Dobrý den, potřebuji poradit. Před půlrokem jsem se podruhé provdala. Mám ve své péči třináctiletou dceru (vychází s manželem dobře). On má sedmiletého syna, který žije s matkou a u otce (tedy teď už u nás všech) bývá jednou za 14 dní o víkendu.
Manželova bývalá žena syna proti otci poštvává, navádí ho. Kluk tátovi nadává (blbečku, idiote, debile - slyší to doma od matky), vůbec ho neposlouchá, dělá naschvály. Nejí (ví, že tím otce hodně potrápí). Otec dělá dle mého zásadní chybu: synovi se vnucuje, vnucuje mu jídlo, přemlouvá ho. Výhružky, že nic jiného kluk k jídlu nedostane, nedodrží, hned za 15 minut za ním přispěchá s jiným jídlem. Jsem z toho zoufalá. Kluk se chová arogantně, jako kdyby mu to tady patřilo, nepozdraví, nepoděkuje, neosloví, jsem pro něj "tátova manželka". Je divoký, ale ne hyperaktivní. Otec jeho nemožné chování omlouvá, nikdy ho nepotrestá. Klukovi nenadáváme, matka ho rozcapuje a vidí se v něm (zůstala bez partnera, žije jen pro kluka), a proto mě překvapuje, že kluk minule napsal na papír sám od sebe, když byl u nás: Jsem nesnesitelnej hajzl.
Co si o tom myslíte? Jak se k němu chovat? Nechci se s manželem kvůli klukovi hádat, ale panuje tu docela napjatá atmosféra a nervozita. Mám taky strach, jak ho zvládnem za pět, za deset let, až bude v pubertě. Už teď si prosazuje svou a když není po jeho, tak je zle.
Poradíte, jak na to?

gymnazistka napsal(a):

Dobrý den, potřebuji poradit. Před půlrokem jsem se podruhé provdala. Mám ve své péči třináctiletou dceru (vychází s manželem dobře). On má sedmiletého syna, který žije s matkou a u otce (tedy teď už u nás všech) bývá jednou za 14 dní o víkendu.
Manželova bývalá žena syna proti otci poštvává, navádí ho. Kluk tátovi nadává (blbečku, idiote, debile - slyší to doma od matky), vůbec ho neposlouchá, dělá naschvály. Nejí (ví, že tím otce hodně potrápí). Otec dělá dle mého zásadní chybu: synovi se vnucuje, vnucuje mu jídlo, přemlouvá ho. Výhružky, že nic jiného kluk k jídlu nedostane, nedodrží, hned za 15 minut za ním přispěchá s jiným jídlem. Jsem z toho zoufalá. Kluk se chová arogantně, jako kdyby mu to tady patřilo, nepozdraví, nepoděkuje, neosloví, jsem pro něj "tátova manželka". Je divoký, ale ne hyperaktivní. Otec jeho nemožné chování omlouvá, nikdy ho nepotrestá. Klukovi nenadáváme, matka ho rozcapuje a vidí se v něm (zůstala bez partnera, žije jen pro kluka), a proto mě překvapuje, že kluk minule napsal na papír sám od sebe, když byl u nás: Jsem nesnesitelnej hajzl.
Co si o tom myslíte? Jak se k němu chovat? Nechci se s manželem kvůli klukovi hádat, ale panuje tu docela napjatá atmosféra a nervozita. Mám taky strach, jak ho zvládnem za pět, za deset let, až bude v pubertě. Už teď si prosazuje svou a když není po jeho, tak je zle.
Poradíte, jak na to?

Ahoj, sice ti nemuzu poradit ze sve vlastni zkusenosti, ale jen pripadem z meho blizkeho okoli, ale treba ti to pomuze. Moje nejlepsi kamaradce to v manzelstvi nevyslo a tak doslo k rozvodu, ktery se kvuli diteti tahne jiz 4 roky. Nevypada to na brzky konec, bohuzel. Dite (7 lety, vysoce inteligentni kluk) je v predbezne peci matky, nic mene musi kazdy druhy vikend k otci. Taky se od nej vracel jako uplne jinej clovek, drzy, bil svoji mamu i babicku a vzdy to trvalo tak tri dny nez se srovnal. Ted moje kamaradka zije s pritelem, ke kteremu malej vzhlizi, zacal brat ty vikendy u sveho otce jako nutnost, ktera trva par hodin. U sve mamy ma bohaty program, coz u sveho otce postrada, ten cas venuje jen tomu, aby ho postvaval proti matce a to dite to jiz pochopilo. Myslim si, ze by ste toho vaseho kluka meli zaujmout vic nez jeho mama, nachystat mu na vikend vzdy nejake prekvapeni, treba i maly vylet a tak, aby se k vam tesil, protoze to jak se chova, podle mne neni proto, ze by sveho otce rad nemel, ale proto ze ma na nej vztek, ze odesel od nich odesel. Snad jsem to napsala dost srozumitelne. Drzim palce, aby se u vas vsechno brzo vyresilo. :)

Napsalas: "...kluk minule napsal na papír sám od sebe, když byl u nás: Jsem nesnesitelnej hajzl."
To znamená, že on si to UVĚDOMUJE, že škodí. Bohužel, bohudík, je tady chyba otce, že si to nechá líbit, že se mu vnucuje a kluk zkouší, kam  až ve vsých alotriích může dojít... Zkus s manželem promluvit, jak to vidíš, ale v klidu, spíš počítej, že se bude jeho zastávat, aby ho tzv neztratil, ale nic manželovi nevnucuj, jednak pro klid v rodině a jednak na to musí přijít sám...Jestli ho bývalka poštvává, na to za pár let příjde sám a udělá si sám názor a obrázek.Podle mne by otec mělk mít u syna určitou autoritu, a ať předchozí vztah dopadl jak dopadl, není přeci přípustné, aby 7letý kluk říkal tátovi blbečku, idiote - to už při prvním blbým kouknutí měl dostat pár přes zadek - nebála bych se, že by se odtáhl, spíš teprve pak by si začal otce vážit - na toto ale musí nějak tvůj manžel přijít sám....
dále píšeš "...Otec jeho nemožné chování omlouvánikdy ho nepotrestá..." proč ho omlouvá???ano, kluk je chudák, otec s matkou se rozvedl, ale musí se chovat korektně( ne nadávat otci či dokonce tobě, nedělat naschvály...)

Nemohu ti zde psát, že já bych mu dala pořádně přes pr..., protože  to by se otec určitě postavil za něj( přestože bys jako otce bránila), ale určitě by to pomohlo - zvláště te´d, protože později, až opravdu bude v pubertě, tak už to bude o ničem....

Na upřesněnou: matka krátce po porodu kluka sbalila a od manžela odešla. Ukázalo se, že jí šlo o to mít dítě (bylo jí už dost přes 30). Manžel se tím trápil, ale pak pochopil, že ona se k němu s dítětem už nikdy nevrátí. TEPRVE POTOM jsme se spolu seznámili. Než jsme se vzali, chodili jsme spolu 5 let, kluk mě zná od svých 2 let a i tehdy si na mě a dceru přivykal postupně. Odmala s ním každý jedná jako v rukavičkách.
Otec mu samozřejmě připravuje atraktivní program, jezdí(me) s ním na výlety, do Prahy, na Sněžku, do divadla, na kolo, na lyže, pouštět draka, k babičce, na různé dětské akce,... atd. atd. Ovšem jakmile klukovi nevyhoví, ten mu okamžitě řekne: tak já už k tobě nebudu chodit!!! To je vydírání a manipulace (odkoukáno od matky).
Fakt nevím, co s tím. Vrcholem bylo, když tátu zamknul v koupelně a nechtěl ho otevřít. Já to nevěděla, bydlíme v domě, byla jsem o patro níž. Manžel pak kluka pokáral, že je "rošťák". Mám dodávat víc? Začíná to pro mě být nesnesitelné. A když se ohradím, tak to vypadá, že nasazuju, protože takové už macechy bývají. Ještě před dvěma měsíci, kdy jsme se s manželem přestěhovali do společného domu, jsem byla s klukem kamarádka, blbli jsme spolu, za každou cenu jsme se snažili, aby mu tu bylo dobře. Výsledek? Velice rychle toho zneužil, autorita v háji. Takže jsem ochladla a on to velice rychle vycítil. Jedná za mými zády, šeptá tátovi, když chce obejít pravidla hry, která jsme nastolili. Nevdávala jsem se nijak zbrkle, o tom, že matka kluka programuje a navádí, jsem věděla, že je závistivá a nepřejícná taky, ale že bude kluka takhle poštvávat a že to bude u nás vypadat takhle, to jsem vážně netušila!
Jinak manžel na to nikdy sám nepřijde, četl knihu Porozvodové jevy, kde autor vysvětluje, že rodič, který je pomlouvaný, má dítěti vytvořit pohodu a nedělat to samé, tak se toho drží jako klíště a pochopil to tak, že má klukovi ustupovat, aby nevytvářel tlak a napětí.

Tatínek má výčitky, že od kluka odešel, takže mu povolí naprosto všechno a navrch se mu vnucuje. Tím v něk jenom podporuje jeho chování, protože po vině nenásleduje trest, což je pro výchovu nutné. On musí vědět, že jsou nějaké mantinely, po jejichž překročení přijdou sankce. Jenže s tím si musí otec poradit sám.
Kluk jasně ví, že se chová nepřijatelně - možná je to taky jeho reakce na otcův odchod (Já ti ukážu!), ale ono mu to vychází, za tatínkovy "pomoci".
Asi bych si na tvém místě promluvila jednak s manželem (pokud se kluk bude chovat stejně, tak ať ho vezme třeba do kina, ale ne domů), protože ty nejsi povinna snášet "hajzlíka", jednak bych možná zkusila popovídat s malým, přiměřeně k věku, ve smyslu že ho má táta pořád rád, ty taky, ale že to, co dělá, vám ubližuje.
Jestli ovšem tvůj manžel bude v téhle "výchově" pokračovat, docela chápu tvé obavy ze synkovy puberty.

Znovu opakuji, táta od kluka neodešel, matka, když se po porodu zotavila, tak šla. Vzali  se, když byl kluk na cestě. A pak rychle konec. Myslím, že manžel dnes už (v duchu) dokáže připustit, že jí šlo o to sehnat akorát dárce... Ale ne tátu. Ona je velice fixovaná na matku, takže má dítě a maminku. Právě s ní mého  manžela pořád pomlouvá. Kluk pochytal spoustu výrazů od nich dvou. Měl by už ale vědět, že když si nemůže otevřít papulu na učitelku nebo na tety, což jsou kamarádky jeho mámy, tak by se měl chovat slušně i tady. Jenže on si tu dělá co chce a ještě z toho má švandu. Nejvíc mě na tom šokuje, jak rychle se to mění k horšímu!

gymnazistka: Tak bych řekla, že to je věc na psychologickou poradnu. Chlapce matka s babičkou celých pět let štvou proti tátovi, to nemohlo přinést nic dobrého. Otec je slabý, nedokáže nastavit dítěti hranice. Měl by na sobě pracovat a zbavit se pohnutek k takovému hloupému chování, protože dítěti tím jen ubližuje a jeho hodnota se v očích dítěte pouze snižuje. I to, jak na sobě pracovat, je otázka na psychologa, kam muži velmi "rádi" chodí. (Nejsou blázni, že?) Na druhou stranu ty hranice můžeš nastolovat i ty, jistě že to půjde lépe, když partner bude stát při tobě a nedá se vydírat synovými řečmi. Proč bys měla snášet takové rozmazlené dítě? Pokud by tohle můj partner nepochopil, obávám se, že bych zvažovala další život s ním...promiň.

Děkuju všem za odpovědi. Já se na tohle téma samozřejmě s manželem bavila xkrát, ale on mi odpoví: a co mám dělat, když se s ním vidím tak málo?? Podle mého to není argument, někteří dospělí prostě autoritu získají během chvilky a já když vidím, jak manžel kluka obskakuje (přihřívá mu kakao, aby bylo tak akorát, zahřívá mu bačkory, aby mu nebyla zima na nohy, měří mu v pokoji vlhkost vzduchu, peče mu makové buchty, koupí mu, co kluk chce...), tak o tom pochybuju čím dál víc, že by pomohlo delší působení. Kluk u nás v létě bude tři týdny. Už teď z toho mám trauma.
No, manžel se nikdy s klukem na osobní téma nebaví, což podle mého dělá chybu. Překvapilo mě, když se kluk před dvěma měsíci zeptal, jestli je můj manžel otcem i mé dcery (není, ale žasla jsem, jak v tom kluk plave, že vlastně o svém tátovi neví nic, ani to, jakou dělá práci, prostě nic). Manžel s ním NECHCE zapřádat hovory na téma minulost (proč nežije s jeho matkou, proč ho má jen jednou za 14 dní - kluk ví, kdy je s tátou, ale proč je to zrovna takhle, to mu táta neřekl a čert ví, co mu nabulíkovala máma) - vyhýbá se tomu, myslí si totiž, že když něco na tohle téma řekne, tak to bude v rozporu s tím, co mu řekla máma, a tím pádem se bojí, že by kluka uvedl v zmatek a dopustil se "programování" - to je, že rodič dítě navádí a programuje proti druhému rodiči.
Je mi jasné, že v létě se tu z toho všichni osypeme.
Já neříkám, že jsem skvělá matka, ale s dcerou vycházím velice dobře, nikdy jsem jí nic nezamlčovala, nic jsem jí netajila ani okolo rozvodu, takže si myslím, že je docela v pohodě, netrpí nejistotou, že by se musela to či ono domýšlet. Prostě odmala ví, na čem je, a taky má mantinely, víc, co ano a co už ne. Sice je taky občas otravná, protože puberta se hlásí, ale v zásadních věcech nemáme mezi sebou žádný spor. Aspoň že s ní zatím nejsou problémy!

Evo36, v pohodě, máš pravdu, tahle myšlenka se mi začíná honit hlavou. Nejhorší je, že jsme si vzali hypotéku na barák a já vydělám málo peněz. Ano, jinak to ani nemohlo dopadnout. Manžel je hodně velký dobrák, fakt slušný a hodný člověk, ale začíná mi to na něm vadit, protože tohle se stejně jednou otočí proti němu! Kluk ho bude jednou vydírat, už teď ho vydírá a vyhrožuje mu. Samozřejmě, radila jsem manželovi, ať se jde sám pozeptat do poradny, ale řekl mi, že ví, jak to funguje, že tady ve městě dobrý psycholog není, do Prahy nemá čas jezdit atd. atd. a že četl knihu Porozvodové jevy a tam to všechno je bla bla bla. Evidentní nechuť řešit problém! Je pro mě těžké si přiznat, že mám muže slabocha. Obávám se, že si ho přestávám vážit. Podobně jako kluk. Mám z toho velké výčitky svědomí.

gymnazistka: Tak ať si přečte ještě knihu Krizové situace v rodině očima dítěte. Programování dítěte se dopouštět nemá, to je pravda, jenže on svým laxním přístupem právě tohle programování povoluje a usnadňuje matce kluka. To je tedy vůl, s prominutím. Ty to děláš s dcerou dobře. Děti by měly znát pravdu úměrně svému věku. Komunikovat by tedy s chlapcem rozhodně měl a měl by mu vysvětlit svoje stanoviska (pokud možno co nejobjektivněji), není to žádné programování (jak dělá matka dítěte). Pokud synovi nebude vysvětlovat, nebude s ním komunikovat, chlapec nabyde dojmu, že otec je v podstatě figurka, nelze se o něj opřít, stejně se od něj nic nedozví....ptal se tebe, jestli je jeho otec i otcem tvé dcery, směřoval otázku na tebe, že? Pochopila jsem to správně? .... Je jasné, že vlastní otec pro něj není autorita, není směrodatný. Tím svým pštrosím přístupem si mnohé zkazí a nejen se synem, ale i s tebou. Zkusila bych mu to ještě vysvětlit a ten argument, že ve městě není dobrý psycholog, bych tedy nebrala. Možná že dobrý není a možná že Praha je daleko, ale pokud  chci zachovat svou rodinu, svoje vztahy, tak proto musím něco dělat a ne jen lkát, že nemám čas jezdit do Prahy. Tak ať si ten čas nedělá, ale nemůže pak čekat, že jako světice s ním zůstaneš...Ne kvůli jeho synovi, ale kvůli tomu, že on sám se nechová jako muž, ale jako kluk. To, že si žena přestane partnera vážit, to velmi dobře znám. (Jsem rozvedená.) Výčitky svědomí z toho mít nemusíš, jak by sis měla vážit někoho, kdo se sám shazuje?

Gymnazistko plně tě chápu a moc dobře vím co prožíváš. Já prožívám něco podobného. Přítel má dvě děti, které chodí na "návštěvu" myslím si dost často (dvakrát do týdne + co druhý víkend). Pro mě to znamená, navařit, uklidit, nachystat... Navíc přesto že už mají 15 a 13 jsou nesamostatné, kde si sednou tam je najdeš za hodinu i za dvě. Pořád se jim musí plánovat nějaký program - "zdechloba" to je hrozná nemoc... Nádobí po obědě mýt - co to je, poděkovat za něco - co chceš??? A tak pořád dokola. Jsem ta nejhorší pod sluncem (jsou naočkovaní od mamy) někdy jsem opravdu na vývrat... to pak vyrážím někam (kolo, procházka) sama. Oni jsou tři a já jsem někdo navíc. Přítel mě chápe, bohužel má děcká rád a je rád za každou chvíli s nima, ale proč musím trpět já...
Musím to zkrátka vydržet ještě pár let, pak odejdou do světa a možná - snad (věřím že) to bude lepší.
Jen mám strach si pořídit mimi... co bude... jak to vezmou...

Držím ti pěsti a drž se, hlavu vzhůru...

No, Evo36, on se ptal mé dcery, jestli je můj muž i její otec. Já u toho nebyla, vraceli se z lyží. Dcera přišla domů, oči navrch hlavy, protože netušila, že sedmiletý kluk může takhle tápat v základních věcech! Říkala jsem to manželovi už mockrát, ještě jsme ani nebyli manželé, jenže on dal před debatě s klukem přednost zábavě, aby mu dopřál zážitky. Jako by je u matky neměl! Jednou jeli na Sněžku, je to docela daleko, hodinu čekali na lanovku, nahoře pokoukali pět minut a zase mazali domů. Nesmějí se zpozdit ani o minutu, jinak je zle. Manžel poslouchá bejvalku. Když mu ona řekne, že má jít s klukem tam a tam (kurs plavání, lyžování), tak on v době, kdy má mít kluka pro sebe, raději jde tam, kam ona zavelí ze strachu, že by ho příště nedostal. Ona mu docela dělala problémy, jednu dobu mu ho nechtěla dávat. Pak jí soud pohrozil pokutou a najednou to šlo! Takže s hrůzou zjišťuju, že můj muž svému synovi škodí a ještě podkopává náš vztah... Když jsme se brali, tak jsme dokonce doufali, že kluk uvidí, jak funguje rodina, že to je táta, máma  a 2 děti, a ono to ve skutečnosti vypadá tak, že já se někam v baráku zdekuju, holka jde radši pryč, protože jí to taky vytáčí... Takže "šťastná rodina" se prostě nekoná a konat nebude. Já se objednám do poradny sama, vypadá to, že to jenom já (plus dcera a manželova matka) vnímám jako problém. Manželova matka (babička kluka) se s ním tedy nemazala, řekla mu, co si o něm myslí, ale po klukovi to sklouzlo jak po kachním peří. Matka ho šíleně rozmazluje, takže on si odmala myslí, že je nejlepší. Je zvyklý být středem pozornosti.

Smíšku, já chtěla druhé dítě, ale upustila jsem od toho. Navíc se už na to necítím kvůli věku. Když vidím, jak je manžel poddajný, tak toho snad ani nelituju. Tobě přeju pohodu, abys to nějak zvládla, a hlavně si udržuj tu svoji víru, mně chybí... Od budoucnosti si nic moc neslibuju.

myslím, že není problém v chlapci, ale v tvém  muži. proto bych kluka do toho netahala, ale snažila se dohodnout s manželem. pokud on změní své chování, jeho syn se bez problémů přizpůsobí. snaž se svému muži vysvětlit, že rozmazlováním a podlézáním ho ysn nebude mít radši, je to v něčem úplně jiném.
ale takové ty základní informace o tom, čí je tvá dcera a tak, mu klidně můžeš dát ty, myslím, že na tom není nic tajného, třebas si prohlížejte fotky a povídejte si při tom...

Mně teprve teď dochází, jaký je to průšvih. Manžel, když se ho někdo na kluka ptá, tak řekne: no jo, je to takovej rarach, neposeda, ten se ale umí vyřádit!.... - on neumí nazvat věci pravými jmény. Takhle o něm mluvil vždycky. Když jsem se ho ptala, co dělali (to když jsme ještě každý žil sám), tak mi řekl, že se kluk u něj vyblbnul a vyřádil. Teď chápu, co tou zábavou myslel. Jízda autem, to je o život. Kluk hází po tátovi kazety, sedí vzadu. Táta ho napomene, aby to nedělal, a on samozřejmě neposlechne. Nechci domýšlet, co by se stalo, kdyby tátu trefil do hlavy.
Manžel to prostě bere tak, že kluci zlobí a ten jeho kluk že je "zdravej". No a já se klukovi bojím něco říct, protože když pak bude manželova bejvalka dělat problémy, kdyby kluk doma žaloval, tak ho manželovi nedá a budeme se hádat stejně.
Manžel má jedinou stinnou stránku: nezvládl svého syna. Jinak je to milionový chlap (kdyby nebyl takový dobrák, tak ani neřeším tenhle problém).

gymnazistka: Ach jo...tak já hodit kazetu v autě po máti nebo tátovi, tak jdu pěšky. Totéž moje dítě....Tvůj manžel má vážně problém a měl by ho začít řešit co nejdřív, než tě naprdne a než odejdeš. Neříkám, že to bude zítra nebo za rok. Třeba to přijde za pět let, třeba ještě dýl. Ale když už teď cítíš, že si ho přestáváš vážit....to je podle mě zlý. Aspoň u mě to tak je, že si potřebuju partnera vážit. Jakmile ho vidím jako malé dítě, tak to je konec....S tou poradnou máš pravdu. Já bych tam na tvém místě taky zašla. Moje psycholožka jednou, bohužel trefně, poznamenala, že do poradny většinou chodí ti, kteří to nepotřebují a ti, kteří by to potřebovali, ti se tam nedostanou (třeba nemají čas, jako ten tvůj, nebo nemají peníze, jako ten můj, tedy můj bývalý, nebo mají jinou výmluvu). Myslím, že ve skutečnosti se tihle lidé něčeho bojí, bojí se otevřít svou duši, mají strach, že se svým problémem nedokážou poprat, tak to ani nezkusí....Zkus psychologa, uvidíš. Doporučí ti nejspíš zvážit dobré a špatné stránky tvého muže a rozhodnout se co dál...To víš, co někomu vadí, je pro druhého prkotina. Ale tohle slabošství, nebo jak to nazvat, bych já osobně nemohla snášet. Dobráctví jen může zakrývat slabost, nerozhodnost....záleží na tobě, jak moc ti to vadí.

Gymnazistka:
Nevěřila jsem, co čtu. Sňatek před porodem, odchod k matce po porodu, místo muže má BM matku a kamarádky.Dítě zná nová partnerka také od dvou let,  všechno jako by bylo napsané přes kopírák. Jen s tím rozdílem, že se nový pár nevzal. Jinak bych si myslela že píšeš o stejném páru.  Také v tomto případě je otec jen dárcem a postupem doby peněženkou - viz. diskuze společně posuzované osoby a chytrá BM.
Dříve byl chlapec úžasný, ale teď, kdy začal brát rozum, radikálně se změnil. Vše jak píšeš ty, vydírá otce svými rozmary a navíc lže - vymýšlí si závažné situace, pro novou partnerku přímo nebezpečné,  a pak je vypráví tak přesvědčivě, že mu každý věří. Když jednou vyprávěl nevlastní babičce  jednu ze svých smyšlenek a používal "dospělácké" výrazy", tak se ho zeptala, jestli ví, co to znamená.  Nevěděl, ani nevěděl, proč takové věci říká. Začal strašně brečet a už z něho nikdo nedostal ani slovo. Je tedy jasné, odkud vítr fouká. Také  začíná slídit co kde mají nového i v osobních věcech partnerky.
Proto nová partnerka s chlapcem  není ani vteřinku o samotě, nekompromisně trvá na přítomnosti otce. S jídlem je totéž, co píšeš ty -  když je chlapec u nich, vaří otec. Když otec kolem něho příliš skáče, odejde nová partnerka do jiného pokoje,nebo si dělá "svoje" věci, nebo jde k rodičům, nebo jde s vlastním synem někam ven a neřeší to. Rozumí tomu, že ho má otec rád a bojí se, aby ho neztratil. Jenomže, když je dítě matkou a babičkou cíleně a dlouhodobě programováno v neprospěch otce, nepomůže otci nic a může být ještě hůř.   
Když podnikají výlety atd. pokud se k ní jeho syn chová normálně, ona je také v pohodě, když ale chlapec začne prudit, tak si ho nevšímá - jako by tam nebyl. Nic jiného  ani nemůže dělat.
Já vím že jsem ti moc nepohla, snad jen vědomí, že v tom nejsi sama, tě posílí. Vydrž.

Evo, myslím, že manžel synovi hodně škodí, měl by mu jako muž být vzorem, ale tohle?? Jsem přesvědčená o tom, že mi v poradně řeknou, aby přišel manžel, ovšem to asi je předem ztracené. Vlastně je divné, že se o to starám já, že jo? Moje dítě to není, mohla bych to přetrpět, mávnout nad tím rukou, protože i mě manžel nosí na rukou: ovšem já mu oplácím jinak než nadávkami. Nechápu, co k synovi cítí, ale když mu kluk řekne: tlusťochu  a bouchne ho do břicha (manžel je štíhlý, je to projev agrese) a manželovi to nevadí, maximálně kluka chlácholivě napomene, tak se mi fakt otvírá kudla v kapse!! Přitom na cizí manžel dokáže být strohý, přísný, nenechá si nic (nebo ne všechno) líbit, ale tohle, to je vážně nad mý chápání! A teď plavu v tom, jestli jsem blbá manželka a špatná macecha nebo co s tím vlastně mám a můžu dělat. Přiznám se, že k víkendům už mám odpor, k vaření jakbysmet. Stojím dvě hodiny v kuchyni a kluk pak řekne: fůůůůůůůůůj, kdo to vařil, něco tak hnusnýho sem eště nejed! A tatínek ho krmí lžící... Jo, v sedmi a půl letech. Je to tak.
Pokud on fakt nevidí, že je něco v nepořádku, tak já mu asi ty klapky z očí nesundám. Nejlepší by bylo někam vypadnout, ale to to tady kluk totálně zdevastuje a hlavně: útěk nic neřeší a nebudu se někde flákat po městě celý den jen proto, že chlap nezvládne malýho kluka!

No, možná, že by nebylo od věci nechat tatínka s klukem třeba týden o prázdninách samotné. Ale ne doma, někde mezi lidmi, aby viděl, že synovo chování je neúnosné. Nemohla bys jim třeba pod nějakou záminkou zdrhnout z té dovolené?

Všem velký dík! Už to ve mně vážně vřelo a už ztrácím nadhled, proto jsem potřebovala někoho nestranného. Heleno, o té dovolené jsem uvažovala, aby jeli v létě sami, myslím, že by to pro manžela byla dobrá lekce, jenže se bojím zůstat v baráku sama a nemám nikoho, kdo by tu byl se mnou. Dceru jsem na tu dobu, kdy tu bude kluk, přihlásila na tábor, vybraly jsme schválně tento termín a myslím, že manžel to ví, nebo aspoň tuší, ale nic mi nevyčítá. Jenže já se bojím toho, že manžel realitu prostě zkresluje tak, aby ho nebolela: přijedou a řekne mi, že to bylo super, že se "kluk vyřádil". Když už manželova matka byla z kluka hotová a snažila se ho usměrnit a sama použila pár peprných slov i před manželem, tak to je co říct. De facto se stará ženská zastávala svého syna. Vážně ostuda, když o tom tak přemýšlím. Vím, že muže vykresluju jako bačkoru a slabocha, ale on má slabost akorát pro kluka, jinak je to zdatnej chlap. Jen si nesprávně myslí, že jeho dítě je to "nej" a že je jeho povinností připravit mu krásné dětství. Krásné rovná se: dělej si co chceš, já tě miluju, takže ti všechno odpustím. Jsem zvědavá, co z kluka, když nemá mantinely, jednou bude...
Jinak to, že nejsem v týhle situaci sama, hodně pomáhá. Už si nepřipadám jako tak velkej mimozemšťan :-)

gymnazistka: Já bych ho hnala s tím fůůůj kdo to vařil....tedy - já bych hnala oba. Nejprve nejspíš chlapce, toho "něžněji" a pak otce, toho důrazněji. Kdo to kdy viděl, aby se musel sedmiletý kluk krmit? ... V baráku se neboj zůstat sama. Proč? Zkus toho psychologa, uvidíš, co ti poradí. Já tady sázím na odborníky, protože a) mají na to školy, b) mají nadhled a za c) mají zkušenosti s jinými klienty. Chce to někoho, komu člověk důvěřuje, cítí, že pro něj není jen další "čárka" pro pojišťovnu, případně tučná výplata cash přímo na dřevo. Tvůj muž by si měl zjistit, proč se nechá dítětem takhle vydírat. Já bych to tipovala na nějaký nepříliš šťastný vztah s jeho vlastním otcem, odmítání ze strany otce či matky....něco hluboko zakořeněného.......

Nemám sílu to číst celé, pokud dá manžel na knihy tak mu kup Matějčka - Po dobrém nebo po zlém, ale hlavně JIrina Prekopová MAlý tyran. Myslím, že synáček je vzorový příklad. Hodně sil ;)

Evo36, máš hodně dobrý odhad, pokud jde o manželovo dětství. Je z rozvedené rodiny. Pravda je, že si nikdy nestěžoval. Jejich táta odešel od rodiny, když mu bylo šest let. Neměl mu to nikdy za zlé, ani náznak zloby, nenávisti, nic takového. Přitom otec si kluky (manžel má bratra) bral málokdy, tak dvakrát do roka. Myslím, že v manželovi je zakořeněný pocit "být dobrým otcem" a že těžce nese, když dítě počal, ale nemůže ho vychovávat. Cítí asi dluh, který zasel jeho otec, a jde to z generace na generaci.
Pavlo H, hledala jsem na webu něco o výchově dětí a na tuhle knihu jsem narazila taky, jsem teď marod, ale určitě se po ní podívám. Radí tam, co s dětmi? On si ji nekoupí, kniha Porozvodové jedy se pro něj stala biblí, jinou číst nebude, vždycky mi říká, ať si ji přečtu, když mu říkám, že by měl "přitvrdit" (tj. nenechat si nadávat). Já ho poslechla, dnes jsem se do ní koukla. Ale přijde mi hloupý držet se jen jedné knihy a bránit se ostatním!

nejen že tam radí, co s dětmi, ale popisují i příkladyjednání ětí, popisují, proč děti tak moc potřebují hranice. Když si je nechce koupit tak mu je prostě objednej na jeho jméno, a nebo mu je daruj. Matějček byl náš nejlepší dětský psycholog. Pro mě jsou bible všechny jeho kni¨hy. Zabýval se i krizovými situacemi v rodině. Zkoumal porozvodová traumata. o tom píše v knize Krizové situace v rodině očima dítěte. Rozhodně bych trvala na tom, aby si toho přečetl víc. Nemusíš kupovat. Většinu těchto knih mají i v knihovně. A pokud si je přečteš sama, určitě se poučíš i ty.

Gymnazistko, vitej do klubu!!! Mam obdobne zkusenosti a chci ti napsat - chovani syna vubec neovlivnuje to, jestli se rozvedli z popudu otce nebo matky. Chovani syna je zapricineno chovanim jeho otce. Jestli se ti nepodari zmenit chovani otce, presne jak predpokladas v puberte to bude neunosne. Je mytusem rceni, ze az mu bude 18, problemu se zbavis. Ja jsem to taky pred svatbou nevidela tak cerne a dnes je moje manzelstvi na hrane a nevim jak dal. Taky jsem se nejdriv snazila to nejak vyresit, na manzela postupne pusobit, ale poznala jsem, ze to absolutne nema cenu. Chova se jako ten tvuj, aniz by nejakou knizku cetl. Ma vycitky ze s nim nezije, aniz by to byl on, kdo rozbil rodinu. To fakt nema cenu. Moje rada je jedina - manzel se nechce menit, nechce vychovavat hajzla? Tak at si cas se synem travi oddelene. Ja jsem k tomuto poznani dochazela leta, ty to udelej hned. Rozdelte si svuj volny cas a dohodnete se na uzivani bytu. Jed s dcerou k prarodicum ci na vylet - vypadni z bytu, dalsi vikend at vypadne otec se synem. Nestarej se, nevar, neuklizej, at se otec postara. Musis byt tvrda a neustupovat, kdyz tvuj manzel ze sveho nazoru take neustoupi. Jen at si to chovani synacka uzije sam, treba casem pochopi. Ale jakmile mu to budes rikat ty, horem, dolem, budes jen semetrika zaujata vuci jeho mazlikovi a nikdy to nepochopi. Uvedom si, ze muzes diky teto situaci ztratit i dceru, tak se vykasli na ciziho zmetka a z neho podelaneho tatinka a venuj se ji. Uzivejte si jako rodina pres tyden a jako dve oddelene pres vikend.

Radko, dík, že v tom neplavu sama! Když kluk přitáhl první nadávku (pamatuju si  na to, jako kdyby to bylo včera), tak manžel to omlouval tím, že to má ze školky, že tomu nerozumí a že až "bude mít rozum", tak to přestane říkat. Tituloval ho ošklivě už v pěti letech. No vida, hošíkovi je sedm a půl a přitvrdil. Teď už přitom moc dobře ví, co dělá. Píšeš to skvěle, jo, taky bych chtěla umět za sebou zavřít dveře a jít, jenže nemám kam. Rodiče bydlí daleko, kamarádky mají svůj život, své rodiny, my se teď přestěhovali (vzali jsme se a koupili starší domek) - navíc mám doma psa, a nechci, aby mu kluk ublížil. Má ty tendence. Takže jsem doma a hlídám to tu. Nevím, jestli jsi to četla celé, ale už dvakrát kluk zamkl tátu v místnosti: jednou v koupelně, podruhé v pokoji. Ty se zdržíš jedovatých poznámek na manželovu a klukovu adresu? Mně to dělá docela problém. Ano, máš pravdu (jako i ostatní), že problém je skutečně v tátovi. Ale já, sakra, nebudu předělávat chlapa, kterej už dávno oslavil čtyřicátiny! Kéž bych dokázala žít něčím jiným a kluka vnímala tak, jako bzučení dotěrné mouchy! Aby toho nebylo málo, tak já měla jako dítě docela tvrdou výchovu, nesměla jsem si dovolit ani setinu, a tak se mi to snáší o to hůř... Netušila jsem, že nám to takhle rychle přeroste přes hlavu. Obávám se, že to nevydejchám a že jednou půjdem kvůli hošíkovi od sebe... To by měla jeho maminka radost! Ach jo

Holka zlatá,  píšeš to  dobře-   "nebudu předělávat chlapa...."    -svatá pravda.  Nejde to.
Být tebou, utíkám rychle do poradny,  a pokud  neporadí  jeden, hledat jiného psychologa...   někdy trvá, než najdeš  takového, který  opravdu dovede pomoci.

Gemi, ale blbý je, že tam poletím já, přiběhnu domů, oči navrch hlavy, co mi tam řekli, ale odrazí se to jako gumový míček ode zdi. Dokud otec nepochopí (ale on to chápe, řekla bych, že je slaboch - bojí se ztráty "lásky" kluka i bejvalky), o co jde a že tím klukovi škodí (co jsem se už do něj  nahučela, že kluk potřebuje vzor, mantinely), tak je asi veškerá snaha marná. Neumím si představit, co z kluka bude, jak se bude chovat k ženským, jak založí rodinu, když otec se mu jeví jako "onuce". Buď bude sám onucí nebo bude tyhle fígle zkoušet na ženské, ale ty ho nakopou do zadku, když uvidí, jaký je to narcis! Běda, když se bací, to je řevu! Má se velice moc rád, maminka z něj vypiplala egoistu už v útlém věku. My jsme na světě proto, abychom se okolo něj točili a byli mu k ruce. Manžel to ví, plánovali jsme, že ho budeme integrovat do rodiny, že si v rodině budeme demokraticky rovni (samozřejmě rozdíly tu jsou, viz rodiče a děti), ale zvrhlo se to v absolutistickou monarchii tak rychle, že žasnu! Nejhorší je, že jsem na toho mrňavýho Napoleona už alergická. Leze z auta, kejve se do domu, huláká, dupe a na mě jdou mrákoty.
Radko, co nejdřív tu u nás bude dle rozhodnutí soudu i spát. Od pátku do neděle. To se asi zvencnu. Teď sem chodil v sobotu a v neděli, spal doma. I proto se tím začínám zabývat, protože vidím, že asi nemá cenu to podceňovat. Jen se nejvíc, nejvíc bojím toho, že si manžela přestanu vážit. A co potom? Jeden rozvod mám už za sebou... Trvalo mi asi šest let, než jsem se k tomu rozhoupala. Teď mám navíc spolu s manželem na krku hypotéku a já sama nízký příjem :-(

Víš,  mám takovou zkušenost  ,  že mi psycholog poradil,  CO  konkrétně   UDĚLAT,  příp.  co  nedělat-  v  té dané situaci. Protože jsem tehdy byla totálně v koncích, nezabíralo nic z mých pokusů-    přijala jsem  "návod"  od  psychologa  a  aplikovala  ho, přesně a doslova.  Sice jsem u toho byla  polomrtvá strachem,  co to udělá- nikdy bych si totiž předtím netroufla  "bojovat"  sama  za sebe.......tehdy se nejednalo o dítě,  šlo o dospělého,  ale  ta podstata je, že taky  musíš  teď   opravdu  bojovat za sebe. 
Tehdy to dopadlo přesně  podle "navigace" odborníka...tj. přestalo "závadné"  chování, dotyčná osoba  dodnes neví, odkud  "vítr zafoukal"  ...

Základem  úspěchu byla změna mého postoje,  i chování.

Gemi, dost nechapu co jsi popisovala. Gymnazistka je ve velkem problemu. Na dite je alergicka, na muze taky a jeho pobyt v jejich rodine se prodluzuje. Je to strasne tezke radit zene, ktera uz je jednou rozvedena. Pokud nemas moznosti jak travit vikendy oddelene, tak musis zacit bojovat se svym manzelem. Uplne me mraci, ze se bojis i psa s nim nechat samotneho, co je to proboha za dite? Z vlastni zkusenosti vim, ze manzel ve me vypestoval takovou nenavist k tomu diteti, ze mam osypky jenom o nem slysim. Pritom to dite za to primo nemuze, jen ten otec. Jak pak mam se s takovym clovekem stykat. Ja mam ted uz vyhodu v tom, ze je vetsi a na tatinka hazi bobo a vyhledava ho jen kvuli penezum a darkum. Ale i to me neskutecne toci, kdyz vidim jaky postoj ma k uceni a k praci. Bohuzel ty mas do jeho dospelosti jeste daleky kus pred sebou, takze to se nejak musi vyresit, pretrpet se to nasledujicich 10 let neda. Snaz se, treba s pomoci odbornika, vysvetlit svemu manzelovi jak si ho prestavas vazit a ze te muze ztratit. Snaz se chovat nezavysle a dat mu pocit, ze te ztrati. Nedavej najevo svoji obavy z financni zavyslosti apod. Vsak hypoteka je na oba, dum taky, musel by se delit. Dite spolu nemate, coz je mozna vyhoda, protoze pak by jsi na nem byla zavisla vice. V mem pripade take diky synackovi z prvniho manzelstvi dite nemame. Ale protoze ja zadne nemam, pripada mi to silne nefer od meho manzela. Nikdy to neprizna, ale je jasne, ze on ma "splnino" a uz "dedice" ma a tak o dalsi zavazky nestoji. Kazde sve kamaradce, ktera by se zajimala o rozvedeneho se zavazky, to silne rozmlouvam. Ze sve zkusenosti a z tech okolo vidim, ze to vetsinou neprinese nic dobreho.

Radko, nevím, co nechápeš.  Radím  psychologa ( stejně  jako ty, -ne? ).
Nerozebírám svou  situaci  do detailů - teď to není potřeba.  Jen jsem  se pokusila  zestručnit  přínos  návštěvy  odborníka.   Ono totiž  není jedno, JAK  člověk "bojuje" -   píšeš, že  by měla  bojovat s manželem...
Když je člověk uprostřed  svého problému, vidí  tu situaci  jinak,  než  je vidět  "zvenku". Tímto  nemíním zlehčovat
postavení  gymnazistky,  naopak - dovedu se do její situace vcítit.  Také jsem si  prošla  "peklem".

Gymnazistko, předpokládám, že dceru jsi přihlásila na tábor v době vaší dovolené proto, aby "bráchu" nemusela snášet. Nebo je to další ústupek manželovi a klukovi? Pojedeš s dcerkou taky někam na dovču, třeba sama? Do baráku by sis nakonec mohla pozvat nějakou kamarádku, maminku nebo tak abys nebyla sama. Já si fakt myslím, že by si to taťka měl zkusit s chlapečkem úplně sám, bez tvé pomoci a tvého servisu.

Vstupuju Vám do debaty a sama tyhle zkušenosti nemám, ale myslím si, že to, že spolu budou tatínek se synkem sami, nic neřeší. Protože jak gymnazistka píše, ten zaslepený otec po dovolené stejně nic špatného o tom hajzlíkovi neřekne a bude ho omlouvat a chválit.

A jakkoli jsem v životě proti jakýmkoli ultimátům, tak tady bych to na minimálně jedno viděla. Tatík by si měl vybrat, jestli bude žít takhle dál, nebo se sebou začne něco dělat: navštíví psychologa ...atd. nebo by se mu mohlo taky stát, že přijde o manželku. Nevím, jestli si uvědomuje tohle.

Svas napsal(a):

Vstupuju Vám do debaty a sama tyhle zkušenosti nemám, ale myslím si, že to, že spolu budou tatínek se synkem sami, nic neřeší. Protože jak gymnazistka píše, ten zaslepený otec po dovolené stejně nic špatného o tom hajzlíkovi neřekne a bude ho omlouvat a chválit.

Pokud budou sami a roztomilý chlapeček ho opět někde zamkne a zapomene pustit, tak si tatínek turčitě uvědomí, že se někde stala chyba.
Myslím si , že když budou sami dva, tak   chyby ve výchově  otec uvidí ať chce nebo ne. Druhá věc  je,  jestli je přizná i před manželkou.

gymnazistka: Myslím, že odborník by ti minimálně poradil, co dělat, aby ses z toho ty sama nezbláznila. Jak píše gemi, podívat se na svůj problém jinýma očima, jakoby zvenčí. Taky si myslím, že otec by měl přiznat svou slabost (tedy mám na mysli sám sobě, tobě to deklarovat nemusí, to je jasný) a měl by vyhledat odborníka. Zkus mu popsat, jak se cítíš ty. Řeči typu "nemůžeš tohle klukovi dovolit, buď přísnější,..." atd. je těžké pro druhou stranu přijímat, manžela stavíš do role žáčka, sebe do role učitelky. Ale on je dospělý. Snáz se mu bude přijímat to, jak ty se cítíš, když on něco dělá (např. "Když chlapec zlobí a dělá věci, které jsem zakázala, a ty mu nedomluvíš, cítím se mizerně, protože mě nepodpoříš. Zároveň mám pocit, že si tě přestávám vážit a bojím se, že by to mohlo dojít tak daleko, že bychom se rozešli. Přitom si tě vážím pro tohle a tohle.....") ...tak takhle nějak, neponižovat, nepoučovat, vysvětlovat, vyzdvihnout dobré stránky. Ale ten odborník bude nejlepší. Ovšem, jak říkám, málokterý chlap se k němu odhodlá, je to mluvení o sobě, o tom, co bychom nejraději zapomněli, o tom, jak nám ublížili rodiče....je to hodně o pláči, o křiku, o "vypadnutí" z role, kterou jsem si za život vybudoval, je to o mně jako o malém dítěti, o prožívání bolavých věcí znovu.....a nakonec o pochopení, odpuštění a vyrovnání se s těmi děsy. Nnezájem jeho otce mu jistě jedno nebyl a není dodnes, řekla bych.....to, že ho opustil a prakticky se s ním vídat ani nechtěl, to mu vypěstovalo nějaký chorobný vzorec chování, který se snaží aplikovat na svém synovi. Myslím, že nevědomky. Tohle všechno zapříčiňuje podvědomí, kde máme uloženy v hloubce ty svý starý křivdy.

aprill napsal(a):

Myslím si , že když budou sami dva, tak   chyby ve výchově  otec uvidí ať chce nebo ne. Druhá věc  je,  jestli je přizná i před manželkou.

No a o to právě jde, že to nepřizná. Protože si myslím, že on to v hloubi duše ví už teď, že je něco špatně.

Děkuju vám za odezvy, dává mi to určitý odstup a ten teď potřebuju nejvíc. Já myslím, že otec si to v skrytu duše uvědomuje, ale vzápětí to zlehčí s tím, že kluk je "rošťák". Problém je v tom, že on dokonce mluvil jednu dobu hodně o tom (teď už asi přede mnou nechce), že by chtěl kluka do vlastní péče. Tak to si neumím už vůbec představit! Manžel je prostě nekompetentní otec. Proč si nechá všechno líbit? To přeci není láska, ale slabost.
Manžel si myslí, že kluk doma strádá (fakt je, že matka je hysterická, úzkostlivá a dost zvláštní osoba ,fixovaná na kluka, z něj dělá pořád miminko, říká mu zdrobnělinkama, tulí se s ním, no docela síla, nechce asi, aby kluk dospěl, zřejmě má strach z jeho odchodu, nikoho nemá, jen to dítě. A ona je taky extrémně ambiciozní, takže kluk má asi svým způsobem doma dril a vojnu. A u nás si to vynahrazuje. Sám manžel to takhle popisuje a JE RÁD, že klučinovi dopřeje VOLNOST a RADOSTNÉ dětství. Když jsme se poznali, hodně o klukovi myslel, jeho fotku má na ploše počítače. Mělo mi to sepnout hned. Ke mně se chová taky skvěle, nedává přednost klukovi přede mnou, ale výchova se mu prostě vymkla z rukou a okolí trpí. Nemám důvod žárlit, i když by to mohlo takhle vypadat.
Tábor jsem rozhodla já, manžel ví, proč jsem to tak udělala. Je si toho velmi dobře vědom, nic nenamítal. Nechci, aby tu bylo dusno a v něm i moje dcera. Ona si velmi přála sourozence, ale sama říká, že je to s klukem těžký, snaží se k němu najít cestu, ale on o lidi nestojí. Je sám za sebe, někdy mám pocit, že sem nechodí kvůli tátovi, ale kvůli počítači, doma ho  nemá. Sedí u něj pořád a běda, když něco nefunguje nebo musí obědvat v kuchyni! Manžel ho dřív krmil (!!!) u počítače lžicí, dával to k lepšímu, že je to hrůza, jak je kluk správnej, protože správnej kluk se od počítače neodlepí!
Dělá se mi špatně z toho, co píšu.
Pokud jde o ultimátum: nejsem fakt v pozici, že bych si to mohla dovolit. Přišla jsem o práci, zkouším rozjíždět malé "podnikání", takže až mi dojde rezerva, tak budu muset o všechno prosit manžela. Ten taky splácí ze svého účtu hypotéku a další poplatky. Pravda je, že já uhradila třetinu ceny domu, zbývající dvě třetiny jsou na hypotéku. Docela se toho, co mě čeká, děsím. Kdybychom šli od sebe, tak z té almužničky, kterou si vydělám, nezaplatím bance polovinu hypo, nehledě o ostatních výdajích. Nechci říct, že manžel si je toho vědom a kalkuluje s tím, ale tak to prostě je. Jen o tom nemluvíme.
Nejhorší je, že si připadám o víkendech, kdy tu kluk je, strašně opuštěná, sama, že nic nezmůžu, že jsem udělala chybu a že ji nelze napravit tím, že se rozvedeme a půjdeme od sebe. To nechci. Docela neřešitelný.
Už nemám moc čas, hodně o tom, co jste mi napsali(y), přemýšlím, žádný hlas ani reakce nepřijde nazmar, dívám se na to ze všech stran a moc vám děkuju.

gymnazistka: Nemyslela jsem ultimátum, to ne. Spíš jen projevit obavu, jak bude váš společný život pokračovat....to s penězi si musíš rozmyslet. Ono až ti už chlapeček půjde hodně na nervy a ty zjistíš, že s tím nezmůžeš zhola nic, tak se nakonec možná rozhodneš i pro ten rozvod a dokážeš i vymyslet to finanční zajištění (různé brigády, dcera je už větší, neříkám, že by bylo příjemné nechávat ji po večerech doma, ale kdyby to jinak nešlo....a pak taky - karta se může otočit a práci zase mít budeš)....ale tak daleko ještě nejsi, doufám.

Ono se říká něco o tom, že stromek se má ohýbat v mládí a i když to zní archaicky, je to pravda. Podle toho, cos tu napsala, není moc velká šance, že se chlapeček najednou sám od sebe začne chovat společensky, naopak to bude čím dál horší. Takže do budoucnosti žádný povzbudivý pohled. Moje obvyklé pesimistické založení říká, že je asi lepší (i za cenu nějakého zaskřípání ve vztahu) řešit výkyvy v chování sedmiletého prcka, než ho za pár let jezdit navštěvovat do pasťáku nebo do kriminálu. Jestliže si v tomhle věku dovolí tohle všechno, tak se to v žádném případě neotočí o 180 stupňů, ale jen to pojede dolů a čím dál rychleji. Pokud je "obětí" maminčiny výchovy, měl by snad proboha alespoň táta vidět, co jeho výlupek dělá a že to v žádném případě není obvyklé chování, tudíž by měl nastoupit k řešení situace on. Takhle ho kazí svým způsobem oba rodiče, kteří se za pár ročků budou divit, proč ten chlapec tohle dělá, když my jsme mu dali a dovolili všechno a on se nám takhle odvděčuje.

