29. ledna : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 29. ledna : Poslední šance pro přezrálé banány? Upečte z nich lahodnou buchtu 6. prosince : Je vám čtyřicet a už řešíte menopauzu? Co je příčinou předčasného nástupu, vysvětluje gynekolog |
|
|
Pedro napsal(a):
Ano, kdo ví... Ale přece jen mně ještě jedna teorie napadla... Možná že ty slzy, Judyno, uronilo Tvé vlastní podvědomí, když duše Tvé babičky obejmula na rozloučenou tu Tvoji. Což by zároveň poukazovalo na Tvůj jemnocit - na vnitřní hlas, který Tě vábí do duchovního světa... A to je je přesně to místo kde teorie buď zanikají, anebo se mění v praxi. Skvělé to místo pro řešení koánů
Tato teorie se mi moc líbí....
Není tady
I já se s ní ztotožňuji.
Není tady
No, to by bylo hezké vysvětlení. Ale byli tam i lidé, kteří jí byli citově bližší. A nic neviděli. Vlastně nevím, já jsem se s tím nikomu nepochlubila. Ale oni by to asi řekli. zeptala jsem se jen svých nejbližších a ti nic neviděli.
Myslím, že na tyto věci nejsem moc vnímavá. Vždy, kdYž jsem se dostala do blízkosti nějakého léčitele a on se ptal, jestli něco cítím (teplo, chlad), tak nikdy nic. Nebo den, kdy mi umřel tatínek jsem taky nic necítila. Kdybych byla na tyto věci citlivější, asi by mě babiččiny slzy tak nevylekaly a nepřekvapily. Je to na mě všechno moc složité, nedokážu myslet nebo řešit věci v duchovní rovině. Vycítím hodně (tím mám na mysli rozpoložení lidí okolo mě), ale to nazývám životní zkušeností. Nějak se od té logiky nedokážu oprostit. I když, teď si vzpomínám, že mi jednou jedna numeroložka řekla, že mám silné nějaké číslo (devítku?), které má s duchovnem nebo něčím podobným něco společného. Asi na sobě neumím pracovat. Sama na to nemám, asi bych potřebovala nějaké vedení.
Není tady
Judyno, mohu Ti doporučit jednu nádhernou knížku, která mě kdysi dávno velmi motivovala. Jmenuje se Prorok a napsal ji Chalil Gibran - velký Libanonský básník a spisovatel. A zároveň ji doporučuji všem, kteří ji ještě nečetli - čistá moudrost a krása!
Přidávám úryvek z této knihy:
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
CHALÍL DŽIBRÁN: PROROK
TEHDY ŘEKLA MITRA: PROMLUV K NÁM O LÁSCE.
A Mustafa pozvedl hlavu, pohlédl na lidi a na ně padl klid. I řekl důrazným hlasem:
Když vám pokyne láska, následujte ji, i když jsou její cesty tvrdé a strmé.
A ovanou-li vás její křídla, vzdejte se jí,
i když vás může zranit meč, skrytý mezi jejími perutěmi.
A když k vám promluví, uvěřte v ni,
i když její hlas může rozmetat vaše sny jako severák, pustošící zahradu.
Neboť láska vás nejen korunuje, ale také přibíjí na kříž.
Láska vám dává růst, láska však u vás dělá také průklest.
Neboť jak vystupuje k vašemu vrcholu a laská vaše nejněžnější větévky, chvějící se v slunci,
tak také sestupuje k vašim kořenům, lnoucím k zemi, a otřásá jimi.
Svazuje vás jako snopy obilí.
Vymlacuje vás, aby vás obnažila.
Prosívá vás, aby vás zbavila plev.
Vymílá vás doběla.
Hněte vás, dokud nezvláčníte.
A pak vás postoupí svému svatému ohni, abyste se stali svatým chlebem pro svatou hostinu Boha.
To vše má láska s vámi učinit, abyste mohli poznat tajemství svého srdce a v tomto poznání se stali zlomkem srdce Života.
