cibule — 16. 6. 2020 12:51

Dopředu se omlouvám, že otvírám diskuzi na téma, které se tady probíralo asi mnohokrát...

Ani přesně nevím, jestli víc potřebuji podporu, že v tom nejsem sama nebo bláhově myslím, že se díky tomu z toho dříve dostanu? Nebo že tady najdu někoho, kdo má teď stejný problém jako já a pomůžeme si navzájem? Možná to dělám taky proto, aby si to v budoucnu mohla přečíst nějaká další nešťastná žena, která bude na začátku, a bude hledat jako teď já ujištění, že se naše mysl opravdu postupně uzdraví.
Budu na sobě pracovat, psát zde svoje pocity, pokud vám to nebude vadit a diskuzi někdo nevymaže a doufám, že bude vidět postupný vývoj, který pomůže jiným ženám i mně.
Možná je to hloupost.. Jestli ano, tak mi to napište do komentáře a já to zruším..

Manžel ode mne odešel témeř bez vysvětlení před 16ti dny.
Našel si jinou. Pohodovější, která nic neřeší, nevyčítá a nežene spoustu věcí zbytečně do extrémů. Ani se mu nedivím. Vím, jak jsem se chovala obzvlášť v posledním půl roce a že pohár jeho trpělivosti prostě přetekl.

Je to teď 16 dnů a já jsem s tou bolestí stále ještě skoro začátku. Neustále si vyčítám a hledám, co jsem udělala špatně a čím jsem ten vztah totálně pohřbila. V prvním týdnu jsem byla jako v nějaké mlze. Nemohla jsem tomu uvěřit a pořád jsem doufala, že je to jen takový větší životní problém, který zvládneme a on se vrátí. Nevrátil se. Když mi v prvním týdnu zavolal, pokusila jsem se to dát ještě dohromady, ale on už měl naprosto jasno. Tenhle vztah už je pro něj ukončený a vracet se nechce. Naopak chce vše co nejrychleji ukončit a zapomenout. Je už na úplně jiné cestě životem a jde jí s jinou ženou.

Ale jednu věc jsem snad přeci jen zvádla. Od jeho odchodu nezažil ode mne jedinou scénu ani jediný kontakt z mojí strany.
Dnes je to 16tý den, co je pryč a začíná u mě docházet k první změně. Začínám si až teprve teď pripouštět realitu. Že je pryč nejspíš opravdu napořád. Ale opravdu jen uvědomovat. Myslela jsem si, že nejsem nijak natvrdlá osoba, a tak mě docela překvapuje, jak "umíněný" mozek je, než si začne připouštět fakta... Také pláč už začíná být trochu jiný. Je častější, silnější a jde více do hloubky. Toto píšu ne proto, že bych měla radost z toho, že to víc bolí, ale řekla bych, že to prohloubení je asi potřeba, aby se s tím člověk mohl začít smiřovat.
Spousta lidí mi říká, že to chce čas. Já vím, že ano. Ale představa, že takhle budu žít třeba rok, je pro mě v tuto chvíli docela nesnesitelná. Vždyť mám za sebou teprve 16 dnů! 365 dnů mi přijde neskutečně dlouhá doba.

V jedné z diskuzí (myslím, že zrovna na babinetu) jsem si přečetla věty, kterými bych se docela ráda řídila. Jak mi to půjde, se uvidí. Tady jsou:
"I pád na hubu je pohybem vpřed. Jen je potřeba neválet se na té zemi moc dlouho, ale místo toho vstát a jít dál. Třebas pomalu a špatným směrem, ale prostě JÍT!"

Svas — 16. 6. 2020 13:28

Ahoj Cibulko,
neplač, všechno opravdu přebolí. Ta paní, ke které manžel odešel, asi nespadla jen tak najednou z nebe, že? Protože když někoho znám zběžně nebo krátce, neodcházím k němu. A žes nebyla poslední půlrok v pohodě a řešila, všechno je o komunikaci. Na tu ovšem musí být dva.

Palomita — 16. 6. 2020 13:39

Úplně cítím tu fyzickou bolest, která trhá srdce na kusy. Mrazí mě, jen to čtu. Jediný lék je čas, bohužel. Hodně pomůže, když to člověk v sobě uzavře - jakkoli. Přestává si dávat falešné naděje. Prostě konec a tečka. Spíš než lítost pomůže vztek a práce, hodně práce, zaměstnat ruce i hlavu :) A na manžílka časem taky dojde, protože i ta nová začne řešit a prudit. Je to taková vlastnost žen ;)

LENNNA — 16. 6. 2020 15:42

Cibulko, nejsi v tom sama! Ty máš 16 dní po, já mám 24 dní po (jestli dobře počítám) - rozchod po 22 letech. Já se teď nejvíc "peru" s tím "postavit se na vlastní nohy" - nikdy v životě jsem neměla období, kdy bych žila sama, s mužem jsme spolu od mládí a byli spolu doteď. A bojím se, jak to vše zvládnu. Teď mě v blízké době čeká řidičák (celý život jsem si ho neudělala, protože se šíleně bojím, to se nezměnilo, ale teď mi nic jiného nezbývá než to zkusit), bojím se krize, že přijdu o práci a co bude, bojím se asi i samoty. Ale vím, že to je prostě život, že se s tím člověk musí srovnat a jak píšeš v poslední větě "JÍT DÁL".

Judyna — 16. 6. 2020 16:04

Jejda holky, to je mi líto, že vás potkal rozchod po tolika letech. Musí to být asi hrozné,  obzvláš´t, když jste byly ve vztahu celkem spokojené a zvyklé.
Můj rozchod byl po relativně krátké době a byl pro mě vysvobozením. Možná i proto jsem si po něm natolik vážila svobody, že se mi zalíbila natolik, že jsem zůstala sama (i přes pár následných vztahů, které mě jen utvrdily v tom, že samotné je mi líp. Nic proti chlapům).
I když jsem zůstala zcela bez prostředků, bez bydlení a s malým dítětem na mateřské.
Ale každý člověk je jiný.

Jen nevím, jestli je nutné hledat chybu jen u sebe. Určitě je fajn si to probrat a popřemýšlet, v čem jste mohly udělat chybu. Ale je přece možné, že jste žádnou závažnou chybu neudělaly, že se prostě zamiloval do jiné (poprvé? vícekrát?).
Jako nefér vidím to, že od Tebe Cibule odešel bez vysvětlení. To se nedělá, zvlášť po tolika letech. Snad bys mu měla po takové době stát aspoň za to, aby Ti to vysvětlil, aby Ti udal důvody. To vrhá dost špatné světlo na něj, rozhodně ne na Tebe.

Leno, máš můj obdiv, že zkoušíš ten řidičák. Nějak mí příjde podle Tvého psaní, že jsi na dobré cestě. Zvládneš to.

LENNNA — 16. 6. 2020 16:27

Judyna napsal(a):

Leno, máš můj obdiv, že zkoušíš ten řidičák. Nějak mí příjde podle Tvého psaní, že jsi na dobré cestě. Zvládneš to.

Judyno, šíleně se bojím, popravdě si vůbec nevěřím, takový materiál v autoškole ještě nezažili :D Ale prostě to musím zkusit, maximálně to neudělám. No, snad takto statečná budu až sednu do auta :D
Jinak musím říct, že to snáším docela dobře. Až jsem překvapená. Sice v pohodě úplně zatím nejsem, nic se mi nechce, na nic není nálada, takže se dost poflakuju, nic mě nebaví. Chvíli na to člověk nemyslí, pak jsou chvíle, kdy je člověku smutno, chvíle, kdy se bojím, co bude, je to takové jako na houpačce. Je to moc čertsvé, chce to čas a prostě jít dál. Máme (zatím) výborný vztah, nic mu nevyčítám, nikdy není chyba jen na jedné straně a nikdo nevíme, co život přinese. Chce to jen čas a já se musím naučit postavit na vlastní nohy a kdo ví, co živoz přinese.

Palomita — 16. 6. 2020 16:54

Lennno, držím pěsti, ať vše dopadne tak, jak si přeješ :) i s tím řidičákem ;)

Judyna — 16. 6. 2020 17:13

Lennno, tys na mě vždy působila jako schopná a samostatná žena. (Teď jak jsem to napsala, tak to vypadá blbě, ale já to opravdu tak cítím).
Zkus si hned ráno naplánovat nějakou radost - sebemenší blbost.

cibule — 16. 6. 2020 18:06

Ahoj milá devčata, chci vám moc poděkovat za vaši podporu i sounáležitost. Myslím, že tohle chlapi nemají a neví, o co přichází... Takže děkuji od srdce.
Právě jsem před chvilkou jela z práce autobusem kolem místní hospody, a protože vím, že tam jeho nová známost dělá servírku, tak mi to nedalo a stočila jsem pohled směrem na místní zahrádku. Neměla jsem to dělat. Seděli tam oba spolu, s někým se bavili a vypadali nesmírně spokojeně. Co vím, tak ještě před 14ti dny neměla ani ona vyřešený svůj vztah s přítelem a tak jsem si pomyslela, jak můžou být tak spokojení? Mně by na jejich místě svědomí a pocit hanby nedaly a asi bys se schovávala, co by to šlo nebo se scházela na místech, kde by mělo znalo co nejméně lidí. Ale možná se mýlím...

Lenni, díky moc za příspěvek. Myslím na tebe a jsem v myšlenkách s tebou. Vím, jak se cítíš a jsi úžasná, že jsi to vzala jako výzvu a pereš se s tím. Myslím si, že jsi to vzala za ten nejsprávnější konec a díky tomu se postavila i strachu z řidičáku. Máš můj velký obdiv. A držím upřímně pěsti, aby ti to vyšlo.
Já se budu snažit vzít to taky jako výzvu a postavím se mému strachu ze samoty. Ačkoliv je vlastně někdy člověk vůbec sám? Přes den se potkává s tolika lidmi a až v noci je sám, ale většinou spí, když to jde. Ty noci jsou pro mě asi nejhorší. Často se mi o něm zdá a bohužel jsou to většinou moc pěkné sny. Jako třeba, že jsme spolu byli na výletu nebo jsme se k sobě vrátili a tohle všechno byl jen špatný sen. Když se pak člověk probudí, tak s o to větším důrazem to pak na mě padne.

Svas, Palomito a Judyno, moc vám děkuji za vaši podporu. Jste skvělé ženské, které přes své starosti (a že jich určitě nemáte málo) dokáží najít čas ještě podpořit cizího člověka. Děkuji vám moc.


On manžel je, tedy vlastně byl, moc hodný člověk. Ale bohužel takový nemluva a snažil se každému vyhovět. Byl díky této povaze často zneužívaný v rodině i v práci a nedokázal se nikomu postavit a říct ne. Já byla jeho pravý opak. Někdy se mi zdálo, že v našem vztahu jsem muž spíše já a on ta obětavá žena. Od začátku minulého roku nás provázely zdravotní problémy v rodině, které nás oba zaskočily. Byly nečekané, byly na více frontách, a musely se operativně řešit hned. Znamenalo to mimo jiné mnoho návštev v nemocnici s nejasným výsledkem. Místo aby nás to oba spojilo, tak jsme se začali rozcházet v názorech na jejich řešení. Oba jsme to hůře nesli a už ode mne neslyšel tak často, vlastně možná vůbec, jak je skvělý a jak to perfektně zvládá. Místo toho jsem po něm začala chtít taky občas nějaké pochvaly a aby byl častěji doma, než mohl/chtěl být.
No, zkrátím to. Posledních půl roku bylo jako na houpačce. Čím víc jsem nadávala a chtěla nějaké zásadní řešení nekomfortního prostředí, tím víc se on uzavíral do sebe a mlčel. A mě to štvalo víc a víc. Vlastně když o tom tak přemýšlím, tak ty hádky z mé strany taky často přicházely, když jsem už několik dní snášela jeho špatné nálady a že mu nebylo nic recht. Nevím, jestli to taky znáte, ale chlap někdy nakráčí domů a tváří se jako podebraná pata. To rozumná ženská ví, že je lepší s ním zrovna v tu dobu nediskutovat o zásadních věcech. Na otázku: co se stalo? přijde okamžitá odpověď: NIC!!! a vy víte, že to nic se bude vznášet ve vzduchu celé odpoledne až do večera. Doma se v tu dobu mlčí a jediný hlas, který tam je slyšet, je z televize. Je to kolikrát fuška tohle ustát, ale dá se. Když se k tomu ovšem ještě připojí věty kyselo je moc kyselé a bramborák moc bramborovej, tak už si říkám, že některý ženský jsou asi fakt světice, na které nemám, když to vydrží a přejdou.

cibule — 16. 6. 2020 20:14

Judyno, když čtu znovu tvůj příspěvek, tak si až dodatečně uvědomuji, jak jsi to měla těžké... S tebou se tedy život taky nemazlil a obdivuji, že jsi to zvládla, nezahořkla a ještě získala takový zdravý nadhled. Najednou si uvědomuji, že moje situace není v porovnání s tvojí nijak neřešitelná a zlá. Držím ti moc pěsti, ať máš nejhorší za sebou.

Palomita — 16. 6. 2020 20:16

cibule napsal(a):

On manžel je, tedy vlastně byl, moc hodný člověk. Ale bohužel takový nemluva a snažil se každému vyhovět. Byl díky této povaze často zneužívaný v rodině i v práci a nedokázal se nikomu postavit a říct ne. Já byla jeho pravý opak. Někdy se mi zdálo, že v našem vztahu jsem muž spíše já a on ta obětavá žena.
Čím víc jsem nadávala a chtěla nějaké zásadní řešení nekomfortního prostředí, tím víc se on uzavíral do sebe a mlčel. A mě to štvalo víc a víc. Vlastně když o tom tak přemýšlím, tak ty hádky z mé strany taky často přicházely, když jsem už několik dní snášela jeho špatné nálady a že mu nebylo nic recht. Nevím, jestli to taky znáte, ale chlap někdy nakráčí domů a tváří se jako podebraná pata. To rozumná ženská ví, že je lepší s ním zrovna v tu dobu nediskutovat o zásadních věcech. Na otázku: co se stalo? přijde okamžitá odpověď: NIC!!! a vy víte, že to nic se bude vznášet ve vzduchu celé odpoledne až do večera. Doma se v tu dobu mlčí a jediný hlas, který tam je slyšet, je z televize. Je to kolikrát fuška tohle ustát, ale dá se. Když se k tomu ovšem ještě připojí věty kyselo je moc kyselé a bramborák moc bramborovej, tak už si říkám, že některý ženský jsou asi fakt světice, na které nemám, když to vydrží a přejdou.

Přesně tohle proběhlo i u nás. Manžel ráno vstal a už se tvářil jako kakabus a já než bych se na něj usmála jsem taky jen odsekla.. Trvalo to několik měsíců a vše negativní pouze gradovalo. Nebýt tenkrát třetí osoby, která mi vstoupila do života, už spolu nejsme. Přemýšlela jsem i o rozvodu, protože jsem nevěděla kudy kam, v takové atmosféře žít nemůžu a ani nechci. Až ta osoba mi ukázala, jak je rodina cenná a že se za ní má bojovat. Pár týdnů mi trvalo, než jsem sebrala odvahu a otevřeně si s mužem promluvila. Nevím přesně, co se tenkrát stalo, ale hned po tom rozhovoru jsme šli ruku v ruce vyzvednout děti a od té doby je to ještě lepší než bylo předtím. Rozhovor byl úplně klidný a bez emocí, pouze naléhavý. Asi je teď tento příspěvek nevhodný, ale píšu to, pokud je někdo v obdobné situaci a třeba by chtěl ještě zabojovat a dát šanci.. :kapitulation: Komunikovat, naslouchat a neobviňovat ani sebe ani toho druhého :hjarta: Jsou situace, kdy to funguje a jsou situace, kdy už nepomůže vůbec nic, ale když člověk chce, může zkusit všechno :)

rina — 16. 6. 2020 20:44

Já nikdy nepocítila tu bolest po odchodu manžela, ač jsem byla vdaná 4x. Odcházela jsem já, s přibývajícími dětmi, ve chvíli, kdy jsem cítila že dál už to nemá smysl.
Když jsem se dnes nad tvým příběhem zamyslela, kde u mně byla ta "lítost a bolest", přišla jsem na něco:
Srdce mi "praskalo" ještě několik let po rozvodu s prvním manželem, stýskalo se mi po něm i po čtyřech letech, když už jsem byla "šťastně vdaná znova", ale to stýskání bylo kvůli mé zhrzené lásce k němu a kvůli dceři, na kterou se vykašlal kvůli jiné bábě, o 11 let starší matce 3 dětí, která měla muže v base za kdoví co.
Jdu na NB, tady na mobilu se "truchlí" blbě ale pociťuju to jako velmi ozdravné...😎

Judyna — 16. 6. 2020 20:44

cibule napsal(a):

Judyno, když čtu znovu tvůj příspěvek, tak si až dodatečně uvědomuji, jak jsi to měla těžké... S tebou se tedy život taky nemazlil a obdivuji, že jsi to zvládla, nezahořkla a ještě získala takový zdravý nadhled. Najednou si uvědomuji, že moje situace není v porovnání s tvojí nijak neřešitelná a zlá. Držím ti moc pěsti, ať máš nejhorší za sebou.

Děkuji. Já už to dávno za sebou mám - syn je už hodně dlouho dospělý, proto ten nadhled. Lehké to nebylo, ale jak jsem psala, já měla manželství špatné, takže rozvod byl pro mě vysvobozením. U Vás je to jinak - ono po více než 20 letech celkem spokojeného života to musí být rána.

vrabčák — 16. 6. 2020 22:14

Smutné, ale moc zajímavé a občas i překvapivé počtení na tomto vlákně...
Holky, všem vám moc držím všechny palce, aby dobré zůstalo dobrým a to zlé, aby se v dobré obrátilo. Určitě máte před sebou něco hezkého, o čem teď ještě nevíte. :pussa:
Lennno, jsi bojovnice a já věřím, že řidičák dostaneš. :)

cibule — 17. 6. 2020 7:01

Často se mi o něm zdá. Sny jsou většinou moc pěkné a tak živé, že mám v tu chvíli pocit, že je prožívám reálně. O to horší je pak probuzení. Jako berličku, abych usnula a měla aspoň nějak hlubší spaní, užívám každý večer asi tak hodinu před usnutím Neospan forte. Mělo by to být snad jaktakž přírodní a docela mi to zabírá. Většinou. Každou noc se párkrát vzbudím, ale dokážu zase usnout.

Dneska se mi zdály hned dva sny.

První byl o tom, že jsem mu několikrát volala,ale nezvedal mi mobil. Nakonec jsem to zkusila přes mobil jeho otce.
(Ten mě nikdy neměl rád a bral mě vždycky jako konkurenci, která mu přebírá manžela. On je dost jednoduchá osobnost. Když mu člověk nesedne, tak se může na řasy stavět a nepřijme ho. To s maminkou manžela máme skvělý vztah. Je to báječná a moudrá ženská, se kterou jsme byly něco jako kamrádky.)
(A ještě jednu poznámku bych asi měla vložit- co vím, tak manžel teď momentálně bydlí právě u otce do doby, než si najdou s přítelkyní pronájem. Aspoň minulý týden to tak ještě bylo.)
Ale zpátky ke snu... Přes jeho otce jsem se s ním konečně spojila. Do telefonu jsem ho prosila, aby se vrátil, že bez něj nemůžu žít. A on se vrátil. Byla jsem nadšená. Zvládli jsme to! Je zpátky! Teď už vše bude jen dobré. A ani jsem si v tom svém nadšení nevšimla, jak je z toho otrávený a jak je nespokojený....

Druhý sen se mi zdál až k ránu, když jsem konečně zabrala po dlouhém pláči. Sen byl stejně živý a realistický jako předchozí. Zdálo se mi, že jsme si konečně spolu sedli a vše probrali. A on mi konečně řekl taky svoje pocity. Říkala jsem mu totéž jako v předchozím snu, ale jeho reakce byla tentokrát asi skutečnější....
Řekl mi, že se s paní do sebe asi opravdu zamilovali. Že je něco k sobě hodně táhne a nemůžou bez sebe žít. Že když nejsou spolu, tak myslí jen na to, až spolu zase budou, a když jsou spolu, tak je to něco nepředstavitelného. Že to ještě nezažil.

Po druhém snu už jsem moc neusnula....

cibule — 17. 6. 2020 10:10

Ještě mě napadla jedna věc, kterou bych asi měla uvést na pravou míru, abych byla aspoň trochu objektivní a nekřivdila mu.
Ten jeho odchod tak úplně bez vysvětlení vlastně nebyl. Když si balil a odcházel a já ho prosila, aby jsme to ještě zkusili, že by to byla škoda zahodit tolik let, tak mi na to řekl, že jsme si spolu stejně už delší dobu nerozuměli a že je v tom ta druhá.

Asi se mi časem budou objevovat pořád nové a nové věci, které jsem zatím měla z toho šoku zasunuté v pozadí, tak se mnou mějte trpělivost a omluvte mě. Nedělám to proto, že bych chtěla být vůči němu nespravedlivá a křivdit mu. A jak už jsem na začátku psala, vím, že to bylo hlavně moje chování z poslední doby, kterým to vygradovalo. Mnohokrát jsem to chtěla s ním vyřešit, abychom měli mezi sebou "čistý stůl" a hezký život, ale se choval jako typický chlap - problém, který se neřeší= neexistuje. Tím ho nechci shazovat. Jen jsou prostě jiní než my, ženy.
Škoda, že jsem si nevypěstovala takový ten laskavý a vlídný humor k tomuto problému. Možná mohlo být všechno jinak...

Palomita — 17. 6. 2020 11:47

cibule napsal(a):

se choval jako typický chlap - problém, který se neřeší= neexistuje. ..

To je bohužel typické pro mnohé muže. Také jsem čekala, kdy konečně bouchne a něco udělá, protože situace byla opravdu neúnosná. Nic, vůbec nic nedělal, nenaznačoval, neřešil, jen byl čím dál nepříjemnější. Možná, kdyby mu tenkrát zkřížila cestu nějaká labutěnka, tak už jsme taky od sebe, kdo ví.
Muži jsou všeobecně velmi pohodlní a ignoranští (ne, ve špatném slova smyslu), takže ve vašem případě to muselo být doma hodně zlé, nebo ho ta druhá velmi silně ponoukala a nebo oboje dohromady.

LENNNA — 17. 6. 2020 12:34

cibule napsal(a):

Ještě mě napadla jedna věc, kterou bych asi měla uvést na pravou míru, abych byla aspoň trochu objektivní a nekřivdila mu.
Ten jeho odchod tak úplně bez vysvětlení vlastně nebyl. Když si balil a odcházel a já ho prosila, aby jsme to ještě zkusili, že by to byla škoda zahodit tolik let, tak mi na to řekl, že jsme si spolu stejně už delší dobu nerozuměli a že je v tom ta druhá.

Asi se mi časem budou objevovat pořád nové a nové věci, které jsem zatím měla z toho šoku zasunuté v pozadí, tak se mnou mějte trpělivost a omluvte mě. Nedělám to proto, že bych chtěla být vůči němu nespravedlivá a křivdit mu. A jak už jsem na začátku psala, vím, že to bylo hlavně moje chování z poslední doby, kterým to vygradovalo. Mnohokrát jsem to chtěla s ním vyřešit, abychom měli mezi sebou "čistý stůl" a hezký život, ale se choval jako typický chlap - problém, který se neřeší= neexistuje. Tím ho nechci shazovat. Jen jsou prostě jiní než my, ženy.
Škoda, že jsem si nevypěstovala takový ten laskavý a vlídný humor k tomuto problému. Možná mohlo být všechno jinak...

Já jsem asi typický chlap :D  Přesně to tučné, to jsem já. Nesnáším něco řešit a něco rozebírat a mluvit o něčem. Častokrát se vidím více ve vlastnostech chlapa (co se tak obecně říká) než ženy. Někde se stala chyba :D

Palomita — 17. 6. 2020 12:56

Lennno, ale je rozdíl něco "řešit" a něco vyřešit :D Taky nemám ráda mlácení prázdné slámy. Co mě trápí, to potřebuji vyřešit, jinak je mi srdečně jedno, co se kde děje a rozebírat pořád dokola to stejné a bez výsledku, to je o ničem ;) Chyba softwaru není vyloučena, ale na funkci živočicháře naštěstí nemá vliv ;)

cibule — 17. 6. 2020 13:47

Dneska je asi nějaký divný tlak... Nebo je to možná taky tím nevyspáním... Jedu jako robot. Potřebovala jsem o polední přestávce udělat nákup na příští týden a myslela jsem, že to nedám. Ale mám radost - samozřejmě jsem to dala a teď mám docela dobrý pocit. Člověk sice musí víc přemýšlet co a kolik toho koupí, aby pak zbytečně nic nevyhodil, ale zase mě příjemně překvapila výsledná částka, kterou jsem utratila. Musím teď víc počítat peníze, abych do konce měsíce vyšla a ještě něco ušetřila... Ale myslím, že to snad nebude problém... Už si v tom dělám systém.
Jinak dneska taky pořád brečím a je mi jedno kde. Klidně se rozbulím v obchodě nebo autobusu, oni si toho lidi stejně skoro nevšimnou. A mně se pak uleví. Aspoň na chvíli.
A našla jsem si první aktivitu. Zítra půjdu s fenkou voříška, co je se mnou, na cvičák. Je to sice už starší holka, na podzim jí bude 12 let, ale myslím, že by nás to mohlo bavit. Doufám... Držte mi palce, ať zítra neprší.

vera — 17. 6. 2020 13:55

Něco skončilo, ale..............něco začíná.....něco nového.....třeba nová životní situace, kdy seš sama se sebou.....naučíš se být si kamarádkou a tak dál.........
taky mi to zpočátku nešlo a takové řeči mi vadily............
chce to čas............naučit se myslit na sebe, mít se ráda
po x letech se mi toto všechno nějak podařilo a žiju si spokojený život, báječný............našla jsem si přátele, po rozvodu jsem je měla jen v práci, skoro nejlepší kamarádku jsem si našla na Babi, jezdíme do zahraničí, každý týden na výlet
chtěla jsem mít nového partnera.....našla jsem si A.............před 11 lety,nějaký rok to fungovalo, ale nebydleli jsme spolu
teď jsme parťáci jen  na cestu..............jezdíme spolu do zahraničí, naposledy jsme byli v Nepálu, jsme baťůžkáři, vše za pár kaček, včera jsme byli na kole na Vysočině-Přibyslav a okolí..............vídáme se jen na cestách a vyhovuje nám to......je už moje teta..............
děkuji Vesmíru, že to tak zařídil

cibule — 17. 6. 2020 14:54

Udělala jsem velkou chybu v tom, že jsem se během našeho vztahu z vlastní vůle odřízla od všech ostatních lidí a upnula se na něj. Dokázala jsem samozřejmě běžně fungovat i bez něj, občas se setkala s pár kamarádkami (tak 2x do roka) a nic jsem si snad nevynucovala, ale uvnitř mě byl on jediný člověk, kterému jsem naprosto věřila a svěřila mu téměř vše. Měla jsem ho nejen jako manžela, ale i jako přítele, milence a parťáka. Žila jsem hlavně jeho život a přála jsem si, aby byl šťastný a spokojený. Co já chci bylo pro mě druhořadé. No, ale to je snad normální, když máte někoho rádi....

Asi jsem ho dusila svým zájmem, když o tom tak přemýšlím...

Průšvih je, že sama sobě být kamarádkou moc neumím. Přijde mi strašně sobecké koukat nejdřív na sebe a svoje potřeby. Často jsem si v životě říkala, že jsem se přeci narodila proto, abych druhým mohla nějak pomoct a zpříjemnit život a ne proto, abych si žila jen sama pro sebe. A dělá mi to vážně velkou radost a zadostiučinění, když můžu někomu s něčím pomoct a vidím, jak se mu rozzáří oči nebo se mu uleví.

Asi si dost protiřečím. Nejdřív se líčím jako fůrie a pak zase jako anděl. Ona ta pravda je asi někde uprostřed. Dlouhou dobu se snažím být jako anděl, ale i já mám svoje limity, a když jsem delší dobu přetažená, tak jsem pak jak fůrie.

Palomita — 17. 6. 2020 15:25

Člověk by měl umět nejen rozdávat, ale i přijímat a naopak.. skvěle o tom mluví jeden americký pastor? zde: https://www.youtube.com/watch?v=fTPUhMdfvzw je to vykládáno humornou formou, ale osobně v tom vidím velký kus pravdy :)

vera — 17. 6. 2020 16:25

cibule napsal(a):

Udělala jsem velkou chybu v tom, že jsem se během našeho vztahu z vlastní vůle odřízla od všech ostatních lidí a upnula se na něj. Dokázala jsem samozřejmě běžně fungovat i bez něj, občas se setkala s pár kamarádkami (tak 2x do roka) a nic jsem si snad nevynucovala, ale uvnitř mě byl on jediný člověk, kterému jsem naprosto věřila a svěřila mu téměř vše. Měla jsem ho nejen jako manžela, ale i jako přítele, milence a parťáka. Žila jsem hlavně jeho život a přála jsem si, aby byl šťastný a spokojený. Co já chci bylo pro mě druhořadé. No, ale to je snad normální, když máte někoho rádi....

Asi jsem ho dusila svým zájmem, když o tom tak přemýšlím...

Průšvih je, že sama sobě být kamarádkou moc neumím. Přijde mi strašně sobecké koukat nejdřív na sebe a svoje potřeby. Často jsem si v životě říkala, že jsem se přeci narodila proto, abych druhým mohla nějak pomoct a zpříjemnit život a ne proto, abych si žila jen sama pro sebe. A dělá mi to vážně velkou radost a zadostiučinění, když můžu někomu s něčím pomoct a vidím, jak se mu rozzáří oči nebo se mu uleví.

Asi si dost protiřečím. Nejdřív se líčím jako fůrie a pak zase jako anděl. Ona ta pravda je asi někde uprostřed. Dlouhou dobu se snažím být jako anděl, ale i já mám svoje limity, a když jsem delší dobu přetažená, tak jsem pak jak fůrie.

jak Ti rozumím
měla jsem to přesně tak, kamarádky 2x do roka, rodina, domácnost, do práce.......nic jiného
VELIKÁ CHYBA

mít se rád..............to není sobecké a neznamená to, že žiješ jen pro sebe
ano, dlouho, velice dlouho jsem to neuměla a odmítala
VELIKÁ CHYBA

chce to čas.......nepátrat.......odstřihnout se.......výsledek stojí za to

cibule — 17. 6. 2020 19:02

Palomita: Mark Gungor je vážně skvělej. Před pár měsíci jsem od něj viděla přednášku na téma odlišnosti mužského a ženského mozku a nejen, že jsem se po celou dobu báječně bavila, ale ještě to bylo fakt poučné.
Takže za odkaz posílám velké díky a ráda to shlédnu.

Vera: moc děkuji za obě zprávy. Mám radost z toho, když vidím, že jinde to jde. Dává mi to motivaci, že se mi to třeba časem taky povede.... :-)

Judyna — 17. 6. 2020 19:20

Taky jsem byla v době manželství (i před ním - v době chození) odstřihnutá ode všech. Ale byla to práce BM.
Naštěstí jsem pak po nějaké době navázala a našla si i nové přátele.

Teď jsi ve fázi sebeobviňování. To je asi přirozené. Po čase snad uvidíš, že ne vše byla tvoje chyba. Protože k jiným ženám odcházejí i muži, kteří to doma mají v pořádku. Bohužel někteří jsou takoví slaboši, že se snaží vinu shodit na manželku.

Je v pořádku mít se přiměřeně ráda a je moc dobré mít vůli pomáhat druhým. Píšeš, že jsi žila vlastně manželův život, že byl pro Tebe manžel, kamaráda, milenec, přála sis, aby byl šťastný. Já teď budu trošku hnusná, ale asi Tě takový život naplňoval, takže v podstatě jsi to dělala i pro sebe....

Palomita — 17. 6. 2020 19:20

Nemáš zač. Odlišnosti jsou v tomto odkazu také, jsou ještě další dva díly tuším. Mě nejvíc v tomto pobavila "krabička ničeho".. Tohle mi trvalo dlouho, než jsem u chlapů pobrala :D teď už to ani nevnímám, až dnes jsem si zase připomněla co a jak a proč :)

cibule — 17. 6. 2020 19:43

Judyna: Píšeš, že jsi žila vlastně manželův život, že byl pro Tebe manžel, kamarád, milenec, přála sis, aby byl šťastný. Já teď budu trošku hnusná, ale asi Tě takový život naplňoval, takže v podstatě jsi to dělala i pro sebe....

Ano, s tím souhlasím. Naplňovalo mě to a rozhodně toho nelituji.
Když bych měla někoho, koho bych milovala a věřila mu, chovala bych se asi úplně stejně. Když jsem to psala, myslela tou chybou hlavně to, jak jsem se na něj nezdravě upnula a dětsky jsem si myslela, že ten vztah bude "až do konce".

Judyna — 17. 6. 2020 19:48

jak jsem se na něj nezdravě upnula a dětsky jsem si myslela, že ten vztah bude "až do konce".

Jojo.....Možná po čase překvapíš samu sebe, jak samostatná a šikovná umíš být. Možná Ti to vše pomůže pořádně se rozhlédnout, rozšíříš si obzor a uvidíš to, co předtím ne, protože jsi koukala (v dobré víře) jen jedním směrem. Ale nebude to hned. U mě to trvalo tak dva-tři roky, než jsem se částečně ze všeho vzpamatovala. A nejvíc mi pomohli lidé, od kterých bych to vlastně ani nečekala a oni ani netušili, jako mi pomohli. Když jsem jim pak po čase děkovala, nevěděli vůbec za co...

LENNNA — 17. 6. 2020 19:54

vera napsal(a):

Něco skončilo, ale..............něco začíná.....něco nového.....třeba nová životní situace, kdy seš sama se sebou.....naučíš se být si kamarádkou a tak dál.........
taky mi to zpočátku nešlo a takové řeči mi vadily............
chce to čas............naučit se myslit na sebe, mít se ráda
po x letech se mi toto všechno nějak podařilo a žiju si spokojený život, báječný............našla jsem si přátele, po rozvodu jsem je měla jen v práci, skoro nejlepší kamarádku jsem si našla na Babi, jezdíme do zahraničí, každý týden na výlet
chtěla jsem mít nového partnera.....našla jsem si A.............před 11 lety,nějaký rok to fungovalo, ale nebydleli jsme spolu
teď jsme parťáci jen  na cestu..............jezdíme spolu do zahraničí, naposledy jsme byli v Nepálu, jsme baťůžkáři, vše za pár kaček, včera jsme byli na kole na Vysočině-Přibyslav a okolí..............vídáme se jen na cestách a vyhovuje nám to......je už moje teta..............
děkuji Vesmíru, že to tak zařídil

Vero, to jsem netušila, to je super! :supr: Dříve se ještě dělaly srazy, tak se dalo seznámit, že?

Judyna — 17. 6. 2020 19:56

Taky mě to zaujalo. Je to moc hezké.

LENNNA — 17. 6. 2020 19:57

cibule napsal(a):

Udělala jsem velkou chybu v tom, že jsem se během našeho vztahu z vlastní vůle odřízla od všech ostatních lidí a upnula se na něj. Dokázala jsem samozřejmě běžně fungovat i bez něj, občas se setkala s pár kamarádkami (tak 2x do roka) a nic jsem si snad nevynucovala, ale uvnitř mě byl on jediný člověk, kterému jsem naprosto věřila a svěřila mu téměř vše. Měla jsem ho nejen jako manžela, ale i jako přítele, milence a parťáka. Žila jsem hlavně jeho život a přála jsem si, aby byl šťastný a spokojený. Co já chci bylo pro mě druhořadé. No, ale to je snad normální, když máte někoho rádi....

Asi jsem ho dusila svým zájmem, když o tom tak přemýšlím...

Průšvih je, že sama sobě být kamarádkou moc neumím. Přijde mi strašně sobecké koukat nejdřív na sebe a svoje potřeby. Často jsem si v životě říkala, že jsem se přeci narodila proto, abych druhým mohla nějak pomoct a zpříjemnit život a ne proto, abych si žila jen sama pro sebe. A dělá mi to vážně velkou radost a zadostiučinění, když můžu někomu s něčím pomoct a vidím, jak se mu rozzáří oči nebo se mu uleví.

Asi si dost protiřečím. Nejdřív se líčím jako fůrie a pak zase jako anděl. Ona ta pravda je asi někde uprostřed. Dlouhou dobu se snažím být jako anděl, ale i já mám svoje limity, a když jsem delší dobu přetažená, tak jsem pak jak fůrie.

Tohle musíš změnit, ty jsi ten nejdůležitější člověk!

LENNNA — 17. 6. 2020 20:04

Cibulko, hrozně moc bych ti doporučila Petra Casanovu - hodně se věnuje vztahům, rozchodům a věcek kolem. Za mě je nejlepší svého oboru, je výborný. Má na fejsu stránky FirstClass.cz, tam dává články. A napsal i pár knih, vydává skvělé časopisy, má své stránky se stejným názvem jako na fejsu.

Každá kniha je jinak zaměřená, tato by se nám mohla hodit:
100 nejkratších cest k Tobě
– pro ty, kdo ukončili vztah, ať sami odešli, nebo byli odejiti, a nyní potřebují zvládnout dvě cesty: cestu k sobě (obnova sebelásky, sebehodnoty, sebevědomí) a cestu do dalšího vztahu. Je to kniha o vnitřním pročištění.

eremuruss — 17. 6. 2020 20:07

LENNNA napsal(a):

Cibulko, nejsi v tom sama! Ty máš 16 dní po, já mám 24 dní po (jestli dobře počítám) - rozchod po 22 letech. Já se teď nejvíc "peru" s tím "postavit se na vlastní nohy" - nikdy v životě jsem neměla období, kdy bych žila sama, s mužem jsme spolu od mládí a byli spolu doteď. A bojím se, jak to vše zvládnu. Teď mě v blízké době čeká řidičák (celý život jsem si ho neudělala, protože se šíleně bojím, to se nezměnilo, ale teď mi nic jiného nezbývá než to zkusit), bojím se krize, že přijdu o práci a co bude, bojím se asi i samoty. Ale vím, že to je prostě život, že se s tím člověk musí srovnat a jak píšeš v poslední větě "JÍT DÁL".

Leno,mas muj velky obdiv,ze se bojis a presto ridicak delas.Ja se take bojim jezdit a prave proto jsem si ridicak nikdy neudelala.Vyslechla jsem si i od skorotchana,ze jsem vycurana,ze nez bych si udelala ridicak necham se vozit.Vubec nepochopil,ze se proste silene bojim.
Je me moc lito,ze prochazis rozchodem po tolika letech souziti a ze zacinas znova uplne sama.

eremuruss — 17. 6. 2020 20:24

LENNNA napsal(a):

Cibulko, hrozně moc bych ti doporučila Petra Casanovu - hodně se věnuje vztahům, rozchodům a věcek kolem. Za mě je nejlepší svého oboru, je výborný. Má na fejsu stránky FirstClass.cz, tam dává články. A napsal i pár knih, vydává skvělé časopisy, má své stránky se stejným názvem jako na fejsu.

Každá kniha je jinak zaměřená, tato by se nám mohla hodit:
100 nejkratších cest k Tobě
– pro ty, kdo ukončili vztah, ať sami odešli, nebo byli odejiti, a nyní potřebují zvládnout dvě cesty: cestu k sobě (obnova sebelásky, sebehodnoty, sebevědomí) a cestu do dalšího vztahu. Je to kniha o vnitřním pročištění.

Take ctu na fejzu Petra Casanovu moc hezky se to cte.

eremuruss — 17. 6. 2020 20:32

cibule napsal(a):

Často se mi o něm zdá. Sny jsou většinou moc pěkné a tak živé, že mám v tu chvíli pocit, že je prožívám reálně. O to horší je pak probuzení. Jako berličku, abych usnula a měla aspoň nějak hlubší spaní, užívám každý večer asi tak hodinu před usnutím Neospan forte. Mělo by to být snad jaktakž přírodní a docela mi to zabírá. Většinou. Každou noc se párkrát vzbudím, ale dokážu zase usnout.

Dneska se mi zdály hned dva sny.

První byl o tom, že jsem mu několikrát volala,ale nezvedal mi mobil. Nakonec jsem to zkusila přes mobil jeho otce.
(Ten mě nikdy neměl rád a bral mě vždycky jako konkurenci, která mu přebírá manžela. On je dost jednoduchá osobnost. Když mu člověk nesedne, tak se může na řasy stavět a nepřijme ho. To s maminkou manžela máme skvělý vztah. Je to báječná a moudrá ženská, se kterou jsme byly něco jako kamrádky.)
(A ještě jednu poznámku bych asi měla vložit- co vím, tak manžel teď momentálně bydlí právě u otce do doby, než si najdou s přítelkyní pronájem. Aspoň minulý týden to tak ještě bylo.)
Ale zpátky ke snu... Přes jeho otce jsem se s ním konečně spojila. Do telefonu jsem ho prosila, aby se vrátil, že bez něj nemůžu žít. A on se vrátil. Byla jsem nadšená. Zvládli jsme to! Je zpátky! Teď už vše bude jen dobré. A ani jsem si v tom svém nadšení nevšimla, jak je z toho otrávený a jak je nespokojený....

Druhý sen se mi zdál až k ránu, když jsem konečně zabrala po dlouhém pláči. Sen byl stejně živý a realistický jako předchozí. Zdálo se mi, že jsme si konečně spolu sedli a vše probrali. A on mi konečně řekl taky svoje pocity. Říkala jsem mu totéž jako v předchozím snu, ale jeho reakce byla tentokrát asi skutečnější....
Řekl mi, že se s paní do sebe asi opravdu zamilovali. Že je něco k sobě hodně táhne a nemůžou bez sebe žít. Že když nejsou spolu, tak myslí jen na to, až spolu zase budou, a když jsou spolu, tak je to něco nepředstavitelného. Že to ještě nezažil.

Po druhém snu už jsem moc neusnula....

Cibule,sny jsou nase podvedomi,o tvem muzi se te bude zdat stale,pokud na nej budes myslet.Ja i po 25 letech od rozvodu se svym byvalym manzelem mam o nem sny a vzdy pozitivni.

rina — 17. 6. 2020 20:53

eremuruss napsal(a):

...Vyslechla jsem si i od skorotchana,ze jsem vycurana,ze nez bych si udelala ridicak necham se vozit.Vubec nepochopil, ze se proste silene bojim...

Ano. Mnozí muži vůbec nepochopí kdeco. Protože jsou z Marsu a my, ženy, z Venuše.
Já doporučuji Johna Graye, cokoliv.

Já po nevydařeném a smutném konci druhého manželství jsem čtení jeho knih brala zpočátku jako nutné vnucené zlo (protože mi to doporučila kamarádka a já při čtení pořád jen plakala, jak jsem se tam poznávala a viděla své chyby), a potom jsem další díly hltala a hltala jako "samoterapii", uklidňovalo mě to a poňoukalo k tomu, abych přestala blbnout a fakt měla na prvním místě sebe a až potom ty ostatní, ptz. když JÁ jsem spokojená, umím obšťastnit i své milé...

Kiara — 18. 6. 2020 0:00

LENNNA napsal(a):

Cibulko, hrozně moc bych ti doporučila Petra Casanovu - hodně se věnuje vztahům, rozchodům a věcek kolem. Za mě je nejlepší svého oboru, je výborný. Má na fejsu stránky FirstClass.cz, tam dává články. A napsal i pár knih, vydává skvělé časopisy, má své stránky se stejným názvem jako na fejsu.

Každá kniha je jinak zaměřená, tato by se nám mohla hodit:
100 nejkratších cest k Tobě
– pro ty, kdo ukončili vztah, ať sami odešli, nebo byli odejiti, a nyní potřebují zvládnout dvě cesty: cestu k sobě (obnova sebelásky, sebehodnoty, sebevědomí) a cestu do dalšího vztahu. Je to kniha o vnitřním pročištění.

Ano, Petra Casanovu mohu v této situaci jen doporučit :supr::jojo::supr: výborný autor, mentor a kouč v jednom. Sama mám od něj několik knížek, poslední "Čtyři prány štěstí" jsme s dcerou právě dočetly :supr:

Kiara — 18. 6. 2020 0:06

eremuruss napsal(a):

Cibule,sny jsou nase podvedomi,o tvem muzi se te bude zdat stale,pokud na nej budes myslet.Ja i po 25 letech od rozvodu se svym byvalym manzelem mam o nem sny a vzdy pozitivni.

erem, nemusí to tak být. Pokud cibule celou záležitost jednoho krásného dne provždy uzavře, někoho potká a znovu se zamiluje, na svého bývalého už si ani nevzpomene a zdát se jí o něm už určitě nebude ;)

cibule — 18. 6. 2020 6:47

Lenna: za Petra Casanovu moc děkuji. Čtu ráda a docela dost, takže to by mohla být ta správná cesta.... Jen se trochu bojím, že na tom budu jako rina, že budu pořád brečet... Včera jsem zkusila Marka Gungora od Palomity, a přestože on je opravdu výbornej, tak jsem ho nedala a jen sem bulela.

Mám za sebou další částečně probdělou noc (ty noci jsou pro mě nejhorší), ale jestli to čte někdo, kdo je na tom stejně jako já (a pro koho to taky i mimo jiné píšu), tak můžu říct první lehké změny. Dnes je to 18tý den a já si už uvědomuji skutečnost, že jsem na začátku nového života. Starý život už se nevrátí a už nic nebude jako dřív. To je u mě velká změna. Až dosud jsem popírala, že to tak je a bude.
Taky díky všem lidem okolo, včetně vás, začínám teprve teď poslouchat, co mi kdo říká a uvědomovat si snad, že tohle bude nejspíš hlavně o mně. Začínám hledat lásku v sobě. A odpuštění. Je to hrozné, co napíšu, ale pomáhá mi i to, když čtu, kolik z vás to prožilo a přežilo, a tak si říkám, že to snad taky přežiju.

Myslím, že přichází druhá etapa. Přestat už se soužit hledáním proč... možná, že když bych... a on a já..... a místo toho se vnořit hlouběji do sebe. Vůbec se mi do toho nechce. Bojím se toho, co tam najdu, ale musím. Chápu tě, Lenno, s tím řidičákem. Musí to být děsný pocit překonat tu hrůzu... Ale zdáš se mi jako hodně silná žena, která to zvládne. Opravdu.

Ono to ponoření se do sebe je trochu i nutné. Rodina i kamarádky už mě mají plné zuby. Už je nebaví poslouchat ode mne pořád to samé, tedy co jsme udělala špatně a jak jsem k ničemu a že nestojím za nic a že jsem na tom světě jen proto, abych trápila druhé a uuuuááááááááá....

rina — 18. 6. 2020 8:17

Já myslím, že ten pláč nad pochopením čehokoliv, je moc důležitý, i ta bolest (já často až kvílela, řvala na celé kolo) s ním spojená. Je to takové očistné, očišťující,... a pak pomalu přichází úleva...

vera — 18. 6. 2020 8:51

Lenno....................řidičák MUSÍŠ...........ber to jako výzvu............že ho uděláš, musíš...........jsi pak víc svobodná
pro mě je to vždy radost a nesmírně dobrý pocit, že to zvládám............a život to tak usnadní
ale je to drahé, jsem sama a důchodce, ale uskrovním se jinde

cibule..............do ničeho se nenuť, nic si nenařizuj...............nech vše plynout
je to příliš čerstvé................já jsem začala cvičit, změnila jídelníček, začala se sebe víc starat............každý víkend dlouhé výšlapy, kolo, stýkala se s přáteli.................toto mi pomohlo

LENNNA — 18. 6. 2020 11:09

eremuruss napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Cibulko, nejsi v tom sama! Ty máš 16 dní po, já mám 24 dní po (jestli dobře počítám) - rozchod po 22 letech. Já se teď nejvíc "peru" s tím "postavit se na vlastní nohy" - nikdy v životě jsem neměla období, kdy bych žila sama, s mužem jsme spolu od mládí a byli spolu doteď. A bojím se, jak to vše zvládnu. Teď mě v blízké době čeká řidičák (celý život jsem si ho neudělala, protože se šíleně bojím, to se nezměnilo, ale teď mi nic jiného nezbývá než to zkusit), bojím se krize, že přijdu o práci a co bude, bojím se asi i samoty. Ale vím, že to je prostě život, že se s tím člověk musí srovnat a jak píšeš v poslední větě "JÍT DÁL".

Leno,mas muj velky obdiv,ze se bojis a presto ridicak delas.Ja se take bojim jezdit a prave proto jsem si ridicak nikdy neudelala.Vyslechla jsem si i od skorotchana,ze jsem vycurana,ze nez bych si udelala ridicak necham se vozit.Vubec nepochopil,ze se proste silene bojim.
Je me moc lito,ze prochazis rozchodem po tolika letech souziti a ze zacinas znova uplne sama.

Erem, kdybych měla na výběr, tak to nikdy ani nezkusím, tak moc se bojím. A já jsem extra případ, popravdě si vůbec nevěřím, že je udělám. Ale mám takové hrozné problémy (zdravotní) s dojížděním do práce autobusem, že mi nic jiného nezbývá, já to musím zkusit. Fakt s dojížděním prožívám peklo.

LENNNA — 18. 6. 2020 11:11

eremuruss napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Cibulko, hrozně moc bych ti doporučila Petra Casanovu - hodně se věnuje vztahům, rozchodům a věcek kolem. Za mě je nejlepší svého oboru, je výborný. Má na fejsu stránky FirstClass.cz, tam dává články. A napsal i pár knih, vydává skvělé časopisy, má své stránky se stejným názvem jako na fejsu.

Každá kniha je jinak zaměřená, tato by se nám mohla hodit:
100 nejkratších cest k Tobě
– pro ty, kdo ukončili vztah, ať sami odešli, nebo byli odejiti, a nyní potřebují zvládnout dvě cesty: cestu k sobě (obnova sebelásky, sebehodnoty, sebevědomí) a cestu do dalšího vztahu. Je to kniha o vnitřním pročištění.

Take ctu na fejzu Petra Casanovu moc hezky se to cte.

Fakt? Také ho znáš? Je výbornej, opravdu neznám nikoho lepšího!

LENNNA — 18. 6. 2020 11:26

cibule napsal(a):

Lenna: za Petra Casanovu moc děkuji. Čtu ráda a docela dost, takže to by mohla být ta správná cesta.... Jen se trochu bojím, že na tom budu jako rina, že budu pořád brečet... Včera jsem zkusila Marka Gungora od Palomity, a přestože on je opravdu výbornej, tak jsem ho nedala a jen sem bulela.

Mám za sebou další částečně probdělou noc (ty noci jsou pro mě nejhorší), ale jestli to čte někdo, kdo je na tom stejně jako já (a pro koho to taky i mimo jiné píšu), tak můžu říct první lehké změny. Dnes je to 18tý den a já si už uvědomuji skutečnost, že jsem na začátku nového života. Starý život už se nevrátí a už nic nebude jako dřív. To je u mě velká změna. Až dosud jsem popírala, že to tak je a bude.
Taky díky všem lidem okolo, včetně vás, začínám teprve teď poslouchat, co mi kdo říká a uvědomovat si snad, že tohle bude nejspíš hlavně o mně. Začínám hledat lásku v sobě. A odpuštění. Je to hrozné, co napíšu, ale pomáhá mi i to, když čtu, kolik z vás to prožilo a přežilo, a tak si říkám, že to snad taky přežiju.

Myslím, že přichází druhá etapa. Přestat už se soužit hledáním proč... možná, že když bych... a on a já..... a místo toho se vnořit hlouběji do sebe. Vůbec se mi do toho nechce. Bojím se toho, co tam najdu, ale musím. Chápu tě, Lenno, s tím řidičákem. Musí to být děsný pocit překonat tu hrůzu... Ale zdáš se mi jako hodně silná žena, která to zvládne. Opravdu.

Ono to ponoření se do sebe je trochu i nutné. Rodina i kamarádky už mě mají plné zuby. Už je nebaví poslouchat ode mne pořád to samé, tedy co jsme udělala špatně a jak jsem k ničemu a že nestojím za nic a že jsem na tom světě jen proto, abych trápila druhé a uuuuááááááááá....

Uvidíš, podle mého Petr Casanova nerozbrečí, naopak on to vše výborně vysvětluje, že si řekneš "aha". Je opravdu výborný, já ho chválím až do nebes :)  Je jasné, že třeba nemusí sednout každému, ale i níže holky píšou, že ho znají a je dobrý... tak uvidíš.
Jinak ad. to tučné - to já mám úplně jinak než ty. Já se v tom naopak neumím (i kdybych chtěla) rýpat, přemýšlmet, dumat nad tím... vůbec nepřemýšlím co já, co on, co bylo špatně, nerozebírám v sobě... já ani nechtěla vědět podrobnosti, kam jde či zda někoho náhodou nemá... nechtěla, k čemu by mi to bylo? Aby mě to jen víc trápilo? Děkuji, nechci. Asi nějaký pud sebezáchovy :D  Prostě jsme se rozešli, nejsem v pohodě určitě, je tu strach z budoucnosti, ale nepřemýšlím nad minulostí, to vůbec. Jen by mi to ubližovalo, prostě konec a jdu dál. Teda zatím moc nejdu :D, zatím jsem v takovém otupělém nicnedělání, kdy člověka nic nebaví, nemá na nic náladu, smutek, chce to čas. Ale za mne radím nepitvat se v tom.

cibule — 18. 6. 2020 13:15

LENNA: třeba si jen potřeboval urovnat myšlenky, pochopit, ž se mu po tobě sýská.. Třeba ještě není vše ztracené...

S tou náladou jsem na tom úplně stejně. Vůbec nic se mi nechce. Jíst, pít, pracovat, chodit. Každý den si chodím naproti mojí práci pro obědy. Dávají tam velké porce, které mám na dvakrát a ještě mi zbyde na večeři. Dost tím ušetřím a vůbec bych teď nedokázala pro jednoho člověka vařit... Ale každopádně se mi tam vůbec nechce. Připadá mi, že jsem hrozně klesla, že si i pro jídla chodím...

Chápu i tvůj strach z budoucnosti. Taky už mi dneska v práci šéf říkal, že mě pozoruje už skoro tři týdny, že nejsem v pořádku a že si mám vzít dovolenou a odpočinout si. Kdyby tušil, jak je mi doma samotné... Jsem ráda, že musím do práce a přijdu aspoň trochu na jiné myšlenky... S tím dojížděním to máš tedy mizerné... A nějak jinak se to řešit nedá? Třeba že by ses připojila k někomu, kdo jezdí ve stejnou dobu? Já myslím, že ten řidičák je samozřejmě skvělý nápad a určitě ho budeš do boudcna potřebovat, ale v tuhle dobu, kdy ti je nejhůř si na sebe nabalit ještě tuhle zátěž... Není to moc?

eremuruss — 18. 6. 2020 18:01

LENNNA napsal(a):

eremuruss napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Cibulko, nejsi v tom sama! Ty máš 16 dní po, já mám 24 dní po (jestli dobře počítám) - rozchod po 22 letech. Já se teď nejvíc "peru" s tím "postavit se na vlastní nohy" - nikdy v životě jsem neměla období, kdy bych žila sama, s mužem jsme spolu od mládí a byli spolu doteď. A bojím se, jak to vše zvládnu. Teď mě v blízké době čeká řidičák (celý život jsem si ho neudělala, protože se šíleně bojím, to se nezměnilo, ale teď mi nic jiného nezbývá než to zkusit), bojím se krize, že přijdu o práci a co bude, bojím se asi i samoty. Ale vím, že to je prostě život, že se s tím člověk musí srovnat a jak píšeš v poslední větě "JÍT DÁL".

Leno,mas muj velky obdiv,ze se bojis a presto ridicak delas.Ja se take bojim jezdit a prave proto jsem si ridicak nikdy neudelala.Vyslechla jsem si i od skorotchana,ze jsem vycurana,ze nez bych si udelala ridicak necham se vozit.Vubec nepochopil,ze se proste silene bojim.
Je me moc lito,ze prochazis rozchodem po tolika letech souziti a ze zacinas znova uplne sama.

Erem, kdybych měla na výběr, tak to nikdy ani nezkusím, tak moc se bojím. A já jsem extra případ, popravdě si vůbec nevěřím, že je udělám. Ale mám takové hrozné problémy (zdravotní) s dojížděním do práce autobusem, že mi nic jiného nezbývá, já to musím zkusit. Fakt s dojížděním prožívám peklo.

Nerikej,ze mas stejne problemy jako ja.Ze porad litas na malou.Pro mne cesta do Prahy je hrozna.Den pred cestou,uz nic nepiju od obeda a dalsi den rano pred cestou take nic.A mam to jen tak tak.:(

Judyna — 18. 6. 2020 18:53

eremuruss napsal(a):

Cibule,sny jsou nase podvedomi,o tvem muzi se te bude zdat stale,pokud na nej budes myslet.Ja i po 25 letech od rozvodu se svym byvalym manzelem mam o nem sny a vzdy pozitivni.

Taky jsem mívala a občas mívám sny o BM. Ael já to mám přesně naopak :). Byly hrůzostrašné (tzn. že máme před svatbou a já nechci a nikdo mě neposlouchá a je to fakt hrůza) a až teď poslední dobou jsou neutrální. Ale mně se zdá o hodně lidech, tak proč ne o BM.

Judyna — 18. 6. 2020 18:55

Leno, myslím, že se k rozchodu stavíš moc dobře.

O problémech dojíždění už jsme spolu mluvily, viď. Já mám velké štěstí, že mám vlakové spojení. Autem bych jezdit nemohla, je to příliš drahé a to by se mi nevyplatilo.

Jinak já řidičák mám, zato nemám auto :-).

Judyna — 18. 6. 2020 18:56

Cibule, hlavně přestaň počítat dny. Nech čas plynout.

rina — 18. 6. 2020 19:22

Cibulko, drž se. Máš nádherný čtivý sloh, piš, piš, piš, jsem přesvědčena že se všichni těšíme na tvé další příspěvky. Myslím, u tebe, že není u tebe nutné dávat si pozor na cokoliv, co děláš, cítíš, píšeš, prostě, jak říkaj holky, nech to plynout.
Já u tebe cítím obrovskou schopnost vše zvládnout bez zbytečných bolestí, ztrát, a naopak s noblesou a krokem, ba ne!, se skokem vpřed. 🍀🍀🍀
Za mne 👍.

cibule — 18. 6. 2020 19:33

Rini, moc děkuji, udělala jsi mi obrovskou radost. Ještě jednou moc děkuji. :):jojo:

rina — 18. 6. 2020 19:39

Ok, to je vpoho, dáš to, a my se budeme radovat rádi/y s tebou. ✌️

cibule — 18. 6. 2020 19:54

Tak jsem si pořídila tu knížku od Petra Casanovy, 100 nejkratších cest k tobě a vypadá to opravdu dobře... Je to přesně, jak psala Lenna - místo mého teď oblíbeného uuuuuááááááááá ze mne vychází hmmmmm... jo... ahaaa....

A z jejího nákupu mám docela zajímavou zkušenost. Nevím, jestli to máte taky, ale mně do života hodně často chodí různí lidé, nejvíce ti neznámí, které náhodou někde potkáte, a oni vám třeba i nevědomě občas trochu upraví směr vaší cesty. Třeba i jen na chvilku nebo zásadně. Asi je to zatím nepochopitelné, ale hned to vysvětlím.

Jela jsem vyzvednout tu knížku. Přímo v budově společnosti ke mně přistoupila do výtahu paní a jela do stejného cíle se stejným účelem - vyzvednout knížku. Když si pak všimla, co to mám, tak se se mnou dala hned do řeči a povídá mi, že už jí má taky přečtenou, ale doporučuje mi číst ji hodně pomalu, nespěchat a spíš nad jednotlivými kapitolami více přemýšlet. Že knížka je velmi čtivá (což potvrzuji), ale jí neudělalo dobře, když jí přečetla rychle.
No vidíte, když bych paní nepotkala, byla bych schopná si vzít zítra dovolenou a přečíst jí nejlépe během prodlouženého víkendu. A to se mi stává v životě často. Takové pomoci "z vesmíru" člověk může vidět skoro každý den. Mám tyhle zázraky moc ráda a jsem za ně vděčná. I za to, že jste mě přijaly v Babinetu a můžu tady s vámi sdílet své pocity i názory a zkušenosti, jsem vdečná a děkuji za to.

vera — 18. 6. 2020 20:02

LENNNA napsal(a):

cibule napsal(a):

Lenna: za Petra Casanovu moc děkuji. Čtu ráda a docela dost, takže to by mohla být ta správná cesta.... Jen se trochu bojím, že na tom budu jako rina, že budu pořád brečet... Včera jsem zkusila Marka Gungora od Palomity, a přestože on je opravdu výbornej, tak jsem ho nedala a jen sem bulela.

Mám za sebou další částečně probdělou noc (ty noci jsou pro mě nejhorší), ale jestli to čte někdo, kdo je na tom stejně jako já (a pro koho to taky i mimo jiné píšu), tak můžu říct první lehké změny. Dnes je to 18tý den a já si už uvědomuji skutečnost, že jsem na začátku nového života. Starý život už se nevrátí a už nic nebude jako dřív. To je u mě velká změna. Až dosud jsem popírala, že to tak je a bude.
Taky díky všem lidem okolo, včetně vás, začínám teprve teď poslouchat, co mi kdo říká a uvědomovat si snad, že tohle bude nejspíš hlavně o mně. Začínám hledat lásku v sobě. A odpuštění. Je to hrozné, co napíšu, ale pomáhá mi i to, když čtu, kolik z vás to prožilo a přežilo, a tak si říkám, že to snad taky přežiju.

Myslím, že přichází druhá etapa. Přestat už se soužit hledáním proč... možná, že když bych... a on a já..... a místo toho se vnořit hlouběji do sebe. Vůbec se mi do toho nechce. Bojím se toho, co tam najdu, ale musím. Chápu tě, Lenno, s tím řidičákem. Musí to být děsný pocit překonat tu hrůzu... Ale zdáš se mi jako hodně silná žena, která to zvládne. Opravdu.

Ono to ponoření se do sebe je trochu i nutné. Rodina i kamarádky už mě mají plné zuby. Už je nebaví poslouchat ode mne pořád to samé, tedy co jsme udělala špatně a jak jsem k ničemu a že nestojím za nic a že jsem na tom světě jen proto, abych trápila druhé a uuuuááááááááá....

Uvidíš, podle mého Petr Casanova nerozbrečí, naopak on to vše výborně vysvětluje, že si řekneš "aha". Je opravdu výborný, já ho chválím až do nebes :)  Je jasné, že třeba nemusí sednout každému, ale i níže holky píšou, že ho znají a je dobrý... tak uvidíš.
Jinak ad. to tučné - to já mám úplně jinak než ty. Já se v tom naopak neumím (i kdybych chtěla) rýpat, přemýšlmet, dumat nad tím... vůbec nepřemýšlím co já, co on, co bylo špatně, nerozebírám v sobě... já ani nechtěla vědět podrobnosti, kam jde či zda někoho náhodou nemá... nechtěla, k čemu by mi to bylo? Aby mě to jen víc trápilo? Děkuji, nechci. Asi nějaký pud sebezáchovy :D  Prostě jsme se rozešli, nejsem v pohodě určitě, je tu strach z budoucnosti, ale nepřemýšlím nad minulostí, to vůbec. Jen by mi to ubližovalo, prostě konec a jdu dál. Teda zatím moc nejdu :D, zatím jsem v takovém otupělém nicnedělání, kdy člověka nic nebaví, nemá na nic náladu, smutek, chce to čas. Ale za mne radím nepitvat se v tom.

LENNNA................super, máš můj obdiv.............já to tak neuměla

rina — 18. 6. 2020 21:44

Díky, opravdu.

cibule — 19. 6. 2020 8:13

Tak jsem se po hodně dlouhé době dobře vyspala... Spala jsem plynule až do skoro 4 hodin ráno a pak si ještě na 2 hodiny schrupla. Hmmm, řeknu vám, že je to báječný pocit. Nikdy mě nenapadlo, jak pravdivé je rčení, že nejcennější je spravedlivý spánek.

Včera jsem si večer naordinovala ještě poslech Čtyř dohod od Dona Miguela Ruize. Namlouvá to Jaroslav Dušek a myslím, že je v tom taky hodně pravdy.... A může to člověku změnit pohled na svět okolo i na sebe. Když by měl někdo zájem, tak z této adresy jsem to stáhla: https://uloz.to/file/4Rix4UMT47Ty/don-m … -kniha-mp3

vera — 19. 6. 2020 11:16

jo, jo...............jdeš na to dobře......bude líp

nakonec si řekneš.............ano, tak to mělo být

Judyna — 19. 6. 2020 19:07

Cibule, jak to jen vyjádřit. Je fajn hledat nějakou cestu, či průvodce, která by Ti pomohla dostat se z nejhoršího. Jenom bych radila - nezabředni do ničeho příliš hluboko, aby ses neztratila.
Víš, nedávno jsme se na jiném vlákně dotkly takového společenství, či sekty, která v rámci nějakého ozdravení mysli (a hlavně prachů pro vůdkyni) naprosto manipulovala myslí žen.
Jsi teď hodně zranitelná, tak pozor. Používej hlavně zdravý rozum.

Palomita — 19. 6. 2020 20:02

Judy souhlas, zdravý rozum nepouštět z hrsti za žádných okolností :)

cibule — 19. 6. 2020 20:28

Ahoj holky,děkuji za podporu i upozornění.
Právě jsem se vrátila ze setkání asi 60ti lidí, co mají stejný koníček jako já - geocashing. Vytáhla jsem tam mojí mamču a obě nás mile překvapilo, jak pohodově nás tam obě přijali, přestože nás viděli poprvé, a jak to měli pěkně udělané. Pekly se tam buřty a kýty a povídalo se. Docela dobře jsme se bavily a v tombole jsme pak ještě vyhrály takovou drobnost, co potěšila.
Když jsem pak vysadila doma mamču a jela dál už  sama, dostala jsem najednou takovej záchvat pláče, že jsem jednu dobu nebyla schopná řídit. Byl to takovej hysterák, že jsem se tak snad ani ještě neslyšela...

Palomita — 19. 6. 2020 20:39

Snad to šlo všechno pořádně ven a už je líp ;) Geocashing je sranda a moc pěkný koníček. Asi máš ještě mladou a akční maminku, když se takhle vydáváte společně na akce. Zkuste někdy únikové místnosti, to je dobrý a zároveň bezpečný adrenalin :)

rina — 19. 6. 2020 20:47

A já říkám že byl očistnej!
Stojím si za tím celým svým srdcem. Vysvětlit ani ničím podložit to neumím, ale moc dobře znám, co Cibulka psala o pláči kdekoliv bez ohledu na okolí, a ten usedavej pláč, když se zdá, že důvod není, ten taky.
Já takhle "plakávala", a dodnes pláču nad filmama, písničkama, nejakýma pocitama, který mě dojmou venku nebo i doma...
Pláč bývá srdceryvný, musím si utírat slzy a nos,... Ale pak vždycky přijde jakási úleva, jakoby mi praskly nějaké okovy, které mě svíraly... 😂

Judyna — 19. 6. 2020 20:49

Neznám očistný pláč. Pláč beru jako výbuch emocí a jsem pak po něm akorát unavená.

Palomita — 19. 6. 2020 21:08

Judy, po výbuchu většinou následuje klid ;) Únava pomůže zjitřené emoce zase zklidnit a tak nějak hodit mysl do útlumu a to je v těchto chvílích žádoucí - někdo to vnímá jen jako únavu a někdo jako úlevu. Taky to mám jako úlevu :)

cibule — 19. 6. 2020 21:12

Já to vidím jako Rina.
Jsem teprve na začátku, ale myslím si, že proto, aby se člověk mohl vyrovnat s nějakou velkou bolestí, tak potřebuje pláč, a že je očistný. Vždyť se stačí podívat na děti. Ty se vyrovnávají s většinou svých bolestí pláčem a sotva popláčou, tak se uvolní a opustí to. A u nich to jde ještě přirozeně. Ještě to nemají potlačené jako my, dospělí.
Další věcí je, že i tato fáze (fáze pláče) k vyrovnání se ze ztrátou přirozeně patří a přijde. Když by nebyla přirozená, většina z nás by jí ráda přeskočila. Já tedy rozhodně. Ale "příroda" nebo mozek asi ví, proč to musí vydržet, i když to není nic příjemného.
A když bychom brali pláč jako výbuch emocí, tak kterých?
S čím bych mohla souhlasit, je to, že člověk po opravdu dlouhém a silném pláči může být unavený. Ale není s tou únavou spojená taky úleva? U Vás možná ne, ale u mne ano. Asi to má každý člověk možná jinak....

cibule — 19. 6. 2020 21:29

A ještě jsem si vzpomněla, že se mi stal dneska další zázrak. Celé dopoledne i odpoledne pršelo. Říkala jsem si: "noo, to jsem tedy zvědavá, jak se ta akce vydaří, když je takové počasí... Ale co, mají tam být přístřešky, tak to snad půjde..." A nevěřili byste všichni tomu (teda já tomu nemohla uvěřit), ale těsně před tím než jsem vyjela autem, tak přestalo pršet a v průběhu akce pak nepršelo vůbec. Dokonce se v jednu dobu dokonce udělalo lépe. A když jsem z akce odjížděla, tak tam zrovna začínalo zase pršet. Sice jemně, ale přeci jen. Když jsem pak přijela domů, tak zase pršelo... Máma (je jí 65 let a akční už moc není, ale je ráda mezi lidmi) k tomu říkala: "Pán Bůh nás má rád."

Judyna — 19. 6. 2020 21:40

A když bychom brali pláč jako výbuch emocí, tak kterých?

Jakýchkoliv. Štěsí, smutek, bolest, vztek.....

Ale já s vámi nechci polemizovat. Jen jsem napsala, jak to mám já. Ale každý to má jinak. Samozřejmě jsem brečela taky mockrát, ale fakt nerada. Protože pláč samotný mě osobně rozruší snad ještě víc. Úlevu fakt necítím. Jen únavu.
Ony i ty malé děti to tak mají - když pláčou dlouho, tak pak nemohou přestat (nemyslím mimina) a je pak docela obtížné je zklidnit a dostat do "normálu".

Ale pokud je pro Tebe Cibule pláč očistný, pak má určitě smysl.

rina — 19. 6. 2020 22:15

Judyna napsal(a):

Neznám očistný pláč. Pláč beru jako výbuch emocí a jsem pak po něm akorát unavená.

Judy, to je mi líto.
Tak trochu jsi mi připomněla mě samotnou jako dospělou, která přišla na to, jak jí rodiče (spíše otec) říkali,  že plakat se nemá.
Pochopila jsem, jak to bylo blbě, až když jsem samu sebe slyšela říkat svému plačícímu děťátku, že to nemá dělat, a v srdci cítila že MÁ a MUSÍ!
Plakala jsem tehdy s ní, plakala jsme každá o té své bolístce, ale plakaly jsme v objetí a probudilo se mezi náma obrovské teplo a poznání čehosi moc důležitého a nezapomenutelného na celý život.
Dnes už říkám jenom své malinké vnučce 'Neplakej, já ti to pofoukám...', a svým velkým dcerám, když mi brečej do telefonu, 'Neplakej, ráno to bude lepší'...
Plakat se má...  Aby se oči a duše vyčistily.

Palomita — 19. 6. 2020 22:53

Judy, jen polemizuj, od toho tu diskuze přece jsou ;)

Judyna — 20. 6. 2020 8:48

Rinoé, ale já přece neříkám, že nepláču. Pláču, ale nerada, protože mě to unavuje a rozrušuje - prostě vše, co jsem napsala výše.
Mně nikdo neříkal, že plakat se nemá a ani já to nikomu neříkám. To by bylo špatně.

Judyna — 20. 6. 2020 8:48

Palomita napsal(a):

Judy, jen polemizuj, od toho tu diskuze přece jsou ;)

:)

cibule — 20. 6. 2020 10:01

Dneska je mi mizerně... Celý víkend přede mnou bez náplně a ještě to počasí venku, to mi taky na optimismu nepřidá.... Ale spaní už bylo zase docela dobré. Spala jsem s drobnými přerušeními až do 4 hodin, takže hlásím úspěch.
Mám sice před sebou úklid bytu, ale jinak nic. Kromě čtení... Je to pro mě hodně nepříjemný pocit... Nemám žádnou náplň dne, kdy bych mohla blízkého člověka něčím potěšit a zároveň tím potěšit sebe... Na televizi zatím koukat moc nemůžu, protože to byla vždycky spíš oblast manžela. Ten byl schopný fascinovaně pozorovat obrazovku od dopoledne až do večera. Já to teď taky zkusila, ale buď tam na mě koukal příběh stejně nešťastné ženské, taky opuštěné, nebo naopak šťastné páry nebo se tam lidi hádali nebo tam byly zprávy a ty taky moc nemusím... A nebo tam jsou pořady, co jsme sledovali společně.
Jediný film, který se mi v tuto dobu líbil, byl film Ženy v pokušení. Byla to taková pozitivní komedie. Nenapadá vás někoho něco podobného, prosím? Klidně i v cizí produkci.
Já jdu zatím na ten úklid... Minulý víkend jsem pak z toho měla docela radost, když bylo čisto a voňavo..

rina — 20. 6. 2020 10:33

Tak mě napadlo: Co pořídit domácího mazlíčka? Kotě, štěně, rybičky... Tam musíš taky pečovat a o radost není nouze.

Palomita — 20. 6. 2020 11:35

Mě hodně pobavil film "Co muži chtějí" - je to taková nenáročná blbost u které jsem se nasmála víc, než jsem tušila a nebo Špunti na vodě :) A nebo skoro bez lidí a bez romantiky je krásný film "Planeta Česko". ;)

vera — 20. 6. 2020 12:32

cibule napsal(a):

Dneska je mi mizerně... Celý víkend přede mnou bez náplně a ještě to počasí venku, to mi taky na optimismu nepřidá.... Ale spaní už bylo zase docela dobré. Spala jsem s drobnými přerušeními až do 4 hodin, takže hlásím úspěch.
Mám sice před sebou úklid bytu, ale jinak nic. Kromě čtení... Je to pro mě hodně nepříjemný pocit... Nemám žádnou náplň dne, kdy bych mohla blízkého člověka něčím potěšit a zároveň tím potěšit sebe... Na televizi zatím koukat moc nemůžu, protože to byla vždycky spíš oblast manžela. Ten byl schopný fascinovaně pozorovat obrazovku od dopoledne až do večera. Já to teď taky zkusila, ale buď tam na mě koukal příběh stejně nešťastné ženské, taky opuštěné, nebo naopak šťastné páry nebo se tam lidi hádali nebo tam byly zprávy a ty taky moc nemusím... A nebo tam jsou pořady, co jsme sledovali společně.
Jediný film, který se mi v tuto dobu líbil, byl film Ženy v pokušení. Byla to taková pozitivní komedie. Nenapadá vás někoho něco podobného, prosím? Klidně i v cizí produkci.
Já jdu zatím na ten úklid... Minulý víkend jsem pak z toho měla docela radost, když bylo čisto a voňavo..

jít do turistického kroužku

nebo jít sama, včera jsem si vzala pláštěnku, starý klobouk a chodila po lese

mimochodem rostou...........hřiby a to ve velkém

na mých místech nerostou a daleko se  mi nechce......nenašla jsem nic........sousedka nám dala 2 hřiby, každý 40 cm vysoký a klobouk jako velikánský talíř

cibule — 20. 6. 2020 12:58

Domácího mazlíčka naštěstí mám. Je to 11ti letá fenka voříška a je úžasná. Zrovna tady vedle me leží.
Je to zajímavé. Když tady byl manžel, tak byla jeho mazel a chodila se nechat drbat hlavně od něj. Přední tlapky si mu položila na hrudník a zbožně na něj při tom koukala. Párkrát jsem to vyfotila, protože to stálo za to.

Když odešel, bála jsem se, jak bude reagovat. Že to těžce ponese. A ona kupodivu nic. Nijak netruchlila a od začátku se chovala jako když se nic nestalo. Je to divné. Jako když by jí ani nechyběl. I když je fakt, že poslední tak 2-3 měsíce před jeho odchodem už k němu tolik nechodila a začala být víc u mě a drbat chtěla ode mne. Jako když by už "něco věděla".... Ale to jsou jen moje spekulace.

cibule — 20. 6. 2020 13:08

Do klubu českých turistů jsem napsala hned na dvě akce. Dnešní akce byla bohužel zrušená (asi kvůli počasí) a kvůli akci na příští sobotu jsem psala e-mailem, jestli bych se nemohla připojit, ale zatím se mi nikdo neozval. Tak to zkusím ještě v týdnu zavolat na telefon, co je tam uvedený. Docela  by mě to dost lákalo a měla bych náplň na sobotu. V následujícím týdnu je mezinárodní setkání geokačerů, tak na to mám také v plánu jít, takže zájmy snad nějaké budou.

Vám všem chci moc ze :hjarta: poděkovat za vaše nápady, návrhy a podporu.

LENNNA — 20. 6. 2020 16:50

vera napsal(a):

cibule napsal(a):

Dneska je mi mizerně... Celý víkend přede mnou bez náplně a ještě to počasí venku, to mi taky na optimismu nepřidá.... Ale spaní už bylo zase docela dobré. Spala jsem s drobnými přerušeními až do 4 hodin, takže hlásím úspěch.
Mám sice před sebou úklid bytu, ale jinak nic. Kromě čtení... Je to pro mě hodně nepříjemný pocit... Nemám žádnou náplň dne, kdy bych mohla blízkého člověka něčím potěšit a zároveň tím potěšit sebe... Na televizi zatím koukat moc nemůžu, protože to byla vždycky spíš oblast manžela. Ten byl schopný fascinovaně pozorovat obrazovku od dopoledne až do večera. Já to teď taky zkusila, ale buď tam na mě koukal příběh stejně nešťastné ženské, taky opuštěné, nebo naopak šťastné páry nebo se tam lidi hádali nebo tam byly zprávy a ty taky moc nemusím... A nebo tam jsou pořady, co jsme sledovali společně.
Jediný film, který se mi v tuto dobu líbil, byl film Ženy v pokušení. Byla to taková pozitivní komedie. Nenapadá vás někoho něco podobného, prosím? Klidně i v cizí produkci.
Já jdu zatím na ten úklid... Minulý víkend jsem pak z toho měla docela radost, když bylo čisto a voňavo..

jít do turistického kroužku

nebo jít sama, včera jsem si vzala pláštěnku, starý klobouk a chodila po lese

mimochodem rostou...........hřiby a to ve velkém

na mých místech nerostou a daleko se  mi nechce......nenašla jsem nic........sousedka nám dala 2 hřiby, každý 40 cm vysoký a klobouk jako velikánský talíř

Do klubu turistů bych šla moc ráda, odjakživa jsem měla ráda turistiku! Jenže sama bych nikam nešla ani za nic, protože já se ztratím i v rodném městě! Ale když jsem koukala před pár lety, tak klub u nás ve městě měl akce hlavně v týdnu a v hodinách, kdy jsem v práci. Což je divné, možná je hlavně pro seniory, nevím... budu to muset v okolí zase okouknout, jestli něco není.
Jinak u nás rostou houby vždy až v září, ale když tolik prší, třeba budou i u nás :supr:

LENNNA — 20. 6. 2020 16:52

cibule napsal(a):

Domácího mazlíčka naštěstí mám. Je to 11ti letá fenka voříška a je úžasná. Zrovna tady vedle me leží.
Je to zajímavé. Když tady byl manžel, tak byla jeho mazel a chodila se nechat drbat hlavně od něj. Přední tlapky si mu položila na hrudník a zbožně na něj při tom koukala. Párkrát jsem to vyfotila, protože to stálo za to.

Když odešel, bála jsem se, jak bude reagovat. Že to těžce ponese. A ona kupodivu nic. Nijak netruchlila a od začátku se chovala jako když se nic nestalo. Je to divné. Jako když by jí ani nechyběl. I když je fakt, že poslední tak 2-3 měsíce před jeho odchodem už k němu tolik nechodila a začala být víc u mě a drbat chtěla ode mne. Jako když by už "něco věděla".... Ale to jsou jen moje spekulace.

U nás to samé. Měli jsme psa a fenku. Pes šel s přítelem, fenka je se mnou - dělení dětí :D  Fenka hledala prvních pár dní druhéh psa, ale jinak nic. A po pár dnech nic, jako by tu nikdy nikdo jiný nebydlel. Zajímavé.

LENNNA — 20. 6. 2020 16:57

cibule napsal(a):

Do klubu českých turistů jsem napsala hned na dvě akce. Dnešní akce byla bohužel zrušená (asi kvůli počasí) a kvůli akci na příští sobotu jsem psala e-mailem, jestli bych se nemohla připojit, ale zatím se mi nikdo neozval. Tak to zkusím ještě v týdnu zavolat na telefon, co je tam uvedený. Docela  by mě to dost lákalo a měla bych náplň na sobotu. V následujícím týdnu je mezinárodní setkání geokačerů, tak na to mám také v plánu jít, takže zájmy snad nějaké budou.

Vám všem chci moc ze :hjarta: poděkovat za vaše nápady, návrhy a podporu.

Cibulko, jak to tak čtu, my máme dost podobného.... rozchod cca po stejné době, máš fenku, ráda turistiku, dle doby tvého manželství budeš cca v mém věku, zřejmě také nemáš děti, když se o nich nezmiňuješ.... docela dost věcí :supr:

rina — 20. 6. 2020 17:48

Já mám kočku kvůli psovi. Aby nevyla, když jsem pryč.
Když kočky utekly, celkem 3, hledala je + nejedla, nebo jenom velmi málo a měla taková smutná psi vočička, až dokud jsem nepořídila další. Já ani moc nechtěla, ale ona mě donutila.
S chlapem to bylo jinak. Měla jsem asi 4 roky víkendové partnerství, teda jednou za dva týdny. On ji občas venčil, jinak nic. Hledala ho vždycky první dva dny, vytrvale, nutila mě, abych jí pozvotvírala všecky zavřený dveře.
Když jsme se rozešli, hledala ho ještě několik dní, snad až do příštího víkendu, jakoby se ptala: Tak kde je?

cibule — 20. 6. 2020 18:32

Lenna: žasnu, jak to máme jako přes kopírák...
...U nás to samé. Měli jsme psa a fenku. Pes šel s přítelem, fenka je se mnou - dělení dětí big_smile  Fenka hledala prvních pár dní druhéh psa, ale jinak nic. A po pár dnech nic, jako by tu nikdy nikdo jiný nebydlel. Zajímavé....

U nás to bylo úplně stejně. Pejsek byl už hodně starý, táhlo mu na 17 let a byl to původně pes tchána, takže šel s manželem zpátky do původního domova. Už na tom byl zdravotně hodně špatně, pokakával se a nesloužily mu nožky, takže poslední rok jsem ho musela často zvedat. Ale nikdo jsme neměli tu sílu nechat ho utratit (i když já už měla na veterinu v myšlenkách občas našlápnuto). Říkali jsme, že ho necháme dožít. Co vím, tak už nežije. Hned v druhém týdnu ho nechali utratit.

S těmi dětmi jsi to odhadla správně. Zůstali jsme bezdětní. A souhlasím s tebou, že jsme v různým životních věcech na tom dost podobně. :-) Turistiku mám taky ráda. Člověk si venku v přírodě krásně pročistí myšlenky a kolikrát žasnu, jak je na tom světě krásně. Tedy žasla jsem. Teď přežívám a doufám, že se to časem snad zase vrátí do normálu a budu se zase moct radovat ze života.
Když bys chtěla, tak tady je adresa, kde zjišťuji akce klubu českých turistů: https://kct.cz/akce a na tuto akci se chystám (tedy pokud to půjde): https://kct.cz/akce/po-stopach-historie-znaceni-kct-ii
Není to nijak dlouhá trasa, tak to chci omrknout a zjistit tempo skupiny a jak to vůbec probíhá. Když bys chtěla, a neměla to ode mne ani cíle moc daleko, mohla bych tě někde vyzvednout a do cíle bychom mohly jet naším autem. Já sice auto nemám, manžel si ho vzal se slovy, že ho potřebuje, ale táta mi ho půjčí. Chci upozornit, že nejsem nijak skvělý řidič (ani Fitipaldi), jezdím spíš opatrně, ale zatím jsem do cíle dojela... :-)

Rina: to je smutné. Nejhorší na tom je, že jim to člověk nemůže nijak vysvětlit a ulehčit.. :-(

rina — 20. 6. 2020 19:34

Juuu, to by bylo skvělé, kdyby jste se mohly potkat.
Možná by stálo za to aj obnovit babinetí setkávání. Ač jsme z různých koutů republiky, když se chce zorganizovat se to určitě dá...
Možná ani netušíme, jak jsme si někdy blízko...
Já jsem byla na setkání v Brně a i v Praze a oboje bylo moc hezký. Jo. Ale už je to tak dávno, chjo. 😪

cibule — 21. 6. 2020 13:17

Dnešní noc byla báječná. Spala jsem celých 8 hodin. Ráno jsem se probudila posílená a díky tomu, že už se dá chodit i venku (neprší jako včera), tak je to znát i na mojí psychice. Včera to byla mizerie na entou. Plácala jsem se v slzách od ničeho k ničemu a nakonec ani na ten slíbený úklid nedošlo. To dneska je to jiná. Dopoledne jsem se donutila pořádně uklidit byt, vyprat a zalít kytičky  a musím říct, že práce samotná i to, když vidím výsledky, má taky pozitivní vliv na moji náladu. Na zahrádce jsem pak po úklidu ještě nastříhala růže pro mě i přítelkyni táty, abychom obě měly nějakou potěchu pro oči.

A zase se mi stal dnes malý zázrak. Při úklidu jsem narazila na rozečtenou knížku, kterou už jsem neotevřela určitě minimálně měsíc. Je od Marty Helingerové a jmenuje se: "Uzdravte svou duši, cesta k vnitřní svobodě a zdravým vztahům." Koupila jsem si jí, abych se sebou mohla něco dělat, protože už jsem nějakou dobu cítila, že to doma není v pořádku. A knížka se mi náhodou otevřela na stránce 84, kde je kapitola s názvem Jak se uzdravit z destruktivního vztahu.
Dovolte mi citovat pár vět:
".... Pokaždé, když se vzdáte nějakého zájmu, blízkého člověka nebo snu v naději, že se vám podaří získat lásku muže, vzdáváte se tím sebe samých.
Čím více se partnerka obětuje, tím méně v ní zůstává. Čeká jí okamžik, kdy procitne a uvědomí si obrovskou prázdnotu ve svém nitru. Uvědomí si, že ztratila své ženství, svoji podstatu. Následuje hněv, deprese. Pohrdání sama sebou. Nedokáže se mít ráda. Cítí obrovskou ztrátu sebeúcty. Nenávidí muže, kvůli kterému to všechno dělala.
Někdy s ním v této fázi je stále ve vztahu, někdy se tato krize z odcizenosti sobě sama a ztráty sebeúcty projeví, až když se vztah rozpadne. Někdy je to partner, který si najde jinou partnerku, a jindy se s takovým mužem rozejde žena sama. A potom počítá ztráty. Její obětování a potlačované potřeby a touhy se jeví jako marné a bezcenné. Na cestě za štěstím ve jménu obětování se opomenula nejdůležitější a výjimečnou bytost, o kterou by se měla především starat, a tou je ona sama...."

Judyna — 21. 6. 2020 13:28

".....Čím více se partnerka obětuje, tím méně v ní zůstává. Čeká jí okamžik, kdy procitne a uvědomí si obrovskou prázdnotu ve svém nitru. Uvědomí si, že ztratila své ženství, svoji podstatu. Následuje hněv, deprese. Pohrdání sama sebou. Nedokáže se mít ráda. Cítí obrovskou ztrátu sebeúcty. Nenávidí muže, kvůli kterému to všechno dělala...."

nN ano. Proto Ti už také zde holky psaly o tom, že máš mít ráda samu sebe a sobě dělat radost. A proto já mám pod čarou napsanou větičku o uvědomění si vlastní hodnoty. Je to důležité.

rina — 21. 6. 2020 13:34

Hezkýýý! :supr:

cibule — 21. 6. 2020 15:07

Děkuji. Zatím se s tím nemůžu moc ztotožnit, ale budu na tom pracovat. Když o tom tak přemýšlím, tak se bojím, abych to s tou sebeláskou nepřehnala a nebyla pak jen sobec...

