Má některá z Vás také takovou zkušenost? Snaží se být pořád ta nejlepší, pořád a ve všem..Perfektně oblečená, perfektní chování, perfektní domácnost, vlastní podnikání, nezávislá a přesto nedoceněná? Vše je pro manžela samořejmostí. Koukám na kamarádky, které třeba nemají zdaleka tak pěkné oblečení, líčení a přesto kolem nich ten jejich skáče a má ji rád takovou,jaká je. Nevím, kde je chyba. Nejspíš ve mně, že to tak dělám...nekonečná honba za něčím. Touha po ocenění. Chtěla bych moc miminko, ale pro samou práci, starosti a stres to samozřejmě nejde. Máte doma chlapa, který ocení, že je dobře uvařeno? Zrovna včera mi sdělil, že jsem neudělala o víkendu nějaký projekt, protože jsem uklízela a vařila a když jsem se tím ohradila, tak prý a co...tak jsi uvařila a co jako...Je to taky dost práce, ocení to vůbec chlapi? Jak bych se měla změnit? Jak změnit tu situaci? Mám neustálý strach, že něco zapoměnu, udělám špatně..v neustálém napětí...:(

Ahoj Charlotte,

jestli to nebude tím, že jedině jako "dokonalá a perfektní" se cítíš být hodná lásky. Znám to sama.

Jak se k tobě chovali vaši? U nás doma se akceptovali jen jedničky s hvězdičkou. Ve všem. Takže jsem se v dospívání i dospělosti snažila urvat tu hvězdičku dál. Nejen jedničku - musela mít i tu hvězdu... Perfektní make-up a vlasy, perfektní outfit, perfektně uklizený byt, perfektní doplňky (včetně auta), perfektní výkony v prestižním zaměstnání.

Perfekcionismus je ale cesta do pekla, holka.

Já se dost změnila poté, co mi osud přihrál obyčejného přirozeného (až přímo "přírodního") kluka. Přestala jsem se skoro malovat, občas nosím mastný vlasy, doma je o poznání větší binec (hlavní díky psovi, kterého do mého sterilního bytu nastěhoval), přestala jsem utrácet šílený peníze za hadry a boty... a je mi líp.

Je to ale o tom, najít partnera, který ti dá jednoznačně najevo, že tě má rád právě tak obyčejnou, jako když ráno vstáváš. Já to tomu svému nemohla uvěřit a myslela jsem, že si dělá srandu. Nedělal.

A k miminku? Jestlipak ty ho nechceš proto, aby k tým perfektním rolím přibyla ještě "dokonalá matka"? Pak se nediv, že to nejde. Jsi tak urputná, tak moc tlakuješ, tak moc máš všechno pod kontrolou, že ti osud musí nastavit zrcadlo, abys v sobě našla normální a fajnovou ženskou, kterou v nitru jsi. Abys přestala být ten šílený robot.

Máš před sebou dost práce. Stejně jako já, protože mně mimi taky nejde - tudíž jsem si evidentně s tím svým perfekcionismem a racionalitou taky ještě úplně dobře neporadila.

Moc Ti  děkuju za Tvojí odpověď. S rodiči máš pravdu...jen jedničky s hvězdičkou. Chválou se u nás šetřilo a tím to asi je...snaha pořád se někomu zavděčit, být pro někoho dobrá. Ach to sebevědomí...

Jak to tak píšeš, je to na výměnu chlapa ;). S tím si ale moc neporadím, jsme už manželé... Ale ta chyba je stejně víc u mě, než u něj. I když... Kde Ty jsi takového fajn chlapa našla?? :)

Dusí mě to. Užírám se. Pořád nějaký strachy, že něco pokazím, zapoměnu...děs. Kde tedy začít, když ne tím chlapem? Tobě k tomu pomohl právě on....
Dneska máme mít, po včerejší hádce o vaření, rozmluvu. Pokusím se s ním mluvit na rovinu. Je to chytrej člověk a i chápavej, ale ve spoustě věcí ho musím kopnout. Taky to doma neměl a nemá jednoduchý. Tchýně je fakt tchýně :butter: Je hrozný, jak nás rodině moc ovlivňuje do budoucna...

Ještě jednou Ti moc děkuju za perfektně :) výstižnou odpověď.

Charlotte

avalonka napsal(a):

Ahoj Charlotte,

jestli to nebude tím, že jedině jako "dokonalá a perfektní" se cítíš být hodná lásky. Znám to sama.

Jak se k tobě chovali vaši? U nás doma se akceptovali jen jedničky s hvězdičkou. Ve všem. Takže jsem se v dospívání i dospělosti snažila urvat tu hvězdičku dál. Nejen jedničku - musela mít i tu hvězdu... Perfektní make-up a vlasy, perfektní outfit, perfektně uklizený byt, perfektní doplňky (včetně auta), perfektní výkony v prestižním zaměstnání.

Perfekcionismus je ale cesta do pekla, holka.

Já se dost změnila poté, co mi osud přihrál obyčejného přirozeného (až přímo "přírodního") kluka. Přestala jsem se skoro malovat, občas nosím mastný vlasy, doma je o poznání větší binec (hlavní díky psovi, kterého do mého sterilního bytu nastěhoval), přestala jsem utrácet šílený peníze za hadry a boty... a je mi líp.

Je to ale o tom, najít partnera, který ti dá jednoznačně najevo, že tě má rád právě tak obyčejnou, jako když ráno vstáváš. Já to tomu svému nemohla uvěřit a myslela jsem, že si dělá srandu. Nedělal.

A k miminku? Jestlipak ty ho nechceš proto, aby k tým perfektním rolím přibyla ještě "dokonalá matka"? Pak se nediv, že to nejde. Jsi tak urputná, tak moc tlakuješ, tak moc máš všechno pod kontrolou, že ti osud musí nastavit zrcadlo, abys v sobě našla normální a fajnovou ženskou, kterou v nitru jsi. Abys přestala být ten šílený robot.

Máš před sebou dost práce. Stejně jako já, protože mně mimi taky nejde - tudíž jsem si evidentně s tím svým perfekcionismem a racionalitou taky ještě úplně dobře neporadila.

Jo a držím moc moc palečky na to miminko! :dudlik:

avalonka napsal(a):

Ahoj Charlotte,

jestli to nebude tím, že jedině jako "dokonalá a perfektní" se cítíš být hodná lásky. Znám to sama.

Jak se k tobě chovali vaši? U nás doma se akceptovali jen jedničky s hvězdičkou. Ve všem. Takže jsem se v dospívání i dospělosti snažila urvat tu hvězdičku dál. Nejen jedničku - musela mít i tu hvězdu... Perfektní make-up a vlasy, perfektní outfit, perfektně uklizený byt, perfektní doplňky (včetně auta), perfektní výkony v prestižním zaměstnání.

Perfekcionismus je ale cesta do pekla, holka.

Já se dost změnila poté, co mi osud přihrál obyčejného přirozeného (až přímo "přírodního") kluka. Přestala jsem se skoro malovat, občas nosím mastný vlasy, doma je o poznání větší binec (hlavní díky psovi, kterého do mého sterilního bytu nastěhoval), přestala jsem utrácet šílený peníze za hadry a boty... a je mi líp.

Je to ale o tom, najít partnera, který ti dá jednoznačně najevo, že tě má rád právě tak obyčejnou, jako když ráno vstáváš. Já to tomu svému nemohla uvěřit a myslela jsem, že si dělá srandu. Nedělal.

A k miminku? Jestlipak ty ho nechceš proto, aby k tým perfektním rolím přibyla ještě "dokonalá matka"? Pak se nediv, že to nejde. Jsi tak urputná, tak moc tlakuješ, tak moc máš všechno pod kontrolou, že ti osud musí nastavit zrcadlo, abys v sobě našla normální a fajnovou ženskou, kterou v nitru jsi. Abys přestala být ten šílený robot.

Máš před sebou dost práce. Stejně jako já, protože mně mimi taky nejde - tudíž jsem si evidentně s tím svým perfekcionismem a racionalitou taky ještě úplně dobře neporadila.

No, Charlotte - ono to není tak, že by ze mě můj přítel "udělal" přirozenější bytost. Já spíš už dlouho sama cítila, že jsem uvnitř úplně jiná, než jak se prezentuju. A že bych moc ráda našla svoje přirozené já. Takže jsem si svého nynějšího přítele asi přivolala.

Ale začít musíš určitě u tebe. Uvědomit si, na co jezdíš. Aneb co tě pohání - a že to není tvůj vlastní motor, ale motor tvé původní rodiny. Oni byli tím přísným a nekompromisním okem, jenže teď ses tím okem stala pro sebe ty sama. Jsi k sobě stejně nekompromisní, jako byli oni.

Je to rozhodně na psychologa. Tohle klubko je poměrně zamotaný a sama si s tím podle mého názoru neporadíš. Já k němu také chodila a bylo mi to velmi prospěšné.

