Jo, taky jsem se dočetla, že američtí vědci tvrdí, že tlustých lidí je na světě více než hladových, to je šílené!!!

myslím ty lidi, kteří stanovili ty pravidla.... ( ne to,že  užívala projímadla   )

presne tak ..souhlasim..alespon nekdo ma rozum a vybral zensky normalni ))...i predtim se do toho taknejak zapojila Dove company....coz je take super..dat duraz na prirozenou krasu a zdrave zenske
no ...skoda ze takovych firem,poradatelu atd neni vic

no myslim ze jakto ze je pousti na molo nam vsem tady zustava tajemstvim..
je to skarede...az nechutny no...
radeji fakt par kil navic a zdrava a stastna nez hladovet..fuj

Náhodou jsem se tady koukla a čtu a čtu....Takže bych taky ráda přispěla s troškou do mlýna..I když tak troška by vydala na knihu..Já sama trpěla anorexií a následně bulimií.je toho hodně,co bych mohla odvyprávět a tak alespoň ve zkratce.Začalo to celkem nevinně-můj přítel(teď už manžel),jednou prohodil poznámku o velkém zadku a já byla bez práce s neskutečným člověkem(tchýní)za zadkem a tak jsem se toho chytla a začala držet dietu.Nakonec mi počítání kalorií a kilojoulu zabralo celý den a ještě jsem hodinu denně cvičila.Prostě jsem jedla,ale všechno přepočítávala a smažila třeba řízek na minerálce..A kila šla dolů.Když jsem si stoupla před zrcadlo,tak jsem si ale připadala pořád tlustá-to prostě nevidíte.Nepomohli domluvy od rodiny okolí a spol.Nakonec jsem to dotáhla na 36kg.A začalo být zle.Kdo to nezažil,nedovede si to představit.Třeba když jsem seděla na zastávce a čekala na tramvaj a bohužel už mi nefungovaly svaly(ani ty svěrací),tak jsem se počůrala-strašný pocit.Pak jsem si konečně našla brigádu-v cukrárně.Opravdu na mně musel být strašný pohled mezi kulaťoučkými cukrářkami.Ty se mně snažily vykrmit a já se zase začala přejídat.Moje jediné štěstí bylo,že opravdu neumím zvracet.Ale párkrát jsem i nad tím,co jsem dokázala během hodiny zpucovat,brečela.A tak jsem zase cvičila jako šílená...Záchrana přišla v podobě tety,která se domluvila s rodiči a přijela pro mně.Pamatuju si,jak brečela,když mně tenktát viděla.Odvezla mně do čech k jednomu panu primáři a já se z toho silou vůle dostávala.A pak jsme jeli s přítelem do Řecka-to už jsem měla 45kg.Všichni mně od té cesty zrazovali,že ještě nejsem zdravá,ale opět zafungovala moje tvrdohlavost.A tak jsem se vrátila s agorafobií-nemohla jsem jezdit autem,tramvají,prostě ničím,kde nebyl záchod.Tak jsem chodila pěšky.A pak zase zafungoval jeden skvělý doktor,který mi doporučil psychiatričku.Byla jsem i na 14dnů v léčebně,kde jsem fasovala jízdenky a učila se znova jezdit tramvají.Nakonec jsem se z toho dostala,ale následky si ponesu celý život.A jedno na tom bylo přece jen dobré-i přes ortel lékařů,že nemohu otěhotnět(neměla jsem ani menstruaci),mám krásného a zdravého tříletého chlapečka.Slovo dieta u mně vyvolává smíšené pocity a ráda bych někdy někomu s podobným problémem pomáhala,protože tohle je jen kousek z toho pekla,co anorexie představuje...Taky jsem si říkala,že se mi tohle stát nemůže a že přece nejsem psycho,abych se léčila na psychiatrii,ale člověk míní a život mění.A není to tak dávno-z nejhoršího jsem se dostala před 4mi roky.A věřte,že modelky a tito lidé si za to nemůžou sami.Bohužél ani moc fotek z té doby nemám-jen pár z Řecka,ale to už nebylo tak strašné.Teď si musím dávat velký pozor,abych do toho znova nespadla.Člověk to má v sobě na celý život.Takže říkám-nedržte žádné diety a raději se hezky nadlábněte,protože život je opravdu moc krátký,aby jsme si z něho ještě tolik ukrajovali!