Palomita — 21. 6. 2020 15:58

Mě zaujalo označení "destruktivní vztah". To chápu, že žena se obětuje muži, protože si myslí, že on to po ní žádá, nebo to může i vědět, to je jedno. Jestli se ale žena svých zájmů, přátel, volného času a sebe sama vzdá, protože chce, aniž by to po ní muž ne/přímo vyžadoval, nepovažovala bych ho za destruktivní. ;)

rina — 21. 6. 2020 16:13

Ano. Dělá to pro sebe. Není to patologické, ale může to být destruktivní. Pokud to onen muž nepoužívá, když to ví, ke svému prospěchu, bez toho aby jí poděkoval.

Judyna — 21. 6. 2020 16:35

Palomita napsal(a):

Mě zaujalo označení "destruktivní vztah". To chápu, že žena se obětuje muži, protože si myslí, že on to po ní žádá, nebo to může i vědět, to je jedno. Jestli se ale žena svých zájmů, přátel, volného času a sebe sama vzdá, protože chce, aniž by to po ní muž ne/přímo vyžadoval, nepovažovala bych ho za destruktivní. ;)

Já skoro jo. To by neměl nikdo požadovat ani od druhého, ani od sebe.

Judyna — 21. 6. 2020 16:38

cibule napsal(a):

Děkuji. Zatím se s tím nemůžu moc ztotožnit, ale budu na tom pracovat. Když o tom tak přemýšlím, tak se bojím, abych to s tou sebeláskou nepřehnala a nebyla pak jen sobec...

Tak to si opravdu nemyslím. Už jen proto, že z toho máš obavy. Vypadá to, že sklony k sobectví nemáš.
Hele, budeš si dělat to, co sama chceš, nikdo Ti do toho nebude mluvit. když nebudeš chtít dělt chvilku nic, taky se vůbec nic nestane. Je to obrovská svoboda.

Palomita — 21. 6. 2020 18:03

Judy, rino, pak to ale není destruktivní vztah těch dvou ale dobrovolně řízená autodestrukce, která se stane bez ohledu na toho druhého. Je to v tom člověku samotném. To je pro mě trošku rozdíl.. ;)

Judyna — 21. 6. 2020 18:18

...No ale v konečném důsledku to ten vztah může zničit, protože to není normální. Ten, kdo toto dělá dobrovolně, může být pro toho druhého koulí na noze a to už destruktivní je. Si myslím :-).

rina — 21. 6. 2020 18:38

:jojo:

Palomita — 21. 6. 2020 18:40

Taky si myslím. Jen jsem si to klasicky vztáhla na svoje zkušenosti ;)

cibule — 21. 6. 2020 20:26

Já bych to viděla ještě složitěji.
Myslím, že málokdo (já aspoň nikoho neznám, ale to neznamená, že neexistuje) postupuje sebeobětování vědomě. Jako že by si říkal, chci se obětovat, protože je to tak správné a je to můj životní cíl. Ale ženy obecně jsou dle mého nejen k sebeobětování většinou předurčeny, ale také jsou už od mala v tomto vychovávány. Nebo aspoň ještě do nedávna byly. Kolikrát už od mala člověk viděl, jak se ženy snaží (ať máma nebo babička), aby doma všechno fungovalo a bylo zajištěné a muž měl co nejméně práce kolem chodu domácnosti. On samožřejmě zajistil všechny ty chlapské práce, ale jinak přišel ke stolu, sedl si, najedl se a to bylo vše.

Teď už je to samozřejmě jiné, i můj manžel pomáhal, když jsem si řekla, ale přesto cítím, že pro mě byl pořád ten nejdůležitější cíl (aspoň v mém podvědomí nebo jak se tomu správně říká), aby se cítil doma dobře a jeho potřeby a zájmy jsem brala jako prvořadé. Ale nic bych mu nemohla vyčítat, byla to moje volba. Moje postupné rozhodnutí.

Jenže časem si pak člověk začne toto uvědomovat, že něco dělá špatně. A vlastně proti sobě. No, a pak nastane něco podobného, co napsala autorka knížky. Nemusí to být vyhrocené až nějakou nenávistí ke komukoliv, ale stačí, když se do té doby přizpůsobivá žena začne více vymezovat a učí se říkat ne nebo toto chci já dělat takto. A je to chyba?

Palomita — 21. 6. 2020 20:47

cibule napsal(a):

Já bych to viděla ještě složitěji.
Nemusí to být vyhrocené až nějakou nenávistí ke komukoliv, ale stačí, když se do té doby přizpůsobivá žena začne více vymezovat a učí se říkat ne nebo toto chci já dělat takto. A je to chyba?

Teď jsi na to kápla ;) To je všeobecný problém žen. Přizpůsobují se a upozaďují, dokud pohár trpělivosti nepřeteče. Pak se začnou ozývat a chlap, který byl do té doby v poklidu a netušil sebemenší problém nestačí zírat. Kdyby byly ženy větší sobci, řekly by rovnou, co jim vadí. Na co čekat i několik dekád? Doufat, že se ten druhý dovtípí? A proč, když na oko je všechno v pořádku? A pak často místo řešení problému ženská jen vyvádí, tropí scény a chlap není tvor, který by řešil příčinu, on vnímá pouze důsledek.. nepříjemná a nerudná ženská.. A když po x letech ženská řekne, že jí něco vadí, tak typická mužská reakce? Prosimtě, tak dlouho jsi to neřešila a teď vymýšlíš.. :dumbom:

Judyna — 21. 6. 2020 20:53

Ano.

Judyna — 21. 6. 2020 20:58

cibule napsal(a):

Já bych to viděla ještě složitěji.
Myslím, že málokdo (já aspoň nikoho neznám, ale to neznamená, že neexistuje) postupuje sebeobětování vědomě. Jako že by si říkal, chci se obětovat, protože je to tak správné a je to můj životní cíl. Ale ženy obecně jsou dle mého nejen k sebeobětování většinou předurčeny, ale také jsou už od mala v tomto vychovávány. Nebo aspoň ještě do nedávna byly. Kolikrát už od mala člověk viděl, jak se ženy snaží (ať máma nebo babička), aby doma všechno fungovalo a bylo zajištěné a muž měl co nejméně práce kolem chodu domácnosti. On samožřejmě zajistil všechny ty chlapské práce, ale jinak přišel ke stolu, sedl si, najedl se a to bylo vše.

Teď už je to samozřejmě jiné, i můj manžel pomáhal, když jsem si řekla, ale přesto cítím, že pro mě byl pořád ten nejdůležitější cíl (aspoň v mém podvědomí nebo jak se tomu správně říká), aby se cítil doma dobře a jeho potřeby a zájmy jsem brala jako prvořadé. Ale nic bych mu nemohla vyčítat, byla to moje volba. Moje postupné rozhodnutí.

Jenže časem si pak člověk začne toto uvědomovat, že něco dělá špatně. A vlastně proti sobě. No, a pak nastane něco podobného, co napsala autorka knížky. Nemusí to být vyhrocené až nějakou nenávistí ke komukoliv, ale stačí, když se do té doby přizpůsobivá žena začne více vymezovat a učí se říkat ne nebo toto chci já dělat takto. A je to chyba?

Ale v té tvé citaci nejde o chod domácnosti, to je asi v naší generaci a starší povětšině na ženě, to je normální. Ale o to, že se žena dobrovolně vzdá svých koníčků, zálib, některá i práce, přátel a upne se jen na manžela. To je to špatné. Ať už je to vynucené či dobrovolné.
Ta většinová péče  o domácí krb (o oheň) je v nás dlouhodobě zakódována a nevidím na ní niíc špatného. Někdo to prostě musí mít tzv. pod palcem.

Judyna — 21. 6. 2020 20:59

:) (Blbnu, příspěvek jsem vložila dvakrát)

vera — 22. 6. 2020 7:20

ano...............mít koníčky, své rituály, přátele...................neupínat se na někoho a nevěřit pohádkám.....žili šťastně a spokojeně až do smrti.............počítat s touto eventualitou.............pak se člověk nehroutí

teorie by šla, praxe...........to je horší

cibule — 22. 6. 2020 17:59

Dneska to v práci na mě padlo... Ta realita. Kolega s kolegyní se radostně bavili, jak se těší na dovolenou a jak si jí užijí. Já bych se ještě před pár měsíci se stejnou radostí přidala, ale teď? V současné době je pro mě každý víkend lehkou noční můrou a představa týdne nebo dokonce 14ti dnů volna úplný horor.... Ale snad to nakonec nebude tak zlé.. Aspoň doufám... Třeba si to nakonec užiju. Obzvlášť když to odložím třeba na podzim. Až bude takové to babí léto a stromy se začnou barvit do krásných barev.... Taky už budu mít za sebou nějaký měsíc a třeba už to bude lepší i po psychické stránce....
A jak to máte vy? Trávíte někdy dovolenou o samotě?

A dneska jsem byla zas od 3 hodin ráno vzhůru. Měla jsem dva krásné sny o manželovi a realita byla bolavá. Podle toho vypadá i dnešní den a tak se omlouvám, ale dnes nebude ode mne ani žádný zázrak, co jsem prožila...

Palomita — 22. 6. 2020 18:34

Člověk chce vždycky to co nemá. Osobně trávím nějaký čas sama moc ráda, to proto, že jinak si ho moc neužiju (a čtu na pláži a čtu na zahradě a čtu v posteli). Ale kdybych měla možnost - cestuju. Klidně jen takové ty prodloužené víkendy k moři, autobusem.. vždyť i cesta je cíl a všude jsou lidé :) Nebo bych chtěla nějakou dobu žít někde v cizině, podle momentální nálady. Mám i pár svobodných kamarádek, se kterými bychom určitě něco vymyslely. Ty zase chtějí toulavé víkendy po ČR, klidně se spaním pod širákem.. ale nejsem svobodná a bez závazků, tak si to nechávám jako záložní plán, kdyby náhodou ;)

Palomita — 22. 6. 2020 18:36

Takových 10 dnů u moře se cvičením - tam by chlap vyloženě překážel ;) Naštěstí cvičení není povinné a babinec je zaručen :D

rina — 22. 6. 2020 21:37

Tak trochu přemýšlím nad tím, jak jsem ten první odchod manžela prožívala já...
Chodila jsem už do práce a 8mi měsíční dcera byla v hlídání starší chůvy ještě se třemi dětmi podobného věku.
Dnes je pro mě zarážející, jak jsem vůbec mohla netruchlit a jaksi přežít. Myslela jsem jen na to, jak být v práci a večer, nebo po o vyzvednout dceru.
Když jí bylo rok a půl, stará paní, kt. jí naučila na pevnou stravu a nočník, umřela... Já mohla žabku dát do jeslí...
Proč to píšu.
Já nestihla bezprostředně po jeho odchodu truchlit. On za ní nechtěl chodit, ani nechodil, já po večerech tak nějak občas plakávala, ale ne kvůli dceři, ale že mi chyběl.

To skutečné smutnění začlo až tak kolem jejich čtyř let, kdy už byl soudně určen styk, a on nechodil...

Takže, ano. Já měla první roky naplněné jinačí situací, než ty.
Proto možná vidím víc, než ty, jak je zřejmě zbytečné počítat dny a přemýšlet, co budu a nebudu dělat, co můžu a nemůžu, co bylo a už není,... Ale JÍT DÁL.
Nelitovat.
Nelitovat se, neobviňovat se.

Jo, chvilku jsem se snažila vypadat lépe, chovat se lépe..., ale na to "se chytli" jenom nějací "převozníci", jestli víš, kdo to je.
Dnes už vím, že jsou k ničemu, to je jen ztráta času...

cibule — 23. 6. 2020 6:54

Díky holky za vše.

Ta knížka od Petra Casanovy, je výborná. Hodně mi pomáhá uvědomit si sama sebe. A pochopit se. Najednou se začínám chápat, proč jsem reagovala tak, jak jsem reagovala a že to bylo jen přirozené, protože jsem cítila, že ten člověk už nějakou dobu vůbec nebyl se mnou, ale jen vedle mě. Byla jsem nešťastná a on tomu jen nerozuměl. Ale taky se ani nesnažil tomu porozumět. Nechtěl se nijak rozvíjet, zatímco já ano. A tak se naše cesty začaly oddělovat. To se prostě stává. Možná, že mu budu časem v duchu děkovat, že odešel...

normální chlap — 23. 6. 2020 8:40

Napadá mě — věděl manžel, že jsi nešťastná? Tj. řekl mu to někdo (a nejlépe si ještě nechal podepsat, že informaci rozuměl :))? Chlapi mají omezené vnímání, rozpoložení manželky má pro ně jen dva stavy, OK a ¬OK, slovně interpretováno jako "je v pohodě" a "je zase nějaká protivná" a sami od sebe na to nepřijdou.

cibule — 23. 6. 2020 9:16

Noo, tak tady bude asi zakopaný hafan... Já mu to nedala písemně! :-)
Sice jsem s ním o tom mluvila ústně někdy na začátku tohoto roku (už si přesně nepamatuji kdy), že mě to trápí a chtěla bych to vyřešit k oboustranné spokojenosti, ale on řekl, že se nic měnit nemůže a musím vydržet. Měli jsme tam dlouhodobou péči o rodinného příslušníka už 8 let (a poslední tak 2 - 3 roky i dost intenzivní). Jeho stav se pořád zhoršoval, hlavně mentální, a byla to kolikrát fuška ustát to. Život nás dvou už dávno nebyl přednostně o nás dvou, ale hlavně o tom člověku podle mě, ale manžel  si to nemyslel. Jen mi sám párkrát řekl, že se diví, že jsem to vydržela tak dlouho. Ale to bylo vše.

LENNNA — 23. 6. 2020 12:09

cibule napsal(a):

Dneska to v práci na mě padlo... Ta realita. Kolega s kolegyní se radostně bavili, jak se těší na dovolenou a jak si jí užijí. Já bych se ještě před pár měsíci se stejnou radostí přidala, ale teď? V současné době je pro mě každý víkend lehkou noční můrou a představa týdne nebo dokonce 14ti dnů volna úplný horor.... Ale snad to nakonec nebude tak zlé.. Aspoň doufám... Třeba si to nakonec užiju. Obzvlášť když to odložím třeba na podzim. Až bude takové to babí léto a stromy se začnou barvit do krásných barev.... Taky už budu mít za sebou nějaký měsíc a třeba už to bude lepší i po psychické stránce....
A jak to máte vy? Trávíte někdy dovolenou o samotě?

A dneska jsem byla zas od 3 hodin ráno vzhůru. Měla jsem dva krásné sny o manželovi a realita byla bolavá. Podle toho vypadá i dnešní den a tak se omlouvám, ale dnes nebude ode mne ani žádný zázrak, co jsem prožila...

Já s tímto vůbec problém nemám. Nevím co bude časem, až budu sama déle, jestli se to nezmění.... ale dosud já jsem založením vlk samotář, vystačím si sama se sebou, mám stále co dělat, spíš mám obrovský nedostatek času teď. Sama jsem byla vždy hrozně ráda!
Co se týká letošní dovolené, tak volno z práce si určitě vezmu, ale budu doma, nikam nejedu.
Držím pěsti, ať je lépe a nelámej to přes koleno, pokud se na dovolenou o samotě necítíš, tak klidně si letos dovolenou žádnou neber a bude!

Palomita — 23. 6. 2020 16:34

normální chlap napsal(a):

Napadá mě — věděl manžel, že jsi nešťastná? Tj. řekl mu to někdo (a nejlépe si ještě nechal podepsat, že informaci rozuměl :))? Chlapi mají omezené vnímání, rozpoložení manželky má pro ně jen dva stavy, OK a ¬OK, slovně interpretováno jako "je v pohodě" a "je zase nějaká protivná" a sami od sebe na to nepřijdou.

Přesně, protože kdyby jí štvalo něco na něm, tak to přece řekne, ne? A když o tom nemluví, tak to asi nestojí za řeč :lol:

Palomita — 23. 6. 2020 16:35

cibule, buď to nepochopil a nebo už bylo pozdě..

normální chlap — 23. 6. 2020 18:50

Nebo měl jinou představu o tom, co bude dělat ve středním věku, než pečovat o příbuzného z Alzheimerem (čtu-li správně mezi řádky — to je taky věc, kterou chlapi běžně neovládají).

normální chlap — 23. 6. 2020 18:50

Palomita napsal(a):

Přesně, protože kdyby jí štvalo něco na něm, tak to přece řekne, ne? A když o tom nemluví, tak to asi nestojí za řeč :lol:

Přesně tak :)

rina — 23. 6. 2020 19:33

Tak mě připadá zmínka o péči o nemocného dost zásadní. A že se o tom zmínila "až teď a jaksi záhadně", také. Zvláště ta poznámka, že manžel to tak neviděl.

rina — 23. 6. 2020 20:09

Jinak k té dovolené osamotě, já takovou oficiální měla naposledy před 20ti lety. Volna delší pěti dnů strávená doma s dětmi (bez nich nikdy!), nepočítám.
Teď ji dostanu, a těším se. Nevím, jak ji strávím, ale to pro mě není podstatné.

Palomita — 23. 6. 2020 20:22

normální chlap napsal(a):

Nebo měl jinou představu o tom, co bude dělat ve středním věku, než pečovat o příbuzného z Alzheimerem (čtu-li správně mezi řádky — to je taky věc, kterou chlapi běžně neovládají).

cibule v jednom ze svých prvních příspěvků mj. napsala: "Od začátku minulého roku nás provázely zdravotní problémy v rodině, které nás oba zaskočily. Byly nečekané, byly na více frontách, a musely se operativně řešit hned. Znamenalo to mimo jiné mnoho návštev v nemocnici s nejasným výsledkem. Místo aby nás to oba spojilo, tak jsme se začali rozcházet v názorech na jejich řešení. Oba jsme to hůře nesli a už ode mne neslyšel tak často, vlastně možná vůbec, jak je skvělý a jak to perfektně zvládá. Místo toho jsem po něm začala chtít taky občas nějaké pochvaly a aby byl častěji doma, než mohl/chtěl být.
No, zkrátím to. Posledních půl roku bylo jako na houpačce. Čím víc jsem nadávala a chtěla nějaké zásadní řešení nekomfortního prostředí, tím víc se on uzavíral do sebe a mlčel. A mě to štvalo víc a víc. Vlastně když o tom tak přemýšlím, tak ty hádky z mé strany taky často přicházely, když jsem už několik dní snášela jeho špatné nálady a že mu nebylo nic recht..."

Jakmile musí partneři vystoupit ze své komfortní zóny, je to vždycky o ústa. :dumbom:

vrabčák — 23. 6. 2020 20:38

Palomita napsal(a):

Takových 10 dnů u moře se cvičením - tam by chlap vyloženě překážel ;) Naštěstí cvičení není povinné a babinec je zaručen :D

Palomito, co takhle přesunout celý Babinet k moři? ;) Babinec by taky byl zaručen. :D Kdo by chtěl cvičit, ať cvičí, kdo ne, tak do vody a plavat! Přimlouvám se ale za Normálního chlapa; přece bychom ho tu nenechaly, když je normální. :) A mohly bychom tam přesunout i Petra, aby si odpočinul od Babiše a spol. a přišel na jiné myšlenky. :jojo:

Palomita — 23. 6. 2020 20:44

vrabčák napsal(a):

Palomita napsal(a):

Takových 10 dnů u moře se cvičením - tam by chlap vyloženě překážel ;) Naštěstí cvičení není povinné a babinec je zaručen :D

Palomito, co takhle přesunout celý Babinet k moři? ;) Babinec by taky byl zaručen. :D Kdo by chtěl cvičit, ať cvičí, kdo ne, tak do vody a plavat! Přimlouvám se ale za Normálního chlapa; přece bychom ho tu nenechaly, když je normální. :) A mohly bychom tam přesunout i Petra, aby si odpočinul od Babiše a spol. a přišel na jiné myšlenky. :jojo:

No TO JE NÁPAD!!!!! :storstark::pussa: A Petrovi klidně vezmu i mísu koblih, ať si taky dá. Stejně prudí jen proto, že je mu líto, že se na něj nedostalo :D I když já jsem lepší spíš na bavorské vdolečky :rodna: Jinak každej chlap, kterej je normální tak má místo jistý předem :jojo:

vrabčák — 23. 6. 2020 20:48

Když mísu koblih, tak pak už i Saturnina! :P

Palomita — 23. 6. 2020 20:53

vrabčák napsal(a):

Když mísu koblih, tak pak už i Saturnina! :P

Hmm, jestlipak se pripoji i teta Katerina :D

rina — 23. 6. 2020 21:38

:co:

cibule — 24. 6. 2020 6:59

Ahoj, omlouvám se, ale nikdy jsem nechtěla prát špinavé prádlo na veřejnosti. Takže jen ve zkratce. Manžel se rozhodl postarat o člověka s demencí. Tušila jsem, že to nebude procházka růžovým sadem a věděla jsem, že tam ta demence je (bylo to potvrzené lékařem), ale až doteď tomu nevěřil. U toho člověka se demence prohlubovala s lety a ještě tam byla silná závislost na hazardu. Nechci o tom víc mluvit, abych nikomu neubližovala. Do toho se přidaly zdravotní problémy nejen u něj a já už prostě nemohla a viděla jsem, že už je to ve fázi, kdy potřebujeme pomoc. Oba. Rodina z jeho strany od toho okamžitě dala ruce pryč a nechtěli se starat.. Víc už o tom nechci psát. Nikdo nemá lehký život a já pomáhala roky docela ráda. Jen mám teď výčitky, že v tom starání se zůstal sám... Byli jsme tak dobře zaběhlí, měli jsme rozdělené úkoly a ještě minulý rok to docela fungovalo. I když mi vadilo, že je často u něj..

Ale napíšu raději něco pozitivního k sobě, protože tohle psaní je spíše o mně.
Přestože jsem se dneska opět moc nevyspala (zase jsem měla dva sny, ale tentokrát nebyly moc pěkné), tak začínám pozorovat lehké zlepšení mých nálad. Obzvlášť po ránu. Začínám zvedat hlavu a všímat si i pěkných věcí. A taky se začínám občas usmívat. Takže z toho mám docela radost.

rina — 24. 6. 2020 11:56

Nechápu souvislosti, nevadí.
Proč ti je líto že jsi "ho v tom nechala samotného"? Vždyť má tu druhou, tak ona mu pomůže, ne?

cibule — 24. 6. 2020 12:45

Máš pravdu, asi píšu hlouposti.... Možná, že je mi spíš líto sebe.. Že už se nemám o koho starat a připadám si "nepotřebná"...

No nic, zanechme chmurných úvah a mysleme pozitvně. V knížce Petra Casanovy je mimo jiné napsáno, že struktura vody (nebo složení, nevím teď tu přesnou definici) se dá ovlivnit myšlenkami. A že člověk, který je z většiny tvořený vodou, je na tom stejně. Takže je důležité pozitivně myslet. A já se ode dneška snažím vnutit mozku myšlenku, že to, co se stalo, je pro mě darem z vesmíru, abych si po těch letech aspoň na nějakou dobu mohla odpočinout, srovnat mylšenky a naučit se žít vlastní život.

Selima — 24. 6. 2020 13:03

Ja k tomu napíšem jediné: Kamoške muž oznámil po 35 rokoch manželstva, že odchádza - potiaľ banalita... Horšie bolo, keď sa dozvedela, že s dotyčnou má vzťah už posledných 10 rokov, ale "my sme nechceli nikomu ubližovať, tak sme to tajili..." Ako asi vyzeralo tých posledných 10 rokov, to hádam ani nemusím hovoriť. Prasklo to začiatkom tohto roka, keď manžel tej druhej našiel dôkazy a podal o rozvod. Až potom sa odhodlali povedať to láskavo aj kamoške. :skurt: :sjuk: Takže ona teraz, okrem rozchod, rozvodu či prevalenia nevery, rieši ešte aj to, ako má vôbec veriť mužom. Buď rada, že tvoj rozchod je krátky, rýchlo (hoci bolestný) a nenaštrbí ti dôveru v mužov - a možno ani v seba - do budúcnosti...

Selima — 24. 6. 2020 13:12

Judyna napsal(a):

Neznám očistný pláč. Pláč beru jako výbuch emocí a jsem pak po něm akorát unavená.

Ja mám plač tiež ako očistný - lebo v istej životnej fáze som asi 15 rokov nezaplakala - a potom to teda bol fičák! Všetky tie potlačené emócie chceli von naraz a ja som normálne v duchu videla, ako sa mi zgrupujú v krku, tlačia sa von, boxujú sa a myslela som, že sa zadusím. Potom zo mňa vypadlo niečo také, na čo dodnes nie som pyšná -a prišiel úľavný, očistný plač. :kapitulation: :grater: A potom už bolo lepšie. Emócie je lepšie spracovať ako potláčať, to určite.

normální chlap — 24. 6. 2020 13:21

cibule napsal(a):

V knížce Petra Casanovy je mimo jiné napsáno, že struktura vody (nebo složení, nevím teď tu přesnou definici) se dá ovlivnit myšlenkami.

Nedá, ale to nevadí, člověk se myšlenkou ovlivnit dá a to je to důležité. Mysli pozitivně a bude to pořád lepší :-)

rina — 24. 6. 2020 13:46

cibule napsal(a):

... já se ode dneška snažím vnutit mozku myšlenku, že to, co se stalo, je pro mě darem z vesmíru, abych si po těch letech aspoň na nějakou dobu mohla odpočinout, srovnat mylšenky a naučit se žít vlastní život.

Vnutit je nanic. Naopak. Vyčerpá tě to ještě víc.

Palomita — 24. 6. 2020 15:30

cibule napsal(a):

Možná, že je mi spíš líto sebe.. Že už se nemám o koho starat a připadám si "nepotřebná"...

Slyšela jsi někdy o hostitelské péči? Pokud jsi typ, který se "musí" o někoho starat a někomu tu péči věnovat.. Myslím, že je hodně potřebných, kteří by takové lidi jako jsi ty uvítali ;)

LENNNA — 24. 6. 2020 17:24

normální chlap napsal(a):

Nebo měl jinou představu o tom, co bude dělat ve středním věku, než pečovat o příbuzného z Alzheimerem (čtu-li správně mezi řádky — to je taky věc, kterou chlapi běžně neovládají).

Tak to já z toho naoapak pochopila, že ten nemocný je z jeho strany (rodiny), tudíž starají se "díky" němu a ne že to je "díky" cibulce...

LENNNA — 24. 6. 2020 17:31

cibule napsal(a):

Ahoj, omlouvám se, ale nikdy jsem nechtěla prát špinavé prádlo na veřejnosti. Takže jen ve zkratce. Manžel se rozhodl postarat o člověka s demencí. Tušila jsem, že to nebude procházka růžovým sadem a věděla jsem, že tam ta demence je (bylo to potvrzené lékařem), ale až doteď tomu nevěřil. U toho člověka se demence prohlubovala s lety a ještě tam byla silná závislost na hazardu. Nechci o tom víc mluvit, abych nikomu neubližovala. Do toho se přidaly zdravotní problémy nejen u něj a já už prostě nemohla a viděla jsem, že už je to ve fázi, kdy potřebujeme pomoc. Oba. Rodina z jeho strany od toho okamžitě dala ruce pryč a nechtěli se starat.. Víc už o tom nechci psát. Nikdo nemá lehký život a já pomáhala roky docela ráda. Jen mám teď výčitky, že v tom starání se zůstal sám... Byli jsme tak dobře zaběhlí, měli jsme rozdělené úkoly a ještě minulý rok to docela fungovalo. I když mi vadilo, že je často u něj..

Ale napíšu raději něco pozitivního k sobě, protože tohle psaní je spíše o mně.
Přestože jsem se dneska opět moc nevyspala (zase jsem měla dva sny, ale tentokrát nebyly moc pěkné), tak začínám pozorovat lehké zlepšení mých nálad. Obzvlášť po ránu. Začínám zvedat hlavu a všímat si i pěkných věcí. A taky se začínám občas usmívat. Takže z toho mám docela radost.

Cibulko, to není možný!!!! Další stejná věc! No, teda ne úplně stejná - protože demence je mnohem vážnější, to se s námi nedá srovnat. Ale dost podobná v tom, že my se také pár let jezdili starat o "nemohoucího", to je fakt jen v uvozovkách, nechci to také blíže psát, není to můj příbuzný. Nicméně to znamenalo pravidelné starání, vaření, praní, uklízení u něho doma, čas trávit tam.... To není možné, kolik toho máme stejného či podobného!

Judyna — 24. 6. 2020 19:18

Selima napsal(a):

Judyna napsal(a):

Neznám očistný pláč. Pláč beru jako výbuch emocí a jsem pak po něm akorát unavená.

Ja mám plač tiež ako očistný - lebo v istej životnej fáze som asi 15 rokov nezaplakala - a potom to teda bol fičák! Všetky tie potlačené emócie chceli von naraz a ja som normálne v duchu videla, ako sa mi zgrupujú v krku, tlačia sa von, boxujú sa a myslela som, že sa zadusím. Potom zo mňa vypadlo niečo také, na čo dodnes nie som pyšná -a prišiel úľavný, očistný plač. :kapitulation: :grater: A potom už bolo lepšie. Emócie je lepšie spracovať ako potláčať, to určite.

Seli, souhlasím - není dobré potlačocat emoce. Já také pláču - jen potom necítím úlevu, ale únavu. Prostě na mě ten pláč působí jinak.

Selima — 24. 6. 2020 20:10

cibule napsal(a):

Dneska je mi mizerně... Celý víkend přede mnou bez náplně a ještě to počasí venku, to mi taky na optimismu nepřidá.... Ale spaní už bylo zase docela dobré. Spala jsem s drobnými přerušeními až do 4 hodin, takže hlásím úspěch.
Mám sice před sebou úklid bytu, ale jinak nic. Kromě čtení... Je to pro mě hodně nepříjemný pocit... Nemám žádnou náplň dne, kdy bych mohla blízkého člověka něčím potěšit a zároveň tím potěšit sebe... Na televizi zatím koukat moc nemůžu, protože to byla vždycky spíš oblast manžela. Ten byl schopný fascinovaně pozorovat obrazovku od dopoledne až do večera. Já to teď taky zkusila, ale buď tam na mě koukal příběh stejně nešťastné ženské, taky opuštěné, nebo naopak šťastné páry nebo se tam lidi hádali nebo tam byly zprávy a ty taky moc nemusím... A nebo tam jsou pořady, co jsme sledovali společně.
Jediný film, který se mi v tuto dobu líbil, byl film Ženy v pokušení. Byla to taková pozitivní komedie. Nenapadá vás někoho něco podobného, prosím? Klidně i v cizí produkci.
Já jdu zatím na ten úklid... Minulý víkend jsem pak z toho měla docela radost, když bylo čisto a voňavo..

Nemáš nejakého koníčka, ktorého si sa vzdala, alebo ho ani nezačala robiť? Ja som po rozchode začala tancovať (najprv latino, potom Orient) a zaoberať sa ezoterikou. Vedela som že bývalý by mi oboje ohundral a tak skritizoval, až by som to sama vzdala - takže som mala radosť, že robím niečo, čo by som s ním určite ani neskúsila. :jojo:

Selima — 24. 6. 2020 20:19

cibule napsal(a):

Dneska je mi mizerně... Celý víkend přede mnou bez náplně a ještě to počasí venku, to mi taky na optimismu nepřidá.... Ale spaní už bylo zase docela dobré. Spala jsem s drobnými přerušeními až do 4 hodin, takže hlásím úspěch.
Mám sice před sebou úklid bytu, ale jinak nic. Kromě čtení... Je to pro mě hodně nepříjemný pocit... Nemám žádnou náplň dne, kdy bych mohla blízkého člověka něčím potěšit a zároveň tím potěšit sebe... Na televizi zatím koukat moc nemůžu, protože to byla vždycky spíš oblast manžela. Ten byl schopný fascinovaně pozorovat obrazovku od dopoledne až do večera. Já to teď taky zkusila, ale buď tam na mě koukal příběh stejně nešťastné ženské, taky opuštěné, nebo naopak šťastné páry nebo se tam lidi hádali nebo tam byly zprávy a ty taky moc nemusím... A nebo tam jsou pořady, co jsme sledovali společně.
Jediný film, který se mi v tuto dobu líbil, byl film Ženy v pokušení. Byla to taková pozitivní komedie. Nenapadá vás někoho něco podobného, prosím? Klidně i v cizí produkci.
Já jdu zatím na ten úklid... Minulý víkend jsem pak z toho měla docela radost, když bylo čisto a voňavo..

Nie je to asi úplne podobné, ale pre mňa bolo antidepresívum -hoci svojím spôsobom smutné - Psia duša a Psie poslanie.

Selima — 24. 6. 2020 20:22

cibule napsal(a):

Děkuji. Zatím se s tím nemůžu moc ztotožnit, ale budu na tom pracovat. Když o tom tak přemýšlím, tak se bojím, abych to s tou sebeláskou nepřehnala a nebyla pak jen sobec...

To je jednoduché: už v Biblii je to pekne opísané: "Miluj blížneho svojho ako seba samého". Oboje je dôležité, ale ani jedno netreba zasa preháňať a hnať na ostrie. Extrémy nie sú dobré.

Selima — 24. 6. 2020 20:24

Judyna napsal(a):

Palomita napsal(a):

Mě zaujalo označení "destruktivní vztah". To chápu, že žena se obětuje muži, protože si myslí, že on to po ní žádá, nebo to může i vědět, to je jedno. Jestli se ale žena svých zájmů, přátel, volného času a sebe sama vzdá, protože chce, aniž by to po ní muž ne/přímo vyžadoval, nepovažovala bych ho za destruktivní. ;)

Já skoro jo. To by neměl nikdo požadovat ani od druhého, ani od sebe.

:supr: :storstark:

rina — 24. 6. 2020 20:24

Judyna napsal(a):

.
. Prostě na mě ten pláč působí jinak.

Jestli to tvé potlačení pláče netkví v tom že plakat se nemá, že je to nedůstojné... Tomu tě naučil kdokoliv/ cokoliv...
Byla jsi krátce vdaná a jak sama říkáš smutně... Pak můžeš ten ozdravný pláč označovat a cítit jako zbytečný.

Selima — 24. 6. 2020 20:44

Nejde mi citovať tak takto:
Cibule: Já bych to viděla ještě složitěji.
Myslím, že málokdo (já aspoň nikoho neznám, ale to neznamená, že neexistuje) postupuje sebeobětování vědomě. Jako že by si říkal, chci se obětovat, protože je to tak správné a je to můj životní cíl. Ale ženy obecně jsou dle mého nejen k sebeobětování většinou předurčeny, ale také jsou už od mala v tomto vychovávány. Nebo aspoň ještě do nedávna byly. Kolikrát už od mala člověk viděl, jak se ženy snaží (ať máma nebo babička), aby doma všechno fungovalo a bylo zajištěné a muž měl co nejméně práce kolem chodu domácnosti. On samožřejmě zajistil všechny ty chlapské práce, ale jinak přišel ke stolu, sedl si, najedl se a to bylo vše.

Ja: Je fakt, že od žien sa sebaobetovanie a potláčanie svojich potrieb, radostí a chutí tak akosi očakáva, ale moja mama to robí vedome (aspoň čiastočne) a cielene - pod vplyvom rímsko-katolíckej cirkvi, podľa mňa. Tá sa tvári, že celoživotné neustále utrpenie na tu na Zemi zaručuje blažený život po smrti...  No cement.

Selima — 24. 6. 2020 20:50

cibule napsal(a):

Dneska to v práci na mě padlo... Ta realita. Kolega s kolegyní se radostně bavili, jak se těší na dovolenou a jak si jí užijí. Já bych se ještě před pár měsíci se stejnou radostí přidala, ale teď? V současné době je pro mě každý víkend lehkou noční můrou a představa týdne nebo dokonce 14ti dnů volna úplný horor.... Ale snad to nakonec nebude tak zlé.. Aspoň doufám... Třeba si to nakonec užiju. Obzvlášť když to odložím třeba na podzim. Až bude takové to babí léto a stromy se začnou barvit do krásných barev.... Taky už budu mít za sebou nějaký měsíc a třeba už to bude lepší i po psychické stránce....
A jak to máte vy? Trávíte někdy dovolenou o samotě?

A dneska jsem byla zas od 3 hodin ráno vzhůru. Měla jsem dva krásné sny o manželovi a realita byla bolavá. Podle toho vypadá i dnešní den a tak se omlouvám, ale dnes nebude ode mne ani žádný zázrak, co jsem prožila...

Dovolenku občas trávim sama - trebárs na poznávačku do Egypta som šla sama - ale nakoniec som tam furt bola s niekým, väčšinou s celou partiou, čo vznikla, a chvíľu sme sa stretávali ešte potom... Alebo som raz išla s brachom (vtedy slobodným) a jeho kamošom, potom s tetou (ovdovenou).... a predminulý rok som sama strážila kamoške s mužom dom, psov a mačky - a aj vďaka neďalekému termálnemu kúpalisku to bola tiež jedna z najlepších dovčí v živote! Plus turistika v zahraničí s kamoškami, aktívne tanečkové dovolenky...

Selima — 24. 6. 2020 20:58

Vrabčák: Palomito, co takhle přesunout celý Babinet k moři? Babinec by taky byl zaručen. Kdo by chtěl cvičit, ať cvičí, kdo ne, tak do vody a plavat! Přimlouvám se ale za Normálního chlapa; přece bychom ho tu nenechaly, když je normální. smile A mohly bychom tam přesunout i Petra, aby si odpočinul od Babiše a spol. a přišel na jiné myšlenky.

:rock: :jojo:

Selima — 24. 6. 2020 21:01

Palomita napsal(a):

cibule napsal(a):

Možná, že je mi spíš líto sebe.. Že už se nemám o koho starat a připadám si "nepotřebná"...

Slyšela jsi někdy o hostitelské péči? Pokud jsi typ, který se "musí" o někoho starat a někomu tu péči věnovat.. Myslím, že je hodně potřebných, kteří by takové lidi jako jsi ty uvítali ;)

Ak máš rada zvieratá, stačí ísť občas venčiť do útulku...

vrabčák — 24. 6. 2020 22:08

Venčení hafanů - :supr: Pracovníci určitě vyberou nekonfliktní chlupáče. :D

cibule — 25. 6. 2020 6:30

Ahoj, děkuji moc za názory i nápady.
Osud mě má asi opravdu rád, protože včera se mi ozvala příbuzná z jeho strany s dotazem, jak to zvládám. Pak mi mezi řečí řekla, že na něj mám co nejdříve zapomenout a nedělat si žádné iluze. V první chvíli jsem to zase hodně obrečela, ale dneska už to vidím jinak.
Nevím, jestli to je časem, knížkou nebo samou sebou, ale přestávám si vyčítat. Protože já jsem od problémů ve vztahu neutekla sobecky za někým jiným.

rina — 25. 6. 2020 6:36

👍🍀🌞

Selima — 25. 6. 2020 10:30

Teraz Ti podľa mňa pomôže zdravo sa naňho nasr.... nasrdiť, ale časom dúfam uznáš, že také veci sa proste občas stávajú - ľudia sa prestanú mať radi, alebo - ešte častejšie - sa jeden proste vyvíja nejako inak a iným tempom ako druhý (ktorý sa možno nevyvíja vôbec). Najhlavnejšie je, aby boli ľudia šťastní, a keby 2 mali byť spolu roky nešťastní, to nech radšej idú od seba... a nech si obaja nájdu niekoho blízkeho svojmu terajšiemu JA, s kým budú šťastní. :jojo: Každý koniec je zároveň začiatok niečoho nového - a teda šanca na niečo nové, iné. Držím päste, aby to nové boli samé dobré veci! :rock:

cibule — 25. 6. 2020 12:10

Tak doufám, že tím, co teď napíšu, snad aspoň trošku uklidním případné čtenářky nebo čtenáře, kteří jsou na úplném začátku, protože toto píšu ze srdce pro ně.

Začínám si uvědomovat, že to asi vážně časem všechno přebolí a bude to snesitelnější. U sebe zanamenávám první drobné, ale snad trvalé výsledky. Myslela jsem si, že nikdy nepřestanu brečet a přeci došlo k pozitivnímu vývoji. Dnes už pláč není tak intenzivní a, i když to stále uvnitř stejně bolí, tak navenek už je to lepší. Už tolik nebrečím a dokonce se začínám vracet do normálu v práci. Už mě zase začíná práce zajímat a bavit. Dokážu se na ni více soustředit a nemyslet stále na něj.
Taky mám dneska odpoledne první hodinu výcviku s fenkou, tak se docela těším. Zabere nám to celé odpoledne a vrátíme se až večer, takže nás čeká pěkný zbytek dne.
Takže jestli to bude někdy někdo číst, kdo je na úplném začátku a připadá si naprosto ztracený a k ničemu a má pocit, že to nemůže zvládnout, tak mu posílám povzbuzení a energii se slovy - TO DÁŠ!!! Jsi teď na zemi, ale ZVEDÁŠ SE Z NÍ KAŽDÝ DEN, to mi věř!

cibule — 25. 6. 2020 12:13

Selima napsal(a):

Teraz Ti podľa mňa pomôže zdravo sa naňho nasr.... nasrdiť, ale časom dúfam uznáš, že také veci sa proste občas stávajú - ľudia sa prestanú mať radi, alebo - ešte častejšie - sa jeden proste vyvíja nejako inak a iným tempom ako druhý (ktorý sa možno nevyvíja vôbec). Najhlavnejšie je, aby boli ľudia šťastní, a keby 2 mali byť spolu roky nešťastní, to nech radšej idú od seba... a nech si obaja nájdu niekoho blízkeho svojmu terajšiemu JA, s kým budú šťastní. :jojo: Každý koniec je zároveň začiatok niečoho nového - a teda šanca na niečo nové, iné. Držím päste, aby to nové boli samé dobré veci! :rock:

Já jím spíš začínám tak nějak pohrdat... Za to, jak to vyřešil.

LENNNA — 25. 6. 2020 13:06

Selima napsal(a):

Teraz Ti podľa mňa pomôže zdravo sa naňho nasr.... nasrdiť, ale časom dúfam uznáš, že také veci sa proste občas stávajú - ľudia sa prestanú mať radi, alebo - ešte častejšie - sa jeden proste vyvíja nejako inak a iným tempom ako druhý (ktorý sa možno nevyvíja vôbec). Najhlavnejšie je, aby boli ľudia šťastní, a keby 2 mali byť spolu roky nešťastní, to nech radšej idú od seba... a nech si obaja nájdu niekoho blízkeho svojmu terajšiemu JA, s kým budú šťastní. :jojo: Každý koniec je zároveň začiatok niečoho nového - a teda šanca na niečo nové, iné. Držím päste, aby to nové boli samé dobré veci! :rock:

Takové věci se stávaní velmi často. Je to prostě život. A není to ničí chyba.

LENNNA — 25. 6. 2020 13:08

cibule napsal(a):

Selima napsal(a):

Teraz Ti podľa mňa pomôže zdravo sa naňho nasr.... nasrdiť, ale časom dúfam uznáš, že také veci sa proste občas stávajú - ľudia sa prestanú mať radi, alebo - ešte častejšie - sa jeden proste vyvíja nejako inak a iným tempom ako druhý (ktorý sa možno nevyvíja vôbec). Najhlavnejšie je, aby boli ľudia šťastní, a keby 2 mali byť spolu roky nešťastní, to nech radšej idú od seba... a nech si obaja nájdu niekoho blízkeho svojmu terajšiemu JA, s kým budú šťastní. :jojo: Každý koniec je zároveň začiatok niečoho nového - a teda šanca na niečo nové, iné. Držím päste, aby to nové boli samé dobré veci! :rock:

Já jím spíš začínám tak nějak pohrdat... Za to, jak to vyřešil.

Pohrdat? :co: Proč? :(

rina — 25. 6. 2020 13:53

Taky si myslím že to pohrdání je krok zpátky. Co píše Sel, o nasrání, je pravda.
Protože pak přijde pochopení, odpuštění a poslední, nejdůležitější v zájmu obou - přání všeho nejlepšího.

Někdy to jde, ráz na ráz, a jindy třeba měsíce, roky, někdy ta cesta může skončit na některé fázi, a dál se neposune.

Pohrdání spadá pod "nalezeni viníka, utišení vlastní bolesti, a (bohužel falešnému) pocitu zadostiučinění".

No, po přečtení své reakce, hm, chci říct že to je má vlastní filozofie. Nemusí být univerzální.

cibule — 25. 6. 2020 14:16

LENNNA napsal(a):

cibule napsal(a):

Selima napsal(a):

Teraz Ti podľa mňa pomôže zdravo sa naňho nasr.... nasrdiť, ale časom dúfam uznáš, že také veci sa proste občas stávajú - ľudia sa prestanú mať radi, alebo - ešte častejšie - sa jeden proste vyvíja nejako inak a iným tempom ako druhý (ktorý sa možno nevyvíja vôbec). Najhlavnejšie je, aby boli ľudia šťastní, a keby 2 mali byť spolu roky nešťastní, to nech radšej idú od seba... a nech si obaja nájdu niekoho blízkeho svojmu terajšiemu JA, s kým budú šťastní. :jojo: Každý koniec je zároveň začiatok niečoho nového - a teda šanca na niečo nové, iné. Držím päste, aby to nové boli samé dobré veci! :rock:

Já jím spíš začínám tak nějak pohrdat... Za to, jak to vyřešil.

Pohrdat? :co: Proč? :(

Já nevím. Sama sobě teď moc nerozumím... Asi proto, že jsem mu věřila a on mě tak zklamal... A že mi to od něj přišlo strašně slabé a zbabělé... A taky proto, že se podle mě nijak nesnažil problémy vyřešit... Třeba by on řekl přesný opak, když by sem psal. Že se třeba snažil dlouho a já jsem ho neposlouchala. Nevím... Ale nemyslím si to. Myslím, že jsme na to nebyli dva.
Třeba to tak potřebuji, abych se mohla zdravě naštvat.

Judyna — 25. 6. 2020 16:07

Hele, to pohrdání vůbec neřeš. Tedy to, že to cítíš. Jen jím klidně pohrdej. Já to vidím jako součást naštvání, které je určitě namístě. Jen to v sobě nedrž a klidně si říkej několikrát denně, jaký je to hň*p.

K nějakému pochopení, smíření, dojdeš až časem. To nebude hned. Teď je doba na zdravé na*rání. To je fakt.

Judyna — 25. 6. 2020 16:10

LENNNA napsal(a):

Já s tímto vůbec problém nemám. Nevím co bude časem, až budu sama déle, jestli se to nezmění.... ale dosud já jsem založením vlk samotář, vystačím si sama se sebou, mám stále co dělat, spíš mám obrovský nedostatek času teď. Sama jsem byla vždy hrozně ráda!
Co se týká letošní dovolené, tak volno z práce si určitě vezmu, ale budu doma, nikam nejedu.

Leno, ty jsi můj člověk. Mám to podobně, proto jsem i zůstala sama. Protože jsem po čase zjistila, že mi to vlastně vyhovuje.
Ani já neznám pocit nudy nebo nějakého nenaplnění.

vrabčák — 25. 6. 2020 19:12

Selima napsal(a):

Teraz Ti podľa mňa pomôže zdravo sa naňho nasr.... nasrdiť, ale časom dúfam uznáš, že také veci sa proste občas stávajú - ľudia sa prestanú mať radi, alebo - ešte častejšie - sa jeden proste vyvíja nejako inak a iným tempom ako druhý (ktorý sa možno nevyvíja vôbec). Najhlavnejšie je, aby boli ľudia šťastní, a keby 2 mali byť spolu roky nešťastní, to nech radšej idú od seba... a nech si obaja nájdu niekoho blízkeho svojmu terajšiemu JA, s kým budú šťastní. :jojo: Každý koniec je zároveň začiatok niečoho nového - a teda šanca na niečo nové, iné. Držím päste, aby to nové boli samé dobré veci! :rock:

:supr:

cibule — 25. 6. 2020 20:35

Tak na cvičáku to bylo dneska moc prima. Bylo to sice náročnější na poprvé, ale líbilo se mi tam. A to jsem se tam tak bála jít... :-)
Bylo nás tam asi 17 a už se těším na další hodinu.
A zítra mi přivezou novou postel (1,5 lůžko). Konečně aspoň trocha vzpomínek zmizí... A snad i energie s ním spojená...

rina — 25. 6. 2020 21:09

cibule napsal(a):

Tak na cvičáku to bylo dneska moc prima. Bylo to sice náročnější na poprvé, ale líbilo se mi tam. A to jsem se tam tak bála jít... :-)
Bylo nás tam asi 17 a už se těším na další hodinu.
A zítra mi přivezou novou postel (1,5 lůžko). Konečně aspoň trocha vzpomínek zmizí... A snad i energie s ním spojená...

VÁŹNĚ???:co:

rina — 25. 6. 2020 21:11

Trošku ti nevěřím, promiň!

LENNNA — 26. 6. 2020 7:50

Judyna napsal(a):

Leno, myslím, že se k rozchodu stavíš moc dobře.

O problémech dojíždění už jsme spolu mluvily, viď. Já mám velké štěstí, že mám vlakové spojení. Autem bych jezdit nemohla, je to příliš drahé a to by se mi nevyplatilo.

Jinak já řidičák mám, zato nemám auto :-).

Judyno, ještě na toto jsem chtěla reagovat a pak zapomněla..... to docela koukám, že píšeš, že je to drahé. Protože mě vyjde dojíždění autem do práce naopak levněji. Cesta autobusem mě stojí 2.000,- Kč měsíčně. Za benzín do auta jsme tankovali také měsíčně 2.000,- Kč, ale byly v tom i cesty navíc na nákup, návštěvy k rodičům.... takže samotná cesta autem do práce vyjde opravdu levněji než autobusem.

LENNNA — 26. 6. 2020 7:57

cibule napsal(a):

LENNNA napsal(a):

cibule napsal(a):


Já jím spíš začínám tak nějak pohrdat... Za to, jak to vyřešil.

Pohrdat? :co: Proč? :(

Já nevím. Sama sobě teď moc nerozumím... Asi proto, že jsem mu věřila a on mě tak zklamal... A že mi to od něj přišlo strašně slabé a zbabělé... A taky proto, že se podle mě nijak nesnažil problémy vyřešit... Třeba by on řekl přesný opak, když by sem psal. Že se třeba snažil dlouho a já jsem ho neposlouchala. Nevím... Ale nemyslím si to. Myslím, že jsme na to nebyli dva.
Třeba to tak potřebuji, abych se mohla zdravě naštvat.

Třeba jo, každý má tu cestu jinou a jinak se s tím vypořádává.... Ale zkus se na to podívat tak, že tohle je prostě život. Jo, jasně, kdo by si nepřál to "a žili spolu šťastně a spokojeně až do smrti" - asi každý! Ale hodně často to tak nedopadne, možná i většinou to tak nedopadne. Život je strašně dlouhý, my všichni jse měníme a třeba i sejdeme z té společné cesty a chceme najednou něco jiného.... nebo si přestaneme rozumět..... anebo se obyčejně zamilujeme jinde. Určitě to neplánoval s úmyslem ublížit, prostě se tak stalo. Pokud to není nějaký parchant, se kterým se nedá domluvit, někdo kdo neplatí alimenty, či tě vyhodí na ulici a chová se k tobě jako prase - to by bylo jiné, že mu nemůžeš přijít na jméno. Ale jestli je normální a prostě se jen vaše cesty rozdělili, pobreč si, třeba se i doma vyvztekej, jak je ten život blbej, ale pak to zkus přijmout s rozumem a přát mu štěstí. Však jsi ho měla roky ráda a nejspíše máš stále.

LENNNA — 26. 6. 2020 8:01

Judyna napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Já s tímto vůbec problém nemám. Nevím co bude časem, až budu sama déle, jestli se to nezmění.... ale dosud já jsem založením vlk samotář, vystačím si sama se sebou, mám stále co dělat, spíš mám obrovský nedostatek času teď. Sama jsem byla vždy hrozně ráda!
Co se týká letošní dovolené, tak volno z práce si určitě vezmu, ale budu doma, nikam nejedu.

Leno, ty jsi můj člověk. Mám to podobně, proto jsem i zůstala sama. Protože jsem po čase zjistila, že mi to vlastně vyhovuje.
Ani já neznám pocit nudy nebo nějakého nenaplnění.

Že? :supr: Já spíš bych brala ještě více času, abych vše stihla :D
Já mám oproti tobě jen jednu nevýhodu (třeba časem překonám, nevím....) - mám strach cestovat sama někam.... mám odjakživa šílenou orientaci, fakt dokážu zabloudit i v rodném městě :dumbom: .... takže jsem se sama nikam raději neodvážila a věkem se to jen zhoršuje.

LENNNA — 26. 6. 2020 8:11

Cibulko a ještě jedna myšlenka.... až to půjde, zkus se na celou situaci podívat jako na jedno velké nové dobrodržství a výzvu! Čeká nás něco absolutně nového, co jsme nezažily... může to být velké dobrodružství, co nás asi čeká, máme plno možností, co zkusit, kudy se vydat, udělat něco, co jsme se bály udělat nebo nemohly, zkusit vykročit do neznáma za tu naši dloholetou komfortní zónu, co tam asi najdeme?.... výzva jak to zvládneme, jak se naučíme být samostatné....

cibule — 26. 6. 2020 9:23

Tak postel vypadá dobře. Je sice zatím rozložená a uvidíme, až jí složíme, jak bude vypadat. Ještě že mám tátu, bez něj by to byla fuška. Je taková jednoduchá, má jen bočnice, přední a zadní díl a dřevený rošt, ale matrace vypadá pohodlně a zdá se snad tak akorát na ležení.
A také začínají o zatím manželovi na povrch výplývat věci, o kterých jsem neměla ani tušení. Nezlobte se, ale nebudu o tom psát, protože jak už jsem psala, tak nechci nikomu škodit, ale pomáhá mi to uvědomit si, že jsem byla neskutečně naivní a už aspoň trošku chápu ty jeho špatné nálady, které byly docela časté. A já ho ještě litovala.... Chjo... No nic, to je život...

cibule — 26. 6. 2020 9:24

LENNNA napsal(a):

Cibulko a ještě jedna myšlenka.... až to půjde, zkus se na celou situaci podívat jako na jedno velké nové dobrodržství a výzvu! Čeká nás něco absolutně nového, co jsme nezažily... může to být velké dobrodružství, co nás asi čeká, máme plno možností, co zkusit, kudy se vydat, udělat něco, co jsme se bály udělat nebo nemohly, zkusit vykročit do neznáma za tu naši dloholetou komfortní zónu, co tam asi najdeme?.... výzva jak to zvládneme, jak se naučíme být samostatné....

Výborná myšlenka! Díky za ní moc. Myslím, že to je ten správný pohled, který určitě taky vyzkouším.

cibule — 26. 6. 2020 10:11

A moje nálada je dnes taková "prázdná". Začínám být víc a víc unavená z toho vypětí a zdravá "namíchlost" na něj pořád nepřichází... Nějak mi to všechno dlouho trvá. Teď jsem zatím ve fázi lítosti sama sebe... A taky možná naštvanosti na sebe. Že se lituju a neužívám si, jak je venku pěkně a jak mám kolem sebe fajn lidi a jak se neumím od toho oprostit a jak mi nejde to se na něj naštvat. Každý mi říká, že už je čas se na něj naštvat a mně to nejde. A při tom se dozvídám, že taky nebyl nejspíš svatej už nějakou dobu (vzpomněla jsem si, že mi před nějakou dobou sám řekl, abych mu nevěřila..) a přesto se místo naštvání lituju... No už zase bulím...

cibule — 26. 6. 2020 10:23

Nevím, jestli z minulé zprávy nevyplynulo, že jsem ho taky podvedla. Jestli ano, tak to hned uvedu na pravou míru. Za své svědomí můžu říct, že jsem ho nikdy s nikým nepodvedla. Strach z ublížení sobě i druhým mi to nedovolil... Tím, že jsme oba nebyli svatí, jsem myslela u něj něvěru a u mě to, že jsem na něj byla nepříjemná.

rina — 26. 6. 2020 10:38

Stejně ti dávám 👍.
Všechno je, jak má být. A že ti "přerod" dlouho trvá? Cibulko, ty valíš jak raketa!

Palomita — 26. 6. 2020 10:49

cibule, tvoje výhoda je v tom, že "zdravou namíchlost" vůbec nepotřebuješ ;) Stejně se ti daří a děláš pokroky, ne, že ne.. sem tam je den báječný, sem tam je den na dně a sem tam je prázdný. No a co? Tělo (mysl) si sama řekne, jak vše překonat a jít dál. Ty lepší dny budou čím dál víc převládat a ty špatné jsou přirozenou součástí našich životů. Bez nich bychom si neuvědomovali, jak je nám dobře :) Už teď za pouhopouhých "sedm stránek" na Babinetu je vidět, jaký je rozdíl mezi tvým prvním příspěvkem a současným.

K nové posteli gratuluji, myslím, že to byl skvělý krok! Přeji spoustu krásných probuzení s dobrou náladou a úsměvem na rtech.. ať se ti zdají krásné sny, třeba o tom, jak plníte úkoly na cvičáku a stopujete kešky ;)

Judyna — 26. 6. 2020 12:22

LENNNA napsal(a):

Judyna napsal(a):

Leno, myslím, že se k rozchodu stavíš moc dobře.

O problémech dojíždění už jsme spolu mluvily, viď. Já mám velké štěstí, že mám vlakové spojení. Autem bych jezdit nemohla, je to příliš drahé a to by se mi nevyplatilo.

Jinak já řidičák mám, zato nemám auto :-).

Judyno, ještě na toto jsem chtěla reagovat a pak zapomněla..... to docela koukám, že píšeš, že je to drahé. Protože mě vyjde dojíždění autem do práce naopak levněji. Cesta autobusem mě stojí 2.000,- Kč měsíčně. Za benzín do auta jsme tankovali také měsíčně 2.000,- Kč, ale byly v tom i cesty navíc na nákup, návštěvy k rodičům.... takže samotná cesta autem do práce vyjde opravdu levněji než autobusem.

Já jezdím vlakem, cesta by mě stála něco přes 2000, ale s využitím slev je to zhruba 1000 Kč měsíčně na 35 km. Autobusem nevím, na idosu se mi nezobrazují ceny.

Judyna — 26. 6. 2020 12:25

LENNNA napsal(a):

Judyna napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Já s tímto vůbec problém nemám. Nevím co bude časem, až budu sama déle, jestli se to nezmění.... ale dosud já jsem založením vlk samotář, vystačím si sama se sebou, mám stále co dělat, spíš mám obrovský nedostatek času teď. Sama jsem byla vždy hrozně ráda!
Co se týká letošní dovolené, tak volno z práce si určitě vezmu, ale budu doma, nikam nejedu.

Leno, ty jsi můj člověk. Mám to podobně, proto jsem i zůstala sama. Protože jsem po čase zjistila, že mi to vlastně vyhovuje.
Ani já neznám pocit nudy nebo nějakého nenaplnění.

Že? :supr: Já spíš bych brala ještě více času, abych vše stihla :D
Já mám oproti tobě jen jednu nevýhodu (třeba časem překonám, nevím....) - mám strach cestovat sama někam.... mám odjakživa šílenou orientaci, fakt dokážu zabloudit i v rodném městě :dumbom: .... takže jsem se sama nikam raději neodvážila a věkem se to jen zhoršuje.

Ale já taky sama moc necestuju. Akorát na kole - to e vyloženě toulám :)

LENNNA — 26. 6. 2020 12:25

cibule napsal(a):

Nevím, jestli z minulé zprávy nevyplynulo, že jsem ho taky podvedla. Jestli ano, tak to hned uvedu na pravou míru. Za své svědomí můžu říct, že jsem ho nikdy s nikým nepodvedla. Strach z ublížení sobě i druhým mi to nedovolil... Tím, že jsme oba nebyli svatí, jsem myslela u něj něvěru a u mě to, že jsem na něj byla nepříjemná.

Tak nevěra a být nepříjemný není asi úplně totéž nebo? Nepříjemný byl asi někdy úlně každý, ale ne každý byl nevěrný.

LENNNA — 26. 6. 2020 12:28

Judyna napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Judyna napsal(a):

Leno, myslím, že se k rozchodu stavíš moc dobře.

O problémech dojíždění už jsme spolu mluvily, viď. Já mám velké štěstí, že mám vlakové spojení. Autem bych jezdit nemohla, je to příliš drahé a to by se mi nevyplatilo.

Jinak já řidičák mám, zato nemám auto :-).

Judyno, ještě na toto jsem chtěla reagovat a pak zapomněla..... to docela koukám, že píšeš, že je to drahé. Protože mě vyjde dojíždění autem do práce naopak levněji. Cesta autobusem mě stojí 2.000,- Kč měsíčně. Za benzín do auta jsme tankovali také měsíčně 2.000,- Kč, ale byly v tom i cesty navíc na nákup, návštěvy k rodičům.... takže samotná cesta autem do práce vyjde opravdu levněji než autobusem.

Já jezdím vlakem, cesta by mě stála něco přes 2000, ale s využitím slev je to zhruba 1000 Kč měsíčně na 35 km. Autobusem nevím, na idosu se mi nezobrazují ceny.

Já to mám mezi městy 11 km. S přestupem, jezdím 2 busy. Cenu vlaků zase neznám já, asi budou levnější než autobus.... ale nevím. Každopádně cestování autem se u mě opravdu vyplatí.

LENNNA — 26. 6. 2020 12:30

Judyna napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Judyna napsal(a):


Leno, ty jsi můj člověk. Mám to podobně, proto jsem i zůstala sama. Protože jsem po čase zjistila, že mi to vlastně vyhovuje.
Ani já neznám pocit nudy nebo nějakého nenaplnění.

Že? :supr: Já spíš bych brala ještě více času, abych vše stihla :D
Já mám oproti tobě jen jednu nevýhodu (třeba časem překonám, nevím....) - mám strach cestovat sama někam.... mám odjakživa šílenou orientaci, fakt dokážu zabloudit i v rodném městě :dumbom: .... takže jsem se sama nikam raději neodvážila a věkem se to jen zhoršuje.

Ale já taky sama moc necestuju. Akorát na kole - to e vyloženě toulám :)

Na kole já bych to nedala už vůbec! Jednak mám psa, ale hlavně! Já bych byla nebezpečná :D - nejen má orientace, ale ještě k tomu neznám pravidla na silnici, já byh způsobila kolaps :D

LENNNA — 26. 6. 2020 12:34

Cibulku a vídáte se někdy? Nebo se odstěhoval se vším všudy a už jsi ho neviděla a nejste v kontaktu?
My se občas vídáme, ale jen kvůli provozním věcem nebo jak to říct. Stěhoval se postupně, takže už 3x si byl pro věci. Dáme kafe, pokecáme, on se vždy ptá jestli něco nepotřebuji. Občas se zastaví u mě v práci na skok. My opravdu vycházíme moc dobře a zůstali jsme - jestli se to tak dá říct - kamarádi. Jsem ráda, že jsme to po těch letech, po tom všem a kdy se máme oba pořád rádi, jen asi jinak - zvládli tak dobře, pohodově.

rina — 26. 6. 2020 13:03

Můžete mi prosím říct, proč kopirujete celé znásobené kilometrové příspěvky???

rina — 26. 6. 2020 13:04

🌞

rina — 26. 6. 2020 13:05

Omlouvám se, asi když se odstraňovaly chyby, měla jsem všechno 2×.
Nechtěla jsem zahlcovat vlákno nesmysly.
Promiňte. 😥

cibule — 26. 6. 2020 19:25

Moc děkuji za podporu. Ještě že vás mám...

cibule — 26. 6. 2020 19:31

LENNNA napsal(a):

Cibulku a vídáte se někdy? Nebo se odstěhoval se vším všudy a už jsi ho neviděla a nejste v kontaktu?
My se občas vídáme, ale jen kvůli provozním věcem nebo jak to říct. Stěhoval se postupně, takže už 3x si byl pro věci. Dáme kafe, pokecáme, on se vždy ptá jestli něco nepotřebuji. Občas se zastaví u mě v práci na skok. My opravdu vycházíme moc dobře a zůstali jsme - jestli se to tak dá říct - kamarádi. Jsem ráda, že jsme to po těch letech, po tom všem a kdy se máme oba pořád rádi, jen asi jinak - zvládli tak dobře, pohodově.

Viděli jsme se pouze jednou při řešení financí a bylo to pro mě hrozné. Moc jsme toho nenamluvili, jen co se muselo, a já měla co dělat, abych vydržela nebrečet a neprosit ho, aby se vrátil.

rina — 26. 6. 2020 20:06

Jj, chápu. Já, blbka, prosila na kolenou. Proto mi dnes tolik záleží na tom aby se žádná žena takhle neponižovala a raději pospíchala k onomu pochopení, odpuštění sobě i jemu a snažila se že všech sil o zklidnění, usmíření a přání všeho nejlepšího.

Když mi to just nešlo, postupem času jsem se naučila přemýšlet takto:
Zapomenu na to zlé, co jsme si provedli, a ráda tě uvidím šťastného a spokojeného.

Nebývalo to vždy lehké. V duchu jsem se pak modlila za to, že by si snad mohl přát to samé on směrem ke mně.

Judyna — 26. 6. 2020 20:21

Já snad nevidím ani nic špatného na tom klečení na kolenou. já bych to teda nedokázala, ale moje dávná známá ano. Šlo jí o zachování manželství, takže zkusila opravdu všechno. Když to ale nepomohlo, tak se s tím docela rychle vyrovnala (možná i proto, že nemusela přemýšlet o tom, co mohla ještě pro záchranu udělat) a našla si jiného.

Judyna — 26. 6. 2020 20:26

cibule napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Cibulku a vídáte se někdy? Nebo se odstěhoval se vším všudy a už jsi ho neviděla a nejste v kontaktu?
My se občas vídáme, ale jen kvůli provozním věcem nebo jak to říct. Stěhoval se postupně, takže už 3x si byl pro věci. Dáme kafe, pokecáme, on se vždy ptá jestli něco nepotřebuji. Občas se zastaví u mě v práci na skok. My opravdu vycházíme moc dobře a zůstali jsme - jestli se to tak dá říct - kamarádi. Jsem ráda, že jsme to po těch letech, po tom všem a kdy se máme oba pořád rádi, jen asi jinak - zvládli tak dobře, pohodově.

Viděli jsme se pouze jednou při řešení financí a bylo to pro mě hrozné. Moc jsme toho nenamluvili, jen co se muselo, a já měla co dělat, abych vydržela nebrečet a neprosit ho, aby se vrátil.

Leno, ten váš vztah byl asi jiný než ten cibulin. Asi jste se opravdu OBA posunuli někam spíš ke kamarádství už před nějakou dobou. Jinak bys to asi tak dobře a po tak krátké době nezvládala? Vždyť máš taky po rozchodu jen tak asi měsíc.
Taky jsi taková "samostatná jednotka". Já třeba taky, ale mě trvalo hodně dlouho, než jsem k tomu došla (nebo si to připustila?)

rina — 26. 6. 2020 20:51

Samostatná jednotka 😋 - hezký výraz!
Já jsem taky samostatná jednotka, ale dlouhá samota mě ničí, ač ji mám tuze ráda.

Já bych chtěla žít v jeskyni, kam by nikdo nesměl, ale vylézt z ní, když sama budu chtít, mezi fůru veselých přátelských lidí...:gloria:

LENNNA — 27. 6. 2020 9:13

cibule napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Cibulku a vídáte se někdy? Nebo se odstěhoval se vším všudy a už jsi ho neviděla a nejste v kontaktu?
My se občas vídáme, ale jen kvůli provozním věcem nebo jak to říct. Stěhoval se postupně, takže už 3x si byl pro věci. Dáme kafe, pokecáme, on se vždy ptá jestli něco nepotřebuji. Občas se zastaví u mě v práci na skok. My opravdu vycházíme moc dobře a zůstali jsme - jestli se to tak dá říct - kamarádi. Jsem ráda, že jsme to po těch letech, po tom všem a kdy se máme oba pořád rádi, jen asi jinak - zvládli tak dobře, pohodově.

Viděli jsme se pouze jednou při řešení financí a bylo to pro mě hrozné. Moc jsme toho nenamluvili, jen co se muselo, a já měla co dělat, abych vydržela nebrečet a neprosit ho, aby se vrátil.

A jéje :(, tak za takového stavu je lepší se nevidět. Třeba jen prozatím, třeba napořád... Držím pěsti, ať se to stále zlepšuje a zlepšuje!

LENNNA — 27. 6. 2020 9:21

Judyna napsal(a):

cibule napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Cibulku a vídáte se někdy? Nebo se odstěhoval se vším všudy a už jsi ho neviděla a nejste v kontaktu?
My se občas vídáme, ale jen kvůli provozním věcem nebo jak to říct. Stěhoval se postupně, takže už 3x si byl pro věci. Dáme kafe, pokecáme, on se vždy ptá jestli něco nepotřebuji. Občas se zastaví u mě v práci na skok. My opravdu vycházíme moc dobře a zůstali jsme - jestli se to tak dá říct - kamarádi. Jsem ráda, že jsme to po těch letech, po tom všem a kdy se máme oba pořád rádi, jen asi jinak - zvládli tak dobře, pohodově.

Viděli jsme se pouze jednou při řešení financí a bylo to pro mě hrozné. Moc jsme toho nenamluvili, jen co se muselo, a já měla co dělat, abych vydržela nebrečet a neprosit ho, aby se vrátil.

Leno, ten váš vztah byl asi jiný než ten cibulin. Asi jste se opravdu OBA posunuli někam spíš ke kamarádství už před nějakou dobou. Jinak bys to asi tak dobře a po tak krátké době nezvládala? Vždyť máš taky po rozchodu jen tak asi měsíc.
Taky jsi taková "samostatná jednotka". Já třeba taky, ale mě trvalo hodně dlouho, než jsem k tomu došla (nebo si to připustila?)

Judyno, je to možné... ikdyž v tom bude asi více věcí na mé straně. Pro mě to byla má první a jediná největší láska. Já byla na něm myslím úplně závislá. Je jasné, že po 22 letech už to není žádný plamen vášně, ale pomalu to sklouzává z velké části do přátelství, ale byl moje všechno. Nikdy bych si život bez něj neuměla představit a mám obavu, že budu stejná jako - pamatuješ na Ivanu, co sem chodila? Milovala svého muže a už nikdy nedokázala najít jiného. Vždy jsem se v jejím psaní moc viděla, také jsem taková stálá, byl na světě jen ten jeden jediny.... Takže já ho opravdu milovala, měla ráda.
Já to snáším tak moc dobře tak, že já nemám čas ani prostor v hlavě to vůbec řešit. Já nyní prožívám doslova peklo při dojíždění do práce - už jsem tu o tom psala, myslím, že ty pamatuješ. Nevím, jak moc jsem to rozebírala, ale to je tak obrovské peklo, tak obrovské trápení a trauma, že rozchod proti tomu je procházka růžovou zahradou. Prostě mi hlavu zaplňuje jen to dojíždění. Já vím, že pro ty, kteří nic podobného nezažili, tak to bude asi znít děsně blbě, ale ono se to vysvětlit nedá, to se musí zažít... takže já myslím, že tohle je hlavní důvod u mě. Je možné, že až přestanu dojíždět (kéž bych udělala ten řidičák, proto řidičák byl první věc, kterou jsem udělala - přihláška) - tak až mi skončí toto mé osobní peklo, že pak možná přijdou i jiné myšlenky, možná se to vrátí, terpve přijde, nevím....

Judyna — 27. 6. 2020 14:27

Jo, pamatuju si to a vím, jak obrovský to může být problém. Já bych autobusem těch 35 km prostě dojíždět nemohla. Nedala bych to - bývá mi hodně špatně. Já mám jediné štěstí, že mohu jezdit vlakem. Takže to naprosto chápu a vím, ejk tento problém lehce přebíjí ty ostatní.
Ten řidičák je určitě dobré řešení.
To já bych se už teď autem jezdit bála.

cibule — 27. 6. 2020 19:35

LENNNA napsal(a):

Judyna napsal(a):

cibule napsal(a):


Viděli jsme se pouze jednou při řešení financí a bylo to pro mě hrozné. Moc jsme toho nenamluvili, jen co se muselo, a já měla co dělat, abych vydržela nebrečet a neprosit ho, aby se vrátil.

Leno, ten váš vztah byl asi jiný než ten cibulin. Asi jste se opravdu OBA posunuli někam spíš ke kamarádství už před nějakou dobou. Jinak bys to asi tak dobře a po tak krátké době nezvládala? Vždyť máš taky po rozchodu jen tak asi měsíc.
Taky jsi taková "samostatná jednotka". Já třeba taky, ale mě trvalo hodně dlouho, než jsem k tomu došla (nebo si to připustila?)

Judyno, je to možné... ikdyž v tom bude asi více věcí na mé straně. Pro mě to byla má první a jediná největší láska. Já byla na něm myslím úplně závislá. Je jasné, že po 22 letech už to není žádný plamen vášně, ale pomalu to sklouzává z velké části do přátelství, ale byl moje všechno. Nikdy bych si život bez něj neuměla představit a mám obavu, že budu stejná jako - pamatuješ na Ivanu, co sem chodila? Milovala svého muže a už nikdy nedokázala najít jiného. Vždy jsem se v jejím psaní moc viděla, také jsem taková stálá, byl na světě jen ten jeden jediny.... Takže já ho opravdu milovala, měla ráda.
Já to snáším tak moc dobře tak, že já nemám čas ani prostor v hlavě to vůbec řešit. Já nyní prožívám doslova peklo při dojíždění do práce - už jsem tu o tom psala, myslím, že ty pamatuješ. Nevím, jak moc jsem to rozebírala, ale to je tak obrovské peklo, tak obrovské trápení a trauma, že rozchod proti tomu je procházka růžovou zahradou. Prostě mi hlavu zaplňuje jen to dojíždění. Já vím, že pro ty, kteří nic podobného nezažili, tak to bude asi znít děsně blbě, ale ono se to vysvětlit nedá, to se musí zažít... takže já myslím, že tohle je hlavní důvod u mě. Je možné, že až přestanu dojíždět (kéž bych udělala ten řidičák, proto řidičák byl první věc, kterou jsem udělala - přihláška) - tak až mi skončí toto mé osobní peklo, že pak možná přijdou i jiné myšlenky, možná se to vrátí, terpve přijde, nevím....

Tak to je přesně u mě to samé.....

cibule — 27. 6. 2020 19:39

Lenni, držím od :hjarta: pěsti,ať se s tím popereš a zvládneš to tvoje peklo co nejsnáze to půjde, a taky ať už ti žádné další peklo nepřijde. Ať aspoň toto ti pomůže, že to překonáš a už se k tomu nebudeš muset nijak vracet.

rina — 28. 6. 2020 11:43

Judyna napsal(a):

To já bych se už teď autem jezdit bála.

Já udělala řidičák před 40ti lety, a nejezdila jsem nikdy, ze strachu, až do jeho zrušení. Obdivuju své mobilní dcery, jezdit s nima se nebojím, ale když vím, že jedou na nějakou náročnou cestu, mám o ně panický strach.
Takže klobouk dolů 👍 🍀, a každému kdo do toho jde, taky držím palce.

LENNNA — 28. 6. 2020 12:12

Judyna napsal(a):

Jo, pamatuju si to a vím, jak obrovský to může být problém. Já bych autobusem těch 35 km prostě dojíždět nemohla. Nedala bych to - bývá mi hodně špatně. Já mám jediné štěstí, že mohu jezdit vlakem. Takže to naprosto chápu a vím, ejk tento problém lehce přebíjí ty ostatní.
Ten řidičák je určitě dobré řešení.
To já bych se už teď autem jezdit bála.

Já se řídit auto bojím hrozně moc, proto jsem si celý život řidičák neudělala. Ještě teď si to neumím představit. Ale nic není horšího než to, co teď prožívám s dojížděním, tak to musím prostě zkusit. Nemám na výběr.

Judyna — 28. 6. 2020 15:57

Není nad to, když má člověk práci v místě bydliště.

normální chlap — 28. 6. 2020 16:58

LENNNA napsal(a):

Judyna napsal(a):

Jo, pamatuju si to a vím, jak obrovský to může být problém. Já bych autobusem těch 35 km prostě dojíždět nemohla. Nedala bych to - bývá mi hodně špatně. Já mám jediné štěstí, že mohu jezdit vlakem. Takže to naprosto chápu a vím, ejk tento problém lehce přebíjí ty ostatní.
Ten řidičák je určitě dobré řešení.
To já bych se už teď autem jezdit bála.

Já se řídit auto bojím hrozně moc, proto jsem si celý život řidičák neudělala. Ještě teď si to neumím představit. Ale nic není horšího než to, co teď prožívám s dojížděním, tak to musím prostě zkusit. Nemám na výběr.

Vždyť na tom nic není, nemáš se čeho bát. Prostě šlápneš na pedál a ono to jede. Kroutit volantem se taky naučíš, není to složitější než na kole. Vlastně je to jednodušší, když zastavíš, auto se ti na rozdíl od kola nepřevrhne :-)

rina — 28. 6. 2020 17:24

To já si taky myslela, a jako dnes se vidím na první jízdě, jak jedu 60tkou... Taky jsem celou autoškolu dala levou zadní, ale první má opravdová jízda byla zároveň mou poslední, když jsem měla na frekventované křižovatce bez semaforů zahnout doleva. Manžel na mně hučel cosi nepochopitelného, já vystoupila, a už nikdy nenastoupila jinak, než spolujezdec. Tak!

normální chlap — 28. 6. 2020 18:54

Nj, říká se, že by člověk měl prvních pár set kilometrů najezdit sám. Chyby bude dělat stejné, ale aspoň ho nebude nikdo znervózňovat :)

cibule — 28. 6. 2020 18:57

Já jezdím jen proto, že musím. Nijak mě to netěší a vzhledem k tomu, že vše kolem auta dělali v naší rodině vždycky mužští, tak jsem se naučila jen maximálně umýt auto, tedy hlavně vnitřek. Když tam na mě někdy něco svítí, tak většinou moc netuším, co to je. Jen vím, že když na displeji svítí něco v oranžové barvě, tak je to ještě jakžtakž v pořádku, i když se s tím musí něco dělat, a červená barva je průšvih.

Jinak se stav mojí mysli moc nelepší. Musím vydržet.
Ale něco dobrého se přeci jen děje. Když jsem žila s manželem, tak jsem se naprosto dobrovolně bez jeho nátlaku odřízla od mojí rodiny. Chtěla jsem být jen s ním a pro něj... Divné, že? A oni se zachovali skvěle a teď mě drží nad vodou. Včera jsem jela s tátou až skoro na druhý konec republiky, kde máme předky. Byli jsme ve vesnici, odkud pocházel můj skvělý děda (už bohužel nežije) a na hřbitově, kde leží praděda s prababičkou (prý to byli moc hodní lidé). Byl to docela silný zážitek a já byla vděčná, že se můžu po dlouhé době podívat na místo, kde mám kořeny. Nebo aspoň jejich část. Na hřbitově jsme zapálili několik svíček a při tom jsem v duchu děkovala za vše.

Ale nechci se tady jevit jako nějaká světice. V myšlenkách jsem se nikam moc neposunula a pláč je můj hodně častý společník. Ale aspoň už se snažím bulet většinou (ne vždy), když jsem sama. Omluvím se, že na mě jdou chmury, a jdu se vyřvat. Dneska to zas na mě padlo. Jedna z dalších příbuzných se to dozvěděla a šokovaně řekla (jako každý, kdo se to dozví): "No, to není možné! Vždyť jsem vás ještě nedávno viděla venku, jak se vedete za ruce! Vypadali jste tak spokojeně. My jsme si říkali, že vypadáte jako když spolu nejste ani dvacet let...". A tohle teď musím poslouchat dost často.... Ani já to nechápu a nejsem schopná na to nic odpovědět. Taky jsem netušila, že je to mezi námi tak zlé, aby si manžel musel najít jinou ženu. Ano,věděla jsem, že jsem teď přetažená a občas dost protivná, ale kdo v takových situacích není?

rina — 28. 6. 2020 19:18

cibule napsal(a):

..Jedna z dalších příbuzných se to dozvěděla a šokovaně řekla (jako každý, kdo se to dozví): "No, to není možné! Vždyť jsem vás ještě nedávno viděla venku, jak se vedete za ruce! Vypadali jste tak spokojeně. My jsme si říkali, že vypadáte jako když spolu nejste ani dvacet let...". A tohle teď musím poslouchat dost často.... Ani já to nechápu a nejsem schopná na to nic odpovědět. Taky jsem netušila, že je to mezi námi tak zlé, aby si manžel musel najít jinou ženu. Ano,věděla jsem, že jsem teď přetažená a občas dost protivná, ale kdo v takových situacích není?

Asi není dobré přemýšlet nad tím, co říkaj lidi, co o vás moc nevědí...
Taky jsem vejrala, že se rozešli ve zlém, velmi zlém, sousedi, kteří působili velmi harmonicky.
Podívej se jen třeba na Monyovou.

LENNNA — 28. 6. 2020 19:39

Judyna napsal(a):

Není nad to, když má člověk práci v místě bydliště.

Pravda! Bohužel za celý můj pracovní život jsem to nezažila ani jednou. Dojíždím odjakživa.
Nejdéle jsem dojížděla 160 km ráno a to samé zpět. S přestupy, pokaždé 3 autobusy. Ale to bylo naštěstí ještě před mými problémy, dnes bych to nedala.

LENNNA — 28. 6. 2020 19:55

cibule napsal(a):

Já jezdím jen proto, že musím. Nijak mě to netěší a vzhledem k tomu, že vše kolem auta dělali v naší rodině vždycky mužští, tak jsem se naučila jen maximálně umýt auto, tedy hlavně vnitřek. Když tam na mě někdy něco svítí, tak většinou moc netuším, co to je. Jen vím, že když na displeji svítí něco v oranžové barvě, tak je to ještě jakžtakž v pořádku, i když se s tím musí něco dělat, a červená barva je průšvih.

Jinak se stav mojí mysli moc nelepší. Musím vydržet.
Ale něco dobrého se přeci jen děje. Když jsem žila s manželem, tak jsem se naprosto dobrovolně bez jeho nátlaku odřízla od mojí rodiny. Chtěla jsem být jen s ním a pro něj... Divné, že? A oni se zachovali skvěle a teď mě drží nad vodou. Včera jsem jela s tátou až skoro na druhý konec republiky, kde máme předky. Byli jsme ve vesnici, odkud pocházel můj skvělý děda (už bohužel nežije) a na hřbitově, kde leží praděda s prababičkou (prý to byli moc hodní lidé). Byl to docela silný zážitek a já byla vděčná, že se můžu po dlouhé době podívat na místo, kde mám kořeny. Nebo aspoň jejich část. Na hřbitově jsme zapálili několik svíček a při tom jsem v duchu děkovala za vše.

Ale nechci se tady jevit jako nějaká světice. V myšlenkách jsem se nikam moc neposunula a pláč je můj hodně častý společník. Ale aspoň už se snažím bulet většinou (ne vždy), když jsem sama. Omluvím se, že na mě jdou chmury, a jdu se vyřvat. Dneska to zas na mě padlo. Jedna z dalších příbuzných se to dozvěděla a šokovaně řekla (jako každý, kdo se to dozví): "No, to není možné! Vždyť jsem vás ještě nedávno viděla venku, jak se vedete za ruce! Vypadali jste tak spokojeně. My jsme si říkali, že vypadáte jako když spolu nejste ani dvacet let...". A tohle teď musím poslouchat dost často.... Ani já to nechápu a nejsem schopná na to nic odpovědět. Taky jsem netušila, že je to mezi námi tak zlé, aby si manžel musel najít jinou ženu. Ano,věděla jsem, že jsem teď přetažená a občas dost protivná, ale kdo v takových situacích není?

Cibulko, spíše než divné, tak bych to nazvala "strašné". Takovou blbost už nikdy nedělej. Pokud ses takto od všech odřízla, dokonce i od vlastní rodiny, tak máš dost velký problém a přemýšlet, že takto fakt ne.
Pokud ses od všech tak odřízla a zaměřila se jen na manžela, tak možná se dusil a raději utekl...

Palomita — 28. 6. 2020 19:55

Pamatuju si svou úplně první jízdu po získání řidičáku. Měli jsme doma nějaké mecheche a ráno se chlapci (stále ještě ve velmi podroušeném stavu) rozhodli, že je rozvezu domů, protože manžel s nimi tenkrát držel basu. Byla jsem vystreslá jak prvnička. Vzadu mi seděli tři statní chasníci a já srdnatě vyjela.. můj stres udělal svoje a stejně tak alkohol v nich.. Měli nejapné poznámky, když jsem se snažila asi kilometr dopředu vědět, kam na křižovatce pojedu, abych se mohla "psychicky" připravit :D Dupla jsem na brzdu a do hrobového ticha říkám "vystupte".. byli jsme uprostřed ničeho. A chlapci, jak tam měli minimum prostoru, tak jsem jen ve zpětném zrcátku viděla, jak do sebe šťouchají rameny a říkají tomu uprostřed "ty vole, buď zticha, nebo nás vysadí".. a byl klid :D :D

Palomita — 28. 6. 2020 20:09

cibule napsal(a):

Když jsem žila s manželem, tak jsem se naprosto dobrovolně bez jeho nátlaku odřízla od mojí rodiny. Chtěla jsem být jen s ním a pro něj... Divné, že?

Mě to zase přijde naprosto normální, protože člověk vytváří novou rodinu s tím, koho si vybral. To ale neznamená, že na tu svou původní zanevře, nebo se dokonce rozhádají. Je dobré číst, že vztahy s tvou původní rodinou zůstaly nenarušené a můžeš se na ni obrátit a spolehnout. :supr:

cibule — 28. 6. 2020 20:31

Palomita napsal(a):

cibule napsal(a):

Když jsem žila s manželem, tak jsem se naprosto dobrovolně bez jeho nátlaku odřízla od mojí rodiny. Chtěla jsem být jen s ním a pro něj... Divné, že?

Mě to zase přijde naprosto normální, protože člověk vytváří novou rodinu s tím, koho si vybral. To ale neznamená, že na tu svou původní zanevře, nebo se dokonce rozhádají. Je dobré číst, že vztahy s tvou původní rodinou zůstaly nenarušené a můžeš se na ni obrátit a spolehnout. :supr:

Ano, zůstaly naštěstí nenarušené. Normálně jsme se dál po celou dobu bavili, i se občas viděli, ale málo.

Judyna — 28. 6. 2020 22:06

Palomita napsal(a):

cibule napsal(a):

Když jsem žila s manželem, tak jsem se naprosto dobrovolně bez jeho nátlaku odřízla od mojí rodiny. Chtěla jsem být jen s ním a pro něj... Divné, že?

Mě to zase přijde naprosto normální, protože člověk vytváří novou rodinu s tím, koho si vybral. To ale neznamená, že na tu svou původní zanevře, nebo se dokonce rozhádají. Je dobré číst, že vztahy s tvou původní rodinou zůstaly nenarušené a můžeš se na ni obrátit a spolehnout. :supr:

Palomito, Ty popisuješ normální stav věcí. Ale Cibule píše, že se ODŘÍZLA. To je něco úplně jiného.

cibule — 29. 6. 2020 6:42

Nálada je jako to dnešní počasí. Zataženo a prší. Jindy bych děkovala vesmíru, že konečně příroda dostává, co potřebuje, ale teď je mi mizerně. 
Ale objednala jsem se k psychložce, tak snad mi pomůže najít cestu... Nebo mě aspoň nasměruje... I když já vím, co mám dělat, i že to musím prožít a nevyhnu se tomu, ale proč je to tak dlouhé a bolestivé? proč si člověk aspoň v noci nemůže odpočinout, aby to mohl přes den lépe zvládnout? A proč si musím takhle ubližovat? Včera jsem si vzala šortky, co mi byly loni akorát a teď to na mě viselo jak na strašákovi. Bylo mi z toho ještě víc smutno..

Nejvíc mě deptá, že co jsem zůstala sama, tak se mi řešení problémů zdá težší... A problémů víc... Musím se nakonec rozhodnout sama.. A o nic už se člověk nepodělí, ani o radosti, ani o starosti... Je mi mizerně.

Palomita — 29. 6. 2020 7:26

Judyna napsal(a):

Palomito, Ty popisuješ normální stav věcí. Ale Cibule píše, že se ODŘÍZLA. To je něco úplně jiného.

Nevidím v tom rozdíl, promiň. Např. s mou sestrou jsem se viděla naposledy asi před šesti lety. Dobrovolně se "odřízla", to ale neznamená, že kdyby potřebovala s čímkoli pomoc, tak se na ni vykašlu. Někdy se cesty rozejdou proto, aby se časem zase mohly spojit. ;) A cibule psala, že se s nimi stýkala, jen ne tak často.. tak jaképak odříznutí :storstark:

Palomita — 29. 6. 2020 7:31

cibule napsal(a):

Nejvíc mě deptá, že co jsem zůstala sama, tak se mi řešení problémů zdá težší... A problémů víc... Musím se nakonec rozhodnout sama.. A o nic už se člověk nepodělí, ani o radosti, ani o starosti... Je mi mizerně.