Vypadá to, že matka toho kluka má dost problemu sama se sebou. Neschopna osamostatnit se a na svůj vek ani nahlednout na situaci s trochou rozumu. Bohuzel se proti zlosti moc bojovat neda, takze nekale soutezeni ze strany byvalky asi nepujde jen tak vyresit.
Tvuj manzel se v tom momentalne dosti "placa", rozum mu snad i rika, ze se nechova spravne, ale zatim nema na to, aby klukovi postavil pevne hranice, jelikoz se boji toho, co bude nasledovat. Jenze tady je dobre se vzdycky pripravit na to, ze reakce bezhranicniho ditete bude pro vas oba sokujici. Neznamena to ovsem, ze vytycenymi hranicemi se rodice pousti do predem prohraneho boje, ackoliv to tak zprvu vypada. Prave naopak. Ovoce to prinese, ale chce to velkou davku trpelivosti. A hlavne je nutne, aby jste jeden druhemu nepodryvali autoritu!!! Ten chlapec by mel od vas obou a hlavne od otce citit, ze i pres nejaky zakaz, nevyhoveni rozmaru ci trest ho mate radi. Bude se zlobit, bude plakat, kopat okolo sebe, nadavat...i v tu chvili se vymezit - rict, ze tohle NE!!! Nechat dite vyvztekat, zatrucovat si, nabidnout, ze az se uklidni, at prijde...
Vnucovat se diteti je chyba zasadni...dite vyciti, ze rodic je jaksi v koncich a "jeho sila" tim narusta. Tezko potom muze k nekomu takovemu vzhlizet. Z vlastni zkusenosti vim, ze deti si daleko vice vazi tech, kteri si stoji za svym rozhodnutim, dokazi rici NE, nenechaji sebou mavat...od deti tohle vzdorovani musime brat jako zkousku, jakmile v ni uspejeme, vydrzime, pak sklizime...

trisha: tohle gymnazistka ví, jediný, kdo to neví, je zřejmě její manžel.....

gymnazistka: Co takhle mu dát přečíst naše reakce na babinetu?

Matka i otec mají problém. Smůla je, že do toho zatahují novou ženu a dceru. Matka by potřebovala nového muže ráznějšího typu a s ním nějaké jeho vlastní děcko. Nezbyde, než si na víkendy upořádat program jinak. Ať si tatínek poradí sám. V domě bych zamkla ty místnosti, kde hoch nemá co dělat a pravidelně odjížděla. Nikdo snad nemůže po nové ženě chtít, aby se rozčilovala s dítětem nového muže a starala se o ně. I sedmiletému dítěti lze dát najevo, že jeho chování je nevhodné. Pokud se to vymkne z ruky, čekají vás hádky a rozvod. Šťastný pak bude snad jen ten hajzlík. Já bych se mu vyhýbala. jeden víkend si užila v klidu s mužem - a druhý si našla třeba brigádu, jela na návštěvu, atd. rostě bych doma nebyla. A prostřídávala to! Ten další společný po 14 dnech bych pro změnu vypakovala tatínka a hocha. A měla klid. Každopádně, nějak se to asi musí začít řešit. Jako nová žena za to nemůžeš. Tudíž jdi od toho a dej od problému ruce pryč. Ať vychovávají jeho rodiče. Ty jsi jen zúčastněná. Jak dalece se zúčastníš, je jenom na Tobě, ne?

Gymnazistko, jsem presvedcena, ze nad celou situaci premyslis, trapis se, snazis neco vymyslet, ale mam stale pocit, ze se bojis raznejsiho rozhodnuti. Povazujes celou situaci za neresitelnou. Nic neni resitelne, vsechno lze vyresit, byt treba nespravne nebo bolestne, nebo treba ke spokojenosti vsech. Existuje nekolik cest, jak vidis z prispevku. Ale me se proste zda, ze diky sve citove a financni zavislosti se bojis jakoukoliv cestu alespon zkusit. Nejses v pozici, ze si to nemuzes dovolit, mozna ne tvrda ultimata, ale alespon s nim promluvit. To, ze ti dava penize neni duvod k tomu, ze bys nemohla jednat ze svym partnerem jako rovny s rovnym. Vymluvy typu - otec do poradny nepujde, nemame kam s dcerou jet atd, proste neberu. Jeste jsi to ani nezkusila. I kdyz mas financni tisen, tak mi nerikej, ze na vlak a pronajem chatky v kempu (vzdy mame leto) na jednu noc par korun nenasetris. Mozna jeden jediny vikend se synkem o samote tatinka "probudi".
Psani na Babinet je velka pomoc a inspirace, ale musis take zacit jednat. Mozna to k nicemu nepovede, mozna budes bojovat s vetrnymi mlyny, mozna poznas ze jsi si nevybrala spravneho chlapa, ale jak vidis, stavajici stav te privede do blazince, takze by to asi nejakou akci chtelo.

Radko, máš pravdu. Bojím se. Bojím se, že ať udělám cokoli, bude to špatně. Můj manžel se k dceři chová hezky, ale co když se to pak odrazí v jeho vztahu k ní, pokud já ho docela neústupně upozorním na to, že by bylo dobré se situací něco dělat (návštěva psychologa, změna režimu o víkendech atd.).
Bohužel, cesta "úniku" nevede nikam. Nemám auto, abych se sebrala a někam jela. Dceři je 13,5, má své kamarádky, svůj program, a prchat s ní na dva dny do kempu a nechat tady manželovi na hrbu psa (docela problémový), to je prostě nereálné. A co na podzim a v zimě? Jako dočasné řešení je to možná dobré (ale stejně nerealizovatelné). Z dlouhodobého hlediska to řešení není. Jak si to kluk vyloží? On si je podle mého vědom, že se chová nemožně, a chová se tak rád.  Vyhodnotí to, že má sílu, že má moc. Jak to bude vypadat v jeho třinácti, čtrnácti letech, až bude mít větší sílu než já a bude si své síly vědom? Myslím, že to, že já nejsem jeho matka, neznamená, že mám odsud utíkat. Vzala jsem si jeho otce za muže a nevzala jsem si ho proto, abych se vzdávala našich společných víkendů.
Manžel má teď hodně práce, takže jsem s ním o tom vůbec nemluvila. Chci ho upozornit na to, že mi vadí, když se kluk chová arogantně a protože nepomáhá vysvětlování a napomínání, jsem ochotná být ráznější a pokud bude nadávat tátovi, tak mu dám jednu na zadek. Myslím, že on na zadek nikdy v životě nedostal (manželova extchýně mu to jednou naznačila, když si jel pro kluka výjimečně k ní). Jen doufám, že to manžel neotočí proti mně. To by bylo to nejhorší, co by se mohlo stát, kluk by dostal signál, že je beztrestný a že jsem naopak JÁ udělala chybu a pak už se se svou autoritou můžu jít klouzat.
Copak kluk, ten s námi (snad, proboha!) nikdy žít nebude, ale nejhorší je, že dostává na frak můj vztah k manželovi. Nikdy jsem netušila, že budu muset bránit chlapa (má figuru, hluboký hlas, prostě má všechny atributy chlapa) před sedmiletým ˇvyzáblým klukem, aby mu nenadával a nemlátil ho.
Bože, když to takhle napíšu, tak to zní neuvěřitelně. Divím se, že jste mi nikdo nenapsal, proč jsem si manžela brala. Jak říkám, je to velice čestný, hodný člověk, bezva kamarád, má smysl pro humor, je hodně chytrý, sečtělý, máme společné zájmy, máme se rádi, ale tohle je klín, který je hodně silně vražený mezi nás.
Ještě perlička: když kluk flákl ve vzteku skleněným poklopem o zem, až se rozlítl na tisíc malých kousků (stalo se to asi před třemi, dvěma lety v manželově bytě, já u toho nebyla, žili jsme každý sám), tak to manžel přičítal jeho věku, že to je prý "věk vzdoru". Vždycky si najde nějaké zdůvodnění. Teď má stres, že chodí do první třídy, za dva roky bude mít pubertu, atd. atd.

OK, asi mas pravdu. Naco by jsi zrovna ty mela utikat z domu. Je to vas spolecny dum a tim padem, pokud je to pro tebe problem, tak nemas utikat. Ale taky se ani ve svem vlastnim dome bat maleho teroristy. Nemyslim si, ze by tvuj manzel byl vzhledem k vlastnostem, ktere popisujes, nejak mstivy, a ze by se mstil na tve dceri. Kdyz by rekl neco o tom, ze tvoje dcera s vami zije, tak at nechas na pokoji jeho synka, razne mu pripomen, ze tvoje dcera jemu ani tobe sproste nenadava, nerozbiji veci atd.
Dle meho nazoru bys nemela ty byt ta, ktera mu da na zadek, zato ze nadava tvemu manzelovi. Zacne te nenavidet jeste vic a zacne vyvadet a vzdorovat jeste hur. Jednou to neni tvoje dite, tak at si ho vychovava tatinek. Musim rict, ze je doslova trapnej, ze si tohle necha od kluka libit. Myslim, ze cesta psychologa pro tveho manzela je to prave a neomlouvej ho, ze ma hodne prace. Jestli se bojis mu to rict, tak se seber, je treba zacit jednat hned. Zatim se snaz byt silna a nad veci, chovej se lhostejne. Uvar obed, kluk rekne "fuuuj, kdo to varil?", vezmi mu talir, vyhod do kose a o dalsi jidlo pro nej se nestarej. Udela binec, neuklizej ho. Bude s tebou nevhodne mluvit, neodpovidej. Nedelej naschvaly, nedelej vstricne kroky. Kdyz ti bude manzel neco vycitat, nereaguj na to. Az kdyz u toho kluk nebude otevrene mu rekni, ze takhle zit nechces a jak moc ti to vadi. Ja jsem nikdy klukovi nic nerekla, abych se nedockala "ty nejsi moje mama, ty me nemas co rikat". Rekla jsem to pote manzelovi, ze tohle by proste tolerovat nemel, ze to nejni normalni. A nemysli si, ze to vzdy pochopil. Hned byl ohen na strese, ze tomu nerozumim a ze jsem netolerantni. Ale alespon jsem neudelala radost synackovi, ze videl, ze nam to neklape.

Já vím stoprocentně jednu věc, a to mi potvrdila i moje kamarádka, která zná i mého muže: nikdy klukovi na zadek nedá... Nejhorší jsou obědy. Kluk se rozcapuje, že nejí to či ono (fůůůůůůůůj, to nemám ráááááááád, už jsem ti to říkááááááááál, bléééééééé) - upozorňuju, že je to jídlo, o které si řekl a že manžel vaří skvěle. Otec místo aby v klidu talíř vzal a řekl: dobře, dostaneš to, až budeš mít hlad, tak ho začne přemlouvat (bojí se, že kluk přijde domů hladový a matka mu to osolí u soudu, stalo se to už párkrát, že ho osočila za naprosté voloviny), aby si vzal, ochutnal, .... a když to nezabírá, začne ho krmit, a když se kluk odkýbluje vedle k počítači, letí za ním, sousto na vidličce a vnucuje mu to. Pořád mu dává pít, strká mu hrnek do pusy. Když to dělal dřív, ani mi to nepřišlo, byl mrňavej, ale klukovi je sedm a půl?!?!?!
Když se kluk u oběda nenají, netrvá ani půl hodiny a otec nese k počítači meloun nakrájený na kostičky, nesquick, jahody a další dobroty, aby synek měl z čeho vybírat. Kluk si toho ani nevšimne, pitvoří se u počítače, hýká na nás. Snad každé dvě minuty ječí: tatííííííííííí, kde sííííííííííí, pocééééééééééééééém.... Nechá se obsluhovat. Pak zničehonic přiskočí k manželovi, dloubne ho do břicha a řekne: tlusťochu a začne se chechtat a přidá pár nadávek.
Bohužel, otec je přesvědčený (stejně jako matka, to jediné mají společné), že synek je geniální a výjimečné dítě, které potřebuje výjimečný přístup a výjimečně obětavé rodiče.
Já u toho vždycky vzpomínám na své dětství. Když jsem něco provedla (třeba jsem vylila čaj na podlahu - nechtíc!), tak se mnou otec nemluvil 14 dní a já se trápila a žila v nejistotě, co se stalo, má mě rád, proč nemluví? Bylo mi třeba pět let.
O to hůř se mi snáší tahle situace. Když tuhle neděli manžel odvezl kluka domů, tak jsem se skoro sesypala: utekla jsem k dceři do pokoje a tam jsem prořvala celý večer...

Nečetla jsem všechno,ale co takhle nahrát Chůvu v akci a pustit mu to??Akorát se musíš rozhodnout,jestli synovi nebo manželovi  ;) Potřebovali by to oba!!!

Gymnazistko, myslím, že i ty by ses měla podívat na "Chůvu" a pokusit se chovat se k nevlastnímu synovi tak, jako ona k zlobivým dětem. já chápu, že je to obtížné. vypěstovala sis na něj alergii, nevidíš na něm nic dobrého, snad ho nenávidíš. ale on za to tak docela nemůže. děti se prostě chovají tak, jak jim to my dospělí dovolíme. a ty svaluješ vinu, za jeho nesprávnou výchovu na druhé - jeho matku, otce, babičku. ani tvé dítě jistě není ideální, ačkoli se ho snažíš vychovávat co nejlépe, jistě jsou okamžiky, kdy si říkáš, že se ti to nepovedlo. neznamená to ale, že ji přestaneš mít ráda, že? ale chlapce nenávidíš. a on určitě také šťastný není. uvědom si, že účinnější výchova je chválit za správné chování, ne trestat za špatné. zkus to tedy. bude z toho mít radost on, jeho otec i ty. pokud ale bude hoch cítit, že ho nemáš ráda, nemá pochvala od tebe žádnou cenu.
to, co píšu, neznamená, že by neměl své chování změnit otec. měl. ale otec, ne syn, ten za to nemůže, víš?
zkus také zjistit, zda se podobně chlapec chová i doma k matce, i babičce? nadává i jim? nejí? a co ve škole? má problémy s učitelkami? s dětmi?

No jo, vypadá to takhle napsané dobře, jenže  v té Chůvě - pokud se povede něco zlepšit,  tak  PŘEDTÍM  museli aspon trochu  SPOLUPRACOVAT  oba rodiče,  (  třeba dle rad  chůvy).     Ale  tady   ten  -s prominutím  trouba  otec-   spolupráci na výchově  nejenže  ani  nezačal,  ale vypadá to, jakoby  ani  netušil,  že by  se spolupracovat  mělo...   tak  proto  nevím,  jestli  může mít efekt   byť  VZOROVÉ  chování  nové matky,  když  otec - vlastní-   dělá takové  psí kusy...

Pavli, zní to hrozně, ale já ho vlastně s manželem pořádně neznám. My o něm nic nevíme, kromě toho, co prožije u nás. Klukova matka s manželem absolutně nekomunikuje, udělal jí čáru přes rozpočet, když se o kluka pořád stará. Ona si asi myslela, že můj muž je typ "dárce", když měl dítě až v devětatřiceti letech, a že se o dítě nebude po rozvodu tolik zajímat. Opak je pravdou. Ona je majetnický typ, chce dítě a jeho lásku pro sebe, ale o ní psát nechci. Předávání kluka probíhá na chodbě, oddělené od bytu dveřmi, které tam nechala naschvál udělat (manžel není násilník, je to člověk, který se neumí rozzlobit, ale to už jste tu asi pochopily, ale je to symbol, že ona si ho dál nepustí) - dveře se pootevřou, kluk vyklouzne nebo vklouzne. Jsme odkázáni na to, co nám o sobě sám poví. Začíná si tak trochu vymýšlet a zkreslovat situaci, přistihli jsme ho náhodou už několikrát. Takže manžel se matky nemůže zeptat na známky, zdraví, záliby, na to, co kluk jí a nejí, v kolik chodí spát - ona s ním absolutně nemluví, před klukem ho ostentativně přehlíží. Můžeme se pak divit, že se chová, jak se chová? On v té nenávisti vůči otci žije odmala (myslím v nenávistném prostředí).
Etapou, kdy jsme chválili, povzbuzovali (raději budu psát o sobě, manžel povzbuzuje pořád) jsme si prošli. K ničemu, jak vidíš, to nevedlo. Ono je jednoduché někoho nenávidět, ale věř, že já se nenávisti bojím jak čert kříže. Nezapomínej, že žiju doma nejenom s manželem, ale i s dcerou, a ani v nejmenším nestojím o to, aby on se k ní taky choval (naschvál) hnusně - i když, jak znám jeho povahu, neudělal by to, ale všimla jsem si, že bývá hodně podrážděný o víkendech, kdy tu kluk je, i pár dnů poté - a že si začíná vylívat tak trochu zlost na okolí. O to víc mě to vytáčí, že ji nesměruje vůči klukovi, který by to potřeboval jako sůl. Mysím tím usměrnit. Takže když manžel začne být nervozní, tak já ho s naprostým klidem "napomenu", aby si nevybíjel zlost na mně, ale tam, kde ten zdroj vznikl, a on to moc dobře ví. Občas to řeknu naplno, jak kdy.
Máme teď už od neděle krizi, nikdy to mezi námi takové nebylo. Žádné dotyky, nic. Jen komunikace. Mám pocit, že nás to začíná rozdělovat. Myslím, že klukova matka může být šťastná (akorát o tom asi neví, ale kluk možná doma referuje, že nálada nic moc), že se v tom doma plácáme. Věřím tomu, po tom všem, co s ní manžel u soudu i jinde zažil, pro to udělá vše. I za tu cenu, že zprzní klukovu povahu. Ona si to před sebou vždycky obhájí. Vím, o čem mluvím.

Snad by se dalo o klukově chování zjistit něco přímo ve škole, není třeba spoléhat jen na matku, ...

Nebo je možnost spolupráce se školním psychologem,  je-li ve škole. 

Sakryš, přece nějaká možnost určitě je, ...

Informace o známkách, chování ve škole, možná i jídle (jestli obědvá ve škole) si může otec zjistit sám, bez "spoluúčasti" matky. Jako druhý rodič má na ně právo.
Ale na mě to celé dělá dojem, že on je úžasný otec úžasného syna a nemá zapotřebí, aby mu někdo radil, co má dělat. Nakonec ty se pořád ještě postaráš o společnou domácnost, kluk ti sice jde na na nervy, ale jsi ochotná s ním strávit dovolenou místo se svojí dcerkou = takže občas si doma zanadáváš, ale podle tvého manžela je zřejmě všechno OK a ty pouze nechápeš genialitu jeho potomka (navíc syna - jak bys mohla chápat, když máš "jenom" holku)...

Jsem vyřízená: manžel nemá čas v posledních pěti dnech (krom víkendu, který věnoval synkovi) absolutně na nic (dostal velkou zakázku), a před deseti minutami jsem se dozvěděla, že letí do města pro fotografie, včera nechal synka vyfotit na nějaký průkaz. Co k tomu víc dodat? A co čert nechtěl, tak mu teď zrovna volá jeho zákazník a domáhá se práce. Už měla být dávno hotová. Myslím, že to je poslední zakázka, kterou mu tenhle solventní zákazník dal. Manžel mu do telefonu tvrdí (asi ale mluví se sekretářkou, nevím to jistě), že dělá, co může, a že na tom pracuje. Mimochodem, včera ho sekretářka s klukem potkala ve městě (krom víkendů ho mívá i ve středu, ale to chodí na plavání, jak jim direktivně určila matka).
Takže je to vlastně "lež". Je mi z toho špatně. Když jsem lehce ironicky utrousila, že ty fotky snad počkají, tak na mě zvýšil hlas, a řekl, ať toho nechám. To bylo předtím, než jsem sedla k Babinetu a než měl telefonát. Je alergický ne na kluka, ale na mě. On je asi naštvaný, ale místo na kluka je naštvaný na mě, že mu bortím jeho báječný pohled na ještě báječnějšího synáčka!
Tak jsem dodala, že jeho vztah ke klukovi je už posedlostí... A máme tichou domácnost! Obávám se, že to nabírá na grádech a jde to směrem, kterého jsem se vždy bála. Že i kdyby se kluk srovnal (blbost), tak ve mně tahle hořkost zůstane. Hořkost z toho, že není přístupný mým argumentům a že si lakuje věci, týkající se hošíka, narůžovo. Já si ho prostě přestávám vážit.... Obávám se, že kdybych já něco potřebovala, tak uslyším, že na nic nemá čas (takhle to tu těch 5 dní fungovalo).
Nemám to komu říct, dceři to všechno říkat nechci, je jí teprv 13 a má svůj svět, i když před ní nic netajím, ale proč bych ji do toho měla zatahovat? Rodiče jsou staří, hodně staří, a nikdy se o mě do této míry nezajímali, takže se jim už velice dlouho s ničím nesvěřuji...

Děvče, tohle začíná být docela vážná věc. Jestli manžel dokáže hodit za hlavu práci = výdělek a zajištění rodiny a navíc kvůli synkovi lže, tak už to není obvyklý vztah rodič/dítě. On má klapky na očích a nevidí nebo nechce vidět nic, než to, co se týká kluka. Bodejť by na tebe nebyl alergický, když mu ukazuješ jeho geniální a úúúžasné dítko takové, jaké je ve skutečnosti a nesdílíš s ním jeho nadšení...
To, co on dělá, to je cesta do pekel pro něj i pro to dítě a jestli rychle něco neuděláš, vezeš se taky.

Sedím tu totálně hotová. Tyhle grády to začalo nabírat tak před měsícem. Je zaslepený. Jeho touha vidět synkovy fotky (normální formát na průkazku, žádné umělecké foto) a dát jí přednost před dokončením zakázky (splácíme hypo) mě paralyzovala. Co na to říct? Nezbývá mi než se s tím smířit. Se vším. Má cenu lézt k psychologovi, když on vůbec nemá odstup a je fakt posedlý tím svým synkem? Má jeho fotku na ploše počítače i na ploše malého přenosného počítače. Jak po něm můžu chtít, aby dal klukovi na pr... nebo se mě před ním zastal? Problém je v tom, že nemám práci, má profese je velice specifická a i když se snažím se postavit na vlastní nohy, půjde to velmi ztuha. Na účtě mám pár korun, takže za pár dní půjdu za manželem s prosíkem, jestli by mi nedal na to či ono... Děsím se toho. Takhle, když to píšu, tak si skoro říkám, že kdybych to četla jako cizí příspěvek, radila bych dotyčné: vem nohy na ramena, dokud ti ještě není tolik let a zdrhej od toho co  nejrychleji, dokud je čas! I když tu ten kluk fyzicky není, je mezi námi a vypadá to, že mezi námi bude pořád v podobě překážky a nevyřešeného sporu a problému.

Gymnazistka: Ta Chůva v akci není špatný nápad. Já jdu ještě dál než čtyřlístek a pavli. Co si ji zkusit pozvat domů? :) ...Je to jen nápad, ale co kdyby to vyšlo. Dál bych řekla, že pomoc psychologa už tady začínáš potřebovat ty, abys mohla v tom, v čem žiješ, ještě nějak přežít a nesesypat se doopravdy. Tvůj manžel opravdu nikam k psychologovi nepůjde?

Evo, nepůjde. Nepopisovala jsem tu, co všechno musel kvůli bejvalce absolvovat, aby soud rozšířil styk. Ona mu hází klacky pod nohy a on bojuje jako lev! Já mu vždy fandila, držela mu palce, bolelo mě, že ho trápí, že kluka nevidí tak často, jak by měl, přála jsem mu, aby soud rozšířil styk s otcem. Jenže díky tomu, že ona si navymýšlela hromadu lží o manželovi, aby mu soud nevyšel vstříc (jen tak, z principu, ona potřebuje mít nad situací kontrolu), tak bezradná soudkyně doporučila návštěvu psychologické poradny, aby psycholog vyhodnotil, jaký vztah má kluk k otci a k matce. Dle manžela to bylo velice formální, zesměšnil to a zlehčil, protože psycholožka nepoznala, že kluk je zmanipulovaný... to bylo asi před dvěma lety. Psycholožka jim doporučila, aby každý sám chodil na terapie, hlavně bejvalka, aby se líp vyrovnala s tím, že je povinna kluka dávat manželovi. Pochybujeme, že tam chodí, je to nepovinné (ona je přeci v pořádku) a manžel, ten to zamítl (je přeci taky v pořádku). Takže tam nejspíš budu lézt já, abych se nepodělala z toho, že oni všichni tři (včetně kluka) jsou naprosto v pořádku.

No ale to není zas tak špatný nápad, víš. Co kdybys zkusila třeba manželskou poradnu s tím, že ty máš problém se s klukem vyrovnat, začínáš mít problém ve vztahu k manželovi a zajímá tě, co bys měla udělat, jestli náhodou není chyba v tobě? Třeba by na to manžel skočil, když bude mít pocit, že ty se chceš "zlepšit". Tak trochu najít jinou cestičku.

Gymnazistko, nesmíš dopustit, aby se tvůj muž dostal do situace: buď ty nebo jeho syn. prohrála bys tím u každého slušného chlapa, natož u toho svého. a vy se k tomuhle blížíte. tím, že on je nekritický a ty se snažíš to vyrovnat svou přísností. s tímhle musíš přestat. je na tobě, abys posoudila, zda by pomohlo, kdyby mu to řekl někdo jiný, někdo nezaujatý, odborník (psycholog). pokud ne, nezbývá než se snažit přes jeho bývalou, přes školu a okolí. klidně bych jeho bývalku pozvala, ona snad má zájem na výchově svého syna. navíc tady nevidím důvod, proč dělá tvému muži naschvály? proč se rozvedli?

Pavli: rozvedli se, protože ona chtěla dítě ale ne manžela. Dnes i on připouští, že byl jen "dárce". Ona nekomunikuje, vymýšlí si, lže. Vím, vypadá to divně, když to píšu já, nechtěla jsem se k tomu původně vůbec vyjadřovat, protože jsem nutně ve své roli apriori "zaujatá". Viz příspěvek výše: když jí chce manžel cokoli sdělit, musí písemně formou doporučeného dopisu, jinak ho vyhodí. Když několikrát vezl klukovi tašku s ovocem v době, kdy s ním nemohl být, protože byl kluk nemocný, a když se tam jel za dvě hodiny podívat zas, jak to s ním vypadá, nejen, že mu neotevřela, ale našel meloun hozený a rotříštěný na kousky na chodbě... S touhle ženskou se mám domlouvat? Vyloučené. Ne proto, že nechci, ale protože to kvůli ní nejde.
Bydlí v bytě jedna plus jedna, střádá prachy, aby mohla do většího bytu. Mmch, manžel jí už na alimentech zaplatil přes čtvrt milionu korun, nemá si nač stěžovat. My bydlíme ve starším domě, a to je asi něco, přes co se ona nepřenese. Manžel ji nikdy nepomlouval, necítí k ní nenávist ani zášť (docela obdivuhodné po tom, co ona mu dělá), ale občas se o tom spolu bavíme (no, ťeď  už ani ne, je to pořád stejné). Zato ona na něj neustále podává trestní oznámení - naprosto bezdůvodně, vždy to skončí na přestupkovém oddělení magistrátu a pak nic... Ona nepřipustí, že by něco dělala špatně, aby se jí líp žilo, tak 200% chyb a potíží, které má a které by mohly souviset s klukem, hodí na manžela...
Kluk ví, že matka otce nesnáší. Myslím, že bude koukat, až v hodinách biologie zjistí, že má geny i po otci. Bude se mít vůbec rád? Doma slyší, že otec je kretén, a najednou se dozví, že má leccos po otci. Nezlob se na mě, Pavli, ale když matka tuhle elementární věc nedomyslí a ve své nenávisti jde tak daleko, že vlastně raději klukovi působí trauma, když otce permanentně pomlouvá, tak s touhle ženskou je vyloučené jakkoli o čemkoli komunikovat. Jo, a když náhodou soud rozhodl v manželův prospěch, stěžovala si na soud, na podjatost atd... U soudu mluví 42 minut, manžel 5 minut. Stačí?

Maggie:
Děvčata ti radí dobře. Já sice osobní zkušenost nemám, přesto si dovolím napsat svůj názor, respektive to, co bych udělala já na tvém místě. Především bych na nic nečekala a šla k psychologovi já sama, aby mi pomohl najít tu nejschůdnější cestu,ne pro manžela, ale  pro mne. Opravdu hrozí, že ty se sesypeš a otec i syn budou v pohodě. Také bych se bála, že takové chování je nebezpečný  vzor pro dceru. Jistě to vidí a přemýšlí o tom, i když nic neříká. Víš, je ve věku, kdy se formují všechny její dosavadní zkušenosti do jejich budoucích postojů v životě. Vidí, co si kluk všechno dovolí a projde mu to, dokonce je ještě  obletován, proč by i ona nemohla zkusit něco podobného? Určiě na dospělejší úrovni, ale mám na mysli princip - čím větší prevít, tím lépe. 
Bojím se , že stojíš před vážným rozhodnutím. Nespoléhej na to, že se to samo zlepší, jak kluk poroste , bude hůř. Rozhodně bych na nic nečekala. Stejně to budeš muset jednou řešit a čím dýl, tím hůř.
Také si myslím, že jeho BM otce svého syna dobře zná, bude ho víc a víc využívat, ne-li přímo zneužívat.
Položila bych si otázku: Mám tohle já zapotřebí?

Do té poradny se objednám. Pokud mi řeknou, ať přijdu s manželem a ještě lépe s klukem, tak je to k ničemu. Jo, vzpomínám si, jednou jsme byli s manželem nakupovat a on potkal tu psycholožku, co k ní s bejvalkou šli. Ona si manžela pamatuje od vidění (bydlel dřív blízko té poradny a pak tam z nařízení soudu byl, takže ona ví, o koho jde). Ptala se manžela, jak to funguje, co kluk, jestli nejsou potíže. Možná to byla formální otázka, nevím. Manžel s tím svým radostným úsměvem (je to nezdolný pohodář a optimista, takže ho máloco rozhází, s výjimkou mých řečí o jeho synkovi) psycholožku ujistil, že je všechno v pohodě, poinformoval, že kluk už chodí do školy a že mu bejvalka zatím kluka dává a že se mu daří dobře. O tom, že kluk se neumí chovat, nadává mu a je nevychovaný a neposlechne, samozřejmě nepadlo ani slovo. Zlobí přeci všechny děti, ne? A tenhle je navíc jeho, takže ty lumpárny jsou vlastně důkazem, že dítě je zdravé a v pořádku, nebo ne??

gymnazistko, mě to pořád nějak nehraje? proč BM tvého muže nenávidí? pokud byl opravdu jen dárcem, nemá k tomu důvod. dobře, nelze se s ní domluvit. ale to, co děláš teď , je cesta do pekel. ztratíš svého muže, pokud nezměníš taktiku.

Zkus se v poradně domluvit, jestli by si tvého manžela nepozvali sami. Ne, že ty ho přivedeš, ale oni mu napíšou nebo zavolají s tím, že by bylo dobré, kdyby s nimi spolupracoval kvůli tobě. O klukovi ani slovo, jen o tom, že tobě je třeba pomoct. Jestli je (kromě vztahu se synkem) aspoň trochu chlap, tak by to mohlo zapůsobit na ten "ochranářský gen". Co se pak bude probírat, až tam jednou bude, to už je jiná věc :-)

Pavli, chápu, znáš můj příběh chvíli, mě taky trvalo, než jsem to rozklíčovala. Taky jsem nechápala, že by něčí zášť mohla být tak silná! Je to tak.
Snad to pochopíš lépe, když ti řeknu, že asi před třemi lety si mě nenápadně "odchytila" manželova extchýně, tedy matka matky kluka, a že mi potřebuje něco říct. Já věděla, že je to ona, jsme docela malé město, a bylo mi hloupé odmítnout starší ženskou, když nevím, co mi chce. Vyhověla jsem jí a vyslechla. Začala naříkat, že manžel je na kluka "zlý" (trávili jsme čas spolu, jezdili na výlety, nebyla to pravda), a jestli to náhodou není tím, že jsem se s ním rozešla a že by se tomu ani nedivila... Sondovala, co a jak. A už jela! zasypala mě spoustou lží, naříkala, brečela, jak byl manžel na její dcerunku zlý, jak jí týrá i ted (jak, proboha?) ... Nemá cenu zacházet do detailů. Nutila mě, ať jí slíbím, že to nikomu neřeknu. Nerada komukoli cokoli slibuji. Otáčela zleva doprava, poplakávala, pak se rozzlobila, pak se litovala, pak litovala dceru... Dnes vím, že to bylo divadélko a že mne chtěla zmanipulovat. Asi jí leželo v žaludku, že máme pěkný vztah. Pochopila jsem, že ty dvě si budou do konce života namlouvat, jaký je můj muž lotr, protože musejí nějak světu vysvětlit, že chudinka zůstala sama s klukem! A že o tom budou chtít přesvědčit i okolí. Dokonce na pár týdnů zblbly i manželova bratra, ale on se pak naštěstí vzpamatoval. Smutné je, že ony asi těm lžím pro cizí uši uvěřily. Takže matka kluka je světice, dělá jí dobře soucit okolí, je, chudák, rozvedená, s tím se dá i v práci docela dobře manipulovat a získat výhody, ale jen ona sama dobře ví, jak to bylo. Nevím, jak vám, a nechci se tu nikoho dotknout, ale když ženská má za sebou v 35 jen jeden krátkodobý vztah, tak to taky o něčem svědčí, ne? Biologické hodiny už asi tikaly, tak si políčila na tohohle dobráka (mého muže). Brali se rychle a rozváděli ještě rychleji. No, ona od něj odešla a až po roce šli k soudu, on pořád myslel, že se ona vrátí. Kdepak. Nestalo se. A pak jsme se teprve poznali my dva...

gymnazistka: S bývalou manželkou se nedá nic dělat, je jedno, co jí vede k takovému hloupému chování (nejspíš negativní vztah s vlastním otcem a nevyrovnaná matka).  S tvým mužem se nedá nic dělat (a je taky jedno, proč si to nechá všechno líbit). Znamená to, že fakt musíš do poradny ty, aby ses nezbláznila z toho, že oni jsou normální. Čeho se tvůj muž bojí, že do poradny nepůjde?.... Já bych se asi po čase s ním skutečně rozvedla. On totiž není ani dobrý vzor muže pro tvou dceru (nechá s sebou manipulovat a manipulaci zlehčuje)  A ty mimochodem taky možná nejsi dobrý vzor ženy, protože to trpíš a nekonáš nic proti, trpíš bezpráví, což si děvče může odnést jako vzor do svých vztahů. Ale taky nemusí, to je jasné. Takhle nějak jsem uvažovala o vzorech já, než jsem dospěla k rozhodnutí, že lepší bude se rozvést....tak jsem se rozvedla a je mi lépe (a i mému dítku, řekla bych)....Uff. Držím ti palce, někam se objednej a uvidíš. Hlavní je psychologovi důvěřovat, jakmile budeš mít pochybnosti o něm a o tom, že tě bere vážně (kouká na hodinky, nepamatuje si, jak se jmenuješ, bere nedůležitý telefony, když s tebou mluví....), tak je lepší najít si jinýho.

Evo, už jsem se objednala do manželské poradny. Shodou okolností jdu k té samé psycholožce, kde byl manžela jeho ex, jak jsem tu o něco výš popisovala. Je možný, že se to celý provalí a že to nějak podělám. Co když zase za čas půjde manžel s ex do poradny a psycholožka, která už je má v databázi, zjistí, že se věci mají jinak (nebo přinejmenším že by to někdo  - já - mohl vidět jinak než jak to prezentuje manžel). Vůbec nevím, jestli mu to mám říct, že jsem se tam objednala. Obávám se, že se naštve, že bude mít pocit, že jdu proti němu. Dnes přišlo od soudu rozšíření styku, už tenhle víkend tu bude spát. Už teď z toho mám fakt po náladě. Manžel má radost, a já ji nehodlám a ani neumím hrát. Stávají se z nás soupeři...
Jo, rozvod není cizí slůvko, kterýho bych se bála. Nejhorší je to asi poprvé, ještě k tomu s otcem dítěte. Jen mě děsí můj nedostatek peněz, neschopnost splácet hypotéku, nevím, jak by se to muselo s bankou zaonačit... Hlavně jsem prodala byt, manžel svůj teprve prodává, ale mám docela reálný strach, že od toho ustoupí, když vidí, jak to doma stojí za ... Tohle je krize. Občas se chytnem, vzduch se pročistí a jedeme dál, žádná zášť. Ale tohle je něco jinýho, tady hádky nepomůžou, je to o postojích a já i kdybych se rozkrájela, tak už nemohu tolerovat tohle chování.
Píšeš o vzorech. Moje dcera je hodně empatická, chytrá, docela se poučila už při mém prvním rozvodu, má skvělý odhad na lidi a situaci u nás doma dokáže mistrně popsat. Je to tím, že jsem jí nikdy nelhala. To je jedna z mála věcí, na které jsem hrdá, že jsem jí dala. Nepřetvařuji se a ona ví, jak myslím, žiju, cítím. Orientuje se v tom dobře, ale neřeší to. Nemá cenu cokoli před ní zastírat, dělala bych blbce ze sebe i z ní. I proto mi dělá problém přistoupit na hru, kterou hraje manžel: jsem vzorný tatík, kluk je taky v pořádku, no, trochu divočí, ale to dělají všichni zdraví a fajn kluci v jeho věku... Tuhle hru já nemohu hrát.

Proč bys měla vidět věci stejně jako tvůj manžel a jeho ex? Vždyť jste různí lidé s různým pohledem na totéž. Navíc i pro psychology platí povinná mlčenlivost, tak se neboj. Někdo konečně musí začít jednat a nikdo jiný, než ty, zatím snahu nevyvíjí. Manžel může mít pocit jaký chce - ty jdeš do poradny proto, že ty máš problém, chceš ho řešit, ráda bys udržela manželství, ale za těchto okolností se chceš ujistit, jestli neděláš něco špatně. Pokud mu to podáš takhle, tak nemůže říct ani ň.

Heleno, i ostatní, dík. Když člověk ztrácí odstup, je to špatný. Snažím se pochopit každého, myslím, že manželova ex má nezvládnuté problémy s dětství, to, jak se vyhýbá chlapům (víme to od kluka, stýká se s kamarádkami, ani náznak, že by hledala mužského) signalizuje, že by možná v první řadě měla sama se sebou něco dělat a ne takhle přenášet svou averzi a možná i nenávist k mužům dál přes manžela a vlastně i přes syna. Je to dominový efekt. Začínám mít docela dobrý pocit, že snad pomůžu situaci ustát a nějak to s klukem zvládneme. Nejvíc zraňující pocit je, že jsem na to sama. To se mi nikdy s manželem nestalo, vše jsme řešili spolu. Ovšem naznačit mu cokoli je špatné, naštve se, že "začínám"... Tím trpím asi nejvíc. Že nedržíme pohromadě, ano, to mi vadí nejvíc.
Kluka jsme měli minulý víkend a budeme ho tu dle nového rozsudku, co dnes přišel poštou, i tento víkend (soud změnil sudé za liché), tak ani nebudu mít čas o tom mužem mluvit. Zatím jsme se ani nestačili vzpamatovat z tohohle víkendu, co byl...

myslím, že v poradně ti navrhnou, že pozvou tvého muže písemně sami, vůbec nemusí vědět, že je to kvůli tobě a sami se mohou vyptat ne jeho vztah se synem, třebas si bude myslet, že vítr vane od jeho bývalky.
spíš je otázka, zda ty chceš zachránit vztah se svým mužem? nebo je pro tebe lépe se s ním rozejít kvůli jeho synovi?

Ahoj,
Jak tak čtu tvůj příběh, co prožíváš, připomíná mi to moje rané začátky s manželem a jeho dětmi, ( moji snahu situaci řešit ) s tím rozdílem, že jeho děti k nám nikdy ani nepřišly, protože naše bydlení, moje dítě a i já sama “nedosahujeme dostatečné úrovně”, aby jeho děti s námi mohly trávit čas. Jak jsem zjistila, jeho děti ani nevědí, že se otec znovu oženil, dokonce ani nevědí, že spolu bydlíme, jsem pro ně jeho známá, nic víc, sice mi tvrdil, že jim o nás řekl, ale vyšlo najevo, že mi lhal. Takže jsem jeho děti potkala, vyloženě jen  potkala, párkrát. A i tato setkání mi hodně pověděla o tom, jaké jsou. Hlavně jsem jeho děti potkala vždy s časovým odstupem, takže jsem mohla srovnávat vývoj jejich chování vůči otci. Některé věci mi řekl on sám, protože mu připadaly zábavné a roztomilé. Na začátku otázka: tati, pojedu s tebou, ale co mi koupíš…..no a pak změna otázky v nařízení:  kup mi to a to hned, udělej to a to a hned,….a tatík udělá, sežene, koupí, kmitá ……napíšu příklad tzv.roztomilých historek. Jeho syn se houpal na lustru a spadl i s lustrem. Bylo to bráno jako pozitivní = je to kluk zvídavý, nedostal žádné pokárání a nebo poučení, že se mu mohlo něco stát atd…dále jeho syn mu řekl, že má “ držet hubu “, otec šel do sebe a přemýšlel, čím asi synka naštval a další den ho pozval na nákupy….   Jeho dcera si nosí  jídlo (i oběd ) do postele a odmítá na tom něco změnit.  Je to opět bráno pozitivně = holka si dokáže prosadit svoje a v životě se neztratí. A takových příkladů je spousta.
Ale co ti chci říct, dej pozor, abys nesklouzla do podřadné role a nakonec dům ovládne synek a ty s  dcerou budete v pozadí, abyste synka nerozlobily, aby se tatík nerozčilil, nebo  pro klid v rodině odjedete pryč, aby ti dva mohli spolu užít víkendu nerušeně a po svém..… já jsem na začátku manželství byla sebevědomá, plná síly, elánu, svět mi patřil, nebylo překážky, kterou bych nezdolala…. Postupně, pomaloučku mi problémy ubíraly na síle, až jsem začala o sobě pochybovat a nakonec málem přijala manželův názor na mě, že jsem krutá, zlá, sobecká a netolerantní.  Začala jsem se lidí stranit, přestala jsem si věřit, v práci se přestalo dařit…Chci tě upozornit na to, že je to proces velice nenápadný, pomalý a ani nevíš jak, sklouzneš dolů a jak postupně ubíráš ze svého já, tak jsi menší a menší a přestáváš se bránit, a nakonec jsi vděčná, když je doma chvilku klid a to i za tu cenu, že se vzdáš vlastního názoru a že svoje vlastní dítě “uklidíš z  dosahu”. Pozor na tvoji dceru, jaký to bude mít dopad na ni. Já jsem svému dítěti velice ublížila, že jsem situaci neřešila hned, ale to jsem nevěděla, že je něco špatně, neznala jsem úskalí, jaká byla pro mě nachystaná….měla jsem upřímnou snahu pomoci, ukázat mu, co je špatně s jeho dětmi a hlavně jeho přístupem k nim, chtěla jsem situaci řešit, zachránit jeho děti, protože jsem cítila, že jejich vývoj se ubírá špatným směrem, že je potřeba s nimi jinak jednat. Dočkala jsem se obvinění, že jsem krutá, zlá a že bych je zřejmě nejradši utopila. Podobně jako ty, jsem měla obavy z budoucnosti, co bude, až děti povyrostou. Nakonec se situace vyhrotila natolik, že další rozvod pro mě nezní jako hrozba, ale jako úleva a svoboda. Jeho děti a ani jeho chování k nim už neřeším. Přestala jsem přemýšlet o tom, co z nich vyroste. Věnuji se sobě a svému dítěti. 
Babinet mi hodně pomohl, já jsem tu psala ve chvíli, kdy jsem byla hodně zoufalá a na dně, kdy jsem pochybovala o sobě. Já mám pro tebe momentálně jedinou radu, neustupuj, nenech se synkovým chováním “vyhnat” ze svého domu. Je dobře, že ses obrátila na Babinet, jsou tady lidi, kteří mají dobré názory a jejich odpovědi ti pomůžou utříbit vlastní myšlenky a ukážou ti tvoji situaci z jiného pohledu, tak, jak se to stalo v mém případě.  Psala jsi, že máš domluvenou schůzku s psycholožkou, to je moc dobře. Vyjádřila jsi obavy, zda není chybou, že je to tatáž psycholožka, jako měl manžel a jeho BM. Já si myslím, že je to naopak dobře, jen at’ se paní psycholožka doví informace i z druhé strany a trošku jim to tam rozviř. Nic nezatajuj, neber na nic a na nikoho ohledy, já jsem pořád jeho děti litovala a omlouvala, jací jsou chudáci, až jsem dopadla, jak jsem dopadla. A ještě k tomu, že tvůj manžel je dobrák. No, na tom mém jsem zpočátku taky obdivovala, jak hezky mluvil o své BM, jak se o svoje děti zajímal, jak jim plánoval aktivity,…byla to rajská hudba v dnešní době, kdy někteří tatíci po rozvodu si na děti ani nevzpomenou, ale to jsem netušila, že se jedná o opačný ,až extrémní případ, kdy jeho děti jsou pro něj vším a že udělá vše, aby s nimi mohl být, včetně uplácení, podkopání své autority, že se sebou jak se říká lidově – “nechá orat“.
Je rozdíl být dobrák a  “dobrák “.

Jano, vážím si tvé odpovědi. Já žasnu, jak rychle se mi otvírají oči! To, co píšeš, je jako kdybych to psala já sama: ano, i mně to připadalo úžasné, že jsem poznala chlapa, který se se mnou bavil o vaření pro své tehdy dvouleté dítě, fascinovalo mě, jak o dítěti krásně mluví, jak plánuje už od pondělí aktivity na společný víkend! Tehdy mi to znělo jako malý zázrak. Můj muž se o dceru příliš nezajímal, práce (málo placená, ale byl to dříč a neuměl se vzepřít), sport a hlavně maminka (dodnes se od ní neodpoutal - a taky jsem to zkraje obdivovala, říkala jsem si: váží si matky, bude si vážit i mě, chacha) ho pohltily. Takže když jsem narazila na mého současného manžela, byla jsemv letech, kdy jsem se nebránila myšlence mít druhé dítě a pomyšlení, že s takovýmto mužským, kterého jsem milovala (a stále je mi s ním velmi dobře, i když - viz synek), mě naplňovalo štěstím a nadějí, že si to v životě snad vynahradím. Dnes vidím, že první ustupoval a podléhal mamince, druhý synkovi. Nechci to úplně srovnávat, protože první muž mi neuměl projevit náklonnost, byl hodně zvláštní, zato můj současný muž je "sluníčko", pohodář, dobře naložený, ... to jsem potřebovala a potřebuju. Těžce ovšem nesu, když je na mě podrážděný a na kluka si to prostě nedovolí. Jenže okolnosti jsou teď tak nepříznivé, že o rozvodu nemůžu přemýšlet ani koutkem mysli.
Jen doufám, že psycholožka nebude přehnaně optimistická a radit mi, abych byla asertivní, usměvavá, ale přitom přísná a spravedlivá macecha. Tyhle rady se dobře udílejí v akademickém prostředí poradny, ale praxe je nápor na nervy a pocit, že já mám vlastně "poslouchat" psycholožku, abych doma vydržela v nesnesitelném prostředí, jehož já ani dcera nejsme zdrojem, to je nad mé logické chápání. Ale logika je asi něco, s čím se v těchto hrách moc nehraje.
Dcera je velice rozumná, nemám s ní žádné potíže, a byla bych nerada, kdyby se náš vztah pokazil, protože ona uvidí, že její máma podstrojuje a hopká jak nesvéprávná blbka okolo rozcapence. Nerada bych, aby mnou za pár let opovrhovala (nebo už teď). I já jsem jí vzorem, chci, aby byla dobrá máma. Já jsem hodně kamarádský typ, mezi námi není autoritativní vztah, nemusím přikazovat, zakazovat. Odmala jsem vysvětlovala, je přemýšlivá, známe se. Ona sice taky občas odsekne, ale je to v normě. Je v pubertě (sama nevím, asi ano), občas na ni vyjedu, i šelma občas tasí dráp, když jí mláďata tahají kožich a bolí ji to. V tomhle je svět zvířat poučný (bráno s nadsázkou). Nejsem typ, který trestá a čehokoli zneužívá.
Jsem přirozená, jsem zvyklá si to s lidmi okolo mě vyříkat, ať už jde o rodiče, dceru, manžela nebo kohokoli jiného. Ale v tomto případě jsem na to krátká: vypadá to, že matka synem manipuluje neustále, nejen vůči otci, a kluk vůbec nerozumí tomu, že se lze o některých věcech bavit. Pamatuji, jak mi manžel říkal, že ona klukem, když mu byl rok, manipulovala, aby jedl, odpoutala jeho pozornost, dělala budliky budliky, aby do něj vpravila, co chtěla. Můžu já se dnes divit, že on zneužívá slabý článek řetězu? Otec nemanipuluje, ale přemlouvá, a on vidí možnost úniku. Byl by hloupý, kdyby situaci nevyužil.
Hrozím se víkendu. Bojím se i té psycholožky, že budu zklamaná. Na druhou stranu nemůžu čekat, že tam přijdu a domů se vrátí jiný člověk, že mě předělá a přestaví mi to v hlavě tak, aby mě to doma nebolelo.
Dnes večer si ještě v klidu přečtu všechny vaše příspěvky. Neumím si představit, že bych tomu čelila sama, s pocitem, že jsem divná, blbá, neschopná, nespravedlivá, bláznivá, zaujatá, stárnoucí, vadná,...
Nejhorší je opravdu ztráta odstupu a takové to pozvolné vytrácení se doztracena, jak píše Jana - kdy člověk ztrácí svou tvář a ani o tom neví. To je strašně nebezpečné. Stalo se mi to už jednou. Není o co stát.

