Ahojky všem vám moc děkuju za přáníčka. Bylo to moc fajn je od vás číst.

No a teď k samotnému porodu.
V sobotu v 19.30 (zhruba) mi praskla doma plodová voda (zrovna jsem si prohlížela babinet-porodni asistentky:-)). Tak jsem zavolala manželovi do práce, aby šel dřív domů, že pojedeme do porodnice. Starší dítko zrovna před chvílí usnulo, tak jsem rychle volala kamarádce, jestli jsou doma (byli na sobotu na chatě) a mohli ho přesunout k nim na noc. Byli zrovna na cestě domů, tak to bylo docela štěsti. Mezitím jsem doma pobíhala jako splašená se smotaným ručníkem mezi nohama a hledala co nabalit dítěti s sebou, aby mu nic nechybělo. Protože mi to vůbec nemyslelo, tak jsem usoudila,že bude lepší když Domču vzbudím a nabalí se sám. Jak jsem mu vysvětlila co se asi tak děje okamžitě se mu rozzářily očka a nadšeně si začal balit věci a hračky. Mezitím mi pořád opakoval, jak se těší, že bude spát s Martinem (kamarádky pětiletý syn). Mezitím dorazil manžel v montérkách a chtěl hned jet. Tak jsem ho brzdila, že se chci doma ještě osprchnout, protože kontrakce mezitím byla jen jedna a stašně slabá, a on se musí převlíknout, protože já ho domů už nepustím :-). Nakonec jsme opouštěli byt, který vypadal najednou jako by do něj někdo hodil bombu ( všede ručníky, montérky, špinavý věci, hračky co se nevešly do batůžku atd.). Ale hlavně, že už jsme vyrazili. Já jsem šla se smotaným ručníkem a v ruce jsem si držela ještě jeden, který jsem si dala na sedadlo v autě. (Ještě, že jsme nikoho nepotkali. Byl na nás asi dost veselý pohled. Syn nadšený, manžel vyděšený a já s tím ručníkem jsem oba usměrňovala :-)).
Syna jsme úspěšně odevždali a jeli. Cestou jsem cítila další slabou kontakci. V porodnici si mě převzali dvě dámy (tvářily se né příliž nadšeně). Převlíkla jsem se do jejich košilky a vyfasivala několik vložek. Manžel odnesl moje věci do auta a mezitím mě jedna z oněch dvou dam (později jsem zjistila, že to bude má porodní asistentka) napojila na měření srdíčka a konrakcí a vypisovala se mnou administrativní věci. Když mě konečně doměřila s neustálím napomínáním, že se to srdíčko miminka nějak strácí, tak ať to pořádně přimáčknu, přišla konečně nějaká milá, mladá paní doktorka, která mě vyšetřila a mimčo zvářila. Mimčo odhadla na 4,19kg a otevřená jsem byla na 1 prst.
Porodní asistentka nasadila docela nepříjemný výraz a řekla, ať pošlu manžela domů, že budu rodit až další den odpoledne. To jsem odmítla, protože jsem si říkala, že druhý porod bývá rychlejší než první a navíc jsem s ní nechtěla zůstat sama. pak nás odvedla na porodní box, kde mi opět zopakovala, že rodit nebudu ať jdu spát, že mi píchne něco na spaní a manžela opět posílala domů. Tak jsem jí slušně poděkovala a řekla jsem jí, že teda hodinku počkám co bude a když tak si jí nechám píchnout. Odešla a tak jsme si pustili televizi a já se dle jejích rad snažila ležet, ale po třech už silnějších kontakcích po 13 minutách mi začaly kontrakce ještě silnější po 4 minutách. Tak jsem chodila a každou se snažila prodýchat. Po asi 3 hodinách mě přišla asistentka zkontrolovat, a když viděla, že chodím, tak mě div nevynada. přesvědčovala mě, že mi dá tu injekci na spaní, protože mám jen poslíčky. Tak jsem se na ni podívala a řekla jsem, že spát nebudu, že budu v noci rodit. Dívala se docela dost naštvaně :-(. Odešla, ale asi jí to nedalo a do 20 minut přišla zase, že teda natočíme ozvy a moje údajné kotrakce. Položila mě na bok, nasadila měření a rukou jsem si zase měla držet ten jeden "čudl" co monitoroval mimi. Měla jsem úplně bílej palec, jak jsem se snažila tisknout do břicha ten "čudl". Manžel se mě snažil pomoct a mluvil na mě , ale jak přišla kontrakce, tak jsem mu jen pohnutím malíčku naznačila, že teď ne. Za nějakou dobu přišla asistentka zkontrolovat co se natočilo ( mimčo tam samozřejmě nebylo), tak mi ten pás konečně víc utáhla a našla trošku lepší místo. Nechala mě takhle trápit věčnost (aspoň mě to tak přišlo). Když mě konečně odpoutala, řekla jen " hm " a odešla. Zase po nějaké době přišla s tím, že se podívá jak se otvírám. Bylo dávno po půlnoci. Sáhla do mě a řekla. " No, tak jste tak na osm. Jak jsem si myslela!!! Běžte si do sprchy a pak se na vás ještě podívám." (kdybych se mohla smát tak jsem se asi smála) S manželem jsme se přesunuli do sprchy, která mě opravdu dost pomáhala, protože konrakce už šly skoro jedna za druhou.  