Ahoj, potřebuju se minimálně vypsat, asi to bude dlouhé a doufám, že to bude mít aspoň trochu hlavu a patu.

Můj otec je psychopat a tyran, používá citové vydírání, hrozby sebevraždou a další libůstky. Od malička (dnes už jsem 50+) žiju v modelu táta tyran, nikdo nic neudělá dobře, matka ubitá, na denním pořádku tyranie, nadávky, matčin pláč, její častá hospitalizace na psychiatrii, jeho omluvy, sliby a pořád dokola.......................byly i světlé chvilky, kdy vše fungovalo jakž takž, ale převažovalo to nehezké. Když máma občas sebrala síly a "postavila se", přislo na řadu citové vydírání ve smyslu, že ho nemiluje a on ji ano, když to nepomohlo, vyhrožoval sebevraždou a ona vždy vyměkla. Nakonec jí byla po letech takového soužití diagnostikovaná maniodepresivní psychóza - dnes bipolární porucha.

V současnosti, oba již osmdesátníci, situace graduje, posledních asi sedm let je k nežití. On tyran ji vydeptá tak, že když už s ním nemůže vydržet, nechá se hospitalizovat na psychiatrii nebo se pokusí o sbevraždu (prášky), která se jí nepovede. Pak následuje hospitalizace na psychiatrii, kam on jí volá, jak bez ní nemůže žít, jak je mu hrozně, když ho chudáka opustila a nakonec ji donutí podepsat reverz. A toto se pořád v bludném kruhu opakuje. Když přijde z léčení domů, jsou jako dvě hrdličky, chvíli to funguje, on je ten starostlivý a když je jeho oběť dostatečně silná, začne opět tyranie. Já v jejich vztahu vždy fungovala jako "zachránce", proti kterému se nakonec obrátili oba dva. Tátovi dokážu říct, jako jediná z rodiny, že se mi nelíbí, jak se chová, ale tak se stávám jeho úhlavním nepřítelem. On do mě jen "kope", kdykoliv může slovně útočí, vymýšlí si o mně nepravdy, kterými krmí mámu a ta mu to věří, ve výsledku mě vždy nabádá :"Buď na tatínka hodná".
Když potřebovali, vždycky jsem jim pomohla a postarala se o ně, měla jsem ho měsíc doma se zápalem plic, když podepsal v nemocnici reverz, měla jsem ho doma, když máma ležela na psychiatrii, ale byl to pro mě očistec. Jeho psychohry jsou fakt těžký kalibr. Začala jsem se ho i bát, když byl manžel na noční, zamykala jsem se v ložnici. Zažila jsem okamžik, kdy v záchvatu vzteku se mnou praštil o zeď. Vždycky jsem se snažila naše vztahy upravit, dělat tlustou čáru a začínat znovu, ale už nemám síly a už ani nechci.

Poslední rok chodím na psychoterapii, abych se dostala z marastu a pomalu se snažím "vyklouznout". Omezila jsem návštěvy na nezbytně nutnou dobu a začala více chránit sama sebe. Ale Psycho je horší, on cítí, že ztrácí moc (mě to stále bolí, ale snažím se před ním působit silně). Mámu používá jako nástroj manipulace, tluče ji do hlavy jaká jsem mrcha, která se na ně vykašlala a nemá je ráda a ona tomu věří. To hrozně bolí a nevím, jak z toho ven.

V současné době máma opět po pokusu o sebevraždu, něco málo říkala o tom, co se u nich dělo, než to udělala. Chodil doma s provazem kolem krku, chodil s ním i spát, budil ji několikrát za noc, aby mu udělala čaj, vyhrožoval, že skočí z okna.........vím, že tím vším chtěl manipulovat hlavně mě, abych vyměkla a navázala s ním intenzivnější vtah. Ale pro mě by to byla cesta do pekla a to nechci. Výsledek je ten, že to prý, podle něj udělala kvůli mě, že tam nechodím. On teď v LDN, protože opět vyhrožoval sebevraždou a doma už ho nechci, na to se mám moc ráda.

A já se v tom dost tvdě plácám. On volá a sprostě nadává, píše výhružné SMS, proklíná, posílá do pekla, apod. V nemocnici mě pomluvil, jaká jsem mrcha a všichni mu to věří. Mámu masíruje po telefonu a ona taky věří jeho výmyslům, už plánuje jak spolu budou doma..... a potom začne nevím kolikátá kapitola stejného psycho příběhu. Vnitřně cítím, že je pro mě jediná cesta ven úplně se odpoutat a nechat je žít svým životem, ale zatím mi to nejde.
Před okolím se tvářím silně, jako že vše zvládám, ale uvnitř jsem rozbitá na střepy. Vůbec nevím, kde vždycky seberu sílu, abych šla dál.
Pokud jste někdo přižil něco podobného a máte nějakou radu, budu ráda.

Milá monci.k,

to to tedy máš celý život pěkně těžké. Napadá mě jen - přestaň situaci mezi vašimi řešit. Podle toho, co píšeš, jim oběma ta situace jaksi vyhovuje, byť maminka prchá do psychiatrické léčebny. Kdyby jí to opravdu nesnesitelně vadilo, dávno by od něho odešla. Jsou to jejich hry, ne Tvoje.
Na Tvém místě bych jim byla napomoci s praktickými věcmi (typu složit uhlí apod.), ale už bych přestala být za zachránce a samaritánku. Jim je osmdesát, syrově řečeno - už jim moc času nezbývá a už takto v tyranii a následném hrdličkování dožijou.

Ty ještě nejsi stará, tak se soustřeď na sebe a na své psychické zdraví. Dál choď na tu psychoterapii a vašich si snaž spíš nevšímat (kromě praktické pomoci.) Tátovi nezvedej telefony. Ať si o tobě mluví jakkoli a třeba Tě i pomlouvá, ať si klidně chodí třeba spát s provazem na krku. Nenech se jím manipulovat.

Píšeš to přesně: Vnitřně cítím, že je pro mě jediná cesta ven úplně se odpoutat a nechat je žít svým životem, ale zatím mi to nejde.
Soustřeď se na to, aby se Ti to odpoutání co nejdřív podařilo.

Monci, moc tě obdivuju za všechno to, co jsi vydržela. Ale naštěstí ti, myslím si, rozum i cit zůstal na správném místě. :godlike:
Mě napadlo jediné: Dostat maminku do dobrého domova pro seniory nebo do domu s pečovatelskou službou.
Drž se, přeju ti hodně sil! :pussa:

Monci, máš to moc těžké, já měla něco podobného, teď je mamka v domově s pečovatelskou službou, je už téměř v pohodě a otec je v LDN . Má tam sice telefon, ale jen na kartu, v současné době jsou zakázané návštěvy, takže už nemá kredit, předtím, když volal, tak jsem hovor přijala a telefon odložila na stůl - ať se vykřičí. Mamka telefon nemá, tak jí nemá jak děsit, já jí mám několik metrů od svého bytu, vidíme si do oken, když není možnost návštěv (covid), tak alespoň máváme. Přeju pevné nervy, zkus hlavně pomoci mamce, táta se už nezmění.

Ahoj, děkuji za reakce a za podporu.

Niky, odpoutat se snažím, je to těžké, stále jsou to rodiče, které mám svým způsobem ráda. Jdu po malých krůčcích, i když bych ráda udělala semimílový krok, ale to je nemožné.


Vrabčáku, domov pro seniory jsem s mamkou probírala, ale ona pořád myslí na něj, už dlouho nežije svůj život, ale jeho. Řekla mi, že pro dědu by to nebylo............a ona bez něj nikam nepůjde. Je tak "ochočená" a zmanipulovaná, až mě z toho mrazí.


Marvinko, když čtu o Tvé mamce, že se dokázala odpoutat a žije spokojenější život, hladí mě to po duši a přeju to vám oběma. Moje mamka se od táty neodpoutá. Ona už si ani neuvědomuje, že žije v zajetí psychopata, všechny jeho útoky dává za vinu sobě. Ještě se zeptám, v LDNce, podle mých informací může být pacient max 3 měsíce, co bude potom s Tvým tátou? Já se děsím toho, až se ten můj vrátí domů.

Dnes jsme oba naše senory navštívili, tátu v LDNce, mamku na psychiatrii. Nakoupili jsme vitamíny a dobrůtky, aby v tom marastu měli aspoň nějakou světlou chvilku. Málokdo chápe, že dokážu i za takovéhle situace jet za tátou a něco mu dovézt...............a já to nedokážu smysluplně vysvětlit, aby ti co nechápou pochopili. . Ale jen jsem předala tašku, zeptala se, jestli nepotřebuje peníze, rozloučila se a odjela. Na delší komunikaci s ním jsem neměla chuť ani sílu.
S mamkou jsme měli možnost chvíli mluvit. Je v depresi, nechce žít, prý říká doktorce, že se chce umřít a nechápe, že jí to neumožní..........Je uzavřená sama v sobě, a když chvíli vystoupí, její jediná starost je, jak se má děda. Ach jo.

Monci, jsi dobrá! :godlike: 

A co nějaké zařízení pro seniory, kde by mohli bydlet oba? Měli by tam péči i nějakou zájmovou činnost, která by jim oběma určitě prospívala. On by se snad před ostatními snažil krotit.

Vrabčáku, tam on právě nechce, a tím to padá.

