Moc prosím o radu,
nevěděla jsem do které diskuze se připojit,ale vzhledem k tomu,že to k nevěře směřuje,tak tu asi budu správně. Trvá to už více než rok, jsem hrozně nešťastná kam až to zašlo. Manžel neprojevuje vůbec žádný zájem o rodinu ani o mne. Ani když začnu já tak se nic nestane,prý je unavený a nemá náladu. Ze začátku jsme se milovali i několikrát za den,bylo to nádherný a užili jsme si to oba dva. Teď radši tráví čas v práci. Já jsem sama doma s dětma, to že jsem na všchnu práci okolo domácnosti sama mi nevadí,už jsem si zvykla, ale prostě nedokážu žít bez sexu! Připadám si jako ten největší zoufalec na světě když se musím vlastního manžela doprošovat o trochu pozornosti, poslední dobou mě není schopný ani pohladit. Kdybych věděla že má milenku,tak to řešení bude snažší,ale tu nemá. Kdybych měla tu jistotu že to jen přechodné období a manžel toho má jen hodně v práci tak nic neřeknu,ale nemám sebemenší šanci že se to změní.Ani vlastně nevím jestli by chtěl. Prostě si nedokážu představit svůj život bez dotyků,milování a ostatních věcí s tím spojených.
Prosím o radu. Děkuju moc za podporu.
Motyleek

a mluvila jsi s nim o  tom? Proc jsi myslis,ze nema milenku. Vis, nechci te strasit nebo privadet na tyto myslenky,ale u nas to tak bylo taky. Jen se snazil byt aspon pozorny,ale se sexem byl konec. I kdybych v posteli delala nevim co, NIC. Taky se vymlouval, ze jak zmenil praci, ma to ho hodne, je vynervovany,nevi kam driv skocit. No po dvou letech jsem se dozvedel, ze vedel kam skocit - hned na prvnim praciovnim setkani do postele s kolegyni z prace a tim zacalo nase peklo.

[Ahoj žabko,moc děkuju za opověď, mluvili jsme o tom několikrát,ví že se takhle sama strašně trápím,ale jeho slova jsou vždy že mi přeci říkal že toho bude mít v práci hodně.Ale takhle to přece nevypadá když toho má někdo v práci hodně. Prakticky se nevyskytuje doma,tak akorát se vyspat a umýt a převléknout. Taky jsem mu říkala že si myslím že má milenku,na to prý nemá náladu a neudělal by to, miluje mě (ale dokazuje to zvláštním způsobem). Takhle si prostě rodinu nepředstavuju,myslím si,že i chlapi co jsou hooooodně zaměstnaní si vždycky najdou čas na manželku a na děti. Prostě prý nemá na to čas...

Já myslím, že už někoho má, u nás se takhle projevovala nevěra.

Jako bych to uz nekde slysela ! A jeste k tomu, ze jsem nenormalni nymfomanka , kdyz jsem se divila, ze se mnou nechce spat,ani kdyz prijede domu jednou za tri tydny. Zeptala jsem se ho taky tehdy zprima, co se deje, ale nic,jeste se rozzuril,kdyz jsem nadhodila jestli nekoha ma. No az jsem se zastydela, co si to nem myslim. pak se to zacalo trochu lepsit a kdyz jsem si myslela, ze se mi to fakt jen zdalo, prislo to : SMS - miluju te,placu po tobe, kdy se setkame. i tak zapiral,ale to jsem tu uz psala,... Nakonec rekl pravdu, odprosil, snazi se,ale nas vztah dostal poradnou ranu.
No nic, takovych pribehu at s dobrym ci spatnym koncem tu je spousta. Pisu to jen proto, ze predpokladam, ze tvuj muz neni zadny starousek, ktery by mel narok na to ztracet chut na sex a podle mych zkusenosti,je takoveto chovani  moznym duvodem nevery. Ale to neznamena, ze ma u nej nemuze jit i o jiny duvod. Je jasny, ze toho maji chlapi v praci cast dost,ale prave proito by se meli doma trochu od toho stresu odreagovat a ne se chovat takto.
Vis, nejsem zadna spisovatelka, urcite se tu najde hodne zkusenych pisatelek, ktere ti k tomu napisi svoje a treba i jine nazory, nez je ten muj. Tak nad nimi nejdriv  porozmyslej , nez se k necemu rozhodnes. Treba to opravdu nebude tak horke.
Pevne nervy. Drzim palce.

Tak to máš pravdu,staroušek není,kdyby od začátku nejevil o sex zájem tak mlčím,ale kdysi mě byl schopný s prominutím ohnout i v koupelně. Nechci si hledat milence (bohužel by to nebylo tak složité...) ale bez sexu být prostě nechci. Myslím že kdybych se nevnucovala a neškemrala tak nebylo už dlouho nic,ale to mi na sebevědomí nepřidá,strašně mě to ponižuje takhle škemrat u vlastního manžela,už to ani nezkouším

[quote=motyleek¨

strašně dlouho jsem nepsala,nemám sílu a jen si čtu příběhy žen, které jsou na tom podobně jako já. Nechci tě nějak vylekat, ale taky mi to připomíná situaci u nás. M pořád v práci, nezájem o sex ... Nakonec se z toho vyklubala milenka - kolegyně z práce.  Snad u u Vás bude opravu jen z přepracování a stresů. Zdravím

Ahoj Helenko,a jak to u vás dopadlo? Já to u nás vidím černě, je to čím dál tím horší, dalo by se říct že přestala jakakoliv komunikace.

Taky bych se přikláněla k variantě, že má milenku. Když se ho na to zeptáš, tak samozřejmě bude zapírat...podle Plzákovského "zatloukat, zatloukat, zatloukat". Když ho nepřistihneš se staženýma kalhotama, tak nebudeš vědět, ale symptomy tomu bohužel nasvědčují.

zkus mu nazančit že někoho máš nebo třeba stačí spíš jen říct:"jdu s kámošem na kafe..."
bud to přejde nebo se nad tím pozastavínebo se bude hodně divit že TY jdeš s kamošem na kafe.
Jestli to přejde je to blbý!
jestli se podivý zájem ještě má.
Horší by bylo kdyby se HODNE divili a třeba ti to o "nedovolil" a opravdu by při tom někoho měl.
takový typy který zahýbají a přitom žárlí na valstní ženu-zabít je málo.
taky nechci malovat čerta na zed a le pravda bolí a nač zakrývat oči.
všechno tomu bohužel navědčuje:-(((( promin

