Dobrý den,

obracím se na Vás, abych znala názor někoho nezaujatého a abych si dokázala utřídit myšlenky. Nerada bych, aby mé psaní znělo jako naříkání, vím, že mnoho lidí má hodně problémů a mnohem více starostí než mám já.
Nicméně k věci. Pro začátek něco málo k mým vztahům. Jako mladá jsem se vdala a z manželství mám krásnou, zdravou dceru. Manželství nedopadlo, ex dceru neměl rád a celkově se naše společné soužití postupem času změnilo a nebylo přínosné pro nikoho z nás. Hádky, nespolupráce, nezájem, nakonec i milenka atd. Rozvod trval i tak dlouho a nebyl ani klidný. Naštěstí je to již za námi x let.
Poté jsem si našla přítele, se kterým to nedopadlo a mě zůstaly šrámy na duši. Byl to narcistický manipulátor, který mi ubližoval nejen psychicky, ale i fyzicky. I z toho vztahu jsem se vymanila a se vztyčenou hlavou si zase svůj život srovnala. A jsem za to nesmírně ráda.
Ještě v době manželství se k nám nastěhovala moje máma, která po rozvodu odešla společně se mnou. Dceru mám ve výhradní péči a tak mi pomáhala s hlídáním, za což jsem byla nesmírně ráda. Bez toho by to bylo mnohem složitější, toho jsem si vědoma. Nicméně moje máma je také manipulátor, citový, a soužití s ní je velmi náročné, nejen pro mě, ale i pro dceru, která je již v pubertě a spoustu věcí si už uvědomuje a vidí je. Krom toho, že jsem svou mámou hlídaná téměř na každém kroku (bezdůvodně, nepiji, nehraji automaty, mám stabilní práci od ukončení mateřské, apod.), doma neuklízí, je neskutečně náladová, dost často se mnou nemluví a dělá uraženou, buzeruje nás, věci musí být hlavně podle ní apod. Psychicky mě to vyčerpává. Mám náročné povolání a tohle mi ke štěstí teda vůbec nepřidává.
Před rokem jsem se ale dala dohromady s mojí pubertální láskou a vztah nám funguje skvěle, rozumí si i s mojí dcerou a ona s ním, což je paráda. Prozatím spolu trávíme veškeré volné dny, které máme (díky distanční výuce i několik dní v kuse). Nyní nám nabídl, abychom se k němu nastěhovaly. Dcera je nadšená, ačkoli to pro ní znamená změnu školy. Je to totiž 100km od našeho současného bydliště. A pro mě je to problém, který si kupodivu nejsem jistá, jestli dokáži vyřešit. Máma nemá vlastní bydlení. Samozřejmě bych jí bydlení našla a zajistila, pomohla bych jí i finančně, s tím počítám. Nicméně nevím, zda takový krok udělat či nikoliv. Chtěla bych mít zase rodinu, fungující rodinu, vzor pro dceru, nežít jen stylem práce - domů, vydělávat apod. Není mi ani 40 a nedokáži si úplně představit, že bych jednou zůstala jen se svou mámou. Mám ji ráda, samozřejmě, postarám se o ní, ale žít s ní, je pro mě utrpení. Širší rodina mě za tento případný krok zavrhne, podle nich jsem povinna se o mámu starat, oni se o ni "starat" nechtějí. Už x let jsem oporou a pomocí pro celou mou rodinu, ale bohužel nikdo z nich není oporou mě. Celé je to na dlouhé povídání, nicméně, stručně řečeno je to takhle :-).
Jaký je Váš názor? Jak se zachovat? Děkuji Vám moc.

Odpověď se skrývá ve tvém příspěvku. Chceš jít za přítelem, ale bojíš se. Jsou jen dvě možnosti, buď ten strach překonáš a zjistíš jak to s vámi dopadne a nebo jej nepřekonáš a budeš si po zbytek života říkat "co by bylo kdyby".
Když bude nejhůř, můžeš vždycky najít matce bydlení nedaleko vás ať je to 10 nebo 100 km. Když nebude chtít, je to její rozhodnutí a tebe by nemělo nijak ovlivnit.