Zažádali si o dům s pečovatelskou službou a mohli se do 14 dní stěhovat, ale do toho přišel její pokus o sebevraždu a byt je obsazený a zase se bude čekat. ...............
Ale mám obavu, jestli to má smysl - zase by byli jen spolu v malém 1+KK, nebyli by pod dohledem, takže on by měl volné ruce pro další psychické týrání. Já bych raději viděla domov pro seniory. Mamka byla za mlada společenská a aktivní, určitě by ožila tím, že by měla větší možnost kontaktů a aktivit, ale on to zazdí

monci, nevim jak dlouho je možná LDN, můj otec je tam už od července a zatím nic se neděje. Z LDN půjde taky do domova s pečovatelskou službou (je zažádáno) a pak se uvidí. Řekli mi, že pokud se mámino stav po jeho přijetí změní, je možné je umístit do zvláštních buněk, případně do dvoulůžáků (2 ženy, 2 muži).

monci, to je hrozné, co zažíváš. Kéž by se podařilo dostat je do domova důchodců, ale pokud nebudou chtít.... Lidé si navzájem dělají hrozné věci a pokud maminka nedokázala od táty odejít dřív, myslím, že teď už to nedokáže vůbec. Maminka je z generace, ve které ženy musely strpět hodně. Ani nevím, jestli se Ti vůbec může podařit se od nich oprostit. Te´d, když jsou oba staří a budou potřebovat pomoct. Máš to hrozně těžké.
Vím o manželském páru, kde je chlap také tyranem, jsou asi ve věku tvých rodičů. Obě dcery jsou v zahraničí, v podstatě utekly co nejdál mohly. Maminka s nimi může telefonovat jen krátce a vždy jen v přítomnosti otce. Ostatně jinak to ani nejde, protože pán nevychází z domu. Paní nemá ani svoje klíče od bytu, aby nad ní měl kontrolu. Byt je stabilně zamčený.

monci, máš to nesmírně těžké a tohle člověka zasáhne a ovlivní mu celý jeho život. Ty můžeš udělat jediné: zachránit sebe. Pokusila bych se pomoci mamince - aby bydlela jinde (u tebe či LDN, domov pro seniory) a pokud nebude chtít, tak konec, tečka. Přestat je řešit a začít řešit sebe, zachránit sebe! Tzn. úplně omezit kontakt, už nehrát ty jejich hry a zachránit se. Vím, že se to lehce poví a hůře dělá, ale udělej to pro sebe. Zachraň se. Držím moc pěsti.

Diabolský manipulátor... chce to dobrú, naozaj dobrú psychoterapiu (možno nejaké novšie alebo alternatívne smery, liečbu tráum, apod.) a pevné nervy. Držím päste! (P.S. Možno je otec skôr psychicky chorý, ale každopádne je to pre okolie na nevydržanie...)

Na psychoterapii by ho ale stejně nikdo nedostal......... :usch:

Ahoj Monci

Píšeš: “ Málokdo chápe, že dokážu i za takovéhle situace jet za tátou a něco mu dovézt...............a já to nedokážu smysluplně vysvětlit, aby ti co nechápou pochopili. . ”

Chtéla bych Tě podpořit tím že osobně Tě velmi dobře chápu. Protože je to stále Tvůj otec ,ať je jakýkoliv. A to je ta smička která Tě stále bude držet v šachu. Máš nesmírně těžký úděl.  Vnímám z Tebe jednoznačně schopnost soucitu.Je to nejspíš silně podvědomá schopnost. A nebo vědomá……viš o ni. 
Je to ale obrovská síla ,kterou nedisponují všichni z nás. Ty ji máš a já mohu říct že si vážím takových lidi.
Člověk, a teď si dovolím mluvit i o Tvém otci kterého neznám a  mám jen útržky z Tvého psaní…….člověk , žadný není od podstaty zlý, zlé jsou jen skutky které mohou pramenit z mnoha ruzných důvodů o nichž nevíme nic, protože jsou skryté. Sahají třeba až do dětství Tvého otce.
Dost možná a troufnu si říct že ani Tvůj otec neví ve skutečnosti co ho žene,být takový jakého ho popisuješ.
Ale věř že jen zoufalý a nemocní lidé, nebo všichni ti co něčím trpí, ti dělají zoufalé věci.
Tvoji rodiče jsou ale bohužel zoufalý oba. Z kolotoče do kterého se dostali spolu se nedokáží vymanit.
Protože kdo neumí jinak ,ten neumí a má to své důvody.

Píšeš že je v LDN. Promiň nepochopila jsem z jakého důvodu tam byl umístěn. Nejspíš ale proto že už nemůže byt soběstačný a je nemocný.
Z LDN se většinou lide domů už nevrací. Nevím v jakém stavu je Tvůj otec. Možná tu jde hlavně o to že zoufale chce a chce být doma a proto manipuluje mámu a Tebe aby jste se o něj staraly.  Pakliže máma nemůže a Ty také ne, je zde na místě aby byl otec v péči někoho jiného. A o takovou péči žádat.
Dále není pravda že v LDN je limit na 3. měsíce.


Já bych za ním také šla jako Ty. Nikdy nevíme kdy je to naposledy. Jde tu o to s čím se všichni teď i potom dokážeme vyrovnat a jak.
A samozřejmě i za maminkou.

Přeju hodně sil. Myslím ťe to zvládneš.

Serigalo, myslím, že jsi to vystihla. :jojo:

Ahoj, děkuji za vaše reakce, postřehy, názory a podporu.

Lenno, máš pravdu, teď mám na pořadu dne záchranu sama sebe. Jsem nesmírně unavená a mám pocit, že už nemám kde brát. Uvědomila jsem si, že jsem pět posledních let vůbec nežila svůj život............a to není dobře. Já jsem taky důležitá a nemůžu jet na doraz, potřebuji taky svůj prostor a svůj život.
Měli jsme téměř dva roky doma tchyni po zlomeninách krčku, měla jsem doma tátu se zápalem plic, měla jsem doma mamku, když byla na dně po jeho tyranii, měla jsem doma tátu, když byla mamka vloni na psychiatrii. My máme takový azylový byt pro naše seniory :). Tchyni a mamku kdykoliv vezmu znovu k sobě domů, ale tátu už ne. Z lásky k sobě samé. Jeho psycho je nad mé síly.
Asi mi nepůjde úplně je přestat řešit, ale budu to muset omezit a hledat i jiné alternativy, jak jim pomoci. Ale s tátovou povahou je to těžké. S mamkou by byla řeč, ale on hledá jen problémy.

Selimo, na psychoterapii chodím už rok a moc mi pomáhá, měla jsem štěstí na terapeutku. Kdybych za sebou neměla rok psychoterapie, současnou situaci bych nedávala, asi bych už taky byla na práškách a to bych nerada.


Judy, úplně mě mrazí, když čtu o Tebou zmiňovaném manželském páru. U našich je to hodně podobné, když s námi telefonuje, tak jen v jeho přítomnosti a on do hovoru vstupuje pořváváním, tak mamka nemá šanci se vypovídat. Není myslitelné, že bych si ji vzala samotnou ke mně na návštěvu, dal by jí to potom sežrat... Zatím ještě není pod zámkem a doufám, že ani nebude


Vrabčáku, máš pravdu, tihle lidé nechodí na psychoterapii, protože oni nevidí problém v sobě, ale jen v druhých.


Serigalo, máš pravdu, soucit a empatie mi nejsou cizí, ale občas zapomínám sama na sebe, a to není dobře. Mám soucit s oběma, můžou se cítit opuštění, ale na druhou stranu si říkám, že si sami zvolili takový život v psychohrách, který je dovedl až tam, kde teď jsou.
Vím, že věci nejsou jen černé a bílé a že můj táta má i dobré stránky, ale teď převažuje to "zlo". Přes všechno co se děje, je mám oba ráda, ale učím se mít ráda i sama sebe a nedovolovat druhým, aby na mě "parazitovali".
Vím, že poruchy osobnosti mají hluboké kořeny někde v dětství a že ti lidé to sami v sobě taky nemají lehké, ale to mi nutně nedává povinnost "nechat se ničit".
Táta je v LDNce proto, že vyhrožoval skokem z okna a tvrdí, že není schopný se o sebe postarat. Domluvili jsme tedy v součinnosti s jeho doktorkou LDN. Tam si to chválí, sestřičky se o něho starají, má předepsanou rehabilitaci a prý dělá pokroky. Po jeho přijetí mě doktorka upozornila, že tam nemůže být déle než 3 měsíce.
Vím, že je tak nějak zažité povědomí, že z LDNky se lidé nevrací, ale doufám, že to nebude náš případ. Tchyně má za sebou po zlomeninách krčku taky pobyty v LDNkách, a vždycky se nám vrátila :).


Táta nechce být doma, chce být s mamkou, tlačil na nás, abychom ji nechaly převézt za ním do LDNky, což nelze, protože potřebuje specializovanou psychiatrickou léčbu. Obrací proti nám (mně a ségře) svoji zlobu, řve na nás, že jsme svině a krávy, proklíná nás na věky věků, citově vydírá......tak jsme komunikaci s ním omezily.

Mamka je maličko lepší, už s námi víc komunikuje., ale stále říká, že nechce žít, podle mě se bojí praktické stránky života. Snažíme se ji nenásilně nasměrovat na domov důchodců, kdy by se nemusela o nic starat a pokud by se zmátořili, mohli by potom jít do domu s pečovatelskou službou. Mám ale obavu, že to táta zbourá a ona bez něho sama nepůjde......Uvidíme, co bude. Teď je důležitý, aby se dostala z depresí a získala znovu chuť do života.

Monci
Podporu aby jsi zachránila sebe sama, se Ti tady nabídla. Proto jsem Tě přišla podpořit i z té jiné strany. Jsou to dvě strany jedné mince.
Mam sestru která se postavila do podobné role v jaké jsi Ty. Je to program který jak zřejmě už víš sahá do minulosti. Lze vypátrat jeho kořeny.
Takže ano , samozřejmě že já také souhlasím s tím ,abys přitom všem uměla milovat hlavně samu sebe. :) Pak přijde i to ostatní.

Jen pro jistotu aby nedošlo k nedorozumění. Nechtěla jsem aby to vyznělo tak,že to bude Váš případ že se táta odtamtud nedostane.
Něco takového bych si nedovolila.
Nicméně stále nesouhlasím s tím že v LDN mohou být pacienti jen 3.měsíce. Mám jinem informace. Samozřejmě že tam hodně záleží na stavu pacienta. To rozhoduje. Někdy nám ale autority tvrdí něco co není tak úplně pravda. A to je potřeba ověřit. Ale tohle jen tak na okraj. Jestli lékařka ví že táta na tom není tak špatně ,tak možná proto to řekla. A protože o tom víš v tomhle případě s Tvým tatou Ty vic než já ,nebudeme se přít. ;)

Je to fajn, že maminka je lepší. Jak píšeš důležitý je aby dostala zpět chuť do života.
Přeji Ti mnoho sil a všechno dobré.

