Nedá mi to a zeptám se - jak si představujete ideálního učitele? A jak si představujete "zjednávání pořádku" ve třídě? Co na ty vaše drobečky platí doma? Ona ve škole trochu funguje jakási "psychologie davu", v chumlu spolužáků si dítko dovolí výraz či tón, který by při jednání "jeden na jednoho" většinou nepoužilo (a nepoužije ho ani ve škole, pokud si ho vezmete stranou a mluvíte s ním o jeho chování v hodině). Jinak - někdy stačí vidět rodiče a člověk pochopí, že to dítko ani jiné být nemůže...

Ideální kantor je takový kantor, který umí děti zabavit a nenásilnou formou je přesvědčit k procvičování dané látky. V jazycích např. formou různých básniček, písniček, scének, pexesem aspol., nikoliv každou hodinu na ně vychrlit xx slovíček a řvát, když dítě v jejich přepise do slovníku nedělá "komínky hezky pod sebe"..
V češtině nehustit do dětí denně diktát (ve kterém děti stejně dělají stále tytéž chyby) a zaměřit se víc na procvičování, doplňování, vysvětlování a odvozování..
Nebazírovat na nesmyslných detailech (to se týká všech předmětů), v matyce je důležitý výsledek, nikoliv přesně daný postup (vždyť mnohdy těch možných postupů je hned několik, ale kantor chce zrovna ten jeden jediný, nejhůře pochopitelný - viz. popsané problémy s prováděnou zkouškou v matemat. příkladech) ..
.. nedělat z dětí nesvéprávné blbce, ale dát jim ještě druhou šanci, když se něco nepovede (né vždy je dítko 100% naučené, každý máme své dny, stačí nastupující nemoc, zvýšená únava, u holek menstruační syndrom atp..   a když už se stane a zkoušení - písemka zrovna nedopadne dobře, nedělat z toho vědu, nedávat hned 5-4 do žákajdy, ale např. zkusit říct - fajn, dnes ti to nevyšlo, tu známku si k sobě s tím, že příští hodinu se necháš vyzkoušet a budeš to umět, pokud  se vyzkoušet nenecháš nebo pokud raději do školy nepřijdeš vůbec, budu tuhle známku počítat, když se vyzkoušet necháš, zapíšu ti jen tu novou známku a tuhle počítat nebudu) ..
Jsou různé možnosti, jak si kantor může dítě naklonit na svou stranu, jen mít vůli, chtít a nekompenzovat si na dětech své komplexy !

PavlaH napsal(a):

...  Vážení ,na co byste pak vzpomínali na srazech, kdyby nebylo těch blbých učitelů a ještě hloupějších poznámek

Tady nejde o vzpomínání na srazech, ale o trvalé škody v dětské psychice,  které takový "kantor - nekantor" způsobí.

Studenti by se měli rozhodně setkat se zákonem akce a reakce: nesplníš, co bylo domluveno = budeš mít problém. Zbývají vyřešit dvě maličkosti - jak a na čem se domluvit (pravidla, práva a požadavky) a jakou podobu má mít ten "problém". Souhlasím, že učivo je předimenzované a je potřeba jej hlavně v naukových předmětech po pečlivém zvážení důkladně "prořezat". Docela dobře to jde třeba v dějepise něbo dějinách čehokoli - nezmíním se o tomhle spisovateli, a svět se nezboří. Vynechat ale nějakou pasáž v gramatice se časem krutě vymstí, protože jazyk funguje jako systém a ten dílek do skládačky by zkrátka chyběl. O tom, co se má učit a co ne, je třeba diskutovat, ale při vší úctě o tom nelze diskutovat se studenty, protože mají vlivem svého nízkého věku a malých životních zkušeností velmi úzký výhled. Ty kontury předmětu, vědomí, kam se výklad povede, co musíme zvládnout, to může mít jedině učitel. Není dobré nutit děti slepě papouškovat, ale stejně tak není možné každou hodinu sáhodlouze rozebírat, "k čemu nám to bude" a "proč to musíme dělat".

Domluvit se s třídou na pravidlech vzájemné spolupráce zní sice hezky, ale zažila jsem i skupinu, která si demokraticky odsouhlasila, že je možné druhého fyzicky napadnout, pokud s ním nesouhlasíš. Ty hranice se prostě musí vymezit a za jejich překročení musí následovat sankce. Pokud se někdo hlasitě vybavuje se sousedem ve chvíli, kdy vysvětluju zadání skupinové práce na několik příštích hodin, znamená to docela velký problém pro celou třídu. Znám několik učitelů, kteří si zakládají na tom, že si se studenty všechno vyřídí sami a nepíšou žádné hloupé poznámky. A jakže si to vyřídí? Recept je jednoduchý, dítko je potřeba před všemi ztrapnit, aby ho příště přešla chuť něco vykřikovat. Neříkám, že neexistují jiné metody, ale než tohle, to mi přijde ta poznámka lepší. Zkraje roku jsme měli problém, že si dítka nenosily učebnice. Pak seděli tři u jedné knížky a prostě to nešlo. Takže si všichni, kdo knížku neměli, napsali do žákovské "dnes jsem neměl pomůcky". Poprvé jich bylo šest, podruhé tři, pak dva, a pak už měli knížku všichni. Pokud se poznámky nastřádají, udělit důtku, sednout si se studentem a ideálně i s jeho rodiči, probrat, proč to drhne, a společně vymyslet, co mohou jednotlivé strany udělat pro nápravu situace. Sama důtka nic neřeší, ale věčné domlouvání a sliby, jak už to víckrát neudělám, taky ne.

