Lucí, já včera přišla ze cvičení a ten můj měl vyluxováno a vyžehleno, a k tomu mi vařil svařák, jen co jsem doma odemčela dveře, a přitom měl sám trénink, děs..........jsem ráda, že mi konečně pomůže, když nikdy neměl zájem se doma o něco starat, ale právě proto, že vím, že ně co žehlí, je to nechutný, spíš mi tím zadělává na další a další blbý myšlenky............jo o pračce pořád taky mluví, že ho musím naučit třídit prádlo a prát..............asi se pomátl.............k psycholožce?? Já nevím?? Navrhovala jsem to v začátcích manželovi, ale netvářil se...............a já sama nevím co bych tam dělala, to je můj problém, né problém psychologa

právě že to je tvůj problém, ale plácáš se v něm. třeba by tě to postrčilo.

Áda1 napsal(a):

Lucí, já včera přišla ze cvičení a ten můj měl vyluxováno a vyžehleno, a k tomu mi vařil svařák, jen co jsem doma odemčela dveře, a přitom měl sám trénink, děs..........jsem ráda, že mi konečně pomůže, když nikdy neměl zájem se doma o něco starat, ale právě proto, že vím, že ně co žehlí, je to nechutný, spíš mi tím zadělává na další a další blbý myšlenky............jo o pračce pořád taky mluví, že ho musím naučit třídit prádlo a prát..............asi se pomátl.............k psycholožce?? Já nevím?? Navrhovala jsem to v začátcích manželovi, ale netvářil se...............a já sama nevím co bych tam dělala, to je můj problém, né problém psychologa

Tady se to tak hezky čte, je tu nějak příjemně. Nedokážu zatím moc dobře popsat svoje pocity, ale nějak ze mě něco odchází. Cítím takovou zvláštní úlevu, ale nedokážu jí zatím definovat.Cítím, že pomalounku zase začínám žít. Až se to u mě ustálí, napíšu více. Mějte se moc krásně 

... tak to je holky asi nějaká vhodná konstalace hvězd ... já se poslední dobou taky cítím  osvobozená od toho těžkýho kamene, kterej jsem vlekla za sebou. Dřív jsem pořád číhala na důkazy, že to se mnou manža nemyslí tak, jak se chová, a popravdě řečeno jsem byla naštvaná, když žádné důkazy nepřicházely ..... vytvářela jsem si domněnky a pěkně jsem si v tom utrpení rochnila. Myšlenky na to, jestli to krásný, co my dva teď spolu prožíváme je opravdový byly neodbytný a pořád jsem je měla v hlavě. Teď cítím takovou zvláštní úlevu....... vím, že mě čeká spousta skvělých věcí a už se na ně zatraceně teším

Také jsem si toho všimla a nevím, co to znamená.

čím dál víc jsem přesvědčená, že ta nevěra ani není to hlavní - že nejdůležitější je, jak se ten vztah nastartuje potom, jestli oba chtějí to samý a oba se o to snaží. jestli dokážou žít spolu a ne jen vedle sebe a jestli si z toho dokážou vzít i pozitivní věci. jestli ten chlap se snaží svým chováním to tý ženský trošku ulehčit, to vyrovnávání. na tom to pak hapruje.

proto si myslim, že jsem to zvládla tak jak to vypadá. protože u nás tohle všechno potom - ty měsíce - úplně přehlušujou nějakou blbou nevěru, ale kdybych se o to snažila jen já, je to marný.

Regina:To je jak ode mě, i s těma pocitama! Je a pořád to bude o tvé vlastní svobodě, že jen tím, že toho druhého neomezuješ, že ho necháš dýchat, že ho nekontroluješ, nelzeš d o mobilu, nechcš po něm "důkazy" lásky, teoprve pak je ten vztah na mnohem lepší a vyšší úrovni!
Druhá strana to tak cítí, a pokud je dostatečně zralá, vrací ti to  také tak, nezneužívá toho, nesaje ti energii, a pak je to opravdu téměř dokonalé.
Vždycky něco zaskřípe, ale pokud žiješ v tomhle duchu, jsou konflikty  řešeny konstruktivně...Od té doby, co se mi v hlavě srovnalo, že nechci se svým mužem soupeřit, že je pro mě partner, ne syn nebo učitel, tak jsme se nepohádali!Prostě to nejde.
Prostě jsme se najednou domluvili.Jo, DOMLUVILI. Jakobychom začli po x letech mluvit stejnou řečí.