Serigalo,
díky, jsem ráda Tvůj pohled :).
Cose týče programu z minulosti, nejsem si jistá, jestli tomu dobře rozumím. Pokud takový program existuje, jeho kořeny zatím neznám.

Zaujala mě zmínka o Tvé sestře, nemohla bys to rozvinout víc?

monci.k napsal(a):

Já jsem taky důležitá a nemůžu jet na doraz, potřebuji taky svůj prostor a svůj život.

Asi mi nepůjde úplně je přestat řešit, ale budu to muset omezit a hledat i jiné alternativy, jak jim pomoci. Ale s tátovou povahou je to těžké. S mamkou by byla řeč, ale on hledá jen problémy.

Obrací proti nám (mně a ségře) svoji zlobu, řve na nás, že jsme svině a krávy, proklíná nás na věky věků, citově vydírá......tak jsme komunikaci s ním omezily.

monci, vybrala jsem pár vět....
- ne, že "ty jsi taky důležitá" - ty jsi ta nejdůležitější osoba pro tebe!!! Tohle je potřeba si uvědomit. A podle toho se k sobě začít chovat!
- chápu, že úplně omezit kontakt s rodiči není jednoduché a lehko se to říká, hůře dělá... toto téma je mi bohužel hodně blízké, tak ti moc rozumím. Ikdyž podle tvého psaní jsi na tom stokrát hůř, teda myšleno, že prožíváš s rodiči stokrát horší věci. Přesto mám velmi bohaté a nehezké zkušenosti, mohla bych napsat hodně bolavý román. Ale přesto... těžko to říct, jak bych se nakonec zachovala já... ale mám silný pocit, že pokud by se ke mně choval rodič až takhle (nadávky krávo, svině apod.) - buď bych ten kontakt ukončila úplně nebo velmi výrazně na minimum a to ještě s určitými podmínkami. Krávo, svině by mi řekl jednou a to by si za rámeček nedal, co bych udělala a řekla já. Opět jsme u té lásky k sobě, nenech si tohle líbit a nenech si ubližovat. To samé pokud se mu stále něco nelíbí a hledá problémy... nehrát tu hru s ním. Chci ti pomoci, nelíbí se ti to? Ok, tak si poraď sám.
Držím pěsti!!!

Lennno, úplně přesně!

Já nevím holky, jestli to tak úplně jde. Lidé, kteří se takhle chovají prostě nejsou v pořádku. Od nich asi nejlze čekat rozumný přístup. Vzpomínám na jednu paní - už nežije. Dochovala oba rodiče s tím, že tatínek už nechodil, ale měl při sobě hůl a občas ji dokonce přetáhnul, když se mu něco nelíbilo. Ale on byla jediná dcera.

Judyno, máš pravdu, ale člověk by si neměl nechat všechno líbit. Něco z Lennnina rázného přístupu je určitě namístě.

Já nevím. U takhle starých lidí a nemohoucích....Pokud by byl tatínek schopný se aspoń trochu sám o sebe postarat, pak určitě ano.

vrabčák napsal(a):

Judyno, máš pravdu, ale člověk by si neměl nechat všechno líbit. Něco z Lennnina rázného přístupu je určitě namístě.

Já si to představuju takto: Je mi 80, jsem slabá, nejistá a hlavně zdraví mi neslouží, to znamená, že jsem o to víc závislá na ostatních. Všechno mě bolí a štve. Začnu být mrzutá tím víc, čím mrzutější jsou lidé kolem mě. Agrese budí zase jen agresi. Přijde mi děcko, aby se postaralo, no ale já zrovna nemám hlad, proč mám jíst tu polívku, dala bych si řízek, jenže na ten už nemám zuby ani žaludek. No nebudu jíst tu polívku, di s tím do háje!!!! Atd., atd...
No, nezbývá než doufat, že v 80 budeme plni sil, pozitivního myšlení, lásky v srdci a všichni nás budou milovat :D

Asi tak :storstark:

Judyna napsal(a):

Já nevím holky, jestli to tak úplně jde. Lidé, kteří se takhle chovají prostě nejsou v pořádku. Od nich asi nejlze čekat rozumný přístup. Vzpomínám na jednu paní - už nežije. Dochovala oba rodiče s tím, že tatínek už nechodil, ale měl při sobě hůl a občas ji dokonce přetáhnul, když se mu něco nelíbilo. Ale on byla jediná dcera.

Judyno, myslím, že to jde. Takže protože byla jediná dcera, tak měla se nechat mlátit holí, zatnout zuby a ještě mu pomáhat? Minimálně bych mu tu hůl vzala a majzla ho také, ať ochutná vlastní meducínu. Jsou to rodiče, mají problém (povětšinou si něco nesou z minulosti, z dětství, staré vzorce, jsou nešťastní, proto zlí.... atd.) - a protože jsou to rodiče, tak jim dáme stokrát víc šancí než cizím lidem, necháme si líbit stokrát víc věci, překousneme toho stokrát tolik, ale ÚPLNĚ VŠE má své hranice! Co by dělal ten tatínek, kdyby si to nenechala líbit a vždy ho také majzla na oplátku?

Palomita napsal(a):

vrabčák napsal(a):

Judyno, máš pravdu, ale člověk by si neměl nechat všechno líbit. Něco z Lennnina rázného přístupu je určitě namístě.

Já si to představuju takto: Je mi 80, jsem slabá, nejistá a hlavně zdraví mi neslouží, to znamená, že jsem o to víc závislá na ostatních. Všechno mě bolí a štve. Začnu být mrzutá tím víc, čím mrzutější jsou lidé kolem mě. Agrese budí zase jen agresi. Přijde mi děcko, aby se postaralo, no ale já zrovna nemám hlad, proč mám jíst tu polívku, dala bych si řízek, jenže na ten už nemám zuby ani žaludek. No nebudu jíst tu polívku, di s tím do háje!!!! Atd., atd...
No, nezbývá než doufat, že v 80 budeme plni sil, pozitivního myšlení, lásky v srdci a všichni nás budou milovat :D

To se ti povedlo! :supr: :storstark:

Ahoj, děkuju za další pohledy na věc.

Je to hodně složitý, jsou to rodiče a člověk chce pomáhat, ale už vím, že nemůžu pomáhat za cenu vlastního zdraví. Z tátových psychoher jsem byla fakt na dně......... Kdo neprožil, nemůže pochopit, jaká to je psychická zátěž. Z jeho pohledu nikdy nic není dobře, vše co člověk udělá bude v budoucnu použito proti němu, komunikace náročná, všechno otáčí, nikdy nelze dojít k žádnému kompromisu. Hodně jsem si o jeho poruše načetla.......a všude radí vzít nohy na ramena a od takového člověka utéct nebo vás zničí. To jde v případě, že je to partner. Ve vztahu rodič a dítě je situace složitější.

Taky jsem měla vizi, jak rodičům ulehčím stáří a fakt jsem se snažila, ale už to pro mě bylo za hranou.
Nenechala bych se mlátit holí.........dnes už ne.

Monci, máš můj obdiv, jak se o ty vaše seniory staráš. Je toho opravdu moc. Vypadá to, že jsi hodně zodpovědná, o čemž svědčí i to, že se o sebe staráš a docházíš na terapii. To je moc fajn. Věřím tedy, že když píšeš, že toho máš dost, opravdu to tak je. Nejlepší by opravdu bylo dostat je oba do nějakého zařízení. Píšu oba, protože z tvého psaní mi vyplývá, že maminka sama by nikam bez otce nešla, i když pro ni by to bylo to nejlepší. Ale možná je pro ni v tomto směru pozdě.
Je to jak píšeš - z takového hrozného vztahu, kdy tě člověk ničí, se dá odejít v případě partnerství, ale ve vztahu rodič - dítě to tak jednoduché není. Jak v přpadě agresivního rodiče, tak v případě postiženého agresivního dítěte.
Moc držím palce a piš prosím, jak to pokračuje.
Téhle situace se moc bojím.

LENNNA napsal(a):

Judyna napsal(a):

Já nevím holky, jestli to tak úplně jde. Lidé, kteří se takhle chovají prostě nejsou v pořádku. Od nich asi nejlze čekat rozumný přístup. Vzpomínám na jednu paní - už nežije. Dochovala oba rodiče s tím, že tatínek už nechodil, ale měl při sobě hůl a občas ji dokonce přetáhnul, když se mu něco nelíbilo. Ale on byla jediná dcera.

Judyno, myslím, že to jde. Takže protože byla jediná dcera, tak měla se nechat mlátit holí, zatnout zuby a ještě mu pomáhat? Minimálně bych mu tu hůl vzala a majzla ho také, ať ochutná vlastní meducínu. Jsou to rodiče, mají problém (povětšinou si něco nesou z minulosti, z dětství, staré vzorce, jsou nešťastní, proto zlí.... atd.) - a protože jsou to rodiče, tak jim dáme stokrát víc šancí než cizím lidem, necháme si líbit stokrát víc věci, překousneme toho stokrát tolik, ale ÚPLNĚ VŠE má své hranice! Co by dělal ten tatínek, kdyby si to nenechala líbit a vždy ho také majzla na oplátku?

Já nevím, třeba ho i majzla, ale pochybuju. Ona totiž byla , na rozdíl od svého dementního otce, v pořádku.... Sama nevím, jak bych se zachovala.
Ale máš pravdu, že vše má své hranice. A ty máme každý jinde. A proto si myslím, že se nedá nikdo odsuzovat nebo naopak dávat za příklad.

monci.k napsal(a):

Z jeho pohledu nikdy nic není dobře, vše co člověk udělá bude v budoucnu použito proti němu, komunikace náročná, všechno otáčí, nikdy nelze dojít k žádnému kompromisu.