Oli, tady není co řešit - zajímaly by mě jediné 2 věci: 1. zda se chce stěhovat má dcera a 2. zda se chci stěhovat já.
Dcera se stěhovat chce, takže zbývá si ujasnit sama v sobě, jestli se chceš stěhovat ty. Strach je úplně na místě, obzvlášť když už člověk něco v životě zažije. Ale co ti říká intuice a tvé srdce? Na tom záleží. Určitě bych se neřídila přáním maminky, obzvlášť když jí s bydlením pomůžeš, není co řešit. A už vůbec by mě nenapadlo, aby mi záleželo na soudech okolí či širší rodiny! Proč? Mysli na sebe a svou dceru. Přeji hodně štěstí!

Děkuji Vám.
Ano, mám "jen" strach. Z nového začátku, z toho velkého kroku. Vlastně i z možné špatné budoucnosti (nedopadnutí vztahu po všech mým zkušenostech).
Intuice mi říká ano, kupodivu mám po x letech zase i touhu budovat, eventuálně i mít mimi.
Vím,že bych jednou mohla mnohem víc litovat toho, co jsem neudělala, než toho, co jsem udělala, a ani se nebojím, že bych to eventuálně nezvládla,kdyby to přeci jen nedopadlo.
Možná mám podvědomě strach z odsouzení, že jsem se o matku "nepostarala", ač vím, že jsem vždy dělala maximum, ale obětovat se jí je nesmysl.

Ostatní neřeš, prober s přítelem možnosti, domluv se s dcerou a matce to oznam jako hotovou věc. Nechceš se na ni vykašlat a uděláš maximum, abys jí pomohla.. To je víc, než zvládne většina dětí. A jestli tě má aspoň trošku ráda, tak to pochopí a bude ti přát štěstí.

Souhlasím s Lennnou i Palomitou. Ať to všechno proběhne hladce a dobře dopadne!!! :D

Máma mi přát štěstí nebude určitě. Již teď to probíhá tak,že se mnou i několik dní nemluví,když je u mě přítel nebo někam jedeme i s dcerou. Dokonce když je přítel u nás, tak ani neodejde z obýváku, ale sedí a čte si a my, pokud chceme třeba něco probrat nebo si jen popovídat bez její přítomnosti, musíme jít do ložnice, jak malé děti. A takhle to právě funguje se vším. Máma by chtěla, abych žila pořád takhle, s ní a dcerou, bez přítele,bez přátel, jezdila s ní na výlety, starala se o ně dvě atd. Nebo případně ať si jedu, ale dceru nechám jí a budu jim platit nájem. Což se samozřejmě nikdy nestane. Proto je to pro mne tak těžké. X let jsem zvyklá "být po ruce" a ačkoli jí úplně neposlouchám,tak pod jejím vlivem jsem. A to mě ubíjí.
Můj otec zemřel,když jsem byla dítě, matka od té doby byla pouze se mnou, neměla kamarádky, zájmy, nic a myslí si,že tak je to správné aze tak bych měla žít i já.

Oli11 napsal(a):

Máma mi přát štěstí nebude určitě.

Tím spíš by sis ho měla přát a zajistit hlavně ty sama, ať se rozhodneš jakkoli. Ona už své rozhodnutí v minulosti učinila, teď je řada na tobě. Držím pěsti a ať už je ta budoucnost jenom růžová :)

Děkuju, Palom ... Snad se rozhodnu správně a dobře to dopadne ...

