Ahoj Janino, to je teda oříšek. To, že si chlapi nevzpomenou na výročí je normální, teda u nás to tak bohužel je taky, i když mě to docela mrzí.
Sama ale píšeš, že chceš od toho vztahu více. A to je to, co příteli musíš říct. 6 let je dlouhá doba, pokud ho miluješ, měla by ses snažit o to, aby váš vztah pokračoval. To znamená na vztahu pracovat. Mluvit o všem. Tady ani není jiná možnost, než si o všem promluvit.
Můžu se zeptat, kolik ti je let? Ty necítíš potřebu s přítelem bydlet? A přítel, jak se k tomu staví? Nikdy jste se nebavili o tom, co chcete do budoucna? Napiš víc, prosím, alespoň si můžeme popovídat, možná ti neporadím, ale tzřeba ti bude líp, když to s někým probereš.

Takže mi je krásných 24...ideální věk
Je to celkem těžký všechno to házet na "papír".
Přítel je na mě dost fixovaný a pohodlný. Chce mě mít raději doma než někde s kamarádkou na kafi.
Společné bydlení jsem s ním už řešila, jenže to pokaždé skončilo tím - a kde chceš vzít milion na byt?
Navrhla jsem úvěr nebo alespoň stavební spoření ale bez výsledku.
Tak jsem to prostě vzdala.
Dokonce jsem nedávno zjistila ( ke svému údivu ) že o společné bydlení už ani nestojím.

Společná dovolená nebyla už pěkně dlouho...pokaždé to bylo o něčem jiném.
A navíc mě drtí to, že v našem vztahu se o všechno starám já!
Tak to objednej, zajsti, dojdi tam, zaplať zálohu, co se psem...

Mám teď rodiče na letním bytě a tak spolu tak nějak bydlíme na hromádce a on není schopný nic udělat.
S ničím nepomůže a to jeho " zachvilku" mi už také dost leze krkem.
Minule jsem ho donutila jít koupit Jar na nádobí a co mi přinesl? Cif na čištění vany!

Jen na něm vidět, že ještě stále bydlí u maminky která za něj vše udělá.
Jenže tohle přeci není chlap o kterého bych se mohla opřít!

Všechno tohle zjištění mě naprosto ničí.

A mluvit s ním o tom nemá cenu, stejně to nakonec jako vše skončí jen jako má chyba - to chlapi moc dobře umí.

No to je docela blbé.
Musím se přiznat, že mám občas podobný pocit, tak jsem nakonec ráda, že v tom nejsem sama.
Podle mě to chce změnit všechno od začátku. Teda nejprve si ale zodpověz otázku - chceš s ním vůbec být? Dát mu ještě šanci?
Pokud ano, vymezila bych hranice. Oznámila mu, co chceš.¨
Neříkej mi, že po 6 letech tě baví se scházet u něj nebo u tebe doma... Co podnájem? Pracuješ? A přítel? Ale ty s ním asi bydlet nechceš, jak jsem pochopila? Nelíbí se ti, co dělal, když jste teď spolu nějakou dobu "bydleli"? Asi je třeba o tom mluvit, hned, když ti něco vadí, říct to. Pokud je to maminčin mazánek, asi je to problém.
Píšeš, že je na tebe přítel dost fixovaný. Možná bych ho nechala se chvíli podusit, aby si uvědomil, co v tobě má, co všechno pro něj děláš, aby to nebral jako samozřejmost.

To bych ho nakopala někam, promiň.
Musíš na něj být tvrdší, nesmí si zvykat na to, že ho obskakuješ, zkus to!

Někteří chlapi jsou fakt nechápaví, to mě tak vytáčí!!! Myslí si, že se všechno udělá samo, že to nádobí se pomyje, schody se vytřou, večeře se uvaří...
Možná jsou to drobnosti, ale když se to sečte dohromady, je to spousta stráveného času a co udělá chlap? Nic. Ani si nevšimne. Prostě je to samozřejmost.

Panebože, jako bych viděla sebe, Janino, opravdu... Já kolikrát říkám, že nejsem hodná, ale blbá... Opravdu má slova...
Chtěla jsem ti poradit, ale čím více to čtu, tím více se poznávám.
Mrcha nebudeš nikdy, asi je to v povaze, já se kolikrát rozčílím, jsem rozhodnutá pro rozchod, ale co udělám potom? Jetště se omluvám... Je mi to až trapné říkat.

