Dorka napsal(a):

Za sebe na tohle vsecko nemuzu rict nic jineho, nez NA TOHLE POZOR!!! Veliky! To neni Boží...
Jako v oblibenem filmu Duch. Neni nerealny, ale co se v nem deje (a autor ztvarnil), neni dilo Bozi... To UMI "ten druhy", zvlada to lehce, a uspesne oblbne spoustu uprimnych lidi, ktere ziska na svoji stranu...
Taky me dostal, v dobe meho "hledani", kdyz jsem si mooooc prala setkat se s mym zemrelym tatou...
Kdyz ta potreba gradovala a ja nevedela kudy kam, studovala Moodyho a jine podobne filozofie, inklinovala k cerne magii a byla ochotna obetovat cokoliv za setkani s nim (tatou) KDEKOLIV... On prisel.
Nejdriv mi teta rikala, ze v kostele, kam chodi zpivat, vidi porad jeho oci. Pote, kdy ja jsem ji rekla, at ho posle taky za mnou, jsem ho JASNE CITILA, jak je vedle mne v uzke chodbicce bytu, kde jsem bydlela...

Nie je to Božie, ale nie je to ani ten druhý, podľa mňa - je to proste energia tej bytosti, ktorá prišla o telo. Keď to bola zlá bytosť (a protivník), je aj duch zlý - ale ak to bola dobrá a spriaznená bytosť, tak je aj duch takpovediac spriaznený. Blbé je, keď NEVIEŠ, čí že to vlastne je duch.

eremuruss napsal(a):

luděk napsal(a):

eva4444 napsal(a):

Ještě k té numerologii, tak manžel zrovna tu mřížku měl celkem pěknou, to jenom já mám tu rovinu s chybějícími čísly 4-5-6, takže v numerologii asi odpověď fakt těžko najdu.

Už jsem četla i o okultismu a doufala, že uvidím znamení, že je manžel s námi, kde nic, tu nic, ani sny, vůbec nic.

Možná by se mi žilo líp, kdybych byla křesťanka věřící v božské dobro. Jenže jsem skeptik a připadá mi, že jsme jako rybičky v akvárku, pokusné myšky, pro nějakého boha, na kterého se momentálně zlobím.

Určitou naději snad dávají knihy Moodyho, Život po životě.

okultismu se vyhni širokým obloukem !!!

znova napovím, milosti boží dosáhnou ti čístého srdce ( neboť oni uzří boha)
zklidňuj své rozbouřené emoce a naplň je opět láskou .  manžel nemůže přijít shora za tebou, protože na to nemá právo. ale ty s čistým srdcem a myšlenkami můžeš za ním v duchu nahoru. to je povoleno i za tvého žívota byť jen nakrátko . no a až přijde tvůj "čas" tak se potkáte , budete zase spolu. ,

Ludku,jak tohle muzes rict SETKATE SE SPOLU vzdyd nikdo na svete s tech zijicich nemuze vedet co bude potom.Jsou to jen domnenky a fantazirovani.To co opravdu bude.....budes vedet,az navzdy odejdes nikdy driv.Vis i knez pri svem kazani rekl,ze nikdo nevi co bude potom, nic nevnucoval ani nefantaziroval jsou to vsechno jen domnenky

mužu. z praxe své   i jiných .  ber to tak, že existují lidé, kteří ví, co je za " oponou".

Ne, Lupi, Bůh nezahrnuje zlo. To si ošetřuje ten druhy. A ten jooo umí na sebe vzít sladouckou podobu kohokoliv, čehokoliv, jak je libo...
Asi tak: když nožem kraji kuchařka maso pro strávníky, je ona i nůž Božím dílem. Když nůž použije vrah na zabití souseda, oba (člověk i nůž) jsou nástrojem toho druhého...

