Blossom opět s vámi — 25. 9. 2020 12:44

Zakládám tohle téma a prosím vás o vaše zkušenosti, názory, rady, i o podporu.
Můj 84letý táta je po mrtvici, plicní embolii a krvácení do mozku. Musíme se o něj se sestrou starat 24 hodin denně. Fyzicky na tom není zas tak špatně, po bytě a našem rodinném domě je schopen malými krůčky chodit, i na záchod si dojde. Ošetřujeme mu proleženinu, pícháme dvakrát denně injekci do břicha a lepíme opiové náplasti proti bolesti. Problém je spíš v jeho psychice: Vyžaduje naši stálou péči. Když u něj nejsme, volá na nás a když nejdeme, tak si pro nás dojde - bydlíme všichni (on, já i sestra) v jednom rodinném domě.
Nyní jsme najali na 4 hodiny denně pečovatelku, abychom měly se sestrou aspoň trochu času na vlastní život. Táta pomoc pečovatelky zprvu tvrdě odmítal, musely jsme si se sestrou tvrdě stát za svým. Nyní je ve fázi, že pečovatelka chodí a vzorně se stará a dělá mu společnost, ovšem táta jak nás třeba na zahradě zahlídne, volá nás a vyžaduje naši péči a dokonce si k nám do našich bytů chodí. To ho odmítám, dost tvrdě, ale on přesto nedá a chce abych se o něj starala (přes přítomnost pečovatelky). Sestra je většinu dne v práci, tak ji táta nemůže přivolat).
Tak se ptám - jakou péči vyžadovali vaši staří rodiče? Také požadovali vaši stálou přítomnost a jak jste to zvládali?

Selima — 25. 9. 2020 14:17

Otec naopak akúkoľvek starostlivosť alebo starosť tvrdo odmietal (po skúsenosti, keď s bratom doopatrovali mamu s Alzehimerom po srdcovej operácii) a radšej preventívne zomrel pri prvom probléme. :/ Mama je vcelku fit, v rámci možností, teda fyzicky... Psychicky je ešte zdrvená po jeho smrti, neschopná robiť akékoľvek organizačné veci (internet banking, inkaso, súhlas so stavbou výťahu v ich dome...), čiže ju musíme kontrolovať v tomto.... Plus tiež vyžaduje spoločnosť, buď napriamo - obaja s brachom sme dosť zaneprázdnení, ale denne s ňou voláme a veľmi často za ňou chodíme. Bývať s ňou som aj v prvom žiali po ocovej smrti odmietla - myslím, že by sme sa veľmi rýchlo rozhádali a znenávideli. Ona sa so mnou vlastne nechce rozprávať, nepočúva, čo hovorím, a sama hovorí ešte menej; len sa ma furt dokola vypytuje, aký som mala deň, čo som robila, čo budem robiť, čo nebudem robiť - aby to vzápätí šťastne zabudla a po hodinke sa spýta znova :vissla: . Sama priznáva, že potrebuje len mať fyzicky niekoho pri sebe, inak nie. A odmieta stretávať sa s kamoškami, ak ju ony vyslovene nezavolajú a neprehovárajú :/ - lebo však na robenie spoločnosti má dcéru, nie? Bracho jej len nosí, čo treba, obsluhuje inkaso a rýchlo prchá preč. Bývať s ňou by sme úprimne asi ani jedne nedali - a to ju máme radi. Máš môj obdiv!

AndreaP. — 25. 9. 2020 15:13

Péče o nemocné rodiče je nesmírně těžká, přetěžká. V člověku se pere tolik emocí a strachů. O vyčerpání ani nemluvím. Pocit, že mu tím vším vlastní život utíká se střídá s otázkou, opravdu dělám vše, co se dá? Hodně také záleží na vztahu, jaký byl s rodiči před tím, v průběhu života. Každý to ale pochopitelně vnímá jinak a ne každý bude se mnou souhlasit. Pro mě je toto téma nesmírně osobní a bolestné. Zažila jsem paliativní péči u obou rodičů (současně). Jednu svou zkušenost proto přidám. Pokud to jen trošku jde, buď se svým tátou, když o to žádá. Vymez si čas, kdy budeš fakt s ním. I on totiž má v sobě řadu emocí a strachů, i když třeba jiných než ty. On ani nepotřebuje to, aby ses o něj vysloveně starala, on zřejmě potřebuje hlavně tvou přítomnost. Pro něj je ošetřovatelka cizí člověk. A cizí lidi starší lidé berou špatně.  I kdyby jste měli jen tak si třeba sednou a dát si spolu kafe, mrknout na bednu, mlčet spolu. Protože příjde den, kdy už o to nepožádá. A vrátit ten čas prostě nejde. A pokud to jde, pokus se v něm vzbudit nějaký zájem. Já bych třeba nikdy neřekla, jaký můj táta bude přeborník na tablet. Jak na něm pařil hry (hlavně ty logické). On, který vzal poprvé tablet do ruky až jako nemocný. Ano, uznávám, že mí rodiče byli o dost mladší, ale o to tady nejde. Jde o to najít něco, co mu vyplní to prázdno, ten čas, kdy se cítí sám. A neříkám, že je to lehké.

Soleil — 25. 9. 2020 15:53

Ahoj Blossom,
vítej zpět :) K tématu...Mé mamince (79 let) nebylo už delší dobu dobře. Hlavně nemohla dýchat. V lednu jí zjistili nádor na slinivce. Byla chvíli v nemocnici, pak doma. Nechtěla jíst, hubla...Operace nepřipadala v úvahu (problémy se srdcem). Vzhledem k tomu, že jsem učitelka na SŠ, a přešli jsme na distanční vzdělávání, mohla jsem za ní denně jezdit 20 km autem. Takže od půli března každý den (jednou týdně jel místo mě manžel), cca do 14 h jsem u ní byla, pomohla jí na zahradě, uvařit... pak si šla po obědě lehnout a já jela domů udělat si práci do školy, obstarat domácnost, psa... Mám taky manžela :) Absolvovala 3 chemoterapie ale bylo jí z nich hrozně špatně, tak už na další nešla. Měla bolesti, už skoro nejedla. Nabídli jí paliativní péči. Prázdniny jsme prožily na zahradě, začala jsem u ní rekonstruovat garáž na svůj ateliér ve stylu Provence (maminčin splněný sen). Hodně jsme se sblížily, ledacos jsme si vysvětlily. Když se prázdniny blížily ke konci, maminka už sama chtěla jít do hospicu. Teď už je tam 6 týdnů. Moc se jí tam líbí. Má tam přátele, háčkuje a drhá, kouří na terase, všichni ji tam znají. Úplně ožila. Píše fejetony. Obden za ní jezdím. Je ráda, že má kolem sebe zdravotní personál, lidi, kteří se o ni postarají. Píchnou jí injekci, převlečou postel když to nestihne na WC. Uklidnila se a já taky. Je smířená s blížícím se koncem. Já jsem hlavně ráda, že tam není sama. Má pokoj sama pro sebe, TV, radio, koupelnu a WC. Moc jí tam chutná, jsou na ni hodní.

vera — 25. 9. 2020 16:19

matka mně v životě hodně pmáhala........s dětmi, domácností a tak......měla jsem jí co vracet
ale byly situace, kdy to bylo velice těžké..............za noc mě 8 x zavolala, když jsem přišla, co by chtěla..........já nevím
za hodinu znovu, byly dny, kdy jsem byla dost zdeptaná.............jeden den chodila ošetřovatelka ............a to jsem odešla z domu, na výlet, matka neprotestovala, i když by byla raději se mnou, ale situaci chápala
občas byla mimo, říkala mi mami a mluvila z cesty, nakonec se její zdravotní stav zhoršil, nespolupracovala a já s ní nehla, problém s hygienou..........tak jsem velice brzy sehnala hospic, kde byli všichni hodní, péče dobrá, ale pobyla tam týden
strašně mně chybí a denně s ní v duchu promlouvám

Blossom opět s vámi — 25. 9. 2020 16:32

Holky milé, díky všem za vaše zkušenosti. :hjarta:
Hodně ve mě rezonuje Andreina věta Pocit, že mi tím vším vlastní život utíká se střídá s otázkou, opravdu dělám vše, co se dá? Naštěstí máme na ty 4 hodiny odpoledne tu pečovatelku, tak aspoň ty 4 hodiny denně žiju.
A ano, tátovi jde hlavně o naši přítomnost, jenže 24 hodin denně. V noci spíme (střídám se se sestrou) v jeho kuchyni, dávkujeme mu léky na spaní, pomáháme mu vstávat a "udělat kolečko" po pokoji, pak mu pomoct uložit ho do postele - a takhle tak půl noci dokola. Ve dne poklimbává a opět občas chodíme po pokoji - jeho to nějak nutí to dělat. Má už i léky od psychiatra (na spaní a na úzkosti), ale zabírají jen částečně.

Blossom opět s vámi — 25. 9. 2020 16:38

Ano vero - v noci je schopný nás taky často volat a tak k němu x krát za noc vstáváme. Vždycky obden jsem tedy nevyspalá, ale zas obden když mě střídá sestra to naštěstí trochu dospím.

vera — 25. 9. 2020 17:19

mnoho lidí včetně praktické lékařky mi řeklo.................že by to nemohli dělat

a že mám myslet na sebe...........no takové řeči,co se říkají

já si myslela, že to horší už být nemůže a že jsem na konci svých sil

mívám výčitky................a zrovna ten jediný den, co jsem za ní nebyla.........tak v noci zemřela
já vím, že jsem udělala vše, co jsem mohla..............ale přesto

Soleil — 25. 9. 2020 17:44

Mně se zase někteří divili, proč si maminku nevezmu domů....No proč? Ona sama nechtěla, stejně by tady byla většinu dne sama, když my jsme v práci. Kdo by jí píchal injekce, měřil tlak, kontroloval po zdravotní stránce? Nedala bych ani to přebalování po stolici. Navíc je silná kuřačka, zatímco my jsme nekuřáci...A když vidím jak je tam spokojená, já jsem taky :) Myslím, že jsme udělali dobře.

vera — 25. 9. 2020 17:54

Soleil napsal(a):

Mně se zase někteří divili, proč si maminku nevezmu domů....No proč? Ona sama nechtěla, stejně by tady byla většinu dne sama, když my jsme v práci. Kdo by jí píchal injekce, měřil tlak, kontroloval po zdravotní stránce? Nedala bych ani to přebalování po stolici. Navíc je silná kuřačka, zatímco my jsme nekuřáci...A když vidím jak je tam spokojená, já jsem taky :) Myslím, že jsme udělali dobře.

určitě

vrabčák — 25. 9. 2020 18:03

Taky si to myslím. :jojo:

Irma — 25. 9. 2020 18:19

Podobné trápení měli příbuzní s tetou. Je po mozkové mrtvici, 79 let, inkontinentní, chodí, dobře jí. Nechtěla spát sama, bála se, že ji rodina neuslyší, až bude volat. Dostala na stolek zvoneček. Zvonila hned, jakmile se vzdálili z pokoje. Neřešitelné. V noci hlasitě křičela, svolávala "děti", taky mnoho nocí čekávala na "elektriku". To znamenalo babičku obléknout od klobouku po zimní boty a postavit její starý kufr tak, aby byl vedle židle. Nebo chtěla uprostřed noci přerovnávat prádlo ve skříni, nádobí v kuchyni... Rodina na pokraji zhroucení. Teta přes den trochu pospávala, ale v noci spíš bděla. Léky na uklidnění a na spaní, které měla od PL, nezabíraly. Synovec měl kontakt na gerontopsychiatrii a byl se tam poradit. Po dohodě s PL se změnila léčba, takže teta prý už v noci spí. Přesto je rodina dál vyčerpaná. Synovec si často vyčítal, že matce už nechce vyhovět v plnění nesmyslných přání, měl na ni zlost... a současně svých pocitů litoval. I když teď teta v noci spí, chodí ji pravidelně kontrolovat, jestli je vše v pořádku. Vyčítá manželce, proč aspoň někdy taky nevstane a nejde se na jeho matku podívat. On ví, že je teta křehká, že tu dlouho nebude...

Irma — 25. 9. 2020 18:26

Soleil - rozhodně jste udělali dobře. Kamarádka měla tatínka v hospici sv. Štěpána v Litoměřicích. A říkala přesně to samé.

rina — 25. 9. 2020 20:08

Poslední roky svého aktivního života jsem se starala o staré nemocné lidi.
Začalo to péčí o moji mámu, kdy jsem měla možnost pochopit, jak se věci mají.
Pokračovala jsem jako pečovatelka.

Provázet člověka na jeho poslední cestě je obrovský dar, který neumí každý přijmout.

Od doby kdy jsem to pochopila, jsem pořád stejně říkala: Pečujte o ně, kolik zvládnete. Pokud už nemůžete, objednejte si odbornou pomoc. To jsou geriatrické služby zdravotnictví. Většinou je pokryje důchod a VZP. Když ne, prostě zaplaťte, co můžete.

Když dáte zoufalí stařečka do ústavu, zabijete ho!

Čest výjimkám! - Soleil

Blossom opět s vámi — 26. 9. 2020 10:50

Ano, využíváme všech služeb, které jsou v našem dosahu.  to fakt úleva.Problémem bylo, že táta odmítal pečovatelku, která k němu dochází na 4 hodiny denně, a chtěl jen nás. Už je to snad na dobré cestě, už si zvyká. Jen se já nebo sestra nesmíme po ty čtyři hodiny někde v jeho zorném poli objevit - to na nás okamžitě vyčítavě volá "potřebuju, aby ses o mě trochu starala".

Blossom opět s vámi — 26. 9. 2020 10:53

Provázet člověka na poslední cestě jako dar (aspoň doposud) nevnímám. Je to pro mě přirozená povinnost, spojená s láskou, ale občas i obtížná, s negativními pocity, bohužel. :-(

rina — 26. 9. 2020 11:14

Jasně, jako malé dítě.
To byste měli respektovat a brát na to ohled.
Měla jsem klienty kteří mě zprvu vyháněli, a pak, když jsem zvolila správný čas a přístup, nechtěli nikoho jiného.

Když staroušek řekne : Nic a nikdo jiný, říct: Já jsem ti poslal/a anděla, který ti pomůže, když já zrovna nemůžu. Za chvíli se vrátím a vystřídám ho.
Pokud následují další agresivní reakce, je namístě říct: Když nechceš anděla, počkej na mě.

rina — 26. 9. 2020 11:18

Blossom opět s vámi napsal(a):

Provázet člověka na poslední cestě jako dar (aspoň doposud) nevnímám. Je to pro mě přirozená povinnost, spojená s láskou, ale občas i obtížná, s negativními pocity, bohužel. :-(

Tak zatím nejsi schopnà to tak vnímat.
Bohužel.

Judyna — 26. 9. 2020 18:54

Rino, tys tu práci dělala max.8 hodin denně. Tedy ne 24/7. Navíc jsi ji, pokud vím, nedělala dlouho.

Judyna — 26. 9. 2020 18:58

vera napsal(a):

mnoho lidí včetně praktické lékařky mi řeklo.................že by to nemohli dělat

a že mám myslet na sebe...........no takové řeči,co se říkají

já si myslela, že to horší už být nemůže a že jsem na konci svých sil

mívám výčitky................a zrovna ten jediný den, co jsem za ní nebyla.........tak v noci zemřela
já vím, že jsem udělala vše, co jsem mohla..............ale přesto

Vero, neměj výčitky. Copak jsi to mohla tušit? Moje známá měla takhle také maminku v hospicu, byla tam s ní pořád, myslím i v noci. Jednou se nechala vystřídat někým z rodiny - potřebovala se projít. A za půl hodiny ji volal personál, že se maminka horší, ať se vrátí. Stihla to. Ale kdyby ji nezavolali nazpět, tak i když s ní trávila veškerý čas, v čase smrti by tam nebyla.

Selima — 26. 9. 2020 22:18

rina napsal(a):

Blossom opět s vámi napsal(a):

Provázet člověka na poslední cestě jako dar (aspoň doposud) nevnímám. Je to pro mě přirozená povinnost, spojená s láskou, ale občas i obtížná, s negativními pocity, bohužel. :-(

Tak zatím nejsi schopnà to tak vnímat.
Bohužel.

