14. února : Váení uivatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to poruení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 14. února : Kyjevské smaené fazole. I bez masa se dá připravit skvělý oběd! 14. února : Menopauza mění vzhled eny. Na co vechno má vliv kolísající hladina hormonů |
|
|
Temporo, vezmu to od konce.
Tvoje matka tě zcela určitě má ráda, ale takovým divným, pokřiveným způsobem. To, jak s tebou zacházela od dětství, neznamená, e by k tobě neměla vůbec ádný vztah, ale to, e sama byla zřejmě vychovávána v podobném stylu a tento vzorec výchovy nadávkami a kritikou uplatňuje v dospělosti na svých dětech. Proč? Protoe sama nepoznala laskavou výchovu a tento přístup povauje za naprosto normální.
Temporo, jsi dospělá ena a má právo vyjádřit svůj nesouhlas s tím, jak ti tvá matka ubliuje, ale důrazný nesouhlas! Má právo říct své matce, e ti její chování ubliuje a pokud se k tobě bude chovat i nadále tak, jak se chová, přeruí s ní vechny styky a důsledně to dodr. Tím, e si od matky nechává líbit poniující zacházení a jetě se nakonec omluví tě staví do role "oběti", která si neustálé peskování "zaslouí". Navíc je zcela nevhodné, abys byla ustavičně matkou cepována před svými partnery a u vůbec není ádoucí, aby těmto scénám bylo přítomno tvoje dítě, protoe tím, e si takovéto chování nechává stále líbit od vlastní matky je návodem pro tvé partnery, e si k tobě mohou beztrestně dovolovat. A to, co tvoje dítě vidí a slyí od babičky, je téměř stoprocentní záruka e si - a bude větí - dovolí toté k tobě.
Návtěva psychologa rozhodně není od věci, i kdy si myslím, e by ho potřebovala v první řadě tvoje matka
Není tady
Temporo,
psycholog, psycholog!!!
ale psycholog taky hlavně pro to, aby ti řekl, či potvrdil to co my tu na stránkách radíme....
První důl. věc je, e ty sama ví, e něco není v pořádku!
A ví co - zkus tomu prostě zabránit - ohradit se vůči matce, stát si za svým - ale tady je pak to ouha, esyn, bude-li u ní přes víkend, uslyí zase úplně něco jiného - ale zkus se sama přesvědčit a dupnout a prostě ZARAZIT matčiny nemístné kecy na cokoliv o tobě!!!
Hele půjde to určitě blbě, ale v podstatě nemá co ztratit a třeba ona na takové proti zakřičení čeká a pak bude "hodná" - uvidí, zkus to - já něco v bledě růovém zkouím doma ve vztahu s muem( jedná se úplně o něco jiného, ale přetelovala jsem mozek, abych prostě řekla a zachovala se úplnějinak ne dřív, ty jo, a jak to zapůsobilo)!!
Take ber to e TY jsi matka a TY bude synka vychovávat k obrazu svému a ON se NESMÍ na tebe blbě nikdy kouknout, a es ostatníma je to OK.NESMÍ slyet on oíd tvé mámy, e ty jsi taková a taková- prostě vil se do nové role a těmto kecem udělej přítr...zpočátku bude třeba někdo překvapen, ale JEJICH hra dohrála, a ty jednej - synovi jsou 4roky, to má nejvyí čas, kdyby si časem on z tebe chtěl dělat prouchlata, pak matka dá od toho ruce pryč a zase ty bude tapatná, take ohybej TY stroneček, dokud je mladý a dokud je čas
I dítku se to zpočátku moc líbit nebude, ale musí vytrvat...
Není tady
Temporo,
doufám, e jsem tvůj problém správně pochopila, vycházím malinko ze situace mé kámoky, která má letého syna, s manelem ijí v PODSTATĚ OK, ale byl-li kdykoliv nějaký problém, otec se ozval: Davídku, ta máma je ale blbá, viď?- o nic nelo, dítko od svých4 letech jen radostně přitakávalo, tatíkovi to dělalo radost, mamka se nebrámila - vak starej to myslí z legrace...ale dnes je mlaďasovi 13, a dobrých 5 let je ji tomu, co jsem ho slyela, jak říká: Máma je blbá, jéi ta kráva...a kroutí očima do stropu, přitom ONA jen chce aby si vzal teplé ponoky....tam si myslím, e ve "výchově " chybělla pořádná facka tomu spratkovi( sorry synkovi) a dost důrazná domluva manelovi, e takhle se to řeit nebude)
Nevím, jak u vás - u nás to taky můj syn v jeho cca 5 letech na mě zkouel ( s tímhle kamarádky synem byl kamarád) - hned jsem objevila odkud "vítr vane", ihned na ulici, jakmile vyřkl co vyřkl, dostal pár facek (P.S. ochránci zvířat:-pár facek dostalo dítě, ne zviřátko), a byl pokoj - do teď (12 let) - jo, ale tam jsem to odchytla ihned v prvopočátku...