caroline a všechny, které tady ukapáváte slova opovržení...odpovím vm, jaks e cítí člověk s anorexií
nenávidí sám sebe za to jak vypadá a at je hubený sebevíc, chce ještě zhubnout, protože ještě pořád není pro svět dost dobrý. to, že člověk nejí je jen VEDLEJŠÍ znak toho, co mu dělá hlava. musí se trestat, nejen tím, že si odepře jídlo, tedy radost, ale i zimou, nadměrným pohybem a taky horznými výčitkami poi jídle, protože mu hlava háže, že on si jídlo nezaslouží.
takže NE, hiolka s anorexií si nemyslí že je krásná. vidí jak je HUBENÁ.a vidí jak je oškliv a právě proto ještě nejí, protože si jídlo nezaslouží.
vy si to nedokážete představit, ale já už ted kámošce věřím ještě víc, že lidi na ní na ulici pokřikovali nadávky jako: kostro,kam deš? nebo not o je hnus, podivej se! vždyt vy tady mplivete jedy na psychicky nemocný lidi!!!!vám to přijde normální?
přijde vám, že kdyby si to člověk mohl jen tak rozmyslet, tak bdue hubnout třeba k smrti????????????????jo,libujte si v tom, že máte kilo navíc, pokud vám to dělá dobře, ale hlavně si libujte, že máte hlavu v pohodě, protože to je hlavní!!!
a pokud někdo nemocného člověka nazve pitomým, je pitomec on, to se nezloibte. mentální anorexie je nemoc jako každá jiná!!!tak nevim za co jim tady nadáváte!!!!!!!!!!!!!!!!

popelko, jo, je to možné, kámošce prý mamka smažila věci na vodě, aby do ní aspon kousek dostala.

mirko, klid. proč si hned tak útočná? ano, jsou lidé, kt. za to nemohou, když do toho spadnou. ale je to taky o vůli - když mi někdo řekne, že mam tlustej zadek a že vypadám hrozně, přece hned nezačnu drasticky hubnout. důležité je se nad takové lidi, posměváčky, povznést, to je totiž to pravý umění a taky jakýsi "důkaz", že mám zdravou mysl a nenechám si jí napadnout kde jakým blbcem.
jednu dobu jsem chtěla zhubnout tak moc, že jsem se začala omezovat v jídle (rozhodla jsem se tak sama, nikdo mi k tomu nedal přímý důvod). ono to jde strašně rychle... když jsem pak viděla např. sladký, zvedl se mi žaludek. ale uvědomila jsem si, že takhle to nechci, a proto jsem se během chvíle zvedla... dodneška si vyčítám, že jsem si u prarodičů tehdy nedala výbornej meruňkovej koláč.... pokud to má někdo v hlavě srovnaný, nepodlehne....
dneska se o strašákovi jménem anorexie a bulimie tolik mluví, že těm holkám, kt. tolik chtějí bejt modelkama, musí bejt jasný, co je čeká, a že se můžou ocitnout i na prahu smrti. svět modelingu je šílenej a dalo by se říct, že i po*n. jednou jsem počítala bmi třem nejznámnějším českým modelkám - všechny měli podváhu!!!
rozhodně si nemyslím, že by se tady ukazovalo a smálo se takto postiženým lidem.... ALE - jen zadej do vyhledávače heslo "pro-ana" a uvdiíš,. co za šílenosti ti vyjede. vyznavačky tohohle "hnutí" mají za ideál kostřičky, dávají si návody na to, jak drasticky zhubnout... většina si za to může sama, jen málokdo do toho spadne "nevinně"

Upravil(a) leny.wood (17. 1. 2009 0:07)

moje tehdy hodně dobrá kamarádka do toho taky spadla. taky za tím nebyla žádná uštěpačná poznámka, ale jenom touha být jako modelky v médiích. přitom měla strašně štíhlou postavu. dokázala to dost dlouho tajit, vypadala pak jako kostra potažená kůží, dotáhla to až do motola. a už nikdy se z toho úplně nedostane, pže takovýhle lidi to budou mít nadosmrti v sobě a můžou bojovat, jak budou chtít.
a proč by se tady ostatní nepochvalovali? já jsem taky ráda, že jsem jaká jsem a přitom nejsem hubená - ale dopadnout jako holky, kt. propadnou anorexii? to bych v životě nikdy nechtěla a jsem ráda, že se mě to netýká.
anorexie je opravdu hnus, o tom žádná, stačí se podívat na ty snímky. ony takhle postižený holky (ale i kluci) si odmítají připustit, že jsou nemocní, nechtějí k lékaři. málokdo z nich o své nemoci mluví otevřeně. bohužel dnešní společnost je nastavená na "twiggy" a myslím, že se to hodně dlouho nezmění....

