Můj malej se dřív taky vztekal, válel po zemi, 2x jsem ho osprchovala a pak jsem to už moc neřešila- prostě jsem ho překročila a šla dál, at se třeba postaví na hlavu. A přešlo to. Spíš mám ted problém, že jsme třeba v obchodě a on najednou vykřikne na někoho NE a zle kouká - jako by si ten dotyčný třeba nemohl nabrat rohlíky, když tam stojíme i my. To samé s mojí mamčou- křičí na ní NE, s náma nepůjdeš, i jí strčí nebo trochu kopne do nohy atd. Je to každou chvilku, i na cizí lidi, domluvy ani plácnutí nepomáhá. Jak by jste to řešili vy?

1Barbora napsal(a):

Taky jsme kolem 3.roku prošly studenou sprchou. ALE!!!! U nás to mělo opačnou reakci, Natálčina už tak hysterická reakce přešla v ještě hysteričtější až začala modrat. Pak se mi dostala do ruky chytrá knížka - bohužel už si nepamatuji její název - a v ní jsem se dočetla docela logické věci. To, že dítě řeší situaci takovouto extrémní akcí je proto, že čeká reakci. Jakákoliv naše reakce i negativní pro něj znamená zkušenost, že to funguje. Rada zněla - nevšímat si toho a stát si za svým a za každou cenu zůstat klidná. Dítěti jde o to nás vytočit, když už nedosáhne svého. A toto fungovalo u nás. Dopracovala jsem to až tak daleko, že když ulehla v obchodě na zem, kopala nožičkama, pěstmi bušila do země a řičela na celé kolo, klidně jsem ji překročila a pokračovala v nákupu. Po několika týdnech byl klid. A ne dočasný - klid jednou pro vždy. Prošly jsme tím všechny. Psychologové to nazývají období vzdoru, má je každé dítě, některé méně, jiné více. Rozhodně to není tím, že bys byla špatná matka. Přeju Ti pevné nervy.

Nám ta sprcha taky nezafungovala, i když mi moje mamka říkala, že na mě jako na malou to jednou výborně zabralo... Naše dcera z toho taky dostala ještě větší záchvat a taky mi jí pak bylo líto - neměla jsem z toho zkrátka dobrý pocit, jako by najednou dcera byla neskutečně zklamaná z toho, že jí chci cíleně ublížit . Ale určitě to u spousta dětí funguje a připadá mi to obecně jako dobře použitelné.
Jinak jsem četla opravdu hodně zajímavou knížku od dětské psycholožky Prekopové - "Malý tyran", kde se mj. popisuje metoda tzv. pevného objetí. Téhle metodě věřím, ale je dost náročná na čas i fyzické síly. Když se pro tuhle metodu rodiče rozhodnou, musí ji praktikovat důsledně. Jde o to, že když dítě dostane záchvat, rodič ho pevně chytne do náručí a drží tak dlouho, dokud záchvat trvá, což může někdy trvat dokonce i pár hodin... Ale nikdy nesmí pustit dřív, než záchvat odezní, protože tím by si dítě jen ještě víc posílilo svou vítěznou pozici. Pevným objetím dá rodič dítěti najevo 2 důležité věci - že ho miluje a zároveň je pro něj autoritou, která mu určuje hranice.

Tak pravda je že jsme si zkoušela i o pomoc(hlídání)říct...třeba jen večer kdyby spal aby jsme mohli s manželen třeba na jídlo,i by jsme je odvezli zas domů................ale vždy to "nějak "nevyšlo.....:-(

A ľutujem, že som vtedy nečítala o tom objatí, to sa mi veľmi páči, a asi by to naňho malo lepší účinok. On tie objatia potreboval, ale občas asi aj na zadok...