K chybám a neznalostem jediné - je třeba umět je přiznat a popřípadě napravit, jinak je ovšem nesmysl domnívat se, že učitelé nepatří do množiny omylných smrtelníků.

Naklonit si děti, přesvědčit je, získat, zaujmout... To mi zní, jako by učitel byl nějaký varietní umělec, který si musí zasloužit svůj potlesk. Děti si velmi brzy zvyknou, pokud se jim snažíte vyjít vstříc. Každou novou aktivitu vyzkoušejí a pak ji hodí do kouta, asi jako hračku, která je po týdnu přestala bavit. A čekají, co jim nabídnete dalšího, hlavně aby to nebylo moc namáhavé a dalo se u toho pod lavicí esemeskovat. A ten mobil mi přece nesmíte vzít, já to řeknu mamince! Trochu přeháním, ale ne zas tak moc.

Děti mám ráda, snažím se hodiny zpestřovat, nebráním se nezvyklým řešením, jsem otevřená dialogu. Ale o některých věcech prostě debatovat nebudu, na požadavcích trvám a vůbec mi nevadí, pokud mě někteří studenti nebudou mít rádi. Já totiž nejsem jejich kamarád, ale učitel.

PavlaH napsal(a):

...  Druhá šance je velmi ošidná. Děti si pak myslí, že se ze všeho vylžou. Na druhou šanci začnou spoléhat. A to mám vyzkoušeno. Málokdo se natolik sebere, že se jde dobrovolně opravit.  Kdo jim druhou šanci dá v životě? Jak se naučí vyrovnat se s  neúspěchem? S nespravedlností?

Pavlo, proč ošidná ? Nejsi to ty, kdo má v tu chvíli co ztratit, ale ty děti. Pokud je ona špatná známka "podmíněná", ještě nezapsaná v žákajdě s možností opravy na lepší, co myslíš, kdo má větší zájem na možné nápravě ? U nás ve škole tenhle "model" praktikuje jedna učitelka a má s tím obrovské úspěchy. Děti jí berou, důvěřují jí a onu druhou šanci využívají, ale nezneužívají ! Učitelka je spokojená, protože díky tomu se děti opravdu učí (neumí jednu hodinu, ale bezpečně jsou naučeni na další), děti pochopily, že je lepší se dát znovu vyzkoušet, než se pak doma zpovídat ze špatné známky..
Hezky to napsala Judita:  "Studenti by se měli rozhodně setkat se zákonem akce a reakce: nesplníš, co bylo domluveno = budeš mít problém".
Je to tak. Učitel může ukázat dobrou vůli v podobě "druhé šance" a je na studentovi, zda jí využije nebo zda si tu špatnou známku "vylíže" až do dna.

K těm tvým slovům .. Kdo jim druhou šanci dá v životě ? Jak se naučí vyrovnat se s neúspěchem, s nespravedloností ?
Pavlo, mluvíme tady o dětech, nikoliv o dospělých ! Pokud budeš chtít, aby se dítko zocelovalo už od ranného věku, protože na něj v životě "čekají jen kopance", bude z něj vyrůstat zakřiknutý a věčně  vystresovaný jedinec, který od života nic pozitivního očekávat nebude. Dítě se nemůže chovat jako dospělák, ani to neumí, tak proč na ně používat stejné metody jako na dospěláka ?  Ty neúspěchy a nespravedlnosti, o kterých se zmiňuješ, přijdou sami, k někomu víckrát, někdo je zažije jen okrajově. Nikoho to však nemine. Tím spíš by si děti - alespoň dokud jsou ještě dětmi - zasloužily podat pomocnou ruku, nikoliv házet další klacky pod nohy. Nemyslíš ?

Dítě tráví ve škole mnohdy víc času, než které stráví s rodiči. Je to dané dobou, která na rodiče i na děti klade obrovské nároky. Bohužel je čím dál častější fenomén, že dítě vidí rodiče až večer, kdy spolu pobydou dvě - tři hektické hodinky a jde se spát. Pokud se něco děje s dítětem, nelze dnes už tvrdit - může za to jen rodina. Není to pravda.
Škola má na dítě obrovský vliv, v pozitivním i negativném směru. Kantor by měl mít i velmi dobré psychologické znalosti, o speciální pedagogice ani nemluvě (SPU jsou čím dál rozšířenějším jevem). Proto tvrdím, že dobrý kantor by měl být placený zlatem, naopak znám mnoho kantorů, kteří se na dětské psychice "podepsaly" na dlouhá léta dopředu - a ti, aspoň dle mého názoru, ve školství nemají co dělat.