Ahoj Motyleek, možná, že situace naznačuje, že má milenku, ale možná je to tak trochu jinak. Oni se totiž muži šíleně stydí, když mají nějaké poruchy co se týkají sexu a pak jsou schopni zapírat, vymlouvat se na kde co, ale nejsou schopni přiznat že problém je třeba někde jinde. Zkoušela jsi s ním mluvit a této možnosti - o poruše erekce? Já vím,že je to ožehavé a pro něj velmi nepříjemné, jenže je to jedna z možností, proč sex odmítá - protože se stydí se přiznat, že má problém. Vím o čem mluvím, neboť tento důvod velmi zasáhl do našeho manželského soužití a málem vehnal manžela do rukou o generaci mladši dívenky, která neměla žádné zábrany a on si chtěl dokázat, že ten problém  nemá.
   Taky začal s tím, že je unavený, že má moc práce, že se necítí dobře, že bych mohla shodit nějaké to kilo apod,ale mezitím začaly podezřelé telefonáty a SMS s neznámým číslem. Vrtalo mi to sice hlavou, ale protože až do té doby jsem se nemusela nikdy obávat, že pro něj existuje nějaká jiná žena než já a naše dcery, tak jsem tomu nepřikládala žádnou váhu. Jenže čas běžel a náš sex. život šel nějak tak stranou právě v době kdy mě začal více zajímat, protože děti už přestávaly být dětmi, doma jinak pohoda tak proč si nezačít konečně užívat. Jenže nechtěl.Taky mě první napadlo, že má milenku a o mě už nestojí. Nebyla jsem tak daleko od pravdy. Milenka v pravém smyslu slova to nebyla, ale velmi blízká kamarádka o 22 let mladší než on, která v něm viděla dokonalého chlapa k urvání. Ale ani s ní nechtěl spát, což je jediné co mě donutila přemýšlet o nás, o našem manželství, o celé té situaci.  A tak jsem po několika marných pokusech ho nějak vzrušit nebo alespoň rozpovídat , na něj uhodila (velmi zostra) jestli někooho má nebo co se děje. Pak se teprve velmi provinile přiznal, že se se mnou bojí milovat, protože by selhal, protože mu to nechce fungovat tak jak má, že to skoušel řešit tím ,že si někoho našel, ale tam mu zas překáží důvody jak by mi ublížil vlastně kvůli své chybě a taky má strach, že by selhal i u té dívčiny. Prostě jsme provykládali noc a já se ho snažila pochopit co ho vlastně trápí.
       Vím, že to není žádná utěcha, ale zkus se zeptat svého muže i na toto. Třeba je to všechno jinak než si myslíš, ikdyž musím uznat, že je tovelmi malá pravděpadobnost. Držím ti pěstičky, ať to dobře dopadne.

Motylku, nepises o te praci v podstate nic. 'Ma toho moc' je prilis obecne. To dela 20h denne,  nebo jen 8h denne? Co dela za praci? Sedi za stolem, zveda tezky bremena, je v kontaktu s lidma nebo si dela sam zastrcen nekde v dilne?
Nadbytek prace muze jednoho znacne vycerpat, to jiste ano ... pokud domu chodi pravidelne a ma cas na "8h" spanku, tak to neni dobre, pokud se doma ukaze na 2-3h v kterych se musi vyspat, pak se mu nedivim.
Z toho co pises lze usuzovat i to, ze ma nejaky problem, do ktereho Te nechce nebo nemuze zatahovat. Kazdy jsme ale jiny, tak nevim (z tak mala indicii) co Ti vic poradit.

Jako první pomoc bych naordinovala asi toto: Okamžitě přestaň vykonávat všechny práce v domácnosti (nebo je aspoň odsuň) a začni se věnovat sama sobě. Začni chodit na nějaký kroužek, do fitka, na kurz šití...cokoli. Role matky přeci ženě v životě nestačí. Začni hlavně pracovat na sobě, neřeš zatím manžela. Píšeš, že o rodinu a o tebe nemá zájem. To je vlastně i můj příběh. Manžel mi pomáhal stále méně, až nakonec přestal úplně, domů chodil jako do hotelu, někdy v deset večer, někdy ve dvě ráno...o dítě se nezajímal....navíc nepřispíval na domácnost, ani na dítě....omlouval to prací....Zvládala jsem všechno 11 let, pak mi začalo bušit srdce, bolet žaludek, začala jsem být plačtivá (bez příčiny)....našla jsem si psycholožku a s její pomocí a s psychoterapií jsem zjistila, že můj muž mi nestojí za to, abych s ním dál žila. Moje pokusy dohodnout se s ním ztroskotávaly...Rozvedla jsem se po 12 letech manželství, s dvanáctiletým dítětem....Pak jsem zjistila, že měl milenku, ale ta ovšem nebyla příčinou rozpadu našeho vztahu.....Hlavně se tedy začni věnovat sama sobě a nenech rodinu, aby ti brala veškerý tvůj čas. Musíš mít chvilku jen pro sebe a tvůj muž by ti ji měl dopřát, pokud bere vaše partnerství jako rovnocenné a nepovažuje tě za otrokyni......U mého muže nestála za vším milenka, u něj to bylo jeho velké sobectví a jeho nezodpovědnost. Co je problémem tvého muže, to je otázka.

Páni...11let...to uteklo co:-(((

adra: No...dost rychle...bylo mi 18 let, když jsem si ho brala. Gymnaziální láska...jemu bylo 19...byla jsem těhotná a to, podrž se, chtěně. Dneska si říkám, že jsem byla tak naivní. Ale je fakt, že jsem ráda, že to dítě mám, hodně jsem se na něj těšila, byla jsem nadšená, když se narodil....tenkrát manžel ještě sem tam něco udělal, ale on potřeboval úplně jinou ženu, než jsem já...maminku hlavně....chtěl mě mít doma, jen pro sebe...já jsem klidná Ryba, ale té když dojde trpělivost, tak se z klidné ryby úplně klidně může stát kosatka...a stalo se....když přetekla ta míra mojí trpělivosti, tak už se to vezlo....(taky ale nejsem svatá a taky jsem svého času měla milence, jenže rodinu jsem nikdy nezanedbávala, o dítě jsem se starala a milenec mi nahrazoval vlastně muže, který byl pořád jen děckem namísto aby byl dospělým mužem....)

Motyleek - Eva36 má pravdu. Jsem vdaná 20 let a pořád jsem byla děsně do svého muže zamilovaná. 15 let se u nás vytrácelo úplně všechno, o sex a pozornost jsem musela pomalu škemrat. Letos v lednu dopadla poslední kapka a něco se ve mně zlomilo a bylo po lásce. Začala jsem si "užívat", našla si spoustu zájmů, domů jsem začala jezdit později, někdy až večer. A světe zboř se - manžel mě najednou šíleně miluje, pere, žehlí, vaří... Bohužel to zlomené mi už zůstalo, kdybych byla chytřejší dřív a změnila své chování, dokud byl čas, mohla jsem manželství zachránit. Teď se spíš snažím přežít, dokud jsou doma děti (jsou už téměř dospělé), potom odejdu, po těch letech už nemůžu, i když mě to mrzí.
Držím ti palce.

Ahojky,s tím vyrážením do společnosti to je složitější, protože máme malý děti, 3 roky a 1 rok, vždycky jsem děti chtěla,takže péče o ně mi nevadí,naopak mi přináší radost,ale kdybych mohla aspoň ke kadeřnici nebo na solárko... SAMA, abych nemusela koukat kam mi utíkaj děti... Chodí domu NEJDŘÍV kolem jedenácté večer a odchází po sedmé hodině ráno,chápu, že je utahanej,ale já občas taky a to neznamená že budu všechny v okolí jen odhánět a budu nepříjemná.