Keny, netrap se, že jsi špatná máma,není to pravda, to by potom byla i většina z nás. Moje první dcera byla andělíček, spala od narození celou noc, poslechla na slovo, uklízela hračky atd.  Prostřední syn byl neposeda, v jeho nejhorším období jsem z něj měla tiky v obličeji a on také přišel párkrát do styku se studenou sprchou jako děti ostatních Babineťaček. Třetí syn byl moc hodný miminko, ale kolem dvou let začal dostávat děsný záchvaty vzteku, někdy se dovztekal až do bezvědomí, dělal to doma i na veřejnosti, v obchodě....Jednou jsme ztratili soudnost a šli jsme na výletě na prohlídku zámku. Nejmladší syn tam začal vyvádět, při výkladu křičel, běhal všude, strkal do lidí, takže nás vyhodili a raději vrátili vstupný. Dovedeš si představit, jak trapně mi bylo a jak jsem si za ten nápad nadávala. Jednou mi ho dokonce vrátili z dětskýho koutku v Olympii, po čtvrthodině mi zavolali, ať si pro něj přijdu, že je nezvladatelný. Na něj výprask nezabíral, naopak to bylo ještě horší. Pak jsem vypozorovala, že nejúčinější je, když ho pevně zmáčknu a chytnu a odnesu do jiný místnosti, zavřu za ním a nepustím ho dokud se neuklidní. No nějak jsme to období přečkali, teď je mu 4,5 roku a už je to úplně jiný člověk. Věř, že bude líp. Určitě by sis potřebovala odpočnout. Já taky nemám poblíž žádnou babičku, manžel pracuje až do večera včetně sobot. Když jsem pak dala nejmladšího syna od tří let na těch 5 dní v měsíci do školky, tak jsem měla pocit, že mi narostly křídla.

No tak to pevné objetí nám radila psycholožka a dcera to nesnášela a ječela ještě víc.
S tím, nechat dítě v jiném pokoji a jít pryč-stalo se mi, že jsem to udělala na začátku a najednou slyším ránu, běžela jsem zpátky a dcera ležela modrá na zemi a jazyk zapadnutý-tohle fakt nikdy nedělejte, pokud vám dítě ,,odpadává"-musíte ho mít pod dohledem, je to nebezpečné!!!!

Keny, asi jsem Ti moc neporadila, když manžel fakt hlídat nemůže. Já mám docela hodnýho kluka, teď v říjnu mu budou 2. Takový záchvat vzteku, který popisuješ, jsem ještě nezažila, ale kňučení, brečení a menší vztekání je teď na denním pořádku. Oblíbil si slovo: Ne.
V noci se mi taky vzbudí v postýlce a brečí. Pak spí zbytek noci se mnou v posteli. Sice se ještě do rána párkrát vzbudí, ale stačí mu zjištění, že je se mnou a spí dál. On si mě hlídá. Zkus třeba jednu noc spát s malým a uvidíš, jestli se víc vyspíš.
Chodíme často na procházky a bývá to většinou bez problému. Ale včera jsem si dovolila jít s kamarádkou a jejím miminkem (v kočárku) a můj chlapec vůbec nechtěl jít, chtěl se nosit. Tak jsem ho táhla za ruku a kňučel a pak jsem ho i nesla. Dokonce jsem zkusila nechat ho ležet na zemi a jít dál, ale s ním to ani nehnulo, aby šel, jen jeho vzek nabíral na síle. Jelikož na cestě sice asi jen jednou do hodiny jede auto, tak jsem stejně šla ho zvednout. Takže zase dosáhl svého. Při téhle procházce včera jsem se utvrdila v názoru, že dítě chce být středobodem vesmíru. Když má moji pozitivní pozornost, tak je s ním vše v pořádku, ale jakmile si dovolím věnovat se kamarádce nebo nějaké práci a ne zrovna jemu, už mám za sebou zlobícího a kňučícího chlapečka, který chce zase jen moji pozornost. Když jsem zároveň vynervovaná mamina (že nestihnu ani uklidit a uvařit), tak na něj křičím, což teoreticky vím, že se dělat nemá, ale neudržím se.
V obchodě se mi taky začal rozcapovat, ale zatím se dá zvládnout. Doufám, že nezažijeme zde popisované záchvaty.
Dnes jsem malého poslala na víkend s dědou a s babičkou na chalupu, půjdu večer zapařit na školní sraz a pak ze mě bude po víkendu zase odpočatá mamča. Určitě budu na malého trpělivější a on bude hodnější.