Tohle je asi ta nejtěžší část, ale člověk je tvor přizpůsobivý, časem si i ty najdeš cestu, jak z toho ven.. a nebo dřív najdeš někoho, kdo tě z toho vyvede ;)
Naše nálady mají své rozmary stejně jako to počasí (příroda) - je to normální ;)

LENNNA — 29. 6. 2020 7:34

Judyna napsal(a):

Palomita napsal(a):

cibule napsal(a):

Když jsem žila s manželem, tak jsem se naprosto dobrovolně bez jeho nátlaku odřízla od mojí rodiny. Chtěla jsem být jen s ním a pro něj... Divné, že?

Mě to zase přijde naprosto normální, protože člověk vytváří novou rodinu s tím, koho si vybral. To ale neznamená, že na tu svou původní zanevře, nebo se dokonce rozhádají. Je dobré číst, že vztahy s tvou původní rodinou zůstaly nenarušené a můžeš se na ni obrátit a spolehnout. :supr:

Palomito, Ty popisuješ normální stav věcí. Ale Cibule píše, že se ODŘÍZLA. To je něco úplně jiného.

Ano, také to chápu jako úplně něco jiného.

LENNNA — 29. 6. 2020 7:36

cibule napsal(a):

Nálada je jako to dnešní počasí. Zataženo a prší. Jindy bych děkovala vesmíru, že konečně příroda dostává, co potřebuje, ale teď je mi mizerně. 
Ale objednala jsem se k psychložce, tak snad mi pomůže najít cestu... Nebo mě aspoň nasměruje... I když já vím, co mám dělat, i že to musím prožít a nevyhnu se tomu, ale proč je to tak dlouhé a bolestivé? proč si člověk aspoň v noci nemůže odpočinout, aby to mohl přes den lépe zvládnout? A proč si musím takhle ubližovat? Včera jsem si vzala šortky, co mi byly loni akorát a teď to na mě viselo jak na strašákovi. Bylo mi z toho ještě víc smutno..

Nejvíc mě deptá, že co jsem zůstala sama, tak se mi řešení problémů zdá težší... A problémů víc... Musím se nakonec rozhodnout sama.. A o nic už se člověk nepodělí, ani o radosti, ani o starosti... Je mi mizerně.

Jak je to vše strašně relativní.... co já bych za tohle dala!!!! :rodna:

vera — 29. 6. 2020 8:09

cibule napsal(a):

Nálada je jako to dnešní počasí. Zataženo a prší. Jindy bych děkovala vesmíru, že konečně příroda dostává, co potřebuje, ale teď je mi mizerně. 
Ale objednala jsem se k psychložce, tak snad mi pomůže najít cestu... Nebo mě aspoň nasměruje... I když já vím, co mám dělat, i že to musím prožít a nevyhnu se tomu, ale proč je to tak dlouhé a bolestivé? proč si člověk aspoň v noci nemůže odpočinout, aby to mohl přes den lépe zvládnout? A proč si musím takhle ubližovat? Včera jsem si vzala šortky, co mi byly loni akorát a teď to na mě viselo jak na strašákovi. Bylo mi z toho ještě víc smutno..

Nejvíc mě deptá, že co jsem zůstala sama, tak se mi řešení problémů zdá težší... A problémů víc... Musím se nakonec rozhodnout sama.. A o nic už se člověk nepodělí, ani o radosti, ani o starosti... Je mi mizerně.

ano, tak to probíhá..............ale bude líp

mně pomohl.............převozník, převezl mě na druhý břeh, začala jsem s ním cestovat, jezdit na výlety, našla si další přátele a v současné době se stýkáme 1x týdně na výletě a pak na cestách do zahraničí, moc mi pomohl...........jsme pouze parťáci na cestu

prozření, poznání, že jako partner nefunguje................vůbec nebolelo a jsem za tuto životní etapu moc ráda

obnovila jsem stará přátelství s kamarádkami, našla si nové, třeba tady na Babi...........pravidelně se stýkáme

přátelství se musí pěstovat, jako kytka...........pak je to hezké a přínosné pro obě strany
někdy je to dost náročné
já tak začala 2 roky před důchodem, do té doby jsem měla jen rodinu a práci.........a už jsem 11 let v důchodě a tuto dobu považuji za nejhezčí v mém životě...........kdyby mi to někdo řekl dřív, považovala bych ho za blázna
vůbec se nenudím.............chodím do kina, divadla, na přednášky, do knihovny, dala jsem se na zdravou stravu......ale je to boj,
boj s leností, často se mi nechce, musím se přemlouvat

Palomita — 29. 6. 2020 8:26

LENNNA napsal(a):

Ano, také to chápu jako úplně něco jiného.

To je jen důkaz, že kdy dva říkají/dělají totéž, není to totéž :storstark:;)

Judyna — 29. 6. 2020 9:28

Palomita napsal(a):

Judyna napsal(a):

Palomito, Ty popisuješ normální stav věcí. Ale Cibule píše, že se ODŘÍZLA. To je něco úplně jiného.

Nevidím v tom rozdíl, promiň. Např. s mou sestrou jsem se viděla naposledy asi před šesti lety. Dobrovolně se "odřízla", to ale neznamená, že kdyby potřebovala s čímkoli pomoc, tak se na ni vykašlu. Někdy se cesty rozejdou proto, aby se časem zase mohly spojit. ;) A cibule psala, že se s nimi stýkala, jen ne tak často.. tak jaképak odříznutí :storstark:

Ano, Cibule to pak upřesnila.
A odříznutí a pomoc v nesnázích jsou dvě věci. I když se někdo odřízne, v případě potřeby mu pomůžu. Naopak - i když  jsme ve spojení, neznamená to, že mu pomůžu.

Judyna — 29. 6. 2020 9:30

ale proč je to tak dlouhé a bolestivé?

Cibule, nechápu. Vždyť jste spolu byli 20 let nebo 25? A ty si myslíš, že se z rozchodu dostaneš za měsíc? :co:
Přála bych Ti to, ale je to nereálné.

LENNNA — 29. 6. 2020 12:49

Palomita napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Ano, také to chápu jako úplně něco jiného.

To je jen důkaz, že kdy dva říkají/dělají totéž, není to totéž :storstark:;)

:supr: je to tak! A také "důkaz", že psaný text může být leckdy pochopen jinak než autor myslel...

Judyna — 29. 6. 2020 13:09

Ano.

Palomita — 29. 6. 2020 13:30

LENNNA napsal(a):

Palomita napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Ano, také to chápu jako úplně něco jiného.

To je jen důkaz, že kdy dva říkají/dělají totéž, není to totéž :storstark:;)

:supr: je to tak! A také "důkaz", že psaný text může být leckdy pochopen jinak než autor myslel...

Jo, a přesto se najdou experti, kteří ti v diskuzích vysvětlí naprosto přesně (a mylně), co jsi svým příspěvkem vlastně chtěla říct :D Zásadně se nehádám přes psaný text, protože k tomu si lidi dodávají nejen svoje domněnky, ale i tóny a emoce a je to víš kde :vissla: :dumbom:

cibule — 29. 6. 2020 19:28

Tak dneska jsem se teď odpoledne dvakrát rozbrečela dojetím nad tím, jak skvělí lidé můžou být.

První dojetí bylo od mojí babičky. Je jí 90 let. Přišla jsem k ní dneska odpoledne, chodím teď za ní každý den, a její přivítání mi vyrazilo dech. Vytáhla z trouby krajíc chleba s máslem a se šunkou na talířku a řekla mi, že když si mazala pro sebe, tak udělala ještě jeden pro mě. No není skvělá? Měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela dojetím před ní....

Další dojetí mi přichystali sousedi. Pozvali mě na grilování, abych nebyla sama...

Judyna — 29. 6. 2020 20:39

No vidíš. A dřív by sis toho zdaleka tak nepovažovala.

cibule — 30. 6. 2020 8:50

Dneska jsem zase mizerně spala... Ty noci jsou často fakt těžký.

Ale pociťuji u sebe vývoj dobrým směrem. Začínám mít na exmanžela vztek. Naše problémy byly nás obou (ne jen moje) a konečně si začínám uvědomovat, že ani já jsem to s ním neměla nijak jednoduché. Mnohokrát se mi ke konci vztahu ani moc nechtělo domů, protože jsem měla obavu, co mě tam zase čeká. A začínám mít na něj vztek taky za to, že naše problémy vyřešil tím, že si našel jiný vztah. Takto by se podle mě problémy neměly řešit.

Je to pro mě docela úleva, že už jsem se konečně zase o fous posunula... A jestli to čte někdo, kdo má pocit, že to nedá a neposune se to nikam dál, a že se utrápí, tak tomu člověku posílám podporu a ujišťuji ho, že se to opravdu vyvíjí. I u něj. Každým dnem.

cibule — 30. 6. 2020 12:11

Tak moje dnešní nadšení je fuč...

Kromě problému doma se mi postupně přidávají ještě problémy v práci. Jak jsem nevyspalá, tak jsem pomalejší, nestíhám vše s lehkostí jako dřív a práce mi tady stále narůstá... Nejraději bych se na všechno vykašlala.... Dřív mě práce bavila a i jsem se do ní těšila, ale teď vůbec... Já vůbec nevím, jak to všechno zvládnu...
Je to pořád jako na houpačce...

Palomita — 30. 6. 2020 13:12

cibule napsal(a):

Tak moje dnešní nadšení je fuč...

Kromě problému doma se mi postupně přidávají ještě problémy v práci. Jak jsem nevyspalá, tak jsem pomalejší, nestíhám vše s lehkostí jako dřív a práce mi tady stále narůstá... Nejraději bych se na všechno vykašlala.... Dřív mě práce bavila a i jsem se do ní těšila, ale teď vůbec... Já vůbec nevím, jak to všechno zvládnu...
Je to pořád jako na houpačce...

Doporučuju se vzchopit, abys ještě neskončila bez práce a pak bez bydlení.. ono totiž může být ještě hůř... Jeden chlap svět nedělá. Tohle napsalo dítě ve třetí třídě, třeba tam najdeš nějakou inspiraci ;):
Zlomené srdce opět celým
Byl jednou jeden býk a ten měl za manželku krávu. Jenomže on miloval kobylu.
Nemohl to té krávě říct, protože by jí to zlomilo srdce. No tak s ní musel žít.
Když už to trvalo rok a stále miloval kobylu, musel to už krávě říct, a tak ze sebe začal
pomalu soukat: „Víš krávo, já ti chci něco říct, víš, já už to totiž skrývám rok, víš, když
já tě už nemiluju, já totiž miluju kobylu.“. No, a kráva řekla: „Cože? Ale já jsem si
myslela že miluješ mě! Když miluješ kobylu, tak si za ní běž, vždyť tady na louce je
spousta dalších býků.“. Býk se sebral a šel za kobylou, řekl jí: „Ach moje milá
kobylko, vezmeš si mě?“. A kobyla řekla ano a žili spolu šťastně. Zajímá vás, co se
stalo s krávou? Ta si našla nového býka a ti také žili šťastně.

Pointa je, že zvládneš všechno, co budeš chtít. Když to vzdáš, nezvládneš nic a pouze ty jsi zodpovědná za to, jak se ti bude dařit, nikdo jiný.. :storstark:

rina — 30. 6. 2020 14:34

Mě z jejího psaní zaráží, jak mezi vzlyky, stížnostmi a pochybnostmi občas jakoby se snažila povzbuzovat jiné v podobné situaci...

Judyna — 30. 6. 2020 15:31

No ona to cibule psala hned v prvním příspěvku. Ale toto zrovna mi tak skřípe.

rina — 30. 6. 2020 17:00

Dík za upřímnost.
Už je mi to jasné.
Andrejka mě zase sprdne.

LENNNA — 30. 6. 2020 17:52

cibule napsal(a):

Tak moje dnešní nadšení je fuč...

Kromě problému doma se mi postupně přidávají ještě problémy v práci. Jak jsem nevyspalá, tak jsem pomalejší, nestíhám vše s lehkostí jako dřív a práce mi tady stále narůstá... Nejraději bych se na všechno vykašlala.... Dřív mě práce bavila a i jsem se do ní těšila, ale teď vůbec... Já vůbec nevím, jak to všechno zvládnu...
Je to pořád jako na houpačce...

Neboj, ono si to sedne a zase se to postupně uklidní a bude zlepšovat! Jen vydrž!!! Pokud by z toho v práci koukaly problémy a máš šéfa, se kterým se dá mluvit, promluv s ním na rovinu, že prosíš o trpělivost chvíli, že máš těžké období, ale práci máš ráda a zase se to zlepší.
Já toho mám také kvanta, nestíhám v podstatě neustále :D Mám svou práci, k tomu od ledna druhou práci za kolegyni, která šla na mateřskou a teď začínám přebírat práci za 2. kolegyni, která jde na mateřskou :D  Všichni tam těhotní a já makám jak barevná :lol: Takže nové práce, ale stále je neumím a učím se je, takže to jde i pomaleji. No a odpoledne se učit na řidičák. No můžu já mít v hlavě místo na nějaké smutnění? :D

normální chlap — 30. 6. 2020 18:00

cibule napsal(a):

Kromě problému doma se mi postupně přidávají ještě problémy v práci. Jak jsem nevyspalá, tak jsem pomalejší, nestíhám vše s lehkostí jako dřív a práce mi tady stále narůstá... Nejraději bych se na všechno vykašlala.... Dřív mě práce bavila a i jsem se do ní těšila, ale teď vůbec... Já vůbec nevím, jak to všechno zvládnu...
Je to pořád jako na houpačce...

Sežeň si nějaký lék na rychlé uklidnění, třeba Neurol a začni intenzivně pracovat. Nevím přesně jak to mají ženské, ale pro chlapy je nejlepší se ponořit do práce (pokud zrovna nejezdí s fekálním vozem, tam asi ne). Ono to stejně přejde, ale tímhle to urychlíš.

cibule — 1. 7. 2020 6:45

Děkuji moc za podporu. V práci jsem to nakonec dala. Přes to všechno jsem se vybičovala a práci dodělala, jak jsem slíbila. Naštěstí mám vedoucí, co o všem ví, a drží nade mnou ochrannou ruku.

Na dnešek jsem po nějaké době dobře spala, tak mám docela energii a nejsem tak plačtivá.
Večer jsem si zas pouštěla čtyři dohody a byla tam pasáž, kde se mluví o tom, jak je důležité pustit minulost a žít přítomností. No a samozřejmě nehřešit slovem, nebrat si nic osobně, nevytvářet domněnky a dělat vše, jak nejlépe umím. Zkouším to praktikovat do života.
Taky mám u sebe vypozorované, že nejlépe je mi ráno, protože ještě nejsem unavená, ale na večer, kdy už jsem, tak je to horší. Dobře mi při tom dělá jít ven s mojí psounkou a na to je teď díkybohu dobré počasí.

Je to se mnou ode zdi ke zdi. Snažím se zvládnout to, ale někdy je to docela fuška... Našla jsem si taky psycholožku a začínám na sobě pracovat pod odborným vedením. Tak snad bude lépe... Tedy už vlastně je lépe. Nejhorší mám za sebou. I když až bývalý přijde s rozvodem, tak to bude ještě taky náročné, ale na to je lepší zatím nemyslet...

Palomita — 1. 7. 2020 13:38

cibule napsal(a):

Je to se mnou ode zdi ke zdi. Snažím se zvládnout to, ale někdy je to docela fuška... Našla jsem si taky psycholožku a začínám na sobě pracovat pod odborným vedením. Tak snad bude lépe... Tedy už vlastně je lépe. Nejhorší mám za sebou. I když až bývalý přijde s rozvodem, tak to bude ještě taky náročné, ale na to je lepší zatím nemyslet...

A nebo naopak, i to by mohlo být využito jako čistý řez za minulostí. Kdy to může pomoc i té hlavě, aby to vzala jako definitivní a neživila v sobě pořád nějaké naděje. Co bude, bude. Ale když člověk převezme aktivitu nad svým životem, dodává to mysli úplně jiný elán, než stále čekat, co ten druhý.. Takže kdo ví, třeba sama sebe časem překvapíš a s rozvodem vyrukuješ ty první :) A klidně to přehoď na budoucího bývalého manžela, ať taky hejbne zádelí ;) Myšleno, ty vydej příkaz, ať to co nejdříve zařídí.. a nečekej, co kdy on ne/navrhne.. :)

Judyna — 1. 7. 2020 16:08

Ano, chtěla jsem napsat něco podobného. Vyzvi ho, ať koná. Nestav se pouze do role té, která se jen přizpůsobuje jeho rozhodnutím. Budeš z toho mít sama lepší pocit.

LENNNA — 1. 7. 2020 17:56

Palomita napsal(a):

cibule napsal(a):

Je to se mnou ode zdi ke zdi. Snažím se zvládnout to, ale někdy je to docela fuška... Našla jsem si taky psycholožku a začínám na sobě pracovat pod odborným vedením. Tak snad bude lépe... Tedy už vlastně je lépe. Nejhorší mám za sebou. I když až bývalý přijde s rozvodem, tak to bude ještě taky náročné, ale na to je lepší zatím nemyslet...

A nebo naopak, i to by mohlo být využito jako čistý řez za minulostí. Kdy to může pomoc i té hlavě, aby to vzala jako definitivní a neživila v sobě pořád nějaké naděje. Co bude, bude. Ale když člověk převezme aktivitu nad svým životem, dodává to mysli úplně jiný elán, než stále čekat, co ten druhý.. Takže kdo ví, třeba sama sebe časem překvapíš a s rozvodem vyrukuješ ty první :) A klidně to přehoď na budoucího bývalého manžela, ať taky hejbne zádelí ;) Myšleno, ty vydej příkaz, ať to co nejdříve zařídí.. a nečekej, co kdy on ne/navrhne.. :)

To je pravda! A také je pravda, že čistý řez a vše dořešet a uzavřít je asi nejlepší.

rina — 1. 7. 2020 19:41

A nejlepší bude pro zdejší diskusi vymyslet další zápletku. Už to začíná být nutné. :kapitulation:

cibule — 2. 7. 2020 9:37

To, co píšete, není v tuhle chvíli, kdy ještě nejsem silná a sama sebou, možné.

Teď jsem stále v situaci, kdy mi každá situace a reakce na ní, přijde namáhavá. Učím se zatím samostatnosti a řešení všeho, na co jsme byli dva, i když někdy jen v myšlenkách, vyřešit sama. Taky se učím bojovat sama za sebe a to mi zatím moc nejde. Jsem v jádru nekonfliktní člověk a hodně mě bolí, když mám s někým spor. I s manželem jsem každý konflikt musela vyřešit hned ten den nebo nejpozději další a nedokázala jsem být naštvaná déle, i když by to možná asi bylo někdy i docela potřeba.

Mrzí mě, jestli někoho tím svým psaním nudím. Ale píšu to pro sebe a lidi, kterým by to snad mohlo pomoct. Možná se mýlím a nikoho to už nezajímá.. Tak snad aspoň moje reakce tady nějakou dobu budou než to někdo vymaže.

rina — 2. 7. 2020 10:23

Já se tě nechtěla dotknout, nudu jsem myslela že je na tvé straně.
A ano, jak píšou holky, je čas přestat se v tom rochnit, a udělat nějaký rázný krok vpřed.
Je divné, že čekáš, co udělá manžel.
Taky je divné že sbíráš kdejaké "věci, které vycházejí napovrch". Proč? Seš masochistka?
Opustil tě, ranil, nasekej mu v mysli na zadek a pak ho ještě do něj kopni.

cibule — 2. 7. 2020 12:04

To je v pořádku. Každý má právo na vlastní názor. :)

Jinak abych pořád jen nefňukala, tak píšu, že na sobotu i neděli mám už domluvené první výlety. V sobotu pojedeme s paní, co jsme se spolu našly přes geocashing, na kešky. V neděli zase s kamarádkou, se kterou jsme se daly dohromady při cestě do práce. No, a následující víkend jsem si pak troufla na týdenní dovolenou v Jizerských horách. Pojedu poprvé sama jen s mojí paní psounkovou. Tak uvidíme, jak to dopadne. :)

Selima — 2. 7. 2020 12:15

LENNNA napsal(a):

cibule napsal(a):

Nevím, jestli z minulé zprávy nevyplynulo, že jsem ho taky podvedla. Jestli ano, tak to hned uvedu na pravou míru. Za své svědomí můžu říct, že jsem ho nikdy s nikým nepodvedla. Strach z ublížení sobě i druhým mi to nedovolil... Tím, že jsme oba nebyli svatí, jsem myslela u něj něvěru a u mě to, že jsem na něj byla nepříjemná.

Tak nevěra a být nepříjemný není asi úplně totéž nebo? Nepříjemný byl asi někdy úlně každý, ale ne každý byl nevěrný.

Zasa je otázka, čo sa skrýva za tým "nepríjemný"... Zažila som ženské, že som si hovorila: Tejto by som ako chlap možno aj dala po h... ústach, nielenže by som jej bol/a neverný/á....  (A aj u mužov je to tak, samozrejme). Ale Cibuľa nepôsobí ako nejaká semetrika -  a právo na horší deň má predsa každý...

Selima — 2. 7. 2020 12:25

LENNNA napsal(a):

cibule napsal(a):

Nálada je jako to dnešní počasí. Zataženo a prší. Jindy bych děkovala vesmíru, že konečně příroda dostává, co potřebuje, ale teď je mi mizerně. 
Ale objednala jsem se k psychložce, tak snad mi pomůže najít cestu... Nebo mě aspoň nasměruje... I když já vím, co mám dělat, i že to musím prožít a nevyhnu se tomu, ale proč je to tak dlouhé a bolestivé? proč si člověk aspoň v noci nemůže odpočinout, aby to mohl přes den lépe zvládnout? A proč si musím takhle ubližovat? Včera jsem si vzala šortky, co mi byly loni akorát a teď to na mě viselo jak na strašákovi. Bylo mi z toho ještě víc smutno..

Nejvíc mě deptá, že co jsem zůstala sama, tak se mi řešení problémů zdá težší... A problémů víc... Musím se nakonec rozhodnout sama.. A o nic už se člověk nepodělí, ani o radosti, ani o starosti... Je mi mizerně.

Jak je to vše strašně relativní.... co já bych za tohle dala!!!! :rodna:

Keby tie kilá šli dobrovoľne darovať a prijať! :lol: :P Mala by som Dolečkovu alebo koho plaketu za darcovstvo.. :rodna:

Selima — 2. 7. 2020 12:28

cibule napsal(a):

Tak dneska jsem se teď odpoledne dvakrát rozbrečela dojetím nad tím, jak skvělí lidé můžou být.

První dojetí bylo od mojí babičky. Je jí 90 let. Přišla jsem k ní dneska odpoledne, chodím teď za ní každý den, a její přivítání mi vyrazilo dech. Vytáhla z trouby krajíc chleba s máslem a se šunkou na talířku a řekla mi, že když si mazala pro sebe, tak udělala ještě jeden pro mě. No není skvělá? Měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela dojetím před ní....

Další dojetí mi přichystali sousedi. Pozvali mě na grilování, abych nebyla sama...

Je to neporovnateľné, ale: môj otec zomrel tohto roku vo februári a mama to ťažko znáša. Na druhej strane si viac- a inak - užíva vzťahy s nami ostatnými v rodine a po skončení korony teraz obnovuje aj priateľské kontakty a pomaly objavuje aj tie zabudnuté z hlbšej minulosti...

Selima — 2. 7. 2020 12:30

vera napsal(a):

cibule napsal(a):

Nálada je jako to dnešní počasí. Zataženo a prší. Jindy bych děkovala vesmíru, že konečně příroda dostává, co potřebuje, ale teď je mi mizerně. 
Ale objednala jsem se k psychložce, tak snad mi pomůže najít cestu... Nebo mě aspoň nasměruje... I když já vím, co mám dělat, i že to musím prožít a nevyhnu se tomu, ale proč je to tak dlouhé a bolestivé? proč si člověk aspoň v noci nemůže odpočinout, aby to mohl přes den lépe zvládnout? A proč si musím takhle ubližovat? Včera jsem si vzala šortky, co mi byly loni akorát a teď to na mě viselo jak na strašákovi. Bylo mi z toho ještě víc smutno..

Nejvíc mě deptá, že co jsem zůstala sama, tak se mi řešení problémů zdá težší... A problémů víc... Musím se nakonec rozhodnout sama.. A o nic už se člověk nepodělí, ani o radosti, ani o starosti... Je mi mizerně.

ano, tak to probíhá..............ale bude líp

mně pomohl.............převozník, převezl mě na druhý břeh, začala jsem s ním cestovat, jezdit na výlety, našla si další přátele a v současné době se stýkáme 1x týdně na výletě a pak na cestách do zahraničí, moc mi pomohl...........jsme pouze parťáci na cestu

prozření, poznání, že jako partner nefunguje................vůbec nebolelo a jsem za tuto životní etapu moc ráda

obnovila jsem stará přátelství s kamarádkami, našla si nové, třeba tady na Babi...........pravidelně se stýkáme

přátelství se musí pěstovat, jako kytka...........pak je to hezké a přínosné pro obě strany
někdy je to dost náročné
já tak začala 2 roky před důchodem, do té doby jsem měla jen rodinu a práci.........a už jsem 11 let v důchodě a tuto dobu považuji za nejhezčí v mém životě...........kdyby mi to někdo řekl dřív, považovala bych ho za blázna
vůbec se nenudím.............chodím do kina, divadla, na přednášky, do knihovny, dala jsem se na zdravou stravu......ale je to boj,
boj s leností, často se mi nechce, musím se přemlouvat

:rock: :supr: :godlike:

rina — 2. 7. 2020 12:36

Trošku jsem přemýšlela nad tím co jsem napsala.
Mnohé jsme si prošly nějakým bolavým rozchodem a já si uvědomila, jak mám pořád sklon jí radit,   co je blbě.
Omlouvám se za to, ale myslím že kdybych na takovémto fóru byla v době mého prvního rozchodu, vztekala bych se možná víc a ponižovala míň.
Proto si myslím že je dobré napsat jí své vlastní pokusy a omyly.
Ona sama píše, že píše i pro ostatní v podobné situaci, ale od nás se jí nedostává těch našich bolavých rad, které nás "posouvaly vpřed".
Říkat "neboj, bude to lepší" nestačí.
To je můj názor.:kapitulation:

cibule — 2. 7. 2020 13:03

rina napsal(a):

Trošku jsem přemýšlela nad tím co jsem napsala.
Mnohé jsme si prošly nějakým bolavým rozchodem a já si uvědomila, jak mám pořád sklon jí radit,   co je blbě.
Omlouvám se za to, ale myslím že kdybych na takovémto fóru byla v době mého prvního rozchodu, vztekala bych se možná víc a ponižovala míň.
Proto si myslím že je dobré napsat jí své vlastní pokusy a omyly.
Ona sama píše, že píše i pro ostatní v podobné situaci, ale od nás se jí nedostává těch našich bolavých rad, které nás "posouvaly vpřed".
Říkat "neboj, bude to lepší" nestačí.
To je můj názor.:kapitulation:

Nemáš proč se omlouvat. Myslela jsi to určitě dobře.

A ta vytučněná věta se mi líbila. Byla bych za to ráda, když bych se dočetla pokusy a omyly druhých. A taky když by se ozval někdo, kdo je v podobné situaci.

rina — 2. 7. 2020 13:08

Lenna?

Palomita — 2. 7. 2020 13:26

cibule napsal(a):

A ta vytučněná věta se mi líbila. Byla bych za to ráda, když bych se dočetla pokusy a omyly druhých. A taky když by se ozval někdo, kdo je v podobné situaci.

A my tu trubci dáváme většinou to, co nám zabralo :lol: Ale je fakt, že ty asi žádné rady a doporučení nepotřebuješ. Jak je vidět mezi řádky, vedeš si velmi dobře a už asi někde v hloubi duše víš, co sama se sebou. Což je super a moc ti to přeju!! :supr:
Jinak tohle vlákno vnímám přesně naopak, většina sem dává to, co jim pomohlo nebo fungovalo. Každý si stejně musí udělat své vlastní pokusy a omyly, stejně tak jako najít tu správnou cestu jak z toho ven ;)

Judyna — 2. 7. 2020 14:45

Přesně tak. Myslím, že jsme toho tady napsaly dost - toho, co pomohlo, toho pozitivního. Proč chceš cibule znát omyly a pokusy druhých? Však nejsou Tvoje. I ta situace je všude jiná, proto si každý musí najít svou cestu a to, co tě nakonec bude nejvíc inspirovat, můžeš najít úplně jinde a tam, kde bys to nečekala.

Proto mě osobně trošku skřípe i ta Tvoje snaha pstá toto vše "pro někoho". Protože je to opravdu vše u každého jiné. A to, co nakonec pomůže Tobě, tak to je jen Tvoje.

Judyna — 2. 7. 2020 14:46

Navíc, třeba na můj vkus "jedeš" až příliš rychle. Což neznamená, že špatně. To je právě ten rozdíl mezi lidmi.

cibule — 2. 7. 2020 15:26

Judyna napsal(a):

Přesně tak. Myslím, že jsme toho tady napsaly dost - toho, co pomohlo, toho pozitivního. Proč chceš cibule znát omyly a pokusy druhých? Však nejsou Tvoje. I ta situace je všude jiná, proto si každý musí najít svou cestu a to, co tě nakonec bude nejvíc inspirovat, můžeš najít úplně jinde a tam, kde bys to nečekala.

Proto mě osobně trošku skřípe i ta Tvoje snaha pstá toto vše "pro někoho". Protože je to opravdu vše u každého jiné. A to, co nakonec pomůže Tobě, tak to je jen Tvoje.

Máš asi pravdu. Každý si to musí odžít sám a po svém..
Teď mě vyděsila jedna kolegyně. Krásná, chytrá a milá žena. Je po rozchodu 3 roky a pořád sama. A říkala mi něco podobného co ty. Nespěchej. Já spěchala, našla si několik mužů hned na začátku a vše zkrachovalo. A mám pocit, že tím spěchem jsem si to pořádně neodžila a teď se mi vše vrací jako bumerang zpátky. Holky já začínám mít strach, že zůstanu taky sama...

rina — 2. 7. 2020 16:49

cibule napsal(a):

Já spěchala, našla si několik mužů hned na začátku a vše zkrachovalo. A mám pocit, že tím spěchem jsem si to pořádně neodžila a teď se mi vše vrací jako bumerang zpátky. Holky já začínám mít strach, že zůstanu taky sama...

:co:
A ejhle, a že ses nezmínila?

Nebo je všechno jinak?

Palomita — 2. 7. 2020 17:50

cibule napsal(a):

Holky já začínám mít strach, že zůstanu taky sama...

Hlavně, abys byla šťastná a to i bez druhé osoby. Ta se dříve či později objeví ;) Tvojí velkou výhodou je, že jsi byla v dlouhodobém vztahu, to jsou zkušenosti k nezaplacení. :supr:

LENNNA — 2. 7. 2020 18:26

cibule napsal(a):

To je v pořádku. Každý má právo na vlastní názor. :)

Jinak abych pořád jen nefňukala, tak píšu, že na sobotu i neděli mám už domluvené první výlety. V sobotu pojedeme s paní, co jsme se spolu našly přes geocashing, na kešky. V neděli zase s kamarádkou, se kterou jsme se daly dohromady při cestě do práce. No, a následující víkend jsem si pak troufla na týdenní dovolenou v Jizerských horách. Pojedu poprvé sama jen s mojí paní psounkovou. Tak uvidíme, jak to dopadne. :)

Máš na fňukání ještě právo! Každý potřebuje jinak dlouhý čas, pořád je to ještě moc krátká doba! Tak žádné omluvy!
A ty výlety - no, vidíš jak jsi skvělá! To já bych třeba zase nedala! Myslím hlavně tu dovolenou sama někam jet, to je pro mě stále velké scifi.

LENNNA — 2. 7. 2020 18:33

rina napsal(a):

cibule napsal(a):

Já spěchala, našla si několik mužů hned na začátku a vše zkrachovalo. A mám pocit, že tím spěchem jsem si to pořádně neodžila a teď se mi vše vrací jako bumerang zpátky. Holky já začínám mít strach, že zůstanu taky sama...

:co:
A ejhle, a že ses nezmínila?

Nebo je všechno jinak?

Rino, co to stále píšeš za nesmysly? To měla cibule přijít a nahlásit celou svou 40ti letou historii + historii rodiny a přátel, aby to vše zmínila na začátku? :co:

Judyna — 2. 7. 2020 18:39

cibule napsal(a):

Holky já začínám mít strach, že zůstanu taky sama...

No tak já třeba sama zůstala a jsem spokojená. Ale zprvu jsem to samozřejmě neplánovala, měla jsem pár vztahů, ale jak jsem psala dříve, časem jsem zjistila, že je mi vlastně samotné dobře, že jsem se do těch vztahů spíš nutila.

rina — 2. 7. 2020 19:03

LENNNA napsal(a):

Rino, co to stále píšeš za nesmysly? To měla cibule přijít a nahlásit celou svou 40ti letou historii + historii rodiny a přátel, aby to vše zmínila na začátku? :co:

Co se čílíš?
Přišla sem 16 dní po rozchodu, a už "si našla hned několik chlapů". Psala tu kdeco intimního, a známosti spomíná až teď, po měsíci?

Judyna — 2. 7. 2020 19:04

Rino, to jsou zkušenosti její kamarádky.

Palomita — 2. 7. 2020 19:14

Judyna napsal(a):

cibule napsal(a):

Holky já začínám mít strach, že zůstanu taky sama...

No tak já třeba sama zůstala a jsem spokojená. Ale zprvu jsem to samozřejmě neplánovala, měla jsem pár vztahů, ale jak jsem psala dříve, časem jsem zjistila, že je mi vlastně samotné dobře, že jsem se do těch vztahů spíš nutila.

Máš naprostou pravdu, člověk by se měl zařídit tak, jak mu to vyhovuje a aby byl spokojený :supr:

rina — 2. 7. 2020 19:14

No, to z textu zcela jednoznačně nevyplývá.
Judy.

Judyna — 2. 7. 2020 19:23

Palomita napsal(a):

Judyna napsal(a):

cibule napsal(a):

Holky já začínám mít strach, že zůstanu taky sama...

No tak já třeba sama zůstala a jsem spokojená. Ale zprvu jsem to samozřejmě neplánovala, měla jsem pár vztahů, ale jak jsem psala dříve, časem jsem zjistila, že je mi vlastně samotné dobře, že jsem se do těch vztahů spíš nutila.

Máš naprostou pravdu, člověk by se měl zařídit tak, jak mu to vyhovuje a aby byl spokojený :supr:

...a asi být otevřený všem možnostem a už dopředu se neděsit :). Však ono se uvidí.

Palomita — 2. 7. 2020 19:41

Judyna napsal(a):

...a asi být otevřený všem možnostem a už dopředu se neděsit :). Však ono se uvidí.

nechat některé věci jen tak plynout.. :) moje máti pořád říkala, že už chlapy nechce ani vidět a pak se ještě vdávala, když jí bylo přes šedesát.. teď si zase hudle tu svou a kdo ví, koho nám představí příště :rock:

cibule — 2. 7. 2020 20:40

rina napsal(a):

cibule napsal(a):

Já spěchala, našla si několik mužů hned na začátku a vše zkrachovalo. A mám pocit, že tím spěchem jsem si to pořádně neodžila a teď se mi vše vrací jako bumerang zpátky. Holky já začínám mít strach, že zůstanu taky sama...

:co:
A ejhle, a že ses nezmínila?

Nebo je všechno jinak?

To byla citace (ale bez uvozovek) té mé kolegyně. To je její zkušenost. Naštěstí pro mě.
Já nikoho jiného nikdy neměla. V tomhle mám díkybohu čisté svědomí.

rina — 2. 7. 2020 21:04

Ok, bez těch uvozovek to vyznělo dvojsmyslně.
Jestli jsem někoho zmátla, omlouvám se.:grater:

cibule — 2. 7. 2020 21:04

Chci vám poděkovat za vaše názory. Moc mi pomáhá mít možnost číst je všechny. Ať to jsou rady, jak se s tím vypořádat nebo i vaše zkušenosti. Dobré i horší. Nebo postřehy. Nebo i to, že upozorníte, že zase fňukám. Vážím si jich všech. A to vám nechci mazat med kolem pusy, ale myslím to upřímně. Pomáhá mi to.

Dnešek jsem profňukala, ale jak psala Lenna (díky moc Lenno), tak i to potřebuji.
Odpoledne přišla rána, když jsem viděla bývalého sedět před hospodou se svou novou přítelkyní. Držel jí kolem ramen a vypadali spokojeně. Zase jsem to obrečela, ale když to odešlo, tak jsem si řekla, že bych to mohla zkusit brát spíš jako výhodu, která by mi mohla možná pomoct vyrovnat se dříve s realitou a nemyslet pořád na zadní vrátka, že by se třeba možná mohl ještě vrátit. Málokdo má asi tu možnost vidět bývalého několikrát týdně s jinou ženou. Zkusila jsem to tedy vzít jako terapii a večer, když jsem jela se svoji paní psounkovou ze cvičáku, tak už jsem se na ně koukala bez emocí a bez pláče. Takže dnes to vyšlo. Uvidíme jak to bude dál.

Taky mě napadlo, že bych asi měla zvolnit ve svých výlevech sem a psát spíše pokroky. Vždyť to byl i můj cíl na začátku psaní. A místo toho mi to nějak čím dál víc mění směr....

rina — 2. 7. 2020 21:13

Ale ne, je dobře psát všechno, i ty vzlyky.
Mnozí terapeuti radí: "vypsat se z toho". Někdo si píše jenom tak pro sebe, ale tady je výhoda, že máš i reakce.
Já jsem si taky svého času psala, jen pro sebe, jenže potom, až jsem viděla, jaké dělám chyby, vždycky jsem to vyhodila a to je škoda. Pak si až tak neuvědomíš ty úspěchy a pokroky.

Palomita — 2. 7. 2020 21:44

cibule napsal(a):

Taky mě napadlo, že bych asi měla zvolnit ve svých výlevech sem a psát spíše pokroky. Vždyť to byl i můj cíl na začátku psaní. A místo toho mi to nějak čím dál víc mění směr....

Piš sem, co zrovna potřebuješ ;) Kdyby se to někomu nelíbilo, může si založit svoje vlastní vlákno a nebo tvé příspěvky nečíst. Mám za tebe radost, když čtu, jak se ti daří a zároveň chápu, že někde si člověk ulevit musí, když se zrovna nedaří. :kapitulation: Pak jsme tu my, abychom tě nenechali v klidu se utápět ve svých bolístkách a dodali ti trochu vzpruhy. Snad to občas zafununguje :par:

Judyna — 2. 7. 2020 22:25

Ano. Ty máš právo na to - jak říkáš - fňukání (mně to tak ale vůbec nepřipadá). Ty piš všechno. A my jsme tady od toho, abychom Tě povzbuzovaly a pokud možno od ničeho neodrazovaly. Jen myslí na to, že to, co funguje (či naopak nefunguje) u druhých, bude fungovat i u Tebe. Možná jo a možná ne. U každéhoé je to jiné, protože každý jsme jiný.

LENNNA — 3. 7. 2020 7:34

rina napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Rino, co to stále píšeš za nesmysly? To měla cibule přijít a nahlásit celou svou 40ti letou historii + historii rodiny a přátel, aby to vše zmínila na začátku? :co:

Co se čílíš?
Přišla sem 16 dní po rozchodu, a už "si našla hned několik chlapů". Psala tu kdeco intimního, a známosti spomíná až teď, po měsíci?

Rino, jednak se nečílím, ale divím.... a jednak asi špatně čteš či chápeš, ona nikde nepíše, že si našla několik chlapů!

LENNNA — 3. 7. 2020 7:38

cibule napsal(a):

Chci vám poděkovat za vaše názory. Moc mi pomáhá mít možnost číst je všechny. Ať to jsou rady, jak se s tím vypořádat nebo i vaše zkušenosti. Dobré i horší. Nebo postřehy. Nebo i to, že upozorníte, že zase fňukám. Vážím si jich všech. A to vám nechci mazat med kolem pusy, ale myslím to upřímně. Pomáhá mi to.

Dnešek jsem profňukala, ale jak psala Lenna (díky moc Lenno), tak i to potřebuji.
Odpoledne přišla rána, když jsem viděla bývalého sedět před hospodou se svou novou přítelkyní. Držel jí kolem ramen a vypadali spokojeně. Zase jsem to obrečela, ale když to odešlo, tak jsem si řekla, že bych to mohla zkusit brát spíš jako výhodu, která by mi mohla možná pomoct vyrovnat se dříve s realitou a nemyslet pořád na zadní vrátka, že by se třeba možná mohl ještě vrátit. Málokdo má asi tu možnost vidět bývalého několikrát týdně s jinou ženou. Zkusila jsem to tedy vzít jako terapii a večer, když jsem jela se svoji paní psounkovou ze cvičáku, tak už jsem se na ně koukala bez emocí a bez pláče. Takže dnes to vyšlo. Uvidíme jak to bude dál.

Taky mě napadlo, že bych asi měla zvolnit ve svých výlevech sem a psát spíše pokroky. Vždyť to byl i můj cíl na začátku psaní. A místo toho mi to nějak čím dál víc mění směr....

Tohle ti vůbec nezávidím, to bych asi nedávala! Dělala bych naprosto vše pro to, abych nemusela chodit kolem míst, kde bych je mohla potkat/vidět. Na tohle bych hrdina nebyla. Jasně, jednou jo, ale ne teď, když je to takto čerstvé.

rina — 3. 7. 2020 9:52

LENNNA napsal(a):

...

No, špatně čteš či chápeš ty, když jsi nepostřehla, že už Judy i sama Cibule to vyjasnily a já se omlvila.

Selima — 3. 7. 2020 11:17

cibule napsal(a):

Chci vám poděkovat za vaše názory. Moc mi pomáhá mít možnost číst je všechny. Ať to jsou rady, jak se s tím vypořádat nebo i vaše zkušenosti. Dobré i horší. Nebo postřehy. Nebo i to, že upozorníte, že zase fňukám. Vážím si jich všech. A to vám nechci mazat med kolem pusy, ale myslím to upřímně. Pomáhá mi to.

Dnešek jsem profňukala, ale jak psala Lenna (díky moc Lenno), tak i to potřebuji.
Odpoledne přišla rána, když jsem viděla bývalého sedět před hospodou se svou novou přítelkyní. Držel jí kolem ramen a vypadali spokojeně. Zase jsem to obrečela, ale když to odešlo, tak jsem si řekla, že bych to mohla zkusit brát spíš jako výhodu, která by mi mohla možná pomoct vyrovnat se dříve s realitou a nemyslet pořád na zadní vrátka, že by se třeba možná mohl ještě vrátit. Málokdo má asi tu možnost vidět bývalého několikrát týdně s jinou ženou. Zkusila jsem to tedy vzít jako terapii a večer, když jsem jela se svoji paní psounkovou ze cvičáku, tak už jsem se na ně koukala bez emocí a bez pláče. Takže dnes to vyšlo. Uvidíme jak to bude dál.

Taky mě napadlo, že bych asi měla zvolnit ve svých výlevech sem a psát spíše pokroky. Vždyť to byl i můj cíl na začátku psaní. A místo toho mi to nějak čím dál víc mění směr....

Ak fňukať, tak asi najlepšie tu.... Inak, mňa pri rozchode po mojom najdlhšom vzťahu najprv strašne štvalo, čo mi všetko bývalý pri tom rozchode urobil (a neboli to vôbec pekné veci), ale spätne vidím, že to bolo dobré, aby sa mi s ním už nikdy ani vo sne nechcelo byť znovu vo vzťahu.... V podstate keď asi po poldruha roku (a po rozchode s mojou nasledovníčkou, ako som sa neskôr dozvedela) prišiel a robil sondáž, či niekoho mám, odpinkla som ho s tým, že mu do toho nič nie je. Už som nechcela a nevedela si predstaviť, že by som  sním niečo mohla mať. Ak ale ten tvoj už-bývalý bol pri rozchode férový a predtým fajn chlap, tak túto barličku asi nemáš. Preto som písala, že by pomohlo zdravo sa naňho nasr... nasrdiť. No ale je to tak, ako to je - ide o to, aby to malo vývoj a aby ten vývoj šiel smerom k zvyknutiu si byť bez neho.

LENNNA — 3. 7. 2020 12:52

rina napsal(a):

LENNNA napsal(a):

...

No, špatně čteš či chápeš ty, když jsi nepostřehla, že už Judy i sama Cibule to vyjasnily a já se omlvila.

Omyl, špatně chápeš ty - poprvé jasný příspěvek Cibule a podruhé, že reaguji na příspěvky dle času, jak je čtu, proto ta reakce a až pak jsem četla dálší příspěvky ;)

rina — 3. 7. 2020 13:26

No jasně, hlavně že sis našla něco, jak do mně rejpnout.

cibule — 3. 7. 2020 19:59

Palomita napsal(a):

cibule napsal(a):

Taky mě napadlo, že bych asi měla zvolnit ve svých výlevech sem a psát spíše pokroky. Vždyť to byl i můj cíl na začátku psaní. A místo toho mi to nějak čím dál víc mění směr....

Piš sem, co zrovna potřebuješ ;) Kdyby se to někomu nelíbilo, může si založit svoje vlastní vlákno a nebo tvé příspěvky nečíst. Mám za tebe radost, když čtu, jak se ti daří a zároveň chápu, že někde si člověk ulevit musí, když se zrovna nedaří. :kapitulation: Pak jsme tu my, abychom tě nenechali v klidu se utápět ve svých bolístkách a dodali ti trochu vzpruhy. Snad to občas zafununguje :par:

Moc děkuji. Toto mě moc potěšilo-

cibule — 3. 7. 2020 20:04

Selima napsal(a):

cibule napsal(a):

Chci vám poděkovat za vaše názory. Moc mi pomáhá mít možnost číst je všechny. Ať to jsou rady, jak se s tím vypořádat nebo i vaše zkušenosti. Dobré i horší. Nebo postřehy. Nebo i to, že upozorníte, že zase fňukám. Vážím si jich všech. A to vám nechci mazat med kolem pusy, ale myslím to upřímně. Pomáhá mi to.

Dnešek jsem profňukala, ale jak psala Lenna (díky moc Lenno), tak i to potřebuji.
Odpoledne přišla rána, když jsem viděla bývalého sedět před hospodou se svou novou přítelkyní. Držel jí kolem ramen a vypadali spokojeně. Zase jsem to obrečela, ale když to odešlo, tak jsem si řekla, že bych to mohla zkusit brát spíš jako výhodu, která by mi mohla možná pomoct vyrovnat se dříve s realitou a nemyslet pořád na zadní vrátka, že by se třeba možná mohl ještě vrátit. Málokdo má asi tu možnost vidět bývalého několikrát týdně s jinou ženou. Zkusila jsem to tedy vzít jako terapii a večer, když jsem jela se svoji paní psounkovou ze cvičáku, tak už jsem se na ně koukala bez emocí a bez pláče. Takže dnes to vyšlo. Uvidíme jak to bude dál.

Taky mě napadlo, že bych asi měla zvolnit ve svých výlevech sem a psát spíše pokroky. Vždyť to byl i můj cíl na začátku psaní. A místo toho mi to nějak čím dál víc mění směr....

Ak fňukať, tak asi najlepšie tu.... Inak, mňa pri rozchode po mojom najdlhšom vzťahu najprv strašne štvalo, čo mi všetko bývalý pri tom rozchode urobil (a neboli to vôbec pekné veci), ale spätne vidím, že to bolo dobré, aby sa mi s ním už nikdy ani vo sne nechcelo byť znovu vo vzťahu.... V podstate keď asi po poldruha roku (a po rozchode s mojou nasledovníčkou, ako som sa neskôr dozvedela) prišiel a robil sondáž, či niekoho mám, odpinkla som ho s tým, že mu do toho nič nie je. Už som nechcela a nevedela si predstaviť, že by som  sním niečo mohla mať. Ak ale ten tvoj už-bývalý bol pri rozchode férový a predtým fajn chlap, tak túto barličku asi nemáš. Preto som písala, že by pomohlo zdravo sa naňho nasr... nasrdiť. No ale je to tak, ako to je - ide o to, aby to malo vývoj a aby ten vývoj šiel smerom k zvyknutiu si byť bez neho.

Přesně. Vidím to taky tak. Po tom včerejšku jsem si říkala, že to je vlastně dobře, že se chová tak bezohledně a vystavuje se s ní na velmi dobře viditelném místě. Mně to pomůže rychleji přijmout skutečnost.

cibule — 3. 7. 2020 20:14

Dnešní den byl po dlouhé době moc fajn. Strávila jsem ho celý den prací v bytě, kde bydlím. Vyklízela jsem pod dvojpostelí a zítra snad už budu spát v nové posteli. Nebo nejpozději v neděli. Těším se na to.

Taky jsem konečně už nebrečela víc než jednou a jen chvilku. Ta včerejší soda s nimi mi kupodivu docela pomohla.... A vaše příspěvky též. Tentokrát mě oslovil příspěvek Judyny, jak psala, že žije sama a je spokojená. Začala jsem si pohrávat s tím pocitem, jaké by to asi bylo žít sama a dneska si říkám, že by to třeba nemuselo být vůbec špatné... Ale už mě trochu holky znáte a moje názory se stále mění, takže až přijde zase krize, tak místo tohoto názoru určitě zas ještě mnohokrát budete číst uuuááááá, já nechci být sama. Ale možná ve finále nakonec přeci jen budu. Sama jsem zvědavá, jak to nakonec dopadne....

Jediné, co si nemyslím, je, že by někdy exmanžel sondoval, jestli jsem sama a že by se chtěl vrátit. Ale i to možná bude pro mě jedině dobře.

Judyna — 3. 7. 2020 20:29

Jediné, co si nemyslím, je, že by někdy exmanžel sondoval, jestli jsem sama a že by se chtěl vrátit. Ale i to možná bude pro mě jedině dobře.


Nikdy nevíš. Mně se to stalo taky, když od něj utekla i druhá žena.

vrabčák — 3. 7. 2020 20:44

Mně by úplně stačilo se dozvědět, že má jinou, a už bych s ním napořád nechtěla být. Ani bych nikdy nedopustila, aby se vrátil.
A když se tam s ní tak vystavuje...; kdyby byla možnost, chodila bych jinudy. Záleží na povaze. Sebevědomá žena by klidně chodila kolem nich a přehlížela by je jak krajinu. ;)

cibule — 4. 7. 2020 18:02

Tak snad poprvé od toho nemilého dne, kdy bývalý manžel odešel, se dnes aspoň trochu raduji a žasnu nad tím, jak může být na světě fajn.

Přes internet jsme se našly s paní, která má, stejně jako já, ráda geocashing. Nikdy jsme se neviděly a neznaly, a přesto jsme spolu dneska vyrazily na výlet. Já jsem řídila (už mám vlastní auto) a musím říct, že nejsem vůbec vyježděný řidič. Ježdění autem jsem vždy brala jako nutné zlo, nijak jsem to nevyhledávala a jezdila jsem, jen když jsem musela. Dřív jsem ani moc nevyhledávala lidi a žila jen pro mě a manžela. Jeho odchodem se mi život obrátil úplně na ruby a už několikrát jsem musela potlačit svůj strach. Dnes hned třikrát. Řekla jsem si - no, co. Když nás nezabiju, tak i když by nic nevyšlo, tak aspoň budu bohatší o další zkušenost.
Jízdu jsem nakonec zvládla bez nehody s navigací, takže jsme ani nezabloudily (z toho jsem měla taky strach, ten třetí) a paní je moc fajn. Až přijedu z dovolené z Jizerek, tak už máme naplánovaný den na další výlet. Zítra jedu zase na výlet. Tentokrát s kamarádkou, se kterou jsme se daly dohromady při cestě za prací. A mimochodem je to moc fajn ženská. Takže se mám zas na co těšit.
A taky mám už novou postel. Pokoj díky ní dostal jiný rozměr a líp se mi dýchá. Snad se mi bude i lépe spát.
A taky už jsem ani jednou nebrečela.

Začínám mít ze sebe radost.

rina — 4. 7. 2020 21:37

👍🌞🍀

Selima — 5. 7. 2020 0:27

:supr: :godlike:

cibule — 5. 7. 2020 19:05

Ahoj holky, mám za sebou další prima den bez pláče. Užila jsem si dnešní výlet s druhou kamarádkou a vypadá to slibně, že v tom budeme pokračovat jako s tou včerejší. Přeci jen si my ženy tak nějak "víc rozumíme" a umíme se podpořit a pofoukat si bolístky. A člověk taky zjistí, že nikde to není procházka růžovým sadem za zpívání ptáčků.

Teď tady odpočíváme s mojí paní psounkovou a je mi docela dobře. Takže s radostí hlásím vývoj dobrým směrem.
Zítra mě ještě čeká dodělat resty z práce (a bude to asi na celý den, bohužel...), ale je to potřeba, aby se to zlepšilo i tam.

rina — 5. 7. 2020 20:04

Dívala ses třeba taky do Radosti a na motýly?
Já tady teď, (doma!), slyším takové divné zvuky, ...jako "řev tuleňů", nebo tak něco. Nebydlím vedle Zoo.
A straky jak křičej, no to je orchestr!

Tak ať se daří!

vrabčák — 5. 7. 2020 23:11

Cibulko, :supr:  :D

rina — 6. 7. 2020 9:45

Omlouvám se za :offtopic:
"Tuleň" řve dál. Nevíte někdo co to může být, v rodinném domku se zahradou?

Zvuk se posunuje, takže tuleň v bazénu to není. A před chvilkou někdo šeptal: Tiše, tiše!
Mám z toho husí kůži!

Palomita — 6. 7. 2020 11:01

cibule napsal(a):

Ahoj holky, mám za sebou další prima den bez pláče. Užila jsem si dnešní výlet s druhou kamarádkou a vypadá to slibně, že v tom budeme pokračovat jako s tou včerejší. Přeci jen si my ženy tak nějak "víc rozumíme" a umíme se podpořit a pofoukat si bolístky. A člověk taky zjistí, že nikde to není procházka růžovým sadem za zpívání ptáčků.

Teď tady odpočíváme s mojí paní psounkovou a je mi docela dobře. Takže s radostí hlásím vývoj dobrým směrem.
Zítra mě ještě čeká dodělat resty z práce (a bude to asi na celý den, bohužel...), ale je to potřeba, aby se to zlepšilo i tam.

Je krásné, když se člověk umí radovat z "obyčejných" věcí. Ať se tě radost drží a v práci dáš vše rychle do pořádku :storstark:

cibule — 6. 7. 2020 19:51

Moc děkuji za milé zprávy.

Dneska je mi nějak nevalně, tak se nebudu moc rozepisovat. Moje uuuááááááááá už znáte dobře.

Ale přeci jsem ráda aspoň za jednu věc. Zvládla jsem udělat všechny resty do práce, co jsem si přinesla domů, takže pracovní stres už bude mnohem menší.

cibule — 6. 7. 2020 19:52

rina napsal(a):

Omlouvám se za :offtopic:
"Tuleň" řve dál. Nevíte někdo co to může být, v rodinném domku se zahradou?

Zvuk se posunuje, takže tuleň v bazénu to není. A před chvilkou někdo šeptal: Tiše, tiše!
Mám z toho husí kůži!

To by mě zajímalo, jestli se "tuleně" podařilo identifikovat?

rina — 6. 7. 2020 20:51

Ne. Teď je ticho, asi spí, anebo už se griluje?
Jestli se to zítra znova ozve, normálně se půjdu zeptat, tak silná je moje zvědavost. :dudlik:

normální chlap — 6. 7. 2020 21:00

Tohle? https://www.youtube.com/watch?v=rKy4Hk41irY

rina — 6. 7. 2020 21:23

No, velmi podobné, ale ne úplně.
Taky by se nemohl přibližovat a vzdalovat od mého okna. Chvilku jsem přemýšlela jestli třeba jelen, oslík, nebo tak... No jestli se už neozve, a já nebudu mít odvahu se zeptat, tak asi umřu s neprobádanou záhadou.

rina — 7. 7. 2020 8:04

Ahoj milovníci "mého souseda tuleně".
Ano prosím, od 7.20h řve dál.
Počkám do deseti, pak se půjdu zeptat. Oni mají totiž vysoký plot, přes který není vidět.
Jsem neskonale zvědavá...
Ten zvuk není nějak nepříjemný, no ale jestli tady s náma bude dýl, tak abych věděla.

Palomita — 7. 7. 2020 8:30

rina napsal(a):

No, velmi podobné, ale ne úplně.
Taky by se nemohl přibližovat a vzdalovat od mého okna. Chvilku jsem přemýšlela jestli třeba jelen, oslík, nebo tak... No jestli se už neozve, a já nebudu mít odvahu se zeptat, tak asi umřu s neprobádanou záhadou.

ještě to může být pštros, lama, páv.. :)

Judyna — 7. 7. 2020 9:37

To jsem taky zvědavá, co to je.

rina — 7. 7. 2020 11:48

Palomita napsal(a):

ještě to může být pštros, lama, páv.. :)

Ani jedno. Našla jsem 10ti minutové video s nejpodivuhodnějšími zvuky zvířat, tam se nejvíc podobalo nějaké kravičce.
Sousedi zapírají. Ještě zkusím lišku a pak nahrát ten zvuk.
U sousedů se schází hodně dětí a rodin, tak to nemůže být nic nebezpečného.
Ale proč by to zapírali? :co:
Dál pátrám.

Judyna — 7. 7. 2020 13:03

No to je divný, že ti neřekli, co tam mají.

rina — 7. 7. 2020 13:19

Řekli, že nemají nic. Ale lidi, mám to, jako video. Jen nevím, jak to dostat sem. Uaa, někdy mi vadí, že jsem primitiv!
NCH, pomoc! Poraď, prosím. :gloria:

rina — 7. 7. 2020 14:20

Já je tam teď slyším, dospělé i děti, to zvíře je hodně blízko, ale proti včerejšku, kdy řvalo jako tur, dnes spíš kňourá, jakoby bylo ochraptělý

Palomita — 7. 7. 2020 15:21

Taky to vůbec nemusí být zvíře, ale třeba malé dítě se specifickými projevy.. To by pak vysvětlovalo sousedovic tvrzení, že tam žádné zvíře nemají..

rina — 7. 7. 2020 15:54

Rozhodně ne!
Hledám sluchátka a nemůžu najít.
Mezitím se dějí další nepochopitelné záhady, tak asi jdu do nového vlákna, abych neplevelila Cibuličce.

cibule — 8. 7. 2020 6:54

Dnes konečně můžu napsat pozitivní zprávu. Po předchozích dvou skoro probdělých nocích a probulených dnech je to jako živá voda z pohádky.

Včera jsem šla brzy spát, a přestože se mi zdály dva ošklivé sny o něm, tak jsem to zvládla a znovu jsem usnula. V prvním snu se mi zdálo, že jsme spolu jeli po rozchodu na výlet do místa naší každoroční dovolené. Já mu ukazovala ta pěkná místa, brečela jsem u toho, říkala mu, ať se podívá, o co přijdeme a prosila ho, aby se vrátil. On to samozřejmě odmítl. Ve druhém snu jsme se zase sešli po rozchodu a on mi vykládal, že s tou druhou paní nic nikdy pořádně neměl a že to byla jen berlička našeho rozchodu. Že k ní chodil pít. Já byla v tom snu šťastná jako blecha a hned jsem mu navrhla, abychom se vrátili k sobě zpátky. Nevím, jak to dopadlo, protože jsem se probudila a srdce zas bušilo jako blázen.

Naštěstí to byly jen sny. Vím už, že návrat by byl jenom krokem zpátky. Včera jsem náhodou objevila na dně jednoho šuplíku papíry, které jsem si psala, když mi bylo v jednu dobu nejvíc ouvej a nechtěla jsem to nikde říkat. Na internetu jsem se dočetla, že je nejlepší se z negativních emocí vypsat. Bylo tam toho dost a já jsem si najednou vědomila, že ten odchod byl nejlepším řešením. Postupem času jsme se sobě odcizili a už jsme neměli moc společného.Chyba to byla na obou stranách. Dnes už to vím.

Možná díky tomu uvědomění si se mi líp spalo. A jsem dnes poklidnější.
Teď už "jen" potřebuji nalézt cestu k sobě a jak se naučit žít sama. To mi ještě moc nejde. Jsem na tom podobně jak psala Lenna. Mnoho práce, že nevím kam dřív skočit. Já jsem ještě takový puntičkář, takže mám ráda vše v pořádku a naplánované a teď se mi to vše rozpadlo. Nemám v ničem pořádný řád. Je o děs. Pořád nestíhám.

A jak je na tom Lenna? Je to už lepší? Co její řidičák? Jak se to vyvíjí?

LENNNA — 8. 7. 2020 7:42

cibule napsal(a):

Dnes konečně můžu napsat pozitivní zprávu. Po předchozích dvou skoro probdělých nocích a probulených dnech je to jako živá voda z pohádky.

Včera jsem šla brzy spát, a přestože se mi zdály dva ošklivé sny o něm, tak jsem to zvládla a znovu jsem usnula. V prvním snu se mi zdálo, že jsme spolu jeli po rozchodu na výlet do místa naší každoroční dovolené. Já mu ukazovala ta pěkná místa, brečela jsem u toho, říkala mu, ať se podívá, o co přijdeme a prosila ho, aby se vrátil. On to samozřejmě odmítl. Ve druhém snu jsme se zase sešli po rozchodu a on mi vykládal, že s tou druhou paní nic nikdy pořádně neměl a že to byla jen berlička našeho rozchodu. Že k ní chodil pít. Já byla v tom snu šťastná jako blecha a hned jsem mu navrhla, abychom se vrátili k sobě zpátky. Nevím, jak to dopadlo, protože jsem se probudila a srdce zas bušilo jako blázen.

Naštěstí to byly jen sny. Vím už, že návrat by byl jenom krokem zpátky. Včera jsem náhodou objevila na dně jednoho šuplíku papíry, které jsem si psala, když mi bylo v jednu dobu nejvíc ouvej a nechtěla jsem to nikde říkat. Na internetu jsem se dočetla, že je nejlepší se z negativních emocí vypsat. Bylo tam toho dost a já jsem si najednou vědomila, že ten odchod byl nejlepším řešením. Postupem času jsme se sobě odcizili a už jsme neměli moc společného.Chyba to byla na obou stranách. Dnes už to vím.

Možná díky tomu uvědomění si se mi líp spalo. A jsem dnes poklidnější.
Teď už "jen" potřebuji nalézt cestu k sobě a jak se naučit žít sama. To mi ještě moc nejde. Jsem na tom podobně jak psala Lenna. Mnoho práce, že nevím kam dřív skočit. Já jsem ještě takový puntičkář, takže mám ráda vše v pořádku a naplánované a teď se mi to vše rozpadlo. Nemám v ničem pořádný řád. Je o děs. Pořád nestíhám.

A jak je na tom Lenna? Je to už lepší? Co její řidičák? Jak se to vyvíjí?

Ad. tučné: no vidíš! To je velký krok vpřed! :supr:
Jinak děkuji za optání! Řidičák zatím nic moc nového, byla jsem zatím jen 2x na teorii, na příští hodině už nám prý rozdá termíny na první jízdy. Tak to teprve začne :D  Strašně se bojím, ale zároveň se těším a moc doufám, že to udělám, že se to naučím a budu mít klid. Kéž by! Protože jinak je to každodenní dojížděcí "boj", dává mi to zabrat. V práci je fakt hoooodně práce, teď mi ta druhá kolegyně předává svou práci a je to tak trochu masakr, mám úplně doslova zavalený stůl papíry, včera jsem byla úplně vyšťavená (pracující duševně asi budou znát). Takže učení na řidičák a učení v práci mě dost zaměstnává. Jinak to snáším dobře, ale také mám občas okamžiky, kdy mě přepadne velký smutek, prázdno. Ale já to umím hned zahnat, vyplnout v hlavě a nemyslet na to, zasunout to někam pryč. Je to takové náročné teď. Letošní rok opravdu stojí celkově za to! :dumbom:
Ať je stále lépe a lépe cibulko!

cibule — 8. 7. 2020 18:34

LENNNA napsal(a):

cibule napsal(a):

Dnes konečně můžu napsat pozitivní zprávu. Po předchozích dvou skoro probdělých nocích a probulených dnech je to jako živá voda z pohádky.

Včera jsem šla brzy spát, a přestože se mi zdály dva ošklivé sny o něm, tak jsem to zvládla a znovu jsem usnula. V prvním snu se mi zdálo, že jsme spolu jeli po rozchodu na výlet do místa naší každoroční dovolené. Já mu ukazovala ta pěkná místa, brečela jsem u toho, říkala mu, ať se podívá, o co přijdeme a prosila ho, aby se vrátil. On to samozřejmě odmítl. Ve druhém snu jsme se zase sešli po rozchodu a on mi vykládal, že s tou druhou paní nic nikdy pořádně neměl a že to byla jen berlička našeho rozchodu. Že k ní chodil pít. Já byla v tom snu šťastná jako blecha a hned jsem mu navrhla, abychom se vrátili k sobě zpátky. Nevím, jak to dopadlo, protože jsem se probudila a srdce zas bušilo jako blázen.

Naštěstí to byly jen sny. Vím už, že návrat by byl jenom krokem zpátky. Včera jsem náhodou objevila na dně jednoho šuplíku papíry, které jsem si psala, když mi bylo v jednu dobu nejvíc ouvej a nechtěla jsem to nikde říkat. Na internetu jsem se dočetla, že je nejlepší se z negativních emocí vypsat. Bylo tam toho dost a já jsem si najednou vědomila, že ten odchod byl nejlepším řešením. Postupem času jsme se sobě odcizili a už jsme neměli moc společného.Chyba to byla na obou stranách. Dnes už to vím.

Možná díky tomu uvědomění si se mi líp spalo. A jsem dnes poklidnější.
Teď už "jen" potřebuji nalézt cestu k sobě a jak se naučit žít sama. To mi ještě moc nejde. Jsem na tom podobně jak psala Lenna. Mnoho práce, že nevím kam dřív skočit. Já jsem ještě takový puntičkář, takže mám ráda vše v pořádku a naplánované a teď se mi to vše rozpadlo. Nemám v ničem pořádný řád. Je o děs. Pořád nestíhám.

A jak je na tom Lenna? Je to už lepší? Co její řidičák? Jak se to vyvíjí?

Ad. tučné: no vidíš! To je velký krok vpřed! :supr:
Jinak děkuji za optání! Řidičák zatím nic moc nového, byla jsem zatím jen 2x na teorii, na příští hodině už nám prý rozdá termíny na první jízdy. Tak to teprve začne :D  Strašně se bojím, ale zároveň se těším a moc doufám, že to udělám, že se to naučím a budu mít klid. Kéž by! Protože jinak je to každodenní dojížděcí "boj", dává mi to zabrat. V práci je fakt hoooodně práce, teď mi ta druhá kolegyně předává svou práci a je to tak trochu masakr, mám úplně doslova zavalený stůl papíry, včera jsem byla úplně vyšťavená (pracující duševně asi budou znát). Takže učení na řidičák a učení v práci mě dost zaměstnává. Jinak to snáším dobře, ale také mám občas okamžiky, kdy mě přepadne velký smutek, prázdno. Ale já to umím hned zahnat, vyplnout v hlavě a nemyslet na to, zasunout to někam pryč. Je to takové náročné teď. Letošní rok opravdu stojí celkově za to! :dumbom:
Ať je stále lépe a lépe cibulko!

Já myslím, že to určitě dáš. A taky si myslím, že hned, jak začneš ovládat aspoň trochu řízení u auta, tak z tebe spadne strach a nervozita a nakonec budeš perfektní řidič. V budoucnu si pak možná s úsměvem vzpomeneš na bývalého a v duchu mu třeba ještě poděkuješ za to, že tě opustil. Já v to u sebe aspoň doufám... Vždyť když se ohlédnu zpátky a proběhnu si v myšlenkách červen, tak jsem na sebe docela pyšná, co jsem zvládla. A ty určitě taky. Nebylo toho málo. Doma zmatek, v práci práce nad hlavu (byla jsem na tom úplně stejně jako ty) a zvládly jsme to. I bez nich.
Držím ti pěsti, fandím ti a přeji ať už máš za sebou co nejdříve první jízdu a jde ti to co nejlíp.

cibule — 9. 7. 2020 6:57

Tak dnes jsem se zase dobře vyspala a nálada tomu odpovídá. Mám už energii i chuť do práce a dneska jsem se ráno i usmívala. I z toho mám radost. Musím dělat malé, ale důležité krůčky a myslím, že se vše nakonec po pár měsících snad v dobré obrátí. Tedy - ono se asi obrátilo už před tím měsícem, ale neviděla jsem to. Teď už to začínám vidět. A pomalu se uvnitř mě klube touha zase žít. Asi to zní divně, jak to píšu...

A nastává mi další krok k samostatnému životu. Potřebuji dát zase mému životu nějaký řád, jak už jsem psala minule. Na to se teď zkusím zaměřit. Začala jsem spánkem a osvědčilo se to.

Přeji všem pokud možno pohodový den.

Palomita — 9. 7. 2020 7:12

Krásně pozitivně zahájený den :supr:

Judyna — 9. 7. 2020 11:49

Leno, budu moc držet palce na první jízdy. A nenech se znervóznit, však se to učíš. Oni jsou v autoškole zvyklí na chyby. Možná by nebylo od věci si později pak rozjíždění, couvání apod. vyzkoušet někde mimo oficiální komunikaci - s někým zkušeným. Jestli máš možnost.

rina — 9. 7. 2020 12:14

Myslím že v případě potřeby je možné dokoupit hodiny, které je potřeba vypilovat.

Judyna — 9. 7. 2020 16:07

Ano, taky.

LENNNA — 9. 7. 2020 19:26

Judyna napsal(a):

Leno, budu moc držet palce na první jízdy. A nenech se znervóznit, však se to učíš. Oni jsou v autoškole zvyklí na chyby. Možná by nebylo od věci si později pak rozjíždění, couvání apod. vyzkoušet někde mimo oficiální komunikaci - s někým zkušeným. Jestli máš možnost.

Třetí hodina teorie za mnou a čím dál horší, nejraději bych utekla! :dumbom::( Já na to fakt nemám! On při hodně "zkouší", ptá se a já z 90% nic nevím :dumbom:. Učíme se značky a to jsem se učila i z knihy doma a i testy na PC. Minulou hodinu jsme se něco učili, dnes se na to ptal a tak jsme to zopakovali. Já dojdu domů a už to zase nevím :dumbom:. Už jsem asi moc stará a neudržím to v hlavě, pamět už neslouží :(. No fakt jsem po dnešní hodině úplně naštvaná, smutná, chce se mi vzteky brečet. A to ještě nebyly jízdy, které teprve budou problémem :grater:

Judyna — 9. 7. 2020 20:15

Tak měla jsi blbý den, bylas unavená. Zítra na to v klidu mrkni a to by bylo, aby Ti v té hlavě něco nezůstalo. Značky a testy se budeš muset naučit, ale neboj, to půjde. No tak si na to doma vyčleníš víc času. A co Ty víš, třeba Ti jízdy zrovna půjdou. Ale abys mohla jet, musíš ty značky a pravidla znát. Teď na to o víkendu "lehneš" a půjde to, uvidíš.

cibule — 9. 7. 2020 20:28

LENNNA napsal(a):

Judyna napsal(a):

Leno, budu moc držet palce na první jízdy. A nenech se znervóznit, však se to učíš. Oni jsou v autoškole zvyklí na chyby. Možná by nebylo od věci si později pak rozjíždění, couvání apod. vyzkoušet někde mimo oficiální komunikaci - s někým zkušeným. Jestli máš možnost.

Třetí hodina teorie za mnou a čím dál horší, nejraději bych utekla! :dumbom::( Já na to fakt nemám! On při hodně "zkouší", ptá se a já z 90% nic nevím :dumbom:. Učíme se značky a to jsem se učila i z knihy doma a i testy na PC. Minulou hodinu jsme se něco učili, dnes se na to ptal a tak jsme to zopakovali. Já dojdu domů a už to zase nevím :dumbom:. Už jsem asi moc stará a neudržím to v hlavě, pamět už neslouží :(. No fakt jsem po dnešní hodině úplně naštvaná, smutná, chce se mi vzteky brečet. A to ještě nebyly jízdy, které teprve budou problémem :grater:

Ty začátky se mi zdály nejtěžší. Značek je hodně a informací taky, ale postupně se ti jich bude do hlavy dostávat víc a víc. Nevím, jestli je to dobrý nápad, ale co si cestou do práce a z práce všímat značek v okolí a učit se je tím? Možná bys pak viděla, které kde jsou a dostalo by se ti to do hlavy.
A Lenni, já vůbec nepochybuju, že to zvládneš! MÁŠ NA TO!!!!

Palomita — 9. 7. 2020 20:56

LENNNA napsal(a):

Judyna napsal(a):

Leno, budu moc držet palce na první jízdy. A nenech se znervóznit, však se to učíš. Oni jsou v autoškole zvyklí na chyby. Možná by nebylo od věci si později pak rozjíždění, couvání apod. vyzkoušet někde mimo oficiální komunikaci - s někým zkušeným. Jestli máš možnost.

Třetí hodina teorie za mnou a čím dál horší, nejraději bych utekla! :dumbom::( Já na to fakt nemám! On při hodně "zkouší", ptá se a já z 90% nic nevím :dumbom:. Učíme se značky a to jsem se učila i z knihy doma a i testy na PC. Minulou hodinu jsme se něco učili, dnes se na to ptal a tak jsme to zopakovali. Já dojdu domů a už to zase nevím :dumbom:. Už jsem asi moc stará a neudržím to v hlavě, pamět už neslouží :(. No fakt jsem po dnešní hodině úplně naštvaná, smutná, chce se mi vzteky brečet. A to ještě nebyly jízdy, které teprve budou problémem :grater:

Lennno, mám volný víkend, takže kdyby sis o tom chtěla popovídat (psat) - myslím o těch značkách a různých dopravních situacích, tak jsem k dispozici. Třeba to může trochu pomoc, tak kdybys chtěla, napiš SZ a dáme se do toho ;)
Jinak když se naše děti učily dopravní značky, udělala jsem jim takové "pexeso".. jedna část byla nakreslená značka a druhá název té značky.. docela to zabralo. Samozřejmě jako návod měla dvě k sobě patřící políčka stejné číslo, ať nedojde k omylu :)

rina — 9. 7. 2020 21:28

Pexeso značek existuje, možná i víc druhů. Jako nácvik je to skvělé! Se sedmiletým klukem to hraju, ptám se, co znamená, venku v reálu taky, dobře se to učí, ptz. on se pak třeba ptá, a babi, proč on tady parkuje, když se to nesmí, a proč zahnul, když je tam zákaz vjezdu, a jak to, že neblikal, a odbočoval...
Já vím že nemám co radit, když jsem absolvovala a nejezdila, ale mně nejvíc ohledně dopravních předpisů dává jízda na kole. Ač je můžu snadno obejít, ale přece jen je musím sledovat a dodržovat.
Dnes už dokonce umím aj lépe řídičům poradit, kudy můžou a kudy ne, ptz. jsem byla jaksi donucena se dívat na dopravní značení, a zamýšlet se nad ním.
Kolo pro začátek doporučuji. 👍

Judyna — 9. 7. 2020 23:07

Já vím že nemám co radit, když jsem absolvovala a nejezdila, ale mně nejvíc ohledně dopravních předpisů dává jízda na kole.

Mám to stejně :). Ale ať už na kole či v autě, pokud se pohybujem na silnici, musíme to znát :jojo:

cibule — 10. 7. 2020 6:39

No, vidíš Lenno. Ono to určitě půjde. I když já ti mám tak co radit s tím strachem a dalšími pocity...

Dneska jsem jak na trní. Dala jsem si totiž v nějakém posunutí mysli výzvu, u které si vůbec nejsem jistá, jestli jí zvládnu... Já, nejspíš naprostý extrovert, jsem se rozhodla, že pojedu na týden sama jen s mojí paní psounkovou na dovolenou do Jizerských hor do hodně malého penzionku bez jídla a tedy i možnosti, že bych se s někým dala do řeči třeba na večeři.

Nikdy jsem nikde sama nebyla a strašně se toho bojím. Přes den se to snad bude dát zvládnout, budu chodit po venku, ale ty večery a noci... Uuuuáááá. Strašně se bojím, aby to tam na mě zase vššchno nepadlo. Konečně jsem z toho jakžtakž alespoň trochu venku, a začínám se snad pomalu vracet do normálu a teď tohle... Mám opravdu hrůzu. Už jsem se pojistila u paní majitelky i doma i v práci, že se klidně může stát, že to brzy odpískám a vrátím se s pláčem domů.. Všichni mě v tom podporují a říkají, jak je to skvělé odjet pryč od všeho a vyčistit hlavu, ale ve mně je malá dušička...

Palomita — 10. 7. 2020 6:59

V Jizerkách je krásně a určitě tam bude spousta kešek ;) Myslím, že když si naplánuješ každý den aktivitou, tak večer budeš ráda, že si lehneš a můžeš spát až do rána :) Navíc v turistické oblasti je spousta lidí (turistů), kteří se rádi dají do řeči. Bude to fajn. A když bys joo nemohla zabrat, tak v dnešní době technologií si můžeš večer s někým psát, nebo zavolat.. je tolik možností :) A jestli bude v penzionku přítomna paní majitelka, myslím, že budeš mít o zábavu postaráno. Tyto dámy jsou velmi komunikativní :D

vera — 10. 7. 2020 15:27

Judyna napsal(a):

Já vím že nemám co radit, když jsem absolvovala a nejezdila, ale mně nejvíc ohledně dopravních předpisů dává jízda na kole.

Mám to stejně :). Ale ať už na kole či v autě, pokud se pohybujem na silnici, musíme to znát :jojo:

já měla řidičák a jezdila jsem známou trasu, v Brně jsem zaparkovala na předměstí a do centra dojela tramvají atd.

a v 57...........jsem se rozvedla a najednou viděla, jak jsem tím omezená a že nemůžu.........tak jsem se do toho dala

a překonala STRACH...........pojala jsem to jako výzvu...............

jezdím autem do Bratislavy i na letiště v Budapešti..........bez nehody


LENNNA........JDE TO

LENNNA — 10. 7. 2020 18:53

vera napsal(a):

Judyna napsal(a):

Já vím že nemám co radit, když jsem absolvovala a nejezdila, ale mně nejvíc ohledně dopravních předpisů dává jízda na kole.

Mám to stejně :). Ale ať už na kole či v autě, pokud se pohybujem na silnici, musíme to znát :jojo:

já měla řidičák a jezdila jsem známou trasu, v Brně jsem zaparkovala na předměstí a do centra dojela tramvají atd.

a v 57...........jsem se rozvedla a najednou viděla, jak jsem tím omezená a že nemůžu.........tak jsem se do toho dala

a překonala STRACH...........pojala jsem to jako výzvu...............

jezdím autem do Bratislavy i na letiště v Budapešti..........bez nehody


LENNNA........JDE TO

Vero, ono je velké plus, že jsi ten řidičák už měla (možná z mládí?) - to je ta potíž, teď ho ve "stáří" od nuly udělat.
Ikdyž za ježdění kamkoliv v pozdějším věku moc smekám - to ano! :godlike::godlike:

LENNNA — 10. 7. 2020 18:55

Judyna napsal(a):

Já vím že nemám co radit, když jsem absolvovala a nejezdila, ale mně nejvíc ohledně dopravních předpisů dává jízda na kole.

Mám to stejně :). Ale ať už na kole či v autě, pokud se pohybujem na silnici, musíme to znát :jojo:

Já to neznala ani z kola, ani jako spolujezdec... absolutně vůbec. Pravidla, značky - nesetkala jsem se s tím a teď koukám jak puk a neleze mi to už do hlavy :dumbom:

vrabčák — 10. 7. 2020 21:29

Leno, co si je barevně nakreslit na kartičky? Myslím si, že by sis je lépe zapamatovala. A třeba si vytvořit i svoje vlastní PEXESO, o kterém tu psala Palomita. Dvojice značka - její význam. Ani bys to nemusela hrát, stačilo by přiřazovat. Hrát až za odměnu. ;)
A při procházkách (pokaždé jinam) koukat po značkách.
Paměť se třeba už trochu začíná vzpouzet, ale musíme ji trénovat. :jojo:
Neklesej na mysli! Nejsi horší než ti ostatní!!! Drž se a já ti moc držím palce!!!  :)  :D  :pussa:

Palomita — 10. 7. 2020 22:01

vrabčák napsal(a):

Leno, co si je barevně nakreslit na kartičky? Myslím si, že by sis je lépe zapamatovala. A třeba si vytvořit i svoje vlastní PEXESO, o kterém tu psala Palomita. Dvojice značka - její význam. Ani bys to nemusela hrát, stačilo by přiřazovat. Hrát až za odměnu. ;)

Je pravda, ze jak si to clovek kresli a soustredi se na detaily, pak si je lip vybavuje.. :supr:

rina — 10. 7. 2020 22:22

No? Bývalí studenti, jen si vzpomeňte, jak se vám psaly písemky, když jste si vypracovali taháky?

Palomita — 11. 7. 2020 8:59

Měli jsme jednu úžasnou učitelku. Když u někoho při písemce našla tahák, tak oznámkovala ten tahák. V rámci zachování fair play za něj samozřejmě nikdy nedávala jedničku. Stačilo jí vidět, že jsme se na hodinu připravovali a díky taháku poznala jak moc byla příprava intenzivní :D

LENNNA — 11. 7. 2020 9:10

vrabčák napsal(a):

Leno, co si je barevně nakreslit na kartičky? Myslím si, že by sis je lépe zapamatovala. A třeba si vytvořit i svoje vlastní PEXESO, o kterém tu psala Palomita. Dvojice značka - její význam. Ani bys to nemusela hrát, stačilo by přiřazovat. Hrát až za odměnu. ;)
A při procházkách (pokaždé jinam) koukat po značkách.
Paměť se třeba už trochu začíná vzpouzet, ale musíme ji trénovat. :jojo:
Neklesej na mysli! Nejsi horší než ti ostatní!!! Drž se a já ti moc držím palce!!!  :)  :D  :pussa:

Díky vrabčáku! Paměť už začíná stávkovat :mad::D - není už asi moc kapacity, zrovna jak na potvoru se zaučuji v práci na tu další pozici a tam je to teď fakt velký masakr, 3 pozice - to jsem se asi trochu přecenila! No a do toho autoškola a paměť už není to, co za mlada. Je fakt, že nejsem sama, kdo na hodně neví... a to jsou děti, jsem tam jediná stará (to mě mrzí, přeci jen mezi samými 18tiletými, bylo by fajn tam mít alespoň 1 osobu v mé generaci).
Na malování kartiček nemám čas :D, těch značek může být kolem 200? Teď jsem zhruba koukla do knihy. Ale stále si to dokola čtu z knihy, dělala jsem otázky na netu (jsou tam přímo na značky) a když jedu po silnici, tak koukám a říkám si v duchu, co to je. Zítra se uvidí, co jízda, tam se obávám, že to bude ještě horší :D

LENNNA — 11. 7. 2020 9:11

Palomita napsal(a):

vrabčák napsal(a):

Leno, co si je barevně nakreslit na kartičky? Myslím si, že by sis je lépe zapamatovala. A třeba si vytvořit i svoje vlastní PEXESO, o kterém tu psala Palomita. Dvojice značka - její význam. Ani bys to nemusela hrát, stačilo by přiřazovat. Hrát až za odměnu. ;)

Je pravda, ze jak si to clovek kresli a soustredi se na detaily, pak si je lip vybavuje.. :supr:

Holky, kdo by na to měl čas :D:D

Palomita — 11. 7. 2020 9:44

LENNNA napsal(a):

Holky, kdo by na to měl čas :D:D

Však stačí jen ty nejproblematičtější, značky typu "stop, hlavní silnice" atp. asi zahrnovat netřeba ;)

cibule — 11. 7. 2020 13:47

vera napsal(a):

Judyna napsal(a):

Já vím že nemám co radit, když jsem absolvovala a nejezdila, ale mně nejvíc ohledně dopravních předpisů dává jízda na kole.

Mám to stejně :). Ale ať už na kole či v autě, pokud se pohybujem na silnici, musíme to znát :jojo:

já měla řidičák a jezdila jsem známou trasu, v Brně jsem zaparkovala na předměstí a do centra dojela tramvají atd.

a v 57...........jsem se rozvedla a najednou viděla, jak jsem tím omezená a že nemůžu.........tak jsem se do toho dala

a překonala STRACH...........pojala jsem to jako výzvu...............

jezdím autem do Bratislavy i na letiště v Budapešti..........bez nehody


LENNNA........JDE TO

To tedy byla výzva! Ani si to nedovedu představit, že bych tomuhle stresu musela čelit po padesátce.:o Máte můj obdiv...

cibule — 11. 7. 2020 13:48

Palomita napsal(a):

Měli jsme jednu úžasnou učitelku. Když u někoho při písemce našla tahák, tak oznámkovala ten tahák. V rámci zachování fair play za něj samozřejmě nikdy nedávala jedničku. Stačilo jí vidět, že jsme se na hodinu připravovali a díky taháku poznala jak moc byla příprava intenzivní :D

Moudrá to žena! :D

cibule — 11. 7. 2020 13:57

Tak jsem úspěšně dorazila do Jizerek.
Je to tu mnohem hezčí než jsem čekala.. Domeček je moc pěkný, u lesa, a srnka se prý chodí pást k "mému" oknu. Loni dokonce přivedla i mladé...
A hned jsem se tu zapsala do podvědomí pár místních, když jsem autem nechtěně vjela do příkopu a cestou stihla poničit kryt studny... Z příkopu mě pak tahala parta pánů, co šla okolo a já teď jdu někam sehnat lahev vína jako omluvu majitelce té studny. Doufám, že jí ještě stihnu, protože jsem zaslechla, že snad odjíždí...
Auto naštěstí přežilo bez velkých následků. Jen jsem musela zpět nasadit přední světlo a mřížku na nárazníku a je trochu odřené zespodu.

Palomita — 11. 7. 2020 14:03

cibule napsal(a):

Tak jsem úspěšně dorazila do Jizerek.
Je to tu mnohem hezčí než jsem čekala.. Domeček je moc pěkný, u lesa, a srnka se prý chodí pást k "mému" oknu. Loni dokonce přivedla i mladé...
A hned jsem se tu zapsala do podvědomí pár místních, když jsem autem nechtěně vjela do příkopu a cestou stihla poničit kryt studny... Z příkopu mě pak tahala parta pánů, co šla okolo a já teď jdu někam sehnat lahev vína jako omluvu majitelce té studny. Doufám, že jí ještě stihnu, protože jsem zaslechla, že snad odjíždí...
Auto naštěstí přežilo bez velkých následků. Jen jsem musela zpět nasadit přední světlo a mřížku na nárazníku a je trochu odřené zespodu.

ty teda víš, jak udělat dojem :lol: Je dobře že se nic vážného nestalo a auto je pojízdné :supr: ať se daří a užiješ si pestrý program bez dalších karambolů ;)

Judyna — 11. 7. 2020 14:26

No tak tomu říkám ántré :D. To vypadá na zajímavý pobyt.

LENNNA — 11. 7. 2020 19:20

cibule napsal(a):

Tak jsem úspěšně dorazila do Jizerek.
Je to tu mnohem hezčí než jsem čekala.. Domeček je moc pěkný, u lesa, a srnka se prý chodí pást k "mému" oknu. Loni dokonce přivedla i mladé...
A hned jsem se tu zapsala do podvědomí pár místních, když jsem autem nechtěně vjela do příkopu a cestou stihla poničit kryt studny... Z příkopu mě pak tahala parta pánů, co šla okolo a já teď jdu někam sehnat lahev vína jako omluvu majitelce té studny. Doufám, že jí ještě stihnu, protože jsem zaslechla, že snad odjíždí...
Auto naštěstí přežilo bez velkých následků. Jen jsem musela zpět nasadit přední světlo a mřížku na nárazníku a je trochu odřené zespodu.

A sakra :D, ale snad se nic vážného nestalo (s autem a studnou) a máš tam alespoň hned známé :D:storstark:
Jinak to zní krásně (ten domeček u lesa) - moc krásně! Tak přeji krásnou dovolenou, hezky si to užij! A jsi opravdu skvělá, že jsi jela :godlike::godlike::supr:

cibule — 11. 7. 2020 19:43

Moc děkuji za milé komentáře. Mám z nich radost.