Také ti držím pěsti! :)

Charloto
znáš přísloví: Kdo chce psa bíti, hůl si vždy najde?
Tím chci naznačit, že o víkendu jsi vařila, ale neudělala projekt, tudíž špatně..kdybys nevařila a udělala projekt, tak věř, že taky špatně...ostatně zkus to příští víkend...a nebo se na vše vyprdni, nevař , neprojektuj a jeďte na výlet..a uvidíš....
Hlavně si to tak neber, protože opravdu nějaké kecíky nemáš zapotřebí, a naopak partner si tím dodává kuráže....
a nakonec, máš-li poslouchat nějakéí blbé řeči, tak si sama rozmysli, co tě více baví( projekt či vaření) a do toho se pust...stejně bude špatně, ale ty budeš mít lepší pocit....anebo co takhle  abys ty řekla jemu, co se ti na něm či na jeho dělání či nedělání nelíbí - zkus si klidně něco vymyslet...jestliže on tě kritizuje, pak by i sám měl umět kritiku přijímat....

to mi silně připomíná mě, taky na mě byli kladeny vysoké nároky a la jedna hvězda,když jsem někdy dostala ve škole dvojku,tak následovala hodinová zpověd "Proč??Když jsi mohla mít za jedna".... a ted jsem presne taková perfekcionostka, jak tady popisujete..perfektní oblečení, vzhled, chování atd. chci být dokonalá, protože hledám dokonalého chlapa / tedy téměř/, tak mu chci za to něco nabídnout, protože dokonalý chlap přece bude chtít také dokonalou přítelkyni..a můj přítel??To samé, co já, taky na něj mají rodiče dost vysoké požadavky,a on má takové požadavky i sám  na sebe, na svou přítelkyni atd. Ted je to ok,jsem hezká, chytrá, mladá atd...ale je mi jasné, že navždy to tak nebude..co přijde pak??Plastické operace, deprese apod..??!!ale taky mě to stojí dost námahy, často mě baví o sebe pečovat, ale někdy mám prostě takovou tu slabou chvilku, a najednou mi přítel napíše, že mě přijede navštívit, třeba když jsem nemocná atd.,na jednu stranu jsem ráda, že za mnou přijede, na druhou stranu ty moje i jeho nároky mě nutí vstát i ve 40ti stupnové horečce s postele, jít se namalovat atd.,i když úplně padám vysílením..Taky mi všichni říkají, jak jsem hezká, ale já často koukám na své nedostatky, že bych potřebovala mírnou plastiku nosu apod., chtěla bych být dokonalá vzhledově i povahově, ale je to strašně těžké..často je to ok,někdy se cítím úplně perfektní,ale když mám ty svoje slabší chvilky, tak se občas nenávidím za to, že jsem tak nedokonalá..a myslím, že s tím souvisí i moje extrémní žárlivost, chci být nejlepší, nestačí mi být jedna z nejlepších..vím, že to nejvíc ničí mě samotnou,ale nemůžu si pomoct

Ahoj Me,

vím přesně, o čem mluvíš, holka. Nedospěla jsem tedy do té fáze, že bych se v horečce malovala, ale náběhy jsme měla.

Řeknu ti tohle: znám spoustu takových "vzorných děvčátek", které jsou perfektní. Je jim přes 30, vypadají na 25 a míň, mají dobrou pozici, dobré peníze, vlastní byt, auto a zajímavé koníčky. A žádný chlap je nechce. Vůbec se těm chlapům nedivím.

Vím sama, jak obtížná jsem partnerka, jak vždycky musí být po mém, jak mám tendence svého partnera "vylepšovat k dokonalosti" až z jeho vlastní osobnosti nezbyde nic. Na tom ztroskotaly všechny mé vztahy. Ty sis sice taky našla perfekcionistu, ale já myslím že proto, aby ti "nastavil ono zrcadlo". Abys pochopila, jak absurdní je tvůj a jeho život. Pozor - nesoudím tě ani nekritizuju, jsem jen přímá. A podobný problém mám sama, i když nejsem tak extrémní případ.

Když se nenaučíš mít sama sebe ráda takovou, jakou tě příroda stvořila (a věř, že dobře věděla, proč zrovna tak a ne jinak), tak se z toho jednou zblázníš. Ano - čekají tě plastiky, hrůza ze stárnutí, žárlivost a neurózy.

Jestli máš sílu, postav se tomu. Jinak tě tvoje štěstí mine a bude to tvoje svobodná volba, což by byla docela škoda, nemyslíš?

Ještě něco:

já se "léčím" tak, že jsem se skoro přestala malovat a začala jsem se nepoměrně obyčejněji oblékat - hodně mě ovlivnil přítel, který mi dal najevo, že nechce zmalovanou a přechytralou holku, ale holku pohodovou a zdravě normální. Myslím si, že chlapi obecně hledají normální pohodové ženské, nejde jim o to, mít doma modelku - o čemž je leckterá z nás skálopevně přesvědčena. A pak se šíleně diví, že od ní chlapi utíkají, když je přeci tak dokonale perfektní. Jenže s takovou ženskou se nedá žít. Už jsem to pochopila. Mám občas chvíle, kdy se mi podaří ze sebe vylézt a podívat se na sebe s odstupem. Někdy se musím sama sobě fakt smát. A to je docela dobrej lék - udělat si ze sebe srandu a říct si "čoveče, co zase vyšiluješ - pěkně se uklidni, dej si hlavu pod sprchu a vzpamatuj se, ty cvoku!" :D

Avalonko,
na tobě se mi líbí, žes kdysi přiznala, že umíš taky žárlit. A s tou snahou o dokonalost je to asi těžké. To mě naštěstí nepostihlo :sjuk:

Me napsal(a):

to mi silně připomíná mě, taky na mě byli kladeny vysoké nároky a la jedna hvězda,když jsem někdy dostala ve škole dvojku,tak následovala hodinová zpověd "Proč??Když jsi mohla mít za jedna

Jojo - já byla taky třídní premiantka. Jednou jsem měla sice vyznamenání ale o jednu dvojku navíc oproti dceři tátova kolegy. Dostala jsem za to vejřez. Je hrozný, jak tě tohle poznamená - ta nastavená laťka je úplně smrtící. Kdybych měla tehdy svůj dnešní rozum, tak bych si řekla, že je táta dement. Tenkrát jsem si řekla, že jsem asi fakt dement já, když jsem neměla samý jedničky. Naštěstí si ale dneska už uvědomuju, že to nebyla moje chyba, ale chyba našich. Byla to vina rodičů - nikoli moje. A já nehodlám nad sebou držet stejný bič, jako držel táta.

aeva1 napsal(a):

Avalonko,
na tobě se mi líbí, žes kdysi přiznala, že umíš taky žárlit. A s tou snahou o dokonalost je to asi těžké. To mě naštěstí nepostihlo :sjuk:

Ahoj Aevo,

že jsem přiznala, že umím žárlit? Kočko, já mám tolik neduhů, že k dokonalosti mi chybí opravdu hodně! :D Moje žárlivost má dvě polohy: šílenou a rozumnou. Ta šílená pramení z mého zatím ještě ne zcela zvládnutého starého komplexu méněcennosti a ta rozumá pramení z mé ještě ne zcela zvládnuté nové sebeúcty. Jsem někde napůl cesty, ale myslím, že ta sebeúcta začíná převažovat. Zaplaťzatopánbůh! :godlike:

Dokonalost není vůbec hezká a navíc se s ní blbě žije.

Nejen tomu dokonalému se s dokonalostí blbě žije, ale i okolí toho dokonalého. Proto ty dokonalé mají problém najít partnera. Buď staví laťku moc vysoko nebo se chlapi bojí, že taková dokonalá žena nemůže být s hňupem (ošklivcem, hlupákem atd.), jako jsou oni...

Holky, moje máma zase se smíchem říká, že mně stačí ke spokojenosti jen jedno - bejt nejlepší :D Docela trefný, fakt se snažím bejt nejlepší. Tedy kdysi jsem se snažila, teď se pomalu polepšuju a začínám chápat, že bejt nejlepší nejde. Aspoň ne ve všem. Jenom nechápu, kdo nastavil tu laťku mně. Možná já sama. Otčím mě nenáviděl a já chtěla být lepší a lepší, jen aby si mě, tvora bídného, všiml...no to nebylo nejšťastnější řešení. Ale jako dítě jsem jiný neviděla.

Evule,

dítě NIKDY nevidí lepší řešení než se snažit zavděčit okolí, aby:
a) nás milovalo
b) si nás vůbec všimlo
c) nás nechalo na pokoji
d) nás neponižovalo
atd.

Dítě vždycky bere měřítko dospělých jako správné a klade všechno za vinu sama sobě. Já vždycky sobě kladla za vinu, že táta na mámu řve. A trvalo mi pěkně dlouho, než jsem poznala, že je to špatný pohled na věc. Halt původní rodina svými chapadly stále drží náš krk, takže je pořád musíme usekávat, aby nás ta chapadla neuškrtila. Nevýhoda je, že chapadla občas i dorůstají. Takže je odsekneme, nějaký čas volně dýcháme a pak si zase naběhneme na stejnou situaci nebo mindrák a šup - chapadla jsou dorostlá znovu... :)

Ahoj Charlotko, já měla doma něco podobného... taky jsem se cítila zneuznaná - ne sice od manžela, ale od svého drahého švagra... problém je myslím v tom, že chlap má od přírody dáno všímat si spíš toho, co uděláno není než těch tisíce maličkostí, pro který lítáme od rána do večera a nikde nejsou vidět ;) Víš co poradily holky mě? Občas strčit jemu do ruky tu vařečku, prachoxku... - když je to tak strašně jednoduchý, on to zcela jistě zvládne... a líp než ty ;) Umlč v sobě hlas, že něco musíš jen proto, že jsi ženská a jednou to zkus. U nás to netrvalo ani tak dlouho a zavládla víceméně idyla, mladý pán se naučil likvidovat vlastní bordel a já zase, že podívat se na hezký film se dá i tehdy, když dům nevypadá jako sterilní místo, kde nikdy nikdo nebydlel. ;)

Charlotte9 napsal(a):