Je to horší než zlé. Teď jsem dceři oznámila, že kluk u nás bude tento víkend poprvé spát. A protože jsem otevřená, tak jsem taky zároveň oznámila, že nastolíme jistá pravidla hry, a pokud kluk bude na tátu agresivní a bude mu nadávat nebo mu jednu dá, tak dostane na zadek. Výsledek? Obořil se na mě, že nemá čas to se mnou řešit. Nelíbí se mu, že mu zasahuju do kompetencí. Teď má chvíli pauzu, jdu pokračovat ve vyjednávání.

Maggie:
jsi moc hodná, ale nenech se zneužívat, všechno má své hranice.  Jak píšeš, prodala jsi svůj byt a tyto prostředky jsi zřejmě investovala do manželství. Neboj se a poraď se s právníkem, jaké máš možnosti je dostat zpátky. Rozhodně nezůstaneš na holičkách, přece tvůj manžel  nemůže  počítat s tím, že by mu v případě vašeho rozchodu všechno zůstalo. Nezapomeň, že štěstí přeje připraveným ! Asi předbíhám, možná že tuto krizi ustojíte a najdete řešení, ale v každém případě konzultace i s právníkem ( s psychologem také, o tom už byla řeč) ti může posílit sebevědomí a dostat se do většího klidu. Nemáte náhodou předmanželskou smlouvu nebo jinak právně ošetřený majetek, vložený do manželství? Já vím, že zdánlivě to s tvým problémem nesouvisí, ale i materiální zabezpečení je důležité k tomu, aby ses v případě rozvodu dokázala sama postavit na vlastní nohy.

Pavli:
Asi máš lepší zkušenost, ale co vidím kolem sebe, tak se bývalé manželky někdy takhle chovají. S BM nechtějí žít, ale mají ho jen jako peněženku pro své dítě,někdy i pro sebe.  Jo, a když BM vstoupí do jiného vztahu, tak to jednoduše nesnesou a udělají všechno pro to, aby jeho nový vztah narušily nebo dokonce úplně  překazily. Že s dítětem manipulují v neprospěch otce je známá věc. Čím víc má otec dítě rád, tím víc toho BM využívají, někdy ho dítětem vydírají. Nebo se otci mstí za to, že investuje do nové rodiny a tím "okrádá" jejich dítě. Také často "nevydýchají" prostý fakt, že on jespokojený a šťastný i bez ní.  Určitě takové nejsou všechny BM, omlouvám se těm chytrým a rozumným, které vědí, že na takové chování nakonec doplatí  ten, koho mají nejraději - a to je dítě.

Ajinko, podepisuji se plně pod to, cos adresovala Pavli. Do puntíku.
Předmanželskou smlouvu nemáme, počítala jsem s tím, že i manžel prodá svůj byt. Já svůj prodala a investovala. Teď trnu, že on od prodeje cukne. Doma je napětí. Nejhorší je, že to není kvůli prkotině, kvůli něčemu pomíjivému. Jde o jeho dítě, a to je mu nade vše. Je to nerovný boj a pro mě je předem prohraný. Ideální by bylo, kdybych měla něco, k čemu bych se upnula (nemyslím dceru, ta je pro mě nejdůležitější, aniž bych ji ale upřednostňovala nebo jí dávala okatě přednost před jinými).
Já na to manžela upozorňovala ještě před svatbou, řekla jsem mu, že jsem dobrák, ale že jsem taky přímočará (on to ví), a že by se to mohlo projevit ve výchově dětí. Že prostě já vychovávám dceru jinak, nic před ní netajím, nedělám ze sebe kingkonga, ale na druhou stranu, a možná právě proto, mám autoritu. Nehraju si na nic, nedělám ze sebe, co nejsem, nevnucuju se jí. Neumím to, zní mi to falešně, abych kluka obskakovala, podlézala mu. Stejně se to mine účinkem. Nejsmutnější na tom je, že i kdyby si tohle manžel přečetl, tak mu to oči neotevře, pomyslel by si o těchto vašich reakcích, že jsou od věci, protože VY TADY přeci nemůžete vědět, jak to VE SKUTEČNOSTI je, protože jste si to nezažily a neznáte jeho úžasného klučíka...
No nic, jdu zase přemýšlet. Docela slušná deprese. Dnes poprvé jsem začala uvažovat o rozvodu. Přitom jsem manžela upozorňovala na to, že BM bude dělat vše pro to, aby nás rozeštvala, nebude nám přát, je frustrovaná, i když se obklopuje "tetami" a tváří se, že je spokojená a že to takhle chtěla. Myslím, že i ji čekají perné chvilky, až se kluk začne v pubertě stavět na zadní a ona ho bude ztrácet. Spíš to ale vidím tak, že si ho bude omotávat okolo prstu čím dál víc, aby ho neztratila. Psycho. Tenhle film mě dost často v téhle souvislosti napadá a manžela taky. A když není šťastná ona, proč by měli být šťastní jiní? Ona tehdy chtěla dům, drahé auto, jako její spolužáci, úspěšní a talentovaní, a manžel jí to nedal. Možná, že kdyby byl zazobaný, tak by to nějak přetrpěla a zůstala, ale těžko. Asi ne. A on má být teď šťastný s novou ženou v domě? Kdo to kde viděl? Tak se používají ty nejšpinavější zbraně. Dítě? To je ta nejsilnější zbraň. Jen nevím, jestli to dělá nevědomky, protože se neumí ovládat, nebo vědomě. Pokud vědomě, tak je to teda hnus.

Gymnazistko, to, co dělá jeho bejvalá je bohužel normální. To co dělá tvůj manžel je taky bohužel běžné. To jak to prožíváš ty, je taky normální a rozhodně nejsi žádná hyena, která nesnáší chudáka dítě. Je moc dobře, že jdeš ke stejné psycholožce, prozrazení se neboj, ona to nesmí udělat, ale bude dobré konfrontovat obě strany. Myslím, že z tvé strany nastal čas stát se sobcem a myslet na sebe (a dceru). Co jiného je tvůj manžel (byť hodný, starostlivý atd.atd) než sobec? Když nechá svůj nový vztah rozleptat ex a nevychovaným synkem? Není možné aby to neviděl, vidí to, jenom si to pořád otevřeně nechce přiznat. Viz. můj kamarád, který žije v neudržitelném manželství a nechce se rozvést z důvodu, že by jaksi prohrál a on nikdy v ničem neprohrál. Takže ať si klidně promarní život po boku nesprávné ženy s kterou mu to neklape. Je to trapný. Takhle přemýšlí i ten tvůj, a můj. Ono totiž stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Takže on to vidí, ale věří, že synek je jen uličník. A ty konce snad ani nechtěj zažít. Viz. další moje známá, která se rozvádí s druhým manželem téměř před důchodem, protože on má děti již dávno dospělé, ale chová se úplně stejně. Když jedno z jeho dětí fetovalo, tak šíleně vyváděl, že si ho na to dovolila upozornit. Když mu to řekl i doktor, tak to byl podle něj vůl. A byl by schopen jim dát veškerý svůj a manželčin majetek, protože se jim nechce dělat. A tak bych mohla pokračovat nevesele dál. Můj problém je nemlich to samé a také vidím, že plnoletostí se nic nevyřeší a tatínek bude syna omlouvat donekonečna a nikdy nepřizná (né že neuvidí), že se jim výchova jaksi nepovedla. Psychologa zatím vidím jako jediné řešení. Ale radím ti i to - nerozebírat jaký je kluk, jaká ex, výchova je věc tvého manžela a jeho ex. Ovšem nesmí ti zasahovat nepříjemně do života, což se děje. Takže ty ho nevychovávej, ale braň se. Snaž se, alespoň psychicky, vyloučit kluka ze svého života tím, že se nebudeš zajímat proč a nač je takový a jak to změnit a trápit se tím. Tím ať se zaobírají rodiče. Ty mysli jenom v té úrovni, jak uchránit sebe od zbláznění a otevřít manželovi oči, aby se vzpamatoval a jak omezit tvuj styk s klukem v jednom domě.  Já vím, že se to líp radí než dělá, ale věř mi, nemám to jinak.

Žasnu, jakou mám podporu v počtu lidí, kteří mají stejný problém. Jak to, že ze svého okolí o žádném takovém případu nevím? Je možné, že se tím nikdo asi moc nechlubí. Já taky hledala pomoc tady, to je pravda.
Nejvíc mě na tom mrzí a bolí to, když o tom tenhle týden den co den intenzivně přemýšlím, že je to poprvé, kdy v manželovi nemám oporu. Pro mě je to něco, na co nejsem u něj zvyklá. Kdykoli byl jakýkoli problém, vyslechl, pomohl, snažil se pomoci, najít východisko. V tomhle se ale neshodneme. Nejhorší na tom je, že to s námi půjde dál, a pokud nepůjdeme od sebe, tak nejspíš celým životem. Až do konce. Kluk tu bude pořád, i když nebude žít s námi nebo tu nebude trávit víkendy nebo kus prázdnin.
Je to moje chyba, že jsem to blbě odhadla. Ačkoli BM šla za svým a zařídila si vlastní život, na něj nebrala ohled a do doby, než soud vydal předběžné opatření, mu kluka nedávala, tak můj muž, a to už jsme se znali a přišla jsem na to náhodou, jí každou sobotu vozil balení dobré vody, aby se s tím nedřela. On jí nestál ani za pozdrav. Ona s ním nemluví, i u soudu jsou cizí lidé.
Když jsem mu řekla, že se neodpoutal od své minulosti, tak se razantně ohradil, co prý to melu za nesmysly... Byly to lehké signály, které jsem přehlížela s tím, že až budeme spolu, tak to uspořádáme jinak, společně, lépe. Ale je to jinak, jedeme si každý svou.
Ale nechci tady pořád fňukat, spíš by mě zajímala jedna věc: mám kamarádku, mimochodem dvakrát rozvedená, teď se bude znovu vdávat, má tři děti (kluk je skoro dospělý, jedné holce je 13, druhé 4 roky) a je docela vážně nemocná.... chlap si ji vezme za ženu, přijal i její děti. Ona se netají tím, že to s chlapama umí, používá různé ženské lsti a finty, řekla bych, že ho využívá a má z toho srandu.
Zkoušely jste to v téhle situaci vyřešit tak, že byste na chlapa šly po dobrém v tom smyslu, že byste si ho omotaly okolo prstu? Jak to, že existují páry, kde naopak chlap, když si najde jinou partnerku, na své děti skoro zanevře a točí se jenom okolo té své ženské a aby ji neztratil, tak je pomalu ochoten své děti zapřít? Hledala jsem na webu nějaké info a narazila jsem na pár právních poraden, kde se ženské ptaly, jak se to dělá, když chce manžel vydědit dítě, že se na tom s mužem dohodly a že to tak chtějí oba nebo dokonce jsou případy, kdy chlap svůj majetek převede na manželku darem, takže děti ostrouhají. Nechci do toho tahat majetek, ale když se na to dívám takhle, tak je jasné, že tam je chlap pod pantoflem a než by ženu ztratil, tak se radši k dětem zachová takhle.
To jsou ti chlapi jiní? Asi ano. Nebo to ty ženské dělají jinak? A jak? Jdou na to přes postel? Nebo nehrajou fér hru? Nezkoušela jste některá číst takové ty populární knihy o tom, jak to s chlapem zaonačit, aby dělal, co ženská chce? Mně se to teda docela příčí, ale zajímá mě spíš, jestli to funguje nebo ne. Jestli neděláme chybu my.
Přesto si myslím, že ne a že pokud jde o otcovství, tak jsou v tom, zdá se, propastné rozdíly. Od otců, kteří se o děti nezajímají, až po tyhle přemrštěně milující tatínky.
Znovu říkám, vím, že u mě je to nerovný boj a že jsem ho prohrála.
Radko, máš pravdu: já se tu týden užírám, zatímco on se těší, jak si s klučinou užije víkend. Týden jsem si zkazila tím, že na to pořád myslím, nevidím východisko, uvažuji, co bude, kdyby bylo nejhůř, objedávám se k psychologům a jsem pomalu ochotná skoupit všechny možné knihy, abych to nějak vyřešila. Obávám se, a znám se dobře, že takhle to, až na světlé výjimky, bude pořád. Pořád! Že mezi námi narostla zeď a ta nás oddělila. Jo, můžeme spolu žít, ale je to už jiné.
Když jsem mu včera řekla, že si nastolíme pravidla hry, až sem kluk přijde a bude tu poprvé spát (docela vhodná a nenásilná příležitost), tak že ho upozorním na to, že když bude na tátu drzý, tak dostane na zadek, manželovi se to vůbec nelíbilo. Začal prskat, když jsem po něm chtěla, aby mi potvrdil, že to vnímá. Nechtěla jsem jeho souhlas, jen jsem ho na to upozornila. Prý nemá čas mě poslouchat. O něco později si udělal čas na to, aby se zastavil u televize, když šel do kuchyně. Za těch 10 minut jsme to mohli probrat. Chybí vůle... A to je něco, co jde mimo mě. Na to jsem krátká.

Ájinka napsal(a):

Maggie:
jsi moc hodná, ale nenech se zneužívat, všechno má své hranice.  Jak píšeš, prodala jsi svůj byt a tyto prostředky jsi zřejmě investovala do manželství. Neboj se a poraď se s právníkem, jaké máš možnosti je dostat zpátky. Rozhodně nezůstaneš na holičkách, přece tvůj manžel  nemůže  počítat s tím, že by mu v případě vašeho rozchodu všechno zůstalo. Nezapomeň, že štěstí přeje připraveným ! Asi předbíhám, možná že tuto krizi ustojíte a najdete řešení, ale v každém případě konzultace i s právníkem ( s psychologem také, o tom už byla řeč) ti může posílit sebevědomí a dostat se do většího klidu. Nemáte náhodou předmanželskou smlouvu nebo jinak právně ošetřený majetek, vložený do manželství? Já vím, že zdánlivě to s tvým problémem nesouvisí, ale i materiální zabezpečení je důležité k tomu, aby ses v případě rozvodu dokázala sama postavit na vlastní nohy.

Pavli:
Asi máš lepší zkušenost, ale co vidím kolem sebe, tak se bývalé manželky někdy takhle chovají. S BM nechtějí žít, ale mají ho jen jako peněženku pro své dítě,někdy i pro sebe.  Jo, a když BM vstoupí do jiného vztahu, tak to jednoduše nesnesou a udělají všechno pro to, aby jeho nový vztah narušily nebo dokonce úplně  překazily. Že s dítětem manipulují v neprospěch otce je známá věc. Čím víc má otec dítě rád, tím víc toho BM využívají, někdy ho dítětem vydírají. Nebo se otci mstí za to, že investuje do nové rodiny a tím "okrádá" jejich dítě. Také často "nevydýchají" prostý fakt, že on jespokojený a šťastný i bez ní.  Určitě takové nejsou všechny BM, omlouvám se těm chytrým a rozumným, které vědí, že na takové chování nakonec doplatí  ten, koho mají nejraději - a to je dítě.

Ajinko, já přece neobhajuju bývalou manželku, jak jsi na to přišla? ano, může se stát, BM vydírá otce dětmi. jde pak o to, kam až je ten otec ochoten zajít, jak se umí a chce bránit, co jí dovolí. myslím však, že větší část otců o děti z prvního manželství ztrácí zájem, platí jen to, co musí a ještě mají pocit (a prezentují to tak před lidmi) že jsou odíráni. stačí se o tom přesvědčit pomocí statistik o výši výživného či četnosti styků otců s dětmi, které nevychovávají.
snad máš jiný pocit, jiné zkušenosti, jiné příklady v okolí, ale věř, že víc případů je opačných.
Gymnazistka tu útočí na svého nevlastního syna, na bývalku svého manžela a neuvědomuje si, že ten, kdo tohle způsobil je pouze její muž. dostala se do situace, kdy se staví (v očích manžela) proti jeho dítěti a neuvědomuje si, že tuhle bitvu nemůže vyhrát. ne s mužem, který své děti miluje.
je hezké, že s ní všecky souhlasíte, přizvukujete jí, jaká je BM děsná (poštvává dítě proti otci - možná), jaký je syn nevychovaný, zlý, ale tohle nemá východisko. jen to, že se protě rozejdou.

"Neumím si představit, že bych tomu čelila sama, s pocitem, že jsem divná, blbá, neschopná, nespravedlivá, bláznivá, zaujatá, stárnoucí, vadná,... "

NEJSI, NEJSI, NEJSI - to je přesně to, k čemu by tě dohnalo neřešení tvojí situace. Dokud se dokážeš "vzepřít", tak je to v pořádku. Chceš normální vztah s normálním chlapem a děláš všechno pro to, aby se ti to povedlo. Takže si tohle nejen neříkej ty sama, ale hlavně si to nenech natloukat do hlavy od jiných. Stokrát opakovaná lež se stává pravdou a nakonec bys sama uveřila...

Pavli, ohradila bych se, když dovolíš, proti výrazu, že útočím na nevlastního syna a na bývalku. Když si pročteš mé příspěvky, tak zjistíš, že se mnohem víc zaobírám manželem. To, že jsem vykreslila i jeho BM, vyplynulo z příspěvků a z toho, že chování jednoho člověka nelze nikdy izolovat, už proto, že se pohybuje v jistém prostředí a to ho formuje. Pokud jsi měla na mysli skutečný "útok", pak věz, že takové chování vypadá jinak. Kdybych byla tak rázná a útočná, tak bych asi neřešila tenhle problém. Možná by doma problém nebyl, nebo bych ho neměla já: kluka bych poslala do háje, chlapa bych seřvala, aby se choval slušně, já bych byla v klídku, a užíral by se on. A třeba by pak taky nějak někde na někoho "útočil". Své postřehy formuluju opatrně. Realitu (co vidím a u čeho jsem) popisuji tvrději. Ta realita prostě taková je.

Pavli, já jsem opakovaně napsala, a buď jsi to nečetla nebo jsi tomu nevěnovala pozornost, že můj boj je NEROVNÝ a předem prohraný. To, co teď podnikám, je snaha o jeho záchranu, není to boj kdo s koho. Pokud jsi četla nepozorně, mohlo ti leccos podstatného uniknout.

Souhlasím s tebou, že jsou i otcové, kteří o děti ztrácejí zájem, neplatí alimenty, nebo smlouvají jejich výši. O tom se tu jistě vedou jiné diskuse. Já bych si však netroufala (na tvém místě) tvrdit, že je to většina.

Zrovna tak jako já netvrdím, že většina otců své děti z předchozích vztahů preferuje a prosazuje na úkor čehokoli jiného. Nevím, jak to je, a nebudu zobecňovat na základě této diskuse.

gymnazistka: Tak to vypadá, že se s tím buď smíříš, nebo to vzdáš a rozvedeš se....ale třeba je ještě třetí cesta - manžel s tím začne něco dělat a dohodnete se na jistých pravidlech hry, dospějete k nějakému kompromisu. Bohužel, když se jeden nesnaží a tvrdohlavě si stojí na svém (kluk je jen "rošťák" ap.), tak to pak člověk vážně vede nerovný boj....Přeju ti hodně sil a hodně pevné nervy. To, že je psycholožka tatáž, bych neviděla jako problém. Hlavně jestli se ti bude zdát důvěryhodná a bude ti umět dát podnět na zamyšlení se jiným směrem (a to by jako odbornice měla zvládnout :)

Pavli:
Asi jsme špatně pochopily, že obhajuješ BM mě ani nenapadlo.  Já jen reagovala na to, jak píšeš, že ti něco nehraje, že BM nemá důvod ... Chtěla jsem jen napsat, že kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde.

gymnazistka napsal(a):

Pavli, ohradila bych se, když dovolíš, proti výrazu, že útočím na nevlastního syna a na bývalku. Když si pročteš mé příspěvky, tak zjistíš, že se mnohem víc zaobírám manželem. To, že jsem vykreslila i jeho BM, vyplynulo z příspěvků a z toho, že chování jednoho člověka nelze nikdy izolovat, už proto, že se pohybuje v jistém prostředí a to ho formuje. Pokud jsi měla na mysli skutečný "útok", pak věz, že takové chování vypadá jinak. Kdybych byla tak rázná a útočná, tak bych asi neřešila tenhle problém. Možná by doma problém nebyl, nebo bych ho neměla já: kluka bych poslala do háje, chlapa bych seřvala, aby se choval slušně, já bych byla v klídku, a užíral by se on. A třeba by pak taky nějak někde na někoho "útočil". Své postřehy formuluju opatrně. Realitu (co vidím a u čeho jsem) popisuji tvrději. Ta realita prostě taková je.

Pavli, já jsem opakovaně napsala, a buď jsi to nečetla nebo jsi tomu nevěnovala pozornost, že můj boj je NEROVNÝ a předem prohraný. To, co teď podnikám, je snaha o jeho záchranu, není to boj kdo s koho. Pokud jsi četla nepozorně, mohlo ti leccos podstatného uniknout.

Souhlasím s tebou, že jsou i otcové, kteří o děti ztrácejí zájem, neplatí alimenty, nebo smlouvají jejich výši. O tom se tu jistě vedou jiné diskuse. Já bych si však netroufala (na tvém místě) tvrdit, že je to většina.

Zrovna tak jako já netvrdím, že většina otců své děti z předchozích vztahů preferuje a prosazuje na úkor čehokoli jiného. Nevím, jak to je, a nebudu zobecňovat na základě této diskuse.

Gymnazistko, my tady čteme tvoje příspěvky, nepochybuju o tom, že kdyby sem napsal tvůj muž, nebo jeho BM, psala by něco jiného. věřím ti, že to, co píšeš je pravda. pravda viděná tvýma očima. jednostranný pohled, podle kterého si tu žádný z čtenářů nemůže udělat objektivní názor.
souhlasím, že tvůj boj je nerovný, protože ty bojuješ proti synovi svého muže, či proti svému muži? právě proto, že tenhle boj je předem prohraný, ti radím, abys takhle nebojovala. rozmysli se, zda o svého muže stojíš, či ne. a pokud ano, nesmíš se stavit do pozice buď já, nebo dítě. rozmysli si, zda chceš být se svým mužem, který má závazek (na celý život až do smrti) neboť když sis ho brala, tak jsi věděla, že má syna.

pavli, to, že kluk tátu zamkl v pokoji nebo koupelně je nepopiratelný fakt. Otázkou zůstává, jak to kdo interpretuje. Někdo by se možná radoval, že má doma vzrůšo a že dokud sem nemusí jet hasiči, policie nebo záchranka, tak vlastně o nic nejde. Mně to vadí a proto říkám, že to je můj problém. Ale asi to není jen můj problém, proto tady o tom s vámi diskutuju, zajímá mě, jak vidí podobnou situaci ostatní (vím, že do mého soukromí nikdo nevidí).

Napsat, abych si rozmyslela, zda chci být s mým mužem, když má závazek na celý život (mimochodem, slovo závazek se mi nelíbí, má dítě, a to přeci není závazek ve smyslu povinnosti). Je těžké, kdy se vlastně rozhodnout. Teď? A nebylo by lepší počkat? A na co?
Já se už v těchto letech neměním, manžel taky ne. Mění se děti a naše soužití a reakce na ně. Nevím, jak se bude kluk chovat za půl roku, za pět let. Mohu to jen odhadovat. Zrovna tak nevím, co s tím bude manžel dělat. To je jediná neznámá. Kdybychom všichni věděli, co uděláme za pár let, tak si odpustíme hromadu komplikací a jsme možná všichni spokojenější. Ale takhle to, bohužel, nefunguje.
Můj časový horizont je zatím krátkodobý. Jdu začátkem června do poradny a pak se uvidí. Myslím, že průlom možná nastane, až tu kluk bude spát. Třeba si manžel opravdu uvědomí, že je to neúnosné. Nebo se kluk naopak zklidní (pochybuju, jsem skeptik, když zjistí, že tu bude celé dva dny a má tu volnou ruku, tak bude jak urvaný ze řetězu). Nebo mu dám na zadek a spor mezi mnou a manželem se otevře a rozhoří naplno. Nebo... Zatím nic jiného neplánuji, na to je asi brzy. Nejde jen o kluka, ale i o mou dceru. Má manžela ráda a on s ní vychází taky dobře. Je to pohoda a klídek (vyjma posledního týdne) - s výjimkou dvou víkendů v měsíci, kdy jsme tu všichni čtyři.

gymnazistko, tvůj muž má právo na styk s vlastním synem, nemá povinnost se s ním vídat. je tedy jen a jen na něm, zda bude tohoto práva využívat a jak často (v souladu s rozsudkem, či méně, či dokonce vůbec) nebo ne.

gymnazistka napsal(a):

pavli, to, že kluk tátu zamkl v pokoji nebo koupelně je nepopiratelný fakt. Otázkou zůstává, jak to kdo interpretuje. Někdo by se možná radoval, že má doma vzrůšo a že dokud sem nemusí jet hasiči, policie nebo záchranka, tak vlastně o nic nejde. Mně to vadí a proto říkám, že to je můj problém. Ale asi to není jen můj problém, proto tady o tom s vámi diskutuju, zajímá mě, jak vidí podobnou situaci ostatní (vím, že do mého soukromí nikdo nevidí).

Napsat, abych si rozmyslela, zda chci být s mým mužem, když má závazek na celý život (mimochodem, slovo závazek se mi nelíbí, má dítě, a to přeci není závazek ve smyslu povinnosti). Je těžké, kdy se vlastně rozhodnout. Teď? A nebylo by lepší počkat? A na co?
Já se už v těchto letech neměním, manžel taky ne. Mění se děti a naše soužití a reakce na ně. Nevím, jak se bude kluk chovat za půl roku, za pět let. Mohu to jen odhadovat. Zrovna tak nevím, co s tím bude manžel dělat. To je jediná neznámá. Kdybychom všichni věděli, co uděláme za pár let, tak si odpustíme hromadu komplikací a jsme možná všichni spokojenější. Ale takhle to, bohužel, nefunguje.
Můj časový horizont je zatím krátkodobý. Jdu začátkem června do poradny a pak se uvidí. Myslím, že průlom možná nastane, až tu kluk bude spát. Třeba si manžel opravdu uvědomí, že je to neúnosné. Nebo se kluk naopak zklidní (pochybuju, jsem skeptik, když zjistí, že tu bude celé dva dny a má tu volnou ruku, tak bude jak urvaný ze řetězu). Nebo mu dám na zadek a spor mezi mnou a manželem se otevře a rozhoří naplno. Nebo... Zatím nic jiného neplánuji, na to je asi brzy. Nejde jen o kluka, ale i o mou dceru. Má manžela ráda a on s ní vychází taky dobře. Je to pohoda a klídek (vyjma posledního týdne) - s výjimkou dvou víkendů v měsíci, kdy jsme tu všichni čtyři.

Nikdy bych nedovolila byť jen plácnout dítě, které není moje!!!!  Nebiju vlastní, tak proč bych měla mlátit cizí dítě.
Měla by ses   zamyslet nad tím co vlastně chceš a co jsi schopna proto  udělat. Jestliže máš někoho ráda, tak se musíš smířit s tím, že jeho dítě není takové jaké by sis představovala. Možná i chování tvé dcery se manželovi nelíbí, jen na to nepoukazuje.  Asi by sis měla najít práci, přijdeš  na jiné myšlenky. Nevadí ,že není práce v tém oboru. Můžeš dělat cokoliv jiného.

gymnazistka: Nechci sýčkovat, ale myslím, že manžel si uvědomuje už dávno, že kluk není "jen rošťák" a taky bych řekla, že on ví, že to svým chováním docela pos...rá nejen s klukem, ale i s tebou. Jen neví, kudy kam. Uvidíš, co ti poradí psycholožka. Tady na babinetu nevidíme do toho, jak se tváříš, co cítíš. Jen můžeme číst a nedokážeme odhadnout tvoji osobnost, narozdíl od pavli bych já neřekla, že se stavíš k muži do pozice buď dítě, nebo já. Já cítím, že bys jeho syna přijala bez výhrad, kdyby se choval v rámci běžného dětského chování. Každé dítě zlobí, ale ne každý otec (a ani matka) letí honem s lžičkou nakrmit chlapečka u počítače, páč on jinak papkat nebude....to je rozmazlování a takový rodič na to dojede, o tom nemám pochyb. A nechat se zamknout beztrestně v koupelně? No - já bych mu dala, jistě - neseřezala bych ho sice jako zvíře, ale kázání bych mu tedy dala, a to pořádný. Chlapci nikdo nenastavil hranice a ty, které ještě nebyly překonány, ty on úspěšně překonává. Dnes zamyká otce v koupelně, mlátí ho (z legrace), v patnácti ho bude zamykat v domě a nebude k němu pouštět návštěvy a ještě později mu začne krást důchod a bít ho doopravdy...třeba přeháním, ale i takhle to může dopadnout, když se nenastaví hranice.....Přeji ti opravdu hodně pevné nervy, budeš je potřebovat. A taky ti přeju, aby manžel prohlédl a pochopil, že s tím nastavováním hranic by měl začít právě on. Jestli nemá odvahu, může to přenechat svou pasivitou na tobě, ale musí tě podpořit, pokud si chlapec bude stěžovat nebo se bude snažit porušovat, co jsi stanovila....(nejlepší jistě je se s dítětem dohodnout, že toto se nedělá, toto se dělat může, pak to bude i líp dodržovat). Drž se, on po víkendu zase odjede ;) (a tím vám dá čas rozmýšlet, co dál, na další návštěvu už můžete být připraveni lépe, když ten tvůj trouba pochopí a začne se chovat jako táta, a hlavně - začne se chovat jako dospělý a ne jako jeho kamarád, kterého jistě beztrestně zamykat v koupelně lze, pokud ovšem není silnější a nenabančí mi....)

Pavli, to já samozřejmě vím, je to jeho právo a on se za něj bije jako lev. Já stála vždy na jeho straně a byla jsem to já, kdo ho podporoval, když uvažoval dokonce o střídavé či trvalé péči. On to za povinnost ani v nejmenším nepovažuje. Jediné, co vím skoro jistě je, že tohoto práva bude využívat stoprocentně v rámci možností. Kdyby mohl, byl by s klukem nejraději pořád. Občas si posteskne, že já mám dceru v trvalé péči a on své dítě ne, ale já s tím opravdu nemohu nic dělat, to je na něm, na jeho BM a soudech, jak to bude dál. O tom, že by této možnosti nebo spíše práva nevyužíval, tak o tom vůbec neuvažuji. Mimochodem, pokud soud rozhodne, že bude s klukem ten a ten víkend, tak už to pak ale jeho povinnost je, ne? Nebo není? Já vím, tam, kde to jde, záleží v první řadě na dohodě s BM.
Já jsem v jiné situaci. S manželem jsme se dohodli, že se vždy dohodneme na tom, kdy bude chtít být s dcerou. Za ty toky se to ustálilo, pokud se to dá vůbec v téhle situaci říct, ke všeobecné spokojenosti. S BM vycházím dobře, chováme se k sobě slušně, napětí povolilo, často spolu mluvíme o dceři, ale i o jiných věcech. Nebráním jim, když se spolu chtějí vidět v týdnu a zajít na kolo. Taky po něm nechci vyšší alimenty, vím, že je na tom s penězi blbě. Šli jsme od sebe před 4 lety, dcera je na gymnáziu, její potřeby samozřejmě vzrostly, ale myslím, že peníze nejsou tak důležité. Chci, aby byl BM v pohodě - když nic jiného, tak proto, aby byla v pohodě i dcera.

Aprill: Jestliže máš někoho ráda, tak se musíš smířit s tím, že jeho dítě není takové jaké by sis představovala
Omlouvám se, ale na tohle prostě musím reagovat. Že to dítě terorizuje a rozkládá celou rodinu ti nevadí? A jediný, kdo má snahu s tím něco dělat je právě gymnazistka. Já jí taky neumím poradit, co s tím, ale ve svém okolí mám případ, kdy se "děťátku" povedlo druhé manželství ukončit.

aprill: Já bych řekla, že gymnazistka myslela opravdu jen plácnutí. Ne "bití" nebo "mlácení". A taková jedna umírněná na zadek, to bych řekla, že i může pomoct. Zvlášť v případě, že chlapec je zatím zvyklý pouze na to, že mu dospělí vždy a ve všem ustoupí. Proti bití dětí jsem taky, je ale pravda, že moje dítě bylo od malinka klidné a dalo se s ním vyjít s domluvou, vysvětlením....jiné děti je třeba občas plácnout (myslím s menší intenzitou, než člověk zabíjí plácačkou mouchu), aby jim došlo, že jsem opravdu myslela vážně to, co jsem řekla. Záleží taky na věku dítěte. A jestli se gymnazistčině manželovi nelíbí něco na její dceři a on o tom nemluví, tak to by byl pak jeho problém. Nikoliv gymnazistčin nebo její dcery. To je problém toho, kdo o něm mlčí a neřeší. Najít si práci jistě není vhodnou terapií pro tenhle případ. Příčina nespokojenosti, tedy chování syna a manžela, se tím neodstraní. A nespokojenost přináší stres a ten po čase vyústí v úzkostnou poruchu, v depresi.........ať bude chodit do práce, či nikoliv.

Aprill, nemusíš se mnou souhlasit. Já ti neberu tvůj názor, že bys neplácla svoje, natož cizí dítě. Ovšem docela mě ale překvapuje tucet tvých vykřičníků. Já je za větu, která je oznamovací, nedávám. Myslím, že to také o něčem vypovídá :-) Asi máš problémy tolerovat jiné a jejich rozhodnutí a asi tě to pobuřuje.

Já nejsem prchlivá, rozhodně bych mu nedala NA ZADEK proto, že mám zlost a chci si ji vybít. Je to nástroj usměrňování, je to akce a reakce. Reakce musí být pochopitelně přiměřená jak akci, tak věku dítěte. Snad tomu rozumíš.

Nemám ráda, když mi někdo vysvětluje, že když mám někoho ráda, tak se musím smířit s tím či oním, a moralizuje.

Milá aprill, nevím, kolik je ti let a co máš za sebou, ale věř, že já nemusím opravdu nic. A není to jen prázdné asertivní gesto.

Dcera studuje, chodí domů po škole nebo jde na trénink, doma má své soukromí a když jsme spolu všichni tři, tak se chová skvěle. Kecáme, hrajeme scrabble, chodíme ven se psem, jdeme na večeři, děláme na zahrádce. Pomáháme jí s učením, ona si doma plní své povinnosti. Nezaznamenala jsem, že by je neplnila a že by měl manžel vůči ní (či ona vůči němu) jakékoli výhrady.

Je to holka, bude jí 14, takže v tomhle ohledu není problém. Společné dovolené byly (já, manžel, dcera) to nejhezčí, co jsme všichni tři prožili (na tom jsme se nezávisle na sobě shodli). Ano, vypadá, že situaci polarizuju, ale jak říkám, manžel je pohodář, nechá si docela dost věcí libit, ale já mám to štěstí, že holka je fakt rozumná a nedělá rozbroje.

Neměla mi za zlé, že jsem se rozvedla, manžela přijala. Proč taky ne, když já jí nebráním ve styku s otcem. Naopak, tím, že ví, že za ním může kdykoli, její touha vidět ho častěji není tak silná a proto ji lze snadno uspokojit (myslím touhu být s tátou, nic jiného nemám na mysli :-)

Děkuji za radu, abych si hledala práci. To, že do té práce nechodím, neznamená, že nepracuji. Psala jsem, že pomaličku buduji svůj projekt (na tom jsme se s manželem dohodli a on to respektuje a nevyčítá mi, že zatím mám jen strašně málo peněz, také podniká a ví, jaké jsou začátky - ale mě to štve, mám takovou povahu, nemám ráda závislost).

Já opravdu nemám problém s tím, že bych byla neúspěšná a nedoceněná. Z práce jsem odešla sama, nikdo mě nevyhazoval. Možná to leckoho překvapilo, má práce byla dobře placená, ale časově čím dál náročnější. To byl ten důvod. Chtěla jsem být víc s dcerou.

Takže já opravdu nemám důvod se po někom vozit a kompenzovat své jiné karamboly tímhle stylem, pokud by se to tak někomu mohlo jevit.

Jediné, co mě štve, je to, že se kluk chová k tátovi, který za něj dýchá, tímhle způsobem. Je mi manžela líto a zároveň mi to začíná přerůstat přes hlavu, protože v tom fakt vidím výchovný problém, které může vyústit v mnohem horší věci.

Takže ti děkuji za rady, to, že mohu dělat cokoli, vím, ale to opravdu není nutné, nejsem tonoucí, co se stébla chytá :-) Nejsem v té pozici.

Notabene, jít do práce nic neřeší. To není o tom, kde sedím u kompu, jestli doma nebo v cizím kanclu. Tím se problém, který jsem popsala, nevyřeší.

gymnazistka napsal(a):

Pavli, to já samozřejmě vím, je to jeho právo a on se za něj bije jako lev. Já stála vždy na jeho straně a byla jsem to já, kdo ho podporoval, když uvažoval dokonce o střídavé či trvalé péči. On to za povinnost ani v nejmenším nepovažuje. Jediné, co vím skoro jistě je, že tohoto práva bude využívat stoprocentně v rámci možností. Kdyby mohl, byl by s klukem nejraději pořád. Občas si posteskne, že já mám dceru v trvalé péči a on své dítě ne, ale já s tím opravdu nemohu nic dělat, to je na něm, na jeho BM a soudech, jak to bude dál. O tom, že by této možnosti nebo spíše práva nevyužíval, tak o tom vůbec neuvažuji. Mimochodem, pokud soud rozhodne, že bude s klukem ten a ten víkend, tak už to pak ale jeho povinnost je, ne? Nebo není? Já vím, tam, kde to jde, záleží v první řadě na dohodě s BM.
Já jsem v jiné situaci. S manželem jsme se dohodli, že se vždy dohodneme na tom, kdy bude chtít být s dcerou. Za ty toky se to ustálilo, pokud se to dá vůbec v téhle situaci říct, ke všeobecné spokojenosti. S BM vycházím dobře, chováme se k sobě slušně, napětí povolilo, často spolu mluvíme o dceři, ale i o jiných věcech. Nebráním jim, když se spolu chtějí vidět v týdnu a zajít na kolo. Taky po něm nechci vyšší alimenty, vím, že je na tom s penězi blbě. Šli jsme od sebe před 4 lety, dcera je na gymnáziu, její potřeby samozřejmě vzrostly, ale myslím, že peníze nejsou tak důležité. Chci, aby byl BM v pohodě - když nic jiného, tak proto, aby byla v pohodě i dcera.

Matka má povinnost umožnit otci styk s dítětem, jinak může být potrestána pokutou, otec žádnou povinnost nemá, ať už je v rozsudku přesně určena doba styku s dítětem, či ne. i když dítěti slíbí, že pro něj přijde, domluví se s BM, přesto si dítě vzít nemusí a nepřeju ti vidět dítě, které se těší, že si na něj tatínek po půl roce udělal čas a čeká na něj a on se na děcko vykašle.
no, to odbočuju.
myslím, že by ses měla po manželovi chtít, aby sám řekl, co je ochoten svému synovi tolerovat a co ne. třebas, když to bude muset vyslovit, si uvědomí, že to není roš'táctví, ale anarchie. vychovávat ho totiž musí on  a ne ty. stejně jako plácnutí, či jiný trest. tímhle se totiž v očích svého muže stavíš proti jeho dítěti.
ještě mě napadla jedna věc - co kdyby ses domluvila se svou dcerou, aby ona opakovala chování chlapce? možná když to uvidí u druhého dítěte(naprosto stejnou situaci) dojde mu, že je to neúnosé?

Já jsem taky podruhé vdaná a byla jsem v obrácené pozici. Můj manžel vychovával mého syna, píšu v minulém čase, protože syn už je dospělý. Vychovával ho od tří let a já si absolutně neumím představit, že bych nestála za ním. Že když něco zakázal, já to povolila jen proto, že dítě je moje a ne jeho. Naopak, já byla ta přísnější, protože on je velký dobrák. A když se sama sebe ptám, jestli by mi vadilo, že by ho plácnul, tak v žádném případě. Ono se to sice nikdy nestalo, plácala jsem v krajním případě já, ale prostě ve výchově pro dobro dítěte musí být rodiče jednotní. Nemůže to být jeden čehý a druhý hot. A je úplně jedno, jestli jsou vlastní nebo ne. Můj syn se stýkal a stýká s BM kdykoli a táto říká oběma a nikdo ho k tomu nenutil.

Dotaz....je tady někde nějaká matka, která dostala pokutu za to , že nedala v určený termín dítě otci? Jen se  o tom píše , ale praxe je jiná!!!!

Pavli, mě se to plácnutí přes zadek taky jeví jako fakt poslední možnost, není to o bolesti a ujetých nervech, ale spíš podtržení slov, nebo jak to nazvat... Vybavuju si, ale to už jsou tak dva roky: vezli jsme kluka z výletu, celou cestu zlobil, kopal do přední sedačky, kde jsem byla já, je to děsný, ale pokoušel se kopnout do hlavy, tak jsem ho okřikovala, protože jet nalepená na předním skle dost dobře nejde kvůli pásům a vůbec... on vlastně zlobil i v autě, nikdy se nechtěl připoutat, házel věcmi v autě (už  jsem psala), křičel, brečel, nadával manželovi už jako prcek. Kopal do sedadel před sebou, otravoval dceru, kopal ji, zamazal jí oblečení... já ho nenapomínala, jen manžel, ale moc dělat nemohl, když řídil. Pamatuji si, že jednou si kluk umanul, že si zuje boty a házel s nima. Manžel zajel k nejbližšímu odpočívadlu nebo co to bylo, boty mu nazul - kluk se vztekal, prskal, ale dal pak aspoň trochu pokoj. A taky mu manžel dal jednou pohlavek - ale to už je tak strašně dávno! Bylo to taky při návratu z výletu: tehdy snad kluk víc tíhnul ke mně, já nebyla manželova žena, tak asi doma toho na mou adresu tolik neslyšel. No, manžel mu dal pohlavek, a od té doby už jenom domlouvá. Nastal tam nějaký zlom. Zajímavý je, že kluk se srovnal, ani nezabrečel - vzdor byl silnější. Bylo to nepříjemné, protože to bylo při odchodu domů. Ale kluk na něn nezanevřel, to ne. Chová se pořád stejně. Nechce se oblíkat, převlíkat, nic. Nikdy nechtěl. Zalezl třeba tátovi pod lavici v kuchyni a chechtal se. Přitom věděl, že doma dostanou vynadáno, že se o 3 minuty zpozdili. Má z toho švandu.

Svas, buď ráda, že jste to takhle zvládli! Gratuluju a považuju to za velké štěstí. Teď si uvědomuju, že já jsem sice ten vysvětlovací typ, takže s holkou je to v pohodě, ale když už má na ni někdo zvýšit hlas, tak jsem to já. Manžel nikdy.

Lelylo, jsem zvědavá, jestli se ti někdo ozve. Manželově BM soud vyhrožoval několikrát, na chvíli dala pokoj, pak jí otrnulo (soudy pracují pomalu a k manželovým stížnostem nijak u hlavního líčení nepřihlížely, nebyl čas, BM tam vždy recitovala z nějakých desek, měla tam napěchovaná lejstra vším možným - stížnosti na manžela). Ona přitom kluka nedávala manželovi v polovině případů, manžel si to evidoval.

Pavli, dobrý nápad :-)
Jenže je to nemožný: dcera by se fakt odmítala válet na zemi, pištět, a kdybych ji honila se žvancem na vidličce po bytě, tak by se asi umlátila smíchy, ale představa je to dobrá, musela jsem se tomu smát a že mi tenhle týden moc do smíchu nebylo. Nesměju se vůbec tvému nápadu, je to jedna z možností a není špatná, vůbec ne... Jen tomu  cirkusu u nás :-)
Jednou jsem mu jeho chování oplatila, už přesně nevím, co to bylo, nějaké pošťuchování klackem, mlátil mě do boty, moc to nebolelo, ale bylo to protivný a nedal si pokoj - smál se dál, totálně se to minulo účinkem, raději se zapřel, než by ustoupil a přestal. Prý mu to nevadí a je to příjemný... Takové ty dětské tvrdohlavosti. A sílu nebudu přeci vyvíjet. Tudy cesta nevede.
Je zvláštní, když nevíte, co na dítě platí. Že by nic?

Ten zlom - to bylo asi přečtení a špatná interpretace té psychologické knihy, ne? Že ty chlapi někdy neuznaj, že potřebujou odborníka :rolleyes: ...rozbité přední sklo u auta taky nebudou vyměňovat v paneláku na koleně, ale pojedou do servisu....Jinak ti gratuluju, protože se mi zdá, že máš značnou schopnost empatie a taky dost dobrý pozorovací schopnosti.

Já si nemyslím, že je to dobrý nápad dát tomu dítěti na zadek, i když se jedná jen o výchovné plácnutí. Zvláště, když kluk podle otce nezlobí, ale je to jen milý rošt’ák. Myslím si, že je na jeho otci, aby si kluka usměrnil,  a pokud ho nezvládá, tak at’ si ho třeba u počítače krmí, když mu to nevadí. Ty se dcerou najez u stolu jako normální lidi a kluka si nevšímej, i kdyby jedl na zemi. Pokud mu jídlo nebude chutnat a okomentuje to svým fuuuuuj, nech to být a nereaguj, nech prostor otci, at’ zareaguje, i kdyby to mělo být nové, další jídlo, nevšímej si toho.  Pokud otce zamkne, dělala bych, že nevidím, neslyším, …..atd atd. Zasáhla bych pouze v případě, že by ubližoval  dceři.  Nech to celé na jeho otci, at’ si kluka srovná nebo nesrovná. Věnuj se sobě a své dceři, udělejte si víkend podle svých představ, něco si hrajte, nebo běžte na procházku, cokoliv….. a otec s klukem se bud’  připojí nebo nepřipojí. Hlavně si nenech rozbít víkend a nepřizpůsobuj se náladě a roštáctví kluka. Stanovte si plán, co budete o víkendu dělat, proberte to s manželem a dcerou, zeptej se ho, co by asi jeho syn chtěl dělat, co by ho zajímalo, a podle toho plánu pak postupuj. A pokud bude kluk tento plán bourat svým chováním, nech, at’ otec situaci vyřeší a ty s dcerou v klidu v plánu pokračujte. Jinak totiž kluk ovládne váš víkend, a všechno se bude točit kolem něj a vy dvě s dcerou nebudete mít z víkendu vůbec nic.
Abys manželovi vysvětlovala a poukazovala, jaký je jeho syn, tím vše jen zhoršíš. Možná to vidí, možná ne. V každém případě to nechce od tebe slyšet.  Soustřed’ se na sebe a na svoji dceru.

gymnazistka: Možná bych manželovi sama dala takový seznam chování, které já pokládám u dětí obecně za nepřijatelné, aby se k tomu vyjádřil.....třeba by ho to postrčilo k nějaké větší aktivitě....i když, upřímně řečeno, to by byl obrat o 180° a to asi čekat nelze. Co to plácám? To jistě čekat nelze :(

Evo, víš, že s tím zlomem (přečtení knihy) by to tak mohlo být? Já to samozřejmě přesně nevím, ale ono by to odpovídalo. Matně si vzpomínám, že manžela vlastně na tu knihu upozornila psycholožka, když byl s BM v poradně, kam je poslal soud - potřeboval zjistit, jestli dítě nemá vůči otci averzi, jak tvrdila matka - tím soudu vysvětlovala, proč kluk nemůže být u táty. 
No jo, to je teda dobrý, já k ní teď  mám jít a kniha, kterou se manžel zaštítil, mu doporučila ona, ach jo.
Manžel odmítá návštěvu psychologa nejen proto, že má málo času a nevěří, že jsou tu odborníci (jasně, když jde o dítě, mohl by jet do prahy, otázka je, jestli chce slyšet, že to je průšvih a že on jako CHLAP je out), ale i proto, že když byli s BM u další psycholožky (poradna byla patová, nevěděli si tam s nimi rady, soud tedy nařídil posudek znalce) - a ta mu prý narovinu řekla, že se snaží, aby výsledek vyzněl neutrálně, aby nepoškodila ani jednu stranu.. Tak na co ten posudek pak je? Opravdu ten výsledek byl nemastný neslaný. Manžel byl tehdy zklamaný, že psycholožka neodahlila programování a manipulaci. Nevím, jestli ji opravdu neodhalila nebo odhalila a nechtěla to hrotit. Já u toho nebyla, mé info jsou jen zprostředkované.

Evo, není mi k čemu gratulovat. Moc o všem přemýšlím, docela to dost prožívám, empatie v těchto případech selhává, uvědomuješ si jen kolektivní bezmoc. Nechci, aby to vyznělo pesimisticky, ale je to tak.

Manžel sám připustil, že kluk je citově plochý. Nevím, jestli tím omlouvá jeho chování nebo konstatuje fakt, s nímž nelze nic dělat. Mně přijde kluk povrchní, u ničeho nevydrží (ale není to hyperaktivita, to ne). Chce jít na vyhlídku. Vylezeme (kvůli němu především) na vyhlídku. Jen co vytáhnu fotoaparát, abych udělala pár fotek, začne tahat tátu za ruku, že chce jít dolů... Takhle je to furt a všude.

