Hm, nežijeme. Odešla jsem z domu hned po ukončení SŠ, protože matka odjakživa měla těžkou a hádavou povahu. Pak jsem se pro jistotu odstěhovala o 700 km dál.... Takže se nyní vidíme už jenom 2x ročně, na Vánoce, neboť má narozeniny a v létě, když je tam holka na prázdninách. Letos to tedy byly poslední-vyvrcholení. Dítě mne nevěří pohádky o tom ,že je babička nervozní z léků, kterých bere hafo.. a že je nemocná. Ja mám pocit, že se si schovává hádky na tu dobu, co se uvidíme a užije si to. Každé Vánoce stojím v pozoru a čekám, jak natom bude se svým zdrav.stavem..takže Vánoce už nenávidím. Dítě vždy také onemocní a má teploty, takže už třetí Vánoce jsme končili na pohotovosti s malou.
Ale změny pozorují i jiní, ne jenom já. Už se pohádaná s kým to šlo, vadí ji vše a všichni kolem.

Nemám.I s jediným bráchou svým se pohádala a hlavně mne jakože nemusí od té doby, co jsem se zastala své dcery a jejího chování vůči ní.
Měla problém se štítnou žlázou a to vlastně odehnala od sebe všechny, to tam ta osobnostní změna byla. Po operaci se vrátila do normálu. Už má jenom pár málo kamarádek, ale i ty ji berou s rezervou. Když najde? novou nemoc, nikdo ji nevěří, že to má...Tohle bych neřešila, je toho víc.
Nelze s ní promluvit a něco chtít řešit, to nechce. Chce mít pravdu a hádat se. Když ji napíšu dopis, neodpoví, ani nevím, zda je čte. Hlavně ji baví ponižovat mne před cizími lidmi, "jejími" lidmi. A já -mlčím. Ohradit se-je oheň na střeše a nezná mne. Když se něco chci dozvědět o našich vztazích nebo jejího postoje ke mne, musím se ptát: sousedky, její kamarádky, bráchy a pod. MNE to neřekne, se mnou to neřeší...Maximálně jako novinku s vnučkou, ke které se ale začíná chovat jak ke mne (když je tam s ní sama. Když jsem tam já, to ne.)

Zkusila jsem před lety 2-3 roky zpět. To blbla jinak...málem podpálila byt (zapoměla,že ohřívá polévku, ta vykypěla, zhasla plamen, vše se připálilo..)Z bytu se valil dým, ale odmítla mne otevřít dveře, že je jí zle, že mám počkat, až ji bude líp (zase byla nevím proč vůči mne uražená). Šla jsem za sousedkou, ať ji domluví, té taky odmítla otevřít a navíc měla klíče v zámku. Vlezli jsme do bytu oknem(přízemí) a vše zjistili.Vyvětrali.. Nic ji nebylo, ležela vedle v obýváku.Vyvětralo se. Večer pak hodila záchvatovou akci, kašel, zvracení, počůrání se, pokálení. Já sama jsem z toho byla v šoku, co teprve malé dítě (je jí jedno, kdo ji jak vidí, ona tam je přece doma a nebude se kvůli nikomu nijak omezovat). Nevíme z čeho, pak to přeslo-osprchovat, na čelo obklad.
Naštvala jsem se, neboť včeho příčinou jsem vždy já (potažmo, když chodila do práce, byl to zásadně šéf). Přebrala jsem všechny její léky, snad kilo a zjistila, že si je nechává různě předepisovat bez ladu a skladu, ale neřekne dr., že bere jiné.Ty se navzájem ovlivňovali, a to tak zásadně, že viděla dvojitě, měla snad i halucinace, neměla síly, zvracela, pak i to neudržení výkalů...
Ona naznačovala, že má rakovinu a umírá a proto má depresi a bere léky na depresi...NEMÁ rakovinu. Kolikrát v noci vstala ,že ji bije srdce a ted umře a šla k sousedce-kamarádce, at ji hlídá...)
Slíbila, že půjde k psychologovi a prý skutečně šla. Léky jsou zredukované, její stav se rapidně zlepšil.
Nevím, zda mne teď poslechne a zase tam půjde. Nevím, zda má fakt deprese...taky se vše dozvídám od ostatních, neboť mne vždy naznačuje to nejhorší.

Ne, donutila jsem ji jít k psycholožce kvůli depresi a těm práškům, jak je míchala. A zaplatila jsem ji předtím ale taky týden kineziologie, abych z ní dostala tu její jedovatost, zlobu a šílený negativizmus.KDyž viděla, že to pomohlo, tenkrát za ní šla.
Já sama svůj vztah nebo její nevztah ke mne a vnučce řeším už  mou hlub.regresí, neboť kinezilogie mne nepomohla. A sujok-em, a pobytem mezi "hodnýma" lidma, solnou jeskyní a různě.
Ohledně schizofrenie...viz můj příběh jinde, otec mého dítěte... Měla jsem tou dobou pocit, že přitahuji jenom duševně narušené lidi... jak jsem narušená s ní....
Nyní už se obrňuji a bráním vysosávání mé pozitivní nálady a touhy pomoci a přiživování se na mne. Učím se to.

Hm...fakt smutný...děláš, co můžeš. Osobně takovou zkušenost nemám, takže nic moc o tom nevím. Myslím, že dobře děláš, že se k tomu stavíš takhle, že se nedáš vysát.

Dorý den, před půl rokem jsem zjiistila,že mám špatnou funkci štítné žlázy.Jsem podrážděná,někdy mám problém uvařit,zapomínám určité informace/ dávkování léků, barvu svého kartáčku na zuby atd/.Protože si zatím svůj stav uvědomuji bojím se toho, že se časem stanu rodině naobtíž. Vlastně se bojím toho co popisujete. Vaše maminka by měla určitě navštívit endokrinologa.

Matka žije 700 km ode mne, nedostanu se na jeji psycholožku. Ale prý tam neustále dochází. Okolí se ji pokusí nanutit myšlenku, aby s ní probírala své problémy.Napíšu ji dopis a budu doufat, že to s ní bude diskutovat.
Má za sebou operaci štítné žlázy a bere léky. V tom to není. Pak mohu ještě doufat, že zapomene za své chování?
Nicméně potěší, že nejsem jediná, kdo má takovou matku.
Už mám termín na regresi, 8.9....