začalo to ze čtvrtka na pátek odchodem zátky, to jsem sem ještě psala,..kdy mě to asi může čekat.. dopoledne v pátek jsem šla ještě do nemocnice na monitorování,dala jsem si pro jistotu napsat recept na yal a šla jsem ještě do města i s mírnýma bolestma, jakoby při menstruaci,ale bylo to v pohodě. Večer už začali bolesti sílit a do ráno to byl docela záhul, tak jsem si i zapisovala,jak radila v náký knížce po jak dlouhý době se bolesti opakují, jelikož to bylo hooodně často, tak k ránu už jsem psát přestala a jeli jsme směr porodnice, naštěstí to máme fakt kousíček, ale autem jsme jet museli... doktorka se na mě podívala a řekla mi že pokut mě vidí poprvé,že nepozná jestli se jedná o poslíci nebo o bolesti porodní, tak mě poslali domů s tím že by to stejně ještě trvalo dlouho a pokut jsem místní at si ty bolesti radši užiju doma a že stejně nemají na porodnici zatím místo tak jsem byla hrdinka a řekla jsem že to teda vydržím doma... No vydržela jsem do čtyř a pak už jsme zase jeli známý směr porodnice...Tentokrát tam byl doktor, a když mě prohmátl řekl že jsem otevřená na 3, takže mi foukli klistýr, přítel dostal žlutej mundůr a šli jsme čekat... Musím napsat, že přítelovi se k porodu moc nechtělo,byl z toho vyplašenej, ale jak jsme nestihli žádnou přednášku a prostě jsme do toho spadli rovnýma nohama, tak nám to přišlo tak nák automatický...TeĎ nevím, jesti tohle čtou holky co ještě nerodily, jestli mám popisovat svoje bolesti,..no jednou větou HRůZA DĚS.. vydržím hodně, ale tohle bylo mooooc.Chvílema jsem byla i dost hysterická, a to jsem si říkala, až budu rodit, nebudu u toho přeci vyvádět...no realita je jaksi jiná, než jsem čekala.. Bolesti se čím dál víc stupňovaly a já už neměla sílu.. porodní asistentka byla suprová baba, moc mi pomáhla,stejně jako přítel, který se fakt moooc snažil Dostala jsem nějakou injekci proti bolesti, ale úleva veškerá žádná, epidurál jsem nechtěla, chtěla jsem si to vychutnat.. No příště nad tím přemýšlet nebudu a dám si ho píchnout hned!!!Zkoušeli jsme to s teplou sprchou, na míči, pohupování ...prostě všechno ale nic nepomohlo...a otevřená jsem nebyla úplně...když pak asistentka volala telefonem doktorovi a já slyšela-můžeš jít... tak už jsem se i těšila..Pak už jsem jen tlačila při těch hroznejch kontrakcích,..jenže já blbec na chvíli otevřela oči viděla jsem v rukou doktora nůžky- na nástřih a prostě jsem rezignovala , no samozřejmě ne nadlouho, protože Adámek chtěl už na svět,tak jsem se musela snažit, no a pak jsem slyšela jak asistentka zas někam volá a říká- holky pojďte si pro miminko, a přišla sestra a doktorka, a pak už jsem funěla a tlačila, a funěla a tlačila...no vždyť víte, jak to chodí... a pak  (holky já ještě teď u toho řvu)jsem ho slyšela, ten nejkrásnější brekot na světě, malinkej fialovej uzlíček byl na světě a mě v tu chvíli přešla veškerá bolest.a byli jsme ty nejšťastnejší a nejpyšnější rodiče na světě.A to všechno se přihodilo 26,8, 2006 v 23,45 v nemocnici v jičíně rodičům Renatě a Alešovi a jejich štěstí má jméno Adam.