taky držím palce!!Zrovna nedávno jsem si uvědomila, jak je smrt hrozná, jak jsme proti ní bezmocní..taky znám ten pocit, když chcete někomu vdechnout život zpět,sáhnout si na něj,protože když koukáte na fotku, máte chut se ho dotknou a úplně si dokážete vybavit ten pocit, když ho hladíte, vůni,strukturu pokožky atd.ale ono to prostě NEJDE, at uděláte cokoli /a v té chvíli byste toho byli schopni/..je to hrozný pocit bezmoci, uvědomila jsem si,jak je svět se všemi svými pravidly a zákonitostmi obrovský a mocný...a všechny ostatní problémy v tu chvíli přijdou malicherné..musíme věřit, protože to posílí..ještě jednou držím palce!!

Upravil(a) Me (14. 9. 2006 13:33)

Hlásím se zas po pár nekonečných hodinách, jsem tak ráda, že vás tady mám. Jsem hrozně unavená, připadá mi to, že ráno vstávám ještě víc ubitá než večer uléhám   Tak babička stále leží na ARO, ale trošku pozitivní je, že lékařům se podařilo aspon trošku rozpumpovat ty ledviny Sice prognóza ještě není nic moc dobrá, ale já jsem vděčná za každou, byť minimálně pozitivní, zprávu. Hlavně že to není zpráva špatná. Ty telefonáty do nemocnice jsou strašné, ten sevřený žaludek, potící se ruce a nekonečný strach, co uslyšíme. Čtu tady vaše příběhy co mi píšete, a vidím, že život se opravdu s nikým nemazlí. Je to nefér, ale je to holá skutečnost Me - ty jsi to vystihla úplně přesně, ta bezmoc, beznaděj - k tomu není co dodat
Odpoledne jdu za babičkou na ARO, asi mě to zase srazí na kolena, ale já tam prostě musím. Chci jí vidět, chytnout za ruku, dát ji pusu a říct, že ji mám moc ráda, a že Tomášek doma čeká na svou prababičku...

Milá AndreoP.,
v prvé řadě Ti chci vyjádřit svou účast a přání, aby se vám babička zase uzdravila a vrátila domů.
Mám ale na srdci také něco, za co možná zde pisatelky nebudou mít rády. Součástí života je i to, že člověk musí jednou odejít. V případě, že se jedná o starého člověka, který má aktivní život za sebou, je to určitě smutné, ale představ si, když umírájí lidé ve 20-30-50 letech. Nebo děti. To je přece mnohem horší. Moje prababička zemřela, když mi bylo 12. Měla jsem ji ráda, ale byla už stará, bylo jí asi 84 let. Nedávno mi zemřel v 78. letech dědeček. bylo to hodně smutné, hlavně pro mou mamku, jeho dceru, ale všichni jsme to brali jako součást života, byl starý, hodně nemocný a teď je mu určitě lépe, už se netrápí.  Nedávno mi také málem zemřel druhý děda, kterému je 79. Byl na tom hodně špatně, ale dostal se z toho. Nicméně jsme to zase brali tak, že mladý může, starý musí. Koloběhu života nezabráníš, musíš se s tím smířit, že jednou to prostě čeká každého.
Nikdo nechce, aby mu někdo odešel, ale nezbývá nám, než to přijmout.

Andrejko drž se prosím tě a babičce přeju to samé.

Přeji ti ze srdce aby s vámi babička ještě na tomto světě pobyla, ale pokud si myslí že bohatě naplnila svůj život a žila ho šťastně a naplno a teď ji čeká jen trápení, tak ji dopřej ten klid. Vím že je to těžké, taky už mám jen jednu babičku 84 a dědu žádného

Nikisko, tak momentální situace je taková, že babička stále leží na ARO, ale bojuje, a já ji držím moc palce. Ledviny se lékařům podařilo trošku zase "nahodit".

666salome - pro mě je to taky jediná babička, druhá mi zemřela před 8 lety a dědečka jsem neměla ani jednoho, oba zemřeli krátce před mým narozením

Mashanko, vím, že babička má chuť do života, a že se jí ještě nechce odejít, den po operaci  měla plány, jak oslaví své narozeniny a co jí máme přinést  na oblečení, jak jí pustí domů....

Andrejko, taky jsem si to zažila, moje babička zemřela letos v lednu po tříměsíční nemoci, kdy ležela v nemocnici se zlomenou kyčlí. Bylo to hrozné, jindy vitální babička se z nemocničního prostředí nemohla vzpamatovat a pomalu chátrala...Už už to vypadalo, že bude líp, že se z toho dostane...ale nakonec...chodila jsem k ní pravidelně na návštěvu, jednou v neděli jsem za ni opět byla a ona se mě mimo řečí zeptala, jestli má ještě cenu bojovat, jestli to za to stojí...Povzbuzovala jsem jí, že to nesmí vzdát, teď ne, když je kousek od cíle, kdy ji určitě brzy pustí z nemocnice už domů, když se rána pěkně hojí...Ve čtvrtek jsme se sešli celá rodina a babička se z ničeho nic s náma začala loučit, prý nás příště už neuvidí...V sobotu dostala silný zápal plic a po hodinách boje, přesně dva dny po mých narozeninách, zemřela.....Nemohla jsem být v tu dobu s ní, nebyla jsem nablízku...dodnes si to vyčítám a s její smrtí se nedokážu pořád vyrovnat.....