Ten druhý........myslíš padlého anděla satanáše?
Ne, Viki. V mém pojetí je bůh shrnutím všeho, co jest. A když říkám všeho, myslím všeho. Nemyslím si, že bůh je něco, co tak nějak obhospodařuje libovolnou půlku vesmíru - ať už viditelného, nebo ne.
To mi prostě nejde, takhle si to představit.
Navíc půlku tak nějak vágně definovanou, jednou větší, pak menší......jsem toho názoru, že se vyvíjí a někam směřuje i vesmír a tudíž i bůh a božství jako takové.
A my se můžeme rozhodnout, jestli půjdeme s tím vývojem - anebo proti němu. A souhlasím ovšem s tím, že jít  proti  není dobré a může se nám to jevit, jako ďábel
Ale na satanáše jako bytost se mi opravdu nepodaří věřit - nehledě k tomu, že pokud se tím zabýváš nějak důkladněji zjistíš, že je to něco, jako obětní beránek - házejí se na něj všechny hříchy tohoto světa. A jsi kruhem na začátku....

A jo. No to jsou věci.
Děkuju.

A ten mamčin sen?
Víš, jí se jednou i stalo, že ji jakési ruce zvedly z postele - asi prý ruce její maminky a dostala rázný a jasný příkaz - hned vstaň z postele, nelež!. Ona tedy vstala - už doopravdy, hodně se jí motala hlava, tak asi hodinku chodila po bytě, vzala si aspirin a pak se jí udělalo dobře. Je možné, že udělala dobře, že poslechla.....

lupina montana napsal(a):

Judyna napsal(a):

I ve snu Judy - ale to zažila dcera.

Myslíš Lupi, že by toto mohlo být ono?

Krátce po smrti taťky jsem spala a zdálo se mi, že spím - bylo to v baráčku, kde jsme bydleli v mém dětství. Něco mě vzbudilo (ve snu), tak jsem otevřela oči - u postele stál taťka a moc hezky se usmíval (to on moc nedělal). Já se ho ptala - tati, co tady děláš, vždyť tys umřel? On jenom lehce zakrouti hlavou jako že ne a pořád se při tom usmíval. Pak jsem se asi vzbudila. Bylo to hodně živé. Žádné poselství, nic mi neřekl, ale vypadal hrozně klidně a spokojeně, smířeně a to mě potěšilo.....

No teda! Až se mi zježila srst, Judy. Protože úplně přesně tohle se stalo mojí dceři, asi 14 dní potom, co se nám zabil kamarád. Byl to dobrý a milovaný kamarád a ona měla navlas stejný sen - až na odpověď. Ona se ho v tom snu zeptala přesně tak, jako ty tatínka a on jí odpověděl - já vím, jen jsem se přišel rozloučit.
Těmhle snům, ve kterých se jakoby vzbudíš, se říká lucidní - někdy mají několik vrstev - a všeobecně, pokud vím, se jim přikládá zvláštní význam.
Dcera taky říkala, že to bylo hodně živé, že kamarád vypadal klidně a smířeně - jen tam to bylo trochu posmutnělé. Snad, že se zabil a mladej (nedožil se padesátky.)

Ufff........stalo se mi to samé! Zanedlouho po smrti mého tatínka jsem měla velice živý sen......taťka se najednou objevil u nás, sedl si na stejné místo jako obvykle a já mu říkám - vždyť ty jsi přece umřel.......a on říká -  to není problém, my sem můžeme přijít, kdykoliv chceme........já na to: no to je ale skvělé, vždyť to tu můžeš být pořád s náma, to se vlastně nic nezměnilo. Pak ještě řekl - zajdi k mamce a přines nějaké oblečení.........a potom se ty dva světy začaly jakoby oddělovat a já jsem se hrozně snažila "udržet" tady tu jinou dimenzi, ale pomalu bledla.......jsou to už desetiletí, ale pořád si pamatuju ten pocit obrovského štěstí a úlevy, který mě zaplavil.....byla jsem v jakémsi polospánku a tekly mi slzy.

