A hlavně, dodržuj pravidla, jezdi si tak rychle, jak se cítíš jistá a V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ SE NENECH STRESOVAT OSTATNÍMI ŘIDIČI A AUTY. A´t si klidně myslí, že zdržuješ a podobně. V podstatě je třeba zvládnout technicky vozidlo, protože pak máš čas na to hlídat si ty ostatní kolem. Prostě nic neuspěchat. uvidíš, jak to půjde, neboj se toho! Hlavně jezdi. neexistuje jiný recept. prostě jezdit, jezdit, jezdit. Napřed zaběhané trasy, až naroste jistota, tak se sama budeš pouštět dál a bude se Ti to moc líbit

Leny, co bys na to neměla. Jen je potřeba jezdit opravdu každý den aspoň pár kilometrů. Já jsem si dělala řidičák před dvěma lety, pak jsem rok nejezdila a potom jsem dostala auto. Zaplatila jsem si pár kondiček v autoškole, přítele jsem do toho nechtěla tahat, protože už vím, že když ho mám vedle sebe, jedu jako debil, protože mám z předchozích let zafixované, že on je řidič a já spolujezdec. První samostatná cesta byla velký adrenalin, i ta druhá, třetí, třicátá... První tři měsíce stačilo dva dny neřídit, abych si připadala zase jako totální začátečník. Opravdu bezpečně jsem se začala cítit po půl roce, to už ve mně klíčky v ruce nevyvolávaly vůbec žádné pocity. A za dalších pár týdnů jsem se začala směle pouštět do objevování nových tras...

Možná to chce prostě jen vydržet. Možná máš v podvědomí nějaký blok s autem, pak bych ti doporučila kineziologii.

Leny napsal(a):

No to jsem už několikrát zkoušela.Vždycky když jsem věděla, že budu jezdit, noc před tím už jsem nespala, za volantem se klepu - a nakonec to vzdám. Snažila jsem se naučit alespoň trasy školka, škola, obchod, ale nějak asi na to nemám

A na čo myslíš, keď sa klepeš za volantom? Možno si celá rozhádzaná z rozvodu a máš nízke sebavedomie. Možno aj vďaka tomu si neveríš, že to zvládneš..... Ak je to tak, tak ti rozumiem. Ja som tieš opätovne začala jazdiť až po rozvode. Ale dala som si načas. Asi dva mesiace som mala auto a stále som sa na to necítila. Až tá kamarátka ma donútila... A potom som si tvrdohlavo povedala, že toto zvládnem. Určite mi pomohlo aj to, že ma manžel deptal, čo i len pri malinkej chybičke, preto som sa raz nahnevala a povedala som si, že s ním a vedľa neho jazdiť nebudem. A potom sa mi do tváre vysmieval, že ja v živote jazdiť nebudem..... Preto som si povedala, že ten svoj strach musím prekonať! Nie som o nič horšia než on a ostatní, ktorí jazdia!
Skús si uvedomiť ako ti auto uľahčí život s nákupmi, deťmi, atď. Ušetríš kopec času, ktorý budeš môcť využiť pre seba a svoje deti. Daj si čas, nesil to. Možno sa raz ráno zobudíš a povieš si, že idem do toho.....a budeš na seba pyšná a hrdá!

Tak to znám taky. Řidičák už mám sice asi 4 roky, ale nikdy jsem vlastně nejezdila, jen takové to popojíždění dvakrát do roka, když někdo potřeboval někam odvézt. Ale nikdy jsem nejezdila sama, vždycky vedle mě seděl přítel a radil mi. No ale teď jsme si koupili druhé auto a mně nastal obrovský problém. Bydlím na malé vesnici a dojíždím do práce každý den přes 100 km (několika autobusy) a večer se vracím dost pozdě, a to už k nám samozřejmě nic nejede. Takže pro mě vždycky musel někdo přijet, 20 km tam a 20 km zpátky. No a tak jsem teď obdržela klíče od našeho starého péži a bylo mi řečeno, že od těď už se budu vozit sama
Řeknu ti, první jízda byla strašná, děsně jsem se bála, ale musela jsem, a tak jsem jela a jak vidíš, přežila jsem
A už takhle jezdím měsíc. Pořád se bojím, pořád se mi nechce, ale pomaličku si zvykám (co mám taky dělat jiného ), sice nevidím žádné extra zlepšení, ale už se nebojím tolik jako dřív, auto v protisměru už ve mě nevzbuzuje pocit hrůzy, dokonce jsem se minulý týden vyhnula velkému náklaďáku se slámou a v autě si běžně zpívám (možná tak zaháním strach )
jezdím tak, jak se cítím, někdy rychle, když si nejsem jistá, jedu klidně 60 a nechám ostatní, ať mě předjedou
Tak se neboj, když jsem to zvládla já, zvládneš to taky

tuhle hrůzu z řízení dobře znám. Řidičák mám asi 7 let, z toh jsem jezdila dohromady tak pár měsíců. POsledních 5 let nejezdím vůbec. Nejdřív nebylo čím a pak jsme s rodičema měli bouračku. Nikomu se nic nestalo, ale já se od té doby strašně bojím sednout za volant. Do práce jezdím busem a i tam mám strach když vidím, že po vedlejší silnici se blíží auto - mám pocit, že to do nás napálí.
Pořád si představuju, co bych dělala, kdybych řídila auto a vznikla nějaká krizová situace - dokázala bych vůbec nějak reagovat? Prostě se nedokážu přemoct a do toho auta vlézt...