Oli11 napsal(a):

Máma mi přát štěstí nebude určitě. Již teď to probíhá tak,že se mnou i několik dní nemluví,když je u mě přítel nebo někam jedeme i s dcerou. Dokonce když je přítel u nás, tak ani neodejde z obýváku, ale sedí a čte si a my, pokud chceme třeba něco probrat nebo si jen popovídat bez její přítomnosti, musíme jít do ložnice, jak malé děti. A takhle to právě funguje se vším. Máma by chtěla, abych žila pořád takhle, s ní a dcerou, bez přítele,bez přátel, jezdila s ní na výlety, starala se o ně dvě atd. Nebo případně ať si jedu, ale dceru nechám jí a budu jim platit nájem. Což se samozřejmě nikdy nestane. Proto je to pro mne tak těžké. X let jsem zvyklá "být po ruce" a ačkoli jí úplně neposlouchám,tak pod jejím vlivem jsem. A to mě ubíjí.
Můj otec zemřel,když jsem byla dítě, matka od té doby byla pouze se mnou, neměla kamarádky, zájmy, nic a myslí si,že tak je to správné aze tak bych měla žít i já.

Tak tohle mluví za vše! Nastal čas, abys začala více myslet na sebe než na ostatní.

Oli11 napsal(a):

Máma mi přát štěstí nebude určitě. Již teď to probíhá tak,že se mnou i několik dní nemluví,když je u mě přítel nebo někam jedeme i s dcerou. Dokonce když je přítel u nás, tak ani neodejde z obýváku, ale sedí a čte si a my, pokud chceme třeba něco probrat nebo si jen popovídat bez její přítomnosti, musíme jít do ložnice, jak malé děti. A takhle to právě funguje se vším. Máma by chtěla, abych žila pořád takhle, s ní a dcerou, bez přítele,bez přátel, jezdila s ní na výlety, starala se o ně dvě atd. Nebo případně ať si jedu, ale dceru nechám jí a budu jim platit nájem. Což se samozřejmě nikdy nestane. Proto je to pro mne tak těžké. X let jsem zvyklá "být po ruce" a ačkoli jí úplně neposlouchám,tak pod jejím vlivem jsem. A to mě ubíjí.
Můj otec zemřel,když jsem byla dítě, matka od té doby byla pouze se mnou, neměla kamarádky, zájmy, nic a myslí si,že tak je to správné aze tak bych měla žít i já.

Ale Ty si to nemyslíš, takže si si odpovedala sama... Tušíš, čo je lepšie pre Teba a j pre dcéru, vlastne...Uteč, kým je mama zdravá a sebestačná, lebo potom už sa neodtrhneš vôbec. (A až bude fakt odkázaní, môžeš uvažovať, či sa o ňu naozaj postaráš, alebo zaplatíš profesionálom... aby ste si uchovali ako-tak zdravý vzťah.)

Oli, vím, jak je to těžké. Také jsem dlouho bydlela s maminkou, teď máme byty blízko sebe. Takže se taky starám. I mě rodiče po rozvodu hodně pomohli. Přesto Ti radím, aby jsi do toho šla a s maminkou se akorát domluvila, jestli chce sehnat bydlení tam, kde je nyní nebo někde blízko vás. Pokud to neuděláš a zůstaneš, budeš mít na sebe vztek, pak i na okolí a bude z tebe smutná a zahořlá ženská. Akorát bych se asi nezbavovala nynějšího bytu, víš, zadní vrátka, kdyby cokoli....

Judy, bohužel byt si ponechat nemůžu, kdyby ano, vůbec bych to neřešila a mámu tam nechala. Ale bohužel to není možné. Možná i proto je to pro mne tak složitá otázka.
Právě,že si uvědomuji,že už teď jsem smutná, nespokojená, zapšklá a nechci taková být. Dělá to ze mě ta situace, žití s mámou a celkově všechno z minulosti.
Jen je ten krok pro mě velký risk, jestli se tak dá říct. A já nevím,zda-li jsem ho schopná vzhledem ke všem okolnostem.
Nevím co je správné. Ano,měla bych konečně myslet na sebe a taky na dceru samozřejmě, zaslouží si zažít rodinu, a vím,že to rozhodnutí za mě nikdo neudělá. Po všech těch špatných zkušenostech se bojim,abych nepřišla o to, co jsem si zase víceméně vybudovala, jsem až moc opatrná,až moc ušťouraná do všeho a je mi jasný,že jistotu nebudu mít nikdy u nikoho a v ničem. Nechci,aby dcera zažila další zklamání. A asi se i bojím reakce mámy, protože si nejsem jistá,zda to zvládne.