Má některá z Vás také takovou zkušenost? Snaží se být pořád ta nejlepší, pořád a ve všem..Perfektně oblečená, perfektní chování, perfektní domácnost, vlastní podnikání, nezávislá a přesto nedoceněná? Vše je pro manžela samořejmostí. Koukám na kamarádky, které třeba nemají zdaleka tak pěkné oblečení, líčení a přesto kolem nich ten jejich skáče a má ji rád takovou,jaká je. Nevím, kde je chyba. Nejspíš ve mně, že to tak dělám...nekonečná honba za něčím. Touha po ocenění. Chtěla bych moc miminko, ale pro samou práci, starosti a stres to samozřejmě nejde. Máte doma chlapa, který ocení, že je dobře uvařeno? Zrovna včera mi sdělil, že jsem neudělala o víkendu nějaký projekt, protože jsem uklízela a vařila a když jsem se tím ohradila, tak prý a co...tak jsi uvařila a co jako...Je to taky dost práce, ocení to vůbec chlapi? Jak bych se měla změnit? Jak změnit tu situaci? Mám neustálý strach, že něco zapoměnu, udělám špatně..v neustálém napětí...:(

Bože, Charlotte9, když tě to tak ničí, tak to prostě nedělej! Vykašli se na projekt i na vaření, zalez si s knížkou a s nějakou mňamkou do postele  a stávkuj! Rozhodně i kdyby jsi se přetrhla, tak se  tou urputností vděku stejně nedočkáš!! Neuklízej,neper,nežehli, neutírej prach a vůbec ... nic nedělej.... třeba celý týden .....  Můžeš ( přes svoje dokonalé sebezapření) pohodit po bytě pár svých svršků  a kašli na to! Dokonalé ženy se blíží dokonalým robotkám a ty nikdo nemiluje,  protože  na nich nezbylo nic z člověčiny. Doma má být pohoda ne aseptický pořádek. Moc se mi líbil názor pana Horníčka, že on je zastáncem "malého přehledného nepořádku" to je prý takový, který člověk zvládne uklidit za 20 minut před  příchodem návštěvy. Takže klídek a buď trochu free !!!!!

avalonka: Je mi to vlastně jasné. Dneska říkám to, že mi stačí být nejlepší už s úsměvem, s nadsázkou, s vědomím toho, proč to tak bylo a že to není vůbec nutný....jo a taky mám ten "syndrom starší sestry" - tedy: jsi starší, jsi tedy chytřejší, mělas to vědět, nemělas to dovolit....a občas se snažím kočírovat lidi kolem sebe (partnera, bratra, dneska mu je 27 let, he he, moje dítě, pochopitelně)...nejvíc si troufnu na partnera, ale ten to o mně ví a že je kliďas, tak se jen tak podívá a já se rozesměju a dím: "No jo, zas mám pravdu, co? Já jsem prostě chytřejší a znám lepší názor nebo řešení než ty, co?"...to už se smějem oba a já uznám, že měl pravdu (třeba :D

Juj, Evčo - ty fakt funguješ přesně stejně, jako já. U nás to s přítelem chodí taky tak - vždycky nasadím ten mentorský tón a pohled a on na mě koukne a já musím říct "hele, to jsem ale semetrika, viď?" a pak se tomu taky smějeme :D

Jinak svojí ségru koučuju taky furt, a to jí bude už 30! U ní se tedy musím hodně držet, protože představa, že vím co je pro ní nejlepší a musím jí chránit, je u mě pořád dost silná. A ona je chudinka kvůli mě dost nesamostatná.

:D Tak to můj brácha už je z mýho područí pryč. Teď si ho kočíruje švagrová. A musím říct, že ji do jde moc dobře a že nepoužívá takovýho násilí, jako kdysi já. Ona je víc žena, mám se od ní co učit.

Já jsem se také snažila mít samé jedničky a většinou měla. Myslela jsem, že to tak má být, tak jsem se snažila, chtěla jsem svým rodičům dělat radost. A když jsem přišla na gympl, měla jsem v prváku dost  dvojek a snad i jednu trojku. Byla jsem  zklamaná a vyřízená sama ze sebe, jak jsem to nezvládla  a můj táta pravil : " No konečně nejsi nejlepší, už jsi mě s těma jedničkama dost sr..." Já nemám rád ty šprty, já nemylím, že je dobré být první, mě je sympatičtější, když je člověk druhý nebo třetí."   To si pamatuji jako dnes a tak mě tím zaskočil, že si to dodnes připomínám, když chci zase lámat rekordy na úkor pohody.

Charlotte9 napsal(a):

Má některá z Vás také takovou zkušenost? Snaží se být pořád ta nejlepší, pořád a ve všem..Perfektně oblečená, perfektní chování, perfektní domácnost, vlastní podnikání, nezávislá a přesto nedoceněná? Vše je pro manžela samořejmostí. Koukám na kamarádky, které třeba nemají zdaleka tak pěkné oblečení, líčení a přesto kolem nich ten jejich skáče a má ji rád takovou,jaká je. Nevím, kde je chyba. Nejspíš ve mně, že to tak dělám...nekonečná honba za něčím. Touha po ocenění. Chtěla bych moc miminko, ale pro samou práci, starosti a stres to samozřejmě nejde. Máte doma chlapa, který ocení, že je dobře uvařeno? Zrovna včera mi sdělil, že jsem neudělala o víkendu nějaký projekt, protože jsem uklízela a vařila a když jsem se tím ohradila, tak prý a co...tak jsi uvařila a co jako...Je to taky dost práce, ocení to vůbec chlapi? Jak bych se měla změnit? Jak změnit tu situaci? Mám neustálý strach, že něco zapoměnu, udělám špatně..v neustálém napětí...:(

Charlottko,

odevzdáváš mu svoji vlastní vnitřní sílu a to je velká škoda. Zkus být sama sebou, dělej to co cítíš, to co by udělalo radost Tobě, co Ty sama chceš i kdyby se to tomu Tvému nelíbilo. Naopak, jak si Tě může chlap vážit, když poslušně uděláš jen to, co se od Tebe očekává? Kdepak, tudy cesta nevede.

Dopřej si ten luxus a buď sama sebou, není to moc těžké, možná jen zezačátku ....
Ano, bude se vztekat, pokud najednou nebude vše, jak je zvyklý .... ale jen do té doby, než zjistí, že s Tebou nehne a  o to právě jde, chceš přeci změnu, ne? Tak se v první řadě musíš změnit TY SAMA!!!

Jsi nejspíš moc hodná holka, zkus být tak trochu potvora a ignoruj jeho přehnané požadavky. Být pořád perfektní za každou cenu vede ke stresu ........

Ahojky,

také se hlásim do "klubu" těch co se snaží těm na kterých mi záleží zavděčit a být tou NEJ, NEJ.    :/

U kamarádů a okolí jsem se to už naučila neřešit a pochopit že né každý mě musí mít rád, i když se budu snažit jak blázen, pomáhat a dávat najevo otevřenost a "lásku". U bývalého partnera v tom byl taktéž problém, neb jsem byla jak mašina...všude výkonná, dokonalá, úžasná, schopná....:dumbom:  a v tom jsem právě byla hodně nedokolaná oproti těm co tuto potřebu nemají. Neb partner měl pocit, že mi nestačí, nestíhá a jsem lepší    :kapitulation: pochopila jsem to až pozdě, že i to byl problém....Snažila jsme se dělat vše aby jsme měli spokojený vztah a lásku, a o to víc mě trápilo, že to nevypadá tak jak jsem si myslela že by mělo...investovala jsem čas, sílu a vše do něčeho co pravděpodobně nemělo směr už téměř od začátku, ale já si myslela "když budu dokonalá, vytrvalá, nechám si vše líbyt - tak mě chtít musí, musí být štastný, musí mě milovat" omyl....i přeze vše si myslím, že jsem si lásku :hjarta:  zasloužila, mnohem více lásky než se mi dostalo a mnohem méně problémů a toho co jsem musela přejít a přežít. Ale byl to můj boj,né náš nebo jeho..můj....a já prohrála sebe samu, své JÁ.

Nyní mám druhou šanci, druhou velkou životní šanci, tak doufám že to ne....    :rodna:

Ahoj Marikoo, tak tedy vítej v klubu Dokonalých žen.

Moje kamarádka má jeden dobrý lék na "dokonalost" - být tzv. POZITIVNÍ FATALISTA.

Udělat jen to, co je v mých lidských silách - a zbytek nechat osudu. Funguje to :)

Takže nemakejte za osud, on si to své musí taky odmakat.

No ale musím říct, že to byla zabíračka a o to horší a bolestivější.....měla jsem pocit,že jsem udělala vše....ale říkám si, udělala, nechtěl, nevážil si toho, tak co     :reta:

Praucuji na tom být sobeček   :storstark: ale jen malej a nevinnej, a max být skvělá sama pro sebe     :supr:

Mamkami porad rikala, ze nejsem k nicemu. Ani na praci, ani na uceni. Jsem blba.... Tak jsem ani nedokoncila skolu, mam jen ucnak. Nic moc placenou praci a lecim se na psychiatrii s depresemi. Vsechno prameni z detstvi.:(

Mno tak alespon jedna diskuze, kde neni moc poznat, kdo je z Marsu a kdo z Venuse - podobnym problemem trpim taky. Touha po oceneni, po "zaslouzeni si"... Asi je to fakt z detstvi (ano, taky bohuzel premiant...). Zvlastni, a ono by mozna stacilo, kdyby se clovek ocenil sam. Mozna stoji za to to zkusit, nemyslite :supr: Vidim tady nekolik spolecnych rysu - nizka sebeduvera, pocit, ze je treba vsechno si zaslouzit a oceneni je mnohdy dulezitejsi odmenou nez treba penize... A "lek"? Asi vic si verit. Jednoducha, ale tezko proveditelna odpoved...