Vylezla jsem a vrátili se zpět do porodního boxu. Porodní asistentka tam tentokrát byla snad do pěti minut. A ptala se mě jestli by mi to nevadilo, že bychom se potom na samotný závěr porodu přesunuli na klasický porodní sál. Já jsem souhlasila, protože jsem věděla, že při případných komplikacích mají lepší přístup. Ještě mě poradila, ať při kontrakci dávám nohy od sebe, protože mimi je velký, tak aby mělo dostalek prostoru se tlačit ven. Odešla a manžel si vzpoměl, že vůbec nefotí a měl velikou chuť udělat alespoň jeden snímek (myslela jsem, že ho něčím práštím). Tak jsem mu to dost rázně zakázala, až se úpně lekl :-). Já jsem suptěla a přitom se věšela manželovy pořád na krk. Měla jsem pocit, že mi to pomáhá. Pak jsem ale měla pocit, že už musím tlačit, tak jsem manžela poslala pro asistentku. Ta hned přiběhla a přesouvali jsme se všichni do jiné místnosti. Tam jsem si mezi kontrakcí vylezla na "stůl". Asistentka požádala, aby manžel zavřel dveře. Což ho docela vyděsilo, protože čekal, že ještě někdo příjde. No a už jsem na její povel tlačila. Citila jsem, jak se snaží mě všelijak natáhnout, aby nemusela stříhat. (nebolelo to, ale bylo to nepříjemný). Mezitím houkla vedla, ať už si jdou pro mimča a zavolají doktorku. S doktourkou se při mém horlivém tlačení radily, jesti fakt sříhnout. No nakonec stříhla. Manžel se mnou pořád horlivě tlačil a tiskl mi hlavu k hrudníku. Byla jsem už vyčerpaná a pokukovala po doktorce, aby mi pomohla. Ta mi nakonec zarazila loket do břicha a pomohla mi malou vytlačit ven. Bylo to nepříjemný, ale zároveň velká úleva. Málá se narodila ve 2.10 v noci. Byla krásně červeňoučká. Hned mi ji položily na břicho. To mě úplně rozplakalo. Byli jsme s manželem šťastní. Pak přestříhla asistentka pupečník a podala malou sestřičkám, aby jí změřily(52cm), zvážily(4,18kg), očistily a tak. Hned jí daly manželovy, aby jí choval. Mezitím mi asistentka odebírala pupečníkovou krev, protože jsem se před porodem rozhodla jí darovat. Tak mě u toho "troškuů mačkala břicho. Pak jsem taky dostala první injekci za celý porod (už ale nevím na co). Porodila placentu. A poté přistoupila asistentka a šetrně mi oznamovala, že mě teda bohužel musela střihnout. Ale to jsem vnímala, takže nic nového mi vlastně neřekla. Přistoupila doktorka s tím, že mě to teď bude štípat a že to bude nepříjemné (dávala mi umrtvovací injekce, aby mě mohle zašít). Nepříjemný to sice bylo, ale pohled na Moji Lucinku a štastnýho manžela to nekonečně vynahradil:-)!!! Když mě dozašila, pomohla mi asistentka dolů ze "stolu" a přesunuli jsme se všichni zpět a porodní box, kde jsem je snažila malou přiložit k prsu. Manžel se pokochal naším pokladem. Dokonce mi řekl, že mě miluje (což často neříká) a je na mě strašně moc hrdý, protože on by to urřitě nezvládl. A pak se moc omlouval, že půjde domů se trošku vyspat (šel ráno zase na celý den do práce). Malou mi pak odnesla sestřička, abych se snažila si trošku odpočnout.
Tak to byl můj porod. Byl to opravdu velký zážitek, ale musím říct, že bych do toho šla znova.
Asistentka byla sice nepříjemná, ale při samotným závěru porodu si počínala naprosto profesionálně a zkušeně, že jsem se ničeho nebála.
Jen tak na okraj. Když jsem se vrátila z porodnice domů, nachystal manžel společně s našimi kamarády velké překvapení. V bytě jsem to málem nepoznala (vymalováno, nové koberce a madrace, doplňky, co jsem už dlouho chtěla). To jsem nečekala, protože nikdo se ani neprořekl a já se "bála" jakej bude doma chaos :-))). Tak jsem to náležitě oplakala.
Teď už musím končit. Málá se začíná budit. Omlouvám se za chyby, protože nemám čas to po sobě číst.
Všem těhulkám vzkazuji, že není čeho se bát. Není to sice procházka růžovou zahradou, ale ten úžasnej poklad na konci stojí za to !!!
Zatím se mějte hezky a díky všem za podporu během těhu!!