Dovolila jsem si Reginu sem překopírovat, patří to spíše pod toto téma. Chci jenom napsat, že je to asi to, co začínám pomaloučku cítit i já. Proto je mi možná i tak volněji, svobodněji,pomalu se zbavuji toho balvanu, který mě tak tíží.Ale pořád nemohu říct "mám to za sebou".

co?

Jaké je to 2 roky poté?
Neřeším, jaká jsem já - neřeším jeho pocity křivdy a já nevím čeho. Dávám mu najevo, že ho mám ráda, že potřebuju k životu pohodu a porozumění, a pokud to nerepektuje, a dělá dusno a pěstuje si ublíženecké fňukání, snažím se to nevnímat. Je to prostě tak, je takový, a nejlepší je čekat, až ho to přejde. Pak je to fajn. Zbavila jsem se konečně pocitu, že jsem krizi způsobila já - a teď vidím, jak se při řešení různých provozních nepříjemností (problémy s rozestavěným barákem, dětmi, penězi, rodiči atd.) chová nedospěle a hystericky kope kolem sebe. Pokud by měl potřebu plakat u nějaké spřízněné duše, její chyba. Ale mám také dojem, že se mnohé vyjasnila, a jsme tolerantnější a více se chápeme. Prostě jsem zapomněla na naivní představu vztahu, kdy si partneři bezmezně důvěřují a vědí, že ruku v ruce překonají vše. Někdy mám pocit, že překonám, ale nejsem si jistá, jestli na to nakonec nebudu sama. Abych to Lucko závěrem shrnula: manželská krize mi vzala iluze a obdařila mě střízlivějším pohledem na život.

Lucinko,
ten boj opravdu za to stál, já to cítím každým dnem víc a víc. Mám problémy s dětma, mají teď ten svůj blbý věk, já jsem vlastně ta nejhorší, problémy v práci, pořád se každý hádá a nasazuje na druhé a já mám doma chlapa, který mě v tomto špatném období podrží. Sama bych to určitě nezvládla, je toho až moc. Mějme se krásně.

Lucko, já jsem také po letech zjistila, jak je s ním někdy příjemně. V době, kdy jsem se připravila na to, že se s konečnou platností rozejdeme, jsem to brala jako končící životní etapu. Pak jsme spolu zůstali, a já jsem zjistila, že máme tolik společného, že by mi strašně chyběl. Nebyl to ten hysterický, panický strach, že bez něj nemůžu žít, ale zralá úvaha, že z mých známých a příbuzných, si s ním snad nejlépe rozumím. Věčná škoda, že spolu musíme řešit ty nepříjemné životní průsery a každodennosti. Manželství je asi ta nejhorší forma lidského soužití. Jedinou výhodu vidím ve společném bankovním kontu.

Ano, a jak to tu čtu, většina z vás má doma chlapa. Někdo to tu už trochu napsal, já teda došla na konec. právě v tom vztahu, ono vše , čím jsme si prošly se odvíjí od toho, jak moc toho druhého máme rádi a nakolik si uvědomíme, že nevěra je i o nás, když jsi vzpomenu na ty nářky jak mi to mohl udělat , proč ....  ve vztahu je to prostě věc obou. Lucko, ty mě znáš, já prostě už nějak nemám strach, že to nezvládnu, že zůstanu sama, vždy se to totiž nějak vyřešit dá. Ale hlavně, z odstupu, nemohla bych s ním žít. I když mi ho fakt začíná být líto, možná až ve středu u toho soudu o děti mu to došlo, já mu přeju hodně štěstí a já se cítím dobře. Neumím to vysvětlit, jsem svobodná,  asi to píšu blbě, ale vím, že jednou budu vzpomínat jen na to hezké, špatné časem vymizí, třeba z nás budou jednou kamarádi, ale to je vše. Raději sama, než čekat na pusu od muže, kde vztah vlastně není ani z jedné strany. A s odstupem- nevěra nebyla tím začátkem konce, nevěra byla vyustěním našeho  manželství , tak to prostě je a já se s tím vyrovnala. A vlastně jsem ráda, že k tomu došlo, já vím, že to zní šíleně ale je to tak. Protože mám šanci začít znova a taky mám pocit, že kus té dlouhé cesty jsem už ušla a bez něj je mi líp.
U většiny z vás , co sem píšete vztah je , přeju vám moc moc , ať to vyjde a jste spokojené a štastné

Upravil(a) Misa II (10. 11. 2006 15:34)

Míšo

Upravil(a) majkafa (10. 11. 2006 15:54)