Protože teorie ještě není praxe, chomáčku

Moc se mi líbí reakce Ivany

Leia napsal(a):

Zamilovala jsem se do muže, který byl ženatý, ale toho času již bydlící sám v pronájmu..Co jsem nevěděla bylo, že o záchraně manželství ještě přemýšlí..Oba jsme se do sebe bláznivě zamilovali. Já do toho vztahu šla naplno a byla jsem strašně šťastná..Po pár měsících na mě manželka přišla..a začal psychický teror, výhružky, pláč. Dneska se jí zpětně nedivím, bránila se tak, jak sama nejlíp dovedla..Domluvili jsme se, že se k vůli synovi k ní vrátí a zkusi to urovnat. Tenkrát jsme tomu opravdu oba věřili a já na to chtěla zapomenout a prostě to nechat být. Na jednu stranu jsem věděla, že „jen“ kvůli dětem se manželství zachraňovat nedá, ale zjistit to museli oni dva...Vydržel to měsíc. Během dalšího roku jsme se rozcházeli a scházeli a já jsem se stala typickou milenkou ženatého muže..Nikdy jsem to nechtěla a naopak „ty holky“ jsem ani ne odsuzovala, jako litovala, že si nejsou schopny najít „normálního“ chlapa.. Myslím, že jsem byla hodná milenka, jak psala kdysi Feuria, vždycky chápavá a hodná, připravena vyslechnout a poradit..Byla jsem myslím už částečně schizofrenní. Na jednu stranu jsem ho strašně milovala a šíleně mě bolelo, když byl s ní, všechny ty večery, víkendy. Na druhou stranu jsem se snažila ho chápat, chápat jeho manželku a hledat cestu jak z toho ven..Byly doby, kdy bylo „úplně jasné“ že „teď se to stane“, „teď od ní odejde a bude se mnou“. Říkala jsem si, že my nejsme jako ti ostatní, on mě opravdu miluje. Viděli jsme se denně, mluvili a mlčeli a bylo nám hrozně dobře. Nikdy ke mě nebyl hrubý, nikdy mi nepoloži telefon, nikdy se ke mně nechoval jako k „milence“. Ale pak mi bylo zase o to hůř, když odešel za ní.. Některá slova, která mi říkal, mě hrozně bolela, ale chtěla jsem pravdu, kdyby mi lhal, už bych mu nikdy nemohla věřit..Bylo mi líto jeho, bylo mi líto jí, bylo mi líto malýho, a bylo mi líto i sebe. Po nějakém čase, kdy nebylo dne, aby se nepohádali a střídavě oba odjíždělí pryč z domu se asi domluvili že jejich manželství skončilo... Já měla rozepsaný dopis s tím, že už opravdu takhle dál nemůžu a ... a v tom mi volala jeho manželka...Vím, že to bude znít směšně, ale snažila jsem se ji vyslechnou a snad i nějakým způsobem pomoct. Nikdy jsem k ní necítila nenávist, spíš lítost.. Následující dny byly šílený a všichni jsme toho měli plnou hlavu a museli jsme si srovnat co a jak chceme, já byla připravená na obě varianty... Od té doby už uplynuly dva roky, přítel, dnes už rozvedený je se mnou, „manželka“ má nového přítele a vycházíme spolu, myslím že nadprůměrně dobře, za což jí patří mnohokrát již vyslovený dík. Snad díky tomu, že je po dlouhatánské době taky konečně šťastná. Malýho máme ve střídavé péči a moc se těsí do 1.třídy. Půjdeme s ním všichni 4. Nechci, aby to vypadalo jako pohádka, jsme normální lidi, máme své problémy, ale snad díky tomu, čím jsme si prošli, jsme se mohli dokonale poznat a snažíme se vycházet jeden druhému vstříc. Trvalo dlouho, než se to jakžtakž uklidnilo, vyjasnily se všechny vztahy, dítě, finance. Jsem šťastná, jsem strašně šťastná. Otázka je, kdybych věděla, co mě čeká, jestli bych do toho znovu šla.. a to nevím..Bylo to hodně těžky, ale zase bych neměla jeho. Tak nevím Mějte se.. a sorry za ten dalekosahlej dopis ale téma mě oslovilo... Takže ano..Tolerovala jsem ji. Nedokázala bych mu vyhrožovat, aby kvůli mě prásknu dveřma a taky jsem ho nedokázala opustit...