Prečo to hodnotenie - "bohužel"? Stačí prvá časť, bez hodnotenia, nie? Nikto nevieme, či je to bohužiaľ alebo chvalabohu... alebo ako to je. Proste niekto je schopný hneď, iný neskôr, niekto nikdy... Ono to nie je otázka vôle, skôr podvedomia - a aj vzťahu, aký bol predtým, často aj postoja druhej strany. Teta mala deduška rada, ale keď jej nadával, kričal na ňu, odtláčal jej ruky, vypľúval jedlo, pitie, lieky... a zaprisahával ju, aby ho nechala zomrieť, bolo kua ťažké nemať negatívne pocity a vnímať to ako dar.

rina — 27. 9. 2020 6:13

Judyna napsal(a):

Rino, tys tu práci dělala max.8 hodin denně. Tedy ne 24/7. Navíc jsi ji, pokud vím, nedělala dlouho.

No to se pleteš.
Někdy i od 7mi rána do 21h, bez víkendu, prostě denně. A to od 2009 do 2014.
A co mě furt komanduješ?
To jako že z pečovatelské služby, kde jsem měla těch klientů snad 50, toho vím málo? A obzvláště když firma má vlastní know-how.

Už mě nech bejt, a komanduj si někoho jiného, ano?
Seš krajně nepříjemná! :dumbom:

rina — 27. 9. 2020 6:21

Selima napsal(a):

Teta mala deduška rada, ale keď jej nadával, kričal na ňu, odtláčal jej ruky, vypľúval jedlo, pitie, lieky... a zaprisahával ju, aby ho nechala zomrieť, bolo kua ťažké nemať negatívne pocity a vnímať to ako dar.

No, právě proto. Bohužel jsem napsala proto, že ne každý ho, ten dar, dokáže vnímat, a pochopit.
Ty jsi o tetě napsala, že ho měla ráda i když..., no a to je přesně ono.

Judyna — 27. 9. 2020 9:38

rina napsal(a):

Judyna napsal(a):

Rino, tys tu práci dělala max.8 hodin denně. Tedy ne 24/7. Navíc jsi ji, pokud vím, nedělala dlouho.

No to se pleteš.
Někdy i od 7mi rána do 21h, bez víkendu, prostě denně. A to od 2009 do 2014.
A co mě furt komanduješ?
To jako že z pečovatelské služby, kde jsem měla těch klientů snad 50, toho vím málo? A obzvláště když firma má vlastní know-how.

Už mě nech bejt, a komanduj si někoho jiného, ano?
Seš krajně nepříjemná! :dumbom:

Rino, práce pečovatelek je nesmírně náročná. Ale předpokládám, že jsi měla úvazek 40 hodin týdně. Pak jsi šla domů. Nebo u nás mají dvanáctky při plném úvazku.
Když člověk pečuje o člena rodiny, tak je to 24hodin 7 dní v týdnu. Nehledě na to, že k rodičům máš daleko užší vztah, takže je to citově náročnější. O tom psala Selima.
To je všechno. Píšu jen svůj názor, internetovou diskuzi přece nemůžeš brát osobně. A že reaguji na Tebe? To je asi proto, že se naše názory hodně liší. A netvrdím, že ten můj je správný. Třeba to vidíš lépe Ty. To nehodnotím.

LENNNA — 27. 9. 2020 10:29

Judyna napsal(a):

rina napsal(a):

Judyna napsal(a):

Rino, tys tu práci dělala max.8 hodin denně. Tedy ne 24/7. Navíc jsi ji, pokud vím, nedělala dlouho.

No to se pleteš.
Někdy i od 7mi rána do 21h, bez víkendu, prostě denně. A to od 2009 do 2014.
A co mě furt komanduješ?
To jako že z pečovatelské služby, kde jsem měla těch klientů snad 50, toho vím málo? A obzvláště když firma má vlastní know-how.

Už mě nech bejt, a komanduj si někoho jiného, ano?
Seš krajně nepříjemná! :dumbom:

Rino, práce pečovatelek je nesmírně náročná. Ale předpokládám, že jsi měla úvazek 40 hodin týdně. Pak jsi šla domů. Nebo u nás mají dvanáctky při plném úvazku.
Když člověk pečuje o člena rodiny, tak je to 24hodin 7 dní v týdnu. Nehledě na to, že k rodičům máš daleko užší vztah, takže je to citově náročnější. O tom psala Selima.
To je všechno. Píšu jen svůj názor, internetovou diskuzi přece nemůžeš brát osobně. A že reaguji na Tebe? To je asi proto, že se naše názory hodně liší. A netvrdím, že ten můj je správný. Třeba to vidíš lépe Ty. To nehodnotím.

Vnímám to stejně, dělat to x hodin s cizími lidmi jako úvazek v práci a míto to jako práci - a žít to 24 hodin denodenně s vlastní rodinou.... to nemůže být stejné.

LENNNA — 27. 9. 2020 10:41

Blossom opět s vámi napsal(a):

Provázet člověka na poslední cestě jako dar (aspoň doposud) nevnímám. Je to pro mě přirozená povinnost, spojená s láskou, ale občas i obtížná, s negativními pocity, bohužel. :-(

Blossom, já to také jako dar nevidím. Vidím to jako velmi bolavou a velmi smutnou část života. Něco podobného už jsem zažila a byla to velmi náročná doba. Hlavně bolavá a smutná. Děláte to skvěle a jak nejlépe umíte! :hjarta: Postarat se samy se sestrou s pomocí pečovatelky - pro mě osobně toto je ideální možnost. Buďte tu pro tatínka, buďte mu na blízku jak je to možné, ten čas letí, ale zároveń si nenechte rozkazovat ve všem (natož mít výčitky, pokud neposloucháte) a snažte se žít i vlastní život s vlastní rodinou :hjarta:

vera — 27. 9. 2020 11:05

ano, taky to tak vnímám ......reaguji na názor, že pečovat o cizí nebo rodinné osoby je velký rozdíl

vím, že něco takového po svých dětech nebudu žádat, ani by to nebylo možné.......

a do nějakého zařízení rozhodně nepůjdu.................mám to v sobě vyřešené

Judyna — 27. 9. 2020 12:14

LENNNA napsal(a):

Blossom opět s vámi napsal(a):

Provázet člověka na poslední cestě jako dar (aspoň doposud) nevnímám. Je to pro mě přirozená povinnost, spojená s láskou, ale občas i obtížná, s negativními pocity, bohužel. :-(

Blossom, já to také jako dar nevidím. Vidím to jako velmi bolavou a velmi smutnou část života. Něco podobného už jsem zažila a byla to velmi náročná doba. Hlavně bolavá a smutná. Děláte to skvěle a jak nejlépe umíte! :hjarta: Postarat se samy se sestrou s pomocí pečovatelky - pro mě osobně toto je ideální možnost. Buďte tu pro tatínka, buďte mu na blízku jak je to možné, ten čas letí, ale zároveń si nenechte rozkazovat ve všem (natož mít výčitky, pokud neposloucháte) a snažte se žít i vlastní život s vlastní rodinou :hjarta:

Ano. Hezké Leno.

vrabčák — 27. 9. 2020 12:38

:jojo:

Blossom opět s vámi — 28. 9. 2020 9:02

vera napsal(a):

ano, taky to tak vnímám ......reaguji na názor, že pečovat o cizí nebo rodinné osoby je velký rozdíl

vím, že něco takového po svých dětech nebudu žádat, ani by to nebylo možné.......

a do nějakého zařízení rozhodně nepůjdu.................mám to v sobě vyřešené

Z Tvého psaní vero mrazí.....vychází mi z toho, co píšeš, jediné řešení, to nejčernější. Ovšem jak to udělat, aby člověk někomu dalšímu (kdo Tě pak najde) neublížil?

Každý máme nějakou představu, jak prožít konec života... Já si představuju, že až budu nemohoucí, sama požádám děti, ať mě dají do nějakého dobrého hospicu, LDN apod. a ať mě navštěvují. Ať prodají můj dům a dají mě do nějakého luxusnějšího zařízení, s vlastním pokojem apod.
Jo, představy a plány jsou, ale jak to dopadne je ve hvězdách....

vera — 28. 9. 2020 9:32

Blossom opět s vámi napsal(a):

vera napsal(a):

ano, taky to tak vnímám ......reaguji na názor, že pečovat o cizí nebo rodinné osoby je velký rozdíl

vím, že něco takového po svých dětech nebudu žádat, ani by to nebylo možné.......

a do nějakého zařízení rozhodně nepůjdu.................mám to v sobě vyřešené

Z Tvého psaní vero mrazí.....vychází mi z toho, co píšeš, jediné řešení, to nejčernější. Ovšem jak to udělat, aby člověk někomu dalšímu (kdo Tě pak najde) neublížil?

Každý máme nějakou představu, jak prožít konec života... Já si představuju, že až budu nemohoucí, sama požádám děti, ať mě dají do nějakého dobrého hospicu, LDN apod. a ať mě navštěvují. Ať prodají můj dům a dají mě do nějakého luxusnějšího zařízení, s vlastním pokojem apod.
Jo, představy a plány jsou, ale jak to dopadne je ve hvězdách....

myšlenku, že bych někam šla.....i do luxusního hospicu, nejsem schopna přijmout...........nejde mi to

mia — 28. 9. 2020 10:15

Mám několikanásobnou zkušenost úmrtí v nejbližší rodině ve středním produktivním věku.....nikdo z nich nechtěl byť do sebeluxusnějšího hospicu, každý chtěl dožít doma ve svém prostředí a měl za to, že to zvládne......bohužel se nikdo "nepomátl" (to akorát babička v 90) , takže dožívali při plném vědomí a zdravém rozumu. Akorát v jednom případě to už nešlo, protože bylo potřeba stálé lékařské péče kvůli zajištění životních funkcí. A dodnes si to v sobě vyčítam, protože ten člověk tím hrozně trpěl......přestal komunikovat, jen pláč....... Poslední případ u nás před rokem......chtěl zůstat doma a až to přijde, umřít v nemocnici....a tak to taky bylo. Nejhorší bylo se všemi těmi lidmi sdílet jejich myšlenky, stavy bolesti, které bohužel ani v dnešní době nejdou stoprocentně řešit (jakési nesmyslné limity na opiáty)........člověk je neměl čím utěšit, mohl pouze sdílet. Bylo nás ta tu péči víc a tak nějak jsme se podle možností prostřídávali.

Taky bych jednou chtěla dožít doma.......nesnáším cizí prostředí, nedostatek soukromí, péči cizích osob.....v nemocnici trpím jak pes.
Ovšem kdoví co bude, jaké budou v rodině možnosti......člověk míní, osud mění.

mia — 28. 9. 2020 10:21

rina napsal(a):

Poslední roky svého aktivního života jsem se starala o staré nemocné lidi.
Začalo to péčí o moji mámu, kdy jsem měla možnost pochopit, jak se věci mají.
Pokračovala jsem jako pečovatelka.

Provázet člověka na jeho poslední cestě je obrovský dar, který neumí každý přijmout.

Od doby kdy jsem to pochopila, jsem pořád stejně říkala: Pečujte o ně, kolik zvládnete. Pokud už nemůžete, objednejte si odbornou pomoc. To jsou geriatrické služby zdravotnictví. Většinou je pokryje důchod a VZP. Když ne, prostě zaplaťte, co můžete.

Když dáte zoufalí stařečka do ústavu, zabijete ho!

Čest výjimkám! - Soleil

Viki, tos napsala moc hezky.....z vlastní zkušenosti vím, že si člověk může vytvořit i k cizím lidem velmi osobní vztah, byť z podstaty profesionální. A že to pak může být velmi vyčerpávající.......záleží samozřejmě na osobním nastavení člověka, každý jsme jiný.....

vrabčák — 28. 9. 2020 13:00

vera napsal(a):

ano, taky to tak vnímám ......reaguji na názor, že pečovat o cizí nebo rodinné osoby je velký rozdíl

vím, že něco takového po svých dětech nebudu žádat, ani by to nebylo možné.......

a do nějakého zařízení rozhodně nepůjdu.................mám to v sobě vyřešené

Věro, hodně mě to překvapilo, zarazilo, lekla jsem se... Připomnělo mi to někoho, kdo už sem bohužel nechodí..., ale kdo, moc doufám, žije.
A nejde mi to k tobě!
Mně by, myslím, nevadilo přemístit se v pozdějším věku do jiného prostředí s trochou té péče. Ale přála bych si, aby nás na pokoji nebylo moc. Nejlepší by bylo tak dvě a abychom si rozuměly. Při studiích jsem bydlela na koleji a při cestování jsem celkem všude byla spokojená. Tak snad bych to zvládla i před cestou poslední. :)

Blossom opět s vámi — 28. 9. 2020 13:09

Také mi to někoho připomnělo, někoho, kdo tu jednou psal něco podobného. A také moc doufám, že žije.
Kdybys to tu četla ...... prosím ozvi se!

Judyna — 28. 9. 2020 13:11

Věro, hodně mě to překvapilo, zarazilo, lekla jsem se... Připomnělo mi to někoho, kdo už sem bohužel nechodí..., ale kdo, moc doufám, žije.

Ano. Moje reakce na Veřino psaní byla úplně stejná.
A nevím, jestli bych to dokázala - jak Vera píše. Opravdu nevím. Asi ne. Samozřejmě bych chtěla dožít doma, ale ne za tu cenu, že by se o mě mladí museli starat.

Judyna — 28. 9. 2020 13:17

Při studiích jsem bydlela na koleji a při cestování jsem celkem všude byla spokojená.
Já právěže ne....Musela bych mít pokoj sama pro sebe. Ale i tak nevím. V nemocnici když jsem byla, tak zatím pokaždé jsem měla zvýšenou teplotu a musela jsem jim složitě vysvětlovat, že to tak mám normálně. Že je to moje reakce na pobyt samotný.

Soleil — 28. 9. 2020 13:58

A kam bys tedy šla, Vero?

vera napsal(a):

Blossom opět s vámi napsal(a):

vera napsal(a):

ano, taky to tak vnímám ......reaguji na názor, že pečovat o cizí nebo rodinné osoby je velký rozdíl

vím, že něco takového po svých dětech nebudu žádat, ani by to nebylo možné.......

a do nějakého zařízení rozhodně nepůjdu.................mám to v sobě vyřešené

Z Tvého psaní vero mrazí.....vychází mi z toho, co píšeš, jediné řešení, to nejčernější. Ovšem jak to udělat, aby člověk někomu dalšímu (kdo Tě pak najde) neublížil?

Každý máme nějakou představu, jak prožít konec života... Já si představuju, že až budu nemohoucí, sama požádám děti, ať mě dají do nějakého dobrého hospicu, LDN apod. a ať mě navštěvují. Ať prodají můj dům a dají mě do nějakého luxusnějšího zařízení, s vlastním pokojem apod.
Jo, představy a plány jsou, ale jak to dopadne je ve hvězdách....

myšlenku, že bych někam šla.....i do luxusního hospicu, nejsem schopna přijmout...........nejde mi to

Selima — 28. 9. 2020 17:07

rina napsal(a):

Selima napsal(a):

Teta mala deduška rada, ale keď jej nadával, kričal na ňu, odtláčal jej ruky, vypľúval jedlo, pitie, lieky... a zaprisahával ju, aby ho nechala zomrieť, bolo kua ťažké nemať negatívne pocity a vnímať to ako dar.

No, právě proto. Bohužel jsem napsala proto, že ne každý ho, ten dar, dokáže vnímat, a pochopit.
Ty jsi o tetě napsala, že ho měla ráda i když..., no a to je přesně ono.

Vieš čo? Podľa mňa je vnímať a pochopiť - a možno aj mať rád - jedna vec, a prakticky to previesť do života (na 100% a vždy a bez výnimky a bez slabej chvíle) druhá. Niekedy sa to prelína, niekedy nie.

vera — 28. 9. 2020 18:34

Soleil...............

na Tvoji otázku odpovědět ??????............hm.......

rina — 28. 9. 2020 20:14

mia napsal(a):

[
Viki, tos napsala moc hezky.....z vlastní zkušenosti vím, že si člověk může vytvořit i k cizím lidem velmi osobní vztah, byť z podstaty profesionální. A že to pak může být velmi vyčerpávající.......záleží samozřejmě na osobním nastavení člověka, každý jsme jiný.....

Dik, jsi asi jediná, kdo pochopil, o čem píšu.

Zřejmě kdo to sám nezažil, nemůže chápat.
Mí stařečci byli různí. Ve zkratce řečeno hodní i zlobiví. Jako malé děti. Stejně se k nim musí i přistupovat, on se člověk ve stáří fakt jaksi vrací zpátky, do dětství, i do "batolecího věku".
Já měla štěstí na víc těch hodných, mnohem víc. Zlobivých je určitě míň, a tam to má stejně původ v minulosti.

