Tak jsem se konečně dostala k tomu, abych vám napsala, jak probíhal můj porod. 3.11.2006 jsem se slušně navečeřela, dělala jsem bifteky s hranolkama a oblohou. Když jsem to dojedla strašně mě tvrdlo břicho, tak jsem z toho udělala závěr, že jsem to prostě přehnala. Zhruba kolem 22 h večer mě začalo bolet břicho jako při menstruaci, moc jsem tomu nevěnovala pozornost, protože den předtím mě to břicho bolelo každou chvilku. Byla jsem čůrat a na toal. papíru jsem měla takový nahnědlý hleník, hned jsem bombardovala babinet. Dostala jsem odpovědi, jako že by to mohla být hlenová zátka, ale někomu odcházela i týden před porodem-opět jsem to jakoby nechala být. Občas jsem cítila takové malilinkaté vlhko, ale jelikož jsem měla skoro celé těhotenství výtok opět jsem si řekla, že už asi začínám bláznit. Nic méně manžel šel akorát spát, tak jsem šla taky. Když jsem si lehla, opět mě začalo na chvilku bolet břicho (40 sekund a více jak tvrdila porodní asistentka) Řekla jsem manželovi, že já ležet určitě nejdu, že si jdu umýt vlasy a začala jsem sledovat čas. Zjistila jsem, že ta bolest (která byla podobná normální menstruační bolesti břicha) přichází zhruba po 10 minutách. Šla jsem na záchod a na papíře jsem měla malinko krve. Myšlenka toho, že pojedeme 30 km do porodnice uplně zbytečně mě pomalu opouštěla, začala jsem tušit, že už to je asi tady. Bolesti byly pořád pravidelné a zdálo se mě že už jsou i o něco silnější. Rychle jsem si umyla vlasy, oholila atd. V přípravách do porodnice jsem začala zrychlovat, protože 30 km je 30 km. Vylezla jsem ze sprchy a cítila jak mě něco teplého teče po noze-bylo mě jasný, že to je plodová voda-to se nedalo přehlídnout. V té době ty bolesti ale nabírali na intenzitě takže i tak jsem věděla, že už to je asi ono. Do toho jsem měla ještě průjem, takže jsem pak běžela znova do sprchy. Manžel začal mít strach a už se mu ani nelíbilo to moje vysoušení vlasů Já se pořád ještě smála, protože jsem chtěla být veselá rodička (to po nás chtěla porodní asistentka) Musím vám holky říct, že jsem byla najednou uplně šťastná, že už si jsem uplně jistá, že se blíží porod a že jsem se začala na svém miminko neskutečně těšit. No po nějakých zmatcích, jako co ještě musím dobalit  jsme vyrazili do porodnice-byla přesně půlnoc. Cestou jsme se ještě stavili u manžela v kanceláři okopírovat těhotenskou průkazku, abych ji měla na památku a jeli jsme do Jičína. Po cestě už mě humor pomalu opouštěl. Při kontrakcích se mě zdálo, že jede manžel moc rychle a že to auto hrozně hrká a mimo kontrakce se mě zdálo že jede moc pomalu To už bylo po 3 minutách. Před Jičínem už jsem to ani neměřila, protože už mě to bylo jedno po kolika minutách-už mě humor fakt přešel. Cestou od auta do porodnice jsem měla několik kontrakcí.Přijeli jsme tam před 1 h. Zazvonili jsme a vyšla ospalá starší sestra a říkala "co jééééé?" Holky, to mě uplně ubralo sílu-fakt že jo. Mimo kontrakce jsem ji řekla, že mám bolesti po asi 3 minutách a že mě asi odtekla i plodová voda. Chtěla vložku, ale trošku jsem ji vykolejila. Měla jsem na vložce namodralej vnitřek (ani nevím, kde jsem tuhle vložku vzala:lol:) a ono se to po polití mělo zbarvit do modra Stála jsem tam jako blb. Sestru hlavně zajímalo, kdy mám termín a chtěla těhotenskou průkazku. Pak se přišourala s tou košilí nebo co to bylo a prej že se mám přestrojit. Myslela jsem, že půjdu do nějaké hekárny nebo jak se to jmenuje a né že se budu přestrájet před příjmem v čekárně. No nic. Najednou jsem zase potřebovala na velkou. Řekla jsem ji to a ona jako že mě vyšetří, že mě to tam třeba už tlačí, věděla jsem že na mě jde zase ten průjem Vyšetřila mě a řekla, že mám čekat na doktorku. Dala mě kelímek na moč a dovolila mě jít konečně na ten záchod. Samozřejmě průjem. Hledala jsem papír a ten nikde. Mezitím jsem měla samozřejmě jednu kontrakci za druhou takže jsem dýchala jako pes (to už i v autě-opravdu to pomáhá) Když se manželovi zdálo, že dlouho nejdu, zavolal na mě jestli jako žiju. Řekla jsem mu, že nemám papír, ať mi ho přinese z tašky. No nakonec mě papír přinesla ta ospalá sestra ten jejich. Byla jsem docela znechucená, že to tam vůbec nefunguje. Pak mě šla natočit ten monitor. Musím říct, že kontrakce na židli opravdu nic moc. Rady porodní asistentky mě byly totálně k prdu. Na židli jsem seděla pěkně dlouho, měla jsem vysoký tlak, takže mě ho měřila pořád dokola a říkala "hm? hm? hm?  