motyleek: Děti jsou v pořádku....chápu, že ti přináší radost (to ostatně mně moje dítě taky, není mi zatěžko pro něj něco udělat, starat se....). Ale! Ty potřebuješ, aby on začal normálně fungovat jako manžel a táta. Nemůže si dovolit chodit kolem 11 večer, každý den....to nejde. takhle partnerství a rodina nefunguje. Jestli tě má jako otroka, prosím. Ale jestli chce rovnoprávnou partnerku, tak proč pro to nic neudělá? U nás to bylo totéž. Pokoušela jsem se s ním dohodnout rozumně. Třeba že bych ráda, kdyby dvakrát do týdne přišel domů v šest večer, abych mohla jít cvičit. A pak jsem navrhovala jeden den z víkendu za 14 dní, abychom se věnovali sobě, jeli třeba na výlet, šli do bazénu, na procházku atd...prostě žili jako rodina. Ostatní dny jsem si nenárokovala, i on má právo na svůj život, na své zájmy.....ale můj manžel tuhle moji změnu myšlení nepochopil, chtěl zpátky tu starou, starající se, neremcající Evu, která udělá, pochopí, vyslechne, zařídí, a taky vyřeší spoustu problémů místo něj....byl to opravdu sobec. Myslím, že takový pracovně velmi vytížený muž by měl svoji nepřítomnost doma vyvažovat tím, že jeho práce mu přinese dostatečný peníz pro rodinu, který by se neměl rozpakovat poskytnout zčásti manželce, aby ta si mohla třeba zajistit chůvu na dobu, kdy půjde na solárko. I tohle by šlo. Potřebuješ mít čas jen a jen na sebe, abys měla o děti postaráno a mohla v klidu vychutnat svůj den...Pro dobrý vztahy v tý rodině by pak bylo důležitý, aby ta rodina jedla spolu, bavila se spolu o běžných věcech, co se komu za ten den dělo, jak se kdo cítil....aby spolu trávili nějaký čas, společně. Měli společné zážitky...Pokud tohle nefunguje, tak to není rodina - to je vztah, kdy jeden (byť třeba nevědomky) parazituje na druhém (manžel na tobě, na tvé ochotě, přizpůsobivosti, starostlivosti).....Zkus si přečíst knihu Asertivně v partnerství, autor Ján Praško. Je právě v knihkupectvích. Je tam spousta dobrého, co by se dalo v praxi aplikovat. Jsou tam příklady ze života a taky takové "návody", jak na sobě a na vztahu pracovat....K tomu však musí být dva. V mém bývalém manželství jsem na to zbyla sama, tak mi nezbylo volit nic jiného než rozvod. U vás na to třeba budete dva....
PS: jak já vždycky záviděla kamarádce! (V dobrým teda.) Ten její taky chodil do práce jako ten můj, obě ženy jsme byly tehdy na mateřské....Jenže kamarádčin manžel vždycky v sobotu a v neděli ráno s miminkem vstal a nechal svou ženu vyspat, když už přes týden mnoho nenaspala...To ten můj, ten vyžadovaľ, ať mu dám pokoj a nechám ho spát, když už v týdnu musí přeci vstávat do práce....a já jsem doma :( To mi tehdy bylo tak líto....

Prostě si nedokážu představit svůj život bez dotyků,milování a ostatních věcí s tím spojených.
...................Ano, to je přesný. I já to prožívám Tedy bez dotyků, pohlazení, mazlení atd. Ne, není mi nevěrný a nikdy asi nebude. Jenom to nepotřebuje. Musela jsem se smířit a zapomenout.

Evo 36, přesně mi mluvíš z duše,to jsou moje slova, to jak to u nás teď je, to není rodina, připadám si jen jako pradlena a chůva k dětem... Bohužel nevím jak z toho ven,M cokoliv řešit odmítá,dle jeho názoru je to normální že manžel dělá a manželka se stará o rodinu, s tím já nesouhlasím a nikdy se se současným stavem nesmířím. Jsem zvědavá,jak dlouho to bude trvat než to nevydržím a odejdu,připadám si jako svodobná matka. Jen těch povinností mám víc, ale žádný vděk...

My tu řešíme dvě rozdílné věci. Zaprvé že manžel nemá zájem a zadruhé proč ho nemá. Jen on ví, proč se chová ke své ženě, jako by byl ze dřeva. Na to je třeba se zeptat jen jeho. Zadruhé, někomu by to vyhovovalo. Že manžel tzv. neotravuje. Někomu, kdo si to najde jinde, přizpůsobí se, nebo si místo toho najde jinou aktivitu, kde se fyzicky vyřádí. Všude se říká, že se má přizpůsbit ten s menším zájmem. Že se to nedá nutit. Je zajímavé, že snad ve všem možném jsou lidi schopní se přizpůsobit. Chceš na návštěvu k vašim?  No dobrá, tak já to nějak překousnu. . Chceš jet na lyže teď místo příští týden? Tak pojedeme teď, i když se mi to nehodí. Budeš do práce dojíždět? No tak já budu vyzvedávat  kluka z družiny. Ale tohle...je píchnutí do vosího hnízda. Přitom my lidi kolikrát vůbec nemáme chuť se přizpůsobovat... a děláme to ve spoustě věcí. A tady o tu jednu se hádáme. Tady jde o cit, ne o vykonání činnosti za pomoci rozumných argumentů... Je s podivem, že když si najde sex jinde muž a řekne - ona se mnou nechce spávat, spíš to pochopíme. Je to chlap.  A když to udělá žena - nazveme ji....víme. Má to vydržet, on toho má moc. Čeho má moc člověk, co nestojí o sex, to by mě zajímalo. Dát práci přednost před rozptýlením... To klobouk dolů. Hoch je patrně velice zodpovědný a uvědomnělý. Kdyby jich bylo víc... vymřeme. Když toho má manžel tak moc, jistě také tak moc vydělává, že si může dovolit zaplatit ženě nějaké erotické autopomůcky, nebo ... společníka? Zkus se ho zeptat na rovinu: "Hele, táto, Ty nemáš čas a já to chápu. Pochop i Ty mě, chybí mi to. Přece nechceš, abych Ti byla nevěrná a milovlala se jinde... Já chci jen sex bez citu... Věnuj mi na to z rozpočtu nějaký peníz, ať je doma klid....!"

No, já se v tom sama plácám, ale ty příznaky jsou jak u nás, sice kratší dobu , ale jo. Nerada bych tě zklamala,
ale já to vidím na milenku. Ale zase, co ostatní příznaky? Třeba, nezačal sportovat, kupuje si věci na sebe, máš pocit, že o sebe víc dbá? Pokud ne, tak to může být jen práce. A co tvé koníčky na mateřské krom dětí? Máš nějaké? Doporučuji knihu "Proč muži mají rádi potvory a hodným holkám zůstanou oči pro pláč ".
Škoda že jsem ji neměla před 10 lety. S kamarádkou nespal muž vůbec 2 roky, pak se bohužel provalila milenka. Zkus s ním promluvit a drž se. M

Neviem či to pomôže, ale po narodení môjho druhého dieťaťa sa už teraz môj ex-partner správal podobne, žiadne dotyky, žiaden sex. Zrazu som sa cítila strašne osamelá, tak som tú osamelosť  riešila štúdiom, skorším odchodom do práce. Táto situácia trvala až donedávna, trojročná abstinencia sexu urobila svoje, rázne som vzťah ukončila. Momentálne už mám nový príbeh a mám pocit, že konečne žijem. Citím sa zrazu krásna a žiadaná. Nuž je len na tebe ako sa k tejto záležitosti postavíš, ja som čakala tri roky ( ale zbytočne). Verona

motyleek napsal(a):

Evo 36, přesně mi mluvíš z duše,to jsou moje slova, to jak to u nás teď je, to není rodina, připadám si jen jako pradlena a chůva k dětem... Bohužel nevím jak z toho ven,M cokoliv řešit odmítá,dle jeho názoru je to normální že manžel dělá a manželka se stará o rodinu, s tím já nesouhlasím a nikdy se se současným stavem nesmířím. Jsem zvědavá,jak dlouho to bude trvat než to nevydržím a odejdu,připadám si jako svodobná matka. Jen těch povinností mám víc, ale žádný vděk...