Není tady
Holky zdravím a moc děkuji za odpovědi, ani nevíte, jak moc to pomohlo. Najednou slyím, e ta chyba není ve mně. A to je pro mě straně moc! Jako bych měla novou sílu a chu se do toho pustit. Jak do výchovy svého syna a si o ní matka myslí co chce. Je to moje dítě a já ho budu vychovávat, tak jak to cítím já. Moná, e to bude spatně, ale bude to s mým nejlepím vědomím a svědomím. Mám pocit, e mám sílu, to zvládnout sama. Uvidím. S matkou stále nekomunikuji a ani se zatím nechystám na tom nic měnit. Přestalo mě to tak nějak rát. Moná i cítím úlevu, e s ní nemusím nic řeit. Malý tam teď přes svátky byl asi 2x. Já jsem na něm začala opravdu pracovat. Jako e máma je máma a přes to nejede vlak. To víte, e jsou zde hysterické scény z jeho strany, ale on to zvládne. Snad mi ta síla vydrí dál. Pokud ne, rozhodla jsem se e vyhledám odbornou pomoc, jetě jednou díky.
Není tady
Fatimo,měla by sis sáhnout do svědomí a přiznat si, jestli ses v tom tak trochu nezabydlela. Jestli to pro tebe, svým způsobem, není taková droga. Jestli je vůbec tvým přáním to OPRAVDU změnit. Sebelítost je někdy taková sladká. Dělá nám dobře se politovat. My se tak snaíme a ostatní nám jenom ubliují....A tak si hýčkáme svoje bolístky a zvykáme si na ten sladkobol, e u si ani nedovedeme představit, e by se nakonec problém vyřeil. Chce to opravdu sílu, přiznat si, e nám něco takového vyhovuje, kdy nás to zároveň tak moc zraňuje.U ten tvůj přístup o lidem kolem, kdy o nich řekne : "vichni ti debily v tramvaji..." Nemá se ani trochu ráda, a tak nemůe mít ráda ani lidi kolem.
Není tady
Fatima napsal(a):
Snad kadý druhý by mohl napsat román o svém vztahu k matce. Já doufám, e tak dlouhá má prosba o radu nebude. Ani přesně nevím, jak začít... mjám velký problém v komunikaci s matkou. Mám pocit, e stále jetě nepochopila, e jsem dospělá a samostatná hospodářská jednotka, přestoe u prakticky pět let iju a ivím se sama. Někdy v devatenácti jsem se odstěhovala do jiného města za prací, ale byl to tak trochu útěk z příli těsného domova.
Máma mi mluvila vdycky do veho, měla jasnou představu o tom, kdo a co budu a do té představy se mně sanila natalčit tak nějak odjakiva. Já jsem jí bohuel zklamala a to tak nějak na plné čáře.
Jako malá jsem si na její tyranský přístup zvykla dokonale, plně jsem přijala její vůli a svou vlastní jsem snad ani neměla. K ostatním lidem se matka chovala vdy velmi pěkně, ke svým vlastním mně a tátovi, se dokázala chovat tak hnusně, e se to ani nedá popsat. Kdy jsem se ptala, proč se zastává ostatních mne jen kritizuje, odpověď byla protoe jsem si myslela, e ty jsi lepí ne oni.