Zažila jsem, jen už to mám v sobě zpracované. Třeba s něčím pomůžu a místo "děkuji" slyším, jak si to zasloužím se teď starat a dobře mi tak, za to jaká jsem a spoustu dalších "dobrých" věcí.. Jednoduše odpovím, nemáš zač. No a co? Ten člověk je zraněný, bezmocný a závislý na pomoci. Nepotřebuji mu ještě nakládat a dokazovat si, že mám pravdu, nebo že jsem snad v právu. Samozřejmě vymezuji mantinely, a už jsme tak daleko, že když začne se svými litániemi, jen mlčím a čekám.. a ono to za chvilku skončí, protože když se nepřikládá, kotel vyhasne..
Ale naprosto rozumím, že pro někoho se toto může zdát nemožné, nesmyslné, nepochopitelné. Také bych tomu nevěřila. Každý si musí najít svůj vlastní způsob, jak "přežít".

Palomito,  obdivuji Tvoji sílu.

Taky se učím  nereagovat na útoky, ale stejně to nikam nevede, protože tím se jen zvyšuje jeho tenze. U něj kotel nevyhasne a  stejně bouchne, právě proto, že  "mě nedostal". A když nedostal mě, tak si to následně vyleje na mamce.

monci.k napsal(a):

Palomito,  obdivuji Tvoji sílu.

Taky se učím  nereagovat na útoky, ale stejně to nikam nevede, protože tím se jen zvyšuje jeho tenze. U něj kotel nevyhasne a  stejně bouchne, právě proto, že  "mě nedostal". A když nedostal mě, tak si to následně vyleje na mamce.

monci.k není co obdivovat. Jsi mnohem silnější. Takový stav nelze změnit ze dne na den. Ani u tebe, ani u rodičů. Přece jen mnohaleté návyky, zajeté koleje. Člověk má tendenci chovat se v zažitých vzorcích. Takže rozumím tvému pocitu, že to nikam nevede. U nás to zabralo dobrých 13 let od fáze "už nejsi moje dítě, nikdy ses neměla narodit" až po "mám radost, že jsi mi pomohla". A to je zatím poslední fáze, která trvá doslova pár měsíců. Jestli je konečná, nebo bude zase nějaké zhoršení, těžko říct. Ale to je život. Už to beru jak to je. V dobrém i ve zlém. Druhé nezměníme :) Máš složitější situaci, musíš brát ohledy na maminku. Přeji hodně sil a ať se vám povede vyřešit vše nejlepším možným způsobem :hjarta:

monci.k napsal(a):

Ahoj, děkuju za další pohledy na věc.

Je to hodně složitý, jsou to rodiče a člověk chce pomáhat, ale už vím, že nemůžu pomáhat za cenu vlastního zdraví. Z tátových psychoher jsem byla fakt na dně......... Kdo neprožil, nemůže pochopit, jaká to je psychická zátěž. Z jeho pohledu nikdy nic není dobře, vše co člověk udělá bude v budoucnu použito proti němu, komunikace náročná, všechno otáčí, nikdy nelze dojít k žádnému kompromisu. Hodně jsem si o jeho poruše načetla.......a všude radí vzít nohy na ramena a od takového člověka utéct nebo vás zničí. To jde v případě, že je to partner. Ve vztahu rodič a dítě je situace složitější.

Taky jsem měla vizi, jak rodičům ulehčím stáří a fakt jsem se snažila, ale už to pro mě bylo za hranou.
Nenechala bych se mlátit holí.........dnes už ne.

Ano, kdo něco podobného nezažil, nemůže úplně pochopit... Držím ti moc pěsti!

monci.k napsal(a):

Serigalo,
díky, jsem ráda Tvůj pohled :).
Cose týče programu z minulosti, nejsem si jistá, jestli tomu dobře rozumím. Pokud takový program existuje, jeho kořeny zatím neznám.

Zaujala mě zmínka o Tvé sestře, nemohla bys to rozvinout víc?

Monci
Když jsme děti dostáváme různé nálepky, jako třeba:
“ Nikdy z tebe nic nebude “,
“Jši ošklivá holčička “,
“ Když se nebudeś snažit, nedostaneš nic “
Nebo: “ ten Jarda od vedle se celý život stral o rodiče,ten má naše uznání “

……..  A tak bych mohla pokračovat do nekonečna.

Pak se během života odehrávají různě emocně nabité situace kdy se do podvědomi vrací tyhle bolestné připomínky. Kterem dále utváři programy.
Skrze autority,partnera, děti,v zaměstnání atd.

Alfou omegoul je neláska k sobě,ztráta sebevědomí.
U mé sestrý to jde dále pak ještě tou cestou že by se rozkrájela aby konečně dosáhla ocenění, uznání. A když se jí ono nedostává bolest se prohlubuje a dojde k začarovanému kruhu.

No a já bych řekla že kombinace soucitu,empatie  a nelásky k sobě se ztrátou sebevědomí s čím se váží i činy směřující proti samotnému aktérovi ,jsou více či méně sebedestruktivní.

Absence sebelásky,nalomená sebeůcta atd. jsou zraňující hybná síla.

Monci, opatruj se.  :hjarta:

monci.k napsal(a):

Je to hodně složitý, jsou to rodiče a člověk chce pomáhat, ale už vím, že nemůžu pomáhat za cenu vlastního zdraví.
Nenechala bych se mlátit holí.........dnes už ne.

Ještě k tomuhle pár slov z mé strany.

Schopnost vcítění se do druhého a soucit ,musí nutně zahrnovat i soucit k sobě sama.

Serigalo, díky moc za objasnění.

Jojo, programy znám. Sebeúcty jsem mívala málo, teď už si ten pohár plním :).

monci.k napsal(a):

Serigalo, díky moc za objasnění.

Jojo, programy znám. Sebeúcty jsem mívala málo, teď už si ten pohár plním :).

:styrka: :godlike:

Palomito, jsi dobrá.

Judy :storstark: Shodou okolností jsem narazila na článek: https://gulu.cz/6-zpusobu-jak-jednat-s- … d=15422169 Za mě tedy funkční až od bodu 3., body 1 a 2 zmíněné "nerozumné" osoby nikdy nezajímaly. Ale  netahat vztahy do řešení různých situací a být měkčí, pod to se podepisuji všema deseti. :supr:

Palomita napsal(a):

Judy :storstark: Shodou okolností jsem narazila na článek: https://gulu.cz/6-zpusobu-jak-jednat-s- … d=15422169 Za mě tedy funkční až od bodu 3., body 1 a 2 zmíněné "nerozumné" osoby nikdy nezajímaly. Ale  netahat vztahy do řešení různých situací a být měkčí, pod to se podepisuji všema deseti. :supr:

Hezký článek. Ono nejlepší je se takovým lidem vyhýbat, což ale při péči o seniora samozřejmě nejde.
"....Oddělte osobu od problému a zůstaňte mírní k osobě a tvrdí k problému. ..." Jo, to asi jo. Ale je to zatraceně těžké.

Palomita napsal(a):

Judy :storstark: Shodou okolností jsem narazila na článek: https://gulu.cz/6-zpusobu-jak-jednat-s- … d=15422169 Za mě tedy funkční až od bodu 3., body 1 a 2 zmíněné "nerozumné" osoby nikdy nezajímaly. Ale  netahat vztahy do řešení různých situací a být měkčí, pod to se podepisuji všema deseti. :supr:

Článek jsem přečetla, zajímavé rady, a myslím si, že mnohdy i fungující.

Ale nelze aplikovat na každého, já když s tátou začnu být měkčí a empatičtější, tak on přitvrdí. Vím, že musím působit nepřístupně, i když bych moc ráda jinak.

Palomito, jinak moc díky za článek...............podnětný, nikdy není na škodu rozšířit si obzory ohledně komunikačních technik.

Pořád máš můj obdiv, musela jsi na sobě zamakat, a to není nikdy lehké.

monci.k napsal(a):

Ale nelze aplikovat na každého, já když s tátou začnu být měkčí a empatičtější, tak on přitvrdí. Vím, že musím působit nepřístupně, i když bych moc ráda jinak.

To co píšeš ty, to vnímám právě víc v těch prvních bodech a to je opravdu nezajímá, jestli je někdo chápe a je empatický.. Měkčí chápu v tom, že člověk méně prosazuje své ego, tzn. nesnaží se ukázat a mít poslední slovo. Těžko se mi to vysvětluje. Už strašně dlouho se neúčastním těchto marných a zbytečných rádoby bitev.
Tvá situace, jakou popisuješ, nemá řešení. Určitě ne rychlé a dobré pro všechny. Jsou věci, které se určitě nezmění, zejména druzí lidé. Co můžeš změnit je tvé myšlení a přístup k celé situaci. Tam hledáš klíč a myslím, že hledáš dobře :supr: Moc ti držím pěsti!

monci.k napsal(a):

Palomito, jinak moc díky za článek...............podnětný, nikdy není na škodu rozšířit si obzory ohledně komunikačních technik.

Pořád máš můj obdiv, musela jsi na sobě zamakat, a to není nikdy lehké.

Bez své současné rodiny bych si ani neškrtla! Je to hlavně jejich práce :hjarta:

Palomito, :godlike: !

monci.k napsal(a):

Ale nelze aplikovat na každého, já když s tátou začnu být měkčí a empatičtější, tak on přitvrdí. Vím, že musím působit nepřístupně, i když bych moc ráda jinak.

Monci jak se to projevuje když jsi měkčí a empatičtější?  Co tím myslíš?
A co znamená působit nepřístupně? Jak se tohle navenek projevuje? A co se přitom odehrává v Tvém vědomi?

V tomhle bude možná ten zakopaný pes.

Ve svém prvním textu jsi také psala že jsi jedina z rodiny co tátovi dokáže říct že se Ti nelíbí jak se chová.
A že se tím stáváš jeho nepřítelem.