Krásný. Moc vám to přeji.

Leia napsal(a):

Zamilovala jsem se do muže, který byl ženatý, ale toho času již bydlící sám v pronájmu..Co jsem nevěděla bylo, že o záchraně manželství ještě přemýšlí..Oba jsme se do sebe bláznivě zamilovali. Já do toho vztahu šla naplno a byla jsem strašně šťastná..Po pár měsících na mě manželka přišla..a začal psychický teror, výhružky, pláč. Dneska se jí zpětně nedivím, bránila se tak, jak sama nejlíp dovedla..Domluvili jsme se, že se k vůli synovi k ní vrátí a zkusi to urovnat. Tenkrát jsme tomu opravdu oba věřili a já na to chtěla zapomenout a prostě to nechat být. Na jednu stranu jsem věděla, že „jen“ kvůli dětem se manželství zachraňovat nedá, ale zjistit to museli oni dva...Vydržel to měsíc. Během dalšího roku jsme se rozcházeli a scházeli a já jsem se stala typickou milenkou ženatého muže..Nikdy jsem to nechtěla a naopak „ty holky“ jsem ani ne odsuzovala, jako litovala, že si nejsou schopny najít „normálního“ chlapa.. Myslím, že jsem byla hodná milenka, jak psala kdysi Feuria, vždycky chápavá a hodná, připravena vyslechnout a poradit..Byla jsem myslím už částečně schizofrenní. Na jednu stranu jsem ho strašně milovala a šíleně mě bolelo, když byl s ní, všechny ty večery, víkendy. Na druhou stranu jsem se snažila ho chápat, chápat jeho manželku a hledat cestu jak z toho ven..Byly doby, kdy bylo „úplně jasné“ že „teď se to stane“, „teď od ní odejde a bude se mnou“. Říkala jsem si, že my nejsme jako ti ostatní, on mě opravdu miluje. Viděli jsme se denně, mluvili a mlčeli a bylo nám hrozně dobře. Nikdy ke mě nebyl hrubý, nikdy mi nepoloži telefon, nikdy se ke mně nechoval jako k „milence“. Ale pak mi bylo zase o to hůř, když odešel za ní.. Některá slova, která mi říkal, mě hrozně bolela, ale chtěla jsem pravdu, kdyby mi lhal, už bych mu nikdy nemohla věřit..Bylo mi líto jeho, bylo mi líto jí, bylo mi líto malýho, a bylo mi líto i sebe. Po nějakém čase, kdy nebylo dne, aby se nepohádali a střídavě oba odjíždělí pryč z domu se asi domluvili že jejich manželství skončilo... Já měla rozepsaný dopis s tím, že už opravdu takhle dál nemůžu a ... a v tom mi volala jeho manželka...Vím, že to bude znít směšně, ale snažila jsem se ji vyslechnou a snad i nějakým způsobem pomoct. Nikdy jsem k ní necítila nenávist, spíš lítost.. Následující dny byly šílený a všichni jsme toho měli plnou hlavu a museli jsme si srovnat co a jak chceme, já byla připravená na obě varianty... Od té doby už uplynuly dva roky, přítel, dnes už rozvedený je se mnou, „manželka“ má nového přítele a vycházíme spolu, myslím že nadprůměrně dobře, za což jí patří mnohokrát již vyslovený dík. Snad díky tomu, že je po dlouhatánské době taky konečně šťastná. Malýho máme ve střídavé péči a moc se těsí do 1.třídy. Půjdeme s ním všichni 4. Nechci, aby to vypadalo jako pohádka, jsme normální lidi, máme své problémy, ale snad díky tomu, čím jsme si prošli, jsme se mohli dokonale poznat a snažíme se vycházet jeden druhému vstříc. Trvalo dlouho, než se to jakžtakž uklidnilo, vyjasnily se všechny vztahy, dítě, finance. Jsem šťastná, jsem strašně šťastná. Otázka je, kdybych věděla, co mě čeká, jestli bych do toho znovu šla.. a to nevím..Bylo to hodně těžky, ale zase bych neměla jeho. Tak nevím Mějte se.. a sorry za ten dalekosahlej dopis ale téma mě oslovilo... Takže ano..Tolerovala jsem ji. Nedokázala bych mu vyhrožovat, aby kvůli mě prásknu dveřma a taky jsem ho nedokázala opustit...

