Sluničko děkuji ti za podporu.
Včera jsem viděla americký film Click, je to taková kasická americká komedie, kritici by asi zaplesali, ale mě na tom zaujala ta myšlenka. V podstatě jde o to, že chlápek dostane dálkový ovladač ke svému životu, může ho stopovat, přetáčet atd. Samozřejmě přetáčí všechny špatné a nepříjemné věci. Ten ovladač má paměť a už všechny tyhle nepříjemnosti přetáčí. Takže chlápek zažívá jen chvilky štěstí a o ostatním neví, protože to bylo přetočeno. Pointa je taková, že ten jeho život byl strašně chudý, že si nemohl zažít i to nepříjemné, aby si pak mohl vychutnat chvíle štěstí. Dost jsem si u toho probrečela, protože tam byla i pasáž že mu zemřel otec a on u toho nebyl. Uvědomila jsem si, že si vážně každý musíme odžít všechno i to nepříjemné, abychom si potom užili to příjemné. Šli jsme se potom s přítele projít a zašli jsme do takové milionářské čtvrti kde jsou moc hezké baráčky. Dřív jsem po takovém toužila, ale v ten moment včera jsem si uvědomila, že jsem strašně šťastná, že miluji svého přítele a on mě, že mám nejbáječnějšího brášku a že se máme vlastně fajn. že o majetku a hezkých věcech ten život vůbec není, že je fajn, že máme jeden druhého.
Chtěla jsem se s vámi podělit o své pocity. Je mi líto, že tady mamka nemůže být se mnou, ale jsem ráda, že tu dobu co tady byla, tak jsme měli moc hezký vztah.
Trochu jsem se nad věci co mě štvali povsnesla. Mám velké problémy s kolegyní, která využívá mé špatné situace, aby se zviditelnila sama. Ale mě to najednou připadá tak šíleně malicherné a hloupé. I když jsem k tomu potřebovala americký film.
Je pravda, že jsem poznala, že peníze a majetek není všechno, když mamka onemocněla. Ale byla jsem strašně pohlcená tou veškerou bolestí a smutkem, měla jsem pocit, že se proti mě celý svět spikl, že mám úplně ve všem smůlu, že mamka zemřela a s ní odešlo úplně všechno. Viděla jsem všechno v těch nejhorších barvách a jen se litovala. Teď vím, že to tak dál nejde. Že se musím už konečně trochu vzchopit, i když je to nesmírně těžké. A to, že někdo využívá někoho slabost a neštěstí ve svůj prospěch svědčí jen o jeho ubohosti.
Držím všem palce, ať už s tou hnusnou nemocí právě bojujete nebo jste jako já, kvůli ní o někoho přišli.

Simona napsal(a):

Eleanor, pokud můžu, napíšu ti svůj názor. Jak už jsi asi četla mamka nám zemřela doma. Vždycky nás moc prosila, ať ji nedáváme do nemocnice, že che umřít doma. Já jsem za to strašně šťastná, že jsem jí to mohla umožnit. Jak píšeš ty o své mamince, tak moje mamka byla také ženská plná síly, bylo jí 48 let, elegantně se oblékala a byla vždy upravená. Ta hnusná nemoc z ní udělala z chuděrky úplnou trosku. Nejhorší je, že jsem se na ni musela dívat a nemohla nijak pomoci. Víš, myslím, že lidské tělo je naprogramováno na takhle těžké situace. Alespoń já to cítila tak nějak zamlženo. prostě ti mozek začne fungovat jinak. Do úplně poslední chvíle jsem si vůbec nepřipustila, že mamka vlastně umírá. Stále jsem myslela, že to přejde a uzdraví se. Ten poslední den byl opravdu velice těžký, ale jak jsem psala, musíš přestat myslet na sebe, jak se cítíš ty, ale splň mamince co si přeje. My jsme se u mamky během nemoci střídali já, brácha, můj přítel a její přítel. Neumím si představit, že bych mamku někam dala. Ale neber to prosím vůbec jako nějakou výčitku z mé strany. Tahle věc mě totiž poučila, že nemám právo hodnotit lidi a jejich chování, každý se s tím pere jinak. Věřím, že pro maminku chceš to úplně nejlepší. Moc ti přeju, aby se maminka uzdravila.
Měla jsem na dnešek sen, který se mi v různých obdobách zdá často. Najednou mamka přišla a já ji říkám, jak to, když zemřela a ona mi povídá, že neumřela. A já ji ukazovala úmrtní list a ptala se jí, jestli se ji líbí parte které jsme ji vybrali. Je to pořád moc těžké. Přítel má noční, takže jsem doma sama. A večer se mi stalo, že jsem se začala strašně cítit divně, a začala se jako dusit, takový pocit, jako že zapomínám dýchat. Ještě nikdy se mi to nestalo. Byl to divný pocit, myslela jsem si, že už se ráno nevzbudím. Asi to bude ze stresu.
Mamka mi opravdu moc chybí, strašně mi chybí, to že si s ní nemůžu popovídat. Mívám teď dost často pocity, že jsem úplně k ničemu a ať udělám cokoliv tak je to špatně.
Teď přemýšlím, zda ten můj příspěvek nesmazat. Chtěla jsem tě trochu podpořit. Eleanor neboj se, všechno zvládněš a pokud můžete ještě bojovat, tak bojujte. Moc držím palce.

