No tak já mám tu desetiletou věčně naveženou ve své postely manžel už nechal udělat postel 2 m na 2 m a nějak nám nestačí . U nohou jezevčice a teď  Patriček no aby to nevypadalo blbě. Páťa spí ve své a Andrejka když ji řeknem tak taky, ale jak to jde hned k nám hupne taky jsme malého zplodili na první a jediný pokus, když spala ve škole Ještě že to vyšlo co Páťa mi usíná po kojení na ruce, než ho donesu do postýlky, tak uvidím co bude dělat, až ho tam ponesu a bude vzhůru jinak je hodnej a to hlavně když má výhled na televizi, vždycky si najde polohu, aby tam prostě viděl mrňousek. Je to těžký co, no stejnou chybu snad opakovat nebudu! V naší posteli bude co nejmíň

Sakuro, s tím řevem v obchodě, tím si projdou téměř všechny maminky bez ohledu jestli mimino rozmazlovaly nebo razily přísnější výchovu. Je to prostě věkem, kdy si dítě snaží prosadit svojí a zkouší tím ovlivnit okolí. Mně to syn udělal jednou, ani ne scénu, ale plakal, že to co si umanul prostě musí mít. Moje vysvětlení pochopil a už se to nikdy neopakovalo. Ale je to hodně o povaze dítěte. No a mám na věc jiný názor než ty nebo Jajina. Neprosil se o to přijít na svět, ale přišel a přeci se mi kvůli tomu nezhroutí svět? Mám ráda doma uklizeno (i mít musim, manža alergik) a nebudu mít jenom proto, že bych měla mít celej den dítě na rukou? Nebo ho nechat koukat na televizi, která je pro kojence prokazatelně škodlivá? Ne ne, chlapec se musel zabavit hračkama a sám a párminutové brečení jsem přešla bez povšimnutí. Většinou totiž přestalo, aniž bych cokoli dělala.

jo, jituš, super, když ti to vyhovuje, jste spokojený, tak je to v pořádku. Mně nevyhovovalo mít dítě pořád na sobě pověšený tak jsme to řešili jinak, je to fakt individuální.

Sakuro, Nelča si začala sama hrát k 5. měsíci.. V té době se otočila na bříško a objevuje svět, uchopuje hračky, přendavá si je - takhle se zabaví na půl hodiny.. A jen tak pro zasmání - doporučuji přečíst si knihu "Deník špatné matky".

Jinak já "bordel" doma mít nemůžu - za a.) jsem tak trochu puntičkář, za b.) vadilo by mi, že dýcháme tolik prachu a za c.) k nám budou chodit lidé na prohlídku bytu kvůli prodeji..

sakuro miminko opravdu vychováváš tím, jak se k němu chováš a je dobře, že když pláče a potřebuje tě, tak k němu jdeš. Když ho totiž necháš plakat, tak mu tím sděluješ : nezajímají mě tvoje pocity ani co potřebuješ, klidně si plač, protože stejně nepřijdu. Nejsem tu pro tebe, jsi tu pro mě, takže přijdu až se mi bude chtít. Miminko opravdu za čas přestane plakat, protože pochopí obsah toho sdělení.  Kromě toho si dítě do 2,5 let nedokáže hrát samo. Chvíli ano, ale ne 2 hodiny.

Taky nikdo neříká, že si mimča dá dvě hodiny nevšímat, ale dvacet minut na to, abych třeba vysála nebo připravila jídlo a nebo si došla na wc, vykoupala se a tak, bych mít mohla že jo. A miminu tím dávám signál, že momentálně teď prostě k dispozici nejsem a dorazím hned jak to bude možné. Nic víc, nic míň. Právě proto, že ho vychovávám, si myslím, že NENÍ dobře při každém zafňukání přiskočit, protože kdy??? je ta hranice, že může začít být samostatný? Já myslím, že tu hranici určuju právě já jako matka.

Souhlasím s Aničkou, taky si práci dodělám a pak jdu, přitom na něj alespoń mluvím

Nemuzu preci byt s miminkem uplne porad, treba neprivazu si miminko na zada jak indianska babicka a nepujdu s nim i na zachod. Nez se osprchuju nebo dojdu na onu mistnost, on se zabavi sam pod hrazdickou, a pak jsme porad spolu. Rvat ho ani nechavat nemusim, on place minimalne (nez se staci rozbrecet uz ma prso v pusince). Jestli ho tim, ze jsme porad spolu, rozmazlim, to nevim. Ale jsem v jeho spolecnosti moc rada a uzivam si kazdou minutu. Je to moje slunicko (az na ten vlci rev dvakrat ).

Upravil(a) Sakura (18. 10. 2006 17:39)

Každé dítě je jiné a já jsem ráda, že přes den se Nelča zabaví sama na takovou dobu, abych si došla na wécko, umýt hlavu, trochu poklidit atd. Na vaření jí beru sebou do kuchyně, ale hodně se jí líbí na bříšku, takže v této poloze  tráví nejdelší dobu. Horší je to s usínáním přes den. To je trochu ukňouraná, ale neběžím za ní k postýlce, protože vím, že bych jí rozptýlila v jejím snažení usnout...

holky úplně mi do tohoto tématu přišla dnešní historka. Potkala jsem kamarádku, velkou razitelku pláč dítěte= přiskočení a chování/kojení. Toto téma jsme spolu nikdy neřešily, prostě odlišné názory. Má roční dceru a nedávno se jí narodil klučík. A dneska mi povídá, holka zlatá, to jsem si naběhla pořád holku tahat a uklidňovat, ona je naprosto nesamostatná, fňuká, vyžaduje mě, usne jen se mnou, ale já mám druhý miminko, no prostě nezvládá situaci.