Oli, tohle jsou naprosto přirozené obavy. A řeknu ti rovnou výsledek - zvládneš to, když se sama rozhodneš. Přece nepůjdeš cestou, kterou jsi už předem odsoudila k zániku? Důležité je, aby to bylo tvé rozhodnutí a ty jsi s ním byla ztotožněná. Když uděláš něco kvůli někomu jinému (ať už je to přítel nebo matka či dítě) a sama by ses chtěla zachovat jinak, obrátí se to ve finále proti vám všem a nebude šťastný nikdo. Jak se máš zachovat víš jen ty sama, nikdo jiný tvůj život nežije. Dokonce ani tvoje matka či dcera. Ty ti můžou říct max svůj názor, jako my tady, to je celé :) Kdysi jsem někde četla či slyšela, že když člověk neví, má si hodit korunou. Co si skutečně přeje se dozví těsně před dopadem, když mu v duchu kmitne myšlenka "ať padne orel/pana". Ale to není tvůj případ, u tebe je jasné už z tvých řádků, co by sis přála. ;)

Oli11 napsal(a):

Judy, bohužel byt si ponechat nemůžu, kdyby ano, vůbec bych to neřešila a mámu tam nechala. Ale bohužel to není možné. Možná i proto je to pro mne tak složitá otázka.
Právě,že si uvědomuji,že už teď jsem smutná, nespokojená, zapšklá a nechci taková být. Dělá to ze mě ta situace, žití s mámou a celkově všechno z minulosti.
Jen je ten krok pro mě velký risk, jestli se tak dá říct. A já nevím,zda-li jsem ho schopná vzhledem ke všem okolnostem.
Nevím co je správné. Ano,měla bych konečně myslet na sebe a taky na dceru samozřejmě, zaslouží si zažít rodinu, a vím,že to rozhodnutí za mě nikdo neudělá. Po všech těch špatných zkušenostech se bojim,abych nepřišla o to, co jsem si zase víceméně vybudovala, jsem až moc opatrná,až moc ušťouraná do všeho a je mi jasný,že jistotu nebudu mít nikdy u nikoho a v ničem. Nechci,aby dcera zažila další zklamání. A asi se i bojím reakce mámy, protože si nejsem jistá,zda to zvládne.

Oli, většinu těch okolností si vytváříš ty sama ve své hlavě a jen si to komplikuješ ještě víc.
Na druhou stranu je to hodně velký krok a obavy jsou přirozené, obzvlášť když už má člověk nějaké ty špatné zkušenosti.
Teď nevím, jak jste spolu dlouho, ale co teda ještě chvilku počkat, až si budeš jistá? Nenech se nikým zatlačit někam, kam nechceš. Ať už maminkou či přítelem. Dej si načas, mluv o svých obavách s přítelem. Sepiš si pro a proti. Představ si, co nejhorší se může stát a jak to vyřešíš. Často se ukáže, že to není tak černé, jak si člověk dopředu představuje.
A hlavně bys to měla cítit, zda přítele opravdu miluješ, zda se za ním stěhovat chceš (když pomineš všechny strachy), zda to tak cítíš, že s ním chceš být ideálně už napořád a utvořit rodinu.... a pokud tohle budeš vědět, tak si to nenech žádným strachem ani osobou zkazit.

Oli, já jsem se hlavně podivila tomu, proč Tvoje matka nemá ve svému věku vlastní bydlení :co: a svoji situaci tedy vyřešila tak, že se nastěhovala k Tobě. Proč není možné, aby si Tvoje matka nechala stávající byt, ze kterého se míníte s dcerou odstěhovat a žila tam?!? Nezlob se, ale tohle mi přijde jako poměrně nestandardní situace: matka bez vlastního bydlení, závislá na dceři, zřejmě bez dostatečných příjmů a úspor a ještě se Ti snaží řídit život podle svých představ :( Už jen samotný fakt, že se maminka nikdy nesnažila pořídit si vlastní bydlení, třeba formou nájmu nebo získáním obecního/městského bytu je dost zarážející. Místo toho se nastěhovala k dceři. Podle mě mají rodiče bydlet ve svém a dospělé děti také ve svém, protože málokdy takové soužití dělá dobrotu. Ale to je jen můj názor :)

Vidím to jako Lennna a Kiara. Oli, držím Ti palce!

