Ahoj,
nacházím se právě v dosti svízelné situaci, strašně se trápím, celou noc jsem nespala. Ještě tak před 3 měsíci nám klapalo manželství celkem v pohodě, máme s manželem kluka (1.5), brali jsme se před 4 lety, ale chodíme spolu už hezkou řádku let od r. 1990. takže je jasné že oba dva jsme si toho s někým jiným moc neužili. Manžel právě nyní oslavil kulatiny a den potom jsem zjistila, že jsem těhotná, neplánovaně (ale stalo se samozřejmě s ním). Byl to pro mě šok, dodělávám si vysokou školu, ale 2 děti jsme si vždycky přáli. Ještě k tomu mám za sebou 2 samovolné potraty, slepák a naštěstí jeden zdárný porod a další klasické gynekologické záněty atd. Tak jsem usoudila, že mu to oznámím a nějak se s tím poperem, a ejhle nastala studené sprcha, že žádné dítě nechce ať si to dám okamžitě vzít, že je to moje chyba že se nechráním (přitom jsem mu to říkala, že antikoncepci nemůžu nejaký čas brát a ke všemu pečlivě hlídala plodné dny).  Po pár dnech jsem přišla s tím, že si dítě necháme a přišla další sprcha, že má nějaký vztah, zatím prý v začátku, ale že každopádně už ke mně nic necítí a chce čas na rozmyšlenou, co mam delat?

No nazdar. Je mi třicet let a jsem občas zbrklá. Ale napíši, co bych ASI udělala já. Pokud partner váhá, zda se mnou zůstat a má v prvopočátcích jakýsi rozjetý vztah, nerozhodovala bych se podle něj. Rozhodla bych se podle toho, co chci já, a co si mohu dovolit. Když bych otěhotněla, jistě bych si dítě chtěla ponechat. Mohla bych si to dovolit i bez partnera, protože vím, že by mi rodina poskytla případně zázemí. Myslím, že bych váhala z toho hlediska - mám jedno dítě malé, možná budu sama, zvládnu to? Spousta starostí, chlap nikde. A pokud  nastane nejhorší možná varianta - manžel mne opustí a já zůstanu se dvěmi dětmi. Možná by se mi další vztah navazoval snáze s jedním dítětem a to druhé bych si pořídila s někým, kdo mne bude milovat. Kolem toho by se točily mé úvahy. Nedokáži říct, jak bych se rozhodla. Ale ak tak či onak, své rozhodnutí bych v každém případě považovala za to nejlepší a nevyčítala bych si ho. A to nedělej nikdy ani Ty. Je jasné, že tohle je tak vážné, že nikdo nemůže říci, co máš dělat. Ach jo, další věrnej a upřímnej chlap.
Mluvila jsi o tom s někým, kdo vás zná?

Mluvila jsem o tom s jednou kamarádkou, která mi radila jít na potrat, že přeci jenom s jedním dítětem budu mít větší šanci dokončit školu a začít nový vztah, když dojde na to nejhorší.  V mojí rodině budu mít oporu ať už se rozhodnu jak chci, i když teď jím říct pravdu nemůžu (o miniinterupci), ségra dvojče čeká mimčo za měsíc, tak bych jí tim strašně ranila a ještě by mohlo dřív porodit, to bych si vyčítala do smrti. Chce to asi všechno čas, ale kde mám vztít tu sílu překonat ten čas kdy se definitivně rozhodnu já i manžel. Trápí mě taky, jestli po miniinterupci budu moct vůbec znovu otěhotnět a hlavně to dítě donosit, to mi leží v hlavě, taky jak se stím srovnám psychicky, fyzicky to půjde už jsem měla 2 kyretáže a to vím že za pár dní přebolí, ale ta dušička to bude horší. Kór teď když nevím co bude dál, naštěstí mám kde bydlet, i kdybych to doma nemohla překousnout (u bráchy který je sám), ale je to jenom dočasný. Mám v plánu, že budu adoptovat na dálku jedno africké dítě, taková malá náplast na duši. Vždycky jsem si myslela, že chlap než začně nějaký vztah tak se pokusí o záchranu toho původního už kvůli poutu na dítě, ale to jsem se přepočítala, fakt nevím co bude dál.