Mne môj otec napríklad po mojej promócii(mala som dekanskú pochvalu a len jedna 2 ma delila od červeného diplomu) mierne ovínený oznámil, že som bola také nádejné decko a tak hrozne som ho sklamala :dumbom: Človek by si pomyslel, že som prostitútka a narkomanka, a ja som si len dovolila robiť to, čo mám rada ja, a nejsť za tým, čo je dôležité preňho... Bývala som poslušné, povoľné decko s výbornými známkami ... a naši viac pomáhali bratovi, ktorý bol trochu grázlik a hodne lenivý... a asi ho aj mali radšej :grater: A potom mi jedna múdra baba, moravská šamanka, dala ohormný dar: naučila ma opakovať moju osobnú mantru, ktorá ma hrozne oslobodila a ktorá by podľa mňa pomohla mnohým, čo chcú vyhovieť a páčiť sa: NEMUSÍM NIKOMU NIČ DOKAZOVAŤ, ANI SAMA SEBE. Viete, ako sa mi uľavilo?

Marcel.on: Správně, stačí ocenit se sám. Já už se ocenila a svou cenu tudíž znám. Ale není všem dnům konec a občas vyleze to nutkání "buď nejlepší". Dneska už jsem zralejší a tak to poznám a umím se tomu zasmát.

Děkuji všem za odpovědi..být perfektní je opravdu pitomost:rodna:Jen se to odnaučit...:butter:

Má ještě jeden problém, který s tím souvisí. Jsme manželé teprvě rok. Po svatbě následovala svatební cesta, nádherná, užili jsme si jí úžasně, hned po té však přišla studená sprcha...Můj drahý manžel se opil, tedy po návratu z cestování, a v noci si smskoval. Když zalezl do koupelny a přišla mu opět sms, podívala jsem se...vím ostuda ostudná, ale v tu chvíli byla zvědavost silnější. Našla jsem erotické sms od bejvalé.(několik i v archivu)..Dobrý, co? Stěhovala jsem se ještě tu noc.Pak přišlo vysvětlování ( i když, co na tom vysvětlovat...), omlouvání, slibování, brečení...A já jsem povolila. Ideály, které jsem si dělala do budoucna se sesypaly jako domeček z karet. Vzalo mi to veškeré iluze, tvrdé vystřízlivění. Několikrát jsem mu to za ten rok vyčetla, náležitě omlátila o hlavu. Někdy si říkám, že jsme se měli raději rozejít. Nemůžu se toho zbavit, pořád mám v sobě tu nedůvěru. Může člověk po něčem takovém ještě věřit?? A to má také návaznost na to být dobrá, proto aby to zase neudělal, aby neměl důvod... být právě ta perfektní. Strašný, co? Když má mít bejvalá svátek, děsím se toho dnu a říkám si, jestli jí přeje a atd. Nemám se s ní třeba sejít? Přijde mi to všechno tak ponižující. Ale rozchod je asi to poslední řešení a nechce se mi to jen tak vzdávat. Jaký na to máte názor? Rozvodů, rozchodů, nevěr je strašně moc...dokázala jste některá nevěru překousnut? Zase začít věřit? Pořád si říkám, že to spraví čas, ale je to už rok a nic. Občas je to v pohodě a občas vůbec ne...

avalonka napsal(a):

Ahoj Charlotte,

jestli to nebude tím, že jedině jako "dokonalá a perfektní" se cítíš být hodná lásky. Znám to sama.

Jak se k tobě chovali vaši? U nás doma se akceptovali jen jedničky s hvězdičkou. Ve všem. Takže jsem se v dospívání i dospělosti snažila urvat tu hvězdičku dál. Nejen jedničku - musela mít i tu hvězdu... Perfektní make-up a vlasy, perfektní outfit, perfektně uklizený byt, perfektní doplňky (včetně auta), perfektní výkony v prestižním zaměstnání.

Perfekcionismus je ale cesta do pekla, holka.

Já se dost změnila poté, co mi osud přihrál obyčejného přirozeného (až přímo "přírodního") kluka. Přestala jsem se skoro malovat, občas nosím mastný vlasy, doma je o poznání větší binec (hlavní díky psovi, kterého do mého sterilního bytu nastěhoval), přestala jsem utrácet šílený peníze za hadry a boty... a je mi líp.

Je to ale o tom, najít partnera, který ti dá jednoznačně najevo, že tě má rád právě tak obyčejnou, jako když ráno vstáváš. Já to tomu svému nemohla uvěřit a myslela jsem, že si dělá srandu. Nedělal.

A k miminku? Jestlipak ty ho nechceš proto, aby k tým perfektním rolím přibyla ještě "dokonalá matka"? Pak se nediv, že to nejde. Jsi tak urputná, tak moc tlakuješ, tak moc máš všechno pod kontrolou, že ti osud musí nastavit zrcadlo, abys v sobě našla normální a fajnovou ženskou, kterou v nitru jsi. Abys přestala být ten šílený robot.

Máš před sebou dost práce. Stejně jako já, protože mně mimi taky nejde - tudíž jsem si evidentně s tím svým perfekcionismem a racionalitou taky ještě úplně dobře neporadila.

Děkuji všem za odpovědi..být perfektní je opravdu pitomost...Jen se to odnaučit...

Má ještě jeden problém, který s tím souvisí. Jsme manželé teprvě rok. Po svatbě následovala svatební cesta, nádherná, užili jsme si jí úžasně, hned po té však přišla studená sprcha...Můj drahý manžel se opil, tedy po návratu z cestování, a v noci si smskoval. Když zalezl do koupelny a přišla mu opět sms, podívala jsem se...vím ostuda ostudná, ale v tu chvíli byla zvědavost silnější. Našla jsem erotické sms od bejvalé.(několik i v archivu)..Dobrý, co? Stěhovala jsem se ještě tu noc.Pak přišlo vysvětlování ( i když, co na tom vysvětlovat...), omlouvání, slibování, brečení...A já jsem povolila. Ideály, které jsem si dělala do budoucna se sesypaly jako domeček z karet. Vzalo mi to veškeré iluze, tvrdé vystřízlivění. Několikrát jsem mu to za ten rok vyčetla, náležitě omlátila o hlavu. Někdy si říkám, že jsme se měli raději rozejít. Nemůžu se toho zbavit, pořád mám v sobě tu nedůvěru. Může člověk po něčem takovém ještě věřit?? A to má také návaznost na to být dobrá, proto aby to zase neudělal, aby neměl důvod... být právě ta perfektní. Strašný, co? Když má mít bejvalá svátek, děsím se toho dnu a říkám si, jestli jí přeje a atd. Nemám se s ní třeba sejít? Přijde mi to všechno tak ponižující. Ale rozchod je asi to poslední řešení a nechce se mi to jen tak vzdávat. Jaký na to máte názor? Rozvodů, rozchodů, nevěr je strašně moc...dokázala jste některá nevěru překousnut? Zase začít věřit? Pořád si říkám, že to spraví čas, ale je to už rok a nic. Občas je to v pohodě a občas vůbec ne...

Charlotte9: Ty nevěříš sobě. Bojíš se, že nejsi dost dobrá, že bývalá je pro něj dost dobrá...souvisí to s tebou. A jestli nebudeš věřit sobě, budeš slabá, žárlivá, budeš mu ty smsky omlacovat o hlavu a budeš a budeš. A jeho to začne štvát, začne tě mít jako obtížný hmyz...koukni, jak uvažuješ. Četla jsi pár smsek a za chvíli už píšeš o překusování nevěry...kam jsi se to dostala? Neřeš, co bylo. Řeš, co bude a udělej si to hezký (sama v sobě především). A minulost hoď za hlavu. Aspoň se pokus. Bude to těžký, protože tu laťku ti kdysi nastavili vážně vysoko, ale snížit si ji můžeš (a musíš) ty. Ty sama. To, že jsi občas v pohodě a občas ne, to ukazuje, jak to s tebou vláčí dál a dál...pracuj na sobě, na svém sebevědomí, přiznej, že nemusíš být dokonalá...moc dlouhá cesta...ale když se na ni nevydáš, budeš mít jednoho manžela, druhého, třetího...a pak si řekneš, že máš smůlu na chlapy a přitom bude pes zakopán v tobě. V tom, jak ty sama sebe hodotíš. Držím palce.

Ahoj Charlotte, Eva36 má absolutní pravdu.

Já k tomu jen dodám:

když se vezmou dva perfekcionisté (říkáš, že i tvůj manžel je posedlý dokonalostí, stejně jako ty), tak to přináší hromadu problémů a ten vztah podle mého názoru musí být dost problematický sám osobě. Ty máš svůj vlastní problém perfekcionalismu, on má svůj vlastní problém perfekcionalismu a dohromady máte ještě jeden problém navíc = svůj vztah.

Řešit, zda jsi pro něj dost dobrá a zda ti opravdu nezahnul, zda ti dobudoucna opravdu nezahne, zda mu máš věřit nebo nemáš - to je v tuhle chvíli řešení naprosto zástupného problému.

Je to jakobys udělala kynuté těsto z nesprávné mouky (místo hladké bys tam dala hrubou) a pak řešila, jestli bude mazanec dobrý, když do něj přidáš víc rozinek a nebo víc oříšků. Nic to nezmění na tom, že ti mazanec vůbec nevykyne, takže rozinky a oříšky jsou off topic.