Kiaro, ano, máš pravdu. Pro osvětlení situace: Naši kdysi (v 80 letech) dostali byt od fabriky, kde táta dělal. Když v mých 5 letech zemřel, matka se mnou v bytě zůstala. V 90 letech,kdyz začala první privatizace bytů, náš byt byl k prodeji, matka jako vdova a s nízkým příjmem nedostala úvěr. Její rodiče ji nepomohli, sami v tu dobu kupovali svůj byt. Matka tam zůstala v nájmu družstva několik let. Jelikož jsem s ní soužití úplně nedávala už jako náctiletá, odstěhovala jsem se v 18. Když už jsem měla dceru, byla vdaná, žila s manželem, tak v domě matky skončilo družstvo a byty šly do osobního vlastnictví.  A SVJ nechtělo těch pár bytů, které zůstaly neprodané pronajímat za pár korun jako do té doby, tak rozhodli o zvýšení nájmu nebo odkup bytů za tržní hodnotu. Mámě už hypo nedali z důvodu věku, ušetřeno nic neměla, a nájem byl vysoký. Můj muž rozhodl,že se nastěhuje do našeho 3+1, bude nám přispívat na nájem a třeba někdy pohlídá malou ( v té době 4,5letou). Já s tím moc nesouhlasila, ale jiné řešení mě tehdy nenapadlo. Po necelých dvou letech, co s námi žila, jsem od manžela odešla ( neshody mezi námi byly už před nastěhováním mámy). Samozřejmě jsem šla s dcerkou a tudíž i mámou.  Šli jsme do podnájmu, než se vše vyřešilo, poté jsem požádala skrz práci o magistrátní byt. Pokud bych odešla z Prahy k příteli, musím být vrátit, tudíž máma v něm zůstat nemůže. Navíc je to velký byt a je tady vysoké nájemné. Má možnost bytu menšího za téměř polovinu nájemného,což by bylo fajn. Úspory nemá žádné, nikdy nebyla extra finančně gramotná, vlastně ani extra samostatná. Tohle je pro ni pohodlné, já se starám, já platím. Zkoušela jsem milion věcí,jak to změnit, po dobrém,po zlém, upřímností a slzami, rozhovory, kde čím a bez výsledku. Krom jejího citového vydíráni je humpolácká na úklid, nepoddajná, nepřizpůsobivá, s takovým divným smyslem pro humor. Nechci, aby to vyznělo nějak špatně, mám ji ráda, je to moje matka, ale soužití s ní pro mě bylo těžké již od puberty. Já jsem úplně odlišná. Samozřejmě se k ní nechci zachovat jakkoli špatně, to vůbec ne, vždy jsem se o rodinu (i širší) postarala, starám se o dědu s rakovinou - jeho vlastní děti (moje matka a její bratr) se na něho v tomto vykašlali.
Co se týká stěhování k příteli, samozřejmě to není nijak na hned, prostoru a času mám asi dost, přítel mě do ničeho nenutí, jen ten vztah na dálku není extra příjemný ani pro jednoho z nás a čekat věčné asi taky nebude, čemuž rozumím. Chtěla jsem to přizpůsobit dceřiné škole, že by eventuálně přestoupila od září do nové, nebo ještě rok počkat. A kdyby to mělo být letos, je pomalu čas být rozhodnutá a zajistit všechno potřebné.
Jsme spolu rok ve vztahu, v mých 18-20 jsme spolu žili, poté jsme se rozešli z mé strany, byla jsem blbá a mladá a nechtěla se vázat ještě do tak vážného vztahu s prvním partnerem. Poté jsme se neviděli 16 let, až jsme na sebe náhodou narazili, dali se do řeči, znovu přeskočila jiskra a jelikož jsme byli oba dva samo,zkusili jsme to spolu. Těch x let se věnoval práci, kariéře, neoženil se,nemá děti. Takže u něho není strašák z minulosti. Já mám minulost vyřešenou, dceru mám ve své péči, ex manžel dceru vídá cca 2-3x ročně, víc není z jeho strany zájem.