Nenechala jsem se tentokrát vyvést z míry, nafotila jsem si, co jsem chtěla, oni čekali na mě dole - tam ho to pochopitelně taky nebavilo, ale nahoru se už vracet nechtěl. Teprve pak jsme jeli domů. Tam to zase rozbalil. Nechce nikam na výlety. Možná proto, že tam se nemůže tak vybít a předvádět, přeci jenom jsou tam lidi. Doma může vše. Nebo jestli tuší, že nás rozleptává a má požehnání mamky? No ale to už je fakt psycho, taková úvaha. Která matka bude navádět dítě, aby zlobilo u táty? Musí počítat s tím, že by se to mohlo otočit proti ní, ne?

gymnazistka: Psycholožka zřejmě nemyslela svou radu špatně, jen tvůj muž si knihu špatně převedl do svého jazyka. Uvidíš sama, jaká je (tedy psycholožka, ne kniha). Nenech se ovlivňovat doporučením knihy. Kdyby sis ji přečetla ty, vsadím boty, že ji pochopíš jinak než tvůj muž. On bojuje, podle mě, se svým zraněním, s tím, že dítě nemohl vychovávat a přitom si to zřejmě velmi přál. Vysvětlení je nasnadě - jeho otec ho zanedbával a on nechce být jako jeho otec....bohužel svou výchovu projevuje nešťastně, ač se jistě snaží, aby chlapci nic nechybělo. On u  něj praktikuje takovou tu "opičí" lásku. Jestli s tím chcete něco dělat, musí to udělat on, tvůj muž. Musí pracovat na sobě, vyrovnávat se s otcovou neláskou, s jeho nezájmem, pochopit ho, odpustit mu. A takové věci hrozně moc uvnitř bolí. Ale řekla bych, že by mu to pomohlo, aby s vlastním synem pak navázal normálnější vztahy. Co s tvou dcerou? Vím, že je hodná, ale jako menší možná taky někdy vzdorovala a vyváděla...nechal ji, aby si prosadila svou, nebo ji přiměřeně věku zvládl usměrnit?

Máš vynikající odhad, kořeny jsou asi v manželově dětství. On si nikdy ale na nikoho nestěžoval, ani na tátu, ani na BM, ani neměl mámě za zlé, že se rodiče rozvedli. On je v tomhle ohledu výjimečný (nemyslím to ale jako kladnou vlastnost, prostě hodně jiný). Nemá v sobě zášť, ublížení, staré zranění. Nevěřím tomu, že by to bylo zasuté tak hluboko, že by to necítil! Nikdy si nepřipadal ukřivděný, ublížený, nelituje se.

Mou dceru, když to tak vlastně vezmu, nevychovává. Co je to ale výchova, že? Je jí asi do určité míry vzorem, ona vnímá, jak on se chová, ale není to tak, že by jí zakazoval, přikazoval, zvyšoval hlas. Absolutně nic takového.

Takže u nás je to takové hodně volné v tom smyslu, že nikdo nikoho nebuzeruje, nikdo nikoho neprudí, co se má a nemá.

Dcera se na úkor nikoho neprosazuje, já ji miluju, ale neobskakuju, máme velice přátelský vztah, ona ale ví, že "musí poslouchat", takže když chce jít ke kamarádce a já nejsem doma, zavolá, zeptá se, nemá absolutní volnost, to ne.

No a do tohohle demokratického prostředí vpadne jednou za 14 dní kluk, který té naší pohody, srandy (já hodně blbla, jsem docela číslo, kompenzuju tím to, že hodně přemýšlím) a volnosti zneužil. A manžel nechce pochopit, že je nutné s tím něco dělat, aby tu ta pohoda mohla být dál, ale s jinak nastavenými mantinely.

Mimochodem, kluk doma kouká na telku dýl než moje dcera, žasnu, co všechno mu matka dovolí. Na jednu stranu je na něj asi metr a na druhou stranu dovolí, co možná není úplně očekávané. Spíš to ale vypadá, že i ona rezignuje. Dokonce si myslím, že pro ni je jednodušší zapnout telku a kluka zabavit, aby měla pokoj...

APRILL: Nikdy bych nedovolila byť jen plácnout dítě, které není moje!!!!  Nebiju vlastní, tak proč bych měla mlátit cizí dítě.
Měla by ses   zamyslet nad tím co vlastně chceš a co jsi schopna proto  udělat. Jestliže máš někoho ráda, tak se musíš smířit s tím, že jeho dítě není takové jaké by sis představovala. Možná i chování tvé dcery se manželovi nelíbí, jen na to nepoukazuje.  Asi by sis měla najít práci, přijdeš  na jiné myšlenky. Nevadí ,že není práce v tém oboru. Můžeš dělat cokoliv jiného.


Gymnazistko, uz se tu zacinaji hemzit nazory, kterymi se opravdu nenech vytocit. Tyhle zastankyne NIKDY DITE NEPLACAT!!!! pak maji doma vetsinou neco jako tvuj manzel. Za chvili to s tim neplacanim dovedeme tak daleko jako v USA, kde byla odsouzena zena, ktera dala "lepaka" cizimu asi 10ti letemu diteti v samosce. A proc ho bila? Protoze on k ni prisel a vsi silou ji dal herdu do bricha v 8 mesici. Co by jste udelaly na jejim miste vy? A presto byla popotahovana u soudu ona.
Ono je hodne ruznych placnuti a biti a vubec to tu nechci rozebirat, o to tu ted nejde.
Ja uz jsem tady taky nekolikrat uvedla, ze radim gymnazistce, aby kluka ona neplacala, protoze to je otazka jejiho manzela.
A smirit se s tim, ze mi domu chodi maly terorista, to je taky rada nad zlato. Dalsi zlatem vyvazena rada je, abys sla do prace. Co to jako vyresi? Jdi delat hornici a o vikendech budes tak udrena, ze padnes a nebudes vnimat. Fajn.
Chapu, ze sem muze napsat nejaka predpojata zena, ktera je v opacne situaci, BM nema o dite zajem a neplati alimenty apod a tak to vidi ze sveho uhlu pohledu.
Ale ja to mam doma uplne stejne a tak gymnazistku chapu a rozhodne bych nebyla tak radikalni a neurvala ve svych radach, kdyz bych se michala do situace o ktere si sice neco myslim, ale osobne ji neznam.
Takze gymnazistko drz se a nemusis svoje postoje tady porad obhajovat, myslim, ze ti tu hodne lidi rozumi. Spis podnikej nejake kroky. Hodne stesti a prezij tento vikend. Ja moc dobre vim, co to je mi od stredy nervy na pochodu, protoze ma prijit "milacek" na vikend.

Milá děvčata, je mi  líto, že musíte na dětech používat fyzické násilí. Mám doma dvě děti, který jsem se věnovala a dovedla a stále je dovedu usměrnit bez facek a jsem  úspěšná. Pokud se koukáte na pořad chůva v akci tak jste možná pochopily, že  problém je na straně rodičů. Ono to dítě vycítí, že ho nemá jeden z rodičů  rád.
Na šachtě se gymnazistka nemůže ucházet o místo, protože ženy  stále nefárají. Mimochodem já jsem si nestěžovala, že nemám práci a jsem na manželovi finančně závislá.

Milá aprill, zatím to fyzické "násilí" (pro ostatní: lehké usměrňující plácnutí přes zadek, když na dítě nic jiného neplatí) nikdo nepoužívá v takovém měřítku, že bys nás, děvčata, musela litovat. Lítost nepotřebujeme

Buď ráda, že máš doma dvě děti a jsi úspěšná matka. Snad ti to vydrží a nedožiješ se zklamání, až budeš starší. Nikdy neříkej nikdy, a to platí v mezilidských vztazích dvojnásob.

Tvé závěry (problém na straně rodičů, dítě vycítí, že ho jeden z rodičů rád) jsou naprosto zjednodušující a zkreslené (mimochodem, co když dítě nemají rádi oba rodiče, hm?), takže mi nestojí za to, abych se k nim vůbec vyjadřovala

Já si na své dítě také nestěžuji, proto je tohle pro mě něco, s čím se těžko smiřuji, ale o to tady snad ani nejde. Nehodlám se s nikým přít o to, co kdo dělá lépe a kdo je lepší. Proto jsem toto fórum nezakládala.

Radko, pokusím se manžela přimět, abychom situaci řešili s psychologem. Dokonce naznačil něco v tom smyslu, že pokud bude mít kluka v létě tři týdny, že by se i s ním vypravil do Prahy. Ráda mu pomohu nějakého najít.

Vám ostatním: pokud se od psychologa dozvím něco podnětného, dám vám vědět. Vím, že nelze radit, že každá prožíváme sice "to samé", ale přeci hodně odlišné příběhy, takže to nebude konkrétní rada na konkrétní případ, ale snad tu platí nějaké obecné postupy. Zatím všem přeji pohodu, odstup od problému a víru, že snad to, co děláme, neděláme se špatným úmyslem, ale snahou pomoci. Sobě, ale (asi) především dětem. Ono je opravdu nejjednodušší to ignorovat a říkat si, že je to v pohodě, ale doplatí na to i to dítě.

[quote:storstark:=aprill]Milá děvčata, je mi  líto, že musíte na dětech používat fyzické násilí.


...april,   to si snad  děláš srandu -?    tohle přece  vážně nemyslíš .

nebo že bys chtěla jen  "nadlehčit"   situaci ?  no nevím.

.

aprill napsal(a):

Milá děvčata, je mi  líto, že musíte na dětech používat fyzické násilí. Mám doma dvě děti, který jsem se věnovala a dovedla a stále je dovedu usměrnit bez facek a jsem  úspěšná. Pokud se koukáte na pořad chůva v akci tak jste možná pochopily, že  problém je na straně rodičů. Ono to dítě vycítí, že ho nemá jeden z rodičů  rád.
Na šachtě se gymnazistka nemůže ucházet o místo, protože ženy  stále nefárají. Mimochodem já jsem si nestěžovala, že nemám práci a jsem na manželovi finančně závislá.

Já mám čtyři holky-druhá a čtvrtá v pořadí neví,co je to dostat pohlavek nebo na zadek.Ty další dvě si sem tam užily mé ruky,takže asi máš štěstí na děti!!! :supr: Každé dítě je jiné a nevím,jestli  už máš pubertu dětí za sebou,ale jestli ne-neříkej hop,dokud nepřeskočíš :dumbom:

Gymnaziska-Držím palce,ať seš silná a nedej se!!!!!

Radka1 napsal(a):

Gymnazistko, vitej do klubu!!! Mam obdobne zkusenosti a chci ti napsat - chovani syna vubec neovlivnuje to, jestli se rozvedli z popudu otce nebo matky. Chovani syna je zapricineno chovanim jeho otce. Jestli se ti nepodari zmenit chovani otce, presne jak predpokladas v puberte to bude neunosne. Je mytusem rceni, ze az mu bude 18, problemu se zbavis. Ja jsem to taky pred svatbou nevidela tak cerne a dnes je moje manzelstvi na hrane a nevim jak dal. Taky jsem se nejdriv snazila to nejak vyresit, na manzela postupne pusobit, ale poznala jsem, ze to absolutne nema cenu. Chova se jako ten tvuj, aniz by nejakou knizku cetl. Ma vycitky ze s nim nezije, aniz by to byl on, kdo rozbil rodinu. To fakt nema cenu. Moje rada je jedina - manzel se nechce menit, nechce vychovavat hajzla? Tak at si cas se synem travi oddelene. Ja jsem k tomuto poznani dochazela leta, ty to udelej hned. Rozdelte si svuj volny cas a dohodnete se na uzivani bytu. Jed s dcerou k prarodicum ci na vylet - vypadni z bytu, dalsi vikend at vypadne otec se synem. Nestarej se, nevar, neuklizej, at se otec postara. Musis byt tvrda a neustupovat, kdyz tvuj manzel ze sveho nazoru take neustoupi. Jen at si to chovani synacka uzije sam, treba casem pochopi. Ale jakmile mu to budes rikat ty, horem, dolem, budes jen semetrika zaujata vuci jeho mazlikovi a nikdy to nepochopi. Uvedom si, ze muzes diky teto situaci ztratit i dceru, tak se vykasli na ciziho zmetka a z neho podelaneho tatinka a venuj se ji. Uzivejte si jako rodina pres tyden a jako dve oddelene pres vikend.

Radko, je videt, ze neco o zivote vis...mam naprosto stejny nazor...pekny den..:storstark:

gymnazistka: Jaký byl víkend? Jak jste to všichni zvládli?

K tomu, cos napsala - "Máš vynikající odhad, kořeny jsou asi v manželově dětství. On si nikdy ale na nikoho nestěžoval, ani na tátu, ani na BM, ani neměl mámě za zlé, že se rodiče rozvedli. On je v tomhle ohledu výjimečný (nemyslím to ale jako kladnou vlastnost, prostě hodně jiný). Nemá v sobě zášť, ublížení, staré zranění. Nevěřím tomu, že by to bylo zasuté tak hluboko, že by to necítil! Nikdy si nepřipadal ukřivděný, ublížený, nelituje se.
Mou dceru, když to tak vlastně vezmu, nevychovává. Co je to ale výchova, že? Je jí asi do určité míry vzorem, ona vnímá, jak on se chová, ale není to tak, že by jí zakazoval, přikazoval, zvyšoval hlas. Absolutně nic takového.".....řekla bych, že tvůj muž se smířil s tím, že on v životě nic neznamená, on o ničem nerozhoduje, on se jen veze, protože co on vlastně zmůže? Tak se raději podvoluje okolí...Co ho k tomu vede, to netuším....Jen si vzpomínám na moje dítě (12 let), když jsme se bavili o odstěhování od táty a o rozvodu, tak jsem se ptala taky na jeho názor. A on mi řekl :"A kdyby se mi to nelíbilo, tak s tím stejně nemůžu nic dělat."...což byla pravda, já byla rozhodnutá další život nežít s manželem. Nebránila jsem a nebráním tomu, aby se vídali oni dva (syn a BM) a tak myslím, že celou tu situaci syn zvládá celkem dobře. Nepěstuju nějaké pomluvy atp.....ale jasně jsem cítila tu bezmoc dítěte, které by tak rádo, aby rodiče zůstali spolu, ale ví, že ať bude dělat cokoli, oni se stejně rozejdou....Jestli třeba tohle nemá zabudováno ten tvůj v hlavě - ať bych dělal cokoli, stejně věci nezměním...kdo ví? Myslím, že psycholog by mu pomohl. Ale je jen na něm, jestli se pro něj rozhodne. Jestli tam půjde jen kvůli tobě (abys neštěkala třeba, nebo dala pokoj), tak o vidím bledě. Pokud uzná, že váš vztah tenhle problém zhoršuje a že on sám nechce vztah ztratit a on sám přijde na to, že pomoc potřebuje, tak je napůl vyhráno. Musí k tomu přidat ještě to, že jeho názor není ten jediný spravedlivý a taky to, že i on sám bude muset na sobě zapracovat a změnit se. Přeju hodně štěstí a možná i opatrnosti, zdá se mi totiž, že tvůj muž si táhne pěkný ranec problémů z dětství. Zasunul je ale tak hluboko, že o nich vůbec nemluví a dokonce se navenek tváří, že mu nevadí, že nemá nikomu nic za zlé, nelituje se....(ne že by se měl dospělý chlap litovat...ale jak to má doopravdy v duši?)....Z vlastní zkušenosti vím, že já nejsem schopna si vzpomenout na některé zážitky z dětství. Byly pro mě tak děsivé, že moje vědomí je potlačilo tak hluboko, že jsem si nebyla schopna ani vzpomenout, jak mi opilecký otčím nadával, jak mi říkal....prostě já to nevím, tak hluboko to leží....dá se s tím něco dělat, ale je to mučení. Jenže kdo tím prošel, tak ví, že potom je mnohem líp. Držte se, všichni. Pa.

Evo36, víkend byl naprosto v pohodě: byli jsme bez kluka. BM ho manželovi nedala, nejspíš si ještě na poště nevyzvedla rozsudek a nebyla doma. Ani teď ho mít nebudeme, protože soud změnil sudé víkendy na liché, takže až za necelých 14 dní. Včera jsme řešili, jak to bude v létě s klukem, když manžel bude mít práci (není zaměstnanec, nemůže si vzít dovolenou) - naznačila jsem, že jsem ochotná se klukovi věnovat, ovšem pod podmínkou, že bude poslouchat a řekla jsem, že si prostě nenechám všechno líbit - na to  manžel odpověděl, že já už si s tím nějak poradím, že prý na něj vždycky houknu... já na to, že klukovi to neublíží, a on připustil, že to klukovi prospěje. Takže proto mi manžel toleruje, když se klukovi postavím. Tudíž je to z manželovy strany vědomý krok, nechává mi asi vonou ruku. Mně kluk nevyhrožuje, že sem nepřijde, když jsem na něj přísná! Nemám teď ani chuť kalit si tyhle dny starostmi, co přijde, když to bude až za 14 dní!
Každému přeju pevné nervy a vytrvalost...

gymnazistka: Uf, takže se to oddálilo, hm....Já jen pořád nechápu, že tvůj manžel si od něj nechá kdeco líbit. Tobě nebrání, abys ho vychovávala, takže bych řekla, že si uvědomuje, že syn by přísnější vedení potřeboval. Ale zároveň není schopen se toho přísnějšího vedení ujmout sám....No, pokud tě nebude shazovat přímo před klukem, nebo hůř - za tvými zády, tak by se to dalo snést. Když bude stát za tebou a když si bude dítě stěžovat, tak mu jasně řekne "Ano, takhle to teta rozhodla a je to správně. To si ty nemůžeš dovolit.", tak dobrý. Ale jestli začne "To víš, teta tak řekla, tak musíme poslechnout"...tak to bych tedy pěnila. Tak pevný nervy. Ahojky.

Evo, já to taky nechápu, že si to a ono nechá líbit. Celé to na mě dělá dojem (tohle je téma, které doma otvírám já, ale manžel se o tom bavit nechce, a je to jediná věc, o níž nekomunikujeme tak, jak by situace vyžadovala), že mi manžel bude mlčky (?) tolerovat, když prostě budu držet kluka zkrátka. Nevšimla jsem si, že by se musel nějak ovládat, když jsem na kluka docela nepříjemná (teda mně je nepříjemný, že musím pořád dokola opakovat, ať nenadává a nedělá to či ono). Má pro kluka neuvěřitelnou slabost a přitom mlčí, když kluka napomenu. Přijde mi, že by mu to rád řekl sám, ale obavy z BM mu to nedovolí. Můj muž není žádný slaboch, ale v tomhle ohledu se tak chová. Navíc, když mu občas manžel něco nedovolil, tak kluk hned začal pištět a vydírat, že k nám nebude chodit. Když mu něco zatrhnu já (například že badminton se v obyváku opravdu hrát nebude), tak nevyhrožuje. K té psycholožce každopádně půjdu a to, že teď je doma klídek, neznamená, že ten problém se vyřešil. Akorát teď není pár dní aktuální, ale ono to přijde :-(
Jo, ještě drobnost: manžel nijak nekomentuje, když já cokoli klukovi řeknu. Nestaví se na ničí stranu. Mlčí, neopakuje to po mně, ani to nepodpoří, ale ani mě nijak neshazuje. Prostě mlčí. Na to, že je to docela upovídanej chlap, komunikativní, s obrovským smyslem pro humor, tak mi přijde, že se od toho záměrně distancuje. Manžel často vtipně komentuje, když se o něčem bavíme s dcerou, rád se zapojuje, doma je pohoda, není to nekomunikativní bulík, ale tohle je fakt výjimečná situace. No, uvidíme, jak to bude vypadat příště. Obávám se, že BM napumpuje do kluka jedy, protože soud 100% vyhověl manželovým požadavkům na rozšíření styku v její nepřítomnosti, takže ona si to vyzvedne na poště a teprve pak to zjistí. Jak ji tak znám(e), velice těžce "manželovu výhru" ponese, pro ni je to boj kdo z koho. Takže to asi u nás doma díky klukovi zhoustne :-( Stejně to zhoustlo, když jsme se s manželem vzali, to byl kluk nesnesitelnej. Je to prostě trága, když to dospělí neumějí skousnout a tahají do toho děti... milující matku si vážně představuju trochu jinak.

No, manžel by tě měl podpořit a ne mlčky přihlížet, jak dítě napomínáš! Sakra, jak se může nestavit na ničí stranu? Jak může mlčet? To ti podráží nohy, pardon. Ať už maže k tomu psychologovi a něco se sebou dělá, kniha - nekniha, on toho psychologa potřebuje! Kniha mu evidentně nestačila. Jenže oni se chlapi bojí otevřít někde svoje problémy, svoji duši, nemají ve zvyku se svěřovat. Jenže když mu to ničí manželství? Já bych za zlepšení komunikace v manželství třeba skočila bungee jumping a to se bojím výšek jak čert kříže (fakt).

Ahoj Gymnazistko, gratuluju k prima vikendu. Ale presne jak pises, vis, ze problem se jen odsunul a zdaleka nevyresil. Moje zkusenost ohledne komunikace je takova, ze manzel taky nikdy nerekl nic, kdyz jsem kluka napominala, nekdy se me i zastal. Dnes uz kluka nenapominam, myslim si, ze by to mel delat manzel. Napomenula bych ho pouze v pripade, ze by mi zasahoval do zivota, coz nedela, protoze s nimi netravim volny cas. Myslim si, ze v jedne veci je to u nas stejne - byt tvuj i muj manzel pripusti v case nepritomnosti kluka, ze je potreba jiste vychovy a usmernovani, jakmile se kluk objevi, povaha manzela se rapidne zmeni a veskere jeho predchozi sliby berou zasve. Muj manzel napr. dokaze po obdrzeni telefonatu s vysledky ve skole rvat nekolik hodin, ze to teda ne, ze kdyz kluk kasle na skolu, ze mu teda ukaze, ze mu nic nekoupi, ze ho bude drzet doma a ucit se s nim cele vikendy a vymysli ruzne doucovani, na ktere kluk bude muset chodit atd. Takhle nadava celych 14 dni a kdyz prijede kluk, tak ho konejsi, at si ze spatnych znamek nic nedela, ze si na nej ucitel urcite zasedl apod (velmi vychovne!!). Stejne se s nim neuci, stejne s nim jede do kina na americke blbosti, stejne mu nikdy doucovani nezaridi atd. No a kdyz pak neco reknu o tom, jak je to smesne jak vyhrozuje a pak skutek utek, at radeji je zticha a neplaca energii a me s tim neotravuje, tak jsem pochopitelne zas ja ta spatna, ktera by klukovi prala jen to nejhorsi (doucovani).
Strasne rada bych ti nalila trochu optimismu do zil a uvedla nejaky pozitivni vysledek po 10ti letech, ale je to spis horsi a horsi. Myslim tim, v me mysli. Organizacni a fakticky hmatatelne veci jsem vyresila, ale to neznamena, ze v me psychice to neni a ze se netrapim tim, ze jsem snatkem s rozvedenym udelala zasadni zivotni chybu. Byt, stejne jak u tebe, nebyt tohodle, tak muj manzel nema jedinou zavadu.

Radko, dík. Popravdě řečeno v tom pěkně plavu. Zákeřný je to v tom, že teď je tu idylka, souznění, na který přivyknu a až přijde "víkend" a manželova metamorfoza (tu proměnu znám a pokaždé mě znechutí), tak se to u mě zas otočí o 180 stupňů a vím, že pocítím zklamání a rozčarování. To není o tom, že si od toho něco slibuji. Ne. To je tím, že já jsem pořád stejná, pokud to tak můžu napsat, to, že kluk se chová nemožně řeknu teď i po víkendu, ale nejhorší je manželova změna! Je pravda, že ten můj nevyhrožuje tím či oním, nepředstírá, že o víkendu bude vychovávat. Jen prostě vím, že z chlapa, který mi po všech stránkách imponuje, bude o víkendu někdo úplně jiný a to mi dělá potíže. Má to mnohem horší dopady než jenom fyzickou přítomnost či nepřítomnost. Můžu teoreticky vypadnout (prakticky ne, rozjíždím jednu činnost a stojí mě to fůru času), ale je to nepřirozený. Proč bych se měla trmácet čert ví kam v dešti, zimě, slunci, jen proto, že kluka nikdo nezvládl?? Nemám ráda útěky, a přijde mi, že je to pak hodně otevřený, ten problém, když vlastně oba manželé tráví čas po svém a když je kluk pryč, tak zase spolu. Vždyť je to rozděluje! Možná se tvářím, že nás to nerozděluje, a proto jsem doma, abych si to takhle nepřipouštěla...
U mého manžela je problém v tom, že on vidí v klukovi malého, rozkošného rošťáka už od čtyř, pěti let, kdy padla první ošklivá nadávka. Roky letí, klukovi bude 15, bude nadávat dál, pořád bude roztomilej klučina, akorát že to manžel bude omlouvat tím, že jeho soužití s matkou je složité atd. atd. a že to je pubertou a co já vím čím. Ne, nemá cenu hledat viníka a když už se teda hledá, tak bych ho nehledala nikde vně.

Obdivuju tě, žes to těch 10 let vydržela, já mám někdy po víkendu pocit, že je to nad mý síly a mám pocit, že budu explodovat! Zatím jsem to, nechápu sama jak, ustála.
Myslím, že se ještě někdy ozvu. Zatím přeji všem pohodu a fakt asi nejvíc ten vnitřní odstup.

No, gymnazistko nemas co obdivovat. Ono neni hrdinstvi vydzet, to je spis zbabelost. Nejsme na tomto svete proto, aby nam ho nekdo porad otravoval a zneprijemnoval. A je tezky zachovat vnitrni odstup, kdyz se jedna taky o tvuj zivot a o tvoje manzelstvi.
Ja dnes to, ze jsem vydrzela, beru jako svoji zivotni prohru, protoze jsem jaksi, i pres veskere problemy, nerozpoznala ze to cele neni jen o problemech vuci jeho diteti, ze je to i o tom, ze on s dalsimi detmi, prave proto, ze ma jeho, naprosto nepocita. Ale protoze jsem to zacala poznavat az postupne a pomalu, jelikoz to nikdy nepriznal a porad tvrdil opak, tak ted jenom koukam, leta utekla a me jaksi ujel vlak. Nakonec si snad mysli, ze kdyz nebudu mit svoje, tak jeste budu rada za toho jeho, ne? Bud rada, ze mas svoji dceru a i kdyby to nedopadlo dobre, tak nezustanes, narozdil ode me, sama.
Drzim palce at to u vas dopadne lip a urcite poreferuj o vyvoji situace.

Ach Radko, jako bys popisovala situaci u nás doma, jen s tím rozdílem, že jeho děti k nám nechodí. Píšeš moc hezky, a bohužel, moc dobře znám, co popisuješ, včetně tvého pohledu na manžela a tvých pocitů o prohře....

Manžel se taky rozčiloval a křičel (na mně), jak ho děti (jeho děti, ne moje) u nich v domě ( ne u nás, takže jsem u toho ani nebyla ) naštvaly a co zase provedly, střídavě rudnul a blednul vzteky, bouchal pěstí do stolu,……ale když si to měl vyříkat s nimi nebo probrat s jejich matkou, po vzteku ani památky, a byl na ně milounký…. Když jsem  se ho ptala, proč  křičí na MNE, když JEHO děti U NICH zlobí a proč si to rovnou nevyříká s nimi, tak na mě křičel ještě víc. A já jsem byla ta špatná……

Prošli jsme obdobím, kdy jsem sháněla literaturu o vztazích, kdy jsem sháněla psychologa, kdy jsem sháněla pak už kohokoli, kdo by mu jako třetí nezúčastněná osoba vysvětlila, jaká je naše situace a že ze mne nemluví zaujatost vůči jeho dětem, ale že to myslím s nimi a ním dobře....

Z knížek si vzal to, že děti z rozvedených rodin to mají těžké, a že tím pádem jim má život ulehčit tím, že jim splní první poslední…. Od psychologa si odnesl to, že měl špatné dětství, ale závěr nebyl ten, že by měl se sebou ON něco dělat, ale že bych Já měla pochopit, proč se takhle chová a začít být velkorysá, tolerantní, přeloženo = mlčky přetrpět vše, co se děje v souvislosti s jeho dětmi a vůbec bývalou rodinou, nechat na sebe křičet, když jeho děti u nich doma zlobí a vždy okamžitě ustoupit do pozadí, například, když jeho děti budou chtít s ním někam jet (ted’, hned!), i když měly být momentálně s matkou a my jsme třeba měli dopředu i týden či měsíc (konečně) naplánovaný a předem avizovaný společný večer…a tak se společný večer odkládal poprvé, podruhé, po  x-té……a  čas plynul …

Moc přeji gymnazistce, aby  její manžel byl jiný.

Jano42, vůbec se to nečte snadno. Já mám taky pocit, že popisuješ mého manžela, akorát s tím rozdílem, že on fakt nic neřeší, nevychovává, jen si s klukem užívá. Ne že by byl nezodpovědný, to absolutně ne, když byl kluk malý, tak on mu pekl, vařil (to žil ještě sám). Teď s ním jezdí na výlety, prostě na různé akce. Mně to neláká. Proč? Abychom přijeli na místo a slyšeli, že klučík si to rozmyslel? To na mě není, nejsem naivní osmnáctka, která udělá, co slyší. Manžel neumí kluka zapojit do normálních aktivit, jaké život přináší: například aby si po sobě uklidil oblečení. Kluk to ze sebe strhá, pohází po pokoji a vpluje k počítači. No a manžel to komentuje, že se kluk svlíká jako had, říká to hrdě, láskyplně: kluk zaječí, zapiští (připadá mi dost jednoduchý, i když občas vede dospělácké řeči, co slyší doma) a věnuje se dál své zábavě. Pak zaúkoluje tatíka, aby mu doběhl do 1. patra pro pastelku, táta letí, aby se pak dozvěděl, že buď přinesl blbou tužku nebo že už ji klučík nepotřebuje.
Uf, nejlepší je nevidět, neslyšet. A kdo  nemá to štěstí, tak nepřemýšlet...

Radka1: Fuj, jsi opravdu hrozná, když si dovolíš kritizovat manžela ;) Ach ti chlapi, co? Co to s nima je? No, každý má nějakou chybu...ale tohle by mě hnětlo dost... Radko, neuvažuješ o výměně chlapa? Však není všem dnům konec, ne?

Jana42: A ty držíš a vydržíš to všechno? Nebo už s ním nejsi?

gymnazistka: To dítě je vlastně šílenej chudák, myslím. Tím teda ale nemyslím, že ti má votravovat život. Ale až bude dospělý, tak hnusně narazí, protože svět mu nebude tolerovat to, co otec a nebude s ním mávat jako s otcem (a asi i s matkou nakonec). A on skončí jako génius nepochopený okolím, s depresemi, na práškách.....takhle to vypadá, že si taky budeš rozmýšlet, jestli volit další život s jeho tátou, nebo bez něj...ach jo...

Holky, proč ty chlapi to, co slyší, vždycky nějak překroutí? To se fakt neumějí podívat na svůj problém s trochou pokory a přiznat, že chyba je v nich? Asi ne, ne všichni teda....

Taky by mne zajimalo jak Jana 42 dopadla.

Eva 36, o vymene chlapa neuvazuju, protoze kde vzit a nekrast. Je mi 35, ne ze bych se citila stara, to ne!!!, ale uz cca 5 let jsem nezavadila o normalniho chlapa, ktery by alespon zdali pripominal alespon trochu normalniho partnera.
Vekove me blizci jsou bud zenati, svobodni z divnych duvodu, gayove, nebo rozvedeni se zavazky, takze bych sla z louze pod okap.
Relativne mam 4-5 let na rozvod, nalezeni noveho, seznameni, poznani, svatbu, poceti ditete,  atd.
To je dost kratka doba a pri mem zivotnim stesti bych stejne zustala sama. Mam spoustu kamaradek - mladsich, krasnejsich, chytrejsich a ja nevim co jeste a vsechyn maji problem najit partnera. Je to moje chyba, mela jsem prozrit ve 30 a resit to. Jenze jsem si porad neco nalhavala.

Radko, nevím, jak se to stalo, ale přehlídla jsem tvůj příspěvek z 30. 5.
Máme hodně společného: když jsem poznala svého manžela, tak hned na jedné z prvních schůzek (kdy se lidi baví o docela zásadních věcech) mluvil o tom, že by rád druhé dítě. Já tehdy řekla kategoricky ne, protože jsem si užila při porodu peklo a navíc mě můj první muž zklamal, takže přivyknout na myšlenku, že bych znovu riskovala a měla druhé, chtělo čas. Mezitím jsem pozorovala, jak se chová ke svému synkovi (byl dvouletý) a byla jsem unešená. Ne synkem, ale manželovým chováním. Najednou jsem zatoužila mít druhé dítě. Jenže někde nastalo nevím jaké nedorozumění, a já ho nemám. Dnes už je na 2. dítě pozdě. Ne snad po té zdravotní stránce, to by ještě se skřípěním zubů jakž takž vyšlo, i když rodit ve 40 mi fakt připadá pozdě. Ale dnes, když vidím, jak to mezi námi vypadá, tak do toho nemám chuť. Zajímavé je, že jsme se na tom, zda mít druhé dítě, nějak nedohodli. On chtěl, pak jsem chtěla já, ale on asi nevěděl (možná zjistil, že to není žádný med, když po něm kluk doma mrštil skleněný poklop, naštěstí netrefil), pak jsem nevěděla ani já, takže jsme zůstal každý u jednoho svého dítěte z 1. manželství.
Asi byla chyba, že jsme se o tom neuměli bavit otevřeně. Já čekala, kdy začne, on se k tomu neměl. Myslím, že je to tak dobře. Nerada bych kohokoli do čehokoli nutila. A bůhví, jak by to dnes vypadalo.
Rozdíl mezi námi je tedy v tom, že já dceru mám,zatímco ty děti nemáš. Je to, přesně jak píšeš. Leta nenápadně letí a pak už má člověk pocit, že je pozdě.
Radko, vydržíš v tom? Já tě nechci nějak naviklávat, ale i kdybys měla z tohohle vztahu vycouvat s tím, že dítě už mít nebudeš, nenašla bys jiný vztah, kde by tě nevydeptávalo cizí dítě, když vlastní nemáš? Já vím, je to hodně citlivá otázka, třeba se ti na ni nebude vůbec chtít takhle odpovídat, nemusíš.
Ale musí to být pro tebe dvojnásob těžké. Myslím, že někteří muži jsou zbabělci. Takoví zbabělci, že si tohle neumějí přiznat ani sami před sebou.
Máš pravdu v tom, že najít fajn chlapa je umění. Mé kamarádky to taky neuvěřitelně plácají, jsou zoufalé, chtějí děti, chtějí partnera, ale mají smůlu.
Přesto bych na tvém místě přemýšlela o tom, že všem dnům ještě není konec a zauvažovala bych o novém partnerovi. I s tím rizikem, že to třeba nevyjde. Ale koukat celý život na to, jak manžel hýčká své děti, které ti přijdou nesnesitelné, a sama vlastní nemáš, to je asi hodně těžké. Snad jsem se tě nijak nedotkla. Pokud ano, nechtěla jsem a moc moc se omlouvám. Přeju ti hodně štěstí a lásky.

gymnazistka: jedna technická: tvoje kamarádky nemají smůlu, že se v tom plácají, že jsou zoufalé. Pravda je, že vhodných chlapů je jako šafránu, ale proto nemusím být zoufalá. Hodně žen si, bůhvíproč, nese, že spokojené budou jen, když budou mít muže, děti....co je tohle za blbosti? Jakmile si samy vyplní svůj život svými koníčky a přáteli, samy budou spokojené s tím, jaké jsou, budou v pohodě, budou dělat, co je baví,... začnou být pro muže zajímavé. A to i pro ty muže, s kterými by to mohlo vyjít. Jen nesmějí tak šíleně lpět na tom, že chtějí ty děti, muže atd. Každý lpění na čemkoli je špatný a člověka to jen vysává.

Radka1: A ty si máš s manželem pořád co říct, když jste tak odlišní (teda já to tak cítím)? Tobě se nechce raději být sama než s ním?...Já to beru, každá jsme jiná, ale já bych chtěla být raději sama než s někým, koho si nelze vážit (a tedy to bych si ho nevážila, když má takový přístup k dětem).

Evo, mám  jednu kamarádku, je jí 31 let, a ta je mateřstvím přímo posedlá. Chlapovi dělá pomyšlení hned na první schůzce a pak se diví, že už o ni ani nezavadí. Pořád jí jemně naznačuju, že si má vážit v první řadě sama sebe, když chce, aby si jí vážili i ostatní, ale jako když hučíš do dubu! Nic ji nebaví, celý víkend proleží, nikam nejde. Jak se pak může seznámit? To je fakt projev čirého zoufalství. Tvrdí, že bude šťastná, AŽ... Blbost. Nikdy bych tohle ničím nepodmiňovala. Může se stát, že bude mít chlapa, bude mít dítě, a stejně šťastná nebude! Je to docela dost pravděpodobné.

Taky mi připadá, že Radka to předčasně vzdala. Já vím, že je těžké najít si dobrého partnera, ale 35 let, co to je? Houby věk :-)

gymnazistka: No, kamarádka si na to musí přijít sama, že jestli nechce celý život proskučet jako neporozuměná bytost, tak se musí sama změnit. Ale myslím, že já bych se bez psychologa z toho taky těžko vymotávala. Takhle mi vždycky ta moje psycholožka uměla nastavit to zrcadlo, často jen opakovala, co já jsem řekla a ptala se - proč to tak děláš? Proč to tak cítíš?... já sama jsem si takové otázky nikdy nedávala, ona mě trochu popostrčila.....To, že bude kámoška šťastná AŽ, to je vážně blbost a čirý zoufalství. Šťastný je ten, kdo si sebe váží, kdo se má rád, i když není perfektní, kdo žije tak, jak cítí, že žít chce. Když tohle někdo umí, druzí mu často vyčítají sobectví. Ale mít se rád, to není přeci sobectví. A když se mám rád/a, tak přichází i druzí, aby mě taky měli rádi....když nemám rád/a sebe samého/samotnou, jak mě mohou mít rádi druzí? Tohle si asi tvá kamarádka neuvědomuje. ...škoda.

Milá gymnazistko, kvůli tobě jsem šla spát dnes v 1,30, ale jsem ráda, že jsem tvůj příspěvek četla. PRo pravdě, se mne ulevilo, že jsem NEBYLA sama v podobné situaci, jako jsi ty.
NEBYLA proto,že u nás šlo o dívenku, a už nejsme my, jenom já a on.... Taky dobrák od kosti, ale slaboch až hrůza. Už mne asi nebude mrzet náš rozchod, když jsem četla toto vše. Já ale se spojila s jeho matkou, která se mu taky snažila otevřít oči, ale to už asi neunesl. A to si vzal ženskou s 4 dětma, porodila mu páté (sice jakože děti mají jednoho otce, ale ve skutečnosti minimálně 2!) No, pani IQ tykve, ale supervyčůraná mrcha. I když ho podvádělal, když makal, rozvedli se, on to své dítě tak miluje, že prostě je totálně slepý.
Matka se o děti nestará, i do domova je dala, pak si je vzala a když ted má málo peněz, porřídí si šesté, aby vyžila !!!!!!
Holka-naočkovaná od matky, jenom vydírá, ždímá ho (a to ví, že matka dítěte z titulu manželství-jsou rozvedeni) si činí nárok na všechen jeho majetek (co má zdědit, až mu umřou!!!! rodiče).
Dítě-zaostalé (nebot na ně pak stát dává víc-jako na postižené).
ZE začátku jsem byla taky nadšená, umí to s dětma, miluje se, stará se (bm. v životě na dítě ani nezaplatilvýživné). Vždy jsem chtěla mít dvě děti.  Nasadila jsem na jeho podporu vše, co chtěl. Chtěl dítě k sobě, chtěl soudu dokázat, jak matka o dítě nepečuje (nešla na logopedii, nešla k dr. a neřešila, že se dítě pomočuje v 7-mi letech. Doma s ní ano, u otce ne apod.) Chodila oblíkaná jako socka.My tedy taky nakupujem v sekáči, ale ty její hadry bych tak použila na mýtí podlahy.
Ze začátku jsem zkoumala ,zda je vážně zanedbaná výchova anebo je to dítě prostě prosté duchem. OVšem, vyčůranost-naučená od matky, to umí na jedničku.
Přeskočim- přestala jsem se vnucovat dítěti, (jiné děti ke mne jdou sami, nějak je táhnu, i cizí...), začala na ní být alergická (klidně se počůrala cestou v tramvaji ..jen tak a neřekla proč. A mohla si se ptát 10x před nastoupením, zda nechce čůrat....). Uměla se pouze bít, nic holčicího v ní nebylo. Pouze trucovala nebo nemluvila, brečela a ječela. A to jsem před ní neprojevovala nic, aby neměla důvod žárlit.
Málem po roce a společné dovolené (týden v kuse), předtím to byly pouze půlvíkendy či výlety....jsem pochopila, že co holka vydechne za přání,tatínek splní. Takže klidně koupil bývalé manželce náušnice, protože měla mít narozeniny a dítě rozhdlo!, že maminka chce nárušnice. Že ho bývalá (když mu hučela do hlavy, že je nemožný blbec a NIKDY nikoho si nenajde---přičemž ona milence měla a má vždy).... začala vydírat tím, že příjde o dceru, když bude pokračovat ve vztahu se mnou.Ba mu řekla, že by to spolu mohli zkusit zas, protože on má dostat přidáno na platu, takže to je důvod.....
PRohrála jsem a už asi nelituji. Já i jeho matka vidíme,že skončí pod mostem. Bývalá ho přez holku obere o vše. A to přepsal půlku domu na svou dceru! ,což se matce dítěte nelíbí, protože prý co, když jí holka (její vlastní) vyhodí z domu!!! Asi ví, proč se bojí a to je holce fakt 7 let.
Já nechci radit, že to nemá smyslu, resp. rozved se. Tvé nervy, těžká situace. Jen nevím, zda prorazíš uněj.
A já myslela, že to je maminčin mazánek, proto se tak divně chová, ale jak vidím, tvůj je stejný. A já tu holku vážně chtěla k sobě a mít ráda jako svou.
To nešlo a už asi nebudu chtít muže s dítětem, protože někteří jsou prostě neuvěřitelní. slepí, hluší, blbí nebo co.
Držím ti palce, taky radím psychologa, podstrčené knihy, ale nevím, zda mu otevřeš oči. Za zlou budeš ty, bohužel.
A co se týče plácnutí, klidně. Cizí-necizí, zvyklosti domu se ctít mají. Mne matka za mala mlátila, takže já své dítě vychovávám jinak. Ale i já jsem musela dospět k poznání, že jako vyjímečný prostředek jsem to použít musela a že to mělo efekt!okamžitý a pamatovatelný.
Přece si nenecháš po hlavě skákat fracka a že znám ještě i hůř zkaženého fracka, kde otec štval dítě proti matce a ta proti otci, nadávkami, sprostými slovy a pod. A to cobylo za zrůdu už v 5-ti letech, to se tak nevidí. Kdybych to neviděla,nezažila (jenom týden) na vlastní kůži, neveřila bych, co lze s dítěte vychovat????

Ahoj Evelin, vidím, že sis taky užila!
U nás panuje pohoda, kluk u nás přes dva týdny nebyl, takže souznění. Fakt je, že když si včera večer manžel dával na plochu počítače obrázek od kluka, tak jsem se přistihla, že se zas ve mně zvedá pomyslná vlna odporu (pyšný tatík), ale ustála jsem to. Ve středu jdu k té psycholožce a chce se mi tam čím dál míň. Neumím si představit, že by řekla: no, úplně vás chápu, dejte klukovi na zadek a uvidíte, že mu to prospěje! Psycholog volí delikátnější metody a když tam jdu já, tak asi uslyším, že je dobře, že tam jdu, a že bych měla pochopit, že kluk je vlastně chudák a že to má těžké. Kdo to dneska má lehké?
Minule, zcela nečekaně (už ani nevím, jak na to přišla řeč) mi manžel sám od sebe řekl, že kluk v autě, když jeli na výlet, "zlobil", takže mu dal pohlavek. Ptala jsem se, co dělal, ale do toho se manželovi moc nechtělo, jen že se nechtěl přezout nebo co. Detaily neříkal. Zhruba si to umím představit, kluk si postavil hlavu. Je trucovitý, ale asi to i zdědil, manželova BM se pořád zasekávala, nekomunikovala, dělala naschvály. Chovala se jak malý děcko, když bych to měla hodnotit.
Ptala jsem se, jestli se kluk nafoukl nebo jestli nedělal scény. Občas mívá záchvaty zuřivosti. Prý trucoval a když šli na výlet, držel se za tátou a nemluvil na něj. Je dobře, že jsem nejela. Takhle si to užili sami a snad manželovi docvaklo. I když asi nedocvaklo, myslím, že se s tím, jak kluk poroste, bude snažit zuby nehty dokázat mu, že on je SUPER táta. Mimochodem, žasla jsem, když jsem se před lety dozvěděla, že i když mu bejvalka vyprášila kožich, sbalila kluka a odstěhovala se do bytu, který si  nechala (taky divný, co? počítala s rozvodem), tak manžel jí vozil v sobotu, když si chodil pro kluka, balíky dobré vody. Prý to dělal pro kluka, protože to bylo pro něj. já si myslím, že nechtěl, aby se bejvalka s tím tahala. Tohle dělá doteď, že když ona pískne, že chce odvézt věci na chalupu, tak on tam odveze kluka ( je to o těch víkendech, kdy má kluka) i její batohy. Jí to vyhovuje, nemusí se s klukem trmácet vlakem (auto nemá) a nemusí se tahat s bágly. No nic, nebudu se v tom raději moc přehrabovat. Uvidíme, co bude ve středu. Jsem ale připravená i na to, že když mi bude paní psycholožka vysvětlovat, že mám být tolerantní a že bych měla pochopit, jak to má klučík těžké, a že bych tam měla docházet na konzultace, abych nedělala problémy, tak se zvednu a půjdu pryč. Snad mi konstruktivně poradí, co s klukem a co udělat pro záchranu manželství. Nehodlám ale potlačovat samu sebe jen proto, aby vedle mě vzkvétal tyran. Ozvu se. Všem přeju klídek a nadhled. Mějte se fajn!

Hele, klid a pevne nervy. Třeba to bude hodná psycholožka, já byla spokojená až s tou druhou, u té první jsem byla za debila já, když jsem ji vše vykládala, u druhé to bylo fajn. Radila, řešila, POMOHLA. I když jsem se taky bála, nikdy nevíš, z čeho tě obviní (jakože co máš za nemoc ty-duševní, o které nevíš).
HEle, ten můj....bejvalka pískla....je zima, nemáme na topení, vůl nakoupil dřevo(ale na cigarety a chlast, to má!). Nikdy dítě neposlala ,nedovezla, on si pro ni musel dojet a dovést zpět a jen se klepala, kdy se holky zbaví, aby měla na sebe čas. Dvě děti chodí so ústavní školy! (takže domů jenom na víkend)....Zabřečela, není oblečení-koupil všem! A já-to jsem to zatrhla. Měla si ho vážit, když ji vychovával 5 let děti a ne se válet s dalším, který hned po rozvodu ji odkopl, protože najednou tam bylo na krku 5 dětí a někdo se o ně postaral musel. Dobrák už tam nebyl....
Bodeť, aby ji nevadilo, že nebude zdroj peněz. A že já bych to hlídala! A to za ní platil její dluhy (dáma nabrala půjčky, leasingy.....ještě 4 r).Jo, takového nechci napsat co mít doma! tak si ho hýčkám....ale musela bych být ta první, ne ta druhá.... VIdíš, vše ji odpustil, pochopíš to?
A to má VŠ!

Holky, já žasnu, jak jsou některý chlapi manipulovatelný.....tfuj. Tobě se, Evelin, nedivím, že nelituješ rozchodu. A tobě, gymnazistko, přeju, ať to vyřešíte nějak rozumně. Ten pohlavek - co to mělo znamenat? Znamená to, že se tatík vzpamatoval a uznal, že dítě je rozmazlené, nebo si to jen tak vymyslel, aby to před tebou vypadalo, že on uznává, že dítě je rozmazlené?...ach jo, na všechno mám tisíc vysvětlení.... Drž se a napiš, co doktorka. Já tam začala chodit kvůli manželství, nechtěla jsem se rozvádět, ale už toho bylo na mě taky dost. Odcházela jsem po osmi měsících šťastná, že se rozvedu a že to sama chci. Sice jsem tedy nevyřešila problém, který jsem s manželem měla, ale dává mi to pocit, že jsem proto udělala všechno, mám svědomí čisté. Tak pa.

Gymazistko, jak to dopadlo???

Ahoj všem, dík, že jste nezapomněly, já šla k psycholožce taky s pocitem, že si tam beru kousíček od každé z vás :-)
Přišla jsem před chvilkou domů, měla jsem dnes docela těžký den a ještě potřebuju udělat jednu věc, ale nechci vás nechat čekat. Takže jsem tam byla, dohodly jsme další termín, a vypadá to, že to bude běh na dlouhou trať. Každopádně si mám vymezit svůj prostor, svůj program, svůj život. Manželův syn NENÍ můj syn, je to syn mého manžela, a já mám brát zřetel hlavně na svou dceru. Volili jsme několik variant, co dělat: psycholožka to přirovnala k jedovatému jablku, které jsem dostala. Pak zvolila příměr, že do království, kde fungují jistá pravidla hry, přiletí drak. Co s tím? Jak se s tím vypořádat? Boj, únik, pozvat jiného draka, který tohoto draka vypudí, atd. atd.
Zatím to psycholožka bere tak, že problém mám já, protože jsem přišla já, ovšem je jí jasné, že problém TO je a že kluk si s námi hraje, posouvá hranice a zkouší, kam až to jde. De facto řekla, že v ty víkendy budu mít problémy dva, a to kluka a manžela. Bylo by fajn, kdyby on tam chodil taky (manžel), ale do toho ho nemohu nutit. Mimochodem, hned jak mě viděla, tak věděla, že tam manžel chodil kdysi s ex a byla v obraze. TAk jsem jí ho dokreslila. Docela čučela, ale rychle se v tom zorientovala a naznačila (spíš se podřekla), že kluk doma cvičí i s matkou a vydírá ji. Jo a taky jela s manželem včera autobusem (bydlí kousek od nás) a ptala se na kluka (dobře si je pamatuje) a on jí celý nadšený líčil, že u nás bude kluk spát a vůbec nic o problémech, které s ním máme, neříkal. Na druhou stranu chápu, že kvákat o tom v autobuse je blbost, navíc před cizíma lidma... Psycholožka mi řekla: poradila jsem mu, ať to s ním pěkně oslavíte, že by to chtělo ohýnek a ohňostroj, ale to jsem netušila, že vy přijdete druhý den s tímhle... Radila na první noc vypadnout, ale já ji přesvědčila, že nemám kam (rodiče nefungují, přátelé mají každý svou rodinu) a navíc to není řešení, ale útěk. A co ty další noci? Upozornila mě na to, že první noc bude asi záhul...
To vím taky. Zítra možná napíšu víc, teď to sem hážu hlava nehlava, je to asi dost chaotický, ale snad to malinko přeberete, jste holky chytrý a zkušený...
Přeju dobrou noc a děkuju, že jste si vzpomněly, co nevidět napíšu víc, i ty její rady, jak postupovat.

