já mám řidičák už 9 let.Dělala jsem ho tehdy s nejlepší kamarádkou, vzájemně jsme si hlídaly děti.Nebýt jí,asi ho dodnes nemám,neodhodlala bych se sama.
Měli jsme tenkrát škodovku 120 tak jsem se nebála,že to někde odřu. Jezdila jsem dost,manžel mě chválil, že jezdím dobře.Pak jsme si pořídili Opel Astra v kombíku a nastal problém s parkováním.Neumím parkovat na zrcátka,vzadu byla černá fólie,takže jsem jezdění omezila na naučené trasy a do centra nejezdila vůbec, tam se parkuje blbě.Teď máme 2 roky Passata opět kombík (velké,drahé auto) a já když si představím,že mám někam jet, bolí mě břicho.Když se překonám a vyjedu, spadne to ze mně, ale stejně jezdím málo a v zimě vůbec.
Jsem ráda, že je nás takových víc...Kolikrát si nadávám,vím jak by mi to usnadnilo práci a ušetřilo čas.Člověk je najednou nezávislý.Asi bych potřebovala menší ojetý vůz.
Začínám se bát i jako spolujezdec.Když máme jet někam na dovolenou,radši bych nikam nejela,nemám ráda dlouhé trasy.Navíc vím,že mně čeká střídání za volantem v neznámém terénu a nezřídka  nad ránem,kdy je tma.Manžel totiž rád jezdí na noc.

Áda1 napsal(a):

Ahoj, taky nemám řidíčák, taky se bojím aut, už dva roky se rozhoupávám, že si ho udělám, ale pořád zůstávalo u slov. Manžel naléhá, zaměstnavatel naléhá, i když auto v zaměstnání nepotřebuji. Kolikrát jsem jela tramvají a na křižovatkách koukala kdo řídí, většinou to bylo půl na půl chlapi i ženský, dřív nebylo ženskou za volantem vidět.............letos jsem dostala pecku do zad, manžel mi byl nevěrný, vyzradila jsem mu že to jeho sladké tajemství vím i já na začátku srpna............no a v září jsem se přihlásila na autoškolu, chtěla bych být samostatná na něm nezávislá, nevím co od něj můžu čekat příště, byla jsem tam podruhé, už na první hodině, po nás chtěli nahlásit jízdy, bohužel já ještě řídit nebudu nemám výpis z rejstříku trestů a bez toho se nedá řidit, ještě si tak 14 dní počkám, bohužel jsem si vybrala autoškolu, kde není žádné parkoviště nic, hned první jízdy jdeme do provozu. Ale nevadí, manžel mě učí řídit na parkovišti, takže už neěco umím..........neboj to zvládneš, jak říká moje kámoška, nemusíš být žádný drak, hlavně že dojedeš kam potřebuješ i kdyby jsi měla jet 30 km/h

jízdy na parkovišti jsou o ničem,leda se tam učit parkovat mezi kužely..Já také jela první jízdu na parkoviště, on mi vysvětlil pedály (to jsem už uměla).Řekl rozjeďte se,zastavte.Výborně,tak jedem a jeli jsme z Českých Budějovic na Hlubokou a zpátky.

Leny, já jsem udělala řidičák na třetí pokus, pak nejezdila asi 7 let, manžel mi v tom strašně bránil, pak se něco zlomilo a já po těch 7 letech si zaplatila jízdy u dobré autoškoly. Stojí za to do toho investovat, moc mi to pomohlo překonat ten první strach. Samozřejmě že strach tady bude stále, ale menší a menší. Rozhodně to nevzdej, ta svoboda pohybu je úžasná. Nejdříve jsem jezdila pouze jednu tu stejnou trasu, v očích smrt, ale jela jsem. Pěkně pomalinku, nenechat se znervóznit. Dnes si už zajedu i o dost dál. Bylo by taky dobré, kdyby si někdo mohl k tobě sednout. Někdo kdo není nervák. A musím uznat, že teď už jezdím docela dobře, sice trochu je problém couvání, mám krávu auto a nějak si od té doby připadám jistější, možná drzejší a průbojnější. Když si vzpomenu, jak jsem táhla dvě nákupní tašky a dítě vlakem......... no, teď je to balzám, tak do toho!!!!