A ano, vztah s mou matkou je nestandardní, myslí si navíc, že takhle je to v pořádku a nevidí žádný důvod k tomu, proč bych já takhle neměla být šťastná. Jenže nejsem. Před 4 lety měla rakovinu, starala jsem se o ní, věnovala se jí, byla šťastná. To jí vyhovovalo. Nechce, abych měla jakéhokoliv přítele, vztah, nedej bože ještě dítě třeba. Její představa je, že spolu vychováme mou dceru, které možná umožní se jednou osamostatnit (nedopustila bych,aby ne) a pak budeme žít spokojeně jen my dvě, jezdit na výlety, budu se starat, pečovat,platit. A bude šťastné na věky. Moje představa je diametrálně odlišná samozřejmě. Zatím to mám v hlavě trochu v pořádku :-).

Oli, Tvoje matka je "příkladný" sobec. Nenech se.

Myslím, že skutočne je najvyšší čas "odtrhnúť sa" a skúsiť to každá na vlastnú päsť. Škoda toho bytu, ale on by nejaký zádrhel mohol nastať aj tak... a radšej ísť takto za hlasom srdca ako s ťažkým srdcom utekať pred problémami. Obavy chápem, ale poznáš to: "Kdo se bojí..." :vissla:

Oli, místo nastěhování matky k vám do manželova bytu jste UŽ TENKRÁT měli hledat nějaké řešení, aby měla matka svoje samostatné bydlení. Docela jsem se i podivila tomu, že manžel ROZHODL o tom, že se k Vám matka přistěhuje, i když jsi s tím ty nesouhlasila. Manžel nemá co v takových otázkách ROZHODOVAT, manžel může pouze vznést návrh, na základě kterého by se měli oba dva manželé DOBROVOLNĚ DOHODNOUT. Pokud se Ti společné soužití už tenkrát nepozdávalo, měla jsi vyjádřit svůj nesouhlas a měli jste pořídit matce adekvátní a hlavně samostatné bydlení. Není  totiž v pořádku, když starý člověk nemá vlastní bydlení a je de-facto odsouzen putovat po vlastech českých společně se svým dospělým dítětem. Já bych asi na Tvém místě zrealizovala půjčku, kterou bych si vzala na sebe a kterou bych použila na převod matčina bytu do osobního vlastnictví. Předpokládám, že jsi jediná dcera. takže investicí do matčina bytu bys investovala v podstatě jednou do svého vlastního majetku, maminka by bydlela až do smrti tam, kde byla celý život zvyklá a jednou by tento byt připadl Tobě. Ale rozhodně bych nedovolila, aby matka, kterou znám jako své boty a která je dost direktivní typ se mnou bydlela v jedné domácnosti a denně mi užírala energii svým diktátem. Pokud jsi nebyla schopna vyřešit situaci před lety, musíš ji vyřešit bohužel teď a to tak, že Tvoje a matčiny cesty se budou muset rozdělit. Není totiž možné, aby sis nechala celý život řídit každý svůj krok druhými lidmi na svůj vlastní úkor :/

Ano. Ještě bych dodala, že k tomu rozdělení bydlení by mělo dojít tak jako tak - s přítelem či bez něj.