Motyleek, tak svobodná matka jsem byla taky. A se dvěma dětmi - jedno bylo skutečně dítě a to druhé, no to byl můj manžel. Pokud se nemůžeš smířit s tím, jak to je, tak ti radím jedině rozvod. Bohužel. Musíš to samozřejmě dobře zvážit. Já o rozvodu začala uvažovat po osmi měsících psychoterapie, během níž jsem zjistila, že moje "nároky" na manželský život jsou úplně normální, v pořádku a oprávněné. Do té doby jsem si myslela, že chci něco navíc, můj manžel vedl podobné řeči jako tvůj. Tihle muži se nikdy nezmění, jsou to sobci, myslí jen na sebe a ženu mají jako opečovávatelku, matku - pro děti i pro sebe. Neřeš, jestli má milenku nebo ne. Spíš přemýšlej o tom, jaké tvůj muž má kvality jako manžel a otec a jestli s takovým mužem zůstat chceš. Já si napsala na papír dva sloupečky - jeden s tím, co bych od muže obecně ve vztahu čekala a chtěla, abych byla spokojená, a jeden s tím, co od mého skutečného muže dostávám. Pak jsem hodně přemýšlela, snad 4 měsíce, a došla jsem k závěru, že nejen že se mi nestane nic hrozného, když se rozvedu. Já došla k tomu, že se mi dokonce uleví, když z takového vězení vypadnu. Musela jsem si vyřešit ale taky svoje dětství a vztahy s mým otčímem (šílené mimochodem a tak moc mě v mém manželství ovlivňovaly, v podvědomí, nikoli vědomě). Když jsem od muže odcházela, bála jsem se, že na mě přijdou chmury, stesky po manželovi...a ono nepřišlo nic takového. Naopak byla jsem šťastná, že konečně žiju, babička mi pohlídala syna (12 let), když jsem chtěla někam jít (kamarádka, cvičit, kadeřník apod.) a já šla....to byla úleva. Věděla jsem, že o dítě je postaráno...tohle s manželem nešlo. On slíbil, že přijde a pak...skutek utek´. Tak to u nás bylo se vším (nakonec i s penězmi, bohužel). Už více než rok s manželem nežiju a od února jsem rozvedená. Ten smutek stále nepřišel a já myslím, že už nepřijde. Já byla zkrátka dobře rozhodnutá, že ho nechci. Na to, že měl milenku, jsem přišla vlastně až po mém odchodu....zato ke mně přišel nový partner a zatím se jeví jako mnohem lepší než manžel, pozorný, zodpovědný, sliby plní, moje dítě má rád...co víc si přát? Kdybych neodešla, tak bych si sebrala šanci na nový, šťastnější život. Ať už sama nebo po boku někoho, kdo mi bude skutečným partnerem....dneska mám heslo "Lepší život o samotě než ztrácet čas s mužem, který ve mně vidí svou služku".

motyleek napsal(a):

Ahoj Helenko,a jak to u vás dopadlo? Já to u nás vidím černě, je to čím dál tím horší, dalo by se říct že přestala jakakoliv komunikace.

Ahoj Motylleku, je to špatné. Snažila jsem se půl roku chovat podle rad z poradny a včera jsem to neustála a dala mu nůž na krk. Buď už v pondělí bude odstěhovaný nebo se s ní okamžitě rozejde, změní zaměstnání a pokusíme se dát našemu manželství šanci. Zatím spolu normálně komunikujeme, sex nemáme od listopadu, on se stará o děti, o mě, o zahradu a dům, když byl např.na fotbale v Německu dovezl nám všem spoustu dárečků, poslal mě asi 20 sms, dostala jsem pusu při odjezdu a při příjezdu. Je to k zešílení. Prostě už dál nemůžu.Normální psyh.teror. Včera zase jenom seděl a brečel. Prý o tom každý den přemýšlí a neví co má dělat. No, je to ale jeho problém. Pokusila jsem se mu podat pomocnou ruku, ale debilku ze sebe dělat nenechám. Držím palečky ať je to u Vás jiné a dostane to správný směr.

Tak jsem včera celou noc přemýšlela,dávám mu (vlastně nám) půl roku, je to dost velkorýsý návrh, buď se dá dohromady a začneme být normální rodina nebo dávám žádost o rozvod. Takhle dál prostě nemůžu. Radši budu sama s dětma a nějak to proklepeme,půjdu dřív do práce... ale nemůžu žít s někým kdo se ke mně takhle chová a kašle na rodinu. Moc děkuju za podporu,strašně si toho vážím. Naštěstí bydlíme v Praze tak to máme všude kousek.

motyleek: Vidím to jako rozumný řešení. Já svému exmanželovi jasně a zřetelně řekla, jak si představuju manželství a nechala jsem ho, ať se vyjádří. Zda souhlasí/nesouhlasí, co je ochoten dělat/co není ochoten....byla jsem konkrétní, takže konkrétně mohl odpovídat. Nechtěla jsem vyjádření hned, čekala jsem....ale on nebyl ochoten vůbec nic. Pořád jen mlel to svý "Já jen chci, abys byla šťastná". Když jsem říkala, že budu šťastná, když on bude dvakrát do týdne chodit domů v šest večer (namísto jak do holubníku), jeden den z víkendu za 14 dní věnujeme nějaké společné rodinné akci a taky že si přeju, aby začal pravidelně a jasnou částkou přispívat na domácnost nebo aby začal zabezpečovat rodinu on sám s mým příspěvkem, aby mi nenadával a neponižoval mně (styl "jsi blbá, už si ani nepamatuješ, že jsem ti ráno něco řekl") a aby se nenavážel do mých kamarádek a zálib (styl "ta je divná...že se s ní kamarádíš?" nebo "co z toho máš, že chodíš na němčinu...."). Taky jsem chtěla, aby plnil svoje sliby (vyzvednout dítě, zasklít dveře apod.), pomáhal mi v domácnosti (např. spravit odpad, nikdy jsem ho nenutila třeba, aby myl nádobí)....Věděl teda, co chci, přikyvoval, prý mě chápal (aspoň říkal), neřekl slovo nesouhlasu...ale na druhou stranu vůbec nic neudělal a žil si dál po svém........Když jsem poukazovala na to, že takhle dál žít nechci a že to nevydržím, tak mi řekl, že nemusím. S pomocí psycholožky jsem si uvědomovala víc a víc, že fakt nemusím.....Po 3-4 měsících pokusů a po 12 letech, kdy se naše manželství jen zhoršovalo, jsem se rozhodla odejít. S vědomím, že budu sama, na všechno sama (tedy popravdě řečeno - rodiče mi pomáhají hlídat apod., ale nezneužívám toho)........ A bylo mi přesto moc fajn! A je mi fajn i teď, protože se objevil nový partner. Tentokrát snad skutečný partner-muž a ne partner-dítě.

helena.i napsal(a):

Ahoj Motylleku, je to špatné. Snažila jsem se půl roku chovat podle rad z poradny a včera jsem to neustála a dala mu nůž na krk. Buď už v pondělí bude odstěhovaný nebo se s ní okamžitě rozejde, změní zaměstnání a pokusíme se dát našemu manželství šanci. Zatím spolu normálně komunikujeme, sex nemáme od listopadu, on se stará o děti, o mě, o zahradu a dům, když byl např.na fotbale v Německu dovezl nám všem spoustu dárečků, poslal mě asi 20 sms, dostala jsem pusu při odjezdu a při příjezdu. Je to k zešílení. Prostě už dál nemůžu.Normální psyh.teror. Včera zase jenom seděl a brečel. Prý o tom každý den přemýšlí a neví co má dělat. No, je to ale jeho problém. Pokusila jsem se mu podat pomocnou ruku, ale debilku ze sebe dělat nenechám. Držím palečky ať je to u Vás jiné a dostane to správný směr.

Neuveritelne.....