Oba dva jste v křeči. Žádný z vás není sám sebou. Takže ty vzniklé negativní pocity jsou vcelku logické, Charlotte.

Já - protože vím, že mám velký náběh na perfekcionismus taky (no - občas i velký doběh :) tak se snažím hodně o všem přemýšlet, číst knížky a stále sama sebe jaksi kontrolovat. Nemyslím tím soudit a obviňovat - to by bylo ještě horší. Ale snažím se - pod dojmem poznání vlastního mechanismu uvažování - stále přemýšlet proč dělám, říkám a myslím si určité věci.

Mám v sobě nějaký filtr - kontrolku, která se rozbliká, když zase začnu všechno řešit, tlakovat, kroutit a znásilňovat. Řeknu ti, boj je to lítý, kontrolka totiž občas bliká s velkým zpožděním, takže si často nabíhám na svá stará schémata myšlení a pocitů.

Ale tenhle boj nechci nikdy vzdát. Stojím sama sobě za to, abych bojovala dál. Protože výhrou tohohle boje, tou největší odměnou, je můj duševní klid, pohoda a štěstí. Takže jistě uznáš, že bojovat stojí za to :)

Ano, máme velký handicap z původní rodiny - ona nám posunula startovní čáru, v jejímž koncí je cíl - štěstí, o notný kus dozpátku oproti dětem, které byly vychovány normálně. Jenže teď už jsem velká holka a vím, že za svoje štěstí zodpovídám jen já. Nespraví to obvinit mýho tátu. To je bod č. 1, důležitý bod. Ale jakmile se dostaneš do bodu 2 a víc, tak tam už stojíš jen ty sama a jen ty musíš na sobě makat.

Myslím na tebe!

Avalonka to jako vzdy vychytala a ja ji zpetne jeste moc a moc dekuju za nazory na muj problem. Bohuzel je to tak - "perfekcionistum" muze pomoci vzdycky jenom a jenom to, ze se se sebou nauci zit a pochopi, ze zit neznamena dokazovat si nebo jinym, ze na zivot mam pravo. To pravo na zivot tu je proste dano a ja si ho nemusim zaslouzit. Takze se neobvinuj za veci, za ktere nemuzes a nesnaz se o pochvalu. Asi opravdu jedinym lekem je naucit se sama sebe mit rada "jak jsi". Ja si asi pred tremi mesici udelal takovou "mantru" - jakmile mrknu do kalendare v telefonu (kam koukam kazdy den nekolikrat...), vyskoci mi tam pokazde jako "ToDo" jednoducha veta - "Stojim za to a stoji mi za to zit". A ackoliv uz to ani nectu, presto na to musim kazdy den nekolikrat kouknout a mozna mi to i trosku pomaha. Zkus to, za to nic nedas! Drzim ti (no vlastne spis nam vsem!) palce :supr:

Charlotte9 napsal(a):

Děkuji všem za odpovědi..být perfektní je opravdu pitomost...Jen se to odnaučit...

Má ještě jeden problém, který s tím souvisí. Jsme manželé teprvě rok. Po svatbě následovala svatební cesta, nádherná, užili jsme si jí úžasně, hned po té však přišla studená sprcha...Můj drahý manžel se opil, tedy po návratu z cestování, a v noci si smskoval. Když zalezl do koupelny a přišla mu opět sms, podívala jsem se...vím ostuda ostudná, ale v tu chvíli byla zvědavost silnější. Našla jsem erotické sms od bejvalé.(několik i v archivu)..Dobrý, co? Stěhovala jsem se ještě tu noc.Pak přišlo vysvětlování ( i když, co na tom vysvětlovat...), omlouvání, slibování, brečení...A já jsem povolila. Ideály, které jsem si dělala do budoucna se sesypaly jako domeček z karet. Vzalo mi to veškeré iluze, tvrdé vystřízlivění. Několikrát jsem mu to za ten rok vyčetla, náležitě omlátila o hlavu. Někdy si říkám, že jsme se měli raději rozejít. Nemůžu se toho zbavit, pořád mám v sobě tu nedůvěru. Může člověk po něčem takovém ještě věřit?? A to má také návaznost na to být dobrá, proto aby to zase neudělal, aby neměl důvod... být právě ta perfektní. Strašný, co? Když má mít bejvalá svátek, děsím se toho dnu a říkám si, jestli jí přeje a atd. Nemám se s ní třeba sejít? Přijde mi to všechno tak ponižující. Ale rozchod je asi to poslední řešení a nechce se mi to jen tak vzdávat. Jaký na to máte názor? Rozvodů, rozchodů, nevěr je strašně moc...dokázala jste některá nevěru překousnut? Zase začít věřit? Pořád si říkám, že to spraví čas, ale je to už rok a nic. Občas je to v pohodě a občas vůbec ne...

Já myslím, že překousnout se to dá , ale důvěřovat už asi ne.Ale záleží na okolnostech a na typu člověka. Já se moc neprojevuji navenek , ale vím , že věřit už nebudu,naštěstí na tom nestojí můj život,takže se s tím dá vyrovnat.

Charlotte, chápu tě!Já už to tady na babinetu rozebírala, co se mi přihodilo, a myslím, že to souvisí opět tak trochu s tou touhou být dokonalá.

Celý život na sobě makám, na vzhedu, chování i inteligenci, momentálně studuji VŠ a občas si přivydělávám jako modelka, čímž bych řekla, že by ten můj měl být nevyslovitelně štastný, že chodí s krásnou a chytrou holkou/a on taky říká,že je/,ale houby..tedy:ne,že by nebyl vyloženě štastný, ale pořád má potřebu někde očumovat cizí holky, hodnotit je s kámošema, atd.Já kráva jsem myslela, že když budu splnovat určitá kritéria, tak že se můj přítel nebude chovat jak ti ostatní, protože prostě nebude mít potřebu.Moje úvaha byla:když bude mít doma dokonalou holku, nebude se přece otáčet za jinýma,budu pro něj ta jediná na světě atd.Moje teorie má ale několik trhlin:

Za prvé:i když splnuju určitá kritéria, úplně dokonalá nejsem a nikdy nebudu, stejně jako nikdo jiný nebude
Za druhé:I kdybych čistě teoreticky dokonalá byla, chlapi se nejspíš o jiné ženské budou zajímat vždycky - neznamená to, že by chtěl jinou, ale mi vadí i to"slintání"nad jinýma..což ovšem není problém můj,ale problém chlapů obecně - ženy je prostě lákají
a za třetí: z hrůzou jsem zjistila, že mému příteli se líbí takové typy žen, které mě osobně vyloženě odpuzují:zmalované peroxidové blondýny, co nosí rudou rtěnku a oblékají se jak na E 55...což teda rozhodně není můj případ, jsem zastánkyní přirozené krásy, make-up používám v civilu jen velmi střídmě,a mé vlasy mají také svou přírodní barvu - špinavě blond.

takže jsem si uvědomila, že i když budu "dokonalá"podle svých měřítek, nebudu zřejmě dokonalá dle jeho měřítek - odbarvit si vlasy na žluto a začít se malovat červenou rtěnkou se opravdu nehodlám, to by ke mě nesedělo..

takže:asi není dokonalost jako dokonalost, pro každého je dokonalé něco jiného/někdo jiný.Mě například připadá vzhledově dokonalá Angelina Jolie, ale mého přítele až tak nebere/a to je podle tolika lidí dokonalá/

a to ted rozebírám jen vzhled - protože na tom je to víc názorné - ale to samé platí i o povaze.

tím jsem chtěla říct např.Charlotte:ty sama sobě můžeš připadat /téměř/ dokonalá /podle tvých měřítek/.tvůj přítel může mít ale trošku jiná měřítka..

a také:at děláš cokoli, náročnému chlapovi se nikdy úplně nezavděčíš

Když to tady tak čtu tak si připadám jako naprostá  neschopná, nemožná šmudla.....práci mám obyčejnou, doma dva psy co mi čůraj v kuchyni, okna jsme myla naposledy loni v březnu, vařit moc neumím,  jsem malá, obézní, mám nemoderní účes a nemoderní garderobu, make-up nepoužívám, protože si ho neumím dát tak abych nebyla flekatá - no zkrátka děs a hrůza....naštěstí mám milujícího manžela, skvělé přátele a skvělej život  :dumbom:

Marfet napsal(a):

Charlotte9 napsal(a):

Má některá z Vás také takovou zkušenost? Snaží se být pořád ta nejlepší, pořád a ve všem..Perfektně oblečená, perfektní chování, perfektní domácnost, vlastní podnikání, nezávislá a přesto nedoceněná? Vše je pro manžela samořejmostí. Koukám na kamarádky, které třeba nemají zdaleka tak pěkné oblečení, líčení a přesto kolem nich ten jejich skáče a má ji rád takovou,jaká je. Nevím, kde je chyba. Nejspíš ve mně, že to tak dělám...nekonečná honba za něčím. Touha po ocenění. Chtěla bych moc miminko, ale pro samou práci, starosti a stres to samozřejmě nejde. Máte doma chlapa, který ocení, že je dobře uvařeno? Zrovna včera mi sdělil, že jsem neudělala o víkendu nějaký projekt, protože jsem uklízela a vařila a když jsem se tím ohradila, tak prý a co...tak jsi uvařila a co jako...Je to taky dost práce, ocení to vůbec chlapi? Jak bych se měla změnit? Jak změnit tu situaci? Mám neustálý strach, že něco zapoměnu, udělám špatně..v neustálém napětí...:(

Charlottko,

odevzdáváš mu svoji vlastní vnitřní sílu a to je velká škoda. Zkus být sama sebou, dělej to co cítíš, to co by udělalo radost Tobě, co Ty sama chceš i kdyby se to tomu Tvému nelíbilo. Naopak, jak si Tě může chlap vážit, když poslušně uděláš jen to, co se od Tebe očekává? Kdepak, tudy cesta nevede.