Ale kdybyste snad ze strachu hledali jen pohodu a rozkoš lásky,
pak by bylo pro vás lépe, kdybyste přikryli svoji nahotu a odešli z mlatu lásky
do jednotvárného světa bez střídání ročních dob, kde se budete smát, ne však celým svým smíchem, a kde budete plakat, ale ne všemi svými slzami.
Láska dává jen sebe a bere jen ze sebe.
Láska neovládá, ani nechce být ovládána.
Neboť lásce postačuje láska.
Milujete-li, neměli byste říkat: ,V mém srdci je Bůh`, ale spíše byste měli říci: ,Jsem v srdci Boha!`
A nedomnívejte se, že můžete usměrňovat běh lásky, neboť láska, uzná-li vás toho hodnými, bude sama řídit váš běh.
Láska nemá jiné přání než naplnit sebe samu.
Ale milujete-li a musíte-li nezbytně mít nějaká přání, pak ať jsou to tato přání:
Roztát a být jako horská bystřina, zpívající svou píseň noci.
Poznat bolest z přemíry něhy.
Být poraněn svým vlastním pochopením lásky,
a krvácet dobrovolně a radostně.
Probouzet se za úsvitu s okřídleným srdcem a vzdávat díky za další den lásky;
odpočívat v poledne a rozjímat o extázi lásky;
vracet se večer domů s vděčností
a pak usínat s modlitbou za milovanou bytost v srdci a s písní chvály na rtech.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Nádhené, že? A to je jenom jedna stránka ze 144
Ještě dodávám, že jsem se setkal s dvěma vydáními: V žlutém obalu od Onyxu, tu nebrat - divný překlad. A v modrém obalu od Vyšehradu, tu vzít - vynikající překlad!
Upravil(a) Pedro (8. 9. 2006 11:34)
Není tady
Pedro, zrovna včera jsem jí dočetla
A to mi ležela v knihovničce asi deset let....
Není tady
To Ti trochu závidím, Bublinko... Protože, když jsem četl tuto knížku poprvé, zažíval jsem jeden z nejsilnějších zážitků svého života. A vždy, když si na ty chvíle vzpomenu, projede mnou energie od paty až k hlavě a mám mrazení v zádech...
Není tady
To zní tak nádherně.., ale ve světě, který se klaní požitku, je to jen nekonečná mystifikace! Protože láska je věrná, ne promiskuitní. A když to Chalíl psal, rozhodně nemyslel tu, kterou si nakonec vyvolíme.
Není tady
Jak se to vezme Crabate... Pro lásku, jakou měl Chalil na mysli, je naopak tou nekonečnou mystifikací Svět klanící se požitku. Ale já z jeho slov cítím sílu, která má naději to onomu světu naznačit. Právě proto, že to zní tak nádherně...
Není tady
Když už jsme se dostali k tomu Prorokovi, nemohu sem nedát ještě jeden úryvek:
O POZNÁNÍ SEBE SAMA
A jeden z mužů řekl:
Promluv k nám o POZNÁNÍ SEBE SAMA.
A Mustafa odvětil:
"Vaše srdce v tichu poznávají tajemství dnů a nocí. A vaše uši žízní po hlasu poznání vašeho srdce. Chtěli byste ve slovech poznat to, co jste vždycky znali v duchu.
Chtěli byste se dotknout prsty nahého těla svých snů.
A je dobře, že to chcete.
Skrytý pramen vaší duše musí nutně vytrysknout a se zurčením spěchat k moři.
A vašim zrakům se odhalí poklad vašich bezedných hlubin.
Ale nehledejte váhy, které by zvážily váš neznámý poklad.
Nepokoušejte se měřit hloubku svého poznání tyčí nebo olovnicí.
Neboť vy sami o sobě jste bezmezným a nezměrným mořem.
Neříkejte: "Našel jsem pravdu", ale raději řekněte: "Našel jsem jednu pravdu."
Neříkejte: "Našel jsem cestu duše", raději řekněte: "Potkal jsem duši, kráčející po mé cestě".
