Evelin: určitě musí mít naše matinky v hlavě něco hnutého, jinak to taky nevidim..
Taky jí mají všichni rádi, moje kamarádky nechápou jak o ní takhle můžu mluvit, vždyť když jí potkají, tak je moc milá a říkají mi, že si to jen namlouvam a přehánim. (to do mě vždycky vjede takovej vztek.. ) A ani přítel nevěřil, přišla mu v pohodě...... dokud se nenastěhoval a nepoznal....
Bojim se toho aby nás nakonec nerozeštvala, dokonce když má nějakýho mladýho známýho, tak mi ho namlouvá a když jí řeknu, že už někoho přeci mam a dokonce s ním čekám miminko, tak to prý nevadí, že on by se prý miminka taky ujal. No na palici.
Bojim se hlavně aby to vydržel přítel, protože já si všechno moc beru a nad všim moc přemýšlim a někdy mě až chytají hysterický brečící záchvaty, když už fakt nevim co. Ale snažim se ovládat, už kvůli mimi a příteli, aby si o mě taky nezačal myslet že jsem magor.
Prostě mam strach aby mi neruplo v bedně, protože mi občas přijde, že by to bylo možný..
Ale teď to jde, musíme na to pohlížet hodně ze zhora.

Evo36: děkuju!
Zařekla jsem se že jí naše mimi nikdy půjčovat nebudu, protože mam strach, že by vrátila naprosto jiný převychovaný dítě a ještě by ho poslala proti mě. Ani do porodnice jí nechci, chci si tam od ní odpočinout. (to se mnou chtěla jít i k porodu, aby mě mohla držet za ruku a pomoct mi tam!-možná s tím ještě počítá)
Možná je to ode mě hnusný, ale jinak to nepůjde už jen kvůli mojí vlastní rodině.

Mimochodem nevíte jak to dopadlo s tou Bebou??

Holky, tady jsou moudrá slova mého známého a nový pohled pro mne na tuto záležitost.Akorát je problém, že už to nastalo dřív, než ve stáří. Žeby se má matka už narodila se starým mozkem? Tak jeho názor:
Ve stáří dochází skoro vždycky k povahovám změnám, souvisí to s postupnou ztrátou funkce mozku.
Existuje gerontologicka typologie.
Jednim ze ženských typů je "stará čarodějnice" - k tomu už není potřeba nic dodávat. Tak tím směrem se vyvíjí Tvoje matka. Je to mrzuté, ale úplně běžný případ. Takže to berme jako nemoc ze stáří. Příklad: jedna moje teta byla nesmírně hodná dětská lékařka. Dožila pod zámkem v soukromém sanatoriu, vůbec nemohla zůstat mezi lidmi, byla jako sud jedu.
Mužské typy:  "žlučovitý dědek", "starý mladík", "svatý blázen". Ten poslední je ideál, moudrý člověk, který nelpí na hloupostech, už ví, co je důležité a co není, šíří kolem sebe mír a pohodu. Někdy bývá na obtíž dětem - mladým pomatencům, kteří žijí hekticky jen pro úspěch, kariéru a peníze.
Takže z potíží s matkou nemáme nevyvozovat žádné důsledky,ale nepouštět k sobe babičku a vnuče.
Jinak to chce už jen trpělivost a pasivní rezistenci. Matka může vyvádět jak je ji libo, pro Tebeto je jako by zvracela nebo měla průjem - nic vic...
Veru,Bebo a další. Já se taky bála a nechtěla dovolit ,aby má matka vychovávala mé dítě...Ale  taky mohu pouze radit ...PRYČ a pryč a i na dálku může stejně ještě vztah nebo mne-nás ničit, ovšem již ne tak účinně.

Judito: snažim se cvrčka ujišťovat Akorát když to mámu chytne tak mě z toho pak bolí břicho. Takže mimi to cítí určitě jak mi zrovna je.

Evelin: Taky už mě napadlo že už stárne. Nebo že je prostě v přechodu, vždyť to se hormony vzbouří ne? Dřív to až tak hrozný nebylo - dalo se to přežít, ale je fakt že to jsem byla ještě v "její" domácnosti..

Jinak docela jste mě fakt uklidnili, že si to přestávam vyčítat. I když je to těžký, protože jsem bohužel jedináček. Ale jinak to prostě nejde. Tady jsme s veškerou snahou udělat něco podle sebe zkončili a těšíme se že půjdeme jinam a samozřejmě na mimi, takže to mě drží celkem dost nad vodou.

Jinak děkuju tady všem za podporu a za to že jsem to mohla někomu říct, dost mi to pomohlo.
Evelin přeju silný nervy!

A děkuju!!

