Máme knírače,14 letého,má artrozu,už téměř nechodí,ale má zájem o okolí,raduje se když uvidí známou tvář a my nevíme,jestli ho uspat,či ještě nechat žít,je nám ho všem hrozně líto,neumíme se s ním rozloučit.Jsem teď doma,tak s ním trávím skoro všechen čas,je to náročné,ale nemáme sílu to ukončit,bolesti nemá,ale život kvalitní to není,ale jemu se asi ještě nechce umřít,nebo jak se to vlastně pozná,mě připadá,že se bojí,abychom se s ním už nechtěli rozloučit.

co je kvalitní život? kdo to může posoudit? pokud nemá bolesti a raduje se, tak proč ho uspávat?

Jsem stejného názoru : Co je to kvalitní život?? Když příjde pes o zrak, pro někoho se může zdát, že to není kvalitní život, žít slepý. Jenže pes si poradí i bez očí, i bez jedné nohy. I tak se dokáže radovat ze života.
Pakliže psík nemá bolesti, netrápí se, tak proč mu brát právě tu radost ze života, kterou Vám dává najevo?? Já bych se taky nedokázala rozloučit s jedním ze svých hafíků právě proto. Dokud je šťastný a dává mi to najevo, vidím lesk v očích, touhu žít mezi námi, byť to může být někdy náročnější - proč se ho dobrovolně vzdát??

Psi podle mě nemoce nevnímají jako lidi, pes si nesedne a nebude se litovat "jaký jsem to chudák, mám artrozu, neslyším, nevidí..." A pokud nemá bolesti a evidentně má radost ze života, neutrácela bych ho.

Já vám dám trošku jiné srovnání, i když se někomu může zdát jako povyšování zvířat nad lidmi, chci jen uvést příklad. Pracuji s mentálně i tělesně postiženými lidmi. V zařízení máme holčičku, která se neměla dožít více než osmi let a nyní ji je již dvanáct. Mohli (samozřejmě, kdyby to šlo a stále je to jen příklad) ji rodiče zabít a říci, jo at se holčička netrápí, to by ale již bohužel nezažila další 4 roky, který vlastně již ani zažít nemohla. Holčička je těžce postižená, ležačka, nemluví, vnímá jen velmi málo, to si myslím, že je ten váš pejsek na tom rozhodně líp, ne???
Kde je tedy ta míra kvalitního žití?

Pracuji v podobném zařízení,vím,jak vypadá utrpení a soucítím se všemi.Když bych měla přirovnávat utrpení mého pejska s utrpením některých lidí,vyšel by z toho zatím s mírnou převahou.Měla jsem na mysli,že se mi třeba ozve někdo,kdo má podobné trápení se svým zvířecím kamarádem a jak se s tím vyrovnává.Samozřejmě,pokud to půjde,nechám svého miláčka žít.

Nebyl to pes, ale stála jsem před podobným dilematem a nevěděla jak dál, pak mi někdo moudřejší řekl: Necháš-li ji uspat, osmluvíš jen sama sebe, protože se v podstatě zříkáš odpovědnosti za její smrt. Byla taky velmi nemocná, věděla jsem, že má bolesti, věděla jsem jak jí můžu do jisté míry ulevit, byla moc ráda, že je s námi. Nechodily sme už spolu ven, protože by to neušla - neudýchala, byla v podstatě pořád na dvoře ( je velký), artroza byla to nejmenší co nás trápilo. Když jsem se rozhodla, že "humánní způsob ukončení života" (jak se uspání nazývá) pro nás dvě nepřipadá v úvahu, protože s ní budu až do konce a budu dělat co můžu abych jí v těch chvílích pomohla a dala najevo, že pro mne je ten nejdůležitější tvor.
Poslední 4 měsíce byly hrozné, ale když o tom tak přemýšlím, tak pro mne, protože já viděla, ale ona mi dávala najevo, že je ráda. Pohledem, otřením se, vítáním, leskem oka,.... Věděla, že její život končí a dala mi najevo, že je ráda, že jsem zvolila pro mne bolestnější způsob. Vždycky jsem jí poplácala, když jí bylo zle a povídám jí - stojí to za ho :-), holka..... A ona tak koukla... jako když mi říkala - to teda jo, ale zas bude líp. A když bylo líp, šly jsme třeba za barák, vyčistila jsem jí, učesala... Když bylo zle dávala jsem jí obklady, mazala, prostě cokoli. Byla jsem rozhodnutá, že injekce přijde jen když mi ona poví. Sice jsem nevěděla jestli a jak to poznám, ale stalo se. Jednou prostě padla, bylo to v noci a já ač jindy dávno spím, jsem prostě nespala a něco mne přinutilo vstát. Hned jsem věděla, že tohle je ono. Pohladila jsem jí, koukla a a měla to v očích. Zavolala jsem veterináře, přijel hned. Vyšetřil jí a řekl mi, že opravdu umírá. Koukla jsem jí do oka a vidím, že mi říká - teď. Tak jsem svolila. Ač se jindy injekcí strašně bála, poprvé se uvolnila a tak zvlášně se naposledy nadechla...
Je to tři týdny a strašně moc mne bolí, že ji nemám, ale vím, že jsem udělala vše. I lékař mi řekl, že víc jsem už udělat nemohla. Po smrti měla klidný výraz, bez bolesti a utrpení. Možná je to tím, že jsem se nevzdala odpovědnosti za její život a dělala do poslední chvíle vše.
Nebylo to první zvíře, ktreré jsem musela takto řešit, ale první které umíralo na stáří. Nedá se to vůbec srovnat. Uspat zvíře, které třeba po úraze, nebo nemoci, trpí bolestmi a nejde léčit, je úplně něco jiného, tam není jiná možnost, ale uspat zvíře, které může třeba i měsíc v rámci svých možností spokojeně žít..... To zvíře (tedy aspoň moje holka) měla sice život hodně omezený, ale neřekla bych, že tím trpěla, pro ní bylo o hodně cennější, že je mezi svými a že jí mají rádi. stejně jako stará babička ani ona už nechtěla slézat skály, jen chtěla aby jsme ji měli rádi do poslední chvíle a byli u ní až.... Stalo se...

Cilko :grater:

Milá Cilko,
nevím,jak odpovědět



"Neplač,když večer zajde slunce,
protože kvůli slzám neuvidíš krásu hvězd"

Milá Libuno, chtěla jsem ti to sem napsat už dřív, ale nechtělo se mi brečet, ale pak jsem si řekla, že ti to třeba pomůže, někde jsem četla, že život každého má smysl, pokud jeho odkaz předáš dál. Předala jsem ti odkaz mé holky... Vydrž a pomalu se připravuj, máš čas na to abys mu řekla_ stojí to za ho :-), ty můj kluku.... Máš čas abys mu řekla jak moc ho máš ráda..... Ještě máš čas.... Pak už je jen prázdno, spousta oblíbených věcí, spousta oblíbených míst a spousta krásných vzpomínek.... Dnes můžu říct, že to vše stálo za to.
Byla krásná, hnědá, měla na čele měsíček a měla mne moc ráda.... Když jsem na tom v životě byla zle, byla jediná, kdo mne donutil se usmát, naučila mne spoustu věcí.... Přišla k nám jako týrané zvíře, které se bálo lidí.. Nezapomenu na chvíli, kdy se přišla sama od sebe poprvé pomazlit, jen proto, že chtěla....
Měla jsem jí moc ráda, hrozně moc mi chybí

Milá Cilko,
děkuju ti za ta slova,moc jsi mi pomohla,budu se držet jeho modlitby.

-----------------------------------
A milovaný pane,až přijde čas,kdy už nebudu zdravý a nebudu mít radost ze života,
nedávej mě od sebe pryč.
Raději mne drž jemně ve svých rukou
a dopřej mi milosrdný věčný odpočinek
a já odejdu s myšlenkou ,že můj osud byl nejbezpečnější ve tvých rukou.

Cilko je mi do pláče. Mám pejska a nevím jak bych se dokázala vyrovnat s jeho smrtí. Bude líp.

Cilko, mám dva psy a hrozím se chvíle až dospějí do stavu, který popisuješ. Starší je již slepý na jedno oko, ale absolutně mu to v životě nepřekáží. Pouze když se popere, tak většinou chytí nějakou ránu z té slepé strany.

cilka napsal(a):

Nebyl to pes, ale stála jsem před podobným dilematem a nevěděla jak dál, pak mi někdo moudřejší řekl: Necháš-li ji uspat, osmluvíš jen sama sebe, protože se v podstatě zříkáš odpovědnosti za její smrt. Byla taky velmi nemocná, věděla jsem, že má bolesti, věděla jsem jak jí můžu do jisté míry ulevit, byla moc ráda, že je s námi. Nechodily sme už spolu ven, protože by to neušla - neudýchala, byla v podstatě pořád na dvoře ( je velký), artroza byla to nejmenší co nás trápilo. Když jsem se rozhodla, že "humánní způsob ukončení života" (jak se uspání nazývá) pro nás dvě nepřipadá v úvahu, protože s ní budu až do konce a budu dělat co můžu abych jí v těch chvílích pomohla a dala najevo, že pro mne je ten nejdůležitější tvor.
Poslední 4 měsíce byly hrozné, ale když o tom tak přemýšlím, tak pro mne, protože já viděla, ale ona mi dávala najevo, že je ráda. Pohledem, otřením se, vítáním, leskem oka,.... Věděla, že její život končí a dala mi najevo, že je ráda, že jsem zvolila pro mne bolestnější způsob. Vždycky jsem jí poplácala, když jí bylo zle a povídám jí - stojí to za ho :-), holka..... A ona tak koukla... jako když mi říkala - to teda jo, ale zas bude líp. A když bylo líp, šly jsme třeba za barák, vyčistila jsem jí, učesala... Když bylo zle dávala jsem jí obklady, mazala, prostě cokoli. Byla jsem rozhodnutá, že injekce přijde jen když mi ona poví. Sice jsem nevěděla jestli a jak to poznám, ale stalo se. Jednou prostě padla, bylo to v noci a já ač jindy dávno spím, jsem prostě nespala a něco mne přinutilo vstát. Hned jsem věděla, že tohle je ono. Pohladila jsem jí, koukla a a měla to v očích. Zavolala jsem veterináře, přijel hned. Vyšetřil jí a řekl mi, že opravdu umírá. Koukla jsem jí do oka a vidím, že mi říká - teď. Tak jsem svolila. Ač se jindy injekcí strašně bála, poprvé se uvolnila a tak zvlášně se naposledy nadechla...
Je to tři týdny a strašně moc mne bolí, že ji nemám, ale vím, že jsem udělala vše. I lékař mi řekl, že víc jsem už udělat nemohla. Po smrti měla klidný výraz, bez bolesti a utrpení. Možná je to tím, že jsem se nevzdala odpovědnosti za její život a dělala do poslední chvíle vše.
Nebylo to první zvíře, ktreré jsem musela takto řešit, ale první které umíralo na stáří. Nedá se to vůbec srovnat. Uspat zvíře, které třeba po úraze, nebo nemoci, trpí bolestmi a nejde léčit, je úplně něco jiného, tam není jiná možnost, ale uspat zvíře, které může třeba i měsíc v rámci svých možností spokojeně žít..... To zvíře (tedy aspoň moje holka) měla sice život hodně omezený, ale neřekla bych, že tím trpěla, pro ní bylo o hodně cennější, že je mezi svými a že jí mají rádi. stejně jako stará babička ani ona už nechtěla slézat skály, jen chtěla aby jsme ji měli rádi do poslední chvíle a byli u ní až.... Stalo se...

:grater: :grater: :grater: brečím jak želva... to je tak smutný, ale zároveň je to krásný!
LIBUNA: taky si myslím, že pokud pejsek netrpí šílenou bolestí, tak byste jej měli nechat ještě žít...vždyť on je s vámi na světě rád, tak proč mu ten život zkracovat,to přijde jednou samo...

Já jsem nechala "uspat" naši jezevčici Kačenku před  2 lety. Bylo jí jen 6 roků. Selhali ji ledviny a později dostala zánět slinivky.Týden jsem s ní chodila na infuze, vše marné, 8 dní nic nejedla ani nepila.Poslední den a noc prokňučela bolestí, nakonec nemohla ani to. Nakonec jsem se rozhodla naráz, že jí to trápení ukončím a nechala jsem ji uspat. Manžel z ordinace raději utekl, já jsem s ní byla do poslední chvíle, máme ji pochovanou na zahrádce. Byli jsme s manželem na infart... ale přesto myslím, že jsem se rozhodla správně! Říkala jsem si, že už nikdy nechci psa...V noci jsem nespala, pořád jsem ji slyšela ťapat a každé ráno jsem chodila pro noviny stejnou trasou jako s ní... Za 3 dny jsem si našla na internetu v útulku pejska , taky jezevčíka, staršího (teď je mu - Ferdovi asi 9 let)a hrozně ho milujeme, je strašně vděčný, velký mazel. Jenom ho na rozdíl od Kačenky musím mít na vodítku, protože , raubíř jeden, se někdy popral, hlavně když vidí velkého černého psa... nevím co chudák prožil.

Hluchotu, slepotu aj..bych nebrala vůbec v potaz

Bohužel se tyhle věci stávají. My jsme měli kníračku Arinu, bylo jí dvanáct let, když už jedla jen piškoty, usínala vestoje, kýchala krev a vrčela na celej svět. Bylo to drsný dilema, když jsme věděli, že nádor na patře se operovat nedá a navíc je zhoubnej a přitom jsme jí tak strašně chtěli nechat žít... Jednou ráno, bylo to o prázdninách, jsem zrovna vstávala a můj táta se mihnul bytem a jen řek - já jí vezmu na injekci - v tý době jí píchali už všechno možný - a zmizel i se psem - a já jsem věděla, že už Arinu neuvidím - v rodině bylo dlouho nedýchatelno, táta to nesl nejhůř, asi po roce nám dokázal říct, jak utíkal z ordinace s hlavou v dlaních a jediný, co mu zbylo, byl obojek... Je to už šest let, a stejně brečím, když to píšu. V roce 2000 jsme koupili NO a za rok jí taky našli nádor na patře - naštěstí nezhoubnej a už šestej rok tady s náma žije, má dokonce narozeniny ve stejnej den jako já... Sice je někdy špatně na duši, ale i když to zní jako klišé, čas je  nejlepší všelék.

musi to byt silene tezke..ani si to nedokazu predstavit:(
moje teta mela fenecku,uz nejedla,nevidela,neslysela,chodit nemohla,ale neutratila ji,nechali ji dozit ,jelikoz bolesti nemela.. a ona holka sama odesla letos v dubnu:(

Ahoj Libuno, ani nevíš, jak Ti rozumím, před 11 lety jsme museli dát uspat naši jezevčici (epilepsie,měla třeba i 15 záchvatů za den, prášky  ani nic jiného nezabíralo, během záchvatu nás i několikrát pokousala, hrůza ještě dnes, když si na to vzpomenu) . Skoro rok jsem se potom nemohla myšlenek na to zbavit, pořád jsem řešila coby, kdyby, jestli to nešlo vyřešit jinak.   Teď máme pejska, skoro desetiletého a už nyní se děsím, až jednou ta chvíle nastane. Takže pokud psík netrpí, dopřej jemu i sobě co nejvíc dnů pospolu.