Pandorraa napsal(a):

helena.i napsal(a):

Ahoj Motylleku, je to špatné. Snažila jsem se půl roku chovat podle rad z poradny a včera jsem to neustála a dala mu nůž na krk. Buď už v pondělí bude odstěhovaný nebo se s ní okamžitě rozejde, změní zaměstnání a pokusíme se dát našemu manželství šanci. Zatím spolu normálně komunikujeme, sex nemáme od listopadu, on se stará o děti, o mě, o zahradu a dům, když byl např.na fotbale v Německu dovezl nám všem spoustu dárečků, poslal mě asi 20 sms, dostala jsem pusu při odjezdu a při příjezdu. Je to k zešílení. Prostě už dál nemůžu.Normální psyh.teror. Včera zase jenom seděl a brečel. Prý o tom každý den přemýšlí a neví co má dělat. No, je to ale jeho problém. Pokusila jsem se mu podat pomocnou ruku, ale debilku ze sebe dělat nenechám. Držím palečky ať je to u Vás jiné a dostane to správný směr.

Neuveritelne.....

A co konkretne ?

Kalupinka to napsala uz prede mnou, ja to jen zkusim jinymi slovy. To ze o "vas" nema manzel zajem citite "vy" ... neciti to tak on. Je tu nejaka nespokojenost na "vasi" strane, ktera muze byt v naprostem kontrastu s jeho pocitem spokojenosti a dokonce i s pocitem ze je dobry manzel a otec. Ten rozpor on nevidi, nepochopi a jen malokomu ho vysvetlite. Nevim jestli se ted dokazu vyjadrit presne - ale znam-li vsechna fakta "ja chci aby _delal_, ale on _nedela, protoze si mysli ze _dela_ a nebo ze _nepotrebuje_", je treba najit zpusob jak mu vnutit myslenku ze _chce_. Pozorny ctenar nahledne, ze nabadam k manipulaci - ale k manipulaci konstruktivni. Zkuste se do nej vcitit (konec koncu, kdo jiny nez vy by ho mel lepe znat) a nenasilnou formou se mu snazte podhodit myslenku, kterou chcete, vzbudit zajem o neco .. zkuste si rict "co by ho asi tak mohlo primet aby chtel/udelal".
Pro nekoho je pod jeho osobni hrdost se vnucovat, snazit nekoho predelat, manipulovat s nim ... delat ze sebe "blbce" .. nebo to nechce delat "porad" a tak radeji "utece". Nekomu to stoji alespon za pokus. Vsechno co v zivote delame nas uci, posouva o kousek dal ... a je jen na nas, jestli si chceme v duchodu rict "jsem hrdy na to, ze jsem utekl(a) vsem 10i partnerum" nebo "skoda, ze jsem to tenkrat alespon nezkusil(a), mozna to jeste slo zachranit" ... a nebo neco uplne jineho, kdy vite, ze kdyz neco chcete, ze toho umite dosahnout, ze se umite s lidmi dohodnout, odhadnout jejich prani, tuzby a ze mate vseobecne konstruktivni pristup k reseni problemu.

helena.i: Tedy....hlavně debila ze sebe dělá ta tvoje atrapa chlapa. Tak má ženskou, no a co? Ale že brečí, posílá ti SMSky, vozí dárečky, neví, jak se rozhodnout.....a zatěžuje tak tebe, no to je kašpar!!! Zabít a zakopat!

Eva36 napsal(a):

helena.i: Tedy....hlavně debila ze sebe dělá ta tvoje atrapa chlapa. Tak má ženskou, no a co? Ale že brečí, posílá ti SMSky, vozí dárečky, neví, jak se rozhodnout.....a zatěžuje tak tebe, no to je kašpar!!! Zabít a zakopat!

Evi, ted z tebe mluvi hloupa a ne moudra zena :grater: Mluvi z tebe takova ten "zenskachlapjatovsechnozvladnu".... :grater:
Ale ty prece takova nejsi :)
Veci nebyvaji vzdy takove, jakymi se na prvni pohled jevi.... kazdy clovek, zena i muz, se muze dostat do slepe ulicky, do zivotni situace, se kterou si nevi rady. Pak a jenom PAK se muze projevit sila lasky partnera. Pokud dava nuz na krk a nenecha ze sebe delat debilku, neni to laska, ale urazena pycha. Nafoukane ego, ktere slape po vsem, po partnerovi i po sobe samotne...
Teprve ve chvili, kdy partnera "ztracim", mohu mu dokazat, jak moc ho miluji. Je to o tom, zda s nim dokazu soucitit a poslouchat, co mi rika, a nebo budu jen spekulovat, jaky podraz to na mne zase vymysli a kricet au au, zranil jsi mne, potazmo mou pychu!
Muz, ktery se stara o svou rodinu a otevrene rika, ze si nevi rady, nemusi byt mizera, ale jenom zoufaly clovek, ktery si skutecne nevi rady.... Davat mu nuz na krk, je ta nejvetsi hloupost, jakou je mozne udelat. Na to je vzdy casu dost! Podana ruka, o ktere tu byla rec, muze vypadat tak, ze: udelas, co ja chci a vsechno bude jako driv - tomu nerikam podana ruka, ale zakerna kudla do zad, a nebo muze rikat: pojdme si rici, co chci ja, co ty a shodneme se na tom, co je dobre pro nase deti, nas vztah.
Videt v kazdem muzi, ktery se zakouka nekde jinde, hńed mizeru, to je jen vizitkou dotycnych  dam. Nechapu, proc vlastne chteji dal  zit s mizerou?????
Mely bychom konecne pochopit, ze muz mluvi jasne, neni takovy slovni eskamoter jako zena. A kdyz rika, ze nevi, co ma delat, tak to skutecne nevi!

Proboha Pan, co to píšeš za nesmysly?Opravdu si myslíš, že půl roku dávat někomu čas nato aby si utřídil myšlenky, nic nevyčítat, neslídit, nevyptávat se, na přímé otázky dětem odpovídat jen to, že my dva s tatínkem máme problémy, které se jich netýkají, opravdu si myslíš, že večerní masírování jeho zad, chystání svačinek do práce, a spoustu jiných drobností které jsem dřív dělala ráda / teď ne že by s odporem, ale../. Opravdu si myslíš že nemám teď už nárok na klid? Že říct někomu, tak si konečně ujasni situaci je špatné ? Myslíš si že to bylo pro mě jednoduché? Nedotýkat se ho, nepohladit po tváři? Hrábla jsem si pěkně až na dno. A protože vím, že to vždycky byl slušný chlap, tak jsem se to společně chtěla pokusit napravit. Tvůj příspěvek mě vytočil. Mám dojem že se zastáváš jeho. Nevíš, jaké je to hrozné v tomto prostředí žít. Nepřála bych to nikomu.
Fuj, to jsem ale rozčílená.

Heli, myslíš, že se Ti v pondělí uleví? Jsi připravená na situaci,že si muž sbalí věci a odejde? Bude Ti bezvadně? A když se okamžitě rozejde, poslechne Tě, změní zaměstnání, ale srdíčko ještě bude tápat, myslíš, že máš vyhráno?

Miši napsal(a):

Heli, myslíš, že se Ti v pondělí uleví? Jsi připravená na situaci,že si muž sbalí věci a odejde? Bude Ti bezvadně? A když se okamžitě rozejde, poslechne Tě, změní zaměstnání, ale srdíčko ještě bude tápat, myslíš, že máš vyhráno?