Simčo!!!!
Jsem moc ráda že jsi svůj příspěvěk nesmazala..Vídím, že nejen já se cítím...tak...beznadějně..A v těhle letech co Tvá mamča..je to hrůza..Víš, já bych moc ráda mámu doma, jenže já bydlím v Praze, v 1.patře bez výtahu:-((. A ona má dům se svým mužem mimo Prahu..Kam na víkendy jezdí. Já ji denně navštěvuji v hospicu a jeden víkend jsem se svým přítelem a jeden víkend jsem u mámy mimo Prahu. Máma mě ve 20ti "vyšoupla" z domu a starej se..Musím přiznat, že do bytu..ne na ulici...A já se starala.Mámě jsem za to moc vděčná, nicméně nevím jak rozdělit svůj život abych byla s přítelem doma a i u mámy.Přítel mě  ale drží, opravdu a to už od května, ještě že ho mám, jinak už nevím...Nicméně mám pořád výčitky, že jsem s mámou málo....ale nebudu už tady radši plácat..a kdyby si se chtěla ozvat, tak klidně prosím na gesr@centrum.cz
Díky moc a měj se jak jen to trošičku jde...Papa

Minuly tyzden vo stvrtok som bola na vysetrni prsnikov. Nasla som si hrcku, ale kedze na vysetrenia chodim pravidelne,mam takmer 40 rokov, a som vo vsetkom dost pesimisticky clovek, nejako som si nepripustala, ze by to mohlo byt nieco vazne. Cakala som dalsi fibroadenom, ktory budeme sledovat. Diagnoza ma fakt sokovala. Tumor prsnika. Od vtedy presiel tyzden. Presla som fazou lutosti, placu, ale od vcera si myslim, ze aj doktorka sa mohla pomylit. mam dvoch super synov, dvadsat a sedemnast rokov. Vzdy ked letim niekde sluzobne si hovorim, len aby sa mi nic nestalo. Su este mlady, potrebuju ma, ktohovie, ako by to tu zvadli  len s otcom, bezo mna. No zrazu mam pocit, ze vsetko zvladnu, ze ma uz nepotrebuju. Je to normalne, rezignovat este skor, ako sa dostanem na operaciu, ked este nie je nic stopercentne? V pondelok idem na mamografiu a mame dohodnut termin operacie. Prechadzali ste aj vy takymito fazami? Vzdat sa bez boja? Hned na zaciatku? Detom som este nic nepovedala, vie to manzel, ktory od vtedy akoby predo mnou utekal, ziadna podpora, len o tom nehovorit. Mam priatelku, s ktorou to preberam, vsetky moznosti. Viem ale, ze ju tym velmi trapim, no potrebujem niekoho. Rodicom som zatial ni nepovedala.