Judita napsal(a):

Holky, fakt stojí za to si řidičák udělat a jezdit, i pro ten pocit, že jste překonaly své obavy a prostě jste to dokázaly! Mimochodem mojí skorotchýni bylo přes padesát, když šla do autoškoly, a zvládla ji.

Ja ridicak mam, ale bojim se jezdit, ale strasne by mi to pomohlo , protoze mi to brani v tom , co bych vsechno mohla absolvovat, kdybych byla schopna se dopravit na misto urceni.Takhle bud vsechny aktivity musim vzdat nebo se porad nekoho doprosovat, jestli by mne vzal. Strasne mne to s.... Ted se odhodlavam k  dalsimu pokusu to jeste zkusit.

Jéje já nejsem sama.   Řidičák jsem sice udělala napoprvé ale jezdila jsem asi jen 3 měsíce pak byla zima a náledí, na to jsme si koupili náklaďák, tím jsem nejezdila vůbec a teď po 10 letech mě manžel nutí protože koupil nové auto ale velkou drahou "krávu". Fakt z toho mám hrůzu a silně uvažuju o tom, že si pořídím maličké autíčko nejlépe automat a pak snad budu jezdit

Leny, drzim pesti, to zvladnes!!! Ja jsem ridicak udelala napoprve, ale pak uz jsem 4 roky nejezdila vubec. Ted v srpnu jsem si koupila auto a zacal pro me tezky boj. Bydlime primo v centru Brna a znamena to pro me kazdodenni cesty ve velkem provozu. Nejprve ridil pritel, ale jelikoz mam praci 50km od Brna, nezbylo me nic jineho nez se vydat na cestu. Prvni dny jsem nemohla ani dospat, cekala me cesta pres centrum a pak, kdyz uz jsem byla za Brnem...celkem jsem se uklidnila...Takhle jsem jezdila 2 tydny a ted, asi po mesici muzu rict, ze uz se v klidu vyspim. Jsem sice nekdy lehce nervozni,ale jak kdy, v aute se neda nic moc predvidat a clovek musi byt neustale ve strehu. Proste to chce zahodit strach a JEZDIT. Ted se mi to mluvi, ale vim presne, co ted citis. Drzim ti mocmoc pesti!!!!!!!!!

Lenuska napsal(a):

Ahojky holky , i já jsem na tom podobně, bude to rok co mám řidičák a připadám si nemožná!!!!! Jezdím cca 4 měsíce tak nějak pravidelně, to znamená když někam jedem, někdy třeba 14 dní ale nejedu, ale stále s přítelem, který se mě bojí pustit samotnou a ani já bych si netroufla... Jsem zmatkař, nervák, prostě mám všechny ty vlastnosti, který by řidič mít neměl.....  Holky, je tu některá z vás, která je taky zmatkař a nevěří si, nemá moc odhad a přesto se naučila jezdit...?? Já si prostě myslím,že na to fakt nemám... A nějaký parkování apod.  to už vůbec ne. Kamarádka mi říká, že dokud bude on sedět vedle mě, tak budu jezdit takhle,že musím sama a donutí mě to se soustředit a tak, ale já nevím, kdy tam neseděl, tak to prostě nezvládnu.... Zrovna dneska šel s kamarádama ven a chce přijet kolem půlnci a nemá se jak dostat domů, protože už nic nejede a tak moc ráda bych pro něj přijela, ale kvůli tomu musí přespat u kamaráda nebo pro něj přijede táta, kterej se bude divit, proč já pro něj nemohu přijet....
Prostě - když jedu s ním, je to tak nějak v pohodě, občas udělám nějakou blbost, ale pořád je to jízda jak v autoškole, nevím, pomalu se začínám smiřovat s tím, že jsem ten typ, který prostě nikdy nebude sám řídit auto:(

Klid Lenusko, ja jsem nervak a to poradnej, kdzy se mnou jede pritel, jsem protivna a delam chyby, kdyz jedu sama do prace, je to pohoda. Musis se odvazit jezdit sama.Uvidis ze to pujde!!!!!!!!!

