29. ledna : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 29. ledna : Poslední šance pro přezrálé banány? Upečte z nich lahodnou buchtu 6. prosince : Je vám čtyřicet a už řešíte menopauzu? Co je příčinou předčasného nástupu, vysvětluje gynekolog |
|
|
kalupinka napsal(a):
Za pár let mi bude ...ne. Je mi hodně přes čtyřicet.
Pořád zjišťuju, že nechce-li člověk stát na místě, musí zvednout jednu, pak druhou nohu, a jít dál. A když upadne, nesmí to brát jako tragédii, ale pokusit se zvednout, i když to bolí. A jít, i když se mu nechce...
Nic pěkného nás nepotká, když se budeme doma litovat. Nic nového nezažijeme, když se budeme ohlížet zpátky. Nikoho nového nepoznáme, když nevylezeme z ulity. A nic nového se nenaučíme, když dopředu řekneme: to stejně nedokážu.
Není důležité, kolik nám je. Hlavní je - co v nás dříme. Co ze sebe vydolujeme. A jestli víme, co chceme a co ne. Nějaký rozum už máme, zkušenosti jsme posbíraly, využijme jich ve svůj prospěch. Abychom se cítily líp a uměly vyhovět nejenom těm druhým, ale taky už konečně samy sobě!
Kalupinko, napsalas to moc hezky. Ale je to tak strasne tezky.... jakoby me svazoval strach z toho co bude.
Taky mi je dost pres ctyricet, poslednich dvacet let se mnou zivot nemazlil.... pred dvema lety jsem trochu ozila.... a bohuzel jsem zase tam, kde jsem byla. V me bezpecne ulite, kde me nikdo nemuze ublizit. A vubec nemam chut z ni vylezt ven! A leta ubihaji a nic se nedeje.
Jsem sama a je mi smutno.....
Nejlepsi vek? Ani nahodou!
Není tady
Jarunko...nikdy jsem to neměla zrovna lehké. Jsem nejstarší ze tří sourozenců, na které měli rodiče výrazně odlišný metr.
Muž byl pracovně velmi vytížen, obě děti a domácnost, později velkou zahradu, jsem musela zvládat sama. Stihla jsem i takovou různou pomoc příbuzným, i manželovu funkci v domě. Neměli jsme čas ani peníze, manžel ani zájem, na nějakou kulturu, sport, atd. Byl to streotyp. Ráda bych někam mezi lidi, ale žili jsme dost uzavřeně. Vadilo mi to. Ale mlčela jsem. Všicni byli spokojeni. Tak jsem musela být taky...
Prodělala jsem velmi vážnou nemoc. Po ní se něco změnilo. trochu jsem se začala věnovat sama sobě. Trochu sportovat, trochu jít za kulturou. Trochu změnit styl oblékání.
Snad každý chlap by byl rád, že nesedí žena doma a nelituje se. Můj nebyl. Nedalo se s ním vyjít. Čekala jsem, že nebude nadšený. Ale nečekala jsem tolik zloby, zášti, cíleného ubližování. Ano, i já jsem na vině. Příliš dlouho jsem se podřizovala potřebám rodiny, absolutně a beze zbytku. Už jsem to prostě nemohla vydržet. Odešla jsem. Už mám skoro všechny svoje věci.
Byla jsem na dně a odrážím se zase nahoru. Je něco špatného na tom, že jsem si našla pár neškodných koníčků a nejsem každý večer u televize?
Děti jsou dospělé a mají svůj život.
Hrozně mi chybí někdo, s kým bych šla ven. Na procházku, do divadla, nebo na výlet. Na kolo, zaplavat si, popovídat... Ano, i na to.
Mám kamarádky i kamarády. Zatím mi to musí stačit.
Bydlím sama půl roku. Nemysli, že mi někdy nebývá smutno. Po domově. Po své posteli. Dívat se do tmavých oken bytu, kde jsi dřív bydlela a teď tam nemůžeš... Kolikrát si říkám - co bych dala zato, abych se probudila doma. Aby se mi to jen zdálo.
Každý má život takový, jaký si ho udělá. Našla jsem si VPP. Naučím se něco nového, trošku si přilepším, přijdu mezi lidi. Budu-li sedět doma, čeká mě jen nuda. Na to je život příliš krátký a čas příliš vzácný. Nikdo nevíme, kolik nám ho ještě zbývá...!
Není tady
Kalupinko, jseš hvězda!
Moc vám všem holky držím palečky,
mě je skoro 36, věk, kdy každý rok je hezčí než ten minulý.
Ale stále věřím, že to nejlepší mě teprve čeká, klidně i v padesáti.
Upravil(a) poletucha (28. 11. 2006 17:08)
Není tady
Otázka v nadpisu jak šitá na míru.
I když já si to vlastě uvědomila až nedávno...