Ivana*M napsal(a):

nelitka napsal(a):

Minuly tyzden vo stvrtok som bola na vysetrni prsnikov. Nasla som si hrcku, ale kedze na vysetrenia chodim pravidelne,mam takmer 40 rokov, a som vo vsetkom dost pesimisticky clovek, nejako som si nepripustala, ze by to mohlo byt nieco vazne. Cakala som dalsi fibroadenom, ktory budeme sledovat. Diagnoza ma fakt sokovala. Tumor prsnika. Od vtedy presiel tyzden. Presla som fazou lutosti, placu, ale od vcera si myslim, ze aj doktorka sa mohla pomylit. mam dvoch super synov, dvadsat a sedemnast rokov. Vzdy ked letim niekde sluzobne si hovorim, len aby sa mi nic nestalo. Su este mlady, potrebuju ma, ktohovie, ako by to tu zvadli  len s otcom, bezo mna. No zrazu mam pocit, ze vsetko zvladnu, ze ma uz nepotrebuju. Je to normalne, rezignovat este skor, ako sa dostanem na operaciu, ked este nie je nic stopercentne? V pondelok idem na mamografiu a mame dohodnut termin operacie. Prechadzali ste aj vy takymito fazami? Vzdat sa bez boja? Hned na zaciatku? Detom som este nic nepovedala, vie to manzel, ktory od vtedy akoby predo mnou utekal, ziadna podpora, len o tom nehovorit. Mam priatelku, s ktorou to preberam, vsetky moznosti. Viem ale, ze ju tym velmi trapim, no potrebujem niekoho. Rodicom som zatial ni nepovedala.

Nelitko,drzim palce, at to dopadne co nejlepe, a urcite se nevzdavej,psychika dela divy. Mas nejake bolesti nebo zatim jen psychicke ?

Bolesti nemam ziadne. Ked mi doktorka povedala diagnozu, zrazu som mala pocit, ze ma prsnik boli. Ale je to asi len psyhika. Uvidime v pondelok. Urcite budem bojovat. Lubim svojich synov. Chcem tu s nimi byt.

MILÁ NELITKO,
JÁ MYSLÍM, ŽE SE MANŽEL BOJÍ ....BOJÍ SE TOHO, CO BY SE MOHL OD TEBE DOZVĚDĚT. ALE JE POTŘEBA SI HO POSADIT A ŘÍCT MU, ŽE TEĎ CHCEŠ BÝT S NÍM A ŽE HO MOC POTŘEBUJEŠ....ON TO POCHOPÍ.
BUDEME TADY NA TEBE DNESKA ČEKAT A DRŽET TI PĚSTI PŘI OPERACI....
PSYCHYKA DOKÁŽE DĚLAT S ČLOVĚKEM STRAŠLIVÝ DIVY A PROTO ZKUS MYSLET JEN NA TU DOBROU VARIANTU.
A TO , ŽE PROCHÁZÍŠ URČITÝMI FÁZEMI JE NORMÁLNÍ....PLÁČ, LÍTOST, VZTEK, REZIGNACE.....A TEĎ UŽ ABY SE U TEBE DOSTAVILA BOJOVNÁ FÁZE! JAK PÍŠEŠ MÁŠ DVA SYNY A PRO TY STOJÍ ZA TO BOJOVAT!
DRŽ SE A VĚŘ, ŽE NA TEBE MYSLÍ SPOUSTU LIDÍ A ŽE I MANŽEL TĚ MÁ MOC RÁD, JEN JE ZMATENÝ A NEVÍ JAK BY TI POMOHL.

Nelitko moc držím palečky aby vám to dobře dopadlo.. a manžela bych neodsuzovala... je to pro něj patrně stejně těžké jako pro vás.. určitě se moc bojí toho co přijde a co bude. Chlapi jak známo hůř zvládají takovéhle vypjaté situace. Vysvětlete mu, že tu oporu a pomoc potřebujete hlavně v něm. Zvládnete to...