Musím říct, že tenhle únik na hory můžu vřele doporučit. Nevím, jestli ten horský vzduch nebo příroda nebo místo nebo vše dohromady, má na moje chmury blahodárný vliv. Strach z toho, jak to zvládnu, někam utekl, a myslím, že se mi odsud po týdnu ani nebude chtít.
A holky, samota mi kupodivu zatím nijak nevadí, a ani nepřítomnost bývalého manžela mi nijak neschází. Bála jsem se, že když budu sama, tak budu ještě víc vzpomínat na naše společné výlety, ale místo toho jsem si zatím spíš užívala toho, že se nemusím přizpůsobovat jeho rychlému tempu. Jdu si pomalu, klidně a užívám si pohledů na všechny strany. Tady roste tolik kytiček, že se kolikrát ani nemůžu vynadívat.
Tak uvidíme, jak dlouho mi to nadšení vydrží. Ono to bude asi taky spojené s počasím. To mi dneska opravdu přálo. Na cestu mi pršelo a když jsem přijela, tak přestalo a odpoledne jsem si užila sluníčka. Nejdřív na procházce a a pak ještě na večer, když jsem si sedla na zahradu na sluníčko s knížkou.

Děkuji moc za vaše milá přání a mějte pěkný večer.

A já se dnes poprvé pokusím spát bez prášku na spaní, tak uvidíme, jestli se mi to podaří...

normální chlap — 11. 7. 2020 19:47

LENNNA napsal(a):

těch značek může být kolem 200? Teď jsem zhruba koukla do knihy. Ale stále si to dokola čtu z knihy, dělala jsem otázky na netu (jsou tam přímo na značky) a když jedu po silnici, tak koukám a říkám si v duchu, co to je. Zítra se uvidí, co jízda, tam se obávám, že to bude ještě horší :D

Ty značky se dají skoro všechny odhadout. Jediné na co si v dnešní situaci musíš dát pozor je postava s lopatou, ta neznamená, že makaj jen černý, ale že tam probíhají práce na silnici.

Judyna — 11. 7. 2020 19:50

Leno, držím moc palce s těma zítřejšíma jízdama.

vrabčák — 11. 7. 2020 21:45

0








0





































































































































Jedna učitelka mé dcery žákům přímo doporučovala psát si taháky, že se to tím učí (jsou nuceni vyhmátnout jen to nejdůležitější), ale že je nesmí při opisování nachytat! ;)
Leno, uvidíš, že to půjde. Ještě se na jízdy budeš těšit. :) Tak hoooooooodně štěstí!!! :D

vrabčák — 11. 7. 2020 21:49

Tak tohle se mi na babi ještě nestalo... A už se sem nikdo další nevejde. :P

rina — 11. 7. 2020 22:21

Nevím co se ti stalo, ale jestli to, co mně, že vidím dvě nuly a pak dlouho nic + nějakej starej příspěvek, tak 🤪

rina — 11. 7. 2020 22:23

A ještě vidím čas 22.22

cibule — 12. 7. 2020 15:12

LENNNA napsal(a):

vrabčák napsal(a):

Leno, co si je barevně nakreslit na kartičky? Myslím si, že by sis je lépe zapamatovala. A třeba si vytvořit i svoje vlastní PEXESO, o kterém tu psala Palomita. Dvojice značka - její význam. Ani bys to nemusela hrát, stačilo by přiřazovat. Hrát až za odměnu. ;)
A při procházkách (pokaždé jinam) koukat po značkách.
Paměť se třeba už trochu začíná vzpouzet, ale musíme ji trénovat. :jojo:
Neklesej na mysli! Nejsi horší než ti ostatní!!! Drž se a já ti moc držím palce!!!  :)  :D  :pussa:

Díky vrabčáku! Paměť už začíná stávkovat :mad::D - není už asi moc kapacity, zrovna jak na potvoru se zaučuji v práci na tu další pozici a tam je to teď fakt velký masakr, 3 pozice - to jsem se asi trochu přecenila! No a do toho autoškola a paměť už není to, co za mlada. Je fakt, že nejsem sama, kdo na hodně neví... a to jsou děti, jsem tam jediná stará (to mě mrzí, přeci jen mezi samými 18tiletými, bylo by fajn tam mít alespoň 1 osobu v mé generaci).
Na malování kartiček nemám čas :D, těch značek může být kolem 200? Teď jsem zhruba koukla do knihy. Ale stále si to dokola čtu z knihy, dělala jsem otázky na netu (jsou tam přímo na značky) a když jedu po silnici, tak koukám a říkám si v duchu, co to je. Zítra se uvidí, co jízda, tam se obávám, že to bude ještě horší :D

Ahoj, tak jaká byla první jízda?

cibule — 12. 7. 2020 19:48

Dnešní den začal velmi dobře. Probudila jsem se dobře vyspalá i bez prášku na spaní. Hned ráno jsem vyrazila na kešky a po zdolání druhé kešky jsem si chvilku zaskákala radostí, když jsem jí zdolala. Byla to totiž pro mě výzva.

Nesnáším stísněné prostory. Mám z nich hrůzu. A tahle mrška keška byla v jeskyni ve skále, kam bylo potřeba se ze začátku víceméně protáhnout do vnitřního prostoru. Bylo to v lese a v okolí nebyl nikdo, kdo by mě "jistil". Zkusila jsem tam vlézt, nemohla jsem, pak jsem tam vlezla, ale vevnitř jsem hned dostala hysterák, že nevylezu ven a že tam nemůžu dýchat a už jsem to chtěla vzdát, že tohle prostě bohužel dát nemůžu. Ale pak jsem si řekla: "Doprčic, přeci tě tohle nezlomí. Máš na to. Tak to aspoň zkus. Když to nepůjde, tak ven vylezeš, to už máš vyzkoušený...". Provedla jsem hluboký nádech a zvládla jsem to! Sice v takový rychlosti, že kulovej blesk bych nechala daleko za sebou a vevnitř se mi při zápisu třásly ruce tak, že můj zápis je lehce nečitelný, ale mám to!

rina — 12. 7. 2020 20:16

Ok, jseš jak z holyvudskeho filmu, natáčíš to?
Jinak pro mě, českou slepici, co je "keška"?

cibule — 12. 7. 2020 20:35

rina napsal(a):

Ok, jseš jak z holyvudskeho filmu, natáčíš to?
Jinak pro mě, českou slepici, co je "keška"?

Ba ne, holka, to nejsem, jen se snažím napsat každý den aspoň něco zajímavého, co se mi přihodilo pro radost. Jsem úplně normální ženská, co teď často fňuká, že se jí rozpadl vztah (zrovna teď večer jsem to zase obrečela), ale pokouším se s tím rvát, jak se dá.

A keška je taková krabička, která se hledá pro radost. Nemáš z toho vlastně nic, a přeci se díky tomu podíváš na spoustu pěkných  míst. A tahle záliba se jmenuje geocashing. Mám jí ráda.

rina — 12. 7. 2020 21:08

Aha? Něco jako když se hledali Pokémoni?

No jo, já zastaralá babička!
Stydím se! :rodna:

cibule — 13. 7. 2020 8:30

Tak jsem dneska nemohla vůbec usnout.
Nevím, jestli to bylo umocněné ještě tím, že jsem sama na cizím místě, to jsem raději nezkoumala, ale nebylo mi nijak do skoku. Zkoušela jsem uvolnění těla i mysli a myšlenky na bývalého potlačovala hned, jak přišly, ale moc mi to nepomohlo. Pak jsem si vzpomněla na pár vět od Petra Casanovy a někdy po druhé hodině ráno jsem konečně usnula.

Cituji: "Mysleme na to, že problémy, které každý den zažíváme, potřebujeme. Kdykoliv nějakému čelíme, vzpomeňme si, že znamená vzácnou šanci vyrůst, zmoudřet, posunout se."

Trošku mi ta noc připomněla moje včerejší zdolání té kešky. Taky už vím, že až příště nebudu moct spát, tak už to bude snesitelnější.

A co vám pomáhá usnout?

Palomita — 13. 7. 2020 8:33

cibule napsal(a):

Ba ne, holka, to nejsem, jen se snažím napsat každý den aspoň něco zajímavého, co se mi přihodilo pro radost. Jsem úplně normální ženská, co teď často fňuká, že se jí rozpadl vztah (zrovna teď večer jsem to zase obrečela), ale pokouším se s tím rvát, jak se dá.

Však to ze sebe vyplav, na co to držet v sobě. Člověk má mít malé cíle.. jako třeba víkend bez pláče.. pak týden.. měsíc.. ono to jednou půjde :pussa:

Palomita — 13. 7. 2020 8:35

cibule napsal(a):

Dnešní den začal velmi dobře. Probudila jsem se dobře vyspalá i bez prášku na spaní. Hned ráno jsem vyrazila na kešky a po zdolání druhé kešky jsem si chvilku zaskákala radostí, když jsem jí zdolala. Byla to totiž pro mě výzva.

Nesnáším stísněné prostory. Mám z nich hrůzu. A tahle mrška keška byla v jeskyni ve skále, kam bylo potřeba se ze začátku víceméně protáhnout do vnitřního prostoru. Bylo to v lese a v okolí nebyl nikdo, kdo by mě "jistil". Zkusila jsem tam vlézt, nemohla jsem, pak jsem tam vlezla, ale vevnitř jsem hned dostala hysterák, že nevylezu ven a že tam nemůžu dýchat a už jsem to chtěla vzdát, že tohle prostě bohužel dát nemůžu. Ale pak jsem si řekla: "Doprčic, přeci tě tohle nezlomí. Máš na to. Tak to aspoň zkus. Když to nepůjde, tak ven vylezeš, to už máš vyzkoušený...". Provedla jsem hluboký nádech a zvládla jsem to! Sice v takový rychlosti, že kulovej blesk bych nechala daleko za sebou a vevnitř se mi při zápisu třásly ruce tak, že můj zápis je lehce nečitelný, ale mám to!

Smekám :godlike:

Palomita — 13. 7. 2020 8:39

cibule napsal(a):

A co vám pomáhá usnout?

Mně pomáhá mluvené slovo - audioknihy nebo i třeba záznam divadelní hry, Cimrman, to je zaručený způsob, jak usnu. :supr: Ty audioknihy max do hodinky a půl. Jakmile je to moc dlouhé, tak mě to pak zase po x hodinách budí :rodna:

cibule — 13. 7. 2020 16:49

Palomita - moc ti děkuji za podporu i zkušenost. Určitě Cimrmana vyzkouším. :-)

LENNNA — 13. 7. 2020 17:53

Palomita napsal(a):

cibule napsal(a):

A co vám pomáhá usnout?

Mně pomáhá mluvené slovo - audioknihy nebo i třeba záznam divadelní hry, Cimrman, to je zaručený způsob, jak usnu. :supr: Ty audioknihy max do hodinky a půl. Jakmile je to moc dlouhé, tak mě to pak zase po x hodinách budí :rodna:

Já s usínáním nemám problém vůbec, to neznám. Já bych usnula snad kdekoliv i dělem pod okny :D
Já si chci třeba číst, ale více jak 2 strany knihy většinou nemám šanci.

LENNNA — 13. 7. 2020 17:56

cibule napsal(a):

rina napsal(a):

Ok, jseš jak z holyvudskeho filmu, natáčíš to?
Jinak pro mě, českou slepici, co je "keška"?

Ba ne, holka, to nejsem, jen se snažím napsat každý den aspoň něco zajímavého, co se mi přihodilo pro radost. Jsem úplně normální ženská, co teď často fňuká, že se jí rozpadl vztah (zrovna teď večer jsem to zase obrečela), ale pokouším se s tím rvát, jak se dá.

A keška je taková krabička, která se hledá pro radost. Nemáš z toho vlastně nic, a přeci se díky tomu podíváš na spoustu pěkných  míst. A tahle záliba se jmenuje geocashing. Mám jí ráda.

Tohle je podle mého jeden z nejhezčích koníčků :supr:  Ačkoliv jsem nikdy nezkusila, tak vždy se mi to moc líbilo a chtěla jsem zkusit!

Palomita — 13. 7. 2020 18:01

LENNNA napsal(a):

s usínáním nemám problém vůbec, to neznám. Já bych usnula snad kdekoliv i dělem pod okny :D
Já si chci třeba číst, ale více jak 2 strany knihy většinou nemám šanci.

Když mám takové období, tak si ho max užívám :storstark: Ale většinou ta hlava je tak naspeedovaná, že se jednoduše nechce vypnout a nebo stačí v průběhu noci sebemenší procitnutí a už zase hrne ty myšlenky jednu přes druhou. Byla doba, kdy jsem spala max 3 hod denně a víc jsem nedala. Musela jsem honem vymyslet, jak se "vypnout" a to mluvené slovo zabralo skvěle :supr:

vrabčák — 13. 7. 2020 19:52

No Palomito, takové mladé děvče a už taková nespavost!??! :dumbom:
Tak ať je těch spavých období co nejvíc a ať se co nejdřív na sebe úplně napojí!!! :storstark:

cibule — 13. 7. 2020 19:54

Palomita napsal(a):

LENNNA napsal(a):

s usínáním nemám problém vůbec, to neznám. Já bych usnula snad kdekoliv i dělem pod okny :D
Já si chci třeba číst, ale více jak 2 strany knihy většinou nemám šanci.

Když mám takové období, tak si ho max užívám :storstark: Ale většinou ta hlava je tak naspeedovaná, že se jednoduše nechce vypnout a nebo stačí v průběhu noci sebemenší procitnutí a už zase hrne ty myšlenky jednu přes druhou. Byla doba, kdy jsem spala max 3 hod denně a víc jsem nedala. Musela jsem honem vymyslet, jak se "vypnout" a to mluvené slovo zabralo skvěle :supr:

Tak tohle mám bohužel úplně stejně. Posledních půl roku když se pořádně vyspím, tak to to považuji za zázrak a raduji se z toho jak malá holka. Proto taky tak hubnu. A je to zátěž na celý organismus.
Počítám s tím, že to bohužel ještě nějakou dobu potrvá než budu spát aspoň normálně... A ten první měsíc to bylo docela peklo...
Docela závidím lidem, kteří jsou schopní usnout téměř kdekoliv a ještě skoro ve stoje.

Judyna — 13. 7. 2020 20:00

Mně usínání trvá také dlouho. Tedy tak 30 - 60 minut. Celý život to tak mám. Nechápu, jak někdo lehne a do 5 minut spí.
Mně pomáhá k usnutí čtení - ale nenáročné a k tomu poslech hudby - nejlépe ty staré písničky na českém Impulsu. A většinou do té hoďky fakt usnu. Ale nejhorší je to, když se probudím v noci a to je pravidelně. To fakt nemůžu zabrat. Zcela vyjímečně - tak jednou za měsíc, dva se mi podaří spát tahem do 5 hodin. Zkoušela jsem v noci i to dechové cvičení, co psala Vera, ale bohužel.

vrabčák — 13. 7. 2020 20:02

rina napsal(a):

Nevím co se ti stalo, ale jestli to, co mně, že vidím dvě nuly a pak dlouho nic + nějakej starej příspěvek, tak 🤪

Když jsem příspěvek odesílala, počítač mi oznámil cosi divného a tohle byl výsledek. Příspěvek nebyl starý, ale zbrusu nový. Času 22. 22 se už ani nedivím. :D

Judyna — 13. 7. 2020 20:03

Jo, byl to napínavý příspěvek :supr:

vrabčák — 13. 7. 2020 20:04

Judy, relaxační hudbu jsi nezkoušela?

Judyna — 13. 7. 2020 20:07

Zkoušela. Ale ty staré písničky na mě fungují líp. Jsou pro mě asi hodně relaxační a pohodové.

vrabčák — 13. 7. 2020 20:09

Judyno, přímo napnutý! ;) V dětství jsem vídala, jak některé sousedky venku napínaly záclony ve velkém dřevěném rámu.

Palomita — 13. 7. 2020 20:27

Judyna napsal(a):

Zkoušela. Ale ty staré písničky na mě fungují líp. Jsou pro mě asi hodně relaxační a pohodové.

Každýmu funguje něco jinýho :supr:  je super, když si člověk to svoje najde :storstark:

Palomita — 13. 7. 2020 20:29

vrabčák napsal(a):

No Palomito, takové mladé děvče a už taková nespavost!??! :dumbom:
Tak ať je těch spavých období co nejvíc a ať se co nejdřív na sebe úplně napojí!!! :storstark:

no žejo :lol: a díky :par:

LENNNA — 14. 7. 2020 18:31

Palomita napsal(a):

LENNNA napsal(a):

s usínáním nemám problém vůbec, to neznám. Já bych usnula snad kdekoliv i dělem pod okny :D
Já si chci třeba číst, ale více jak 2 strany knihy většinou nemám šanci.

Když mám takové období, tak si ho max užívám :storstark: Ale většinou ta hlava je tak naspeedovaná, že se jednoduše nechce vypnout a nebo stačí v průběhu noci sebemenší procitnutí a už zase hrne ty myšlenky jednu přes druhou. Byla doba, kdy jsem spala max 3 hod denně a víc jsem nedala. Musela jsem honem vymyslet, jak se "vypnout" a to mluvené slovo zabralo skvěle :supr:

To bude možná ono! Já nevím proč (asi nějaká porucha moje :D), ale já v hlavě myšlenky moc nemám. Často se bavíme třeba s kamarádkama nebo i můj taťka to hodně má a ti vyprávějí, že pořád na něco myslí, něco v hlavě rozebírají, třeba i když je něco trápí, tak stále nonstop dokola jedna myšlenka za druhou.... No to já absolutně nemám! Nevím proč a čím to je. Jak nerada mluvím a říkám, že jsem asi nejméně upovídaná ženská na světě, mluvení mě obtěžuje vlastně... tak to samé v hlavě s myšlenkama. Pusto a prázdno :D

LENNNA — 14. 7. 2020 18:38

Zkuste to čtení, unavuje to oči a snad by to mohlo pomoci! Musí to být nepříjemné :(

cibule — 14. 7. 2020 19:29

Dneska mám dobrý den. Zvládla jsem nepříjemnou cestu do města (samá zatáčka, fuj) i nákup v něm (v metropoli, fuj) a teď k večeru se najednou nečekaně cítím tak nějak klidně... Nevím, jak to přesně popsat.... Jako když je můj problém někde v pozadí.... Nebo jako když ani žádný problém není... Mám z toho docela radost. Kéž je těhle pocitů čím dál víc.

Judyna — 14. 7. 2020 19:33

Bude. A ve chvílích, kdy to nebude zrovna takhle fajn, tak si můžeš tu pohodovou chvilku přehrávat. To je taky dobré.

Palomita — 14. 7. 2020 20:05

LENNNA napsal(a):

To bude možná ono! Já nevím proč (asi nějaká porucha moje :D), ale já v hlavě myšlenky moc nemám. Často se bavíme třeba s kamarádkama nebo i můj taťka to hodně má a ti vyprávějí, že pořád na něco myslí, něco v hlavě rozebírají, třeba i když je něco trápí, tak stále nonstop dokola jedna myšlenka za druhou.... No to já absolutně nemám! Nevím proč a čím to je. Jak nerada mluvím a říkám, že jsem asi nejméně upovídaná ženská na světě, mluvení mě obtěžuje vlastně... tak to samé v hlavě s myšlenkama. Pusto a prázdno :D

Šťastná to žena! :storstark::D

rina — 14. 7. 2020 20:56

Ano, "upovídaná žena" je fuj.
Má mluvit, jen když je tázána.
A pak má mluvit jen perly a neházet je sviním.

vrabčák — 14. 7. 2020 21:21

Nějak mi taky teď nefungují citace.
Leno, co musí být nepříjemné? To jako, že si nespavec má vzít nehezkou knížku? ;) Nebo že je nepříjemné, když se unaví oči? :P A nebo, když se nedaří usnout?

Palomita — 14. 7. 2020 21:25

vrabčák napsal(a):

Nějak mi taky teď nefungují citace.
Leno, co musí být nepříjemné? To jako, že si nespavec má vzít nehezkou knížku? ;) Nebo že je nepříjemné, když se unaví oči? :P A nebo, když se nedaří usnout?

Tak to mě opravdu nenapadlo.. ty tvoje alternativy :lol::lol:

vrabčák — 14. 7. 2020 21:29

Rino, s 2. řádkem si tedy dovolím nesouhlasit. :dumbom:
I když ono to celé bylo myšleno lehce ironicky, co?

Palomita — 14. 7. 2020 21:32

vrabčák napsal(a):

Rino, s 2. řádkem si tedy dovolím nesouhlasit. :dumbom:
I když ono to celé bylo myšleno lehce ironicky, co?

Často používám "Až budu chtít znát tvůj názor, tak ti ho řeknu" :lol:

vrabčák — 14. 7. 2020 21:40

To z tebe mají radost, že? :D

Palomita — 14. 7. 2020 21:43

vrabčák napsal(a):

To z tebe mají radost, že? :D

Většinou se svými názory souhlasí, tak je to v pohodě :lol:

vrabčák — 14. 7. 2020 21:53

A všem vidíš takhle do hlavy? :P

Palomita — 14. 7. 2020 21:56

vrabčák napsal(a):

A všem vidíš takhle do hlavy? :P

Jen těm, u kterých potřebuji znát jejich názor :reta:

Judyna — 14. 7. 2020 22:02

Není nad to, když se lidé shodnou. :gloria:

LENNNA — 15. 7. 2020 7:36

cibule napsal(a):

Dneska mám dobrý den. Zvládla jsem nepříjemnou cestu do města (samá zatáčka, fuj) i nákup v něm (v metropoli, fuj) a teď k večeru se najednou nečekaně cítím tak nějak klidně... Nevím, jak to přesně popsat.... Jako když je můj problém někde v pozadí.... Nebo jako když ani žádný problém není... Mám z toho docela radost. Kéž je těhle pocitů čím dál víc.

No vidíš! Paráda a bude lépe a lépe! :supr:

LENNNA — 15. 7. 2020 7:37

Palomita napsal(a):

LENNNA napsal(a):

To bude možná ono! Já nevím proč (asi nějaká porucha moje :D), ale já v hlavě myšlenky moc nemám. Často se bavíme třeba s kamarádkama nebo i můj taťka to hodně má a ti vyprávějí, že pořád na něco myslí, něco v hlavě rozebírají, třeba i když je něco trápí, tak stále nonstop dokola jedna myšlenka za druhou.... No to já absolutně nemám! Nevím proč a čím to je. Jak nerada mluvím a říkám, že jsem asi nejméně upovídaná ženská na světě, mluvení mě obtěžuje vlastně... tak to samé v hlavě s myšlenkama. Pusto a prázdno :D

Šťastná to žena! :storstark::D

No nevím :D, jestli to není spíš nějaká porucha v hlavě :D

rina — 15. 7. 2020 9:30

vrabčák napsal(a):

Rino, s 2. řádkem si tedy dovolím nesouhlasit. :dumbom:
I když ono to celé bylo myšleno lehce ironicky, co?

Klidně si dovol.
A ano, lehce ironicky jsem shrnula to, co denně slyším probírat drbny u obchodu, v parku a tak.

Palomita — 15. 7. 2020 11:06

LENNNA napsal(a):

No nevím :D, jestli to není spíš nějaká porucha v hlavě :D

Řekla bych, že takhle běžně funguje mužský mozek, a ti to jako poruchu nevidí :lol: Jsi vyvolená ;)

vrabčák — 15. 7. 2020 14:00

:lol:

cibule — 15. 7. 2020 16:34

Tedy holky, s vámi je sranda! :D:supr:

Já tady v horách pořád chodím. Každý den od rána až do skoro večera nebo aspoň odpoledne a jde mi to k duhu. Tady v lesích si můžu bulet kdykoliv to na mě přijde a jakkoliv a je to fajn. Řekla bych, že to vše má urychlující efekt.

Zato paní psounkové se to moc nelíbí. Už druhý den hned ráno protestuje, že máme jít zase na špacír. Kouká na mě tak vyčítavě a úplně jí čtu z očí, jak mi říká - hele, já už jsem dáma v letech a ty tvoje túry už mi lezou pěkně krkem. Nemohly bychom aspoň jeden den zůstat odpočívat?
Tak jsem jí slíbila, že zítra dopoledne asi budeme v chalupě, protože má pršet. Je to až neuvěřitelné, jak mi zatím počasí přálo.

Taky tady člověk pěkně čerpá energii... A holky nechci se rouhat, ale najednou v té samotě začínám nacházet pozitiva... Jdu si, kdy chci, kam chci, svým tempem, bez honiček, nervů a stresu a večer nejsem tak vyčerpaná, jako když jsem byla v páru. Takže ani není důvod být podrážděná...
A začínám si říkat, že bych asi už vlastně o lháře, podvodníka a ožralu nejspíš ve svém životě nestála. A on mi lhal a podváděl mě a teď pije skoro denně v hospodě...

Palomita — 15. 7. 2020 16:41

cibule napsal(a):

Tedy holky, s vámi je sranda! :D:supr:

Já tady v horách pořád chodím. Každý den od rána až do skoro večera nebo aspoň odpoledne a jde mi to k duhu. Tady v lesích si můžu bulet kdykoliv to na mě přijde a jakkoliv a je to fajn. Řekla bych, že to vše má urychlující efekt.

Zato paní psounkové se to moc nelíbí. Už druhý den hned ráno protestuje, že máme jít zase na špacír. Kouká na mě tak vyčítavě a úplně jí čtu z očí, jak mi říká - hele, já už jsem dáma v letech a ty tvoje túry už mi lezou pěkně krkem. Nemohly bychom aspoň jeden den zůstat odpočívat?
Tak jsem jí slíbila, že zítra dopoledne asi budeme v chalupě, protože má pršet. Je to až neuvěřitelné, jak mi zatím počasí přálo.

Taky tady člověk pěkně čerpá energii... A holky nechci se rouhat, ale najednou v té samotě začínám nacházet pozitiva... Jdu si, kdy chci, kam chci, svým tempem, bez honiček, nervů a stresu a večer nejsem tak vyčerpaná, jako když jsem byla v páru. Takže ani není důvod být podrážděná...
A začínám si říkat, že bych asi už vlastně o lháře, podvodníka a ožralu nejspíš ve svém životě nestála. A on mi lhal a podváděl mě a teď pije skoro denně v hospodě...

No, trošku ti to tu plevelíme, tak promiň, ale snad se moc nezlobíš :rodna: Tvojí paní psounovou naprosto chápu!! Jestli není zvyklá a je v letech, to musí být pro ni zážitek :lol: A správně, svým tempem, svým směrem a podle svých představ :supr: ať se daří i nadále :storstark:

LENNNA — 15. 7. 2020 17:37

Palomita napsal(a):

LENNNA napsal(a):

No nevím :D, jestli to není spíš nějaká porucha v hlavě :D

Řekla bych, že takhle běžně funguje mužský mozek, a ti to jako poruchu nevidí :lol: Jsi vyvolená ;)

A jsme doma! Já to často říkám, že vlastnostmi jsem spíše chlap :D

LENNNA — 15. 7. 2020 17:40

cibule napsal(a):

Tedy holky, s vámi je sranda! :D:supr:

Já tady v horách pořád chodím. Každý den od rána až do skoro večera nebo aspoň odpoledne a jde mi to k duhu. Tady v lesích si můžu bulet kdykoliv to na mě přijde a jakkoliv a je to fajn. Řekla bych, že to vše má urychlující efekt.

Zato paní psounkové se to moc nelíbí. Už druhý den hned ráno protestuje, že máme jít zase na špacír. Kouká na mě tak vyčítavě a úplně jí čtu z očí, jak mi říká - hele, já už jsem dáma v letech a ty tvoje túry už mi lezou pěkně krkem. Nemohly bychom aspoň jeden den zůstat odpočívat?
Tak jsem jí slíbila, že zítra dopoledne asi budeme v chalupě, protože má pršet. Je to až neuvěřitelné, jak mi zatím počasí přálo.

Taky tady člověk pěkně čerpá energii... A holky nechci se rouhat, ale najednou v té samotě začínám nacházet pozitiva... Jdu si, kdy chci, kam chci, svým tempem, bez honiček, nervů a stresu a večer nejsem tak vyčerpaná, jako když jsem byla v páru. Takže ani není důvod být podrážděná...
A začínám si říkat, že bych asi už vlastně o lháře, podvodníka a ožralu nejspíš ve svém životě nestála. A on mi lhal a podváděl mě a teď pije skoro denně v hospodě...

Jéé, škoda že to máme naopak! :(  Já mám mládě, je od malička hyperaktivní a šílená. Ta by potřebovala pohyb jako sůl a bohužel se mnou ho má málo :dumbom:

cibule — 15. 7. 2020 17:58

Palomita napsal(a):

cibule napsal(a):

Tedy holky, s vámi je sranda! :D:supr:

Já tady v horách pořád chodím. Každý den od rána až do skoro večera nebo aspoň odpoledne a jde mi to k duhu. Tady v lesích si můžu bulet kdykoliv to na mě přijde a jakkoliv a je to fajn. Řekla bych, že to vše má urychlující efekt.

Zato paní psounkové se to moc nelíbí. Už druhý den hned ráno protestuje, že máme jít zase na špacír. Kouká na mě tak vyčítavě a úplně jí čtu z očí, jak mi říká - hele, já už jsem dáma v letech a ty tvoje túry už mi lezou pěkně krkem. Nemohly bychom aspoň jeden den zůstat odpočívat?
Tak jsem jí slíbila, že zítra dopoledne asi budeme v chalupě, protože má pršet. Je to až neuvěřitelné, jak mi zatím počasí přálo.

Taky tady člověk pěkně čerpá energii... A holky nechci se rouhat, ale najednou v té samotě začínám nacházet pozitiva... Jdu si, kdy chci, kam chci, svým tempem, bez honiček, nervů a stresu a večer nejsem tak vyčerpaná, jako když jsem byla v páru. Takže ani není důvod být podrážděná...
A začínám si říkat, že bych asi už vlastně o lháře, podvodníka a ožralu nejspíš ve svém životě nestála. A on mi lhal a podváděl mě a teď pije skoro denně v hospodě...

No, trošku ti to tu plevelíme, tak promiň, ale snad se moc nezlobíš :rodna: Tvojí paní psounovou naprosto chápu!! Jestli není zvyklá a je v letech, to musí být pro ni zážitek :lol: A správně, svým tempem, svým směrem a podle svých představ :supr: ať se daří i nadále :storstark:

Moc děkuji za podporu a jsem ráda, že sem píšete. Od toho přeci diskuzní vlákna jsou a čím víc sem píše lidí, tím lépe pro všechny. Je to barvitější a zajímavější a poučnější. Takže se rozhodně nezlobím, když se" odbočí od tématu". Ono to s ním stejně většinou souvisí.

Já mám teď právě lehčí krizi. Konečně jsem se "pochlapila" a zapisuji všechny kešky, které jsem nasbírala od té doby, co došlo k té velké životní změně. Bohužel to znamená vrátit se i do prvních dnů a posledních společných aktivit s bývalým a není mi při tom nijak do skoku. Zase na mě útočí vzpomínky a je mi nevalně. Ale aspoň to budu mít z krku a můžu jít dál. Samozřejmě bych se na to mohla vykašlat a nic si nezapisovat, je to jen pro mě a není to žádná povinnost, ale i tahle doba patří do mého života a asi by mě to v budoucnu mrzelo, když bych v sešitě měla jen rpázdné stránky..

Palomita — 15. 7. 2020 18:30

cibule napsal(a):

Moc děkuji za podporu a jsem ráda, že sem píšete. Od toho přeci diskuzní vlákna jsou a čím víc sem píše lidí, tím lépe pro všechny. Je to barvitější a zajímavější a poučnější. Takže se rozhodně nezlobím, když se" odbočí od tématu". Ono to s ním stejně většinou souvisí.

Já mám teď právě lehčí krizi. Konečně jsem se "pochlapila" a zapisuji všechny kešky, které jsem nasbírala od té doby, co došlo k té velké životní změně. Bohužel to znamená vrátit se i do prvních dnů a posledních společných aktivit s bývalým a není mi při tom nijak do skoku. Zase na mě útočí vzpomínky a je mi nevalně. Ale aspoň to budu mít z krku a můžu jít dál. Samozřejmě bych se na to mohla vykašlat a nic si nezapisovat, je to jen pro mě a není to žádná povinnost, ale i tahle doba patří do mého života a asi by mě to v budoucnu mrzelo, když bych v sešitě měla jen rpázdné stránky..

Dnes v tom nejsi sama, taky jsem si zabékala ;) Ale jak píšeš, že vzpomínky útočí a cítíš se zle.. připomnělo mi to jednu písničku. Nevím, jestli ji znáš, ale závěr té písně mi přijde velmi pravdivý a nadějeplný v jistém slova smyslu :rodna: https://www.youtube.com/watch?v=LGagdrLvhjM . Tak držím pěsti, ať je to tak i v tvém případě a čím dřív, tím líp :par:

cibule — 15. 7. 2020 19:38

Palomita napsal(a):

cibule napsal(a):

Moc děkuji za podporu a jsem ráda, že sem píšete. Od toho přeci diskuzní vlákna jsou a čím víc sem píše lidí, tím lépe pro všechny. Je to barvitější a zajímavější a poučnější. Takže se rozhodně nezlobím, když se" odbočí od tématu". Ono to s ním stejně většinou souvisí.

Já mám teď právě lehčí krizi. Konečně jsem se "pochlapila" a zapisuji všechny kešky, které jsem nasbírala od té doby, co došlo k té velké životní změně. Bohužel to znamená vrátit se i do prvních dnů a posledních společných aktivit s bývalým a není mi při tom nijak do skoku. Zase na mě útočí vzpomínky a je mi nevalně. Ale aspoň to budu mít z krku a můžu jít dál. Samozřejmě bych se na to mohla vykašlat a nic si nezapisovat, je to jen pro mě a není to žádná povinnost, ale i tahle doba patří do mého života a asi by mě to v budoucnu mrzelo, když bych v sešitě měla jen rpázdné stránky..

Dnes v tom nejsi sama, taky jsem si zabékala ;) Ale jak píšeš, že vzpomínky útočí a cítíš se zle.. připomnělo mi to jednu písničku. Nevím, jestli ji znáš, ale závěr té písně mi přijde velmi pravdivý a nadějeplný v jistém slova smyslu :rodna: https://www.youtube.com/watch?v=LGagdrLvhjM . Tak držím pěsti, ať je to tak i v tvém případě a čím dřív, tím líp :par:

Moc děkuji. :)
Snad už je ti aspoň líp po tom zabékání?
Já jdu ještě aspoň na chvíli ven. Tam je mi nejlíp. A zatím neprší, tak toho jdu využít... Aspoň mě to békání přejde.
A to to dneska vypadalo tak slibně... Už jsem si říkala, že možná splním první malý krůček a budu mít první den bez pláče.. Tak snad zítra...
A večer si budu zase číst Petra Casanovu. Ten mi vždycky před spaním zlepší náladu a naladí myšlenky...

Judyna — 15. 7. 2020 20:14

Taky tady člověk pěkně čerpá energii... A holky nechci se rouhat, ale najednou v té samotě začínám nacházet pozitiva... Jdu si, kdy chci, kam chci, svým tempem, bez honiček, nervů a stresu a večer nejsem tak vyčerpaná, jako když jsem byla v páru. Takže ani není důvod být podrážděná...

To je právě ono. Je to super.

Judyna — 15. 7. 2020 20:16

Palomito, co se děje?  Házíš tady srandičkama, ale už před nějakým dnem jsi jen tak letmo zmínila, že jsi neměla dobrý den. A dnes....
Ať je to co je to, snad to bude dobré.

Palomita — 15. 7. 2020 21:05

Judyna napsal(a):

Palomito, co se děje?  Házíš tady srandičkama, ale už před nějakým dnem jsi jen tak letmo zmínila, že jsi neměla dobrý den. A dnes....
Ať je to co je to, snad to bude dobré.

Judy, všechno dobrý ;) Směju se i když brečím, většinou.. Třeba dneska mě mj. rozbrečelo, že došel cukr (v cukřence).. no to by ses posmála :D

Judyna — 15. 7. 2020 21:28

Vidím tam "mj.".....
Kdyby mně došly doma sladkosti a cukr, tak je to pro mě konec světa. Ale to se náikdy nestane :)

Palomita — 15. 7. 2020 21:33

Judyna napsal(a):

Vidím tam "mj.".....
Kdyby mně došly doma sladkosti a cukr, tak je to pro mě konec světa. Ale to se náikdy nestane :)

No protože takto "zásadních" věcí bylo víc :lol: Dneska bych se konečně mohla trošku vyspat, takže zítra bude zase líp ;)

Judyna — 15. 7. 2020 22:07

Tak a´t Ti už nikdy nedojde cukr, sůl, mouka, rýže a dobrá nálada.
Dobrou noc.

vrabčák — 15. 7. 2020 22:23

Cukřenku jsme zrušili asi před 25 lety. :D

Palomita — 16. 7. 2020 8:10

vrabčák napsal(a):

Cukřenku jsme zrušili asi před 25 lety. :D

Takže jsem nejen stará, ale ještě ke všemu nemoderní :D Dík, ty víš, jak zlepšit náladu :lol:

LENNNA — 16. 7. 2020 8:57

Palomita napsal(a):

vrabčák napsal(a):

Cukřenku jsme zrušili asi před 25 lety. :D

Takže jsem nejen stará, ale ještě ke všemu nemoderní :D Dík, ty víš, jak zlepšit náladu :lol:

S vámi se člověk zasměje :godlike::supr::supr:
PS: cukřenku jsem neměla nikdy :rodna:

cibule — 16. 7. 2020 13:19

Tak to já si život bez cukru a růtných sladkých pochutin taky nedokážu vůbec představit....

Dnešek je trochu náročnější.
Počasí není nic moc, chvílema pršelo, takže jsem nemohla vyrazit nikam dál, a ještě dvě věci mi na náladě zrovna nepřidaly. Volala mi doktorka od bývalého tchána a chtěla řešit nějakou komplikaci s objednáním. To byl vždycky můj úkol. Objednání, papíry, léky apod.. Odkázala jsem jí na bývalého manžela, se slovy, že se musí domluvit s ním a dokonce jí dala i telefon. Ještě si ho bohužel z hlavy pamatuji. Tak to mě zas srazilo na kolena. No, ale tohle jsem musela čekat a ještě od několika doktorů se toho určitě dočkám, protože bývalého vůbec nenapadne dát někdy svoje telefonní číslo.
A ta poslední kapka jsou moji noví sousedi na chalupě. Je to dost hlučná rodina. Paní psounková tady vyšiluje a já zvažuji, jestli nemám odjet domů už zítra... Právě tady rezonuje strop a ozývají se divné rány, což nechápu, protože je poměrně silný a předchozí parta holek nebyla skoro vůbec slyšet... Ještě počkám, jestli se to neuklidní. Třeba se zabydlí a nastane klid. Teď je to pořád běh nahoru a dolů a křik u toho... Asi půjdu ven. Právě se trošku vyjasňuje, tak vyrazím.

Selima — 16. 7. 2020 14:21

cibule napsal(a):

Tak jsem úspěšně dorazila do Jizerek.
Je to tu mnohem hezčí než jsem čekala.. Domeček je moc pěkný, u lesa, a srnka se prý chodí pást k "mému" oknu. Loni dokonce přivedla i mladé...
A hned jsem se tu zapsala do podvědomí pár místních, když jsem autem nechtěně vjela do příkopu a cestou stihla poničit kryt studny... Z příkopu mě pak tahala parta pánů, co šla okolo a já teď jdu někam sehnat lahev vína jako omluvu majitelce té studny. Doufám, že jí ještě stihnu, protože jsem zaslechla, že snad odjíždí...
Auto naštěstí přežilo bez velkých následků. Jen jsem musela zpět nasadit přední světlo a mřížku na nárazníku a je trochu odřené zespodu.

Tak ale zasa - ideálna situácia na zoznamovanie! :D

Selima — 16. 7. 2020 14:27

cibule napsal(a):

Tak jsem dneska nemohla vůbec usnout.
Nevím, jestli to bylo umocněné ještě tím, že jsem sama na cizím místě, to jsem raději nezkoumala, ale nebylo mi nijak do skoku. Zkoušela jsem uvolnění těla i mysli a myšlenky na bývalého potlačovala hned, jak přišly, ale moc mi to nepomohlo. Pak jsem si vzpomněla na pár vět od Petra Casanovy a někdy po druhé hodině ráno jsem konečně usnula.

Cituji: "Mysleme na to, že problémy, které každý den zažíváme, potřebujeme. Kdykoliv nějakému čelíme, vzpomeňme si, že znamená vzácnou šanci vyrůst, zmoudřet, posunout se."

Trošku mi ta noc připomněla moje včerejší zdolání té kešky. Taky už vím, že až příště nebudu moct spát, tak už to bude snesitelnější.

A co vám pomáhá usnout?

fyzická únava a vyčistenie hlavy - ideálne bývali prechádzky s psinou pred spaním... Dnes skôr jemná hudba - mám rada opery alebo starú klasickú hudbu - a nejaké ľahšie čítanie už v posteli (žiadna detektívka ani thriller!). Väčšinou ale zaspím s jednou nohou ešte na zemi. :sova: Ale zasa sa budím cca uprostred noci, čo tiež nie je výhra, našťastie rýchlo znovu zaspím.

Selima — 16. 7. 2020 14:36

LENNNA napsal(a):

Palomita napsal(a):

LENNNA napsal(a):

No nevím :D, jestli to není spíš nějaká porucha v hlavě :D

Řekla bych, že takhle běžně funguje mužský mozek, a ti to jako poruchu nevidí :lol: Jsi vyvolená ;)

A jsme doma! Já to často říkám, že vlastnostmi jsem spíše chlap :D

Ja (ne)myslením tiež skôr chlap - a tie päťky mám asi len na oklamanie nepriateľa.... :D Inak, ja mám niekedy namiesto myšlienok skôr obrazy - a pred spaním si to vyslovene privolávam - ako vlnenie mora, šplechot, slano-vlhkú vôňu, vánok, spŕšky, škriekanie čajok. Mmmmmm.....   Niekdy to ešte posilním zvukmi zo stránky Noisli, to je na zaspávanie tiež :supr: :godlike:

Selima — 16. 7. 2020 14:41

cibule napsal(a):

Tak to já si život bez cukru a růtných sladkých pochutin taky nedokážu vůbec představit....

Dnešek je trochu náročnější.
Počasí není nic moc, chvílema pršelo, takže jsem nemohla vyrazit nikam dál, a ještě dvě věci mi na náladě zrovna nepřidaly. Volala mi doktorka od bývalého tchána a chtěla řešit nějakou komplikaci s objednáním. To byl vždycky můj úkol. Objednání, papíry, léky apod.. Odkázala jsem jí na bývalého manžela, se slovy, že se musí domluvit s ním a dokonce jí dala i telefon. Ještě si ho bohužel z hlavy pamatuji. Tak to mě zas srazilo na kolena. No, ale tohle jsem musela čekat a ještě od několika doktorů se toho určitě dočkám, protože bývalého vůbec nenapadne dát někdy svoje telefonní číslo.
A ta poslední kapka jsou moji noví sousedi na chalupě. Je to dost hlučná rodina. Paní psounková tady vyšiluje a já zvažuji, jestli nemám odjet domů už zítra... Právě tady rezonuje strop a ozývají se divné rány, což nechápu, protože je poměrně silný a předchozí parta holek nebyla skoro vůbec slyšet... Ještě počkám, jestli se to neuklidní. Třeba se zabydlí a nastane klid. Teď je to pořád běh nahoru a dolů a křik u toho... Asi půjdu ven. Právě se trošku vyjasňuje, tak vyrazím.

Nenechaj sa zviklať! Ani vystrnadiť susedmi! Skús zmeniť plány a možno ísť na výlet auto niekam do okolia - oddýchnete si Ty aj psina... neviem, kde ste, ale možno nejaké sklárske múzeum, hrad na okolí, väčšie mesto by vám padli dobre. ;) Zmeň rutinu  a uvidíš, čo to urobí.

Palomita — 16. 7. 2020 20:45

Selima napsal(a):

a pred spaním si to vyslovene privolávam - ako vlnenie mora, šplechot, slano-vlhkú vôňu, vánok, spŕšky, škriekanie čajok. Mmmmmm.....   Niekdy to ešte posilním zvukmi zo stránky Noisli, to je na zaspávanie tiež :supr: :godlike:

To mi připomíná takové ty rady "představte si, že jste na louce a na kůži cítíte lehký vánek" a já "twe to těžko, jsem v posteli, do boku mě tlačí ponožka a to co tu fouká fakt není vánek".. :lol:

vrabčák — 16. 7. 2020 21:35

Palomito, :co: proč stará?  Někde na jiném vlákně jsem tě přece tuhle nazvala děvčetem! A :co: proč nemoderní?!??
Já jsem taky mlsná koza; k hořkému kafi si občas dopřeju něco malého sladkého, a neměla bych!!! :dumbom:

Judyna — 16. 7. 2020 21:39

vrabčák napsal(a):

Palomito, :co: proč stará?  Někde na jiném vlákně jsem tě přece tuhle nazvala děvčetem! A :co: proč nemoderní?!??
Já jsem taky mlsná koza; k hořkému kafi si občas dopřeju něco malého sladkého, a neměla bych!!! :dumbom:

Tak to seš houby mlsná koza :D. To já si ke svému kafi se 2,5 lžičkama cukru dám vždy něco velkého sladkého.
Vidíš, jak je to relativní :)

vrabčák — 16. 7. 2020 21:45

Selimo, ty tvoje obrazy jsou parádní. :D

vrabčák — 16. 7. 2020 21:50

Judy, asi to potřebuješ. Můj táta taky hodně sladil, klidně 5  - 6 kostek do hrnku a byl štíhlý, cukrovku neměl (vím, že s množstvím spotřebovaného cukru zas tak nesouvisí). Ale ten kontrast hořkého kafe a sladké mňamky, to je pošušňáníčko! :D

Palomita — 16. 7. 2020 21:50

vrabčák napsal(a):

Palomito, :co: proč stará?  Někde na jiném vlákně jsem tě přece tuhle nazvala děvčetem! A :co: proč nemoderní?!??
Já jsem taky mlsná koza; k hořkému kafi si občas dopřeju něco malého sladkého, a neměla bych!!! :dumbom:

:pussa:

Palomita — 16. 7. 2020 21:52

vrabčák napsal(a):

Judy, asi to potřebuješ. Můj táta taky hodně sladil, klidně 5  - 6 kostek do hrnku a byl štíhlý, cukrovku neměl (vím, že s množstvím spotřebovaného cukru zas tak nesouvisí). Ale ten kontrast hořkého kafe a sladké mňamky, to je pošušňáníčko! :D

To miluju!!!! :storstark:

Judyna — 16. 7. 2020 21:58

Ale ten kontrast hořkého kafe a sladké mňamky, to je pošušňáníčko!
Až tak odvážná nejsem :D.
Ne, hořkou kávu jsem samozřejmě zkusila, ale mně to nechutná. Já tam musím mít ten cukr, smetanu a skořici (+někdy rum).

vrabčák — 16. 7. 2020 22:29

Přeslazená káva a k tomu sladký dort, koláč, nebo buchta..., to by pro mě už nebyl ten pravý požitek. :)

Judyna — 17. 7. 2020 17:15

Já vím, že jsem čuník.....:-)

vrabčák — 17. 7. 2020 18:26

Judy, omlouvá tě, že každý má svoje chutě. :jojo:

Petr100 — 17. 7. 2020 18:44

A co tak si dát dobrou skotskou W?

vrabčák — 17. 7. 2020 18:59

S tou nemám moc zkušeností. Ale celý den mám chuť na nějaký alkahól, a doma pusto a prázdno! :grater:

LENNNA — 17. 7. 2020 19:08

Judyna napsal(a):

Já vím, že jsem čuník.....:-)

Judyno, ale představ si to štěstí, že to můžeš a jsi štíhlá! :supr::supr:

Petr100 — 17. 7. 2020 19:11

Vrabče kup si nějakou anglickou, cena od 300,-- 10000,- kaček, perfektně desinfikuje celé člověčí zařízení. a =)

LENNNA — 17. 7. 2020 19:29

vrabčák napsal(a):

S tou nemám moc zkušeností. Ale celý den mám chuť na nějaký alkahól, a doma pusto a prázdno! :grater:

Já na alkohol nejsem, když už, tak mi chutná ten sladší až sladký. Klasickou whisky samotnou moc nemusím, ale co mi hodně chutná, tak třešňový Jim Beam.

rina — 17. 7. 2020 20:43

Ožerte se, a odchod od vás kohokoliv vám bude putna.
Z vlastní zkušenosti. 😋

vrabčák — 17. 7. 2020 21:25

Petr100 napsal(a):

Vrabče kup si nějakou anglickou, cena od 300,-- 10000,- kaček, perfektně desinfikuje celé člověčí zařízení. a =)

Petře, díky za tip na "typ".  :D

LENNNA — 18. 7. 2020 8:51

rina napsal(a):

Ožerte se, a odchod od vás kohokoliv vám bude putna.
Z vlastní zkušenosti. 😋

Tak takové zkušenosti mít nepotřebuji :D

Judyna — 18. 7. 2020 9:47

LENNNA napsal(a):

Judyna napsal(a):

Já vím, že jsem čuník.....:-)

Judyno, ale představ si to štěstí, že to můžeš a jsi štíhlá! :supr::supr:

Zatím!

Judyna — 18. 7. 2020 9:48

Petr100 napsal(a):

A co tak si dát dobrou skotskou W?

Skotskou nemám ráda. nejraděj asi gin s tonikem.

cibule — 18. 7. 2020 13:23

No vida, každá jsme jiná a svá a to je dobře.

Já jsem strašně na sladké, hlavně dortíky, ale i čokolády, koláče, buchty, sušenky, bonbóny apod.. Kafe vůbec nepiju. Je na mě moc hořké. Zato mám ráda bylinkové čaje. A taky jsem měla ráda bílé víno. Moje oblíbené bylo Tramín červený, který byl navzdory názvu blíé víno, ale po odchodu bývalého jsem se žádného alkoholu ani nedotkla, včetně oblíbeného vína. Bojím se, abych se nerozpila. Už takhle mám teď starostí až dost a nechci si přidělat ještě další. A musím říct, že mi to naštěstí nechybí. Jen jednou v noci, ze začátku, když už jsem několik nocí skoro nespala, tak jsem si na chvíli pomyslela, že když bych teď vypila lahev vína, tak by to všechno bylo možná snažší, ale naštěstí to šlo potlačit. Jo a taky si občas vzpomenu, že po nějakém mastném jídle jsem si dala skleničku piva, ale to jsou jen vzpomínky.

Jinak jsem opět v krizi a to fest. Vrátila jsem se domů a vše na mě padlo stejnou měrou jako před odjezdem. Kdepak, před tím člověk neuteče.... Musím to prožít, vydržet to a nezbláznit se z toho. Zajímavé je, že doma mezi lidmi na mě víc padá samota  než v horách v přírodě, kdy jsem byla přes den opravdu sama. Najednou vidíte sousedy, kteří vydrželi krizi, a teď se připravují na dovolenou, příbuzné nebo známé, kterým to spolu klape, i lidi třeba na ulici, a říkáte si - a ty jsi sama... A napadají mě takové blbé myšlenky jako že jsem asi jako člověk úplně na nic... No... Nechám toho, už se v tom zase plácám. Já vím, že za čas bude líp... Jen vydržet... Když ono je to někdy docela těžké... A mrzí mě to, že se v tom tak plácám. Vždyť jsou ženy, co jsou na tom mnohem hůř. Mají třeba malé děti nebo nějakou nemoc nebo nemají kde bydlet a taky to musí zvládnout, když zůstanou samy....

A to jsem si ještě vypěstovala v hlavě takový pitomý problém, který se mi nedaří překonat. Bývalý manžel byl vášnivý sledovatel televize. Běžela tady pořád. A já jí teď po jeho odchodu nějak nemůžu zapnout a sledovat. Zkoušela jsem to několikrát a nemůžu. Vůbec. Nedokážu se soustředit na jakýkoliv program a místo toho se mi vrací vzpomínky. Už jsem jí i přesunula na úplně jiné místo a sedám si k ní místo toho, abych se natáhla, ale nejde to. Je to docela škoda, protože dokumenty by mi třeba pomohly usnout (to na mě docela fungovalo) a sledování programů by mi zase urychlily čas...
Máte to někdo taky tak? A co vám pomohlo?
Já to zatím řeším sloedováním některých pořadů přes internet. Na to jsem byla zvyklá. On byl pánem televize a já si při tom v notebooku hrála hry nebo sledovala pořady na internetu.

Judyna — 18. 7. 2020 13:41

Cibule, je to celé proces. Bude to ještě trvat, ale bude se to lepšit a těchhle špatných chvil bude postupně ubývat. Čímž ale nechci říct, že nebudou vůbec. Ono všechno má svoje. Já jsem sama spokojená, ale jsou chvilky, kdy do na mě taky dopadne. Ale je jich málo. Na druhou stranu lidi ve vztahu také mívají špatná období.
Asi by nebylo normální, kdyby na Tebe ten smutek vůbec nepadal. máš k němu totiž sakra důvod. Jde o to to vydržet.

S tou televizí - nezkusilas ji pustit prvně jen tak jako kulisu? Třeba si u ní čti nebo lušti křížovky.

rina — 18. 7. 2020 14:09

Když televize organizuje život, jakkoliv a komukoliv, a ještě to vyvolává nepříjemné pocity, je dobré ji odnést do sklepa, darovat, nebo po ní hodit lak na nehty (jako já, např.), aby se rozbila.
Po pár dnech jsem ji vyměnila za jiné špásy, je to už pět let, a nechybí mi. Jen občas, když někdo řekne 'ty nekoukáš na zprávy?', mě to zamrzí, když v hovoru narazíme na něco závažného, co jsem nečetla na netu.
Na druhé straně mi to poskytuje kouzlo říct 'Ne.' A pak jít rychle dohledat potřebné informace.

Judyna — 18. 7. 2020 19:10

Tak to pro mě je TV relax.

Palomita — 18. 7. 2020 19:31

cibule napsal(a):

Jinak jsem opět v krizi a to fest. Vrátila jsem se domů a vše na mě padlo stejnou měrou jako před odjezdem. Kdepak, před tím člověk neuteče.... Musím to prožít, vydržet to a nezbláznit se z toho.

Nevím tedy, jak to máte řešeno majetkově, jestli je byt jen tvůj a budeš v něm zůstávat a tak.. ale nebylo by lepší se buď poohlédnout po něčem jiném a nebo kompletně změnit zařízení? Tak jako jsi to udělala s postelí, tak se zbytkem bytu.. Osobně si neumím představit, že bych to nechtěla změnit. Musí to být strašně živé na vzpomínky.. Sousedy a známe nezměníš, ale nová sedačka, jídelní stůl.. místo skříně police.. ;)

Každopádně s tvým dnešním splínem držím pěsti, ať je zase brzy líp. :storstark:

cibule — 18. 7. 2020 19:35

Judyna napsal(a):

Cibule, je to celé proces. Bude to ještě trvat, ale bude se to lepšit a těchhle špatných chvil bude postupně ubývat. Čímž ale nechci říct, že nebudou vůbec. Ono všechno má svoje. Já jsem sama spokojená, ale jsou chvilky, kdy do na mě taky dopadne. Ale je jich málo. Na druhou stranu lidi ve vztahu také mívají špatná období.
Asi by nebylo normální, kdyby na Tebe ten smutek vůbec nepadal. máš k němu totiž sakra důvod. Jde o to to vydržet.

S tou televizí - nezkusilas ji pustit prvně jen tak jako kulisu? Třeba si u ní čti nebo lušti křížovky.

Moc ti děkuji za podporu. Hned se mi udělalo po jejím přečtení lépe. Vážně.
A s tou televizí jako kulisou jsem to zkusila. No, a docela to šlo. Pustila jsem si čt2, kde zrovna dávali dokument o Senegalu a pak dokument o velkých kočkách a oba pořady jsem zvládla, aniž bych to musela vypnout. Asi to  bylo tím, že jsem se na to moc nesoustředila a místo toho jsem žehlila a skládala prádlo. Chtěla jsem pak ještě kouknout na večerníček, ale ten mě moc nenadchnul. Na ostatních programech nebylo nic, co by mě zaujalo...

Já jsem na televizi bohužel nikdy moc nebyla. Místo toho, jsem si raději četla a to mi zůstalo až do dospělosti. Filmy si většinou vybírám na internetu a koukám pak na ně v notebooku. Teď by se mi ale televize hodila v tom, že by doma nebylo pořád takové ticho....

cibule — 18. 7. 2020 19:36

rina napsal(a):

Když televize organizuje život, jakkoliv a komukoliv, a ještě to vyvolává nepříjemné pocity, je dobré ji odnést do sklepa, darovat, nebo po ní hodit lak na nehty (jako já, např.), aby se rozbila.
Po pár dnech jsem ji vyměnila za jiné špásy, je to už pět let, a nechybí mi. Jen občas, když někdo řekne 'ty nekoukáš na zprávy?', mě to zamrzí, když v hovoru narazíme na něco závažného, co jsem nečetla na netu.
Na druhé straně mi to poskytuje kouzlo říct 'Ne.' A pak jít rychle dohledat potřebné informace.

Tak s tím mám stejný problém....

cibule — 18. 7. 2020 19:44

Palomita napsal(a):

cibule napsal(a):

Jinak jsem opět v krizi a to fest. Vrátila jsem se domů a vše na mě padlo stejnou měrou jako před odjezdem. Kdepak, před tím člověk neuteče.... Musím to prožít, vydržet to a nezbláznit se z toho.

Nevím tedy, jak to máte řešeno majetkově, jestli je byt jen tvůj a budeš v něm zůstávat a tak.. ale nebylo by lepší se buď poohlédnout po něčem jiném a nebo kompletně změnit zařízení? Tak jako jsi to udělala s postelí, tak se zbytkem bytu.. Osobně si neumím představit, že bych to nechtěla změnit. Musí to být strašně živé na vzpomínky.. Sousedy a známe nezměníš, ale nová sedačka, jídelní stůl.. místo skříně police.. ;)

Každopádně s tvým dnešním splínem držím pěsti, ať je zase brzy líp. :storstark:

Děkuji moc za podporu. Už je to lepší. Potěšilo mě, že jsem to zvládla s tou televizí.
V bytě zůstanu, doufám, na trvalo. Není můj, ale patří rodině, a už se v něm dějí naštěstí docela změny. Vyházela jsem část nábytku, ostatní jsem přestěhovala, a byt je teď vzdušnější. Ještě bych časem ráda změnila závěsy a potahy, co jsou na křesle a rohové lavici v kuchyni. Taky plánuji vymalovat v obou místnostech zpátky na bílo.

Judyna — 18. 7. 2020 19:45

Cibule. Já taky při TV žehlím. A co rádio? To si pouštím ráda. Hudba je vždycky fajn. Je ale rpavda, že já jem zvyklá z dětství - rádio po drátě u nás bylo puštěné pořád :-).

A jinak - když na Tebe příjde smutek, netrap se ještě tím, že si myslíš, že to znamená, že to nezvládáš. Není to pravda. Smutek je přirozený. Nebuď na sebe přísná.

Palomita — 18. 7. 2020 20:00

cibule napsal(a):

V bytě zůstanu, doufám, na trvalo. Není můj, ale patří rodině, a už se v něm dějí naštěstí docela změny. Vyházela jsem část nábytku, ostatní jsem přestěhovala, a byt je teď vzdušnější. Ještě bych časem ráda změnila závěsy a potahy, co jsou na křesle a rohové lavici v kuchyni. Taky plánuji vymalovat v obou místnostech zpátky na bílo.

:godlike::storstark::supr::supr::supr:

cibule — 18. 7. 2020 21:02

Díky moc, holky. :)

Já jdu spát. Mám už vysledované, že když neusnu do10ti hodin, tak je to pak problém.

Tak vám přeji dobrou noc a zítra určitě bude zase o něco lépe.

LENNNA — 19. 7. 2020 12:20

Cibulko, dnes Petr Casanova mluví na téma KONEC - ukončení nějaké životní fáze, uzavření minulosti, cituji:

Jak uzavřít minulost. O syndromu polní myši, emočním poutu, které trvá napříč faktům, noze vražené do dveří, procesu odpojování, uspíšení fáze bolesti a přelet přes fázi naštvanosti a lhostejnosti.

Petr Casanova, zakladatel FirstClass.cz, v tradičním nedělním živém vysílání například i o znacích neuzavřené minulosti nebo transformaci emočních pout z partnerského v přátelské či rodičovské.

Tematické vydání "Jak postavit most přes minulost", o kterém Petr mluví:
https://shop.firstclass.cz/first-class


Třeba by se ti toto téma hodilo... pokud nejsi teď on-line, tak na stránkách First Class na facebooku má archiv s videi. Každou neděli má video na nějaké téma. Dnes na toto...

LENNNA — 19. 7. 2020 12:26

Judyna napsal(a):

Tak to pro mě je TV relax.

Já nejsem přímo TV maniak, to u nás byl také expřítel. Ale bez televize si život představit neumím, mám oblíbené pořady a ráda na ně koukám. Jinak mám nešvar, že jak jsem doma, tak TV běží, ale většinou jen jako kulisa, aby nebylo ticho. Dívám se jen na oblíbené pořady.

LENNNA — 19. 7. 2020 12:34

Palomita napsal(a):

cibule napsal(a):

Jinak jsem opět v krizi a to fest. Vrátila jsem se domů a vše na mě padlo stejnou měrou jako před odjezdem. Kdepak, před tím člověk neuteče.... Musím to prožít, vydržet to a nezbláznit se z toho.

Nevím tedy, jak to máte řešeno majetkově, jestli je byt jen tvůj a budeš v něm zůstávat a tak.. ale nebylo by lepší se buď poohlédnout po něčem jiném a nebo kompletně změnit zařízení? Tak jako jsi to udělala s postelí, tak se zbytkem bytu.. Osobně si neumím představit, že bych to nechtěla změnit. Musí to být strašně živé na vzpomínky.. Sousedy a známe nezměníš, ale nová sedačka, jídelní stůl.. místo skříně police.. ;)

Každopádně s tvým dnešním splínem držím pěsti, ať je zase brzy líp. :storstark:

Já si zase neumím představit výměnu celého vybavení - to abych si našla ještě minimálně jednu práci :D:rodna:

Selima — 19. 7. 2020 13:31

Petr100 napsal(a):

Vrabče kup si nějakou anglickou, cena od 300,-- 10000,- kaček, perfektně desinfikuje celé člověčí zařízení. a =)

Radšej škótsku, nie? Tú so doniesla - a značkovú, z najstaršieho a najmenšieho whiskovaru v krajine - za ca 20 eur...

Selima — 19. 7. 2020 13:36

cibule napsal(a):

No vida, každá jsme jiná a svá a to je dobře.

Já jsem strašně na sladké, hlavně dortíky, ale i čokolády, koláče, buchty, sušenky, bonbóny apod.. Kafe vůbec nepiju. Je na mě moc hořké. Zato mám ráda bylinkové čaje. A taky jsem měla ráda bílé víno. Moje oblíbené bylo Tramín červený, který byl navzdory názvu blíé víno, ale po odchodu bývalého jsem se žádného alkoholu ani nedotkla, včetně oblíbeného vína. Bojím se, abych se nerozpila. Už takhle mám teď starostí až dost a nechci si přidělat ještě další. A musím říct, že mi to naštěstí nechybí. Jen jednou v noci, ze začátku, když už jsem několik nocí skoro nespala, tak jsem si na chvíli pomyslela, že když bych teď vypila lahev vína, tak by to všechno bylo možná snažší, ale naštěstí to šlo potlačit. Jo a taky si občas vzpomenu, že po nějakém mastném jídle jsem si dala skleničku piva, ale to jsou jen vzpomínky.

Jinak jsem opět v krizi a to fest. Vrátila jsem se domů a vše na mě padlo stejnou měrou jako před odjezdem. Kdepak, před tím člověk neuteče.... Musím to prožít, vydržet to a nezbláznit se z toho. Zajímavé je, že doma mezi lidmi na mě víc padá samota  než v horách v přírodě, kdy jsem byla přes den opravdu sama. Najednou vidíte sousedy, kteří vydrželi krizi, a teď se připravují na dovolenou, příbuzné nebo známé, kterým to spolu klape, i lidi třeba na ulici, a říkáte si - a ty jsi sama... A napadají mě takové blbé myšlenky jako že jsem asi jako člověk úplně na nic... No... Nechám toho, už se v tom zase plácám. Já vím, že za čas bude líp... Jen vydržet... Když ono je to někdy docela těžké... A mrzí mě to, že se v tom tak plácám. Vždyť jsou ženy, co jsou na tom mnohem hůř. Mají třeba malé děti nebo nějakou nemoc nebo nemají kde bydlet a taky to musí zvládnout, když zůstanou samy....

A to jsem si ještě vypěstovala v hlavě takový pitomý problém, který se mi nedaří překonat. Bývalý manžel byl vášnivý sledovatel televize. Běžela tady pořád. A já jí teď po jeho odchodu nějak nemůžu zapnout a sledovat. Zkoušela jsem to několikrát a nemůžu. Vůbec. Nedokážu se soustředit na jakýkoliv program a místo toho se mi vrací vzpomínky. Už jsem jí i přesunula na úplně jiné místo a sedám si k ní místo toho, abych se natáhla, ale nejde to. Je to docela škoda, protože dokumenty by mi třeba pomohly usnout (to na mě docela fungovalo) a sledování programů by mi zase urychlily čas...
Máte to někdo taky tak? A co vám pomohlo?
Já to zatím řeším sloedováním některých pořadů přes internet. Na to jsem byla zvyklá. On byl pánem televize a já si při tom v notebooku hrála hry nebo sledovala pořady na internetu.

To sledovanie cez infernet som ti chcela navrhnúť - lepšie si vyberieš, na čo máš chuť a čo sa Ti páči). Alebo choď do kina, kľude aj sama. Ja chodím s inými, ale ak už "môj" film všetci videli alebo nemajú chuť, idem aj sama - tu to nikto nerieši....

Petr100 — 19. 7. 2020 13:51

Selima napsal(a):

Petr100 napsal(a):

Vrabče kup si nějakou anglickou, cena od 300,-- 10000,- kaček, perfektně desinfikuje celé člověčí zařízení. a =)

Radšej škótsku, nie? Tú so doniesla - a značkovú, z najstaršieho a najmenšieho whiskovaru v krajine - za ca 20 eur...

Jasny, napsal jsem anglickou protože je i americká a ta mě moc nechutná. 20 eur je dobrá cena.

Judyna — 19. 7. 2020 13:58

Petře, ty jsi znalec, tak zkus tu našu :)

https://www.ceskawhisky.cz/whisky-trebitsch

rina — 19. 7. 2020 13:59

Petře, ty hledíš na ceny? :co: Proč? :co::co::co:

Petr100 — 19. 7. 2020 14:07

Judy jo, ta naše je také dobrá. Již jsi ji koupila?
TREBITSCH CZECH SINGLE MALT WHISKY 40% 0.5L
949 KČ

Judyna — 19. 7. 2020 14:19

Fakt už jsi ji zkusil? Tak to je fajn. Já ne. Zajedno whisky mi nechutná a za druhé je to na mě příliš drahé.

cibule — 19. 7. 2020 17:43

Tak jsem dnes zase udělala jeden krůček kupředu, ze kterého mám radost. Vlastně jich bylo víc... :)

Včera večer jsem přetáhla svůj čas a usnula jsem nakonec až po půlnoci, kdy už jsem to nevydržela a vzala si prášek. Ráno jsem bohužel byla vzhůru ještě před šestou hodinou a podle toho to vypadalo. Nálada pod hafana a slzavé údolí mi vydrželo celé dopoledne. Měla jsem před sebou ještě práci doma a do ničeho se mi nechtělo. Pak jsem si ale vzpomněla na vaše rady o malých krůčcích a řekla jsem si: "Teď udělám krůček pro sebe. Nabarvím si vlasy a oholím si nohy. Co budu dělat pak, to se uvidí..." No, a takhle jsem postupovala celý den. Nakonec mám uvařeno na zítra, utřený prach, zalité kytky, vytrimovaného psounka od táty a vypletý jeden záhonek.

Taky jsem při utírání prachu poslouchala zase čtyři dohody a pomalu si uvědomuji, že nechci být "oběť" a že hlavní změna musí nastat v mojí hlavě, aby došlo k vývoji. Takže se pokusím změnit aspoň nějaké "dohody" v mojí hlavě. Napadlo mě jich zatím šest a vyvěsila jsem si je na lednici, aby mě trkly pokaždé do očí, když kolem procházím. Doufám, že aspoň nějaká se mi časem podaří změnit. Uvidíme. A i kdyby ne, tak mi to aspoň teď pomohlo uklidnit se a přestat se trápit. A když ano, tak o tom určitě napíšu. Zatím je psát nechci, abych to nezakřikla.

A ještě jsem si začala psát malý deník. Každý den večer si už třetí den píšu, co mě potěšilo, co udělalo den lepší a co se mi dneska povedlo.

Palomita — 19. 7. 2020 20:23

cibule napsal(a):

Tak jsem dnes zase udělala jeden krůček kupředu, ze kterého mám radost. Vlastně jich bylo víc... :)

A ještě jsem si začala psát malý deník. Každý den večer si už třetí den píšu, co mě potěšilo, co udělalo den lepší a co se mi dneska povedlo.

Moc pěkně se to čte! Držím pěsti, ať si brzy dohody ani neuvědomuješ a jednoduše žiješ svůj život tak, abys byla šťastná a spokojená :par:

Palomita — 19. 7. 2020 20:25

LENNNA napsal(a):

Já si zase neumím představit výměnu celého vybavení - to abych si našla ještě minimálně jednu práci :D:rodna:

Každý podle svých možností.. někdo nové a značkové, někdo dostupnou klasiku a jiný zase bazary.. Reálné to je, jen ne vždy se shodnou požadavky se stavem konta. To je pravda :D

vrabčák — 19. 7. 2020 22:39

Cibulka - šikulka! :supr:

cibule — 20. 7. 2020 6:35

Palomita napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Já si zase neumím představit výměnu celého vybavení - to abych si našla ještě minimálně jednu práci :D:rodna:

Každý podle svých možností.. někdo nové a značkové, někdo dostupnou klasiku a jiný zase bazary.. Reálné to je, jen ne vždy se shodnou požadavky se stavem konta. To je pravda :D

Však já taky nemám peněz nazbyt. Jediné, co jsem si koupila, tak byla nová postel. To jsem musela. Ve staré bylo moc vzpomínek. Ale některé skříňky šly pryč a skleník, co bývalý nechal udělat, a ostatní věci přestěhovávám na jiná místa. Třeba se mi moc osvědčilo dát si křeslo se stolkem k oknu. Líp si večer můžu číst a hned to vypadá jinak.
Díky tomu všemu se mi líp uvědomuje, že minulost je pryč.

cibule — 20. 7. 2020 6:48

Tak jsem dneska spala celou noc. Mám radost. Sice mě probudil hodně nepěkný sen o mém bývalém asi o skoro třičtvrtě hodiny dřív než budík, ale i to jsem zvládla bez pláče. Bohužel to byl hodně živý sen. Zdálo se mi, že je v bytě a už tam zase kritizuje, co všechno dělám blbě. A já v tom snu zase vysvěrlovala proč to je tak, jak je, a slibovala jsem, že všechno napravím, včetně sebe, že i já se změním, že slibuju, že budu hodná a udělám všechno proto, aby byl spokojený, hlavně když se vrátí. A on váhal a říkal, že neví, že možná a že si není jistý a... a... a já jsem si najednou uvědomila, že takový byl i můj život. Že jsem se snažila, jak jsem mohla dělat vše, aby byl spokojený, ale on přesto nebyl. A že i kdybych se na řasy stavěla a snažila sama sebe předělat, tak to na jeho nespokojenosti nic nezmění. A že já jsem ten závislák, který má pocit svojí spokojenosti závislý na spokojenosti druhého člověka.... No... není to nijak příjemné zjištění....

LENNNA — 20. 7. 2020 7:42

Od včera mi není do zpěvu. Mé problémy mě zastihly před autoškolou, hodně a úplně mě to srazilo na kolena. Ustála jsem to, ale byl to zase tak hrozný zážitek, že jsem úplně šílená strachy a nevím, jak to zvládnu dál :(

Palomita — 20. 7. 2020 8:32

cibule napsal(a):

Tak jsem dneska spala celou noc. Mám radost. Sice mě probudil hodně nepěkný sen o mém bývalém asi o skoro třičtvrtě hodiny dřív než budík, ale i to jsem zvládla bez pláče. Bohužel to byl hodně živý sen. Zdálo se mi, že je v bytě a už tam zase kritizuje, co všechno dělám blbě. A já v tom snu zase vysvěrlovala proč to je tak, jak je, a slibovala jsem, že všechno napravím, včetně sebe, že i já se změním, že slibuju, že budu hodná a udělám všechno proto, aby byl spokojený, hlavně když se vrátí. A on váhal a říkal, že neví, že možná a že si není jistý a... a... a já jsem si najednou uvědomila, že takový byl i můj život. Že jsem se snažila, jak jsem mohla dělat vše, aby byl spokojený, ale on přesto nebyl. A že i kdybych se na řasy stavěla a snažila sama sebe předělat, tak to na jeho nespokojenosti nic nezmění. A že já jsem ten závislák, který má pocit svojí spokojenosti závislý na spokojenosti druhého člověka.... No... není to nijak příjemné zjištění....

Naopak!! Je to skvělé zjištění :supr: Ani nevíš, kolik lidí se celý život pachtí za pocitem spokojenosti a nikdy ho nedosáhne a neví proč. Teď už to brát jen krůček po krůčku, aby ses sama sobě stala tou nejdůležitější osobou, na které ti záleží a spokojenost bude tvou nedílnou součástí ;) To dáš :jojo:

Palomita — 20. 7. 2020 8:33

LENNNA napsal(a):

Od včera mi není do zpěvu. Mé problémy mě zastihly před autoškolou, hodně a úplně mě to srazilo na kolena. Ustála jsem to, ale byl to zase tak hrozný zážitek, že jsem úplně šílená strachy a nevím, jak to zvládnu dál :(

Teda vůbec netuším, jaké máš potíže, jestli fyzické nebo psychické. Každopádně přeju, ať to brzy přejde a máš zase důvod k úsměvu :pussa:

Judyna — 20. 7. 2020 9:56

Leno a zvládla jsi hodinu autoškoly?

cibule — 20. 7. 2020 10:06

LENNNA napsal(a):

Od včera mi není do zpěvu. Mé problémy mě zastihly před autoškolou, hodně a úplně mě to srazilo na kolena. Ustála jsem to, ale byl to zase tak hrozný zážitek, že jsem úplně šílená strachy a nevím, jak to zvládnu dál :(

Ustála jsi to a to JE TO hlavní. Teď už víš, že to ustojíš i příště. Víš to. Jsi šikovná a překonáváš tvoje nejhorší výzvy. A že tě to srazilo na kolena? No bodejť by ne, když to bylo něco, z čeho jsi měla strach a nebylo to lehké. Ale přesto jsi to dala. Mám z tebe velkou radost, holka. Takže - jen tak dál!!! A postupně se bude tvůj strach zmenšovat.

cibule — 20. 7. 2020 10:07

Palomita napsal(a):

cibule napsal(a):

Tak jsem dneska spala celou noc. Mám radost. Sice mě probudil hodně nepěkný sen o mém bývalém asi o skoro třičtvrtě hodiny dřív než budík, ale i to jsem zvládla bez pláče. Bohužel to byl hodně živý sen. Zdálo se mi, že je v bytě a už tam zase kritizuje, co všechno dělám blbě. A já v tom snu zase vysvěrlovala proč to je tak, jak je, a slibovala jsem, že všechno napravím, včetně sebe, že i já se změním, že slibuju, že budu hodná a udělám všechno proto, aby byl spokojený, hlavně když se vrátí. A on váhal a říkal, že neví, že možná a že si není jistý a... a... a já jsem si najednou uvědomila, že takový byl i můj život. Že jsem se snažila, jak jsem mohla dělat vše, aby byl spokojený, ale on přesto nebyl. A že i kdybych se na řasy stavěla a snažila sama sebe předělat, tak to na jeho nespokojenosti nic nezmění. A že já jsem ten závislák, který má pocit svojí spokojenosti závislý na spokojenosti druhého člověka.... No... není to nijak příjemné zjištění....

Naopak!! Je to skvělé zjištění :supr: Ani nevíš, kolik lidí se celý život pachtí za pocitem spokojenosti a nikdy ho nedosáhne a neví proč. Teď už to brát jen krůček po krůčku, aby ses sama sobě stala tou nejdůležitější osobou, na které ti záleží a spokojenost bude tvou nedílnou součástí ;) To dáš :jojo:

Děkuji :):storstark:

LENNNA — 20. 7. 2020 12:37

Judyna napsal(a):

Leno a zvládla jsi hodinu autoškoly?

Judyno, zvládla. S 12 práškama v sobě :( a tak mě to zase rozsekalo, že jsem z toho v háji pořád. A úplně v hlavě šílím, co bude dál :(

LENNNA — 20. 7. 2020 12:40

cibule napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Od včera mi není do zpěvu. Mé problémy mě zastihly před autoškolou, hodně a úplně mě to srazilo na kolena. Ustála jsem to, ale byl to zase tak hrozný zážitek, že jsem úplně šílená strachy a nevím, jak to zvládnu dál :(

Ustála jsi to a to JE TO hlavní. Teď už víš, že to ustojíš i příště. Víš to. Jsi šikovná a překonáváš tvoje nejhorší výzvy. A že tě to srazilo na kolena? No bodejť by ne, když to bylo něco, z čeho jsi měla strach a nebylo to lehké. Ale přesto jsi to dala. Mám z tebe velkou radost, holka. Takže - jen tak dál!!! A postupně se bude tvůj strach zmenšovat.

Cibulko, bohužel to funguje přesně naopak. Jak se mi to stalo jednou, tak se bojím, že hlava to přivolá zase. Těžko se to vysvětluje, kdo to nezažil. Trvá to už 5 let a strach se nezmenšuje ani náhodou.

LENNNA — 20. 7. 2020 12:48

Palomita napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Od včera mi není do zpěvu. Mé problémy mě zastihly před autoškolou, hodně a úplně mě to srazilo na kolena. Ustála jsem to, ale byl to zase tak hrozný zážitek, že jsem úplně šílená strachy a nevím, jak to zvládnu dál :(

Teda vůbec netuším, jaké máš potíže, jestli fyzické nebo psychické. Každopádně přeju, ať to brzy přejde a máš zase důvod k úsměvu :pussa:

Palomito, to není nic tajného, já už to tu před časem psala.... jen je zbytečné se snažit to nějak popisovat, protože opravdu kdo nezažil, tak to nemůže pochopit a koukají na mě (a ostatní s touto diagnózou) co si to vymýšlíme za blbosti s takovou kravinou. I nejbližší rodina vůbec nechápe pořád. Hodně obecně: průjmy spojené s dojížděním. Jakmile máš cestovat veřejnou dopravou či s někým, tak se dostaví průjem. A jelikož cestuji denně + teď ta autoškola, tak jen jím kvanta prášků denně a trpím, zda dojedu či ne. A uvnitř hlavy doslova šílím strachy a psychika je úplně v háji - dle vzoru "stokrát nic umořilo osla" či jak se to říká. Pokud budeš denodenně řešit jednu věc, jeden strach, naroste to do obludných rozměrů. Je to vše jen v hlavě, ale jak to odstranit bohužel nevím. Jen proto si dělám řidičák.

Grainne — 20. 7. 2020 13:19

LENNNA napsal(a):

Cibulko, nejsi v tom sama! Ty máš 16 dní po, já mám 24 dní po (jestli dobře počítám) - rozchod po 22 letech. Já se teď nejvíc "peru" s tím "postavit se na vlastní nohy" - nikdy v životě jsem neměla období, kdy bych žila sama, s mužem jsme spolu od mládí a byli spolu doteď. A bojím se, jak to vše zvládnu. Teď mě v blízké době čeká řidičák (celý život jsem si ho neudělala, protože se šíleně bojím, to se nezměnilo, ale teď mi nic jiného nezbývá než to zkusit), bojím se krize, že přijdu o práci a co bude, bojím se asi i samoty. Ale vím, že to je prostě život, že se s tím člověk musí srovnat a jak píšeš v poslední větě "JÍT DÁL".

Ahoj , to mně moc mrzí , ale určitě to dáš v pohodě .

Palomita — 20. 7. 2020 14:00

Lennno, moc mě mrzí, čím si procházíš. Ale někdy stačí úplná blbost a je klid. Nevzdávej to! Máme dítě, které bylo od mala protkané různými fobiemi (ne tak silně, jak popisuješ ty).. Nejhorší (život omezující) byla samostatná cesta do školy se spolužáky.. Mohla jsem to s ním procházet dnes a denně a nic.. Trénovali jsme, že třeba tři dny spolu a jeden den sám a pak se uvidí.. nezabralo.. Pak jsme mu koupili hodinky (jen tak) a od té doby odpadl stres a nic není problém.. škola, autobus.. do té doby to byly scény a pláč na denním pořádku. Teď je vše v pohodě. Sice kouká na hodinky třeba co minutu, ale co už :) Tím chci říct, že někdy nás to řešení nenapadne ani prvoplánově, ale určitě existuje! :)

Judyna — 20. 7. 2020 15:00

Tady to je hrozné. A věřím tomu, že Lena vyzkoušela už ledacos...Tak, jako já. Ale já mám to štěstí, že mohu jezdit vlakem, v kterém problémy nemám (i když už se taky dvaktrát zadařilo) .
Leno, ty to máš ještě horší v tom, že já to můžu vyřešit pytlíkem a velká únava a motolice není vidět. Ostatní taky moc nechápou. Já se to celý život snažila překonávat, takže jsem normálně jezdila na výlety, s rodinou...Ale horšilo se to a já si říkám, proč, když nemusím. Tak nikam nejezdím, stejně jsem ty zážitky měla přebité tím strachem.

12 Prášků - to je strašně moc!
Kéž by se Ti zadařila ta autoškola.

Palomita — 20. 7. 2020 15:26

Judyna napsal(a):

Tady to je hrozné. A věřím tomu, že Lena vyzkoušela už ledacos...Tak, jako já. Ale já mám to štěstí, že mohu jezdit vlakem, v kterém problémy nemám (i když už se taky dvaktrát zadařilo) .
Leno, ty to máš ještě horší v tom, že já to můžu vyřešit pytlíkem a velká únava a motolice není vidět. Ostatní taky moc nechápou. Já se to celý život snažila překonávat, takže jsem normálně jezdila na výlety, s rodinou...Ale horšilo se to a já si říkám, proč, když nemusím. Tak nikam nejezdím, stejně jsem ty zážitky měla přebité tím strachem.

12 Prášků - to je strašně moc!
Kéž by se Ti zadařila ta autoškola.

Vůbec se to nesnažím zlehčovat. Možná jsem to nepochopila.. Myslela jsem, že problém je v hlavě a ten vyvolává střevní potíže. Jestli je to naopak, tak pak je to zase o něčem úplně jiném. Tak jako tak držím pěsti :)

LENNNA — 20. 7. 2020 17:13

Palomita napsal(a):

Lennno, moc mě mrzí, čím si procházíš. Ale někdy stačí úplná blbost a je klid. Nevzdávej to! Máme dítě, které bylo od mala protkané různými fobiemi (ne tak silně, jak popisuješ ty).. Nejhorší (život omezující) byla samostatná cesta do školy se spolužáky.. Mohla jsem to s ním procházet dnes a denně a nic.. Trénovali jsme, že třeba tři dny spolu a jeden den sám a pak se uvidí.. nezabralo.. Pak jsme mu koupili hodinky (jen tak) a od té doby odpadl stres a nic není problém.. škola, autobus.. do té doby to byly scény a pláč na denním pořádku. Teď je vše v pohodě. Sice kouká na hodinky třeba co minutu, ale co už :) Tím chci říct, že někdy nás to řešení nenapadne ani prvoplánově, ale určitě existuje! :)

Palomito, tak to je také "síla"! Hlavně že se to vyřešilo, protože takový život (myslím s nějakou tak velkou fobií) je peklo a obzvlášť teda u dítěte! :(  No fakt hlavně že to je za vámi! Je neuvěřitelné, co vše může v životě přijít! Dokud se mi to nestalo osobně, tak bych neuvěřila, co vše je možné! A přijde to ze dne na den! U mě je to tak silné, že já žiju jen tím.
A koukám jaká maličkost pomohla u vás! Jak přijít na tu "mou maličkost"? :(  Já bych teď potřebovala jen přečkat tu autoškolu, cca 2 měsíce a bylo by to ok. Ale nevím co by mohlo pomoci...

LENNNA — 20. 7. 2020 17:19

Judyna napsal(a):

Tady to je hrozné. A věřím tomu, že Lena vyzkoušela už ledacos...Tak, jako já. Ale já mám to štěstí, že mohu jezdit vlakem, v kterém problémy nemám (i když už se taky dvaktrát zadařilo) .
Leno, ty to máš ještě horší v tom, že já to můžu vyřešit pytlíkem a velká únava a motolice není vidět. Ostatní taky moc nechápou. Já se to celý život snažila překonávat, takže jsem normálně jezdila na výlety, s rodinou...Ale horšilo se to a já si říkám, proč, když nemusím. Tak nikam nejezdím, stejně jsem ty zážitky měla přebité tím strachem.

12 Prášků - to je strašně moc!
Kéž by se Ti zadařila ta autoškola.

Jj, za těch 5 let toho přečteno a vyzkoušeno moc. Ale na to radu nemá moc nikdo. Nejsem sama, je nás hodně, jen se o tomhle na potkání nemluví, tak to ani netušíte.
Judyno, jj však já také jezdím pořád, nejde se tomu vyhýbat. Jen se musím smát, když čtu někde "postavte se svému strachu tím, že to čeho se bojíte, budete dělat. A strach zmizí." To určitě!

Těch prášků beru moc, já to vím, ale já už jsem tak zoufalá a vystrašená, že nevím co dělat :(
Horší, že často mě straší, že to může ucpat střeva a mohu špatně skončit.

LENNNA — 20. 7. 2020 17:22

Palomita napsal(a):

Judyna napsal(a):

Tady to je hrozné. A věřím tomu, že Lena vyzkoušela už ledacos...Tak, jako já. Ale já mám to štěstí, že mohu jezdit vlakem, v kterém problémy nemám (i když už se taky dvaktrát zadařilo) .
Leno, ty to máš ještě horší v tom, že já to můžu vyřešit pytlíkem a velká únava a motolice není vidět. Ostatní taky moc nechápou. Já se to celý život snažila překonávat, takže jsem normálně jezdila na výlety, s rodinou...Ale horšilo se to a já si říkám, proč, když nemusím. Tak nikam nejezdím, stejně jsem ty zážitky měla přebité tím strachem.

12 Prášků - to je strašně moc!
Kéž by se Ti zadařila ta autoškola.

Vůbec se to nesnažím zlehčovat. Možná jsem to nepochopila.. Myslela jsem, že problém je v hlavě a ten vyvolává střevní potíže. Jestli je to naopak, tak pak je to zase o něčem úplně jiném. Tak jako tak držím pěsti :)

Ano, problém bude myslím si hlavně v hlavě. Ta to spouští. Diagnóza nejspíše dráždivý tračník.

Palomita — 20. 7. 2020 18:05

LENNNA napsal(a):

Palomito, tak to je také "síla"! Hlavně že se to vyřešilo, protože takový život (myslím s nějakou tak velkou fobií) je peklo a obzvlášť teda u dítěte! :(  No fakt hlavně že to je za vámi! Je neuvěřitelné, co vše může v životě přijít! Dokud se mi to nestalo osobně, tak bych neuvěřila, co vše je možné! A přijde to ze dne na den! U mě je to tak silné, že já žiju jen tím.
A koukám jaká maličkost pomohla u vás! Jak přijít na tu "mou maličkost"? :(  Já bych teď potřebovala jen přečkat tu autoškolu, cca 2 měsíce a bylo by to ok. Ale nevím co by mohlo pomoci...

Díky, než to za nás vyřešila náhoda, zabralo to nějaké 4 roky, ale aspoň že tak :) Prostě se odblokoval strach, ta "neřešitelná" panika, že přijde někam pozdě. Myslela jsem si, že když VÍ, že cesta z domu do školy trvá cca 10 min a vyjde o půl, tak prostě NEMŮŽE přijít pozdě.. Měli jsme to nachozené tam i zpět nespočetně. No hlava to jednoduše nepobrala a dál si jela ve svém. Teď když dorazí panika, koukne na hodinky a všechno dobrý. Říkám, oproti tvému je to prkotina, ale žádný zaručený způsob, jak čelit svému strachu nám nefungoval.. až jeho odstranění, kdy si ta hlava mohla pomoc berličkou. Existuje nějaká "berlička", která by tobě mohla pomoc? Kéž by to byl ten řidičák, i když už s jeho absolvováním máš plnou hlavu.. Ale jsi dospělá, máš určitě lepší schopnost se vyjádřit, než malé dítě.. Pojmenuj si to a zkoušej, zkoušej, zkoušej.. jednou to musí vyjít!! Ať by to bylo cokoli, nezatracuj to a zkoušej. :supr:

Judyna — 20. 7. 2020 18:10

Náš taťka to měl ve slabé formě. Před jakoukoliv cestou ho to "prohnalo", ale pak dobré. Ty to máš Leno nesrovnatelně horší.