Serigalo, nevím, jestli to budu umět vysvětlit. Táta je člověk, který ke svému životu potřebuje konflikty, dramata, citové vydírání, manipuilaci, neustále si vynucuje pozornost, atd. Umí člověka nenápadně a misrtně vtáhnout do svých her a pak "není úniku". Mě dokázal vtáhnout vždy, když jsem byla chápavá a empatická, cítil to jako slabost a dokázal tasit drápek, když jsem to nejmíň čekala. Mám nevýhodu, že jsem hodně citlivá a moc čitelná, neumím maskovat, když mě něco zraní. A tím jsem snadná oběť, hned vidí, že se "zadařilo" a saje.

Tak jsem se naučila být hodně věcná, řešit praktické věci a působit nepřístupně. Není to moje přirozenost, ale dávalo mi to určitou ochranu. Taky jsem se naučila odejít, když mi začala být komunikace nepříjemná a byla pro mě zraňující ( výčitky, vnucování pocitů viny, citové vydírání - když se nebudeš chovat tak jak já chci, nemáš mě ráda...). Nezabráním tím jeho útokům, ale eliminuju jejich dopady na mě tím, že včas odcházím. Pořád to bolí, ale on to neví.  Když začnu být vlídná a empatická, jsem i víc zranitelná (takhle to mám) a on to nějak vycítí a přitvrdí. Dřív jsem měla zoufalou potřebu se obhajovat a cítit od něj pochopení, čehož se mi nedostalo a trápila jsem se tím. Dnes už to tak nemám. Svědomí mám čisté a to mi stačí, nemusím o tom někoho přesvědčovat.
A co se odehrává v mém vědomí? Vědomě si musím na sílu hlídat hranice.

To, že dokážu tátovi říct, co se mi nelíbí se většinou týká jeho chování k mamce. Nenechávalo mě chladnou, když na ni řval, nadával jí do krav, za všechno kritizoval......když vidíš svoji mámu sedět v křesle jako klepající se uzlíček nervů, je to hodně těžký nereagovat. A tím jsem byla jeho nepřítel - já to nechápu, on ji přece miluje, i když se k ní chová jako hovado.

Jeho nepřítelem se stávám i tím, že se vyvlékám z role oběti.

monci.k napsal(a):

Serigalo, nevím, jestli to budu umět vysvětlit. Táta je člověk, který ke svému životu potřebuje konflikty, dramata, citové vydírání, manipuilaci, neustále si vynucuje pozornost, atd. Umí člověka nenápadně a misrtně vtáhnout do svých her a pak "není úniku". Mě dokázal vtáhnout vždy, když jsem byla chápavá a empatická, cítil to jako slabost a dokázal tasit drápek, když jsem to nejmíň čekala. Mám nevýhodu, že jsem hodně citlivá a moc čitelná, neumím maskovat, když mě něco zraní. A tím jsem snadná oběť, hned vidí, že se "zadařilo" a saje.

Tak jsem se naučila být hodně věcná, řešit praktické věci a působit nepřístupně. Není to moje přirozenost, ale dávalo mi to určitou ochranu. Taky jsem se naučila odejít, když mi začala být komunikace nepříjemná a byla pro mě zraňující ( výčitky, vnucování pocitů viny, citové vydírání - když se nebudeš chovat tak jak já chci, nemáš mě ráda...). Nezabráním tím jeho útokům, ale eliminuju jejich dopady na mě tím, že včas odcházím. Pořád to bolí, ale on to neví.  Když začnu být vlídná a empatická, jsem i víc zranitelná (takhle to mám) a on to nějak vycítí a přitvrdí. Dřív jsem měla zoufalou potřebu se obhajovat a cítit od něj pochopení, čehož se mi nedostalo a trápila jsem se tím. Dnes už to tak nemám. Svědomí mám čisté a to mi stačí, nemusím o tom někoho přesvědčovat.
A co se odehrává v mém vědomí? Vědomě si musím na sílu hlídat hranice.

To, že dokážu tátovi říct, co se mi nelíbí se většinou týká jeho chování k mamce. Nenechávalo mě chladnou, když na ni řval, nadával jí do krav, za všechno kritizoval......když vidíš svoji mámu sedět v křesle jako klepající se uzlíček nervů, je to hodně těžký nereagovat. A tím jsem byla jeho nepřítel - já to nechápu, on ji přece miluje, i když se k ní chová jako hovado.

Jeho nepřítelem se stávám i tím, že se vyvlékám z role oběti.

Podle mého to děláš nejlépe, jak to jde :hjarta:

Myslím si to samé. Ty znáš tátu nejlíp a víš, co na ně platí a co ne. Ono se to nedá paušalizovvat, nejsme stejní. hlavně, abys to ty vydržela.
Jak píšeš, já měla takového tchána. Každý projev ochoty či tolerance bral jako naprostou slabost a výzvu k tome velet. Uznával jen takové lidi, jak byl on sám. Od ostatních si nechal sloužit.

Judyna napsal(a):

Já nevím. U takhle starých lidí a nemohoucích....Pokud by byl tatínek schopný se aspoń trochu sám o sebe postarat, pak určitě ano.

Starí a nemohúci žnú to, čo zasiali "mladí a mohúci" :jojo: . Milovanému a milujúcemu otcovi človek odpustí, keď sa z neho na staré kolená stane povedzme frfľoš, ale celoživotnému tyranovi a manipulátorovi sa stupňujúce násilie odpúšťa asi ťažšie - teda, hovorím za seba. A jedno, že ten človek "za to nemôže", nebudem ho v jeho ubližujúcom správaní, či už voči mne, mame, hocikomu, utvrdzovať - to by som sa stala spolupáchateľkou. Nič a nikto nedáva človeku právo trápiť svet okolo seba. Podľa mňa má psychickú poruchu, ale ak s ňou odmieta čokoľvek robiť (čo je jeho sväté právo), majú ľudia okolo neho sväté právo chrániť seba a svojich blízkych. Najhoršie je na tom asi mama, ale ani tej sa nedá pomôcť takpovediac proti jej vôli...

S těmito typy lidí se hodně špatně vychází, i když mají jen náznak takovéto povahy... :usch:

Selima napsal(a):

Judyna napsal(a):

Já nevím. U takhle starých lidí a nemohoucích....Pokud by byl tatínek schopný se aspoń trochu sám o sebe postarat, pak určitě ano.

Starí a nemohúci žnú to, čo zasiali "mladí a mohúci" :jojo: . Milovanému a milujúcemu otcovi človek odpustí, keď sa z neho na staré kolená stane povedzme frfľoš, ale celoživotnému tyranovi a manipulátorovi sa stupňujúce násilie odpúšťa asi ťažšie - teda, hovorím za seba. A jedno, že ten človek "za to nemôže", nebudem ho v jeho ubližujúcom správaní, či už voči mne, mame, hocikomu, utvrdzovať - to by som sa stala spolupáchateľkou. Nič a nikto nedáva človeku právo trápiť svet okolo seba. Podľa mňa má psychickú poruchu, ale ak s ňou odmieta čokoľvek robiť (čo je jeho sväté právo), majú ľudia okolo neho sväté právo chrániť seba a svojich blízkych. Najhoršie je na tom asi mama, ale ani tej sa nedá pomôcť takpovediac proti jej vôli...

Selimo, napsala jsi to úplně přesně! :supr:

Monci
Tvému vysvětleni rozumím.
A ano je to o tom vymanit se z role oběti.

Dívat se na to jak maminka trpí je těžké a nesnesitelné a znám to.
A kdyź si uź všimneś toho že bránit mámu (která to sama nedokáže a ani nemůže,protože má už tak nastavený
program ) znamená poslat tátu proti sobě a nakonec i mámu co řekne ať jsi na tátu hodná,
tak to znamená další věc k uvědomění   ……
Nepokoušet se stále stejnou metodou získat jiné výsledky- reakce ,než ty které jsou ustálené.
Nemůžeš to změnit.Nemužeš docílit změny.  A ještě vic si tim ubližujeś. 

Být empatická ve smyslu umět se vcítit do svého táty () i mámy a proč tohle co dělá musí a potřebuje dělat, je nesmírně těžký.
Být vlídná a empatická není slabost ,pokud  to za slabost nebudeš hluboko uvnitř považovat Ty sama.  A to ani tehdy kdy táta přitvrdí.  Ale to je nesmírně dlouhá cesta k dosažení.
Oběť se ospravedlňuje a chce být pochopena ,ale potíž je že se ospravedlňuje z něčeho co na sebe nechala nalepit tyranem.   

Ty pišeš že když se nebudeš chovat tak jak chce táta ,tak : “nebudu Tě mít rád” .
Není to i naopak?  Pokud ano, tak jste si v tomhle rovni.
Pokud ne, máš velkou sílu.

Řešit věcné záležitosti je fajn, udělala bych to taky.

Závěr je ten, Tvůj otec trpí, tvá máma trpí a Ty taky, to máte společné.
Nikdo z vás nechce trpět a přesto si s tím nikdo neví rady.
Každy dělá to co umí. A bohužel Monci není to jak vidíš vždy úplně zdravé pro nikoho.

Nevím jestli to bude podnětné protože každy z nás Ti tady dává kus svých zkušeností-kus sebe a s tím souvisí i to že do Tvého příběhu vnáší ten svůj.  Ale každý příběh má přesto své specifické kořeny.  I když příběhy mají mnoho společného.

Serigalo, dlouhé roky jsem si myslela, ža mamka není schopná vlastního života, v přítomnosti táty "nežila", v diskusi, i když byla položena otázka jí, neměla šanci, odpovídal táta. Před rokem musel do nemocnice s covidem (zápal plic, ale nebyl v ohrožení života) a vrátil se v zuboženém stavu, neměl sílu na tyranii. Mamka jako by ožila, najednou byla doma vlastní paní, dokázala komunikovat s úřady, s bankou....zírala jsem. Postupně si uzdravila tyra a postavila ho na nohy a pozvolna se dostávala do stavu, ve kterém jsem ji viděla mnoho let. Tahle zkušenost pro mě byla ohromující, ze dvou důvodů -1.  mamka by bez tyrana dokázala žít a zvládat spoustu věcí, 2. viděla jsem v přímém přenosu, jak rychle devastující je tyranie, a to nebyl vůbec hezký pohled.
Je pravda, že mamku nemůže nikdo zachránit, ale jako dceru mě to bolí.