Když si nalepíš samolepku začátečník, všichni tě budou předjíždět jako diví... Měla jsem ji tři měsíce a ke konci jsem se tím dost bavila. Hlavně když jednou řídil přítel, jel přes sto a v zatáčce, v kopci nás začal předjíždět kombík se třemi bicykly na střeše

Řidičák jsem  dělala před deseti lety. Ze začátku mi bylo úplně špatně, když jsem měla sednout za volant. Podlamovaly se mi nohy, bylo mi špatně od žaludku, ale chtěla jsem začít po mateřské pracovat, tak jsem musela to auto zvládnout. Manžel je profesionální řidič, ale nechtěl mne učit a  já jsem z něho měla moc velkou trému.  Ze začátku jsem se naučila jezdit jen kousek a postupně přidávala další ulice. Dnes jezdím denně.
Chce to překonat ten začátek a pak už to půjde. Dnes se v autě odreaguji, pročistím hlavu.

Ahoj Leny,mám uplně stejný problém co ty.Jenže já nemám řidičák.Je mi 35 a vždycky jsem se dostala všude vlakem ,autobusem nebo se známíma.Jenže před rokem se manžel naštval a udělal si řidičák.Teď nutí mě,že když to zvládl on tak já taky.Jenže já mám strach.Z ostatních aut a provozu ve městě.Mám strach že neodhadnu vzdálenost a do někoho picnu.Kamarádi se diví že já tehcnickej typ nemám řidičák,ale ten strach je silnější než já.Jendou mě pučil auto na louce a já z toho byla na prášky.Chápu že by to bylo lepší mít řidičák oba dva,už kvůli samostatnosti a dceři,ale nevím jak se zbavit strachu.I když sedět za tím volantem je pěknej pocit.Jindřiška

Ja vodičák mám(ted mala som, než mi ukradli, teraz si ho musím znovu vybaviť), ale používala som ho len ako druhý doklad totožnosti, keď to po mne požadovali. Hovorím, že mi mohli radšej dať zbrojný pas, strieľam o dosť lepšie, ako jazdím.. Reps. už 21 rokov nezjazdím vôbec. Ale tu, kde som, fugnuje MHD hrozne, a ja pomaly dospievam k rozhodnutiu, že si doma kúpim nejakú kraxňu a naučím sa jadziť, možno nie po Blave, lebo to je na blázinec, ale aspoň na chatu(80 km a mizerné spojenie) alebo po Slovensku, po cestách mimo mesto... S potešením čítam tieto príspevky a nasávam odvahu pustiť sa do boja sama so sebou a so svojím strachom(a oprávneným, musím dodať - na mňa spomínajú v autoškole asi dodnes, celých 21 rokov - ale aj ja spomínam na inštruktora, čo ma buď obchytkával-keď som jazdila lepšie, alebo fackal-keď som jazdila horšie...)

No co s tím provedem - pořídíme si řidiče

Tiino, jsi dobrá. No a co, že na pátý pokus, hlavně že ty papíry máš. Já jsem na tom jako holky = bez řidičáku. Ale já se už začínám bát i jako spolujezdec, srdce v krku a neudělám s tím nic. A to můj muž řídí moc dobře, s ním už pomalu jako jediným do toho auta vlezu.

Ahoj, taky nemám řidíčák, taky se bojím aut, už dva roky se rozhoupávám, že si ho udělám, ale pořád zůstávalo u slov. Manžel naléhá, zaměstnavatel naléhá, i když auto v zaměstnání nepotřebuji. Kolikrát jsem jela tramvají a na křižovatkách koukala kdo řídí, většinou to bylo půl na půl chlapi i ženský, dřív nebylo ženskou za volantem vidět.............letos jsem dostala pecku do zad, manžel mi byl nevěrný, vyzradila jsem mu že to jeho sladké tajemství vím i já na začátku srpna............no a v září jsem se přihlásila na autoškolu, chtěla bych být samostatná na něm nezávislá, nevím co od něj můžu čekat příště, byla jsem tam podruhé, už na první hodině, po nás chtěli nahlásit jízdy, bohužel já ještě řídit nebudu nemám výpis z rejstříku trestů a bez toho se nedá řidit, ještě si tak 14 dní počkám, bohužel jsem si vybrala autoškolu, kde není žádné parkoviště nic, hned první jízdy jdeme do provozu. Ale nevadí, manžel mě učí řídit na parkovišti, takže už neěco umím..........neboj to zvládneš, jak říká moje kámoška, nemusíš být žádný drak, hlavně že dojedeš kam potřebuješ i kdyby jsi měla jet 30 km/h