Dopřej si ten luxus a buď sama sebou, není to moc těžké, možná jen zezačátku ....
Ano, bude se vztekat, pokud najednou nebude vše, jak je zvyklý .... ale jen do té doby, než zjistí, že s Tebou nehne a  o to právě jde, chceš přeci změnu, ne? Tak se v první řadě musíš změnit TY SAMA!!!

Jsi nejspíš moc hodná holka, zkus být tak trochu potvora a ignoruj jeho přehnané požadavky. Být pořád perfektní za každou cenu vede ke stresu ........

Ahoj Charlottko, co se tyce meho partnera, tak v momente, kdy jsme zacali bydlet spolu, jsem byla ochotna udelat pro neho prvni a posledni, jen, aby byl spokojeny a stastny. Rozmazlila jsem si ho docela hodne, zacal brat veci stylem, ze ty spinave veci naskacou do kose na pradlo a pak do pracky a pak primo vyzehlene do skrine. Spinave nadobi se prece sklada do drezu nebo se nechava na stole a pak se to samo umyje. Postel se rano sama ustele, atd. Ted jsem dospela do stadia, kdy vsechny spinave veci, ktere najdu jinde, nez v kosi sice posbiram, ale hodim mu to na hromadu pred nebo na postel. Zehlim, az kdyz je potreba a jenom to, co je potreba. Vecer mu uz nechystam veci na nasledujici den a neresim, jestli ma neco vyzehleneho ve skrini. Proste je to velky chlap, tak at se postara. Nadobi skladam take do drezu a cekam, az se umyje. Zacina ho umyvat sam od sebe. Nerikam, ze mame doma desny binec, to ne. Uklizim, kdyz mam cas, kdyz nezvladnu umyt koupelnu kazdy tyden, tak se nic nedeje. Proste zalezi na tom co zvladam a jak se mi hlavne chce. Jde videt, ze si to zacina uvedomovat. Proste se snazim byt sama sebou a hlavne chci byt takova, do jake se zamilovat. Jestli chtel mit doma sluzku, tak se mel poohlednout nekde jinde.
Vubec nic se nestane, kdyz budeme delat to, co se nam prave chce, ne? Hlavne zustan sama sebou .

Všem dokonalým ženám a zejména dokonalým hospodyňkám doporučuji film Stepfordské paničky :)

BLUE napsal(a):

Když to tady tak čtu tak si připadám jako naprostá  neschopná, nemožná šmudla.....práci mám obyčejnou, doma dva psy co mi čůraj v kuchyni, okna jsme myla naposledy loni v březnu, vařit moc neumím,  jsem malá, obézní, mám nemoderní účes a nemoderní garderobu, make-up nepoužívám, protože si ho neumím dát tak abych nebyla flekatá - no zkrátka děs a hrůza....naštěstí mám milujícího manžela, skvělé přátele a skvělej život  :dumbom:

Myslím, že BLUE na to kápla. Oni totiž chlapi (alespoň ti použitelní a normální) nehledají dokonalou robotku. Hledají ženskou, která je v pohodě.  Která je též použitelná a normální. A vo vo vo tom to je.

Znám spoustu úplně obyčejných holek (ke kterým jsem kdysi blahosklonně shlížela ze svých dokonalých výšin), které mají partnerské vztahy nepoměrně úspěšnější a trvalejší než já. A mají i docela pohledné a úspěšné chlapy. Takže si myslím, že my "dokonalky" pláčeme na špatném hrobě. Pláčeme na hrobě mužských, místo abycho plakali na svém vlastním, kde je ten pes zakopaný ;)

avalonka  - máš úplnou pravdu. Chlap přeci nechce dokonalou superženu, protože si vedle takové nutně musí připadat jako neschopný ubožák a to chlapské ego nesnese. Zato vedle nedokonalé, obyčejné a lidsky chybující si může připadat jako king a pán situace a to je pocit který je pro chlapa víc než výhra ve Sportce ;)

to je otázka pohledu - já bych nechtěla, aby si můj chlap díky mým nedokonalostem zvedal ego, takový chlap je podle mě arogantní idiot.Ale chápu, že když má chlap vedle sebe rádoby dokonalou ženu, tak si třeba pořád říká, jestli je pro ni dost dobrý,jestli na ní má, jestli mu neuteče s jiným atd.

ale - nemůžu si odpustit jednu věc - psali jste tady, jak by se ženy měli chovat jako potvory, chlap by neměl mít ženu nikdy jistou atd.- není tohleto, co tady popisujete, přesný opak??Z tohoto totiž vyplývá, že chlapi chtějí vedle sebe nedokonalé ženské, které můžou mít jisté, že je nějak "neohrozí"atd.

No,asi to chce najít nějakou jakž takž rovnováhu, být trošku potvora, ale taky se o něj postarat, když to potřebuje..být hezká,milá ,vtipná, ale ne za každou cenu

Sebevědomí...to je to prvotní, co mi chybí. Děkuju i za Tvojí reakci a názor. To jsem úřesně potřebovala slyšet. Řeším blbosti a utápím se v minulosti.

Takže s chutí do toho! Jedna z kamarádek mi doporučuje rodinné konstalace? Nemáš s nimi zkušenost?

děkuji Ti  ;)

Eva36 napsal(a):

Charlotte9: Ty nevěříš sobě. Bojíš se, že nejsi dost dobrá, že bývalá je pro něj dost dobrá...souvisí to s tebou. A jestli nebudeš věřit sobě, budeš slabá, žárlivá, budeš mu ty smsky omlacovat o hlavu a budeš a budeš. A jeho to začne štvát, začne tě mít jako obtížný hmyz...koukni, jak uvažuješ. Četla jsi pár smsek a za chvíli už píšeš o překusování nevěry...kam jsi se to dostala? Neřeš, co bylo. Řeš, co bude a udělej si to hezký (sama v sobě především). A minulost hoď za hlavu. Aspoň se pokus. Bude to těžký, protože tu laťku ti kdysi nastavili vážně vysoko, ale snížit si ji můžeš (a musíš) ty. Ty sama. To, že jsi občas v pohodě a občas ne, to ukazuje, jak to s tebou vláčí dál a dál...pracuj na sobě, na svém sebevědomí, přiznej, že nemusíš být dokonalá...moc dlouhá cesta...ale když se na ni nevydáš, budeš mít jednoho manžela, druhého, třetího...a pak si řekneš, že máš smůlu na chlapy a přitom bude pes zakopán v tobě. V tom, jak ty sama sebe hodotíš. Držím palce.

... přesto je To moc co závidět!

avalonka napsal(a):

BLUE napsal(a):

Když to tady tak čtu tak si připadám jako naprostá  neschopná, nemožná šmudla.....práci mám obyčejnou, doma dva psy co mi čůraj v kuchyni, okna jsme myla naposledy loni v březnu, vařit moc neumím,  jsem malá, obézní, mám nemoderní účes a nemoderní garderobu, make-up nepoužívám, protože si ho neumím dát tak abych nebyla flekatá - no zkrátka děs a hrůza....naštěstí mám milujícího manžela, skvělé přátele a skvělej život  :dumbom:

Myslím, že BLUE na to kápla. Oni totiž chlapi (alespoň ti použitelní a normální) nehledají dokonalou robotku. Hledají ženskou, která je v pohodě.  Která je též použitelná a normální. A vo vo vo tom to je.

Znám spoustu úplně obyčejných holek (ke kterým jsem kdysi blahosklonně shlížela ze svých dokonalých výšin), které mají partnerské vztahy nepoměrně úspěšnější a trvalejší než já. A mají i docela pohledné a úspěšné chlapy. Takže si myslím, že my "dokonalky" pláčeme na špatném hrobě. Pláčeme na hrobě mužských, místo abycho plakali na svém vlastním, kde je ten pes zakopaný ;)

I Tobě díky za zprávičku...pravda... To očumování jsem ve své zprávě předtím zapomněla :) To dělá samozřejmě tady. A E55 ? To samé...Taky tak nehodlám vypadat. Jsme na tom asi podobně. Je to opravdu o sebevědomí a dělat vše pro sebe a ne pro druhé. Jen si to přecvaknout v tý hlavičce :/ To už tak jednoduchý není.

U mě nebo u nás také pomáhá na to očumování, očumovat taky, jiný chlapi a komentovat, z toho je pak také nervozní, to zabírá :)

Me napsal(a):

Charlotte, chápu tě!Já už to tady na babinetu rozebírala, co se mi přihodilo, a myslím, že to souvisí opět tak trochu s tou touhou být dokonalá.