Neboť duše kráčí po všech cestách.
Duše nekráčí přímočaře, ani neroste rovně jako rákos.
Duše se rozvíjí jako lotos s nesčetnými plátky svého okvětí."
Není tady
Pedro napsal(a):
To Ti trochu závidím, Bublinko... Protože, když jsem četl tuto knížku poprvé, zažíval jsem jeden z nejsilnějších zážitků svého života. A vždy, když si na ty chvíle vzpomenu, projede mnou energie od paty až k hlavě a mám mrazení v zádech...
Pedro, tak to spíš závidím já Tobě
Mě se ta knížka líbila, určitě se k ní budu i vracet a hledat v ní moudrá slova, když to budu potřebovat, ale žádný extra silný prožitek to teda nebyl.
Crabe, jak jsi přišel ve slovech Džibrána na promiskuitu?
Ať jsem hledala jak jsem hledala, tak jsem jí tam nenašla
Není tady
S tématem to úplně nesouvisí, ale pro mě byla takovou osudovou knihou Exupéryho Citadela. Ta se mnou zamávala důkladně. Zpětně si myslím, že hlavně proto, že ve mně byla spousta věcí nazrálých k přerodu. Čtenář a slova se musí potkat v pravý čas...
To vůbec nevadí, Bublinko... Jak říká Judita, moudrost těch pravýh slov si každeho v pravý čas najde. Proto také hledající tolik čtou doufaje, že mezi řádky naleznou, co hledají. Ještě že je tu tolik nádherných knih od realizovaných autorů, jako například Citadela
A co jiného, než vlastní cit probouzený v nás moudrostí slov, když naše duše uzrají, nás může vést v klidu po duchovní cestě..?
Není tady
Ne ve slovech Chalíla, Bublinko, v činech tohoto světa. Ale Pedro to pojal správně, když to otočil. Odtud na celou věc pohlédnout. Avšak z mého hlediska to nestačí. Proč?., je ovšem na sáhodlouhou diskusi, jelikož problém zasahuje do všech směrů, do veškerého lidského konání. Možná tuto otázku otevřeme samostatně.., ale až v novém foru.
Jinak mám podobný zážitek, Judith, Citadela byla mou úvodní knihou do duchovní sféry a nikdy jí nepřestanu ve svém nitru vzdávat hold. Přesto se však alespoň v náznaku pokusím o vysvětlení:
Džibrán z hlediska naší touhy i meditativního vnoru je hluboce pravdivý. Avšak z pohledu hledajícího, který prochází Cestou utrpení s mečem v ruce, aby neustále bojoval se stíny vlastní mysli a cíl pořád v nedohlednu!., je zavádějící, protože nás svým způsobem nabádá, abychom meč odložili, usedli na palouk a nechali se unášet do pohroužení.
Avšak nelze slučovat pojmy!
Buďto se na cestu boje nevydáš, pak je správné usednout a hledat formy jiné, avšak jakmile jednou do bitvy vstoupíš, musíš jí projít celou a zvítězit. Nebo se o to alespoň pokusit! Pokud však před nepřítelem umdlíš, či odpočineš, utne ti hlavu.
Proto ve mně Džibrán vyvolává až těžké deprese, protože všechno je tak krásné, ovšem jakoby stvořené pro neznámý vesmír, který má odlišně myslící bytosti, s jinak postavenými etickými normami i jiným cítěním. To se jim to kráčí, když nemusí podstupovat ten lítý boj krvavé řeže!..
