Nene, tak jsem to nemyslela. Spíš "nejsme jako oni." čiliže "nebudu z téhle nechutné dálnice, po které jste jeli, dělat romantickou pěšinu - půjdu jinudy"

madabouttraviata napsal(a):

Salvator napsal(a):

Osobně zastávám názor, že "opírání se o rodiče" ať je jakkoli motivováno, je více, nebo méně zcestné.
Úloha rodičů ve výchově dítěte končí převzetím odpovědnosti dítěte za svůj život. například osamostatněním dítěte a založením vlastní rodiny.
Úkolem rodičů je poskytnout takové modely jednání, které dítěti umožní najít si stejně kvalitního partnera, jako si našli jeho rodiče, když umožňovali dítěti růst v rodinných vazbách.
V žádném případě není úkolem rodičů protekce dítěte proti jeho vlastnímu partnerovi - naopak - tento model je naprosto vražedný, protože tím rodiče zasahují svou neschopností posoudit situaci v rodině svého dítěte formou intervence.
To, co rodiče "zpackali" ve výchově dítěte nelze nahradit neuváženou intervencí - je to opět jenom "pokračování ve výchově, vedoucí dítě do nesamostatnosti a závislosti."

Z toho mi vyvstává dilema: co je menší zlo: intervence nebo ponechání dítěte svému vlastnímu rozhodování...?
Upřednostňuji druhou variantu...

To je stejné jako nezasáhnout, když uvidím, že druhého někdo mlátí na ulici - ani se nedivém, že dneska nemá člověk zastání ani v pravé poledne... To je fakt, ať si pomůže každý sám - to jsme to dopracovali...

To věru není to stejné, byť se to zdá, že je... manželé nejsou vzájemně cizí lidé mlátící se na ulici... nebo snad ano?
Kdyby to tak bylo, k čemu pak máme institut manželství?

A vůbec, k čemu ho vlastně máme, když lidé se v něm chovají k sobě jako nepřátelé? Kde je ta "velká láska" se kterou vstupovali do svazku a slibovali si "věrnost a podporu až do konce"?

Nejhorší je, že tuto "manželskou šarádu" bere každý jako normální věc, zatímco ona zabíjí lásku a z lidí dělá nepřátele...

Upravil(a) Salvator (12. 4. 2007 17:43)

Salvator napsal(a):

madabouttraviata napsal(a):

Salvator napsal(a):

Osobně zastávám názor, že "opírání se o rodiče" ať je jakkoli motivováno, je více, nebo méně zcestné.
Úloha rodičů ve výchově dítěte končí převzetím odpovědnosti dítěte za svůj život. například osamostatněním dítěte a založením vlastní rodiny.
Úkolem rodičů je poskytnout takové modely jednání, které dítěti umožní najít si stejně kvalitního partnera, jako si našli jeho rodiče, když umožňovali dítěti růst v rodinných vazbách.
V žádném případě není úkolem rodičů protekce dítěte proti jeho vlastnímu partnerovi - naopak - tento model je naprosto vražedný, protože tím rodiče zasahují svou neschopností posoudit situaci v rodině svého dítěte formou intervence.
To, co rodiče "zpackali" ve výchově dítěte nelze nahradit neuváženou intervencí - je to opět jenom "pokračování ve výchově, vedoucí dítě do nesamostatnosti a závislosti."

Z toho mi vyvstává dilema: co je menší zlo: intervence nebo ponechání dítěte svému vlastnímu rozhodování...?
Upřednostňuji druhou variantu...

To je stejné jako nezasáhnout, když uvidím, že druhého někdo mlátí na ulici - ani se nedivém, že dneska nemá člověk zastání ani v pravé poledne... To je fakt, ať si pomůže každý sám - to jsme to dopracovali...

To věru není to stejné, byť se to zdá, že je... manželé nejsou vzájemně cizí lidé mlátící se na ulici... nebo snad ano?
Kdyby to tak bylo, k čemu pak máme institut manželství?

A vůbec, k čemu ho vlastně máme, když lidé se v něm chovají k sobě jako nepřátelé? Kde je ta "velká láska" se kterou vstupovali do svazku a slibovali si "věrnost a podporu až do konce"?

Nejhorší je, že tuto "manželskou šarádu" bere každý jako normální věc, zatímco ona zabíjí lásku a z lidí dělá nepřátele...

