Johanko,
Kurňa, to by si měli přečíst ti nevěrníci, aby věděli, , co by je taky mohlo potkat....

Míšo - přečíst by si to měly taky i ty nevěrnice.... Co se týče hranic tolerance, má je každý nastavené zřejmě jinak - třeba to, co Ty jsi byla schopná snášet (počkat, až se páníček vybouří a dá pokoj..), bych třeba já toleroval móóóc špatně, spíš teda vůbec... Nemíním být tímto způsobem zraňován... A kdybych se libovolným způsobem dověděl o opakování nepříjemného jevu, už teď prostě váhat nebudu ani náhodou.. Je to taky trochu i o tom, že v současné chvíli už mám "nastražený uši", pozoruju každou drobnost, libovolná odchylka od "normálu" způsobí, že velmi, velmi zpozorním, zdali je všechno nadále v pořádku anebo zdali se náhodou opět něco divného neděje...

Každý potřebuje určitou dávku svobody. Ta potřeba není u všech lidí a ve všech vztazích stejná. Co unese jedna dvojice, není přijatelné pro druhou. Otázka volnosti ve vztahu je jednou ze zásadních. Pokud se neřeší nebo včas nedomluví, může vést až k rozpadu manželství. Každý z nás by si měl uvědomit, že i v pevném svazku by neměli manželé trávit kromě pracovní doby zbytek dne jen spolu. Absolutně všechno dělat spolu. Nejít sami naprosto nikam. Raději se omluvit i z firemní akce, jen aby ten druhý nebyl ten večer sám doma. Něco takového může vést až k ponorkové nemoci. Život přece není jenom to, že budu jenom v práci a pak jenom s tím druhým. Že vím, že ho denně najdu na stejném místě. Ano, jsou tu otázky jistoty, podpory, vzájemné pomoci a spolehnutí jeden na druhého. Nikde ale není určeno, že jeden nemůže s kamarádem na ryby, na pivko, na kolo. Že jedna nemůže sama na návštěvu, na aerobik, na výlet. Obvykle se traduje, že příležitost dělá zloděje. Že kdo má moc volnosti, zneužije jí. Myslím, že to je pravidlo, za vlasy přitažené. Naopak: Kdo nemá žádnou volnost e vztahu, je neprávem podezříván z "lítání okolo", když si najde nějakou tu aktivitu, je hnán do kouta, utiskován a deptán natolik, že to nakonec vede k naprostému konci a potlačení těch původně kladných hodnot.
Když třeba děti odrostou , kila přibydou, doma je už trochu méně práce, neboť se vybudovalo, co se dalo a slouží to, jeden z manželů si řekne - mohl bych, mohla bych, se taky trošinku věnovat  údržbě své chátrajíí tělesné schránky či povzbudit upadajícího ducha nějakým kurzem... stane se, že ten druhý to naprosto nemíní akceptovat. Poslouchá-li pak dotyčný jedinec, jak je špatný, že lítá okolo a nestará se o rodinu, je-li mu vytýkána i samostatná návštěva vlastních rodičů, je-li pomlouván za kdovíco, když přijde ubitý z fitka, kontrolován i marketu na nákupu, časem mu dojde trpělivost. Nakonec se mohou dva rozejít i jen kvůli zdánlivé banalitě typu JSEM DOMA SÁM, NEBOŤ ŽENA ZAČALA CHODIT CVIČIT, TO ONA ASI NĚKOHO MÁ, PROTOŽE JÍ TO NĚJAK PODEZŘELE SLUŠÍ.
Na závěr příspěvku bych jen ráda řekla asi tolik: každá změna v déletrvajícím vztahu v tomto ohledu je příliš nápadná. Může být nevinná, ale to nikdo neví. je proto lépe nepouštět už od začátku svoje koníčky a i při malých dětech si ponechat nějakou tu aktivitu. Myslím, že dneska to mladí berou už sportovně a  s daleko větším nadhledem, než my.
Stojím-li na cvičení s dvaceti děvčaty, většinou mladšími, málokterá je doma následně tepána za to, že na hodinku opustila domovský přístav jako já. My děvčata postarší jsme se vdávaly dříve a za poněkud jiných podmínek. Dneska je to jiné. Je větší svoboda a volnost. prý to není dobře. Kluci nemají vojnu, děvčata se vdávají později, vdají-li se vůbec. Je to dobře. Podle mého jedině dobře. Myslím, že dneska ti mladší mají ve vztahu víc tolerance a dovedou si přímo promluvit. Nenechají si do vztahů zasahovat starší generací, dovedou se lépe prosadit i v zaměstnání. My, mnohdy utiskovaní a manipulovaní, obětující se a nespokojení,  mezi čtyřicítkou a padesátkou, se s prtnerem nedokážeme tak sjednotit jako právě ti mladší. Nemají zkušenosti, jsou na začátku, ale mají prostě lepší přepoklady, že zvládnou některé otázky soužití líp, než my. I tu svobodu ve vztahu...