Ahoj Gymnazistko, jsem rada ze se tve obavy z psycholozky nepotvrdily, a ze jsi narazila na rozumnou zenskou. Tech rad ohledne vymezeni sveho prostoru jsi tu mela i od nas dost. Vidim, ze ona ti opravdu muze byt oporou a pomoci ti. Takze ty nam to, prosim te, preposilej dal, at se take poucime.
BTW: vedel o tehle tve navsteve manzel? a "nevymekne" preci jenom a nenecha se premluvit tam jit s tebou? mela by jsi pouzit argumenty v tom smyslu, ze uz vlastne jeji klient je, a ze kdyz mu stala jeho ex za to, aby tam chodil s ni, tak proc ne s tebou.

Radko, dík...
Manžel o mé návštěvě neví a myslím, že mu o ní nepovím. Aspoň ne teď, když to doma klape. Asi bychom se neshodli. Ale umím si představit, že o víkendu to mezi námi zajiskří a já to nevydržím a řeknu mu, že podle psycholožky... bla bla bla.
Jinak psycholožka říkala to, co vy tady, opravdu jsem tam šla s dobrou průpravou! Prý to, když manželovi řeknu: podívej, ty tu budeš mít kluka, on se chová tak a tak a proto nemůžeš počítat s mou podporou, takže jedu tam a tam... tak je to v pořádku. Vida, a já myslela, že mám držet s manželem basu a milovat jeho syna. Jsem naivní trubka :-)
Připadá mi to ale hloupý, na všechno jsme byli dva, pomáhá mi ve všem, je mi velkou oporou, ale tohle, tohle je něco, co nás rozděluje. Nejhorší je představa, jak to bude za pár let. Teď do toho jdu s nadšením, že se to nějak spraví, vyřeší. Ona říkala, že to je hodně těžké, umět se vymezit, být dospělý, stát si za svým! Já jí řekla, že moje holka je tak nějak vytrénovaná a vychovaná, že jsem s ní nikdy tyhle problémy neměla, protože jsem jí všechno vysvětlovala a všechno jsme si říkaly, a že jsem jí autoritou, a ona řekla, že si myslí, že pokud je to tak, tak jsem skvělá matka, a že mám nejspíš energii na to tohle řešit (jinak bych nechodila), ale že to neznamená, že se tatík stáhne a já budu vychovávat za něj. Je to jeho syn. To mě docela překvapilo. Ale já tu fakt plácám pátý přes devátý, jak mi to vytane na mysli, zítra si to nějak v hlavě uspořádám. Omlouvám se za zmatečnost.
Jdu tam zas 28. 6. a v každým případě budu průběžně informovat.

Gymnazistko - proč bys měla milovat manželova syna? Jenom proto, že miluješ i jeho? Houby. Milovat bys třeba časem kluka mohla kvůli němu samému, kdyby byl "normální" dítě. V tomhle případě myslím, že stačí to, co děláš, tedy že ho alespoň v domácnosti snášíš. "Držet basu" byste měli spíš v pokusech o výchovu (to co jeden zakáže, by druhý neměl povolit), ale milovat ho skutečně nemusíš a taky kvůli tomu nemusíš mít výčitky. Nakonec - milují ho oba rodiče (asi značně nekriticky) a co z toho vzešlo...

Ahoj, gymnazistka, včera som narazila na tovj príbeh a čítam to ako román, ktorý ma ale hrozne vtiahol, lebo aj ja mám podobné, a pritom tak odlišné skúsenosti, a okrem toho teraz jedna moja kolegyňa zažíva niečo podobné, len s tým rozdielom, že tam ide hlavne o dcéru(hoci jej partner má deti 2, ale chalan má už 18 a je samostatný, má frajerku, akurát občas používa ocka ako "somárik, potras sa", ale inak sa s ním dá), ktorá má 14 rokov a hrozne ňou mláti puberta. Jej rodičia sa rozviedli pred 3 rokmi, žiadosť podala mamička, kt. si asi myslela, že ocko už zostane sám, ale on sa dosť rýchlo zoznámil s mojou kolegyňou, no a bol oheň na streche. Bývalke sa moc nedarí, tak sa aspoň pokúša rozbiť ich vzťah, stavia sa pred rodinou do úlohy obete a dcéru tiež používa na boj. Dcérka navyše žiarli tak na kolegyňu, ako aj na jej syna, ktorému napr. dala do postele pripínačky a podobné lahôdky. Pritom jej otec ju zbožňuje, je to jednak Panna, jednak človek južanského pôvodu, kde sa na rodinu jkladie veľký dôraz, a on podľ amňa ťažko spracúva už aj sám fakt rozvodu. Dcérka asi vyvádza aj mamičke, lebo začiaktom týždňa prišla kolegyňa do práce s opuchnutými očami, že sa dcérenka sťahuje k nim, lebo ju mamička vyhodila! Ukľudnila som ju, že idú prázdniny, dievča bude zatiaľ s nimi, no a do septembra sa možno všetko ukľudní, lebo veď by musela meniť školu, atď., tak snáď sa veci nejako vyriešia čiastočne samy. Ale je to pecka, to si viem predstaviť.
Ja sama chodím s rozvedeným, kt. má dospelú dcéru a 13-ročného syna, ale(až sa to bojím napísať), zatiaľ to funguje lepšie, kao som očakávala. Ja mám trochu tréning(vychovávala som 10 r. ťažko zvládnuteľného syna môjho bývalého, ktorý žil s ním+so mnou, ktorý mal LMD a bol navyše naozaj problémový) a chlapec je zataiľ hrozne zlatý, džentlmen, má rozumné názory, a úplne ma dostal, keď chcel, aby som šla s nimi cez víkend do kina - navrhol, nech si aj ja poviem, aký film by som chcela vidieť a potom sa všetci traja dohodneme, aby sme boli spokojní. To som bohužiaľ nezažila ani u svojich dospelých frajerov, väčšinou ma ťahali do kina na bezduché strieľačky a vôbec ich nezaujímalo, čo xcem vidieť ja. Ale dobrá vec je, že priateľova bývalá je rozumná žena, nikdy nebránila kontaktom so synom, vie sa na všeličom dohodnúť, a aj vo výchove má fajn názory, takže aj keď príde puberta a bude husto, verím, že sa to nestratí, čo človek do decka vložil...
Gymnazistka, silne prežívam tvoj príbeh, prváe aj kvôli svojím minulým a terajším skúsenostiam, ale budete to mať všetci zložité. Lenže kto to má ľahké? Neviem, ja určite nie, a na tomto fóre asi málokto... Držím palce hlavne tebe, ale aj všetkým tvojim blízkym, aby ste nalši nejaký funkčný spôsob spolunažívania, aby ste malého aspoň trochu pripravili na reálny život a aby ste si z toho všetci vzali to, čo si máte vziať. Potom sa bude dať povedať, že tá životná skúška nebola márna ;-)

Selimo, nápodobně, i já četla tvůj příběh jedním dechem, člověk hledá, s kým a čím by se ztotožnil, tápe...
Manžel mi dal asi před třemi dny na můj pracovní stůl vedle fotky mé dcery (malý formát, občankový) fotku svého syna. Nezmohla jsem se ani na slůvko čehokoli. Měla jsem ji tam opřenou vedle dceřiny. Včera jsem ji položila tak, abych na ni neviděla. Když jsem večer přišla domů, fotka byla opět opřená, aby na ni bylo vidět, a kytky, které jsou popínavé a částečně kryjí výhled na fotografie, protože se rozrostly, dal úplně bokem. Docela psycho. Břečťan jsem vrátila zpět, fotku jsem zatím nechala. Já nevím, co s tím. Mám chuť mu říct, že na kluka nejsem zvědavá a že mu fotku své dcery taky necpu k počítači. Asi jsem fotku vyfasovala za trest, že jsem si nedala na plochu počítače fotku kluka jako má manžel. Ach jo... Zítra tu poprvé přespí a já se už dnes cítím psychicky mizerně.
Psycholožka nechápala, proč to tak prožívám. Několikrát mne napomenula, že pořád mluvím o klukovi a manželovi a vůbec ne o sobě. Ptala se, kde jsem já? Docela mi vyrazila dech. Je to symbolické, ale takhle to tu funguje i o víkendech. Kde jsem já???
Mluvila také o přerostlých dětech, o tom, že tohle je pro mě zkouška, další z mnoha (něčím podobným jsem si procházela ve vztazích s 1. manželem, tchánem a tchýní, taky jsem se nechala zadupat, ustupovala jsem, ustupovala, až nakonec nebylo kam a skončilo to rozvodem). Mám prý klukovi poděkovat, že mne do téhle situace dostal. To už jsem nevydržela a ptala se jí, jestli a proč to myslí ironicky a ona byla nadšená, že ne, že to myslí vážně a že kdo v životě nezdolává tyhle překážky, neřeší je a ustrne, tak umírá, a to skutečně a nikoli jen na mentální úrovni. Tak nevím. Tohle je detail, který mi teď zrovna vytanul na mysli.
Mám dnes docela nechutný fofry, jsem v časovém skluzu, ale ráda a určitě napíšu víc, až si srovnám myšlenky.
Pomáháte mi. Dík.

ahoj gymnazistko,
také čtu  tvůj příběh od začátku. To, co ti teď řekla psych. o klukovi-  že mu máš poděkovat....   chápu tak,  že on je pro tebe ta PŘÍLEŽITOST -   bráno z pohledu  osobního vývoje  - naučit se  ČELIT  VYUŽÍVÁNÍ od druhých.

Píšeš, že už dřív  ses nechala zadupat, atd.  Tkkže pokud se téměř stejná situace  vrací, sice s jiným člověkem,
tak proto takový názor  té psycholožky.
Sama to vnímám tak, že pokud  něco jednou nezvládneme,  tak  zákonitě přijde další  situace  "stejného  ražení".  Možná říkám, to co už víš,  jen si to tak srovnávám s tím, co jsem sama zažila. 

Věřím, že s pomocí této doktorky, kam jsi začala chodit - to zvládneš. Přijde mi to co teď o ní píšeš, že to je právě
to  PŘESMĚROVÁVÁNÍ  postojů... a to často hodně bolí.

Gemi, je to tak. Doktorka nepopřela, že kluk je problém. Nevím, možná tam manželova ex dochází, ale o tom pochybuji, ona má pocit, že svět, v němž žije, je dokonalý. A umím si představit, že když se jí výchova kluka vymkne z ruky (což doktorka včera naznačila - nevím, jestli to od ní byla taktika nebo jí to ujelo), tak z toho obviní manžela.
Otázkou je, jak by to snášela jiná ženská. Některá by možná kluka srovnala do latě, ignorovala ho, zadupala by manžela nebo se sama nechala zadupat. Čert ví. Ale neotravovala by s tím na babinetu a nehledala pomoc a řešení. Takže problém je i na mé straně, samozřejmě. Neumím čelit těmhle výzvám, už jsem si prošla jedním peklíčkem, neuměla jsem se postavit lidem, kteří mě zneužívali, mě to užíralo, no a nakonec jsme šli stejně od sebe.
Vdala  jsem se  a bum ho: je to tady zase! Akorát že se zas musím vymezit vůči klukovi. Psycholožka žasla, jak pořád melu, co kluk, jak mne to pohltilo, že nemluvím vůbec o sobě, překvapilo ji, že cítím po jeho odchodu smutek (ptala se po čem? obávám se, že je to z toho, že se bojím rozkolu s manželem). Mám pocit, že mě vnímala, že jsem nebyla jen "kus", že neodpovídala rutinně, i když je mi jasné, že nějakou šablonu na řešení podobných situací už asi má vytvořenou. Nechápala, jak se chlap může nechat zavřít do koupelny a nevyvodit z toho důsledky... Říkala, že kluk v tom má obrovskej zmatek, že neví, kam patří, že si MOC dobře uvědomuje své chování (viz ten jeho nápis: jsem nesnesitelnej hajzl).
Vyděsila mne, když říkala, že by tam první noc rozhodně nebyla, že by šla raději spát k rodičům s tím, že jim tam umyje okna. Já nemám s dcerou kam jít. A hlavně: stejně se budu muset vrátit a jedna z těch nocí bude zákonitě první. Navíc když zmiznu na tu první noc, tak tam zavládne anarchie - manžel zavřený v ložnici na dva západy :-), kluk bude lítat po baráku, atd. atd.
Blíží se to, blíží! Už zítra v pět pro kluka manžel pojede. Zatím nemám žádnou strategii, nedala mi návod, který bych dodržovala bod po bodu. To musím udělat sama. Ale jak, to ví teda pámbu :-(
Jsem ráda, že jsem napsala, nepřipadám si tak sama. Není to tak deprimující. I když vám nepřeju, že máte potíže, jaké máte (máme).
Zas na chvilku odeběhnu, nejsem schopná dnes s ničím pohnout, hromada práce, myšlenky bůhví kde

Holka zlatá, to, že sem píšeš,  to není žádné otravování...Jsi jedna z těch, kdo už neví, kudy kam  a hledá radu, nebo aspoň  potřebuje slyšet  nějakou " spřízněnou  duši ".   ........... někdy pomůže  člověku postavit se znovu na nohy a bojovat  - už jen to, když ho někdo  třeba na dálku -podpoří.

Víš, setkala jsem se se stejnou otázkou od psycholožky, jako ty: " proč mluvíte pořád o MANŽELOVi,
když ...."   . Přišla jsem k ní také pro radu, jak "spravit" špatně fungující manželství.
Ta otázka mě tehdy (  bylo mi tehdy asi 24 ) -  docela naštvala, protože jsem z ní měla pocit,  že  nechápe, co se u nás děje, když  NECHCE  slyšet  o tom, jak se chová manžel...
Pochopila jsem až po  x-letech...
Chci tím říct, že pokud se ti některé její otazky či názory  teď  zdají  "od věci",  apod.  -  je to jen její způsob, jak se snaží člověku otevřít oči.

Možná tím návrhem, abys nebyla 1.noc  s "pokladem"   doma  , chce  dát možnost, aby se  manžel  byl  NUCEN  SÁM  postarat.   Aby  vše neleželo pořád  tolik na tobě...ty ten  "únik",  třebaže jen na 1 noc, - moc potřebuješ.
Možná, kdyby se ti povedlo - postavit si  to sama pro sebe,  že to  NENÍ útěk,  ale  jen součást  "bojové strategie"  vůči klukovi....   zkus  tento svůj postoj   o  "útěku"  vnitřně přehodnotit,  abys  tu svou krátkodobou nepřítomnost   takto nevnímala...

Gemi, já ale fakt nemám kam jít. Docela mě to zarazilo, když jsem o tom začala přemýšlet takhle. Není místo, kam bych s holkou a psem šla. Deprimující zjištění. Ale aspoň se o sobě takhle dozvím víc. Jo, psycholožka taky říkala, ať to klidně natočím na kameru. Kluk je na kameru alergický už odmala. Buď se předváděl ještě víc nebo byl agresivní a tátovi nadával, že se nechce nechat fotit nebo natáčet. Ona to ale myslela tak, že by to bylo zajímavé pro tatíka, kdyby se na to podíval s odstupem jako na cizí příběh.
A jsme u toho: co když mi tu kameru manžel  nepůjčí? Já se fakt bojím konfrontace. Co pak? Handrkovat se kvůli kameře? Stejně se na to nebude chtít podívat, vymaže to. Zas se dostavuje pocit, že je jakákoli strategie nanic, protože se mine účinkem, pokud je cílená na manžela.

Vím, už to tu někdo psal -  udělat si výlet a přespat v chatce. Jenomže to bys  musela ty sama  CÍTIT,  že  NEUTÍKÁŠ ,  ale  např.   "plníš"   jeden  z  "úkolů"  na cestě  ke změně. Je to řečeno  dost kostrbatě,  nenašla jsem teˇd   lepší vyjádření....  snad mi rozumíš, jak  to  myslím.

Gymnazistko, sleduji tvůj příběh a mrazí mě z něj. Moc ti přeju, ať to ustojíš a ať se z toho nesložíš. Vím, že ti mé přání moc nepomůže, ale myslím na tebe.

Kde asi tak bydlíš cca? Vím, jaké to je nemít kam jít, hlavně když nejsou peníze. Sice pozdě, ale přece, kdybys nebyla daleko, chatu (ne mou)mám.Sice tam není elektř., ale alespoň je KDE být.
Já bych je taky nechala samotné, a to s CHUTÍ a radostí. Když ti rozmlátí barák, budeš mít pádný, jasný argument. JO, riskovat musíš a NEDEJ se. Já -  ode mne zašlápnutější si neviděla.Vážně ne. HELE, jsem se rozvedla, probrala se a DNES? Jsem tady já, jsem člověk, a kdo mne chce, musí mne akceptovat JAKA JSEM. Vůl,kráva, totální sluha, hmota bez názoru /vlastního, byl jenom ten druhý.......to už nebudu. Stačilo jednou. Máš právo na normální žívot, žiješ jenom JEDNOU,tak snad máš právo ho přežít nějak slušně NE?
Muži rádi deptají ženské, protože ONI jsou dokonalost sama. A JE TO PRAVDA? zdaleka NE.

Ahoj gymnazistko, gratuluju k posunu. Už nyní problém řešíš. Psycholožka není vůbec špatná a určitě nejede podle šablony. V mnohých věcech má pravdu, ale ty ji ještě pro slzy nevidíš. Já tě chci jen podpořit, rozhodni se a cokoli uděláš bude dobře, protože to tak budeš chtít TY. První noc bude magická, nejen z důvodu nastavení pravidel, ale že otec se bude muset postarat sám, a také ten zlom by s ním měl prožít on. Klidně se odvolej an otcovu magickou knihu a popros ho o peníze na hotel.

Fotku jeho syna bych ze svého stolu dala určitě pryč a čekala bych na jeho reakci. Vždyt je to tvůj stůl, tvůj prostor a on se tě nezeptal, zdali ji tam může dát. To že ji jen odsuneš, znamená, že si nebráníš svůj prostor a sklouzáváš do zažitých stereotypů, terých jsi si velmi vědoma. STejně tak jsi odsouvala problém. Pokud nebude chtít situaci hrotit, nezeptá se. Tu fotku bych dala na jiné místo v bytě. Drž se holka. Zatím si vedeš skvěle. MOc na tebe myslím a posílám ti kousíček dobra.....

Co vám na to všem mám říct? Že si toho, co píšete, vážím a obdivuju váš nadhled a vhled. Fakt tu sedím u kompu a jsem naměkko. Najednou narazím v životě na někoho, kdo soucítí, kdo neubližuje a jen zpovzdálí ten příběh sleduje. Věřte nebo ne, myslím, že tenhle víkend s "vámi za zády" nebude tak bolestný. 

Pavlo, máš pravdu v tom, že odsunout fotku o kus dál a vrátit ji jsou dvě různé věci. To všechno jsou zprávy, kterými něco signalizuju. Řeklo by se, je to maličkost, formalita, ale má to svůj skrytý význam.

Je mi docela smutno, teď jsem se vrátila z veteriny, pes si včera zabodl trn do oka, modlím se, aby o něj nepřišel, probírá se z narkozy, doktor mu to vyndal, ale nevyloučil koplikace. V autě mu bylo zle, svíjel se, naříkal, já to prožívám s ním, tak tu sedím jak hromádka neštěstí. Zranitelná víc než obvykle, víkend s klučinou přede mnou.

O to víc pomůže, když sednu k mailu a najdu tady zprávy od vás.

Zítra jedu na veterinu na kontrolu se psem, takže ho tu s límcem na krku, když mu musím každé dvě hodiny kapat do oka antibiotika, prostě s manželem a s klukem nemůžu nechat. Přeci pes nepřijde o oko jen proto, že kluk zaměstná tatíka natolik, že ten zapomene, čí je.

Takže se to vyřešilo samo. Tak to prostě v životě chodí a vím, že by mohlo být hůř.

Děkuju za povbuzení, moc jsem ho potřebovala.

Gymnazistko, musím říct, že je mi tvoje psycholožka více a více sympatická. A nezlob se - má naprostou pravdu v tom, že pořád mluvíš co kluk, jak kluk, pořád jen kluk a kde jsi ty? Samozřejmě zde musíš uvést příklady jeho chování, aby ostatní pochopili zda je problém opravdu tak závažný a taky chápu, že v tobě manžel vypěstoval silnou averzi vůči němu. Víš to sama a sama to přiznáváš - pořád tě někdo "zadupává" a ty se neumíš bránit. Viz: kamera - manžel mi jí nepůjčí - to je tedy pěkný hajzl, to jsou snad věci společné ne? Nebo si snad hrajete na to, kdo co zaplatil? Tak mu příště nedávej na chleba máslo, protože jsi ho zaplatila ty. Fotka syna na tvém stole? - co si to dovoluje? je to tvůj stůl a je tvoje věc co na něm máš. Ihned bych mu fotku vrátila s tím, že ať se nezlobí, ale že si výzdobu svého stolu volíš sama a nechceš tam mít fotku jeho syna, protože se chová tak, že ho nemáš ráda.
A s tím únikem - jak píše Gemi a Evelyn - to je tvůj úhel pohledu a ty se prostě bojíš odjet. Psycholožka radí správně. To s tou chatkou jsem radila já a jestli ti manžel nedává peníze (což by zase o něčem svědčilo) tak já ti ty těch pár stovek na 1 noc v chatce pošlu, dokonce ti lidé nabízejí chatku svou. Psycholožka nemyslela, že bys měla utíkat pořád, také říkala 1 noc, třeba to pomůže, třeba taky ne, ale něco zkusit musíš, místo toho, že se tu strachuješ že doma zavládne anarchie a kluk zamkne tatínka - no a co? dobře mu tak. První noc už nestihneš, ale co tu příští, řekneš mu "první noc byla příšerná, tohle tolerovat nehodlám, odjíždím". VŽDYCKY se to dá udělat, jen se musí chtít. Přiznej si - čeho se bojíš víc - toho, že bude manžel vyvádět, žes s nimi netrávila noc, nebo toho, že se rozvedeš.
Jestli se nechceš rozvést, musíš zariskovat, bohužel tvoje situace není taková aby se dala vyřešit hladkou a bezbolestnou cestou, protože tvůj manžel je VEEEELKY problém. Jediný s čím bych s paní psycholožkou nesouhlasila, že tento problém je pro tebe požehnáním, že neustrneš - ha, ha, myslím, že máme ostatních problému dost i bez těchto. Držím moc palce!!!!!!!!

Radko, sakra, ty máš ale otázky na tělo :-)
Bojím se samoty, rozvodu, toho, že si zas projdu tou příšernou cestou pochybností, úzkostí, strachu, co bude. Je to pro mě velký zklamání, prodala jsem byt, koupili jsme dům a najednou se vyvalil tenhle problém. Sypu si na hlavu popel, jestli jsem neudělala blbost, ale to mě napadá jen a pouze v souvislosti s klukem. No dobře, ale nebyl by ústup právě to, kdybych žila sama s holkou, s manželem randila až do smrti jen proto, aby byl klid? To skóre mi vycházelo nepříznivý, když má manžel hodně práce, neviděli jsme se třeba týden, fakt nestíhal. To pro mě bylo docela drsný, čekat, až ubude práce, a on přijde. Přišlo mi to ponižující. Takhle mi pomáhá rozvíjet můj projekt, veškerou volnou chvíli věnuje rodině, ale ztrácím ho, když sem přijde kluk.
Vzpomněla jsem si ještě na jednu maličkost: když bylo klukovi asi 4,5 let, tak manžel sestříhal "zajímavosti" z toho, co s klukem natočil, a posílal to bratrancům, strejdovi a sestřenicím. Se strejdou si občas volají, sestřenice a bratrance neviděl už 20 let, ale ta touha ukázat světu, jakého jsem pomohl vyprdnout na svět génia byla prostě silnější než zdravý rozum. Měla jsem se s ním kvůli tomu rozejít?
Už tehdy mi to ale připadalo přitažený za vlasy. Každý si žije svůj život, každý má své děti, svá vnoučata, a obávám se, že na toho jeho kluka nebyl nikdo zvědavý a videokazeta byla hned při prvním sobotním programu přemazaná nějakým správňáckým americkým akčákem :-)
Když tak přemýšlím o té psycholožce, tak s hrůzou zjišťuju, že si toho o moc víc, než jsem vám napsala, nepamatuju! Mluvila v symbolech, pořád to byl nějaký příměr, a mně spousta věcí unikala. Ve snaze všechno jí co nejlíp a co nejpřesněji říct jsem se nesoustředila na to, co říkala ona. Snad to bude příště lepší.
Tu fotku nedokážu vrátit. Bojím se, že tu bude napětí.
Pokusím se.

Nedá mi to, musím ti říct,  že tvá poslední věta : tu fotku nedokážu vrátit - přesně symbolizuje, jak se bojíš kluka  "odsunout"   ze  "svého území".

Je to jen  VĚC,  PROSÍM TĚ, ZKUS  dát pryč  od sebe  aspoň  tu věc- tj. jeho fotku.  Když  překonáš  obavu
z tohoto "odsunu" ....  budeš potom silnější, věř.

Gymnazistko,
pomalu a svými krůčky. Bud sobec a nechej si své vlastní tempo. Už to že o tom mluvíš, svůj problém se snažíš řešit. Takže si nic nevyčítej, když nedokážeš bránit svůj prostor dnes a budeš na tom pracovat, tak ho ubráníš pozítří či popozítří. Ale věřím, že to dokážeš.

Víš, mě se to povídá, tohle není můj problém a nemám v něm své city, a tak vidím jako červenou nitku, co tě trápí. V případě vlastních problémů se ovšem chovám stejně jako ty - nejistě, postupuju po milimetrech a pichtím se ke svému cíli. To je prostě život, kdyždý máme svůj úkol. Tobě se ho v prvním manželství nepodařilo splnit a holt máš za zásluhy hned druhou šanci;) Chyt ji za pačesy a pomalinku na ní pracuj. Zvládněš to. Máš na to.

No, já to všechno co píšeš, chápu. Ono se nám všem tady taky hezky radí, když to není NÁŠ problém. Ale kdo jiný než nezaujatí můžou vidět problém objektivně. Nejšpíš nejvíce psycholožka až se od tebe dozví víc, protože zná i manželovu stranu.
A nemysli si, že já jsem (kor v počátcích vztahu a zamilovanosti) nebyla to samé co ty. To tím "sobcem" jsem se stala postupem času jak mě život zoceloval. Ale trvalo mi to dlouho, ty máš možnost tu dobu zkrátit.
UVĚDOM SI JEDNO: s manželem bys po odstěhování do smrti nerandila. Myslíš si, že by unesl oddělenou domácnost a připustil by, aby jsi se odstěhovala kvůli tomu, že jsi neschopná milovat jeho andílka? To těžko, prostě by se s tebou rozvedl a ještě by všude říkal, že tě měl tak rád a ty jeho a jeho syna ne.
Bohužel dokud se nezbavíš toho strachu z rozvodu a samoty a nezačneš si vážit sama sebe, tak s tebou tvůj manžel bude zacházet tak jak se ti to nelíbí a bude se to jenom zhoršovat. Nemusí to být špatný chlap, ale takhle prostě většina chlapů uvažuje, zkouší co ženská vydrží. A když mu nevymezíš hranice, tak můžeš skončit jako služka. A to snad, nezlob se na mě, je samota lepší.
Uvědom si, že jsi prodala byt, abyste si mohli koupit barák - fajn, tzn. že jsi na něm závislá? To těžko, barák se zase dá prodat za to co jste do nej vložili, koupit za něj dva byty a hypo doplatí nový majitel.
Dokud se my ženy, nezačneme chovat jako rovnoprávné s muži, tak oni se k nám jako k nerovným budou chovat. A když už se u toho bojíme a lepí nám, že riskujeme moc, tak to ale nesmíme dát znát.  To, že se bojíš i odstranit fotku, to fakt nesvědčí o rovnoprávném vztahu.

Holky, mám pocit, že pro gymnazistku  v současné době - aby se zabývala  ještě navíc myšlenkou  na případný rozvod -  tj. řešit současně  vztah ke klukovi  a  "souběžně"  zvažovat rozvod -  je najednou  moc.

Vycházím z toho, že jejich  vzájemný vztah s mužem  (vyjma kluka) -  není  zas  úplně  špatný.

Proto  bych napnula  síly
jen k problémům s dítětem.

Zkrátka teď  si  do hlavy  možnost rozvodu "nezabírat".

Mám hlavu jak vědro. Na rozvod teď nemyslím. To bych se zasekla.
Mimochodem, před hodinou jsem zas tu fotku položila bokem (původně byla opřená o plecháček vedle fotky mé dcery). Šla jsem před 10 minutama venčit psa. Vrátím se, a co nevidím? Z fotečky se na mě šklebí klučina! :-)
Manžel mi restartoval počítač, protože tam stahoval nějaký program. Takže si všiml mého bojkotu s fotkou.
Musím přiznat, že mě to pobavilo. To bylo dobrý. Tak jsem se ho s úsměvem zeptala, proč tu ta fotka je, a on říká: aha, tak to tys ji naschvál otáčela, že jo? Taky s úsměvem. Na mou opakovanou otázku, proč ji tam mám, řekl, že tam mám víc místa.
Tak jsem ji vzala, Radko, do ruky, a šla jsem k jeho stolu s tím, že já se o výzdobu svého stolu starám sama, a vrátila mu ji. S tím, že je v bytě všude jinde místa hromada. Byl rozpačitý, hledal, o co by ji opřel, a asi ze srandy mi řekl, že "si to bude pamatovat". No tak bude, no! Já si budu pamatovat jiný věci. Myslím, že on není typ, že by se mstil, nevyčítá, nereje, ale občas připomene, to jo.
Takže, Radko, jsem to sfoukla už dnes. Mám pocit, že mu to ale jedno  nebylo, že ho to zamrzelo. Můj problém je, že jsem v tomhle moc útlocitná.
Gemi, to víš, že občas jsem si řekla: ne, když bude nejhůř, půjdu od toho, tohle fakt ne!! Ale byl to spíš vztek a afekt. Jsem teď ráda, že jsem se k tý psycholožce dohrabala a že to snad není ztracený. Jak říkám, kdyby nebylo kluka, shoda snad ve všem.

Ahoj, no tak vidím, že to jde když se chce. Pomalu a postupně si vymezovat svůj prostor. Já taky nechci tu rozebírat možnost rozvodu, když píšeš, že si jinak spolu rozumíte. Spíš chci prostřednictvím úvah o dělbě majetku apod, říct, že musíš dát najevo, že máš taky nějakou svojí cenu, že jsi dokonce investovala svůj byt do manželství, že máš právo rozhodovat o vašem soužití. Jakmile si budeš připouštět, že se samoty a rozvodu bojíš, druhá strana to pozná a bude na tom stavět. Co když si tvůj manžel řekne "stejně nemá kam jít, tak musí tolerovat že tu bude kluk bydlet napořád?" Znám jeden takový případ, kdy děti v pubertě zjistili, že máma je na ně tvrdá (neboli je vychovává) a chodili k tatínkovi brečet, že se to nedá vydržet jak je máma zlá. Tatínek podobného ražení jako tvůj a jeho nová žena (dětí ji bylo moc líto) je rádi vzali pod ochranná křídla. Pro tatínka to tím skončilo a ona se starala o své mimino a jeho děti, které ji udělali ze života peklo.
Všechno se vším souvisí a tím rozvodem to skončit prostě může. Což pevně věřím nebude tvůj případ!! Ty jsi se zachovala perfektně a začala jsi situaci řešit zatepla, takže s pomocí všech okolo se to určitě vyřeší. Dneska fotka, zítra další krůček a ono to půjde, jen se nesmíš bát.

Taky bych fotku dala pryč anebo mu řekla, že at tedy má na svém stolu fotku tvé dcery. Stejně oboum, ne? Jseš člověk nebo ne? Měl se tě zeptat předem, než tu fotku tam dal. Já bych si to dítě, co já už byla pomalu taky alergická v životě NIKAM nedala. Musela bych se poblinkat, koukat na ní furt (nebo jenom občas).
Piš si tedy hned, co ti říkala psycholožka a dej vědět, jak to dopadlo. Jo, tu chatu...mám v dlouhodobém pronájmu, možná to blbě vyznělo, ale nabízela jsem ti ji k přespání....

Evelin, proboha, nic nevyznělo blbě, jen já ti asi zapomněla poděkovat! Já se fakt koncentruju jen na toho kluka a to ostatní nějak plyne okolo mě. Jo, taky mě napadlo šoupnout mu tam fotku mé dcery, ale já jsem prostě jiná než on, já nemám potřebu holku někam cpát a říkat světu: hele, dobrý, ne? Ale to by napadlo asi každýho, že se všem bude měřit stejně.
Marodí mi pes (operovali  mu včera oko), takže jedeme dnes večer, až manžel nafasuje kluka, s čoklem na veterinu. Počítám, že se bude kluk vztekat a vyvádět, že nechce. Bude muset. Štve mě, že si fakt vlastně pamatuju od té psycholožky tak málo, byly to útržky, chvílema jsem fakt nevěděla, kam míří. Mluvila o přerostlých dětech: o mně, když jsem tam byla já? Nebo o manželovi? Nebo o klukovi, že takový jednou bude? Asi to byl účel, hodit myšlenku do placu a starej se! Ale líbí se mi to, ten její přístup mě šokoval. Padlo i jedno sprostý slovo. Já myslela, že to bude spící panna, která bude monotónně opakovat, že děti musíme milovat a být jim dobrými matkami a macechami a ono NE! Ale že by mi to nějak pomohlo se vnitřně vzepřít, to moc ne. Jen vím, že někde po republice jsou rozesetý ženský, který vědí, o co jde, prošli si tím samým nebo podobným a že jsme na to tak nějak virtuálně spolu. Hodně to pomáhá. O víkendu snad ještě něco k té psycholožce napíšu, ale teď fakt nestíhám, mám kopu práce a do toho ježdění se psem. Mějte všichni krásný pátek...

gymnazistka napsal(a):

Štve mě, že si fakt vlastně pamatuju od té psycholožky tak málo, byly to útržky, chvílema jsem fakt nevěděla, kam míří.

Tak si ju skús nabudúce nahrať na diktafón alebo mikrofónik, a keď ti niečo nebude jansé, pýtaj sa hneď... Darmo potom doma klásť otázky počítaču...

Ozaj, a držím palce, na celý weekend... a v pondelok napíš, čo a ako prebehlo...

Gymnazistko ,

gratuluju, uhájila sis svůj prostor. Tvůj manžel to poznal a bylo to pro něj překvapení.

Víš, tvoje psycholožka se asi řídí heslem: Nejvíce si vážíme toho, co jsme si sami udělali.  Tím,l že o otm přemýšlíš a pokoušíš se na spoustu věcí přijít sama, tak je nezamítneš. DOkážeš pak vidět věci v jiném světle v souvislostech. Přemýšlej. Nejhorší jsou ta snadná řešení. Vzala jsi to z gruntu. Vytrvej a vše se v dobré obrátí.

Tak už mám to peklíčko za sebou. Nevím, čím začít. Když to shrnu, vedla jsem si dobře. Neznamená to ale, že to bylo v pohodě. Ani náhodou! Hned v pátek přišel manžel s tím, že bysme mohli jet do cukrárny. Bez ohledu na to, co nemocný pes. Tak jsem ho zklamala s tím, že ne. Neměla jsem chuť někde pořádat oslavy. Nemám co slavit.
První krize byla hned v pátek večer. Ani už nevím kvůli čemu vznikla. Ono je to skoro jedno, já byla docela natlakovaná, protože kluk je nesnesitelnej. No a manžel se najednou choval jinak: to, co jindy nejde, najednou (kvůli synkovi) šlo. Takže jsme se chytli. Naštvalo mě, a to by se nelíbilo nikomu, že na mě zvedá hlas, zatímco chlapečkovi šeptem domlouvá. Je jasný, že jsem se ohradila. Dopadlo to tak, že se naštval a ani nevyvenčil psa, i když s ním chodí každý večer (chodí pozdě večer, já se bojím se poflakovat venku). Nezbylo než se oblíct a jít se psem sama.
Kluk usnul při pohádce, tatík tu poletoval po baráku celý večer a byl jak utržený ze řetězu.
V sobotu ráno si manžel udělal snídani pro sebe a pro synáčka. Já sešla dolů o něco dýl. Hoši měli prostřeno na stole, kluk na podnosu všechno možný. Tak jsem řekla, že budu snídat taky (možná to byla drzost, nevím) a manžel mi udělal taky jídlo (holka spala, ta jedla sólo).
Protože mi bylo jasný, že tu bude husto a těsno, domluvila jsem se s dcerou, že zajdeme navečer do bazénu. Řekla jsem to manželovi a ten mi suše oznámil, že on jde s klukem do kina (na film, který kluk viděl dvakrát). Já na to, že nemůžeme dle veterináře nechat psa doma samotného (je zraněný, bere pravidelně léky). Vyloženě jsme si vjeli do vlasů, bylo to kdo z koho. Pak šli hoši na kolo a já zůstala doma. Když se vrátili, kluk řekl, že do kina nepůjdou, že zůstanou doma.
Nikdy se mi v bazénu nelíbilo tolik jako včera. Hoši byli doma.
Když jsem se vrátila, bylo jasný, že to tu zhoustlo. KLuk se na tátu utrhoval, byl hnusnej. Vzal  nůž a letěl s ním na záchod, kde se o nůž s tátou přetahoval. Fakt síla. Jo, zapomněla jsem napsat, že jsem mu v pátek řekla, že bude dodržovat naše pravidla hry s tím, že se mu budeme snažit vyjít zkraje maximálně vstříc. A že mi bude říkat teto. On to vzal. Nelíbilo se to asi moc manželovi, dokonce se mě ptal, proč mi kluk říká teto a ne křestním jménem, když mu moje dcera říká křestním. Tak jsem mu vysvětlila, že holka mu taky zkraje rok vykala a že takhle to bude lepší.
Včera večer se šli hoši koupat. V koupelně potopa, kluk kropil otce vodou, ten nadšenej. Tak jsem suše oznámila, že tatík vytře koupelnu. No, nějak to ožužlal. Kluk se vrátil z koupelny a měl slzy na krajíčku. Tatík ho pokropil teplejší vodou, než je klučík zvyklej. Takže říkal, že tátu nemá moc rád, že mámu má nejradši, že se mu tu nelíbí. Začal citově vydírat.
Večer jinak docela v pohodě.
Dnešek stál za pendrek, kluk se otrkal zas o něco víc, takže vřískal, držkoval, dělal naschvály. Tatínek za ním lítal celý dva dny s pitím. Všude se válej hrnky s čajem, šťávičkou, kakaem. A co klučina snídal? Dnes měl na podnosu pečivo se sýrem a máslem, makovou buchtu (pekl tatík), oloupaný pomeranč, štávu, čaj a kakao. Dobrý, ne? Pohrabal se a nesnědl skoro nic. Oběd - horor.
Myslím, že ty víkendy nějak přežiju (někdy hůř, někdy líp), ale ty tři neděle mě spolehlivě odbouraj. Tuším, že poradíte někam vypadnout (prachy neprachy), ale já rozjíždím jeden svůj projekt a nemůžu to prostě zaseknout a nedělat. Už proto, že potřebuju peníze a být nezávislá. Ach bože, to je úleva, když tu ten kluk není!
Mě poslouchá, zajímavý je, že jakmile je sebemenší konflikt, staví se na mou stranu, jen když může být proti tátovi! Nevím nevím, vidím to tak, že tatík se bude snažit co nejvíc se synáčkovi zavděčit a mě prdnou nervy a...
Jsem fakt hrdá na to, že jsem do toho bazénu šla. Nikdy mi ta voda tam nepřipadala tak skvělá jako v sobotu :-)
Nebudete tomu věřit ,ale já tuhle zprávu začala psát asi před deseti minutami, kdy sedli do auta a odjížděli (kluk má být doma v pět). Nemohla jsem to vydržet.
Tak nějak se mi to všechno zajídá.
Snad mě psycholožka povede dobře, docela pomohlo, že jsem u ní byla. Sice to neřeší problém jako takový, ale můj přístup k němu ano. Jedno sezení ale asi nepomůže.

Ahojky děvče docela jsi se držela, ale položím ti pár otázek, vrátím ti pár tvých vět a zamysli se nad nimi prosím......Odpověd mi psát nemusíš.   

Proč tě si tak poslouchá? Protože mu stavíš hranice a on cítí přirozenou autoritu. Myslíš, že by klukovi pomohlo držet s ním a nebo s tátou?

Prč byl táta utržený ze řetězu? Kde si ventiloval svoje napětí? I pro něj to musí být náročné....

Proč ti v bazénu bylo dobře?...Uhájila jsi si svůj čas a prostor? Bez emocí?

Emoce je problém, který ty musíš podle mě ovládnout, je to běh na dlouhou trat. I ty tři týdny dokážeš zvládnout, jen je potřeba mít každý den čas na sebe...

Pavla

Pavlo, já ten mail naflákala fakt hodně rychle, je to jako když odšpuntuješ lahev. Je docela i pro mě zajímavý číst, co jsem napsala.

Proč mě tak poslouchá: poslechne mě, ale za chvíli (za hodinu, za dvě, za tři) tozase zkouší. Myslím, že posouvá hranice, které já vytýčím. Já je vrátím zpět, on to respektuje, ale nedá mu to. Dle psycholožky to bude zkoušet pořád.

Jestli by klukovi pomohlo držet s ním nebo s tátou. Hodně těžký. Nevím. Já se na to dívám spíš tak, aby to pomohlo nám všem, té situaci tady, ale to je asi neřešitelný. PRoč bych měla pomáhat klukovi? Pokud bych mu ale měla pomoci, tak z dlouhodobého hlediska tím, že budu stát při tátovi. Z krátkodobého (dosažení jeho cíle) když budu stát na jeho straně. Jenže mě se těžko stojí na tátově straně, když vidím, že to nezvládá. Považuji to za slabost a, ruku na srdce, strategie nestrategie, víme, jaké to je, když nám chlap TOTÁLNĚ neimponuje. To je průšvih.

Táta byl utržený ze řetězu v tom slova smyslu, že to byla doslova exploze otcovské lásky, která se ovšem míjela a míjí účinkem. Mezi námi, kdyby mě otec rušil při hře a cpal mi do papuly kalíšek s vodou, taky by mě to vytáčelo.

Kde ventiloval napětí? Po jeho odjezdu. Před chvílí. Na mně. Kvůli blbosti. Zvýšil hlas, tak jsem ho usměrnila, že já mluvím v klidu (týkalo se to práce, šlo o odlišný pohled na můj projekt, resp. jeho část, nic osobního), tak jestli chce pokračovat, ať taky mluví v klidu. Prý jsem hlas zvedla jako první já. Nezvedla. Dokonce mě rozesmál. Když cítí zlost on, necítím ji já. Takhle to ve vztazích dle knih funguje. Asi ano.

I pro něj to musí být náročné: no, nechápu to. Když přijel od kluka, vrhl se na mě, dal mi pusu, pohladil a ptal se, jestli nechci jet do obchodu (miluju kytky a pořád bych něco sázela, ví, že mě to zaručeně potěší). Jela jsem ráda. Necítil smutek, že tu měl kluka a zas 14 dní nic. Mně smutno bylo. Nevím z čeho. On se fakt umí hodně dobře ovládat, nebo spíš je takový pragmatik, že řekne: a co z toho budu mít, když budu nešťastnej? Je na tom kus pravdy, ale poruč si, když je ti zle, smutno, když máš vztek!

Proč mi v bazénu bylo dobře? Protože jsem si uhájila svůj prostor. To neumím. Vždycky jsem se někomu podřizovala. Odmala. Tohle byl precedens. Měla jsem radost, že jsme si vyšli vstříc, že kluk byl rozumný. Ovšem epizoda s nožem po našem příchodu mě rozladila. Já tu ale nemůžu být furt a hájit manželův holý život, to teda ne :-(

Ano, emoce , to je můj problém. Já se vůbec divím manželovi (teď neotáčím, nejsem na jeho straně jen proto, že mě vezme autem do krámu), že ho nedeptá, že moje dítě tu zůstane, že s námi holka žije, zatímco on se musel kluka vzdát a zas ho 2 týdny neuvidí. Já bych to rozdejchávala velmi těžce. Štvalo by mě to, bylo by mi to líto a připadalo by mi to nespravedlivý. On má jiné vnímání světa. On ví, že to tak je, tak proč nad tím brečet.

S těmi třemi týdny máš možná pravdu, ale obávám se, že napětí bude kulminovat, že v součtu budu mít pro sebe toho času míň, pauza nebude tak velká, abych se z toho nezvencla. Navíc nevím, jak budu vydejchávat manželovo obskakování a rozmazlování, když vím, že je to špatně - kdyby psycholožka věděla, že klukovi meje zadek, tak omejou ji :-)) Dle ní je špatný, že z něj dělají pořád miminko, nechtějí, aby dospěl. Podle ní těhle dětí přibývá a není to dobře.

Uf, to byl tedy víkend! Nejhorší je, jak se ty sympatie a antipatie přelejvaj, jak jsme nestabilní rodina. Sranda byla, když manžel vytkl holce, že dala do mikrovlnky lžičku (kdo by tu neblbnul, když tu je randál), jí to nesedlo, tak si vzala hrnek, šla nahoru do pokoje a my všichni (já, kluk i pes jak jeden muž) jsme šli za ní. Nahoře jsme pak hráli karty (s klukem). To bylo neuvěřitelně spontánní. Kluk když může, postaví se proti otci.  Nakonec manželovi nezbylo než aby za námi přišel.

Jo, ještě něco: včera jsem se ho třikrát ptala, jaký mají dnes program. Odpověď byla nevím. Dnes přišel sám, jaký je program, tak jsem suše oznámila, že jsem se ho na to ptala včera třikrát a odpovědi jsem se nedočkala, takže dnes mám program vlastní. Nakonec jel s klukem na kolo, pak byli doma a hráli karty.

Jak říkám, zmatek v duši máme asi všichni. Krom psa, ten byl nadšenej, že je nás tu o jednoho víc :-)

Doporučuju, nechej to už dnes odležet, shrnula jsi to a budeš moci spát...děkuju za upřímnost, se kterou jsi to psala. A až půjdeš k psycholožce, vem si tyto postřehy s sebou......

Přeju ti klidných čtrnáct dnů....

Kdyby ti vyhovoval můj přístup, klidně ti napíšu svůj mail.

Papapa Pavla

Gratulujem a teším s aza teba, že to máš za sebou, že si to fajn zvládla a že máš zas ačas 14 ndí pripraviť s ana ďalšie kolo. a tie tri týždne zatiaľ nerieš, možno sa to nejako vyrieši smao, uvidíš... Keď sa problémy kopia a hrozia lavínou, je pdoľ amňa fajn klásť si krátkodobé, predbežné ciele a tie si odfajknúť: tak sme zvládli prvý víkend, no a už aj druhý, zvládli sme spoločný týždeň, atď. A keď nezvládnete, tak porozmýšľať - čo sa dialo, prečo, čo bolo inak ako zvyčajne...