Svou vůli mi dokázala vnutit celkem ve vem, take jsem ani neměla příleitost uít si normální pubertu nikam jsem nesměla, proto se o mně bála a kdy u to vypadalo, e by mně snad i třeba někam pustila, nikam u jsem nechtěla já, protoe se mezitím plně vyvinul asi největí problém, se kterým se ona nedokázala smířit moje nadváha. Vdycky jsem byla baculatá, ale protoe jsem rychle rostla, dlouho jsem rychlejím růstem zachraňovala přibývající kila... a jsem jednoho dne dorostla a u jen přibírala. A začal tak nějak teror, byla jsem pod přísným dohledem, kadé sousto které jsem dala do pusy věděla o něm. Neexistovalo vzít si víc ne jeden krajíc chleba na večeři... má hlad? Jsi tlustá, víc nepotřebuje. Tak jsem reagovala zcela přirozeně zatímco ostatní mé kamarádky si z kapesného kupovaly oblečení a minky, já jsem kupovala čokoládu, kterou jsem pak večer tajně jedal v posteli s hrůzou, e matka uslyí, jak ustí obal, nebo e mi vrazí do pokoje ve chvíli, kdy budu mít plnou pusu. A k nejvtipnějímu mučení docházelo ve chvíli, kdy jsem měli na oběd knedlíky. Pokadé se zeptala, kolik jich chci a já věděla, e nesmím říct víc ne dva. Stejně mi dala tři, ale celý oběd mně sledovala, jestli ten jeden navíc nechám nebo ne a já věděla, e ho nechat musím. Asi největí horor bylo nakupování oblečení, byla jsem asi jediná třináctiletá slečna, která měla jen jedny rifle a kdy u byly tak roztrhanél, e se nedaly nosit, stále předstírala, e jsou ok, protoe jít na nákup znameno to poniující hrabání ve větích velikostech a zhnusený pohled matky paneboe, ty vypadá kdy jsem se předvedla v novém modelu.
Byla jem zakřiknutá a nesmělá, co jsem celkem efektně maskovala výrazem - já jsem nad věcí. Protoe jsem sama celkem nikdy nikam nemohla, neuměla jsem nic zařídit a dokonce jsem se styděla poádat v obchodě, aby mi z bochníku chleba ukrojili jenom půlku.
Kdy mně bylo asi omnáct, přestala jsem jíst a zhubla jsem asi třicet kilo. Vůbec si tu dobu neoamatuju, prostě jsem dva dny nejedla, třetí den jsem do sebe něco nacpala... tomu vemu přčedcházely pokusy zvracet nefungoval prt v krku, nefungovalo pít olej ani slanou vodu... nejíst fungovalo. ádná anorektička se ze mně nestala, hubla jsem na rozumnou váhu a začala tak nějak normálně ít. Pak jsem nějak utekla z domova, ale rozlelo se mi, jak muselo být rodičům hrozně a vrátila jsem se. Odměnou mi bylo, e jsem nedostávala kapesmné a opět sama nemohla ani na krok, aby mně to náhodou nenapadlo znova. Opatření proti mému dalímu útěku byla takovál e jsem plánovala utéct znova a u napořád. Jako důvod mého útěku bylo automaticky bráno, e jsem utekla s nějakým chlapem (ha ha). Mé pousy vysvětlit, e je to doma nesnesitelné dopadly tak, e jsem byla obviněna z toho, e si ničeho neváím a puberta na mně sedla později a o to s větí razancí.
Pak se to celé nějak překonalo, já odjela do Prahy, byla jsem hubená, jak si matka přála... musela jsem denně volat, tak jsem denně volala, občas jela za nimi domů. Bylo to fajn, měla jsem pocit, e to s mámou konečně klape. Jene pak jsem začala přibírat, začala jsem měnit zaměstnání, nala přítele, který není ani manaer ani milionář... a dola jsem k tomu, e dle mé matky iju ivo, který stojí za ho :-). Ona si pro mně představuje jiný ivot a cokoliv jiného je pro ni nepřijatelné. Je jedno, e se jedná o mů ivot, ona prostě ví nejlíp, jak bych ho měla ít. Co o to,k to ví asi kadá matka, ale ta moje mi to dává jasně najevo, kdykoli je to moné.
Hovory s ní u dávno přely mez únosnosti, stále se jen dovídám, jak jsem straná, hrozná, patná, neschopná, tlustá... k ničemu. Ona mi to vechno říká samozřejmě proto, e to se mnou myslí dobře. Těmo hovorům není jak se vyhnout, můu mluvit klidně, můu se snait změnit téma, můu brečet, můu křičet... je to jedno, pořád si mele tu svou.
Hm, teď tp vypadál e já jsem buď duevně labilní nebo moje matka je monstrum, ale ani jedno není pravda. Já vím, e chce, abych se měla dobře a e mně má ráda, ale takhle u to dál nejde. A doteď ně svazovalo vědomí, e jsem její jediná dcera a e mám vůči ní povinnosti, mám ji ráda, je to má matka... ale ...