O dar je provázet na poslední cestě jde u obouch stejně, opravdu!

Ti sluníčkoví ti dají poznat tolik lidského poznání, které jsi v civilním životě nemohla nikdy předtím potkat a dostat.
Ti jaksi "zlobiví" tě naučí, když jim to dovolíš, zklidnit se, soustředit se na to nejdůležitější - schopnost jim pomoct, porozumět, ulehčit jim nelehké chvíle, vyslechnout je (ač by se mohlo zdát, že jim nerozumíme), ulevit od bolestí, pokud je mají, a v neposlední řadě postarat se o jejich hygienu, ať už to přijímají, nebo se brání...

Ano, rozdíl mezi péčí o svého, či "cizího" stařečka, existuje.

Ale ne v tom, jestli je to horší, nebo lepší, jednodušší, nebo náročnější.
Rozdíl je v tom, že "svého stařečka" znáš, znáš prosředí, ve kterém žije, jeho další příbuzné, jeho domácnost, (co tam máš k dispozici a pod., myslím materiálně)…, a u klientů je všecko nové, a ne vždy podle tvé vůle. Neříkám, že je to vždy špatné, nebo naopak optimální, ale prostě je to nové, neznámé.

Když o ně pečuješ oddaně, ten dar můžeš dostat. Bez ohledu na to, jestli je "cizí", nebo tvůj.

rina — 28. 9. 2020 20:20

Blossom opět s vámi napsal(a):

Také mi to někoho připomnělo, někoho, kdo tu jednou psal něco podobného. A také moc doufám, že žije.
Kdybys to tu četla ...... prosím ozvi se!

Myslíte Majkafu a bojíte se to napsat?
Proč?
Myslím, že Vera by si nešla přiotrávená sednout s kartičkou VZP do čekárny svého obvoďáka...
Tu bych tak viděla někde v horách, na nejvyšším útesu, jak o tom chvíli přemýšlí...

vrabčák — 28. 9. 2020 20:49

Rino, předposlední příspěvek je moc pěkný. :supr:

Evu. jsem nemyslela. Nebojím se napsat, koho jsem myslela, ale nechci. Někteří vědí. :)

Judyna — 28. 9. 2020 20:57

vrabčák napsal(a):

Rino, předposlední příspěvek je moc pěkný. :supr:

Evu. jsem nemyslela. Nebojím se napsat, koho jsem myslela, ale nechci. Někteří vědí. :)

K obému ano.

rina — 28. 9. 2020 21:03

Tak kdo???
Já fakt nevím?
Kdo? :co:
Když se nebojíte... :kapitulation:

vrabčák — 28. 9. 2020 21:05

Rino, taky nemusíš vědět všechno... :jojo:

rina — 28. 9. 2020 21:13

To je pravda. Když mi někdo nechce něco říct, nenutím ho. :pussa:

rina — 29. 9. 2020 10:16

Vrtalo mi to hlavou, je to ta holka, co poblbla celý BB, všichni ji litovali, sbíraly se na ni peníze, dělal se pro ni kalendář, až se provalilo, že je podvodnice, vyšetřovaná policií.
Už nevím jak se jmenovala.

Blossom opět s vámi — 29. 9. 2020 11:41

rino, tu jsem nemyslela, a tuším, ani ostatní. Asi jsme se neměly zmiňovat. Ale prosím, už to neřeš, o tom tohle vlákno není.

U nás táta zas v nemocnici. Mísí se ve mně starost a pocit dočasné svobody....mám z toho zároveň špatné svědomí, že cítím tu úlevnou svobodu...

rina — 29. 9. 2020 12:13

Dobře, kašlu na to.
Ale Very postoj je zvláštní a postřeh některých z vás taky...

Petr100 — 29. 9. 2020 12:53

Rýno kašli na všechny místní. Čím hůř, tím lépe. Tvoje nejlepší heslo.

rina — 29. 9. 2020 14:59

Ty se laskavě vykašli na mně, ano?!? A starej se o sebe a svoji milovanou 24ku!!!
Andrejko zdravím tě a děkuju, že mu zavčasu připomeneš, cos tuhle říkala, teda psala.

Selima — 29. 9. 2020 17:07

Rozsadiť!!!!!! :skurt: :dumbom:

Judyna — 29. 9. 2020 18:26

Blossom opět s vámi napsal(a):

rino, tu jsem nemyslela, a tuším, ani ostatní. Asi jsme se neměly zmiňovat. Ale prosím, už to neřeš, o tom tohle vlákno není.

U nás táta zas v nemocnici. Mísí se ve mně starost a pocit dočasné svobody....mám z toho zároveň špatné svědomí, že cítím tu úlevnou svobodu...

Jo, znám ten pocit z doby, kdy nám také taťku odvezli do nemocnice. Vůbec jsme si nepřipouštěli, že by se nemusel vrátit a stalo se. Vyčítala jsem si pak hodně. Než jsem přišla (ale až časem) na to, že tak to prostě mělo být a stalo se to dobře, jelikož netrpěl dlouho (umřel v umělém spánku).

vrabčák — 29. 9. 2020 20:41

Blossom, jeho stav nemocnici vyžaduje a je pod odborným dohledem. Ty si aspoň trochu odpočineš. A nic si nevyčítej. Držím vám všem moc palce, aby mu dokázali pomoct. :)

Irma — 29. 9. 2020 21:55

Blossom, vrabčák to píše hezky. Snaž se v noci pokud možno vyspat. Všem vám držím palce!

rina — 29. 9. 2020 22:41

Selima napsal(a):

Rozsadiť!!!!!! :skurt: :dumbom:

Já bych si přála aby propadl, jako naposledy do 1.A.
A jestli má sedět přede mnou, tak tak, abych ho mohla aspoň pravítkem šťouchat do zad.

AndreaP. — 29. 9. 2020 23:01

I ostatní uživatelé vidí, že vy dva nemůžete být spolu, ale ani bez sebe. A já nějak nevím, co s váma dvěma. Nemám chuť vás vychovávat, nejsem vaše matka, ani učitelka ve školce. Takže Petře, buď gentleman, a nerýpej do riny a nekomol jí účelově její nick. A rino, ty zase pokud možno ignoruj Petra, taky do něj nešij a bude tu pohoda, klid. Ideálně se navzájem zablokujte a nemusíte se vůbec potkávat.

rina — 29. 9. 2020 23:01

Judyna napsal(a):

Jo, znám ten pocit z doby, kdy nám také taťku odvezli do nemocnice. Vůbec jsme si nepřipouštěli, že by se nemusel vrátit a stalo se. Vyčítala jsem si pak hodně. Než jsem přišla  na to, že tak to prostě mělo být a stalo se to dobře, jelikož netrpěl dlouho (umřel v umělém spánku).

Ano.

AndreaP. — 29. 9. 2020 23:13

rina napsal(a):

Judyna napsal(a):

Jo, znám ten pocit z doby, kdy nám také taťku odvezli do nemocnice. Vůbec jsme si nepřipouštěli, že by se nemusel vrátit a stalo se. Vyčítala jsem si pak hodně. Než jsem přišla  na to, že tak to prostě mělo být a stalo se to dobře, jelikož netrpěl dlouho (umřel v umělém spánku).

Ano.

Já to zažila dvakrát, jak u mamky, tak u taťky o rok později (shodou okolností je to právě dnešní večer, kdy mě opustil). Celou dobu jsem se o ně starala doma,jezdila s nimi na kontroly a pak zas hned domů, byla s nimi ve dne v noci. K mamince jsem pak musela zavolat rychlou, prostě to najednou nešlo, myslela jsem si, že jí tam nějak zavodní, dodají látky a já si jí zas hned vezmu zpět. Nestalo se to, maminka tam nebyla ani 24 hodin, zemřela tam v mezidobí , kdy jsem musela odejít za tátou na onkologii a než jsem se stihla vrátit. Jako přes kopírák to bylo s tatínkem, odvoz do nemocnice pro akutně zhoršený stav, první den mě vůbec nepoznával, druhý den to byl zas on, i když trošku zmatený, ale byl to táta, ještě říkal, na co má chuť, co mu mám přivézt, mával mi......a večer telefon. Ten telefon změnil všechno, mužský hlas mi s lítostí sděloval, že můj otec zemřel. Pro mě ten telefon byl konečná, během jednoho roku jsem přišla o mámu i o tátu. Zůstala jsem sama.  Dodnes si vyčítám, že umřeli v nemocnici, beze mě, sami. Trápí mě to.

rina — 29. 9. 2020 23:19

AndreaP. napsal(a):

Petře, buď gentleman, a nerýpej do riny a nekomol jí účelově její nick. A rino, ty zase pokud možno ignoruj Petra, taky do něj nešij a bude tu pohoda, klid. Ideálně se navzájem zablokujte a nemusíte se vůbec potkávat.

Nemam potřebu ho zablokovávat.
Nepotkávám se s ním ve vzájemné shodě názorů, ale v jejich rozdílnosti.
U nikoho z jiných členů BB nedochází k takovým šarvátkám, jako mezi náma dvěma.
To je skoro na soudní rozhodnutí, kdo má čeho nechat, ne?
Andrejko, nechtěj po mně, abych mu tolerovala jeho výpady vůči mně!
Když zaútočí, budu se adekvátně bránit!
S tvojí pomocí, nebo bez ní...

Nakonec, nejsme my dva tak trochu "kořením" jinak někdy docela, hm, nudy v Brně? :gloria:

AndreaP. — 29. 9. 2020 23:34

rina napsal(a):

To je skoro na soudní rozhodnutí, kdo má čeho nechat, ne?

Tak soudní rozhodnutí to nebude, bude to moje rozhodnutí a to takové, jak jsem psala výše, Petr Tě přestane popichovat a ty přestaneš leckdy kopat kolem sebe. Diskutovat se dá i slušně, věcně. No a pokud nedostanete jeden, či druhý, ideálně oba, rozum - tak holt budu banovat. To už oba dobře znáte. Ale určitě to nechcete, tak se zkuste oba zamyslet nad zlepšením své komunikace.

Blossom opět s vámi — 30. 9. 2020 10:16

Taťku nám asi koncem týdne pustí zas domů. Tak se mezitím snažím dost spát, navštívila jsem po delší době vnoučata a potěšila se s nimi, možná stihnu i menší výlet do podzimní přírody a pak odpočatá zas do každodenního kolotoče.
Přiznám se - vůbec si nepřipouštím, že by se táta třeba i neměl vrátit.....už byl takhle v nemocnici vícekrát, má tolik nemocí že při každém zhoršení stavu máme volat rychlou, tak to už trochu beru jako rutinu....možná dělám chybu.

Selima — 30. 9. 2020 16:56

AndreaP. napsal(a):

rina napsal(a):

Judyna napsal(a):

Jo, znám ten pocit z doby, kdy nám také taťku odvezli do nemocnice. Vůbec jsme si nepřipouštěli, že by se nemusel vrátit a stalo se. Vyčítala jsem si pak hodně. Než jsem přišla  na to, že tak to prostě mělo být a stalo se to dobře, jelikož netrpěl dlouho (umřel v umělém spánku).

Ano.

Já to zažila dvakrát, jak u mamky, tak u taťky o rok později (shodou okolností je to právě dnešní večer, kdy mě opustil). Celou dobu jsem se o ně starala doma,jezdila s nimi na kontroly a pak zas hned domů, byla s nimi ve dne v noci. K mamince jsem pak musela zavolat rychlou, prostě to najednou nešlo, myslela jsem si, že jí tam nějak zavodní, dodají látky a já si jí zas hned vezmu zpět. Nestalo se to, maminka tam nebyla ani 24 hodin, zemřela tam v mezidobí , kdy jsem musela odejít za tátou na onkologii a než jsem se stihla vrátit. Jako přes kopírák to bylo s tatínkem, odvoz do nemocnice pro akutně zhoršený stav, první den mě vůbec nepoznával, druhý den to byl zas on, i když trošku zmatený, ale byl to táta, ještě říkal, na co má chuť, co mu mám přivézt, mával mi......a večer telefon. Ten telefon změnil všechno, mužský hlas mi s lítostí sděloval, že můj otec zemřel. Pro mě ten telefon byl konečná, během jednoho roku jsem přišla o mámu i o tátu. Zůstala jsem sama.  Dodnes si vyčítám, že umřeli v nemocnici, beze mě, sami. Trápí mě to.

Ja som to mala najprv s deduškom, nedávno s otcom - ale uvedomila som si, že obaja boli v nemocnici len krátko, deduško jeden necelý deň, vlastne cca 12 hodín, oco cez víkend... On veril, že po víkende pôjde domov, len čo sa bracho v pondelok večer vráti zo služobky. No, v noci dostal zápal, začal zlyhávať, ráno nám volali, boli sme za ním, aj keď nevnímal (v umelom spánku), ja som povedala, čo som potrebovala povedať - a potom nás poslali domov, že ho idú operovať. Podvečer telefonát, že zomrel. Ani ho už neoperovali, neuspali. Dodnes ma to mrzí, ale nejako nevidím, čo by som bola mohla urobiť... Keby sme ho vzali domov, dodnes by sme si vyčítali, že by sa možno ešte dalo niečo urobiť a my sme to neskúsili. To si proste nevyberieš.

vrabčák — 30. 9. 2020 18:37

Rino, mně ty vaše šarvátky s Petrem připadají stupidní, a ne že by to tu kořenily. :usch:

vrabčák — 30. 9. 2020 18:49

Andrejko, zažila jsi hrozné a vyčerpávající období, ale udělala jsi opravdu maximum. Tvoji rodiče určitě silně pociťovali Tvoji :hjarta: a byli ti vděční za všechnu tvoji péči. Přestaň si vyčítat, že svoje poslední hodiny strávili v nemocnici; bylo to jediné místo, kde by jim někdo ještě mohl aspoň trochu pomoci. Že už se to nepodařilo, si nemůže vyčítat nikdo. :pussa:

Judyna — 30. 9. 2020 19:24

Keby sme ho vzali domov, dodnes by sme si vyčítali, že by sa možno ešte dalo niečo urobiť a my sme to neskúsili. To si proste nevyberieš.
Přesně tak!
Skoro si myslím, že ty výčitky příjdou vždy. Člověk dumá nad tím, jestli třeba nemohl něco udělat jinak, jestli se tomu třeba nedalo zabránit.....
Třeba u nás to bylo tak, že se taťka dusil. No neodvezte ho do nemocnice, aby mu pomohli, přece bychom ho doma nenechali udusit. Nikdo z nás přece své blízké do nemocnice nezaveze jen tak. Vždy je k tomu vážný důvod.
Andrejko, zažila sis toho hodně, ale opravdu si nic nevyčítej. Ono to ve většině případů bez nemocnice nejde. Bohužel. Tím se obloukem vracím k tomu, co napsala Selima.

Judyna — 30. 9. 2020 19:31

Nakonec, nejsme my dva tak trochu "kořením" jinak někdy docela, hm, nudy v Brně?

Popravdě? Vůbec ne. (A doufám, že do mě Rino zase nepustíš, když to vidím jinak :) )

rina — 30. 9. 2020 21:04

No a?
Řekla sis svůj názor, bylas poslední, tak seš spokojená, ne?

Palomita — 1. 10. 2020 7:36

Judyna napsal(a):

Skoro si myslím, že ty výčitky příjdou vždy. Člověk dumá nad tím, jestli třeba nemohl něco udělat jinak, jestli se tomu třeba nedalo zabránit.....
No neodvezte ho do nemocnice, aby mu pomohli..

Máš pravdu Judy, výčitky přijdou a když ne u sebe, tak od ostatních. Když jsem manželovi volala rychlou, aby ho odvezli do nemocnice, protože už byl v takovém stavu, že vézt ho tam spolu s velmi malými dětmi v autě jsem vyhodnotila jako zbytečně rizikové, tak mi pak zavolala tchyně a "že mi nic nevyčítá".. Jak jako, že mi nic nevyčítá?? Týden se nevědělo, jestli muž uteče hrobníkovi z lopaty a to byl v nemocnici, kde měl veškerou potřebnou péči - přístroje, farmakologie.. co bych s ním asi doma dělala, vařila mu čaj?? Ano, vyčítala bych si, kdybych se zachovala podle společenských konvencí a doma ho nechala - zemřít.. Tohle není o výčitkách, ale o vědomí, že člověk se zachoval nejlépe jak uměl a mohl. A u těch starých a nemocných lidí. Přijde mi, že i na smrt je v určitých případech potřeba klid. Proto to odcházení o samotě, třeba po převozu do nemocnice. A v takovém případě nejsou výčitky na místě už vůbec. :hjarta:

rina — 1. 10. 2020 11:13

Výčitky jsou tolik smeroplatné, kolik si je můžete připustit.