Děkuju, že mě chválíte. Na povzbuzení nejsem moc zvyklá.
Tak abych se neradovala dlouho z dílčího úspěchu: před 30 minutama manžel dostal doporučený dopis. BM mu direktivně uložila, že nebude mít kluka ty tři týdny, které jsem se skřípěním zubů s ním dohodla, ale jiné tři týdny, které vyhovují jí (je učitelka, takže chce mít začátek prázdnin volný). Zeptala jsem se manžela, co s tím bude dělat.  Odpověděl otázkou: co s tím asi tak můžu dělat? Takže jí ustoupí.
Tady už snad nejde jen o toho kluka, ale o to, že on podléhá (kvůli klukovi) pořád bejvalce. Ji staví nad naše společné plány.
Jiné to nebude. Mám dvě možnosti: zvyknout si na to nebo se rozvést. To bude pořád něco, pořád bude jeho BM ten vztah rozleptávat. Aspoň že já mám se svým BM pokoj, mluvíme spolu, nikdy by mě nenapadlo se mu mstít nebo mu dělat naschvály. Jo jo, pro dobrotu na žebrotu :-(

Hm, tak to znám. Já musela vždy ustoupit a pochopit chudinku dítě i bejvalku, která to dělala naschvál! Otrkáš se, naučís, zařídíš.
Neřeš to, kdy jdes zase k psych?
Kluk možná hledá záchranu, nenávidí matku-otce zato, v čem žije, viní je z toho. Možná jenom hledá normální???? duši a možná to je trik.
Nezapomeń, NEJSI jeho sluha ani nic. NE ty jeho, ale on tebe musi akceptovat a poslouchat. A ty ho můžeš????? mit rada zato-z vlastní vůle a citů, jaky je (teoreticky) a ne proto,že ho miluje manžel. Ten je slepý.
Oddechni si, zapomeň a uvidíme, co se vyvrbí.

gymnazistka: Taky se připojuju s gratulací. Zvládla jsi víkend bezvadně, jen tak dál. Psycholožka měla pravdu, když řekla, že klukovi bys vlastně měla být vděčná. Ono už to tak je, že v životě se nám stále staví situace, které nezvládáme a které nám život dává šanci naučit se zvládat...no, napsala jsem to srozumitelně? Jako že ty sama přiznáváš, že si neumíš stát na svém, podřizuješ se...kluk je šance, jak se naučit se zdravě prosazovat....(Mám podobnou zkušenost, mě ale zadupával manžel, teď už bývalý. Ani jsem si nevšimla a za 12 let manželství jsem stála v koutě a už jsem neměla kam uhnout. A protože jsem na druhou stranu dost "vstavák", tak jsem mu za těch 12 let taky ledacos "vyvedla" proti jeho vůli....dneska  chápu, že on byla moje šance, jak se naučit se nepodřizovat, nežít život druhých, ale svůj. Tak, jak ho žít chci.) Moc ti držím palce a věřím, že to zvládneš. Tvoje psycholožka se mi zdá dobrá. I ta má se mě často ptala, proč tak moc mluvím o druhých a zapomínám na sebe. Kde jsem já?...No, já se nakonec našla, i když jsem se rozvedla (kdybych se nenašla, tak jsem vdaná asi dodnes). A ty, protože si jinak s manželem rozumíte, tak se taky najdeš a myslím, že ty se ani nerozvedeš. Zvláštní je, že to dítě se staví na tvou stranu. Myslím, že v tobě vidí autoritu. Já a moje máma chováme už léta psy a taky je cvičíme. Každý psovod musí být autorita, jakmile jí není, je to v háji. Zvíře si dovolí cokoli, ale když pak je problém (bouřka, větší pes na obzoru), tak zmatkuje a neví, co dělat. Když jseš autorita, pes se běží schovat k tobě. Ví, že problém zvládneš.....to jsem odbočila, ale myslím, že to funguje i u dětí. Když jsi autoritou, ony ti sice zkouší pobořit tebou postavené hranice, ale když neustoupíš, jsi autorita dál. A ony se běží schovávat k tobě, k tobě se obracejí se svými problémy...prostě vůdce smečky jsi pro kluka ty, ne jeho otec. (Jeho smůla. Mohl by s tím něco dělat, kdyby ovšem chtěl. To, že manžel stále podléhá BM, to je tedy síla. To bych snad se i rozvedla....kdyby to tedy bylo nějak masivní...)  Držím ti moc palce, jsi chytrá hlavinka, rychle se učíš, snadno se budeš orientovat v tom, co ti poradí psycholožka. A já ti přeju ještě hodně výdrže, abys uměla realizovat to, co pro tebe bude nejlepší. A to, že jsi dobrá máma, to má stopro pravdu. Tak pa :)

Jdu tam 28. 6. a říkám si, kde se stala chyba, co jsem přehlídla, že jsem na tom teď takhle. Rozejít se s chlapem, že má rád dítě? Jenže dítě roste, mění se, už se v tom orientuje, už to není ten sladký chlapeček. Tam jsem chápala, že ho otec obskakuje. Sedím tu, v hlavě prázdno. Jak jsem si mohla myslet, že mi ten dobrý pocit z prvního víkendu vydrží? Dalo se to čekat, že BM do nás bude šít ze všech stran! Divím se, že ještě nezažádala o zvýšení alošů. Ani vám raději nebudu psát, kolik jí manžel platí (a to je teď o 2 tisíce míń, než kolik to bylo donedávna - v posledních dvou letech měl manžel směšně nízký příjem, proto mu aloše nakonec po dlouhých tahanicích snížili) alimenty. Kdyby loni neměl lepší prachy, a kdybych já neprodala byt, tak bysme si tenhle starší domek nemohli nikdy dovolit. On, když ona od něj odešla, byl tak velkorysý, že se dobrovolně zavázal platit jí fakt vysokou částku. Byla tehdy na mateřské. Myslím, že to bude pořád něco, že vlastně ten kluk mezi námi je, i když tu prostě není.

Sakra, Evo, to mi nedělej, sedím tu a brečím. Něco ve mně povolilo. Jo, to je přesně ono, sedím u počítače a někdo na druhém konci republiky sedí u kompu, čte, co napíšu, a do puntíku mi rozumí. To je asi to, co mi doma chybí. V tomhle se prostě s manželem neshodneme...
Manžel klukovi o víkendu vysvětloval římské číslice (hráli karty). Čekala bych, že mu třeba vysvětlí, jak je to s mámou a s tátou (bez osočování BM), a vůbec, jak to všechno je. Kluk si se mnou na balkoně chvíli povídal, byl docela rozumný, vykládal mi i o svých snech. Já poslouchala, protože se v tom vždycky snažím najít nějaké zrnko, něco, co má význam. Tátovi se asi tyhle věci neříkají. Ale stejně bych řekla, že mezi nimi je ten vztah "povrchní". Táta ho materiálně zajistí, ale nepouští se s ním do osobních debat. Já vím, je to nepříjemné, i já musela své dceři leccos vysvětlit, taky jsem jí jednou musela říct: rozvádíme se, ale máme tě oba moc a moc rádi...
Kluk má svoji duši. A nejenom žízeň, jak si manžel myslí.
To jsou ti chlapi takoví všichni nebo jen ten můj?
O tom zadupávání, Evo, vím svý. Odmala. Jsem hodně nejistá. Věřte ale tomu, že i když vás fyzicky neznám, pomáháte mi tak, že bych nikdy nevěřila, že je to vůbec možné!
Jdu přemýšlet o tom svém úkolu. Jen nevím, jestli všichni máme úkoly nebo jsou šťastlivci, co už mají "vyřešeno"a jen si tak na tom světě užívají :-)

Gymnazistka: Kušuj ;) a nebul. .... S tím vysvětlováním máš pravdu. I dětem se musí vysvětlovat, a to i nepříjemné věci. Tvůj muž mi připomíná mého, který se mě s děsem v očích po rozvodu ptal, jestli to synovi (12 let) "nějak" řeknu, že prý on se s ním o tom nebaví...Asi za měsíc mi volal a jestli prý jsem to o tom rozvodu řekla. Protože prý byli u jeho mámy a ona řekla "rozvedeni" a můj inteligentní BM do ní pod stolem kopal, aby zmlkla, načež ona rychle pochopila a zmlkla...a snad si prý kluk ničeho nevšiml....ach jo, nevím, kdo je větší pitomec -jestli otec nebo babička. Jistojistě si kluk všiml a teď je bude mít za blby oba dva. Já taky mluvím na rovinu, tak nějak jako ty - ano, rozvádíme se, nemůžeme spolu být, ty za to nemůžeš, máme  tě oba moc rádi, vznikl jsi z velké lásky...bolelo mě to šíleně, ale jak by to bolelo to dítě, kdybych neřekla nic?....Tak vidíš, že takových nemluvných chlapů je víc. Prý to mají ještě z pravěku, kdy společně při chytání mamutů museli mlčet, aby jim kořist nepláchla. Tak mlčí dodnes. Ženy zase hlídaly tlupu, stmelovaly kolektiv, proto musely mluvit...a mluví dodnes. Ale mluvení se dá naučit, i když je člověk muž.....Mně se ti zdá, že ty pro toho "spratka" (v dobrým) začínáš být něco jako světýlko v jeho životě. Konečně někdo, kdo ho poslouchá, on se ti svěřuje....prostě jsi vůdce smečky, alfa samice...a on to poznal. Hlavně při tom "šéfování" nezapomínej na sebe. Myslím, že to zvládneš. Oni ti psychologové k něčemu jsou. Neřeknou nám, co dělat a jak. Jen tak se nenápadně zeptají " A kde jsi ty? A co cítíš ty? A jak bys to chtěla ty? A co ti brání to uskutečnit? A co se ti kdysi v dětství přihodilo? A proč myslíš, že se máš podřizovat? Co myslíš, že se stane, když neustoupíš?..." atd. Odpovědi jsou mnohdy hodně bolavé a jestli jsi neměla třeba až tak růžové dětství, tak ti přeju dost síly, ať ty odpovědi umíš v sobě najít, přiznat si je, případně pochopit ty, kteří ti způsobili bolest a nasměrovali tě tak, aby ses  podřizovala a abys jim to uměla odpustit. Je to trnitá cesta a trvá dlouho, ale mně se vyplatila. (Ve zkratce můj příběh - otčím alkoholik, mladší bratr, kterého jsem chtěla chránit, násilí, hádky...a z toho vznikalo nevelké sebevědomí, ani jsem o něm netušila, dál pak snaha vyjít každému vstříc, taky špatný vzor muže pro život - můj BM mi byl dost dobrý, protože mě nebil, pohladil mě, uměl říct "Mám tě rád"...neviděla jsem , že je nespolehlivý, sobecký....strach, že se rozvedeme, touha, aby mě někdo miloval, touha, aby mě někdo ocenil....pochopitelně - tohle všechno mi otčím dát nedokázal....v hledání tohohle jsem byla ochotná se podřídit až za hrob, a ani jsem si to neuvědomovala. Vždycky jsem manžela omluvila....zas a znovu...neznala jsem svou cenu....no, teď už je to mnohem lepší, myslím si. A jsem ráda, že jsem tenkrát šla k psycholožce.)

Jo a úkoly? No každý má ten svůj úkol. Někdo se ho zhostí se ctí, někdo jen naříká...a život mu přihraje do cesty zase něco podobného....dokud to nevyřeší. Dokud se jednou nezastaví a neřekne si - Sakra, zase něco takovýho. Co já pořád dělám blbě, že to pořád takhle mám?....a může začít řešit. Složitě, bolavě, s opuchlýma očima od pláče, s pocitem, že se mi srdce rozskočí, se řvaním na celý les, s pastelkama a kresbama osob, které mi ublížily, se vztekáním dítěte....a nakonec s pochopením, s odpuštěním, s vyrovnáním se....a najednou přichází jiný Život.....ale jak komu, to je fakt.

Držíš se dobře, tak jen se nedej. Čauky ;)

Ahoj Gymnazistko, taky si myslim, jako ostatni, ze jsi to zvladla na vybornou. Bohuzel zase pridam trochu toho meho pesimismu ohledne vyhledu do budoucna, dle mych zkusenosti (doufaje, ze v tvem pripade to bude jinak). To, nad cim se zamyslis v poslednim prispevku - rozmazlujici otec, utirajici prdku, pecujici o zaludek a pocit zizne, kupujici kdejakou "kravovinu", jen aby synek byl stastny a na druhou stranu nezajimajici se o spravnou vychovu, prospech, osvetu apod., to je bohuzel docela typicky model rozvedeneho otce. Opici laska z nej cisi na 100 honu a vubec si neuvedomuje, co mu diky tomu z ditete vyroste. Co ti mam povidat, v pripade meho manzela to same a nikdy mu neprislo divne, ze dite dvou rodicu ovencenych tituly propada ve skole, byt bylo prokazano ze zadnou dislexii nebo jinou poruchou netrpi. "Ja si ho chci uzit a ne se s nim cely vikend ucit!!!" Oblibena veta. No a co dal, ucnak s odrenyma usima a pak pracak? Asi jo, a bude to diteti vadit, kdyz se otec postara? Nejspise ho bude zivit a podporovat do konce svych dnu, nicmene stale rika, ze kluk se muze zmenit. To muze, muze dospet sam od sebe, ale kde vezme chybejici vzdelani, to jaksi nikdo neresi. Podotykam,  ze jsem se to silne snazila prvnich par let zmenit, to byl syn jeste roztomily klucina a ja porad myslela, ze se da na nem zapracovat (tez jsem pro nej byla vetsi autorita nez rodice). Ale pokud ty se snazis a neustale ti nekdo hazi klacky pod nohy, drive ci pozdeji to vzdas. Ja jsem se za svoji snahu dockala jenom narceni ze detem nerozumim a protoze jsem sama desna karieristka, tak chci po diteti nemozne (aby se alespon trochu ucil). Kdyz povyrostl, prislo mi az smesne, ze JA jsem musela manzelovi rikat, ze by mel syna poucit o intimnim zivote, ze uz je mu 14 a kdo jiny nez otec!! Strasne se divil a pry ze je jeste dite a nic neresil, to same ohledne hygieny, koureni, drog atd. Takze synek se jaksi nepovedl, jak po strance intelektu tak povahy, problemy s pubertou jen narostly a rozhodne s plnoletosti za par let neskonci a ja nevim jak to budu dal resit. Snad se ti podari najit nejake reseni, aby tvoje snaha nebyl jen boj s vetrnymi mlyny. Ale pokud tvuj manzel je takovy a vubec nechape co je to vychova, bude to moc tezke. A k tomu vycurana ex, to je taky velky problem.

Gymnazistko - to je vlastně hodně pozitivní zpráva, že s tebou kluk mluví "o všem". Konečně možná našel to, co mu chybělo. Táta mu dá první poslední (máma asi taky), takže on je má za takový kasičky křížený s osobní posluhou, který ovšem moc neposlouchají, co on vlastně chce, co si přeje. Možná.... možná....  opravdu jen možná, ale třeba jsi první, komu může říct co si přeje, co ny chtěl - a ty ho POSLOUCHÁŠ a opravdu VNÍMÁŠ, ne, že bys jen kývala hlavou a myslela si něco o malých dětech. Jo, je to dáreček, jde ti na nervy a zasahuje do života, ale dělá to na mě dojem, že ty jsi momentálně jediná, kdo by mohl kluka trochu "přivychovat", třeba i tím, že mu konečně někdo nastaví pravidla a meze, které se nepřekračují. On tohle zřejmě dosud nepoznal, ale potřebuje to ( i když to vlastně neví, jen cítí). Držím všechny palečky a VYDRŽ, kočko.

ahoj, gymnazistko, čo nového? Alebo treba dúfať, že "žiadna správa, dobrá správa"?

Ahoj Selimo, rozhodně to není ok, dochází k lehkým posunům, řekla bych, že se v tom už mnohem líp orientuju. Jsem teď hodně časově zaneprázdněná, blíží se konec školního roku, taky si sumíruju, co napíšu, protože vás zas nechci zahltit chaotickým popisem situace. Dobré to není, plácáme se v tom všichni, mé prognózy, že s tím manžel nehodlá nic dělat, se potvrdily. Snad vyšetřím dnes večer, případně zítra, trošku víc času a zkusím to stručně vylíčit.
Dík a všem pěkný večer!

Dnes, kdy už mám trochu větší odstup od problému, je mi jasný, že největší problém bude s manželem. Kluk se choval v pátek, kdy přišel, opět agresivně, myslím, že mu dělá potíže přechod z jednoho prostředí do druhého. V pátek večer měl nějakou akci od školy, kam (kvůli matce) musel, takže u nás nespal. Když ho manžel v sobotu ráno ze školy přivezl, nechoval se tak arogantně jako když k nám přijíždí rovnou od maminky. Takže to je postřeh číslo 1.
Postřeh číslo 2: manžel problém nevidí nebo ho nechce řešit. Byla jsem v knihovně, půjčila jsem knihu Dítě potřebuje hranice. Nabídla jsem mu ji. Choval se podrážděně. Dala jsem mu ji do šuplíku u stolu se slovy, že je zajímavá a že by mu mohla pomoci. Položil, no, spíš ji odhodil vedle do křesla se slovy, že v šuplíku nemá místo. Na moji argumentaci, že je fakt zajímavá, řekl: hm, takových zajímavých knih je...
A bylo vymalováno.
Vyhýbá se problému, nechce si pokřivit svůj obraz o synkovi, který je v jeho očích dokonalý.
O psycholožce jsem mu neřekla. Nemá to cenu, když vidím, jak reaguje na knihu!
Víkend nebyl tak nejhorší. Možná jsem si na manželovo poskakování okolo rozcapeného synka zvykla.  V pátek manžel nakoupil asi sedm, ne-li osm různých corn flakes, aby měl kluk z čeho vybírat. K snídani tři misky s tím a oním, tři hrnky na výběr s pitím, prostě nechápu! Krmí ho...
Kluk se ke mně choval slušně, mluvili jsme spolu, hráli karty, ani nebyl moc zpupný. Takže jsem došla tenhle víkend k závěru, že mě skoro víc vytáčí manžel, když se chová takhle nemožně. Není to dobré.
Jinak kluk měl samozřejmě výkyvy v chování, pořád je nutný ho mít na očích a něčím zabavit, jinak hýká, nudí se. To už asi lepší nebude.
Myslím, že to bude běh na dlouhou trať s nejistým výsledkem. Ale aspoň si to už umím přiznat.

Všimla jsem si, že děti si většinou dovolí jen to co jim dovolí rodiče....Takže  myslím si že děti za to nemohou spíše rodičové...

Já osobně si myslím, že když dětem během víkendu dopřeje maximální "opičí" lásku, udělá co jim na očích vidí....tím nezíská jejich lásku...tato láska tam buď je nebo není....a nepomůže nic....

Přemýšlím o tom, jak vlastně vypadá "správná" rodičovská láska. Dokonce jsem se přistihla, že mám výčitky svědomí, jestli jsem správná máma. Já své dítě takhle neobskakovala ani jsem neobtěžovala své okolí tím, že bych poukazovala na jeho genialitu :-(

gymnazistka napsal(a):

Přemýšlím o tom, jak vlastně vypadá "správná" rodičovská láska. Dokonce jsem se přistihla, že mám výčitky svědomí, jestli jsem správná máma. Já své dítě takhle neobskakovala ani jsem neobtěžovala své okolí tím, že bych poukazovala na jeho genialitu :-(

No, asi budeš lepší máma, než on otec. Nebo tvoje dítě, ač neobskakované a negeniální :), je podle tvého líčení normální vychovaná holka bez větších problémů (puberta není problé, puberta pomine :)) Ovšem pokud chceš někoho spolehlivě namíchnout, je "moje geniální dítě" jedna z nejlepších možností :D.

gymnazistka: Ahojky. Takže problém je v manželovi....se dalo vlastně čekat, viď?.Já myslím, že ta psycholožka ti bude nápomocná, aby sis zjistila, jestli tohle u manžela můžeš a chceš tolerovat, nebo ...prostě nemůžeš a nechceš. Jak je vidět, tak kluk se k tobě opravdu chová normálněji....ví, že ty mu ty hranice nastavíš.....takže hodně štěstí s manželem. Jo a na pobídky typu "Přečti si knihu" bacha - to je jako když ho kárá maminka...jenže jak to s nima udělat, aby tenhle pocit neměli, to nevím. Můj BM byl totéž. Můj současný partner je jiný, ten klidně řekne, že si to přečte, že se aspoň něco doví...a taky si to přečte...normálně, nebere to, že mu něco nařizuju....

evo, s tou knihou je mi to jasný, že to je jako když slon dupne do porcelánu, ale někde ji ledabyle pohodit, to je ještě horší. Je to prostě tak, že já se tím, že v tom vidím problém (společně s psycholožkou) netajím, a to řešení hledám. Ona sama mi poradila, ať si koupím knihu Malý tyran nebo něco podobného a dám ji na polici vedle manželovy knihy Porozvodové jedy. Jenže on by si jí tam nevšiml, je to chlap, že jo :-)
Knihu už nečte, zná ji možná skoro nazpaměť. Už mu tu svou vnucovat nebudu, já se pokusím si ty hranice vymezit. Nenásilně. Je zajímavý, že kluk mne poslechne. Ovšem manželovi se to moc líbit nebude. A nerada bych se s ním přetahovala o moc, protože, jak se ukázalo, máme, pokud jde o výchovu jeho syna (či spíše o toleranci jeho chování) docela odlišné postoje.

gymnazistka: Pozor! Muž hledá řešení SÁM, mlčky hledíc do ohně /tedy to bylo v pravěku, dnes hledí mlčky do televize/. Zásadně problém nerozebírá s jinými samci, natož pak s nějakou samicí, která se cítí být odbornicí na problémy...pche :) ...tak to byla trocha nadsázky, ale v podstatě to tak je. Chlap neřeší problém tak, že by s někým mluvil...všimni si...chlapi mlčí, tak jako mlčeli, když lovili mamuta. (Což je logický, kdyby žvanili jako ženský, tak kořist veme roha.)

Eva36 napsal(a):

gymnazistka: Pozor! Muž hledá řešení SÁM, mlčky hledíc do ohně /tedy to bylo v pravěku, dnes hledí mlčky do televize/. Zásadně problém nerozebírá s jinými samci, natož pak s nějakou samicí, která se cítí být odbornicí na problémy...pche :) ...tak to byla trocha nadsázky, ale v podstatě to tak je. Chlap neřeší problém tak, že by s někým mluvil...všimni si...chlapi mlčí, tak jako mlčeli, když lovili mamuta. (Což je logický, kdyby žvanili jako ženský, tak kořist veme roha.)

Tohle jsem si taky dlouho myslela:) - až do doby, kdy jsem zjistila, že muž mlčky hledíc kamkoli nehledá řešení, ale prostě jen tupě zírá, předstíraje usilovnou mozkovou aktivitu, aby nebyl rušen:)

helena :D ....vono to tak nejni? :D

Gymnazistka, tak u mojej kolegyne, ktorá sa zrazu, prakticky zo dňa na deň, stala "matkou" 14-ročnej dievčiny, to zatiaľ prebieha podobne. Ona sa bála toho, ako sa zžijú s jej 12-ročným synom(v minulosti si robili naschvály, ale iniciatíva vychádzala z dievčiny), a hľa: deti si krásne porozumeli, vytvorili dokonca akúsi koalíciu proti dospelým. Syn teraz odišiel na prázdniny k starým rodičom, takze kolegyňa ostala sama s partnerom a s jeho dcérou - a ukázalo sa, že najväčším problémom pre ňu, okrem zvykania si na nového človeka v domácnosti, je jednak správanie partnera(pštrosie strkanie hlavy do piesku pred problémami) a jednak fakt, že hoci ona rada plánuje a má všetko premyslené(Panna, holt), život jej vždy nachystá nejaké prekvapenie, a nie vždy príjemné :-(( A keď sa ukazuje, že dievčina nebude snáď až taký problém, ako sa zdalo(ono sa to v plnej kráse ukáže cez školský rok, lebo jedným z dôvodov, prečo ju jej "squellá" mamička vyhodila z domu, bol mizerný prospech), zrazu sa vynorili dva ďalšie problémy, vo svetle ktorých sa nebohá tínejdžerka už nezdá taký hrozný problém... Kolegyňu ľutujem, ale úprimne presvedčená som jej povedala, že toto celé je nejaká skúška, a keď ňou prejde a aspoň ako-tak ju zvládne, tak bude aspoň na čas pokoj. Potom s azrejme vynoria nejake iné problémy.... Mimochodom, kolegynin partner sa cíti hnaný do akcie, a pod tlakom vyvádza také psie kusy(v dobrej viere, smaozrejme), že moja kolegyňa sníva o tom, že by len sedel a mlčky hľadel kamkoľvek(mám pocit, že teraz by už prijala aj to, aby tíško hľadel na nejakú krásku).

Prekopová Malý tyran, Matějček Po dobrém nebo po zlém, Matějček Co kdy a jak ve výchově dítěte. Chytla bych se rady psycholožky, přelouskala bych ty knihy, volně ložila v knihovně. Třeba (je to malá šance, ale je) je tajně přelouská a dojde mu to. Všechny seženeš v knihkupectví, stojí kolem 150 kaček. Zainvestuj. Třeba je mu trapně, že ty řešíš jeho problém. Třeba ....Zkus to, za to nic nedáš a a spon se ty poučíš. Držím palečky. Jsi statečná.

Eva36 napsal(a):

helena :D ....vono to tak nejni? :D

Evi - jasně, že je :) (I když výjimky možná existujou). Ale musíš si na to přijít sama, protože všechny prameny uvádějí přesně to o tom "řešení problémů" :D takže oni si to rádi vzali za svý :) a pak nechápou, jak ženská může cokoli řešit "mimochodem" mezi vařením, zaměstnáním a utíráním pr......:D

Ahoj, Gymnaziskto, čo nového???

Selima napsal(a):

Ahoj, Gymnaziskto, čo nového???

Taky se mi zdá, že jsi se nějak dlouho neozvala. Určitě už máte za sebou další společný víkend.
Moc na tebe myslím, jak se to vyvíjí. Mě čeká 3 týdenní pobyt manželova syna v srpnu a už teď mi začínají deprese. Nastěstí budu zastupovat dovolenkující se kolegy, takže budu v práci od nevidim do nevidim. To je jediné období, kdy budu pracovat s obrovským nasazením a vskutku ráda :P.

Ahoj všem, omlouvám se, ale mám za sebou celkově docela hektické období. Kluka jsme tu měli na týden od 1. července. Ačkoli jsme ho chtěli od 16. 7.. BM direktivně určila, že si manžel má vzít kluka první týden v červenci a další dva v srpnu a basta. Asi si umíte představit, jak těžko jsem to skousla. Byl to hodně těžký týden. Pro všechny. Kluk míval chvílemi záchvaty, kdy byl nezvladatelný. Většinou to do něj vjíždělo navečer. Tatínek ho nechutně rozmazloval. Vstával ráno o půl hodiny dřív, aby mu naservíroval do čtyř hrnků a na tři talířky všechno možné. Naštěstí se mi podařilo vymanévrovat to tak, že jsme si s dcerou utrhly i čas pro sebe. Musím říct, že manžel mi dost ustupoval, udělal, co jsem potřebovala nebo řekla, to jo, vezl nás s holkou k doktorovi (nic vážného, jen viróza), snažil se, ale rozdíly tam prostě byly.
Na druhou stranu musím uznat, že během toho týdne manžel dělal věci, které dělá obvykle a které jsou nutné (venčení psa, zařizování věcí na úřadech). Je to tím, že jsme nepočítali s tím, že ho tu budeme mít zrovna v tuhle dobu a měli jsme pár věcí (tím nemyslím venčení) domluvených a nešlo je vynechat.
Rána a večery byly nejhorší, připadaly jsme si tu odstrčené. Manžel hopkal okolo kluka, je měkký, ještě v jedenáct večer tu bylo halali, kluk nechtěl spát, komandoval, manžel ho obskakoval a já to jízlivě komentovala. No, musím uznat, že jsem se moc nepodílela na tom, abych tu vytvořila láskyplné a dojemné prostředí. Prostě to tak necítím a nehodlám se s manželem předhánět, kdo dá hošíkovi víc lásky. Ode mě by to byla jen hra a manipulace a to já nedělám.
Nebylo to tak zlé, jak jsem čekala. Kluk sice zlobil a komandoval a dělal u jídla tyátr, mnohem horší však bylo pozorovat manžela, jak si řídí na ráno budík, aby byl za vzorného otce. Nevím, v tom čančání talířků a hrníčků to snad není, proboha. Nebo je? Pak jsem teda mizerná matka.
V každém případě netvoříme rodinu, jen dvě dvojice. Docela smutné.
Radko, deprese znám, vím, jak to vypadá, jak se člověku nechce nic, protože ví, že MUSÍ, aniž by chtěl. Budu na tebe taky myslet. My ho tu budeme mít od  20. 8.. Když bude nejhůř, klidně napiš, budu na příjmu. Kdybys chtěla, dám ti svůj mail a můžem to nějak na dálku a přitom společně zvládnout v rámci možností - a snad i vydejchat.
Přeji všem krásné léto, fungující rodiny a nadhled.

gymnazistka: Ahoj, zrovna jsem z tvého psaní dostala dojem, že jsi to zvládla a to dokonce na jedničku! ;) Myslím, že děláš dobře, že se chováš přirozeně. Nic jiného bych já taky nedělala (a taky nedokázala). Přístup manžela se asi nezmění, nezbývá nejspíš než se s tím smířit (ostatně každý má nějaké chyby a je vždycky jen na nás, které budeme tolerovat a které už ne). Přeju ti pevný nervy. BM tvého muže si bude vyřizovat účty patrně ještě dlouho (přijde mi jako nedospělá nezralá osobnost, těžko něco dělat)...Držím Tobě i dceři palce a Tvému muži bych přičarovala víc rozumu, kdybych to uměla....jó, kdyby ty chlapi se občas nebáli zajít k tomu psychologovi a otevřít si tam ty starý bolístky, pobrečeli si nad nima, rozpitvali to, pochopili a dokázali se změnit...vsadím boty, že Tvůj muž to má z toho svýho ne zrovna vynikajícího vztahu se svým tátou.....

Evo, dík. Já mám sama ze sebe rozpačitý dojem. Probíhá tu skrytý, někdy dokonce otevřený boj. O co? O lásku, o pravdu, o to mít nad druhým navrch? Ani v nejmenším to není přirozené. Je to zápas kdo s koho. Dokonce to došlo tak daleko, že manžel chtěl jít s klukem někam na výstavu a já jen tak prohodila: fajn (myslela jsem to upřímně), my zůstaneme s holkou doma, máme jiný program - načež kluk okamžitě začal pištět, že chce být s námi, že chce dělat to samé - asi si umíš představit, jak byl manžel nadšený, tak krásně si naplánoval výstavu a já mu vážně nechtíc, nebyl to záměr, zpřeházím plány! :-)
Nemám z toho dobrý pocit, ani když se mi podařilo jet si do značné míry svou a nepodřizovat se.  Nemluvě o tom, že chlap, který se od sedmi ráno motá v kuchyni, nevidí, neslyší, plní talířky a hrnečky pro synka a na ostatní kašle, to není dvakrát imponující. Neříkám, aby chystal pohoštění i mě a holce, to asi není nutné a to by musel vstávat v pět ráno, aby to stihl, ale je to okaté, do očí bijící a popravdě řečeno mne to mrzí, bolí mě to. Prostě v tu chvíli je jasné, že tu jsme MY (já a holka) a ONI (manžel s klukem), ale v žádném případě netvoříme jeden tým (rodinu).

"Prostě v tu chvíli je jasné, že tu jsme MY (já a holka) a ONI (manžel s klukem), ale v žádném případě netvoříme jeden tým (rodinu)."

Ahoj, mám podobné "trápení" jako Ty, Gymnazistko.
Žiju s přítelem čtyři roky, mám dvě děti 10 a 13 let, on dva kluky 6 a 9 let. Máme kluky na víkend každých 14 dní, někdy častěji, v létě dost často- vždy se to řídí rozhodnutím jejich matky, které můj přítel neoponuje(prý by mu je pak nedávala-typické, že).
Takže bývalá manželka rozhoduje o časovém hramonogramu šesti lidí, mně už pomalu dochází trpělivost. Nejde o to, že by mi vadily čtyři děti v bytě 3+1, to se zvládnout dá. Problém je v averzi toho nejmladšího "člena" naší rodiny. Programově mě nenávidí. Jezdí k nám už skoro tři roky a je to čím dál horší. Vymýšlíme výlety, jezdíme na dovolené pod stan, do chaty(zkrátka tam, kde je to pro malé děti ideální), při vyslovení jakéhokoli přání se můžeme všichni přetrhnout, aby Matýsek byl spokojený. On nás pak odmění buď negativistickým chováním(na vše odpovídá: NE, NECHCI, nebo jen tak svraští obočí, zkrátka NIC pro něj není dost dobré, když se ON rozhodne, že na nás bude vrčet nebo totálně ignorovat, tak se ho někdo z nás snaží "rozveselit". Rozdává úsměvy opravdu poskrovnu. Nejvíc mu vadím já. Vaříme oběd či večeři podle toho, co JEMU chutná, dělá se to, co ON chce, zkrátka všichni se mu přizpůsobujeme, protože on je takový malinkatý, hubeňoučký, slaboučký, zkrátka benjamínek....podle mě je dost zlý,ale to si nedovolím svému příteli říct, protože se v něm zkrátka vidí. A to je jádro pudla. Většinu dní žije přítel se mnou a mými dětmi, kritizuje je (hlavně pohledem) za cokoli, neustále dává najevo, jak jsou nemožní( a že někdy vážně jsou, asi jako každé jiné, zdravé dítě v pubertě), pak přijedou jeho ZLATÍČKA a mě ten obrovský rozdíl v chování k nim a k mým dětem strašně bolí. Já se přetvařovat neumím a tak nedělám rozdíly, když někdo něco provede, nese důsledky, ať je to moje dítě nebo přítelovo. Ještě bych měla dodat, že jsem "cizí" děti naučila jíst příborem(ano, čtete dobře, maminka jim jídlo mixovala, bylo jim v té době 4 a 7 let), mýt si ruce po použití WC, čistit si zuby(dodnes si je čistí jen u nás), poděkovat za naservírované jídlo až pod nos atd. Dodnes snězení malé porce oběda jim trvá hodinu až hodïnu a půl!!! Kolikrát mám nutkání jim zkrátka to jídlo sebrat, když třeba deset minut koukají z okna a pak naberou minisousto, nechají otevřenou pusu a žvýkají jedno sousto dalších deset minut....je to někdy o nervy. Je toho víc, co mě trápí,ale to jsou věci, které se nějak překousnout dají. Ze začátku jsem se snažila chápat, že si děti musí zvyknout na novou partnerku jejich taťky, ale po třech letech, kdy je máme cca 30 víkendů ročně už si nemyslím, že se něco změní.
Došlo to tak daleko, že o těch víkendech, kdy jsou u nás všechny děti, nejsme schopni normálně komunikovat my dva dospělí mezi sebou. Pokud na cokoli(jemně) upozorním, tatínek se urazí, nebo je jízlivý a ironický a já už nemám sílu cokoli řešit. Řekl mi, že on nic nezmění, že je má jen tři dny za dva týdny a tudíž je nevychovává,ale užívá si jich. Jak k tomu přijdou moje děti, které jsou naučené dodržovat nějaký zaběhnutý řád? Mám se dívat, jak všichni skáčeme kolem toho malýho vzteklýho prcka, vaříme, myjeme nádobí, utíráme, vynášíme koše, uklízíme, luxujeme a on se nám směje za zády, jak na nás vyzrál? Že skáčeme jako blbečci kolem 16kg vážícího GURU?
No, nevím,jak to bude dál, tatínek se nezmění, malej asi taky ne a já už nemám sílu. Dostávám se do depresí už cca tři dny před jejich příjezdem.
Přeju všem krásný den:-)

"Řekl mi, že on nic nezmění, že je má jen tři dny za dva týdny a tudíž je nevychovává,ale užívá si jich."

To asi tatínek časem spláče nad vejdělkem... Dítě by měli vychovávat OBA rodiče, bez ohledu na to, jestli jsou s nimi furtumfurt nebo jednou za dva týdny. Pokud si dětičky zvyknou na to, že táta všechno dovolí, všechno dá a můžou si dovolit co chtějí, bude to jen a jen horší. Až tomu jeho chrastítku bude o deset let a čtyřicet kilo víc, bude mít jiné potřeby a BĚDA, pokud mu je tatínek ZASE nesplní. A nejhorší je, že s tímhle náhledem na život bude harant předpokládat, že je něco víc a VŠICHNI ! by mu měli číst přání z očí a plnit je bez prodlení. Potěš tě Pánbůh, děvče a tatínka ještě víc.
Asi jsem tě nepotěšila, ale těžo si namlouvat, že při téhle "výchově" ze synka vyroste Malý lord.

Ano, tohle se snažím tatínkovi vysvětlit, ale nechce si to zřejmě připustit, nebo co. Neumím si představit, jak s náma bude cvičit tenhle malý zloduch, až mu bude 13 let, třeba jako mýmu pubertánímu synkovi- kritiku totiž na syna i dceru slýchávám denně xkrát. Je mi ale jasné, že  tohle nevydržím snášet delší dobu a zřejmě to bude konec našeho vztahu.
Pokud totiž synek zjistil, že se mu chce taťka za každou cenu zavděčit, tak bude nároky zvyšovat(jakékoli) a "za odměnu" třeba bude chtít synek přijet na víkend. Tohle už zažíváme teď, někdy po víkendu, kdy jsem mu něco já vytkla(prckovi), nechtěl příště přijet a taky nepřijel!!! A tatínek se tudíž rozjel do 30km vzdáleného města jen kvůli pár minutám, kdy mu synek věnoval svůj pohled, starší syn jel bez problémů, je přizpůsobivý a chápe, že doma se musí dodržovat nějaká pravidla.

Bože můj, Věro, to je pomalu jak psané přes kopírák! Jen s tím rozdílem, že se lišíme v počtu dětí.
Ano, i u nás atmosféra houstne, i u nás je to občas nedýchatelné. Ano, i já se bojím toho, co bude kluk vyvádět, až mu bude o pět, šest víc. Nejhorší na tom je, že matka ho pumpuje proti nám čím dál víc. Nemá cenu zacházet do detailů, ale je to neuvěřitelný, jak je člověk proti některým věcem bezmocný!
Ano, i náš hošík tatínka vydírá, což jsem ostatně psala, takže když se mu nevyhoví, tak zrudne a vypískne, že už k nám nepřijde! No a je jasné, jak to dopadne!
Já už dnes nevidím problém v tom, že ten kluk tu fyzicky je. Problém se přesunul do jiné roviny, svádím s ním vlastně boj o to, jestli tatínek poslechne jeho nebo budeme fungovat jako celek s tím, že i já (potažmo dcera) máme k tomu či onomu co říct.
Musím teda uznat, že ten týden nebyl tak špatný v tom, že mně by nevyhověl. Bylo zapotřebí zařídit to či ono a manžel jel (šel) a udělal to. Vím, jak se bojí o zdraví svého syna (protože kdyby tu omarodil, byla by to voda na mlejn BM), a přesto nás vezl s dcerou na pohotovost... Pro někoho je to samozřejmost, ale já vím, že pro něj to nebylo tak jednoduché, má z BM vítr. Přesto to udělal automaticky, žádný náznak nechuti.
No jo, ale co je to platné, když se nechá vydírat klukem? Taky si neumím představit, co z toho vykvete za pár let. Moje holka je znechucená už teď, já si pohrávám s myšlenkou to tu zabalit a jít, kluk se chechtá a referuje doma, jak to tu rozesírá. Ne že by byl tak chytrý, ale spoustě věcem už rozumí, pochytá lecjakou narážku a pokud ji doma vyklopí, tak se v tom maminka zaručeně dobře zorientuje. Ona nemůže prostě přenést přes srdce, že manžel nezůstal jako kůl v plotě (ona ano), že se oženil, že jsme si koupili starší domek (polovinu dvojdomu, žádná hacienda se zahradou a bazénem, ale i tak, že jo), byť jsme se zadlužili. No tak proč to tady u nás doma trochu nerozes..t, že?
Blbý je, že já se nechám rychle unýst. Že mě to vyvádí z rovnováhy. Že nedokážu mávnout nad vším rukou, užívat si baráku, holky a manžela ždímat a kašlat na to, co dělá a jak to dělá.
Takže chyba je vlastně na mé straně. Kdybych byla jiná, tak si řeknu, že mám fajn chlapa, no a kluka bych brala jako obtížnej hmyt :-(
No jo, ale zkuste dělat mrtvýho brouka u oběda, když kluk vytřeští oči a rozeřve se po prvním soustu, že je mu zle a nikdy nic takovýho nejedl (filé s bramborem nebo rajská, pro ilustraci) a manžel okamžitě začne porcovat meloun na kostky, aby chlapeček nebyl dehydrovaný. Sakra, chápala jsem to, když klukovi byly 4 roky a chodili jsme na výlety, ale v sedmi letech???

Oprava: obtížnej hmyz...

Gymnazistko,
pod některé Tvoje věty a zážitky bych se mohla klidně podepsat!!!
Matka zůstala sama, dělá na směny a děti strká ke svému 70letému otci, který(ani se nedivím) jim základy do života dá těžko. Když se malému nechce do školky, tak prostě nejde!!! Žádný řád, žádná důslednost, on je takovej pořád nemocnej,jednou má rýmu, podruhé "strašně" kašle atd.- tak se stane, že do školky nechodí třeba dva měsíce jen kvůli tomu, že se dědovi nechce brzy vstávat  nebo má maminka po odpolední směně a malej tak krásně spinká
do 11 hodin... proč ho 6 a půlletýho drobečka budit, že...maminka ho pravděpodobně taky štve proti mně, má pocit, že kvůli mně se rozvedli. Pravda je jinde,ale to si ona nikdy nepřizná a tak proč by měl být šťastný tatínek, když maminka je sama. To, jestli děti k nám na víkend přijedou, se dozvím až v pátek dopoledne(většinou až odpoledne)tak určitě chápeš, že když najisto počítáme s programem pro všechny dětičky a najednou si maminka vzpomene, že budou večer na zahradě grilovat, tak se změní vše...o tom, že jim sebou nedává ani náhradní prádlo se nemá cenu zmiňovat, mám děti starší a tak se vždy najde oblečení, spoustu věcí jsme dokoupili....ale to jen tak naokraj. Důležité je, že všichni tomu prckovi ustupujou a on je klidně schopný na mě nebo na tatínka zařvat vzteky, když místo odpovědi něco zamumlá(to je pořád, musím mu odezírat ze rtů, spíš z očí) a zeptáme se tedy ještě jednou...(to jsme si dovolili dost, že?).
Nedělala jsem si iluze, že mě děti mého přítele budou milovat,ale že se budeme k sobě chovat slušně, to je snad základ. Alespoň pro mě.

Věro,
u nás je to možná trochu jinak v jednom ohledu, a to v tom, že BM je "supermatka". Tedy řád, naoko disciplína (myslím, že ona má problémy kluka zvládnout, tak ho zapřáhla do x zájmových kroužků, aby byl nej nej a zároveň aby to mělo nějaký systém), ale jinak...
Jinak naprostý souhlas s tím, že se to dovídám na poslední chvíli. Já vlastně v sobotu ráno stojím u okna a vyhlížím, jestli manžel veze kluka nebo ne. BM diktuje manželovi, co budou s klukem dělat, takže v pátek večer mu zavolá (ale to jen naprosto výjimečně), že kluk má v sobotu se školou nějakou akci a nadiktuje, kdy a kde mají být. Co na tom, že jsem tu taky já a dcera a původní plán zněl jinak! Přijde Superžena a ovlivní život dalších x lidí.
Ano, jsem na ni naštvaná a mám být proč. Myslela jsem, když manžela s klukem opustila a zakládala si na tom, jak je soběstačná a obejde se bez chlapa (jakéhokoli), že si za tím bude stát a ne že bude s manželem postrkovat jak s figurkou po šachovnici. Myslela jsem si, že on má vyřešenou minulost, jak se tak říká, ale opak je asi pravdou. Sice s BM nic nemá a tuhle kapitolu dávno a definitivně uzavřel, ale ona se nad námi vznáší jak stín!
Věro, můžem si klidně stěžovat, v duchu, nahlas nebo jedna druhé, ale co s tím? Nezbývá než se s tím buď smířit nebo jít o dům dál. Pro mě jsou zatím obě dvě varianty nemyslitelné. Jiné řešení však nevidím.
Nejhorší je, jak se člověk užírá kvůli těm, co mu nestojí ani za pohled (myslím BM).
Vím to a přesto to tak je. Jednou budem staré, děti (naše i ty vyvdané) si půjdou vlastní cestou - a co my? Je třeba na to myslet už teď.
Jenže já tu píšu jak kniha a stejně si s tím nevím rady.

"Věro, můžem si klidně stěžovat, v duchu, nahlas nebo jedna druhé, ale co s tím? Nezbývá než se s tím buď smířit nebo jít o dům dál. Pro mě jsou zatím obě dvě varianty nemyslitelné. Jiné řešení však nevidím.
Nejhorší je, jak se člověk užírá kvůli těm, co mu nestojí ani za pohled (myslím BM).
Vím to a přesto to tak je. Jednou budem staré, děti (naše i ty vyvdané) si půjdou vlastní cestou - a co my? Je třeba na to myslet už teď.
Jenže já tu píšu jak kniha a stejně si s tím nevím rady...."


Víš, to jsi vystihla to obrovské dilema, které člověk v sobě řeší: máš duševně "živořit" ještě dalších 15 let, než dítě bude samostatnou bytostí(a otázka je, jestli v dospělosti tihle malí uzurpátoři nebudou ještě horší a tatínkové ještě více využívaní) nebo "odejít" z tohohle jinak vcelku spokojeného vztahu a doufat, že to JINDE bude jiné(nebo ještě horší?).
Pokud nejsi flegmatik, tak se to časem rozsekne. U nás to vypadá tak, že než aby tatínek něco změnil ve svém přístupu, raději se ho "vzdá"- to znamená, že navrhl, že si toho menšího nebude brát k nám(tudíž nikam). To se pak taky můžu dočkat při jakékoli neškodné hádcei, že mi bude vyčítat, že KVULI MNĚ přišel o kontakt s vlastním dítětem. Tak jak to vyřešit?
Taky si s tím nevím rady a proto jsem reagovala na Tvůj příběh.

Mám podobné problémy jako Věra a Gymnazistka....sama mám sedmiletého syna a můj přítel děti 4 a 7 let. Já sama ač spolu nežijeme se snažím, a nebráním mu v tom, aby se na výchově mého syna podílel i můj přítel. Leč opačně to nejde. On má právo veta, on rozhoduje....a to mě mrzí....Na mého syna je přísnější, na svou holčičku ne..přece je to holka a na svého malého syna taky ne...přece je ještě moc malý...pro mého syna omluva není...držím se, držím, ale jak dlouho...???...zatím mi dává pouze najevo, že jediná a velká chyba je pouze na mé straně...řeči typu, že žárlím apod....a já se mu snažím vysvětlit že nežárlím, že prostě jen chci aby se choval ke všem stejně a neměnil své chování když jsou s námi jeho děti či nejsou....A proč to dělá? No přece je vidí jen  3 dny za 14 dní a chce aby ho měly děti rády a chtěly být s ním...

...to je jak přes kopírák...!!!

Ti "malí", tj. mladší budou už vždycky mladší a pořád je budou omlouvat:-(.
Představ si, že byste spolu měli vlastní dítě...jak byste ho vychovávali? Já si to neumím představit vůbec!!! Moje děti z býv.manželství by byly absolutně nemožné, JEHO děti svaté a naše společné dítě bych blbě vychovávala já(tak nějak by to asi probíhalo z přítelovo strany).

Ano, ano, ano!
Souhlas s předchozím příspěvky do puntíku!
Na moji námitku, že tohle už není normální chování a že by se to nemělo tolerovat (kluk začíná být sprostý, zkouší, co vydržíme, testuje nás) - slyším, že ho má jen jednou za 14 dní a tudíž se nemůže na jeho výchově podílet a kdesi cosi. Ne, je za tím strach, obyčejná zbabělost, že by o svůj "pokládek" přišel, kdyby zvedl hlas. Malý manipulátor si je toho vědom, takže mu tím pádem projde všechno.
Nejlepší na tom je, že když jsem se ohradila vůči sprostým slovům (neadresoval to nám, ale nedá mu to a řekne nebo někam napíše slovo označující dámské přirození), tak na to manžel zarytě mlčí. Já když použiju sprostý slovo (ne před klukem, ale před manželem), tak je oheň na střeše. Moje snaha vysvětlit mu, že já jsem DOSPĚLÁ, a tudíž se sice můžu koukat na erotický filmy, mít řidičák, sprosťačit, ale taky mám povinnost nést zodpovědnost za svůj život, a že mezi mnou a jeho hošíkem je setsakra velký rozdíl, se minula účinkem!
Pohádali jsme se kvůli tomu už několikrát. Asi si umíte představit, že vidím rudě, když synek vypouští vulgárnosti, tatík ho naoko, snad ale i hrdě, pokárá (to mám rošťáka, že? no není to kluk jak buk??), zatímco když já si v adekvátní situaci adekvátně ulevím, tak je zle.
No, kdybych to tak četla jako cizí příspěvek, řekla bych: okamžitě jdi od toho, dokud je čas...

Přesně, jak píšeš...o tom pokárání "naoko" vím své. Zřejmě jen z blbého pocitu, že už to je do očí bijící, jak tomu mrňousovi promíjí veškeré prohřešky(sice nemluví sprostě,ale jeho drzé a "nadřazené"chování vůči všem mě pěkně štve). Myslím, že tatínkovi to stejně trhá srdce, že musí tomu drobečkovi něco vytknout. Ale ani náznak ironie, jako když komentuje chování mých dětí xkrát denně a to prostě bolí(asi každou matku by to bolelo).
No a ještě perlička, která dokresluje situaci. Byli jsme za mojí dcerou na letním táboře, cesta cca 120km, v autě přítel(řídil), já a můj syn. Celou dobu ticho, když jsme dorazili za dcerkou do tábora, tvářil se jako bubák, zamračeně jí řekl "ahoj" a to bylo vše. Ty necelé dvě hodinky, co jsme tam byli, se choval tak studeně a otráveně, že jsem se s dcerkou rozloučila ještě dřív, než jsem musela. Snažila jsem se nevnímat, že se tak přítel chová,ale bylo mi líto, když mě dcera přemlouvala, ať ještě chvilku zůstaneme. Při zpáteční cestě najednou začal přítel komunikovat, vtipkoval atd., nejradši bych mu vpálila, jak by se cítil on, kdybych se chovala stejně, pokud by se jelo za jeho dítětem. Bydlíme všichni dohromady už čtyři roky a fakt mi to je líto. No ale jak už bylo napsáno výše, těžko něco změním v chování přítele(moje děti versus tvoje děti), změnit můžu pouze svůj postoj. Těžko se dá žít "jako rodina", když neustále bojujeme proti sobě, dvě rodiny, nikoli jedna, tak to je a přestavovala jsem si to vážně jinak.

Moja kolegyňa (vlastný syn 12 rokov, partnerove deti 18 a 14) teraz dostala takúto "víkendovú dcérku" nastálo a mám pocit, že to oteckov prístup nijako nezmenilo. Bohužiaľ. Matka nezvládla výchovu a vyhodila 14-ročnú dcéru z domu, ale namiesto, aby sa rodičia dohodli a stanovili hranice, malá ešte viac pendluje, lebo otcovi povie, že je u mamy, mame možno povie, že je u otca, a nakoniec sa poflakuje s partiou.(Mama ju vyhodila, lebo jednak opakovala triedu a jednak mizla na celé noci preč s partiou). Kočka je inak milá, úslužná, doma pomáha, ale keď jej otec napríklad dohovára,mykne plecom a uprostred príhovoru si odíde. To už moja kolegyňa nevydržala a vzala si slečnu do parády. Napodiv to zabralo... ale problém je presne ten, že rodina sa delí na moje deti, tvoje deti, hoci teraz už občas aj na "ženy" a "mužov", ale podstata problému ostáva - neschopnosť rodičov(oboch vlastných rodičov) stanoviť deťom hranice a trvať na ich dodržaní. A to nesúvisí clekom s tým, na koľko dní v mesiaci deti majú, ako sa ukazuje :( Kolegyňa je dosť prísna Panna, tak si viete predstaviť, ako jej to trhá žily...

gymnazistka, vera 1, lelyla: Holky, problém není v BM, problém je v těch vašich chlapech. To už ale asi víte, co?...takže teď už jen, abyste si vyřešily, jestli to chcete tolerovat, nebo ne...(mně by tedy nejspíš došla trpělivost, po měsících či letech vysvětlování bych bouchla, ječela a ječela, nakonec se uklidnila a nejspíš se rozvedla...)...někdy koukám, jaký taky chlapi můžou bejt...