Ovšem přetransformováno do našich podmínek se principiálně vlastně jedná o složení zbraní, vzdání se nepříteli. Protože protivník nebude váhat a využije naší slabosti, aby nás dostal. Všechno je to o tom, jak lidská společnost má nastavené ego. A já si troufám tvrdit, je na tak nízké vývojové úrovni, že bez boje to zkrátka nepůjde. Mírumilovnou, meditativní cestou může jít až člověk, který už všechny tyhle nelítostné bitvy vyhrál. (Samozřejmě především ve svých předchozích životech.) Avšak nejde tady o jedince. I když ten zajisté může dojít i navzdory společnosti, avšak vždy za cenu, že ztratí to nejcennější. (Tohle je prostě daň, kterou zaplatí.) Celé lidství respektive táhne tu káru společně a je právě na takové úrovni, jako nejslabší jeho článek. Proto se do jisté míry silní obětují, aby pomohli těm, kteří si pomoci nechají. Protože bez nich sami nedojdou! Jsme natolik provázáni, jako by se ve výsledku jednalo jen o jednu jedinou bytost! (Však vám to tady Pedro již říkal.) A jestliže ta má v sobě bezohledné egoistické stíny, máme je i my také.
Tak nevím, jestli jsem byl dostatečně srozumitelný. Jak říkám, je to na mnohem hlubší debatu, tohle se nedá vyřešit jen tak nějakým článkem. Každopádně jsem chtěl říci, že pouhá motivace krásy nestačí k tomu, abychom došli cíle. Člověk pro ni musí nalézt odvahu i zemřít. Obětovat sám sebe ve jménu něčeho vyššího. A tím se dostáváme do úrovně Exuperyho, opouštíme hladinu Chalíla.
Není tady
Tady zas hledíme z odlišných perspektiv, Crabe. Z hlediska našeho ega je vše komplikované a složité. Z hlediska našeho ducha - zas vše jednoduché a prosté. Je třeba mít na paměti obě dvě strany síly - tu temnou i tu světlou. Žádnou z nich nelze podceňovat a zapomínat na ně. Bojovat se svou temnotou a nebýt si přitom vědom svého světla - je velmi bolestivé, vysilující a nevedoucí k víťeztví. Mít však na paměti jenom své světlo znamená zapomínat na okolní svět a být k němu netaktní! Jedno je jisté - nelze svým menším egem porazit své větší ego a naopak! Vždy se nakonec spojí, aby se posléze zas rozštěpily a bojovaly spolu. Pořád dokola, dokud se neunaví natolik, že ulehnou bolestí a vyčerpáním... A to je příležitost pro Duši, jejíž vědomí je tím bitevním polem - naším vědomím..! Ne však proto, aby se na naše rozpolcené a krvácející ego vrhla a dorazila jej. Nýbrž proto, aby spatřila nesmyslnost jeho vnitřních bojů! Přesně tak se v našich duších rodí uvědomění. Duše ve skutečnosti nikdy nebojuje, jen se dívá a vždy, když dozraje čas a utichnou polnice, odkryje v našem vědomí uvědomění... A tento sled bojů trvá tak dlouho, dokud není odkryto tak velké uvědomění, jenž je schopno nastolit klid zbraním!
V podstatě není rozdíl mezi Džibránovým Prorokem a Exupéryho Citadelou. Stejně, jako není rozdíl mezi Křesťanstvím, Budhismem, Hinduismem, Islámem, Taoismem, Jógou, atd... V tom všem je zakódovaná odvěká čistota, síla a krása našich duší. Vše je to o zde již mnohokrát zmiňovaném odkrývání. Naše duše jsou obaleny vrstvami ega, stejně jako je naše planeta obalena vrstvami atmosféry. Vědomí Duše, jejíž přirozeností je touha dohlédnout až do nejzažších hlubin vesmíru, musí postupně projít všemi těmito vrstvami atmosféry našeho ega. Musí překonat své gravitační síly a odpoutat se od nich... Ani bouře a poryvy živlů jej nesmí zastavit... Ani nečistoty v ovzduší... Naše vědomí musí být postupným uvědomováním si - zjemněno natolik, že těmito vrstvami pronikne stejně, jako paprsek proniká temnotou a ta na něm neulpí!