Judyna — 1. 10. 2020 17:40

Tohle není o výčitkách, ale o vědomí, že člověk se zachoval nejlépe jak uměl a mohl.
No jo, ale k tomu vědomí dojdeš až po určitém čase. Až po odeznění šoku z toho, co se stalo a  myšlenek typu coby, kdyby.
Aspoń tedy u mě to tak bylo. Je to prostě určitý proces.
Ale jak už jsem psala - odvoz do nemocnice v život ohrožujícím stavu, je určitě na místě. O tom žádná.

vrabčák — 1. 10. 2020 22:13

Palomito, přesně. :jojo:

Judyna — 3. 10. 2020 18:51

Bloos, co tatínek? Pustili ho z nemocnice?

Blossom opět s vámi — 3. 10. 2020 19:40

Ano, v pátek jsme si ho přivezli. Potíže, pro které byl v nemocnici, ustaly, ale je hubenější a spavější. Tak uvidíme, jak vše bude dál.

Judyna — 3. 10. 2020 19:43

On se doma určitě vylepší, uvidíš. A je dobře, že mu to v nemocnici pomohlo.
Tak hodně sil a pevné nervy.

vrabčák — 3. 10. 2020 22:19

Ať mu doma chutná a ať je mu dobře! :storstark:

Selima — 4. 10. 2020 18:24

:supr: držím päste...

Blossom opět s vámi — 5. 10. 2020 18:27

Tak nám začalo peklo. Dnes táta vyhodil pečovatelku, která se o něj 4 hodiny odpoledne starala. Chce jen mě nebo ségru. Dokonce si pro mě došel (bydlíme v rodinném doměo třech bytech-táta, já, ségra.). Ač chodí vrávoravou chůzí, tak přes odpor pečovatelky sešel schody dolů ke mě do mého bytu. Najednou měl sílu, snažily jsme se ho pak dopravit zpátky do postele, musely jsme se s ním v podstatě prát.
Nevím, jak tohle dopadne. Jestli tímto táta definitivně zruší ty 4 hodiny denně, kdy máme - měly jsme - se sestrou možnost jít na nákup atd., atd., a taky si chvilku odpočinout a dospat neprospanou noc, tak netuším, jak tohle zvládneme. Když jsem to tátovi vysvětlovala, že si například musím nakoupit, volal Nesmíš, nesmíš, nikam neodcházej. Prostě - rozumné argumenty naprosto nebere, vnímá jen to, že u sebe chce stálou přítomnost mě nebo sestry. Ve dne v noci. A kdyby ne, tak si pro nás dojde.
Jak tohle vyřešit a jak to vydržíme dál je ve hvězdách.... :-(

Judyna — 5. 10. 2020 18:52

Váš tatínek už asi úplně normálně neuvažuje. Jinak by pochopil to, co mu říkáte.
Není to vůbec hezké, co teď napíšu, ale asi bych se s ním nedohadovala s tím, že to tak prostě bude a hotovo. Protože si musíte vyřídit i svoje věci. Možná bych mu i pohrozila.
Ach jo. Musí to být opravdu těžké. Ještěže jste na to dvě.

Blossom opět s vámi — 5. 10. 2020 19:00

To jsem zkoušela, ale jak to prakticky udělat, když on si pro nás prostě dojde? Zamknout ho nejde, protože záchod má na chodbě.

Blossom opět s vámi — 5. 10. 2020 19:09

Máš pravdu, že táta už normálně neuvažuje. Asi jde už o demenci, vnímá pouze svoje přání a potřeby. (Dřív takový nebyl.) Situaci budu řešit s jeho psychiatrem, nějaké zklidňující léky by mohly pomoct.

Ovšem když bude vyhazovat pečovatelku jako dnes, tak fakt nevím...ona se snažila jak mohla, my taky.... V tomhle máme smůlu, že bydlíme s tátou v jednom rodinném domě, a jeho dispozice nedovolují ty byty od sebe absolutně oddělit, takže on si pro nás dojde, jako dnes, a i když už jsem to zkoušela i po zlém, že mi sem nesmí pro mě chodit, vůbec to nebral v potaz. :-(
.

vrabčák — 5. 10. 2020 19:22

Jste v hrozně náročné situaci. :usch: Doufejme, že vám psychiatr dobře poradí, jak ji řešit, a že i léky pomůžou.

Judyna — 5. 10. 2020 19:46

Tak pak napiš, jak to u psychiatra dopadlo.
A co zkusit jednou odlehčovací službu? Víš - jako za trest. Źe jestli vás nebude poslouchat, bude tam. Zní to hrozně, ale on to asi normálně fakt nepochopí.
Tatínek jedné bývalé sousedky měl u postele hůl a normálně ji přetáhnul, když se mu něco nelíbílo. A to bylo často. Chudák. Byla na oba rodiče sama a ještě k tomu byla onkolog, pacient. Však taky už nežije.

Blossom opět s vámi — 5. 10. 2020 19:50

Takovou výhružku jsem použila už jednou, když hned zkraje pečovatelky odmítal. Řekla jsem mu, že až se jedna z nás (já nebo sestra) zhroutíme, tak by musel do LDNky. To ho hodně rozrušilo a pečovatelkám pak tvrdil, že ho hceme šoupnout do LDNky.... Nevím, zda to použít zas...váhám....

Judyna — 5. 10. 2020 20:32

Těžko říct. Mám obavy, že asi nepomůže nic.

Irma — 5. 10. 2020 21:09

Blossom, musí to být ohromná bezmoc. Přemýšlela jsem o situaci s tatínkem a napadlo mě - máte zajištěno bezpečí ohledně kuchyňských spotřebičů a tak? Jestli nemůže něco zapnout nebo nechat puštěné (plyn, elektřinu, vodu). Co malé koberečky po bytě? Často se o ně zakopává. Držím vám všem palce v té nelehké situaci!

Selima — 5. 10. 2020 22:09

Blossom opět s vámi napsal(a):

Máš pravdu, že táta už normálně neuvažuje. Asi jde už o demenci, vnímá pouze svoje přání a potřeby. (Dřív takový nebyl.) Situaci budu řešit s jeho psychiatrem, nějaké zklidňující léky by mohly pomoct.

Ovšem když bude vyhazovat pečovatelku jako dnes, tak fakt nevím...ona se snažila jak mohla, my taky.... V tomhle máme smůlu, že bydlíme s tátou v jednom rodinném domě, a jeho dispozice nedovolují ty byty od sebe absolutně oddělit, takže on si pro nás dojde, jako dnes, a i když už jsem to zkoušela i po zlém, že mi sem nesmí pro mě chodit, vůbec to nebral v potaz. :-(
.

A čo takto nezamknúť jeho, ale seba? Proste sa zavrieť, keď tam je ošetrovateľka, a pápá lálá...

vera — 5. 10. 2020 23:06

Hm..............tak ve finále mě matka volávala k sobě 8 x za noc, když jsem přišla a zeptala se, co chce.........nevím

Jak popisuješ tatínka...................určitě to chce zklidňující léky, taky mi je doktorka napsala a efekt byl velký. Nedávala jsem je každý den................ale v hospicu jí dávali mega dávky, že pořád tvrdě spala, tak jsem to tam nějak řešila, ale v pohodě..............
Moje praktická doktorka mi několikrát řekla, ať ji někam dám a navštěvuji ji.............chodila za ní......... a vlastně mě donutila ji dát do hospicu...............a zpětně musím říct, že to bylo dobře. Já ale byla na vše sama a nakonec jsem ji  nemohla ani obrátit.

Ale myslím, že tatínek se stává nebezpečným.............pro Vás i pro sebe......... a měl by být někde, kde by měl stálou péči a stálý dohled

Blossom opět s vámi — 6. 10. 2020 8:37

Irma napsal(a):

Blossom, musí to být ohromná bezmoc. Přemýšlela jsem o situaci s tatínkem a napadlo mě - máte zajištěno bezpečí ohledně kuchyňských spotřebičů a tak? Jestli nemůže něco zapnout nebo nechat puštěné (plyn, elektřinu, vodu). Co malé koberečky po bytě? Často se o ně zakopává. Držím vám všem palce v té nelehké situaci!

Irmo, o to je postarané tím, že u táty někdo 24 hodin denně je (v noci spíme se ségrou střídavě v sousední místnosti od něj na gauči). Koberečky jsme před časem odklidili.

Vero, on bohužel s žádnou ústavní léčbou (hospic, LDN, odlehčovací služba) nebude souhlasit, už z nemocnice nám chtěl "utéct domů" přes reverz, tak tak jsme ho přesvědčili zůstat... Je zatím svéprávný, takže nikde nemůže být přes svou nevůli....
Sami teď netušíme, co udělat, jak to zařídit. S pečovatelkou jsme se dohdli, že dnes nepřijde a zítra to zkusíme znovu. Dnes mimo jiné mají tátovi přivézt polohovací postel, tak tady bude i tak rušno...

Blossom opět s vámi — 6. 10. 2020 9:12

Holky, pomáhá mi sem psát a číst vaše příspěvky, je to pro mě jakási skupinová psychoterapie přes internet.
Připadám si v pasti, ze které není úniku. Blbé je to, že já mám na své zdravotní potíže (opakující se deprese) mít klid a hlavně žádné stresy, proto jsem v část.inv. důchodu. Bojí se o mě rodina i přítel i já sama, i když zatím si přřipadám stabilizovaná (díky lékům, které beru a které musím brát do konce života).

Víte, kdyby měl člověk perspektivu měsíců, tak by to asi vydržel, ale tohle může trvat roky se zhoršující se perspektivou... Tak celé dny sedím u táty, chvílemi můžu na net, když spí (jako zrovna teď), jinak on každé dvě minuty něco vyžaduje podat, přinést, ohřát atd.... Mám tu aspoň němčinu, kterou si opakuju, když to po chvilkách jde, ale soustředění je při takových útřžcích pozornosti mizerné....
Víte, vždy jsem si myslela, že jsem hodně empatický člověk, dokonce jsem jednou zkoušela práci v pečováku (ale pro organizační stres, který jsem nezvládala, jsem musela odejít, pokakaní stařečkové mi nevadili). Ale teď mi empatie někdy dochází a já cítím na tátu hroznou zlost---a pak zas špatné svědomí z toho, on za to nemůže, býval to skvělý a hodný táta.
Uffff....pomáhá mi z toho se aspoň trochu vypsat....

Palomita — 6. 10. 2020 11:09

Blossom, omlouvám se, ale přijde mi, že jste na něj moc hodní. Je na vás zlý a vydírá vás, protože může. Hranice v této komplikované situaci musíte nastavit vy. Nikdo jiný to za vás neudělá. Řekl vám, proč se tak chová? Resp. ptal se ho někdo? Možná je zoufalý a ztěžovat vám život je nyní jeho jedinou náplní. Pomozte mu změnit tu náplň. Co má za povinnosti za celý den? Čím je pro vás užitečný? Nebo čím může být? Je to těžká situace pro všechny. On vám evidentně nepomůže, tak zkuste pomoc vy jemu, aby se změnil, je-li to ještě v jeho možnostech (myslím mentálních). Jestli je mobilní a dokáže udržet myšlenku, nenechte ho zahálet, pak vymýšlí a prudí. Možná by mohl pomoci i časový harmonogram jednotlivých činností a péče o něj..  Vytvořit ho spolu s ním a kdyby trval na péči 24/7 jasně mu sdělit, že ani on vám nestál za zadkem 24/7 když jste byly se sestrou malé a jeho péči jste potřebovaly.. Kdyby nerespektoval nastavený režim, v době, kdy je u vás ošetřovatelka jednoduše odcházet z domu, aby vás nesehnal a uvědomil si, že ten harmonogram je potřeba dodržovat. Je to pak ale nezbytné i z vaší strany a když tam bude napsáno 18:00-20:00 čas jen pro tebe táto, tak mu ho dopřát se vším všudy.. Tak či onak přeji hodně sil do budoucna a pevné nervy.

Selima — 6. 10. 2020 11:22

Tiež si myslím, že postarať sa o niekoho neznamená plniť mu na 100% každé želanie, každý kapric... :/ a nechať sa doslova buzerovať. Myslím, že to je presne ten rozdiel medzi ošetrovateľkou a vami v rodine - že na ňu si netrúfne to, čo na vás, a je si toho ešte tak nejako vedomý. Alebo ho možno ona bez problémov odmietne, keď ju príliš preháňa... a vy si netrúfnete. Čo je chyba, podľa mňa.

LENNNA — 6. 10. 2020 12:26

Blossom opět s vámi napsal(a):

Irma napsal(a):

Blossom, musí to být ohromná bezmoc. Přemýšlela jsem o situaci s tatínkem a napadlo mě - máte zajištěno bezpečí ohledně kuchyňských spotřebičů a tak? Jestli nemůže něco zapnout nebo nechat puštěné (plyn, elektřinu, vodu). Co malé koberečky po bytě? Často se o ně zakopává. Držím vám všem palce v té nelehké situaci!

Irmo, o to je postarané tím, že u táty někdo 24 hodin denně je (v noci spíme se ségrou střídavě v sousední místnosti od něj na gauči). Koberečky jsme před časem odklidili.

Vero, on bohužel s žádnou ústavní léčbou (hospic, LDN, odlehčovací služba) nebude souhlasit, už z nemocnice nám chtěl "utéct domů" přes reverz, tak tak jsme ho přesvědčili zůstat... Je zatím svéprávný, takže nikde nemůže být přes svou nevůli....
Sami teď netušíme, co udělat, jak to zařídit. S pečovatelkou jsme se dohdli, že dnes nepřijde a zítra to zkusíme znovu. Dnes mimo jiné mají tátovi přivézt polohovací postel, tak tady bude i tak rušno...

Blossom, nenechte si od něj tak moc rozkazovat a takto hodně přizpůsobovat váš vlastní život (viz. spaní u něj). Já jsem určitě pro postarání se, ale vše má své meze. Jste moc hodní a moc si necháte líbit. On není ten, kdo má v této situaci diktovat podmínky. Moc držím pěsti, vím, že to je moc náročné :pussa:

Blossom opět s vámi — 6. 10. 2020 12:33

Selimo, Palomito i LENNO, díky za příspěvky. Něco na tom je, že jsme až příliš povolné jeho požadavkům, my se ty hranice neustále snažíme nastavovat, ale on je nerespektuje - viz s tou pečovatelkou. Možná že zítra zkusíme fakt na ty 4 hodiny odjet, co přijde pečovatelka, ale chudák ona až on bude bloudit po baráku a hledat nás a ji bude dost neurvale vyhazovat jako včera....

Přemýšlím nad Tvými otázkami, Palomito... režim jakýs takýs má - po snídani přichází sestřička ošetřit mu proleženinu, pak oběd, pak od dvou do šesti by tu měla být ta pečovatelka, večer večeře, léky a spánek...
Zabavit jsme ho zkoušeli lečím, ale je to těžké, když velmi málo vidí i slyší. Televize ho nebaví (nevidí na ni ani s brýlemi), rádio neposlouchá - nebaví ho, audioknihy které jsme zkoušeli, to samé. Ještě tak si prohlídne album s fotkami, ale - všechny co mohl má už třikrát prohlídnuté. Někdy mu nabídnu, že mu něco přečtu, ale buď u toho usne nebo řekne ať přestanu, že ho to nebaví.
Jediné, čím  jsem ho na chvíli zabavila, tak když má aktivnější den, hrajem spolu šachy (dřív hrával rád), ale po jedné, dvou hrách už dál hrát nechce.
On se mění- někdy je to skoro bezmocný klepající se stařeček, co prospí celý den (např. dnes) kdy i to pití mu musím do postele podávat a postavit se bez mé pomoci skoro nemůže, jindy je aktivní a něco ho stále nutí chodit po místnosti.

Blossom opět s vámi — 6. 10. 2020 12:47

Tak psychiatr mu předepsal zklidňující léky, jen to prý nějaký týden potrvá, než začnou zabírat. Tak v tomto nacházím naději na zlepšení....