Celý život na sobě makám, na vzhedu, chování i inteligenci, momentálně studuji VŠ a občas si přivydělávám jako modelka, čímž bych řekla, že by ten můj měl být nevyslovitelně štastný, že chodí s krásnou a chytrou holkou/a on taky říká,že je/,ale houby..tedy:ne,že by nebyl vyloženě štastný, ale pořád má potřebu někde očumovat cizí holky, hodnotit je s kámošema, atd.Já kráva jsem myslela, že když budu splnovat určitá kritéria, tak že se můj přítel nebude chovat jak ti ostatní, protože prostě nebude mít potřebu.Moje úvaha byla:když bude mít doma dokonalou holku, nebude se přece otáčet za jinýma,budu pro něj ta jediná na světě atd.Moje teorie má ale několik trhlin:

Za prvé:i když splnuju určitá kritéria, úplně dokonalá nejsem a nikdy nebudu, stejně jako nikdo jiný nebude
Za druhé:I kdybych čistě teoreticky dokonalá byla, chlapi se nejspíš o jiné ženské budou zajímat vždycky - neznamená to, že by chtěl jinou, ale mi vadí i to"slintání"nad jinýma..což ovšem není problém můj,ale problém chlapů obecně - ženy je prostě lákají
a za třetí: z hrůzou jsem zjistila, že mému příteli se líbí takové typy žen, které mě osobně vyloženě odpuzují:zmalované peroxidové blondýny, co nosí rudou rtěnku a oblékají se jak na E 55...což teda rozhodně není můj případ, jsem zastánkyní přirozené krásy, make-up používám v civilu jen velmi střídmě,a mé vlasy mají také svou přírodní barvu - špinavě blond.

takže jsem si uvědomila, že i když budu "dokonalá"podle svých měřítek, nebudu zřejmě dokonalá dle jeho měřítek - odbarvit si vlasy na žluto a začít se malovat červenou rtěnkou se opravdu nehodlám, to by ke mě nesedělo..

takže:asi není dokonalost jako dokonalost, pro každého je dokonalé něco jiného/někdo jiný.Mě například připadá vzhledově dokonalá Angelina Jolie, ale mého přítele až tak nebere/a to je podle tolika lidí dokonalá/

a to ted rozebírám jen vzhled - protože na tom je to víc názorné - ale to samé platí i o povaze.

tím jsem chtěla říct např.Charlotte:ty sama sobě můžeš připadat /téměř/ dokonalá /podle tvých měřítek/.tvůj přítel může mít ale trošku jiná měřítka..

a také:at děláš cokoli, náročnému chlapovi se nikdy úplně nezavděčíš

Už si to píšu :)  Děkuju!

Marcel.on napsal(a):

Avalonka to jako vzdy vychytala a ja ji zpetne jeste moc a moc dekuju za nazory na muj problem. Bohuzel je to tak - "perfekcionistum" muze pomoci vzdycky jenom a jenom to, ze se se sebou nauci zit a pochopi, ze zit neznamena dokazovat si nebo jinym, ze na zivot mam pravo. To pravo na zivot tu je proste dano a ja si ho nemusim zaslouzit. Takze se neobvinuj za veci, za ktere nemuzes a nesnaz se o pochvalu. Asi opravdu jedinym lekem je naucit se sama sebe mit rada "jak jsi". Ja si asi pred tremi mesici udelal takovou "mantru" - jakmile mrknu do kalendare v telefonu (kam koukam kazdy den nekolikrat...), vyskoci mi tam pokazde jako "ToDo" jednoducha veta - "Stojim za to a stoji mi za to zit". A ackoliv uz to ani nectu, presto na to musim kazdy den nekolikrat kouknout a mozna mi to i trosku pomaha. Zkus to, za to nic nedas! Drzim ti (no vlastne spis nam vsem!) palce :supr:

Avalonko,

ani nevíš, jak moc mi pomáháš- pomáháte! Děkuju za všechno. Asi takhle jsem to potřebovala slyšet a hlavně s tím musím začít něco dělat. Ty pocity a stavy jsou kolikrát nesnesitelný...hrozný. Psala už jsem tady v jedné z odpovědí, že mi kamarádka doporučuje rodinné konstalace, nemáš s nimi zkušenost? Měla bych to vyzkoušet? Třeba by mi to pomohlo.

Komplikuju si, nejen sobě, život. Začnu na sobě makat a neohlížet se do minulosti. Rozmýšlím i tu psycholožku, psala jsi, že Ti také pomohla. Potřebuju si popovídat. V práci to moc nejde, jsem nadřízená a svěřovat se zaměstnancům by asi nebylo to nejlepší a na kamarádky nemám moc času a taky by je asi mc nebavilo řešit pořád dokola moje nálady a pocity, komu by se taky chtělo :) Zkusila jsem tuhle diskuzi a pomáhá mi to. Mám zase trošku jiný náhled na všechno.
¨
Takže moc děkuju!

Charlotte

avalonka napsal(a):

Ahoj Charlotte, Eva36 má absolutní pravdu.

Já k tomu jen dodám:

když se vezmou dva perfekcionisté (říkáš, že i tvůj manžel je posedlý dokonalostí, stejně jako ty), tak to přináší hromadu problémů a ten vztah podle mého názoru musí být dost problematický sám osobě. Ty máš svůj vlastní problém perfekcionalismu, on má svůj vlastní problém perfekcionalismu a dohromady máte ještě jeden problém navíc = svůj vztah.

Řešit, zda jsi pro něj dost dobrá a zda ti opravdu nezahnul, zda ti dobudoucna opravdu nezahne, zda mu máš věřit nebo nemáš - to je v tuhle chvíli řešení naprosto zástupného problému.

Je to jakobys udělala kynuté těsto z nesprávné mouky (místo hladké bys tam dala hrubou) a pak řešila, jestli bude mazanec dobrý, když do něj přidáš víc rozinek a nebo víc oříšků. Nic to nezmění na tom, že ti mazanec vůbec nevykyne, takže rozinky a oříšky jsou off topic.

Oba dva jste v křeči. Žádný z vás není sám sebou. Takže ty vzniklé negativní pocity jsou vcelku logické, Charlotte.

Já - protože vím, že mám velký náběh na perfekcionismus taky (no - občas i velký doběh :) tak se snažím hodně o všem přemýšlet, číst knížky a stále sama sebe jaksi kontrolovat. Nemyslím tím soudit a obviňovat - to by bylo ještě horší. Ale snažím se - pod dojmem poznání vlastního mechanismu uvažování - stále přemýšlet proč dělám, říkám a myslím si určité věci.

Mám v sobě nějaký filtr - kontrolku, která se rozbliká, když zase začnu všechno řešit, tlakovat, kroutit a znásilňovat. Řeknu ti, boj je to lítý, kontrolka totiž občas bliká s velkým zpožděním, takže si často nabíhám na svá stará schémata myšlení a pocitů.

Ale tenhle boj nechci nikdy vzdát. Stojím sama sobě za to, abych bojovala dál. Protože výhrou tohohle boje, tou největší odměnou, je můj duševní klid, pohoda a štěstí. Takže jistě uznáš, že bojovat stojí za to :)

Ano, máme velký handicap z původní rodiny - ona nám posunula startovní čáru, v jejímž koncí je cíl - štěstí, o notný kus dozpátku oproti dětem, které byly vychovány normálně. Jenže teď už jsem velká holka a vím, že za svoje štěstí zodpovídám jen já. Nespraví to obvinit mýho tátu. To je bod č. 1, důležitý bod. Ale jakmile se dostaneš do bodu 2 a víc, tak tam už stojíš jen ty sama a jen ty musíš na sobě makat.

Myslím na tebe!

Charlotte9 napsal(a):

Má některá z Vás také takovou zkušenost? Snaží se být pořád ta nejlepší, pořád a ve všem..Perfektně oblečená, perfektní chování, perfektní domácnost, vlastní podnikání, nezávislá a přesto nedoceněná? Vše je pro manžela samořejmostí. Koukám na kamarádky, které třeba nemají zdaleka tak pěkné oblečení, líčení a přesto kolem nich ten jejich skáče a má ji rád takovou,jaká je. Nevím, kde je chyba. Nejspíš ve mně, že to tak dělám...nekonečná honba za něčím. Touha po ocenění. Chtěla bych moc miminko, ale pro samou práci, starosti a stres to samozřejmě nejde. Máte doma chlapa, který ocení, že je dobře uvařeno? Zrovna včera mi sdělil, že jsem neudělala o víkendu nějaký projekt, protože jsem uklízela a vařila a když jsem se tím ohradila, tak prý a co...tak jsi uvařila a co jako...Je to taky dost práce, ocení to vůbec chlapi? Jak bych se měla změnit? Jak změnit tu situaci? Mám neustálý strach, že něco zapoměnu, udělám špatně..v neustálém napětí...:(

Jasně, že každá se snažíme, ale zase na co extrémy.... Můžeš se pěkně obléci,a le stejně tak se můžeš smát v strašném mundůru. Domácnost udržovat, většinou toho vždycky uděláme víc než chlap, protože na to máme nos, ale když se sem tam ěnco válí, nech´t se to povaluje. perfektní líčení?  Můžeš se někdy vyšvihnout, chlap si toho všimne, ale zbytek času bych si nekomplikovala hlavu - když jsem upocená na kole po dvaceti kilometrech stoupání , nenamalovaná, s rozpatlanýma mouchama po obličeji a patrně i další hrůzou, vždycky mi partner zaskočí hláškou, že tak mi to sluší nejvíc až jsem sexy :dumbom: Snažíš se zbytečně dřít, žij si, abys i Ty byla spokojená... Mám chlapa, který ocení řadu věcí, a vždycky, když to nejméně čekám :rolleyes::D Možná je ten Tvůj an to trošku sysel, no. Ale však oni se nám časem přeformátují všichni - myslím - k trošku horší verzi než byla ta, kterou jsme si pořizovaly s nadšením domů ;):D Jestli si psal erotické sms, není špatné, že jsi ztropila cirkus, proč se přemáhat a "chápat to"...Z druhé strany to vypadá, že jediný, kdo trpí tím ůcirkusem" jsi Ty. Čím méně snahy, tím většinou více úspěchu. jen trošku ubrat. Já se samozřejmě taky snažím, občas mám červíka v hlavě, ale myslím, že to každá ženská, a´t říká, že ne. jen prostě nesmíš tolik, jen tak zdravě sama pro sebe. broučku, vždyť jsi úplně vystresovaná, ho´d aspoň něco za hlavu, jak píše BB, nesnaž se, aby byl v pohodě chlap - to ber jako boční záležitost, jim stačí málo - ale sebe posuň trošku dopředu. A mimčo? to přijde až to budeš nejmíň čekat. proč mám pcoit, že i tohle ti dodává, možná teď právě i tolik, co tehdy ty sms... nesoustřeď se na to tolik, a hlavně ne proto, abys dokonala ten obraz dokonalosti. Ten je velice relativní. Mimi určitě na čas odpoutá od problémů, ale jen na čas. Přeci musí být i spousta hezkých věcí nejen ty, pro které si tak zoufáš, ne? ;)