Ne, bude mi hrozně. Ale jsem k tomu donucená. Představ si, že mě v pondělí zastavili 2 různí známí  a ptali se mě, že slyšeli že se rozvádíme. O situaci u nás víme pouze já a manžel, takže logicky z toho vyplývá, že to musí rozhlašovat jeho svobodná kamarádka. A to je na mě už opravdu moc. Šla jsem po městě a v hlavě jsem měla jenom myšlenky typu: tento to ví, tento člověk taky, jsem za hlupačku, toto by mohla být jeho milenka nebo tahle. Pan napsala něco o hrdosti a má pravdu. Ano, jsem hrdá, že jsem dokázala vytvořit 20 let hezké rodinné zázemí, jsem hrdá na své děti, na to, že mám dobré přátele, na to, že mám skvělé vztahy nejen s mou ale i jeho celou rodinou, že jsem se dokázala postavit na vlastní nohy a vybudovat svou firmu. A právě proto, že ho mám pořád moc ráda jsem se pokusila se do jeho postavení a rozpoložení vcítit, ale už to opravdu dál nejde. Miluji ho, ale odmítám vztah ve třech. Měj se Miši.

Pro Pan: díky. Včera mě tvůj příspěvek vytočil. ale bylo to fajn. Den před tím jsem usínala v slzách a včera jsem byla tak nějak zdravě nas.../na tebe/ a vklidu jsem zaspala. Pochop ale, že jsem se opravdu snažila a šlo to od srdce, celou situaci zvádnout. Vím, že dávat ultimata je špatná a hloupá věc, ale mám pocit, že jsem za toho půl roku už udělala všechno co bylo v mých silách. Víš, mám pocit že jemu to vyhovuje. Doma hodná a příjemná ženská, pohledná a chytrá, dvě fajn děti, v neděli párty u bazénu s přáteli a rodinou a v práci přítulná a zamilovaná kolegyně. Měl čas na zvážení, ale upřimně, jak se může objektivně rozhodovat když s ní sedí celý den v jedné kanceláři? No a proto to teď řeším tak jak řeším.

Díky za tvé postřehy.

Heleno, prošla jsem si také pocitem, kdo to ví a kdo ne. dokonce jsem podezřívala i nejlepší přátele, že o tom věděli a neřekli mi to. Naopak zpětně jsem se dozvídala reakce někteřích známých typu - vidíš jaké jsou lidi s...ě, oni jí to řekli. Málokdo řešil, že se to dělo, hodně lidí se spíše pohoršovalo nad tím, že mi to někdo "prásknul". Když jsme chodili  s m. na různé akce, rovněž jsem odhadovala, kdo to ví a kdo ne. Nakonec jsem dospěla k závěru, že je to absolutně fuk. Každý řeší nějaké problémy a ten náš byl jen takové zpestření hovoru. Důležité je, jak to řešíš a cítíš ty a co říkají ostatní to není důležité.
Jsem rovněž pro tvrdší řešení a nepřipouštím život ve třech (tady za to budeš bita :-)) ). A plně s tebou souhlasím, že půlrok je pro dospělého člověka dostatečně dlouhá doba, aby si ujasnil co vlastně chce. Nebudeš to mít jednoduché, držím ti palce, abys to ustála ve zdraví.

Pandorraa: To ze mě mluví žena (a mysli si třeba, že hloupá), jejíž manžel prostě byl atrapou chlapa, taky brečel a dělal podobný skopičiny, on se navíc vůbec nestaral o rodinu.....přitom jasně věděl, jaký mám názory, ale nedokázal se k nim vyjádřit (a to dlouhodobě, nečekala jsem žádný světoborný vyjádření hned)......on se vším souhlasil, kýval....ale nic nedělal! A pak začal brečet...a brečel...a když už to na mě nezabíralo, tak mi začal připomínat, jak bylo krásný narození dítěte, při kterým byl....to je dost velkej kalibr....Takže můj muž byl pro mě kašpar a když jsem ho začala "ztrácet", tak jsem vůbec necítila potřebu mu dokazovat svou lásku....A žádný nůž na krk tady helena.i nikomu nedává, ale když někdo se neumí po několika měsících rozhodnout a neví...tak neví, no a? Ale helenu.i to trápí, pochopitelně. A je její právo řešit to tak, jak to dělá. Nehledě na to, že její chlap může být "zoufalý člověk, který si neví rady". No tak si neví rady, a co? To mu dává právo na to, abych já setrvávala dál po jeho boku a čekala, až se páníček rozhodne? Prostě když mě něco dusí už moc, zafunguje pud sebezáchovy a dřív než se zhroutím, tak ho raději opustím. (Možná si helena.i na svém muži může ještě něčeho vážit. To já nemohla, protože můj BM se ztrapňoval časem tak, až jsem si uvědomila, že s ním vážně ztrácím čas...ano, kdysi to bylo hezké, ale co z toho bylo časem, to nebyl život, ale přežívání....).

helena.i napsal(a):

Proboha Pan, co to píšeš za nesmysly?Opravdu si myslíš, že půl roku dávat někomu čas nato aby si utřídil myšlenky, nic nevyčítat, neslídit, nevyptávat se, na přímé otázky dětem odpovídat jen to, že my dva s tatínkem máme problémy, které se jich netýkají, opravdu si myslíš, že večerní masírování jeho zad, chystání svačinek do práce, a spoustu jiných drobností které jsem dřív dělala ráda / teď ne že by s odporem, ale../. Opravdu si myslíš že nemám teď už nárok na klid? Že říct někomu, tak si konečně ujasni situaci je špatné ? Myslíš si že to bylo pro mě jednoduché? Nedotýkat se ho, nepohladit po tváři? Hrábla jsem si pěkně až na dno. A protože vím, že to vždycky byl slušný chlap, tak jsem se to společně chtěla pokusit napravit. Tvůj příspěvek mě vytočil. Mám dojem že se zastáváš jeho. Nevíš, jaké je to hrozné v tomto prostředí žít. Nepřála bych to nikomu.
Fuj, to jsem ale rozčílená.

:hjarta::hjarta::hjarta::pussa:

Ve stejné situaci byla na jiné diskusi Kukačka- tvrdil. že se se slečnou ve věku jeho dcery rozešel, ale pak se sebral, odstěhoval se na chalupu a už půl roku taky "neví". A když Kuki přivezla nečekaně děti, slečna se tam bez rozpaků roztahovala na terase. Panebože, proč to nejde řešit jinak než čekáním, odchodem  nebo vraždou?????

Po cele mesice se neumi rozhodnout......
Delam, co se da pro zachranu rodiny...
Ale pak uz dost!
Hmmmm...
Takze nejdriv med a potom jed?
Opravdu to nevidite??? Tu obrovskou chybu, kterou delame? Vychovame si z chlapa monstrum a pak mu davame ultimata...
Proc musi zafungovat pud sebezachovy, az kdyz "uz mne neco dusi az moc"....??  Proc nefunguje mnohem mnohem driv???? Proc si nejdriv musime "hrabnout az na dno", abchom zjistily ten prosty fakt: Jsem zena a ty mne budes respektovat!
Neni to nahodou i proto, ze zapominame na to, ze on je muz a my ho mame respektovat??? Zvlast kdyz tu vsechny tvrdite, jak moc ho porad milujete???
Rikam RESPEKTOVAT, nikoliv POSLOUCHAT a delat co se da i neda, jen aby byl panicek spokojeny...
Nechapu....