Irma — 6. 10. 2020 13:13

Blossom, máte možnost vzít tatínka ven? Posadit na vozík a třeba hodinu projíždět v okolí? Možná by mu takový pobyt venku prospěl a v noci by spal... Taky se mi líbilo, co navrhuje Palomita. Ale jak jsem četla, co píšeš dál, vidím, že je to bludný kruh, když má tatínek omezení (sluch, zrak, slabost). Existují léky, které se v podobných situacích užívají. Zklidní, neuspí, jsou i varianty v kapkách. I tatínek musí být vyčerpán, jak ho neustále vnitřně něco nutí k přivolávání rodiny atd. Jsi oslabená péčí o něho i vlastní nemocí. Vzpomeň si, jak je to s kyslíkovou maskou v letadle. Nejdřív si ji musí nasadit dospělý, teprve potom může pečovat o dítě. Opačně by to mohlo dopadnout pro oba špatně. Snaž se uhájit si klid, jak Ti radí Selima #88. Všichni na Tebe myslíme!

Palomita — 6. 10. 2020 13:57

Blossom opět s vámi napsal(a):

On se mění- někdy je to skoro bezmocný klepající se stařeček, co prospí celý den (např. dnes) kdy i to pití mu musím do postele podávat a postavit se bez mé pomoci skoro nemůže, jindy je aktivní a něco ho stále nutí chodit po místnosti.

Jednoduše člověk neví, co ho čeká zítra.. to jsou situace na prd.. co třeba zkusit mu dávat nějaké dlouhodobé cíle, které může zvládat, když se cítí a má energii.. Loupání ořechů, krájení jablek na křížaly, natírání židle, poliček.. promazání klik v baráku, údržba zahradního náčiní, skládání dříví (polínek), sbírání jablek.. to je úplně jedno, ať si to může dělat svým tempem a podle svých možností. Jestli je schopen nahánět vás po baráku, určitě zvládne např. dojít na zahradu a uložit pár polínek a zase jít zpátky.. Domluvit se, hele tati, potřebovaly bychom tvou pomoc a tobě vždycky šlo tohle.. Ten program co má teď je že "jen čeká" co bude, ale v ničem není tím hybným motorem. Jediné nad čím má kontrolu je vaše buzerace a v té je evidentně neúnavný. :styrka: Ale už jsi tu napsala, že dostane uklidňující léky, tak se snad zklidní i situace jako taková. :par:

Blossom opět s vámi — 6. 10. 2020 14:08

Na tom vozíčku ven to nejde, bohužel. Už dlouho má opiové náplasti na bolest zad a navíc má na kostrči už měsíc proleženinu (hojí se, ale strašně pomalu). Takže sedění zvládne jen na nezbytných pár minuta na něčem měkkém, třeba když jí oběd. Když ho na vozíčku vezu po nemocnici na nějakou kontrolu, tak vysloveně trpí :-(
Budu přemýšlet, čím ho zabavit, jakou prací, možná ty křížaly by šly, zkusím.

Judyna — 6. 10. 2020 19:25

Pozor s tím krájením křížal - psala jsi, že špatně vidí.

vrabčák — 6. 10. 2020 20:38

Je bezva, že hrajete šachy. :supr: Sice nevydrží dlouho, ale hrajete.

rina — 6. 10. 2020 22:01

Blossom opět s vámi napsal(a):

Na tom vozíčku ven to nejde, bohužel. Už dlouho má opiové náplasti na bolest zad a navíc má na kostrči už měsíc proleženinu ...

"Jezdila" jsem s klienty doma i venku, (kteří nebyli úplně pohybu neschopní), s takovým chodítkem, nevím přesně, jak se jmenuje, a odkaz zatím neumím.
Určitě to ZP invalidům proplácí, ten člověk stojí uvnitř jakési podpory, je na kolečkách a vysoká cca po jeho lokty, kam se on pohodlně opře (ve stoje), kdo nemá stabilitu, potřebuje zezadu jištění, kdo může s obtížemi chodit sám, projde se bez bolestí.
Pokusím se do rána najít odkaz.
Jeden můj "zlobivej" klient se bránil zuby nehty, a nakonec byl rád, jak si v tom "postroji", jak mu říkal, může dělat procházky ve svých oblíbených končinách. (Jen pár metrů, on to viděl jako daleko od "klece doma"...)

rina — 7. 10. 2020 8:13

https://zdravotnicke-potreby-welnes.cz/ … OIQAvD_BwE

rina — 7. 10. 2020 23:30

Chtěla jsem podotknout, že vy, kteří si myslíte, že "doma" o své blízké pečujete lépe, než profesionální pečovatelky, se velmi často pletete.
Není to ani tak, že to "mají jednodušší/lehčí".
Především to je tak, že mají zkušenosti, které VY nemáte.
Většinou mají aj víc zkušeností (odborných). Jasně, že když jste se s nima potkali poprvé, nechcete věřit, že zrovna vaší situaci rozumí.
Rozumí.
Umí vám nasouchat (z profesionální pozice/na rozdíl od vašeho souseda, kamaráda, kolegu z práce a pod.) a situaci zhodnotit bez "sociálních emocí".
Takže ano.

Asistent je v lepší pozici coby pečovatel, než vy.

Nenechá se zneužívat/čemuž vy lehce podlehnete, a umí prosadit to, kvůli čemu tam je.
Nenechá "se vyhodit vzteklým stařečkem", ptz. ví, jak na to.

Starosti Bloss, že staroušek ji bude chtít vyhodit, povede se mu to..., a pak bude po bytě hledat nepřítomné sestry...mi přišly přesně tak, jako že netuší, že pečovatelka si umí poradit.

Blossom opět s vámi — 8. 10. 2020 7:43

Rino, nejprve dík za odkaz na chodítko, asi takové pořídíme.

Ale jinak mi přijde, žes můj příspěvek špatně četla: Ne že "bude chtít vyhodit" a Bude bloudit po bytě a hledat nás", ale ono se to už stalo - takže "vyhodil a hledal nás". Vyhodil profesionální pečovatelku, ani ta s ním nic nezmohla. 

Další vývoj? Jakoby se táta tím extempore úplně vysílil. Už druhý den skoro jen spí a sotva s podporou dojde na záchod. Pečovatelka u něj včera zas byla - a dobrý. I když možná už prostě jen neměl sílu ji znovu vyhodit. Kéž si tedy na ni už zvykne a my máme aspoň pár hodin denně pro své potřeby a odpočinek.

Palomita — 8. 10. 2020 8:00

Blossom, a to je takhle možné? Aby se pečovatelka sebrala a odešla na základě vyhazovu od osoby, kterou má mít na starost? Jestli ji objednáváte vy, měla by odcházet až po Vašem souhlasu, dřív určitě ne. Jediný, kdo by ji mohl vyhodit jste vy, jinak to zavání slušným průšvihem.
Snad se vám blýská na lepší časy a tatínek se zklidní :)

Blossom opět s vámi — 8. 10. 2020 8:13

Palomito, ta vypjatá situace trvala asi hodinu, nakonec jsem povolala svého syna, který tátu silou držel v posteli, táta celou dobu volal, ať jde pečovatelka domů, že ji nechce. Ona se snažila, ho přemluvit, ale bylo to jak když hrách na stěnu hází. Když to tedy trvalo už hodinu, dohodli jsme se s pečovatelkou, že ten den odejde a přijde to zkusit zas za dva dny (tedy včera- ve středu). Nicméně ačkoli ona pracuje v pečovatelském domě a říkala, že s tím má zkušenosti, že už po nich v pečováku také někteří staří lidé házeli i věci a chtěli jen rodinné příslušníky, tak nepochodila, tátu se prostě nepodařilo zklidnit ani nám, ani jí. Někdy to prostě asi nejde a je potřeba tomu dát čas, jak jsme teď dali, a ono si to sedne.

Mimochodem - možná už taky zabrala tátovi antidepresiva, která má od psychiatra, i když teoreticky by měla zabrat až za delší čas, až naběhne jejich hladina.

Palomita — 8. 10. 2020 8:32

Jo jo, když odejde po domluvě s vámi, je to něco jiného, než když se nechá vyhodit od tatínka ;) Jestli tatínek dosud žádné uklidňující léky nebral, mohly mu zabrat dříve. Držím pěsti, ať už jsou vyhrocené situace za vámi. :)

Judyna — 8. 10. 2020 18:25

Taky držím palce.
Můj tatínek měl svého času po epileptickém záchvatu (ale epilepsiii neměl, bylo to "jen" nedokrvení nebo špatné okysličení - apnoe asi) léky z neurologie, ale působily na něj tak silně, že také sotva došel na  záchod. A to byl před tím zcela mobilní a při smyslech. Snížili mu dávy a pak to bylo dobré.

vrabčák — 8. 10. 2020 19:39

Blossom, zdá se, že se to trochu zklidňuje. Držte se a ať je to lepší a lepší! :)

Blossom opět s vámi — 15. 10. 2020 10:19

Po čase zase píšu. Situace s tátou se zklidnila. Utišující léky zbraly, takže táta už nemá to nutkavé chození po místnosti kolečko a za pět minut znovu. I noci jsou klidnější, vstáváme k němu když potřebuje dojít na toaletní židli.
Většinu času proklimbá. Vlastně se stal takovým jakoby malým miminkem - jen jí, vyměšuje, koupáme ho, přikrýváme apod. Jedinou aktivitou, připomínající že je dospělý člověk, jsou šachy. Hrajeme je tak dvakrát denně jednu partii, pak už to tátu nebaví. Na pečovatelky si naštěstí už zvykl (jsou dvě a během týdne se střídají), jen nás nesmí zahlédnout třeba na zahradě, to se nás pak dožaduje. Tak na zahradu chodím do těch míst, která nejsou z okna vidět.

Vše se zklidnilo (naštěstí) a den se mi stal takovou rutinou. Přiznávám, že někdy je to nuda. Čtu si, opakuju svou chabou AJ a NJ nebo jsem na netu. Chybí mi lidská společnost, tak čtu babinet a píšu sem, nahrazuje mi to aspoň částečně kontakt s lidmi. Říkám si - jsem na tom vlastně podobně jako lidé na homeoffisu. Ale doléhají na mě negativní zprávy těchto dnů.
Tak takto to teď u nás je. :|

Palomita — 15. 10. 2020 13:20

Blossom, je pěkné číst, že se život s tatínkem zklidnil a máte doma "nudu" :)

Selima — 15. 10. 2020 13:47

:) Tak nudu a nedostatok sociálnych kontaktov máme aj my, čo učíme online.... :/ Bodaj by horšie nebolo (a teda - nemuselo by to trvať veľmi dlho...). Inak to znie :supr:

vrabčák — 15. 10. 2020 18:05

Blossom, tak si naordinuj i procházky a nakupování. :)

Blossom opět s vámi — 23. 10. 2020 9:35

Tak co nového u nás: Táta je povětšinu dní a nocí poklimbávající stařeček, kterému musíme pomáhat aby se vůbec zvednul do sedu a pak do stoje, když jde pár vratkými kroky k toaletní židli (tzv.gramofonu).
No  druhá jeho poloha - stařec s velkou silou, umějící slézt z postele sám a někam se vydat sám. A je v tom velmi konfliktní - mírně řečeno.
Včera jedna taková situace nastala. Má prášky na spaní, ale když mu hned nezaberou, tvrdě se dožaduje dalších a dalších, což my mu samozřejmě nedáme, to by byla vlastně od nás vražda předávkováním léků. Jenže on se jich dožaduje nesmírně tvrdě, včera si chtěl pro ně dojít sám, stále vstával a my ho strkaly se ségrou zpět do postele. Nakonec jsem si sedla na jeho postel u jeho nohou, aby nemohl slézt - a on se mě snažil sestrčit a pak skopnout se slovy Vypadni. Naštěstí jeho kopnutí bylo jen takové větší šťouchnutí, ale nikdy bych si nemyslela, že můj táta může takhle vyvádět a takhle se k nám chovat. Jediné naše štěstí, že jsme fyzicky silnější, tedy ve dvou určitě. Seděla jsem u něj na posteli jako živá zábrana než usnul. No a teď je zas tím nemohoucím stařečkem.
Uff, tak jsem se vám sem vypsala a je mi líp.

LENNNA — 23. 10. 2020 9:51

Blossom opět s vámi napsal(a):

Tak co nového u nás: Táta je povětšinu dní a nocí poklimbávající stařeček, kterému musíme pomáhat aby se vůbec zvednul do sedu a pak do stoje, když jde pár vratkými kroky k toaletní židli (tzv.gramofonu).
No  druhá jeho poloha - stařec s velkou silou, umějící slézt z postele sám a někam se vydat sám. A je v tom velmi konfliktní - mírně řečeno.
Včera jedna taková situace nastala. Má prášky na spaní, ale když mu hned nezaberou, tvrdě se dožaduje dalších a dalších, což my mu samozřejmě nedáme, to by byla vlastně od nás vražda předávkováním léků. Jenže on se jich dožaduje nesmírně tvrdě, včera si chtěl pro ně dojít sám, stále vstával a my ho strkaly se ségrou zpět do postele. Nakonec jsem si sedla na jeho postel u jeho nohou, aby nemohl slézt - a on se mě snažil sestrčit a pak skopnout se slovy Vypadni. Naštěstí jeho kopnutí bylo jen takové větší šťouchnutí, ale nikdy bych si nemyslela, že můj táta může takhle vyvádět a takhle se k nám chovat. Jediné naše štěstí, že jsme fyzicky silnější, tedy ve dvou určitě. Seděla jsem u něj na posteli jako živá zábrana než usnul. No a teď je zas tím nemohoucím stařečkem.
Uff, tak jsem se vám sem vypsala a je mi líp.

Blossom, je mi to líto, musí to být nepředstavitelně těžké :( Vůbec si něco takového neumím představit. Držte se! :pussa:

Judyna — 23. 10. 2020 10:52

Ty konce jsou fakt hrozné.

Blossom opět s vámi — 23. 10. 2020 11:21

Já na jednu stranu vím, že on už za to nemůže, že je to asi demence nebo co, býval to moc fajn táta. Blbé je, že v těch zlých okamžicíchk němu cítím jen samé negativní pocity, jen kdesi vzadu je shovívavost a lítost. :-(

Nechtěla bych se podobných konců dožít, ale co my víme.... Stejně už táta z toho života moc nemá. I pro něj by byl konec spíš vysvobozením. Ach jo. Naštěstí když se ty těžké chvíle odžijou a je klid, daří se mi být nad věcí, jen mi pomáhá se sem vypsat a vědět, že to se mnou sdílíte. :pussa:

Judyna — 23. 10. 2020 11:26

To je moc dobře, že Ti to pomáhá. Potřebuješ vypnout jako sůl.
Tvoje pocity chápu. Nejsi stroj. A ve vypjatých a náročných situacích nikdo není pořád jak sluníčko. I když máš malé dítě, tak tě ten roztomilý tvor dokáže dost dobře vytočit. Ale stejně ho máš pořád ráda. Tak, jako Ty tátu.

vrabčák — 23. 10. 2020 18:32

Blossom, obě máte můj obdiv. :godlike:
Kdyby se tátovy projevy dál zhoršovaly a bylo to už opravdu nesnesitelné, uvažujete o jeho umístění do nějakého zařízení? Asi by měl dost velký problém to snést...

mia — 23. 10. 2020 20:51

Blossom opět s vámi napsal(a):

Tak co nového u nás: Táta je povětšinu dní a nocí poklimbávající stařeček, kterému musíme pomáhat aby se vůbec zvednul do sedu a pak do stoje, když jde pár vratkými kroky k toaletní židli (tzv.gramofonu).
No  druhá jeho poloha - stařec s velkou silou, umějící slézt z postele sám a někam se vydat sám. A je v tom velmi konfliktní - mírně řečeno.
Včera jedna taková situace nastala. Má prášky na spaní, ale když mu hned nezaberou, tvrdě se dožaduje dalších a dalších, což my mu samozřejmě nedáme, to by byla vlastně od nás vražda předávkováním léků. Jenže on se jich dožaduje nesmírně tvrdě, včera si chtěl pro ně dojít sám, stále vstával a my ho strkaly se ségrou zpět do postele. Nakonec jsem si sedla na jeho postel u jeho nohou, aby nemohl slézt - a on se mě snažil sestrčit a pak skopnout se slovy Vypadni. Naštěstí jeho kopnutí bylo jen takové větší šťouchnutí, ale nikdy bych si nemyslela, že můj táta může takhle vyvádět a takhle se k nám chovat. Jediné naše štěstí, že jsme fyzicky silnější, tedy ve dvou určitě. Seděla jsem u něj na posteli jako živá zábrana než usnul. No a teď je zas tím nemohoucím stařečkem.
Uff, tak jsem se vám sem vypsala a je mi líp.