Jak byste se vy zachovali v takové situaci? Jak to na vás působí?
Jinak bych jetě chtěla dodat, e já nejsem ádný andílek, mám spousty chyb a spousty chyb dělám, nechci, abyste si mysleli, e ná po.raný vztah povauji jen za její chybu. Já u ale opravdu vyčerpala vechny monosti, které mne napadly, jak s ní komunikovat v klidu a míru.Teď praktijuju to, e jí nic neříkám. U ani tak moc neproívám ty její řeči... jen u nevím jak dál a bojím se,l e to dopadne tak, e sní přestanu komunikovat úplně, co ovem asi moje svědomí neunese. Nevím, jsem tak trochu v koncích.
Mám pocit,k e já se její situaci saním pochopit mnohem více ne ona mou... vím, e ji nezměním, ale musím nějak z,ěnit to, co mezi námi probíhá a k tomu asi potřebuji nějakou pekelně dobrou radu.
Jinak si je to celé zmatené, ale líp to napsat neumím... snad chápete, e se snaím neobviňovat, ale volám o pomoc pro nás obě.
Naskočila mi husí kůe...měla jsem to s matkou podobné....ale teď se s ní u definitivně nebavím, u jsem na to neměla sílu...jinak to tajné pojídaní čokolády, nakoupenou za kapesné a strach, e mě nachytá a to e jsi nesměla ven atd...jako bych to psala jen a Ti do dopadne tak jak chce Ty! Já TI v tomhle neporadím, sama jsem sobě neporadila ...
Není tady
Fatima napsal(a):
Snad kadý druhý by mohl napsat román o svém vztahu k matce. Já doufám, e tak dlouhá má prosba o radu nebude. Ani přesně nevím, jak začít... mjám velký problém v komunikaci s matkou. Mám pocit, e stále jetě nepochopila, e jsem dospělá a samostatná hospodářská jednotka, přestoe u prakticky pět let iju a ivím se sama. Někdy v devatenácti jsem se odstěhovala do jiného města za prací, ale byl to tak trochu útěk z příli těsného domova.
Máma mi mluvila vdycky do veho, měla jasnou představu o tom, kdo a co budu a do té představy se mně sanila natalčit tak nějak odjakiva. Já jsem jí bohuel zklamala a to tak nějak na plné čáře.
Jako malá jsem si na její tyranský přístup zvykla dokonale, plně jsem přijala její vůli a svou vlastní jsem snad ani neměla. K ostatním lidem se matka chovala vdy velmi pěkně, ke svým vlastním mně a tátovi, se dokázala chovat tak hnusně, e se to ani nedá popsat. Kdy jsem se ptala, proč se zastává ostatních mne jen kritizuje, odpověď byla protoe jsem si myslela, e ty jsi lepí ne oni.
Svou vůli mi dokázala vnutit celkem ve vem, take jsem ani neměla příleitost uít si normální pubertu nikam jsem nesměla, proto se o mně bála a kdy u to vypadalo, e by mně snad i třeba někam pustila, nikam u jsem nechtěla já, protoe se mezitím plně vyvinul asi největí problém, se kterým se ona nedokázala smířit moje nadváha. Vdycky jsem byla baculatá, ale protoe jsem rychle rostla, dlouho jsem rychlejím růstem zachraňovala přibývající kila... a jsem jednoho dne dorostla a u jen přibírala. A začal tak nějak teror, byla jsem pod přísným dohledem, kadé sousto které jsem dala do pusy věděla o něm. Neexistovalo vzít si víc ne jeden krajíc chleba na večeři... má hlad? Jsi tlustá, víc nepotřebuje. Tak jsem reagovala zcela přirozeně zatímco ostatní mé kamarádky si z kapesného kupovaly oblečení a minky, já jsem kupovala čokoládu, kterou jsem pak večer tajně jedal v posteli s hrůzou, e matka uslyí, jak ustí obal, nebo e mi vrazí do pokoje ve chvíli, kdy budu mít plnou pusu. A k nejvtipnějímu mučení docházelo ve chvíli, kdy jsem měli na oběd knedlíky. Pokadé se zeptala, kolik jich chci a já věděla, e nesmím říct víc ne dva. Stejně mi dala tři, ale celý oběd mně sledovala, jestli ten jeden navíc nechám nebo ne a já věděla, e ho nechat musím. Asi největí horor bylo nakupování oblečení, byla jsem asi jediná třináctiletá slečna, která měla jen jedny rifle a kdy u byly tak roztrhanél, e se nedaly nosit, stále předstírala, e jsou ok, protoe jít na nákup znameno to poniující hrabání ve větích velikostech a zhnusený pohled matky paneboe, ty vypadá kdy jsem se předvedla v novém modelu.