Elo, máš pravdu v tom, co  píšeš. A velikou. Samozřejmě. Ale já nevím o jakém věku mluvíš. V tom bývá obrovský rozdíl. To, co je v pohodě na prvním stupni, na druhém nefunguje. Moje zkušenost s druhou šancí je, že to, co funguje v jedné třídě, naprosto nefunguje ve druhé. Mám kuli, neva, já se příště přihlásím. Přihlásí se za týden a ještě se spoustou keců, proč se mu známka nesmaže. Když to nebylo hned následující hodinu? To je přece fuk............ Mnozí po druhé šanci ani netouží, je jim to jedno, protože je to jedno rodičům.

Když si tak tvůj příspěvek pročítám znova, když si pročítám i svoje slova, možná to opravdu nejlépe vyjádřila Judita. Měli by se potkat se zákonem akce reakce, ale pokud budou chtít, měli by dostat šanci, a je jedno kolikátou.

Vzpomněla jsem si na jednu učitelku, která s námi byla skvělý kamarád a u matury celou třídu topila. Takového člověka ted nemám problém poznat. Právě díky té negativní zkušenosti. Nemyslím tím takové ty tragické zkušenosti, pod kterými se dítě hroutí, ale normální běžný život. Myslím, že jsem to napoprvé napsala moc tvrdě...

Kvalitní učitel je problém, zvlášť když to má být muž. Když se dívám na něteré svoje kolegy, jemi hodně smutno. Jak je mohou děti brát, když je sama nemůžu ani cítit...
¨
Domácí úkoly - i stěmi bývá problém, třetina je napíše doma, třetina je opíše ve škole, třetině je to jedno, že je nemá, protože je to opět ukradené jeho rodičům.

Décimo: Výuka cizího jazyka se řídí jinými trendy než za našeho mládí. Překlady opravdu zdržují a jsou zbytečné. Gramatika - to už záleží na typu učebnice. Problém není v učebnicích, ale v nekvalifikovaných učitelích. Bohužel, kvalitních jazykářů je velmi málo. S jazykovým vzděláním si lze v tržní sféře vydělat několikanásobně více než ve školství. Vím, o čem mluvím.

Tak si jdu zase trochu postěžovat. Syn psal domácí úkol - sloh - o našem pejskovi.
Napsal větu:Vybral jsem si ho z pěti štěňátek, protože byl ze všech nejhezčí.
Víte jak to opravila p. učitelka?  "s pěti" a ve slově "všech" mu škrtla c. Fakt nevím, co si o tom mám myslet. V úterý jsou schůzky, tak si za ní asi skočím. Jenže nechci dělat synovi zbytečně zle, aby si na něj nezasedla kvůli protivné matce. Ale na druhou stranu, když ho to naučí učitelka špatně, jak ho já pak přesvědčím o tom, že je to jinak? Jak byste postupovali, máte nějaký nápad?

Vlaďka napsal(a):

Tak si jdu zase trochu postěžovat. Syn psal domácí úkol - sloh - o našem pejskovi.
Napsal větu:Vybral jsem si ho z pěti štěňátek, protože byl ze všech nejhezčí.
Víte jak to opravila p. učitelka?  "s pěti" a ve slově "všech" mu škrtla c. Fakt nevím, co si o tom mám myslet. V úterý jsou schůzky, tak si za ní asi skočím. Jenže nechci dělat synovi zbytečně zle, aby si na něj nezasedla kvůli protivné matce. Ale na druhou stranu, když ho to naučí učitelka špatně, jak ho já pak přesvědčím o tom, že je to jinak? Jak byste postupovali, máte nějaký nápad?

Promluvila bych s učitelkou - a pokud by to nepomohlo, šla bych s tou slohovkou za ředitelem školy ... a pokud by ani to nepomohlo, nechala bych dítko přeřadit jinam.

Judito - souhlas, jen není podmínkou, že učitel, který si to s žákem vyřizuje bez poznámky, ho musí nutně ztrapnit před třídou...

Pavlo - Já vidím druhou šanci jako přínos pro všechny (vč. vymazání předchozí známky).... Přiznej si - ty ses vždycky učila z hodiny na hodinu? Já ne... A kromě toho, že se studenti probíranou látku podruhé skutečně naučí (což by mělo být prvotním zájmem učitele), naučí se také, že poskytnout druhou šanci lidem může být pro všechny přínosem....

Upravil(a) Míša Kulička (23. 11. 2006 9:32)