Nedaly by se ty prášky na spaní nějak nafixlovat, jakože zaměnit za nějaké pastilky - bonbóny? Strčit do originální krabičky...třeba by tatínek nic nepoznal.

Palomita — 24. 10. 2020 17:23

Blossom, ber to tak, že ty negativní pocity máš vůči té nemoci, která se projevuje skrze tělo, kde dříve byla duše tatínka. Myslím, že ani tatínek by nebyl rád, kdyby sis tyhle dvě polohy spojovala. Jestli občas ještě probleskne jeho milá povaha, ber to jako možnost užít si to a být na něj milá. Hlavně si jeho negativní a agresivní postoje neberte se sestrou osobně, protože to vůbec není mířeno proti vám, ať to vyznívá jakkoli.
A mia má dobrou připomínku - jestli chce další léky, domluvte se s doktorem, např, které vitamíny by nemusely uškodit, pokud se vezmou 2-3 a říct, že to předepsal doktor, pokud ty první léky nezaberou. Vím, že mě doktor říkal u magnesia (nejslabší balení), že mám vzít i víc najednou při největších potížích.. ale samozřejmě nesmí tam být kontraindikace s předepsanými léky. Do toho bych šla opravdu jen po poradě s lékařem. Nevím, jak je na tom tatínek rozumově, jestli by bonbon "nepoznal" a nezlobil se ještě vic :)

rina — 24. 10. 2020 18:14

Taky mě napadlo placebo, někteří staroušci si přesně hlídali, kolik čeho berou a věděli, kolik můžou, ne proto že by tomu rozuměli, ale proto že si to od doktora pamatovali. Kdybys jim místo léků dala lentilky, sice by měli výhrady, "že to je jiné", ale když řekneš že je to od pana doktora, poslušně to snědí....

vrabčák — 24. 10. 2020 22:11

Jó, lentilky... Tak je prý už máme zakázané. :grater: Nám jimi dozdobili svatební stůl, což bylo pro nás překvapení. :D
Nevím, jestli se ještě dají koupit.

rina — 25. 10. 2020 12:54

Už je máme definitivně zakázané?
Aj ty pidimidi z Lídlu???
No já ty zákazy a příkazy z EU nemusím, ale tohle je už příliš!!!

Judyna — 25. 10. 2020 13:06

Jak zakázaný? To jsem vůbec netušila! A co na nich vadí?

vrabčák — 25. 10. 2020 13:57

Jen jsem to zaslechla, nejspíš ve Zprávách v rádiu, a tak zatím nevím nic přesného. Prý už je nesmíme vyrábět.:kapitulation:
Lentilku jsem necucala spoustu let, ale přesto mě to zarazilo. Možná vadí barviva? Budu to muset teprv nastudovat. V každém případě neváhejte a udělejte si poslední zásoby tradičních lentilek! :jojo:
Rino, ty z Lidlu neznám.

Judyna — 25. 10. 2020 14:01

Já na nich před pár lety pěkně ujížděla. Ať jdou do háje!

rina — 25. 10. 2020 16:11

V Lidlu u kasy bývaly "Ventilky", nebo tak nějak upravený název, podobná krabička, nejdřív jsem to koupila omylem, v domnění, že jsou normální. Velikost jako větší čočka. Chuť stejná.
Nevím jestli tam ještě jsou.
Ano, jiná receptura, jiná chuť, v Hamburku. Po 114 letech.

rina — 25. 10. 2020 19:56

Jsou tam nadále, ale zas jsem zapomněla, jak se jmenujou.

Irma — 25. 10. 2020 21:03

Lentilky se normálně prodávají. Slyšela jsem v rádiu, že se má výroba přestěhovat v roce 2021 do Hamburku. Nějak to souvisí se značkou Smarties, prý něco jako úprava receptury u Lentilek. Snad na základě toho, že spotřebitelé víc preferovali Smarties. Detaily nevím. Ale na webu Nestlé o tom nic není.
Teď jsem našla tento odkaz:
https://www.e15.cz/byznys/potraviny/nes … et-1374067

Blossom opět s vámi — 26. 10. 2020 9:38

Včera bylo krásně a táta byl v lepší kondici, tak jsme ho naložili do auta a dovezli k lavičce na blízkém kopci s krásným rozhledem. Poseděl si tam a říkal, že si to užil. Tak jsem ráda, že máme s ním i nějaké radostné zážitky. :-)

rina — 26. 10. 2020 10:40

Hezký!
No už trochu chápeš, jak je to "dar"?

Blossom opět s vámi — 26. 10. 2020 11:34

Rino, jako dar chápu takové ojedinělé výjimečné okamžiky jako třeba včera, ale 99% tátova současného života je o něčem jiném. :-(
Myslím, že to není dar ani pro něj, ani pro nás. :-(

rina — 26. 10. 2020 11:40

Jasně. Až později pochopíte, jak ty poslední krásné chvíle byly vzácné!

vrabčák — 26. 10. 2020 14:05

Irmo, díky. :)

vrabčák — 26. 10. 2020 14:07

Blossom opět s vámi napsal(a):

Včera bylo krásně a táta byl v lepší kondici, tak jsme ho naložili do auta a dovezli k lavičce na blízkém kopci s krásným rozhledem. Poseděl si tam a říkal, že si to užil. Tak jsem ráda, že máme s ním i nějaké radostné zážitky. :-)

:supr:  Kéž by byly častěji, co?

Irma — 26. 10. 2020 15:02

Blossom, nezapomínejte na fotky, mohly by přinést tatínkovi dvojí radost. Jednak při prohlížení těch starých a taky při fotografování, když mu bude chvilku lépe. Držím vám všem palce!

Selima — 26. 10. 2020 15:13

vrabčák napsal(a):

Jen jsem to zaslechla, nejspíš ve Zprávách v rádiu, a tak zatím nevím nic přesného. Prý už je nesmíme vyrábět.:kapitulation:
Lentilku jsem necucala spoustu let, ale přesto mě to zarazilo. Možná vadí barviva? Budu to muset teprv nastudovat. V každém případě neváhejte a udělejte si poslední zásoby tradičních lentilek! :jojo:
Rino, ty z Lidlu neznám.

Nepanikárte, my ich ešte určite máme - tak až s zasa otvoríme, môžete si prísť nakúpiť...

vrabčák — 26. 10. 2020 15:32

:D

Selima — 26. 10. 2020 15:38

:grater: :kapitulation: Tak je to aj tu... https://ekonomika.sme.sk/c/22508426/v-c … iliek.html
My sme ich možno ani nikdy nevyrábali, ale pripomenulo mi to bolestne zastavenú výrobu v tradičnej továrni Stollwerk (čti štolverk) v Trnave, kde sa tam vyrbané, moje obľúbené lepivé cukríky volali podľa tejto továrne... :mad: :(

Selima — 26. 10. 2020 15:41

A naše štolverky... https://bratislava.dnes24.sk/bratislavs … ala-265669

AndreaP. — 26. 10. 2020 17:46

Jak čtu změna receptury, tak je mi ouvej, nakonec do s lentilkama dopadne stejně, jako s našimi skvělými dětskými piškotami, které se už nyní nedají jíst :grater:

Judyna — 26. 10. 2020 17:47

Selima napsal(a):

:grater: :kapitulation: Tak je to aj tu... https://ekonomika.sme.sk/c/22508426/v-c … iliek.html
My sme ich možno ani nikdy nevyrábali, ale pripomenulo mi to bolestne zastavenú výrobu v tradičnej továrni Stollwerk (čti štolverk) v Trnave, kde sa tam vyrbané, moje obľúbené lepivé cukríky volali podľa tejto továrne... :mad: :(

Tak tomu nerozumím. Vždyť lentilky se prodávají v papírových krabičkách :co:

Judyna — 26. 10. 2020 17:48

Blossom opět s vámi napsal(a):

Včera bylo krásně a táta byl v lepší kondici, tak jsme ho naložili do auta a dovezli k lavičce na blízkém kopci s krásným rozhledem. Poseděl si tam a říkal, že si to užil. Tak jsem ráda, že máme s ním i nějaké radostné zážitky. :-)

To věřím. Moc hezké.

rina — 26. 10. 2020 18:12

Judyna napsal(a):

Tak tomu nerozumím. Vždyť lentilky se prodávají v papírových krabičkách :co:

Ale mají plastové víčko.
A méně cukru, více mléka a čokolády by nemuselo být na škodu.
No, já zpočátku myslela že je to zas nějaké přiblblé nařízení EU.

Judyna — 26. 10. 2020 19:31

https://shop.read.cz/fotky6887/fotos/2660.jpg

A pak je ještě trošku větší balení - takový pětihran. Rovněž celý papírový.
Takové mám aspoň doma.

rina — 26. 10. 2020 20:48

Plastové víčko mají ty ve válci a ten bývá taky v různých gramážích.

Blossom opět s vámi — 1. 11. 2020 13:25

Tátovi jsme volali záchranku, je v nemocnici, vyhlídky jsou velmi špatné.

AndreaP. — 1. 11. 2020 13:57

Blossom opět s vámi napsal(a):

Tátovi jsme volali záchranku, je v nemocnici, vyhlídky jsou velmi špatné.

:hjarta: myslím na vás

Judyna — 1. 11. 2020 14:09

Blossom opět s vámi napsal(a):

Tátovi jsme volali záchranku, je v nemocnici, vyhlídky jsou velmi špatné.

Jejdamane....to je mi líto.

vrabčák — 1. 11. 2020 15:27

Blossom, taky na tebe i na tvoji sestru myslím. :hjarta:

Selima — 1. 11. 2020 18:56

dvakrát... :/

Irma — 1. 11. 2020 21:01

Blossom, myslím na vás všechny... :hjarta:

Palomita — 1. 11. 2020 22:18

Blossom, hodně sil, vám všem..

rina — 2. 11. 2020 13:38

Blos, tvůj tatínek pravděpodomže umře. Nechci ti dávat kondolence, jako ostatní.

Přeju vám všem přežíjícím klid.

Blossom opět s vámi — 2. 11. 2020 14:48

Rino, máš pravdu. Doktoři už mu nedávají šanci a mluví o něm jako o umírajícím a že je to otázka krátké doby. Dokonce nám proto dovolili výjimku- i přes covidový zákaz návštěv jsme se s ním šli dnes se sestrou rozloučit.
Našli jsme ho - jak se láduje obědem!!!!! Nevěřily jsme vlastním očím....
Nicméně lékaři asi mají pravdu, že srdíčko selhává víc a víc. Ale aspoň víme, že ho nic nebolí a že je o něj dobře postaráno (jídlo, pití, péče).

Tak už jen čekáme na smutnou zprávu, ale po návštěvě u táty nám to vše připadá naprosto nepochopitelné a absurdní- - - ???

rina — 2. 11. 2020 17:04

Blos, buď ráda za to, jak to je.
Před koncem většinou přichází jakási "úleva".
Myslím, že hodní lidé to dostávají jako dar.

:grater::hjarta:

Judyna — 2. 11. 2020 17:40

rina napsal(a):

Blos, buď ráda za to, jak to je.
Před koncem většinou přichází jakási "úleva".
Myslím, že hodní lidé to dostávají jako dar.

:grater::hjarta:

Ano. Chtěla jsem napsat to, co Rina.

Irma — 4. 11. 2020 18:52

Blossom, uplynuly další 2 dny? Jak se daří tatínkovi? A jak Tobě?

rina — 4. 11. 2020 22:16

Já myslím, že vím, proč nepíše. :grater:

Irma — 4. 11. 2020 22:59

rino, rozumím... Tiše jsem doufala a chtěla ji nějak potěšit.

Blossom opět s vámi — 5. 11. 2020 7:34

Táta to nevzdává.
Vývoj situace je naprosto absurdní: Poté, co nám po dva dny doktoři říkali otevřeně, že umírá a že je to otázka krátkého času, poté co nám dovolili i v covidové době návštěvu, abychom se mohli rozloučit, navzdory tomu táta žije. Řekli nám, že se zlepšil, ale že má zápal plic, takže nasadili antibiotika. Kromě toho mu dávají morfium na bolesti, takže si při naší návštěvě na žádné bolesti nestěžoval. Stav je prý nadále velmi křehký.
Blbé je, že za ním už samozřejmě nemůžeme a že ani telefonovat nejde, protože táta strašně málo slyší.

Kiara — 5. 11. 2020 9:59

Bloss, posílám alespoň na dálku hodně síly ... :hjarta:

Blossom opět s vámi — 5. 11. 2020 11:23

Nejnovější zprávy: Taťka se prý po naší návštěvě velmi zaktivizoval, takže si teď sám dojde na záchod a sám se nají. Zápal plic mu prý zaléčili (za den či dva???) a táta jen pořád chce domů. Takže ho zítra asi pustí!!!!

Život si s námi tedy hraje neuvěřitelnou hru, takové zvraty :co:!!! A my tam byly rozloučit se v černém oblečení, naštěstí si toho táta nevšiml a díky tomu, že normálně baštil oběd jsme se tedy neloučily a návštěva proběhla jako jakákoli jiná v nemocnici...  A to átovi prý už selhávalo srdce......?

No, jsme samozřejmě moc rádi, že to vzalo takový obrat k lepšímu. Ale nepřestávám se divit. :co:

rina — 5. 11. 2020 13:05

Hezké. Při čtení jsem se usmívala a velmi soucítila.
Nevím, co víc dodat...
Ať je to "odcházení" stejně hezké až do konce...🍀

Blossom opět s vámi — 5. 11. 2020 16:37

Rino, nerozumím ti. Ať je to "stejně hezké až do konce"??? Takový nervák, jaký máme za sebou bych si ráda odpustila. Absurdní až morbidní, ale hlavně kruté drama máme tenhle týden za sebou. Naštěstí se to k dobrému obrátilo a táta snad zítra půjde domů.
Ale připadá mi, že si s námi osud fakt divně pohrává. :kapitulation:

vrabčák — 5. 11. 2020 16:56

Blossom, to je bezva, že táta tak bojuje. :supr: Hodně zdraví jemu i vám! :storstark:

rina — 5. 11. 2020 20:05

Já opravdu myslela na to, jak jsi psala, že mu chutná, a že "se zaktivizoval"...

Irma — 5. 11. 2020 20:34

Pro tatínka je velké štěstí, že má tak hodné dcery... Blossom, přeji vám všem hodně síly :hjarta:

vrabčák — 5. 11. 2020 21:10

Jen mě překvapilo, že jste se byly rozloučit v černém... Nemám ráda černou - od jistých smutných událostí, když jsem byla na střední škole. Mám ráda písničku Až mě andělé, kterou zpívá Petr Spálený. Moc vám přeju, aby pokračování bylo barevné. :D :pussa:

Blossom opět s vámi — 6. 11. 2020 17:08

Tak máme taťku doma. S oboustranným zápalem plic, je vyhublý, ale je doma tak jak chtěl.

Judyna — 6. 11. 2020 19:18

Určitě s i toho bude vážit. A vám přeji hodně sil. Sand to bude dobré.

Blossom opět s vámi — 19. 11. 2020 12:33

Tak máme tátu z nemocnice doma. Během dvou měsíců potřetí v nemocnici. Naštěstí situace je teď stabilizovaná.

Blossom opět s vámi — 19. 11. 2020 12:42

Přemýšlím o svém poslání, povinnosti i současném "zaměstnání". Vím, že to má velký smysl (pro tátu). To si pořád připomínám.
Jinak je to ale takové bezvýchodné. Denně u něj sedím, když je vzhůru není už ani o čem mluvit, takže naše konverzace se odvíjí jen v základních věcech (jídlo, záchod apod.). V mezičase, když zrovna nic nepotřebuje nebo spí, surfuju po netu, nebo se snažím opakovat si jazyky, nebo zkouším si číst. Jenže po chvíli zas táta něco potřebuje, takže na nic se nelze moc soustředit, víceméně kloužu jen po povrchu. Chybí mi být mezi lidmi, ubíjí mě být skoro pořád v našem domě, nevyjít třeba nikam "do práce". Vím, že své povinnosti dostojím, ale je to někdy nekonečné a ubíjející. I proto, že to nemůže mít happy end.