Já tvrdím, že doba je již velmi zralá, Crabe. Ego společnosti je již velmi znavené. Stejně jako ega jednotlivců. I když se to možná nezdá. Cítím kolem sebe mnoho duší, kterým by stačilo se v tichu zaposlouchat do slov Chalílových, stejně jako do slov Exupéryho, anebo jiných - v nichž je uložená moudrost čistoty a krásy. Nebyl bych tam kde jsem, kdyby tomu tak nebylo a vše by se mi zřejmě zdálo beznadějné, kruté, bolestivé,.. Ale není tomu tak!
Děj se co děj, já věřím v naději a světlo pro všechny, takové je mé přání
Upravil(a) Pedro (11. 9. 2006 8:23)
Není tady
Jasně, že musí existovat Naděje. Vždyť jinak by ani nebylo možné kamkoli dojít. Ale patřím prostě k těm, kteří se dole probíjí obtížným terénem. Nemohu říct, jak nejsem schopen nikdy vzlétnout, ovšem po těchto průhledech do jiné reality zase dosednu na zem, rychle se zorientuji a klestím si cestu dál.
Vím, jak to tady dole funguje. Rozeznávám nejjemnější náznaky Zla dávno předtím, než se v zatáčce objeví. Také vidím siluety okřídlených bytostí, kterak brázdí vzduch nade mnou. Hvozd, v němž se ocitám, ke mně hovoří tichým hlasem, rezonuje všechny stavy, co sám prožívá, i mé pochybnosti o šťastném konci, psychické roztříštění, nedůvěru sama v sebe.
Nejsem slepý, abych neviděl vznášející se bytosti, dokonce mě občas k sobě zvou, ale já dál paličatě setrvávám na své cestě, protože mám vůči jejich pojetí veliké výhrady. Takové, které tu nemohu ventilovat, neboť jsou z jiné úrovně bytí. Ano, závidím jim jejich křídla, to zcela poctivě přiznávám, ale nemohu vyměnit svůj úděl za jejich, i když na něj prý mám dědičné právo.
Kdyby tu teď byla Pandora, tak by se dočista rozchechtala, protože ona už o mně tohle všechno ví. A smála by se právě tomu, že si konečně také dosah způsobu volby života uvědomuji. Jenomže, další zádrhel, tohle já přeci o sobě poznal už dávno. A proč jsem se tedy nespojil se svými bratry i sestrami kroužícími vysoko na obloze?.. Protože.., již jsem to zmiňoval před chvílí: Jiná úroveň bytí.
A tak si klestím cestu dál a bojuji se stíny. A protože jsou to stíny moje, vycházející ze stejného těla, někdy tak účinně, až jsem celý posekaný. Ale je mi to jedno. Není hanbou na této cestě zemřít. Spíše je hanbou vzlétnout a své naděje nenaplnit, protože se jich člověk vzdá ve jménu nějakého pomyslného ideálu rozmáchlých křídel nad tíhou světa. Druhá sféra už nade mnou dávno zlomila hůl, jako já nad ní. Přesto však mi občas přelétnou nad hlavou a pozdravíme se.
Proč tady tohle všechno vlastně říkám?.. Jako odpověď na předchozí článek, protože některé formy jití nemohu přijmout. Avšak ne proto, že bych je neznal, nenapadly mne. Ale proto, že s nimi zkrátka nesouhlasím. Z mého hlediska jsou nedostačující, nenaplňující, špatné. Avšak tím nechci říci, že by ve skutečnosti špatné byly! Toliko pro mne.
Nejdokonalejší pohyb je let. Proč by tedy člověk nevzlétl, když může. Proto přirozeně dávám za pravdu Pedrovi, neboť to vidí skrze meditaci shora. Já se však budu prosekávat zatvrzele dál a vůbec mi to nepřipadá jako pochybný úděl. A až mě zas napadne nějaký stín, oženu se po něm ostrým břitem.
Není tady
Crabat: myslím, že ti rozumím; a chvílemi mám pocit, že čtu Božskou komedii Také jsem zvolila cestu temným hvozdem. A ačkoli mám dojem, že na konci té druhé pěšinky by mě čekalo spíše označení psychotik než vizionář, věřím, že to nesnižuje váhu mého rozhodnutí působit v tomto světě a skrze něj dojít naplnění a vysvobození.