Tak přeci jenom jeden happy end pro všechny a držím palečky !

chomáček napsal(a):

Mě spíš napadá jiné téma. Proč někdo, kdo umí tak krásně psát, tak krásně teoreticky ví, jak by se člověk měl chovat, přistupovat k životu, si nedovede pomoci sám?
No nic, já musela.

Tak to by mě samotnou zajímalo.... doufám, že na to jednou najdu odpověď...

Mě jen teď napadá, jak zařídit, aby si toto přečetla milenka mého muže a nechala ho být ?.....

Co vede milenku tolerovat manželku?
Já bych řekla, že ten ženáč. Tedy sice nelogicky a hloupě, ale já (milenka) jsem to tak brala.
Tedy vzal si ji. To znamená, že se do ní zamiloval a má jí určitě rád. Je to super ženská, tak proč ne. Ale v tom vztahu udělali asi spoustu chyb a on byl asi v nějaké krizi a zamiloval se. Tudíž bylo na mně do toho vztahu jít či nejít. A já sem se zamilovala, tak jsem do toho šla.
Znova bych do toho nešla, ale zase hodně mě to naučilo a je dobře, že jsem si tím prošla.

Feuria napsal(a):

Zet napsal(a):

Mě jen teď napadá, jak zařídit, aby si toto přečetla milenka mého muže a nechala ho být ?.....

Stačí, když nechá on ji ! To bude jistější !

Já si taky myslím.  To není chyba v milence. Hledejme chyby u svých protějšků.

Jája napsal(a):

Feuria napsal(a):

Zet napsal(a):

Mě jen teď napadá, jak zařídit, aby si toto přečetla milenka mého muže a nechala ho být ?.....

Stačí, když nechá on ji ! To bude jistější !

Zet, jen to ne. Nechtěj, aby nechala ona jeho
Mě se tohle moje přání na čas splnilo a bylo to strašný

??? nechápu ?

Feuri, to je prostý - pokud by se měl vrátit k Zet, tak by se měl chtít vrátit sám a bejt rozhodnutej a ne se vrátit proto, že ho milenka vyhodila  a kam by jinam šel? než domu?

bysme se nudili
a vůbec, kdybychom se nemohli po svatbě znovu zamilovat, tak bych byla do smrti s drahouškem a ani bych nevěděla, že to neni to pravý

Ahojky-určitě by chtělo, aby to bylo jeho rozhodnutí  a  aby si za ním stál. Jinak zajímavé uvahy děkuji :-). Jo a ten pravý?? Jestli to není utopie, stejně jako láska toho mýho a tý jeho - utopii to nazvala ona sama ????
Měla jsem pocit, že je to člověk se kterým chci a dovedu žít a řešit problémy, nečekala jsem lásku až za hrob,ale úctu a porozumění a toleranci - já mu jí dávala dost a toho jsem se dočkala. Brali jsme se po 7letech známosti. Něco mu na našem vztahu pravděpodobně vadilo, ale nebyl schopen to říct, ani teď a neustále opakuje, že žádný problém nebyl. Největší je asi ten, že jsme spolu od 19-ti a jaksi jsme oba byli nevyblbí a on předtím takový zamilování nepoznal, a přišlo to na něj až teď..... Je pravda, že jsem se této varianty bála, ale doufala jsem, že to bude případně jen epizodka a že bude mít rozum - zatím se mu někde zatoulal.
Dík Zet

Je mi jasný, kam  :-)) snad najedu cestu zpět :-)

glox55 napsal(a):

Všechno jde, když se chce. Mám ženatého milence už 20 let. Mám radost z toho, že se ke své ženě chová slušně, nemluví o ní špatně, rodina je u něj na prvním místě. Já ho domů nechci, jsem ráda sama a nedovedu si už představit život s chlapem v domácnosti. Jsem rozvedená právě dvacet let a věřte nebo nevěřte, vyhovuje mi to tak. Máme se rádi a snažíme se nikomu neubližovat svým vztahem. Nevím co bych dělala, kdyby to prasklo a musela bych tu situaci nějak řešit.

páni.. 20 let...