Klokane,
určitě se nejedná o rezignace, jen jsem se posunula jinam a nevidím ve svém životě otázku nevěry jako hlavní a diskutované téma.Prostě bylo, stalo se a hotovo.Mám kolem sebe mnoho nových podnětů, že opravdu toto již házím za hlavu - lehce se mi to teď říká, protože vím, že je to momentálně za námi - schválně píši monmentálně, protože fakt jeden nikdy neví a čert nikdy nespí.....nechci tvrdit, že případné jiné či další špásy bych přestála s milým úsměvem, ale....

Ke svobodě ve vztahu jednoznačně patří i vzájemná důvěra....
A pokud ji jeden nebo druhý nemá, má cenu v něm setrvávat? Já si myslím, že se ztrátou důvěry padá celý vztah....
A znamená nevěra zákonitě ztrátu důvěry? Nejsem si tím jistá... Pokud následkem nemoci nebo úrazu přestanu být soběstačná - hodí mě přes tu palubu permanentní nevěrník nebo doposud zásadový a věrný manžel? A je to vůbec o tom? A co když je ten nevěrník jinak zásadový chlap, který nenechá nikoho ve štychu a ten věrný manžílek nerozhodný balík, který prostě neměl příležitost k nevěře?
Od chlapa potřebuji to samé, co od alwaysky - pocit jistoty a bezpečí - ale navíc ještě pocit, že jsem milována. A pokud ten pocit mám, je mi úplně jedno, co a s kým dělá za rohem, protože to je jen jeho věc...

Míša Kulička: Jo, jo, život není jen o tom "třít kůžičku o kůžičku" , říká Věra Chytilová a já s ní souhlasím. Napsalas to do puntíku přesně

Janýsek: ...když to začneš odnášet ty nebo děti, je na tobě, abys to řešila...ale řekla bych, že teprve až v tom okamžiku, kdy začnete prostě nějak strádat (a nemyslím jen materiálně, jasně)...ale do doby, kdy to klape, si fakt myslím, že mám ráda dopřát partnerovi, aby chodil třeba na ryby nebo na bridž a nemusím jančit, když koukne po jiný babě... manželství není snad vězení...(totéž tedy požaduju od něj...jestli já nejsem ale náročná ... he he ... ... no a s někým, kdo je hoden označení chlap, můžeš ten náhle chybějící pocit alwaysek + jsem milována řešit, vyříkáte si, co komu chybí, zvládnete se pochopit, někde třeba i uskromnit svoje ega, abyste navzájem vytvořili něco vyššího, většího....no a s někým, kdo je jen atrapou chlapa, tohle nejde...pak je líp jít od toho.

Lucie33 napsal(a):

myslím, že by člověk měl dát na intuici a vnímat srdcem. a hlavně se starat o ten vztah - nenechat ho válet ve škarpě - pak většinou k nedůvěře není důvod.
mě v tom červnu prostě cosi ráno v 6 vytáhlo z postele a dotáhlo mě to k jeho mobilu. a to cosi nelhalo a udělala jsem to po 15ti letech poprvé. ale bylo to o tom, že vztah se v tý škarpě chybou nás obou opravdu válel. myslím, že nebejt toho - nestalo se to.
a podruhý (a doufám naposled) - tady je ten rozdíl - mě k tomu mobilu (kdo čet - ví) dotáh jen slepej strach a panika a sled špatnejch událostí - nebyla v tom moje intuice, jen momentální záchvat strachu - a taky z jeho strany bylo všechno v pořádku - v mobilu.

a teď - i po týhle zkušenosti - zase nabývám tý důvěry- protože prostě si myslím, že jsme na vztahu zapracovali oba až neuvěřitelně - odstranili jsme to, co k tomu vedlo - a v týhle chvíli tady moje nedůvěra nemá co dělat. já jsem k tomuhle směřovala od začátku, jen jsem se tím posledním zážitkem kopla zpátky, ale zase jsem k tomu dospěla.
je to o mým sebevědomí a o našem vztahu - pokud cítím, že je to v pořádku - je to prostě v pořádku. a pak je zbytečný se bavit o svobodě, důvěře a nedůvěře.
je to jen můj pohled. můj subjektivní.

a ten záchvat strachu prožívám po stejné situaci, protože zjišťuji, že si sem tam zavolají, tak co to je ? Pokračuje to? Nebo už ne ? Proč ho to nutí jí volat ? Nebo ona jemu ? Nikam teď nechodí, takže  bych mohla být v klidu, ale nejsem. Nevím, jak se toho mám zbavit, že vždy, když něco podniká, někam jde s kamarádem, mám pocit, že u toho bude i ona. asi to bude můj problém, ale já nevím, jak se o tuto přízemní žárlivost, nedůvěru nebo jak to mám nazvat, zbavit.