Palomito, já vím, že to nezlehčuješ a omlouvám se, jestli jsem to nějak bblě napsala a vyznělo to tak.

Judyna — 20. 7. 2020 18:27

Palomito, u toho vašeho malého - jste teda dobří, že jste na to kápli. Musek chudák dost trpět. Akorát si nemyslím, že ty hodinky jsou berlička. Pomohly mu právě proto, že měl strach, že příjde pozdě a na těch hodinkách na vlastní oči viděl (jaksi hmatatelně), že ten čas má. Nic jiného by mu asi nepomohlo a vy jste byli tak vnímaví, že jste na to přišli. (U nás to bylo naopak. Syn chodil všude pozdě, měšl fůru času a nervní jsem z toho byla já.)

Zrovna tak Leně pomůže to auto - věřím tomu. Mně teda v autě coby řidiči zle nebylo. Ale Leno, u Tebe to možná nebude hned. Ale zase Ti pomůže vědomí, že jsi pánem situace a můžeš si kdykoliv zastavit (a vyjet z domu dřív, aby Tě zas nestresovalo, že přijedeš pozdě, kdyby něco).
Leno, zkus říct učiteli čím trpíš a co pro tebe ta autoškola znamená (velkou naději). Nešlo by to?

Palomita — 20. 7. 2020 19:06

Judyna napsal(a):

Palomito, u toho vašeho malého - jste teda dobří, že jste na to kápli. Musek chudák dost trpět. Akorát si nemyslím, že ty hodinky jsou berlička. Pomohly mu právě proto, že měl strach, že příjde pozdě a na těch hodinkách na vlastní oči viděl (jaksi hmatatelně), že ten čas má. Nic jiného by mu asi nepomohlo a vy jste byli tak vnímaví, že jste na to přišli. (U nás to bylo naopak. Syn chodil všude pozdě, měšl fůru času a nervní jsem z toho byla já.)

Zrovna tak Leně pomůže to auto - věřím tomu. Mně teda v autě coby řidiči zle nebylo. Ale Leno, u Tebe to možná nebude hned. Ale zase Ti pomůže vědomí, že jsi pánem situace a můžeš si kdykoliv zastavit (a vyjet z domu dřív, aby Tě zas nestresovalo, že přijedeš pozdě, kdyby něco).
Leno, zkus říct učiteli čím trpíš a co pro tebe ta autoškola znamená (velkou naději). Nešlo by to?

Jasný, myslela jsem to tak, že jsme skutečně měli tu cestu našlapanou, změřenou a všechno.. podíváš se na hodiny, když vycházíš - je půl.. máš deset minut na cestu, do osmi to stíháš úplně v pohodě.. Jednoduše jsem nepobrala, že i když se orientuje v čase a má mobil, kde ty hodiny jsou taky.. pořád je to málo. Až jsme jednou šli kolem obchodu a konečně jsem objevila hodinky, které jsem si pro děcka vždycky přála (ciferník, kde jsou označené hodiny a minuty, velké tak akorát).. říkám pojď, koupíme ti je k narozeninám (byly trošku dražší).. narozky se měly slavit za tři měsíce.. Dítko nadšené a joo, těším se na hodinky, bude to super. A nic víc. A pak, za ty tři měsíce jsem si rvala vlasy, že jsem nám oběma blbec mohla to trápení dávno zkrátit :D Ani to dítě netušilo, jak moc ho to zklidní a pomůže udržet rovnováhu.. Stálo to za každou tu korunu i halíř ;) Takže ať máš pravdu a Lena si po absolvování autoškoly bude moc taky takhle oddechnout. Nikdo si nezaslouží prožívat takovéhle stavy :hjarta:

LENNNA — 20. 7. 2020 19:09

Judyna napsal(a):

Palomito, u toho vašeho malého - jste teda dobří, že jste na to kápli. Musek chudák dost trpět. Akorát si nemyslím, že ty hodinky jsou berlička. Pomohly mu právě proto, že měl strach, že příjde pozdě a na těch hodinkách na vlastní oči viděl (jaksi hmatatelně), že ten čas má. Nic jiného by mu asi nepomohlo a vy jste byli tak vnímaví, že jste na to přišli. (U nás to bylo naopak. Syn chodil všude pozdě, měšl fůru času a nervní jsem z toho byla já.)

Zrovna tak Leně pomůže to auto - věřím tomu. Mně teda v autě coby řidiči zle nebylo. Ale Leno, u Tebe to možná nebude hned. Ale zase Ti pomůže vědomí, že jsi pánem situace a můžeš si kdykoliv zastavit (a vyjet z domu dřív, aby Tě zas nestresovalo, že přijedeš pozdě, kdyby něco).
Leno, zkus říct učiteli čím trpíš a co pro tebe ta autoškola znamená (velkou naději). Nešlo by to?

Ano, vyzkoušeno. Když jsem dojížděla s expřítelem a nemusela do práce busem, tak bylo jako mávnutím kouzelného proutku po problému a já byla úplně v pohodě. Jde pouze o tu jízdu autobusem či spolujízdu s někým cizím a strach, že se před cizími lidmi po... to je celý kámen úrazu. Pokud řidičák udělám a budu řídit, mám po problému. Ihned, ze dne na den. Opravdu vyzkoušeno. Pak nemám jediný problém, žádný strach, vůbec nic.
Judyno, jojo bylo by to možná lepší to říci, ale je to tak "citlivé" téma, že se stydím. Uvidím, jak to bude pokračovat, možná budu chtě nechtě muset říci. Může se stát, že mi průjem nedovolí na jízdy či hodinu jít. Kéž by ne!!! Ale co vím...

Palomita — 20. 7. 2020 19:28

LENNNA napsal(a):

Ano, vyzkoušeno. Když jsem dojížděla s expřítelem a nemusela do práce busem, tak bylo jako mávnutím kouzelného proutku po problému a já byla úplně v pohodě. ..

Jejda, no to je motivace jako blázen!! :supr::supr:

Judyna — 20. 7. 2020 19:29

Já vím že je to citlivé. Ale na druhou stranu - pokud mu to dokážeš říct ( a nemysli si, má svoje zkušenosti a je možné, že to zná), je možné, že by Ti to po psychické stránce trošku pomohlo a ten strach by byl trošku menší.
Autoškolu máš jinde než práci?

Judyna — 20. 7. 2020 19:32

Palomito, tak to je teda něco. Měl vlastně hodiny na mobilu, ale asi to nebylo to pravé. To jsou věci....

rina — 20. 7. 2020 19:40

Myslím že ty se teď musíš poprat se svým strachem a nejistotou ohledně osobního řízení, myslím že silnou motivací by mohlo být, že jsi našla řešení, ony 'pomyslné hodinky'.
Já to vidím takovým zvláštním způsobem, že ta "nemoc/bezmoc" té chce mít dál pod kontrolou a tak ti dělá bububu v podobě obav že to nedáš.
Tvá hlava by měla říct, 'A dám! Vyhraju nad tebou! A basta!
👍

cibule — 20. 7. 2020 20:16

LENNNA napsal(a):

cibule napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Od včera mi není do zpěvu. Mé problémy mě zastihly před autoškolou, hodně a úplně mě to srazilo na kolena. Ustála jsem to, ale byl to zase tak hrozný zážitek, že jsem úplně šílená strachy a nevím, jak to zvládnu dál :(

Ustála jsi to a to JE TO hlavní. Teď už víš, že to ustojíš i příště. Víš to. Jsi šikovná a překonáváš tvoje nejhorší výzvy. A že tě to srazilo na kolena? No bodejť by ne, když to bylo něco, z čeho jsi měla strach a nebylo to lehké. Ale přesto jsi to dala. Mám z tebe velkou radost, holka. Takže - jen tak dál!!! A postupně se bude tvůj strach zmenšovat.

Cibulko, bohužel to funguje přesně naopak. Jak se mi to stalo jednou, tak se bojím, že hlava to přivolá zase. Těžko se to vysvětluje, kdo to nezažil. Trvá to už 5 let a strach se nezmenšuje ani náhodou.

Tak to je mi líto... Snad tomu tedy pomůže to, až se trochu vyjezdíš a začneš si být jistější?
To tedy před tebou smekám, že ses do toho pustila... Ale vidíš, jak jsi šikovná.

cibule — 20. 7. 2020 20:22

Judyna napsal(a):

Palomito, u toho vašeho malého - jste teda dobří, že jste na to kápli. Musek chudák dost trpět. Akorát si nemyslím, že ty hodinky jsou berlička. Pomohly mu právě proto, že měl strach, že příjde pozdě a na těch hodinkách na vlastní oči viděl (jaksi hmatatelně), že ten čas má. Nic jiného by mu asi nepomohlo a vy jste byli tak vnímaví, že jste na to přišli. (U nás to bylo naopak. Syn chodil všude pozdě, měšl fůru času a nervní jsem z toho byla já.)

Zrovna tak Leně pomůže to auto - věřím tomu. Mně teda v autě coby řidiči zle nebylo. Ale Leno, u Tebe to možná nebude hned. Ale zase Ti pomůže vědomí, že jsi pánem situace a můžeš si kdykoliv zastavit (a vyjet z domu dřív, aby Tě zas nestresovalo, že přijedeš pozdě, kdyby něco).
Leno, zkus říct učiteli čím trpíš a co pro tebe ta autoškola znamená (velkou naději). Nešlo by to?

Přesně. Taky si myslím, že by to mohlo pomoct. A držím moc pěsti, aby to taky bylo. Zatím budeš asi muset každou hodinu překonávat sama sebe a vydržet to až do konce autoškoly... Ještě že to není třeba rok...

AndreaP. — 20. 7. 2020 20:32

cibule napsal(a):

A ještě jsem si začala psát malý deník. Každý den večer si už třetí den píšu, co mě potěšilo, co udělalo den lepší a co se mi dneska povedlo.

Ten deník je dobrá věc. Když už jsem byla na hranici psychického kolapsu a věděla jsem, že si kolaps prostě nemůžu dovolit (umírali mi současně oba rodiče na rakovinu), a já už fakt byla v háji, tak mi terapeut řekl..."Andreo, vezmete si sešit a každý den zapíšete pět věcí, které vás potěšili, i kdyby to byly podle vás bezcenné blbosti". A tak jsem psala. A ono to fakt funguje.

AndreaP. — 20. 7. 2020 20:46

Lennno, vlastní děsy v hlavě jsou ty nejtěžší. A není se za co stydět, s učitelem bych to probrala, však nemusíš do podrobností, a to už jen z toho důvodu, že jak příjde zkoušková jízda, bude znát stav a bude ti třeba ještě větší oporou. Ty to ale krůček po krůčku překonáváš, už jen ta síla přihlásit se do autoškoly je obrovské vítězství. Dáš to, uvidíš :hjarta:

rina — 20. 7. 2020 20:48

Já to psala, já to psala, už dávno!
Pište si, pište kamkoliv, zapisujte, opravujte, trhejte nebo čtěte/nečtěte po sobě, co je psáno, to je dáno, a je to důležité!
Všechno co to ve vás vyvolá, je důležité!

Irma — 20. 7. 2020 20:59

Lennno, v širší rodině měli podobný problém. Dotyčný si nějak opatřil "euro klíč na wc" a měl i aplikaci v mobilu, která mu zobrazila dostupné toalety v okolí. https://www.wckompas.cz Tak třeba by se Ti taková pomoc taky hodila. Zkrátka - cokoli, co bude jako pojistka pro případ nouze.

cibule - omlouvám se Ti za OT.

Palomita — 20. 7. 2020 20:59

AndreaP. napsal(a):

Lennno, vlastní děsy v hlavě jsou ty nejtěžší. A není se za co stydět, s učitelem bych to probrala, však nemusíš do podrobností, a to už jen z toho důvodu, že jak příjde zkoušková jízda, bude znát stav a bude ti třeba ještě větší oporou. Ty to ale krůček po krůčku překonáváš, už jen ta síla přihlásit se do autoškoly je obrovské vítězství. Dáš to, uvidíš :hjarta:

Jo, naprostý souhlas. Většina lidí je normálních a když se jim někdo svěří se svou "slabostí", nalezne u nich maximální podporu. Navíc, jestli je to chlap, tak ten detaily určitě chtít řešit nebude :) Můžeš to říct jako vtip, že je v jeho vlastním zájmu udávat trasy, kde si můžeš odskočit, určitě tě vyslechne a vyjde vstříc. Však o nic nejde (pro něj). ;)

Judyna — 20. 7. 2020 21:14

Irma napsal(a):

Lennno, v širší rodině měli podobný problém. Dotyčný si nějak opatřil "euro klíč na wc" a měl i aplikaci v mobilu, která mu zobrazila dostupné toalety v okolí. https://www.wckompas.cz Tak třeba by se Ti taková pomoc taky hodila. Zkrátka - cokoli, co bude jako pojistka pro případ nouze.

cibule - omlouvám se Ti za OT.

Dobrý odkaz :)

vrabčák — 20. 7. 2020 23:24

LENNNA napsal(a):

Palomita napsal(a):

Lennno, moc mě mrzí, čím si procházíš. Ale někdy stačí úplná blbost a je klid. Nevzdávej to! Máme dítě, které bylo od mala protkané různými fobiemi (ne tak silně, jak popisuješ ty).. Nejhorší (život omezující) byla samostatná cesta do školy se spolužáky.. Mohla jsem to s ním procházet dnes a denně a nic.. Trénovali jsme, že třeba tři dny spolu a jeden den sám a pak se uvidí.. nezabralo.. Pak jsme mu koupili hodinky (jen tak) a od té doby odpadl stres a nic není problém.. škola, autobus.. do té doby to byly scény a pláč na denním pořádku. Teď je vše v pohodě. Sice kouká na hodinky třeba co minutu, ale co už :) Tím chci říct, že někdy nás to řešení nenapadne ani prvoplánově, ale určitě existuje! :)

Palomito, tak to je také "síla"! Hlavně že se to vyřešilo, protože takový život (myslím s nějakou tak velkou fobií) je peklo a obzvlášť teda u dítěte! :(  No fakt hlavně že to je za vámi! Je neuvěřitelné, co vše může v životě přijít! Dokud se mi to nestalo osobně, tak bych neuvěřila, co vše je možné! A přijde to ze dne na den! U mě je to tak silné, že já žiju jen tím.
A koukám jaká maličkost pomohla u vás! Jak přijít na tu "mou maličkost"? :(  Já bych teď potřebovala jen přečkat tu autoškolu, cca 2 měsíce a bylo by to ok. Ale nevím co by mohlo pomoci...

Leno, nikdy jsem nepoužívala sluchátka, ale co kdybys to ty zkusila :lyssna:? Třeba zavřít oči (nebo i koukat po krajině) a pouštět si příjemnou hudbu? :)  :pussa:

vrabčák — 20. 7. 2020 23:34

Judyna napsal(a):

Palomito, u toho vašeho malého - jste teda dobří, že jste na to kápli. Musek chudák dost trpět. Akorát si nemyslím, že ty hodinky jsou berlička. Pomohly mu právě proto, že měl strach, že příjde pozdě a na těch hodinkách na vlastní oči viděl (jaksi hmatatelně), že ten čas má. Nic jiného by mu asi nepomohlo a vy jste byli tak vnímaví, že jste na to přišli. (U nás to bylo naopak. Syn chodil všude pozdě, měšl fůru času a nervní jsem z toho byla já.)

Zrovna tak Leně pomůže to auto - věřím tomu. Mně teda v autě coby řidiči zle nebylo. Ale Leno, u Tebe to možná nebude hned. Ale zase Ti pomůže vědomí, že jsi pánem situace a můžeš si kdykoliv zastavit (a vyjet z domu dřív, aby Tě zas nestresovalo, že přijedeš pozdě, kdyby něco).
Leno, zkus říct učiteli čím trpíš a co pro tebe ta autoškola znamená (velkou naději). Nešlo by to?

Leno, ten řidič / řidička - dubánek v tom parádním dubánčím autíčku, to jsi určitě ty! :D
A ty poslední Judyniny věty stojí podle mne určitě za úvahu. Záleží ale, co je to za člověka. Možná bys pak nebyla tak svázaná. :jojo:

cibule — 21. 7. 2020 6:32

Mám velkou radost z toho, jak se vlákno vyvíjí. Tohle jsem si přála. Aby zde nacházeli podporu lidi, kterým není zrovna do skoku. Takže chci všem poděkovat za to, že nás tady podporujete. :hjarta:

Já už jsem na tom o něco lépe než na začátku. Včera jsem dostala pochvalu od rodiny i paní psycholožky, že je vidět, že na sobě pracuji, vyvíjím se a už nejsem jen ta hromádka neštěstí, co byla na začátku. A to je i díky vám. :)

Teď se právě peru s tím, že jsem si v kalendáři všimla, že tento týden bychom měli výročí svatby.... A právě na tom si všímám toho vývoje. Bulím kvůli tomu, to je jasné, ale už vím, jak s tím smutkem naložit. Prostě ho přijmu, když přijde, prožiju a on rychleji odejde. Sice je to někdy taky trochu divné, když najednou uprostřed hovoru s někým blízkým vycítím, "že to na mě jde", ale už se nestydím říct, že potřebuji být chvíli se sebou a nebo se prostě rozbrečím. Můt táta to chudák těžce nesl, tak jsem mu vysvětlila, že to prostě potřebuji, aby se mi ulevilo. A je to dobře, protože už snad se mnou tolik netrpí...

cibule — 21. 7. 2020 6:41

AndreaP. napsal(a):

cibule napsal(a):

A ještě jsem si začala psát malý deník. Každý den večer si už třetí den píšu, co mě potěšilo, co udělalo den lepší a co se mi dneska povedlo.

Ten deník je dobrá věc. Když už jsem byla na hranici psychického kolapsu a věděla jsem, že si kolaps prostě nemůžu dovolit (umírali mi současně oba rodiče na rakovinu), a já už fakt byla v háji, tak mi terapeut řekl..."Andreo, vezmete si sešit a každý den zapíšete pět věcí, které vás potěšili, i kdyby to byly podle vás bezcenné blbosti". A tak jsem psala. A ono to fakt funguje.

Moc děkuji.
Opravdu to funguje, jak píšeš. Překvapuje mě, kolik dobrých věcí v průběhu dne najdu...
A ty jsi tu situaci měla mnohem těžší než já. Přicházet o oba nejbližší najednou a vědět, že jim nemůžeš pomoct, to je od života hrozně nefér.

cibule — 21. 7. 2020 6:43

Irma napsal(a):

Lennno, v širší rodině měli podobný problém. Dotyčný si nějak opatřil "euro klíč na wc" a měl i aplikaci v mobilu, která mu zobrazila dostupné toalety v okolí. https://www.wckompas.cz Tak třeba by se Ti taková pomoc taky hodila. Zkrátka - cokoli, co bude jako pojistka pro případ nouze.

cibule - omlouvám se Ti za OT.

Tedy, tohle se mi zdá, že by Lenně mohlo vážně pomoct... Připomíná mi to hodně ty hodinky...

rina — 21. 7. 2020 8:57

Ano, je to moc pěkné a taky, kolik zajímavých a zvláštních příběhů, jejich průběhu a řešení se tady vyskytuje...
Taková malá škola života?

LENNNA — 21. 7. 2020 9:17

Irma napsal(a):

Lennno, v širší rodině měli podobný problém. Dotyčný si nějak opatřil "euro klíč na wc" a měl i aplikaci v mobilu, která mu zobrazila dostupné toalety v okolí. https://www.wckompas.cz Tak třeba by se Ti taková pomoc taky hodila. Zkrátka - cokoli, co bude jako pojistka pro případ nouze.

cibule - omlouvám se Ti za OT.

Irmo, děkuji! O klíči vím, ale jestli si to dobře pamatuji z doby, kdy jsem se o něj před lety zajímala, tak na to mám "malou" diagnózu. To je pro lidi s...... sakra teď mi nepřijde na jazyk ta nemoc. Jak jim postupně "odkrajují" střevo, je to vážná nemoc. Tehdy mi bylo řečeno, že je to pro ně, že dráždivý tračník na to nemá nárok. Zkusím znovu najít...

LENNNA — 21. 7. 2020 9:25

Tak jsem si skočila k obvoďákovi. Chtěla jsem zkusit něco na uklidnění a něco silnějšího na průjmy. Ale úplně spokojená jsem neodešla :D:rodna:  Napsal mi Neurol 0,5 mg a Imodium. No, ale z Neurolu mám docela obavu, že mě uspí nebo úplně oblbne, mám ho spojený že to je driák. A mám si vzít 1 večer před autoškolou a druhý ráno v den autoškoly. No a Imodium mi je prd platný, to si sama koupím v lékárně. Tak jsem v rozpacích. Neurol každopádně zkusím, co to udělá. Zkusím ho na zkoušku jiný den ještě před autoškolou, ať vidím co to dělá a jak reaguji. No užívám si to :(
Cibulko, omlouvám se, že to tu plevelím tobě! :rodna:

Jo a ještě dodám, já jsem fakt nějak mimo! Koukala jsem jako puk, že se u doktora musí nosit roušky! Všichni ji měli, všichni to věděli, jen já zase koukala jak puk :D  Já žila v tom, že to je zrušené komplet všude!

rina — 21. 7. 2020 9:42

Ano všude kromě nemocnic a domovů důchodců a stacionářů pro ně.

Už chápu, proč v některých oblastech nemáš dostatek info, :kapitulation: nic ve zlém! :kapitulation:

rina — 21. 7. 2020 9:45

Co na průjem úžasná přírodní a zdravá i jinak, hořká (co nejvíce) čokoláda?

Judyna — 21. 7. 2020 10:01

U nás se na poliklinice také musí nosit roušky. Vůbec to nabylo zrušeno. A je to dobře. také se musí dopředu objednávat - i k obvoďákovi, aby se v čekárně nekupili lidé.

Judyna — 21. 7. 2020 10:04

Leno, dobrý plán. Ten Neurol určitě zkus tak, jak Ti to doktor doporučoval večer a pak ráno, ale před prací. Pokud budeš schopná v práci fungovat, měla bys dát i tu autoškolu.

Palomita — 21. 7. 2020 10:28

Judyna napsal(a):

Leno, dobrý plán. Ten Neurol určitě zkus tak, jak Ti to doktor doporučoval večer a pak ráno, ale před prací. Pokud budeš schopná v práci fungovat, měla bys dát i tu autoškolu.

Souhlasím, ale jestli s tím půjde do autoškoly, určitě bych informovala instruktora.. Tohle není sranda a fakt to může hodně ovlivnit reakce, které si jako cestující v autobuse úplně nevyzkouší.. Jinak držím pěsti, ať má Lennna štestí a klapne to :supr:

Judyna — 21. 7. 2020 10:44

Já to myslela tak, že si ty reakce právě vyzkouší v pracovním procesu. Pokud bude ospalá a bude mít pomalejší reakce, tak do autoškoly nebrat a vyzkoušet třeba Kozlík.

Moje bývalá šéfová užívala Lexaurin a řídila - neměla problém. Ale je to potřeba vyzkoušet raděj jinde než hned za volantem. Nejsem si jistá, jestli to hned říkat instruktorovi. Spíš bych mu řekla, jaké máš Leno potíže, proč je pto tebe ta uatoškola tak důležitá a teprve potom bych se možná zmínila, že máš předepsaný Neurol, který si myslím, že Ti zakáže! (Nebo Ti s ním nedoporučí dělat autoškolu)

Každý reaguje jinak. Já třeba s Kynedrilem nejsem schopná vůbec ničeho.

LENNNA — 21. 7. 2020 11:09

Judyna napsal(a):

Leno, dobrý plán. Ten Neurol určitě zkus tak, jak Ti to doktor doporučoval večer a pak ráno, ale před prací. Pokud budeš schopná v práci fungovat, měla bys dát i tu autoškolu.

Judyno, teď jsem mluvila s příbuzným, který Neurol užívá (na jiné problémy) a říkal, že mi doktor řekl pěknou blbost! Že on je Neurol docela zvyklý, nebere pravidelně, ale celkem už dlouho si ho občas dá. A říkal, že po 1/2 tablety je úplně oblblý, ospalý, otupělý, prý dost mimo. Že celou tabletu nebere ani on. Takže vyzkouším raději 1/4 tablety a uvidím, co to udělá. Ten doktor je teda dobrý! :dumbom: A to jsem fakt zdůrazňovala, že potřebuji do autoškoly, že budu řídit, aby to bylo ok.

rina — 21. 7. 2020 11:32

Nevím to jistě, ale jednak v příbalovém letáku jsou instrukce a druhak si myslím že léky na uklidnění za volant ani do duševního zaměstnání nepatří.
Pokud jsou nevyhnutně potřeba, ani jedno by se nemělo provozovat.
Kozlík bych brala, je to "čistá příroda".
Je to můj názor, pro nikoho nezávazný.

Judyna — 21. 7. 2020 11:36

Leno, asi taky záleží, jak silný ho máš. Třeba máš ten nejslabší. Ale určitě je rozumnější začít menší dávkou.

AndreaP. — 21. 7. 2020 11:45

Lennno, neurol před řízením? Co je to za doktora? Pamatuju si, a je to snad i v letáku příbalovém, že se to nemá brát, pokud řídiš auto. Pokud nejsi zvyklá, výrazně tě to tlumí.

cibule — 21. 7. 2020 12:20

Já bych s tím Neurolem byla taky opatrná... Nemám s ním sice zkušenost, ale říkám si, že je to přeci jen lék, který má utlumující charakter, takže může změnit tvoje reakce... Poprvé před autoškolou bych si ho raději nevzala.
A kozlík jsi zkoušela? Já ho užívám už druhý měsíc, a uklidňuje mě. Ze začátku jsem ho brala ráno, abych byla schopná fungovat v práci a teď ho beru večer kvůli spaní. Je sice o hodně slabší než Neurol, ale snad by ti aspoň trochu zabral... I když nevím. Řekla bych, že ten strach u tebe je asi dost intenzivní, tak by to chtělo vyzkoušet. A v lékárně ti něco neporadí?

Palomita — 21. 7. 2020 12:33

Judyna napsal(a):

Já to myslela tak, že si ty reakce právě vyzkouší v pracovním procesu. Pokud bude ospalá a bude mít pomalejší reakce, tak do autoškoly nebrat a vyzkoušet třeba Kozlík.

Moje bývalá šéfová užívala Lexaurin a řídila - neměla problém. Ale je to potřeba vyzkoušet raděj jinde než hned za volantem. Nejsem si jistá, jestli to hned říkat instruktorovi. Spíš bych mu řekla, jaké máš Leno potíže, proč je pto tebe ta uatoškola tak důležitá a teprve potom bych se možná zmínila, že máš předepsaný Neurol, který si myslím, že Ti zakáže! (Nebo Ti s ním nedoporučí dělat autoškolu)

Každý reaguje jinak. Já třeba s Kynedrilem nejsem schopná vůbec ničeho.

Asi máš pravdu, osobně na sebe napráskám všechno hned.. tak se omlouvám za blbou radu :D  Ale vzhledem k nezkušenostem s Neurolem bych se zase bála, jaké to bude mít účinky.. Nemusí to být pokaždé stejné. Takže cokoli, co za volant nepatří, tak opatrně. Brala jsem to spíš tak, že instruktora informovat, aby byl ostražitější v provozu. Ten můj totiž furt čuměl kde co lítá a provozu si vůbec nevšímal. :rolleyes:

Palomita — 21. 7. 2020 12:40

LENNNA napsal(a):

Judyna napsal(a):

Leno, dobrý plán. Ten Neurol určitě zkus tak, jak Ti to doktor doporučoval večer a pak ráno, ale před prací. Pokud budeš schopná v práci fungovat, měla bys dát i tu autoškolu.

Judyno, teď jsem mluvila s příbuzným, který Neurol užívá (na jiné problémy) a říkal, že mi doktor řekl pěknou blbost! Že on je Neurol docela zvyklý, nebere pravidelně, ale celkem už dlouho si ho občas dá. A říkal, že po 1/2 tablety je úplně oblblý, ospalý, otupělý, prý dost mimo. Že celou tabletu nebere ani on. Takže vyzkouším raději 1/4 tablety a uvidím, co to udělá. Ten doktor je teda dobrý! :dumbom: A to jsem fakt zdůrazňovala, že potřebuji do autoškoly, že budu řídit, aby to bylo ok.

Důvěřuj, ale prověřuj :supr:

rina — 21. 7. 2020 12:45

AndreaP. napsal(a):

...Co je to za doktora?Pamatuju si, a je to snad i v letáku příbalovém, že se to nemá brát, pokud řídiš auto...

:co:
Obvoďák to byl?
Má smlouvu s pohřebním ústavem?
Nadsázka jako prase, ale s černým humorem má hodně společného!

Judyna — 21. 7. 2020 12:46

bych se zase bála, jaké to bude mít účinky..

Určitě. Bylo by dobré to vyzkoušet třeba v té práci. On fakt každý reaguje jinak. Je možné, že to Lenu tolik tlumit nebude, že to utlumí jen ten strach a o to jde.
Mě třeba tlumí i ten kozlík a Kynedril mě úplně vyřadí. Ale jak jsem psala - ta moje šéfová s Lexaurinem fungovala úplně normálně.

rina — 21. 7. 2020 12:47

Nebo spíš málo.

rina — 21. 7. 2020 12:53

"Vyzkoušet účinek léků, který neznáte, kdekoliv než doma blízko postele a hajzlu?"
Promiňte mi hrubost a klidně hlaste o bany!
Jste fakt některé SLEPICE???

Palomita — 21. 7. 2020 13:02

Judyna napsal(a):

Mě třeba tlumí i ten kozlík a Kynedril mě úplně vyřadí.

Po Kynedrilu jsem byla sjetá jak mánička!! Nikdy předtím a ani potom se mi to už nestalo, ale teda byl to mazec!! Naštěstí jsem byla jako spolujezdec. Nedovedu si představit, řízení v takovém stavu. Takhle, já bych to dle tehdejší nálady "určitě dala", ale výsledek by byl nevalný :jojo:

LENNNA — 21. 7. 2020 13:04

AndreaP. napsal(a):

Lennno, neurol před řízením? Co je to za doktora? Pamatuju si, a je to snad i v letáku příbalovém, že se to nemá brát, pokud řídiš auto. Pokud nejsi zvyklá, výrazně tě to tlumí.

No chápeš to? :( Jak mi to mohl napsat? A ještě říct tak velkou dávku? :( Že by neexistovalo něco víc přírodního? Silnějšího třeba, ale přírodního? Ach jo :(

LENNNA — 21. 7. 2020 13:06

cibule napsal(a):

Já bych s tím Neurolem byla taky opatrná... Nemám s ním sice zkušenost, ale říkám si, že je to přeci jen lék, který má utlumující charakter, takže může změnit tvoje reakce... Poprvé před autoškolou bych si ho raději nevzala.
A kozlík jsi zkoušela? Já ho užívám už druhý měsíc, a uklidňuje mě. Ze začátku jsem ho brala ráno, abych byla schopná fungovat v práci a teď ho beru večer kvůli spaní. Je sice o hodně slabší než Neurol, ale snad by ti aspoň trochu zabral... I když nevím. Řekla bych, že ten strach u tebe je asi dost intenzivní, tak by to chtělo vyzkoušet. A v lékárně ti něco neporadí?

Kozlík jsem zkoušela kdysi, když to začalo. Ten je bez účinku :(

rina — 21. 7. 2020 14:14

Ok. Píšeš, když to začalo.
Hm?
Kdy? Jak?
Neodpovidej.
Jen sobě.

LENNNA — 21. 7. 2020 15:04

rina napsal(a):

Ok. Píšeš, když to začalo.
Hm?
Kdy? Jak?
Neodpovidej.
Jen sobě.

Rino, já nemám co odpovídat ani sobě, vím přesné datum a čas a událost, která to spustila. Ovšem toto vědět ještě dosud ničemu nepomohlo.

Irma — 21. 7. 2020 16:03

Lennno, zvaž, jestli by nebylo dobré navštívit specialistu - gastroenterologa. Určitě by stálo za to jít za odborníkem. Víc lidí se trápí podobnou situací, a on se v této problematice vyzná. Může Ti dát nejužitečnější rady, taky má možnost předepsat lék, který je v jeho kompetenci a je cílený na Tvoje trápení (PL speciální recepty psát nemůže - navíc vidíš sama, že to "seká jak Baťa cvičky" - od boku dává návykový a věc neléčící Neurol. Ten ani není vhodný při práci ve výškách, řízení vozidel a pod. ).

rina — 21. 7. 2020 18:17

Taky myslím že je to na specialistu. Nejen na gastro cosi.

AndreaP. — 21. 7. 2020 18:19

rina napsal(a):

"Vyzkoušet účinek léků, který neznáte, kdekoliv než doma blízko postele a hajzlu?"
Promiňte mi hrubost a klidně hlaste o bany!
Jste fakt některé SLEPICE???

Žádná slepice tady není! Ovšem doktor, který napíše Neurol i přes upozornění, že dotyčná musí řídit auto, je neskutečnej kohout, abychom zůstali u drůbeže.

rina — 21. 7. 2020 18:32

To jo. Ale která tomu věří, a píše, že vzít menší dávku a prověřovat kdekoliv, je!
A doktor není kohout, ale blbec a mel by mu byt odebran diplom a licence.
Promin Andrejko, ale nevím tak rychle najít cenzora na hrubky!

Judyna — 21. 7. 2020 18:44

Rino, já si opravdu myslím, že pokud se Lena rozhodne ten prášek vyzkoušet, tak je lepší si vzít menší dávku a jeho účinky si vyzkoušet jiný den, než který má autoškolu.

A že mě kvůli tomu nazýváš slepicí? To svědčí víc o Tobě než o mě.

rina — 21. 7. 2020 18:57

Jasně. Máš naprostou pravdu. Protože když se tam píše že neužívat v případě jakéhokoliv řízení auta, tak zkoušení jakéhokoliv množství kdekoliv mi přijde jako "slepičí" nápad!

cibule — 21. 7. 2020 19:25

Tak andělé chodí mezi námi. Dneska jsem jednoho potkala, když jsem jela autobusem z práce domů.

To, co napíšu, se mi dneska odpoledne skutečně stalo, i když to bude asi vypadat jako můj výmysl pro oživení vlákna. Ale veřte mi, byla to skutečnost a děsně mě to dojalo.

Dneska mám dost náročný den. Stalo se mi víc komplikací a tak jsem byla pěkně "načatá". Cestou domů jsem zase zahlédla u hospody bývalého, jak drží svoji novou lásku za ruku a kouká na ní jak na obrázek a to byla ta poslední kapka. Normálně jsem se rozbulela v autobusu bez ohledu na lidi.
Najednou si ke mně někdo přisedl, lehce se dotkl mojí ruky a zeptal se, jestli by mi mohl nějak pomoct. Byl to takový mladý a milý kluk. Zavrtěla jsem hlavou, že ne a řekla jsem mu, že tohle si bohužel musím prožít a odžít sama, ale že mu moc děkuji za zájem. A on se zeptal, jestli mě může aspoň objemout. (Čtete dobře, fakt se tak zeptal.) Nejdřív jsem zaváhala, bylo mi to docela blbý objímat se s mladým cizím člověkem, ale pak jsem to přijala. Normálně jsme se objali a bylo mi aspoň chvilku moc fajn. Po chvilce jsem ho pustila, poděkovala mu a on mi popřál, ať je brzy dobře.

Judyna — 21. 7. 2020 19:28

Cibule, tak to je krásný.... Je fajn, že existují takoví lidé.

Judyna — 21. 7. 2020 19:31

rina napsal(a):

Jasně. Máš naprostou pravdu. Protože když se tam píše že neužívat v případě  jakéhokoliv řízení auta, tak zkoušení jakéhokoliv množství kdekoliv mi přijde jako "slepičí" nápad!



V pohodě, to je tvůj způsob myšlení.
Ona si to Lena stejně rozhodne sama podle svého. Já ji jen podporuju v tom, co napsala hned po návštěvě lékaře - určitě je dobře, že nebude hned  dělat slepě to, co jí řekl.

cibule — 21. 7. 2020 19:48

Jednou z těch komplikací, co mě dneska potkala, bylo zjištění, jak jeden člověk z jeho strany rodiny, který mě nikdy neměl rád, o mně lže, aby se nemusela přiznat pravda, že manžel je fuč, protože si našel milenku a s největší pravděpodobností už žije s ní.

Je mi z toho hrozně smutno. Já se nakonec budu muset ještě obhajovat před druhými lidmi. Tohle přesně jsem nechtěla. Úzkostlivě dbám na to, abych se od toho distancovala a nechala to vše jen jako akci mého bývalého. Snažím se taky, aby se o tom dozvědělo v mém bydlišti co nejméně lidí, aby se to nikde nepropíralo a teď tohle.

Palomita — 21. 7. 2020 19:49

cibule, ten kluk nebyl skutečnej, protože jestli ti zůstala peněženka, mobil i doklady, tak se tomu ani nedá věřit :D

Moc hezky se čte, že naše mladá generace má srdce na správném místě, dokáže poznat člověka v nouzi a že se ti dostalo první pomoci. ;) A ty jsi taky dobrá, že jsi tu nabídnutou náruč přijala. Ne každý by to na tvém místě uměl!

Palomita — 21. 7. 2020 19:53

cibule napsal(a):

Jednou z těch komplikací, co mě dneska potkala, bylo zjištění, jak jeden člověk z jeho strany rodiny, který mě nikdy neměl rád, o mně lže, aby se nemusela přiznat pravda, že manžel je fuč, protože si našel milenku a s největší pravděpodobností už žije s ní.

Je mi z toho hrozně smutno. Já se nakonec budu muset ještě obhajovat před druhými lidmi. Tohle přesně jsem nechtěla. Úzkostlivě dbám na to, abych se od toho distancovala a nechala to vše jen jako akci mého bývalého. Snažím se taky, aby se o tom dozvědělo v mém bydlišti co nejméně lidí, aby se to nikde nepropíralo a teď tohle.

Obávám se, že tomu se nevyhneš. Drby a klepy světem vládnou a tohle je moc šťavnaté soustíčko na to, aby to někteří nechali bez povšimnutí. Rozhodně se neobhajuj, je to jen mezi vámi dvěma a ostatním je po tom putna a ve finále si stejně budou myslet to, co sami chtějí. Zbytečně si nakládáš ještě s takovými hňupy.

rina — 21. 7. 2020 20:30

Ten kluk BYL skutečnej!!!

Judyna — 21. 7. 2020 20:59

Cibule, Palomita má bohužel pravdu. Řečem se nevyhneš. Připrav se na to.
Já tenkrát kdysi také nikomu nic neříkala a řeči byly a BM pomlouval. Také si to nechtěl nechat na sobě. Prostě tomu se nevyhneš a nijak se tím nezaobírej. za chvilku budou drbat zase někoho jiného. Vymysli si nějakou univerzální větu, třeba že se mu zapalujou lejtka, tak šel a víc to neřeš.

vrabčák — 21. 7. 2020 23:29

Cibulko, moc hezký zážitek v tom autobusu! :D Ten si určitě v paměti uložíš natrvalo.

cibule — 22. 7. 2020 10:19

Dneska je mi hodně mizerně. Všechno na mě padlo jak tlustá deka... Ten včerejšek, pak jsem v kalendáři zjistila, že bychom tento týden měli výročí svatby a ještě se bývalý ozval. Poslal sms bez pozdravu a oslovení jen se strohým organizačním dotazem. Žádné aspoň ahoj, jak se máš nebo něco podobného. :grater:

Až tohle zpracuji a bude mi líp, tak zase napíšu.

rina — 22. 7. 2020 11:54

LENNNA napsal(a):

rina napsal(a):

Ok. Píšeš, když to začalo.
Hm?
Kdy? Jak?
Neodpovidej.
Jen sobě.

Rino, já nemám co odpovídat ani sobě, vím přesné datum a čas a událost, která to spustila. Ovšem toto vědět ještě dosud ničemu nepomohlo.

Aha?
Tak už chápu.

LENNNA — 22. 7. 2020 12:00

Judyna napsal(a):

Rino, já si opravdu myslím, že pokud se Lena rozhodne ten prášek vyzkoušet, tak je lepší si vzít menší dávku a jeho účinky si vyzkoušet jiný den, než který má autoškolu.

A že mě kvůli tomu nazýváš slepicí? To svědčí víc o Tobě než o mě.

Judyno, vidím to stejně jako ty. Vyzkouším jiný den maličkou 1/4 toho co mi řekl a uvidím.
K Rině a jejímu chování se nemá ani smysl vyjadřovat. Buď uráží nebo píše z cesty :(

LENNNA — 22. 7. 2020 12:02

cibule napsal(a):

Tak andělé chodí mezi námi. Dneska jsem jednoho potkala, když jsem jela autobusem z práce domů.

To, co napíšu, se mi dneska odpoledne skutečně stalo, i když to bude asi vypadat jako můj výmysl pro oživení vlákna. Ale veřte mi, byla to skutečnost a děsně mě to dojalo.

Dneska mám dost náročný den. Stalo se mi víc komplikací a tak jsem byla pěkně "načatá". Cestou domů jsem zase zahlédla u hospody bývalého, jak drží svoji novou lásku za ruku a kouká na ní jak na obrázek a to byla ta poslední kapka. Normálně jsem se rozbulela v autobusu bez ohledu na lidi.
Najednou si ke mně někdo přisedl, lehce se dotkl mojí ruky a zeptal se, jestli by mi mohl nějak pomoct. Byl to takový mladý a milý kluk. Zavrtěla jsem hlavou, že ne a řekla jsem mu, že tohle si bohužel musím prožít a odžít sama, ale že mu moc děkuji za zájem. A on se zeptal, jestli mě může aspoň objemout. (Čtete dobře, fakt se tak zeptal.) Nejdřív jsem zaváhala, bylo mi to docela blbý objímat se s mladým cizím člověkem, ale pak jsem to přijala. Normálně jsme se objali a bylo mi aspoň chvilku moc fajn. Po chvilce jsem ho pustila, poděkovala mu a on mi popřál, ať je brzy dobře.

No to je krásný!!! Strašně hezky se čte to, že na světě jsou i dobří lidí, všímaví lidé k ostatním, nelhostejní... Fakt krásné :hjarta:

LENNNA — 22. 7. 2020 12:12

cibule napsal(a):

Jednou z těch komplikací, co mě dneska potkala, bylo zjištění, jak jeden člověk z jeho strany rodiny, který mě nikdy neměl rád, o mně lže, aby se nemusela přiznat pravda, že manžel je fuč, protože si našel milenku a s největší pravděpodobností už žije s ní.

Je mi z toho hrozně smutno. Já se nakonec budu muset ještě obhajovat před druhými lidmi. Tohle přesně jsem nechtěla. Úzkostlivě dbám na to, abych se od toho distancovala a nechala to vše jen jako akci mého bývalého. Snažím se taky, aby se o tom dozvědělo v mém bydlišti co nejméně lidí, aby se to nikde nepropíralo a teď tohle.

Cibulko, ty se NIKDY nemusíš obhajovat před druhými lidmi! Nikdy!
Kdysi jsem četla citát, který miluju a naprosto s ním souzním, myslím, že byl od Kurta Cobaina a teď nevím z hlavy doslovně, ale zhruba takto: "Je mi úplně jedno, co si o mě myslíte, rád vám to ještě potvrdím."

LENNNA — 22. 7. 2020 12:16

cibule napsal(a):

Dneska je mi hodně mizerně. Všechno na mě padlo jak tlustá deka... Ten včerejšek, pak jsem v kalendáři zjistila, že bychom tento týden měli výročí svatby a ještě se bývalý ozval. Poslal sms bez pozdravu a oslovení jen se strohým organizačním dotazem. Žádné aspoň ahoj, jak se máš nebo něco podobného. :grater:

Až tohle zpracuji a bude mi líp, tak zase napíšu.

Cibulko, to mě mrzí :(. Nechápu to, vůbec! Proč když se lidi rozejdou, proč jsou na sebe hnusní? Vždyť se minimálně kdysi milovali, prožili spolu toho tolik, to se nevymaže! Jsem moc ráda, že my jsme tohle zvládli a máme se rádi, chováme se hezky i dál. Chápu, že tě to mrzí!
PS: my bychom měli výročí příští týden. Zase to máme dost podobné.

Palomita — 22. 7. 2020 13:17

cibule napsal(a):

Dneska je mi hodně mizerně. Všechno na mě padlo jak tlustá deka... Ten včerejšek, pak jsem v kalendáři zjistila, že bychom tento týden měli výročí svatby a ještě se bývalý ozval. Poslal sms bez pozdravu a oslovení jen se strohým organizačním dotazem. Žádné aspoň ahoj, jak se máš nebo něco podobného. :grater:

Až tohle zpracuji a bude mi líp, tak zase napíšu.

Teda to je ..., ani kolo bych si o něj neopřela. Myslím, že jsi o moc nepřišla. Jaký je kdo člověk se nepozná v době zaláskovanosti, zamilovanosti či v dobrých časech, ale právě naopak, když teče do bot. Pak se projeví ten pravý charakter. Myslím, že v tomto směru nemáš čeho litovat. A až ti to dojde, bude zase líp. ;)

Judyna — 22. 7. 2020 13:18

My jsme se také brali v červenci. Cibulko, sms bez pozdravu a oslovení je ještě moc dobrá. já zažila výhrůžky a sprosťárny.
Leno, asi jste jedni z mála, kteří to tak dobře zvládají. Gratuluju.

Palomita — 22. 7. 2020 13:51

Judyna napsal(a):

My jsme se také brali v červenci. Cibulko, sms bez pozdravu a oslovení je ještě moc dobrá. já zažila výhrůžky a sprosťárny.
Leno, asi jste jedni z mála, kteří to tak dobře zvládají. Gratuluju.

Judy promiň, ale ani nezabučet to je ubohost. Výhružky a sposťárny netřeba komentovat, tam si ignoranti pouze ulevují z vlastní frustrace. Jestli chce něco řešit, tak elementární slušnost je základ. Poslala bych ho k šípku s tím, že se jedná o omyl a až se naučí oslovovat a komunikovat, tak ať se ozve.. :usch:

Judyna — 22. 7. 2020 14:11

Jasný. Je to neslušnost, o tom žádná. Ale jsou další "levely". Bohužel.

Palomita — 22. 7. 2020 14:25

Judyna napsal(a):

Jasný. Je to neslušnost, o tom žádná. Ale jsou další "levely". Bohužel.

O tom nepochybuju, taky bohužel :rolleyes: Ale zároveň nevidím žádný důvod, proč si to nechat líbit. Zejména u situace, jako je tato.. on je ten, který se rozhodl jak se rozhodl a pak se bude ještě takhle chovat? A cibuli bych doporučila, ať si rychle sjedná pořádek, protože se k ní bude chovat přesně tak, jak mu dovolí.. Ale tohle je každého věc, každý má ty mantinely jinde.. :rodna: mě stačí málo :D

rina — 22. 7. 2020 15:13

LENNNA napsal(a):

K Rině a jejímu chování se nemá ani smysl vyjadřovat. Buď uráží nebo píše z cesty :(

Kecáš. Koho jsem urážela? Doktora, co místo léčby ti předepsal hřebík do rakve?
Anebo nány, které říkají, že když je lék příliš silnej, má se z něho vzít půlka? Aby jako reakce nebyly úplně spomalené, ale jenom trochu?

Vlastně jo. Když něco nechápeš, tak je to pro tebe "z cesty". K pochopení.

Judyna — 22. 7. 2020 16:26

Palomita napsal(a):

Judyna napsal(a):

Jasný. Je to neslušnost, o tom žádná. Ale jsou další "levely". Bohužel.

O tom nepochybuju, taky bohužel :rolleyes: Ale zároveň nevidím žádný důvod, proč si to nechat líbit. Zejména u situace, jako je tato.. on je ten, který se rozhodl jak se rozhodl a pak se bude ještě takhle chovat? A cibuli bych doporučila, ať si rychle sjedná pořádek, protože se k ní bude chovat přesně tak, jak mu dovolí.. Ale tohle je každého věc, každý má ty mantinely jinde.. :rodna: mě stačí málo :D

Seš dobrá! :supr:

Selima — 22. 7. 2020 17:10

cibule napsal(a):

Tak andělé chodí mezi námi. Dneska jsem jednoho potkala, když jsem jela autobusem z práce domů.

To, co napíšu, se mi dneska odpoledne skutečně stalo, i když to bude asi vypadat jako můj výmysl pro oživení vlákna. Ale veřte mi, byla to skutečnost a děsně mě to dojalo.

Dneska mám dost náročný den. Stalo se mi víc komplikací a tak jsem byla pěkně "načatá". Cestou domů jsem zase zahlédla u hospody bývalého, jak drží svoji novou lásku za ruku a kouká na ní jak na obrázek a to byla ta poslední kapka. Normálně jsem se rozbulela v autobusu bez ohledu na lidi.
Najednou si ke mně někdo přisedl, lehce se dotkl mojí ruky a zeptal se, jestli by mi mohl nějak pomoct. Byl to takový mladý a milý kluk. Zavrtěla jsem hlavou, že ne a řekla jsem mu, že tohle si bohužel musím prožít a odžít sama, ale že mu moc děkuji za zájem. A on se zeptal, jestli mě může aspoň objemout. (Čtete dobře, fakt se tak zeptal.) Nejdřív jsem zaváhala, bylo mi to docela blbý objímat se s mladým cizím člověkem, ale pak jsem to přijala. Normálně jsme se objali a bylo mi aspoň chvilku moc fajn. Po chvilce jsem ho pustila, poděkovala mu a on mi popřál, ať je brzy dobře.

:supr: :godlike: :hjarta:

Selima — 22. 7. 2020 17:14

cibule napsal(a):

Jednou z těch komplikací, co mě dneska potkala, bylo zjištění, jak jeden člověk z jeho strany rodiny, který mě nikdy neměl rád, o mně lže, aby se nemusela přiznat pravda, že manžel je fuč, protože si našel milenku a s největší pravděpodobností už žije s ní.

Je mi z toho hrozně smutno. Já se nakonec budu muset ještě obhajovat před druhými lidmi. Tohle přesně jsem nechtěla. Úzkostlivě dbám na to, abych se od toho distancovala a nechala to vše jen jako akci mého bývalého. Snažím se taky, aby se o tom dozvědělo v mém bydlišti co nejméně lidí, aby se to nikde nepropíralo a teď tohle.

Netráp sa: jednak pravda vždy nakoniec vypláva na povrch ako h...o, druhak - nikdy nevieš, ako ľudia zareagujú... Moja bývalá budúca svokra prijala tvrdenie môjho bývalého, že som sa odsťahovala ja od neho (čo je fakt, len zabudol povedať, že po jeho dvojtýždňovom ultimáte) - ale napočudovanie mi dávala najavo sympatie a v podstate obdiv za to, že som odišla z nefunkčného vzťahu... Akoby mi trochu aj závidela...

Selima — 22. 7. 2020 17:17

cibule napsal(a):

Dneska je mi hodně mizerně. Všechno na mě padlo jak tlustá deka... Ten včerejšek, pak jsem v kalendáři zjistila, že bychom tento týden měli výročí svatby a ještě se bývalý ozval. Poslal sms bez pozdravu a oslovení jen se strohým organizačním dotazem. Žádné aspoň ahoj, jak se máš nebo něco podobného. :grater:

Až tohle zpracuji a bude mi líp, tak zase napíšu.

No ale - v podstate Ti to uľahčuje - čo by si robila s takým hňupom...? Od neho len radšej čím ďalej, tým lepšie...

LENNNA — 22. 7. 2020 18:47

Judyna napsal(a):

My jsme se také brali v červenci. Cibulko, sms bez pozdravu a oslovení je ještě moc dobrá. já zažila výhrůžky a sprosťárny.
Leno, asi jste jedni z mála, kteří to tak dobře zvládají. Gratuluju.

Jsem za to ráda. Bereme to rozumem a máme se pořád rádi, ikdyž už jinak. Ty léta nesmažeme, milovali jsme se, tolik toho zažili, dobré i zlé, nemůžeme být na sebe proto zlí, nepříjemní, či se chovat jako cizí lidé. Občas se staví na kafe a ptá se, co nového, jestli něco nepotřebuji, ať určitě dám vědět, pokud bych něco potřebovala (pomoct s něčím). Jsem za to ráda.
Uměla bych maličko pochopit, kdyby se "nerozumně" chovala ta opuštěná strana - prostě může být zrazená, zhrzená, naštvaná, ego hraje roli, vztek, smutek... s člověkem to může mávat, ale že se tak chová ten, který odešel a najednou zapomněl na dlouhé společné roky, opustil vše a ještě se chová jako vůl.... to je smutné. Ale jak jste někdo psal, vypovídá to o něm něco.

vrabčák — 22. 7. 2020 22:46

Myslím si, že se tak chová hodně těch, kteří odešli, že se tím snaží přebít svoji vinu. Hlavně to hodit na toho druhého. :usch:
Mám moc dobré přátele, celá rozvětvená rodina se často schází. Moje skorovrstevnice je rozvedená, má jiného muže, ale všichni se scházejí v přátelském duchu i s jejím prvním mužem, tátou starších dětí. Zatím jsem se s tím setkala jen u různých umělců. Podle mne je to tak úplně v pořádku, pokud se k sobě dokážou chovat přátelsky. :) :supr: :)

cibule — 23. 7. 2020 6:43

Palomita napsal(a):

Judyna napsal(a):

Jasný. Je to neslušnost, o tom žádná. Ale jsou další "levely". Bohužel.

O tom nepochybuju, taky bohužel :rolleyes: Ale zároveň nevidím žádný důvod, proč si to nechat líbit. Zejména u situace, jako je tato.. on je ten, který se rozhodl jak se rozhodl a pak se bude ještě takhle chovat? A cibuli bych doporučila, ať si rychle sjedná pořádek, protože se k ní bude chovat přesně tak, jak mu dovolí.. Ale tohle je každého věc, každý má ty mantinely jinde.. :rodna: mě stačí málo :D

Odpověděla jsem mu stejně jako on psal. Bez pozdravu a oslovení a jednou větou. Vlastně dvěma. Ve druhé jsem mu doporučila, ať si to pro příště už řeší sám a jinak.To asi koukal. A já taky. Jdu úplně proti svojí přirozenosti. Není mi z toho nijak dobře, ale musím.

cibule — 23. 7. 2020 6:52

Ahoj holky, už je mi líp.

Moc děkuji za vaši podporu. Ještě že vás mám. :hjarta:

Včera jsem to všechno moc prožívala a probrečela jsem dost hodin. Ale pak jsem si řekla, že TOHLE už si dělám jen já sama a jestli to odnesu ještě zdravotně, tak to bude moje zásluha. A to mi pomohlo. Přeci si nechci zdravotně ublížit? A tak jsem si dneska sedla k sepsání, v čem konkrétně se zhoršil můj život od doby, kdy s ním nejsem. A světe div se, psala jsem místo toho, v čem je teď lepší.. Já jsem asi nějaká divná...

Palomita — 23. 7. 2020 7:23

cibule napsal(a):

Odpověděla jsem mu stejně jako on psal. Bez pozdravu a oslovení a jednou větou. Vlastně dvěma. Ve druhé jsem mu doporučila, ať si to pro příště už řeší sám a jinak.To asi koukal. A já taky. Jdu úplně proti svojí přirozenosti. Není mi z toho nijak dobře, ale musím.

Správně, musíš se postavit sama za sebe.. 1) nejsi nějakej hej nebo počkej, 2) stojíš za to a 3) jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá ;) Takže žádné výčitky svědomí. Na tutany po tutansku, zaslouží si to :D

Palomita — 23. 7. 2020 7:26

cibule napsal(a):

Ahoj holky, už je mi líp.

Moc děkuji za vaši podporu. Ještě že vás mám. :hjarta:

Včera jsem to všechno moc prožívala a probrečela jsem dost hodin. Ale pak jsem si řekla, že TOHLE už si dělám jen já sama a jestli to odnesu ještě zdravotně, tak to bude moje zásluha. A to mi pomohlo. Přeci si nechci zdravotně ublížit? A tak jsem si dneska sedla k sepsání, v čem konkrétně se zhoršil můj život od doby, kdy s ním nejsem. A světe div se, psala jsem místo toho, v čem je teď lepší.. Já jsem asi nějaká divná...

Včera jsem narazila na afirmaci a vzpomněla jsem si na tebe :hjarta: Zněla nějak takto: Abychom mohli vzlétnout, musíme se zbavit všeho, co nás táhne dolů :rodna: Myslím, že máš skvěle nakročené ke vzlétnutí ;)

LENNNA — 23. 7. 2020 9:34

cibule napsal(a):

Palomita napsal(a):

Judyna napsal(a):

Jasný. Je to neslušnost, o tom žádná. Ale jsou další "levely". Bohužel.

O tom nepochybuju, taky bohužel :rolleyes: Ale zároveň nevidím žádný důvod, proč si to nechat líbit. Zejména u situace, jako je tato.. on je ten, který se rozhodl jak se rozhodl a pak se bude ještě takhle chovat? A cibuli bych doporučila, ať si rychle sjedná pořádek, protože se k ní bude chovat přesně tak, jak mu dovolí.. Ale tohle je každého věc, každý má ty mantinely jinde.. :rodna: mě stačí málo :D

Odpověděla jsem mu stejně jako on psal. Bez pozdravu a oslovení a jednou větou. Vlastně dvěma. Ve druhé jsem mu doporučila, ať si to pro příště už řeší sám a jinak.To asi koukal. A já taky. Jdu úplně proti svojí přirozenosti. Není mi z toho nijak dobře, ale musím.

Super! :storstark::supr:

cibule — 23. 7. 2020 11:17

Palomita napsal(a):

cibule napsal(a):

Odpověděla jsem mu stejně jako on psal. Bez pozdravu a oslovení a jednou větou. Vlastně dvěma. Ve druhé jsem mu doporučila, ať si to pro příště už řeší sám a jinak.To asi koukal. A já taky. Jdu úplně proti svojí přirozenosti. Není mi z toho nijak dobře, ale musím.

Správně, musíš se postavit sama za sebe.. 1) nejsi nějakej hej nebo počkej, 2) stojíš za to a 3) jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá ;) Takže žádné výčitky svědomí. Na tutany po tutansku, zaslouží si to :D

:D :supr:

cibule — 23. 7. 2020 11:20

Palomita napsal(a):

cibule napsal(a):

Ahoj holky, už je mi líp.

Moc děkuji za vaši podporu. Ještě že vás mám. :hjarta:

Včera jsem to všechno moc prožívala a probrečela jsem dost hodin. Ale pak jsem si řekla, že TOHLE už si dělám jen já sama a jestli to odnesu ještě zdravotně, tak to bude moje zásluha. A to mi pomohlo. Přeci si nechci zdravotně ublížit? A tak jsem si dneska sedla k sepsání, v čem konkrétně se zhoršil můj život od doby, kdy s ním nejsem. A světe div se, psala jsem místo toho, v čem je teď lepší.. Já jsem asi nějaká divná...

Včera jsem narazila na afirmaci a vzpomněla jsem si na tebe :hjarta: Zněla nějak takto: Abychom mohli vzlétnout, musíme se zbavit všeho, co nás táhne dolů :rodna: Myslím, že máš skvěle nakročené ke vzlétnutí ;)

Jéé, to se mi líbí. Děkuji. :hjarta:

cibule — 23. 7. 2020 14:31

LENNNA napsal(a):

cibule napsal(a):

Dneska je mi hodně mizerně. Všechno na mě padlo jak tlustá deka... Ten včerejšek, pak jsem v kalendáři zjistila, že bychom tento týden měli výročí svatby a ještě se bývalý ozval. Poslal sms bez pozdravu a oslovení jen se strohým organizačním dotazem. Žádné aspoň ahoj, jak se máš nebo něco podobného. :grater:

Až tohle zpracuji a bude mi líp, tak zase napíšu.

Cibulko, to mě mrzí :(. Nechápu to, vůbec! Proč když se lidi rozejdou, proč jsou na sebe hnusní? Vždyť se minimálně kdysi milovali, prožili spolu toho tolik, to se nevymaže! Jsem moc ráda, že my jsme tohle zvládli a máme se rádi, chováme se hezky i dál. Chápu, že tě to mrzí!
PS: my bychom měli výročí příští týden. Zase to máme dost podobné.

Já doufám, že se snad časem ty vztahy mezi námi zase zlepší. Vždyť ještě před nedávnem jsme se k sobě oba chovali pěkně. A ani teď si naštěstí neděláme žádné naschvály. A jeho odchod byl taky naprosto klidný.
On je teď asi jenom děsně zaláskovanej a nevidí, neslyší... A asi to ani nedělá nějak schválně. Myslím, že nad tím nijak nepřemýšlel, potřeboval informaci od člověka, vůči kterému může mít třeba výčitky nebo je mu nepříjemné ho kontaktovat, a tak to chtěl mít rychle za sebou.
Ona ta věta nebyla nijak přikazovačná, jen strohá. - Chtěl bych vědět toto...
A já jsem teď asi nějak víc citlivá než obvykle...

Selima — 23. 7. 2020 15:29

Všetko, čo píšeš, je pravda, ale... ja som asi ešte stará škola :D , ale my si aj v rodine, aj s kamoškami píšeme SMSky celkom milo - a stačí dať na začiatok oslovenie alebo Ahoj, na záver čaf alebo Maj sa, podpis... a celé to vyznie inak. Je to ja otázka medziľudskej slušnosti, nielen zamilovanosti alebo krásnych vzťahov. :/ Al je fakt, že teraz je to asi citlivé a časom sa to zrejme obrúsi, aj zdvorilosť a slušnosť sa vráti...

cibule — 23. 7. 2020 16:42

Selima napsal(a):

Všetko, čo píšeš, je pravda, ale... ja som asi ešte stará škola :D , ale my si aj v rodine, aj s kamoškami píšeme SMSky celkom milo - a stačí dať na začiatok oslovenie alebo Ahoj, na záver čaf alebo Maj sa, podpis... a celé to vyznie inak. Je to ja otázka medziľudskej slušnosti, nielen zamilovanosti alebo krásnych vzťahov. :/ Al je fakt, že teraz je to asi citlivé a časom sa to zrejme obrúsi, aj zdvorilosť a slušnosť sa vráti...

Děkuji ti za podporu. Jsi hodná. Já to mám taky tak jako ty. Jsem zvyklá většinou i v smskách začínat pozdravem a oslovením.
Tím posledním příspěvkem jsem chtěla trochu dodat vysvětlení, abych z něj nedělala netvora. On to byl opravdu hodný člověk, jak jsem ho znala. Jsem docela smutná z toho, k jakému obratu v jeho chování došlo...

Judyna — 23. 7. 2020 17:46

Cibule, dobře víš, že jsem Ti psala, že ten styl, ktrým Ti psal, ještě není tak zlý.
Ale teď Ti píšu - NEOMLOUVEJ HO !

rina — 23. 7. 2020 18:53

Já taky svým blízkým nepíšu na začátku pozdrav a na konci podpis. Jenom cizím a úředně.
Ale u žádosti o něco bývalému partnerovi bych to viděla jako nutnou slušnost.
Neudělat to je zaslepenost nebo neúcta k tomu druhému.

cibule — 24. 7. 2020 7:00

Tak tuto neděli to budou dva měsíce, co bývalý manžel odešel.

Naivně jsem si na začátku představovala, že už budu touhle dobou smířená s celou situací. Měla jsem k tomu všemu docela dobrý předpoklad. Má jinou, žije jinde, nejeví absolutně žádný zájem a ani neprojevil žádný náznak k návratu nebo aspoň zájmu o mě.
Od začátku se snažím na sobě pracovat, abych se z tohohle pekla co nejrychleji vyhrabala. Sehnala jsem si tři moc fajn kamarádky, obnovila koníčky a znovu navázala na vztah s rodinou. Taky čtu různou literaturu + internet a můj byt se pomalu ale jistě mění. A už vím, co mi dělá dobře a co ne.

Přes to všechno se po psychické stránce moc věcí nezměnilo. Každé ráno začínám pláčem a ten mi s různými přerušeními vydrží až do odpoledne. Večer je to kupodivu docela dobré. Pořád si nemůžu zvyknout na to, že už s ním nebudu nikdy žít. Často se mi vrátí nějaká vzpomínka nebo něco, co mi dá pocítit, jak mi chybí jeho přítomnost.
Jsem už sama ze sebe unavená. A taky z představy, že se v tom takhle budu plácat možná i rok nebo dva nebo tři. Docela závidím, když čtu na internetu od nějaké zlomené ženy, že už se objevil nějaký kamarád. A taky propadám zoufalství, když čtu, že některá žena se v tom plácá už kolik let a moc se toho u ní nemění.
Taky si vyčítám, že vlastně nemám vůbec důvod být nespokojená a nešťastná, protože jen ode mne odešel člověk, kterému na mě nijak nezáleželo. A všechno ostatní je přeci na nejlepší cestě.

Ale vlastně takovou menší pozitivní změnu už registruji. Je to sice zatím jen malý červík, ale je a to je pro mě v tuto chvíli docela důležité.
V posledních několika dnech se mi začalo stávat, že už se začínám usmívat a taky smát. Včera to bylo skvělé na cvičáku a jsem hrdá na paní psounkovou. Dostala za úkol projít mezi všemi ostatními psounky, kteří museli při tom ležet, a zvádla to naprosto báječně. Měla jsem z toho velkou radost. A taky v práci už se zase začínám s kolegyněmi občas smát a doma usmívat.
Vlastně si uvědomuji, když to teď píšu, že takových střípků je během dne několik a večer do deníku jich taky píšu víc.

Možná to tedy se mnou není zas tak ztracené... :rodna:

cibule — 24. 7. 2020 7:10

Když by chtěla některá z vás, co už to má za sebou, napsat, kdy a jak se to u ní začalo nějak více měnit, tak budu moc ráda.
I když vím, že u každé je to individuální...
Ale mohlo by to třeba pomoct nám, co se v tom plácáme a občas o sobě zapochybujeme. :)

LENNNA — 24. 7. 2020 7:47

cibule napsal(a):

Když by chtěla některá z vás, co už to má za sebou, napsat, kdy a jak se to u ní začalo nějak více měnit, tak budu moc ráda.
I když vím, že u každé je to individuální...
Ale mohlo by to třeba pomoct nám, co se v tom plácáme a občas o sobě zapochybujeme. :)

Cibulko, já myslím, že tohle je tak moc individuální, že ti to k ničemu moc nebude. My měli 2 měsíce včera a co se týká tohoto, tak po většinu času jsem ok (pravda nepotkávám ho s jinou, to bych nedala + se striktně vyhýbám tomu, aby mi něco vyprávěl a pravda, že se pár smutných chvil našlo, kdy to na mě padlo, ale já si prostě zakážu na to myslet a je to ok).... a pak jsou také tací, kteří se s tím nesrovnají nikdy, po letech si zvyknou, ale nikdy ho nepřestanou milovat a už zůstanou sami (chodila sem kdysi taková).

vera — 24. 7. 2020 7:48

cibule: jdeš na to dobře......chce to jen čas a ten něčím vyplnit-já začala jezdit na kole, chodit na celodenní výlety, cestovat do zahraničí, vyhledávat levné letenky na internetu,číst cestovatelská vlákna.....najednou jsem zjistila, že jsou 2 hod. ráno
říká se tomu......aktivně žít a mít pozitivní myšlení............vyhýbám se lidí, kteří na vše nadávají, chrlí katastrofické scénáře, jsou negativní
mám přátele, se kterými se pravidelně stýkám ......na cestách, s nimi osobní věci neřeším, na to mám 2 kamarádky
dnes když zpětně hodnotím situaci.......musím uznat, že žiju zajímavý život, který mě naplňuje, kdybych se nerozvedla-živořila bych
dnes např. příjde bývalý manžel a přinese nějaké ovoce na zavaření-dcera je na dovolené, tak to předá mně
už to udělal před 14 dny, držel těžkou přepravku a chtěl ji položit až na konečné místo-šel do kuchyně, tam ji položil na linku a neměl se k odchodu
nabídla jsem mu kávu, že jo.......nemohla jsem se dočkat, až odejde, neustále se nabízí, že pomůže, zařídí atd.- odmítám
nosí kytky, snaží se............nechci ho
bohužel jsme v nějakém kontaktu, máme 6 vnoučat a on dědečkuje, za to sbírá body.........a nevyhnu se tomu, 6x narozeniny s dortem + 4x rodiče-už jsme to zredukovali, např. 3 narozeniny slavíme dohromady a tak, časem to odpadne, až děti dorostou
JE MI LÉPE A TO MNOHEM BEZ NĚHO, ŽIJU SI BÁJEČNÝ ŽIVOT
nechci nikoho na stálo, na pobavení plyšáka-to jo,ale to stačí
mám velkou rodinu, moje situace je jiná,nedovedu si představit někoho si přivést domů, asi by utekl, u nás je pořád ještě Saigon, pořád se něco řeší a tak....... Ty jsi mladší a tak to budeš mít jinačí, ale zatím bych vše nechala jen plynout, nic nehrotila..............děláš to líp než já po 2 měsících
každý konec je začátkem něčeho nového,nemusí to být nový muž, může to být nový.......třeba modus vivendí

vera — 24. 7. 2020 7:55

LENNNA napsal(a):

cibule napsal(a):

Když by chtěla některá z vás, co už to má za sebou, napsat, kdy a jak se to u ní začalo nějak více měnit, tak budu moc ráda.
I když vím, že u každé je to individuální...
Ale mohlo by to třeba pomoct nám, co se v tom plácáme a občas o sobě zapochybujeme. :)

Cibulko, já myslím, že tohle je tak moc individuální, že ti to k ničemu moc nebude. My měli 2 měsíce včera a co se týká tohoto, tak po většinu času jsem ok (pravda nepotkávám ho s jinou, to bych nedala + se striktně vyhýbám tomu, aby mi něco vyprávěl a pravda, že se pár smutných chvil našlo, kdy to na mě padlo, ale já si prostě zakážu na to myslet a je to ok).... a pak jsou také tací, kteří se s tím nesrovnají nikdy, po letech si zvyknou, ale nikdy ho nepřestanou milovat a už zůstanou sami (chodila sem kdysi taková).

LENNNA..................ta situace se změní, až si najde jinou......připravuj se na to

třeba to tak sofistikovaně tají............a to je dobře............máš čas se připravit

cibule — 24. 7. 2020 10:18

vera napsal(a):

cibule: jdeš na to dobře......chce to jen čas a ten něčím vyplnit-já začala jezdit na kole, chodit na celodenní výlety, cestovat do zahraničí, vyhledávat levné letenky na internetu,číst cestovatelská vlákna.....najednou jsem zjistila, že jsou 2 hod. ráno
říká se tomu......aktivně žít a mít pozitivní myšlení............vyhýbám se lidí, kteří na vše nadávají, chrlí katastrofické scénáře, jsou negativní
mám přátele, se kterými se pravidelně stýkám ......na cestách, s nimi osobní věci neřeším, na to mám 2 kamarádky
dnes když zpětně hodnotím situaci.......musím uznat, že žiju zajímavý život, který mě naplňuje, kdybych se nerozvedla-živořila bych
dnes např. příjde bývalý manžel a přinese nějaké ovoce na zavaření-dcera je na dovolené, tak to předá mně
už to udělal před 14 dny, držel těžkou přepravku a chtěl ji položit až na konečné místo-šel do kuchyně, tam ji položil na linku a neměl se k odchodu
nabídla jsem mu kávu, že jo.......nemohla jsem se dočkat, až odejde, neustále se nabízí, že pomůže, zařídí atd.- odmítám
nosí kytky, snaží se............nechci ho
bohužel jsme v nějakém kontaktu, máme 6 vnoučat a on dědečkuje, za to sbírá body.........a nevyhnu se tomu, 6x narozeniny s dortem + 4x rodiče-už jsme to zredukovali, např. 3 narozeniny slavíme dohromady a tak, časem to odpadne, až děti dorostou
JE MI LÉPE A TO MNOHEM BEZ NĚHO, ŽIJU SI BÁJEČNÝ ŽIVOT
nechci nikoho na stálo, na pobavení plyšáka-to jo,ale to stačí
mám velkou rodinu, moje situace je jiná,nedovedu si představit někoho si přivést domů, asi by utekl, u nás je pořád ještě Saigon, pořád se něco řeší a tak....... Ty jsi mladší a tak to budeš mít jinačí, ale zatím bych vše nechala jen plynout, nic nehrotila..............děláš to líp než já po 2 měsících
každý konec je začátkem něčeho nového,nemusí to být nový muž, může to být nový.......třeba modus vivendí

Moc ti Verko dekuji za milou a povzbudivou zprávu. Myslím, že přesně to jsem potřebovala. :hjarta:

Dneska jsem ještě napsala do oddílu klubu českých turistů, co působí v místě, kde bydlím. Snad se mi ozvou a přijmou mě za dalšího člena... Chůzi v přírodě mám ráda, lidi taky a tak by to bylo fajn. Uvidíme... Teď jsou prázdniny, tak to asi nějakou dobu potrvá, než se někdo ozve, ale asi vše opravdu potřebuje jen svůj čas...

LENNNA — 24. 7. 2020 12:32

vera napsal(a):

LENNNA napsal(a):

cibule napsal(a):

Když by chtěla některá z vás, co už to má za sebou, napsat, kdy a jak se to u ní začalo nějak více měnit, tak budu moc ráda.
I když vím, že u každé je to individuální...
Ale mohlo by to třeba pomoct nám, co se v tom plácáme a občas o sobě zapochybujeme. :)

Cibulko, já myslím, že tohle je tak moc individuální, že ti to k ničemu moc nebude. My měli 2 měsíce včera a co se týká tohoto, tak po většinu času jsem ok (pravda nepotkávám ho s jinou, to bych nedala + se striktně vyhýbám tomu, aby mi něco vyprávěl a pravda, že se pár smutných chvil našlo, kdy to na mě padlo, ale já si prostě zakážu na to myslet a je to ok).... a pak jsou také tací, kteří se s tím nesrovnají nikdy, po letech si zvyknou, ale nikdy ho nepřestanou milovat a už zůstanou sami (chodila sem kdysi taková).

LENNNA..................ta situace se změní, až si najde jinou......připravuj se na to

třeba to tak sofistikovaně tají............a to je dobře............máš čas se připravit

vero, ale já si myslím (skoro jistně), že on jinou má, jinak by neodešel. Já nechci znát podrobnosti, nechci o tom nic slyšet a určitě bych je nechtěla potkat! Ale jinou myslím už má. On sám od sebe nic netají, ale hned na začátku jsem mu řekla, že nechci vědět žádné podrobnosti a ať se případně s jinou ženskou snaží vyhýbat "mým" místům. A mám svatý klid, jen by mě to zraňovalo. Ale je mi jasné, že v budoucnu se nějakým informacím úplně nevyhnu a některých se bojím, ale doufám, že neuslyším nic dlouho, co nejdéle to bude možné, časem to bude snad lepší.

vera — 24. 7. 2020 14:57

LENNNA.................jsi moudrá..............máš můj obdiv

ano, nechtěj vědět podrobnosti.................jen na tom vyzískáš.......nebudeš tak zraněná

LENNNA — 24. 7. 2020 19:42

vera napsal(a):

LENNNA.................jsi moudrá..............máš můj obdiv

ano, nechtěj vědět podrobnosti.................jen na tom vyzískáš.......nebudeš tak zraněná

Moudrá ne, to je prostě asi jen pud sebezáchovy :)  Třeba mé kamarádky to moc nechápou, jaktože jsem nic nechtěla vědět, prý by chtěly vědět úplně všechno. Jenže k čemu? Když vím, že by mi to jen víc ublížilo, víc zraňovalo? Takto mám alespoň trochu klid, je to prostě určitý způsob jak se ochránit. Až je jednou potkám, tak to bude rána pěstí do žaludku a kudla do srdce, to vím. Ale čím déle to bude, tím lépe.

Judyna — 24. 7. 2020 19:49

Cibule, opravdu je to u každého jinak. Nemá cenu to nějakým způsobem srovnávat. 2 měsíce jsou velice krátká doba . Řekla bych, že si vedeš velice dobře. Daleko líp, než svého času já. Mně to trvalo tak 2-3 roky. Ale ne, že by mě bylo smutno (i když to taky), ale abych se vůbec z našeho vztahu trošku vzpamatovala. Když si našel BM jinou, byla jsem moc ráda, protože jsem si říkala, že příjdou další děti a dá nám (hlavně tedy mně)pokoj. Nešlo o styk se synem, stýká se sním dodnes a já jsem ráda. I dkyž začátky byly moc těžké i v tomto směru.

cibule — 25. 7. 2020 18:56

LENNNA napsal(a):

vera napsal(a):

LENNNA.................jsi moudrá..............máš můj obdiv

ano, nechtěj vědět podrobnosti.................jen na tom vyzískáš.......nebudeš tak zraněná

Moudrá ne, to je prostě asi jen pud sebezáchovy :)  Třeba mé kamarádky to moc nechápou, jaktože jsem nic nechtěla vědět, prý by chtěly vědět úplně všechno. Jenže k čemu? Když vím, že by mi to jen víc ublížilo, víc zraňovalo? Takto mám alespoň trochu klid, je to prostě určitý způsob jak se ochránit. Až je jednou potkám, tak to bude rána pěstí do žaludku a kudla do srdce, to vím. Ale čím déle to bude, tím lépe.

Myslím, že ti rozumím a potvrzuji, že dobře děláš. Já už na to změnila názor, když jsem zjistila, jak moc mě to bolelo a už se k nim i informacích o nich stavím zády se zacpanýma ušima. K čemu by mi bylo dobré vědět, jak se mají a kde bydlí? Už je nechci ani vidět.

cibule — 25. 7. 2020 19:29

Judyna napsal(a):

Cibule, opravdu je to u každého jinak. Nemá cenu to nějakým způsobem srovnávat. 2 měsíce jsou velice krátká doba . Řekla bych, že si vedeš velice dobře. Daleko líp, než svého času já. Mně to trvalo tak 2-3 roky. Ale ne, že by mě bylo smutno (i když to taky), ale abych se vůbec z našeho vztahu trošku vzpamatovala. Když si našel BM jinou, byla jsem moc ráda, protože jsem si říkala, že příjdou další děti a dá nám (hlavně tedy mně)pokoj. Nešlo o styk se synem, stýká se sním dodnes a já jsem ráda. I dkyž začátky byly moc těžké i v tomto směru.

Moc děkuji Judyno za podporu. A vůbec se nedivím, že vzpamatovávání se bylo u tebe delší po té špatné zkušenosti...

Dneska jsem měla to štěstí setkat se s jednou postarší paní, která má bohužel stejnou zkušenost. Byla jsem u ní na návštěvě docela dlouho a když mi líčila, co vše prožívala ona, tak jsem se docela zastyděla, jak vyšiluji. Ona měla v životě mnohem větší překážky než já, a přesto je z ní, možná i částečně díky tomu, sebevědomá žena, které to moc sluší a ze které vyzařovala taková zvláštní jistota i vyrovnání.
Myslím, že po tomto setkání se pokusím začít se sebou už něco dělat místo sebelítosti, jak jsem dopadla...

A napsala jsem si na dveře do pokoje velkým písmem další větu (tentokrát z knížky Pierra Franckha, Jak si správně přát) "Vše se děje jen pro mé dobro."

rina — 25. 7. 2020 19:43

👍👍👍

Selima — 25. 7. 2020 19:56

Judyna napsal(a):

Cibule, dobře víš, že jsem Ti psala, že ten styl, ktrým Ti psal, ještě není tak zlý.
Ale teď Ti píšu - NEOMLOUVEJ HO !

Ja to nechápem ako "omlouvání" - aj môj bývalý a hoóódne zmenil, keď sa zamiloval (niežeby bol predtým anjel, ale mal svoje zásady), a zrazu sa objavilo heslo: "Vo vojne a v láske je všetko dovolené...." No to si ja fakt nemyslím. Ale uľahčil mi to, svojím správaním a svojimi podrazmi :jojo: , vedela som, že aj keby sa raz xcel vrátiť, ja už nebudem mať záujem.... :fuck:

LENNNA — 25. 7. 2020 19:58

cibule napsal(a):

LENNNA napsal(a):

vera napsal(a):

LENNNA.................jsi moudrá..............máš můj obdiv

ano, nechtěj vědět podrobnosti.................jen na tom vyzískáš.......nebudeš tak zraněná

Moudrá ne, to je prostě asi jen pud sebezáchovy :)  Třeba mé kamarádky to moc nechápou, jaktože jsem nic nechtěla vědět, prý by chtěly vědět úplně všechno. Jenže k čemu? Když vím, že by mi to jen víc ublížilo, víc zraňovalo? Takto mám alespoň trochu klid, je to prostě určitý způsob jak se ochránit. Až je jednou potkám, tak to bude rána pěstí do žaludku a kudla do srdce, to vím. Ale čím déle to bude, tím lépe.

Myslím, že ti rozumím a potvrzuji, že dobře děláš. Já už na to změnila názor, když jsem zjistila, jak moc mě to bolelo a už se k nim i informacích o nich stavím zády se zacpanýma ušima. K čemu by mi bylo dobré vědět, jak se mají a kde bydlí? Už je nechci ani vidět.

Je to opravdu lepší! Můj taťka má občas tendenci mi vyprávět, že ho zahlédl. Hned ho zarazím, nechci nic slyšet, nic vědět.
Cibulku a na tvém místě bych 100% udělala vše pro to, abych je už nepotkala. Jasně, pokud to bude nečekané, tak nic nenaděláš, ale vybýbat se té restauraci, kde jsou stále. Minimálně teď, jednou za čas to bude třeba jiné, ale teď je vše čerstvé a vše bolí a zraňuje. Eliminuj vše, co můžeš!

Selima — 25. 7. 2020 20:03

cibule napsal(a):

Když by chtěla některá z vás, co už to má za sebou, napsat, kdy a jak se to u ní začalo nějak více měnit, tak budu moc ráda.
I když vím, že u každé je to individuální...
Ale mohlo by to třeba pomoct nám, co se v tom plácáme a občas o sobě zapochybujeme. :)

Ja som na tom bola dosť zle: cca rok som tvrdila, že všetci chlapi sú k....i - potom som pripustila, že aspoň otec a bracho sú možno výnimka... :D :jojo: Po poldruha roku som začala túžiť po láske a po ďalších pár mesiacoch sa mi to aj splnilo - síce v dosť problémovom vzťahu, ale to je už iný príbeh. A je fakt, že po dieťati a rodine som už zatúžila len jeden jediný raz - a ani to nevyšlo (myslím, že už bolo neskoro), ale vcelku nič neľutujem a spätne si hovorím, že všetko bolo a je OK tak, ako to je. Akurát sa tie veci nedajú urýchliť na želanie  -všetko má svoj čas, to je fakt... Ale je to tak lepšie, ver mi.

Judyna — 25. 7. 2020 21:41

Cibule, ty lale už teď děláš dost. Ale Selima má pravdu v tom, že se to nedá uspěchat. Ta paní si také prošla určitou cestou, než se dopracovala tam, kde je.

cibule — 26. 7. 2020 20:00

Moc vám holky děkuji za podporu. :hjarta:

Musím vydržet a čekat. Až to ten čas začne trochu srovnávat. Zatím je to stále čerstvé a bolestivé.

Ale dneska byl přeci jen o něco lepší den. Už jsem tolik neplakala. A když mi vůbec neodpověděl na moji smsku (nezapomněla jsem ani na pozdrav ani na jeho oslovení jménem), jestli by se mohl zastavit ještě pro pár věcí, co tady nechal, tak si říkám - a pro tohohle člověka ty roníš slzy?

rina — 26. 7. 2020 20:52

cibule napsal(a):

- a pro tohohle člověka ty roníš slzy?

Víš, já myslím že ty slzy nejsou ani tak pro něj, ale pro poznání toho, co jsi předtím neviděla.
Víš co s tím čas udělá? Pochopíš, jak jsi najednou svobodnější --- a bohatší... 🌞

LENNNA — 27. 7. 2020 7:52

Cibulko, včera bylo zase super video s Petrem Casanovou. Já ho fakt miluju! :)

cibule — 27. 7. 2020 12:31

LENNNA napsal(a):

Cibulko, včera bylo zase super video s Petrem Casanovou. Já ho fakt miluju! :)

On je vážně skvělý (Petr Casanova). Dneska ráno jsem si ho poprvé pustila a byl to balzám na moje pošramocené srdce. A to teď docela potřebuji.
Koukala jsem na jeho díl o ukončení minulosti. Bylo to pro mě hodně zajímavé téma. Odpoutání "emoční tepny od mého srdce k jeho" je pro mě zatím spíše snem než realitou. Ale potěšilo mě, že tam sám autor říká, že to je otázkou procesu, takže musím vydržet. A že člověk musí projít tím údolím bolesti, aby se mohl posunout do další úrovně. Buď vzteku a nebo možná u mě už rovnou smíření se s tím vším.

A ještě jeden postřeh mě docela zaujal. A to, že je dokonce o pár procent více mužů než žen, kteří bohužel mají stejně bolestivou zkušenost od partnerky jako my od partnera. Jenže oni (muži) si to raději prožívají uvnitř a ven s tím moc "mezi lidi" nejdou. Berou to jako svoje slabé místo, se kterým se nechlubí.
Tak to mě docela překvapilo. Myslela jsem, že to je většinově spíše problém žen, že je opustí partner než partnerka partnera.

A co Lenna? Jak se má? A jak jde autoškola?

LENNNA — 27. 7. 2020 18:20

Cibulko, no nějak přežívám :(  Autoškola strašný, fakt trpím. Ono nestačí, že mám šílené nervy před každou hodinou (i teorií! ) a musím brát hodně prášků, abych tam vůbec došla. Ale abych těch nervů neměla málo, tak si to ještě zpestřuji dalšíma nervama - já jsem takovej osel, že nevím, zda jsem neprošvihla v pátek jízdy a od toho pátku mám tak šílené nervy, že mi vynadá před celou třídou a co bude.... Prášků beru takové kvanta, že si ještě něco způsobím. Já si to fakt "užívám". Strašně moc bych si přála, abych to zvládla a byl už alespoň říjen a bylo to za mnou :(
Do toho moje Elinka - zrovna když nemám jak jet k veterináři, tak před pár dny si hnula obratlem v zádech. Dostala injekci a když to přešlo, tak teď zase už týden kulhá na přední nohu a občas zakňučí. Do toho vidím jak je smutná, jen leží, žádná zábava, je strašně hyperaktivní a teď nemá žádné vybouření a vidím, že není spokojená. Je mi jí líto. Maličko přemýšlím o 2 psu, ale když jsem sama, tak to není jednoduché rohodnutí. Jí by to hrozně prospělo, ale mít dva psy je o moc větší závazek než jeden pes. O dost více peněz. Co když se se mnou něco stane.... nevím co dělat.

Judyna — 27. 7. 2020 19:04

To kulhání může být ještě od toho obratle. To je jak u lidí, problémy s páteří jsou dlouhodobé...

LENNNA — 27. 7. 2020 19:15

Judyna napsal(a):

To kulhání může být ještě od toho obratle. To je jak u lidí, problémy s páteří jsou dlouhodobé...

Judyno, může být, to mě nenapadlo... ikdyž spíše bych se přikláněla, že ne. To by asi kulhala od začátku a páteř měla hned nad ocáskem a toto přední noha... ale nevím samozřejmě. Ćert ví, může to klidně být i ono. Nicméně už týden to trvá, takže to samo asi neodejde... :(

Palomita — 27. 7. 2020 19:23

LENNNA napsal(a):

Cibulko, no nějak přežívám :(  Autoškola strašný, fakt trpím. Ono nestačí, že mám šílené nervy před každou hodinou (i teorií! ) a musím brát hodně prášků, abych tam vůbec došla. Ale abych těch nervů neměla málo, tak si to ještě zpestřuji dalšíma nervama - já jsem takovej osel, že nevím, zda jsem neprošvihla v pátek jízdy a od toho pátku mám tak šílené nervy, že mi vynadá před celou třídou a co bude.... Prášků beru takové kvanta, že si ještě něco způsobím. Já si to fakt "užívám". Strašně moc bych si přála, abych to zvládla a byl už alespoň říjen a bylo to za mnou :(
Do toho moje Elinka - zrovna když nemám jak jet k veterináři, tak před pár dny si hnula obratlem v zádech. Dostala injekci a když to přešlo, tak teď zase už týden kulhá na přední nohu a občas zakňučí. Do toho vidím jak je smutná, jen leží, žádná zábava, je strašně hyperaktivní a teď nemá žádné vybouření a vidím, že není spokojená. Je mi jí líto. Maličko přemýšlím o 2 psu, ale když jsem sama, tak to není jednoduché rohodnutí. Jí by to hrozně prospělo, ale mít dva psy je o moc větší závazek než jeden pes. O dost více peněz. Co když se se mnou něco stane.... nevím co dělat.