Jak napsala Nety, další upřímnej debil..
Kolik ti ještě zbývá vysoké školy ?
Asi bych se rozhodovala podle toho, jestli mám nebo nemám možnost nějakých hodných babiček, které občas vypomůžou. Mezi dětmi bude velmi malý rozdíl a byl by to pěkný záhul.
Chlapa bych okamžitě vypakovala, ale s tím miminkem fakt nevím.  I když se rozhodne ten hajzl tak, že zůstane s vámi, tak už to nebude to pravé ořechové.  To rozhodování ti vůbec nezávidím.
Jestli je jeho vztah v počátcích (nemůže si to vymýšlet jen proto, že prostě druhé dítě opravdu nechce ?),
takže pracují hormony a ještě nějakou dobu to potrvá, než se mu rozjasní.

J+L: Ahoj. Myslím, že by ses měla vážně rozhodnout podle sebe a s tím, že manžel od vás může odejít. Neupínala bych se nijak k tomu, že by se mnou a s dětmi zůstal. Zvážila bych materiální stránku, protože ze vzduchu se žít nedá a bydlet se taky někde musí, děti něco stojí atd. Na tvém místě bych si dítě ponechala, ale pravda je, že i já mám zázemí, jak píše Nety, rodiče, kteří by mi pomohli (finančně tedy ani ne, spíš psychicky a pomocí kolem dětí, což já považuju za pomoc největší a penězi nevyčíslitelnou). Asi bych neřešila, jestli si časem někoho najdu, nebo jestli moje šance je s dvěma dětma menší...moje kolegyně měla tři děti s chlapem-hrubcem....zpočátku velká láska a pak...nefungovalo to, takže se rozvedli. Bylo jí už nějaký pátek přes třicet a neměla nic než ty děti...chlapa nehledala a ejhle! On se našel sám, žije s ním spokojeně už pár let a mají další, tedy pro ni čtvrté, dítě, holčičku. Dneska je "malé" už 12 roků.....příběhy s dobrým koncem jsou, jen je málokdo napíše. Držím ti palce, ať se rozhodneš podle toho, jak to cítíš. Jen ty poneseš důsledek tvého rozhodnutí, na chlapa se neohlížej. (Tedy spíš jsem měla napsat, že Já bych se neohlížela.)

J+L napsal(a):

Ahoj,
nacházím se právě v dosti svízelné situaci, strašně se trápím, celou noc jsem nespala. Ještě tak před 3 měsíci nám klapalo manželství celkem v pohodě, máme s manželem kluka (1.5), brali jsme se před 4 lety, ale chodíme spolu už hezkou řádku let od r. 1990. takže je jasné že oba dva jsme si toho s někým jiným moc neužili. Manžel právě nyní oslavil kulatiny a den potom jsem zjistila, že jsem těhotná, neplánovaně (ale stalo se samozřejmě s ním). Byl to pro mě šok, dodělávám si vysokou školu, ale 2 děti jsme si vždycky přáli. Ještě k tomu mám za sebou 2 samovolné potraty, slepák a naštěstí jeden zdárný porod a další klasické gynekologické záněty atd. Tak jsem usoudila, že mu to oznámím a nějak se s tím poperem, a ejhle nastala studené sprcha, že žádné dítě nechce ať si to dám okamžitě vzít, že je to moje chyba že se nechráním (přitom jsem mu to říkala, že antikoncepci nemůžu nejaký čas brát a ke všemu pečlivě hlídala plodné dny).  Po pár dnech jsem přišla s tím, že si dítě necháme a přišla další sprcha, že má nějaký vztah, zatím prý v začátku, ale že každopádně už ke mně nic necítí a chce čas na rozmyšlenou, co mam delat?

Človeče, ťažká situácia.
Mne tak príde, že máš na výber z 2 možností:
1. cesta je ľahká a nesprávna: dieťa si dáš vziať, pretože ho manžel nechce ( bez ohľadu na to, čo chceš ty ) a potom máš asi 50% šancu, že s tebou ostane.
2. cesta je ťažká a správna: dieťa si necháš ( príde mi, že ho chceš, že? ), čím partnerovi možno "pomôžeš" v rozhodovaní...
V každom prípade je tu riziko, že ťa manžel opustí, avšak to by som teraz nebral do úvahy. Osobne si myslím, že pri tom, či si necháš dieťa, by si na partnerove rozhodovanie nemala prihliadať. Ak to totiž urobíš teraz, budeš sa mu večne musieť líškať len preto, aby si si ho udržala a to nie je vzťah. Len ho nechaj, nech si to vyrieši, aj také veci sa stávajú. Možno by bolo aj lepšie, keby ťa opustil, pretože možno ti samej bude lepšie... Ja viem, deti a tak, ale myslím, že to by bola asi priveľká obeta a nie som si istý, ak by sa aj teraz rozhodol pre teba, či by sa to nezopakovalo...