Víte jsem ráda, že "v tom " nejsem sama...po tom všem jak mě za vše viní se opravdu cítím jako hyena, která nemá ráda jeho děti a myslela jsem, že jediná já to takto špatně snáším, ale jak vidím, je nás víc...proč...nejsme ty mlčící, proč to jen tak působí na nás a ostatní co mají jiné nevlastní děti jsou v pohodě...spíše by jsme měli hledat odpověď u nich....Tak se některá mamina , která je v pohodě snad ozve...

Ahoj vsechny "postizene"!!
I ja mam problemy, i kdyz si o sobe myslim, ze jsem velky diplomat. Prestehovala jsem se do Nizozemi, kde ziji dva roky. Manzel ma dve deti kluka 12, holku 14let a moji nejmladsi dceri, ktera tu zije se mnou je 15let..Mravy deti tady si dokazete ase tezko predstavit, i kdyz ted koukam, ze i v Cechach existuji rodiny, kde se neprimerene rozmazluje.
Gymnazistko - omluv me, kdyz o tvem muzi napisi, ze neni normalni. Me tohle pripada jako nemoc, co dela nebo co je vsechno schopen delat.
Zrovna vcera jsem resila jeden vychovny problem u nas doma. Mam tady manzelovo deti na prazdninach, moje dcera je v tuto dobu na prazdninach v Cechach. Manzel pracuje, takze jsem s nimi sama, handikepovana jazykem, protoze po dvou letech jeste zdaleka nemluvim perfektne holandsky a musim mnohokrat improvizovat.
Jak zde pisete, deti k nam chodi jednou za 14dni a matka diktuje, kdy se ji hodi prazdniny a jine volne dny. Kdyz manzela opustila(nasla si jineho), tak se stal pro ni ten, kdo ji deti kdykoliv potrebovala bez reci pohlidal. Sama se chodila bavit po diskotekach..jenze tim, ze se tata od jejich deti znovu ozenil, udelala jsem tomu razny konec a zadala jsem po nem, aby se domluvili na presnych pravidlech, kdy deti prijdou, abych pro ne mohla pripadne uvarit, pripadne podle toho nakoupit..bohuzel se nam to do teto doby nepodarilo...stale se neco meni, kdyz se chci domluvit, musi se zeptat deti, jestli jim to tak vyhovuje, proste des a bes...vcera mi dosla opravdu trpelivost. Nastinim malinko situaci.
Minuly tyden jsem jela na velky nakup a koupila manzelovo detem povleceni na postele, letni deky, aby se neparily, cestovni tasky, aby mely, kdyz nekam jedou-holka si prisla od taty nedavno tasku pujcit, pro holku barvu na vlasy, sadu peknych ponozek..proste jsou tady, chci aby si taky z toho neco odnesly..Dalsi den jsem se rozhodla, ze koupim na zahradu bazen, po kterem jsem opravdu touzila a videla jsem v reklame celkem slusnou nabidku. Jake vsak bylo moje prekvapeni, kdyz jsem se dozvedela, ze dcera na druhy den pozvala na koupani kamaradku a ja ji tady musela akceptovat do 20,30h se vsim vsudy, tedy i jidlo, svacinky, piti...Jelikoz tata dal souhlas predtim, nez se me zeptal, zkousla jsem to, ale nasrana jsem byla..
Vrcholem ovsem nastalo to, kdyz se dcera zacala hrabat v tatove mobilu a narazila tam na fotky, ktere jsme si z legrace mezi sebou porizovali. Vytkla jsem ji to, ze neni slusne, aby tatovi koukala do mobilu, ze je to ciste soukroma zalezitost a ze tam nema co delat...ona chtela vymazat fotky, co on porizoval a co ona nechtela. Zkratim to, nelibilo se ji to, tak pred svou pritelkyni rekla, ze ja jsem taky poslala tatovi na mobil obrazek vaginy a ze to taky tudiz neni slusne. Tato zalezitost je stara asi 3roky a manzel vlastne tento stary mobil dal synovi v dobrem mineni, ze ho potesi mobilem a takovou jsme dostali odmenu. Byla to proste obrazkova sms-mezi dospelimi to tak nekdy je, ze vymysli blbosti.Nemam se za co stydet, manzel to proste zapomnel vymazat a detickam se to naramne hodilo. No a aby toho nebylo malo pridal i syn-a v tatove pocitaci mas nahate fotky!! To uz jsem opravdu vypenila. Zeptala jsem se ho, jestli si mysli, ze je to nejaka legrace me takhle pred cizi holkou shazovat, ale ony to neresi. Manzel sice stal na me strane, ale ne dost razantne, spis laxne a ve me vse doutnalo vic a vic. Zminene fotky byly z dovolene, kdy jsem byla bez vrsku, coz nepokladam za nemoralni. I s jeho detmi jsme byli na plazi a byla jsem nahore bez.Ale kdyz nekdo rekne pred nekym cizim, ze mam v pc nahe foto, vypada to proste hrozne. Vecer vyvrcholil, kdyz jeho dcera rozbila sklenicku, manzel lezel na pohovce a koukal se synem na film. Slysela jsem, jak zameta,za  pul minuty byla hotova a samozrejme, ze sklo tam zustalo. Ja to neresila a cekala jsem, ze si to tata sam vyresi. Nacez sel syn do kuchyne a zabodl si strep do nohy. Prisli za mnou, jak se takovej strep vyndava. Reagovala jsem tim, ze jsem mladymu rekla, ted jsem ti dobra, kdyz neco potrebujes, ale pred cizima me dokazes shodit. Klidne si bez s tim strepem do postele. Pak se sel tedy konecne tata podivat, jak je zametena kuchyn, vsude byly strepy, tak naridil dceri, aby to vysala, jenze vysavac byl v patre a ona odmitla tam jit. Dohadovali se tady s tatou, byla drza, sedla si na zidly a rikala, ze ty strepy nevidi a kdyz je on vidi, tak at to uklidi, ze ji boli zada...no des. Taky mu rekla- drz hubu..Vse jsem sledovala z povzdali a broukala jsem si-pracovaly nervy.
Na druhy den jsem musela na hodinku k jedne pani,o kterou se staram a domu jsem nepospichala. Prisla jsem domu az v 20,30h s tim, ze si musime promluvit.
Sedli jsme si vsichni ke stolu a ja jsem spustila s mou bidnou holandstinou, i kdyz kdyz jsem nastvana, nekoukam na to, jak skladam vety a sypala jsem jednu vetu za druhou. Predtim jsem upozornila manzela, ze jestli nebude stat za mnou, ze si za to ponese nasledky, ze jsme jednou manzele, kteri se maji podporovat, ze jeho deti se mu o jeho pradlo, jidlo, barakstarat nikdy nebudou, ze se mu taky muze stat, ze zustane sam. Jeho deti mu akorat serou na hlavu a on se v tom jenom placa a nevi, kde mu hlava stoji.
Nebyl to moc prijemny rozhovor, slysela jsem, at se vratim do sve vlastni vlasti, odkud jsem prisla, ze neplatim najem, ze ony jsou jeho deti a bydli tady stejne jako ja a maji tudiz stejne pravo na to, aby rozhodovaly, koho si pozvou atd. Tak jsem mlade rekla-kluk jenom sedel a cumel, na urade jsi psana u mamy, takze oficialne bydlis tam,najem neplatis, plati ho MUJ manzel a tvuj tata, ale to nema nic spolecneho s tim, ze chces rozhodovat. Ty se tady budes chovat tak,jak ja urcim a pokud se ti to nelibi, tak se musis sebrat a jit k mame. Davala jsem ji priklad, ze pokud by moje dcera sla na navstevu k nim, k jejich mame, musela by bezezbytku delat vsechno, co by jejich mama rekla. Pokud by se ji to ovsem nelibilo, mohla by se sebrat a odejit a tak to funguje i u nas. Vytkla jsem ji, ze vsichni okolo ni maji strach, aby ji neulozily ukol, ktery by se ji samotne nelibi, protoze okamzite protehne oblicej a zacne byt drza, ale ne normalne drza, ale i sprosta. Rekla jsem ji, ze se stale ohani VLASTNIM tatou, ale ze se k nemu chova jako k odpadkovemu kosi. At se nejdriv zamysli na sebou a vse pujde v klidu.
Citim,ze me ta holka ma rada, ale ona potrebuje obcas usadit. Brecela, obracela se na tatu, at rekne i on svuj nazor, ale on rekl, ze mam v podstate pravdu at se ji to libi nebo ne.Ze kdybych s nim nebyla, uz je asi pod mostem, protoze nekteri chlapi potrebuji nekoho, kdo na ne dohlizi..Tento rozhovor se pomalinku presouval do zaveru. Rekla jsem zaverem, ze rozhodovat kdo kdy k nam prijde budu ja a ze to, co se tady odehravalo doposud, je pryc. Pokud to deti nebudou respektovat, dvere maji otevrene a nikdo je u nas drzet nebude.
Holka mi podala ruku a rekla, ze zkusi nove pravidla dodrzovat.
Ufffffffffffffffffffff....a je to venku...diky za pozornost!!!

Já když vás tady čtu, tak je mi úplně zle:-( můj přítel má dvě děti (13 a 7 let) ...děsím se, co mě čeká.  Tak si říkám, zda není lepší utéct, dokud je čas...

Ahoj gymnazistko,
už jsem si začínala myslet, že to, že se neozýváš, znamená, že se situace zklidnila. Opravdu se musím smát, jak to mohlo napadnout zrovna mě, která má letité obdobné zkušenosti. Je jasné, že tohole se NIKDY nevyřeší, že manžel se NIKDY nezmění a že to pro tebe, mě, Věru 1 a ostatní bude VŽDY stres, problém, nervy a pocit beznaděje a plnoletostí to nezkončí.
Jak se tu s Věrou1, Lelylou rozepisujete, všechno co citujete:
"Řekl mi, že on nic nezmění, že je má jen tři dny za dva týdny a tudíž je nevychovává,ale užívá si jich."
Tak tohle jste slyšely vy, to samé jsem slyšela já, jen v jednotném čísle. Situace jsou naprosto jak přes kopírák. Jediný rozdíl vidím v tom, že vy jste ve velké nevýhodě, že také máte děti z prvního manželství, takže máte svázané ruce tím, že se nemůžete moc "vyskakovat", jelikož by si to partner začal kompenzovat na vašich dětech. Já žádné nemám, takže jsem po dvou letech marného snažení o změnění chování manžela a napravování nevychovaného syna, si mohla říct "dost, to je boj proti větrným mlýnům a já si nebudu ničit nervy pro cizího hajzlíka". A přestala jsem se angažovat a zavedli jsme to co je u vás - ONI DVA a JÁ SAMA. Na druhou stranu vzhledem k tomu, že má manžel syna z prvního manželství se nemá k tomu mít dítě se mnou, si nemyslete, že já jsem na tom líp než vy.
Jediné co k tomu můžu říct je to, že když klukovi bylo 7, choval se jako vámi popisovaní hošíci a já vám dnes můžu referovat, jak asi takový hošíček bude vypadat v 17ti. Přesně tak, jak se toho bojíte. Díky výchově (nezájmu matky, rozmazlování tatínka) rodičů je to jedinec bez vzdělání, bez zájmů o cokoli pozitivního, bez jakýchkoli dovedností, vyhrašuje do světa, že on rozhodně nikdy pracovat nebude, nicméně nároky na značkové oblečení a vše "in" obrovské. A jak jeho otec v průběhu těch let změnil své chování? Stále mu připravuje jídlo až pod nos, stále mu toleruje nevyčištěné zuby, stále se ho doprošuje, aby k němu přijel, stále se mu vnucuje, byť z jeho strany je zájem o tatínka pouze před Vánoci či když něco "nutně" potřebuje koupit. Stále se manžel snaží ho v mých očích udělat lepším, pochlubí se, že mu synek sám od sebe napsal (pak zjistím, že mu den předtím volal a prosil ho, ať mu napíše). Takže mě manžel kvůli němu podvádí a lže mi (byť jinak je to člověk silných morálních zásad) a za těch 10 let nepochopil, že já jeho synka nezačnu milovat, jenom proto, že je to JEHO syn.
Nemáte a nebudete to mít jednoduché a bohužel, každá rada drahá.
Gymnazistko, já mám termín pobytu podobný, takže si s tebou ráda budu dopisovat a psychicky se vzájemně podporovat.

Sakra, Radko, to mi připadá, jako kdybysme obě seděly někde v base a vyměňovaly si motáky :-)
Nevím, jak tobě, ale mně to pomůže. Aspoň si to myslím. Pokud neupadnu do ještě hlubší beznaděje.
Škoda, že sem nenapíše ženská, která to vidí jinak, která na to našla lék. Ale já si myslím, že to je opravdu ne o těch dětech samotných, ale (především) o těch dospělých. Tudíž mi z toho vychází, že jiné ženské holt měly víc štěstí (a možná i rozumu) a vybraly si chlapa, který není tak tvárný.
Radko, dokážu se do toho, co popisuješ, vcítit: neriskuješ, že se to, co řekneš manželovi nebo synkovi, otočí proti tvému dítěti. Na druhou stranu nemít vlastní a tolerovat cizí kvítko, hm, to je taky hodně, hodně těžké!
Chápu, že tvůj muž nepochopil, že ty jeho synka milovat nebudeš. Mám doma to samé: ačkoli je můj manžel skromný a obyčejný člověk, jako taťka se dme pýchou. Nevím sice na co, ale je to tak. Takže těm chlapům musí připadat nepochopitelný, proč my nesdílíme jejich nadšení nad něčím tak dokonalým jako jsou jejich synkové, které počali s čertvíjakou bábou!
Nevím, co s tím. Teď zrovna mám blbý období, holka je pryč, jsme tu sami a na mě to nějak padá. I když, stokrát lepší než být tu bez holky a s jeho synkem.
Chybu jsem udělala v tom, že jsem špatně odhadla, že manželova opičí láska není daná věkem hošíka, ale manželem samotným. Dříve jsem drobné výstřelky tolerovala, věděla  jsem, že ho vidí málo, že kluk je malý, že si ho manžel neužije, že neví, jak na to, že to má těžké bla bla bla.
Teď s ním byl týden a o výchově nemůže být ani řeč!!!
Nevím, možná se na mě podepisuje to, že to počasí je zoufale stejný, ale mám pocit, že i u nás to zůstane zoufale stejný.
Jen nevím, jestli ti chlapi taky trpí, když vidí, že ten vztah neklape, jak má, nebo jsou tak zaslepení svými dětičkami, že trpí jen tím, jak je vidí málo, a nás nevidí.
Přeju každé z nás co nejvíc pohody a trpělivosti, případně odvahy prásknout do stolu a jít...

Jo, máš ve všem naprostou pravdu. Hlavně vidíš, že ty dva dny jednou za 14 dní se dají vydržet, ale vůbec to o tom není. Ty dva dny stačí zničit fungující vztah, iluze o bezva partnerovi a chuť na partnerský život i ve dnech kdy kluka nemáte. Ta (s prominutím) nasranost že máme doma místo životní opory slabocha a šaška prostě nevyprchá. Však píšeš jak se snaží během pobytu kluka postarat se o něj a o vás taky. Jasně, přeci jenom si uvědomuje, jak to přehání s tou opičí láskou, tak se snaží vyhovět i tobě a pak je vnitřně frustrován, protože nestíhá a cítí se jak štvanec. Přitom toho štvance ze sebe udělal sám. U mě je to už snesitelnější, protože větší děti už nechtějí k otci tak často, ovšem oddych po téhle stránce je zase kompenzován pocitem co bude dál. Za chvíli bude dospělý, se svojí inteligencí teploty těla si najde partnerku která na tom bude stejně a pak mi budou domů vozit "vnoučátka" na hlídání? Neumím si to vůbec představit a snad to nebude brzo, protože skutečně nejsem ve věku, kdy bych o vnoučata stála, hlavně cizí. Ale když vím, jak ho tatínek poučil (tedy spíš nepoučil - s tím, že je v 16 ještě dítě) v této oblasti, tak by to také mohlo být zítra.
Celou dobu mě manžel napadá, že pořád maluju čerty na zeď, že pořád dopředu vymýšlím imaginární situace co a jak bude, jak co dopadne. Radí mi, ať toho nechám a počkám si jak to dopadne a nestresuju se léta dopředu tím, co by mohlo nastat. Má naprostou pravdu, ale já bohužel taková jsem a bohužel vždy když jsem něco předpovídala, to taky tak dopadlo. Když jsem říkala, že je potřeba se mu věnovat ve druhé třídě, protože nezvládá čtení a psaní a je to důležitý pro jeho další život, tak jsem byla ta zaujatá, dnes nemá vzdělání, profesi, zaměření atd. a  tatínek se diví.
Řekla bych že je to never ending story a fakt nevím co s tím. Vykašlat se na to a rozvést se? Jé to by se ex (jak tvoje, tak moje) zaradovaly.

Radka1 napsal(a):

Celou dobu mě manžel napadá, že pořád maluju čerty na zeď, že pořád dopředu vymýšlím imaginární situace co a jak bude, jak co dopadne. Radí mi, ať toho nechám a počkám si jak to dopadne a nestresuju se léta dopředu tím, co by mohlo nastat. Má naprostou pravdu, ale já bohužel taková jsem a bohužel vždy když jsem něco předpovídala, to taky tak dopadlo. Když jsem říkala, že je potřeba se mu věnovat ve druhé třídě, protože nezvládá čtení a psaní a je to důležitý pro jeho další život, tak jsem byla ta zaujatá, dnes nemá vzdělání, profesi, zaměření atd. a  tatínek se diví.
Řekla bych že je to never ending story a fakt nevím co s tím. Vykašlat se na to a rozvést se? Jé to by se ex (jak tvoje, tak moje) zaradovaly.

Radko1,
tak tenhle syndrom videni vsechno dopredu mam taky...uz kdyz jsem se rozhodovala, zda se za manzelem do ciziny prestehovat. Vedli jsme po netu sahodlouhe rozhovory o jeho detech, nechapala jsem, jak muze dcera sedet u pocitace a on musi uklidit, umyt nadobi, uklidit po nich zahradu...ale ted tomu rozumim dobre...mela jsem obavy, ktere se potvrdily...posledni obava nastala s bazenem, ktery jsem si s radosti poridila za sve "kapesne"...upozornila jsem ho tudiz dopredu, ze tady jeho deti nechci videt, kdyz to nebude jeho vikend a proto take nazyvam bazen - muj bazen, protoze pokud by byl nas, tak by zalezelo na nem, zda k nam prijit i o vikendech, kdy maji byt u mamy...ale ja mam taky pravo na klid a na vlastni zivot...a taky jsem slysela tu vetu- ty uz to vidis ted dopredu...ale na otazku, co rekne, az mu deti zavolaji, zda se k nam mohou jit vykoupat, zaryte mlcel...odpovedela jsem mu za nej...pres moji mrtvolu...

Bože, Radko, to je tak stejný, že pomalu tuším, co napíšeš na dalším řádku :-)
S tím předvídáním to u nás funguje naprosto stejně: já řeknu: uvidíš, že ti zítra kluka nedá, protože... a taky že jo. Akorát že od manžela vyslechnu, že vím všechno předem a že předjímám a že to může být jinak. Může, ale není.
Děsně jsme se chytli kvůli tomu, jak nám BM naordinovala, kdy tu budeme mít hošíka, aby si ona užila prázdnin a klapalo to dle ní jak na drátku. Když jsem řekla, že je to precedens a jakmile ona zjistí, že to takhle funguje a manžel ji poslechne, aniž by se nějak účinně vzepřel, byl oheň na střeše. Dostalo se mi poučení, že to není pravda, že předbíhám, že vůbec nevím, jak to bude za rok a kdesi cosi. Jenže ono fakt není těžké to odhadnout na základě dobře zažitých zkušeností! Nejhorší na tom je, že on to neuzná, je mu nepříjemné kapitulovat a říct: jo, máš pravdu, nechám sebou vorat, protože se mi klepou kolena strachy, že svého skvělého a zábavného synka neuvidím!
Takže mě okřikne, že maluju čerty na zeď, že všechno vím... A když už ta situace nastane, já to nevydržím a připomenu, že jsem to říkala, tak se manžel zatváří nechápavě a řekne: počkej, počkej, to od tebe slyším poprvý! Občas se naštvu, občas nemám daleko k hysterickému záchvatu smíchu.
Ve skutečnosti se i blbý dva dny neuvěřitelně silně promítnou do našeho vztahu a trvá pěkně dlouho, než se z toho člověk oklepe. A pak to přijde zas. Ono je vážně jedno, jestli tu kluk je nebo není, už se toho stalo dost na to, abych dospěla k názoru, že jsem asi šlápla do... no, nebudu sprostá.
Nebo jsem tak zaslepená, že přehlížím manželovy dobré stránky a vlastnosti (je fakt, že mě a dceru teď de facto živí, já rozjíždím jednu věc, ale jde to děsně ztuha, on mi pomáhá, nic nevyčítá, podporuje mne v tom, nemluvě o tom, že je to chytrý, pěkný chlap - no jo, ale co je to platný, když se vždycky tak nemožně shodí?
Ti chlapi si snad vůbec neuvědomují, zaslepeni otcovskou láskou, že ta ženská na ně kouká jinak, že jí prostě přestávají v roli bačkory a slabocha imponovat...

Holky, tak jsem tu zabloudila. Napíšu vám, co dnes udělala moje dcera a je to úplná prkotina. S m. se rozvádíme, probíhá to relativně v klidu. V podstatě jsem vyklidila pole milence /vdané/. M. z toho nemá radost, asi bude dotlačen k něčemu , co nechtěl. Jsem ta husička, která se starala a hledala dlouho chybu v sobě..... To je jedno.
Tak celý minulý týden byl m. na nějaké asi pánské jízdě. Dnes první den doma, večer odjel jako na kolo /ve skutečnosti k přítelkyni/. Já už tak nějak přežívám, tak to neřeším. Dcera ho miluje, opravdu. Přesto vzala telefon a "taťku" vytočila a jen jsem na zahradu slyšela jak mu vyčítá, že není doma zrovna dnes, když nebyl doma celý týden a ona se mnou zítra odjíždí na dovolenou a kdy prý ho teda pořádně uvidí. Do hodiny byl m. doma. a ta malá /už skoro dospělá/ potvora si vlezla do vany a nechala ho usnout v obýváku.
No prostě není to jednoduché a ani u nás nebude. Taky se mi nelíbí, když se po rozvodu z dětí stane taková malá zbraň. U nás to tak není, dcera je skoro dospělá. A rozumná. A dokonce chápe tátu, že si někoho našel a stejně mu tu malou pakárnu udělá.

Aeva1
pekny, "rekla" mu to po svem.... :lol:

Jay napsal(a):

Aeva1
pekny, "rekla" mu to po svem.... :lol:

No a teď ho schválně probrala, aby ji vyzkoušel z italštiny. Je to malá potvora. A já velká.

Aeva1,
klobouk dolů, to tvý mládě ví, jak na to. Možná to děláme (my některé) špatně, když apelujeme, vysvětlujeme, vyčítáme, poukazujeme. Jenže jinak ženská zmákne tátu a jiné je to s cizím chlapem, který je fixovaný na dítě. Myslím, že kdybychom tasily ženské zbraně, tak neobstojíme a prohrajeme to se synáčky na celé čáře...

Holky, jak to můžete vydržet?...já bych to asi položila...nebo zkusila to co Jay...A co takhle říct těm vašim manžílkům, když argumentují, že nevychovávají, aby si děti vzali do své péče nebo do střídavé? Tak malí ti hajzlíci už nejsou, aby to nezvládli. Možná na vás jdou mdloby při představě, že jsou ti smradi u vás pořád, ale třeba by se manželé změnili...třeba...nebo teda taky ne....to byl, holky, jen nápad....(a nejspíš by nevyšel, dospělí se mění jen moc těžko a musejí k tomu mít motivaci a sami chtít)...

Jay - gratuluju. To chtělo určitě odvahu pěkně od plic jim říct svý. Dobře jsi udělala. A koukám, že manžel se tě dokonce zastal (sice asi vlažně, ale přece).

Blbě se to dá vydržet, blbě, Evo... Fakt se o mě pokoušejí mdloby při představě, že tu máme klučíka natrvalo. A to jsem, prosím, manžela před lety, když si stěžoval, jak málo ho vidí a jak je BM tím svým úzkostlivým, nenávistným a maloměšťáckým přístupem k lidem a životu nekompetentní jako matka, nabádala k tomu, aby si kluka vzal do trvalé péče! Respektive když o tom mluvil on, tak jsem mu přitakala. Proč jsem to dělala? Asi protože mě přesvědčil, že kluk není v dobrých rukou (a to není, špatně mluví, má divné chování, a myslíme si, že je to důsledek matčiny výchovy, otec toho nestihl moc zkazit, ale ani vylepšit, to je pravda)... Nechtěla jsem se zalíbit, ale bylo mi líto kluka i manžela (tehdy jsme ještě manželé nebyli). Jenže najednou se z malého oplácaného hošíka vyloupla drzá vychrtlina. Píšu o něm nehezky, ale je to tak. Mmch, kluk se denně váží, hlídá, aby nepřibral, skoro nežere... Je to normální? Jeho matka se netají tím, že nesnáší "tlusté" lidi. Je netolerantní, to přinejmenším. Takže kluk má asi strach, že přijde o maminčinu lásku, když se u nás nají. Bože, v čem to člověk najednou lítá?? Uteče pár sladkých let a najednou se plácám v něčem takhle absurdním :-(

Eva36 napsal(a):

Holky, jak to můžete vydržet?...já bych to asi položila...nebo zkusila to co Jay...A co takhle říct těm vašim manžílkům, když argumentují, že nevychovávají, aby si děti vzali do své péče nebo do střídavé? Tak malí ti hajzlíci už nejsou, aby to nezvládli. Možná na vás jdou mdloby při představě, že jsou ti smradi u vás pořád, ale třeba by se manželé změnili...třeba...nebo teda taky ne....to byl, holky, jen nápad....(a nejspíš by nevyšel, dospělí se mění jen moc těžko a musejí k tomu mít motivaci a sami chtít)...

Jay - gratuluju. To chtělo určitě odvahu pěkně od plic jim říct svý. Dobře jsi udělala. A koukám, že manžel se tě dokonce zastal (sice asi vlažně, ale přece).

Evi, diky...ono to snad ani odvahu nepotrebuje, spis se poradne nas...t...navic mi prihraly me PSM...dnes mam deti cely den i pres noc, manzel se vrati az zitra...pred chvili jsem jim urcila, co museji dneska udelat. Mlada musi udelat zachod a mladej koupelnu. Musela bys videt ty ksichty. Holka rekla, ze to zkousela jenom jednou a jeste to bylo podmineno 3 Euro. Ja jsem ji rekla, at zkusi ty nase role vymenit, ze ona taky nikomu blbecka delat nebude. Mladej rano prisel a mel pripravene nadobi na ulozeni do linky...mezitim pro nej prisel kamarad. Ptal se, muzu to udelat pozdeji?? Rekla jsem mu, v zadnem pripade, nejdriv povinnost, potom zabava. Ja uz jsem proste tak daleko, ze jsem schopna je poslat k mame, at se jim to libi nebo ne..museji si rozmyslet, jak se u me chovat.
Vcera opet takova perlicka. Holka sla z bazenu a na sobe mela 4  rucniky, ja myslela, ze me trefi slak. Hned jsem spustila. Ze ja to prat nebudu, ze si to da sama do pracky, sama povesi a sama slozi, ja otroka delat nebudu...Tata stal pri me...on vi moc dobre, ze mam pravdu, jenom nevi, jak na ty deti proste vyzrat a je to pro nej problem a ja musim s mou hatmatilkou, ktere ale uz vsichni doma rozumi:-)))
Prave se me ted zeptala, zda si muze vzit zmrzlinu...odpoved znela...ovsem, ze muzes, ale az udelas ten zachod...proste jit si za svym cilem a nekompromisne...Holky, ono to treba pujde...drzim vam palce...

gymnazistka: Skoro mi je toho hajzlíka líto, věříš? Mám pocit, že udělá cokoli, aby se mámě zavděčil...takový to dítě, co jasně cítí, že máma ho nemiluje, jak by měla, tak dělá cokoli, aby byl ta jednička a stejně jí nikdy pro tu mámu nebude...to si ošklivě ponese do života....žes někde psala, že tebe tak nějak respektuje? Jsi pro něj autorita...co ho zkusit nějak ovlivňovat (po dobrým)? Teda manžel by ti to nesměl bořit...a taky jestli se ti vůbec chce ještě se do něčeho pouštět...já bych asi takovou trpělivost neměla (teda s manželem, dítě za nic nemůže, má v hlavě dokonalý binec, myslím).

Jay: Jo, přísnost a důslednost musí bejt. Jen možná podotknu, že jako dítě jsem líp přijímala, když jsem si mohla vybrat, co budu doma dělat, než když mi striktně něco nařídili (teda naši to ani nedělali, vždycky to bylo o dohodě, ale nekompromisně si stáli na tom, že buď udělám A nebo B, ale ne že se budu flinkat a oni budou jako hadr na holi....to je fakt.) Ještě štěstí, že tvůj manžel stojí při tobě. Možná že ti je i vděčný, že to vedeš ty a on nemusí. Může cítit, že na to prostě on nemá.)....holandsky se učíš sama, nebo někde v kurzu? (Mám kolegu Holanďana a žije tu s celou rodinou, jeho šestiletý syn mu musí překládat z češtiny, protože tatínek se za tři roky nenaučil kromě Dobrý den a Děkuji nic....ještě že má tlumočníka. Paní je na tom líp, ta se česky už domluví.)

Evo, věřím, že je ti ho skoro líto, to mě svým způsobem (teoreticky) taky. Ale pak stačí, aby rozrazil dveře s tím svým: tak tady mě máte... nepozdraví, je přeci vychovávaný matkou k tomu (ona sama je stejná), že je hvězda, že je nejlepší, nejchytřejší, atd.
Jeho matka mu vylepila na zdi v pokoji samé diplomy, které kdy získal i za to, že by do počtu...vyloženě to jeho Ego sune někam na měsíc. Aby mu dodala sebevědomí, že je hvězda, když má v první třídě jedničky, tak ho dokonce vzala koncem června k sobě do školy (je učitelka někde na učňáku) a tam mu ukázala vysvědčení jejích žáků, aby si klučík uvědomil, jak je šikovný a chytrý a báječný ve srovnání s nimi. Sám to takhle prezentoval.
No, bohužel mu nikdo už doma neřekl, že je rozdíl mít samé jedničky v první třídě na konci roku a ve čtvrťáku na učňáku... A v tomhle rytmu ona vede výchovu. Není divu, že se tu kluk chová jako primadona, když je k tomu vedený. Já se s ním moc nemažu. Jsem hodně citlivá, ale chovám se k němu sportovně, žádný velký zdrobnělinky, držení za pacičku, bumbání čajíčku, čištění zoubků... Přijde mi to pokrytecké a neadekvátní jeho věku. Stejně jako k holce, která má, myslím, dobrý základ.
Jinak si myslím, Jay, totéž, co Eva. Já bych se k těm mladejm chovala sportovně, věcně, stála bych si za svým, to jo, ale snažila bych se to odlehčit, aby neměli pocit, že jsi despota, a taky bych jim dala na vybranou. Když holka doma oznámí, že jde ven, a já vím, že prokazatelně nezametla a nevytřela schody (jedna z jejích povinností), tak se optám, jestli to stihne za těch patnáct minut, než odejde, případně jestli jí s tím Lucka pomůže... Zkrátka a dobře ji neříkám, co má dělat, to ona ví, jen jí to zlehka připomenu. Ona sice zaprská, ale buď to udělá nebo se dohodneme na tom, když má třeba domluvený sraz ve městě a nestihla by to, že to prostě udělá hned, jak přijde z města, a přijde v tolik a tolik. Nikdy se mi nestalo, že by neposlechla. Myslím, že ji učím kompromisu, a tomu, že povinnosti se musí plnit, ale vždy záleží na lidech a na jejich ochotě se dohodnout. Mám pocit, že to oceňuje. Usuzuju z toho, co říká o spolužácích a o tom, jak to doma u nich funguje. Věřím tomu, že mě netituluje "krávou" jako jiní mluví o matkách. Že jí občas lezu na nervy, to vzhledem k jejím skoro 14 a mým skoro 39 chápu, ale není to dramatický, spíš je za tím její snaha se vymanit z mámina dosahu, což ji občas teda vůbec neusnadňuju, ale někdy to jde samo. Nechci si ji k sobě připoutat, to by byla medvědí služba. Takže vidím, jakou má radost, když jí občas řeknu, že tý hudbě, co poslouchá, nerozumím, což je pravda, protože my se v tom jinak docela shodneme. Prostě dospívá a je v pubertě, tak potřebuje vidět, že už není "mámina holčička". Ale ona pochopitelně je, že jo :-))

Eva36 napsal(a):

gymnazistka: Skoro mi je toho hajzlíka líto, věříš? Mám pocit, že udělá cokoli, aby se mámě zavděčil...takový to dítě, co jasně cítí, že máma ho nemiluje, jak by měla, tak dělá cokoli, aby byl ta jednička a stejně jí nikdy pro tu mámu nebude...to si ošklivě ponese do života....žes někde psala, že tebe tak nějak respektuje? Jsi pro něj autorita...co ho zkusit nějak ovlivňovat (po dobrým)? Teda manžel by ti to nesměl bořit...a taky jestli se ti vůbec chce ještě se do něčeho pouštět...já bych asi takovou trpělivost neměla (teda s manželem, dítě za nic nemůže, má v hlavě dokonalý binec, myslím).

Jay: Jo, přísnost a důslednost musí bejt. Jen možná podotknu, že jako dítě jsem líp přijímala, když jsem si mohla vybrat, co budu doma dělat, než když mi striktně něco nařídili (teda naši to ani nedělali, vždycky to bylo o dohodě, ale nekompromisně si stáli na tom, že buď udělám A nebo B, ale ne že se budu flinkat a oni budou jako hadr na holi....to je fakt.) Ještě štěstí, že tvůj manžel stojí při tobě. Možná že ti je i vděčný, že to vedeš ty a on nemusí. Může cítit, že na to prostě on nemá.)....holandsky se učíš sama, nebo někde v kurzu? (Mám kolegu Holanďana a žije tu s celou rodinou, jeho šestiletý syn mu musí překládat z češtiny, protože tatínek se za tři roky nenaučil kromě Dobrý den a Děkuji nic....ještě že má tlumočníka. Paní je na tom líp, ta se česky už domluví.)

No Evi, ja jsem jim samozrejme dala vybrat....mela jsem dva ukoly pro ne a nebo si to potom se mnou mohly vymenit:-))) ja delala cely prizemi...bydlime v domku...jinak ja mam dve holky uz dospele a nejmladsi(15) je tady se mnou a ma svoje povinnosti urcene..V kuchyni pomaha obden a jinak ma na starosti koupelnu a svuj pokoj..A samozrejme vetsi uklidy se ji taky tykaji...jdu na ty deti hodne opatrne...holka si k tomu uklizeni zachoda sedla...rika ti neco typ-gotika??? mam tim na mysli, ze si barvi vlasy na cerno, chodi silne zmalovana cela v cernem...kdyz ji nekomu ukazu, tak se zhrozi:-))) ale udelala svuj ukol vzorne, asi by se mama divila....to vis, ze se ji to nelibilo, ale ona vi, ze by za mnou z nicim nemohla prijit, kdyby to odmitla udelat. To prave tata okamzite zapomene, ze byla drza, nebo nechtela to ci ono..Jsem dost zasadova a snazim se tem detem vysvetlit, ze v zivote to chodi jinak nez tak, na co jsou zvykle...kdyz udelala ten zachod, nabidla jsem ji, ze si na dve hodiny muze pozvat kamaradku, kdyz pujdu do fitness...bylo to ode me velmi pozitivni gesto...zivot je proste o kompromisech. Na deti jsem slusna a vzdy jim to reknu opatrne a s respektem take k nim...rikala jsem jim, ze vim, ze to se mnou maji tezke, ale ze i ja s nimi...proto se musime naucit zit pohromade bez problemu...
Co se tyka holandstiny, tak jsem od zari zacala chodit do skoly. Nasla jsem si tri mensi prace...jsem schopna alespon zabezpecit jidlo tzn. 500euro..(ted jsem vzala jeste praci o dovolenych, tak si prilepsim 1500eu)Moje prace mi trva kazdy den hodinku, chodim umyvat jednu pani a obleknu ji, je po operaci)v zari budu pokracovat se skolou, ale nevim, jak dlouho..to zalezi na urade, jak dlouho mi budou prispivat, protoze jazykovy kurs stoji asi 4500euro a ja platim 180eu na rok. Jsem schopna si uz telefonicky neco vyridit a vubec, myslim, ze jsem opravdu sobestacna...vsichni me chvali, ale vim, ze delam spoustu chyb:-)

Jinak si myslím, Jay, totéž, co Eva. Já bych se k těm mladejm chovala sportovně, věcně, stála bych si za svým, to jo, ale snažila bych se to odlehčit, aby neměli pocit, že jsi despota, a taky bych jim dala na vybranou. Když holka doma oznámí, že jde ven, a já vím, že prokazatelně nezametla a nevytřela schody (jedna z jejích povinností), tak se optám, jestli to stihne za těch patnáct minut, než odejde, případně jestli jí s tím Lucka pomůže... Zkrátka a dobře ji neříkám, co má dělat, to ona ví, jen jí to zlehka připomenu. Ona sice zaprská, ale buď to udělá nebo se dohodneme na tom, když má třeba domluvený sraz ve městě a nestihla by to, že to prostě udělá hned, jak přijde z města, a přijde v tolik a tolik. Nikdy se mi nestalo, že by neposlechla. Myslím, že ji učím kompromisu, a tomu, že povinnosti se musí plnit, ale vždy záleží na lidech a na jejich ochotě se dohodnout. Mám pocit, že to oceňuje. Usuzuju z toho, co říká o spolužácích a o tom, jak to doma u nich funguje. Věřím tomu, že mě netituluje "krávou" jako jiní mluví o matkách. Že jí občas lezu na nervy, to vzhledem k jejím skoro 14 a mým skoro 39 chápu, ale není to dramatický, spíš je za tím její snaha se vymanit z mámina dosahu, což ji občas teda vůbec neusnadňuju, ale někdy to jde samo. Nechci si ji k sobě připoutat, to by byla medvědí služba. Takže vidím, jakou má radost, když jí občas řeknu, že tý hudbě, co poslouchá, nerozumím, což je pravda, protože my se v tom jinak docela shodneme. Prostě dospívá a je v pubertě, tak potřebuje vidět, že už není "mámina holčička". Ale ona pochopitelně je, že jo :-))

Gymnazistko, mozna to je napsane tak, ze jim neco poroucim, ale v podstate okolo nich "slapu po spickackach" jednam s nima opravdu jako v rukavickach, proto se neciti treba necim ponizeni, ale tu duslednost musim drzet, protoze holka prijde z venku ve 22,30h, coz ma od taty i mamy povoleny a na nejaky povinnosti se mi vykasle...s moji vlastni problem nemam...a se vsema myma detma jsem velka kamaradka a jsem na to pysna...myslim si, ze az trochu dospeji tyto deti, ze vse uvidi jinyma ocima nez ted...
Jinak k te vychove toho tveho "diblika"...tady bezi v televizi porady o vychove...co mu takhle pripravit nejake bodovani a vest ho smerem, jak jsi zvedava, kolik bodu si vydela, kdyz je tak sikovnej..proste nechat ho soutezit...nebo, kdyz ho tata rozcapuje, zkus to zlehcit tim, ze mu reknes, takovej velkej kluk uz si musi jidlo pripravit sam...nechat ho v necem vyniknout, zkusit pred nim tatu ponizit v dobrem slova smyslu, aby on sam tomu tatovi rekl, at pred nim prestane saskovat...zamysli se nad tim...ja se o vychovu celkem zajimam a tohle opravdu funguje...drzim palce:-)

Jay, k te vychove "diblika" - to co tu pises zni logicky a spravne. ALE : problem je v tom, ze problem je tatinek ne kluk. Takze dle meho pesimistickeho nazoru, kdyz se bude Gymnazistka stavet na hlavu, bude ji to "plat prtne" bez podpory manzela. Na vychove musi mit zajem oba - hlavne biologicky rodic. Tebou uvedeny priklad v pripade jejiho manzela bude mit nasledujici vyvoj: Gymn. klukovi domluvi, kluk pochopi a bude s tim souhlasit, pujde do kuchyne se obslouzit, nacez otec vyskoci, sebere mu nuz z ruky, vysvetli mu, ze na to je moc maly /nebo ze chlap do kuchyne nepatri :-))/ a jidlo mu pripravi sam, nacez Gymn. vynada, ze ma hloupe napady, co kdyby se mu neco stalo. Jina varianta je, ze to sice synek pochopi, ale rozhodne se sam nebude angazovat, protoze clovek je od prirody tvor pohodlny a liny a on je natolik zvykly na obskakovani vsech okolo, ze davno vi, ze on se namahat nemusi, ze to vzdycky nekdo udela. Prvnim popsanym prikladem probihala u nas "vychova" do cca 9 let. Kluk i sam neco chtel zkusit, ale tatinek rad udelal sam. Pote uz nastala ta druha popisovana situace, kdy kluk nedela naprosto nic a jen se vali. (dle mych informaci i u matky nemusi vubec nic, protoze ona na neho nema nervy, takze ho radeji posle ven a pokojik mu vyglanci). Jak rikam, vychova vlastnich deti se mnohdy miji ucinkem, vychova cizich deti se vzdy miji ucinkem (pokud je tatinek takovy, jako ten Gymn.). Z vlastni zkusenosti musim rict, ze cim vic se nova partnerka zapojuje do vychovy maleho genia, tim vic si nici manzelstvi a vztah.

gymnazistka: To je fakt chudák dítě, takový ženský bych tloukla na potkání asi...ach jo...to si ale teda nemyslím, že bys jako kvůli tomu měla zkousnout kde co, to ne. Tak nějak bych to zkoušela jako Jay.

Jay: Tak gratuluju! :supr:  Domluvit se v cizím jazyce po telefonu, to už bývá celkem složitý. Chyby si nevyčítej, dělá je každý. A s dětma to válíš dóst dobře, řekla bych. Jen mi pořád nedochází jak to, že ty chlapi ty hranice neumějí těm děckám nastavovat sami....já sama z okolí nikoho takovýho neznám...i když vlastně...můj BM si také nechá od dítka líbit celkem dost. Je to hodnej kluk (syn jako), je mu skoro 12 let. Ale tuhle mi BM vynadal, jakto že pořád chodí kluk k holiči, když ho má vyzvedávat on...divila jsem se, protože holiče po mě kluk dyndal (co nejdřív samozřejmě) a já mu řekla, že jestli chce co nejdřív, musí se domluvit s taťkou, protože je zrovna jejich týden (máme střídavou péči)....no a dítě se "domluvilo" tím způsobem, že otci prostě nařídil, že se pro něj má zítra stavit tam a tam u holiče...a tatík běžel, vysolil 300 (mj. taky za melíry) a pak se na mě rozčiloval....Jó měl to kluk udělat mně a já bych k žádnýmu holiči teda nešla...jenže když je táta měkkej....(na mě by to kluk ani nezkusil, ví, co by následovalo. Pěkně v klidu bych ho odmítla.)

Radko, popsalas to výstižně! I u nás byly náznaky samostatnosti a snahy splynutí se zbytkem rodiny: manžel jel ráno něco zařídit (už nevím, co to bylo, ale musel, i kdyby čert na kobyle jezdil) a my snídali sami. Tedy já, holka a kluk. Dali jsme si chleba s máslem a čaj. Kluk nic nenamítal, já mu to nabídla s tím, že my to ráno jíme, dala jsem na stůl tři hrnky, tři talířky a docela fajn jsme kecali. Přišel tatík a zhrozil se. Okamžitě začal servírovat ty svý tři misky a čtyři hrnky. Takže od tý doby se fakt neangažuju. Manželova posedlost, aby dítko dostalo nutričně vyváženou stravu, se totálně míjí s jakýmkoli výchovným aspektem. Prostě výchova až na posledním místě, hlavně dítě nenchat padnout hlady! Je to přitom směšný, nevím, co si tím kompenzuje. Je chlap, nemusí se chovat jak baba! Ale asi je to tím, že když byl manžel malý, jak už jsem možná psala, žil s o dva roky mladším bráchou a mámou sám, o bráchu se staral, když máma byla v práci nebo si přivydělávala úklidem, aby to utáhla, a tak má asi "v genech" být za ženskou :-((

Gymnazistko, já si nemyslím, že způsob chování tvého manžela tkví v dětství. Můj manžel ho měl jiné a chová se stejně. Jestli ono to spíš nebude v tom pocitu - zplodil jsem malého génia, nemůžu se mu věnovat naplno, tak mu to budu kompenzovat zábavou a hračkama. Však i ženy z nerozpadlých manželství mají velmi často problémy, že muži nechávají výchovu jen na nich. Ale tam se to přeci jen filtruje tím, že otec je každodenním zlobením děti nucen alespoň částečně zasáhnout. Kdežto jednou za 14 dní to uličnictví a špatné návyky připadají tatínkovi roztomilé. Kdyby to měl snášet každý den, tak dítě umlátí.

Holky, není to nakonec jedno, proč se ti chlapi tak chovají? Vždyť i když byste to pochopily, tak nevěřím, že by vás to štvalo míň. (Mě teda ne.).....otázka asi je, jak se z nich nezbláznit, že?

Gymnazistka: Asi jsi mu řekla svý o těch jeho třech miskách a čtyřech hrnkách, ne? Co on na to? (Čekám, že jsi byla za hyenu, která by chlapečkovi ani najíst pořádně nedala.)

Evo, když kluk druhej den opět nevěděl, co ráno u snídaně roupama, tak jsem utrousila, že je zajímavý, že když měl jeden hrnek a jeden talíř, tak to snědl všechno a byl klid. Nepředváděl se, já se bavila s holkou, ale zapojily jsme i jeho. Jídlo nebylo cílem, prostě jsme snídali a kecali u toho. Snědl všechno.

No, manžel na to, když jsem mu to řekla, se ušklíbl a řekl: ale prosím tě... A tím považoval věc za vyřízenou. Bylo vidět, že mu to nesedlo a že to nebere vážně. Tedy tím smetl ze stolu můj důkaz, že to jde, jen se musí chtít. A já byla za dementíka, který zkouší jít neprošlapanou cestou (a náhodou mu to vyšlo!)

Myslím, že jemu připadá, že by se o něco ochudil, kdyby servíroval jeden talíř. On mi to tedy vysvětlil tím, že potřebuje zjistit, co klukovi chutná, aby věděl. Stejně neví nic, protože se kluk ve všem pohrabe. Misky s müsli a různejma jinejma blbostma po něm manžel dojídal ještě týden poté, co ho vrátil. Já se toho ani nedotkla. Ale ani jsem to nevyhodila. Prostě se to přikrylo talířkem, aby to neoschlo.

Máš pravdu v tom, že mě to nepřestane štvát, i když budu vědět, co za tím vězí. Ale třeba bych to nějak omlouvala, nevím. Sama si taky nesu docela zátěž z dětství, a tak si umím představit, že některý blbý věci člověk pochytá, sám neví jak, a jemu samotnému se s tím blbě žije.

Manžel mi ale připadá spokojený, má roztomilého génia (dal si na plochu monitoru další z jeho malovaných výtvorů, v osobním počítači má nastavenou na ploše taky jeho fotku, takže když se teď otočím, tak vidím kluka dvakrát: jednou fotku jeho obličeje a podruhý jím namalovaný obrázek - jak takovýmu sebestřednýmu tatínkovi vysvětlit, že se věci mají jinak?  V tom jsou s matkou totálně zajedno: zplodili báječného tyrana a snášejí mu oba svorně modré z nebe. Každý jinak. V tom jediném by se asi shodli, jinak v ničem.

Až manžel pochopí, bude pozdě. Bude starý, kluk uvidí, že už nemá cenu ho ždímat, a odvrátí se od něj. Několikrát jsem mu to, já mrcha, naznačila nebo dokonce otevřeně řekla, a to v tom smyslu, že nemá cenu si dělat iluze o dětech - naposled minulý týden, kdy jsem čekala, až holka pošle z tábora sms, a pořád nic :-)

Manžel se tak svrchu usmál a bylo vidět, že on dělá vše pro to, aby ho hošík miloval, a hošík na to přijde sám a bude ho jednou taky milovat. Razí totiž zásadu, že příklady táhnou a že on sám rád vzpomíná na své dětství u babičky a u dědy, a tak "jde příkladem" a rozmazluje, ale nepochopil, že synek je poštvávaný, má jinou povahu než manžel (naprosto odlišné reakce dle toho, co říkala o manželovi tchýně) a vůbec, doba je jiná. Muž je skromný, nikdy neměl ani tátovi za zlé, že je opustil, a velmi dobře vycházel i s otcovou novou manželkou. Pro mě docela nepochopitelné. Můj muž je pohodový, nekonfliktní typ. Problémy jsou se mnou, protože to holt vidím, vnímám, prožívám a cítím jinak.

Mmch, to mi, Radko, připomnělo tu naši "jasnozřivost". Prostě některý věci člověk umí odhadnout. Škoda jen, že na jeho slova dojde.