Charlotte9 napsal(a):

Avalonko,

Psala už jsem tady v jedné z odpovědí, že mi kamarádka doporučuje rodinné konstalace, nemáš s nimi zkušenost? Rozmýšlím i tu psycholožku, psala jsi, že Ti také pomohla. Charlotte

Charlotte,

s rodinnými konstelacemi osobní zkušenost nemám, ale slyšela jsem na to docela chválu. Myslím, že je to směr, který by ti mohl s tvým konkrétním problémem pomoci. Ale já vsázím i na psychology, mně osobně terapeut velmi pomohl. Ale vyhovuje to jak komu a taky záleží, jakého si vybereš. Já tenkrát vybrala podle zlatých stránek (před téměř 10 lety) a sáhla jsem správně. S jeho pomocí jsem totálně změnila kurs. I když je fakt, že klubko osobnosti je tak dlouhé, že jsem ho nepřestala rozplétat ani teď a stále je co poznávat a měnit.

Každopádně ti moc gratuluju, protože dostat se do bodu "mám problém, vím jaký, chci ho řešit" je velmi zásadní a pozitivní věc. Mnoho lidí se nedostane ani do téhle fáze, natož pak aby chtěli změnit svůj život. Takže ti držím palce, jsi chytrá a upřímná ženská, nebojím se o tebe.

Jen se připrav na to, že boj sama se sebou je ten nejtěžší, jaký si umíš představit. Budeš mít pocit, že už je všechno v pořádku a šup - za rohem na tebe zase vykoukne ta stará perfekcionistka. Rozhodně ti nechci brát vítr z plachet, jen abys počítala s tím, že změnit to, co je v tobě tak zakořeněné, chce čas, vůli a hlavně - schopnost být k sobě co nejvíc upřímná. Pak už to jde dobře :)

BLUE napsal(a):

Chlap přeci nechce dokonalou superženu, protože si vedle takové nutně musí připadat jako neschopný ubožák a to chlapské ego nesnese. Zato vedle nedokonalé, obyčejné a lidsky chybující si může připadat jako king a pán situace a to je pocit který je pro chlapa víc než výhra ve Sportce ;)

Tak tak... Někdy se mi chce říct bohužel. Vždyť by muže mohla velmi schopná žena inspirovat, podpořit a vybudit k lepším výkonům. Mohl by si jí vážit za její výjimečnost, mohla by mu imponovat. Jenže to už si zase nabíhám na model "žena a muž jsou spolu, aby soutěžili o to, kdo je lepší" a ten model je podle mého spíš negativní.

Sama jsem v něm napůl uvízlá, sama mám občas potřebu toho druhého "přechytračit, překonat, předhonit a usadit". Ta potřeba je hnusná, nemám jí na sobě ráda. Ale přesto přiznávám, že mi dělá dobře, když se ukáže "že mám zase pravdu". Musím říct, že jsem asi dost semetrika :dumbom:- být mým partnerem vůbec není lehké. Vím to a přesto si občas fakt nepomůžu. Tak je ta moje soutěživost a snaha být nejlepší silná.

Holky jako já totiž často zapomínají, že partner není kolega v práci nebo sparing na tenise. Vztah není závod. Jenže ten pocit vítězství je tak omamný. Bohužel jsem za to často platila tím, že se vedle mě partner tak zmenšoval až skoro nebyl vidět.... :skurt:

Me napsal(a):

to je otázka pohledu - já bych nechtěla, aby si můj chlap díky mým nedokonalostem zvedal ego, takový chlap je podle mě arogantní idiot.Ale chápu, že když má chlap vedle sebe rádoby dokonalou ženu, tak si třeba pořád říká, jestli je pro ni dost dobrý,jestli na ní má, jestli mu neuteče s jiným atd.

ale - nemůžu si odpustit jednu věc - psali jste tady, jak by se ženy měli chovat jako potvory, chlap by neměl mít ženu nikdy jistou atd.- není tohleto, co tady popisujete, přesný opak??Z tohoto totiž vyplývá, že chlapi chtějí vedle sebe nedokonalé ženské, které můžou mít jisté, že je nějak "neohrozí"atd.

No,asi to chce najít nějakou jakž takž rovnováhu, být trošku potvora, ale taky se o něj postarat, když to potřebuje..být hezká,milá ,vtipná, ale ne za každou cenu

Me, nepsaly jsme s BLUE o tom, že by ženská měla dělat debilní pipinu. (I když některé to s velkým úspěchem používají - to ale podle mého nemá úroveň, na to musí být žaludek a navíc chlapi, kteří si potřebují zvedat sebevědomí takhle, mě vůbec nezajímají). Psaly jsme o tom, o čem píšeš ve druhé větě ty sama. Jde o ty ženy, které se snaží být za každou cenu ve všem nejlepší. A říkám ti, že i velmi chytrý, osobitý a zabezpečený chlap si vedle takové robotky připadá jako nula.

Co se týče těch potvor, nějak mi unikla souvislost.

Myslím si, že tajemství ženských, které chlapy milují, je v mistrném balancování mezi přirozeně milým a uvolněným chováním, křečovitým nezakrýváním svých lidských chyb a trochou té tajemnosti a odtažitosti, která tě učiní tak trošíčku a zdravě "unikající". V tom vidím to "potvorství". Ne být svině, ale nelehnout naznak kdykoli se drahoušek objeví. ;)

a co pak teprv mám dělat já, když v tom našem vztahu se jakoby snažíme závodit oba, oba chceme mít navrch, oba jsme celkem dominantní osobnosti..to je pak opravdu na zabití !! :dumbom:

Hmm, to je zajímavé...mně udělá radost, když má pavdu partner. Já jsem asi nějaká divná :rolleyes: je, možná se mi vždycky uleví, že nejsem jediná, kdo má pravdu :D

Me napsal(a):

a co pak teprv mám dělat já, když v tom našem vztahu se jakoby snažíme závodit oba, oba chceme mít navrch, oba jsme celkem dominantní osobnosti..to je pak opravdu na zabití !! :dumbom:

me, trošku to odlehčím - a trpíte tímto závoděním i třeba na alkoholickém dýchánku? :P Na to pozor :cool:

Nety napsal(a):

Me napsal(a):

a co pak teprv mám dělat já, když v tom našem vztahu se jakoby snažíme závodit oba, oba chceme mít navrch, oba jsme celkem dominantní osobnosti..to je pak opravdu na zabití !! :dumbom:

me, trošku to odlehčím - a trpíte tímto závoděním i třeba na alkoholickém dýchánku? :P Na to pozor :cool:

no to naštěstí ne, to bych to prohrála na celé čáře  :usch: :D

No, tak to jsi prd dómina :lol::lol::lol: To je ještě dobrý :lol:

BLUE napsal(a):

Když to tady tak čtu tak si připadám jako naprostá  neschopná, nemožná šmudla.....práci mám obyčejnou, doma dva psy co mi čůraj v kuchyni, okna jsme myla naposledy loni v březnu, vařit moc neumím,  jsem malá, obézní, mám nemoderní účes a nemoderní garderobu, make-up nepoužívám, protože si ho neumím dát tak abych nebyla flekatá - no zkrátka děs a hrůza....naštěstí mám milujícího manžela, skvělé přátele a skvělej život  :dumbom:

A já bych řekla, že vím, čím to je, že máš ten skvělej život. Ty jsi zkrátka zdravě sebevědomá. Gratuluju :supr: (Já se k tomu taky tak nějak pracuju, občas ještě zahapruju, ale už dobrý. Dneska nechápu, z čeho jsem si ty stresy dělala.)

Eva36   - děkuju ;)  někdy jsem možná sebevědomá až moc, ale je to tím, že jsem měla pohodové harmonické až nechutně bezvadné dětství a dospívání, naši se brali ještě před maturitou a jsou spolu šťastní už 28 let,  k tomu mám dva sourozence a všichni jsme dlouhou dobu žili v jednom bytě, jezdili společně na dovolené a i te´d kdy bydlíme zvlášť se pořád stýkáme a prostě mám v rodině super oporu. Odtud pramení to moje sebevědomí :)
Holt jsem jaká jsem  a komu se to nelíbí, ať si trhne lopatkou.  :D

BLUE: A já myslela, že pohádky jsou jen výmysly. Tak asi nejsou :) No to je dobře.

Eva36  - jooo taky mi každej říká, že to ani není možný :-)  to víš, taky to nebylo vždycky super a růžový, ale to snad ani nejde.   Někdy se až stydím, že nemám žádný fobie, frustrace, deprese ani stihomamy.   Možná proto je se mnou manža tak šťastnej, on měl dětství i dospívání na h....o, rodiče  nefunkční a je jedináček, takže  je v naší hlučný, vysmátý famílii jako ryba ve vodě :)

BLUE: Gratuluju :supr: