Už to nějak postrádá smysl

Milá Teru,
jsi dočasně odpojená od své duše, měla by jsi, jak jsi správně napsala se s ní opět spojit.

Myslím, že by Ti mohla pomoci kniha od Luise. L. Hay "Miluj svůj život". Už jsem o ní zde psala, můžeš se zpětně podívat. Mě osobně ta kniha velmi pomohla, když jsem byla na samém dně a díky ní jsem se odrazila a je ze mě naprosto nový člověk, který ví co od života chce a váží si sám sebe.
Ale je to o tom začít na sobě pracovat. Nestačí si tu knihu jenom přečíst ...........
Pokud opravdu chceš se svým životem něco udělat, tak to dokážeš.

Přeji Ti hodně štěstí a ať se Ti daří :hjarta: :hjarta: :hjarta:

Teru, zasílám zprávu

Tak se mi vám včera stala taková zvláštní věc. Opět jsem se (samozřejmě svýn přičiněním) dostala do velmi prekérní situace a poprvé v životě jsem někoho požádala o (materiální) pomoc. Požádala jsem člověka, který mi to sám nabídnul ve chvíli, kdy to nebylo zcela akutní. Když se to akutním stalo, ten človíček, o kterém jediném v celém vesmíru jsem neměla nejmenší pochybnost, mne zklamal.
A v tu chvíli se něco stalo, nevím co, ale já přestala brečet a najednou jsem si strašně začala věřit. Najednou se objevila ohromná jistota, že všechno pod sluncem vede jedna ruka a že je všechno v pohodě tak, jak to je.
A najednou je všechno v pořádku, onjevuje se jedna dobrá zpráva za druhou... což by nebylo, kdyby mne ten človíček tolik nezklamal. Kdyby svou nabídnutou pomoc nevzal zpět (svým způsobem), byla bych v jiném světě a bez těch příležitostí, které se objevily. Přímo jsem cítila "osud", jak "pracuje". Nedá se to slovy popsat... šlo asi o dvě vteřiny... a všechno by bylo definitivně v pr...... a já ty dvě vteřiny dostala.

A najednou je všechno jinak, ne lepší, ne horší, ale nádherně jinak :hjarta:

Pěkný večer

Teru

Teru, to zní fakt dobře :supr:

Řekla bych, že spousta lidí by v takovéhle situaci spíš prožívala pocity zklamání, naštvání, lítosti a stěžovala by si, jak je ten dotyčný zklamal.  A Tobě se podařilo už v té situaci uvidět to dobré, co ti to přineslo. To je opravdu obdivuhodné. :godlike:

Většina situací, které zpočátku vypadají jako katastrofa, se nakonec ukážou jako ty pro náš život nejpřínosnější a nejvíce nás někam posunují. Pamatuju si, že když jsem se kdysi hrabala ze svých srač… (pardon, z životních lekcí  :)), tak mi jedna psycholožka řekla, že možná jednou uvidím, co na tom bylo dobrého. Tehdy jsem si myslela, že je praštěná a vůbec  jsem nechápala, jak na něčem veskrze negativním může být něco dobrého. A po nějaké době jsem uznala, že měla pravdu.

Ale většinou to nějakou dobu trvá, než člověk zpracuje všechny emoce a pochopí, co ho ta situace měla naučit a co mu přinesla. Ale čím dříve to uvidí a pochopí, tím lépe.

Jo Bublinko,

ale než se k takovému závěru dohrabeš, dá to spoustu práce a dřiny :D. A když si myslíš, že to máš v malíku, dostaneš další a další životní lekce a zase se pereš s egem a tak stále dokola ;)

Ahoj lvice, kdepak jsi se tak dlouho toulala? :)

No jasně, že přicházejí životní lekce, ale když člověk pochopí ten princip, že to jsou životní lekce a ne rány osudu, tak může změnit přístup a už  tohle pochopení hodně věci ulehčí.  ;)

Bublinko, kromě 14 dnů dovolené (dnes jsem poprvé v práci, hrůza.....) jsem nějak byla z diskuzí znavená :D. Tak jsem si dala pauzu......

Holky, já myslela, že už jsem to pochopila, jenže pak se bavíte s někým, kdo se o tyto věci z tohoto pohledu nezajímá (což je řekla bych většina lidí) a najednou zjistíte, jak strašně těžké je bavit se s člověkem, který např.  svolává boží mlýny na hlavu milenky manžela, který s ní odešel... pro NI chce trest a to, co potkalo ji samotnou, bere jako nespravedlnost, ničím nezaslouženou nespravedlnost osudu.
Takže třeba fakt, že já jsem si přisvojila myšlenku, že to, co se mi v životě děje, a´t už dobré či zlé, není jen samo pro sebe, bezúčelně dobré či zlé, mně momentálně znemožňuje se vcítit do polohy člověka, který žehrá na svůj strašný osud, ničím nezasloužený a přeje jen to nejhorší všem kolem sebe... takže jak já s oblibou říká, možná jsem udělala jeden krok vpřed, ale dva zpátky, protože přijetí těchto zákonitostí mi jakso nedodalo soucitu s těmi, kteří je přijmout nedokáží... uf, doufám, že je to jasné :dumbom:

Teru,

naprosto Tě chápu. Ani já kolem sebe nemám nikoho, s kým bych si mohla na toto téma promluvit. Ale o to více vidím to, čeho já jsem se již dávno oprostila - hodnocení věcí na černé a bílé, pomlouvání, kritizování. Na podobné kvílení, které tady uvádíš již dávno nereaguji, jenom si pomyslím, že toho dotyčného čeká ještě dlouhá cesta a nechávám ho být. Přecházím to mlčením..... Dotyčný velice rychle  pozná, že se u mně reakce nedočká a já mám klid :D.
Nevidím důvod, proč by si s nimi měla soucítit..... Každý má ve svém životě svoji učební lekci a je jen na něm, jak ji zvládne. Litování nikam nevede.....
Já už dávno nikoho nelituju a sama také o lítost nestojím. Kdysi jsem si v sebelitování přímo rochnila a mamka mě v tom ještě utvrzovala. Hrůza. Někdy na mě taky přijde slzavé údolí a je mi na nic, ale vždy si říkám, tak fajn, co se mám tentokrát naučit?.......
Já si například během 14 dnů dovolené s mamkou uvědomila, jak stále někoho kritizuje, nikdo jí není dobrý, a pak jsem se divila, že i já byla náročná a každého jsem kritizovala....... Skutečně výchova a přenášení vzorců chování dělá své. Ani bys nevěřila, jak mi to mamky kritizování lezlo na nervy !!!!!!
Je zajímavé, že v poslední době potkávám kolem sebe spoustu fajn lidí i když nejsou naladěni na stejnou duchovní strunu jako já. Nepochybuji o tom, že je to jen díky tomu, že jsem se změnila JÁ......

lvice napsal(a):

Teru,

naprosto Tě chápu. Ani já kolem sebe nemám nikoho, s kým bych si mohla na toto téma promluvit. Ale o to více vidím to, čeho já jsem se již dávno oprostila - hodnocení věcí na černé a bílé, pomlouvání, kritizování. Na podobné kvílení, které tady uvádíš již dávno nereaguji, jenom si pomyslím, že toho dotyčného čeká ještě dlouhá cesta a nechávám ho být. Přecházím to mlčením..... Dotyčný velice rychle  pozná, že se u mně reakce nedočká a já mám klid :D.
Nevidím důvod, proč by si s nimi měla soucítit..... Každý má ve svém životě svoji učební lekci a je jen na něm, jak ji zvládne. Litování nikam nevede.....
Já už dávno nikoho nelituju a sama také o lítost nestojím. Kdysi jsem si v sebelitování přímo rochnila a mamka mě v tom ještě utvrzovala. Hrůza. Někdy na mě taky přijde slzavé údolí a je mi na nic, ale vždy si říkám, tak fajn, co se mám tentokrát naučit?.......
Já si například během 14 dnů dovolené s mamkou uvědomila, jak stále někoho kritizuje, nikdo jí není dobrý, a pak jsem se divila, že i já byla náročná a každého jsem kritizovala....... Skutečně výchova a přenášení vzorců chování dělá své. Ani bys nevěřila, jak mi to mamky kritizování lezlo na nervy !!!!!!
Je zajímavé, že v poslední době potkávám kolem sebe spoustu fajn lidí i když nejsou naladěni na stejnou duchovní strunu jako já. Nepochybuji o tom, že je to jen díky tomu, že jsem se změnila JÁ......

Tak v tom případě já se asi nezměnila :vissla:
Mně vždycky rozčilovaly prkotiny a závažné věci mne nechávaly v klidu... to jsem ještě nezpracovala :vissla:

Teru, každý jsme prostě tam, kde jsme. Člověku, který si stěžuje na boží mlýny nebo osud můžeš nabídnout svůj pohled, nabídnou mu jinou variantu, jak se dají věci vidět. A on to buď přijme nebo ne. Víc se dělat nedá, k poznání si každý musíme dospět sám, nikdo ho do nás nenaleje.
Taky jsem se už přistihla, že mě lidé, kteří si věčně stěžují na všechno kolem, na všechno nadávají, dokážou pěkně otrávit. A přitom bych je měla chápat, nebyla jsem určitě o nic lepší.
Pomohlo mi, když jsem si uvědomila, že oni mi jen nastaví zrcadlo. Je rozčiluje osud, nespravedlnost, mě rozčiluje jejich postoj  :) Takže nejsem vlastně o nic lepší než oni.
Uvědomila jsem si, jak je důležitá pokora. Sama nejsem v poznání nikterak daleko, jak si  tedy mohu vůbec dovolit posuzovat ostatní.
A tak se teď snažím brát všechny lidi takové, jací jsou. Prostě každý dělá a chová se tak, jak v té situaci nejlíp umí a jak mu jeho zkušenosti a poznání dovolí. Nemůžu ho hodnotit ani soudit, nejsem v jeho kůži.

bublinka napsal(a):

Teru, každý jsme prostě tam, kde jsme. Člověku, který si stěžuje na boží mlýny nebo osud můžeš nabídnout svůj pohled, nabídnou mu jinou variantu, jak se dají věci vidět. A on to buď přijme nebo ne. Víc se dělat nedá, k poznání si každý musíme dospět sám, nikdo ho do nás nenaleje.
Taky jsem se už přistihla, že mě lidé, kteří si věčně stěžují na všechno kolem, na všechno nadávají, dokážou pěkně otrávit. A přitom bych je měla chápat, nebyla jsem určitě o nic lepší.
Pomohlo mi, když jsem si uvědomila, že oni mi jen nastaví zrcadlo. Je rozčiluje osud, nespravedlnost, mě rozčiluje jejich postoj  :) Takže nejsem vlastně o nic lepší než oni.
Uvědomila jsem si, jak je důležitá pokora. Sama nejsem v poznání nikterak daleko, jak si  tedy mohu vůbec dovolit posuzovat ostatní.
A tak se teď snažím brát všechny lidi takové, jací jsou. Prostě každý dělá a chová se tak, jak v té situaci nejlíp umí a jak mu jeho zkušenosti a poznání dovolí. Nemůžu ho hodnotit ani soudit, nejsem v jeho kůži.

Tak s tím naprost souhlasím :hjarta: Jóó, teoreticky to mám zpracováno na jedničku, praxe zatím pokulhává :gloria:

Ahojky,

vše co jste tady napsali, je jako bych psala já. Mám zcela stejný pocit. S lidmi kolem sebe si o těchto věcí nemůžu povídat (až na pár vyjímek) a úplně nejhorší je rodina. Mám pocit , že to jsou všichni naprostí materialisti - tedy kromě mamky. Když jsem s ní sama, tak se spolu můžeme bavit o duchovních věcech, vše mi odkývá a souhlasí se mnou, něco sama přidá, ale tím to všechno končí. Apsolutně to neumí použít do běžného života. Sestra, ta pomlouvá a kritizuje druhý a já si uvědumuji, že jsem dříve byla naprosto stejná.

Mám i několik kamarádů, kteří nad sebou a svým životem brečí a myslí si, jak je to nespravedlivé. Snažím se jim pmoci a dát jiný pohled na svět, než jen ten co mají -černý. Ale popravdě, nejsem si jistá, jestli to někam vede. Možná si opravdu musí každý projít tím svým určitým obdobím a přijít na to sám. Já se je snažím jen malinko nasměrovat a popostrčit. Co myslíte, dělám dobře?

Teru,

časem to přijde, nic nelze lámat přes koleno. Důležité je, že SIS TO UVĚDOMILA !!!!! Takže teď víš, na čem máš pracovat. Jak píše Bublinka o nastaveném zrcadle, připomnělo mi to Pandořino přirovnání: všehno to, co Ti vadí a štve je jako otevřená zásuvka, když to v sobě vyřešíš, zásuvka se zaslepí a najednou zjistíš, že už ti to nevadí a neštve.... Takže asi tak.
Já jedu v srpnu k Salvátorovi na horoskop, tak jsem zvědavá, co se dozvím. Zhruba už vím, na čem mám pracovat a tak se také snažím to odstranit. Cesta je dlouhá, trnitá, bolestivá, ale jinak to nejde. Nejdůležitější je nesklouznout zpátky do starých kolejí, ale stále jít dál....... A nemysli si, před 14 dny mi osud uchystal tvrdou zkoušku, aby mě prozkoušel v té nejbolestivější věci, kterou se musím naučit, bulela jsem jako malá. Meditovala jsem o sto šest, nevím, do jaké míry jsem to zvládla. Sakra to bolelo a já věděla, proč to přišlo. Takže časem poznám, jak na tom jsem, zda se to opět zopakuje nebo zda již ne, protože jsem tu zkoušku zvládla...... Uvidíme......
A na to naříkání ostatních já mám pouze jedinou odpověď: Važ si toho, že jsi zdravý, že můžeš dýchat, máš střechu nad hlavou a co jíst. Co by za to jiní dali !!!! Včera jsem se zrovna u kadeřnice dočetla v časopisu že v USA vznikla nová nemoc (název jsem samozřejmě zapomněla), a je to prachsprosté přehlcení vším a hamižnost mít ještě víc. Ve finále jsou vystresovaní, unavení, vztahy se jim rozpadají, končí u psychologa či psychiatra. Pořádají honbu do obchodů, za luxusními auty, velkými domy a stále jim to nestačí...... Co dodat. Jsou to chudáci.

Bublinka napsal(a):

A tak se teď snažím brát všechny lidi takové, jací jsou. Prostě každý dělá a chová se tak, jak v té situaci nejlíp umí a jak mu jeho zkušenosti a poznání dovolí. Nemůžu ho hodnotit ani soudit, nejsem v jeho kůži.

Moje slova........

Marfet,

moje ségra je také těžký materialista a o duchovnu si myslí, že jsou to kraviny a koulí při tom očima. Přesto když jezdím na semináře, tak u ní spím, mám u ní azyl a vím, že mám u ní dveře otevřené a to je důležité. Také jsem se snažila, ale nemá to cenu. Jediná rada je NECHAT JE BÝT...... Takže vím, že v tomto směru si nerozumíme, nebavíme se o tom, ale máme se rády a respektujeme jedna druhou a pomáháme si. A to si myslím, je moc důležité. Jen tak mimochodem, mamka duchovním věcem také věří, ale vůbec se podle toho nechová. Bohužel. Takže někdy ode mne dostává tvrdou sadu......
Myslím, že probouzejících se lidí bude přibývat, a musíme změnit celosvětový přístup. Jiné cesty není, protože osobně si myslím, že cesta materiálna, která tu byla nastolena vede do pekel a ke zničení naší krásné planety.......

lvice napsal(a):

Marfet,

moje ségra je také těžký materialista a o duchovnu si myslí, že jsou to kraviny a koulí při tom očima. Přesto když jezdím na semináře, tak u ní spím, mám u ní azyl a vím, že mám u ní dveře otevřené a to je důležité. Také jsem se snažila, ale nemá to cenu. Jediná rada je NECHAT JE BÝT...... Takže vím, že v tomto směru si nerozumíme, nebavíme se o tom, ale máme se rády a respektujeme jedna druhou a pomáháme si. A to si myslím, je moc důležité. Jen tak mimochodem, mamka duchovním věcem také věří, ale vůbec se podle toho nechová. Bohužel. Takže někdy ode mne dostává tvrdou sadu......
Myslím, že probouzejících se lidí bude přibývat, a musíme změnit celosvětový přístup. Jiné cesty není, protože osobně si myslím, že cesta materiálna, která tu byla nastolena vede do pekel a ke zničení naší krásné planety.......

Taky si se sestrou jinak moc rozumíme. Vždy se těšíme až se opět uvidíme a popovídáme o všem možném. Ale bavit se s ní o duchovních věcech je zbytečné, tak se tomu snažím vyhýbat, ale občas se na nějaké téma při rozhovoru narazí. Naposledy nemoce, řekla jsem, že věřím alternativní a holistické medicíně. Trochu jsem to téma načala, ale to byl hned oheň na střeše. Brácha je v tomhle ještě horší a když je nějaká rodinná sešlost a náhodou se na něco takového narazí, tak si tam připadám v tu chvíli jako když jsem z jiného světa. Nejvíc mě štve, že to tihleti materialisti tak hrozně odsuzují. Přeci každý má právo na svůj názor, já jim jejich neberu, ale oni ...........

Naprosto ti rozumím. Já na toto téma už ani nezačínám, protože vím, že je to zbytečné. Až si zase budeš připadat zase jako E.T., tak si vzpomeň, že nás E.T. je hodně...... Nenech si svou víru vzít a klidně je pošli do horoucích pekel, když Tě budou kritizovat. Za chvíli i oni pochopí, že máš právo mít svůj názor a žít si podle svého. Vzpomeň si, že tam, kde jsi dnes ty, budou oni jednou také. Ale je čeká dlouhá cesta, raduj se z toho, že jsi dál......

Lvice:
A na to naříkání ostatních já mám pouze jedinou odpověď: Važ si toho, že jsi zdravý, že můžeš dýchat, máš střechu nad hlavou a co jíst.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Tak tohle taky používám. Když někdo úpí jaký je chudák, tak mu připomenu věci, které má a za které může být vděčný. Je to smutné, jak si většinou všímáme jen toho, co nemáme a neradujeme se z toho, co máme.

Tohle je zase od mých oblíbených indiánů :
"Když ráno vstaneš poděkuj za ranní světlo, za svůj život a svoji sílu. Poděkuj za potravu a za radost života. Když nenajdeš důvod pro děkování, vina je v tobě samém."

Lvice, poslala jsem ti zprávu

Bublinko, krásné a pravdivé.  :hjarta:

Bublinko - :):):):):):)

Cesta k duši - that's the question... to je, oč tady běží...

Přeji všem, aby zůstávali vždy napojeni na duši a naslouchali jejímu hlasu.

Ostatní věci pak uvidíte jako hoooodně relativní a přestanete se jimi trápit.

Má-li člověk v duši světlo,
vyzařuje z něj krása.
Vyzařuje-li z člověka krása,
vládne v jeho domě harmonie.
Vládne-li v domě harmonie,
panuje řád v národě.
Panuje-li řád v národě,
je mír na celém světě.
Čínské přísloví

Duše je koule z křišťálu,
jenž oslní ťe třpytem svým.
Ten třpyt je pravdou beze slov
a slova jsou jen pouhý stín.
Malíř však stínům rozumí,
slova jsou barvy básníka.
Duše je koule z křišťálu,
jenž třpytem svým ťe proniká.

Ahoj všem :)

Zastav se poutníku
pohlédni k nebesům...
Zas mraky šedivé
oblohu zčeřily!

Tys kráčel za světlem
teď uhýbáš bleskům...
A hromy děsivé
ticho Tvé rozbily!

Však k čemu zoufalství
ač země chvěje se...
A stíny palčivé
v nitru tvém bodají!

Vždyť hvězdy zářivé
bleskům jen smějí se!
Vysoko nad mraky
jež v stín Tě vrhají...