A ráda bych zde zmínila knihu A. Arrienové Archetypy šamanské tradice (Duchovní cesty vnitřního bojovníka, léčitele, vizionáře a učitele), Portál 2000.
Já Tvé cestě rozumím, Crabate... A zcela ji respektuji, stejně jako všechny cesty, všechny úrovně i sféry bytí... Nepochybuji o tom, že nakonec dorazíš tam, kam míříš, neb máš udatné srdce. A vidím i Tvá křídla a dráp... Neboť se jako orel vznášíš nad krajinou svých snů a hájíš svůj vzdušný prostor před potemnělou havětí soumraku. Nepochybuji, že jej jednou vyčistíš, neboť ze skály, na které hnízdíš, je dobrý rozhled
Není důvod cokoliv zavrhovat či vyzdvihovat do popředí. Do duchovní osnovy, která je pevná, jsou zasazeny tóny našich životů a z nich už si pak skládáme své melodie sami. Dobré je snažit se, aby zněly libě nám i ostatním. Není to snadné, proto si nic nedělejme z toho, že občas vyloudíme falešný tón Důležitá je snaha, nic víc...
Není tady
Děkuji přátelé za pochopení a duševní podporu. Ani jsem nedoufal, že právě tam, dole, by odněkud mohla přijít. Je to, jako když stromy ševelí: "Vidíme tě a jsme s tebou." Až dodnes jsem právě slýchal jen zamítavý postoj vznášejících se bytostí z druhé sféry. O to více si cením vašich slov.
Prales je zádumčivý, nehostinný a zachmuřený k tomu, kdo nerozeznává jeho vnitřní melodii. Rozhněvané stromy prožitým utrpením odmítají každého návštěvníka, jenž s okolím nesplynul, nestal se odhodlaným jít za každou cenu dál. Jen když jejich varování neposlechne a přesto ho uslyší, absorbuje v hlubokých vyzařovaných vibracích a uloží v sobě, teprve tehdy ho přijmou a začnou signalizovat skryté nebezpečí.
A věru je čeho se bát. Při zemi, jakož i nahoře ve větvích rozpoznává stíny, které jsou odrazem jeho vědomí. Není možné definovat každý, neboť je jich tolik, ale některé k němu postupují, přibližují svůj výpad trhavými, závratně rychlými pohyby a snaží se do něj vstoupit. Uvědomí si, že jejich zdroj pochází z něho, ale nyní odražen prostorem, jakoby přezrcadlen, vytváří novou osobitou entitu, která se neúprosně dožaduje navrácení zpět! Jakmile by se však spojily s prazákladem, pohltí ho, získají nad ním nadvládu. Tehdy by se s odosobněnou myslí mohl rozloučit.., zůstala by jen možnost, již navěky otročit stínům!!
Tenhle boj získává neúprosné zabarvení, jež se projeví krvavými šrámy na vlastním těle. Bez kvalitní zbroje Poznání a štítu Víry by vůbec nepřečkal první útok. Nejhorší na celé věci je, že meč má dva břity, když zasáhne stín, zraní tím i sám sebe. Pokud by se však jen bránil, nadlouho ho v odstupu neudrží, prostoupí jím, prosákne do podstaty. Jediný temný stín pak pozmění jeho mysl, přivolá další.., otevře se jim... Tak nad ním získají nadvládu, zformují ho, podrobí svým záměrům.
Přesto však původně vyvěrají z něho, proto nutně potřebuje docílit stavu, začít je v sobě rozpoznávat, namapovat jejich vlastnosti, identifikovat odkud povstávají.., ještě než v reálném prostoru zaútočí. Pak stačí namířit prst a ukázat na zdroj. Tehdy se nepřítel rozplyne.