Tyjo, ty teda jedeš :pussa: S tím druhým pejskem buď hodně opatrná. Tam je nejdůležitější, aby si ti dva sedli. Protože když to neklapne, máš další starost jistou.. Jinak dva psy vřele doporučuju!! Jen dávat pozor na to, co máš doma a taky co si tam chystáš dovést :D
Leni, nic ve zlém, ale jestli máš stres, že jsi v pátek něco prošvihla a chceš se trápit do další hodiny, nebylo by lepší tam jednoduše zavolat a omluvit se, popř. se zeptat? Pak nebude mít nikdo potřebu to řešit na hodině přede všemi a ty se zbavíš stresu. Navíc výhoda telefonu je, že se dá kdykoli típnout. Ale myslím, že na tebe nikdo ječet kvůli prošvihlým jízdám nebude. To se děje dnes a denně. Nebudeš ani první ani poslední.
Nemáš si komu říct o pomoc, kdo by ti s řešením alespoň nějakých stresů pomohl? Kdyby bylo na mě, ti to v autoškole klidně vyjednám :D

rina — 28. 7. 2020 7:24

Já kvůli psovi mám doma kočku. Jedí spolu, spí spolu, venčit chodíme spolu, kočka navolno... No a když se chci dlouho válet, společně dvojhlas mě vyhánějí z pelechu... :dumbom:

LENNNA — 28. 7. 2020 7:45

Palomita napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Cibulko, no nějak přežívám :(  Autoškola strašný, fakt trpím. Ono nestačí, že mám šílené nervy před každou hodinou (i teorií! ) a musím brát hodně prášků, abych tam vůbec došla. Ale abych těch nervů neměla málo, tak si to ještě zpestřuji dalšíma nervama - já jsem takovej osel, že nevím, zda jsem neprošvihla v pátek jízdy a od toho pátku mám tak šílené nervy, že mi vynadá před celou třídou a co bude.... Prášků beru takové kvanta, že si ještě něco způsobím. Já si to fakt "užívám". Strašně moc bych si přála, abych to zvládla a byl už alespoň říjen a bylo to za mnou :(
Do toho moje Elinka - zrovna když nemám jak jet k veterináři, tak před pár dny si hnula obratlem v zádech. Dostala injekci a když to přešlo, tak teď zase už týden kulhá na přední nohu a občas zakňučí. Do toho vidím jak je smutná, jen leží, žádná zábava, je strašně hyperaktivní a teď nemá žádné vybouření a vidím, že není spokojená. Je mi jí líto. Maličko přemýšlím o 2 psu, ale když jsem sama, tak to není jednoduché rohodnutí. Jí by to hrozně prospělo, ale mít dva psy je o moc větší závazek než jeden pes. O dost více peněz. Co když se se mnou něco stane.... nevím co dělat.

Tyjo, ty teda jedeš :pussa: S tím druhým pejskem buď hodně opatrná. Tam je nejdůležitější, aby si ti dva sedli. Protože když to neklapne, máš další starost jistou.. Jinak dva psy vřele doporučuju!! Jen dávat pozor na to, co máš doma a taky co si tam chystáš dovést :D
Leni, nic ve zlém, ale jestli máš stres, že jsi v pátek něco prošvihla a chceš se trápit do další hodiny, nebylo by lepší tam jednoduše zavolat a omluvit se, popř. se zeptat? Pak nebude mít nikdo potřebu to řešit na hodině přede všemi a ty se zbavíš stresu. Navíc výhoda telefonu je, že se dá kdykoli típnout. Ale myslím, že na tebe nikdo ječet kvůli prošvihlým jízdám nebude. To se děje dnes a denně. Nebudeš ani první ani poslední.
Nemáš si komu říct o pomoc, kdo by ti s řešením alespoň nějakých stresů pomohl? Kdyby bylo na mě, ti to v autoškole klidně vyjednám :D

Palomito, jj dva psi jsou mnohem šťastnější než jeden sám. Však jsem to viděla předtím a teď vidím zase opak - když je sama. Je mi jí opravdu moc líto, je to čím dál více vidět, jak je smutná a hlavně prostě nevybouřená, znuděná. Budu o tom maličko přemýšlet, ale fakt zlehka, nechci se unáhlit a hlavně vše postupně. Teď toho mám naloženo dost, až (snad!!!!) zvládnu toto, tak budu nějak pokračovat dál a řešit další. Máš zkušenosti na co případně dávat pozor? Lépe 2 fenky nebo psa a fenku? Na 99% bych vzala zachráněnou fenku (psa) z množírny zase. Ale to je opravdu zatím jen v myšlenkách. Když jsem na vše sama teď, tak to není lehké rozhodnutí.
Palomito, no to by bylo nejlepší, ale máme přísný zákaz mu volat kromě 2 hodin ve čtvrtek, kdy je ve třídě. Na to je pes a je takový od rány, tak si to fakt nikdo nedovolí. Já fakt vůbec netuším, zda jsem ty jízdy prošvihla nebo se trápím zbytečně. Já si pamatuji z hodiny, že sedl k diáři a říká, teď nemám moc volno, mám zkoušky a začal rozdávat hodiny na středu, pak čtvrtek, pak pátek.... a lidi se postupně hlásili. Hodinu máme ve čtvrtek. Já se přihlásila na pátek odpoledne. Odcházela jsem s tím, že prostě příští týden v pátek, že rozdával hodiny  na příští týden až. Jenže doma se mi to rozleželo, že co když pátek myslel tento. A tak jsem se znejistěla, že od té doby je mi úplně špatně. No a já jsem takový hrozný slušňák, vždy všude chodím včas, jsem první, raději já 15 minut čekám a přijít pozdě či nedejbože nepřijít vůbec - to se rovná úplně katastrofě nejvyššího formátu :D  Takže fakt mám od soboty žaludek úplně na vodě a úplně je mi strachy špatně. Já jsem prostě takový osel, že mi není rovno! :dumbom:

LENNNA — 28. 7. 2020 7:51

rina napsal(a):

Já kvůli psovi mám doma kočku. Jedí spolu, spí spolu, venčit chodíme spolu, kočka navolno... No a když se chci dlouho válet, společně dvojhlas mě vyhánějí z pelechu... :dumbom:

Já se přiznám, že jsem pejskař srdcem i duší. Kočky jsme nikdy neměli, nic mi neříkají, neznám je, nerozumím jim...

rina — 28. 7. 2020 8:47

Kočce rozumíš a dovolí ti, abys ju milovala, když jí dáš naprostou volnost.

cibule — 28. 7. 2020 12:28

LENNNA napsal(a):

Cibulko, no nějak přežívám :(  Autoškola strašný, fakt trpím. Ono nestačí, že mám šílené nervy před každou hodinou (i teorií! ) a musím brát hodně prášků, abych tam vůbec došla. Ale abych těch nervů neměla málo, tak si to ještě zpestřuji dalšíma nervama - já jsem takovej osel, že nevím, zda jsem neprošvihla v pátek jízdy a od toho pátku mám tak šílené nervy, že mi vynadá před celou třídou a co bude.... Prášků beru takové kvanta, že si ještě něco způsobím. Já si to fakt "užívám". Strašně moc bych si přála, abych to zvládla a byl už alespoň říjen a bylo to za mnou :(
Do toho moje Elinka - zrovna když nemám jak jet k veterináři, tak před pár dny si hnula obratlem v zádech. Dostala injekci a když to přešlo, tak teď zase už týden kulhá na přední nohu a občas zakňučí. Do toho vidím jak je smutná, jen leží, žádná zábava, je strašně hyperaktivní a teď nemá žádné vybouření a vidím, že není spokojená. Je mi jí líto. Maličko přemýšlím o 2 psu, ale když jsem sama, tak to není jednoduché rohodnutí. Jí by to hrozně prospělo, ale mít dva psy je o moc větší závazek než jeden pes. O dost více peněz. Co když se se mnou něco stane.... nevím co dělat.

Myslím, že jsi bojovnice, že to dáváš i přes ten velký nápor. Moc ti fandím a určitě to dobře dopadne. Uvidíš.

S tím druhým pejskem bych na tvém místě taky váhala. My jsme měli dva, fenku a pejska a nebyli moc kamarádi. Taky jsme fenku mueli nechat vykastrovat, protože když začala hárat, tak to doma v malém bytě bylo docela náročné. A jak píšeš, je to i o financích za ně oba. Náklady se musí násobit dvěma... A péče o ně také.
Moje fenka je smutná jenom chvilkami, když vidí, jak dlouho a intenzivně brečím.

cibule — 28. 7. 2020 12:28

LENNNA napsal(a):

rina napsal(a):

Já kvůli psovi mám doma kočku. Jedí spolu, spí spolu, venčit chodíme spolu, kočka navolno... No a když se chci dlouho válet, společně dvojhlas mě vyhánějí z pelechu... :dumbom:

Já se přiznám, že jsem pejskař srdcem i duší. Kočky jsme nikdy neměli, nic mi neříkají, neznám je, nerozumím jim...

Jsem na tom úplně stejně.

cibule — 28. 7. 2020 12:30

Teď mám už druhý den nějakou větší krizi, tak ani nepíšu svoje pocity a vývoj.
Snažím se to překonat, ale moc mi to zatím nejde. Ozvu se zase, až mi bude lépe.

Palomita — 28. 7. 2020 12:47

LENNNA napsal(a):

Palomito, jj dva psi jsou mnohem šťastnější než jeden sám. Však jsem to viděla předtím a teď vidím zase opak - když je sama. Je mi jí opravdu moc líto, je to čím dál více vidět, jak je smutná a hlavně prostě nevybouřená, znuděná. Budu o tom maličko přemýšlet, ale fakt zlehka, nechci se unáhlit a hlavně vše postupně. Teď toho mám naloženo dost, až (snad!!!!) zvládnu toto, tak budu nějak pokračovat dál a řešit další. Máš zkušenosti na co případně dávat pozor? Lépe 2 fenky nebo psa a fenku? Na 99% bych vzala zachráněnou fenku (psa) z množírny zase. Ale to je opravdu zatím jen v myšlenkách. Když jsem na vše sama teď, tak to není lehké rozhodnutí.
Palomito, no to by bylo nejlepší, ale máme přísný zákaz mu volat kromě 2 hodin ve čtvrtek, kdy je ve třídě. Na to je pes a je takový od rány, tak si to fakt nikdo nedovolí. Já fakt vůbec netuším, zda jsem ty jízdy prošvihla nebo se trápím zbytečně. Já si pamatuji z hodiny, že sedl k diáři a říká, teď nemám moc volno, mám zkoušky a začal rozdávat hodiny na středu, pak čtvrtek, pak pátek.... a lidi se postupně hlásili. Hodinu máme ve čtvrtek. Já se přihlásila na pátek odpoledne. Odcházela jsem s tím, že prostě příští týden v pátek, že rozdával hodiny  na příští týden až. Jenže doma se mi to rozleželo, že co když pátek myslel tento. A tak jsem se znejistěla, že od té doby je mi úplně špatně. No a já jsem takový hrozný slušňák, vždy všude chodím včas, jsem první, raději já 15 minut čekám a přijít pozdě či nedejbože nepřijít vůbec - to se rovná úplně katastrofě nejvyššího formátu :D  Takže fakt mám od soboty žaludek úplně na vodě a úplně je mi strachy špatně. Já jsem prostě takový osel, že mi není rovno! :dumbom:

Leni, tak mu jednoduše napiš sms nebo e-mail ;) Jestli má neustále jízdy, je jasné, že nechce, aby se mu volalo.. ale to je tam sám? Nesedí tam nikdo v kanceláři, s kým by se dalo domluvit? Ale z toho co píšeš, bych automaticky usoudila, že je to až příští (tento) pátek. Přece by nezačínal středou v příštím týdnu (když hodinu máte ve čtvrtek) a pak se zase krkolomě nevracel k pátku, který je hned druhý den po teorii?  Řeknu ti, ty víš, jak si věci ulehčit :D
Co se psisek týče, asi nejsem ta nejpovolanější. Navíc, my si brali vždycky psa, který už měl minimálně 8 měsíců, takže ještě štěně (ve vývoji), ale už velkej hafan se svým názorem. Jestli plánuješ vzít něco od štěněte, tak je nejdůležitější, aby ho přijala ta tvoje a štěně (do 3 měs) vůbec nemusíš řešit. To si zvykne během chvilky. A my taky jedem pouze ve fenkách. Pes nám nechybí. Těch jsme měli dost za plotem, když naše čuby háraly :D

Palomita — 28. 7. 2020 12:48

cibule napsal(a):

Teď mám už druhý den nějakou větší krizi, tak ani nepíšu svoje pocity a vývoj.
Snažím se to překonat, ale moc mi to zatím nejde. Ozvu se zase, až mi bude lépe.

ať je brzy zase líp :pussa:

LENNNA — 28. 7. 2020 12:52

cibule napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Cibulko, no nějak přežívám :(  Autoškola strašný, fakt trpím. Ono nestačí, že mám šílené nervy před každou hodinou (i teorií! ) a musím brát hodně prášků, abych tam vůbec došla. Ale abych těch nervů neměla málo, tak si to ještě zpestřuji dalšíma nervama - já jsem takovej osel, že nevím, zda jsem neprošvihla v pátek jízdy a od toho pátku mám tak šílené nervy, že mi vynadá před celou třídou a co bude.... Prášků beru takové kvanta, že si ještě něco způsobím. Já si to fakt "užívám". Strašně moc bych si přála, abych to zvládla a byl už alespoň říjen a bylo to za mnou :(
Do toho moje Elinka - zrovna když nemám jak jet k veterináři, tak před pár dny si hnula obratlem v zádech. Dostala injekci a když to přešlo, tak teď zase už týden kulhá na přední nohu a občas zakňučí. Do toho vidím jak je smutná, jen leží, žádná zábava, je strašně hyperaktivní a teď nemá žádné vybouření a vidím, že není spokojená. Je mi jí líto. Maličko přemýšlím o 2 psu, ale když jsem sama, tak to není jednoduché rohodnutí. Jí by to hrozně prospělo, ale mít dva psy je o moc větší závazek než jeden pes. O dost více peněz. Co když se se mnou něco stane.... nevím co dělat.

Myslím, že jsi bojovnice, že to dáváš i přes ten velký nápor. Moc ti fandím a určitě to dobře dopadne. Uvidíš.

S tím druhým pejskem bych na tvém místě taky váhala. My jsme měli dva, fenku a pejska a nebyli moc kamarádi. Taky jsme fenku mueli nechat vykastrovat, protože když začala hárat, tak to doma v malém bytě bylo docela náročné. A jak píšeš, je to i o financích za ně oba. Náklady se musí násobit dvěma... A péče o ně také.
Moje fenka je smutná jenom chvilkami, když vidí, jak dlouho a intenzivně brečím.

Cibulko, tak my měli také psa a fenku a měli se moc rádi. Ona ta moje miluje psy. Je opravdu hrozně hyperaktivní a úplně s jiným psem pookřeje. Sama trpí. Jde to vidět stále víc a víc. Je mi jí hrozně líto. Je to čivava a ty jsou šťastné ve smečkách, čím více, tím lépe. Alespoň tak to vidím u všech čivavářů, se kterými jsem v kontaktu.

Vydrž špatné dny, přijdou zase lepší a nakonec přijdou určitě i ty šťastné a spokojené! Drž se! :pussa:

LENNNA — 28. 7. 2020 12:59

Palomita napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Palomito, jj dva psi jsou mnohem šťastnější než jeden sám. Však jsem to viděla předtím a teď vidím zase opak - když je sama. Je mi jí opravdu moc líto, je to čím dál více vidět, jak je smutná a hlavně prostě nevybouřená, znuděná. Budu o tom maličko přemýšlet, ale fakt zlehka, nechci se unáhlit a hlavně vše postupně. Teď toho mám naloženo dost, až (snad!!!!) zvládnu toto, tak budu nějak pokračovat dál a řešit další. Máš zkušenosti na co případně dávat pozor? Lépe 2 fenky nebo psa a fenku? Na 99% bych vzala zachráněnou fenku (psa) z množírny zase. Ale to je opravdu zatím jen v myšlenkách. Když jsem na vše sama teď, tak to není lehké rozhodnutí.
Palomito, no to by bylo nejlepší, ale máme přísný zákaz mu volat kromě 2 hodin ve čtvrtek, kdy je ve třídě. Na to je pes a je takový od rány, tak si to fakt nikdo nedovolí. Já fakt vůbec netuším, zda jsem ty jízdy prošvihla nebo se trápím zbytečně. Já si pamatuji z hodiny, že sedl k diáři a říká, teď nemám moc volno, mám zkoušky a začal rozdávat hodiny na středu, pak čtvrtek, pak pátek.... a lidi se postupně hlásili. Hodinu máme ve čtvrtek. Já se přihlásila na pátek odpoledne. Odcházela jsem s tím, že prostě příští týden v pátek, že rozdával hodiny  na příští týden až. Jenže doma se mi to rozleželo, že co když pátek myslel tento. A tak jsem se znejistěla, že od té doby je mi úplně špatně. No a já jsem takový hrozný slušňák, vždy všude chodím včas, jsem první, raději já 15 minut čekám a přijít pozdě či nedejbože nepřijít vůbec - to se rovná úplně katastrofě nejvyššího formátu :D  Takže fakt mám od soboty žaludek úplně na vodě a úplně je mi strachy špatně. Já jsem prostě takový osel, že mi není rovno! :dumbom:

Leni, tak mu jednoduše napiš sms nebo e-mail ;) Jestli má neustále jízdy, je jasné, že nechce, aby se mu volalo.. ale to je tam sám? Nesedí tam nikdo v kanceláři, s kým by se dalo domluvit? Ale z toho co píšeš, bych automaticky usoudila, že je to až příští (tento) pátek. Přece by nezačínal středou v příštím týdnu (když hodinu máte ve čtvrtek) a pak se zase krkolomě nevracel k pátku, který je hned druhý den po teorii?  Řeknu ti, ty víš, jak si věci ulehčit :D
Co se psisek týče, asi nejsem ta nejpovolanější. Navíc, my si brali vždycky psa, který už měl minimálně 8 měsíců, takže ještě štěně (ve vývoji), ale už velkej hafan se svým názorem. Jestli plánuješ vzít něco od štěněte, tak je nejdůležitější, aby ho přijala ta tvoje a štěně (do 3 měs) vůbec nemusíš řešit. To si zvykne během chvilky. A my taky jedem pouze ve fenkách. Pes nám nechybí. Těch jsme měli dost za plotem, když naše čuby háraly :D

Palomito, kontakt nám opravdu zakázal velmi jasně hned první hodinu (je sám, jízdy také sám, nemá čas volat a on je opravdu takový "od rány", že si nikdo nic nedovolí). Nesmíme kontaktovat jinak než telefonicky ve čtvrtek při hodině. Musím vydržet prostě do čtvrtka, tam holt buť to bude ok nebo si to nějak "vyžeru". Mám zase ponaučení. Pro mě velmi nepříjmené.

Nene, to jsi asi špatně pochopila, že chci štěně. Jakože bych si vzala štěně z množírny? To si snad o mně nemůžeš myslet :(:grater: Já jsem velmi proti množírnám. Myslela jsem starší fenku - ony odrodí a když už nemůžou rodit (jsou v hrozném stavu, nemocné, zbídačené - nevím, zda jste někdy viděli?) - tak je vyhodí a když mají štěstí, tak je zachrání nějaký spolek a ten je dá do adopce. Už jsem jednu adoptovanou měla. Takže by šlo o fenku kolem 4-5 let.

Palomita — 28. 7. 2020 13:22

LENNNA napsal(a):

Palomito, kontakt nám opravdu zakázal velmi jasně hned první hodinu (je sám, jízdy také sám, nemá čas volat a on je opravdu takový "od rány", že si nikdo nic nedovolí). Nesmíme kontaktovat jinak než telefonicky ve čtvrtek při hodině. Musím vydržet prostě do čtvrtka, tam holt buť to bude ok nebo si to nějak "vyžeru". Mám zase ponaučení. Pro mě velmi nepříjmené.

Nene, to jsi asi špatně pochopila, že chci štěně. Jakože bych si vzala štěně z množírny? To si snad o mně nemůžeš myslet :(:grater: Já jsem velmi proti množírnám. Myslela jsem starší fenku - ony odrodí a když už nemůžou rodit (jsou v hrozném stavu, nemocné, zbídačené - nevím, zda jste někdy viděli?) - tak je vyhodí a když mají štěstí, tak je zachrání nějaký spolek a ten je dá do adopce. Už jsem jednu adoptovanou měla. Takže by šlo o fenku kolem 4-5 let.

Co sis to vybrala za autoškolu? :D Hele, tak v tom případě je tuplem zbytečný se stresovat. Zabít, tě nezabije a zbytek ať si vyřeší sám. Kdyby se mu dalo volat, tak by se celá tahle situace vůbec nemusela stát (v případě, že bys zmeškala jízdy). Takže ať se zlobí jen sám na sebe. Navíc uplyne skoro celý týden a za tu dobu ho určitě xkrát nasejřil někdo jiný :lol:
A ne, nic si o tobě nemyslím, jen znám případy, kdy se z likvidujících množíren rozdávají i štěňata.. ;) Tak přeji šťastnou ruku při výběru :supr:

Judyna — 28. 7. 2020 18:38

Leno, já si myslím že má Palomita pravdu. Že pokud začínal rozpisy středou, jedná se o tento týden.

Selima — 28. 7. 2020 21:32

LENNNA napsal(a):

rina napsal(a):

Já kvůli psovi mám doma kočku. Jedí spolu, spí spolu, venčit chodíme spolu, kočka navolno... No a když se chci dlouho válet, společně dvojhlas mě vyhánějí z pelechu... :dumbom:

Já se přiznám, že jsem pejskař srdcem i duší. Kočky jsme nikdy neměli, nic mi neříkají, neznám je, nerozumím jim...

Mačky sú super - ale uznávam, že zbližovať sa s nimi tak, že si rovno jednu vezmeš domov je na (_._) . :rodna: Radšej pomalé zoznamovanie.

vrabčák — 28. 7. 2020 22:47

rina napsal(a):

Já kvůli psovi mám doma kočku. Jedí spolu, spí spolu, venčit chodíme spolu, kočka navolno... No a když se chci dlouho válet, společně dvojhlas mě vyhánějí z pelechu... :dumbom:

:supr:

normální chlap — 28. 7. 2020 23:07

Palomita napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Palomito, kontakt nám opravdu zakázal velmi jasně hned první hodinu (je sám, jízdy také sám, nemá čas volat a on je opravdu takový "od rány", že si nikdo nic nedovolí). Nesmíme kontaktovat jinak než telefonicky ve čtvrtek při hodině. Musím vydržet prostě do čtvrtka, tam holt buť to bude ok nebo si to nějak "vyžeru". Mám zase ponaučení. Pro mě velmi nepříjmené.

Co sis to vybrala za autoškolu? :D

Palomita má pravdu, s takovýmhle týpkem co se s ním dá jednat dvě hodiny v týdnu bych byl asi rychle hotovej :) Doporučuju stejný postup - sprdnout ho na doby a všechny problémy prohlásit za jeho vinu. A nenechat se zviklat, protože to všechno skutečně zavinil on svým přístupem. Není to bohužel žádná extrémní výjimka, firem co neumějí komunikovat je pořád dost.

cibule — 29. 7. 2020 6:28

Tak u každého člověka ke změně dochází podle jeho povahy. Někomu stačí málo a dokáže se odpoutat od druhého, který o něj nestojí, rychle, jiný si to musí srovnat v hlavě a někdo, jako třeba já, potřebuje dostat další sprchu, aby se probral.

Včera si mě k sobě pozvala v práci moje vedoucí. Posadila si mě proti sobě a na rovinu se mě zeptala, jestli jsem schopná v tomto stavu dělat dál svoji práci a nebylo by už vhodné vyhledat odbornou pomoc. Přeci jen oči červené pořád od pláče jsou vidět a častý pláč zase slyšet. Taky jsem si uvědomila, že mi nějak divně buší srdce a žaludek už toho má taky dost. Bolí docela dost a je mi často na zvracení. A chvílemi se mi na poradě tak nějak divně dýchalo, že jsem musela opustit místnost. Možná to bylo z toho počasí nebo je to vše asi jen od nervů.

A tak jsem začala místo o bývalém přemýšlet o sobě. Jestli se mi tenhle způsob žití líbí. Uvědomila jsem si hned, že ne a že bohužel jsem to jen já, kdo to může změnit. Taky mi došlo, že mluvím pořád jen o něm a to mi to vše ještě zhoršuje. Takže zkouším změnit svoje myšlení a hlavně přestat o něm mluvit a psát. To vše je minulost a ta je pryč.
Já už to musím a hlavně chci změnit. A ono to půjde. Ne sice hned, ale postupně ano. Věřím si.

A v práci jsem se zatím obhájila. Myslím, že jsem pracovně docela šikovná a nejsem žádný flink, takže to snad půjde.

Držte mi palce.

Petr100 — 29. 7. 2020 7:29

Seli máš pravdu. Musíš mít dvě mačky, na každé noze jednu. :) a =)

LENNNA — 29. 7. 2020 7:44

cibule napsal(a):

Tak u každého člověka ke změně dochází podle jeho povahy. Někomu stačí málo a dokáže se odpoutat od druhého, který o něj nestojí, rychle, jiný si to musí srovnat v hlavě a někdo, jako třeba já, potřebuje dostat další sprchu, aby se probral.

Včera si mě k sobě pozvala v práci moje vedoucí. Posadila si mě proti sobě a na rovinu se mě zeptala, jestli jsem schopná v tomto stavu dělat dál svoji práci a nebylo by už vhodné vyhledat odbornou pomoc. Přeci jen oči červené pořád od pláče jsou vidět a častý pláč zase slyšet. Taky jsem si uvědomila, že mi nějak divně buší srdce a žaludek už toho má taky dost. Bolí docela dost a je mi často na zvracení. A chvílemi se mi na poradě tak nějak divně dýchalo, že jsem musela opustit místnost. Možná to bylo z toho počasí nebo je to vše asi jen od nervů.

A tak jsem začala místo o bývalém přemýšlet o sobě. Jestli se mi tenhle způsob žití líbí. Uvědomila jsem si hned, že ne a že bohužel jsem to jen já, kdo to může změnit. Taky mi došlo, že mluvím pořád jen o něm a to mi to vše ještě zhoršuje. Takže zkouším změnit svoje myšlení a hlavně přestat o něm mluvit a psát. To vše je minulost a ta je pryč.
Já už to musím a hlavně chci změnit. A ono to půjde. Ne sice hned, ale postupně ano. Věřím si.

A v práci jsem se zatím obhájila. Myslím, že jsem pracovně docela šikovná a nejsem žádný flink, takže to snad půjde.

Držte mi palce.

Cibulko, tak to je mi líto! :( Že jako až tak to jde vidět a ovlivňuje práci!
Moc držím pěsti!

Palomita — 29. 7. 2020 7:48

cibule napsal(a):

Tak u každého člověka ke změně dochází podle jeho povahy. Někomu stačí málo a dokáže se odpoutat od druhého, který o něj nestojí, rychle, jiný si to musí srovnat v hlavě a někdo, jako třeba já, potřebuje dostat další sprchu, aby se probral.

Včera si mě k sobě pozvala v práci moje vedoucí. Posadila si mě proti sobě a na rovinu se mě zeptala, jestli jsem schopná v tomto stavu dělat dál svoji práci a nebylo by už vhodné vyhledat odbornou pomoc. Přeci jen oči červené pořád od pláče jsou vidět a častý pláč zase slyšet. Taky jsem si uvědomila, že mi nějak divně buší srdce a žaludek už toho má taky dost. Bolí docela dost a je mi často na zvracení. A chvílemi se mi na poradě tak nějak divně dýchalo, že jsem musela opustit místnost. Možná to bylo z toho počasí nebo je to vše asi jen od nervů.

A tak jsem začala místo o bývalém přemýšlet o sobě. Jestli se mi tenhle způsob žití líbí. Uvědomila jsem si hned, že ne a že bohužel jsem to jen já, kdo to může změnit. Taky mi došlo, že mluvím pořád jen o něm a to mi to vše ještě zhoršuje. Takže zkouším změnit svoje myšlení a hlavně přestat o něm mluvit a psát. To vše je minulost a ta je pryč.
Já už to musím a hlavně chci změnit. A ono to půjde. Ne sice hned, ale postupně ano. Věřím si.

A v práci jsem se zatím obhájila. Myslím, že jsem pracovně docela šikovná a nejsem žádný flink, takže to snad půjde.

Držte mi palce.

Panebože cibule, odešel od tebe chlap, tečka. Nic víc, nic míň a ty zahazuješ své zdraví. Pohovor s vedoucí bych brala jako první varování, protože trpělivost ostatních nemusí být bezedná. Je fajn se utápět ve smutku, ale musíš si ho taky umět kontrolovat a ovládat. V práci se věnovat práci a neřešit capiny. Jestli už se to takhle táhne přes dva měsíce, tak máš víc štěstí jak rozumu, protože většina zaměstnavatelů by ti ještě přidala a kopla tě do zádele. Kvůli chlapovi, kterej o tebe evidentně nestojí, házíš přes palubu lidi, kteří jsou při tobě. Srovnej si priority, chytrá jsi na to dost :supr: A jestli takhle vypadáš i v práci po dvou měsících s odbornou pomocí, možná bych popřemýšlela o změně terapeuta, protože tenhle evidentně moc nezabírá. :rodna:
Z tvého psaní vyplývá, že víš, co máš dělat, tak držím pěsti, ať najdeš brzy sílu a odvahu a skutečně to zrealizuješ. :storstark:

LENNNA — 29. 7. 2020 7:49

normální chlap napsal(a):

Palomita napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Palomito, kontakt nám opravdu zakázal velmi jasně hned první hodinu (je sám, jízdy také sám, nemá čas volat a on je opravdu takový "od rány", že si nikdo nic nedovolí). Nesmíme kontaktovat jinak než telefonicky ve čtvrtek při hodině. Musím vydržet prostě do čtvrtka, tam holt buť to bude ok nebo si to nějak "vyžeru". Mám zase ponaučení. Pro mě velmi nepříjmené.

Co sis to vybrala za autoškolu? :D

Palomita má pravdu, s takovýmhle týpkem co se s ním dá jednat dvě hodiny v týdnu bych byl asi rychle hotovej :) Doporučuju stejný postup - sprdnout ho na doby a všechny problémy prohlásit za jeho vinu. A nenechat se zviklat, protože to všechno skutečně zavinil on svým přístupem. Není to bohužel žádná extrémní výjimka, firem co neumějí komunikovat je pořád dost.

Chlape, co to je za hloupou radu? Sprdnout na tři doby a byl bys rychle hotovej? Jednak to jsou jeho podmínky a nikdo mě nenutí k němu chodit. A za druhé sprdnout někoho, kdo nyní má nade mnou "navrch"? Já od něj potřebuju naučit řídit a aby mě nepotopil u zkušek, já nejsem vůbec v pozici, abych "si to s ním rozházela". Navíc já si tu nestěžuji na něj, to vůbec! Já si tu stěžuju jen na sebe - že jsem zmatkař, posera a sama sobě si to ještě víc ztěžuji, to není jeho chyba.

Palomita — 29. 7. 2020 7:58

LENNNA napsal(a):

Chlape, co to je za hloupou radu? Sprdnout na tři doby a byl bys rychle hotovej? Jednak to jsou jeho podmínky a nikdo mě nenutí k němu chodit. A za druhé sprdnout někoho, kdo nyní má nade mnou "navrch"? Já od něj potřebuju naučit řídit a aby mě nepotopil u zkušek, já nejsem vůbec v pozici, abych "si to s ním rozházela". Navíc já si tu nestěžuji na něj, to vůbec! Já si tu stěžuju jen na sebe - že jsem zmatkař, posera a sama sobě si to ještě víc ztěžuji, to není jeho chyba.

Divila by ses, kolikrát pomůže se ozvat i když jsi v nevýhodné pozici. On se takto chová jenom díky tomu, že mu to ostatní dovolí. Ale v tvém případě je to pouze teoretická diskuze, protože ty máš určitě jízdy až tento pátek a veškerý stres je zbytečný :jojo:

LENNNA — 29. 7. 2020 8:05

Palomita napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Chlape, co to je za hloupou radu? Sprdnout na tři doby a byl bys rychle hotovej? Jednak to jsou jeho podmínky a nikdo mě nenutí k němu chodit. A za druhé sprdnout někoho, kdo nyní má nade mnou "navrch"? Já od něj potřebuju naučit řídit a aby mě nepotopil u zkušek, já nejsem vůbec v pozici, abych "si to s ním rozházela". Navíc já si tu nestěžuji na něj, to vůbec! Já si tu stěžuju jen na sebe - že jsem zmatkař, posera a sama sobě si to ještě víc ztěžuji, to není jeho chyba.

Divila by ses, kolikrát pomůže se ozvat i když jsi v nevýhodné pozici. On se takto chová jenom díky tomu, že mu to ostatní dovolí. Ale v tvém případě je to pouze teoretická diskuze, protože ty máš určitě jízdy až tento pátek a veškerý stres je zbytečný :jojo:

Palomito, kéž by!!! :pussa:
Jinak jsou prostě lidé, u kterých mlčím a šoupu nohama, minimálně do doby než mám za sebou to, co od nich potřebuji - třeba zubař :D ... no učitel autoškoly :D

Palomita — 29. 7. 2020 8:17

LENNNA napsal(a):

Jinak jsou prostě lidé, u kterých mlčím a šoupu nohama, minimálně do doby než mám za sebou to, co od nich potřebuji - třeba zubař :D ... no učitel autoškoly :D

Teď jsi mě rozesmála, protože přesně u těch dvou jsem si vždycky řekla svoje :D Oba byli chlapi, tak kvitovali s povděkem, že ví, na čem jsou :lol: Kdysi ještě hodně dávno, kdy injekce nebyly běžnou součástí nabídky a můj zubař je nechtěl dávat, dala jsem mu jednoduchou volbu, že buď ho pozvracím a budeme tam 4 hodiny a nebo mi dá injekce a za hoďku se rozloučíme. Hádej, co si vybral :D Je to fakt zbytečnej stres.. i kdyby si tenkrát vybral tu první variantu, jsem v klidu, protože BYL varován :lol:

LENNNA — 29. 7. 2020 18:19

Palomita napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Jinak jsou prostě lidé, u kterých mlčím a šoupu nohama, minimálně do doby než mám za sebou to, co od nich potřebuji - třeba zubař :D ... no učitel autoškoly :D

Teď jsi mě rozesmála, protože přesně u těch dvou jsem si vždycky řekla svoje :D Oba byli chlapi, tak kvitovali s povděkem, že ví, na čem jsou :lol: Kdysi ještě hodně dávno, kdy injekce nebyly běžnou součástí nabídky a můj zubař je nechtěl dávat, dala jsem mu jednoduchou volbu, že buď ho pozvracím a budeme tam 4 hodiny a nebo mi dá injekce a za hoďku se rozloučíme. Hádej, co si vybral :D Je to fakt zbytečnej stres.. i kdyby si tenkrát vybral tu první variantu, jsem v klidu, protože BYL varován :lol:

Neke! :D Vidíš, jak jsme každý jiný :storstark:  A to já jsem jinak docela od rány a hodně narážím, že řeknu, co si myslím a nebojím se to říct. Ale jsou profese, kde zase neřeknu nic ani za nic. Doteď to byli lékaři. Dokud jsem nepoznala učitele autoškoly :D

Palomita — 29. 7. 2020 19:29

LENNNA napsal(a):

Neke! :D Vidíš, jak jsme každý jiný :storstark:  A to já jsem jinak docela od rány a hodně narážím, že řeknu, co si myslím a nebojím se to říct. Ale jsou profese, kde zase neřeknu nic ani za nic. Doteď to byli lékaři. Dokud jsem nepoznala učitele autoškoly :D

Tyjo, tak to je velká škoda! Jestli jsi jinak ranařka, myslím, že byste si s instruktorem nakonec sedli a ještě se spolu dobře zasmáli. ;) Ale zase jestli ti odbourá stres z doktorů, taky dobře :supr:

AndreaP. — 29. 7. 2020 19:44

Lennno, já bych napsala asi jediné, a sice lidé jsou si rovni. Žádné takové "on má navrch" neexistuje, obzláště pokud jsi ty v pozici platícího zákazníka.

Judyna — 29. 7. 2020 23:07

Já teda žádná ranařka nejsem. A i když máš Andrejko naprostou pravdu, tak si vzpomínám, že já se učitele v autoškole taky hrozně bála...

normální chlap — 29. 7. 2020 23:50

LENNNA napsal(a):

Chlape, co to je za hloupou radu? Sprdnout na tři doby a byl bys rychle hotovej? Jednak to jsou jeho podmínky a nikdo mě nenutí k němu chodit. A za druhé sprdnout někoho, kdo nyní má nade mnou "navrch"? Já od něj potřebuju naučit řídit a aby mě nepotopil u zkušek, já nejsem vůbec v pozici, abych "si to s ním rozházela". Navíc já si tu nestěžuji na něj, to vůbec! Já si tu stěžuju jen na sebe - že jsem zmatkař, posera a sama sobě si to ještě víc ztěžuji, to není jeho chyba.

No a já se tě snažím uklidnit, že není důvod se takovýchhle lidí bát :) Nemá navrch, ty mu platíš peníze za objednanou službu. Když ti bude vadit jeho nepružnost, půjdeš jinam a on přijde o kšeft.

cibule — 30. 7. 2020 6:24

Včerejší den byl moc fajn. Snažila jsem se udělat docela změnu v myšlení a povedlo se mi to. Řekla jsem si, že tohle období je nejlepším obdobím v mém životě a že si ho užiju. A tak jsem si užila i ten den. Každou myšlenku, která přišla o něm, tak jsem vyhodnotila jen jako myšlenku a dál se jí nezabývala. Rodinu i okolí jsem poprosila, abychom se o něm už nebavili. Udělala jsem si radost sama sobě a zvládla jsem další výzvu autem. Na cvičák jsme totiž s paní psounkovou jezdily MHD, ale v tomhle vedru jsem si přála, abychom tam mohly jet jako všichni ostatní autem. Včera odpoledne jsem si v klidu projela s navigací trasu a zjistila jsem, že to není zas tak těžké, jak jsem si původně myslela.
Tohle vše mi pomohlo, abych už celý den nebrečela, líp jsem jedla a žaludek se taky uklidnil. Najednou jsem zjistila, že mi vlastně nijak ten člověk nechybí. Tak a dost o něm.

Včera jsem to s aktivitami i nadšením trochu přehnala. Přetáhla jsem svůj čas na spaní, a přestože jsem nevyspalá, tak nejsem nijak lítostivá ani nebrečím. Jen tady v práci koukám jako výr a všechno mi jde o něco pomaleji.

Ale mám ze sebe velkou radost. Uvidíme, jak mi to půjde dál, ale nebudu se nijak stresovat budoucností. Dneska žiju zase jen dneškem.

Palomita — 30. 7. 2020 7:31

cibule napsal(a):

Včerejší den byl moc fajn. Snažila jsem se udělat docela změnu v myšlení a povedlo se mi to. Řekla jsem si, že tohle období je nejlepším obdobím v mém životě a že si ho užiju. A tak jsem si užila i ten den. Každou myšlenku, která přišla o něm, tak jsem vyhodnotila jen jako myšlenku a dál se jí nezabývala. Rodinu i okolí jsem poprosila, abychom se o něm už nebavili. Udělala jsem si radost sama sobě a zvládla jsem další výzvu autem. Na cvičák jsme totiž s paní psounkovou jezdily MHD, ale v tomhle vedru jsem si přála, abychom tam mohly jet jako všichni ostatní autem. Včera odpoledne jsem si v klidu projela s navigací trasu a zjistila jsem, že to není zas tak těžké, jak jsem si původně myslela.
Tohle vše mi pomohlo, abych už celý den nebrečela, líp jsem jedla a žaludek se taky uklidnil. Najednou jsem zjistila, že mi vlastně nijak ten člověk nechybí. Tak a dost o něm.

Včera jsem to s aktivitami i nadšením trochu přehnala. Přetáhla jsem svůj čas na spaní, a přestože jsem nevyspalá, tak nejsem nijak lítostivá ani nebrečím. Jen tady v práci koukám jako výr a všechno mi jde o něco pomaleji.

Ale mám ze sebe velkou radost. Uvidíme, jak mi to půjde dál, ale nebudu se nijak stresovat budoucností. Dneska žiju zase jen dneškem.

Různé strachy má v sobě každý člověk. Klobouk dolů a palec hore za to, jak bojuješ a překonáváš sebe sama. Jde ti to čím dál líp :supr: :pussa:

cibule — 30. 7. 2020 8:06

Palomita napsal(a):

cibule napsal(a):

Včerejší den byl moc fajn. Snažila jsem se udělat docela změnu v myšlení a povedlo se mi to. Řekla jsem si, že tohle období je nejlepším obdobím v mém životě a že si ho užiju. A tak jsem si užila i ten den. Každou myšlenku, která přišla o něm, tak jsem vyhodnotila jen jako myšlenku a dál se jí nezabývala. Rodinu i okolí jsem poprosila, abychom se o něm už nebavili. Udělala jsem si radost sama sobě a zvládla jsem další výzvu autem. Na cvičák jsme totiž s paní psounkovou jezdily MHD, ale v tomhle vedru jsem si přála, abychom tam mohly jet jako všichni ostatní autem. Včera odpoledne jsem si v klidu projela s navigací trasu a zjistila jsem, že to není zas tak těžké, jak jsem si původně myslela.
Tohle vše mi pomohlo, abych už celý den nebrečela, líp jsem jedla a žaludek se taky uklidnil. Najednou jsem zjistila, že mi vlastně nijak ten člověk nechybí. Tak a dost o něm.

Včera jsem to s aktivitami i nadšením trochu přehnala. Přetáhla jsem svůj čas na spaní, a přestože jsem nevyspalá, tak nejsem nijak lítostivá ani nebrečím. Jen tady v práci koukám jako výr a všechno mi jde o něco pomaleji.

Ale mám ze sebe velkou radost. Uvidíme, jak mi to půjde dál, ale nebudu se nijak stresovat budoucností. Dneska žiju zase jen dneškem.

Různé strachy má v sobě každý člověk. Klobouk dolů a palec hore za to, jak bojuješ a překonáváš sebe sama. Jde ti to čím dál líp :supr: :pussa:

Děkuji, je to i tvoje zásluha, jak jsi mi včera vyčinila. :)

A taky mi pomáhá, že se začínám rozhlížet kolem sebe a komunikovat.

Palomita — 30. 7. 2020 8:36

cibule napsal(a):

Děkuji, je to i tvoje zásluha, jak jsi mi včera vyčinila. :)

A taky mi pomáhá, že se začínám rozhlížet kolem sebe a komunikovat.

Jsem ráda, že jsi vše pochopila tak, jak to bylo myšleno ;) Máš mou plnou podporu, ač to může někdy vyznívat všelijak :supr::supr:

Selima — 30. 7. 2020 12:45

AndreaP. napsal(a):

Lennno, já bych napsala asi jediné, a sice lidé jsou si rovni. Žádné takové "on má navrch" neexistuje, obzláště pokud jsi ty v pozici platícího zákazníka.

Ľudia sú si  vzásade rovní, ale 100% to úplne neplatí...  raz darmo, aj v zvieracích svorkách je nejaká hierarchia - a v ľudských svorkách sa to môže aj meniť, ale nejaká hierarchia, ideálne prirodzená, tam je.
Nechcela som to písať, ale napíšem: ja mám traumu z autoškoly (a je to súčasť toho, že nejazdím, hoci mám vodičák - teda, mala som, ukradli mi ho a neobnovila som si ho...), lebo môj inštruktor na jazdy bol starý chren, už v dôchodkovom veku, docent na Strojárskej fakulte - a komunista - a ja som bola 17-ročná študentka gympla. Keď som jazdila zle, nadával mi, šticoval ma a raz mi dal aj facku.... Keď som jazdila dobre, ohmatával ma, mal oplzlé rečičky a tak. Lenže vtedy bola v Bratislave jediná autoškola, a keď som sa ohradila proti jeho praktikám, povedal mi: "Ja som docent, zaslúžilý komunista - a kto si ty? Čo myslíš, komu budú veriť a kto vyhrá?" A bolo "vymalováno"...
Toľko teda k rovnosti v živote (a k platiacim zákazníkom). ;)

Selima — 30. 7. 2020 12:47

cibule napsal(a):

Včerejší den byl moc fajn. Snažila jsem se udělat docela změnu v myšlení a povedlo se mi to. Řekla jsem si, že tohle období je nejlepším obdobím v mém životě a že si ho užiju. A tak jsem si užila i ten den. Každou myšlenku, která přišla o něm, tak jsem vyhodnotila jen jako myšlenku a dál se jí nezabývala. Rodinu i okolí jsem poprosila, abychom se o něm už nebavili. Udělala jsem si radost sama sobě a zvládla jsem další výzvu autem. Na cvičák jsme totiž s paní psounkovou jezdily MHD, ale v tomhle vedru jsem si přála, abychom tam mohly jet jako všichni ostatní autem. Včera odpoledne jsem si v klidu projela s navigací trasu a zjistila jsem, že to není zas tak těžké, jak jsem si původně myslela.
Tohle vše mi pomohlo, abych už celý den nebrečela, líp jsem jedla a žaludek se taky uklidnil. Najednou jsem zjistila, že mi vlastně nijak ten člověk nechybí. Tak a dost o něm.

Včera jsem to s aktivitami i nadšením trochu přehnala. Přetáhla jsem svůj čas na spaní, a přestože jsem nevyspalá, tak nejsem nijak lítostivá ani nebrečím. Jen tady v práci koukám jako výr a všechno mi jde o něco pomaleji.

Ale mám ze sebe velkou radost. Uvidíme, jak mi to půjde dál, ale nebudu se nijak stresovat budoucností. Dneska žiju zase jen dneškem.

:supr: :godlike: Hlavne tá posledná veta je dôležitá - to je kľúč k šťastiu v živote. ;)

LENNNA — 30. 7. 2020 18:58

AndreaP. napsal(a):

Lennno, já bych napsala asi jediné, a sice lidé jsou si rovni. Žádné takové "on má navrch" neexistuje, obzláště pokud jsi ty v pozici platícího zákazníka.

Já si tohle úplně nemyslím. V ideálním světě by si lidé byli rovni. Navíc já nepsala o lidech, ale o jejich pozicích a tam si lidé rovni určitě nejsou. Žák není roven učitelce ve škole, zaměstananec není roven šéfovi, uklízečka není rovna právničce, atd. - ale to je můj pohled, chápu, že každý to tak vidět nemusí :supr:

LENNNA — 30. 7. 2020 19:00

cibule napsal(a):

Včerejší den byl moc fajn. Snažila jsem se udělat docela změnu v myšlení a povedlo se mi to. Řekla jsem si, že tohle období je nejlepším obdobím v mém životě a že si ho užiju. A tak jsem si užila i ten den. Každou myšlenku, která přišla o něm, tak jsem vyhodnotila jen jako myšlenku a dál se jí nezabývala. Rodinu i okolí jsem poprosila, abychom se o něm už nebavili. Udělala jsem si radost sama sobě a zvládla jsem další výzvu autem. Na cvičák jsme totiž s paní psounkovou jezdily MHD, ale v tomhle vedru jsem si přála, abychom tam mohly jet jako všichni ostatní autem. Včera odpoledne jsem si v klidu projela s navigací trasu a zjistila jsem, že to není zas tak těžké, jak jsem si původně myslela.
Tohle vše mi pomohlo, abych už celý den nebrečela, líp jsem jedla a žaludek se taky uklidnil. Najednou jsem zjistila, že mi vlastně nijak ten člověk nechybí. Tak a dost o něm.

Včera jsem to s aktivitami i nadšením trochu přehnala. Přetáhla jsem svůj čas na spaní, a přestože jsem nevyspalá, tak nejsem nijak lítostivá ani nebrečím. Jen tady v práci koukám jako výr a všechno mi jde o něco pomaleji.

Ale mám ze sebe velkou radost. Uvidíme, jak mi to půjde dál, ale nebudu se nijak stresovat budoucností. Dneska žiju zase jen dneškem.

Cibulko, no vidíš to! :supr: Přesně jak píšeš na konci, žij dneškem, jdi krůček po krůčku pomalu dál a ono to půjde!
Velký obdiv za to řízení! :godlike:

LENNNA — 30. 7. 2020 19:02

Jinak hlásím, že to dobře dopadlo - jízdy mám opravdu až zítra! To je neskutečný, jak já sama sebe umím znejistět a jak jsem se tím natrápila! :dumbom:

cibule — 30. 7. 2020 20:25

Selima napsal(a):

cibule napsal(a):

Včerejší den byl moc fajn. Snažila jsem se udělat docela změnu v myšlení a povedlo se mi to. Řekla jsem si, že tohle období je nejlepším obdobím v mém životě a že si ho užiju. A tak jsem si užila i ten den. Každou myšlenku, která přišla o něm, tak jsem vyhodnotila jen jako myšlenku a dál se jí nezabývala. Rodinu i okolí jsem poprosila, abychom se o něm už nebavili. Udělala jsem si radost sama sobě a zvládla jsem další výzvu autem. Na cvičák jsme totiž s paní psounkovou jezdily MHD, ale v tomhle vedru jsem si přála, abychom tam mohly jet jako všichni ostatní autem. Včera odpoledne jsem si v klidu projela s navigací trasu a zjistila jsem, že to není zas tak těžké, jak jsem si původně myslela.
Tohle vše mi pomohlo, abych už celý den nebrečela, líp jsem jedla a žaludek se taky uklidnil. Najednou jsem zjistila, že mi vlastně nijak ten člověk nechybí. Tak a dost o něm.

Včera jsem to s aktivitami i nadšením trochu přehnala. Přetáhla jsem svůj čas na spaní, a přestože jsem nevyspalá, tak nejsem nijak lítostivá ani nebrečím. Jen tady v práci koukám jako výr a všechno mi jde o něco pomaleji.

Ale mám ze sebe velkou radost. Uvidíme, jak mi to půjde dál, ale nebudu se nijak stresovat budoucností. Dneska žiju zase jen dneškem.

:supr: :godlike: Hlavne tá posledná veta je dôležitá - to je kľúč k šťastiu v živote. ;)

Děkuji moc. :)

cibule — 30. 7. 2020 20:26

LENNNA napsal(a):

cibule napsal(a):

Včerejší den byl moc fajn. Snažila jsem se udělat docela změnu v myšlení a povedlo se mi to. Řekla jsem si, že tohle období je nejlepším obdobím v mém životě a že si ho užiju. A tak jsem si užila i ten den. Každou myšlenku, která přišla o něm, tak jsem vyhodnotila jen jako myšlenku a dál se jí nezabývala. Rodinu i okolí jsem poprosila, abychom se o něm už nebavili. Udělala jsem si radost sama sobě a zvládla jsem další výzvu autem. Na cvičák jsme totiž s paní psounkovou jezdily MHD, ale v tomhle vedru jsem si přála, abychom tam mohly jet jako všichni ostatní autem. Včera odpoledne jsem si v klidu projela s navigací trasu a zjistila jsem, že to není zas tak těžké, jak jsem si původně myslela.
Tohle vše mi pomohlo, abych už celý den nebrečela, líp jsem jedla a žaludek se taky uklidnil. Najednou jsem zjistila, že mi vlastně nijak ten člověk nechybí. Tak a dost o něm.

Včera jsem to s aktivitami i nadšením trochu přehnala. Přetáhla jsem svůj čas na spaní, a přestože jsem nevyspalá, tak nejsem nijak lítostivá ani nebrečím. Jen tady v práci koukám jako výr a všechno mi jde o něco pomaleji.

Ale mám ze sebe velkou radost. Uvidíme, jak mi to půjde dál, ale nebudu se nijak stresovat budoucností. Dneska žiju zase jen dneškem.

Cibulko, no vidíš to! :supr: Přesně jak píšeš na konci, žij dneškem, jdi krůček po krůčku pomalu dál a ono to půjde!
Velký obdiv za to řízení! :godlike:

Moc díky Lenno!:hjarta:

cibule — 30. 7. 2020 20:44

LENNNA napsal(a):

Jinak hlásím, že to dobře dopadlo - jízdy mám opravdu až zítra! To je neskutečný, jak já sama sebe umím znejistět a jak jsem se tím natrápila! :dumbom:

No tak to je výborná zpráva, ze které mám opravdu radost. Asi to pro tebe musí být obrovská úleva. :)

Tak přeji od :hjarta:, ať to zítra proběhne v klidu.
Když jsem si dělala řidičák já, měla jsem jako instruktora podobného pošuka. Při řízení na mě řval a několikrát mi strhnul volant a nadával mi a musím říct, že jsem si pak dlouho při řízení moc nevěřila a nechtěla jsem jezdit. Jsem docela citlivý člověk, co si bere všechno osobně, a dlouho jsem si po tom myslela, že se svým autem na silnici jen překážím. Pak se mamka odstěhovala na vesnici a když jsem za ní chtěla jet, tak mi nic jiného nezbylo, protože spojení MHD není nijak pohodlné. Časem jsem si cestu vyjezdila a přestala jsem se bát, ale stejně jinam se mi moc nechtělo. V momentě, kdy jsem zůstala sama, tak jsem přesun autem vzala jako nutnou věc a přestala jsem o tom přemýšlet, jestli někomu překážím nebo ne. A asi to bylo dobře, protože si teď všímám, že ne každý je vyježděný a někteří řidiči jsou na tom ještě hůř.

Ještě jsem si vzpomněla k tomu instruktorovi autoškoly - že v té mojí autoškole byli dva. Hned na začátku si nás mezi sebe rozdělili a od té doby nebylo možné přejít ke druhému. Já samozřejmě vyfasovala cholerika a ten druhý byl docela jiná káva - pohodář. Jednou jsem ho měla výjimečně, když ten můj nemohl a od té doby jsem si jen přála, abych ho mohla mít na jízdy co nejčastěji. Bohužel to nevyšlo. Když jsem pak dělala zkoušky, tak mě ten "můj" hodně překvapil. Hrozně se o nás (tedy tu naši skupinu, co měl na starosti) bál a udělal maximum, abychom to všichni udělali. A udělali jsme, zatímco ze skupiny od "pohodáře" pár lidí neudělalo.

Palomita — 30. 7. 2020 20:50

LENNNA napsal(a):

Já si tohle úplně nemyslím. V ideálním světě by si lidé byli rovni. Navíc já nepsala o lidech, ale o jejich pozicích a tam si lidé rovni určitě nejsou. Žák není roven učitelce ve škole, zaměstananec není roven šéfovi, uklízečka není rovna právničce, atd. - ale to je můj pohled, chápu, že každý to tak vidět nemusí :supr:

A to je právě ono.. i uklízečka je člověk a nikdo nemá právo po ní fňákat jen proto, že je já nevím co, ředitel zeměkoule. To stejné žák/učitel ;)

cibule — 30. 7. 2020 20:52

Palomita napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Já si tohle úplně nemyslím. V ideálním světě by si lidé byli rovni. Navíc já nepsala o lidech, ale o jejich pozicích a tam si lidé rovni určitě nejsou. Žák není roven učitelce ve škole, zaměstananec není roven šéfovi, uklízečka není rovna právničce, atd. - ale to je můj pohled, chápu, že každý to tak vidět nemusí :supr:

A to je právě ono.. i uklízečka je člověk a nikdo nemá právo po ní fňákat jen proto, že je já nevím co, ředitel zeměkoule. To stejné žák/učitel ;)

Kéž by každý uvažoval jako ty...

Palomita — 30. 7. 2020 20:54

LENNNA napsal(a):

Jinak hlásím, že to dobře dopadlo - jízdy mám opravdu až zítra! To je neskutečný, jak já sama sebe umím znejistět a jak jsem se tím natrápila! :dumbom:

Ty si fakt vystačíš :D Hlavně ty jízdy prosím tě ZÍTRA nepropásni :storstark::lol: Ale je dobře, že překvapení se nekonalo a všechno je tak, jak má být :supr:

Palomita — 30. 7. 2020 20:55

cibule napsal(a):

Palomita napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Já si tohle úplně nemyslím. V ideálním světě by si lidé byli rovni. Navíc já nepsala o lidech, ale o jejich pozicích a tam si lidé rovni určitě nejsou. Žák není roven učitelce ve škole, zaměstananec není roven šéfovi, uklízečka není rovna právničce, atd. - ale to je můj pohled, chápu, že každý to tak vidět nemusí :supr:

A to je právě ono.. i uklízečka je člověk a nikdo nemá právo po ní fňákat jen proto, že je já nevím co, ředitel zeměkoule. To stejné žák/učitel ;)

Kéž by každý uvažoval jako ty...

Kdo tak neuvažuje, tomu se to musí připomínat :dumbom:

rina — 30. 7. 2020 21:16

Já si ze své autoškoly pamatuju taky učitele úchyla. Sice na mně neřval, ani do jízdy nezasahoval, ale při každé příležitosti ošahával, chtěl se líbat a pod., a když jsme jednou jeli spolu výtahem a on to zase zkoušel, vrazila jsem mu facku s tím že školu asi nedodělám, už to potom nikdy nezkoušel a "choval se vzorně".
Já si v té době, před maturitou a s velkým sebevědomím, připadala úžasná a neodolatelná, nikdy víc jsem o tom nepřemýšlela, no ale když to tady tak píšete, přijde mi to jako smutná a obvyklá realita...:dumbom:

Judyna — 30. 7. 2020 22:06

LENNNA napsal(a):

AndreaP. napsal(a):

Lennno, já bych napsala asi jediné, a sice lidé jsou si rovni. Žádné takové "on má navrch" neexistuje, obzláště pokud jsi ty v pozici platícího zákazníka.

Já si tohle úplně nemyslím. V ideálním světě by si lidé byli rovni. Navíc já nepsala o lidech, ale o jejich pozicích a tam si lidé rovni určitě nejsou. Žák není roven učitelce ve škole, zaměstananec není roven šéfovi, uklízečka není rovna právničce, atd. - ale to je můj pohled, chápu, že každý to tak vidět nemusí :supr:

Ano, tak to prostě je. A je moc důležité, aby si lidé, kteří jsou "nahoře" uvědomovali, že i Ti "dole" mají svoji hodnotu a důležitost a takto k nim přistupovali. To by byl ideální stav. Takže spíš vzájemný respekt. Tvůj učitel by měl být rád, že ses k němu přihlásila a necháš mu vydělat. A snažit se i svým přístupem, abys autoškolu pod jeho vedením úspěšně zakončila.

Judyna — 30. 7. 2020 22:07

Leno, držím palce na zítřejší jízdy.

LENNNA — 31. 7. 2020 10:47

cibule napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Jinak hlásím, že to dobře dopadlo - jízdy mám opravdu až zítra! To je neskutečný, jak já sama sebe umím znejistět a jak jsem se tím natrápila! :dumbom:

No tak to je výborná zpráva, ze které mám opravdu radost. Asi to pro tebe musí být obrovská úleva. :)

Tak přeji od :hjarta:, ať to zítra proběhne v klidu.
Když jsem si dělala řidičák já, měla jsem jako instruktora podobného pošuka. Při řízení na mě řval a několikrát mi strhnul volant a nadával mi a musím říct, že jsem si pak dlouho při řízení moc nevěřila a nechtěla jsem jezdit. Jsem docela citlivý člověk, co si bere všechno osobně, a dlouho jsem si po tom myslela, že se svým autem na silnici jen překážím. Pak se mamka odstěhovala na vesnici a když jsem za ní chtěla jet, tak mi nic jiného nezbylo, protože spojení MHD není nijak pohodlné. Časem jsem si cestu vyjezdila a přestala jsem se bát, ale stejně jinam se mi moc nechtělo. V momentě, kdy jsem zůstala sama, tak jsem přesun autem vzala jako nutnou věc a přestala jsem o tom přemýšlet, jestli někomu překážím nebo ne. A asi to bylo dobře, protože si teď všímám, že ne každý je vyježděný a někteří řidiči jsou na tom ještě hůř.

Ještě jsem si vzpomněla k tomu instruktorovi autoškoly - že v té mojí autoškole byli dva. Hned na začátku si nás mezi sebe rozdělili a od té doby nebylo možné přejít ke druhému. Já samozřejmě vyfasovala cholerika a ten druhý byl docela jiná káva - pohodář. Jednou jsem ho měla výjimečně, když ten můj nemohl a od té doby jsem si jen přála, abych ho mohla mít na jízdy co nejčastěji. Bohužel to nevyšlo. Když jsem pak dělala zkoušky, tak mě ten "můj" hodně překvapil. Hrozně se o nás (tedy tu naši skupinu, co měl na starosti) bál a udělal maximum, abychom to všichni udělali. A udělali jsme, zatímco ze skupiny od "pohodáře" pár lidí neudělalo.

Jsi opravdu dobrá! :godlike: Překonala jsi sama sebe a šla do toho! Kéž jednou to dokážu i já!
Jinak cibulko, ze stávajích řidičů, kdyby měli nyní jít znovu dělat řidičák - tak prý 80% z nich ho na poprvé neudělá. Neznají nové značky (je jich nyní mnohem více než když se učili oni), neznají ani zákon, pravidla, jezdí "jako prasáci". Mám známého - řidič z povolání dlouhá léta, pak přišel blbostí o řidičák a dělal jízdy na 3x! Učitel nám to potvrdil, prý opravdu 80% řidičů zkoušky z jízd neudělá a to mohli předtím jezdit 20,30 let. Takže žádný stres, že někomu překážíš!!! Ono většina těch našich strachů je jen v hlavě. Jenže jsou to potvory a je těžké se jich zbavit!

LENNNA — 31. 7. 2020 10:51

Palomita napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Já si tohle úplně nemyslím. V ideálním světě by si lidé byli rovni. Navíc já nepsala o lidech, ale o jejich pozicích a tam si lidé rovni určitě nejsou. Žák není roven učitelce ve škole, zaměstananec není roven šéfovi, uklízečka není rovna právničce, atd. - ale to je můj pohled, chápu, že každý to tak vidět nemusí :supr:

A to je právě ono.. i uklízečka je člověk a nikdo nemá právo po ní fňákat jen proto, že je já nevím co, ředitel zeměkoule. To stejné žák/učitel ;)

Nemusí po ní "fňákat" (co to je za slovo? :D) - ale pokud nedělá svou práci dobře - tak může. Což ona naopak ze své pozice nemůže. Ona je závislá na něm - on jí dává plat, on rozhoduje o té výši platu. On jí dává práci, nařizuje jí, co dělat v práci, jak to dělat v práci. Ona jemu naopak jeho práci nařizovat nemůže. Nejsou si rovni ani náhodou.

LENNNA — 31. 7. 2020 10:57

Judyna napsal(a):

Leno, držím palce na zítřejší jízdy.

Díky, Judyno, už se mnou není řeč, jak se klepu! Jen sedím a čekám a modlím se, ať je už večer a mám to za sebou!
Raději ani nejím, prášky beru (zkusila jsem vzít i ten Neurol 1/2 - už jsem to 2x zkusila a popravdě necítím, že by mi to něco dělalo, nechápu, že tátá říká, že je úplně oblblý, já necítím vůbec nic) a hodně na průjem. A modlím se, ať to zvládnu a je večer a já si pak normálně dám na oslavu panáka :D
3. jízdy a jestli jsem ho dobře pochopila, tak už pojeme na dálnici! Oujéééé! :o
Díky všem, že mám kde si zaskuhrat, ono vypsat se z toho alespoň maličko pomáhá.
A omluva cibulce, že jsem se jí připletla do vlákna :rodna:

Palomita — 31. 7. 2020 11:56

LENNNA napsal(a):

Nemusí po ní "fňákat" (co to je za slovo? :D) - ale pokud nedělá svou práci dobře - tak může. Což ona naopak ze své pozice nemůže. Ona je závislá na něm - on jí dává plat, on rozhoduje o té výši platu. On jí dává práci, nařizuje jí, co dělat v práci, jak to dělat v práci. Ona jemu naopak jeho práci nařizovat nemůže. Nejsou si rovni ani náhodou.

Tak v tomhle se neshodneme :D Když udělám v práci chybu, tak to fakt ničí řvaní na mě nevyřeší. Je to zbytečný projev agrese, který má jediný účel - ulevit tomu, kdo je v nadřazené pozici, ale fakticky to neřeší tu chybu. To, že mi někdo platí za práci, neznamená, že jsem pro něj rohožka a může si dovolit cokoli. A přesně tohle myšlení, jaké máš, nahrává těm sex. loudilům a úchylům, co tu tu popisovaly ostatní. Jinak, nevím, jestli to tak vnímáš, ale TY platíš za práci instruktorovi a stejně je stále v pořádku, že se chová, jak se chová. Podle mého není, ale ty s tím evidentně problém nemáš a souhlasíš s tím, tak není co řešit. Jen jsem napsala svůj názor ;)

LENNNA — 31. 7. 2020 13:18

Palomita napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Nemusí po ní "fňákat" (co to je za slovo? :D) - ale pokud nedělá svou práci dobře - tak může. Což ona naopak ze své pozice nemůže. Ona je závislá na něm - on jí dává plat, on rozhoduje o té výši platu. On jí dává práci, nařizuje jí, co dělat v práci, jak to dělat v práci. Ona jemu naopak jeho práci nařizovat nemůže. Nejsou si rovni ani náhodou.

Tak v tomhle se neshodneme :D Když udělám v práci chybu, tak to fakt ničí řvaní na mě nevyřeší. Je to zbytečný projev agrese, který má jediný účel - ulevit tomu, kdo je v nadřazené pozici, ale fakticky to neřeší tu chybu. To, že mi někdo platí za práci, neznamená, že jsem pro něj rohožka a může si dovolit cokoli. A přesně tohle myšlení, jaké máš, nahrává těm sex. loudilům a úchylům, co tu tu popisovaly ostatní. Jinak, nevím, jestli to tak vnímáš, ale TY platíš za práci instruktorovi a stejně je stále v pořádku, že se chová, jak se chová. Podle mého není, ale ty s tím evidentně problém nemáš a souhlasíš s tím, tak není co řešit. Jen jsem napsala svůj názor ;)

Jj, neshodneme, ale to je úplně v pořádku! :supr:
Ale sama používáš pojem "kdo je v nadřazené pozici" :) - protože prostě nadřazené pozice jsou, nejsme si rovni, ať se nám to líbí nebo ne. Také používáš slovo "rohožka" - vidíš a to by mě vůbec nenapadlo, že když mám např. k šéfovi úctu, respekt a beru ho jako nadřízeného a v práci jako osobu nade mnou, že bych byla jeho rohožka. Pokud se někdo chová k někomu jako k rohožce, tak to nemá už nic společnho s nadřazenou pozicí, ale s tím, že jsi se setkala s debilem.

Judyna — 31. 7. 2020 13:51

Člověk v nižší pouzici je vždy závislejší, to je jasné. Na druhé straně když slyším  některé lidi nadávat na ty nahoře, tak si taky nevidí do pusy a vůbec neberou, že by takovou práci oni nezvládli.
Chce to ten oboustranný respekt myslím.

rina — 31. 7. 2020 14:29

Palomita napsal(a):

Tak v tomhle se neshodneme :D Když udělám v práci chybu, tak to fakt ničí řvaní na mě nevyřeší. Je to zbytečný projev agrese, který má jediný účel - ulevit tomu, kdo je v nadřazené pozici, ale fakticky to neřeší tu chybu. To, že mi někdo platí za práci, neznamená, že jsem pro něj rohožka a může si dovolit cokoli.

Vážně chceš tvrdit, že coby uklízečka když na tebe šéf nařve, že špatně vytíráš, praštíš smetákem o zem, šéfa pošleš na kurz slušného chování a odejdeš domů?

Palomita — 31. 7. 2020 14:38

LENNNA napsal(a):

Jj, neshodneme, ale to je úplně v pořádku! :supr:
Ale sama používáš pojem "kdo je v nadřazené pozici" :) - protože prostě nadřazené pozice jsou, nejsme si rovni, ať se nám to líbí nebo ne. Také používáš slovo "rohožka" - vidíš a to by mě vůbec nenapadlo, že když mám např. k šéfovi úctu, respekt a beru ho jako nadřízeného a v práci jako osobu nade mnou, že bych byla jeho rohožka. Pokud se někdo chová k někomu jako k rohožce, tak to nemá už nic společnho s nadřazenou pozicí, ale s tím, že jsi se setkala s debilem.

Samozřejmě, protože rozhoduje a vede většinou jeden z těch dvou, proto je ve vedoucí "nadřazené" pozici. Ale to je tak všechno. Jako člověk má úplně stejný hlad, žízeň a dokonce se i stejně potí a nekadí zlaté cihličky. Jestli rozumíš, co chci říct :D

Palomita — 31. 7. 2020 14:42

Judyna napsal(a):

Člověk v nižší pouzici je vždy závislejší, to je jasné. Na druhé straně když slyším  některé lidi nadávat na ty nahoře, tak si taky nevidí do pusy a vůbec neberou, že by takovou práci oni nezvládli.
Chce to ten oboustranný respekt myslím.

To je bez diskuze. Ono totiž mnohým nedochází, že samotní by nezvládli vůbec nic. Že když to někomu pálí, tak může být levý na ruce a naopak, manuálně zručný zase nemusí úplně chápat jak funguje podnikání. Ukaž mi manažery nějaké velké korporace, jak zvládnou všechno sami. No nezvládnou. A zase týpek z call centra jednoduše nezvládne organizaci tak velké mašinerie. Je to o spolupráci a vzájemném respektu, přesně, jak píšeš. :supr:

Palomita — 31. 7. 2020 14:58

rina napsal(a):

Palomita napsal(a):

Tak v tomhle se neshodneme :D Když udělám v práci chybu, tak to fakt ničí řvaní na mě nevyřeší. Je to zbytečný projev agrese, který má jediný účel - ulevit tomu, kdo je v nadřazené pozici, ale fakticky to neřeší tu chybu. To, že mi někdo platí za práci, neznamená, že jsem pro něj rohožka a může si dovolit cokoli.

Vážně chceš tvrdit, že coby uklízečka když na tebe šéf nařve, že špatně vytíráš, praštíš smetákem o zem, šéfa pošleš na kurz slušného chování a odejdeš domů?

Ne, slušně ho požádám, ať na mě neječí, že vím, co jsem udělala špatně, nebo ať mi vysvětlí, co dělám špatně a jak by si to představoval. A nevím, proč bych ho měla posílat na kurz slušného chování, evidentně existuje dost lidí, kteří to schvalují a ještě na to mnozí i čekají :D

rina — 31. 7. 2020 16:41

Na kurz slušného chování?

cibule — 31. 7. 2020 19:02

LENNNA napsal(a):

Judyna napsal(a):

Leno, držím palce na zítřejší jízdy.

Díky, Judyno, už se mnou není řeč, jak se klepu! Jen sedím a čekám a modlím se, ať je už večer a mám to za sebou!
Raději ani nejím, prášky beru (zkusila jsem vzít i ten Neurol 1/2 - už jsem to 2x zkusila a popravdě necítím, že by mi to něco dělalo, nechápu, že tátá říká, že je úplně oblblý, já necítím vůbec nic) a hodně na průjem. A modlím se, ať to zvládnu a je večer a já si pak normálně dám na oslavu panáka :D
3. jízdy a jestli jsem ho dobře pochopila, tak už pojeme na dálnici! Oujéééé! :o
Díky všem, že mám kde si zaskuhrat, ono vypsat se z toho alespoň maličko pomáhá.
A omluva cibulce, že jsem se jí připletla do vlákna :rodna:

Vůbec si se nepřipletla. Myslím, že sem patříš jako všichni, co sem chtějí psát. Mám z toho radost, když si můžeme pomoct aspoň slovem navzájem. Vždyť každá sdílená bolest je dle mne poloviční bolest. Chápu tě i s těmi nervy a strachy. Mám to taky tak. Až teď jsem si začala uvědomovat, jaký jsem nervák a jaká jsem citlivka. A kupodivu jsem se za to přestala stydět a začínám to říkat i lidem okolo. A k mému překvapení se mi nikdo nesměje ani mnou nepohrdá, ale místo toho volí optarnější vyjádření. A mně se to moc líbí.

Takže piš, co potřebuješ a co cítíš. Hlavně když ti to pomůže.

cibule — 31. 7. 2020 19:42

Tak mám za sebou už třetí den bez pláče. Dokonce i když se mi o něm dnes v noci zase zdálo, tak jsem se z toho ráno po probuzení nezhroutila, ale přijala jsem to se smířením. A hlavně, vzala jsem to jen jako sen.
Jsem už taková o něco vyrovnanější. Zatím sice nejsem pořád úplně na 100% v normálu, ale je to už mnohem lepší a myslím, že i na dobré cestě.

Začínám taky řešit resty, co jsem teď v průběhu mého dvouměsíčního trápení způsobila. Jedním z nich bylo, že jsem nezaplatila povinné ručení k mého autu hned ke dni splatnosti. Já, takový puntičkář, který vše dělal vždycky s předstihem! Prostě děs.
Dnes jsem došla do pojišťovny smířená dopředu, že budu platit penále a nakonec vše dopadlo ještě lépe, než jsem čekala. Dluh tam žádný nevisel, byla tam moc prima paní, a ještě jsme spolu uzavřely výhodně havarijní pojištění.

Taky s rodinou jsou teď moc fajn vztahy. Máme teď nějaké zdravotní problémy v rodině a já jsem moc ráda, že jsem se mohla taky zapojit se svojí pomocí. Najednou se cítím, že do rodiny patřím. Že jsem stejně rovným členem jako ostatní.

A na víkend mám domluvené na oba dny výlety. A holky, já se na ně už i trochu těším... Na výlety i na kamarádky, se kterými jdu...:)

Ano, samozřejmě vím, že z toho ještě nejsem venku a čekám, že přijde i další ťafka nebo stavy lítosti, ale říkám si - díky  vesmíru za každý takový den  jako byly ty poslední tři.

A začínám věřit tomu, že čas to opravdu spraví. Možná jednou budu v duchu děkovat vesmíru, že to tak zařídil.

cibule — 31. 7. 2020 19:51

Tak mi teď přišla ještě jedna zpráva, která mi udělala radost. Ozvali se mi z klubu českých turistů, kam jsem psala, a vypadá to, že mě vezmou jako nového člena! Zvou mě v září na jejich setkání. :D

rina — 31. 7. 2020 19:55

cibule napsal(a):

Vždyť každá sdílená bolest je dle mne poloviční bolest...

Kontrolní otázka: A každá sdílená radost je co?!? 👍🍀

rina — 31. 7. 2020 19:57

Lenno, už JEDEŠ?

LENNNA — 31. 7. 2020 21:05

rina napsal(a):

Lenno, už JEDEŠ?

Už jsem dojela a bylo to naprosto šílené. Já se to nemůžu nikdy naučit. Já nejsem schopná ani poslouchat jeho rady, nestíhám to, ale absolutně, to byste museli vidět. Úplně mimo. Já v tu chvíli pletu i strany (ačkoliv je 100% znám), neovládám to, nestíhám, chcípá to, pletu kdy jaký pedál, nejde mi vůbec citlivost těch pedálů, spojku zapomínám pouštět, jindy zase jí sešlápnout, on řekne, že pojeme do leva a já jak jsem nervózní a vystrašná, tak v tu chvíli ani nevím, kde je levá.Já se fakt učím a doma to myslím snad i chápu, ale v tom autě je to na té silnici taková nervozita a strach, že nejsem schopná vůbec myslet. Třetí jízda a místo aby se to pomalu zlepšovalo, tak po dnešku mám o dost horší pocit než minule. Já to nemůžu snad nikdy udělat :(  Po mně jela holčina, také třetí jízdu a ta jela naprosto skvěle, téměř bez chyb!

vera — 31. 7. 2020 21:06

cibule napsal(a):

Tak mám za sebou už třetí den bez pláče. Dokonce i když se mi o něm dnes v noci zase zdálo, tak jsem se z toho ráno po probuzení nezhroutila, ale přijala jsem to se smířením. A hlavně, vzala jsem to jen jako sen.
Jsem už taková o něco vyrovnanější. Zatím sice nejsem pořád úplně na 100% v normálu, ale je to už mnohem lepší a myslím, že i na dobré cestě.

Začínám taky řešit resty, co jsem teď v průběhu mého dvouměsíčního trápení způsobila. Jedním z nich bylo, že jsem nezaplatila povinné ručení k mého autu hned ke dni splatnosti. Já, takový puntičkář, který vše dělal vždycky s předstihem! Prostě děs.
Dnes jsem došla do pojišťovny smířená dopředu, že budu platit penále a nakonec vše dopadlo ještě lépe, než jsem čekala. Dluh tam žádný nevisel, byla tam moc prima paní, a ještě jsme spolu uzavřely výhodně havarijní pojištění.

Taky s rodinou jsou teď moc fajn vztahy. Máme teď nějaké zdravotní problémy v rodině a já jsem moc ráda, že jsem se mohla taky zapojit se svojí pomocí. Najednou se cítím, že do rodiny patřím. Že jsem stejně rovným členem jako ostatní.

A na víkend mám domluvené na oba dny výlety. A holky, já se na ně už i trochu těším... Na výlety i na kamarádky, se kterými jdu...:)

Ano, samozřejmě vím, že z toho ještě nejsem venku a čekám, že přijde i další ťafka nebo stavy lítosti, ale říkám si - díky  vesmíru za každý takový den  jako byly ty poslední tři.

A začínám věřit tomu, že čas to opravdu spraví. Možná jednou budu v duchu děkovat vesmíru, že to tak zařídil.

šikovná holka

Palomita — 31. 7. 2020 21:30

LENNNA napsal(a):

Už jsem dojela a bylo to naprosto šílené. Já se to nemůžu nikdy naučit. Já nejsem schopná ani poslouchat jeho rady, nestíhám to, ale absolutně, to byste museli vidět. Úplně mimo. Já v tu chvíli pletu i strany (ačkoliv je 100% znám), neovládám to, nestíhám, chcípá to, pletu kdy jaký pedál, nejde mi vůbec citlivost těch pedálů, spojku zapomínám pouštět, jindy zase jí sešlápnout, on řekne, že pojeme do leva a já jak jsem nervózní a vystrašná, tak v tu chvíli ani nevím, kde je levá.Já se fakt učím a doma to myslím snad i chápu, ale v tom autě je to na té silnici taková nervozita a strach, že nejsem schopná vůbec myslet. Třetí jízda a místo aby se to pomalu zlepšovalo, tak po dnešku mám o dost horší pocit než minule. Já to nemůžu snad nikdy udělat :(  Po mně jela holčina, také třetí jízdu a ta jela naprosto skvěle, téměř bez chyb!

A z čeho jsi nervózní? Z té samotné jízdy a nebo z instruktora? Škoda, že s ním nemůžeš mluvit. Kdyby se s ním dalo dohodnout, že ti bude dávat trasy předem, abys aspoň věděla kam pojedeš. Mě teda instruktor vždycky na začátku řekl, kam a kudy pojedeme a co budeme zkoušet (parkování, couvání, rozjezdy do kopce, křižovatky, atp.). A buď úplně v klidu, já jsem celou autoškolu jezdila jako kdybych řídila x let a když se blížily zkoušky, vypadaly moje poslední dvě jízdy přesně tak, jak popisuješ. Instruktor nevěřil vlastním očím a pořád se ptal, co se mnou je. Oni jsou zvyklí na všelijaké případy. Nejsi ani první, ani poslední, komu se to strachy pomotalo ;) Navíc třetí jízda je opravdu ještě začátek. Bude líp!! :pussa:

Palomita — 31. 7. 2020 21:31

cibule napsal(a):

Tak mi teď přišla ještě jedna zpráva, která mi udělala radost. Ozvali se mi z klubu českých turistů, kam jsem psala, a vypadá to, že mě vezmou jako nového člena! Zvou mě v září na jejich setkání. :D

cibule válí :rock: :supr: :rock:

LENNNA — 31. 7. 2020 21:39

Palomita napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Už jsem dojela a bylo to naprosto šílené. Já se to nemůžu nikdy naučit. Já nejsem schopná ani poslouchat jeho rady, nestíhám to, ale absolutně, to byste museli vidět. Úplně mimo. Já v tu chvíli pletu i strany (ačkoliv je 100% znám), neovládám to, nestíhám, chcípá to, pletu kdy jaký pedál, nejde mi vůbec citlivost těch pedálů, spojku zapomínám pouštět, jindy zase jí sešlápnout, on řekne, že pojeme do leva a já jak jsem nervózní a vystrašná, tak v tu chvíli ani nevím, kde je levá.Já se fakt učím a doma to myslím snad i chápu, ale v tom autě je to na té silnici taková nervozita a strach, že nejsem schopná vůbec myslet. Třetí jízda a místo aby se to pomalu zlepšovalo, tak po dnešku mám o dost horší pocit než minule. Já to nemůžu snad nikdy udělat :(  Po mně jela holčina, také třetí jízdu a ta jela naprosto skvěle, téměř bez chyb!

A z čeho jsi nervózní? Z té samotné jízdy a nebo z instruktora? Škoda, že s ním nemůžeš mluvit. Kdyby se s ním dalo dohodnout, že ti bude dávat trasy předem, abys aspoň věděla kam pojedeš. Mě teda instruktor vždycky na začátku řekl, kam a kudy pojedeme a co budeme zkoušet (parkování, couvání, rozjezdy do kopce, křižovatky, atp.). A buď úplně v klidu, já jsem celou autoškolu jezdila jako kdybych řídila x let a když se blížily zkoušky, vypadaly moje poslední dvě jízdy přesně tak, jak popisuješ. Instruktor nevěřil vlastním očím a pořád se ptal, co se mnou je. Oni jsou zvyklí na všelijaké případy. Nejsi ani první, ani poslední, komu se to strachy pomotalo ;) Navíc třetí jízda je opravdu ještě začátek. Bude líp!! :pussa:

Z jízdy, z provozu kolem (z instruktora myslím ne) - prostě strach a nervozita, že řídim a ten provoz kolem okolo. Hele úplně základní věci - např. vím, že u kolejí se musím rozhlédnout, vím, že při řazení se šlape na spojku, vím, kde je levá strana.... atd. - doma to určitě vím! Ale v autě nevím najednou téměř nic, ani takový základ jako podívat se u kolejí mě nenapadne! Přitom já to vím! Jakmile přestanu řídit. Ale v tu dobu strachy a nervozitou úplně zatmění. A do toho je to moc věcí najednou - nestíhám vůbec sledovat okolí, značky a u toho se snažit nějak ovládat auto. A to on opravdu krok po kroku vše říká, co bude, co mám udělat... já nejsem úplně schopná ho ani vždy poslechnout. Křečovitě se držím volantu, oči asi zoufale vytřeštěné a ani vlastně nevím jak to dělám, že jedu! To byste museli vidět! A po mně jela ta holčina, no to bylo naprosto nesrovnatelné, jí vzal i na tu dálnici, mě raději ne :D Jako budu bojovat dál, nevzdávám se, ale začínám to vidět čím dál víc černě. Já místo abych se zlepšovala, tak jsem nějak víc mimo :dumbom:

Palomita — 31. 7. 2020 22:03

LENNNA napsal(a):

Z jízdy, z provozu kolem (z instruktora myslím ne) - prostě strach a nervozita, že řídim a ten provoz kolem okolo. Hele úplně základní věci - např. vím, že u kolejí se musím rozhlédnout, vím, že při řazení se šlape na spojku, vím, kde je levá strana.... atd. - doma to určitě vím! Ale v autě nevím najednou téměř nic, ani takový základ jako podívat se u kolejí mě nenapadne! Přitom já to vím! Jakmile přestanu řídit. Ale v tu dobu strachy a nervozitou úplně zatmění. A do toho je to moc věcí najednou - nestíhám vůbec sledovat okolí, značky a u toho se snažit nějak ovládat auto. A to on opravdu krok po kroku vše říká, co bude, co mám udělat... já nejsem úplně schopná ho ani vždy poslechnout. Křečovitě se držím volantu, oči asi zoufale vytřeštěné a ani vlastně nevím jak to dělám, že jedu! To byste museli vidět! A po mně jela ta holčina, no to bylo naprosto nesrovnatelné, jí vzal i na tu dálnici, mě raději ne :D Jako budu bojovat dál, nevzdávám se, ale začínám to vidět čím dál víc černě. Já místo abych se zlepšovala, tak jsem nějak víc mimo :dumbom:

Vy se vozíte navzájem? Myslím žáci autoškoly.. to je mazec :) A ten strach v sobě zbytečně nepřiživuj. Provozu se nevyhneš, ten tam bude vždycky, bohužel. A "elko" všechny (většinu) dostatečně upozorní, aby si na tebe dali pozor ;) Ale jestli tě jízda MHD stresuje víc, než řízení auta, tak si fakt vůbec nedovedu představit, čím si procházíš.. :o

rina — 31. 7. 2020 22:07

Já to nečetla, jen první slova.
Lenno, není ta autoškola nějaká BLBÁ berlička ve tvé hlavě?
Promiň, moc se omlouvám, ale jseš si jistá, že když ji uděláš, svůj problém vyřešíš???

Judyna — 31. 7. 2020 22:12

Leno, je to teprve třetí jízda a nejsi vyježděná, proto zmatkuješ. Nemáš to zažité - jak bys mohla? Vždyť se to učíš. Hele, nejsi první ani poslední, které to nejde.
Kéž by sis aspoň ty rozjezdy a zastavení mohla někde "mimo" vyzkoušet. Byla bys jistější.
Já byla v autoškole taky úplně šílená strachy.

Judyna — 31. 7. 2020 22:14

Rino, samozřejmě,  že ho vyřeší. Proto to dělá. Vždyť už to tady psala Lena několikrát, co je její problém.

vrabčák — 31. 7. 2020 23:15

Leno, pevně věřím, že se to postupně zlepší. :) Ale možná by stálo za úvahu najít si psychologa/ psycholožku (psychoterapeuta), který má smlouvu s tvojí pojišťovnou.

LENNNA — 1. 8. 2020 8:01

Judyna napsal(a):

Leno, je to teprve třetí jízda a nejsi vyježděná, proto zmatkuješ. Nemáš to zažité - jak bys mohla? Vždyť se to učíš. Hele, nejsi první ani poslední, které to nejde.
Kéž by sis aspoň ty rozjezdy a zastavení mohla někde "mimo" vyzkoušet. Byla bys jistější.
Já byla v autoškole taky úplně šílená strachy.

Judyno, fakt :(? A zlepšilo se to postupně? :( Já když to včera viděla, tak se bojím, že se jen trápím a stejně to nemůžu nikdy udělat. To bylo fakt příšerný! Já mám strachy úplně okno a vypnutý mozek. Sotva dělám, co mi říká a ještě s chybama. Ach jo, je mi z toho jen smutno, že to nevypadá dobře, že to nezvládnu.

LENNNA — 1. 8. 2020 8:03

Palomita napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Z jízdy, z provozu kolem (z instruktora myslím ne) - prostě strach a nervozita, že řídim a ten provoz kolem okolo. Hele úplně základní věci - např. vím, že u kolejí se musím rozhlédnout, vím, že při řazení se šlape na spojku, vím, kde je levá strana.... atd. - doma to určitě vím! Ale v autě nevím najednou téměř nic, ani takový základ jako podívat se u kolejí mě nenapadne! Přitom já to vím! Jakmile přestanu řídit. Ale v tu dobu strachy a nervozitou úplně zatmění. A do toho je to moc věcí najednou - nestíhám vůbec sledovat okolí, značky a u toho se snažit nějak ovládat auto. A to on opravdu krok po kroku vše říká, co bude, co mám udělat... já nejsem úplně schopná ho ani vždy poslechnout. Křečovitě se držím volantu, oči asi zoufale vytřeštěné a ani vlastně nevím jak to dělám, že jedu! To byste museli vidět! A po mně jela ta holčina, no to bylo naprosto nesrovnatelné, jí vzal i na tu dálnici, mě raději ne :D Jako budu bojovat dál, nevzdávám se, ale začínám to vidět čím dál víc černě. Já místo abych se zlepšovala, tak jsem nějak víc mimo :dumbom:

Vy se vozíte navzájem? Myslím žáci autoškoly.. to je mazec :) A ten strach v sobě zbytečně nepřiživuj. Provozu se nevyhneš, ten tam bude vždycky, bohužel. A "elko" všechny (většinu) dostatečně upozorní, aby si na tebe dali pozor ;) Ale jestli tě jízda MHD stresuje víc, než řízení auta, tak si fakt vůbec nedovedu představit, čím si procházíš.. :o

To se fakt nedá vůbec popsat, nemáte představu :( Kdo něco podobného nezažil, tomu se to nedá vůbec popsat.

rina — 1. 8. 2020 8:21

Tak mě napadlo, máte trenažér?
Nebo, hraješ PC hry? Všelijaké ty racing hry, v některých to máš jako pohled z okna...

rina — 1. 8. 2020 8:48

Nepovedl se mi odkaz

Judyna — 1. 8. 2020 10:03

LENNNA napsal(a):

Judyna napsal(a):

Leno, je to teprve třetí jízda a nejsi vyježděná, proto zmatkuješ. Nemáš to zažité - jak bys mohla? Vždyť se to učíš. Hele, nejsi první ani poslední, které to nejde.
Kéž by sis aspoň ty rozjezdy a zastavení mohla někde "mimo" vyzkoušet. Byla bys jistější.
Já byla v autoškole taky úplně šílená strachy.