Pandorra:
Veci nebyvaji vzdy takove, jakymi se na prvni pohled jevi.... kazdy clovek, zena i muz, se muze dostat do slepe ulicky, do zivotni situace, se kterou si nevi rady. Pak a jenom PAK se muze projevit sila lasky partnera. Pokud dava nuz na krk a nenecha ze sebe delat debilku, neni to laska, ale urazena pycha. Nafoukane ego, ktere slape po vsem, po partnerovi i po sobe samotne...
Teprve ve chvili, kdy partnera "ztracim", mohu mu dokazat, jak moc ho miluji. Je to o tom, zda s nim dokazu soucitit a poslouchat, co mi rika, a nebo budu jen spekulovat, jaky podraz to na mne zase vymysli a kricet au au, zranil jsi mne, potazmo mou pychu!
Muz, ktery se stara o svou rodinu a otevrene rika, ze si nevi rady, nemusi byt mizera, ale jenom zoufaly clovek, ktery si skutecne nevi rady.... Davat mu nuz na krk, je ta nejvetsi hloupost, jakou je mozne udelat. Na to je vzdy casu dost! Podana ruka, o ktere tu byla rec, muze vypadat tak, ze: udelas, co ja chci a vsechno bude jako driv - tomu nerikam podana ruka, ale zakerna kudla do zad, a nebo muze rikat: pojdme si rici, co chci ja, co ty a shodneme se na tom, co je dobre pro nase deti, nas vztah.
Videt v kazdem muzi, ktery se zakouka nekde jinde, hńed mizeru, to je jen vizitkou dotycnych  dam. Nechapu, proc vlastne chteji dal  zit s mizerou?????
______________________________----
No taky mne to vytočilo - souhlasím s Helenou, někdy už ten pohár prostě přeteče. Nevím, jak se může prokazovat láska ve chvíli, kdy partnera ztrácím - to bych sakra ráda viděla. Když mi lže, říká, že jde do práce a přitom jde za ní?  Když už 6 měsíců doma jen užívá ten servis (jídlo, prádlo, přiměřená starostlivost ze strany mne i dětí) a celou tu dobu domů nosí nabídky z realitek a vybírá dostatečně důstojný dům, kam by se s ní a jejími dětmi nastěhoval. Pan, to si myslíš, že moje láska se tady musí projevit v tom, že s ním budu probírat možné varianty domů, vymyslím, jak to zaplatíme a s ní pak jen vyřeší drobnosti, třeba jakou kuchyň si koupí??? Možná jsem pitomá, i to s ním občas probírám, ale posun není žádný.. Na to, co by chtěl nemá - a to, na co má, to zase nechce. A někdy se mi zdá, že ani nechvátá na konečné řešení. Myslíš si že láska je to, že prostě několik let budu dělat, že o nic vlastně nejde, že nikdo jiný není a čekat, až náhodou něco důstojného a levného bude k mání?
Ano, dělám ze sebe debilku, čekám a říkám si, že po 20letech není kam spěchat, že to možná přestane bavit spíš tu druhou. Oceňuju, že počítá s tím, že v našem domě zůstanu já - taky proto, že je mu jasný, že by to před sousedy a známými "neustál", kdyby "nás vyhnal". Snažím se ho nenásilně přesvědčit, že by mohl s něčím pomoct v naší domácnosti,ale trpím a odnáší to domácnost i práce... Co mi poradíš, Pan? Říkáš, že dát nůž na krk, že na to je vždycky času dost - tak kdy je ten čas?????? (před smrtí , až budu bilancovat, už nebudu mít tu sílu) Nebo si dělat naděje a čekat, že mi nakonec ve vhodné chvíli ten nůž dá on?
PS. "naděje je nehorší zlo, protože prodlužuje trápení"....

Pandorraa napsal(a):

Po cele mesice se neumi rozhodnout......
Delam, co se da pro zachranu rodiny...
Ale pak uz dost!
Hmmmm...
Takze nejdriv med a potom jed?
Opravdu to nevidite??? Tu obrovskou chybu, kterou delame? Vychovame si z chlapa monstrum a pak mu davame ultimata...
Proc musi zafungovat pud sebezachovy, az kdyz "uz mne neco dusi az moc"....??  Proc nefunguje mnohem mnohem driv???? Proc si nejdriv musime "hrabnout az na dno", abchom zjistily ten prosty fakt: Jsem zena a ty mne budes respektovat!
Neni to nahodou i proto, ze zapominame na to, ze on je muz a my ho mame respektovat??? Zvlast kdyz tu vsechny tvrdite, jak moc ho porad milujete???
Rikam RESPEKTOVAT, nikoliv POSLOUCHAT a delat co se da i neda, jen aby byl panicek spokojeny...
Nechapu....

Řekla bych, že prostým vývojem zkrátka dojdeme k tomu, že je nezvratná pravda a naše právo na to být žena a že muž mě má respektovat. A k tomu, že já chci respektovat muže, ale už nechci ho dál slepě poslouchat a dělat mu ústupky, se kterými nesouhlasím, ale dosud jsem je dělala, protože jsem se bála (o jeho lásku, o to, co bude s dětmi, někdo o to, jak se sám uživí, co tomu řeknou lidi...)...je to vývoj....vždyť každý si jím prochází, tak není čemu se divit.

Evi,poslala jsem Ti mailik-Iv:-))

Evi,
tak to bohuzel casto je a to naprosto chapu. Predevsim chapu ten strach o to, co bude s detmi. Ten je nejhorsi, jenze obe velmi dobre vime, ze rozvodem muz neprestava byt otcem, ze?
A taky si myslim, ze za svou vlastni slepotu mohu tezko obvinovat muze, ktery mi ji vlastne jen pomohl odhalit. Je to stale a porad o tom, co rikam od pocatku: podekuji mu za ty dary a poslu ho k certu, aby mohl prijit jiny. A pokud jsem uz vsechno pochopila, tak ten, ktery pak prijde, si uz nedovoli na mne neco zkouset :) A pokud jsem stale nepochopila vubec nic, je to o tom porad stejnem pytli, jak rika trefne Misa.

Ida06
tobe bohuzel nemohu poradit vubec nic, protoze jsi zatim nepochopila to, co jsem napsala.
Snad to jeste muzu zkusit takto: nedelej nic, co nechces a vsechno co delas, delej s myslenkou na to, co opravdu chces! Protoze jen a jen to prave ve finale dostanes...A treba se budes divit, co to vlastne dostanes, az to tu druhou prestane bavit a posle ti ho zpet!

A snad jen posledni poznamku: ono je nekdy dost tezke rozpoznat ten pravy okamzik, kdy partnera ztracim.
Delat mu pomysleni ve chvili, kdy uz jsem ho stejne ztratila, je uplne stejna hloupost, jako strkat mu hlavu pod vodu, kdyz jeste on sam nevi, co chce. Jenze s rozpoznanim toho okamziku vam nikdo nikdy neporadi, protoze s vami nebydli..... A hlavne protoze toho vaseho drahouska nemiluje. Toho prece milujete vy, ne? Takze by vas mela vest laska...tedy pokud ho opravdu milujete.

Pan: Jó, strach, co bude s dětmi...znám...já zprvu bulela, když jsem si představila, že manžela opustím....můj svět se hroutil...postupně jsem ale dospěla k přesvědčení, že s manželem už mi pšenka nepokvete, neb jsme každý jinde, takže jsem si celkem s lehkostí představila, jak balím svoje věci...JENŽE! Pak jsem si představila, že balím věci dítěti a bylo to tu zas...pláč, pláč a moje odhodlání v háji...postupně jsem si uvědomila, co píšeš. Že muž nepřestává být otcem, ani když se s ním rozvedu (teda za předpokladu, že jím kdy vůbec byl).....ale byl to vývoj prostě, jako u každýho...a ty zkušenosti jsou fakt nepřenositelné, každý/á si na to musí přijít sám/sama... :)

Před rokem jsem si taky svoje odbrečela,když jsem si představila,že se s manželem rozejdeme i já jsem si myslela,že se mi ,,hroutí svět,,A jak píše Pan, stále jsem si utřepávala myšlenky,co vlastně chci.Byla jsem si jistá,že chci zůstat s ním i když ne za každou cenu.Věděla jsem,že je zamilovaný do kolegyně v práci a že ani jeden nemá kam se zasměstnání odejít.Manžel řekl,že fyyicky to ukončili,ale chce to čas,aby to přešlo i citově.Jak jsem mu ji měla dostat z hlavy ven?To nejde!On se ke mne choval pěkně,trávil se mnou volný čas,zabezpečoval finančně rodinu ,věřila jsem mu,když mi říkal,že mě má rád a nechce odejít.Já nevím,je to hloupé a naivní?Přesto jsem věděla,že kolegyně v práci mu není lhostejná.Taky mu asi trvalo,než si srovnal v hlavě myšlenky,co vlastně chce.Ve chvílích,kdy se mi zdálo,že ho ztrácím,jsem byla hodně smutná,ale teď nějakým šestým smyslem cítím,že se mi opravdu ,,vrací,,.A já paradoxně teď vím,že bych dokázala žít sama a i když bych byla smutná,svět by se mi určitě nehroutil.Má to logiku?