Někdy ten respekt dorazí s docela velkým zpožděním. Moje matka si mě dost přivlastňovala, nebrala mě vůbec jako samostatnou bytost, byla nás doma hromada na malém prostoru, když jsem pak měla svůj pokoj, máma zásadně neklepala, odpovídala za mě na otázky, nepřipouštěla, že bych mohla mít svůj názor. A do dvanácti let mi pravidelně prohlížela intimní místa... V osmnácti jsem odešla na vysokou a už v Brně zůstala. U rodičů bydlí brácha s rodinou, synovec doteď spal s rodiči v ložnici, před prázdninami za mnou brácha přišel, jestli by pro něj nemohli předělat můj někdejší pokoj, protože jako školák bude potřebovat svoje. Moje matka se příšerně naštvala a prohlásila, že já tam přece musím mít soukromí. K tomuhle dojde v době, kdy mám práci v Brně, vážnou známost a rok s přítelem bydlíme!!! Teď by mi dopřávala soukromí v rodném domě!!!

Lenka2 napsal(a):

Požádej tatínka, když je v takové nouzi, ať se odtěhuje zpátky na Moravu a najde si práci tam. Pokud živí tvoji maminku, která bydlí v Olomouci, tak v podstatě má na to aby si platil byt (tedy v Olomouci). Požádej ho, ať si najde od 1. ledna bydlení jinde. Budeš se muset smířit s tím, že ti tatínek ovládne celý tvůj dosavadní život a stejně to jednou skončí hádkou a nebude se s tebou bavit, nebo to ukončíš co nejdříve, s tím že se s tebou také nebude bavit. Máš jen dvě možnosti a obě jsou stejné.

Bebo, dopadlo to nějak?

Veru - a co Ty? Bydlíte ještě s mámou nebo už jinde?

Ahojky, myslela jsem že už je tohle téma smáznuté..

No my bydlíme pořád s matkou.. Ještě pořád není splacené to auto.

Matka vykopla přítele.. přesně jak jsem předpokládala..udělej a vypadni.. Bavila jsem se s ním a on mi řekl že mu řekla, že všechno co tu udělal je špatně.. přitom je to udělané perfektně, lepší než od profesionála.. a pak když zjistila, že jsme se bavili ho seřvala, ať se jí neplete do rodiny..

Taky vypráví že tady zůstaneme jen my 3 - Matka+já+Kačka.. že počítá s tím že se stejně rozejdeme..
Jinak do domácnosti už mi moc neleze.. má asi strach z přítele, protože ten s ní nemluví nikdy moc příjemně..

S hlídáním.. Chtěla jsem poprvé když bylo Kačce asi půl roku. Odcházele jsem v půl 9 a ona mi v pů 11 volala, ať už jdu domu.. Pak jsem se s ní domluvila na místní festival 14 dni dopředu a ona si 2 dny před festivalem sbalila věci a odjela na Šumavu na kola..

Snažím se sní ale nějak vycházet, protože to prostě jinak nejde. Třeba na ní zařvu, když zas něco vymýšlí a pak jako by se nic nestalo.. takhle to bere, jinak dělá ksichty a naschvály. Takže takhle je to to "menší zlo"
Samozřejmě co se týče výchovy dítěte, ví všechno nejlíp.

Ale vypadá to, že jí poslední dobou prokouklo více lidí, protože už nemá tak dobrou pověst a lidi jí pomlouvají. Taky se baví se samýma magorama..

Zatím koukám do inzerátů realitek, ale tady je to strašně těžký, nic tu neni. A když tak za 2mil.  Do pronájmu to taky nejde.. Platit za 1+1 8000kč+energie je až dost.
Žažádat na město..čeká se rok a je to garzonka..a svelkym psem..se mi moc nechce..

S tím nastartováním... řekla bych, že jsem ale přítel mě brzdí.. Vždycky řekne akorát že musíme pryč, když má matka keci a já mu to řeknu. Ale druhý den ho to zas přejde a nechce o tom mluvit a že taky nemáme peníze tak co chci.. A taky že se nechce zadlužit na celý život.. Jenže jinak to podle mě v týhle době nejde..

Možná že jen pořád vymlouvám, ale pořád ještě nemáme peníze a chceme někam do svého..

Matka podle mě potřebuje ránu do zad. A tím že se odstěhujem, si myslím, že jí dostane. On s tím nepočítá, protože kdykoliv o tom mluvím, tak mi řekne, že na to my stejně nikdy mít nebudem, že to má dobře spočítané. Tomu bývalému dokonce řekla že nás má v hrsti..

Jsem tu z toho všeho znechucená a bezmocná.. Ale snažím se na to moc nemyslet..