Prošla jsem si nedávno těžkým úrazem,vrátila se z nemocnice a čeká mě dlouhé léčení.I když dnes už vím že výsledek bude dobrý.Měla jsem spoustu času přemýšlet.Jenoho dne odpoledne vzala paní na chodbě za můj vozík a vyvezla mě ven.Přinesla kafe a seděli jsme a koukali do sluníčka.A ona povídala.Paní přes 70,i s postelí měla sotva 40 kilo,ale elánu měla tolik že by mohla rozdávat půlce republiky.
Vyprávěla mi svůj život a mě tam na té lavičce došlo,že snad zasáhla vyšší moc,a poslala mě tam kde jsem byla.A hlavně proto aby mi ukázala že žiju a je čas se podívat taky dopředu.Do té doby jsem žila jen přítomností,starostma o děti které jsou defakto dospělé i když se motají blízko věku dospělých a to z obou konců.
Starost o to aby bylo konto našlapané po okraj,aby nebyly nedejbože skrvny od pasty na zrcadle v koupelně,a kytky se leskly tak jak mají...přece to znáte taky.
Tehdy mi došlo že musím začít žít.Nemyslím tím překopat život a urvat se z řetězu,ale vyvětrat ze sebe ten nános zbytečných starostí,oprostit se od malicherností a začít vnímat.
S tou paní jsem vyjížděla ven vždy na celé odpoledne,za pár dnů jsem byla schopná mluvit,potom se i začít smát.To jsem někde v tom spěchu životem a starostmi zapoměla.Prožila jsem s ní krásné léto.
Pár dnů na to paní zemřela.
Ten její optimismus mi ale předala.
Včera večer jsme si povídali s dcerou,ona vyndala staré fotky a jednu mi podala a říká mi: Mami ty teď vypadáš úplně stejně jako na téhle fotce.Musela jsem se začít smát,protože je to fotka starší jak dcera.Když odešla spát dívala jsem na tu fotku dlouho do noci.Víte že měla pravdu? Tehdy jsem totiž ještě měla elán,optimismus a hlavně jsem se uměla smát.....
Takže teď si ten věk budu moci řádně vychutnat
Není tady
johana napsal(a):
Děti jsou už velké a moc mě nepotřebují,manžel mě taky už moc nevnímá a já mám někdy pocit,že mi je sto a že nevím co mám dělat a že jsem vlastně celkem zbytečná..Řekněte mi,jak žijete ve středním věku.Včera jsem četla na jiný diskuzi příběh ze života,asi to byl vtip,ale docela trefný:
Už jste se někdy zadívali na druhé lidi stejného věku s tím divným pocitem:"Snad nevypadám tak staře?"
Jestli ano, tak tenhle se vám bude určitě líbit!
Seděla jsem v čekárně svého nového zubaře a prohlížela si to tam.
Zahlédla jsem i diplom, který uváděl celé jméno svého majitele.
Najednou jsem si vzpomněla - vysoký, hezký, tmavovlasý kluk stejného jména se mnou chodil na gympl, už je to nějakých 40 let.
Že by to byl tentýž chlapík, na kterého jsem tehdy měla tajný zálusk?
Když jsem ho však uviděla, rychle jsem podobné myšlenky zahodila.
Tento téměř plešatý, prošedivělý muž s vrásčitým obličejem, ten byl příliš starý, než aby mohl tehdy být mým spolužákem.
Nebo - že by? Poté, co mi prohlédl zuby, jsem se ho zeptala, jestli nechodil na gymnázium Klementa Gottwalda.
"Ano. Ano, chodil jsem tam. Byl jsem jedním z nejlepších," zapýřil se.
"A kdy jste maturoval?" zeptala jsem se.
Odpověděl: "V šedesátém šestém. Proč se ptáte?"
"Tak to jste byl v mé třídě!" Prohlásila jsem nadšeně.
Pozorně si mě začal prohlížet.
A pak se ten hnusný, starý, vrásčitý chlap zeptal: "A co jste učila?"
NO JASNĚ, že jsi v nejlepším věku !!!
Člověk ještě vypadá dobře, ale už má životní zkušenosti, takže hned neskočí někomu na špek, děti jsou samostatné, alespoň částečně, bydlíš, jsi zařízená.... závazků ubývá a Ty můžeš konečně dělat, co Tě baví, starat se o své koníčky - prostě ŽÍT
Tak se do toho vrhni a vychutnávej si to
Není tady
Anko, moc se mi líbil Tvůj příspěvek. Někteří lidé mají opavdu zázračnou moc, zvlášť, když je potkáme v pravou chvíli.
Není tady
Ano, Anko, to je moc hezké...
Taky znám pár žen , které mají nad padesát a je pro všechny radost s nimy být, pro jejich vitalitu, moudrost, laskavost i nadhled.