Nechápu, jak ta reakce souvisí s tím, co jsem napsala k danému příspěvku - mě šlo o tu intervenci rodičů...že jako nenechaj svoje dítě mlátit hlava nehlava...stejně jako by lidé neměli nechat mlátit někoho zcela cizího a snažit se mu v rámci možností pomoci... Když jste psal, že jako rodiče v podstatě jak vypustí dítě do světa, tak se o něj nemají zajímat...

Jinak institu manželství - když se na to podíváme čistě z věcného hlediska, tak jde o smlouvu, která řeší hlavně majetkové vztahy...tak to bylo původně....lásku do toho zamíchali lidi až potom...manželství s tím jestli se dva mají rádi nesouvisí...
Já osobně mám k této instituci veskrze negativní postoj .

Upravil(a) madabouttraviata (12. 4. 2007 19:11)

Pandorraa napsal(a):

Já jen tvrdím, že pokud někdo věří, že jeho rodiče pro něj ŽÁDNOU lásku nemají a nikdy neměli, zadělává si na těžkej průser....

...taky bych řekl, a doplním jenom tolik, že i kdyby to nakrásně byla pravda, nikoho to neomlouvá.

Není možno se vymlouvat na to, že "mne rodiče nemilovali, tudíž mám problém s láskou a proto všichni musí na mne brát ohled...".

Sic existuje skupina "asociálních rodičů", kteří se k dětem chovají, řekněme "nestandardně", ale i oni mají pudy a instinkty, které by jim lásku měli nahradit do doby, než budou schopni jejího vyjádření...

Salvator:
Pan,
my se tady bavíme o lásce a opět zapomínáme, že ego není schopno milovat.
Moje ego ma miluje... je to asi jediná úprimná láska, akú poznám...

Selima napsal(a):

Salvator:
Pan,
my se tady bavíme o lásce a opět zapomínáme, že ego není schopno milovat.
Moje ego ma miluje... je to asi jediná úprimná láska, akú poznám...

Sel,
tak to ti nevěřím, to bys na tom byla setsakramentsky špatně a to ty nejsi

Eva36 napsal(a):

Tiina: Svět rychle spěje kupředu. Ne tak myšlení lidí. Ženy byly s dětmi tisíciletí závislé na mužích-živitelích. Dnes tomu objektivně tak spíš není, ale v myslích žen to asi stále přetrvává...je to taková psychická závislost...až budeme naše dcery učit my - matky, že žena má cenu sama o sobě, že nemusí být vdaná, že nemusí mít děti, že se nemusí obětovat rodině, že má nárok na vlastní čas a není proto nehodná apod., nebudou se naše dcery domácímu násilí tak snadno poddávat a doufám, že budou schopné je řešit už při náznacích....ale to bude asi trvat staletí....a jinak si říkám, že celé minulé století jsme se snažily my, ženy, vyrovnávat mužům...a teď se divíme, když se k nám muži chovají jako k mužům....což může i znamenat, že nám dají jednu přes hubu...muži zase naopak jakoby ztratili svoje postavení živitele, což v podstatě špatně snášejí a jejich duševní rovnováha tím (podvědomě) trpí.....naše psychika (žen, ale i mužů) se pořád nevyrovnala se společensko-ekonomickými změnami, řekla bych...

je pravda, že si musíme uvědomit,že máme cenu samy o sobě,ale nesouhlasím s tím,že jsme se "snažily vyrovnávat mužům". když jsou si ženy a muži rovni, tak se navzájem nemohou snažit se vyrovnávat. nemůžu se snažit vyrovnávat někomu, s kým jsem si rovna. to je nesmysl. když muž ženu zmlátí , tak se k ní nechová jako k muži, ale jako ke svému majetku. stále uvažuješ patriarchálně. ty vlastně vytýkáš ženám emancipační úsilí. proč? "celé minulé století jsme se snažily my, ženy, vyrovnávat mužům...a teď se divíme, když se k nám muži chovají jako k mužům....což může i znamenat, že nám dají jednu přes hubu" - to je nesmysl. pořád nadřazuješ muže. to jako, když zastupitel řekne ženám,které přinesly petici:"no děkuji, to je skvělé,ale nezapomeňte sehnat i podpisy svých mužů,když tam budou mužské podpisy,tak to bude mít větší váhu." - stalo se v roce 2008 v naší republice...

znala jsem rodinu, kde to byl opravdu už folklor. ve vesnici jim nikdo neřekl jinak než "hrdličky". on jí týral i děti, tak od něj utekla, s pomocí kamarádů si odstěhovala, co se dalo....no a za nějaký týden byli zas spolu.Vodili se za ruce, cukrovali a kolo se otočilo a začlo se nanovo.