Danisko, s tvou babičkou je mi to líto. Zažila jsem úplně to samé s mou druhou babičkou, taky si zlomila krček, dodneška slyším ten zvuk, jak spadla doma na zem, ležela pak v nemocnici 4 měsíce, jenže ona se tomu tak poddala, že už se po operaci nepostavila na nohy, dostala šílené proleženiny, na které následně i zemřela (něco jako otrava ) Já se s ní nestačila rozloučit, zemřela asi 5 minut před tím, než jsem dorazila na návštěvu (byla v té chvíli u ní dcera a babička ještě "počkala", než dorazí její syn - můj otec). Takže dva nejbližší byli ve chvíli její smrti s ní a drželi jí za ruce Dlouho mi trvalo, než jsem se s tím vyrovnala, nedokázala jsem se ani pohybovat v jejím bytě - bydlela s náma v rodinném domku, měla jsem tam hrozně nepříjemné pocity, bála jsem se a byla stísněná, nedokážu to vysvětlit.

Talko, tak tohle je teda hodně drsné...a člověk neví, jestli v tu chvíli blízkého litovat, nebo ho za takové řeči pěkně vyčinit.... moje kamrádka to měla taky tak.....a ta vždycky maminku chlácholila nejdříve tím, že se přece chce dožít její svatby, pak vnoučátek....

Andrejko, já v sobě nosím takovou svoji vnitřní teorii, že na místech, kde žili naši blízcí, které jsme hrozně milovali..... a kde pak nedokážeme být, ať už jakkoli dlouho...... je jakoby tíha jejich "duší", které jsme nějakým způsobem nwdokázali "pustit" od nás pryč.... ve chvíli, kdy se s jejich smrtí ne že smíříme, to nejde nikdy, ale přijmeme jí.....tak se to nějak změní ...... aspoň já to tak vždycky měla..... dokud jsem nedokázala jít na hřbitov, vidět tam ten náhrobek se jménem a teprve pak přijmout, že je to definitivní, teprve jsem dokázala v klidu jít k babče do bytu, vypít tam kafe atd... do té doby jsem tam cítila nepředstavitelný neklid...

to jsem to ale zamotala

Andrejko, já vím, že nechceš psát, že je to dobrý, aby se něco nezakřiklo a tak, ale jsem ráda, že se ten stav tvé babičky změnil. Moc držím palečky!!!!!!

tak to je super, moc gratuluju a přeju vám s babičkou ještě moře krásných chvil

mala.popelka napsal(a):

Andrejko, já v sobě nosím takovou svoji vnitřní teorii, že na místech, kde žili naši blízcí, které jsme hrozně milovali..... a kde pak nedokážeme být, ať už jakkoli dlouho...... je jakoby tíha jejich "duší", které jsme nějakým způsobem nwdokázali "pustit" od nás pryč.... ve chvíli, kdy se s jejich smrtí ne že smíříme, to nejde nikdy, ale přijmeme jí.....tak se to nějak změní ...... aspoň já to tak vždycky měla..... dokud jsem nedokázala jít na hřbitov, vidět tam ten náhrobek se jménem a teprve pak přijmout, že je to definitivní, teprve jsem dokázala v klidu jít k babče do bytu, vypít tam kafe atd... do té doby jsem tam cítila nepředstavitelný neklid...

to jsem to ale zamotala

Ja takto dodnes obchádzam byt mojej starej mamy, ktorý som mala ako decko veľmi rada a na ktorom ona ľpela - keď sa jej po ťažkej operácii(kardiostimulátor voperovaný) a následnom psychickom priťažení ako-tak polepšilo, utekala ako prvé do "svojho" bytu... A keď sme vypratávali byt druhej babičky(sťahovali sme dedka k tete), bolo to pre mňa hrozne ťažké, ale aspoň som si ho vyfotila ešte posledný raz, prebrali sme jej veci a vytriedili ich a rozlúčili sme sa s bytom, kde som tiež strávila nejedny prázdniny. Asi je to lepšie takto sa odstrihnúť; ale som rada, že som tam bola s mamou a tetou, a nie sama...

Andrejko tak to jsou ty nejlepší zprávičky co čtu. Babičku to stálo hodně sil, ale jak vidíš všechno dopadlo dobře.