"Nepokoušet se stále stejnou metodou získat jiné výsledky- reakce ,než ty které jsou ustálené."

Tak k tomu jsem musela dojít. Dnes už vím, že do jejich vztahu nemám (právo) zasahovat, kdybych si toto uvědomila dřív, mohla jsem být dál. Ale je to tak, jak to je.

" Ty pišeš že když se nebudeš chovat tak jak chce táta ,tak : “nebudu Tě mít rád” .
Není to i naopak?  Pokud ano, tak jste si v tomhle rovni. "

Myslím si, že není. Vím, že svou poruchou vnitřně trpí, nechtěla bych být v jeho kůži. Snažila jsem se s ním o tom i mluvit, že chápu, jak to i pro něj musí být těžké a že kdyby chtěl, určitě by by se dalo s tím něco dělat. Nechytil se, obvinil mě, že takhle to vidím jen já, já z něj dělám padoucha. A chápu, že to tak opravdu může vnímat. Kdyby se chytil, myslím si, že bych mu dokázala poskytnout podporu, kdybych viděla, že s tím chce něco dělat. Tihle lidé málokdy chtějí pracovat na svojí změně. Jednak si neuvědomují, že mají problém a druhak cesta ke změně je náročná a bolestivá.
Přes všechno co se dělo a děje, přes všechnu zlost a beznaděj, co jsem si prožila, mám svý rodiče ráda. V tuto chvíli za nimi jezdím do nemocnic, vozím jim vitamíny a dobroty (vím, co mají rádi a chci jim to aspoň tím málem ulehčit), říkám jim, že je mám ráda a tátu jsem na rozloučenou objala ( s mamkou to nebylo možné, viděly jsme se jen přes sklo). A naopak, myslím si, že i oni mají rádi mě. I táta, sice svojí patologickou láskou, ale má. A co víc, myslím si, že jsem pro něj svým způsobem pevný bod, protože cítí moji sílu. Ale je hodně náročný tohle všechno žít.
Táta bez mamky strádá a tím pádem chátrá, je mi z toho úzko.  Mamka je na tom psychicky stále špatně a taky je mi z toho úzko. Ale v tuhle chvíli není v mých silách jim pomoci. Táta podepsal žádost o umístění do domova seniorů, tak snad to dopadne.

monci.k napsal(a):

Serigala napsal(a):

" Ty pišeš že když se nebudeš chovat tak jak chce táta ,tak : “nebudu Tě mít rád” .
Není to i naopak?  Pokud ano, tak jste si v tomhle rovni. "
Pokud ne, máš velkou sílu

Tihle lidé málokdy chtějí pracovat na svojí změně. Jednak si neuvědomují, že mají problém a druhak cesta ke změně je náročná a bolestivá.

Přes všechno co se dělo a děje, přes všechnu zlost a beznaděj, co jsem si prožila, mám svý rodiče ráda.

V tuto chvíli za nimi jezdím do nemocnic, vozím jim vitamíny a dobroty (vím, co mají rádi a chci jim to aspoň tím málem ulehčit), říkám jim, že je mám ráda a tátu jsem na rozloučenou objala  ( s mamkou to nebylo možné, viděly jsme se jen přes sklo). A naopak, myslím si, že i oni mají rádi mě. I táta, sice svojí patologickou láskou, ale má. A co víc, myslím si, že jsem pro něj svým způsobem pevný bod, protože cítí moji sílu. Ale je hodně náročný tohle všechno žít.
Táta bez mamky strádá a tím pádem chátrá, je mi z toho úzko.  Mamka je na tom psychicky stále špatně a taky je mi z toho úzko. Ale v tuhle chvíli není v mých silách jim pomoci. Táta podepsal žádost o umístění do domova seniorů, tak snad to dopadne.

Jak jsem psala…. Pokud tomu tak není , máš velkou sílu. Protože stále jen hrstka lidí má tenhle potenciál. Odpustit a mít rád i přes všechnu zlost, útoky i vydíráni i tyranovi. Ale o tom už jsme se zmiňovala minule i v souvislosti s tím že Tě osobně chápu že za tátou jdeš a neseš mu dobroty a vitaminy. A že moc lidí není kdo Tě chápe.
A je skvělý že když jsi tátu objala že to přijal. ;)
Vedeš si dobře.
Důležita není jen Tvá síla ale i to že lásku budou z Tebe vnímat i beze slov.

Bez váhaní Ti věřim,že je Ti úzko z téhle situace. Je to smutný příběh ze života.
Je mi to líto že je na tom maminka stále špatně.. :(
Na závěr s Tebou souzním´ že nám nikomu není pomoci dokud si neuvědomujeme že máme nějaký problém,
Jak jsi psala.  A už vůbec by to neměl být nikdo z rodiny kdo se k neuvědomělému problému vyjádří.

Přeju všechno dobré.

Serigalo, děkuji :hjarta:

Co se týče odpuštění, myslím si, že tak daleko ještě nejsem:(. Necítím úlevu a klid na duši, které by (aspoň já si to myslím) měly v případě odpuštění přijít. Emoce se mnou pořád cloumají, někdy víc, někdy míň.
Snad jednou i tohle zvládnu.

Monči, jednak si myslím, že odpustenie je vec oboch zúčastnených (t.j. že "vinník" by mal javiť záujem a "kajať sa") a druhak že to je otázka rôznych fáz... Z mojej skúsenosti je to (dlhodobejší) proces, nie niečo, čo sa odohrá zo dňa na deň....

monci.k napsal(a):

Serigalo, děkuji :hjarta:

Co se týče odpuštění, myslím si, že tak daleko ještě nejsem:(. Necítím úlevu a klid na duši, které by (aspoň já si to myslím) měly v případě odpuštění přijít. Emoce se mnou pořád cloumají, někdy víc, někdy míň.
Snad jednou i tohle zvládnu.

Monci jednou to určitě dokážeš, máš k tomu znatelné předpoklady. A i kdyby se to mělo stát až teprve na úplném konci života , tak to rozhodně není málo. A nebo dokonce až po smrti. Stále to je v obou případech platné pro dosažení klidu duše.
S něčím co píše Selima nesouzním a napíšu proč.  Ti kdo si neuvědomují že mají nějaký problém, si přirozeně zároveň neuvědomují že by kde bylo něco, za co se kát.

:hjarta:

Selima napsal(a):

Monči, jednak si myslím, že odpustenie je vec oboch zúčastnených (t.j. že "vinník" by mal javiť záujem a "kajať sa") a druhak že to je otázka rôznych fáz... Z mojej skúsenosti je to (dlhodobejší) proces, nie niečo, čo sa odohrá zo dňa na deň....

Naprosto souzním.

Je to i můj pohled na věc. :jojo:

Serigalo, díky.
Pokud to jednou dokážu, myslím si, že to bude právě až tady táta nebude. Myslím si, že je těžké odpustit v době, kdy ten co "ubližuje" tak neustále činí dál. A táta se nezmění, on se nezamyslí nad tím, že svým chováním druhým ubližuje, byť si myslím, že někde v hloubi duše to ví.

K odpuštění ještě můj pohled - určitě souhlasím s tím, že to je dlouhodobý proces, není to ze dne na den, není to, že si řeknu a je to. Je to o vnitřním prožitku, který je určitě zpočátku bolavý a na konci osvobozující.

Nemyslím si, že k tomu musí nutně být oba aktéři. Určitě lze odpustit, i když se ten druhý nekaje, ale toto jde (myslím si) jen v případě, že se od "tyrana" separuju. Např. týraná žena může odpustit až v momentě, kdy od tyrana odejde a ne v době, kdy ji stále týrá.

A odpuštění není o tom, že zapomenu, že zmizí všechna bolest a jizvy se zahojí. Minulost nepřepíšu, bude tu pořád se mnou.

monci.k napsal(a):

Nemyslím si, že k tomu musí nutně být oba aktéři. Určitě lze odpustit, i když se ten druhý nekaje, ale toto jde (myslím si) jen v případě, že se od "tyrana" separuju. Např. týraná žena může odpustit až v momentě, kdy od tyrana odejde a ne v době, kdy ji stále týrá.

A odpuštění není o tom, že zapomenu, že zmizí všechna bolest a jizvy se zahojí. Minulost nepřepíšu, bude tu pořád se mnou.

Souhlasím, ale v případě psychického týrání je možné separovat se zejména psychicky. Nebo myslíš, že ošetřovatelky a pečovatelky v domech pro seniory nejsou vystaveny nežádoucím projevům zloby a zoufalství? Těžko se můžou hroutit z toho, že je nějaký stařík či stařenka odkázali někam a mluví na ně sprostě.. A je to právě o té psychické separaci. Ublížit ti může především ten, na kom ti záleží a jsi emočně závislá. To je pointa týrání. A že se někdo chová zle, automaticky neznamená, že se ten druhý má cítit jako oběť. Je to všechno v hlavě. Z toho co jsi psala dříve, jsi na dobré cestě, jen je to opravdu proces na dlouhou trať. Ono přijmout skutečnost, že osoby, které nás měly v životě milovat nejvíce nám působí největší bolest, není nic jednoduchého. Ale čím dřív to člověk přijme jako neměnný fakt, tím dřív to přestane bolest působit a stane se z toho jen životní zkušenost :) Člověk, zejména ženy, má tendenci dávat další a další a další šanci. Proto je i tolik týraných žen. Věří tomu, že ten druhý to jednou pochopí a přestane. No kdeže, čím dřív člověk pochopí, že ten druhý se nezmění, tím dřív může začít se změnou u sebe. Ať už psychickou, fyzickou či faktickou. Takže vydrž na své cestě k nezávislosti a ať máš sílu na všechny překážky, které tě ještě můžou potkat :storstark:

Tady si dovolím vstoupit. Příměr s pečovatelkami je z mého pohledu neadekvátní.
I ony se bohužel k seniorům chovají mnohdy doslova jako prasata ( to není nic nového pod sluncem) a to i přesto že by svou profesi měly odvádět s průpravou.
Tvrzení že se těžko mohou hroutit není ani tady zcela platné vždy. V těchto pozicích jim i vyskakuje ego a jejich moc nad seniory.
I tam s nimi cloumají emoce ,dochází k pocitům hostlility až k vyhoření.
No a separovat se emocionálně ve vztahu otec - dcera vůbec není to stejné hřiště jako pečovatelka- senior- To jsou cizí lidé bez společné dlouhé minulosti. 
Ale zároveň souhlasím že to, že se někdo chová zle, útočně, neznamená že se ten druhý má automaticky cítit jako oběť.
To je cesta k separaci když někdo útočí.  Jinak já bych zpočátku právě tu fyzickou separaci doporučila než se jeden propracuje k dalšímu kroku tou cestou necítít se jako oběť.
Ego ,nejen emoce jsou ve hře.