Mno, sice nejsem zena a tohle je spis zenska zalezitost, ale neda mi to - kazdemu svemu kamaradovi, ktery by se zachoval jako tvuj manzel, bych do oci rekl, ze je srab. Vzdycky kdyz tohle nebo neco podobneho slysim, tak se mi "otevira kudla v kapse". To si sakra misto manzelky a deti mel poridit psa, ne? Jinak pokud se muzu vyjadrit i k tvemu problemu - rozhodnuti rozhodne nenechavej na nem. Chlap, kterej "chce cas na rozmyslenou" nebo "neni na to pripravenej" nebo "si to potrebuje prebrat" ti nebude oporou nikdy. Je to hloupe, ale bohuzel si to fakt myslim. No a pokud resis, jestli dostudovat s jednim nebo dvema detmi, je to zahul, ale jde to i se dvema. Stejne tak si myslim, ze pro dalsi pripadny vztah az tolik dulezite jestli mas 1 nebo 2 deti. A jak pises o svych problemech, je prece mozne (nechci to samozrejme privolavat), ze je to mozna posledni mozne otehotneni. Chapu, mas svuj zivot, nejsi tovarna na deti, ale za par let by te to mozna mrzelo. Nejsem zena, ale znam spoustu takovych, kterym otehotnet nejde. Stejne vsechno budes muset rozhodnout ty, takze jen jednu "radu" - rozhoduj za sebe a za sve dite (deti). Ne za toho, kdo s tebou to dite ma a potrebuje "cas na rozmyslenou"... Drzim ti pesti!

To děťátko si nechej. Já mám zase kamarádku, která podstoupila interupci a rok špatně spala a dodnes počítá, kolik by mu bylo. Navíc jsem zjistila, že je lepší mít 2 děti od jednoho otce, než každé mít s jiným. Pak se totiž otravuješ se dvěma muži a děti řešíš se dvěma tatínky. To víš, vlastní je vlastní a ty děti od jednoho tatínka drží spolu více. A vzhledem k tvým zdravotním problémům bych neváhala. je to dar, tak ho přijmi. Máš zázemí v rodině a bohužel blbce nepředěláš. A k tomu s ním ještě žít! Pošli ho někam...moc daleko a rozhodni se jen podle sebe, neboť u něho se změnila anatomie těla, orgány se mu přesunuly (mozek a pohlavní). Asi to bude hodně těžké, záleží na tobě, co chceš víc. Samozřejmě že je pak menší šance si najít jiného partnera, ale taky je samozřejmě nižší šance na dítě. Chlapa si můžeš hledat kdekoliv, dítě.....?  A jestli se dožiješ 80 let a dítě ti uteče třeba ve 20-ti, tak si spočítej kolik let budeš mít ještě čas si toho chlapa najít. A věř mi, oni jsou tady pořád. Hlavu vzhůru mamčo a jdi si pro průkaz.

Určitě je to hrozně těžké rozhodnutí, ale asi to tak všechno mělo být.Proč jsi otěhotněla zrovna teď?Mám pocit že životní problémy přicházejí proto, aby bylo líp.Až manžel tuto zprávu stráví , tak se na to třeba všechno bude dívat jinak, a uvědomí si co vlastně chce a  jak žít dál.A jak píše Anna 9, mít dítě je dar, tak si toho važ.Tak ti držím palečky, ať se rozhodneš srdcem a nikdy nelituješ.:hjarta:

Před chvilkou jsem zašla krvácet (docela silně) tak to možná nakonec bude samovolný potrat, jindy bych řvala a řvala a teď mi to docela připadá vysvobození, tedy kyretáž mě asi nemine, ale jinak to nechám na přírodě. Horší je jak se mám zachovat k manželovi, jestli mu dát ještě šanci, je pravda že kdysi kolem toho r. 1992 jsem si začla s jiným kámošem, protože on byl na půl roku služebně v Itálii, vše skončilo strašně brzy a po sexuální stránce z toho nic nebylo. Byli jsme v té době hodně mladí a pobláznění. Poté jsme se náhodně zase dali dohromady a on mi odpustil, nevím jestli teď není řada na mě abych mu po čase odpustila. Ovšem kde je řečeno, že to za čas nezkusí znova. Hlanvě si nejsem jistá zda-li by se s tím vytasil kdyby nešlo do tuhého, jak blzák říká zatloukat, zatloukat, zatloukat. Je mi teď tak smutno na srdíčku, vždy jsem byla přesvědčena že si věříme a budeme k sobě tolerantní. Máte někdo podobný zážitek?