Judyno, fakt :(? A zlepšilo se to postupně? :( Já když to včera viděla, tak se bojím, že se jen trápím a stejně to nemůžu nikdy udělat. To bylo fakt příšerný! Já mám strachy úplně okno a vypnutý mozek. Sotva dělám, co mi říká a ještě s chybama. Ach jo, je mi z toho jen smutno, že to nevypadá dobře, že to nezvládnu.

Ano, měla jsem to asi stejné. Vystresovaná na nejvyšší stupeń. Tedy z jízd. Zlepšovalo se to jen nepatrně. Jeden rozdíl tam ale byl - sice jsem měla hrozný strach, ale nepřipustila jsem si, že bych to neudělala. Ale já dělala autoškolu ještě před 18. rokem. Kdybych ji dělala teď, asi bych si to připouštěla taky. Myslím, že jediné, co by strach aspoň trošku mohlo otupit, je cvik.
Ale nás trémistů je hodně, musí být zvyklí.
Leno, ale zkusila bych si s ním o tom promluvit. O všem. Třeba by Ti i nabídl nějakou soukromou hodinu navíc, aby sis byla jistější.

LENNNA — 1. 8. 2020 16:56

Judyna napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Judyna napsal(a):

Leno, je to teprve třetí jízda a nejsi vyježděná, proto zmatkuješ. Nemáš to zažité - jak bys mohla? Vždyť se to učíš. Hele, nejsi první ani poslední, které to nejde.
Kéž by sis aspoň ty rozjezdy a zastavení mohla někde "mimo" vyzkoušet. Byla bys jistější.
Já byla v autoškole taky úplně šílená strachy.

Judyno, fakt :(? A zlepšilo se to postupně? :( Já když to včera viděla, tak se bojím, že se jen trápím a stejně to nemůžu nikdy udělat. To bylo fakt příšerný! Já mám strachy úplně okno a vypnutý mozek. Sotva dělám, co mi říká a ještě s chybama. Ach jo, je mi z toho jen smutno, že to nevypadá dobře, že to nezvládnu.

Ano, měla jsem to asi stejné. Vystresovaná na nejvyšší stupeń. Tedy z jízd. Zlepšovalo se to jen nepatrně. Jeden rozdíl tam ale byl - sice jsem měla hrozný strach, ale nepřipustila jsem si, že bych to neudělala. Ale já dělala autoškolu ještě před 18. rokem. Kdybych ji dělala teď, asi bych si to připouštěla taky. Myslím, že jediné, co by strach aspoň trošku mohlo otupit, je cvik.
Ale nás trémistů je hodně, musí být zvyklí.
Leno, ale zkusila bych si s ním o tom promluvit. O všem. Třeba by Ti i nabídl nějakou soukromou hodinu navíc, aby sis byla jistější.

Takže jsi to měla dost podobně s tím strachem a nervozitou. To je právě nejhorší, když má člověk strach nebo je nervózní (v jakékoliv situaci), tak mu to jakoby zatemňuje mozek nebo jak to říct. Úplně se vypne a v hlavě je prázdno a černo. Věci, co doma 100% vím, neomylně vím a hned ve vteřině, tak tam nevím ani která ruka je levá!!!
Já to určitě nezvdávám, budu bojovat dál! To 100%, ještě je asi cca 11 hodin jízd... pak si určitě můžu dokoupit jízdy. A navíc zkoušek mohu dělat asi kolik chci, jestli jsem ho dobře pochopila. Jedna stojí 700,- Kč, takže se to prodraží v případě více zkoušek, ale jde to. Takže nebalím to, to vůbec, musím prostě bojovat. Ale momontálně je mi hrozně smutno, chce se mi brečet normálně! Když to vidím, nejsem slepá, vidím, co tam předvádím :(  Určitě by mi pomohlo jít jezdit s někým blízkým, ale i kdybych někoho sehnala, tak na silnici nemůžeme.

LENNNA — 1. 8. 2020 17:01

rina napsal(a):

Tak mě napadlo, máte trenažér?
Nebo, hraješ PC hry? Všelijaké ty racing hry, v některých to máš jako pohled z okna...

rino, díky! Ale PC hry mi v tomto nepomůžou, tam jde o tu nervozitu a strach na silnici. To hra doma v klidu nenasimuluje...

rina — 1. 8. 2020 17:09

No víš, já myslela že procvičíš reflexy, to se stejně ježděním automatizuje. Na trenažéru je to úplně jako v autě, a nemáš ten stres z učitele ani z aut.

normální chlap — 1. 8. 2020 19:02

LENNNA napsal(a):

Určitě by mi pomohlo jít jezdit s někým blízkým, ale i kdybych někoho sehnala, tak na silnici nemůžeme.

Jestli máš problém s tím zautomatizovat si ovládání auta, tak je nejlepší si půjčit auto a na nějakém soukromém pozemku, kde nemusíš dávat na nic a nikoho pozor jezdit pořád dokola. Já jsem takhle naučil všechny děti ještě před autoškolou, na pozemku jedné továrny jsme v neděli jezdili, až se to děti naučily a mohly pak dávat pozor na dopravu a nemusely se zabývat tím který pedál sešlápnout.

vera — 1. 8. 2020 19:03

Judyna napsal(a):

Leno, je to teprve třetí jízda a nejsi vyježděná, proto zmatkuješ. Nemáš to zažité - jak bys mohla? Vždyť se to učíš. Hele, nejsi první ani poslední, které to nejde.
Kéž by sis aspoň ty rozjezdy a zastavení mohla někde "mimo" vyzkoušet. Byla bys jistější[b].
Já byla v autoškole taky úplně šílená strachy.

[/b]

na nějakém velkém parkovišti.....někdo z rodiny bude vedle Tebe........si budeš jezdit

normální chlap — 1. 8. 2020 19:03

Hm, teď si uvědomuju že jsem tu už podobnou moudrou radu psal, tak prosím jako bych nic neřek :D

rina — 1. 8. 2020 19:47

Tak jako bez řidičského průkazu nikdo nikde jezdit nesmí, že ano, ale potajmu se to dá na bezpečném místě nacvičit.

normální chlap — 1. 8. 2020 20:27

rina napsal(a):

Tak jako bez řidičského průkazu nikdo nikde jezdit nesmí, že ano

Může. Na soukromém pozemku na který je vyloučen přístup veřejnosti silniční zákon neplatí a může si tam jezdit kdo chce a jak chce. V oploceném areálu, ale třeba i na polňačce na vlastním poli.

rina — 1. 8. 2020 21:13

normální chlap napsal(a):

rina napsal(a):

Tak jako bez řidičského průkazu nikdo nikde jezdit nesmí, že ano

Může. Na soukromém pozemku na který je vyloučen přístup veřejnosti silniční zákon neplatí a může si tam jezdit kdo chce a jak chce. V oploceném areálu, ale třeba i na polňačce na vlastním poli.

Ok. Ale jako neabsolvent autoškoly bych tím neprovokovala.

vrabčák — 1. 8. 2020 23:19

Leno, jak píše Judyna, o VŠEM si s ním promluvit. Třeba by pak trochu změnil svůj přístup k tobě, což by ti určitě pomohlo se zklidnit a dokázala by ses na všechno lépe soustředit. :jojo:

LENNNA — 2. 8. 2020 10:25

normální chlap napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Určitě by mi pomohlo jít jezdit s někým blízkým, ale i kdybych někoho sehnala, tak na silnici nemůžeme.

Jestli máš problém s tím zautomatizovat si ovládání auta, tak je nejlepší si půjčit auto a na nějakém soukromém pozemku, kde nemusíš dávat na nic a nikoho pozor jezdit pořád dokola. Já jsem takhle naučil všechny děti ještě před autoškolou, na pozemku jedné továrny jsme v neděli jezdili, až se to děti naučily a mohly pak dávat pozor na dopravu a nemusely se zabývat tím který pedál sešlápnout.

Jo, chlape, to by mi asi pomohlo. Nevím jistě, protože ten provoz na silnici to nenasimuluje a mě úplně vypne mozek strachy právě na té silnici. Ale určitě by to pomohlo alespoň tomu, jak píšeš - naučit se to auto ovládat, abych to na silnici nemusela řešit. Nevím jen komu říci, kdo mi auto svěří :rodna: Zkusím se poptat po nějakém velké place v okolí a pak bych zkusila poprosit tátu asi...

LENNNA — 2. 8. 2020 10:29

normální chlap napsal(a):

Hm, teď si uvědomuju že jsem tu už podobnou moudrou radu psal, tak prosím jako bych nic neřek :D

Jen říkej! Začínám být pomalu zoufalá a budu ráda za nápad, radu! A fakt za vaše rady tady děkuji!

Judyna — 2. 8. 2020 14:15

Leno, toho taťku zkus určitě! Nějaký plac nebo já nevím - hezkou lesní cestu nebo jak už jsem dříve psala - "dvorek" - nějaké větší místo, kde bys nikoho neohrožovala. Jde o to zautomatizovat aspoń trochu ty základní věci - rozjíždění, zastavení apod.
Pak bys na silnici při jízdách mohla mít aspoň trošku menší strach a nebyla bys tak svázaná. Cvik dělá mistra.

Dcera mé kamarádky musela třikrát opakovat závěrečné zkoušky kvůli jízdám. A te´d pracuje jako prodejce automobilů a jezdí jak Širón.

cibule — 2. 8. 2020 15:19

normální chlap napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Určitě by mi pomohlo jít jezdit s někým blízkým, ale i kdybych někoho sehnala, tak na silnici nemůžeme.

Jestli máš problém s tím zautomatizovat si ovládání auta, tak je nejlepší si půjčit auto a na nějakém soukromém pozemku, kde nemusíš dávat na nic a nikoho pozor jezdit pořád dokola. Já jsem takhle naučil všechny děti ještě před autoškolou, na pozemku jedné továrny jsme v neděli jezdili, až se to děti naučily a mohly pak dávat pozor na dopravu a nemusely se zabývat tím který pedál sešlápnout.

Mně toto taky pomohlo, když jsem se učila jezdit. Bývalý mě vzal v létě navečer na velké parkoviště, kde už bylo málo aut a tam jsem si zkoušela ty úplně první ovládací manévry.
Já měla ještě problém v tom, že jsem v dětství byla účastníkem dopravní nehody a po ní jsem se rok opravdu bála, když se ke mě přiblížilo auto. Pak už se to postupně trochu otupilo časem, ale pořád jsem měla z aut velký respekt. Ze začátku autoškoly jsem si taky říkala, že tohle nemůžu dát, a pak ještě ten instruktor... No ale dala jsem to. Je fakt, že jsem až dosud moc nejezdila (kromě cest k mamče a příležitostně, co jsem musela), když jsem nemusela, ale už to nebylo ze strachu, ale spíš z pohodlnosti.

cibule — 2. 8. 2020 15:47

Tak jak jsem byla ze začátku nešťastná z víkendů, protože jsem vůbec nevěděla, co budu celou tu dobu sama dělat, tak v současné době musím říct, že se to o dost zlepšilo a spíše teď nějak nestíhám být vůbec doma a uklidit. :)

Třeba zrovna tento víkend jsem byla po celou dobu pryč. Včera výlet, dneska výlet, a když jsem se pak ještě musela přinutit k úklidu, tak se mi ani za mák nechtělo. :)
A to mi už ani nevadí jít klidně někam sama, když obě kamarádky mají domluvené něco jiného.

S lítostí už se to taky docela zlepšilo. Když jsem unavená, tak to na mě ještě plíživě hupsne, ale mám už pár vět, kterými to zaženu. Většinou hned a nebo po více pokusech.

Se spaním to ještě není úplně 100%tní, ale jsou dny, když už se docela vyspím. A je jich stále víc. Když nezačnu těsně před spaním cokoliv řešit a jdu spát brzy, tak mám téměř jistotu, že se vyspím.
Toto vše se samozřejmě odráží na zdraví. Srdce už přestalo zběsile bušit, žaludek se taky zklidnil a dýchám už normálně.

Jestli mě teď vesmír nechá nějakou dobu vydechnout a v klidu, a nepošle mi nějakou další nečekanou zásadní ztrátu někoho nebo nečeho, tak myslím, že bych to mohla zvládnout bez ztráty kytičky. A to bych ještě před nedávnou dobou viděla jako něco naprosto nemožného.

Takže za mě docela dobrý... :D

PS: ještě bych se ráda naučila znovu mít radost ze života a odpočinku, ale začínám na tom pracovat a věřím, že i tohle dám.

cibule — 2. 8. 2020 18:10

Tak teď před chvílí při vaření na mě přišla krize, když jsem si najednou vzpomněla na minulé Vánoce, jak jsme spolu vařili, ALE jak rychle to přišlo, tak rychle to odešlo a dalo se to docela dobře zvládnout. Chvilku jsem si pobrečela a je to fuč. :)
Mám z toho docela radost, že se to zlepšuje. :vissla:

Selima — 2. 8. 2020 18:46

Palomita napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Já si tohle úplně nemyslím. V ideálním světě by si lidé byli rovni. Navíc já nepsala o lidech, ale o jejich pozicích a tam si lidé rovni určitě nejsou. Žák není roven učitelce ve škole, zaměstananec není roven šéfovi, uklízečka není rovna právničce, atd. - ale to je můj pohled, chápu, že každý to tak vidět nemusí :supr:

A to je právě ono.. i uklízečka je člověk a nikdo nemá právo po ní fňákat jen proto, že je já nevím co, ředitel zeměkoule. To stejné žák/učitel ;)

Uklízečka a právnička sa v reále asi nestretnú, ale učiteľ a žiak áno a ak sú si fakt rovní, tak škola a školstvo nefunguje. Dtto šéf a podriadený a veterán a zelenáč.  Podľa mňa sme si všetci rovní v istom zmysle (každý z nás je v zásade slobodný duch a človek, atď.), ale vo svojej svorke (napríklad rodine, skupine, dedine, apod.) má každý určité postavenie, úlohu a tragédia moderných čias spočíva  vtom, že ľudia si to neuvedomujú alebo to popierajú. Učiteľ v autoškole by sa mal držať určitých hraníc, ale inak je zodpovedný za bezpečnosť seba aj svojho žiaka - a je za to platený. Naopak to proste nefunguje, to sa môžeme aj rozkrájať...

Selima — 2. 8. 2020 18:50

cibule napsal(a):

Palomita napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Já si tohle úplně nemyslím. V ideálním světě by si lidé byli rovni. Navíc já nepsala o lidech, ale o jejich pozicích a tam si lidé rovni určitě nejsou. Žák není roven učitelce ve škole, zaměstananec není roven šéfovi, uklízečka není rovna právničce, atd. - ale to je můj pohled, chápu, že každý to tak vidět nemusí :supr:

A to je právě ono.. i uklízečka je člověk a nikdo nemá právo po ní fňákat jen proto, že je já nevím co, ředitel zeměkoule. To stejné žák/učitel ;)

Kéž by každý uvažoval jako ty...

Tak by svet prestal fungovať. Deti by zarábali peniaze, mali zodpovednosť za rodinu, za jej fungovanie... a rodičia by držali hubu  a krok. :/ Čiastočne to tak práve (ne)funguje už dnes.

Selima — 2. 8. 2020 18:51

LENNNA napsal(a):

AndreaP. napsal(a):

Lennno, já bych napsala asi jediné, a sice lidé jsou si rovni. Žádné takové "on má navrch" neexistuje, obzláště pokud jsi ty v pozici platícího zákazníka.

Já si tohle úplně nemyslím. V ideálním světě by si lidé byli rovni. Navíc já nepsala o lidech, ale o jejich pozicích a tam si lidé rovni určitě nejsou. Žák není roven učitelce ve škole, zaměstananec není roven šéfovi, uklízečka není rovna právničce, atd. - ale to je můj pohled, chápu, že každý to tak vidět nemusí :supr:

:supr: :jojo:

Selima — 2. 8. 2020 18:51

Judyna napsal(a):

LENNNA napsal(a):

AndreaP. napsal(a):

Lennno, já bych napsala asi jediné, a sice lidé jsou si rovni. Žádné takové "on má navrch" neexistuje, obzláště pokud jsi ty v pozici platícího zákazníka.

Já si tohle úplně nemyslím. V ideálním světě by si lidé byli rovni. Navíc já nepsala o lidech, ale o jejich pozicích a tam si lidé rovni určitě nejsou. Žák není roven učitelce ve škole, zaměstananec není roven šéfovi, uklízečka není rovna právničce, atd. - ale to je můj pohled, chápu, že každý to tak vidět nemusí :supr:

Ano, tak to prostě je. A je moc důležité, aby si lidé, kteří jsou "nahoře" uvědomovali, že i Ti "dole" mají svoji hodnotu a důležitost a takto k nim přistupovali. To by byl ideální stav. Takže spíš vzájemný respekt. Tvůj učitel by měl být rád, že ses k němu přihlásila a necháš mu vydělat. A snažit se i svým přístupem, abys autoškolu pod jeho vedením úspěšně zakončila.

:jojo:

Selima — 2. 8. 2020 18:54

LENNNA napsal(a):

Palomita napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Já si tohle úplně nemyslím. V ideálním světě by si lidé byli rovni. Navíc já nepsala o lidech, ale o jejich pozicích a tam si lidé rovni určitě nejsou. Žák není roven učitelce ve škole, zaměstananec není roven šéfovi, uklízečka není rovna právničce, atd. - ale to je můj pohled, chápu, že každý to tak vidět nemusí :supr:

A to je právě ono.. i uklízečka je člověk a nikdo nemá právo po ní fňákat jen proto, že je já nevím co, ředitel zeměkoule. To stejné žák/učitel ;)

Nemusí po ní "fňákat" (co to je za slovo? :D) - ale pokud nedělá svou práci dobře - tak může. Což ona naopak ze své pozice nemůže. Ona je závislá na něm - on jí dává plat, on rozhoduje o té výši platu. On jí dává práci, nařizuje jí, co dělat v práci, jak to dělat v práci. Ona jemu naopak jeho práci nařizovat nemůže. Nejsou si rovni ani náhodou.

Zasa keď si uklízečka najme právničku :vissla: tak sa situácia trochu mení. Nič nemusí byť len čierno-biele.

Selima — 2. 8. 2020 19:00

Palomita napsal(a):

Judyna napsal(a):

Člověk v nižší pouzici je vždy závislejší, to je jasné. Na druhé straně když slyším  některé lidi nadávat na ty nahoře, tak si taky nevidí do pusy a vůbec neberou, že by takovou práci oni nezvládli.
Chce to ten oboustranný respekt myslím.

To je bez diskuze. Ono totiž mnohým nedochází, že samotní by nezvládli vůbec nic. Že když to někomu pálí, tak může být levý na ruce a naopak, manuálně zručný zase nemusí úplně chápat jak funguje podnikání. Ukaž mi manažery nějaké velké korporace, jak zvládnou všechno sami. No nezvládnou. A zase týpek z call centra jednoduše nezvládne organizaci tak velké mašinerie. Je to o spolupráci a vzájemném respektu, přesně, jak píšeš. :supr:

Máš svojím spôsobom pravdu - ale pravda je aj to, že napríklad chirurg môže pokojne upratovať (a verím, že mnohé chirurgičky si doma upratujú a moja známa aj u muža-spolu-chirurgra v súkromnej ordinácii), ale som zvedavá, či by si sa nechala operovať od upratovačky - ja teda nie, to napíšem narovinu. A to si vážim obe povolania a každé má svoj význam, ale platí aj toto prvé.

Palomita — 2. 8. 2020 19:43

Máš svojím spôsobom pravdu - ale pravda je aj to, že napríklad chirurg môže pokojne upratovať (a verím, že mnohé chirurgičky si doma upratujú a moja známa aj u muža-spolu-chirurgra v súkromnej ordinácii), ale som zvedavá, či by si sa nechala operovať od upratovačky - ja teda nie, to napíšem narovinu. A to si vážim obe povolania a každé má svoj význam, ale platí aj toto prvé.

Ale já tu nikde nesrovnávám pozice, či zaměstnání co se rovnosti týče. Tam jsem naopak uvedla, že je jasně dané, kdo má za co zodpovědnost. Řeším tu, jak se lidé k sobě chovají mnohdy právě v rámci svých pozic. Je to zneužívání moci. A kdyby si měl chirurg po sobě sterilizovat a uklízet sál pokaždé, co odoperuje, tak by se asi daleko nedostal. Ne, že by to nezvládl, o tom žádná, ale asi by se snížil jeho výkon a ještě by byla prča, kdyby si při vytírání pod operačním stolem pohnul se zády a  zbytek výkonů musel zrušit. Hlavně, že by si uklidil. Snad každý zvládne uklízet, ne? Pak tedy nevím, proč je tolik uklízecích agentur, když tohle nikdo nepotřebuje. A porpo, když není manažer ve firmě měsíc, nikdo si nevšimne (protože schopný manažer úkony nevykonává, nýbrž deleguje, že), ale jak chybí dva dny uklízečka, všimne si každý ;)

rina — 2. 8. 2020 22:11

vrabčák napsal(a):

Leno, jak píše Judyna, o VŠEM si s ním promluvit. Třeba by pak trochu změnil svůj přístup k tobě, což by ti určitě pomohlo se zklidnit a dokázala by ses na všechno lépe soustředit. :jojo:

To nevidím jako šťastné řešení. Trenér nemá za úkol brát ohled na žákovy problémy, ale připravit řádně budoucího řidiče.
Naopak myslím že by si začal dávat sakra pozor, jestli ji má vůbec pustit za volant. To nechci strašit ani odrazovat Lennu od absolvování autoškoly.
Představte si že jste v jeho kůži, má brát ohled na její vystresovanost a pustit ji do provozu?

vrabčák — 2. 8. 2020 23:55

Každý učitel by měl být zároveň i trochu psychologem, a tedy i učitel v autoškole. A když si všimne, že má jeho žák velký strach, měl by se snažit mu pomoci se strachu zbavit. Třeba mu i navrhnout jízdy navíc. Nemyslela jsem tím, že by měl snížit nároky. Jeho cílem by mělo být naučit všechny přihlášené dobře a bezpečně jezdit. :jojo:

rina — 3. 8. 2020 7:21

Měl by. Ale myslím že tomu tak není. Myslím že nemůže tolerovat nervózního řidiče. Určitě si nevezme na sebe zodpovědnost, že bude na silnici ohrožovat sebe a okolí.

Palomita — 3. 8. 2020 7:53

vrabčák napsal(a):

Každý učitel by měl být zároveň i trochu psychologem, a tedy i učitel v autoškole. A když si všimne, že má jeho žák velký strach, měl by se snažit mu pomoci se strachu zbavit. Třeba mu i navrhnout jízdy navíc. Nemyslela jsem tím, že by měl snížit nároky. Jeho cílem by mělo být naučit všechny přihlášené dobře a bezpečně jezdit. :jojo:

:supr: :jojo:

Judyna — 3. 8. 2020 12:53

vrabčák napsal(a):

Každý učitel by měl být zároveň i trochu psychologem, a tedy i učitel v autoškole. A když si všimne, že má jeho žák velký strach, měl by se snažit mu pomoci se strachu zbavit. Třeba mu i navrhnout jízdy navíc. Nemyslela jsem tím, že by měl snížit nároky. Jeho cílem by mělo být naučit všechny přihlášené dobře a bezpečně jezdit. :jojo:

Ano, Přesně tak jsem to myslela.

normální chlap — 3. 8. 2020 13:42

rina napsal(a):

myslím že by si začal dávat sakra pozor, jestli ji má vůbec pustit za volant.

Neplaš, učitel nemá co koho pouštět nebo nepouštět za volant ale prostě ho naučit jezdit. A není snad blbej, aby všechny učil stejně podle jednoho mustru. To už by dávno zkrachoval, protože lidi by si řekli, že nestojí za nic.

Palomita — 3. 8. 2020 13:55

normální chlap napsal(a):

rina napsal(a):

myslím že by si začal dávat sakra pozor, jestli ji má vůbec pustit za volant.

Neplaš, učitel nemá co koho pouštět nebo nepouštět za volant ale prostě ho naučit jezdit. A není snad blbej, aby všechny učil stejně podle jednoho mustru. To už by dávno zkrachoval, protože lidi by si řekli, že nestojí za nic.

Souhlasím, navíc ženské jsou mnohem větší panikářky (všeobecně). A jestli už to nějaký ten pátek dělá, musí být zvyklý. I podle toho co psala Lennna umí vyhodnotit, co si s kým dovolit a u koho ještě  třeba počkat s hustším provozem. Kdyby mu Lennna řekla, čím prochází, asi se jeho přístup moc nezmění, ale jí by se hlavně mohlo ulevit a to by udělalo nakonec největší službu. :rodna:

Irma — 3. 8. 2020 15:56

Já jsem se na svůj řidičák těšila, jen mě stresoval moment, až pojedu s instruktorem sama (taky jsme jezdili v autě po dvou "žácích". Když byl instruktor na jízdě jen s jedním žákem (tj. bez dalších svědků), šíleně a sprostě prý nadával.
Bylo dopoledne, páteční provoz. Vyklepaná jsem sedla za volant, on před autem kouřil a telefonoval. Když se vedle usadil, odboural mě větou, že doufá, že nepojedu jako pipina. Okamžitě mě to rozhodilo, protože jsem na tu jízdu myslela snad celou noc, dodnes nechápu, kde se ve mně vzal vzdor, ale tehdy jsem řekla: Jestli na mne budete řvát, pane Mrázku, tak zastavím a vystoupím. Nebo začnu troubit. Je mi to jedno. Nejsem vaše dcera, já si to platím. Třásl se mi hlas. On řekl, že se ze mne po*ere, ale celou jízdu vůbec nic. Neřval. Na konci mi řekl - no, vidíte, že se to dá přežít. Když se mě čekající žák zeptal, jestli mi pan Mrázek taky vyhrožoval, že mi přerazí ruku, když budu blbě řadit, nevěřil mému zážitku :) Nebála jsem se řídit, bála jsem se reakcí spoluřidiče.

Lennno, zkus se domluvit s tatínkem, a někde v bezpečí si natrénuj obsluhu volantu a příslušenství. Nejdřív sleduj za volantem jeho, poslouchej i zvuk, když se řadí rychlost. To dáš! Tfuj, tfuj... držím Ti palce!

Palomita — 3. 8. 2020 17:28

Irma napsal(a):

Já jsem se na svůj řidičák těšila, jen mě stresoval moment, až pojedu s instruktorem sama (taky jsme jezdili v autě po dvou "žácích". Když byl instruktor na jízdě jen s jedním žákem (tj. bez dalších svědků), šíleně a sprostě prý nadával.
Bylo dopoledne, páteční provoz. Vyklepaná jsem sedla za volant, on před autem kouřil a telefonoval. Když se vedle usadil, odboural mě větou, že doufá, že nepojedu jako pipina. Okamžitě mě to rozhodilo, protože jsem na tu jízdu myslela snad celou noc, dodnes nechápu, kde se ve mně vzal vzdor, ale tehdy jsem řekla: Jestli na mne budete řvát, pane Mrázku, tak zastavím a vystoupím. Nebo začnu troubit. Je mi to jedno. Nejsem vaše dcera, já si to platím. Třásl se mi hlas. On řekl, že se ze mne po*ere, ale celou jízdu vůbec nic. Neřval. Na konci mi řekl - no, vidíte, že se to dá přežít. Když se mě čekající žák zeptal, jestli mi pan Mrázek taky vyhrožoval, že mi přerazí ruku, když budu blbě řadit, nevěřil mému zážitku :) Nebála jsem se řídit, bála jsem se reakcí spoluřidiče.

Lennno, zkus se domluvit s tatínkem, a někde v bezpečí si natrénuj obsluhu volantu a příslušenství. Nejdřív sleduj za volantem jeho, poslouchej i zvuk, když se řadí rychlost. To dáš! Tfuj, tfuj... držím Ti palce!

Promiň, ale úplně vidím ten výraz jak z filmu Jedna ruka netleská "Nečum na mě, nebo ti useknu ruku" :lol::lol: A jinak :supr: Člověk by se za sebe měl umět postavit.
Souhlasím, přesně jak píšeš, člověk hodně i odkouká, ale to vlastní ošahání si stejně dříve či později přijít musí.. Pamatuju si na jednu ze svých prvních jízd po řidičáku. Jedu a najednou začne auto tak jakoby škytat.. Chlap mi říká, chcípá ti to.. No to taky slyším, ale CO MÁM DĚLAT???... Podíval se na mě jak na absolutního debila a říká: Podřadit si? .. a zabralo to. Od té doby vím, že auto může začít škytat i když jedu z kopce :lol:

cibule — 3. 8. 2020 18:00

Palomita napsal(a):

Irma napsal(a):

Já jsem se na svůj řidičák těšila, jen mě stresoval moment, až pojedu s instruktorem sama (taky jsme jezdili v autě po dvou "žácích". Když byl instruktor na jízdě jen s jedním žákem (tj. bez dalších svědků), šíleně a sprostě prý nadával.
Bylo dopoledne, páteční provoz. Vyklepaná jsem sedla za volant, on před autem kouřil a telefonoval. Když se vedle usadil, odboural mě větou, že doufá, že nepojedu jako pipina. Okamžitě mě to rozhodilo, protože jsem na tu jízdu myslela snad celou noc, dodnes nechápu, kde se ve mně vzal vzdor, ale tehdy jsem řekla: Jestli na mne budete řvát, pane Mrázku, tak zastavím a vystoupím. Nebo začnu troubit. Je mi to jedno. Nejsem vaše dcera, já si to platím. Třásl se mi hlas. On řekl, že se ze mne po*ere, ale celou jízdu vůbec nic. Neřval. Na konci mi řekl - no, vidíte, že se to dá přežít. Když se mě čekající žák zeptal, jestli mi pan Mrázek taky vyhrožoval, že mi přerazí ruku, když budu blbě řadit, nevěřil mému zážitku :) Nebála jsem se řídit, bála jsem se reakcí spoluřidiče.

Lennno, zkus se domluvit s tatínkem, a někde v bezpečí si natrénuj obsluhu volantu a příslušenství. Nejdřív sleduj za volantem jeho, poslouchej i zvuk, když se řadí rychlost. To dáš! Tfuj, tfuj... držím Ti palce!

Promiň, ale úplně vidím ten výraz jak z filmu Jedna ruka netleská "Nečum na mě, nebo ti useknu ruku" :lol::lol: A jinak :supr: Člověk by se za sebe měl umět postavit.
Souhlasím, přesně jak píšeš, člověk hodně i odkouká, ale to vlastní ošahání si stejně dříve či později přijít musí.. Pamatuju si na jednu ze svých prvních jízd po řidičáku. Jedu a najednou začne auto tak jakoby škytat.. Chlap mi říká, chcípá ti to.. No to taky slyším, ale CO MÁM DĚLAT???... Podíval se na mě jak na absolutního debila a říká: Podřadit si? .. a zabralo to. Od té doby vím, že auto může začít škytat i když jedu z kopce :lol:

:D :lol: :supr:

Irma — 3. 8. 2020 18:35

Palomito, máš skvělé postřehy :D, až když to čtu, vidím tu situaci z filmu :D

Palomita — 3. 8. 2020 18:54

Irma napsal(a):

Palomito, máš skvělé postřehy :D, až když to čtu, vidím tu situaci z filmu :D

:supr: Počkej, počkej.. :D

rina — 3. 8. 2020 21:13

Judyna napsal(a):

vrabčák napsal(a):

Každý učitel by měl být zároveň i trochu psychologem, a tedy i učitel v autoškole. A když si všimne, že má jeho žák velký strach, měl by se snažit mu pomoci se strachu zbavit. Třeba mu i navrhnout jízdy navíc. Nemyslela jsem tím, že by měl snížit nároky. Jeho cílem by mělo být naučit všechny přihlášené dobře a bezpečně jezdit. :jojo:

Ano, Přesně tak jsem to myslela.

Jak tak pročítám vaše vzpomínky z autoškoly, přijde mi že učitelé jsou spíš arogantní neurvalci než soucitní všehoznalí psychologové a učitelé s velkým U.

Vyučování zvládnutí stresu za pomoci vyvolat ho záměrně, řvaním, vyhrožováním, psychickým či fyzickým terorem, není pedagogické, profesionální, účinné ani morální.

Jen si představte že by tak "vychovávali" učitelé vaše děti ve škole.

Říct potom, 'no vidíš, jak jsi to zvládnul', je hnusné!

cibule — 4. 8. 2020 6:52

Tak si tak dneska říkám, že člověk se nakonec smíří s každou realitou nebo jí aspoň přijme jako nevratnou a zařídí se podle toho. A čas opravdu léčí.

Když ke mně přišla tahle náročná zkušenost, tak jsem už od začátku přečetla snad každý příběh, na který jsem na internetu narazila. Ne že bych to někomu přála, ale díky tomu jsem si uvědomovala, že tohle prožívá opravdu dost lidí. A zvládnou to. A zajímavé mi přišlo, že většinou se po nějaké době odmlčí. Buď sem tam ještě napíšou třeba po delší době, nebo taky už vůbec ne. A u některých mě trochu mrzelo, že už nevím, jak se to u nich vyvíjelo dál.

Teď už tomu asi rozumím. I u mě to bylo ze začátku plné bolesti, emocí a výčitek směrem k sobě, ale postupně jsem se začala smiřovat s realitou. Dnes, po dvou měsících, už jsem někde jinde. Můj život už začíná jít jinou cestičkou, než šel. A začíná mít zase řád. Ráno i odpoledne mluvím s rodinou a jinak už si zařizuji život po svém a už je tolik neotravuji.
Vždycky jsem mimo jiné měla ráda čtení knížek a nemohla jsem se tomu moc věnovat, protože jsme měli malý byt a neměla jsem místo, kde bych se v klidu natáhla s knížkou a ponořila se do děje. Na čtení jsem potřebovala ticho a klid a to bylo nemožné. A najednou to místo mám. Dokonce dvě. Buď si sednu na křeslo u okna a podložím si nohy a nebo se natáhnu rovnou do postele. Ponořím se do děje a najednou je večer a je čas jít spát. Tohle se mi líbí.

Takže tím vším chci napsat, že opravdu není nemožné to zvládnout. Jen je potřeba vydržet ten začátek. Ten je nejhorší. Pak už se to začíná s každým dnem zlepšovat. Netvrdím samozřejmě, že už jsem jen šťastná a veselá, ale situace, kdy je mi ouvej, dokážu zvládnout a vím, že jak přišly, tak i odejdou.

Palomita — 4. 8. 2020 7:51

cibule, to je moc pěkně napsáno, a za sebe jsem ráda, že jsem měla a stále mám tu možnost u tebe sledovat tvůj vývoj a jak je líp a líp :) Připomíná mi to, když byly děti malé a bouchly se hodně třeba do brňavky a plakaly jak moc to bolí. Vždycky jsem jím říkávala "teď to moc bolí, musíš vydržet a postupně ta bolest odezní".. a jak pak byly za chvilku překvapené, že už nic nebolí :) Takže s potěšením čtu, že tvá "brňavka" už přestává zlobit ;) a jen tak dál!!!!

cibule — 4. 8. 2020 12:02

Palomita napsal(a):

cibule, to je moc pěkně napsáno, a za sebe jsem ráda, že jsem měla a stále mám tu možnost u tebe sledovat tvůj vývoj a jak je líp a líp :) Připomíná mi to, když byly děti malé a bouchly se hodně třeba do brňavky a plakaly jak moc to bolí. Vždycky jsem jím říkávala "teď to moc bolí, musíš vydržet a postupně ta bolest odezní".. a jak pak byly za chvilku překvapené, že už nic nebolí :) Takže s potěšením čtu, že tvá "brňavka" už přestává zlobit ;) a jen tak dál!!!!

Moc děkuji. :godlike: :)

Selima — 4. 8. 2020 15:25

Cibul, ja si práve uvedomujem, ako je dobre, že u Teba už rez nastal - a že už sa to celé môže hojiť. Bola som s kamoškou, ktorej muž sa nedávno priznal, že už ROKY má frajerku... a momentálne je viac u nej ako doma. Lenže zatiaľ sa nerozvádza a kamoška sa zaťala, že ona nemá dôvod meniť status quo a nech si o rozvod podá on... No, ale ani on nemá vešmi motiváciu niečo meniť, takže teraz sú tak akosi v medzistave a medzipriestore a ja sledujem, ako ju vždy znovu zničí - keď už jej je chvíľu dobre - keď sa niekto ničnetušiaci spýta a ona musí nanovo vysvetľovať.... alebo naopak zatĺka, s tým že nech si tú novinu oznamuje každému neverník. :/ Jedno horšie ako druhé, fakt. Tiež by jej asi pomohlo, keby sa veci pohli, uzavreli a šlo sa ďalej - trebárs aj každý sám, ale na novej ceste.

cibule — 4. 8. 2020 19:50

Selima napsal(a):

Cibul, ja si práve uvedomujem, ako je dobre, že u Teba už rez nastal - a že už sa to celé môže hojiť. Bola som s kamoškou, ktorej muž sa nedávno priznal, že už ROKY má frajerku... a momentálne je viac u nej ako doma. Lenže zatiaľ sa nerozvádza a kamoška sa zaťala, že ona nemá dôvod meniť status quo a nech si o rozvod podá on... No, ale ani on nemá vešmi motiváciu niečo meniť, takže teraz sú tak akosi v medzistave a medzipriestore a ja sledujem, ako ju vždy znovu zničí - keď už jej je chvíľu dobre - keď sa niekto ničnetušiaci spýta a ona musí nanovo vysvetľovať.... alebo naopak zatĺka, s tým že nech si tú novinu oznamuje každému neverník. :/ Jedno horšie ako druhé, fakt. Tiež by jej asi pomohlo, keby sa veci pohli, uzavreli a šlo sa ďalej - trebárs aj každý sám, ale na novej ceste.

Ach jo. Chudák holka.... :(

Judyna — 4. 8. 2020 20:25

To jo Seli. To je to nehorší. Moje kamarádka to takhle vydržela rok a pak stejně podala žádost o rozvod. Pánovi se do toho samozřejmě nechtělo. On neměl potřebu nic řešit.

rina — 4. 8. 2020 20:59

Dívám se často na Soudní síň, Soudkyně Barbara, Soudce Alexandr a pod.
Nevím, jestli jsou to příběhy podle skutečnosti, mám dojem že ano.

Byl tam příběh, že muž žádal o rozvod a žena nechtěla. On uváděl že si ji váží jako mámu svých dětí, ale že jeho city vůči ní ochladly, že ji nechce podvádět a má jinou.

Tak a tak, ona se pořád bránila, ale soud je stejně rozvedl.
Zkrátil tu cestu "řezu", o které psala Sel.

Potom ukazují ještě, jak všechno v krátké době dopadlo...

Ta smutná žena si brzo našla jiného, a onen muž byl šťastný a spokojený v staronovém vztahu.

Selima — 4. 8. 2020 22:53

cibule napsal(a):

Selima napsal(a):

Cibul, ja si práve uvedomujem, ako je dobre, že u Teba už rez nastal - a že už sa to celé môže hojiť. Bola som s kamoškou, ktorej muž sa nedávno priznal, že už ROKY má frajerku... a momentálne je viac u nej ako doma. Lenže zatiaľ sa nerozvádza a kamoška sa zaťala, že ona nemá dôvod meniť status quo a nech si o rozvod podá on... No, ale ani on nemá vešmi motiváciu niečo meniť, takže teraz sú tak akosi v medzistave a medzipriestore a ja sledujem, ako ju vždy znovu zničí - keď už jej je chvíľu dobre - keď sa niekto ničnetušiaci spýta a ona musí nanovo vysvetľovať.... alebo naopak zatĺka, s tým že nech si tú novinu oznamuje každému neverník. :/ Jedno horšie ako druhé, fakt. Tiež by jej asi pomohlo, keby sa veci pohli, uzavreli a šlo sa ďalej - trebárs aj každý sám, ale na novej ceste.

Ach jo. Chudák holka.... :(

Vieš čo? Ona tvrdí, že sa jej aj tak v podstate uľavilo - po najmenej 5, ale skôr 10 rokoch klamstiev a podvádzania - a postupne sa to zlepšuje. Len by sa to zlepšovanie určite urýchlilo, keby sa odsťahoval a podal o rozvod :jojo: .

cibule — 5. 8. 2020 6:48

Selima napsal(a):

cibule napsal(a):

Selima napsal(a):

Cibul, ja si práve uvedomujem, ako je dobre, že u Teba už rez nastal - a že už sa to celé môže hojiť. Bola som s kamoškou, ktorej muž sa nedávno priznal, že už ROKY má frajerku... a momentálne je viac u nej ako doma. Lenže zatiaľ sa nerozvádza a kamoška sa zaťala, že ona nemá dôvod meniť status quo a nech si o rozvod podá on... No, ale ani on nemá vešmi motiváciu niečo meniť, takže teraz sú tak akosi v medzistave a medzipriestore a ja sledujem, ako ju vždy znovu zničí - keď už jej je chvíľu dobre - keď sa niekto ničnetušiaci spýta a ona musí nanovo vysvetľovať.... alebo naopak zatĺka, s tým že nech si tú novinu oznamuje každému neverník. :/ Jedno horšie ako druhé, fakt. Tiež by jej asi pomohlo, keby sa veci pohli, uzavreli a šlo sa ďalej - trebárs aj každý sám, ale na novej ceste.

Ach jo. Chudák holka.... :(

Vieš čo? Ona tvrdí, že sa jej aj tak v podstate uľavilo - po najmenej 5, ale skôr 10 rokoch klamstiev a podvádzania - a postupne sa to zlepšuje. Len by sa to zlepšovanie určite urýchlilo, keby sa odsťahoval a podal o rozvod :jojo: .

To je ta je naše ženská intuice, řekla bych. Aspoň když to soudím podle sebe. Když si zpětně promítám naše poslední měsíce spolu, tak jsem "tušila", že se něco děje. Jenže tohle by mě ani ve snu nenapadlo. Myslela jsem si, že to ochladnutí je kvůli těm všem zdravotním problémům a našim sporům kolem nich. Říkala jsem si, že až tohle vydržíme, tak bude už dobře. Že se vše zase uklidní, vždyť kdo tohle nezažil. Ono to slovíčko "AŽ" je vůbec mizerná věc.

Selima — 5. 8. 2020 16:58

Hej, ona to zasa pripisovala skôr údajnému pracovnému vyťaženiu :/  a keďže milosťpán odmietal o čomkoľvek diskutovať a čokoľvek vysvetľovať (ty máš vidiny, čo furt kde vidíš, maľuješ čerta na stenu...), tak sa akurát potichu trápila. Až kým sa jej tušák nepotvrdil.

cibule — 6. 8. 2020 6:31

Selima napsal(a):

Hej, ona to zasa pripisovala skôr údajnému pracovnému vyťaženiu :/  a keďže milosťpán odmietal o čomkoľvek diskutovať a čokoľvek vysvetľovať (ty máš vidiny, čo furt kde vidíš, maľuješ čerta na stenu...), tak sa akurát potichu trápila. Až kým sa jej tušák nepotvrdil.

Teda, tak to je jako přes kopírák. Od toho mého bývalého úplně stejná reakce.

Včera mi přišla knížka od Petra Casanovy 250 zákonů lásky, a když jsem jí náhodně otevřela, tak se mi samozřejmě otevřela na stránce, kde řeší nevěru. (A pak že nás nic nebo nikdo nevede... :) Já mám v tomhle neuvěřitelné štěstí.) A tam mě mimo jiné oslovilo pár vět, kde píše, že člověk, který problémy ve vztahu neřešil a utekl místo toho k jiné nebo jinému, si je sebou také odnáší. A já si myslím, že ho za čas zase dostihnou.

cibule — 6. 8. 2020 7:06

Tak jsem si tak libovala, jak tu situaci dobře zvládám a hned jsem dostala ujištění od vesmíru, že z toho ještě zdaleka nejsem venku.

Začala jsem používat facebook. Vůbec jsem si neuvědomila, že jeden z pár přátel, které tam mám, je mimo jiné taky příbuzná z jeho strany. A dneska ráno tam na mě hned vyskočila jeho fotka. Byla to pro mě podobná rána do břicha, jako když jsem se TO dozvěděla. Všechno bylo podobné jako na začátku. Zmar, bolest, pláč. A já si uvědomila, že uvnitř sebe to ještě nemám vůbec zpracované, i když navenek už se tvářím (a dokonce i před sebou), že jsem naprosto v pohodě.

Palomita — 6. 8. 2020 8:22

cibule napsal(a):

Včera mi přišla knížka od Petra Casanovy 250 zákonů lásky, a když jsem jí náhodně otevřela, tak se mi samozřejmě otevřela na stránce, kde řeší nevěru. (A pak že nás nic nebo nikdo nevede... :) Já mám v tomhle neuvěřitelné štěstí.) A tam mě mimo jiné oslovilo pár vět, kde píše, že člověk, který problémy ve vztahu neřešil a utekl místo toho k jiné nebo jinému, si je sebou také odnáší. A já si myslím, že ho za čas zase dostihnou.

To platí bohužel pro všechny. Neexistuje žádné "až, pak, když". Je pouze teď. Co se nevyřeší hned, táhne se jak smrad a ty největší nevyřešené chyby mají tendenci se opakovat. Ať už je řeč o čemkoli. Věci, které mají řešení, se mají vyřešit okamžitě, pokud je to možné. Osobně si nedovedu představit, že bych 10 let skomírala ve vztahu a říkala si "až něco pomine". Je to promrhaných 10 let a stejně to většinou neskončí tak, jak si dotyčný představuje. :|

Palomita — 6. 8. 2020 8:25

cibule napsal(a):

Tak jsem si tak libovala, jak tu situaci dobře zvládám a hned jsem dostala ujištění od vesmíru, že z toho ještě zdaleka nejsem venku.

Začala jsem používat facebook. Vůbec jsem si neuvědomila, že jeden z pár přátel, které tam mám, je mimo jiné taky příbuzná z jeho strany. A dneska ráno tam na mě hned vyskočila jeho fotka. Byla to pro mě podobná rána do břicha, jako když jsem se TO dozvěděla. Všechno bylo podobné jako na začátku. Zmar, bolest, pláč. A já si uvědomila, že uvnitř sebe to ještě nemám vůbec zpracované, i když navenek už se tvářím (a dokonce i před sebou), že jsem naprosto v pohodě.

Neboj, takových šťouchanců bude ještě spousta. Ber to tak, že když se řízneš, tak se rána dobře hojí a ani o ní nevíš, ale běda, když do ní nasypeš sůl.. Držíš se a vedeš si skvěle, jen ta rána ještě není zacelená, tak je přirozené, že tě to ještě bolí. Za chvíli bude zase líp :par:

cibule — 6. 8. 2020 9:41

Palomita napsal(a):

cibule napsal(a):

Tak jsem si tak libovala, jak tu situaci dobře zvládám a hned jsem dostala ujištění od vesmíru, že z toho ještě zdaleka nejsem venku.

Začala jsem používat facebook. Vůbec jsem si neuvědomila, že jeden z pár přátel, které tam mám, je mimo jiné taky příbuzná z jeho strany. A dneska ráno tam na mě hned vyskočila jeho fotka. Byla to pro mě podobná rána do břicha, jako když jsem se TO dozvěděla. Všechno bylo podobné jako na začátku. Zmar, bolest, pláč. A já si uvědomila, že uvnitř sebe to ještě nemám vůbec zpracované, i když navenek už se tvářím (a dokonce i před sebou), že jsem naprosto v pohodě.

Neboj, takových šťouchanců bude ještě spousta. Ber to tak, že když se řízneš, tak se rána dobře hojí a ani o ní nevíš, ale běda, když do ní nasypeš sůl.. Držíš se a vedeš si skvěle, jen ta rána ještě není zacelená, tak je přirozené, že tě to ještě bolí. Za chvíli bude zase líp :par:

Ještě že mě čteš. Moc děkuji za podporu. :hjarta:
Už je to dobré. Říkám si - byla to jenom fotka. Přátelství s dotyčnou jsem okamžitě zrušila a jede se dál. :)

eremuruss — 6. 8. 2020 20:10

cibule napsal(a):

Selima napsal(a):

Hej, ona to zasa pripisovala skôr údajnému pracovnému vyťaženiu :/  a keďže milosťpán odmietal o čomkoľvek diskutovať a čokoľvek vysvetľovať (ty máš vidiny, čo furt kde vidíš, maľuješ čerta na stenu...), tak sa akurát potichu trápila. Až kým sa jej tušák nepotvrdil.

Teda, tak to je jako přes kopírák. Od toho mého bývalého úplně stejná reakce.

Včera mi přišla knížka od Petra Casanovy 250 zákonů lásky, a když jsem jí náhodně otevřela, tak se mi samozřejmě otevřela na stránce, kde řeší nevěru. (A pak že nás nic nebo nikdo nevede... :) Já mám v tomhle neuvěřitelné štěstí.) A tam mě mimo jiné oslovilo pár vět, kde píše, že člověk, který problémy ve vztahu neřešil a utekl místo toho k jiné nebo jinému, si je sebou také odnáší. A já si myslím, že ho za čas zase dostihnou.

Cibule take si chci tuto knihu objednat,ale jsou 4 dily a nevim pro ktery se rozhodnout

cibule — 7. 8. 2020 7:09

eremuruss napsal(a):

cibule napsal(a):

Selima napsal(a):

Hej, ona to zasa pripisovala skôr údajnému pracovnému vyťaženiu :/  a keďže milosťpán odmietal o čomkoľvek diskutovať a čokoľvek vysvetľovať (ty máš vidiny, čo furt kde vidíš, maľuješ čerta na stenu...), tak sa akurát potichu trápila. Až kým sa jej tušák nepotvrdil.

Teda, tak to je jako přes kopírák. Od toho mého bývalého úplně stejná reakce.

Včera mi přišla knížka od Petra Casanovy 250 zákonů lásky, a když jsem jí náhodně otevřela, tak se mi samozřejmě otevřela na stránce, kde řeší nevěru. (A pak že nás nic nebo nikdo nevede... :) Já mám v tomhle neuvěřitelné štěstí.) A tam mě mimo jiné oslovilo pár vět, kde píše, že člověk, který problémy ve vztahu neřešil a utekl místo toho k jiné nebo jinému, si je sebou také odnáší. A já si myslím, že ho za čas zase dostihnou.

Cibule take si chci tuto knihu objednat,ale jsou 4 dily a nevim pro ktery se rozhodnout

Tak to přeji úspěšný výběr. Já zatím přečetla 100 nejkratších cest k sobě a pomohla mi.

LENNNA — 7. 8. 2020 9:26

eremuruss napsal(a):

cibule napsal(a):

Selima napsal(a):

Hej, ona to zasa pripisovala skôr údajnému pracovnému vyťaženiu :/  a keďže milosťpán odmietal o čomkoľvek diskutovať a čokoľvek vysvetľovať (ty máš vidiny, čo furt kde vidíš, maľuješ čerta na stenu...), tak sa akurát potichu trápila. Až kým sa jej tušák nepotvrdil.

Teda, tak to je jako přes kopírák. Od toho mého bývalého úplně stejná reakce.

Včera mi přišla knížka od Petra Casanovy 250 zákonů lásky, a když jsem jí náhodně otevřela, tak se mi samozřejmě otevřela na stránce, kde řeší nevěru. (A pak že nás nic nebo nikdo nevede... :) Já mám v tomhle neuvěřitelné štěstí.) A tam mě mimo jiné oslovilo pár vět, kde píše, že člověk, který problémy ve vztahu neřešil a utekl místo toho k jiné nebo jinému, si je sebou také odnáší. A já si myslím, že ho za čas zase dostihnou.

Cibule take si chci tuto knihu objednat,ale jsou 4 dily a nevim pro ktery se rozhodnout

Erem, tady je napsáno o čem (a pro koho) která kniha je:

https://www.firstclass.cz/kniha/

Acher — 7. 8. 2020 15:43

Dobrý den,
předem se omlouvám, snad není nepatřičné přispět zde svou zkušeností jako muž. Při brouzdání na netu na mě vykouklo toto i pro mě zajímavé téma a zvědavost mě přivedla k této diskuzi. Má zkušenost je totiž z opačného břehu, a přesto je velmi podobná tomu, co zde napsala zakladatelka tohoto vlákna.
Po 19 letech spokojeného vztahu (anebo jsem věřil, že je oboustranně spokojený), jsem začal cítit, že něco není v pořádku. Nějakou dobu jsem situaci vyhodnocoval a když jsem se ženy na rovinu zeptal, zda někoho má, přitakala. Z počátku jsem se domníval, že jde jen o větší manželskou krizi, kterou je třeba překonat, jako se nám podařily překonat jiné krize během manželství. Několik měsíců jsem proto bojoval o záchranu vztahu, neboť svou ženu jsem stále miloval. Toto však trvalo pouze do doby, než jsem pochopil, že je má žena beznadějně zamilovaná do toho druhého muže. Uvědomil jsem si, že proti tomuto nelze bojovat a ani nelze vyhrát. Řekla mi, že chce být konečně šťastná, protože on je její krevní skupina, zatímco my dva jsme příliš rozdílní, jako oheň a voda. Vzpomněl jsem si, jak mi na začátku našeho vztahu řekla, že naše rozdílnost jí ke mě přitahuje, protože protiklady se přitahují a ona ze mě čerpá energii, která ji zklidňuje. Věděl jsem, že je vymalováno. Nezbylo mi, než ji nechat jít. Jediné o co teď šlo, bylo minimalizovat škody na duších našich dětí. Měli jsme spolu tři - tehdy 18,14 a 9. Dbal jsem na to abychom spolu nevedli válku, ale rozešli jsme se jako slušní lidé. Přesto musím přiznat, že jsem musel sám se sebou velmi bojovat abych se nemstil. Jen kvůli svým dětem jsem to dokázal. Nechtěl jsem aby si do života vzaly peklo z rozvodu svých rodičů. Aby trpěly tím, co nijak nezavinily. Rozvod jsme řešili bez právníků, vzájemnou dohodou. Dohodli jsme se, že se dětí zeptáme s kým chtějí být a jak by si to představovaly. Všechny děti se rozhodly, že chtějí zůstat s tatínkem. Byl jsem překvapen, ale u srdce mě to zahřálo. Zároveň jsem se bál, jak to vezme jejich máma. A tehdy jsem viděl na vlastní oči, co dokáže zamilovanost. Se vším souhlasila, sbalila si své věci a odstěhovala se. Když po večerech ten nejmladší plakal ve svém pokoji a volal jméno maminky, pukalo mi srdce bolestí. Nakonec se přišel přitulit za mnou a plakali jsme spolu. Během jednoho roku proběhly bezproblémové soudy o majetek, děti a nakonec rozvod. Další dva roky mi trvalo, než jsem se dokázal citově odpoutat. Letos je to už pět let. Děti časem opět nabyly rovnováhy, dokonce prohlásily, že se pro ně skoro nic nezměnilo, jen mámu vidí méně často. Tohle mě dokázalo zcelit. Zůstal jsem celý, neroztříštěný, protože jsme zůstali stále jako rodina. Objevil jsem nový hlubší smysl života. Být tu s nimi a pro ně. Přineslo to i své velké problémy, které by mě dříve nenapadlo řešit, ale to už by patřilo do jiného vlákna. Dnes máme s bývalou partnerkou dá se říci vyrovnanou komunikaci. Kvůli dětem dokážeme spolupracovat a domluvit se na důležitých věcech. Na srdci však zůstala velká jizva. Ale pokud se v tom nešťourám, nebolí to.

vera — 7. 8. 2020 18:13

Acher................máš můj obdiv

eremuruss — 7. 8. 2020 18:16

LENNNA napsal(a):

eremuruss napsal(a):

cibule napsal(a):


Teda, tak to je jako přes kopírák. Od toho mého bývalého úplně stejná reakce.

Včera mi přišla knížka od Petra Casanovy 250 zákonů lásky, a když jsem jí náhodně otevřela, tak se mi samozřejmě otevřela na stránce, kde řeší nevěru. (A pak že nás nic nebo nikdo nevede... :) Já mám v tomhle neuvěřitelné štěstí.) A tam mě mimo jiné oslovilo pár vět, kde píše, že člověk, který problémy ve vztahu neřešil a utekl místo toho k jiné nebo jinému, si je sebou také odnáší. A já si myslím, že ho za čas zase dostihnou.

Cibule take si chci tuto knihu objednat,ale jsou 4 dily a nevim pro ktery se rozhodnout

Erem, tady je napsáno o čem (a pro koho) která kniha je:

https://www.firstclass.cz/kniha/

Leno,moc dekuji,uz mam vybrano jdu objednavat.  :par:

eremuruss — 7. 8. 2020 18:20

Achere,ses silny muz.Moc krasny pribeh.I zeny jsou zbabele a utecou od rodiny.

Judyna — 7. 8. 2020 19:45

Acher - seš dobrej :styrka:

Píšeš, že s maminkou se děti vidí méně často. Takže vztahy se úplně nezpřetrhaly, to je dobře. Brala si je domů třeba na víkendy nebo jen jezdila k vám domů?

Acher — 7. 8. 2020 20:09

to Vera: děkuji za reakci. Osobně se nijak obdivuhodně nevnímám. Děti jsem chtěl a miloval je. Jejich reakce byla, že mi lásku oplatily láskou. To byla má odměna, byť jsem nebyl vždy zrovna příkladný táta a manžel. Vzpomínám si, jak jednou před lety jsem zavedl doma takový malý rituál. Vždy po příchodu z práce jsem se s každým z dětí objal a skončil u manželky. Časem se z toho stal takový zvyk, že když jsem přišel domů, stála na chodbě malá fronta na "objímáčka" :)

to eremuruss: také děkuji za reakci, nevím zda jsem zrovna silný muž. Můj příspěvek byla víceméně reakce na vlákno paní "cibule". Ty pocity těch, co to prožili bývají mnohdy podobné. Jediné světlo na konci tunelu, bylo to všechno vzít, hodit za hlavu, jít dál a hledět do budoucnosti. Čas a prosté denní starosti už vykonají své. Souhlasím, že svým způsobem žena od rodiny utekla, ale nebyla to zbabělost. Byla to zamilovanost, která ji tak ovládla, že dokázala spálit všechny mosty. Viděl jsem to v jejich očích. Pamatuji si to z doby, kdy jsem tu samou reakci svého času vyvolal já sám...

to Judyna: nebrávala, jednou, dvakrát do měsíce za nimi přijela. Ti starší toho pána nemají rádi, takže ani nepřicházelo v úvahu, že by tam jeli. A nejmladšího si za těch 5 let 2x vzala o prázdninách na týden. Ale celkem jsem to chápal. Malý se jí hodně odcizil. Když přijela, říkám mu, je tu máma, běž za ní. On za pár minut přiběhl zpátky a já mu říkám, co je, proč nejsi s mámou a on, už jsem s ní byl, dal jsem jí pusu a teď chci být s tebou....

Judyna — 7. 8. 2020 20:51

Hm. Myslím, že maminka dětí bude za nějaký čas hodně litovat....

Ae s tou zamilovaností máš asi pravdu. Mám dvě kamarádky, které se takto v manželství zamilovaly do jiného  a byla to dost katastrofa. Ta jedna odešla i od dětí (17 a 14 let) a ta druhá o tom zcela reálně uvažovala. Nestalo se to proto, že za ní přišla manželka jejího milence s tím ,že o všem ví a nazvala ji dosta škaredě. Kamarádce to ale pomohlo - nějak se jí rozsvítilo, ukončila to a její manžel se to ani nedozvěděl. Naštěstí.

Palomita — 7. 8. 2020 20:57

Acher napsal(a):

to Judyna: nebrávala, jednou, dvakrát do měsíce za nimi přijela. Ti starší toho pána nemají rádi, takže ani nepřicházelo v úvahu, že by tam jeli. A nejmladšího si za těch 5 let 2x vzala o prázdninách na týden. Ale celkem jsem to chápal. Malý se jí hodně odcizil. Když přijela, říkám mu, je tu máma, běž za ní. On za pár minut přiběhl zpátky a já mu říkám, co je, proč nejsi s mámou a on, už jsem s ní byl, dal jsem jí pusu a teď chci být s tebou....

Tohle je především její ztráta. Protože chlapů může mít na každém prstu deset. Ale její děti jí jen tak něco/někdo nenahradí. Přijde na to později. I když, už to, že všechny tři děti (vč. nejmenšího) chtěly zůstat s tatínkem o něčem svědčí..

Palomita — 7. 8. 2020 21:03

Judyna napsal(a):

Hm. Myslím, že maminka dětí bude za nějaký čas hodně litovat....

Ae s tou zamilovaností máš asi pravdu. Mám dvě kamarádky, které se takto v manželství zamilovaly do jiného  a byla to dost katastrofa. Ta jedna odešla i od dětí (17 a 14 let) a ta druhá o tom zcela reálně uvažovala. Nestalo se to proto, že za ní přišla manželka jejího milence s tím ,že o všem ví a nazvala ji dosta škaredě. Kamarádce to ale pomohlo - nějak se jí rozsvítilo, ukončila to a její manžel se to ani nedozvěděl. Naštěstí.

To je právě ono, úplně jinak se odchází samotnému za někým novým. Je jedno, jestli je to chlap, nebo ženská. A teda přijde mi, že když se zblázní ženská, je to mnohem větší fičák, než když to postihne chlapa. :rodna:

Judyna — 7. 8. 2020 21:25

Jo, říká se to...

vrabčák — 7. 8. 2020 21:35

Achere, napsal jsi to krásně! :supr: I já tě obdivuju a držím palce tobě i dětem. :D

Acher — 7. 8. 2020 22:04

cibule napsal(a):

On manžel je, tedy vlastně byl, moc hodný člověk.

Tohle mě celkem zaujalo. Když to člověk čte, nemůžu si pomoct, ale pod pojmem "hodný" spíš vidím "divný". Slyšel jsem na tohle téma několik názorů od žen.
Jedna žena prohlásila, že o hodné chlapy není zájem, protože je s nimi nuda, jsou to takoví hodní ňoumové. A pokud si tedy žena může ještě stále vybírat, zcela tento typ mužů ignoruje. Zajímaví přijdou v okamžiku až si už moc vybírat nemůže, protože potom naopak je to sázka na jistotu.
Další názor byl od jedné mé známé,  která byla s mou anabází seznámena. Ta mi řekla zajímavou věc, která mě nejspíš řadí právě mezi ty "hodné-divné" týpky. Povídá mi - víš tvůj problém je, že jsi moc hodný a ono se i dobrého přejí...

Palomita — 7. 8. 2020 22:15

Acher napsal(a):

Tohle mě celkem zaujalo. Když to člověk čte, nemůžu si pomoct, ale pod pojmem "hodný" spíš vidím "divný". Slyšel jsem na tohle téma několik názorů od žen.
Jedna žena prohlásila, že o hodné chlapy není zájem, protože je s nimi nuda, jsou to takoví hodní ňoumové. A pokud si tedy žena může ještě stále vybírat, zcela tento typ mužů ignoruje. Zajímaví přijdou v okamžiku až si už moc vybírat nemůže, protože potom naopak je to sázka na jistotu.
Další názor byl od jedné mé známé,  která byla s mou anabází seznámena. Ta mi řekla zajímavou věc, která mě nejspíš řadí právě mezi ty "hodné-divné" týpky. Povídá mi - víš tvůj problém je, že jsi moc hodný a ono se i dobrého přejí...

Mně zase přijde klasifikace "hodný", že se na něm dá dříví štípat :) Jinak u nás se spíš říká, že mrcha si vždycky najde k sobě hodného chlapa :D

Acher — 8. 8. 2020 10:55

Palomita napsal(a):

Mně zase přijde klasifikace "hodný", že se na něm dá dříví štípat :) Jinak u nás se spíš říká, že mrcha si vždycky najde k sobě hodného chlapa :D

Možná to bude tím, že si je jistá, že jí všechno promine a odpustí :dumbom:

normální chlap — 8. 8. 2020 11:27

Acher napsal(a):

Ta mi řekla zajímavou věc, která mě nejspíš řadí právě mezi ty "hodné-divné" týpky. Povídá mi - víš tvůj problém je, že jsi moc hodný a ono se i dobrého přejí...

To dělají ženské normálně. Po pár letech je začnou nudit záclony, kuchyňská linka, manžel, ... tak je vymění. Existuje proti tomu jediná obrana, ženská se nesmí začít nudit :-) To jest buď má chlapa, který ji chystá pořád nějaká "překvápka", nebo má práci která ji baví. V tom druhém případě nevadí, že ji chlap nebije, nechodí domů ožralý, neběhá za každou sukní ani není pořád jednou nohou v kriminálu :-)

Palomita — 8. 8. 2020 13:05

Acher napsal(a):

Možná to bude tím, že si je jistá, že jí všechno promine a odpustí :dumbom:

Ale to je jen jeho svobodná volba. ;) A v každém vztahu je vždycky jeden dominantnější a druhej poddajnější. Někdy je to chlap a jindy ženská. Ale dva jedinci stejně dominantní nebo stejně upozadění to snad ani nemůže fungovat. :tesi:

Palomita — 8. 8. 2020 13:16

normální chlap napsal(a):

To dělají ženské normálně. Po pár letech je začnou nudit záclony, kuchyňská linka, manžel, ... tak je vymění. Existuje proti tomu jediná obrana, ženská se nesmí začít nudit :-) To jest buď má chlapa, který ji chystá pořád nějaká "překvápka", nebo má práci která ji baví. V tom druhém případě nevadí, že ji chlap nebije, nechodí domů ožralý, neběhá za každou sukní ani není pořád jednou nohou v kriminálu :-)

Hmm, takže ženskou zapřáhnout, ať je v jednom kole a jak na chlapy? Protože co je mi známo, jedou v tom úplně stejně :D Ale co vím ze svého okolí, tak nefunguje nic a u nikoho. Štastní, smutní, bohatí, chudí, staří, mladí... nevěra tu byla je a bude.. bohužel.

normální chlap — 8. 8. 2020 13:21

To nevím co funguje na chlapy :) Ale jedno je jisté, že koberce, záclony ani nábytek pro okoukanost nevyměňují a vlastně ani ty ženské (když nepočítám úplné vymaštěnce, jako je třeba jistý hojně medializovaný zápasník MMA) :) To se musí stát něco mimo pořadí, aby chlap překonal vrozenou lenost a šel si sbalit jinou ženskou, než kterou zrovna má :D

Palomita — 8. 8. 2020 13:51

normální chlap napsal(a):

To nevím co funguje na chlapy :) Ale jedno je jisté, že koberce, záclony ani nábytek pro okoukanost nevyměňují a vlastně ani ty ženské (když nepočítám úplné vymaštěnce, jako je třeba jistý hojně medializovaný zápasník MMA) :) To se musí stát něco mimo pořadí, aby chlap překonal vrozenou lenost a šel si sbalit jinou ženskou, než kterou zrovna má :D

Na tohle neexistuje univerzální pravda ;) To, že ty nevyměňuješ, neznamená, že nevyměňují jiní :D Já taky miluju nudu a nesnáším překvápka a neznamená to, že jsou takové všechny ;) Chlap málokdy chce měnit co už má, ale často tomu napomůže právě ta druhá žena, která je ke změně dotlačí. :tesi:

normální chlap — 8. 8. 2020 14:04

Tys viděla chlapa, který by si chtěl koupit třeba nový koberec, jen tak, sám od sebe? :D

Palomita — 8. 8. 2020 14:13

Koberec zrovna ne, ale mobil, počítač, auto, dům.. princip je stejný ;)

normální chlap — 8. 8. 2020 14:58

Nojo, to je fakt. Počítač za rychlejší a chytřejší jsem vyměnil už tak desetkrát, spíš víckrát :)

Palomita — 8. 8. 2020 15:30

:storstark:

cibule — 8. 8. 2020 20:48

Acher napsal(a):

Dobrý den,
předem se omlouvám, snad není nepatřičné přispět zde svou zkušeností jako muž. Při brouzdání na netu na mě vykouklo toto i pro mě zajímavé téma a zvědavost mě přivedla k této diskuzi. Má zkušenost je totiž z opačného břehu, a přesto je velmi podobná tomu, co zde napsala zakladatelka tohoto vlákna.
Po 19 letech spokojeného vztahu (anebo jsem věřil, že je oboustranně spokojený), jsem začal cítit, že něco není v pořádku. Nějakou dobu jsem situaci vyhodnocoval a když jsem se ženy na rovinu zeptal, zda někoho má, přitakala. Z počátku jsem se domníval, že jde jen o větší manželskou krizi, kterou je třeba překonat, jako se nám podařily překonat jiné krize během manželství. Několik měsíců jsem proto bojoval o záchranu vztahu, neboť svou ženu jsem stále miloval. Toto však trvalo pouze do doby, než jsem pochopil, že je má žena beznadějně zamilovaná do toho druhého muže. Uvědomil jsem si, že proti tomuto nelze bojovat a ani nelze vyhrát. Řekla mi, že chce být konečně šťastná, protože on je její krevní skupina, zatímco my dva jsme příliš rozdílní, jako oheň a voda. Vzpomněl jsem si, jak mi na začátku našeho vztahu řekla, že naše rozdílnost jí ke mě přitahuje, protože protiklady se přitahují a ona ze mě čerpá energii, která ji zklidňuje. Věděl jsem, že je vymalováno. Nezbylo mi, než ji nechat jít. Jediné o co teď šlo, bylo minimalizovat škody na duších našich dětí. Měli jsme spolu tři - tehdy 18,14 a 9. Dbal jsem na to abychom spolu nevedli válku, ale rozešli jsme se jako slušní lidé. Přesto musím přiznat, že jsem musel sám se sebou velmi bojovat abych se nemstil. Jen kvůli svým dětem jsem to dokázal. Nechtěl jsem aby si do života vzaly peklo z rozvodu svých rodičů. Aby trpěly tím, co nijak nezavinily. Rozvod jsme řešili bez právníků, vzájemnou dohodou. Dohodli jsme se, že se dětí zeptáme s kým chtějí být a jak by si to představovaly. Všechny děti se rozhodly, že chtějí zůstat s tatínkem. Byl jsem překvapen, ale u srdce mě to zahřálo. Zároveň jsem se bál, jak to vezme jejich máma. A tehdy jsem viděl na vlastní oči, co dokáže zamilovanost. Se vším souhlasila, sbalila si své věci a odstěhovala se. Když po večerech ten nejmladší plakal ve svém pokoji a volal jméno maminky, pukalo mi srdce bolestí. Nakonec se přišel přitulit za mnou a plakali jsme spolu. Během jednoho roku proběhly bezproblémové soudy o majetek, děti a nakonec rozvod. Další dva roky mi trvalo, než jsem se dokázal citově odpoutat. Letos je to už pět let. Děti časem opět nabyly rovnováhy, dokonce prohlásily, že se pro ně skoro nic nezměnilo, jen mámu vidí méně často. Tohle mě dokázalo zcelit. Zůstal jsem celý, neroztříštěný, protože jsme zůstali stále jako rodina. Objevil jsem nový hlubší smysl života. Být tu s nimi a pro ně. Přineslo to i své velké problémy, které by mě dříve nenapadlo řešit, ale to už by patřilo do jiného vlákna. Dnes máme s bývalou partnerkou dá se říci vyrovnanou komunikaci. Kvůli dětem dokážeme spolupracovat a domluvit se na důležitých věcech. Na srdci však zůstala velká jizva. Ale pokud se v tom nešťourám, nebolí to.

Ufff, běhá mi z toho mráz po zádech a člověk by brečel... Nemůžu pochopit, jak tohle může máma udělat... Opustit rodinu, kde jsou ještě děti.
Máš můj upřímný obdiv, že jsi to nevzdal, skvěle zvládl a děkuji ti, že jsi napsal svůj příběh.

LENNNA — 8. 8. 2020 20:51

Acher napsal(a):

Dobrý den,
předem se omlouvám, snad není nepatřičné přispět zde svou zkušeností jako muž. Při brouzdání na netu na mě vykouklo toto i pro mě zajímavé téma a zvědavost mě přivedla k této diskuzi. Má zkušenost je totiž z opačného břehu, a přesto je velmi podobná tomu, co zde napsala zakladatelka tohoto vlákna.
Po 19 letech spokojeného vztahu (anebo jsem věřil, že je oboustranně spokojený), jsem začal cítit, že něco není v pořádku. Nějakou dobu jsem situaci vyhodnocoval a když jsem se ženy na rovinu zeptal, zda někoho má, přitakala. Z počátku jsem se domníval, že jde jen o větší manželskou krizi, kterou je třeba překonat, jako se nám podařily překonat jiné krize během manželství. Několik měsíců jsem proto bojoval o záchranu vztahu, neboť svou ženu jsem stále miloval. Toto však trvalo pouze do doby, než jsem pochopil, že je má žena beznadějně zamilovaná do toho druhého muže. Uvědomil jsem si, že proti tomuto nelze bojovat a ani nelze vyhrát. Řekla mi, že chce být konečně šťastná, protože on je její krevní skupina, zatímco my dva jsme příliš rozdílní, jako oheň a voda. Vzpomněl jsem si, jak mi na začátku našeho vztahu řekla, že naše rozdílnost jí ke mě přitahuje, protože protiklady se přitahují a ona ze mě čerpá energii, která ji zklidňuje. Věděl jsem, že je vymalováno. Nezbylo mi, než ji nechat jít. Jediné o co teď šlo, bylo minimalizovat škody na duších našich dětí. Měli jsme spolu tři - tehdy 18,14 a 9. Dbal jsem na to abychom spolu nevedli válku, ale rozešli jsme se jako slušní lidé. Přesto musím přiznat, že jsem musel sám se sebou velmi bojovat abych se nemstil. Jen kvůli svým dětem jsem to dokázal. Nechtěl jsem aby si do života vzaly peklo z rozvodu svých rodičů. Aby trpěly tím, co nijak nezavinily. Rozvod jsme řešili bez právníků, vzájemnou dohodou. Dohodli jsme se, že se dětí zeptáme s kým chtějí být a jak by si to představovaly. Všechny děti se rozhodly, že chtějí zůstat s tatínkem. Byl jsem překvapen, ale u srdce mě to zahřálo. Zároveň jsem se bál, jak to vezme jejich máma. A tehdy jsem viděl na vlastní oči, co dokáže zamilovanost. Se vším souhlasila, sbalila si své věci a odstěhovala se. Když po večerech ten nejmladší plakal ve svém pokoji a volal jméno maminky, pukalo mi srdce bolestí. Nakonec se přišel přitulit za mnou a plakali jsme spolu. Během jednoho roku proběhly bezproblémové soudy o majetek, děti a nakonec rozvod. Další dva roky mi trvalo, než jsem se dokázal citově odpoutat. Letos je to už pět let. Děti časem opět nabyly rovnováhy, dokonce prohlásily, že se pro ně skoro nic nezměnilo, jen mámu vidí méně často. Tohle mě dokázalo zcelit. Zůstal jsem celý, neroztříštěný, protože jsme zůstali stále jako rodina. Objevil jsem nový hlubší smysl života. Být tu s nimi a pro ně. Přineslo to i své velké problémy, které by mě dříve nenapadlo řešit, ale to už by patřilo do jiného vlákna. Dnes máme s bývalou partnerkou dá se říci vyrovnanou komunikaci. Kvůli dětem dokážeme spolupracovat a domluvit se na důležitých věcech. Na srdci však zůstala velká jizva. Ale pokud se v tom nešťourám, nebolí to.

Možná je vše přesně tak, jak má být. Zvládl jsi to, máš nejhorší za sebou a máš děti, jste rodina, což je asi nejvíc! Smekám, že jsi to zvládl a jako chlap se staráš! Přeji hodně štěstí i dál!

LENNNA — 8. 8. 2020 20:55

Acher napsal(a):

cibule napsal(a):

On manžel je, tedy vlastně byl, moc hodný člověk.

Tohle mě celkem zaujalo. Když to člověk čte, nemůžu si pomoct, ale pod pojmem "hodný" spíš vidím "divný". Slyšel jsem na tohle téma několik názorů od žen.
Jedna žena prohlásila, že o hodné chlapy není zájem, protože je s nimi nuda, jsou to takoví hodní ňoumové. A pokud si tedy žena může ještě stále vybírat, zcela tento typ mužů ignoruje. Zajímaví přijdou v okamžiku až si už moc vybírat nemůže, protože potom naopak je to sázka na jistotu.
Další názor byl od jedné mé známé,  která byla s mou anabází seznámena. Ta mi řekla zajímavou věc, která mě nejspíš řadí právě mezi ty "hodné-divné" týpky. Povídá mi - víš tvůj problém je, že jsi moc hodný a ono se i dobrého přejí...

Já si to úplně nemyslím. Teda pokud "hodný" neznamená úplný "ňouma" - toho nechce asi nikdo, to je fakt. Ale o hodných chlapech si to nemyslím, naopak. Já osobně to vidím tak, že jako mladá (náct či přes 20) bych spíše stála o toho grázlíka než o hodného chlapa. V mládí jsou ty priority jiné. Ale jako starší, se zkušenostmi, kdy už jsem v životě jinde a mám jiné priority, tak bych už naopak nestála o toho grázlíka, ale o hodného chlapa. Myslím, že se k tomu dojde věkem.

cibule — 8. 8. 2020 21:01

Acher napsal(a):

cibule napsal(a):

On manžel je, tedy vlastně byl, moc hodný člověk.

Tohle mě celkem zaujalo. Když to člověk čte, nemůžu si pomoct, ale pod pojmem "hodný" spíš vidím "divný". Slyšel jsem na tohle téma několik názorů od žen.
Jedna žena prohlásila, že o hodné chlapy není zájem, protože je s nimi nuda, jsou to takoví hodní ňoumové. A pokud si tedy žena může ještě stále vybírat, zcela tento typ mužů ignoruje. Zajímaví přijdou v okamžiku až si už moc vybírat nemůže, protože potom naopak je to sázka na jistotu.
Další názor byl od jedné mé známé,  která byla s mou anabází seznámena. Ta mi řekla zajímavou věc, která mě nejspíš řadí právě mezi ty "hodné-divné" týpky. Povídá mi - víš tvůj problém je, že jsi moc hodný a ono se i dobrého přejí...

Nevím, to nedokážu u jiných posoudit.
Když jsem psala hodný, myslela jsem tím opravdu hodný. Mně to po celou dobu našeho vztahu imponovalo a byla jsem za to ráda, že je hodný. Že mě nenapadá, nekřičí, je na něj spolehnutí a dokáže se postarat, když je to nutné. Jediné, co bylo stále těžší, byla naše komunikace. Nás obou. Nejen u něj. Tak nějak se stále více redukovala na nutné věci. A to, myslím, byl nakonec důvod, proč si našel jinou. Nebo jeden z hlavních důvodů.

Teď už si chvilkami začínám říkat, že to asi jinak dopadnout ani nemohlo. Že to byla jen otázka času. A možná je snad i dobře, že to přišlo teď a ne až třeba za 10 let.
Ale stále se mi po něm ještě stýská. Zpátky už bych ho nejspíš nechtěla, ale jeho přítomnost mi stále chybí.
Rozum už to má zpracované, ale srdce pořád ještě ne.

rina — 8. 8. 2020 21:10

Proč kurnik kopírujete celé ty dlouhé články???
Leze mi to na nervy, promiňte!

cibule — 8. 8. 2020 21:25

Dnes mám za sebou moc pěkný výlet s Klubem Českých Turistů. Za sebe můžu opravdu doporučit. Šla jsem s kamarádkou a výsledek předčil všechna naše očekávání. Setkaly jsme s partou ohleduplných lidí, kteří jsou "naše krevní skupina" a přijali nás mezi sebe tak samozřejmě, že jsme žasly. Já mám teď vůbec neuvěřitelné štěstí na lidi.
Příští týden už jsme pozvané na další jejich akci a rozhodně jdeme!

Takže jestli je někomu smutno a neví, co s časem nebo jak vyplnit samotu, tak tady je odkaz na webové stránky jejich klubu:
https://kct.cz/
Nikomu nic nechci vnucovat nebo tvrdit, že to je jediná správná cesta. Každý to má jinak, ale třeba to někomu pomůže...
Já jsem si tam našla v sekci odbory oblasti tu svou, napsala jim a teď už se můžu těšit z výsledku. :)

eremuruss — 8. 8. 2020 21:25

LENNNA napsal(a):

Acher napsal(a):

cibule napsal(a):

On manžel je, tedy vlastně byl, moc hodný člověk.

Tohle mě celkem zaujalo. Když to člověk čte, nemůžu si pomoct, ale pod pojmem "hodný" spíš vidím "divný". Slyšel jsem na tohle téma několik názorů od žen.
Jedna žena prohlásila, že o hodné chlapy není zájem, protože je s nimi nuda, jsou to takoví hodní ňoumové. A pokud si tedy žena může ještě stále vybírat, zcela tento typ mužů ignoruje. Zajímaví přijdou v okamžiku až si už moc vybírat nemůže, protože potom naopak je to sázka na jistotu.
Další názor byl od jedné mé známé,  která byla s mou anabází seznámena. Ta mi řekla zajímavou věc, která mě nejspíš řadí právě mezi ty "hodné-divné" týpky. Povídá mi - víš tvůj problém je, že jsi moc hodný a ono se i dobrého přejí...

Já si to úplně nemyslím. Teda pokud "hodný" neznamená úplný "ňouma" - toho nechce asi nikdo, to je fakt. Ale o hodných chlapech si to nemyslím, naopak. Já osobně to vidím tak, že jako mladá (náct či přes 20) bych spíše stála o toho grázlíka než o hodného chlapa. V mládí jsou ty priority jiné. Ale jako starší, se zkušenostmi, kdy už jsem v životě jinde a mám jiné priority, tak bych už naopak nestála o toho grázlíka, ale o hodného chlapa. Myslím, že se k tomu dojde věkem.

Leno,mas naprostou pravdu,driv me pritahovali grazlici,az se tomu me kamaradky podivovali k jakym typkum jsem tihla.Ta ticha nesmela holcicka.Dnes jsem rada za zodpovedneho chlapa kdy moje starost je i jeho starost,kdy me chlap koupi denne kousek melouna,protoze vi,ze ho mam rada aniz bych mu o nej rekla.
Jinak dost casto jsem po rozvodu vzpominala na klucinu,ktery o me stal,kdyz me bylo nact.Kdyz pristoupil kazde rano do vlaku v tichosti a prisedl si,vylozene me vyhledaval a ja ho zacala oslovovat prezdivkou duch.Byl to nemeli kluk i me doprovazel domu a zval do kina a ja nikdy nesla.

Palomita — 8. 8. 2020 21:48

eremuruss napsal(a):

Leno,mas naprostou pravdu,driv me pritahovali grazlici,az se tomu me kamaradky podivovali k jakym typkum jsem tihla.Ta ticha nesmela holcicka.Dnes jsem rada za zodpovedneho chlapa kdy moje starost je i jeho starost,kdy me chlap koupi denne kousek melouna,protoze vi,ze ho mam rada aniz bych mu o nej rekla.
Jinak dost casto jsem po rozvodu vzpominala na klucinu,ktery o me stal,kdyz me bylo nact.Kdyz pristoupil kazde rano do vlaku v tichosti a prisedl si,vylozene me vyhledaval a ja ho zacala oslovovat prezdivkou duch.Byl to nemeli kluk i me doprovazel domu a zval do kina a ja nikdy nesla.

Mě se grázlíci vždycky báli. Jako správná mrcha jsem pro hodné chlapy :jojo:

Palomita — 8. 8. 2020 21:50

cibule napsal(a):

Dnes mám za sebou moc pěkný výlet s Klubem Českých Turistů. Za sebe můžu opravdu doporučit. Šla jsem s kamarádkou a výsledek předčil všechna naše očekávání. Setkaly jsme s partou ohleduplných lidí, kteří jsou "naše krevní skupina" a přijali nás mezi sebe tak samozřejmě, že jsme žasly. Já mám teď vůbec neuvěřitelné štěstí na lidi.
Příští týden už jsme pozvané na další jejich akci a rozhodně jdeme!

To je super, že to takhle dopadlo. Přeju mnoho šťastných nachozených km a báječných výletů :supr::storstark::supr:

Selima — 8. 8. 2020 22:42

normální chlap napsal(a):

Acher napsal(a):

Ta mi řekla zajímavou věc, která mě nejspíš řadí právě mezi ty "hodné-divné" týpky. Povídá mi - víš tvůj problém je, že jsi moc hodný a ono se i dobrého přejí...

To dělají ženské normálně. Po pár letech je začnou nudit záclony, kuchyňská linka, manžel, ... tak je vymění. Existuje proti tomu jediná obrana, ženská se nesmí začít nudit :-) To jest buď má chlapa, který ji chystá pořád nějaká "překvápka", nebo má práci která ji baví. V tom druhém případě nevadí, že ji chlap nebije, nechodí domů ožralý, neběhá za každou sukní ani není pořád jednou nohou v kriminálu :-)

Myslím ale, že to platí aj (alebo hlavne) naopak - štatisticky vzaté si bokovky "kudy z nudy" nachádzajú hlavne chlapi. :jojo:

Selima — 8. 8. 2020 22:46

Palomita napsal(a):

Acher napsal(a):

to Judyna: nebrávala, jednou, dvakrát do měsíce za nimi přijela. Ti starší toho pána nemají rádi, takže ani nepřicházelo v úvahu, že by tam jeli. A nejmladšího si za těch 5 let 2x vzala o prázdninách na týden. Ale celkem jsem to chápal. Malý se jí hodně odcizil. Když přijela, říkám mu, je tu máma, běž za ní. On za pár minut přiběhl zpátky a já mu říkám, co je, proč nejsi s mámou a on, už jsem s ní byl, dal jsem jí pusu a teď chci být s tebou....

Tohle je především její ztráta. Protože chlapů může mít na každém prstu deset. Ale její děti jí jen tak něco/někdo nenahradí. Přijde na to později. I když, už to, že všechny tři děti (vč. nejmenšího) chtěly zůstat s tatínkem o něčem svědčí..

No odísť od detí je hardcore... ale obávam sa, že keby zostala a bola nešťastná pre stratu milého (čo by zrejme bola) tak by ani nikto kolo nej nebol šťastný. :/ Škoda, že nedokázala zladiť nový vzťah s deťmi - aj in by prospelo vidieť mamu, a neskôr možno aj otca, šťastných.

normální chlap — 8. 8. 2020 22:48

Selima napsal(a):

Myslím ale, že to platí aj (alebo hlavne) naopak - štatisticky vzaté si bokovky "kudy z nudy" nachádzajú hlavne chlapi. :jojo:

Chlapi se taky nemaj co nudit. Chlap kterej se nudí je buď lempl, budižkničemu, povaleč nebo hovado líný, prostě něco z toho a ženský by se mu měly vyhnout obloukem. Když to neudělají, tak se nemají co divit :)

Selima — 8. 8. 2020 22:48

normální chlap napsal(a):

Tys viděla chlapa, který by si chtěl koupit třeba nový koberec, jen tak, sám od sebe? :D

Koberec nie, ale motorku alebo auto - každú chvíľu... potom aj byt, dom, vilu... a parťáčku. Novší modle je novší model, holt.

Selima — 8. 8. 2020 22:52

normální chlap napsal(a):

Selima napsal(a):

Myslím ale, že to platí aj (alebo hlavne) naopak - štatisticky vzaté si bokovky "kudy z nudy" nachádzajú hlavne chlapi. :jojo:

Chlapi se taky nemaj co nudit. Chlap kterej se nudí je buď lempl, budižkničemu, povaleč nebo hovado líný, prostě něco z toho a ženský by se mu měly vyhnout obloukem. Když to neudělají, tak se nemají co divit :)

Chlapi (a aj ľudia ;) ) sa časom ale menia... Nuda prichádza postupne, rokmi - ťažko to predvídať, povedala by som.