Ublížit může nejen ten na kom nám nějak záleží, nebo na kom jsme emocionálně závislí. Ale i ten na kom jsme jakkoli a existencionálně závislí. A nemusí nám na tyranech ani záležet.

Myslím že všechny moc dobře víme źe je to běh na dlouhou trat včetně samotné Monci. To je bez diskuze.

monci.k napsal(a):

Serigalo, díky.
Pokud to jednou dokážu, myslím si, že to bude právě až tady táta nebude. Myslím si, že je těžké odpustit v době, kdy ten co "ubližuje" tak neustále činí dál. A táta se nezmění, on se nezamyslí nad tím, že svým chováním druhým ubližuje, byť si myslím, že někde v hloubi duše to ví.

Monci poskytnu Ti svůj poznatek který je z mého pohledu univerzální. Ti co ubližují si bohužel neuvědomují ,že ubližují i sobě.
I tam bych sama zaměřila vědomí si toho. To souvisí s tím soucítěním.

Serigala napsal(a):

monci.k napsal(a):

Serigalo, díky.
Pokud to jednou dokážu, myslím si, že to bude právě až tady táta nebude. Myslím si, že je těžké odpustit v době, kdy ten co "ubližuje" tak neustále činí dál. A táta se nezmění, on se nezamyslí nad tím, že svým chováním druhým ubližuje, byť si myslím, že někde v hloubi duše to ví.

Monci poskytnu Ti svůj poznatek který je z mého pohledu univerzální. Ti co ubližují si bohužel neuvědomují ,že ubližují i sobě.
I tam bych sama zaměřila vědomí si toho. To souvisí s tím soucítěním.

Serigalo, díky za Tvůj poznatek, nenapadlo mě se na to  podívat i z tohoto úhlu pohledu.

Palomita napsal(a):

monci.k napsal(a):

Nemyslím si, že k tomu musí nutně být oba aktéři. Určitě lze odpustit, i když se ten druhý nekaje, ale toto jde (myslím si) jen v případě, že se od "tyrana" separuju. Např. týraná žena může odpustit až v momentě, kdy od tyrana odejde a ne v době, kdy ji stále týrá.

A odpuštění není o tom, že zapomenu, že zmizí všechna bolest a jizvy se zahojí. Minulost nepřepíšu, bude tu pořád se mnou.

Souhlasím, ale v případě psychického týrání je možné separovat se zejména psychicky. Nebo myslíš, že ošetřovatelky a pečovatelky v domech pro seniory nejsou vystaveny nežádoucím projevům zloby a zoufalství? Těžko se můžou hroutit z toho, že je nějaký stařík či stařenka odkázali někam a mluví na ně sprostě.. A je to právě o té psychické separaci. Ublížit ti může především ten, na kom ti záleží a jsi emočně závislá. To je pointa týrání. A že se někdo chová zle, automaticky neznamená, že se ten druhý má cítit jako oběť. Je to všechno v hlavě. Z toho co jsi psala dříve, jsi na dobré cestě, jen je to opravdu proces na dlouhou trať. Ono přijmout skutečnost, že osoby, které nás měly v životě milovat nejvíce nám působí největší bolest, není nic jednoduchého. Ale čím dřív to člověk přijme jako neměnný fakt, tím dřív to přestane bolest působit a stane se z toho jen životní zkušenost :) Člověk, zejména ženy, má tendenci dávat další a další a další šanci. Proto je i tolik týraných žen. Věří tomu, že ten druhý to jednou pochopí a přestane. No kdeže, čím dřív člověk pochopí, že ten druhý se nezmění, tím dřív může začít se změnou u sebe. Ať už psychickou, fyzickou či faktickou. Takže vydrž na své cestě k nezávislosti a ať máš sílu na všechny překážky, které tě ještě můžou potkat :storstark:

Palomito, pečovatelky určitě nemají jednoduchou úlohu, jejich práce si vážím, ne každý by na to měl (ale jak psala Serigala, není pečovatelka jako pečovatelka).
Určitě se dokážou líp psychicky separovat už jen z toho důvodu, že nežijí trvale v blízkém vztahu s jim "svěřenými" seniory. Nemají společnou "bolavou" minulost, a nečeká je žádná "citově blízká" budoucnost. Je to práce. Nejsou v kontaktu denně, nejsou tam samy, můžou si vzít "oddechový čas".

Samozřejmě, že když se někdo chová zle, nemusí automaticky vzniknout vztah TYRAN A OBĚŤ.  Ale bolet to může, i když nejsi v roli oběti. A pak je potřeba tu bolest zpracovat. Někdy to není jednoduché.

Přijmout jako neměnný fakt to, že osoby, které nás měly milovat nám někdy působí největší bolet je můj velký oříšek. Vím, že to tak je, vím, že s tím nic neudělám, a stejně to občas bolí. Ale snažím se na tom pracovat.

Každý máme nejaká zranění, menší či větší a každému se "hojí" jeho vlastním tempem. Každý máme jinou psychickou výbavu, jiné zkušenosti a zážitky a svoji cestu, jak s tím pracovat. A nic nejde urychlit, udělat simsala bim...a budu všechno zvládat. Zkratky podle mě nejsou.

Jdu na cestě k nezávislosti, občas klopýtám, padám na hubu a zase se sbírám.....ale věřím, že vydržím :).

monci.k napsal(a):

Palomito, pečovatelky určitě nemají jednoduchou úlohu, jejich práce si vážím, ne každý by na to měl (ale jak psala Serigala, není pečovatelka jako pečovatelka).
Určitě se dokážou líp psychicky separovat už jen z toho důvodu, že nežijí trvale v blízkém vztahu s jim "svěřenými" seniory. Nemají společnou "bolavou" minulost, a nečeká je žádná "citově blízká" budoucnost. Je to práce. Nejsou v kontaktu denně, nejsou tam samy, můžou si vzít "oddechový čas".

Přijmout jako neměnný fakt to, že osoby, které nás měly milovat nám někdy působí největší bolet je můj velký oříšek. Vím, že to tak je, vím, že s tím nic neudělám, a stejně to občas bolí. Ale snažím se na tom pracovat.

Souhlasím, není pečovatelka jako pečovatelka. To jsem ani já neměla na mysli. Taky nechápu, proč v tomto případě řešit, jak se chovají ošetřovatelky k seniorům, atd. Použila jsem tento příměr k prezentaci toho, že v případě určitého odcizení lze projít takovou situací i bez pocitu zranění. A dle mého mají pečovatelky k seniorům nejblíže. To je vše. Také rozlišuji mezi zraněním našeho vnitřního malého dítěte a našeho ega. Pouze sdílím své poznatky a zkušenosti, které ti mohou přijít schůdné a nebo taky ne. Minimálně si na základě těchto příspěvků můžeš ujasnit svůj směr a víš, že jdeš správně. A o tom to je. :supr:

K tvému oříšku, až to zvládneš, budeš za vodou :storstark:
Tímto bych to zakončila. Omlouvám se, že jsem ti sem vnesla nevyžádané sdílení zkušeností. Máš svou cestu a tak to má být! :jojo:

Palomito, nemusíš se omlouvat.
Vítám každý názor a postřeh, nutí mě to zamyslet se, podívat se na věc i z jiných úhlů.

Moc zajímavá debata! :supr: :godlike:
Monci, :pussa:!

“ Určitě se dokážou líp psychicky separovat už jen z toho důvodu, že nežijí trvale v blízkém vztahu s jim "svěřenými" seniory. “

Ano, a nemají s nimi ani tu společnou historii. 
A proto použitý příměr s pečovatelkami nebyl vhodný  k prezentaci toho, že v případě určitého odcizení lze projít takovou situací i bez pocitu zranění.
A proto zde padla i zmínka jak se některé pečovatelky chovají k seniorům ,protože takové chování nepodporuje onu psychickou zdatnost separace.  Taky nechápu co na tom bylo nepochopitelného.

Dále bych řekla já osobně  ( i když někdo to může vnímat jinak ) že tady ani zdaleka nešlo a nejde o nevyžádané sdílení zkušenosti.
Tady naopak nastal prostor pro sdílení zkušenosti a to i přesto že nakonec jde každý z nás ve svých botách a svou specifickou cestou.

:storstark:

Já sama se celý život učím s nebo naopak utvrzuji právě i skrze náhledy jiných živých bytostí.

vrabčák napsal(a):

Moc zajímavá debata! :supr: :godlike:
Monci, :pussa:!

Pod to se podepisuji. :D

monci.k napsal(a):

Palomito, nemusíš se omlouvat.
Vítám každý názor a postřeh, nutí mě to zamyslet se, podívat se na věc i z jiných úhlů.

:supr:

monci.k napsal(a):

Palomito, pečovatelky určitě nemají jednoduchou úlohu, jejich práce si vážím, ne každý by na to měl (ale jak psala Serigala, není pečovatelka jako pečovatelka).
Určitě se dokážou líp psychicky separovat už jen z toho důvodu, že nežijí trvale v blízkém vztahu s jim "svěřenými" seniory. Nemají společnou "bolavou" minulost, a nečeká je žádná "citově blízká" budoucnost. Je to práce. Nejsou v kontaktu denně, nejsou tam samy, můžou si vzít "oddechový čas".