Byla jem zakřiknutá a nesmělá, co jsem celkem efektně maskovala výrazem - já jsem nad věcí. Protoe jsem sama celkem nikdy nikam nemohla, neuměla jsem nic zařídit a dokonce jsem se styděla poádat v obchodě, aby mi z bochníku chleba ukrojili jenom půlku.
Kdy mně bylo asi omnáct, přestala jsem jíst a zhubla jsem asi třicet kilo. Vůbec si tu dobu neoamatuju, prostě jsem dva dny nejedla, třetí den jsem do sebe něco nacpala... tomu vemu přčedcházely pokusy zvracet nefungoval prt v krku, nefungovalo pít olej ani slanou vodu... nejíst fungovalo. ádná anorektička se ze mně nestala, hubla jsem na rozumnou váhu a začala tak nějak normálně ít. Pak jsem nějak utekla z domova, ale rozlelo se mi, jak muselo být rodičům hrozně a vrátila jsem se. Odměnou mi bylo, e jsem nedostávala kapesmné a opět sama nemohla ani na krok, aby mně to náhodou nenapadlo znova. Opatření proti mému dalímu útěku byla takovál e jsem plánovala utéct znova a u napořád. Jako důvod mého útěku bylo automaticky bráno, e jsem utekla s nějakým chlapem (ha ha). Mé pousy vysvětlit, e je to doma nesnesitelné dopadly tak, e jsem byla obviněna z toho, e si ničeho neváím a puberta na mně sedla později a o to s větí razancí.
Pak se to celé nějak překonalo, já odjela do Prahy, byla jsem hubená, jak si matka přála... musela jsem denně volat, tak jsem denně volala, občas jela za nimi domů. Bylo to fajn, měla jsem pocit, e to s mámou konečně klape. Jene pak jsem začala přibírat, začala jsem měnit zaměstnání, nala přítele, který není ani manaer ani milionář... a dola jsem k tomu, e dle mé matky iju ivo, který stojí za ho :-). Ona si pro mně představuje jiný ivot a cokoliv jiného je pro ni nepřijatelné. Je jedno, e se jedná o mů ivot, ona prostě ví nejlíp, jak bych ho měla ít. Co o to,k to ví asi kadá matka, ale ta moje mi to dává jasně najevo, kdykoli je to moné.
Hovory s ní u dávno přely mez únosnosti, stále se jen dovídám, jak jsem straná, hrozná, patná, neschopná, tlustá... k ničemu. Ona mi to vechno říká samozřejmě proto, e to se mnou myslí dobře. Těmo hovorům není jak se vyhnout, můu mluvit klidně, můu se snait změnit téma, můu brečet, můu křičet... je to jedno, pořád si mele tu svou.
Hm, teď tp vypadál e já jsem buď duevně labilní nebo moje matka je monstrum, ale ani jedno není pravda. Já vím, e chce, abych se měla dobře a e mně má ráda, ale takhle u to dál nejde. A doteď ně svazovalo vědomí, e jsem její jediná dcera a e mám vůči ní povinnosti, mám ji ráda, je to má matka... ale ...
Jak byste se vy zachovali v takové situaci? Jak to na vás působí?
Jinak bych jetě chtěla dodat, e já nejsem ádný andílek, mám spousty chyb a spousty chyb dělám, nechci, abyste si mysleli, e ná po.raný vztah povauji jen za její chybu. Já u ale opravdu vyčerpala vechny monosti, které mne napadly, jak s ní komunikovat v klidu a míru.Teď praktijuju to, e jí nic neříkám. U ani tak moc neproívám ty její řeči... jen u nevím jak dál a bojím se,l e to dopadne tak, e sní přestanu komunikovat úplně, co ovem asi moje svědomí neunese. Nevím, jsem tak trochu v koncích.
Mám pocit,k e já se její situaci saním pochopit mnohem více ne ona mou... vím, e ji nezměním, ale musím nějak z,ěnit to, co mezi námi probíhá a k tomu asi potřebuji nějakou pekelně dobrou radu.