Jo a taky jsem vám chtěla napsat historku z minulýho týdne, ale to už se týká větších dětí. Byla jsem se synem na písku a přišla maminka s tak tříletým chlapečkem (říkala že jdou ze školky, tak asi tak nějak tři, třiapůl) a měla golfáče. A kluk měl plínu (nechápu jak mohl bejt ve školce, když má plínky), ale šel a mému synovi vysypal kyblík písku na hlavu. Syn si písek vysypal a odešel. No a maminka se mi začala omlouvat. Já celkem rozčíleně říkám, že ona mi nic neudělala, tak se mi nemá za co omlouvat, omluvit by se měl její syn mému. A ona mi odpověděla, víte, on je ještě malej!!!!! A to je přesně ono. Každá maminka si prostě samostatnost dítěte vytváří jinak a jindy, jedné nevadí pláč čtyřměsíčního mimina minutu, jiný deset minut a jiný to nevadí vůbec. No a já jsem třeba divná, ale tříletý dítě má být bez plen, bez kočáru, umět se chovat v kolektivu a taky se omluvit když něco zvrzá. A nečůrat do bazénu (to je zas jiná historka, kdy jedna mamča dítě nechala bez povšimnutí čurat do bazénu a na můj podiv řekla, že je malej - tři roky). Nedá se to fakt paušalizovat.

Tak já jsem u prvního byla tak trošku přecitlivělá máma - kluka mi po porodu odvezli do jiné porodnice (narodil se o 4 týdny dřív) a když jsem se za ním po týdnu dostala, byl tak štastnej, že chtěl prso, že ho chtěl i doma a byl na mě doslova závislák. Spal jen v kočárku, když jsme trajdali, běda jak bych zastavila, dudlíčkem se dávil, přes den nechtěl být v postýlce - každou chvíli řval - a on nenabíral postupně ale rovnou řval jako když ho řežou. Nechtěla jsem aby brečel, aby z něho byl nerváček, měl i kýlu - (a ta se mu v roci ztratila)- Když byl v 11 měsích v nemocnici - pět sestřiček ho muselo držet, aby mu mohli odebrat klid. Ze začátku stále s sebou škubal, jak kdyby se lekal. Tak jsem si řekla bordel nebordel, jsem tady pro něho. Ještě ve dvou letech byl ubrečenej, ted je mu 13, je to pohodovej bezproblémovej kluk, kamarádský, ve škole mu to jde. A nepřijde mi, že by byl rozmazlenej. Rozmazlenost je podle mě - když jeden z rodičů dítěti něco zakáže a druhej dovolí.
Mladší kluk - pohodář od malička - nakojila - 3-4 hodinky spal, usínání bez problémů, povídal si sám se s sebou v postýlce, žádný bolesti bříška (jako ten první). Nebyli s ním starosti tak do 5 let. Ted mu je 10, má svoji hlavu a mám s ním daleko větší problémy než se starším. Něco si umíní - a chcete ted hned - samozřejmě, že když si to vynucuje, tak radikálně řeknu ne.
Chtěla jsem vám jen napsat, že když miminko rozmazlujete - a nenecháte ho brečet - že v pozdějším věku nemusí být vůbec ale vůbec rozmazlený.

dusička napsal(a):

Tak já jsem u prvního byla tak trošku přecitlivělá máma - kluka mi po porodu odvezli do jiné porodnice (narodil se o 4 týdny dřív) a když jsem se za ním po týdnu dostala, byl tak štastnej, že chtěl prso, že ho chtěl i doma a byl na mě doslova závislák. Spal jen v kočárku, když jsme trajdali, běda jak bych zastavila, dudlíčkem se dávil, přes den nechtěl být v postýlce - každou chvíli řval - a on nenabíral postupně ale rovnou řval jako když ho řežou. Nechtěla jsem aby brečel, aby z něho byl nerváček, měl i kýlu - (a ta se mu v roci ztratila)- Když byl v 11 měsích v nemocnici - pět sestřiček ho muselo držet, aby mu mohli odebrat klid. Ze začátku stále s sebou škubal, jak kdyby se lekal. Tak jsem si řekla bordel nebordel, jsem tady pro něho. Ještě ve dvou letech byl ubrečenej, ted je mu 13, je to pohodovej bezproblémovej kluk, kamarádský, ve škole mu to jde. A nepřijde mi, že by byl rozmazlenej. Rozmazlenost je podle mě - když jeden z rodičů dítěti něco zakáže a druhej dovolí.
Mladší kluk - pohodář od malička - nakojila - 3-4 hodinky spal, usínání bez problémů, povídal si sám se s sebou v postýlce, žádný bolesti bříška (jako ten první). Nebyli s ním starosti tak do 5 let. Ted mu je 10, má svoji hlavu a mám s ním daleko větší problémy než se starším. Něco si umíní - a chcete ted hned - samozřejmě, že když si to vynucuje, tak radikálně řeknu ne.
Chtěla jsem vám jen napsat, že když miminko rozmazlujete - a nenecháte ho brečet - že v pozdějším věku nemusí být vůbec ale vůbec rozmazlený.

Duší, souhlas. Jen jsem ti chtěla napsat, že můžeš bejt u prvního ráda s tím kojením. Mně se syn taky narodil 4 týdny dřív a dávali mu v inkub. flašku, dudáka a tak nějak od začátku nám to kojení nešlo, ale hlavně byl děsně spavej a snad ani nepotřeboval jíst. Byl to boj, který jsem bohužel prohrála a ve dvou měsících definitivně přešla na flašku. Dodnes si to vyčítám, že jsem nebyla trpělivější. Hlavně mě děsila dr, že ubývá a bude muset do nemocnice. Pak jsem četla pár příběhů holek, které se navzdory ubývání rozkojily...... no příště budu trpělivější