Ja nechapu, jak takova ucitelka muze vubec ucit deti...ale i tak trvam na svem, ze pres kluka by se mozna dalo tatovi malinko otevrit oci...neco jako- nedelej ze me porad mimino...ja naprosto chapu, jak to u vas vypada...me kdyz se narodila nejmladsi dcera, 10 let rozdilu od nejstarsi a osm od prostredni, tak byla porad ten malej milacek a mohla jsem to tatovi 100x opakovat, at ji taky necha neco delat..odesla jsem od neho, kdyz ji bylo jedenact...ale na co si dobre vzpominam, ze ji koupil na co si vzpomnela...kdyz sla s tatou do obchodu, na co si ukazala, to ji koupil. Az se stalo, ze nase mila dcera zkusila v obchode krast...prisla za mnou prodavacka, protoze jsme se znaly a sdelila mi, pro me nepochopitelnou vec...to se potom tatinek divil. Prodavacka jeste rikala, ze to nechape, ze ta holka ma vsechno...to bylo taky poprve, co ji tata dal na zadek...i tak je to dodnes benjaminek, i kdyz se snazim vsemozne...ono je to nekdy obtizne...kdyz ji bylo 13, odstehovaly jsme se sem, nemela tady zadnou kamaradku, tak jsem se ji to snazila taky usnadnovat, v zari nastupuje na holandskou skolu do tretiho rocniku...je to neco jako stredni skola, ale vysvetlovat tady system se mi nechce, prece jenom je to o vychove...
Pred chvilkou jsme s klukem dojedli. Delala jsem spagety a protoze se chce stat kucharem, zeptala jsem se ho, jestli tomu neco nechybi...vedela jsem, ze je to dobre, ale chci, aby ten kluk dostal ode me pozornost...rikam, pojd ochutnat, jestli tomu neco nechybi, ty to musis mit v sobe, ty urcite budes vedet, co je treba:-))) v takovych pripadech deti kvetou a vim, ze mu hladim dusicku:-))) jidlo mi pochvalil, nez jsem prisla z fitness, uklidil koupelnu...je u nas pohoda...snad jeste vydrzi:-)))

Jay, napsalas to moc hezky, to, jak děti kvetou...
Jsi šikovná, myslím, že do toho dáváš srdce, a právě proto je to někdy tak těžký.
Přeju ti doma pohodu, docela na mne z tvého posledního příspěvku dýchl optimismus. Je fajn, že neotročíš, že vidíš i sebe.

Přemýšlím, jak změnit úhel pohledu, jak to odlehčit, jak na tom najít něco pozitivního. Určitě se vám ozvu, i když možná nic nevymyslím.

Mám teď lehce depresivní období, holka je pryč (jsem závislačka, ale nerozmazluju!!), doma nálada jak kdy, občas pod psa, a tak vůbec...

gymnazistka napsal(a):

Jay, napsalas to moc hezky, to, jak děti kvetou...
Jsi šikovná, myslím, že do toho dáváš srdce, a právě proto je to někdy tak těžký.
Přeju ti doma pohodu, docela na mne z tvého posledního příspěvku dýchl optimismus. Je fajn, že neotročíš, že vidíš i sebe.

Přemýšlím, jak změnit úhel pohledu, jak to odlehčit, jak na tom najít něco pozitivního. Určitě se vám ozvu, i když možná nic nevymyslím.

Mám teď lehce depresivní období, holka je pryč (jsem závislačka, ale nerozmazluju!!), doma nálada jak kdy, občas pod psa, a tak vůbec...

Vidis, gymnazistko, a ted jsi pohladila i ty me..jen ja moc dobre vim, kolik usili me tohle vsechno stoji. Je opravdu moc tezke zacit "vychovavat" od 10-12let...to, co moje deti umely v 8letech, neumi tyhle ted...neverila jsem tomu, kdyz jsem normalne rekla, sloz si tricko, tak vubec nevedely,co se s takovym trickem dela..srdce do toho asi vseho patri, kolikrat jsem si rikala, proc mi nejsou ukradeny..deti potrebuji hodne chvalit a za malickosti, ale ten tvuj "syn" je az moc prechvalenej, takze to chce jeste rozlisit, za co chvalit..nebo ze sebe delat malinko "blbou" i ten kluk se da lehce oblbnout, muzes pouzit i svou dcerku...pri jidle se da i zavodit...nezavod s nim..rekni dcerce, s kterou jste velke spolecnice...kdo bude driv???? takove deti se chyti...kdo slozi lepe tento kapesnik...proste zacit s malickostmi...naoko ho ignorovat, on se zapoji sam...ja treba vim, ze holka je kreativni...rikam ji..musis mi poradit, kam povesit obrazek, ja vim, ze jsi po mame velmi sikovna...pochvalila jsem ji mamu, coz deti asi prijimaji rady:-)))- ja ji totiz nesnasim:-)))) a vyzdvihla jsem jeji dobrou vlastnost..na Vanoce s nima pecu cukrovi, je to pro ne nove...ani moje holka se toho neucastni...ale ony jsou vychovany jenom materialne a ne s laskou...dokazu vyjadrit radost letmym pohlazenim, ci pusou do vlasu...aby citily, ze kdyz nezlobi, ze je mam rada...ale jsou obdobi, kdy to holku chyta a pak je problem...no nic...proto rikam...nic nevzdavej, zkousej...obrat to proti manzelovi...rekni to klidne i pred nim, to si nechas tohle od taty udelat? ja myslela, ze jsi sikovnejsi...moje dcera tohle uz davno umela, ale jestli chces, muzeme to spolu zkusit, nebo to chces radji zkusit s tatou??...nenech se "zblaznit"...citim s tebou...ver, ze ano...

Děkuju, pomáhá to. Smutný je, že tuhle podporu paradoxně nezískám(e) od našich manželů, ale od "cizích" lidí na webu. Věřte tomu, že mi pomáhá, když vím, že se v tom neplácám sama! Ne že bych vám to přála, ale pak si asi člověk nepřipadá tak opuštěný.

Ta pohoda, která probleskne ve vašich příspěvcích, je nakažlivá. Pro mě to znamená jedno: že snad existuje nějaké řešení, nebo aspoň virtuální podpora a pochopení na dálku. Inu, muži jsou z Marsu a ženy z Venuše...

gymnazistka napsal(a):

Děkuju, pomáhá to. Smutný je, že tuhle podporu paradoxně nezískám(e) od našich manželů, ale od "cizích" lidí na webu. Věřte tomu, že mi pomáhá, když vím, že se v tom neplácám sama! Ne že bych vám to přála, ale pak si asi člověk nepřipadá tak opuštěný.

Ta pohoda, která probleskne ve vašich příspěvcích, je nakažlivá. Pro mě to znamená jedno: že snad existuje nějaké řešení, nebo aspoň virtuální podpora a pochopení na dálku. Inu, muži jsou z Marsu a ženy z Venuše...

Zlato, mozna ti to proste vnutkne nejaky napad, myslenku...snaz se to videt jinak...zasmej se tomu, jak je manzel detinskej...vis, ten muj se s tim taky desne spatne vyrovnava, porad mi rika, ze nemuze byt takovej, jak mu nadiktuju, ze je jinej...v techto chvilich mu bez servitek reknu, jestli ceka, az mu deti naserou na hlavu..on to totiz vidi i z te druhe strany, protoze deti davaji u nas k dobremu, jak jim mama dela otroka. Priklad: nesel jim ovladac od televize a ony volaly na mamu z patra, aby jim sla prepnout program, nebo podat polstar, ktery upadl. Nemohla jsem tomu uverit. Tak jsem mu rikala, tohle to chces?? Takze proste drzi pusu a krok...deti jsou o 100% lepsi, nez kdyz jsem sem prijela...zavedla jsem tady urcity rezim a ten se musi dodrzovat, ne koukat do pulnoci na televizi...musela jsem sice taky ustoupit,protoze moje holka chodila o vikendu spat v 22h, ted je to ve 23h...a to je jeste o rok starsi...i tak se snazim ji pod kontrolou drzet...
Tak jsem dneska tu koupelnu chtela vyfotit...vsechno vzorne poskladane, vyrovnane...no uplne jsem zasla...prala bych to mame videt, ze i jeji deti nemusi byt tak line, kdyz je duslednost, ale je mi jasne, ze ony ji to nikdy nereknou, ze me poslechnou a ji ne:-))
Kluka jsem pochvalila, rikala jsem mu, to me nahore cekalo mile prekvapeni...malem jsem neverila vlastnim ocim:-))) sice jsi zapomnel vytrit podlahu, ale kdyz to zitra jeste dodelas, tak budu moc stastna...jsem na tebe pysna...jojo...asi takhle...jeste premyslim, jestli jim na rano neupecu pernik...takove dobroty muzou:-))

Jay, ty jsi asi od narození čistokrevný bojovník! Taková já nejsem. Už to, jak bojuješ s cizím jazykem, to je fakt obdivuhodný. Chtěla bych mít aspoň kousíček z tebe :-)
Třeba to okoukám nebo mě to posune někam malinko jinam.
Ten perník jim upeč. A sama si dej taky kus! :-)

gymnazistka napsal(a):

Jay, ty jsi asi od narození čistokrevný bojovník! Taková já nejsem. Už to, jak bojuješ s cizím jazykem, to je fakt obdivuhodný. Chtěla bych mít aspoň kousíček z tebe :-)
Třeba to okoukám nebo mě to posune někam malinko jinam.
Ten perník jim upeč. A sama si dej taky kus! :-)

Jak jsi to poznala??? Mozna, ze bys za sebe mohla zabojovat...ja jsem opravdu dominantni, i kdyz jsem to o sobe dost dlouho nevedela...nikdy mi to neprislo...jsem zvykla jedna opravdu hezky, ale kdyz to potom nefunguje, tak si taky umim postavit hlavu...a neustoupim...co jsi za znameni??? A jen tak pro informaci, ja jsem ve 40 letech odmaturovala z anglictiny a dva roky potom jsem zacala s holandstinou.. my jsme s manzelem vlastne mluvili puvodne jenom anglicky...ted je anglina zcela pryc...No, nevim, zda se to da okoukat...a vim, ze je to malinko nadnesene, ale treba ti to da tu spravnou odvahu, jiskru...to bych ti moc prala...zkus si ty pokusy nejak naplanovat...jdi krucek po krucku...ty musis kluka zaujmout vic, nez ty tatovo podbizejici se hlouposti...tata musi poznat, ze zaujmout kluka jde i jinak nez 4 miskama a hrnkama k snidani...snaz se klukovi ukazat cestu jinou....nenasilne...takovy, ja mam napad...a zavolej jenom dceru...on bude zvedavej, pujde se podivat...a ty musis rict, udelal sis tohle nebo to udelal tata...TATA?? tak to nemuzes hrat, to je jenom pro "sikovne"...proste zkouset, mozna to vyzni blbe...ale tezko se pise neco presne, kdyz neznas prostredi a moznosti..ale ty urcite vis:-)))) jsem rada, ze ti mohu alespon trochu optimismu dat...mas proti me dve vyhody...kluk je mladsi, ja zacinala s 10-12roky, ted je jim o dva vice a mluvis materskym jazykem...

Je to obdivuhodný, asi jsi jiné znamení než já, já jsem Kozoroh. Hodně dumám a nechám se často problémem požrat, než bych ho řešila. Naivně čekám, že lidem dojde to či ono. Nedojde. Taky neříkám, že to, co prosazuji já, je správné. Je v tom určitý, možná dost velký podíl nejistoty. Ta psycholožka to řekla dobře: když jsem skoro hodinu mlela a v každé větě bylo slovo: manžel, kluk, manžel, kluk... tak mi řekla: a kde jste VY?
To se musím naučit v první řadě. Jen vidím, že sebemenší snahy po prosazení se vnímá okolí pomalu jako velkou a nebezpečnou revoluci. Mně ta bojovnost chybí. Pravda je, že když vidím bojovníka, tak mě to povzbudí. Například teď jsem udělala čistku ve sklepě. Měla jsem dnes pocit, že musím něco udělat, změnit, abych tu jen tak netlachala a nezamořovala prostor. Když nepohnu se vztahy, což teď dost dobře nejde, tak jsem aspoň vyházela pár starých krámů. Trochu to pomohlo. Fakt mám teď blbý období. Ne že by se mi děla nějaká tragédie, spíš je to dlouhodobá rezignace, pocit prohry.
Ale vím, že to přejde. Přijede holka, bude tu živějc, pak sice zas s tátou odjede, ale takový je život. Já to letos doma musím zúročit jinak... Třeba je to k něčemu dobré.

Ja jsem stirka...rekla bych rozeny psycholog...prosim-kdo ma jiny nazor, uznam i ten...ale ja znam spoustu stirek a jsme opravdu velmi podobne...moje dcera je stirka a zaobira se taky specialni pedagogikou a psychologii a jsme jak pres kopirak...dela pro jedny detske stranky, kde se deti zaobiraji dotazy, ktere je trapi a kdyz byla v nemocnici, tak jsem dotazy zodpovidala za ni...po jejich precteni mi rekla, ze by to jinak nenapsala...je to proste asi uvnitr...pred chvili prisla holka od kamaradky, prisla o malinko drive asi o 3minutky...udelala mi radost...dala jsem ji jeste najist a sama si umyla po sobe talir a uklidila do skrine...seznamila jsem ji se zitrejsim dnem, protoze rano musim s pani do nemocnice a pak na tydenni nakup...tak aby vedela, ze rano nebudu doma mozna do 12,30h...a spis vyuzij toho, ze ta holka tady neni, ale on ten malej asi taky ne,vid? Me to ted taky vyhovuje, ze je moje dcera u sester v Cechach, protoze se jim mohu venovat sama a nemusim se delit mezi mou a ne...:-))

Gymnazistko, narazila jsi tady na svoji prvni navstevu u psycholozky. Byla nejaka dalsi? Jak to probihalo. Ja si myslim, ze rady Jay jsou jako od dalsi psycholozky. A je dobre, ze jsi jeste stale nerezignovala. Rozdil v tvoji a Jayinou pozici je ten, ze ona ma preci jenom ve svem manzelovi zastani. Ja jsem rezignovala asi po roce a pul, za prve proto, ze me v te dobe zadne deti nezajimali (argument, ze je to preci dite meho partnera neobstoji - ja jsem si vybrala jeho a ne jeho zavazky z min. let), za druhe proto, ze moje snahy o cokoli ihned muj partner hatil a obracelo se to proti me. Takze ve mne vypestoval tak silnou alergii na jeho dite a vse co souvisi s jeho min. zivotem, ze dnes i kdyby kluk byl svaty (do cehoz ma hoooodne daleko), tak se s nim nehodlam stykat, ani se pretvarovat ze ho miluju. Je to pro me proste jen cizi clovek, zadny pokrevni pribuzny a mezi cizimi lidmi si take preci vybirame dle toho, jak nam ten urcity clovek sympaticky, takze ja se napr. nechci stykat s lidmy nevychovanymi nebo zlymi. Jen doufam, ze tebe do tohodle stadia tvuj manzel neprivede, i kdyz z tvych prispevku je jasne znat, ze uz jsi na pul cesty. Je to smutne a nema to cenu opakovat, ze proste ti chlapy se chovaji jak sloni v porcelanu a vubec jim nedochazi co tim zpusobi.

nemyslím si, že by tvůj muž byl bačkora, ale je na syna asi dost  fixovaný a bojí se, že kdyby se mu znelíbil, syn by odmítl k otci chodit.
Kluk z toho umí pěkně těžit.
Nejlepší by bylo, kluka popadnout za límec a dotáhnout ho i s tatínkem do psychologické poradny, nebo rodinné poradny.
Já bych si o tom s manželem promluvila,dala bych mu ultimátum a na víkendy, kdy u vás syn bude,bych zabalila a odjela k rodičům, na chatu, ke kamarádce.Ať se tatínek postará.

Radko, pamatuješ si to dobře, u psycholožky jsem byla zatím jen jednou, z druhé návštěvy sešlo, byla jsem nemocná, pak marodila holka, ale mám k ní jít v úterý, tak snad to klapne. Docela se těším.
Jinak mám pocit, že já mám mnohem blíž, pokud jde  o přístup, k tobě než k Jay. Přiznávám, že se mi hromada věcí zošklivila. Vadí mi manželova minulost, vadí mi jeho dítě, vadí mi hromada věcí. Nejvíc mi ale vadí, jak se k tomu staví ON sám. Každý si neseme nějakou minulost, ale zatímco já s mým ex spolupracuju a vše probíhá ke spokojenosti mé dcery i naší rodiny (ex nám například hlídá psa, když chceme někam na jeden den jet, jinak se k tomu široko daleko nikdo nemá), tak manželova BM nám akorát hatí plány.
Přistihla jsem se, že čím dál míň rozumím tomu, jak můj muž (a to si ho pořád vážím) mohl zplodit synka s takovou kreaturou! Což mě vede k závěru, že je vlastně zmanipulovatelný (ona chtěla dítě, on jí v tu dobu imponoval, neměl žádné dítě z předchozího svazku, takže se jí jevil jako nezávadný partner, a obávám se, že on k ní přistupoval podobně, jí bylo 35 a neměla dítě, byla svobodná). Ovšem bohužel ne mnou, ale synkem a BM. Docela smutný zjištění.
Přitom, narozdíl od tebe, musím svým způsobem, ačkoli jsem hubatá a sarkastická, držet hubu a krok, aby se to neotočilo proti mé dceři. Od té doby, co se netajím svými antipatiemi k jeho synovi, ačkoli k dítěti se chovám slušně, ale každopádně dám najevo, že se mi nelíbí komplikace, které z toho plynou, tak se změnil i manželův vztah k mé dceři. Moc spolu nemluví. Ona je uzavřenější, a on se taky s ní moc nebaví. Nepociťuju to jako dusno, které doma bývá, ale vidím, že to nějak není ono.

Gymnazistko, stále přemýšlím nad tím synátorem. Mám docela zkušenosti s dětmi jeho věku. Účinné by bylo vyvés ho sz jeho omylu, že příště nepřijede. Něco v tom smyslu, že vy ho taky nemusíte takového rozcapeného přijímat. Jenže - háček je v tátovi. Ten by to asi neustál a způsobilo by to pravděpodobně konflikt mezi vámi. Děti kolem sedmého roku nejvíce potřebují důslednost a jasná pravidla. Pokus se je stanovit alespon ty. Z tvého povídání čím dál víc získávám dojem, že problém není kluk, nýbrž táta a jeho chování během pobytu syna. Přemýšlím, jak bys to mohla zvládnout. Rozhodně ani slůvkem nesmíš zmínit chování syna, pokud chceš kritizovat partnera. V tu chvíli totiž přestane poslouchat. Zkoušela jsi s ním mluvit, že pokud se takhle chová (ke komukoli), klesá ve tvých očích?

Ano, Pavlo, skutečně už jsem víc alergická na manžela, a to i ve chvílích, kdy je kluk relativně OK. Snažila jsem se manželovi v klidu vysvětlit, že mi přestává imponovat, když se opásá zástěrou, nevidí, neslyší, kraluje v kuchyni, kam mě nepustí, protože dělá klukovi pomyšlení?? Bohužel, myslím, že je natolik svou otcovskou rolí zaslepený, že mu je docela šumafuk, že by mi přestal imponovat. Vyslechl to, ale nic si z toho nevzal. Oponoval, že tak, jak to líčím (vidí to kluk i holka, jak bych si mohla vymýšlet?), to není a basta.
Raději už to nechci opakovat a utvrzovat se v tom, že on je především otec a pak koutkem duše a těla manžel...
No, teď mu asi ubližuju, třeba dnes si dělal starosti, jak se v tom teple dostanu domů z jednoho konce města na druhý domů, byl by mě odvezl, ale v tom není problém, dojedu tramvají (nemám řidičák).
Pomáhá mi, pomáhá mi i v rozjezdu podnikání, ale nade mnou pořád leží ten obrovský, černý mrak. Budoucnost nevidím pozitivně.

No, ja jsem si kolikrat rikala, ze bych ty "moje" deti radeji nenavidela, abych se k nim tak mohla chovat...uz jsme si neco spolu prozili...holka taky na me rvala - ty :) zenska-tahni...a ja se porad drzim, citim, ze to jsou vykriky o pomoc...nevim, jak to presne rict...nekdy si rikam, ze by si prala, abych byla jeji mama...s klukem zacinaji problemy ted, proto s nim vic mluvim, vic vysvetluju...dnes jsem ho poprosila, aby mi umyl misku po jidle...nechal obe, jeho i moji, misky lezet ve drezu a sel na pc...musela jsem mu zopakovat, ze jsem uvarila, poklidila kuchyn, slozila pradlo...ze je zivot o necem jinem, nez o brani...ze musi i davat...tata nerekl ani slovo...jenom se divil, proc mu chci zase neco rikat...pak to pochopil...taky jsem musela manzelovi pripomenout, ze kdyz se deti chovaly dobre, ze prvni, co musi udelat, kdyz prijde domu rict, ze z nich ma radost...musi jim dat najevo, radost z toho, ze tu nebyl problem...jemu tyhle malickosti nedochazi...

Jay, jestli my, ženské, nechceme po těch mužských, čeho oni nejsou schopni! Můj manžel taky synovi (a jak ho, panečku, miluje!) neřekl spoustu zásadních věcí! Někdy až žasnu, jak je kluk v tomhle ohledu zaostalý. Manžel mu jednou do jedenácti večer vysvětloval v pokoji před spaním (šla jsem vedle do ložnice pro pyžamo, tak jsem to slyšela), jak funguje mléčná soustava a galaxie. A kluk přitom nemá tušení, čím se jeho otec živí! Jak ti chlapi myslí??
Můj muž je hodně chytrý a moudrý, co řekne, tak má něco do sebe, je dospělý a někdy je až neuvěřitelný, (já jsem občas dětina, uznávám) jak jsou ty jeho pravdy prostý a vyzkoušený, ale v něčem teda totálně pokulhává na obě dvě nohy!
Není ale jednodušší vysvětlovat dítěti systém římských číslic než říct mu, proč táta žije sám a proč nežije s mámou???
Nechápu...
Napadlo mě to, jak píšeš, že by mužský měl děti chválit. Jo, nedochází jim to. Neorientují se tak dobře v mezilidských vztazích (viz Evin příspěvek, jak ženské hlídají oheň, u toho si povídají, zatímco chlap mlčí a má políčeno na mamuta), zatímco my vidíme, cítíme, tušíme. Jim je tohle dokonale skryté.
Tedy, abych jim nekřivdila: můj muž moc dobře ví, vidí, cítí a tuší, co chce jeho synek k snídani, co chce koupit a co naopak nechce dělat a jíst :-)
(Musela jsem si přihřát polívčičku :-)

gymnazistka - jo jo...oni to vidi vsechno jinak...mysli si, ze se detem zavdeci..jeste ti napisu, k cemu jsem donutila meho manzela a myslim, ze to bylo pro nej opravdu velmi tezke..kdyz mel loni narozeniny- mimochodem je to dneska presne rok-dostala holka kapesne a sla si za to koupit radeji cigarety,nez aby koupila tatovi darek-kouri od 12let a je ji to tolerovano...doma muze i v pokoji..to radeji nechavam bez komentare!! a tatovi rekla, ze nema penize na darek, ze ho dostane pozdeji...pri kazde prilezitosti, kdy jsme nekde byli, mu rikala, to bych ti mohla koupit, je to by bylo pro tebe a bla bla...darku se nedockal. A presne tohle dostala nazpatek...kdyz mela narozeniny, tak ji tata rekl, darek dostanes pozdeji, ale nic nedostala...udelala nam tady scenu, ale ja jsem ji rekla, nejde o ten darek ani o penize, ale dala jsi prednost cigaretam pred tatou a on si tohle nezaslouzi, jak se chovas ty, tak se chovame my...Dnes ma tedy tata narozeniny...darky od deti jsou zabalene a pripravene, az prijde z prace. Opet jedna ze zakladnich veci, ktere jsem moje deti ucila.Holandske deti-ty nase-jenom berou, ale nedavaji a to ani mame.Maji to takhle zarizene - jsou to prece kleine schatjes-mali milacci-....ja jsem od nich jeste k narozeninam nic nedostala, ale na Vanoce ano, coz je take myslim pokrok...prvni Vanoce byly pro me velmi bolestne..z Cech jsme byly zvykle-ja a dcera- na hojnost pod stromeckem. To se tady celkem nedrzi, tak to moc radostne nebylo, ale dalsi Vanoce jsem se snazila, aby mel kazdy radost a musela jsem s detma promluvit, zda tedy na to budou myslet. Nebyla jsem ochotna jenom davat a pritom vedet, ze penez a casu maji dost.Mohou si vydelat penize i samy(roznos novin napr.), ale jsou na to lini a pohodlni, ale je to i moje dcera......chce to duslednost, ta se vyplaci...neustoupit, i kdyz na nas delaji smutne oci, protoze to se okamzite vrati jako bumerang...
A co se tyka jeste tech chlapu, je to opravdu jejich chyba a v nasich pripadech i tech vlastnich maminek..

Jay, obdivuji, kolik energie do toho všeho vkládáš! Já jí tolik nemám, jsem jinak stavěná, není to otázka věku, ale vitality a asi i priotir a přístupu k životu. Zrovna teď jsem tak nějak ubitá, že to všechno vidím docela černě. Nicméně tvé příspěvky jsou zaplaťpámbu povzbudivé. Aspoň já to tak vnímám a je to fajn :-)

Ja se taky obdivuju, ono to neni tak ruzove, jak to treba vypada, taky mam z kazde navstevy u nas strach, co zase prijde...nejhorsi jsou ty prichody, cekam, co z nich od mamy zase vypadne..chci si ted koupit skutr, uz ted mam hruzu, jak jim mama nastoli, ze ja si kupuju a ony prijdou zkratka...netusi, ze si vydelavam neco bokem, ze jsem nejela na dovolenou za detmi proto, abych si neco vydelala jenom pro sebe..jsou to takove malickosti, ale dovedou hodne zkomplikovat zivot. Taky toho mam obcas a dost casto dost, ale na druhou stranu si rikam, ze jsem "stara" na to se rozvadet, vim, ze tohle jednou skonci a kdyz je manzel dostatecne "vlacnej", da se z toho neco tezit...kdyby delal to, co ten tvuj, poslala bych ho asi nekam...je to otazka nazoru, povah a priorit...ale asi by u me taky hodne klesnul...
Taky me ubiji, kolikrat denne musim opakovat, ze si museji po sobe uklizet, kazdy talirek nebo sklenicku umyt a ulozit zpet...kdybych to nedelala, asi bych musela stat jenom u linky...no ale kolikrat se staci jenom podivat...berou to normalne, nezlobi se, ale neskacou radosti, to teda ne:-)))

Jay: to chce pořád předvídat, co jim jejich matka tak asi může nakukat.....a už předem si stavět půdu (třeba jim říct, že sis koupila novej skútr a že to máš odměnu za to, žes  nejela na dovču, ale makala....)....tohle já řeším s BM pořád...on je to takovej ten nenápadnej manipulátor, takže je schopen říct dítěti "Jo, no jo, Jarda...to mamka už když jsme ještě byli spolu, tak s ním byla...no ale to nic, to nic..." (S Jardou skoro žiju teď coby rozvedená a můj BM už ho podezíral kdysi, že se mnou spí....blázen, tedy BM)....vyplatilo se mi být k dítěti maximálně upřímná a každou situaci vysvětlit (odstěhování od otce, rozvod, proč asi - zhruba, přiměřeně věku)...myslím, že se nedá tak ovládnout názory otce...aspoň doufám.

Evi, ja sice predvidam, dokonce mi deti pomahaji s vyberem skutru...skoro bych rekla, ze mi ho preji, mluvim o nem uz hodne dlouho...ale ted jsou tady, vis??? Az prijdou domu, uslysi jine pohadky...a to, ze pracuji, deti nevedi, protoze nez se vzbudi, jsem doma a jinak delam jeste ve ctvrtek 6h a to jako jezdim s kamaradkou po obchodech...den pro sebe-jsem to nazvala:-))) zacala jsem vlastne chodit s novinama, ze si usetrim na skutr...ze mi ted v CR vychazi stavebni sporeni, ze makam, nemaji ani tuseni...no nic..at se treba jejich mama posere:-))))

Moc a moc vas vsechny zdravim...chtela jsem se s vami podelit s poslednim denim u nas...musim rict, ze situaci zvladame na vybornou a to nechci nic prehanet. Manzel konecne vyslovil vetu, kterou asi dcera "potrebovala" slyset. Minuly tyden totiz zacala opet vyskakovat a domahat se toho, ze chce byt po 23h vzhuru nebo lepe receno na pc. Byla tak drza a vorazena, ze to nevydrzel ani manzel a rekl ji, ze jestli se ji to nelibi, at si zbali tasku a jde k mame. Chtela odejit jeste v noci, ale manzel ji rekl, ze pujde rano, chytil ji za ruku a ona na nej rvala, at se ji nedotyka atd...rano prisla jakoby nic...ostatne jako vzdycky, ale manzel ji rika "uz jsi volala mame, ze jdes domu?"...a ona zustala jako oparena a rikala, ja vlastne domu nechci, ja chci tady zustat, me se u vas libi....ale manzel ji rekl, ze ma proste smulu, protoze tady se dodrzuji pravidla, ktere ona musi respektovat a ne, ze ona nam bude diktovat, co chce a my budeme podle toho skakat. Stala tady jako solnej sloup, vubec od taty necekala, ze by tohle nekdy rekl. Pak jsem se tedy ujala slova, protoze tata nevedel, jak to cele skoncovat. Rikala jsem ji, ze jsou jen dve moznosti. Jedna je, se omluvit a slibit, ze se to uz nebude opakovat a druha je, ze se musi sbalit a jit. Omluvila se, dokonce me objala a mohla jsem ji dat pusu-nejvetsi oceneni:-))) Dny plynou a nase dovolena s detmi se blizi ke konci...tata svoje deti nepoznava, jeste nikdy se nechovaly tak jako v tuto dobu, i kdyz jsme meli par vychovnych problemu. Konecne pochopil, ze pohodlnosti a neduslednosti cesta nikam nevede. Vcera ocenil mou snahu mu s detma pomoci a citil zmenu i u deti...maji z nej respekt!!! Vim, ze to pro nej je mnohdy tezke, ale prinasi to ovoce nam obema.
Gymnazistko-dej vedet, jaka je situace u vas.
Eva36- v utery mi privezou novy skutr:-))

Holky-dámy-matky-slečny. Klobouk dolů. Když to vše čtu, už vážně nelituji, že mne to nevyšlo a já taky tak chtěla rodinu, dvě děti a podobně. jak to tam taky píšu na začátku.
Já bych to nevydržela, nejsem ten typ, který si nechá ničit jediný svůj život a zdraví.... Navíc jsem žila v rodině, kde byly nevlastní sourozenci...od 15-let. Když to začlo: já 15, ony dvě 13+15. Hrůza a děs-po svadbě. Před svadbou řečičky, KECY. Má matka volila lásku, já tam byla za popelku a služku. Takyže jsem vypadla z domu hned po ukončení SŠ a šla do podnájmu. A studovala si VŠ vedle zaměstnání....
Pak se žrali ještě víc, než se mnou (když jsem prý  všemu zlému byla na vině já!!!) a za rok se  matka  přistěhovala ke mne, že už to nevydrží a pak se rozvedla. EJHLE! Já to znám taky z pozice dětí ...moje-tvoje. Následně i rozdělené lednice-mé a tvé jídlo, vaření extra-mým a tvým a podobně....A co si macech! nemám pro jeho zlo slov, otčim???? nahrabal peníze, tak vše nechal napsat na svou milovanou dcerušku..auto,,,chatu... Kde my museli makat, plít a podobně. A to ho ještě u nás vyhledala policie, aby mu dodala rozhodnutí, že je otcem dítěte-malý chlapec, ke kterému se nechtěl znát.... a bylo mu tenkrát 2 roky. Asi věděl, proč se oženil o 500 km jinde...než bydlel....
Ale stejně jsem to chtěla zkusit-co kdyby to bylo vyšlo mne. Pomohli jste mne. Každé rozdělení se o utrpení se o kus zmenšuje. Alespoň víme, že ty nány nejsme jenom -já- na světe, resp. v ČR.
Jsem sama....neni to lehke, trápím se, ale nervy mne už nikdo nežere a teprve ne nějaký navočkovaný fracek od matky s just a naschválama.
Už nechci muže s malým dítětem. I s velkým to může být problém.

Gymnazistka: Ahoj, cetla jsem to cele a je to fakt sila!!!!!!!!!!!!!!!
Studuji mimo jine take psychologii na vysoke skole a musim Ti opravdu potvrdit, ze chyba je v manzelovi. On musi zacit jednat s klukem jinak a hlavne musi stat pri Tobe, jinak to opravdu nejde!!!!!!!!!!!!
Mam pocit, ze Te manzel opravdu rad nema (uz tenkrat, kdyz se Te snazil kluk v aute kopnout, se Te nazastal apod.), ze Te ma jenom jako dekoraci k domu a ze chce sobe i klukovi dokazat, ze on ma barak, rodinu.. ze na jeho strane chyba neni - ale chyba je opravdu na JEHO strane!
Kluk ho urcite bere jako slabocha a ta jeho prehnana pece mu je pro legraci.
O Tobe muzu rict, ze ses uzasna zenska, Ty si chybu nedavej - malokdo by mel takovou trpelivost jako Ty! Myslim si, ze se manzel nezmeni - ja bych na tvem miste od neho odesla... nebudes preci cekat 10 nebo 15 let, az manzel pochopi, ze je jeho kluk zmetek (ktereho si z nej svym pristupem vychoval sam) - protoze Ty a Tvoje dcera se z toho zblaznite! Stejne pak treba nakonec s manzelem nebudes, ale ztratis cestu ke sve dceri a tyto roky, ktere spolu muzete spokojene a stastne stravit, Ti uz nikdo nevrati! Uz ted se snazis dceru davat treba na tabor apod. (aby ji z kluka nekleplo) a nakonec odejde z domova, hned jak to bude mozne, jenom proto, ze jeden chlap nezvlada sveho kluka!
Hodne stesti at uz se rozhodnes jakkoli!!!!

Jay: :supr: Jsi nejspíš vrozený psycholog a diplomat. Jo, jo, já taky předvídám, připravuju si půdu a taky vím, že u táty dítko zas uslyší možná něco jinýho...jenže já jsem taky důsledná, a to ve všem. Jak v povinnostech, který vyžaduju, tak ve slibech, který dávám. Tohle mému bývalému nevychází, takže on povoluje to, co zakázal a neplní to, co slíbil....kde se bude ¨mému dítěti líbit víc, ukáže čas. Jen mě mrzí, že už teď se víc obrací na mě. Fakt mrzí, protože bych mnohem radši, aby se tatínek chytl za nos a konečně dospěl v toho otce, o kterého se dítě může opřít....asi zůstane jen u zbožného přání. Skútr si pěkně užij, máš ho zasloužený. Pa ;)

4 Eva36-moc dekuju za prispevek, pochvala vzdycky potesi:-))))) Vcera nam skoncila dovolena s detmi. Jejich mama jim prijela pro veci a podekovala mi, ze jsem se ji o deti postarala. Pokud to myslela uprimne, tak to cloveka potesi, ale ja uz jsem spis vycvicena, ze vsechna moje snaha udelat neco spravne a dobre je brana spise jako buzerace od cizinky, takze si to moc nepripoustim. Posledni hodinku u nas jsem venovala detem a to diskusi, jak se jim u nas libilo, chtela jsem slyset jejich nazory, popr. pripominky atd. Vyslo to pro nas vicemene pozitivne. Jedine, co se detem u nas nelibilo bylo, ze musely ve 23h do postele. Jsou zvykle usinat u televize a jit spat kdy je napadne...Ale tohle je u nas vylozene tezke. Pokud je necham dele, tak padame na hubu my s manzelem, mozna se s nimi pristi prazdniny domluvim, ze mohou zustat dele vzhuru, ale ze musim i drive vstat. Jde o to, ze kdyz deti spi do 11-12 nekdy i 13h, pak se jim pochopitelne spat nechce, ale na to mam ted casu dost. Manzel velmi zretelne pocitil, jake zmeny se s detmi u nas staly a jsem si skoro jista, ze se uz nebude "bat" zvysit hlas, kdyz si dcera opet otevre na nekoho z nas pusu. Poznal, ze z toho muze vic profitovat nez z toho, ze bude koukat do zeme a nebude vedet, jak reagovat.
Na skutr se moc tesim....tady se na nej muzes podivat... http://cgi.ebay.nl/ws/eBayISAPI.dll?Vie … PcY_BIN_IT

Jay: Mně se líbíš, tak ti to chválím, tak to je. To s tím spaním dobře znám, moje dítě taky musím do postele hnát svinským krokem :D Když už jsem utahaná, tak otravuje "ještě chvíli, ještě chvíli" a to pak taky padám na hubu....hmmm...Motor-mania - dobrýýý :supr: ...a taky dobrý, že tvůj chlap pochopil. Kdyby se takhle rozsvítilo pánům od gymnazistky, radky a dalších....jo kdyby kdyby...

Mafy, vážím si tvé upřímnosti, a taky žasnu, že si troufneš napsat to, cos napsala, a ještě dodáš, že studuješ psychologii...
Nepochybuji o tom, že mě manžel má rád, jen jsem si pouze jistá, že kdyby měl volit mezi mnou a synem, tak nejspíš zvolí syna. Musím sebekriticky přiznat, že já bych volila úplně stejně, kdyby došlo na tuto "sophiinu volbu".
Dcera jezdí na tábor pravidelně už 3 roky ve stejném termínu, pravda je, že JÁ sama jsem navrhla, aby kluk byl u nás v době, kdy ona bude na táboře. Důvod byl jasný: proč by měla sledovat trapné divadýlko, když se může odehrát v době její nepřítomnosti? Byly to dvě mouchy jednou ranou. Pravda je, že BM nakonec určila, že kluka budeme mít v jinou dobu, takže tu byl týden a za 14 dní ho tu budeme mít na 2 týdny. Tentokrát už se toho tolik nebojím. Myslím, že manžel si nese ze svého dětství hodně úzkosti, kterou možná zažil jako dítě, když od nich odešel otec, a svým způsobem je jeho vztah k synovi (obskakování s jídlem a pitím) taky úzkostný. Nejsem ale psycholog a i kdybych byla, nikdy bych si netroufla to takhle otevřeně psát - nemám tolik informací.
Mafy, vím, žes to nemyslela zle, z tvého příspěvku je zřetelná jistá angažovanost a až příliš velké zaujetí, ale musím po pravdě říci (klidně mě tu kamenujte), že jsem ráda, že jsem našla psycholožku, která nestaví soudy tak kategoricky.
Věř mi, že napsat někomu: tvůj muž tě nemá rád, to je opravdu docela síla... :-)

Jo, ještě něco: ten dům jsem chtěla já, nechtěla jsem žít s dcerou sama, nešlo o dům jako takový, jen bychom se těžko vešli někam do paneláku, když jsme chtěli pro každé dítě vlastní pokoj (to je logické) - navíc oba s manželem pracujeme doma, takže jsme doma téměř 24 hodin denně (jasně, jsou výjimky, on občas jede pracovně pryč, já taky vypadnu někam ven), tak proto... Doteď jsme jezdili starým autem, nepotřebujeme dělat ozdobu jeden druhému nebo se nechat zdobit domem či autem, to opravdu ne. Manžel nemá potřebu se mstít, až někdy žasnu, jak je vůči BM lhostejný, že necítí nenávist za to, co mu všechno provedla... Ví, že ji  nezmění, tak se neužírá a nezasírá (pardon, ale nic lepšího mě nenapadá) atmosféru doma. V tom ho teda hodně obdivuju, já tyhle věci (jako ženská) neumím přejít s takovou noblesou.

gymnazistka napsal(a):

Mafy, vážím si tvé upřímnosti, a taky žasnu, že si troufneš napsat to, cos napsala, a ještě dodáš, že studuješ psychologii...
Nepochybuji o tom, že mě manžel má rád, jen jsem si pouze jistá, že kdyby měl volit mezi mnou a synem, tak nejspíš zvolí syna. Musím sebekriticky přiznat, že já bych volila úplně stejně, kdyby došlo na tuto "sophiinu volbu".
Dcera jezdí na tábor pravidelně už 3 roky ve stejném termínu, pravda je, že JÁ sama jsem navrhla, aby kluk byl u nás v době, kdy ona bude na táboře. Důvod byl jasný: proč by měla sledovat trapné divadýlko, když se může odehrát v době její nepřítomnosti? Byly to dvě mouchy jednou ranou. Pravda je, že BM nakonec určila, že kluka budeme mít v jinou dobu, takže tu byl týden a za 14 dní ho tu budeme mít na 2 týdny. Tentokrát už se toho tolik nebojím. Myslím, že manžel si nese ze svého dětství hodně úzkosti, kterou možná zažil jako dítě, když od nich odešel otec, a svým způsobem je jeho vztah k synovi (obskakování s jídlem a pitím) taky úzkostný. Nejsem ale psycholog a i kdybych byla, nikdy bych si netroufla to takhle otevřeně psát - nemám tolik informací.
Mafy, vím, žes to nemyslela zle, z tvého příspěvku je zřetelná jistá angažovanost a až příliš velké zaujetí, ale musím po pravdě říci (klidně mě tu kamenujte), že jsem ráda, že jsem našla psycholožku, která nestaví soudy tak kategoricky.
Věř mi, že napsat někomu: tvůj muž tě nemá rád, to je opravdu docela síla... :-)

Ahoj gymnazistko,
promin, jestli to vyznelo osklive - nemyslela jsem, ze Te manzel nema vubec rad, spis, ze Te nema rad tolik, jak by sis zaslouzila. Nebo ma, ale mel by to davat v takovych situacich (auto) vic najevo! Neodpovidala jsem primo z hlediska z psychologie (cetla jsem to cele :usch: a prevladly moje emoce), jako psycholog bych Ti asi poradila, at to zkusis s manzelem probrat a uz to, ze si sama kluka usmernujes a manzel to nekomentuje, je veliky pokrok. Opravdu ma blok z detstvi - vlastne za to nemuze.. Tak a ted Ti odpovim za sebe - bylo mi Te lito, i Tve dcery.
Opravdu Ti preji, aby se Ti podvedlo to vsechno ustat a situace se trvale zlepsila. Na psychologa nebo spis na psychiatra je zrala BM :D Presny priklad toho, kdyz jsou deti prostredkem k pomste nekoho, kdo si sam nevi rady se svym zivotem, a pak ho otravuje ostatnim (Tobe a manzelovi) - a to je opravdu ubohe!
Drz se!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Mafy

Mafy, v pořádku, vycítila jsem z toho tvého psaní rozhořčení nad tím, jak je tohle možné, rozumím a neberu to osobně a hlavně ti dík za vysvětlení :-)
Ano, důkladné vyšetření by zasloužila především BM, ale to je tak výstřední a zvláštní osoba (má už dítě, tak veškeré zábrany z její strany padly), že se vůbec divím, že u nás není větší psycho.
Během toho týdne to docela odsejpalo tak, jak jsem chtěla, manžel rozhodně nepodléhal klukovi natolik, že by na mě a dceru nebral ohled a šel si za svým, to ne. Jen mi prostě vadí, že je to pořád takový "kdo z koho", že to je boj, že to není přirozený. Vždycky jsem si myslela, že to v těch rodinách funguje, že ti dospělí vědí, do čeho jdou. A houby! Kdybychom se nebrali, nestřelili byty a nekoupili starší dům, tak by možná BM nebyla tak útočná. Je hloupá, měla zůstat s manželem (při rozvodu, který iniciovala, všude vytrubovala, že klukovi najde lepšího, tedy bohatšího tátu) a nekňučela by dnes v bytě 1 plus 1 bez balkonu, bez chlapa a bez rodiny. Jenže problém je v tom, že ona o žádný vztah absolutně nestojí, stýká se jen se ženskými, chlapi jsou ďáblové (asi tak se jim vyhýbá), tak to máš těžký. Fakt netuším, co z kluka vychová! A že by mu tolerovala ženskou? Copak se hodnej mámin chlapeček může scházet s holkou nebo si najít dokonce manželku? Opět mě napadá to zrůdné Hitchcockovo (asi blbě napsaný,pardon) Psycho... Myslím, že nás ještě čekají perné chvilky, až ona bude stárnout, až jí umře máma a ona zůstane sama, upne se na kluka, ten bude chtít žít po svém a zlost a nenávist si bude vybíjet u nás, protože manžel je slaboch...
Ano, dnes už si tu situaci takhle umím prodloužit, dokud jsme jeli jen na výlet, všichni 4, tak jsem některé věci nepozorovala, protože jsem je prostě vidět nemohla. Fakt nejvíc se to projevuje u toho jídla a to jsme nikdy společně nezažili, snad jednou v pražské zoo, ale tam si kluk ten tyátr nedovolil, věděl, že tam není to správné obecenstvo.

Tak jsem se konečně prokousala vašimi příspěvky až na konec.Je to hrozná beznaděj,ze které se můžete jen vypovídat mezi sebou a navzájem se potěšit alespoň dílčími úspěchy.Mám spolupracovnici,která řeší úplně stejné problémy,ale o tom psát nechci,protože je to úplně stejné,jako na předchozích stránkách.Sama vlastní zkušenost nemám,ale mám kamarádku z dětství/je mi přes 40/.Byly tři sestry.Když jí bylo 10,tak se její milovaný tatínek sebral a odešel z navenek perfektního manželství ke stejně staré ženě,která měla dva kluky.Nikdo to nemohl pochopit.Ve svém okolí byl hodnocen jako úžasný manžel a otec.Naši se onich často bavili,jako o naprosto vzorné rodině.No,ale byl prostě pryč-teda nebyl,přestěhoval se totiž jen o dvě patra výš v paneláku,kde bydlel. Nejdřív plakala a nemohla to pochopit.Myslela,že je to jejich vina,protože jsou tři holky a on chtěl kluka,pak vyčítala matce,že ho neměla ráda a klidně ho pustila k jiné.Byla to moje nejlepší kamarádka a už v těch deseti letech se mě její bolest a bezmoc malého dítěte strašně dotýkala. Nikdo s nimi nemluvil,nesnažil se jim nic vysvětlit,matka jim řekla,že jsou na to malé a že to pochopí až vyrostou a budou mít vlastní děti/cha ,cha-nejhorší výmluva a podcenění malých=hloupých/,otec se snažil po svém-snažil se skamarádit svoje děti a její děti-nekamarádili se ani před tím,ačkoli byli z jednoho domu,uplácel dárky,společnými výlety-ale jen vždy v omezeném počtu,protože dětí bylo najednou moc/hoši jeli vždy/.Celý půl rok čekala,že se táta vrátí.Mezitím se bez vědomí dětí rozvedli a tatík se chystal na novou svatbu,neb "sousedka" měla již viditelné bříško.A tak,když  při jedné návštěvě vpálil její kluk celou tu pravdu mojí kamarádce natvrdo a doplnil to ještě vlastním úsudkem,že teď,když spolu budou mít dítě,tak už to bude jen jejich táta/kde měli svýho tátu ,to nevím/,vystřídal lítost vztek a nenávist.Začalo peklo.Kdo myslíte,že byl strůjcem všech pekelných nástrah,hysterických výstupů a rafinovaných poťouchlostí-moje kamarádka její starší sestra a já.Naši měli velice dobře zásobenou knihovnu pro dospělé a já byla pilná čtenářka.Nebudu vám popisovat co všechno jsme jim za ty dva roky ,co vydrželi bydlet v domě, prováděly.Některé věci hraničily se zákonem a dneska se za to trochu stydím.Pak se odstěhovali.Daleko.  Spojení byly jen měsíční složenky,dárky k narozeninám a vánocům,když to vyšlo,tak 14 dní o prázdninách.Když jsme dospěly,tak skončilo všechno. Holky nechtěly a máma je nenutila . Táta se párkrát marně pokusil o kontakt-fotr dolejzá.Když bylo mé kamarádce asi 30,tak jí matka oznámila,ža je otec nemocný a že se s ní spojila jeho žena,že by chtěl vidět holky a svoje vnoučata.Řešily jsme to dlouho,tak dlouho,že táta umřel.Tak jely alespoň na pohřeb.Když se vrátila,tak plakala.Zjistila,že tátova žena je hrozně milá ženská a že táta s ní byl šťastnej,jediné co ho trápilo,že se nevídal s holkama.Jejich fotky a fotky jejich dětí měl pečlivě srovnaný v albu/jejich matka mu je pravidelně posílala/ maturita,promoce svatba-všechny mimina,první dorty-dojalo jí to.Konečně jí došlo,že jí i její sestry nepřestal mít rád. Zjistily,že její kluci jsou fajn,jejich dvě společné dcery jsou prýma .Ani slovo výčitek,jen smutek,že se toho táta nedožil.Teď se občas sejdou.Napíšou si mejla k vánocům, k narozkám,ale vrátit,vrátit se nic nedá. Co z toho vyplývá.Nic.Je to pořád stejné.Dětská bolest a krutost jdou ruku v ruce.Dospělý s tím nic nenadělá.Ať se snaží a vysvětluje,nebo jen mlčí. Jsou prostě děti,které mlčí a trpí/ a že trpí všechny/a jsou děti,které se brání svým způsobem. Jediný lék je dospělost,že by přece jen měli pravdu.......to pochopíš až budeš dospělá a budeš mít vlastní děti.Vůbec nic jsem tím nechtěla říct,protože nemám vlastní zkušenost a jak známo,jsou zkušenosti nesdělitelné.Je to jen příběh,který mě napadl,když jsem si to přečetla.Teď když jsem to dopsala a přečetla si to,tak myslím,že se možná některé budete na mě zlobit,proč Vám to tu blejkám a zabírám místo,když vám to nepomůže.Tak se nezlobte! Přeju všem hodně síly na zvládnutí a překonání všeho,co nemůžeme změnit.....

Ahoj, Gymnazistka, čo máš nové? Alebo sa dá dúfať, že "Žiadna správa, dobrá správa"? (To sme si hovorili s kolegami z novín... :) )