Samozřejmě, že když se někdo chová zle, nemusí automaticky vzniknout vztah TYRAN A OBĚŤ.  Ale bolet to může, i když nejsi v roli oběti. A pak je potřeba tu bolest zpracovat. Někdy to není jednoduché.

Přijmout jako neměnný fakt to, že osoby, které nás měly milovat nám někdy působí největší bolet je můj velký oříšek. Vím, že to tak je, vím, že s tím nic neudělám, a stejně to občas bolí. Ale snažím se na tom pracovat.

Každý máme nejaká zranění, menší či větší a každému se "hojí" jeho vlastním tempem. Každý máme jinou psychickou výbavu, jiné zkušenosti a zážitky a svoji cestu, jak s tím pracovat. A nic nejde urychlit, udělat simsala bim...a budu všechno zvládat. Zkratky podle mě nejsou.

Jdu na cestě k nezávislosti, občas klopýtám, padám na hubu a zase se sbírám.....ale věřím, že vydržím :).

Toto tiež nemusí byť úplná pravda... Kamarátka chodila na 2-týždňovky do Rakúska opatrovať jednu seniorku, streidala sa pri nej s inou babou - robili 24/7, bývali s ňou, atď. A tiež si užila svoje, hoci ona má starších ľudí vyslovene rada, má s nimi trpezlivosť a tak (a aj tréning z rodiny, nie úplne radostný), ale bohužiaľ jej občas tiež určite hrali nervičky... Ale ona skôr mala sklon odísť a potichu sa niekde vydýchať (pani nebola nemohúca, skôr šlo o to dozrieť na branie liekov, pravidelné jedenie a pitie, hygienu, plus čiastočne aj domáce práce a obsluha s jedením.) Svine ošetrovateľky sú jedna strana veci, tvrdohlaví a panovačni, neznášanliví seniori druhá. :/ Každá minca má dve strany. Aj táto "otcovsko-tyranská", koniec koncov.

Mmch, ja hlavne skúmam zámery pri nejako domnelom alebo skutočnom príkorí - a potom, ak tam zámer JE, tak prípadnú motiváciu, východiskovú situáciu toho "tyrana", apod. Väčšinou sa nájde niečo, čo pomôže pochopiť, keď už nie radovať sa z daného stavu.

Selima napsal(a):

Svine ošetrovateľky sú jedna strana veci, tvrdohlaví a panovačni, neznášanliví seniori druhá. :/ Každá minca má dve strany. Aj táto "otcovsko-tyranská", koniec koncov.

A co jsi tím chtěla říct ?
Promiň jestli se pletu ,ale snad ne to, že když je senior takový jaký popisuješ ,tak si zaslouží hostilní přistup takových ošetřovatelek?
Nemají to snadné , to bez debat ,ale tvrdím jednu věc, ať jdou raději dělat něco jiného. Nikdo je nenutí dělat právě tohle.
Konec konců, nemají přesto nic společného s úzkým vztahem seniora otce ( který zdá se trpí poruchou osobnosti ) a jeho dcery.


No a ještě jedna moje myšlenka k seniorům.
Odmítám se přiklonit k tomu.že by kdokoliv a především staří lidé odkázaný na pomoc druhých , měli vědomý zájem na tom,přispívat svým chováním k nepřátelskému chování pečovatelek.
Protože pokud by si uvědomovali že je to zpětně poškodí a nepřivede ke spokojenosti pak by to rozhodně udělal jen masochista.
Nicméně i to je jiná porucha osobností. Ne/moc.

A jen zoufalý lide dělají zoufalé a sebepoškozující kroky.
Staří kterým ubývá sil, jsou nemocní,mají bolesti a ruzné potíže ,jsou přirozeně frustrovaní a zoufalý. To ovlivňuje dost jejich mysl a jejich chování pokud teda nejsou zrovna nějak i duševně poškozeni.

Kéž by si každá pečovatelka která se už teda v životě rozhodla dělat tuhle náročnou činnost, představila samu sebe aź bude stará a odkázaná na pomoc druhých. Jak by si každá sama přála aby se k ní chovali druzí ,když bude možná sama jednou taky zlá a nevrlá.

Odmietaj si čo chceš, máš na to sväté právo, ale ja osobne poznám NIEKOĽKÝCH starých ľudí, ktorí nechcú ani byť v blízkosti "cudzích" ľudí, a teda ich radšej bojkotujú všetkými možnými spôsobmi. (Jeden sa napríklad rozhodol, že sa oňho musia starať vlastné deti, hoci tie žijú inde a starať sa nemôžu - ale starký tvrdí, že to je ich psia povinnosť, a basta! A robí ošetrovateľkám - aj jednému ošetrovateľovi - napriek.) Druhá vec je, že človek chápe aj ich motiváciu - ale to nič nemení na tom, že strpčujú život sebe aj druhým - či už vedome, často podvedome (jedna pani po čase priznala, že je znechutená a frustrovaná z toho, že už potrebuje pomoc, a dáva to všetkým naokolo vyžrať.) :grater: :/
A tretia vec je - ako mi taktne občas pripomenie kamoška-  že ktovie, aké/akí budeme my...

Před rokem a něco mi zemřel táta a ten opravdu chtěl a vyžadoval (jak píše Selima), abychm se já a sestra o něj staraly 24 hodin denně. Když jsme našly pečovatelku, která chodila na 4 hodiny denně nám odlehčit, byly scény a snažil se ji bojkotovat. Bylo to těžké období trvající několik měsíců, a trochu si nedovedu představit, že bychom to vydržely několik let.
Nicméně taťka tak mohl být až do poslední chvíle doma, ale bylo to těžké.

Selima napsal(a):

Odmietaj si čo chceš, máš na to sväté právo, ale ja osobne poznám NIEKOĽKÝCH starých ľudí, ktorí nechcú ani byť v blízkosti "cudzích" ľudí, a teda ich radšej bojkotujú všetkými možnými spôsobmi. (Jeden sa napríklad rozhodol, že sa oňho musia starať vlastné deti, hoci tie žijú inde a starať sa nemôžu - ale starký tvrdí, že to je ich psia povinnosť, a basta! A robí ošetrovateľkám - aj jednému ošetrovateľovi - napriek.) Druhá vec je, že človek chápe aj ich motiváciu - ale to nič nemení na tom, že strpčujú život sebe aj druhým - či už vedome, často podvedome (jedna pani po čase priznala, že je znechutená a frustrovaná z toho, že už potrebuje pomoc, a dáva to všetkým naokolo vyžrať.) :grater: :/
A tretia vec je - ako mi taktne občas pripomenie kamoška-  že ktovie, aké/akí budeme my...

Tím co tady píšeš mi jen potvrzuješ to co jsem psala já sama.

Cituji: “ jen zoufalý lide dělají zoufalé a sebepoškozující kroky.
Staří kterým ubývá sil, jsou nemocní,mají bolesti a ruzné potíže , jsou přirozeně frustrovaní a zoufalý. To ovlivňuje dost jejich mysl a jejich chování pokud teda nejsou zrovna nějak i duševně poškozeni. “

I příklady těch co bojkotují cizí pomoc a vydupávají si pomoc od svých děti jsou ve stejné kategorii nemocných, zoufale odkázaných na pomoc druhých, frustrovaní a zoufalý což podvědomě ovlivňuje jejich mysl a to neznamená nic jiného než to že tím nevědomě škodí a bohužel i sobě. 
Vědomý  člověk znovu opakuju ,nebude záměrně vědomě škodit protože si bude vědom toho že neškodí jen druhým ale v konečném důsledku také sám sobě.  Už jen tím že nedocílí své spokojenosti žádným bojkotem a ještě se takovému může stát to, že ho ošetřovatelky obdaří zpětně svou frustrací a nesnášenlivostí.  Dokonale začarovaný kruh.

Selimo že máme právo nejen na odmítání které jsem uvedla ale i na své názory nebo poznatky , snad není ani nutné připomínat.
Myslím že v tom máme snad všichni jasno.

Niky123 napsal(a):

Nicméně taťka tak mohl být až do poslední chvíle doma, ale bylo to těžké.

Rozhodné to není procházka růžovou zahradou o tom žádná!
Ale před tímhle krokem smekám!

A jak už psala i Selima , kdo ví jací budeme my a já tvrdím jednu věc ,pamatujme na to už dnes jak důstojně bychom my chtěli dožít svůj život,kde, jak a s kým. A to platí i pro ošetřovatelky. .
Aby nás pak taky děti nehodily do “šrotu“ jako staré železo a nebo se nám nestalo to že nás pak budou ošetřovatelky psychicky deptat za naší nevrlost která ke stáří a bolesti spíš patří než ne.

Na příběhu zakladatelky je krásně, přímo čítankově vidět, že s takovým člověkem, jako je její otec, nelze žít, nelze ho změnit. On trochu ubere, když mu něco je, ale jakmile je ve formě, trpí partner a celé okolí. Pokud se někdo takhle projevuje, prostě pryč od něj. Bez ohledu na to, zda děti jsou či ne, bez ohledu na to, zda žena má finance nebo ne. Vždycky je nějaký způsob, jak ten odchod vyřešit.

Njn, ale od otca "sa odchádza" ťažšie ako od partnera.... :/ Rodič je rodič a dieťa je dieťa, holt.

Selima napsal(a):

Njn, ale od otca "sa odchádza" ťažšie ako od partnera.... :/ Rodič je rodič a dieťa je dieťa, holt.

Je to těžké vždy, bez ohledu na roli dané osoby v našem životě. Tam jde spíš o moment, kdy byla dovršena poslední kapka.. pak už to jde samo. I když se to do té doby zdá nemožné.

Palomita napsal(a):

Selima napsal(a):

Njn, ale od otca "sa odchádza" ťažšie ako od partnera.... :/ Rodič je rodič a dieťa je dieťa, holt.

Je to těžké vždy, bez ohledu na roli dané osoby v našem životě. Tam jde spíš o moment, kdy byla dovršena poslední kapka.. pak už to jde samo. I když se to do té doby zdá nemožné.

To můžu potvrdit z vlastní zkušenosti. Tedy v případě manželství. V případě rodičů si také myslím, že je to horší.