Za chvíli mě zase posunovala ty pásy na břiše a opět dělala "hm hm" nemůžu říct, že byla nepříjemná, to ne, ale byla nijaká, nic mě neříkala, prostě mě přišlo jako bych tam byla sama. Doktorka přišla asi až v 1:45, vlezla jsem na lehátko, ona počkala až mě přejde kontrakce a prohlídla mě-no nic příjemnýho to nebylo, pak mě dělala ultrazvuk-docela podrobnej, protože mě to přišlo jako věčnost. Jelikož byl mrňous otočenej, tak asi zjišťovala, jestli to půjde porodit normálně. Řekla mě že má okolo 3 kg a jestli vím, co to bude. Řekla jsem, že to vím jen já. Poslala manžela za dveře a já ji to řekla. Řekla mě, že u kluků při porodu koncem pánevním hrozí, že můžou mít v dospělosti sníženou plodnost a že by zvolila císařský řez. Jelikož bych si to nechtěla nikdy vyčítat, tak jsem ji řekla " no tak jo, co se dá dělat" Navíc už jsem to fakt chtěla mít za sebou, bolesti už mě přišly jako totálně nesnesitelný. Byli 2 hodiny a ona mě řekla že v půl 3 bude hotovo. Uplně mě zajiskřily oči. Obvolala potřebné lidi a já čekala na půl 3. Opět na židli, protože mě ta ospalá sestra měřila několikrát tlak a ještě mě doholila nahoře. Doba do půl 3 byla nekonečná. Před půl 3 si pro mě přijeli, dali mě cévku. Cévkování mě nevadí, ale do toho ještě ty kontrakce, prostě jsem se nemohla moc hejbal na tom lehátku. Dejchala jsem jako pes a kroutila se jako had-manžel měl slzy v očích. Pak mě odvezli na operační sál, kde mě vysvětlili, že mě nejdřív něčím namažou bříško a pak mě teprve celkově uspí, aby v tom mimčo bylo co nejkratší dobu. Pak už jsem zřejmě usnula. Najednou slyším, máte krásného zdravého chlapečka, začali mě strašně týct slzy, nemohla jsem vůbec otevřít oči-neměla jsem sílu-nešlo to.(bylo asi 3.45) Slyšela jsem jen manžela jak říká "ona brečí" a oni mu říkali "to nic-to se někdy stává" Se zavřenýma očima jsem začala komunikovat. Manžel mě dal trochu vody, namazal mě rty, řekl mě, že Lukášek je nádhernej, že se narodil ve 2.39 a váží 3,60. Když je miminko otočené, tak se neměří-nechtějí mordovat nožičky.  Uplně jiná sestra (moc milá a příjemná) vysvětlovala manželovi, že mě dá něco na bolest, bolelo mě příšerně břicho, tak jsem se na to začala těšit. Manžel mě řekl, že malej je moc pěknej, že ho už vyfotil, tak jsem to chtěla vidět-to už se mě nějak podařilo otevřít oči-byl to nádhernej pocit. Viděla jsem to sice strašně špatně, ale byla jsem šťastná. Manžel už usínal ve stoje, tak počkal, až mě sestra píchne tu injekci a odjel domů. Za chvíli mě přinesli Lukáška ukázat. Byl celej zabalenej, tak jsem viděla jen hlavičku-bylo tam šero, tak jsem ho stejně viděla špatně, ale byla jsem šťastná. Vzpomněla jsem si na porodní asistentku jak říkala, že si máme hned říct o kojení. To jsem udělala, ale sestra neměla trpělivost.Lukášek nechtěl pít, tak mě ho hned odnesla. Pak jsem čekala neskutečně dlouho než ho zase uvidím. Přinesli mě ho až v 10 hodin. S kojením to byl ze začátku velkej problém, tak ho dokrmovali, ale to se potom srovnalo a on byl snad nejlepší z celé porodnice. Tak dobrej, že jsem myslela, že mě bradavky upadnou jaká to byla bolest. Když mě asi po 4 dnech uplně hořela prsa, řekla jsem to sestře a ta mě řekla, že ho špatně přikládám a že mám hodně mlíka, že musím odstříkávat. Jednu bradavku už jsem měla skoro krvavou tak jsem asi 2 dny kojila jen z jedné a z té druhé jsem odstříkávala, aby se zahojila. Jinak mě asi za 4 dny dali opět narkózu, protože mě strašně bolelo břicho, tak mě to prej museli vyčistit-že tam občas něco zůstane. Nasadili mě antibiotika. Lukášek mohl jít domů už za 5 dní (ve čtvrtek) ale kvůli mě jsme šli až v sobotu. Teď už si to s Lukáškem doma užíváme plnými doušky a s manželem jsme nešťastnější na světě. Doufám, že jsem těhulky moc nevystrašila a ostatní moji slohovkou neunavila. Bolest to byla sice příšerná, ale už ji neumím ani popsat, radost z miminka totálně převažuje a člověk na bolest hodně rychle zapomene.

Upravil(a) hanina (14. 11. 2006 16:58)