Pokud ho chceš , tak bys mu asi šanci dát měla.A co takhle do poradny?Neuvažovalajsi o tom?

je to tezky.ja mam zase kamaradku co ma 2 deti aopravdu ma problem najit noveho partnera ktery by za to stal .jasne ze se nekdo vzdycky najde ale chlapa co by se prizivoval na jeji socialce nepotrebuje.tezko radit.

J+L já jsem sama jedním z příkladů,že manžel se zamiloval do jiné,ale pak po poradách s kamarády se vrátil k nám.Chci ti jen napsát,že ač dělá jak dělá,tak se změnil a už to nikdy nebude tak jako to bylo dříve.Začal si žít jinej život a nás bere jako poslední.Jenže já jsem srab a nedokáži odejít.
Pokud ty máš možnost jít bydlet jinam,bež...vím bude to bolet nějakou dobu,ale až to přebolí,tak ti bude hej.Ono se to hezky říká ale dělá se to špatně.Pokud s tebou chodil takovou dobu a teď si našel jinou a ještě rozmýšlí jestli má cenu zůstat s vámi a nebo jít za ní,tak se může změnit a ty budeš třeba už nééé taková jaká jsi do teď a to že máš sebevědomí a věříš si.Může tě změnit tak,že budeš na tom s nervama tak zle,že budeš jen chodit a tlouc se do hlavy,proč jsi to tenkrát neudělala a neodešla.Možná se ti pak bude mstít a bude se chovat jako největší hrubián....nebo ale taky néééé.Každý jsme jiný.
S děťátkem je to asi trochu jiné.
Nevím moc neporadím jen jsem chtěla dát i takový příklad jaký já žiju.
Trápím se a on si užívá život slastně.

Na miniinterupci v žádném případě nechoď. Podle toho co píšeš myslím, že by sis to do konce života vyčítala. Tvůj manžel si asi myslí, že je pánem tvorstva a vše musí být jen podle něj, ne? Tak mu ukaž, že to jde i bez něj.

Tak nakonec to opravdu dopadlo jenom na tu kyretáž, takže asi ty nervy a příroda sama rozhodla, že v takové situaci mimi na svět nepřijde. Jsem s tím vnitřně srovnaná, bylo to neplánované, i když jsem čekala od manžela reakci, že si to necháme. Pár krát jsme si s manželem promluvili, vylezlo z něj, že prý vnitřně ke mě cítí míň a míň už delší dobu (cca rok), uvědomuje si že to asi pramení z toho, že neměl jiný další vztah a teď mu to schází. Nejhorší je, že s každým problémem přijde strašně pozdě. Na druhou stranu si uvědomuje, že nás nechce ztratit a s tou ženskou, která mu popletla hlavu (zajiskřilo to tam) se prý viděl pouze 2x v práci a nic nerozjíždí. Prý kdyby už byl rozhodnutej všechno utnout, tak u nás už není a buď je sám nebo s ní. Ujišťoval mě, že ať to s naším vztahem dopadne jakkoliv, tak se vždycky o nás postará (finančně) a že to chce čas, aby se srovnal. Ale furt spolu spíme, neříkám že je to každý den, ale tak 2-3x za týden, ja vím že je spíše takový na uspokojení, ale něco prostě v nás muselo zůstat, jinak bychom to oba dva nechtěli. Je to normalní? Mám ho nechat delší dobu bez sexu, ale co když se tím vytrestám spíše já, je hodně vytíženej v práci !!

Desno, tak zatím jsem srab a nemám tu odvahu vše sbalit a jít někam jinam. Ale pomalu už se připravuju, že náš vztah není tak pevný aby tuto ránu přežil, zatím jsme se domluvili že tomu necháme čas do vánoc, myslíš že je to rozumný? Jsem dost zoufalá, je to taková nejistota a zároveň jsme spolu jako by se nic nestalo. Už jsme spolu takovejch let, přežili jsme x letou stavbu, už máme i splacený úvěry a teď jsme si konečně mohli v klidu užívat a spíše se užírám co bude. Okolo sebe vidím všechny lidičky jak jsou v létě spokojený a užívaj si dovolený a já nic. Štve mě to a nevím jestli to mám rázně utnout, ale co naše dítě. Je to těžký, nechci obětovat část svýho života jenom kvůli dítěti, to bych si do smrti vyčítala. Kde bereš tu energii jít dál, mám spoustu kamarádek a známejch jenomže s takovouhle záludností je nemůžu zatěžovat.  2 kamarádkám jsem se svěřila a radí dát tomu čas a ten ukáže, ale já nevím jestli to psychicky vydržím. Jak to vypadá u Vás ? Diky moc za zprávu. J