Oli11 napsal(a):

A ano, vztah s mou matkou je nestandardní, myslí si navíc, že takhle je to v pořádku a nevidí žádný důvod k tomu, proč bych já takhle neměla být šťastná. Jenže nejsem. Před 4 lety měla rakovinu, starala jsem se o ní, věnovala se jí, byla šťastná. To jí vyhovovalo. Nechce, abych měla jakéhokoliv přítele, vztah, nedej bože ještě dítě třeba. Její představa je, že spolu vychováme mou dceru, které možná umožní se jednou osamostatnit (nedopustila bych,aby ne) a pak budeme žít spokojeně jen my dvě, jezdit na výlety, budu se starat, pečovat,platit. A bude šťastné na věky. Moje představa je diametrálně odlišná samozřejmě. Zatím to mám v hlavě trochu v pořádku :-).

Víš, proč jsem to vytučnila?
Protože to všechno tak má zafixováno jak jsi ji mnoho let nechala si myslet a žily jste tak.

Těžko se ti teď prosadí něco nového, a i když se ti to povede, výčitky svědomí se dostaví. Protože jsi se k tak radikální (a pro vás obě, nebo vlastně všechny tři), velmi důležité změně rozhodla příliš pozdě.

Přeju hodně síly, budeš ji potřebovat.
A ještě něco: Neodkládej to. 🍀

Holky,máte pravdu, o tom žádná. Výčitky se dostaví, s tím počítám.
Tehdy to rozhodnutí manžela,které mi patřičně odargumentoval, tehdy přišlo jako nejlepší řešení. V tu dobu jsem si úvěr ani nic vzít nemohla, řešili jsme financování našeho bydlení a na dva byty jsem neměla tak vysoký příjem. Nicméně pozdě bycha honiti. Spíš musím tu situaci vyřešit teď. A ano,mám v sobě hodně strachů.

Oli11 napsal(a):

Holky,máte pravdu, o tom žádná. Výčitky se dostaví, s tím počítám.
Tehdy to rozhodnutí manžela,které mi patřičně odargumentoval, tehdy přišlo jako nejlepší řešení. V tu dobu jsem si úvěr ani nic vzít nemohla, řešili jsme financování našeho bydlení a na dva byty jsem neměla tak vysoký příjem. Nicméně pozdě bycha honiti. Spíš musím tu situaci vyřešit teď. A ano,mám v sobě hodně strachů.

Oli, rozumím ti. Každý má tu svou cestu nějak dlážděnou a těžko říct, co je pro koho a kdy nejlepší, když tou cestou sám nejde. Jisté je, že za tebe to rozhodnutí nikdo neudělá.. nikdy. Ani tenkrát, ani teď. Že ti lidi říkají, co od tebe očekávají a jak se máš zachovat je jedna věc, důležité je, co chceš ty sama a na co si troufáš. Strachy máme v sobě všichni, některé přepereme a na některé nestačíme (zatím?). Ale už jen to, že přemýšlíš o různých cestách je začátek :supr:

Oli11 napsal(a):

Holky,máte pravdu, o tom žádná. Výčitky se dostaví, s tím počítám.
Tehdy to rozhodnutí manžela,které mi patřičně odargumentoval, tehdy přišlo jako nejlepší řešení. V tu dobu jsem si úvěr ani nic vzít nemohla, řešili jsme financování našeho bydlení a na dva byty jsem neměla tak vysoký příjem. Nicméně pozdě bycha honiti. Spíš musím tu situaci vyřešit teď. A ano,mám v sobě hodně strachů.

Oli11: To chápu, vzhledem k tomu, že ten radikální krok hodláš učinit z mého pohledu příliš pozdě ;) avšak nic není ztraceno. Máš právo, stejně jako ostatní ženy v Tvém věku, na spokojený a klidný partnerský život. Nikdo po Tobě nemůže požadovat, abys až do smrti žila v celibátu, pouze ve společnosti dcery, matky a později již jen matky. Dcera Ti zanedlouho doroste do věku, kdy si najde partnera a odstěhuje se k němu.

Představa, že dožíváš zavřená v bytě pouze se svou matkou po dobu dalších třiceti let by pro Tebe měla být dostatečnou motivací k tomu, abys rozestěhování dotáhla ku zdárnému konci ;)