Bylo to pro mě něco naprosto výjimečného, protože spím hrozně tvrdě a sny si nepamatuju. Vysvětluju si to tak, že se mi prostě zdálo něco, co jsem si hrozně moc přála...

Judyna napsal(a):

Děti ale prý mají zvláštní schopnosti...... bavila jsem se s jednou slečnou, která mi říkala, že když byla malá, mrtvé viděla běžně. V dospívání to přešlo.

To je pravda a je to zvláštní - děti zhruba ve věku mojí starší dcery (polovina až konec sedmdesátých let) jevily běžně předvídací schopnosti. Už mě to ani nepřekvapovalo, když jsem slyšela třeba "nepředjížděj ho, on bude odbočovat", nebo "kdes byla teto? Čekal jsem, že tě potkám ve městě vemeš mi ty vody" Do města jsem jela zcela náhodně...něco mi došlo.
A to bylo furt. Dokonce mi i dcera říkala, že musí udržet jistý duševní stav - nečekat, ale předpokládat - přesně, jak je to třeba u vosení.
Po pubertě je to přešlo a dneska už nad tím kroutí hlavou a věří mi to jen zdráhavě a jen proto, že jsem to já.
Děcka kolem mladší (osmdesátky) nic takového nejevily.

Já k tomuto tedy nemám žádné předpoklady, nikdy jsem neměla, jsem docela tvrdý realista........tohle byla jediná vyjímka.

lupina montana napsal(a):

Judyna napsal(a):

Děti ale prý mají zvláštní schopnosti...... bavila jsem se s jednou slečnou, která mi říkala, že když byla malá, mrtvé viděla běžně. V dospívání to přešlo.

To je pravda a je to zvláštní - děti zhruba ve věku mojí starší dcery (polovina až konec sedmdesátých let) jevily běžně předvídací schopnosti. Už mě to ani nepřekvapovalo, když jsem slyšela třeba "nepředjížděj ho, on bude odbočovat", nebo "kdes byla teto? Čekal jsem, že tě potkám ve městě vemeš mi ty vody" Do města jsem jela zcela náhodně...něco mi došlo.
A to bylo furt. Dokonce mi i dcera říkala, že musí udržet jistý duševní stav - nečekat, ale předpokládat - přesně, jak je to třeba u vosení.
Po pubertě je to přešlo a dneska už nad tím kroutí hlavou a věří mi to jen zdráhavě a jen proto, že jsem to já.
Děcka kolem mladší (osmdesátky) nic takového nejevily.

Lupi, co je to "vosení" ?
Ta moje slečna se narodila v roce zhruba 1996. Měli to prý dost v rodině. Zpočátku se těch lidí prý i hodně bála. Ona je viděla i v bdělém stavu. Ŕíkala mi, že i její malá neteř hodně plakala, že viděla v místnosti sedět nějakou paní. Ukazovali jí fotky a byla to jedna už dříve zemřelá příbuzná.....
Já si z dětství pamatuju na takové jakoby strašidýlko, vím, kde bydlelo, ale ne jak vypadalo,říkala jsem mu Kukulúny - to jsem asi někde slyšela ten název(beztak od našich) a celé jsem si to asi tenkrát vymyslela.

Judyna napsal(a):

mia napsal(a):

Já k tomuto tedy nemám žádné předpoklady, nikdy jsem neměla, jsem docela tvrdý realista........tohle byla jediná vyjímka.

Mio, i já se považuju za realistu

Já rozhodně též Judy - možná mám jen širší pojem slova realita Za realistu považuju člověka, který prostě počítá s tím, co je a ztoho vychází a s tím pracuje - a to může být nakonec leccos.
A když něco, vždycky si vzpomenu na tu písničku z Ať žijí duchové: "Vědecky vzato, Bílá paní neexistuje!" "Ale - co když tu je?"
Tak nějak to chodí.
Vosení je prosba k univerzu/vysokým silám. Vesmírný Objednávkový Servis, neboli VOS

Judyna napsal(a):

mia napsal(a):

Já k tomuto tedy nemám žádné předpoklady, nikdy jsem neměla, jsem docela tvrdý realista........tohle byla jediná vyjímka.

