koccka napsal(a):

ještě jedna rada,jestli se chce syn takto chovat-dát mu na vybranou :jestli se nezačneš chovat lépe jdeš k otci!Alespon by měla dcera klid!

Tak to jsem navrhovala víckrát- bohužel ačkoli mi jejich otec před rozvodem vyhrožoval, že si vezme děti do své péče, nikdy by to neudělal. Je jednoduché vzít si děti na pár hodin a tvrdit, že je špatně vychovávám já. Navíc - teď má otec novou rodinu, malé miminko a vím na 99,9%, že by si nevzal do své péče ani našeho syna, natož dceru, ke které má úplně jiný vztah než k synovi(synům).
Nemyslím si, že by pomohlo zmlátit syna, jen bych mu dokázala, že problémy se řeší násilím a to nechci. Pár facek dostal hodněkrát, když byl mladší, teď když jsem mu dala asi před pár měsíci poslední, tak jsem se dozvěděla, že "ho furt biju" atd. Ne, tudy cesta nevede.
A jestli máš pocit, že z něho lze agresivitu "vymlátit", já si to nemyslím. Spíš by mě nenáviděl a možná v budoucnu ubližoval i mně. Snažím se eliminovat čas společně strávený synem a dcerou v bytě, chodím do práce a nemůžu končit ve 14 hodin, abych měla doma dohled nad tím, jak se chovají k sobě po příchodu ze školy.
Důležité je, že tomuto chování jen nepřihlížím (natož abych ho schvalovala, jako extchýně), ale snažím se něco řešit. Od čeho by byli psychologové, psychiatři a terapeuti, kdyby to nemělo žádný význam???
Dcerka není ušlápnutá chudinka, jen zkrátka neřeší spory násilím(fyzickým). Syn je dost fyzicky silný na to, aby neměla šanci se mu po fyzické stránce nějak bránit. Jako první krok jsem podnikla zaplnění volného času sportem, kde může syn svoji energii vybíjet sám na sobě.
I tak díky za názor, je mi jasné, že po prožitých útrapách máš (stejně jako kdokoli jiný) právo na svůj názor a máš k němu důvod.

"Milá vero. Tak s tím hodně rychle něco dělej. Psycholog je nejlepší řešení. Hned!!!"Choysio, byli jsme u psychologa už v červnu, teď mě odkázal na psychiatričku(dětskou), jsme objednáni, jak už jsem psala...
A ještě jednu věc: já sama jsem dostala pěstí celkem nedávno od svého o 8 let mladšího bráchy(110kg), je mi 34 let, takže geny budou v synovi jak z tátovy strany, tak z mojí rodiny, bohužel, i když můj táta ani máma agresivní nebyli...co se týká mého bráchy, skončili jsme na přestupkové komisi, co dodat...nikdy by mě nenapadlo, že banální spor bude řešit takhle, bohužel v tom roli sehrál alkohol(u něj).

Jestli si někdo vzpomene na příběh mého synka, tady je prozatimní výsledek a stav po cca roce:
1) psychiatrička nezjistila nic závažného, ale odhalila u syna lehkou mozkovou dysfunkci způsobenou zřejmě těžkým porodem, takže jsem nastudovala vše možné i nemožné, změnila jsem přístup k němu, protože jsem určité věci přestala brát jako naschvály- ulevilo se jemu i mně
2) sport zabral 100% - sice možná za cenu fyzického přetažení, ale ze syna je díky posilovně chlap, stouplo mu i sebevědomí, maká poctivě a je to znát, kromě toho má každý den zaplněný fotbalovým tréninkem, trénuje za starší žáky, za dorost, zápasy o víkendu za oba celky, pokud se časově nekryjí
3) ve škole obrat o 180 stupňů, na konci roku samé jedničky, letos od září si jej učitelé nemůžou vynachválit, nosí jedničky, pochvaly, až si někdy říkám, jestli se z něj nestal nějakej šplhoun:-)), snad ne
4) co se týká komunikace se mnou a obecně s dospělými (učitelé, trenéři, známí) - zřejmě mu vyhovuje bavit se na "dospělácké" úrovni a pokud na to přistoupíme, je to OK - mně to vyhovuje, takže si teď povídáme dost a otevřeně i o citlivých tématech(holky, sex, vztahy v rodině, atd.)
5) paradoxně mám teď problém s dcerou, bude jí 12 let(vypadá na 14), je drzá, paličatá, nepříjemná atd. - prostě u ní propukla puberta v plné parádě:-(((

Shrnutí: jsem ráda, že díky objevené cestě k sobě navzájem se naše vztahy se synem zlepšily natolik, že si rozumíme(konečně), já ho nedusím, chválím(a mám za co), on mi pomáhá, sportuje, vychází dobře s otcem a jeho rodinou a se mnou taky - díky tomu se zřejmě zlepšily i vztahy mezi mnou a jeho tátou, což je obrovské plus (společně se domlouváme na výchově, atd.)
Se sestrou nemá moc dobré vztahy, ale po určitých hádkách jsem přesvědčená, že za to může spíše ona svoji nepříjemnou pubertou. Tak se mezi ně moc nemíchám, dceři vysvětluju, že sprosté výrazy, které vypustí z krásné pusinky, jsou hodny spíše drsného chlapa a jsem důsledná(snažím se). Takže mantinely jsou vymezeny a teď už se jen těším, že ji někdy ta puberta přejde. Ty nálady jsou totiž z minuty na minutu rozdílné. Syn se jí snaží klidit z cesty, aby nebyl konflikt a myslí si svoje.

Díky všem za názory a rady, nevěřila jsem ze začátku, že se něco zlepší, ale STALO SE.
Mějte se:-)

Gratuluju, pro mne je to dnes velmi pozitivní zpráva

To je krása to číst. Jsi dobrá máma. Opravdu.