Má, nádhernú a úplnú logiku toho, prečo sa vlastne takéto veci dejú: aby si všetci zúčastnení niečo uvedomili...

Prožila jsem hodně něco obdobného, myšleky mám úplně stejné.Má to logiku, našly jsme samy sebe a všichni jsme si něco uvědomili.
:supr:

iva napsal(a):

Před rokem jsem si taky svoje odbrečela,když jsem si představila,že se s manželem rozejdeme i já jsem si myslela,že se mi ,,hroutí svět,,A jak píše Pan, stále jsem si utřepávala myšlenky,co vlastně chci.Byla jsem si jistá,že chci zůstat s ním i když ne za každou cenu.Věděla jsem,že je zamilovaný do kolegyně v práci a že ani jeden nemá kam se zasměstnání odejít.Manžel řekl,že fyyicky to ukončili,ale chce to čas,aby to přešlo i citově.Jak jsem mu ji měla dostat z hlavy ven?To nejde!On se ke mne choval pěkně,trávil se mnou volný čas,zabezpečoval finančně rodinu ,věřila jsem mu,když mi říkal,že mě má rád a nechce odejít.Já nevím,je to hloupé a naivní?Přesto jsem věděla,že kolegyně v práci mu není lhostejná.Taky mu asi trvalo,než si srovnal v hlavě myšlenky,co vlastně chce.Ve chvílích,kdy se mi zdálo,že ho ztrácím,jsem byla hodně smutná,ale teď nějakým šestým smyslem cítím,že se mi opravdu ,,vrací,,.A já paradoxně teď vím,že bych dokázala žít sama a i když bych byla smutná,svět by se mi určitě nehroutil.Má to logiku?

Přidávám se do "klubu"- teprve 2 roky po jeho "oficiálním " rozchodu cítím, že ho mám doma celého.
Objevila jsem kouzelnou afirmaci k ukončooání a snad k dokončení a odstřižení od  pout nevěry- a není to zapomnění, není to odpuštění, ale PŘIJETÍ. Smířila jsem se, že jsem se zanedbala, zanedbala náš společný život, on že mě podvedl, ona, že se vědomě scházela se ženatými...
Prostě jsem se smířila se skutečností, kterou už nezměním, ale protože je to minulost, tak je v mých silách, abych já už nejela ve starých kolëjích a jsem vlastně i smířená s tím, že může milovat jinou.A taky mi dalo dost práce smířit se s tím, že jsem nebyla jednička, a to dost dlouho.
Je to nadlouho, odpouštím si jen pro vlastní klid, ale není to plné dovšení, není to ta konečná tlustá čára.
Usmíření.

Regina napsal(a):

Přidávám se do "klubu"- teprve 2 roky po jeho "oficiálním " rozchodu cítím, že ho mám doma celého.
Objevila jsem kouzelnou afirmaci k ukončooání a snad k dokončení a odstřižení od  pout nevěry- a není to zapomnění, není to odpuštění, ale PŘIJETÍ. Smířila jsem se, že jsem se zanedbala, zanedbala náš společný život, on že mě podvedl, ona, že se vědomě scházela se ženatými...
Prostě jsem se smířila se skutečností, kterou už nezměním, ale protože je to minulost, tak je v mých silách, abych já už nejela ve starých kolëjích a jsem vlastně i smířená s tím, že může milovat jinou.A taky mi dalo dost práce smířit se s tím, že jsem nebyla jednička, a to dost dlouho.
Je to nadlouho, odpouštím si jen pro vlastní klid, ale není to plné dovšení, není to ta konečná tlustá čára.
Usmíření.

Tak tohle je naprosto dokonalý!!!!!!!!!!!!!!!!

takže stručně, v pondělí měl M odejít, co čert nechtěl, byla jsem ve čtvrtek před tím na oční operaci /odstraňovali mi dioptrie/, takže jsem se v pondělí dozvěděla, že teď opravdu to nemůže udělat, protože jsem "Lazar" a musí mi pořád kapat do očí a starat se o mě. Takže jsme zase tam kde jsme byli. Na jednu stranu mě vezl 2 x po sobě asi 100 km do lesa /dělá to dobře na ty oči/, tak daleko jel schválně, protože je to houbař a ví , kde je pro mě ten nejlepší les!/musela jsem odejít na záchod když mi to říkal a chechtat se/, na druhou stranu s ní vztah neukončil a neví co má dělat. No a aby toho nebylo málo, tak se o tom jeho vztahu vykládá po našem malém městě. No, to mě taky sebralo. Takže se v tom oba vlastně plácáme a nevíme co bude dálo. Každý den se probouzím s tím, abych měla dostatek síly a moudrosti a vůbec odvahy ted den nějak přežít.
Všechny zdravím.

Regi,
no tak to je fajn, jsi za vodou :)
POCHOPIT, ze to co se mi deje, je jen REAKCE  na mou AKCI, tedy nic se mi nedeje nahodne a vse, co se mi deje si zaslouzim a potrebuju si prozit, abych se neco NAUCILA.
Pak ODPUSTIT si chyby, ktere jsem udelala, ale i pochopit a odpustit chyby, ktere delaji druzi, a pak situaci proste PRIJMOUT takovou, jak je! Poucit se z ni a postoupit do vyssiho levlu :)
O nicem jinem to neni.
Prijmuti toho, co se stalo, muze byt zrovna tak dalsi zivot ve dvou, jako knecny rozchod. Jen to musi byt KONECNE reseni bez horkosti, vycitek i sebeobvinovani, nejistoty zda prece jen jsem to nemela udelat jinak...

I když jsi to Pan adresovala Regi,
tak přesně cítím i Já. Jen se občas ještě stane,že přemýšlím, jestli i ten druhý vedle mne cítí to co Já a jak Já.Ale podle reakcí snad ano.
Přeju všem hezký víkend. Nějak teď nestíhám.

Pandorraa napsal(a):

Regi,
no tak to je fajn, jsi za vodou :)
POCHOPIT, ze to co se mi deje, je jen REAKCE  na mou AKCI, tedy nic se mi nedeje nahodne a vse, co se mi deje si zaslouzim a potrebuju si prozit, abych se neco NAUCILA.
Pak ODPUSTIT si chyby, ktere jsem udelala, ale i pochopit a odpustit chyby, ktere delaji druzi, a pak situaci proste PRIJMOUT takovou, jak je! Poucit se z ni a postoupit do vyssiho levlu :)
O nicem jinem to neni.
Prijmuti toho, co se stalo, muze byt zrovna tak dalsi zivot ve dvou, jako knecny rozchod. Jen to musi byt KONECNE reseni bez horkosti, vycitek i sebeobvinovani, nejistoty zda prece jen jsem to nemela udelat jinak...