Mio, i já se považuju za realistu, i když... (právě to "i když" si tam nechávám ). Vše se snažím rozumově vysvětlit, proto i Lupiny jsem se ptala, jestli to nemohlo být jen takové rozjitření symslů. Ale když tady čtu, že malá Lupina, Ty i já jsme měly vpodstatě stejný zážitek a co hlavně - kladly jsem ve snu úplně stejnou otázku ...No to je fakt zajímavé. A my dvě jsme vlastně dostaly i stejnou odpověď, i když já jen beze slov. Když mně taťka i později chodil do snů, vždy mlčel a byl jakoby nezúčastněný pozorovatel bez jakéhokoliv vlivu na "děj". Ale jednou jsem byla ve snu v samošce - potkala jsem ho tam a byla jsem si přitom vědoma toho, že je mrtvý. Byla jsem i v tom snu moc ráda, že ho vidím, šla jsem za ním a on ke mně poprvé promluvil - že mi chce něco říct, ale ať s ním jdu o kousek dál....no a já se probudila

No já si tam to "i když".... vlastně taky nechávám.......
Ten můj sen se tvářil jako naprostá realita, docela věcná debata to byla, k tomu ta zmínka o tom oblečení, to jsem si pak řekla, jak jsem se probrala, že vlastně přání je otcem myšlenky.....
Ale byla jsem z toho teda otřesená ještě hodně dlouho....a snad jsem tomu i nějakou dobu tak napůl věřila.
A to se stalo ještě i cosi na pohřbu.......což jsem si já taky celkem racionálně vysvětlila, ale můj muž i někteří další jsou dodnes přesvědčení, že to nebylo jen tak...

Když mi umřela máma, tak se mi pak v noci zdál nádherný sen. Setkaly jsme se spolu v lese, všude tekly potůčky s křišťálově čistou vodou, všechno bylo prosvětlený sluncem. Ona měla na sobě dlouhý bílý splývavý šaty, byla o něco mladší, měla delší vlnitý černý vlasy. Objímaly jsme se a ona mě přesvědčovala, že neumřela, že to není pravda, že tu bude pořád... Úleva, pocit štěstí...

lupina montana napsal(a):

Judyna napsal(a):

Děti ale prý mají zvláštní schopnosti...... bavila jsem se s jednou slečnou, která mi říkala, že když byla malá, mrtvé viděla běžně. V dospívání to přešlo.

To je pravda a je to zvláštní - děti zhruba ve věku mojí starší dcery (polovina až konec sedmdesátých let) jevily běžně předvídací schopnosti. Už mě to ani nepřekvapovalo, když jsem slyšela třeba "nepředjížděj ho, on bude odbočovat", nebo "kdes byla teto? Čekal jsem, že tě potkám ve městě vemeš mi ty vody" Do města jsem jela zcela náhodně...něco mi došlo.
A to bylo furt. Dokonce mi i dcera říkala, že musí udržet jistý duševní stav - nečekat, ale předpokládat - přesně, jak je to třeba u vosení.
Po pubertě je to přešlo a dneska už nad tím kroutí hlavou a věří mi to jen zdráhavě a jen proto, že jsem to já.
Děcka kolem mladší (osmdesátky) nic takového nejevily.

Moja neter (teraz 12-ročná) to mala ako dieťa, dokonca ako trojročná zahlásila také veci ako "Britka je chorá a až zomrie, budeme smutní..." - nikto jej nepovedal, že môj pes je chorý a že veterinár nám pár dní predtým povedal, že je to neliečiteľné (ale teda, ešte chvíľu žila, bola to taká skôr líživá neliečiteľná choroba), ako aj pár ďalších vecí. Myslím, že tak okolo desiatioch rokov ju to začalo prechádzať...