít - jak zvládnu i ty nejmenší maličkosti, které jsou pro ostatní samozřejmostí.
Když tu různí lidé popisují, jak jim pomohla terapie, psycholog, jak chodí do skupiny apod..., jen jim tiše závidím. Já bych nebyla nikdy schopná před nikým mluvit nahlas.
Hrozně ráda bych se změnila, vypudila negativní myšlenky a nahradila je pozitivními, ale jak začít? Jak se z toho bahna vyhrabat? Cítím, že poslední dobou se moje problémy prohlubují - nevím proč, kde je ten zádrhel, ale je mi jasné, že už se to promítá i do vztahu.

Janico zkus kineziologii. Byla jsem na ní minulý týden a přestože jsem si myslela, že své bloky mám zvládnuté bylo mi vysvětleno, že je mám zvládnuté vědomě, ale je třeba je "rozpustit" i v energetické rovině. Můži Ti poslat číslo na paní kinezioložku, je naprosto skvělá a myslím že nebudeš mít problémy před ní mluvit. Je v Praze. A časem třeba nebudeš mít problém se otevřít i před více lidmi. Držím Ti palce a fakt vřele doporučuju!!!!!!!

Upravil(a) lueta (25. 1. 2007 9:52)

Lvice - to je právě to - a co mě vlastně trápí????
Pocit, že nic nedokážu. Ani řidičák si udělat. Jak mám s někým řešit problém, když celý svůj problém řeknu jednou větou? Já jsem asi nenapravitelný skeptik. ACH JO.
Nebo spíš snílek? Myslím si, že někdo mi řekne co mám dělat a jako mávnutím kouzelného proutku se všechno změní. Asi potřebuju kopanec, abych začala konečně něco dělat sama se sebou.

lueto - to bys byla moc hodná. Prosím prosím. Za zkoušku nic nedám a do Prahy mám kousíček.