Jinak si je to celé zmatené, ale líp to napsat neumím... snad chápete, e se snaím neobviňovat, ale volám o pomoc pro nás obě.
Ahoj. Četla jsem tvůj problém, no holka tak trochu vidím sama sebe a mou situaci. Je to dost podobné. Máma mi neumonila hezké dětství, pubertu a nechce ani umonit hezkou dalí etapu ivota, i kdy ona tvrdí, e samozřejmě ano. Vstupuje do veho co dělám, kadý den mi volá a já jsem natolik slabá abych ji řekla nevolej. Mám partnera a za celou dobu vztahu nám nedala pokoj, 3x jsem utekla k přítelovi a pak se zas vrátila. Ted skončím kolu a chci bydlet u přítele, cca 200 km od domova, máma řádí jako tajfun. Podívej i já jsem slabá a absolutně neasertivní ale to není řeení. To, e tě máma nějak vychovala neznamená, e ji musí skládat za to milodary. Nelíbí se jí jaká jsi a jak ije? No tak a si trhne nohou. Nesná se za kadou cenu o to aby vá vztah byl krásnej, pokud nebude chtít ona tak nikdy nebude. Mysli na sebe a na to, e bude mít sama třeba rodinu a to bude tvůj přístav. Prostě někdy musí být člověk tvrdý i kdy jde o matku. A e jsi jediná dcera, já taky a co má být. Já teď nějak to období konce koly přetrpim, ale pak nemilosrdně odejdu a nabídnu e budu jezdit na návtěvy, pokud bude ona chtít. Bude to na ní jak se s tím vypořádá, ale vím e to vstřebá, chce to jen čas. Pokud můu poradit, zajdi k psychologovi, on tě navede na správnou cestu. Přeju moc těstí.
Není tady
Znám plno matek, které si nevimly, e u nemají malé dítě, které mohly ovládat. Měla jsem to jednoduí, po kole jsem se domů u nevrátila a jezdila rodiče jen občas navtěvovat. Máma byla ráda, e mě vidí a byl klid. Pokud jsem se zdrela déle, opět mě začala poučovat. Moc mě mrzelo, e jsem se jí nikdy nemohla s ničím svěřit, hned to poslala dál, nebo si ze mně dělala legraci. Záviděla jsem spoluačce, její máma si s náma povídala o vem, občas jsme jí i tykaly.
Poradit lze jen: kadý si k Tobě dovolí, co si dá líbit.
Není tady
Můu Vám říci krasavice, e mojí mámě to vydrelo dodnes (mám vlastní dospělé děti). Jeden čas to přerůstalo a k nenávisti. A v posledním roce(!) jsem si nael způsob, jak si stát pevně ale jemně na svém a udret humorný nadhled.
V podstatě jsem zapracoval na svém hněvu, který jsem v sobě měl , "dostal jsem to pod kontrolu". Povedlo se mi změnit základní ivotní postoj směrem k přání dobra a prospěchu sám sobě a taky k okolí. Sáhnul jsem si dost hluboko.
Řek bych, e to je to vono. Máti se taky zklidňuje a dokonce se začíná se mnou i smát. Cítím s vámi a přeji abyste dokázaly najít svoji cestu dřív, ne vám rodiče umřou.
POZNÁMKA nechápu, proč křepelka a luckaova citovaly celou zpověď od Fatimy. Holky odpovídejte buď přes "Rychlou odpověď" na konci obrazovky, nebo přes "Zaslat příspěvek " navrchu. Hrozně to ere kapacitu, Kalik je z toho nervní.
Upravil(a) Lomikel (16. 1. 2007 10:36)
Není tady
P.S. moje kalupinka se dobrovolně, zadarmo stará o cizí babču na kterou se syn i dcera vykvajzli a nechali ji napospas osudu. A to má vlastní nemocné rodiče kteří na ni byli takoví jak se tady o tom mluví. Avak je nepoučitelná, vlastním dcerám vstupuje do ivota "dýchala bych za ně". I takhle lidi můou reagovat na láskunelásku. Pdstatou zůstává vnitřní nesvoboda - člověk jen reaguje namísto aby se mohl svobodně rozhodovat o svém ivotě a realizovat se. Její potřeba lásky a pozornosti není uspokojitelná. Pracuje na tom a ty krůčky poznání jsou pro ni bolestné. Chci tím říci, čím dřív to vy samy nahlédnete, tím mení bolest v budoucnu. Pak u ty náhledy bývají bolestné, dramatické.
Není tady