Tak koukám,že se tu rozjela pěklá diskuze..Opravdu nikdo nemůže říct,jak to je-kdo nezažil.Anorexie nezačne jen jednou hloupou poznámkou,nebo tím,že chce někdo vypadat jako modelka.Ono se toho třeba nahromadí víc a trvá delší dobu než vám(třeba mozek)řekne stop.a pak se něco rozjede-nemusí to být zrovna anorexie-jsou i jiné nemoci.Já chtěla vždycky v životě dokázat víc,než ostatní a když se mi nedařilo,tak to prostě u mně vypuklo takhle.Trvalo to dlouho a dlouho jsem s tím bojovala,než jsem se sebrala a řekla si-takhle ne.Ani ve snu by mně nenapadlo,že třeba zrovna já na tohleto můžu umřít.A opravdu se změní člověku celé myšlení..proto je anorexie tak zákeřná nemoc.Všichni si za to nemůžou a řekla bych,že jich je většina..Říkám to z toho důvodu,protože sama vím,jaké má člověk při téhle nemoci myšlenkové pochody..I doktoři nevěřili,že to sama zvládnu (po čtrnácti dnech na psychiatrii) a já prostě jela domů a dokázala konečně sama sobě,že stojím za to-žít.Člověk musí sám v sobě najít tu sílu-nepomůžou domluvy,doktoři,prostě nikdo.Někdo je v životě silnější a někdo slabší a ti slabší boj s touto nemocí prohrají.A opravdu třeba za to nemůžou-neřeknou si přece jen tak-tak a teď budu hubnout,až umřu.Vím,že každý má svůj názor a dá se to těžko pochopit,ale všichni máme nějaké svoje vnitřní smutky a trable a tak to každý řeší jinak.Někdo začne pít,někdo fetuje a někdo prostě onemocní.Já měla to štěstí,že jsem neměla třeba rakovinu nebo infarkt,ale tuhle nemoc.Je to běh na dlouhou trať,ale dá se narozdíl od některých jiných onemocnění vyhrát.P.S.A žádná kamarádka vám neřekne,jak se cítí uvnitř-to ví jen ona sama.A leny-nemůžeš říct,že tebe se to netýká-nikdy nevíš,co tě v životě potká.Já bych taky nikdy nevěřila,že se to stane zrovna mně!A spadneš do toho,ani nevíš,jak.

Upravil(a) Lavn (19. 1. 2009 21:33)

lavn, mě v životě potkalo tolik věcí, sáhla jsem si na úplný dno a vlastně ještě níž a nikdy jsem to neřešila takhle a vím jistě, že to ani tak nikdy řešit nebudu. můžeš mi to vyvracet, ale nevyvrátíš... na co bych měla přestat jíst? ne, taková já nejsem. já rovnou pomýšlela nad tím, jak ukončit život, ale pokaždé jsem se nakonec sama sobě zasmála, pač na to se mám až příliš ráda a mám i štěstí, že mám u sebe jednu osobu, kt. mi podá pomocnou ruku i v těch nejhorších chvílích.

mně to kamarádka taky vyprávěla, ale že by se krčila v koutě, to ne... (nebo se o tom alespoň nezmínila). ona už to měla pak tak rafinovaně vymyšlený u společnýho stolování s rodinou, že jsem tomu ani nemohla uvěřit. pochopitelně, že do jejích nejtitěrnějších pocitů jsem nepronikla. dokonce byl její příběh zveřejněn v jednom časopise. pamatuju si, jak mi říkala, že když byla v plavkách a ostatní se jí smáli proto, jak je vychrtlá, ona si myslela, že je to proto, jak je tlustá...
nemyslím si, že se lidi tady ošklibují nad nemocnými, ale nad tím, jak vypadají jejich těla - nad těmi fotkami... je to něco, jako bys koukala na fotky týraných, zubožených a nemocných zvířat

Upravil(a) leny.wood (19. 1. 2009 23:05)

autorka taky sledovala postižené a snažila se nalézt příčinu, přesně to asi nejde, ale řikala že se to vyvíjí u dětí nebo mladých, na které byla od mala posazená odpovědnost dospělých. třeba že tatínek odešel a ty jsi můj velký chlap a postaráš se o maminku. jenže to dítě nemůže zvládnout a za roky se u něj vyvine pocit, že není dost dobrý na to, aby si zasloužil něco dobrého.