Existují tedy dvě formy přístupu: Vlastní lítý boj a Moudrost. - Avšak buďte moudří, když na vás někdo útočí, chce si vás podmanit, pohltit vědomí. V takovém okamžiku už není čas na hloubání, pátrání v sobě. Člověk se prostě jen reflexně brání. Ale až dosedne na zem, při odpočinku, kdy zrovna nikdo nepřilétá, tudíž les vyhlásí příměří, tehdy vznikne na chvíli příležitost se zahledět dovnitř, do podstaty. Nevědomá bytost se potom baví.., avšak ten, kdo již má nějaké poznání, rozjímá, přemýšlí, vědom si příštího boje. Než se prostor zatáhne, promění v Peklo a stíny znovu zaútočí.
Není tady
Judita napsal(a):
S tématem to úplně nesouvisí, ale pro mě byla takovou osudovou knihou Exupéryho Citadela. Ta se mnou zamávala důkladně. Zpětně si myslím, že hlavně proto, že ve mně byla spousta věcí nazrálých k přerodu. Čtenář a slova se musí potkat v pravý čas...
Přijde mi, že když v člověku cosi nazraje ke změně, k přerodu, tak tím spouštěčem nemusí být ani žádná duchovní kniha, ale klidně třeba i jídelní lístek
Není tady
Crabe, Pedro, Vaše slova se tak hezky čtou, ale stejně jim asi nerozumím.
To bude tím, že jsem rozum na nějakou dobu poslala na dovolenou
Ale stejně za ně díky, určitě ve mě (jakož určitě i v ostatních) nějakou stopu zanechávají
Není tady
V Božské komedii je také řečeno vše, Judito... A mezi vizionářstvím a psychotismem je vzdálenost - asi tak na jeden úkrok, často ani to ne
Pravdu díš, Bublinko. Jídelní lístek, nebo třeba dětské omalovánky.., to je fuk. Záleží na stupni oné zralosti
Jojo, Crabate, každý máme svůj strašidelný les, své soukromé stíny, své osobní nepřátele.., vzešlé z dávných i nedávných hlubin naší nevědomosti... A je to přesně, jak říkáš - bez boje se to neobejde! Naštěstí je člověk tvor učenlivý a má možnost své bojové umění neustále zdokonalovat. Prvním stupněm je rozlišit nepřítele. Druhým stupněm je studium nepřítele. Třetím stupněm je naučit se zrcadlit energii nepřítele, proti němu samému (nejvíce bolestivé) Nu a čtvrtý stupeň je mistrovství - už není s čím bojovat - žádní nepřátelé..! Takto postupně se rodí moudrost. Ani v meditaci to jinak nejde
Není tady
Už v době totality se ke mně dostal úryvek z knihy Prorok týkající se výchovy dětí. Natolik mě zaujal, že ač sama tenkrát bezdětná, jsem si ho uschovala a až se mi narodil syn, často jsem se k němu vracela (a vracím). Ŕídím se jím. Knihu samotnou jsem však nečetla, ale už dlouho se ji chystám koupit. Proto tedy děkuji za radu ohledně překladu.
Není tady
Také se ke mně minulý týden dostala kniha, která odpovídala na mé otázky, které jsem snad už "zapomněla" ...
Odpověděla na ně v pravý čas a dala můj život do nové perspektivy. Vše sjednotila. Všechno co jsem do dnes zažila a naučila se najednou dostalo smysl i jednotný cíl.
Judyno, doufám ,že i ty brzo dostaneš odpovědi na své otázky.
Mnoho dobrého.
Není tady
Děkuju Pag.
Není tady
Můžu se přidat? Já měla s babičkou nádherný vztah a velký a silný citový pouto.Byly jsme na sobě hodně závislý a chodila jsem za ní skoro přes den.Zemřela(před 4 lety) a já mám dodnes pocit, že je nademnou, hlídá mě a snaží se mě vést.Často se mi o ní i zdá a ve snu reaguje na to, co právě prožívám ve svým životě a tím mi vždycky poradí. Věříte tomu? Nebo je to třeba jen tím, že jsem na ní byla fixovaná a nemůžu se smířit s její smrtí?!?(zemřela totiž poměrně mladá a nečekaně a náhle)
Není tady