Eleanor, jak maminka? Byla na té operaci ? 
Máme v rodině velmi podobný problém. Bráška má taky nádor na mozku a to v oblasti pohybového centra. Má za sebou 2 operace, 2x řadu ozařování a chemoterapie ani nepočítám. Bojuje s tím 3,5 roku a teď se nám začíná hrozně horšit. Bojoval jako lev, ale teď mám pocit, že to chce vzdát.... Jak ho přesvědčit, ať bojuje dál ? Je mu 45 let, nekuřák, sportovec, veselý chlapík. Do té doby absolutně zdravý člověk. Nemíval snad ani pořádně rýmu. Ach jo. Proč si tahle nemoc nevybírá jen (s prominutím) hajzly ??
Když jsem si tak pročítala příspěvky, bylo mi hrozně smutno. Na druhou stranu alespoň vím, že v tom nejsme sami.
Všem držím moc pěsti, ať tuto životní zkoušku zvládnou.

Bude líp. Musí !!!

Ferda : prihoriva - ano, ano, nektere z Vas meli DA za pitomce, ale strava je jedna z prvnich veci, ktere je potreba u teto diagnozy zmenit. Ale nepisi to sem, protoze dnesni lide nedokazi zmenit zivotni styl a nemocny rakovinou se vetsinou "vzdal zivota". Rakovinovy proces zacina omnoho drive, nez se nemoc projevi fyzicky - jak se rika: 1000X opakovana lez se casem stava pravdou a tak je to i s touto nemoci. Clovek se vetsinou neceho boji, vnitrne si ten strach 1000x opakuje, vnitrne ho proziva a ceho se boji, to ho dostane. Zvracene mysleni, nakopnua psychika, nechut k zivotu, zklamani, vnitrni neklid, nelaska k sobe samemu ( napriklad koureni, kdyz se ma clovek rad, nebude se postupne vedome zabijet, ublizovat si, jako napr. Dark Angel, ze ?  ) - to jsou hlavni faktory onemocneni. Kdyz uz clovek naprosto vzdava vse - cely zivot, dlouhodobe ma pocit, ze zivot se mu bori, jako domek z karet, jsou dvere jeho imunitniho systemu otevrene...

PS: Pokud se ptate, proc tedy rakovinou umiraji deti, ktere jsou ciste a nevinne, nemaji pokrivene mysleni, zeptejte se Pandorry, nebo Luety - tyto dve damy Vam odpovi stejne, ale urcite ve vetsim rozsahu, nez DA.

mimo tema: DarkAngel...at si kazdej mysli co chce ne?Jsi super zenska/chlap  a libi se mi tve nazory a tve prispevky vyhledavam velice rada.At do tebe sijou jak chcou...bud sam/a sebou

k tematu: Jo strava udela hodne...treba moji sestrenici zjistili chorobu(neco se strevama a je vyjimecna). Take presla zrovna na tu makrobiotiku a problemy nema ...i kdyz choroba tam porad je
teta i cela nase rodina si je jista ze Teta vyhrala diky makrobiotice...kdybyste ji potkala,krasna,zdrava bytost plna lasky a stesti rozseva kolem sebe radost..nikdy bste neverili ze byla skoro v tom konecnem stadiu
zdrave vyzive,hlavne makrobiotice moc verim( i kdyz je to drahe ;( ).. a  hned bych s tim zacala...akorat musim tady za morem ve spleti vsech tech fast foodu a hamburgru najit nejaky ten obchudek kde se to prodava ..to bude jak hledat jehlu v kupce sena...
lidi drzte se..a zkuste stravu..muze to byt drazsi..ale zdravi stoji mnohem vice ne?

Já samozřejmě neodsuzuji zdravou stravu, ta by přece měla být samozřejmostí, jen vím, že všechny nádory  a jiné nemoci se nedají vyléčit, ani zmírnit stravou, bohužel.

Dark Angel trefuje často do černého i když někdy "zvláštně", její (jeho) příspěvky si ráda čtu.

Ferdo, každý má prostě víru v něco jiného a to je dobře.  Hlavní je, že je teta zdravá.  Já neříkám, že makrobiotická strava nemohla hrát taky velkou úlohu v uzdravení, ale určitě  bylo mnoho jiných faktorů, které vedly k  uzdravení. U této nemoci  mimo jiné hraje velkou úlohu včas a dobře nasazená léčba. Jen dietou se určitě zvládnout nedá.