No za všechno také nemůže on, maminky nejsou většinou takové macechy jako já, aby vyžadovaly od miláčků pravidelnou práci, s tím výročím bych si hlavu nelámala, já jsem takový mužský způsob myšlení, do včerejška jsem myslela, že máme výročí svatby 13.9. a po nakouknutí do oddacího listu jsem zjistila , že 6.9., to jsme manželé teprve 3 roky, je to irelevantní, my na tom nelpíme, první muž mi dával vždy k výročí svatby nějaký dárek do domácnosti a také se to lépe pamatovalo 11.7. , jste ještě mladí, nepřidělávej si starosti a lebeď si u rodičů, máš nejmíň 2-4 roky na vše času dost, já bych to neřešila, ale s tím , že není schopen kolem sebe nic moc dělat , bych mu to řekla, aby měl šanci aspoň vedět, co Tě žere.

Kaliku...

Já tomu nějak nerozumím.
Píšeš, že spolu nebydlíte a potom o tom nádobí a že on sedí u TV a o tom, co ty jsi všechno v bytě udělala, tak jak to tedy je???

Janino, je to smutné, takový nicneříkající stereotyp, žádné vzrušení, už se rozčiluješ jako manželka, nějak to rozsekni, jste spolu 6 let a už tě štve. Co budeš dělat, až spolu budete 20? No, možná nebudete, on už bude mít kudlu v zádech a ty budeš sedět v base
ne, teď vážně, když to čtu, připadám si, že čtu a starém manželství, kde už není čím překvapit, ale vy máte teprve všechno před sebou, tak to trochu rozhejbej a naznač mu, že tě to takhle nebaví, co naznač, prostě mu to řekni.

Janino,
určitě by to chtělo udělat krok někam dál... 6 let už je dlouhá doba na to, abyste neměli žádné plány a plácali se ve vztahu od nikuď nikam. Asi bych začala společným bydlením - když si nejsi jistá, tak třeba zatím jen podnájem. Až spolu začnete bydlet, tak se hodně věcí projeví... také musíš hned od začátku bydlení stanovit pravidla (vy oba samozřejmě) - ale ty mysli víc na sebe, pokud on nepomůže s ničím v domácnosti, tak ty nepomáhej s ničím jemu - svačinu si může udělát sám, nejsi jeho služka... na obskakování by si rychle zvykl a pak by to bylo jen horší. Musí se naučit, že nic není zadarmo, že v bytě bydlíte dva, tak se také dva musíte podílet na chodu domácnosti!!!

PS: a jeho odpověď "kde chceš vzít milion na byt" - ta je úplně mimo, on je úplně mimo! Kde berou na byt tisíce mladých lidí? Taky si musí půjčit. Jestli si chce tuhle odpověď říkat celý život, tak bude celý život bydlet u maminky?

Upravil(a) Barborka (20. 9. 2006 8:47)

Janino,

co tady řešíš, kočko? Vždyť jste ještě hrozně mladí.

Nebo lépe řečeno ty jsi na svých 24 let poměrně vyzrálá a "napřed", kdežto přítel (je-li stejně starý) je prostě nevycválaný klacek. Což je v jeho věku úplně normální.

Chtít po klukovi kolem 25 let aby "měl plány dobudoucna" a "zodpovědně se postavil k životu", případně "rád utíral nádobí" je dost pošetilé. Kolikrát tohle chlapi neumějí a nedělají ani v 35 letech. A to je přesně věc, která nás na nich tak vytáčí. Že si dokáží hrát, brát život bezstarostně (podle nás vrcholně nezodpovědně), že se nechtějí vázat, že si užívají svobodu. Já myslím, že je to normální.

Ačkoli tu může pár sudiček napsat "ó, to je hrozné, já být tebou, tak ho pořádně spéruju", tak si myslím, že jste se halt po těch 6 letech dostali oba do jiného životního bodu. Ty máš poměrně jasno (chceš být zabezpečená, pomýšlet pomalu na rodinu), kdežto tvůj přítel jasno nemá vůbec.

Myslím, že se mu vyjasní později a s nějakou jinou (možná). Ty jsi ho prostě předběhla.

Můžu ti říct, že já svého (30letého) přítele vychovala k domácím pracem za cenu dost nepříjemných hádek až teď. A to by si jedna bláhovka mohla myslet, že ve 30 už si po sobě bude ty ponožky uklízet automaticky. No - tak nebude...