keny napsal(a):

Viš ono to s tím aby si vzal službu manžílek je těžší on pak ráno vstává v 5hod do práce a to opravdu nejde,ale když má náhodou volno tak pomůže.Malej spí sám a v noci přechází k nám,už jsem rezignovala akolem tý 3-4hod si ho dám k sobě abych do těch 6:30 co vstává byla v klidu...Manžel se snaží,ale jak říkám má dvě práce a školu...spíš ty babičky kdyby trochu projevily zájem...jenže co naděláš oni už mají odhlídáno..jsme každý nejmladší ze třech sourozenců...tedy náš syn je 5 vnouče na obě strany a to už na něj neni nikdo zvědavej...
Ale moc díky za radu....

Ahojky, poradit neumím, mé dítě tohle zkusilo dvakrát a bylo po scénách, ale na www.dáma.cz je chat s chůvou Ivankou, která v televizi chodí do rodin a snaží se pomoci, možná by to stálo za pokus tam napsat.
  http://diskuse.dama.cz/diskuse.php?d=3690

Ahoj Keny,
já jsem byla podobný dítě, měla jsem záchvaty až jsem se dusila, válet se v obchodě na zemi mi taky nedělalo žádnej problém, naši si se mnou asi užili, několik let se pořádně nevyspali. Moc si to nepamatuju, byla jsem hodně malá, strkali mě pod studenou sprchu, poradila jim to doktorka. Nic jinýho se se mnou asi nedalo dělat. Postupem času jsem se nějak zklidnila, ve škole jsem už jsem byla vzornej šprt. Mám o dva roky mladšího bráchu (je mi 25), bylo to hrozně hodný dítě, teď když je dospělej tak je to čím dál tím horší.
Já zatím děti nemám ale asi bych dělala to samý co rodiče, rozhodně si myslím že není dobrý si dítěte nevšímat a jít pryč. Neříkej si hlavně že jsi špatná máma, kdybys byla, tak by si se to nesnažila řešit.
Uvidíš že to zvládneš :-)

Milá Keny, neporadím Ti nic jiného než děvčata přede mnou, jen Ti napíšu něco ze své zkušenosti s mým bratrem, který je o 7 let mladší než já, takže výchovné metody mé matky si už moc nepamatuji, ale žili jsme v Praze a matka s bratrem navštěvovala známého pediatra prof. MUDr. Matějíčka. Pamatuji si , že bratr okolo 3 let se taky strašně vztekal. Sedl si třeba na podlahu a mlátil hlavou o zem. Když šli s maminkou okolo hračkářství a ona nevešla dovnitř, sedl si na chodník, řval, vztekal se, kopal a nechtěl se hnout. S jídlem to bylo také hrozné ....
Dnes je z něho dospělý muž, dobrý otec rodiny s mírnou povahou.
Vzpomínám si taky, že na právní škole jsme měli psychilogii dítětě. Okolo 3-4 věku je něco jako "dětska puberta", tkz. dětský vzdor, kdy si dítě začíná uvědomovat svou osobnost a snaží se "po svém" prosadit, vymezit si jakési své "pravomoce". Mě  spíše zaráží to, že se tak často v noci budí, jestli v tom nejsou nějaké úskostlivé stavy..  Prof. MUDR. Matějíček, tuším, že napsal několik knih o výchově dětí apod.....

Upravil(a) Décima (17. 10. 2006 9:50)