Selima — 19. 11. 2020 12:55

Bloss, skús to brať ako niečo prínosné pre seba - trebárs sa dozvieš niečo nové, objavné o sebe (koľko toho vydržíš?), alebo môžeš naozaj popracovať na niečom, na čo "normálne" nie je čas... Inak: Uisťujem ťa, že toto obdobie celkovo nenahráva spoločenskému a kultúrnemu vyžitiu ;) , takže ani ja, hoci môj otec odišiel rýchlo a mama je ešte v podstate (okrem potreby spoločnosti a kontaktu, hoci aj telefonického) sebestačná, nerobím veľa iného než že sedím doma a čumím do noťasu. :rolleyes: Robím z domu a väčšinu kontaktov mám online - čo je samozrejme lepšie ako vidličkou do oka, ale bohviečo to teda nie je. :kapitulation: A o tom, ako mi chýba kino, divadlo, koncerty, výstavy... ani nehovorím.
Skús trebárs otcovi niečo nahlas čítať, možno sa vám to zapáči obom. Mám kamaráta (dosť morbídneho teda :) ) ktorý umierajúcej babičke čítaval Tibetskú knihu mŕtvych a myslím, že si to užili obaja. Aspoň on na to spomína pekne, nostalgicky - a babička nemá šancu odporovať mu.

Palomita — 19. 11. 2020 13:00

Blossom a v jakých intervalech se se sestrou u tatínka střídáte? Nebo je většina péče jen na tobě?

Judyna — 19. 11. 2020 13:10

Bloos., to věřím, že Tě to ubíjí.

Blossom opět s vámi — 19. 11. 2020 13:36

Selimo, ano, učí mě to trpělivosti a pokoře, ale to je asi tak všechno. Jinak krním snad ve všech směrech. :(
Ale  máš pravdu - je to i touhle blbou covidovou dobou: Kdybych mohla aspoň jednou týdně na angličtinu a jednou týdně chodit zpívat jako dřív, byla bych aspoň trochu mezi lidmi. Jenže obojí je samozřejmě teď zastaveno.

Blossom opět s vámi — 19. 11. 2020 13:42

Palomita napsal(a):

Blossom a v jakých intervalech se se sestrou u tatínka střídáte? Nebo je většina péče jen na tobě?

Střídáme se myslím spravedlivě, rozdělil nám to náš osud - já na částečném inv. důchodu jsem doma (své malé podnikání mám teď zavřené jak kvůli péči o tátu, tak kvůli covidové době.) Sestra chodí do práce. Takže já se starám přes den, odpoledne 4 hodiny pečovatelky (ale taky nemůžou vždycky), sestra se stará večer když přijde z práce. Noci si střídáme.

Díky těm pečovatelkám se to nějak dá zvládnout, bez nich bych u táty seděla od rána do šesti do večera. To bych dlouhodobě nedávala.

Blossom opět s vámi — 19. 11. 2020 13:50

Co se týká toho, že bych tátovi četla - zkouším to občas najít něco co by ho bavilo, ale obvykle mě tak po dvou minutách zastaví, že ho to nebaví. Televize - to samé, rádio taktéž. Zkoušeli jsme audioknihy ale to se mu nelíbilo ani ty dvě minuty. Už ani ty šachy hrát nechce. V podstatě když je vzhůru, tak se jen dívá do stropu a občas si o něco řekne. Jinak tu sedím u něj celou dobu mlčky.

Snad jedno se vylepšilo - díky přidaným lékům už táta (Ťukám to o dřevo) "nezlobí" - to znamená nevyhazuje pečovatelky apod. To máme už doufám za námi. Ono tátovi ubývá také už sil.

Palomita — 19. 11. 2020 14:03

Blossom opět s vámi napsal(a):

Palomita napsal(a):

Blossom a v jakých intervalech se se sestrou u tatínka střídáte? Nebo je většina péče jen na tobě?

Střídáme se myslím spravedlivě, rozdělil nám to náš osud - já na částečném inv. důchodu jsem doma (své malé podnikání mám teď zavřené jak kvůli péči o tátu, tak kvůli covidové době.) Sestra chodí do práce. Takže já se starám přes den, odpoledne 4 hodiny pečovatelky (ale taky nemůžou vždycky), sestra se stará večer když přijde z práce. Noci si střídáme.

Díky těm pečovatelkám se to nějak dá zvládnout, bez nich bych u táty seděla od rána do šesti do večera. To bych dlouhodobě nedávala.

Jen mě napadlo, jestli by bylo reálně a samozřejmě žádoucí, se třeba se sestrou domluvit a dávat si na střídačku aspoň ty víkendy. Mít celé dva dny jen pro sebe a vědět, že o tatínka je postaráno, ale zase další víkend by takové volno měla sestra a pro tebe by to v podstatě znamenalo 14ti denní turnus.. Nebo aspoň jeden celý den.. Je důležité mít i své osobní volno, které se nepočítá jen na hodiny. Jakmile je člověk takto zapřažený denně bez možnosti vypnout, je to neskutečný nápor.

Blossom opět s vámi — 19. 11. 2020 14:08

O víkendech se střídáme, většinou já volno v sobotu a to vyrazím s přítelem na výlet a trochu si vyvětrám hlavu, a neděle mívá volno ségra, někdy jen neděle odpoledne.

Takže aspoň jeden den v týdnu volno mám, naštěstí.

Palomita — 19. 11. 2020 14:15

Blossom opět s vámi napsal(a):

O víkendech se střídáme, většinou já volno v sobotu a to vyrazím s přítelem na výlet a trochu si vyvětrám hlavu, a neděle mívá volno ségra, někdy jen neděle odpoledne.

Takže aspoň jeden den v týdnu volno mám, naštěstí.

To je moc dobře, že to máte takhle zařízené a že na to nejsi úplně sama :)

Blossom opět s vámi — 29. 11. 2020 12:34

Táta dnes ráno zemřel. Bylo to doma, bez těžkostí, klidné. To je asi nejvíc, co mu bylo možno přát.

Palomita — 29. 11. 2020 13:01

Upřímnou soustrast, Blossom :hjarta:

rina — 29. 11. 2020 13:03

Blossom opět s vámi napsal(a):

Táta dnes ráno zemřel. Bylo to doma, bez těžkostí, klidné. To je asi nejvíc, co mu bylo možno přát.

Ano.

LindaL. — 29. 11. 2020 13:20

Upřímnou soustrast.

AndreaP. — 29. 11. 2020 13:57

Blossom, upřímnou soustrast :hjarta: a mnoho sil do dalších dní.

Judyna — 29. 11. 2020 14:39

Bloosom, upřímnou soustrast. Tatínek měl krásnou smrt a moc hodné dcery.

LENNNA — 29. 11. 2020 14:42

Upřímnou soustrast :pussa:

Kiara — 29. 11. 2020 15:32

Upřímnou soustrast, Blossom... :hjarta:

vrabčák — 29. 11. 2020 19:03

Blossom, myslím na tebe i na sestru. :hjarta:

Blossom opět s vámi — 29. 11. 2020 19:46

Děkuji vám za projevenou soustrast. Jsme klidní, smíření a vyrovnaní.

rina — 29. 11. 2020 19:47

Kdybych byla Blos, už by mi ty vaše kondolence lezly krkem. Ale budiž. "Sluší se to..."

rina — 29. 11. 2020 19:49

Blossom opět s vámi napsal(a):

Děkuji vám za projevenou soustrast. Jsme klidní, smíření a vyrovnaní.

Doufám, a moc vám to přeji! :par:

Judyna — 10. 1. 2021 16:17

Blossom, co je s tebou? Jsi v pořádku?

Blossom opět s vámi — 11. 1. 2021 10:47

Ano, díky za starost. Jen se mi nějak zatím nechtělo přispívat, vyřizujeme ještě věci po tátově smrti, ale jsme se situací smíření, život musí jít dál.

Judyna — 11. 1. 2021 17:57

Jasně. Rozumím. Toho vyřizování bývá hodně.
Jsem ráda, že jsi v pořádku.

Selima — 18. 1. 2021 1:22

Buď tu, alebo na Skuhry: mama asi bude ďalšia nepriama obeť korony a karantény... Posledné týždne sa začala poddávať a v posledných dňoch sme s brachom skonštatovali, že je úplne apatická - asi depresia. Už ani nevstáva z postele, sotva si nakúpi a naje sa, rozhovory nevníma, odpovedá na autopilota (alebo na čo si myslí, že hovoríme), neupratuje, prakticky nevarí, nechodí platiť šeky na poštu, nehovoriac o odpovediach na vianočné pohľadnice. :grater: :kapitulation: To už nie je vôbec ona. :albert:

Palomita — 18. 1. 2021 7:19

Selima napsal(a):

Buď tu, alebo na Skuhry: mama asi bude ďalšia nepriama obeť korony a karantény... Posledné týždne sa začala poddávať a v posledných dňoch sme s brachom skonštatovali, že je úplne apatická - asi depresia. Už ani nevstáva z postele, sotva si nakúpi a naje sa, rozhovory nevníma, odpovedá na autopilota (alebo na čo si myslí, že hovoríme), neupratuje, prakticky nevarí, nechodí platiť šeky na poštu, nehovoriac o odpovediach na vianočné pohľadnice. :grater: :kapitulation: To už nie je vôbec ona. :albert:

Seli, držte se :storstark:

vrabčák — 18. 1. 2021 15:44

Taky držím palce, aby se mama zase zaktivizovala. :storstark:

Barča — 18. 1. 2021 16:40

Selima napsal(a):

Buď tu, alebo na Skuhry: mama asi bude ďalšia nepriama obeť korony a karantény... Posledné týždne sa začala poddávať a v posledných dňoch sme s brachom skonštatovali, že je úplne apatická - asi depresia. Už ani nevstáva z postele, sotva si nakúpi a naje sa, rozhovory nevníma, odpovedá na autopilota (alebo na čo si myslí, že hovoríme), neupratuje, prakticky nevarí, nechodí platiť šeky na poštu, nehovoriac o odpovediach na vianočné pohľadnice. :grater: :kapitulation: To už nie je vôbec ona. :albert:

A nebo pneumonie, případně infekce močových cest.......
Co vyšetřeni a případně antidepresiva?

Irma — 18. 1. 2021 17:13

Seli, přeji, ať se všechno v dobré obrátí! :hjarta:

LENNNA — 18. 1. 2021 17:47

Selima napsal(a):

Buď tu, alebo na Skuhry: mama asi bude ďalšia nepriama obeť korony a karantény... Posledné týždne sa začala poddávať a v posledných dňoch sme s brachom skonštatovali, že je úplne apatická - asi depresia. Už ani nevstáva z postele, sotva si nakúpi a naje sa, rozhovory nevníma, odpovedá na autopilota (alebo na čo si myslí, že hovoríme), neupratuje, prakticky nevarí, nechodí platiť šeky na poštu, nehovoriac o odpovediach na vianočné pohľadnice. :grater: :kapitulation: To už nie je vôbec ona. :albert:

Selimo, to je mi opravdu líto! :(  Nechala by se maminka přesvědčit, aby šla k lékaři?

Soleil — 23. 5. 2021 9:53

Maminka zemřela 21. ledna v půl osmé večer, v hospici, klidná a vyrovnaná, s úsměvem na rtech. Byla jsem u ní a držela ji za ruku.
Ještě týden před smrtí byla plná energie. Hospic zorganizoval autorské čtení jejích povídek a besedu. To bylo ve středu 13. ledna. Maminka tam byla čilá, aktivní, povídala o svém životě, byla šťastná, že se to lidem líbilo. Druhý den jen zářila. Pak se jí udělalo špatně. Měla jsem nahlášenou návštěvu na pátek odpoledne. Volali mi v poledne, ať hned přijedu, že se mamince přitížilo a že je to terminální stadium. Ležela, ale pořád chtěla vstávat, volala pořád svou maminku. V neděli ráno přijel její milovaný mladší bratr, ještě ho docela vnímala. A pak jsem byla u ní ve dne v noci ještě týden. Posledních pár dní už jen spala. Zpívaly jsme jí s pastorační pracovnicí její oblíbené písničky, a pak už jen v klidu odešla..22. února by slavila 80.

rina — 23. 5. 2021 9:57

To je smutné a zároveň krásné :pussa:

LENNNA — 23. 5. 2021 13:24

Soleil napsal(a):

Maminka zemřela 21. ledna v půl osmé večer, v hospici, klidná a vyrovnaná, s úsměvem na rtech. Byla jsem u ní a držela ji za ruku.
Ještě týden před smrtí byla plná energie. Hospic zorganizoval autorské čtení jejích povídek a besedu. To bylo ve středu 13. ledna. Maminka tam byla čilá, aktivní, povídala o svém životě, byla šťastná, že se to lidem líbilo. Druhý den jen zářila. Pak se jí udělalo špatně. Měla jsem nahlášenou návštěvu na pátek odpoledne. Volali mi v poledne, ať hned přijedu, že se mamince přitížilo a že je to terminální stadium. Ležela, ale pořád chtěla vstávat, volala pořád svou maminku. V neděli ráno přijel její milovaný mladší bratr, ještě ho docela vnímala. A pak jsem byla u ní ve dne v noci ještě týden. Posledních pár dní už jen spala. Zpívaly jsme jí s pastorační pracovnicí její oblíbené písničky, a pak už jen v klidu odešla..22. února by slavila 80.

Upřímnou soustrast Solei :hjarta:

Judyna — 23. 5. 2021 13:51

Připojiji se k Leně - upřímnou soustrast. Myslím, že maminka měla odchod z tohoto světa moc pěkný a laskavý (pokud se to dá o umírání říct).

Irma — 23. 5. 2021 19:06

Taky přeji upřímnou soustrast... Maminka byla obklopena láskou svých blízkých :hjarta:

vrabčák — 23. 5. 2021 20:05

Soleil, je moc hezké, že maminka prožila tak aktivní tvůrčí život a že jste se jí až do poslední chvíle tak věnovali. :hjarta:

Soleil — 23. 5. 2021 20:21

Díky všem za účast, už je to 4 měsíce, tak už to docela přebolelo...i když někdy mi hrozně chybí...nemám se s kým poradit. Tatínek zemřel už před několika lety.

vrabčák — 23. 5. 2021 20:24

Soleil, jsem ráda, že jsi tady. :D  :pussa:  :storstark:

Soleil — 23. 5. 2021 21:36

Děkuju Vrabčáku :hjarta:

vrabčák napsal(a):

Soleil, jsem ráda, že jsi tady. :D  :pussa:  :storstark:

Barča — 23. 5. 2021 21:45

Přijmi prosím upřímnou soustrast Soleil. Zní to asi zvláštně, ale tvoje maminka měla dobrou smrt.

Selima — 24. 5. 2021 14:09

Barča napsal(a):

Selima napsal(a):

Buď tu, alebo na Skuhry: mama asi bude ďalšia nepriama obeť korony a karantény... Posledné týždne sa začala poddávať a v posledných dňoch sme s brachom skonštatovali, že je úplne apatická - asi depresia. Už ani nevstáva z postele, sotva si nakúpi a naje sa, rozhovory nevníma, odpovedá na autopilota (alebo na čo si myslí, že hovoríme), neupratuje, prakticky nevarí, nechodí platiť šeky na poštu, nehovoriac o odpovediach na vianočné pohľadnice. :grater: :kapitulation: To už nie je vôbec ona. :albert:

A nebo pneumonie, případně infekce močových cest.......
Co vyšetřeni a případně antidepresiva?

Boli sme s ňou u odborníka, riešil hlavne zabúdanie (neviem, či najakútnejšie) - bola na CT, dostala nejaký liek a v júli ide na kontrolu... uvidíme. Mne sa zdá trochu lepšia už teraz, pokiaľ ide o o tú apatiu. Ale než začnem jasať, ešte si počkám. :jojo:

Selima — 24. 5. 2021 14:11

Soleil napsal(a):

Maminka zemřela 21. ledna v půl osmé večer, v hospici, klidná a vyrovnaná, s úsměvem na rtech. Byla jsem u ní a držela ji za ruku.
Ještě týden před smrtí byla plná energie. Hospic zorganizoval autorské čtení jejích povídek a besedu. To bylo ve středu 13. ledna. Maminka tam byla čilá, aktivní, povídala o svém životě, byla šťastná, že se to lidem líbilo. Druhý den jen zářila. Pak se jí udělalo špatně. Měla jsem nahlášenou návštěvu na pátek odpoledne. Volali mi v poledne, ať hned přijedu, že se mamince přitížilo a že je to terminální stadium. Ležela, ale pořád chtěla vstávat, volala pořád svou maminku. V neděli ráno přijel její milovaný mladší bratr, ještě ho docela vnímala. A pak jsem byla u ní ve dne v noci ještě týden. Posledních pár dní už jen spala. Zpívaly jsme jí s pastorační pracovnicí její oblíbené písničky, a pak už jen v klidu odešla..22. února by slavila 80.