Holky, všechno je to jen o zvyku. Řidičem se člověk nerodí, ale stává a to častým ježděním. S častým ježděním opadává i přehnaný strach. Každý ví, že řízení je nebezpečné, ale tzv. dobří řidiči jsou ti, co se myslí, že se nemůže nic stát, že jim se nehoda stát nemůže, páč jsou skvělí řidiči. Možná je to trochu přehnané, ale je to tak.

Takže jediné co pomůže je jezdit a jezdit, nic jiného.

Svas - no jo, vyhlásili mě za maskota autoškoly :-)). Ty první jízdy jsem neudělala kvůli nervozitě, tak jsem se klepala,že jsem nebyla schopná vůbec ničeho, policaj mě po pár metrech od volantu vyhodil a zbytek dojel instruktor. Při dalších pokusech jsem vždycky udělala nějakou blbost, prostě peklíčko...ale nakonec to dopadlo dobře a papíry mi daly, ale kolik mě ta kartička stála času a peněz :-)).  A taky trvalo dost dlouho, než jsem se dostala opravdu do pohody, kdy pro mě není událost týdne, když jedu autem nakoupit :-).

Tak tohle znám. Měla jsem panický strach z řízení po autonehodě (dvě zrušená auta, ale díky bohu bez zranění).  Přestala jsem úplně jezdit a dva roky jsem ani nevycouvala z garáže. Naprosto Tě chápu, ty pocity jsou příšerný. Nakonec mi z toho pomohl táta. Byl úžasně trpělivý, dokopal mě k tomu, abych za ten volant sedla a jela. Vydali jsme se na výlet přes půl republiky, já projížděla každou zatáčku dvacetikilometrovou rychlostí, no děs! Když jsme se vrátili, já měla o 4 kg míň, ale ten strach byl o poznání menší.  Jednoduchý to teda nebylo, ale povedlo se.
Poradila bych Ti kondiční jízdy v autoškole, a hlavně, jak už ti tu někdo radil, nenechat se vystresovat od ostatních "řidičů", kteří s radostí na každého začátečníka troubí, klepou na čelo apod.
To je jejich nedostatek inteligence a ne Tvůj problém.
Určitě to zkus, dokážeš to! Moc držím palce!

ja som si myslela že vodičák si asi nikdy neurobím. odmala som sa bála sedieť na ľavej strane v aute, v autobuse. to že ma míňali autá v takej rýchlosti ma proste desilo.na vodičák som sa prihlásila keď som mala 20 z jediného prostého aj keď vlastne blbého dôvodu.mne sa páčili ženy za volantom. sestra, kamošky... ako sedia, ruku na volante, druhú na riadiacej páke, tá samozrejmosť s akou preradzovali. dobre to vyzeralo pred prvou jazdou som mala taký strašný strach, som si uvedomila že budem sedieť na ľavej strane, autá pôjdu popri mne. ale zvládla som to a odvtedy šoférovanie milujem. teraz ja vyzerám dobre s rukou na volante a druhou na páke a preradzujem rýchlosti
strach sa proste musí rázne prekonať. ale pavúka nechytím

Poslušně hlásím že jsem projela napříč Brnem, i když s pomocí malého podvodu, vyrazila jsem v šest ráno - provoz nebyl žádný, ale příště už se nebudu bát ani zua dne - třeba

Milá Leny, z vlastní zkušenosti mohu poradit jen toto: jezdit sama, aby tě nikdo nestresoval a tak postupně, tím, že získáš jistotu, zaženeš i všechny strachy. Radily posadit na zadní sedačku a požádat je, aby byli zticha. Nepomůže-li, dělám to dost drsně, ale zabírá: Upozorním ústně, neradit! Nezabírá? Varuji - žlutá karta. Nezabírá? Zastavím a pasažéra vysadím - červená karta. Odjedu pryč a dle podmínek se pak pro něj vrátím nebo ne. Výborná metoda, osvědčená, zaručuji ti, že dotyčný již pak ani nepípne......