Upravil(a) Veru (19. 7. 2007 15:17)

Ahoj :-)
Je mi taky 32 a něco podobného jsem málem řešila taky - akorát jsem to nenechala zajít tak daleko.
Po 8 letech bydlení po kolejích, podnájmech a ubytovnách jsem si před rokem a půl pořídila garsonku - na hypotéku, všechno za vlastní peníze, nikdo mi nic nedal. Pořídila jsem si ji v Praze, přičemž pocházím z Hradce Králové.
Taky mám mladší sestru, teď jí je 20. Sestra po maturitě šla studovat do Prahy. Přesně v tu dobu co jsem se měla nastěhovat do garsonky. Tenkrát jsem ještě přítele neměla.
Rodiče samozřejmě nenapadlo nic lepšího než: když budeš mít tu garsonku, sestra u Tebe bude bydlet! Naštěstí to řekli dopředu, ještě než byl byt zkolaudovaný. Měla jsem z toho těžkou hlavu a výčitky, ale řekla jsem že NE!!! Výsledek - sestra bydlí druhým rokem na internátě (dělá druhou střední školu) a já bydlím se svým přítelem.
Nebylo to ale tak jednoduché, skoro rok jsem s rodinou moc dobře nevycházela (mám ještě bratra), když mi sestru nemohli nastěhovat do bytu, tak aspoň prý o víkendu (protože internát o víkendu nefunguje a sestra potřebovala být v Praze i o víkendu). Jednou jsem povolila a pak už nikdy ne. Naštěstí jsem se mohla vymluvit na přítele, se kterým jsem začala chodit krátce co jsem se nastěhovala. Sice musím poslouchat řeči jako: má v Praze sestru a musí bydlet u cizích... ale je mi to srdečně jedno. Naštěstí si sestra našla v Praze taky přítele tak občas spí u něj.
Rodině se hodně těžko odmítá. Ale pro mě to stálo za to, i když vztahy se tím nezlepšily - nebo ano? :-)

Bebo,
tak si myslím, že je nejvyšší čas pořádně promyslet nějaké možnosti, uvařit taťkovi kafe a říct: "musíme si vážně promluvit". Obávám se, že další měsíce a roky takového způsobu života byste ani jeden neodnesli bez šrámů na duši.

Jinak se ale k Martinčině příspěvku musím přiznat, že tohle já bych sestře opravdu neudělala. "Odchovala" jsem u nás v bytě obě moje o hodně mladší sestry, když chodily na ZŠ, celkem u nás byly 2 roky, kdy jim můj muž pomáhal s úkoly, občas zvlášť pro ně donesl nákup a zařizoval všelijaké průkazky, vozil je k autobusu atd....
A já si ho za to vážím, upřímně řečeno; žádný chlap by mi nebyl milejší, než moje segry. Jeho tehdejší toleranci jsem považovala za prubířský kámen našeho vztahu.
Ono ale samozřejmě záleží na dalších vztazích v té konkrétní rodině, no, každý by se asi měl zachovat tak, aby to co nejlíp vyhovovalo všem....

Já zas Martinku1 chápu. V garsonce mít ještě nakvartýrovanou dvacetiletou ségru, to bych taky nechtěla. Něco jinýho, kdyby jí bylo deset, neměla kam jít, ale takhle velká holka si snad musí poradit sama. "Dobrý" mi přišel nápad rodiny sestru strčit k Martince, ta už se na vlastní nohy postavila, tak zmákne ještě starost o sestru....ani náhodou, taky bych to nebrala. A myslím, že to Martinka neudělala kvůli příteli (jen se na něj možná trošku vymluvila).

Jo, Marti,
já jsem samozřejmě čekala tuto Tvoji reakci, svůj původní příspěvek jsem vůbec nemyslela jako nějaký odsudek, spíš jen jako pohled z mé strany a popis té mé tehdejší situace.
Mám to prostě nastavené tak, že bych nemohla uznávat chlapa, který by byl proti tomu, co nás tehdy potkalo. Jak říkám, manžel má u mě za to období velké plus. Jo, byla to situace, kdy holky byly malé, a šlo samozřejmě o dočasný stav. A taky dnes máme dohodnuto, že kdybychom se s manželem zabili při autonehodě atd., bylo by moje dítko u mých sester.
Určitě se vždycky dá najít nějaký podnájem, garsonka a tak... ale s jistou mojí podporou v tomto směru teda moje rodina opravdu počítat může. Máme to holt tak zařízené.
Ale ještě jednou, v žádném případě Tě nijak nehodnotím, prostě jsi mi svým příspěvkem jen připomněla dobu dávno minulou .
Jo, já jsem měla 28 let, roční dítě a holky končily základku. S podporou rodičů (myslím hlavně finanční) jsem nikdy nebyla naučená nějak počítat. Poskytli mi střední školu, na vysokou už jsem si musela vydělat.
A když se ta moje prostřední sestra odstěhovala přes půl republiky do garsonky, samozřejmě si tam pak k sobě vzala i tu mladší, přestože už měla svého přítele. Dnes už obě mají svoje byty, ale v tom období bytové nouze jsme si prostě pomohly.
Měj se.

Upravil(a) Tercila (19. 9. 2007 18:04)

To nejlepší, co může pro sebe i pro své blízké člověk udělat, je vymezit jasně hranice. Tečka.