LUCIE teda jsi fakt dobrá     

Lucie33 napsal(a):

já ti to neumim vysvětlit. mě prostě přestalo tohle trápit - jestli ona mu občas zavolá, že se vídaj v práci, no a co. něco tam bylo, tak ať si třeba zavolaj. ale já tohle neřešim. jediný co mě zajímá je ten náš vztah, a ten je teď setsakra v pořádku, jak už dlouho nebyl. a  on není hajzl ani lhář, je to čestnej chlap, kterej prostě ujel, jelikož prostě u nás nebylo všechno v pořádku a je mu to myslim pekelně líto.
odpustila jsem mu to, odpustila jsem to všechno - tu svojí část chyb co jsem dělala - i sobě a začli jsme nanovo.
a pokud nám to oběma pomohlo dospět (hlavně myslím jemu) a uvědomit si fůru věcí a to, co si opravdu přejem, pak to celý beru všema deseti. a už mě to ani nebolí, protože ty plusy na celý týhle situaci u nás jednoznačně převážili.
a v tomhle prostě nedůvěra nemá co dělat. k tomu jsem došla a tak to je.

je to ve tvým sebevědomí a v tvojí víře a jistotě v ten vztah.

Luci, moc ti fandím a doufám, že i já se po nějaké době budu cítit tak dobře a jistě jako se cítíš ty.
Sebevědomí mám, naopak minulost mě velmi posílila.
Tím, že s manželem momentálně nežijeme, neřeším, jestli mu někdo volá nebo jestli se s někým vídá. A dokážu si představit, že to zvládnu neřešit i pak, až spolu zase budeme bydlet. Mám ale ten pocit, že to pramení z toho, že jsem svou lásku zahrabala několik metrů pod zem a raději ji zatím nehodlám vyhrabat ven... ale to je zase ta má nejistota, co se vztahu týče...

Lucie33 napsal(a):

já ti to neumim vysvětlit. mě prostě přestalo tohle trápit - jestli ona mu občas zavolá, že se vídaj v práci, no a co. něco tam bylo, tak ať si třeba zavolaj. ale já tohle neřešim. jediný co mě zajímá je ten náš vztah, a ten je teď setsakra v pořádku, jak už dlouho nebyl. a  on není hajzl ani lhář, je to čestnej chlap, kterej prostě ujel, jelikož prostě u nás nebylo všechno v pořádku a je mu to myslim pekelně líto.
odpustila jsem mu to, odpustila jsem to všechno - tu svojí část chyb co jsem dělala - i sobě a začli jsme nanovo.
a pokud nám to oběma pomohlo dospět (hlavně myslím jemu) a uvědomit si fůru věcí a to, co si opravdu přejem, pak to celý beru všema deseti. a už mě to ani nebolí, protože ty plusy na celý týhle situaci u nás jednoznačně převážili.
a v tomhle prostě nedůvěra nemá co dělat. k tomu jsem došla a tak to je.

je to ve tvým sebevědomí a v tvojí víře a jistotě v ten vztah.

Tak tím, jestli je čestnej a není lhář, tím, si nejsem vůbec jistá. Když se to provalilo, tak lhal a pak taky, když to končil, tak mi řekl, že neví, co má dělat a jestli vím, jaké to je, když máš rád 2 lidi. Že kdybych to udělala já, tak by o mě nebojoval atd. Ono to v srdci zůstane, jak potom, když - zůstal u nás, mu mám věřit, že u ž ji nemiluje ? Ani to nezmínil. Jo, náš vztah je teď taky o něčem úplně jiném než byl před tím. Ale mám z něj pocit, že nedává tolik co já. Nepracuje na něm, že všechnu práci odmakám já. Že se nesnaží. A nejsem si jistá, když by polevil zájem z mé strany, jestli by zase neběžel rychle za nějakou jinou, ne-li za ní. To nevím. Ono to napsané vypadá dost hrozně, ale ve skutečnosti - pohladí, pořád mě olíbává, jezdíme společně na kole, běžky, společné přátele, jenom ....... chci asi moc či co.

A co říkáte této verzi?
Dlouhodobé manželství téměř ideální. Komunikace v pořádku, sex klape, žádná nuda- spousta společnýh zážitků a přátel.
A náhle má jeden z partnerů potřebu mimomanželského vztahu na hluboké duševní úrovni (sex v tom není). Samozdřejmě, že se jedná o jinou ženu.
Druhý partner na to jen zírá a nechápe. Nastává kolotoč otázek co se děje, kde jsem udělala chybu, proč pro něj nejsem najednou i v tomto dobrá a hledá si to jinde?
Je to sobeckost chtít sdílet se svým manželem vše tak jak to bylo doposut?
A jak se s tím vyrovnat, když to v srdci tak hrozně bolí?

Upravil(a) Blank (13. 11. 2006 15:38)