Kamarádka, režisérka dokument. filmů, jednou točila o nějaké drobné staré paní (něco přes 70 let), co přežila koncentrák.
Byla tak úžasná, doslova svítila, že celý štáb - hlavně muži- se shodl že je to velmi krásná žena.
Není tady
Holky,moc jste mě potěšily.Dlouho jsem tu nebyla,protože jsem měla rozbitej počítač.Už se mi ani nepodařilo přihlásit pod svým jménem,protože sem zapomněla heslo.Váš optimismus je nakažlivej,mám docela chuť začít myslet sama na sebe a ještě si ten život pořádně užít.JOHANA.kvokalka
Není tady
anko ,moc pěkné,někteří lidé energií přímo kypí,ale není to o věku je to v člověku,jaký má nadhled na život...
Není tady
V devatenácti jsem se vdala, narodila se mi dcerka, po třech letech syn. Ze začátku jsem zůstala doma, protože děti byly malé, později,protože měl manžel náročné zaměstnání. Po sedmnácti letech maželství a "domácí údržby" začal manžel "zanášet" a mi se zhroutil svět. Do té doby byl sředobodem mého světa on a děti. Jenomže děti byly téměř dospělé a manžel přestal na dva roky komunikovat. Bavili jsme se výhradně o provozních věcech. A co teď??!! Cítila jsem potřebu komplet překopat svůj život a změnit priority. Udělala jsem si masérský kurz, našla práci v masážním studiu. Pracovní doba nepravidelná což manžela , který byl zvyklý že kdykoliv cokoliv potřeboval, byla jsem k dispozici, neustále na drátě, značně vykolejilo. Už nebyla pravidelná domácí strava. Taky noví kolegové, a po práci s kámoškama do čajky a na kafe, udělala jsem si kurzy rejki a numerologie......samosebou, že se mi to po těch letech starání se jen o děti a domácnost, líbilo. Stouplo mi sebevědomí a spokojenost ze mě jen ukapávala. A pomaloučku polehoučku jsem si začala uvědomovat, že už to není manžel, který se vrací večer, a já ta, která na něj čeká. Ale že je to přesně naopak. Flirt skončil, manžel šel po práci domů a já se vracela o mnoho později.Doma se nakonec všechno urovnalo. Rozhodla jsem se podnikat ve svém. Manžel mi buduje vlastní masážní studio a dokonce bych řekla i ochotně a rád. Jsem mu za tu podporu vděčná, ale nabytou svobodu už jsem si vzí nenechala.
Není tady
Allice, jsi dobrá. Myslím, že jsi udělala to nejlepší, co jsi mohla. Což ostatně potvrzuje i závěr Tvého příspěvku.
Není tady
Dámy, pokud máte depresi, přečtěte si knihu Konečně přes čtyřicet od Susane Kubelky. Já ji četla před 10 lety, když mi bylo 18, máma si ji pořídila a po přečtení jsem došla k závěru, že dokud mi nebude 40, jsem úplně k ničemu Fakt vám to zvedne sebevědomí (pokud vám tedy není 18
Upravil(a) Frankie (19. 1. 2007 13:29)
Není tady
No já mám jednak problém s tím, že se jinak cítím (na pětadvacet) a jinak vypadám, že mě baví to, co ty dvacítky a oni mi občas na tancování dají na jevo, že už jsem trošku přestárlá a mám depku, pak také v tom, že pracuji doma, takže nemám kolegy a začínám postrádat lidi a nevím, kde sobě podobné hledat. Nechci se bavit jen virtuálně - poraďte mi- kam chodíte? Kde se dá najít ještě nezakomplexovaný fajn chlap pro radost? Nějak jsem cestou manželůstvím poztrácela kámošky a kamarády a teď po rozvodu nevím, kde hledat nové...
Není tady
no to by mě také zajímalo, jak to děláte a také jak a kde se dá potkat pořádný mužský. Poradíte někdo?
Není tady
zrzunda napsal(a):
no to by mě také zajímalo, jak to děláte a také jak a kde se dá potkat pořádný mužský. Poradíte někdo?
Bude to asi docela tezky..... nejakyho poradnyho sehnat . Nejmene polovina chlapu v nasem veku je zadana, dalsi chteji o hodne mladsi pritelkyni, ostatni nestoji za nic.... a to jeste nepocitam chlapy, co uz zenskou vubec nechtej nebo homosexualy.
Takze ti neporadim.... asi by se musel stat zazrak .
Není tady
Vždycky jsem měla hodně kamarádu. Nechci se vdávat, nehcci jít hned do postele, jen mít mužského pro radost se kterým můžeš něco sdílet. mám pocit, že se někam ztratili, nikam nechodím, nebo sedí do noci v nějaké práci u počítače, nebo vymřeli?
Není tady