Úprimnú sústrasť a zároveň... ako to napísať...  znie to pekne. V rámci možností. (Čo mama písala?)

Soleil — 25. 5. 2021 17:55

Seli, psala takové příběhy, úvahy a postřehy ze života, z dětství, z mládí...Některé jsou vtipné, některé smutné. Nechala jsem vytisknout pár exemplářů a ty pak v hospici kolovaly. Lékaři i sestřičky si je četli třeba na noční a tak, chtěli je pak po mamince podepsat...Měla s nimi velký úspěch. Přemýšlím o tom, že je nechám vydat. Ostatně, maminčin bratranec byl spisovatel a scénárista Jan Procházka (Ucho, Kočár do Vídně, Už zase skáču přes kaluže...), tak možná že tam nějaké rodinné spisovatelské geny byly (nebo i jsou :)) Musím ještě dodat, že maminka byla taky milovnice různých lampiček a světýlek, diktafonů, rádií a vůbec různých technických vychytávek. Maturovala jako jediná holka ze třídy z fyziky a i když pak vystudovala práva, byla docela technický typ.
A já s vámi o něco podělím...snad si nebudete klepat na čelo. Celý život mě provází číslo 21. Narodila jsem se 21., bydlíme v 21 a nakonec i maminka zemřela 21. Když ještě maminka žila, každý den, přesně v 19:30 jsem jí volala. Zalezla jsem si do kuchyně aby mě nikdo nerušil a povídaly jsme si, co se za ten den stalo a tak. Zemřela (jak už jsem psala dřív) 21. ledna v 19:30.
Tento pátek to tedy byly přesně 4 měsíce. Ani jsem si to nějak neuvědomila co je za datum, jen mě bylo celý den hrozně blbě (psychicky). Večer jsem uklízela v kuchyni a najednou bliklo světlo. Bliklo jednou, dvakrát, potřetí. Podívala jsem se na hodiny, bylo přesně 19:30. Šla jsem se zeptat manžela do obýváku i dcery do pokoje, jestli jim taky bliklo světlo. Koukali na mě oba...ne.
Myslím, že mně tím maminka chtěla dát vědět, že tady někde...všude, je. Abych se nebála.

rina — 25. 5. 2021 18:54

Moc hezký, všechno. Taky mám moc ráda 21ičku, a cítím se příjemně, když ji kdekoliv vidím. Narodila jsem se 21., a mám ji i v hesle, které ještě s jinými znaky používám. 🤗

Judyna — 25. 5. 2021 19:58

Myslím, že mně tím maminka chtěla dát vědět, že tady někde...všude, je. Abych se nebála.
Soleil, to je krásný. Určitě to tak je.
Když umřel taťka, také dal mně i mamce (každé trochu jinak) najevo, že je tu s námi...

Soleil — 25. 5. 2021 19:59

Judy, a můžu se zeptat jak?

vrabčák — 25. 5. 2021 20:18

Soleil, moc krásné :hjarta: a zajímavé :supr:.

Jo, číselná magie, s tou já mám své zkušenosti... :jojo: (Už jsem tu o tom psala několikrát.)

Judyna — 25. 5. 2021 20:21

Bylo to také nějaký měsíc potom, co umřel. Zdál se mi živý sen - spala jsem v posteli mých rodičů v baráčku, ve které jsem se narodila. ale já jsem nebyla dítě, já byla současná. Vtom ke mně přišel taťka a stál u postele. Já se probudila (v tom snu), byla jsem hrozně udivená, že ho vidím a říkala jsem mu, co tady dělá, že přece umřel. On se jen lehce usmál a kroutil hlavou, že ne. On nemluvil a dlouho v mých snech nepromluvil.

Mamince se sny nezdají, ale brzy po taťkově úmrtí se jí tento sen zdál. Ještě podotknu, že mamka je nějak zaměřená na ruce, hodně si jich u lidí všímá, jsou pro ni důležité. V tom snu stál taťka mezi futrama, viděla jeho nohy, pas a hlavně ty ruce, jak se o ta futra opírají, směrem nahoru se jakoby rozplýval. A řekl jí - neboj se, já vás budu chránit.

Jednou  k ránu, když mamka spala, tak jí velice důrazně budily ruce - tentokrát její maminky. Ty ruce s ní třásly, cítila, jak jsou teplé a měkké a slyšela babiččin hlas, ať neleží, ať hned vstane. Mamka se fakt probudila, vstala a bylo jí dost špatně. Hrozně se jí motala hlava a byla slabá. Tak se napila, asi hodinku pocházela po bytě a udělalo se jí lépe...
(Jen dodávám, že babička v té době už také nežila)

Soleil — 25. 5. 2021 21:34

Děkuji za odpověď, Judy, je to moc zajímavé :hjarta:

Selima — 26. 5. 2021 8:43

Soleil napsal(a):

Seli, psala takové příběhy, úvahy a postřehy ze života, z dětství, z mládí...Některé jsou vtipné, některé smutné. Nechala jsem vytisknout pár exemplářů a ty pak v hospici kolovaly. Lékaři i sestřičky si je četli třeba na noční a tak, chtěli je pak po mamince podepsat...Měla s nimi velký úspěch. Přemýšlím o tom, že je nechám vydat. Ostatně, maminčin bratranec byl spisovatel a scénárista Jan Procházka (Ucho, Kočár do Vídně, Už zase skáču přes kaluže...), tak možná že tam nějaké rodinné spisovatelské geny byly (nebo i jsou :)) Musím ještě dodat, že maminka byla taky milovnice různých lampiček a světýlek, diktafonů, rádií a vůbec různých technických vychytávek. Maturovala jako jediná holka ze třídy z fyziky a i když pak vystudovala práva, byla docela technický typ.
A já s vámi o něco podělím...snad si nebudete klepat na čelo. Celý život mě provází číslo 21. Narodila jsem se 21., bydlíme v 21 a nakonec i maminka zemřela 21. Když ještě maminka žila, každý den, přesně v 19:30 jsem jí volala. Zalezla jsem si do kuchyně aby mě nikdo nerušil a povídaly jsme si, co se za ten den stalo a tak. Zemřela (jak už jsem psala dřív) 21. ledna v 19:30.
Tento pátek to tedy byly přesně 4 měsíce. Ani jsem si to nějak neuvědomila co je za datum, jen mě bylo celý den hrozně blbě (psychicky). Večer jsem uklízela v kuchyni a najednou bliklo světlo. Bliklo jednou, dvakrát, potřetí. Podívala jsem se na hodiny, bylo přesně 19:30. Šla jsem se zeptat manžela do obýváku i dcery do pokoje, jestli jim taky bliklo světlo. Koukali na mě oba...ne.
Myslím, že mně tím maminka chtěla dát vědět, že tady někde...všude, je. Abych se nebála.

Paráda, to mamino písanie. Určite to skús vydať, takéto veci by si mohli nájsť čitateľov... A ja si nemyslím, že si blázon, lebo ja viem a cítim, že naši zosnulí blízki tu ešte s nami nejaký čas sú - v podstate dovtedy, kým to oni alebo my potrebujeme. Ja som po ocovej smrti (ktorý bol regulérny spisovateľ) cítila, akoby bol stále "tu niekde" naokolo - a napr. som vedela, že je OK aj so zádušnou omšou, hoci sám bol ateista fundamentalista... ale kvôli mame. Raz, krátko po smrti, aj prejavil nespokojnosť, ale postupne sme prišli na to, čo chce (aby sme dali vedieť do Slovinska, kde mal kamaráta-kolegu a čulé pracovné kontakty), splnili sme mu to  a ukľudnil sa. :jojo:

vrabčák — 26. 5. 2021 19:33

Seli, jak ji projevil?

Selima — 27. 5. 2021 9:11

No, boli to také nepriame prejavy - v jeho izbe spadla nejaká vec, záhadne sa zapol prehrávač, blikla žiarovka... A potom sme sa spýtali jednej známej, psychotroničky, a tá nám dala odpoveď na to, čo sa deje...

vrabčák — 27. 5. 2021 17:18

Díky. Napadlo mě něco takového. :)

Soleil — 27. 5. 2021 22:37

Včera jsem se stavila v hospici dořešit ještě nějaké finanční záležitosti a tam mi řekli, že pracovnice recepce, s kterou se maminka obzvlášť skamarádila (mladá holka, cca 18 let, po maturitě), jí zařídila mši svatou v nedaleké bazilice (na Svatém Kopečku u Olomouce - hospic byl hned vedle). Bude to příští čtvrtek v 9 h ráno, jen za maminku. Ze školy mě uvolní, manžel má taky volno, tak tam půjdeme.

LENNNA — 28. 5. 2021 8:14

Soleil napsal(a):

Včera jsem se stavila v hospici dořešit ještě nějaké finanční záležitosti a tam mi řekli, že pracovnice recepce, s kterou se maminka obzvlášť skamarádila (mladá holka, cca 18 let, po maturitě), jí zařídila mši svatou v nedaleké bazilice (na Svatém Kopečku u Olomouce - hospic byl hned vedle). Bude to příští čtvrtek v 9 h ráno, jen za maminku. Ze školy mě uvolní, manžel má taky volno, tak tam půjdeme.

To je od ní moc krásné! :hjarta:

Selima — 28. 5. 2021 10:47

Soleil napsal(a):

Včera jsem se stavila v hospici dořešit ještě nějaké finanční záležitosti a tam mi řekli, že pracovnice recepce, s kterou se maminka obzvlášť skamarádila (mladá holka, cca 18 let, po maturitě), jí zařídila mši svatou v nedaleké bazilice (na Svatém Kopečku u Olomouce - hospic byl hned vedle). Bude to příští čtvrtek v 9 h ráno, jen za maminku. Ze školy mě uvolní, manžel má taky volno, tak tam půjdeme.

:supr: Aj my sme usporiadali za oca - teda, jeden jeho kamarát, ale s naším vedomím a súhlasom... (on je to aj môj kamarát). A hoci som veriaca, ale bez vyznania a o rímsko-katolíckej organizácii nemám dobrú mienku, toto bolo krásne. Malinký kostolík - do 20 ľudí - v dedinke za Bratislavou, kňaz sám spisovateľ, pekná reč, decentná celá omša, starý kostolík s peknou výzdobou, po omši posedenie v kaviarni vedľa (vonku, už bolo trochu chladno, ale v tej mizérii sme si vychutnali aj to) a výborná spoločnosť. Bola som si istá, že by sa to bolo páčilo aj jemu samému. :jojo: A tak nejako cítim, že omša má svoj význam - asi aby pomohla duši nájsť svoju cestu "tam ďalej". ;)

vrabčák — 28. 5. 2021 18:29

Soleil, to je moc hezké, že tam maminka byla tak oblíbená, určitě ji to hodně těšilo. :) A je taky moc dobře, že se setkala s tak šikovnou dívkou. :supr: Krásná tečka v závěru maminčiny knížky. :hjarta: :pussa:

Irma — 28. 5. 2021 19:03

Soleil - to je krásné, úplně mě to dojalo. Ty dvě se měly potkat :hjarta:

vrabčák — 29. 5. 2021 11:53

Soleil, dnes jsem se dívala na Svatý Kopeček na ČT 2 (asi okolo 10. h, ale v programu jsem to vůbec nenašla) - Deset století architektury nebo Poklady architektury? Je to tam nádherné.

Judyna — 30. 5. 2021 11:20

Soleil, to je opradu pěkné.
My to máme ale jinak. Mši by moji rodiče určitě nechtěli a tedy ani já bych do toho při jejich úmrtí nešla. Aby byla mše krásnou tečkou, musí to být logické pokračování nebo završení předchozí ,nevím jak to říct, duchovní cesty k víře.

Irma — 30. 5. 2021 20:48

Judy, na konečné cestě života se někdy dějí věci, které se odehrají právě tam a v tu chvíli. Jedna paní z hospice v Brně taky nebyla věřící, ale až tam (po několika dnech pobytu) projevila zájem, aby měla zádušní mši. Rodina z toho byla nesvá, ale dodrželi slovo. A jedna její příbuzná (taková složitá osobnost) říkala, že tato forma rozloučení jí nakonec přišla asi nejvíc důstojná. Prý ji to samotnou překvapilo.

Ještě doplním: Ta nemocná paní učila nějakou sestru háčkovat. Taky si hodně rozuměly.

Judyna — 30. 5. 2021 21:43

Jo, asi máš pravdu. Stávají se věci....Taky bych takové přání splnila. Ale třeba konkrétně u mé maminky by mě to velice překvapilo. Ona pochází ze silně věřící rodiny, v kostele prakticky prožila dětství a mládí, ale její "odrození" je myslím příliš pevné a hluboké. Ale kdyby to chtěla, byla by i mše.

Selima — 31. 5. 2021 14:59

Ja som si istá, že oco by súhlasil - kvôli mame (svojej žene).... On, ateista-fundamentalista, chodil nakoniec pravidelne do kostola, keď bola stará mama už na tom zle, ale na kostole trvala :P Obaja, aj so strýkom (ešte zarputilejším ateistom) sa s ňou striedali na omšiach... Život je pestrý,.

Soleil — 9. 10. 2021 12:56

Tak se mi zase stala taková zvláštní příhoda...souvisí to s mou maminkou (si myslím teda :), proto to píšu sem.
Dopoledne jsem seděla ve třídě, v jednom velkém městě, a najednou vletěl dovnitř motýl, babočka paví oko, chvilku si tam poletoval a zase otevřeným oknem vyletěl. Celkem nic zvláštního. Jenže pak jsem sedla do auta a odjela na svou chalupu se zahradou, kterou jsem zdědila po mamince, asi 20 km. Když jsem zaparkovala a vystupovala z auta na parkovišti, kolem mě létal motýl, babočka paví oko. Ušla jsem asi 200 metrů a přišla na chalupu, prošla domem a šla na zahradu a....zase ten stejný motýl. A pak byl ještě před domem, na ulici, když jsem zamykala. Náhoda?
Teď jsem si přečetla, co jsem do této doby ani nevěděla. Že je motýl nebeské znamení. Cituji: "Kdykoli se zahledíme na letícího, či na květině, na kameni uvelebeného motýla, zmlkneme a veškerou svou pozornost věnujeme té „létající, barevné kráse,“ která ihned zklidní naši duši, tudíž pozvolna harmonizuje naše energetické pole i čakry! A pokud nám v dané chvíli hlavou probleskne vzpomínka na nějakou situaci z minulosti, ne-li přímo na osobu, která se už neprochází po našem pozemském světě, protože přišel její čas a odešla na onen druhý břeh – jedná se o neklamné znamení. Andělské znamení. Toho, že je tady stále s námi (energeticky!), že nad námi bdí, hlídá nás, nebo nám jen prostřednictvím motýla/ motýlů chce sdělit, že rozhodnutí, které potřebujeme učinit, je správné, že není třeba otálet a udělat to, co chceme!"
Navíc moje maminka, která nebyla věřící, ale věřila v zákon zachování energie, věřila, že její duše se jakoby zachová a bude pokračovat třeba v motýlích, ptáčcích, v živé přírodě...a motýlky měla moc ráda. Na zahradě pěstovala motýlí keř, kolem kterého létalo za slunečného dne tak 20 motýlků...

Judyna — 10. 10. 2021 10:31

Soleil, to je moc krásné. Nehledě na motýly věřím, že naši milovaní zemřelí blízcí nad námi nějakým způsobem bdí. A tím jsou valstně pořád s námi.

Soleil — 10. 10. 2021 13:54

Judyno ano, taky si to myslím...

rina — 10. 10. 2021 14:02

Motýl https://images.app.goo.gl/ngxkGFJWv2pcypVe9

vrabčák — 10. 10. 2021 14:09

Soleil, opravdu moc krásné. :hjarta:

I já si to tak trochu představuju a moc ráda bych věřila, že jsou tu nějakým, nám neznámým způsobem, pořád s námi... :)  :hjarta:

Selima — 12. 10. 2021 15:41

Ja to tak nejako VIEM... že ak chcú, sú s nami naďalej. (A ak my chceme, pravda - niekedy ich tu možno až "držíme za nohy")...

vrabčák — 12. 10. 2021 18:34

:D