Judyna — 8. 8. 2020 22:53

Zrovna jsem chtěla napsat, že měnit zařízení do bytu je pro chlapa daleko větší problém než vyměnit "starou ženu za nový model". Selima mě předběhla :storstark:.

Selima — 8. 8. 2020 22:55

Inak, ja som aj ako mladá snívala o jedinečnej kombinácii grázlika a hodňasa - a aj sa mi to splnilo. :jojo: Druhá vec je, že nám to nevyšlo, potom som mala bohužiaľ dlhú éru grázlika/grázlikov, ale veruže som upgradeovala na hodňasov. Lenže aj hodňas by mal mať humor a iskru, potom je to Značka: ideál.

Judyna — 8. 8. 2020 22:56

štatisticky vzaté si bokovky "kudy z nudy" nachádzajú hlavne chlapi
Nevím jestli z nudy, je to možné, ale určitě tím řeší nějaké problémy. Ćili když je problém doma - třeba  nemoc, postižené dítě, dluhy, chlap to řeší tím, že si najde bokovku, čili aspoň chvilkový únik. Toto vidím kolem sebe často. Že to situaci ještě daleko víc zkomplikuje, na to už mu kapacity nestačí. Je to takové proplánové řešení.

Judyna — 8. 8. 2020 22:59

No a pak je tu ještě jeden typ mužů - to jsou ti movití, kteří si myslí, že k jejich image patří milenka. Teprve pak jsou dokonalí.

Acher — 9. 8. 2020 5:06

LENNNA napsal(a):

Možná je vše přesně tak, jak má být. Zvládl jsi to, máš nejhorší za sebou a máš děti, jste rodina, což je asi nejvíc! Smekám, že jsi to zvládl a jako chlap se staráš! Přeji hodně štěstí i dál!

Tohle jsem si také jednu dobu říkal, že mám nejhorší za sebou. Bohužel, vše co jsem napsal byla jen polovina toho příběhu, a ta druhá není o nic veselejší. Takže na štěstí už moc nedám.

Co se týká těch grázlíků. Za mlada jsem byl pěkný rapl, pořád do světa, od 15 jsem se staral sám o sebe, od 13 jsem dělal bojové sporty a rád se rval. Řádění mi vydrželo skoro do 30. Když jsem se oženil a začaly přicházet děti, úplně mě to zklidnilo. Priority mě změnily, dost radikálně. Dvě práce, protože žena byla většinou nezaměstnaná ze zdr. důvodů, časem se dopracovala k částečné invaliditě, pak rodina, rekonstrukce domu, tohle pořád dokola a k tomu dálkově vysoká. Žena se mi chlubila, jak jí kamarádky závidí, že má chlapa, který nepije, netahá se s kamarády po hospodách, nepropadl hazardu a z práce se drží doma. Když odcházela, vyčetla mi, co jsem za chlapa, že ani nejdu na jedno do hospody, prý kvůli tomu ani nemám známé :storstark:

Selima napsal(a):

Myslím ale, že to platí aj (alebo hlavne) naopak - štatisticky vzaté si bokovky "kudy z nudy" nachádzajú hlavne chlapi.

V tomhle asi nejsem ten správný prototyp chlapa. Mám to v hlavě tak nějak divně staromódně nastavené a nejsem s tím schopen cokoliv udělat. Pro mě byla totiž partnerka na prvním místě a vše, co jsem ve vztahu dělal, bylo hlavně pro ni a kvůli ní. Jiné ženy mě vůbec nezajímaly. Nikdy jsem neměl potřebu koukat jinam. Prostě jsem věřil, že spolu zestárneme. Dokonce jsme se na to spolu i těšili, až děti odrostou a budeme tu už jen sami pro sebe. No, život mi ukázal, že on je ten, kdo umí nejlíp míchat karty...

Selima napsal(a):

No odísť od detí je hardcore... ale obávam sa, že keby zostala a bola nešťastná pre stratu milého (čo by zrejme bola) tak by ani nikto kolo nej nebol šťastný.

Vydrželo jim to něco přes dva roky. Dcera mi se smíchem říkala, že takovou Itálii nezažili ani v Miláně...

LENNNA — 9. 8. 2020 11:14

cibule napsal(a):

Dnes mám za sebou moc pěkný výlet s Klubem Českých Turistů. Za sebe můžu opravdu doporučit. Šla jsem s kamarádkou a výsledek předčil všechna naše očekávání. Setkaly jsme s partou ohleduplných lidí, kteří jsou "naše krevní skupina" a přijali nás mezi sebe tak samozřejmě, že jsme žasly. Já mám teď vůbec neuvěřitelné štěstí na lidi.
Příští týden už jsme pozvané na další jejich akci a rozhodně jdeme!

Takže jestli je někomu smutno a neví, co s časem nebo jak vyplnit samotu, tak tady je odkaz na webové stránky jejich klubu:
https://kct.cz/
Nikomu nic nechci vnucovat nebo tvrdit, že to je jediná správná cesta. Každý to má jinak, ale třeba to někomu pomůže...
Já jsem si tam našla v sekci odbory oblasti tu svou, napsala jim a teď už se můžu těšit z výsledku. :)

Cibulko, moc ti to přeji, zní to skvěle! :supr:  Mně by se to mooooc líbilo, třeba někdy jednou v budoucnu to půjde.

LENNNA — 9. 8. 2020 11:28

Acher napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Možná je vše přesně tak, jak má být. Zvládl jsi to, máš nejhorší za sebou a máš děti, jste rodina, což je asi nejvíc! Smekám, že jsi to zvládl a jako chlap se staráš! Přeji hodně štěstí i dál!

Tohle jsem si také jednu dobu říkal, že mám nejhorší za sebou. Bohužel, vše co jsem napsal byla jen polovina toho příběhu, a ta druhá není o nic veselejší. Takže na štěstí už moc nedám.

Co se týká těch grázlíků. Za mlada jsem byl pěkný rapl, pořád do světa, od 15 jsem se staral sám o sebe, od 13 jsem dělal bojové sporty a rád se rval. Řádění mi vydrželo skoro do 30. Když jsem se oženil a začaly přicházet děti, úplně mě to zklidnilo. Priority mě změnily, dost radikálně. Dvě práce, protože žena byla většinou nezaměstnaná ze zdr. důvodů, časem se dopracovala k částečné invaliditě, pak rodina, rekonstrukce domu, tohle pořád dokola a k tomu dálkově vysoká. Žena se mi chlubila, jak jí kamarádky závidí, že má chlapa, který nepije, netahá se s kamarády po hospodách, nepropadl hazardu a z práce se drží doma. Když odcházela, vyčetla mi, co jsem za chlapa, že ani nejdu na jedno do hospody, prý kvůli tomu ani nemám známé :storstark:

Jo, tak přesně na toto téma měl dnes Petr Casanova video! (Cibulko, i tobě zase moc doporučuji - bylo to na téma "když partner od nás odejde a rovnou k někomu jinému) .... Achere, když odcházela a toto ti vyčetla, tak ona jen musela něco říct, musela si něco najít, blbost, i lež, prostě cokoliv říct, aby měla důvod, proč odejít, když už odejít chtěla.
A je opravdu moc smutné, pokud se ti ani po 5(?) letech nedaří lépe. Moc doporučuji Firstclass.cz (na facebooku pod stejným názvem - a tam jsou i každou neděli živá vysílání na tyto témata) + vydává časopisy a knihy, které jsou všechny bestsellery. Je výborný a dokáže moc pomoci!
PS: na štěstí a dobrý život bys měl věřit pořád!

Palomita — 9. 8. 2020 11:56

Selima napsal(a):

No odísť od detí je hardcore... ale obávam sa, že keby zostala a bola nešťastná pre stratu milého (čo by zrejme bola) tak by ani nikto kolo nej nebol šťastný. :/ Škoda, že nedokázala zladiť nový vzťah s deťmi - aj in by prospelo vidieť mamu, a neskôr možno aj otca, šťastných.

Myslela jsem to spíš tak, že s nimi víceméně úplně přerušila a ztratila kontakt. Taky nejsem zastáncem hesla "zůstaneme spolu kvůli dětem"

Acher — 9. 8. 2020 15:30

LENNNA napsal(a):

Achere, když odcházela a toto ti vyčetla, tak ona jen musela něco říct, musela si něco najít, blbost, i lež, prostě cokoliv říct, aby měla důvod, proč odejít, když už odejít chtěla.
A je opravdu moc smutné, pokud se ti ani po 5(?) letech nedaří lépe. Moc doporučuji Firstclass.cz (na facebooku pod stejným názvem - a tam jsou i každou neděli živá vysílání na tyto témata) + vydává časopisy a knihy, které jsou všechny bestsellery. Je výborný a dokáže moc pomoci!
PS: na štěstí a dobrý život bys měl věřit pořád!

Pár věcí si tu dovolím blíže osvětlit. LENNO, já Vám rozumím. Říká se tomu zástupný problém. Umím ty věci rozklíčovat i pojmenovat. To ovšem neznamená, že je hlava ochotná to pobrat. Je to vlastně přirozená reakce. Člověk si vnitřně klade otázku, aniž by chtěl, proč se to děje právě jemu. Jak jsem psal, hodil jsem to za hlavu a šel dál, ale myšlenky jsou jako mouchy, odeženete je a stejně se vrací.

Moc nerad bych, aby to vyznělo, že se utápím v sebelítosti. Tak to není, tohle je mi cizí. Tenhle příběh z mého života jsem tu zveřejnil kvůli paní "cibuli". Vím, že to pomáhá, když se svěříme, když víme, že nejsme jediní komu se něco takového stalo. A neděje se to jen ženám, i když se domnívám, že jim ve větší míře než mužům. Také jsem tím chtěl dát najevo, že se nemá bát slz a bolesti. Je nutné si tou bolestí projít a i vyplakat menší rybník slz, protože jen tak se může nastartovat proces hojení a uzdravení.

Musím říct, že žiji spokojený život. Tzn., že mi nic nechybí po té materiální stránce. Mé děti žijí se mnou a má otcovská láska je rovněž plně uspokojena. Ale pocit štěstí jsem už dlouho nezažil (byť na štěstí samozřejmě věřím), protože jedna jediná věc, která mi opravdu schází je láska, tedy ten cit na partnerské úrovni. Ztratil jsem ten dar milovat a být milován. A když o něco takového přijdeme po 20 letém soužití, můžeme být jakkoli silní, budeme si připadat ztracení a rozervaní. Kdo to prožil, ví...

Jen se nebojím mluvit o svých pocitech :rodna:

Palomita — 9. 8. 2020 15:59

Acher napsal(a):

Musím říct, že žiji spokojený život. Tzn., že mi nic nechybí po té materiální stránce. Mé děti žijí se mnou a má otcovská láska je rovněž plně uspokojena. Ale pocit štěstí jsem už dlouho nezažil (byť na štěstí samozřejmě věřím), protože jedna jediná věc, která mi opravdu schází je láska, tedy ten cit na partnerské úrovni. Ztratil jsem ten dar milovat a být milován. A když o něco takového přijdeme po 20 letém soužití, můžeme být jakkoli silní, budeme si připadat ztracení a rozervaní. Kdo to prožil, ví...

Jak píšeš, je to v hlavě. A podle toho co píšeš jsi ten "dar" neztratil, ale nestojíš o něj a to je rozdíl. Podle věku dětí máš teď ideální věk na najití vhodné partnerky a že jich všude kolem je. Z tvého psaní by většina žen šla do kolen, protože zníš jako pan dokonalý. Takže zájemkyň musí být mrtě. Jsou dvě možnosti. Buď věšíš bulíky na nos a čekáš, která se chytí a bude tě chtít zachraňovat a nebo se stále plácáš ve svém minulém vztahu a tudíž netoužíš po lásce od nikoho jiného, protože máš v hlavě svou ex. Ať je to jak chce, klíč k řešení máš ty :storstark:

eremuruss — 9. 8. 2020 18:02

LENNNA napsal(a):

Acher napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Možná je vše přesně tak, jak má být. Zvládl jsi to, máš nejhorší za sebou a máš děti, jste rodina, což je asi nejvíc! Smekám, že jsi to zvládl a jako chlap se staráš! Přeji hodně štěstí i dál!

Tohle jsem si také jednu dobu říkal, že mám nejhorší za sebou. Bohužel, vše co jsem napsal byla jen polovina toho příběhu, a ta druhá není o nic veselejší. Takže na štěstí už moc nedám.

Co se týká těch grázlíků. Za mlada jsem byl pěkný rapl, pořád do světa, od 15 jsem se staral sám o sebe, od 13 jsem dělal bojové sporty a rád se rval. Řádění mi vydrželo skoro do 30. Když jsem se oženil a začaly přicházet děti, úplně mě to zklidnilo. Priority mě změnily, dost radikálně. Dvě práce, protože žena byla většinou nezaměstnaná ze zdr. důvodů, časem se dopracovala k částečné invaliditě, pak rodina, rekonstrukce domu, tohle pořád dokola a k tomu dálkově vysoká. Žena se mi chlubila, jak jí kamarádky závidí, že má chlapa, který nepije, netahá se s kamarády po hospodách, nepropadl hazardu a z práce se drží doma. Když odcházela, vyčetla mi, co jsem za chlapa, že ani nejdu na jedno do hospody, prý kvůli tomu ani nemám známé :storstark:

Jo, tak přesně na toto téma měl dnes Petr Casanova video! (Cibulko, i tobě zase moc doporučuji - bylo to na téma "když partner od nás odejde a rovnou k někomu jinému) .... Achere, když odcházela a toto ti vyčetla, tak ona jen musela něco říct, musela si něco najít, blbost, i lež, prostě cokoliv říct, aby měla důvod, proč odejít, když už odejít chtěla.
A je opravdu moc smutné, pokud se ti ani po 5(?) letech nedaří lépe. Moc doporučuji Firstclass.cz (na facebooku pod stejným názvem - a tam jsou i každou neděli živá vysílání na tyto témata) + vydává časopisy a knihy, které jsou všechny bestsellery. Je výborný a dokáže moc pomoci!
PS: na štěstí a dobrý život bys měl věřit pořád!

Leno,ja Petra dneska take poslouchala,skoda,ze jsem ho neposlouchala pred 25 lety,hodne by me to pomohlo.Krasne se posloucha,ze jsem ani nestacila kvuli nemu vcas uvarit. :D:D

Acher — 9. 8. 2020 19:02

Palomita napsal(a):

Podle věku dětí máš teď ideální věk na najití vhodné partnerky a že jich všude kolem je. Z tvého psaní by většina žen šla do kolen, protože zníš jako pan dokonalý. Takže zájemkyň musí být mrtě. Jsou dvě možnosti. Buď věšíš bulíky na nos a čekáš, která se chytí a bude tě chtít zachraňovat a nebo se stále plácáš ve svém minulém vztahu a tudíž netoužíš po lásce od nikoho jiného, protože máš v hlavě svou ex. Ať je to jak chce, klíč k řešení máš ty :storstark:

Palomito, ani nevíte, kolikrát jsem toto slyšel...  Ale jsem jaký jsem. Ani ne tak pan božský, jako spíš prostě jiný. Jeden můj přítel, kterého si velmi vážím, mi řekl, že "umím být nepříjemně upřímný", a v tom bude možná jádro pudla. Bývalou partnerku už dávno v hlavě nemám. Tohle jsem v sobě vyřešil v době, kdy jsem se dokázal citově odpoutat. A s těmi bulíky, na to obranu nemám, protože člověk buď druhému může věřit anebo nemusí. Samozřejmě jasno v tom mají ti, co mě znají. Nicméně tohle mě také netrápí. Každý má právo věřit čemu chce.

Takže jestli uvěříte tomu, že drtivé většině žen, se kterými jsem se seznámil, vadilo právě to, že děti žijí se mnou, ponechám na Vašem uvážení. Táta samoživitel není prostě terno. Našlo se několik, kterým to nevadilo, ty mi nabízely dnes velmi moderní model - kamarádství s výhodami. Toto ovšem zase není můj šálek kávy. Ale beru to s humorem ;) Klíč k řešení určitě existuje, jen si nejsem jistý, jestli jsem skutečně jeho držitel :supr:

cibule — 9. 8. 2020 19:02

Acher napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Achere, když odcházela a toto ti vyčetla, tak ona jen musela něco říct, musela si něco najít, blbost, i lež, prostě cokoliv říct, aby měla důvod, proč odejít, když už odejít chtěla.
A je opravdu moc smutné, pokud se ti ani po 5(?) letech nedaří lépe. Moc doporučuji Firstclass.cz (na facebooku pod stejným názvem - a tam jsou i každou neděli živá vysílání na tyto témata) + vydává časopisy a knihy, které jsou všechny bestsellery. Je výborný a dokáže moc pomoci!
PS: na štěstí a dobrý život bys měl věřit pořád!

Pár věcí si tu dovolím blíže osvětlit. LENNO, já Vám rozumím. Říká se tomu zástupný problém. Umím ty věci rozklíčovat i pojmenovat. To ovšem neznamená, že je hlava ochotná to pobrat. Je to vlastně přirozená reakce. Člověk si vnitřně klade otázku, aniž by chtěl, proč se to děje právě jemu. Jak jsem psal, hodil jsem to za hlavu a šel dál, ale myšlenky jsou jako mouchy, odeženete je a stejně se vrací.

Moc nerad bych, aby to vyznělo, že se utápím v sebelítosti. Tak to není, tohle je mi cizí. Tenhle příběh z mého života jsem tu zveřejnil kvůli paní "cibuli". Vím, že to pomáhá, když se svěříme, když víme, že nejsme jediní komu se něco takového stalo. A neděje se to jen ženám, i když se domnívám, že jim ve větší míře než mužům. Také jsem tím chtěl dát najevo, že se nemá bát slz a bolesti. Je nutné si tou bolestí projít a i vyplakat menší rybník slz, protože jen tak se může nastartovat proces hojení a uzdravení.

Musím říct, že žiji spokojený život. Tzn., že mi nic nechybí po té materiální stránce. Mé děti žijí se mnou a má otcovská láska je rovněž plně uspokojena. Ale pocit štěstí jsem už dlouho nezažil (byť na štěstí samozřejmě věřím), protože jedna jediná věc, která mi opravdu schází je láska, tedy ten cit na partnerské úrovni. Ztratil jsem ten dar milovat a být milován. A když o něco takového přijdeme po 20 letém soužití, můžeme být jakkoli silní, budeme si připadat ztracení a rozervaní. Kdo to prožil, ví...

Jen se nebojím mluvit o svých pocitech :rodna:

Moc si toho, že jsi napsal, vážím a děkuji za to. Tvůj příběh je s tím mým podobný. I s některými pocity i postoji ve vztahu. Jak jsi třeba psal o tom, že jste se těšili, že spolu zestárnete nebo o tom, že jsi pochopil, že už nemá cenu bojovat - ufff, úplně se mi vybavily moje pocity.
Taky si vážím toho, že jsi o tom napsal jako muž, abys pomohl, i když to pro tebe určitě nebylo nijak příjemné. Mám z toho radost.
Omlouvám se za tykání. My si tady v tom vlákně tykáme. Tedy doufám, že to tak můžu napsat? Když by to někomu vadilo, dejte určitě vědět a já se umravním. Chápu, že to nemusí být každému příjemné tykat si s cizími lidmi.

A mám vůbec velkou radost z toho, jak se naše diskuze vyvinula a doufám, že to třeba snad aspoň někomu pomůže. Tedy mně pomáháte moc, ale snad to pomůže i někomu, kdo třeba psát nechce, ale čte to, a říká si, že když to zvládli jiní, tak to taky dá. To bych měla velkou radost.

Palomita — 9. 8. 2020 19:13

Acher napsal(a):

Palomito, ani nevíte, kolikrát jsem toto slyšel...  Ale jsem jaký jsem. Ani ne tak pan božský, jako spíš prostě jiný. Jeden můj přítel, kterého si velmi vážím, mi řekl, že "umím být nepříjemně upřímný", a v tom bude možná jádro pudla. Bývalou partnerku už dávno v hlavě nemám. Tohle jsem v sobě vyřešil v době, kdy jsem se dokázal citově odpoutat. A s těmi bulíky, na to obranu nemám, protože člověk buď druhému může věřit anebo nemusí. Samozřejmě jasno v tom mají ti, co mě znají. Nicméně tohle mě také netrápí. Každý má právo věřit čemu chce.

Takže jestli uvěříte tomu, že drtivé většině žen, se kterými jsem se seznámil, vadilo právě to, že děti žijí se mnou, ponechám na Vašem uvážení. Táta samoživitel není prostě terno. Našlo se několik, kterým to nevadilo, ty mi nabízely dnes velmi moderní model - kamarádství s výhodami. Toto ovšem zase není můj šálek kávy. Ale beru to s humorem ;) Klíč k řešení určitě existuje, jen si nejsem jistý, jestli jsem skutečně jeho držitel :supr:

Upřímnost za upřímnost - mě by to vadilo 100 % :D Ale zase vím, že existuje spousta lidí a mají můj neskonalý obdiv, kteří zvládnou přijmout děti partnerů z předchozích vztahů bez problémů. A jestli partnerce řekneš "jsi škaredá jak záchodová deska", tak tuhle upřímnost asi opravdu nezvládne každá :D
Humor je koření života a jde s ním všechno líp :jojo:

cibule — 9. 8. 2020 19:19

Ještě bych ráda napsala aspoň pár pozitivních vět, co mě v průběhu těch bolavých dvou měsíců potěšily.

Překvapilo mě mile, jaké mám v poslední době štěstí na prima lidi. Vás do nich počítám samozřejmě též. Kolik lidí se najednou v mém životě objevilo naprosto nezištně a pomohli mi... Taky mám pocit (doufám, že mě nebudete mít za blázna), že se mi nějak trochu změnil pohled. Že jsem citlivější (ale v dobrém) na okolí. Myslím tím, že si všímám více detailů, které jsem dříve přehlížela. Taky jsem se víc uklidnila a nejsem tak vynervovaná a vystrašená. Je to tím, že některé věci zvládám sama a jiné přestávám řešit.

Palomita — 9. 8. 2020 19:29

cibule napsal(a):

Ještě bych ráda napsala aspoň pár pozitivních vět, co mě v průběhu těch bolavých dvou měsíců potěšily.

Překvapilo mě mile, jaké mám v poslední době štěstí na prima lidi. Vás do nich počítám samozřejmě též. Kolik lidí se najednou v mém životě objevilo naprosto nezištně a pomohli mi... Taky mám pocit (doufám, že mě nebudete mít za blázna), že se mi nějak trochu změnil pohled. Že jsem citlivější (ale v dobrém) na okolí. Myslím tím, že si všímám více detailů, které jsem dříve přehlížela. Taky jsem se víc uklidnila a nejsem tak vynervovaná a vystrašená. Je to tím, že některé věci zvládám sama a jiné přestávám řešit.

Musíš mít ze sebe radost :supr: Řekla bych, že já z tebe mám obrovskou radost, ale na mě nezáleží. Ale i tak, mám ji z tebe i za tebe :storstark: Zajímalo by mě, jestli si ještě někdy vzpomeneš na toho kluka z autobusu? Protože to mě tady ze všech těch situací dostalo nejvíc :hjarta: :jojo:

rina — 9. 8. 2020 20:01

Oni dva by měli spolu napsat knihu.
Ev., ... 💘

LENNNA — 9. 8. 2020 20:17

Acher napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Achere, když odcházela a toto ti vyčetla, tak ona jen musela něco říct, musela si něco najít, blbost, i lež, prostě cokoliv říct, aby měla důvod, proč odejít, když už odejít chtěla.
A je opravdu moc smutné, pokud se ti ani po 5(?) letech nedaří lépe. Moc doporučuji Firstclass.cz (na facebooku pod stejným názvem - a tam jsou i každou neděli živá vysílání na tyto témata) + vydává časopisy a knihy, které jsou všechny bestsellery. Je výborný a dokáže moc pomoci!
PS: na štěstí a dobrý život bys měl věřit pořád!

Pár věcí si tu dovolím blíže osvětlit. LENNO, já Vám rozumím. Říká se tomu zástupný problém. Umím ty věci rozklíčovat i pojmenovat. To ovšem neznamená, že je hlava ochotná to pobrat. Je to vlastně přirozená reakce. Člověk si vnitřně klade otázku, aniž by chtěl, proč se to děje právě jemu. Jak jsem psal, hodil jsem to za hlavu a šel dál, ale myšlenky jsou jako mouchy, odeženete je a stejně se vrací.

Moc nerad bych, aby to vyznělo, že se utápím v sebelítosti. Tak to není, tohle je mi cizí. Tenhle příběh z mého života jsem tu zveřejnil kvůli paní "cibuli". Vím, že to pomáhá, když se svěříme, když víme, že nejsme jediní komu se něco takového stalo. A neděje se to jen ženám, i když se domnívám, že jim ve větší míře než mužům. Také jsem tím chtěl dát najevo, že se nemá bát slz a bolesti. Je nutné si tou bolestí projít a i vyplakat menší rybník slz, protože jen tak se může nastartovat proces hojení a uzdravení.

Musím říct, že žiji spokojený život. Tzn., že mi nic nechybí po té materiální stránce. Mé děti žijí se mnou a má otcovská láska je rovněž plně uspokojena. Ale pocit štěstí jsem už dlouho nezažil (byť na štěstí samozřejmě věřím), protože jedna jediná věc, která mi opravdu schází je láska, tedy ten cit na partnerské úrovni. Ztratil jsem ten dar milovat a být milován. A když o něco takového přijdeme po 20 letém soužití, můžeme být jakkoli silní, budeme si připadat ztracení a rozervaní. Kdo to prožil, ví...

Jen se nebojím mluvit o svých pocitech :rodna:

Achere, však já rozumím. Před cca 2,5 měsíci ode mě odešel po 22 letech můj muž, takže já vím... ikdyž já řeším kromě toho jiné problémy a na toto se snažím nemyslet, asi nějaká obranná reakce, protože jinak bych byla zralá na mašli.
Je super o všem mluvit! Ale aby to k něčemu také vedlo, po takové době by se měl člověk snažit někam posunout, nezanevřít na lásku a hledat ji. Držím moc pěsti!

LENNNA — 9. 8. 2020 20:20

eremuruss napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Acher napsal(a):


Tohle jsem si také jednu dobu říkal, že mám nejhorší za sebou. Bohužel, vše co jsem napsal byla jen polovina toho příběhu, a ta druhá není o nic veselejší. Takže na štěstí už moc nedám.

Co se týká těch grázlíků. Za mlada jsem byl pěkný rapl, pořád do světa, od 15 jsem se staral sám o sebe, od 13 jsem dělal bojové sporty a rád se rval. Řádění mi vydrželo skoro do 30. Když jsem se oženil a začaly přicházet děti, úplně mě to zklidnilo. Priority mě změnily, dost radikálně. Dvě práce, protože žena byla většinou nezaměstnaná ze zdr. důvodů, časem se dopracovala k částečné invaliditě, pak rodina, rekonstrukce domu, tohle pořád dokola a k tomu dálkově vysoká. Žena se mi chlubila, jak jí kamarádky závidí, že má chlapa, který nepije, netahá se s kamarády po hospodách, nepropadl hazardu a z práce se drží doma. Když odcházela, vyčetla mi, co jsem za chlapa, že ani nejdu na jedno do hospody, prý kvůli tomu ani nemám známé :storstark:

Jo, tak přesně na toto téma měl dnes Petr Casanova video! (Cibulko, i tobě zase moc doporučuji - bylo to na téma "když partner od nás odejde a rovnou k někomu jinému) .... Achere, když odcházela a toto ti vyčetla, tak ona jen musela něco říct, musela si něco najít, blbost, i lež, prostě cokoliv říct, aby měla důvod, proč odejít, když už odejít chtěla.
A je opravdu moc smutné, pokud se ti ani po 5(?) letech nedaří lépe. Moc doporučuji Firstclass.cz (na facebooku pod stejným názvem - a tam jsou i každou neděli živá vysílání na tyto témata) + vydává časopisy a knihy, které jsou všechny bestsellery. Je výborný a dokáže moc pomoci!
PS: na štěstí a dobrý život bys měl věřit pořád!

Leno,ja Petra dneska take poslouchala,skoda,ze jsem ho neposlouchala pred 25 lety,hodne by me to pomohlo.Krasne se posloucha,ze jsem ani nestacila kvuli nemu vcas uvarit. :D:D

Já také! On je prostě úžasný! Zamlouvá se mi čím dál víc a víc! Tak omluvte, že o něm tady často básním :rodna:

LENNNA — 9. 8. 2020 20:30

Acher napsal(a):

Palomita napsal(a):

Podle věku dětí máš teď ideální věk na najití vhodné partnerky a že jich všude kolem je. Z tvého psaní by většina žen šla do kolen, protože zníš jako pan dokonalý. Takže zájemkyň musí být mrtě. Jsou dvě možnosti. Buď věšíš bulíky na nos a čekáš, která se chytí a bude tě chtít zachraňovat a nebo se stále plácáš ve svém minulém vztahu a tudíž netoužíš po lásce od nikoho jiného, protože máš v hlavě svou ex. Ať je to jak chce, klíč k řešení máš ty :storstark:

Palomito, ani nevíte, kolikrát jsem toto slyšel...  Ale jsem jaký jsem. Ani ne tak pan božský, jako spíš prostě jiný. Jeden můj přítel, kterého si velmi vážím, mi řekl, že "umím být nepříjemně upřímný", a v tom bude možná jádro pudla. Bývalou partnerku už dávno v hlavě nemám. Tohle jsem v sobě vyřešil v době, kdy jsem se dokázal citově odpoutat. A s těmi bulíky, na to obranu nemám, protože člověk buď druhému může věřit anebo nemusí. Samozřejmě jasno v tom mají ti, co mě znají. Nicméně tohle mě také netrápí. Každý má právo věřit čemu chce.

Takže jestli uvěříte tomu, že drtivé většině žen, se kterými jsem se seznámil, vadilo právě to, že děti žijí se mnou, ponechám na Vašem uvážení. Táta samoživitel není prostě terno. Našlo se několik, kterým to nevadilo, ty mi nabízely dnes velmi moderní model - kamarádství s výhodami. Toto ovšem zase není můj šálek kávy. Ale beru to s humorem ;) Klíč k řešení určitě existuje, jen si nejsem jistý, jestli jsem skutečně jeho držitel :supr:

Nebude to platit vždy! Nenech se tím odradit! Toto samé řeší ženy s dětmi, že nemohou najít chlapa, protože mají děti. Často to slyším od kamarádek. Tak co takhle hledat ženu s dětmi, každý si přivedete své a to by mohlo klapat... Jen se nenech odradit!
Já bych zase asi nejvíce brala chlapa, který má děti ve výchově. Čím menší, tím asi lépe. Alespoň si to tak představuji, protože já děti nemám a mít nebudu. A moc bych si přála najít chlapa i s rodinou a mít takové štěstí, že bysme se našli a utvořili novou rodinu. Asi to zní blbě, co? Možná to ani v reálu nejde, nevím. Nojo, není ten život někdy jednoduchý. Být úplně sám také není někdy jednoduché. No nic, raději zase otočím list. A tobě držím moc pěsti!

cibule — 9. 8. 2020 20:44

Palomita napsal(a):

cibule napsal(a):

Ještě bych ráda napsala aspoň pár pozitivních vět, co mě v průběhu těch bolavých dvou měsíců potěšily.

Překvapilo mě mile, jaké mám v poslední době štěstí na prima lidi. Vás do nich počítám samozřejmě též. Kolik lidí se najednou v mém životě objevilo naprosto nezištně a pomohli mi... Taky mám pocit (doufám, že mě nebudete mít za blázna), že se mi nějak trochu změnil pohled. Že jsem citlivější (ale v dobrém) na okolí. Myslím tím, že si všímám více detailů, které jsem dříve přehlížela. Taky jsem se víc uklidnila a nejsem tak vynervovaná a vystrašená. Je to tím, že některé věci zvládám sama a jiné přestávám řešit.

Musíš mít ze sebe radost :supr: Řekla bych, že já z tebe mám obrovskou radost, ale na mě nezáleží. Ale i tak, mám ji z tebe i za tebe :storstark: Zajímalo by mě, jestli si ještě někdy vzpomeneš na toho kluka z autobusu? Protože to mě tady ze všech těch situací dostalo nejvíc :hjarta: :jojo:

Moc děkuji. :hjarta:
Na anděla z autobusu nemůžu zapomenout a doufám, že mu snad někdy v budoucnu budu moct fušovat do řemesla a pomoct také někomu, komu bude ouvej.

Acher — 9. 8. 2020 20:58

Paní cibule, jste zjevně dobrá duše, a proto jste byla, stejně jako já, po zásluze potrestána. Dovolili jsme si totiž od života žádat příliš. Prosté lidské štěstí.... 😉

S tykáním nemám problém, osobně ale zůstanu u vykání. U mě je to projev úcty a slušnosti. Mám to tak nastavené. Vy si s tím, ale hlavu nelamte.

Judyna — 9. 8. 2020 21:05

Ale aby to k něčemu také vedlo, po takové době by se měl člověk snažit někam posunout, nezanevřít na lásku a hledat ji.

A co my, kteří jsme dobrovolně singl? Pokud k tomu člověk dojde sám, není k tomuto stylu donucen okolnostmi, věřte mi, že to není vůbec špatný způsob žití.

Palomita — 9. 8. 2020 21:10

Judyna napsal(a):

Ale aby to k něčemu také vedlo, po takové době by se měl člověk snažit někam posunout, nezanevřít na lásku a hledat ji.

A co my, kteří jsme dobrovolně singl? Pokud k tomu člověk dojde sám, není k tomuto stylu donucen okolnostmi, věřte mi, že to není vůbec špatný způsob žití.

Ale tady je asi myšleno, že to není úplně dobrovolné, když je tam ten pocit, že něco chybí.. :kapitulation:

Palomita — 9. 8. 2020 21:13

cibule napsal(a):

Na anděla z autobusu nemůžu zapomenout a doufám, že mu snad někdy v budoucnu budu moct fušovat do řemesla a pomoct také někomu, komu bude ouvej.

Jsem si jistá, že to oplatíš i s úroky ;) Potkáváš ho někdy na té lince a nebo jsi ho viděla poprvé a naposled?

Judyna — 9. 8. 2020 21:23

Palomita napsal(a):

Judyna napsal(a):

Ale aby to k něčemu také vedlo, po takové době by se měl člověk snažit někam posunout, nezanevřít na lásku a hledat ji.

A co my, kteří jsme dobrovolně singl? Pokud k tomu člověk dojde sám, není k tomuto stylu donucen okolnostmi, věřte mi, že to není vůbec špatný způsob žití.

Ale tady je asi myšleno, že to není úplně dobrovolné, když je tam ten pocit, že něco chybí.. :kapitulation:

Ano. Asi v tomto konkrétním případě ano. Já jen chtěla poukázat  na to - obecně, že i život bez partnera může být fajn. Hodně lidí si to třeba ani nedokáže představit.
Je to jen jiná cesta.

Palomita — 9. 8. 2020 21:34

Judyna napsal(a):

Ano. Asi v tomto konkrétním případě ano. Já jen chtěla poukázat  na to - obecně, že i život bez partnera může být fajn. Hodně lidí si to třeba ani nedokáže představit.
Je to jen jiná cesta.

Souhlasím. Osobně jsem v mysli nastavená spíš na singl život. To, že jsem v páru beru s vděčností, ale určitě ne, jako samozřejmost. Může to skončit kdykoli a jakkoli. Jsou věci, které člověk neovlivní. Jednoho dne se i hodný chlap může nasrdnatit a kopnout mrchu do zádele :rodna: Proto už máme předem rozdělené děti, majetek, dluhy, zvířata.. člověk musí být vždy připraven :lol:

Acher — 9. 8. 2020 21:39

Hlavně nezapomeňte na lžičky. Nejdůležitější je mít rozdělené lžičky. Jak nemáte čím zamíchat kafe, je to peklo .... 🤪

Palomita — 9. 8. 2020 21:42

Acher napsal(a):

Hlavně nezapomeňte na lžičky. Nejdůležitější je mít rozdělené lžičky. Jak nemáte čím zamíchat kafe, je to peklo .... 🤪

Ha, díky za tip, já je teda průběžně "schovávám" - přemisťuju na různá místa a tak se snad nějaká zapomenutá pak najde, až vezmu celej šuplík :D

Judyna — 9. 8. 2020 21:42

Správně - kdo je připraven, není zaskočen! :D

rina — 9. 8. 2020 21:55

Tak můj muž se při rozchodu chtěl dělit i o nitky a jehly, což bylo výhradně mé !...
No? Poprali jsme se o to, a to doslova.
"Urval" jenom minimum, ale u coby druhého rozvodu mě to štvalo až do doby, kdy ho ta jeho frajle kopla do..., a utekla mu aj s děckem k jinému.

Velmi nevyzrálé, z mojí strany. Jenže v té době jsem ještě nechodila na chytrý Babinet 😋

Judyna — 9. 8. 2020 21:59

Acher napsal(a):

Hlavně nezapomeňte na lžičky. Nejdůležitější je mít rozdělené lžičky. Jak nemáte čím zamíchat kafe, je to peklo .... 🤪

No vidíš to. A já jsem sama a polovina lžiček (navíc památečních po babičce) je fuč! A to jsou ty věci mezi nebem a zemí...:gloria:

Judyna — 9. 8. 2020 22:01

Rino, tak to já odevzdala i snubní prstýnek - chtěl ho  po mě proto, že ho platil. Tak jsem mu ho dala. Stejně jsem ho moc nenosila.

Palomita — 9. 8. 2020 22:07

Judyna napsal(a):

Rino, tak to já odevzdala i snubní prstýnek - chtěl ho  po mě proto, že ho platil. Tak jsem mu ho dala. Stejně jsem ho moc nenosila.

Tak to já ten svůj už ani nemám :D Naštěstí, házet totiž moc neumím.. :D

Palomita — 9. 8. 2020 22:08

Judyna napsal(a):

No vidíš to. A já jsem sama a polovina lžiček (navíc památečních po babičce) je fuč! A to jsou ty věci mezi nebem a zemí...:gloria:

To už je vyšší level :godlike:

Acher — 9. 8. 2020 22:19

Judyna napsal(a):

No vidíš to. A já jsem sama a polovina lžiček (navíc památečních po babičce) je fuč! A to jsou ty věci mezi nebem a zemí...:gloria:

To bude v pohodě. Můj děda to měl to samé. Lžičky fuč, 37 kg cukru fuč, košile fuč.... pak zjistili, že za to může ten Němec a bylo hned jasno. A přitom tolik roků po válce.... 😳

Judyna — 9. 8. 2020 22:23

:D Du spočítat cukry :D

Acher — 9. 8. 2020 22:54

Judyna napsal(a):

Rino, tak to já odevzdala i snubní prstýnek - chtěl ho  po mě proto, že ho platil. Tak jsem mu ho dala. Stejně jsem ho moc nenosila.

Po mě bývalá partnerka chtěla po rozvodu, abych se přestal stýkat s jejími rodiči, protože už nejsme rodina a oni nejsou mí tcháni. Tak jsem se jí zeptal, jestli přestali být i dědou a bábi. Na to neuměla odpovědět 🤔🤭

rina — 9. 8. 2020 23:01

Judyna napsal(a):

Rino, tak to já odevzdala i snubní prstýnek - chtěl ho  po mě proto, že ho platil. Tak jsem mu ho dala. Stejně jsem ho moc nenosila.

Uaaa! Já ten u prvního rozvodu hodila do záchodu, když ho ex chtěl vrátit, že ho tatínek těžce pořídil kdesi v Iráku (nebo kde, při služební misi, mmch. byl fakt moc hezkej, já ho hrdě nosila), dorazilo mě, že ho chce dát té nové!
Vylovil ho. Vážně! Na prstýnek jsem kašlala, ale toho grázla jsem milovala až do další svadby a narození druhé dcery ÷ odstěhování na druhý konec republiky. Trvalo to cca 4 roky!

Selima — 10. 8. 2020 0:29

Acher napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Achere, když odcházela a toto ti vyčetla, tak ona jen musela něco říct, musela si něco najít, blbost, i lež, prostě cokoliv říct, aby měla důvod, proč odejít, když už odejít chtěla.
A je opravdu moc smutné, pokud se ti ani po 5(?) letech nedaří lépe. Moc doporučuji Firstclass.cz (na facebooku pod stejným názvem - a tam jsou i každou neděli živá vysílání na tyto témata) + vydává časopisy a knihy, které jsou všechny bestsellery. Je výborný a dokáže moc pomoci!
PS: na štěstí a dobrý život bys měl věřit pořád!

Pár věcí si tu dovolím blíže osvětlit. LENNO, já Vám rozumím. Říká se tomu zástupný problém. Umím ty věci rozklíčovat i pojmenovat. To ovšem neznamená, že je hlava ochotná to pobrat. Je to vlastně přirozená reakce. Člověk si vnitřně klade otázku, aniž by chtěl, proč se to děje právě jemu. Jak jsem psal, hodil jsem to za hlavu a šel dál, ale myšlenky jsou jako mouchy, odeženete je a stejně se vrací.

Moc nerad bych, aby to vyznělo, že se utápím v sebelítosti. Tak to není, tohle je mi cizí. Tenhle příběh z mého života jsem tu zveřejnil kvůli paní "cibuli". Vím, že to pomáhá, když se svěříme, když víme, že nejsme jediní komu se něco takového stalo. A neděje se to jen ženám, i když se domnívám, že jim ve větší míře než mužům. Také jsem tím chtěl dát najevo, že se nemá bát slz a bolesti. Je nutné si tou bolestí projít a i vyplakat menší rybník slz, protože jen tak se může nastartovat proces hojení a uzdravení.

Musím říct, že žiji spokojený život. Tzn., že mi nic nechybí po té materiální stránce. Mé děti žijí se mnou a má otcovská láska je rovněž plně uspokojena. Ale pocit štěstí jsem už dlouho nezažil (byť na štěstí samozřejmě věřím), protože jedna jediná věc, která mi opravdu schází je láska, tedy ten cit na partnerské úrovni. Ztratil jsem ten dar milovat a být milován. A když o něco takového přijdeme po 20 letém soužití, můžeme být jakkoli silní, budeme si připadat ztracení a rozervaní. Kdo to prožil, ví...

Jen se nebojím mluvit o svých pocitech :rodna:

No, možno je to len dočasné a schopnosť partnerskej lásky sa vráti.... Mne to tiež trvalo dosť dlho (po 10-ročnom vzťahu a búrlivom rozchode), ale nakoniec to prišlo. :jojo: Aj keď teraz už klasický partnerský vzťah nemám, a neviem či ešte chcem mať... Šťastná sa ale cítim, prevažne.

Selima — 10. 8. 2020 0:35

Acher napsal(a):

Palomita napsal(a):

Podle věku dětí máš teď ideální věk na najití vhodné partnerky a že jich všude kolem je. Z tvého psaní by většina žen šla do kolen, protože zníš jako pan dokonalý. Takže zájemkyň musí být mrtě. Jsou dvě možnosti. Buď věšíš bulíky na nos a čekáš, která se chytí a bude tě chtít zachraňovat a nebo se stále plácáš ve svém minulém vztahu a tudíž netoužíš po lásce od nikoho jiného, protože máš v hlavě svou ex. Ať je to jak chce, klíč k řešení máš ty :storstark:

Palomito, ani nevíte, kolikrát jsem toto slyšel...  Ale jsem jaký jsem. Ani ne tak pan božský, jako spíš prostě jiný. Jeden můj přítel, kterého si velmi vážím, mi řekl, že "umím být nepříjemně upřímný", a v tom bude možná jádro pudla. Bývalou partnerku už dávno v hlavě nemám. Tohle jsem v sobě vyřešil v době, kdy jsem se dokázal citově odpoutat. A s těmi bulíky, na to obranu nemám, protože člověk buď druhému může věřit anebo nemusí. Samozřejmě jasno v tom mají ti, co mě znají. Nicméně tohle mě také netrápí. Každý má právo věřit čemu chce.

Takže jestli uvěříte tomu, že drtivé většině žen, se kterými jsem se seznámil, vadilo právě to, že děti žijí se mnou, ponechám na Vašem uvážení. Táta samoživitel není prostě terno. Našlo se několik, kterým to nevadilo, ty mi nabízely dnes velmi moderní model - kamarádství s výhodami. Toto ovšem zase není můj šálek kávy. Ale beru to s humorem ;) Klíč k řešení určitě existuje, jen si nejsem jistý, jestli jsem skutečně jeho držitel :supr:

Mňo - po tom, čo som si pri rozchode so "slobodným otcom" vypočula ja, by som asi do takého vzťahu už tiež nešla. :skurt: :usch: Dozvedieť sa (hoci to bol skôr rozchodový konflikt ako pravda) po 10 rokoch vzťahu, že so mnou bol len preto, aby sa mu mal kto postarať o syna (a čiastočne o dcéru) - to je fakt hardcore. Nikdy viac!

Selima — 10. 8. 2020 0:41

Palomita napsal(a):

Judyna napsal(a):

Ano. Asi v tomto konkrétním případě ano. Já jen chtěla poukázat  na to - obecně, že i život bez partnera může být fajn. Hodně lidí si to třeba ani nedokáže představit.
Je to jen jiná cesta.

Souhlasím. Osobně jsem v mysli nastavená spíš na singl život. To, že jsem v páru beru s vděčností, ale určitě ne, jako samozřejmost. Může to skončit kdykoli a jakkoli. Jsou věci, které člověk neovlivní. Jednoho dne se i hodný chlap může nasrdnatit a kopnout mrchu do zádele :rodna: Proto už máme předem rozdělené děti, majetek, dluhy, zvířata.. člověk musí být vždy připraven :lol:

:D My sme sa teda najviac hádali o jozefčíka, už to vyzeralo, že jazvecovú budeme musieť prepíliť v polovici...

Selima — 10. 8. 2020 0:43

Judyna napsal(a):

Acher napsal(a):

Hlavně nezapomeňte na lžičky. Nejdůležitější je mít rozdělené lžičky. Jak nemáte čím zamíchat kafe, je to peklo .... 🤪

No vidíš to. A já jsem sama a polovina lžiček (navíc památečních po babičce) je fuč! A to jsou ty věci mezi nebem a zemí...:gloria:

Aj mne miznú lyžičky, ponožky - a raz mi dokonca zmizla zubná kefka... a už nikdy sa neobjavila. :co: Podozrievať andulky som si netrúfla. :/

cibule — 10. 8. 2020 6:45

LENNNA napsal(a):

Acher napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Možná je vše přesně tak, jak má být. Zvládl jsi to, máš nejhorší za sebou a máš děti, jste rodina, což je asi nejvíc! Smekám, že jsi to zvládl a jako chlap se staráš! Přeji hodně štěstí i dál!

Tohle jsem si také jednu dobu říkal, že mám nejhorší za sebou. Bohužel, vše co jsem napsal byla jen polovina toho příběhu, a ta druhá není o nic veselejší. Takže na štěstí už moc nedám.

Co se týká těch grázlíků. Za mlada jsem byl pěkný rapl, pořád do světa, od 15 jsem se staral sám o sebe, od 13 jsem dělal bojové sporty a rád se rval. Řádění mi vydrželo skoro do 30. Když jsem se oženil a začaly přicházet děti, úplně mě to zklidnilo. Priority mě změnily, dost radikálně. Dvě práce, protože žena byla většinou nezaměstnaná ze zdr. důvodů, časem se dopracovala k částečné invaliditě, pak rodina, rekonstrukce domu, tohle pořád dokola a k tomu dálkově vysoká. Žena se mi chlubila, jak jí kamarádky závidí, že má chlapa, který nepije, netahá se s kamarády po hospodách, nepropadl hazardu a z práce se drží doma. Když odcházela, vyčetla mi, co jsem za chlapa, že ani nejdu na jedno do hospody, prý kvůli tomu ani nemám známé :storstark:

Jo, tak přesně na toto téma měl dnes Petr Casanova video! (Cibulko, i tobě zase moc doporučuji - bylo to na téma "když partner od nás odejde a rovnou k někomu jinému) .... Achere, když odcházela a toto ti vyčetla, tak ona jen musela něco říct, musela si něco najít, blbost, i lež, prostě cokoliv říct, aby měla důvod, proč odejít, když už odejít chtěla.
A je opravdu moc smutné, pokud se ti ani po 5(?) letech nedaří lépe. Moc doporučuji Firstclass.cz (na facebooku pod stejným názvem - a tam jsou i každou neděli živá vysílání na tyto témata) + vydává časopisy a knihy, které jsou všechny bestsellery. Je výborný a dokáže moc pomoci!
PS: na štěstí a dobrý život bys měl věřit pořád!

Tedy tenhle díl mě asi nejvíc oslovil... Docela se mi ulevilo, že možná nebude všechno moje vina. Poslouchám ho vždycky před spaním a dobře se mi usínalo... :)
Moc se mi líbilo, jak tam říkal, že oni ty pocity viny na druhého hází, aby vypadali dobře před okolím a že máme spíš slavit, když ten druhý, co odešel, žil dva životy. Já tedy přestala úplně pít alkohol po jeho odchodu (už jsem to tu myslím psala, že jsem měla ráda bílé víno, i konkrétní značku), ael možná to s kamarádkou opravdu oslavím něčím nealkoholickým. Mluvil tam o nějakém čaji či co...

cibule — 10. 8. 2020 6:46

Selima napsal(a):

Palomita napsal(a):

Judyna napsal(a):

Ano. Asi v tomto konkrétním případě ano. Já jen chtěla poukázat  na to - obecně, že i život bez partnera může být fajn. Hodně lidí si to třeba ani nedokáže představit.
Je to jen jiná cesta.

Souhlasím. Osobně jsem v mysli nastavená spíš na singl život. To, že jsem v páru beru s vděčností, ale určitě ne, jako samozřejmost. Může to skončit kdykoli a jakkoli. Jsou věci, které člověk neovlivní. Jednoho dne se i hodný chlap může nasrdnatit a kopnout mrchu do zádele :rodna: Proto už máme předem rozdělené děti, majetek, dluhy, zvířata.. člověk musí být vždy připraven :lol:

:D My sme sa teda najviac hádali o jozefčíka, už to vyzeralo, že jazvecovú budeme musieť prepíliť v polovici...

My jsme si rozdělili i psy. (Dva :) )

cibule — 10. 8. 2020 6:47

Judyna napsal(a):

:D Du spočítat cukry :D

:D Jak to dopadlo? :rolleyes:

cibule — 10. 8. 2020 6:56

Palomita napsal(a):

cibule napsal(a):

Na anděla z autobusu nemůžu zapomenout a doufám, že mu snad někdy v budoucnu budu moct fušovat do řemesla a pomoct také někomu, komu bude ouvej.

Jsem si jistá, že to oplatíš i s úroky ;) Potkáváš ho někdy na té lince a nebo jsi ho viděla poprvé a naposled?

Už jsem ho neviděla. Možná, že se mnou občas jede, ale já si moc okolí nevšímám. Buď jsem zamyšlená nebo breptám s někým známým. A že jich je... :) Zůstala jsem bydlet v místě, kde jsem se narodila, tak to potkáváš pořád někoho. Nejhorší teď je, když se mě někdo zeptá, jak se máme s manželem. Byli jsme bohužel navenek jeden z těch párů, co jim okolí závidělo. A já můžu za sebe říct, že byl pro mě nejdůležitějším člověkem. Já neumím lhát ani se přetvařovat a na přímou otázku následuje moje přímá odpověď - už spolu nejsme. Bohužel. A když už po tolikáté vidíš tu spadlou pusu a jak jim to šrotuje v hlavě a nemůžou tomu uvěřit... Naštěstí pak už ten rozhovor nemusím nijak rozvádět.
Taky se to snažím už neřešit. Teď se učím mít ráda sama sebe a žít jen se sebou a paní psounkovou....

Palomita — 10. 8. 2020 7:07

cibule napsal(a):

Už jsem ho neviděla. Možná, že se mnou občas jede, ale já si moc okolí nevšímám. Buď jsem zamyšlená nebo breptám s někým známým. A že jich je... :) Zůstala jsem bydlet v místě, kde jsem se narodila, tak to potkáváš pořád někoho. Nejhorší teď je, když se mě někdo zeptá, jak se máme s manželem. Byli jsme bohužel navenek jeden z těch párů, co jim okolí závidělo. A já můžu za sebe říct, že byl pro mě nejdůležitějším člověkem. Já neumím lhát ani se přetvařovat a na přímou otázku následuje moje přímá odpověď - už spolu nejsme. Bohužel. A když už po tolikáté vidíš tu spadlou pusu a jak jim to šrotuje v hlavě a nemůžou tomu uvěřit... Naštěstí pak už ten rozhovor nemusím nijak rozvádět.
Taky se to snažím už neřešit. Teď se učím mít ráda sama sebe a žít jen se sebou a paní psounkovou....

Tím spíš je fascinující, že tam v ten daný moment byl :supr: I to je znamení, že všechno se děje tak jak má i když si to člověk momentálně nemyslí :storstark:

Palomita — 10. 8. 2020 7:11

Selima napsal(a):

Aj mne miznú lyžičky, ponožky - a raz mi dokonca zmizla zubná kefka... a už nikdy sa neobjavila. :co: Podozrievať andulky som si netrúfla. :/

:lol: to je na Akta X :lol:

Palomita — 10. 8. 2020 7:17

Selima napsal(a):

Mňo - po tom, čo som si pri rozchode so "slobodným otcom" vypočula ja, by som asi do takého vzťahu už tiež nešla. :skurt: :usch: Dozvedieť sa (hoci to bol skôr rozchodový konflikt ako pravda) po 10 rokoch vzťahu, že so mnou bol len preto, aby sa mu mal kto postarať o syna (a čiastočne o dcéru) - to je fakt hardcore. Nikdy viac!

Přesně tohle se stalo známé. Neměla štěstí na partnery, nemohla mít vlastní děti a když si konečně našla partnera s děckem, kterému byla mámou i tátou víc než jeho rodiče, tak jí po cca 7mi letech kopl do zádele s tím, že si našel jinou, když se ona věnovala děcku. Chlap byl kojot, ale ta rána, že přišla o to dítě. Tohle není nikdy jednoduchá věc. Ale zase znám případy, kdy se všichni krásně sladili a klape jim to navzdory různým rodinným poměrům. Vždycky je to o lidech :hjarta:

Laskhenka666 — 10. 8. 2020 16:18

Fakt vtipný... Dospělý ženský a brečí si na internetu. Řeší se tu posrávání před jízdou busem, nebo zkouškou v autoškole, dále tady brečíte, že vás chlapi opustili a dumáte nad tím, co bude dál, dál bude jediné, a to, že se určitě nevrátí. A to co bylo, bylo, už se nevrátí a vy nad tím můžete jen brečet, a myslím si, že ti vaši chlápci nad vámi ani nejdou nepřemýšlí. Jedna rada, přestaňte se vypisovat na netu a žijte reálný život. Ámen!

Acher — 10. 8. 2020 16:47

Palomita napsal(a):

Selima napsal(a):

Mňo - po tom, čo som si pri rozchode so "slobodným otcom" vypočula ja, by som asi do takého vzťahu už tiež nešla. :skurt: :usch: Dozvedieť sa (hoci to bol skôr rozchodový konflikt ako pravda) po 10 rokoch vzťahu, že so mnou bol len preto, aby sa mu mal kto postarať o syna (a čiastočne o dcéru) - to je fakt hardcore. Nikdy viac!

Přesně tohle se stalo známé. Neměla štěstí na partnery, nemohla mít vlastní děti a když si konečně našla partnera s děckem, kterému byla mámou i tátou víc než jeho rodiče, tak jí po cca 7mi letech kopl do zádele s tím, že si našel jinou, když se ona věnovala děcku. Chlap byl kojot, ale ta rána, že přišla o to dítě. Tohle není nikdy jednoduchá věc. Ale zase znám případy, kdy se všichni krásně sladili a klape jim to navzdory různým rodinným poměrům. Vždycky je to o lidech :hjarta:

Ano je to o lidech. Jak už jsem psal, problém vidím v tom, co ti lidé od vztahu očekávají. Pokud svobodný otec/matka hledají někoho aby nebyli sami na výchovu svých dětí, je třeba to takhle i prezentovat. Otevřeně a upřímně. Jde to pochopit a není na tom nic špatného. Pokud ovšem jeden hledá někoho na výpomoc s dětmi a druhý lásku, tam je logicky nesoulad zájmů. Sice sobecky tvrdě, ale upřímně mi to řekla jedna mamina - hledám chlapa, aby mi pomohl s MÝMI dětmi a ne, aby jsem se ještě já starala o cizí fakany. Osobně jsem mámu pro své děti nikdy nehledal, tu přece mají. A hlavně jsem si na to stačil sám. Ale tohle ženy, se kterými jsem se setkal, nezvládly pochopit.

LENNNA — 10. 8. 2020 17:27

Judyna napsal(a):

Ale aby to k něčemu také vedlo, po takové době by se měl člověk snažit někam posunout, nezanevřít na lásku a hledat ji.

A co my, kteří jsme dobrovolně singl? Pokud k tomu člověk dojde sám, není k tomuto stylu donucen okolnostmi, věřte mi, že to není vůbec špatný způsob žití.

Judyno, tady ale (asi) není řeč o dobrovolných single. Jestli jsem to špatně nepochopila... vyčetla jsem, že hledá či hledal.

LENNNA — 10. 8. 2020 17:47

cibule napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Acher napsal(a):


Tohle jsem si také jednu dobu říkal, že mám nejhorší za sebou. Bohužel, vše co jsem napsal byla jen polovina toho příběhu, a ta druhá není o nic veselejší. Takže na štěstí už moc nedám.

Co se týká těch grázlíků. Za mlada jsem byl pěkný rapl, pořád do světa, od 15 jsem se staral sám o sebe, od 13 jsem dělal bojové sporty a rád se rval. Řádění mi vydrželo skoro do 30. Když jsem se oženil a začaly přicházet děti, úplně mě to zklidnilo. Priority mě změnily, dost radikálně. Dvě práce, protože žena byla většinou nezaměstnaná ze zdr. důvodů, časem se dopracovala k částečné invaliditě, pak rodina, rekonstrukce domu, tohle pořád dokola a k tomu dálkově vysoká. Žena se mi chlubila, jak jí kamarádky závidí, že má chlapa, který nepije, netahá se s kamarády po hospodách, nepropadl hazardu a z práce se drží doma. Když odcházela, vyčetla mi, co jsem za chlapa, že ani nejdu na jedno do hospody, prý kvůli tomu ani nemám známé :storstark:

Jo, tak přesně na toto téma měl dnes Petr Casanova video! (Cibulko, i tobě zase moc doporučuji - bylo to na téma "když partner od nás odejde a rovnou k někomu jinému) .... Achere, když odcházela a toto ti vyčetla, tak ona jen musela něco říct, musela si něco najít, blbost, i lež, prostě cokoliv říct, aby měla důvod, proč odejít, když už odejít chtěla.
A je opravdu moc smutné, pokud se ti ani po 5(?) letech nedaří lépe. Moc doporučuji Firstclass.cz (na facebooku pod stejným názvem - a tam jsou i každou neděli živá vysílání na tyto témata) + vydává časopisy a knihy, které jsou všechny bestsellery. Je výborný a dokáže moc pomoci!
PS: na štěstí a dobrý život bys měl věřit pořád!

Tedy tenhle díl mě asi nejvíc oslovil... Docela se mi ulevilo, že možná nebude všechno moje vina. Poslouchám ho vždycky před spaním a dobře se mi usínalo... :)
Moc se mi líbilo, jak tam říkal, že oni ty pocity viny na druhého hází, aby vypadali dobře před okolím a že máme spíš slavit, když ten druhý, co odešel, žil dva životy. Já tedy přestala úplně pít alkohol po jeho odchodu (už jsem to tu myslím psala, že jsem měla ráda bílé víno, i konkrétní značku), ael možná to s kamarádkou opravdu oslavím něčím nealkoholickým. Mluvil tam o nějakém čaji či co...

Cibulko, to sis přece nemohla myslet, že je tvá vina. Vše tvá vina! Vždy jsou na všechno dva.
Navíc je zbytečné se užírat myšlenkami, co kdo udělal, neuděl, kdo udělal chybu, kdo ne.... tohle je prostě život, to se stává. Neobviňuj se :hjarta:

Palomita — 10. 8. 2020 18:00

Acher napsal(a):

Ano je to o lidech. Jak už jsem psal, problém vidím v tom, co ti lidé od vztahu očekávají. Pokud svobodný otec/matka hledají někoho aby nebyli sami na výchovu svých dětí, je třeba to takhle i prezentovat. Otevřeně a upřímně. Jde to pochopit a není na tom nic špatného. Pokud ovšem jeden hledá někoho na výpomoc s dětmi a druhý lásku, tam je logicky nesoulad zájmů. Sice sobecky tvrdě, ale upřímně mi to řekla jedna mamina - hledám chlapa, aby mi pomohl s MÝMI dětmi a ne, aby jsem se ještě já starala o cizí fakany. Osobně jsem mámu pro své děti nikdy nehledal, tu přece mají. A hlavně jsem si na to stačil sám. Ale tohle ženy, se kterými jsem se setkal, nezvládly pochopit.

Jo, to by byl kámen úrazu i u mě. Mít povinnosti, ale žádná práva. Myslím, co se výchovy týče. Nemám problém s dětmi jako takovými, jako spíš s jejich rodiči.. stačí mi pískoviště, obchoďák.. :D

Palomita — 10. 8. 2020 18:02

Laskhenka666 napsal(a):

Fakt vtipný... Dospělý ženský a brečí si na internetu. Řeší se tu posrávání před jízdou busem, nebo zkouškou v autoškole, dále tady brečíte, že vás chlapi opustili a dumáte nad tím, co bude dál, dál bude jediné, a to, že se určitě nevrátí. A to co bylo, bylo, už se nevrátí a vy nad tím můžete jen brečet, a myslím si, že ti vaši chlápci nad vámi ani nejdou nepřemýšlí. Jedna rada, přestaňte se vypisovat na netu a žijte reálný život. Ámen!

Příklady táhnou, tak táhni taky. Fakt nechci vědět, co máš za "reálnej" život, když máš načtenou kdejakou diskuzi do detailu a ještě si kvůli tomu zřizuješ nick.. Kámen!

Acher — 10. 8. 2020 18:03

LENNNA napsal(a):

Nebude to platit vždy! Nenech se tím odradit! Toto samé řeší ženy s dětmi, že nemohou najít chlapa, protože mají děti. Často to slyším od kamarádek. Tak co takhle hledat ženu s dětmi, každý si přivedete své a to by mohlo klapat... Jen se nenech odradit!

Má zkušenost za poslední dva roky je úplně jiná. Ty ženy s dětmi, zajímalo hlavně, jestli i já mám děti, pokud ano, chyba - sbohem a šáteček, bez výjimek hledaly singl chlapa bez závazků a pokud závazky byly, tak na druhém konci republiky a bez možnosti návštěv. Na druhou stranu singl ženám většinou děti nevadily, ovšem zase nehledaly trvalý vztah, ale jen kamarádství s výhodami.

LENNNA napsal(a):

Já bych zase asi nejvíce brala chlapa, který má děti ve výchově. Čím menší, tím asi lépe. Alespoň si to tak představuji, protože já děti nemám a mít nebudu. A moc bych si přála najít chlapa i s rodinou a mít takové štěstí, že bysme se našli a utvořili novou rodinu. Asi to zní blbě, co? Možná to ani v reálu nejde, nevím. Nojo, není ten život někdy jednoduchý. Být úplně sám také není někdy jednoduché. No nic, raději zase otočím list. A tobě držím moc pěsti!

Být sám, má své výhody. Člověk si dělá věci podle sebe, na nikoho nemusí brát ohled, nikomu se podřizovat. Tohle vyhovuje mnoha lidem a má to i podporu společnosti. Pak jsou lidé, kteří chtějí svůj život sdílet, touží po souznění, porozumění, vzájemnosti a lásce. Pro takové bytosti je obtížné bytí v osamění. Ne proto, že neumí být sami nebo se o sebe neumí plnohodnotně postarat, ale právě proto, že se o sebe chtějí podělit. Osobně patřím do této druhé skupiny.
LENNNO v reálu je možné leccos, jen je důležité si v sobě jasně nastavit, co si opravdu přejete. Moje zkušenost je taková, že mnoho lidí chce zcela něco jiného než o čem mluví, že chtějí...

LENNNA — 10. 8. 2020 18:10

Acher napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Nebude to platit vždy! Nenech se tím odradit! Toto samé řeší ženy s dětmi, že nemohou najít chlapa, protože mají děti. Často to slyším od kamarádek. Tak co takhle hledat ženu s dětmi, každý si přivedete své a to by mohlo klapat... Jen se nenech odradit!

Má zkušenost za poslední dva roky je úplně jiná. Ty ženy s dětmi, zajímalo hlavně, jestli i já mám děti, pokud ano, chyba - sbohem a šáteček, bez výjimek hledaly singl chlapa bez závazků a pokud závazky byly, tak na druhém konci republiky a bez možnosti návštěv. Na druhou stranu singl ženám většinou děti nevadily, ovšem zase nehledaly trvalý vztah, ale jen kamarádství s výhodami.

LENNNA napsal(a):

Já bych zase asi nejvíce brala chlapa, který má děti ve výchově. Čím menší, tím asi lépe. Alespoň si to tak představuji, protože já děti nemám a mít nebudu. A moc bych si přála najít chlapa i s rodinou a mít takové štěstí, že bysme se našli a utvořili novou rodinu. Asi to zní blbě, co? Možná to ani v reálu nejde, nevím. Nojo, není ten život někdy jednoduchý. Být úplně sám také není někdy jednoduché. No nic, raději zase otočím list. A tobě držím moc pěsti!

Být sám, má své výhody. Člověk si dělá věci podle sebe, na nikoho nemusí brát ohled, nikomu se podřizovat. Tohle vyhovuje mnoha lidem a má to i podporu společnosti. Pak jsou lidé, kteří chtějí svůj život sdílet, touží po souznění, porozumění, vzájemnosti a lásce. Pro takové bytosti je obtížné bytí v osamění. Ne proto, že neumí být sami nebo se o sebe neumí plnohodnotně postarat, ale právě proto, že se o sebe chtějí podělit. Osobně patřím do této druhé skupiny.
LENNNO v reálu je možné leccos, jen je důležité si v sobě jasně nastavit, co si opravdu přejete. Moje zkušenost je taková, že mnoho lidí chce zcela něco jiného než o čem mluví, že chtějí...

To nezní úplně pozitivně :( Já tak daleko nejsem, nikoho nehledám, je moc brzo. Maximálně nové přátele. Ale jestli jednou začnu hledat... to zní blbě... jak se vlastně hledá? Asi jen přes seznamku? Já popravdě vůbec netuším, kde se ve vyšším věku lidé hledají. No raději na to ani nemyslet :(

Palomita — 10. 8. 2020 18:11

Acher napsal(a):

[
Má zkušenost za poslední dva roky je úplně jiná. Ty ženy s dětmi, zajímalo hlavně, jestli i já mám děti, pokud ano, chyba - sbohem a šáteček, bez výjimek hledaly singl chlapa bez závazků a pokud závazky byly, tak na druhém konci republiky a bez možnosti návštěv. Na druhou stranu singl ženám většinou děti nevadily, ovšem zase nehledaly trvalý vztah, ale jen kamarádství s výhodami.
.

To je jednoduchá matematika.. 3+2 je pět k tomu třeba ještě jedno, dvě společné a to už je na mikrobus.. Ano, jsou rodiny, kde to zvládají, ale na tohle najít vhodnou ženu, to bude výhra v loterii :supr:

Judyna — 10. 8. 2020 18:36

Být sám, má své výhody. Člověk si dělá věci podle sebe, na nikoho nemusí brát ohled, nikomu se podřizovat.
Achere, toto člověk ocení nejvíc, když zažije to, že nic nemůže dělat podle sebe a musí se jen krčit. Víš, ono vždy nemusí jít o nechuť sdílet či souznít, ale svoboda např. po takovém vztahu, co jsem měla já, nabývá nebývalých rozměrů.

cibule — 10. 8. 2020 18:53

Acher napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Nebude to platit vždy! Nenech se tím odradit! Toto samé řeší ženy s dětmi, že nemohou najít chlapa, protože mají děti. Často to slyším od kamarádek. Tak co takhle hledat ženu s dětmi, každý si přivedete své a to by mohlo klapat... Jen se nenech odradit!

Má zkušenost za poslední dva roky je úplně jiná. Ty ženy s dětmi, zajímalo hlavně, jestli i já mám děti, pokud ano, chyba - sbohem a šáteček, bez výjimek hledaly singl chlapa bez závazků a pokud závazky byly, tak na druhém konci republiky a bez možnosti návštěv. Na druhou stranu singl ženám většinou děti nevadily, ovšem zase nehledaly trvalý vztah, ale jen kamarádství s výhodami.

LENNNA napsal(a):

Já bych zase asi nejvíce brala chlapa, který má děti ve výchově. Čím menší, tím asi lépe. Alespoň si to tak představuji, protože já děti nemám a mít nebudu. A moc bych si přála najít chlapa i s rodinou a mít takové štěstí, že bysme se našli a utvořili novou rodinu. Asi to zní blbě, co? Možná to ani v reálu nejde, nevím. Nojo, není ten život někdy jednoduchý. Být úplně sám také není někdy jednoduché. No nic, raději zase otočím list. A tobě držím moc pěsti!

Být sám, má své výhody. Člověk si dělá věci podle sebe, na nikoho nemusí brát ohled, nikomu se podřizovat. Tohle vyhovuje mnoha lidem a má to i podporu společnosti. Pak jsou lidé, kteří chtějí svůj život sdílet, touží po souznění, porozumění, vzájemnosti a lásce. Pro takové bytosti je obtížné bytí v osamění. Ne proto, že neumí být sami nebo se o sebe neumí plnohodnotně postarat, ale právě proto, že se o sebe chtějí podělit. Osobně patřím do této druhé skupiny.
LENNNO v reálu je možné leccos, jen je důležité si v sobě jasně nastavit, co si opravdu přejete. Moje zkušenost je taková, že mnoho lidí chce zcela něco jiného než o čem mluví, že chtějí...

Přesně. :)
Být tady i pro toho druhého.
Myslela jsem, že tohle je spíš pohled žen.. Překvapuje mě (mile), že takhle může uvažovat i druhé pohlaví...

cibule — 10. 8. 2020 18:57

LENNNA napsal(a):

Acher napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Nebude to platit vždy! Nenech se tím odradit! Toto samé řeší ženy s dětmi, že nemohou najít chlapa, protože mají děti. Často to slyším od kamarádek. Tak co takhle hledat ženu s dětmi, každý si přivedete své a to by mohlo klapat... Jen se nenech odradit!

Má zkušenost za poslední dva roky je úplně jiná. Ty ženy s dětmi, zajímalo hlavně, jestli i já mám děti, pokud ano, chyba - sbohem a šáteček, bez výjimek hledaly singl chlapa bez závazků a pokud závazky byly, tak na druhém konci republiky a bez možnosti návštěv. Na druhou stranu singl ženám většinou děti nevadily, ovšem zase nehledaly trvalý vztah, ale jen kamarádství s výhodami.

LENNNA napsal(a):

Já bych zase asi nejvíce brala chlapa, který má děti ve výchově. Čím menší, tím asi lépe. Alespoň si to tak představuji, protože já děti nemám a mít nebudu. A moc bych si přála najít chlapa i s rodinou a mít takové štěstí, že bysme se našli a utvořili novou rodinu. Asi to zní blbě, co? Možná to ani v reálu nejde, nevím. Nojo, není ten život někdy jednoduchý. Být úplně sám také není někdy jednoduché. No nic, raději zase otočím list. A tobě držím moc pěsti!

Být sám, má své výhody. Člověk si dělá věci podle sebe, na nikoho nemusí brát ohled, nikomu se podřizovat. Tohle vyhovuje mnoha lidem a má to i podporu společnosti. Pak jsou lidé, kteří chtějí svůj život sdílet, touží po souznění, porozumění, vzájemnosti a lásce. Pro takové bytosti je obtížné bytí v osamění. Ne proto, že neumí být sami nebo se o sebe neumí plnohodnotně postarat, ale právě proto, že se o sebe chtějí podělit. Osobně patřím do této druhé skupiny.
LENNNO v reálu je možné leccos, jen je důležité si v sobě jasně nastavit, co si opravdu přejete. Moje zkušenost je taková, že mnoho lidí chce zcela něco jiného než o čem mluví, že chtějí...

To nezní úplně pozitivně :( Já tak daleko nejsem, nikoho nehledám, je moc brzo. Maximálně nové přátele. Ale jestli jednou začnu hledat... to zní blbě... jak se vlastně hledá? Asi jen přes seznamku? Já popravdě vůbec netuším, kde se ve vyšším věku lidé hledají. No raději na to ani nemyslet :(

Já věřím na náhodu. A energii myšlenky. Věřím, že snad nebudu muset hledat přes seznamku.
Svoje kamarádky jsem taky našla náhodou. A jak jsem spokojená. Věřím tomu, že i s novým partnerem to tak dopadne.

Palomita — 10. 8. 2020 19:29

LENNNA napsal(a):

To nezní úplně pozitivně :( Já tak daleko nejsem, nikoho nehledám, je moc brzo. Maximálně nové přátele. Ale jestli jednou začnu hledat... to zní blbě... jak se vlastně hledá? Asi jen přes seznamku? Já popravdě vůbec netuším, kde se ve vyšším věku lidé hledají. No raději na to ani nemyslet :(

Člověk najde nejvíc, když nehledá. Podívej na Seli, hledala, hledala a zubnú kefku stejně nenašla :D To stejné je i se štěstím, partnerem, penězi.. čím víc se člověk za něčím lopotí, tím víc strádá a nenachází. A seznamka na internetu v dnešní době, no přeji hodně štěstí :rodna:

Acher — 10. 8. 2020 20:04

Palomita napsal(a):

To je jednoduchá matematika.. 3+2 je pět k tomu třeba ještě jedno, dvě společné a to už je na mikrobus.. Ano, jsou rodiny, kde to zvládají, ale na tohle najít vhodnou ženu, to bude výhra v loterii :supr:

Přesně, proto nalézt ženu, která do vztahu matematiku, ekonomiku, společenské postavení a další neplete byl problém :)

LENNNA napsal(a):

To nezní úplně pozitivně. Já tak daleko nejsem, nikoho nehledám, je moc brzo. Maximálně nové přátele. Ale jestli jednou začnu hledat... to zní blbě... jak se vlastně hledá? Asi jen přes seznamku? Já popravdě vůbec netuším, kde se ve vyšším věku lidé hledají. No raději na to ani nemyslet.

Určitě nejdřív absolvujte nezbytnou dobu truchlení. Je potřeba se vyplakat a uzdravit se. Podle psychologů jeden až dva roky. Seznamku jsem zkusil. Až jsem si uvědomil, že jsou tam hlavně lidé zlomení, zklamaní a zranění, pochopil jsem, že v takové skupině těžko nalézt to, co jsem hledal já.

Judyna napsal(a):

Achere, toto člověk ocení nejvíc, když zažije to, že nic nemůže dělat podle sebe a musí se jen krčit. Víš, ono vždy nemusí jít o nechuť sdílet či souznít, ale svoboda např. po takovém vztahu, co jsem měla já, nabývá nebývalých rozměrů.

Jistě, ve Vašem případě, kdy ve vzduchu možná viselo i domácí násilí, byl útěk z takového vztahu věcí záchrany osobní integrity a možná i života. Je to dobře, že jste to dokázala :supr:

Palomita napsal(a):

Člověk najde nejvíc, když nehledá. Podívej na Seli, hledala, hledala a zubnú kefku stejně nenašla. To stejné je i se štěstím, partnerem, penězi.. čím víc se člověk za něčím lopotí, tím víc strádá a nenachází. A seznamka na internetu v dnešní době, no přeji hodně štěstí.

Na tomhle něco bude. Přirozený zdravý vztah je o potřebách podvědomí, nikoli rozumu. Proto jsem také vloni na hledání lásky rezignoval. Nechci si znehodnocovat pohled na ženy dalšími zklamáními. Nechávám to osudu a dál to neřeším...

rina — 10. 8. 2020 20:12

Laskhenka666 napsal(a):

... vaši chlápci nad vámi ani nejdou nepřemýšlí. Jedna rada, přestaňte se vypisovat na netu a žijte reálný život. Ámen!

Jejda!
Co to sem vlezlo???

Palomita — 10. 8. 2020 20:17

Acher napsal(a):

Přesně, proto nalézt ženu, která do vztahu matematiku, ekonomiku, společenské postavení a další neplete byl problém :)

Na tomhle něco bude. Přirozený zdravý vztah je o potřebách podvědomí, nikoli rozumu. Proto jsem také vloni na hledání lásky rezignoval. Nechci si znehodnocovat pohled na ženy dalšími zklamáními. Nechávám to osudu a dál to neřeším...

A nebo požehnání.. si představ, že bys touhle dobou měl třeba 8 děti a ženu stále žádnou :D Buď rád, že některé znají své limity dřív, než je pozdě ;)

Tím, že něco člověk urputně neřeší se stává otevřenější všem možnostem. :supr: Už jsem to tu psala.. ženy, které hledají partnera automaticky hodnotí každého muže jako potenciálního partnera a pak se skoro s nikým nebaví, protože neodpovídá jejich představě o "ideálu". To je pak těžký :rolleyes:

Judyna — 10. 8. 2020 21:58

rina napsal(a):

Laskhenka666 napsal(a):

... vaši chlápci nad vámi ani nejdou nepřemýšlí. Jedna rada, přestaňte se vypisovat na netu a žijte reálný život. Ámen!

Jejda!
Co to sem vlezlo???

To zvýrazněné je asi překlep - jednou.
Jinak sranda, ne?

rina — 10. 8. 2020 22:06

Sranda bude, až sem vleze podruhé.
Pak už bude jasné, co je to za zombie. 🤢

Selima — 10. 8. 2020 22:16

Acher napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Nebude to platit vždy! Nenech se tím odradit! Toto samé řeší ženy s dětmi, že nemohou najít chlapa, protože mají děti. Často to slyším od kamarádek. Tak co takhle hledat ženu s dětmi, každý si přivedete své a to by mohlo klapat... Jen se nenech odradit!

Má zkušenost za poslední dva roky je úplně jiná. Ty ženy s dětmi, zajímalo hlavně, jestli i já mám děti, pokud ano, chyba - sbohem a šáteček, bez výjimek hledaly singl chlapa bez závazků a pokud závazky byly, tak na druhém konci republiky a bez možnosti návštěv. Na druhou stranu singl ženám většinou děti nevadily, ovšem zase nehledaly trvalý vztah, ale jen kamarádství s výhodami.

LENNNA napsal(a):

Já bych zase asi nejvíce brala chlapa, který má děti ve výchově. Čím menší, tím asi lépe. Alespoň si to tak představuji, protože já děti nemám a mít nebudu. A moc bych si přála najít chlapa i s rodinou a mít takové štěstí, že bysme se našli a utvořili novou rodinu. Asi to zní blbě, co? Možná to ani v reálu nejde, nevím. Nojo, není ten život někdy jednoduchý. Být úplně sám také není někdy jednoduché. No nic, raději zase otočím list. A tobě držím moc pěsti!

Být sám, má své výhody. Člověk si dělá věci podle sebe, na nikoho nemusí brát ohled, nikomu se podřizovat. Tohle vyhovuje mnoha lidem a má to i podporu společnosti. Pak jsou lidé, kteří chtějí svůj život sdílet, touží po souznění, porozumění, vzájemnosti a lásce. Pro takové bytosti je obtížné bytí v osamění. Ne proto, že neumí být sami nebo se o sebe neumí plnohodnotně postarat, ale právě proto, že se o sebe chtějí podělit. Osobně patřím do této druhé skupiny.
LENNNO v reálu je možné leccos, jen je důležité si v sobě jasně nastavit, co si opravdu přejete. Moje zkušenost je taková, že mnoho lidí chce zcela něco jiného než o čem mluví, že chtějí...

Vieš čo, mňa vždy fascinovalo, keď ľudia od začiatku presne vedeli, aký vzťah potrebujú, aký chcú mať... ja mávam akú-takú predstavu, ale realita sa potom často vyvrbí inak :D - v závislosti od druhého, od toho, o hľadá on, prípadne nakoľko sme kompatibilní... Mne vyhovuje vzťah "spriatelených garsóniek", ale keby do môjho uprataného, zariadeného života vtrhla zamilovanosť a spôsobila v ňom vietor, aj by som sa možno ešte dala na nejaké to spolubývanie...  lenže vopred to práve nikdy neviem. :jojo:

Selima — 10. 8. 2020 22:20

Palomita napsal(a):

Acher napsal(a):

[
Má zkušenost za poslední dva roky je úplně jiná. Ty ženy s dětmi, zajímalo hlavně, jestli i já mám děti, pokud ano, chyba - sbohem a šáteček, bez výjimek hledaly singl chlapa bez závazků a pokud závazky byly, tak na druhém konci republiky a bez možnosti návštěv. Na druhou stranu singl ženám většinou děti nevadily, ovšem zase nehledaly trvalý vztah, ale jen kamarádství s výhodami.
.

To je jednoduchá matematika.. 3+2 je pět k tomu třeba ještě jedno, dvě společné a to už je na mikrobus.. Ano, jsou rodiny, kde to zvládají, ale na tohle najít vhodnou ženu, to bude výhra v loterii :supr:

Ále, nikde neplatia 100% štatistiky... Moja učiteľka tanca - s 3, slovom TROMI deťmi - si do roka a do dňa po rozvode našla slobodného priateľa, ktorý si ju k sebe nasťahoval, aj svadba bola, aj sa pokúšajú o ďalšie bábo... ;) A mám rozvedené a slobodné bezdetné kamošky, ktoré dlho hľadajú a tápu... :kapitulation: život je pestrý.

Selima — 10. 8. 2020 22:23

LENNNA napsal(a):

Acher napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Nebude to platit vždy! Nenech se tím odradit! Toto samé řeší ženy s dětmi, že nemohou najít chlapa, protože mají děti. Často to slyším od kamarádek. Tak co takhle hledat ženu s dětmi, každý si přivedete své a to by mohlo klapat... Jen se nenech odradit!

Má zkušenost za poslední dva roky je úplně jiná. Ty ženy s dětmi, zajímalo hlavně, jestli i já mám děti, pokud ano, chyba - sbohem a šáteček, bez výjimek hledaly singl chlapa bez závazků a pokud závazky byly, tak na druhém konci republiky a bez možnosti návštěv. Na druhou stranu singl ženám většinou děti nevadily, ovšem zase nehledaly trvalý vztah, ale jen kamarádství s výhodami.

LENNNA napsal(a):

Já bych zase asi nejvíce brala chlapa, který má děti ve výchově. Čím menší, tím asi lépe. Alespoň si to tak představuji, protože já děti nemám a mít nebudu. A moc bych si přála najít chlapa i s rodinou a mít takové štěstí, že bysme se našli a utvořili novou rodinu. Asi to zní blbě, co? Možná to ani v reálu nejde, nevím. Nojo, není ten život někdy jednoduchý. Být úplně sám také není někdy jednoduché. No nic, raději zase otočím list. A tobě držím moc pěsti!

Být sám, má své výhody. Člověk si dělá věci podle sebe, na nikoho nemusí brát ohled, nikomu se podřizovat. Tohle vyhovuje mnoha lidem a má to i podporu společnosti. Pak jsou lidé, kteří chtějí svůj život sdílet, touží po souznění, porozumění, vzájemnosti a lásce. Pro takové bytosti je obtížné bytí v osamění. Ne proto, že neumí být sami nebo se o sebe neumí plnohodnotně postarat, ale právě proto, že se o sebe chtějí podělit. Osobně patřím do této druhé skupiny.
LENNNO v reálu je možné leccos, jen je důležité si v sobě jasně nastavit, co si opravdu přejete. Moje zkušenost je taková, že mnoho lidí chce zcela něco jiného než o čem mluví, že chtějí...

To nezní úplně pozitivně :( Já tak daleko nejsem, nikoho nehledám, je moc brzo. Maximálně nové přátele. Ale jestli jednou začnu hledat... to zní blbě... jak se vlastně hledá? Asi jen přes seznamku? Já popravdě vůbec netuším, kde se ve vyšším věku lidé hledají. No raději na to ani nemyslet :(

Hľadá sa na zoznamke, v reálnom živote... ako príde. (Mne sa, pravda, v poslednom čase skôr hlásia bývalí a upgradeujú na súčasných :D . to je úplná značka ideál!)

Selima — 10. 8. 2020 22:25

Acher napsal(a):

Palomita napsal(a):

To je jednoduchá matematika.. 3+2 je pět k tomu třeba ještě jedno, dvě společné a to už je na mikrobus.. Ano, jsou rodiny, kde to zvládají, ale na tohle najít vhodnou ženu, to bude výhra v loterii :supr:

Přesně, proto nalézt ženu, která do vztahu matematiku, ekonomiku, společenské postavení a další neplete byl problém :)

LENNNA napsal(a):

To nezní úplně pozitivně. Já tak daleko nejsem, nikoho nehledám, je moc brzo. Maximálně nové přátele. Ale jestli jednou začnu hledat... to zní blbě... jak se vlastně hledá? Asi jen přes seznamku? Já popravdě vůbec netuším, kde se ve vyšším věku lidé hledají. No raději na to ani nemyslet.

Určitě nejdřív absolvujte nezbytnou dobu truchlení. Je potřeba se vyplakat a uzdravit se. Podle psychologů jeden až dva roky. Seznamku jsem zkusil. Až jsem si uvědomil, že jsou tam hlavně lidé zlomení, zklamaní a zranění, pochopil jsem, že v takové skupině těžko nalézt to, co jsem hledal já.

Judyna napsal(a):

Achere, toto člověk ocení nejvíc, když zažije to, že nic nemůže dělat podle sebe a musí se jen krčit. Víš, ono vždy nemusí jít o nechuť sdílet či souznít, ale svoboda např. po takovém vztahu, co jsem měla já, nabývá nebývalých rozměrů.

Jistě, ve Vašem případě, kdy ve vzduchu možná viselo i domácí násilí, byl útěk z takového vztahu věcí záchrany osobní integrity a možná i života. Je to dobře, že jste to dokázala :supr:

Palomita napsal(a):

Člověk najde nejvíc, když nehledá. Podívej na Seli, hledala, hledala a zubnú kefku stejně nenašla. To stejné je i se štěstím, partnerem, penězi.. čím víc se člověk za něčím lopotí, tím víc strádá a nenachází. A seznamka na internetu v dnešní době, no přeji hodně štěstí.

Na tomhle něco bude. Přirozený zdravý vztah je o potřebách podvědomí, nikoli rozumu. Proto jsem také vloni na hledání lásky rezignoval. Nechci si znehodnocovat pohled na ženy dalšími zklamáními. Nechávám to osudu a dál to neřeším...

:supr: :godlike: :jojo:

Selima — 11. 8. 2020 0:44

Acher napsal(a):

Palomita napsal(a):

Selima napsal(a):

Mňo - po tom, čo som si pri rozchode so "slobodným otcom" vypočula ja, by som asi do takého vzťahu už tiež nešla. :skurt: :usch: Dozvedieť sa (hoci to bol skôr rozchodový konflikt ako pravda) po 10 rokoch vzťahu, že so mnou bol len preto, aby sa mu mal kto postarať o syna (a čiastočne o dcéru) - to je fakt hardcore. Nikdy viac!

Přesně tohle se stalo známé. Neměla štěstí na partnery, nemohla mít vlastní děti a když si konečně našla partnera s děckem, kterému byla mámou i tátou víc než jeho rodiče, tak jí po cca 7mi letech kopl do zádele s tím, že si našel jinou, když se ona věnovala děcku. Chlap byl kojot, ale ta rána, že přišla o to dítě. Tohle není nikdy jednoduchá věc. Ale zase znám případy, kdy se všichni krásně sladili a klape jim to navzdory různým rodinným poměrům. Vždycky je to o lidech :hjarta:

Ano je to o lidech. Jak už jsem psal, problém vidím v tom, co ti lidé od vztahu očekávají. Pokud svobodný otec/matka hledají někoho aby nebyli sami na výchovu svých dětí, je třeba to takhle i prezentovat. Otevřeně a upřímně. Jde to pochopit a není na tom nic špatného. Pokud ovšem jeden hledá někoho na výpomoc s dětmi a druhý lásku, tam je logicky nesoulad zájmů. Sice sobecky tvrdě, ale upřímně mi to řekla jedna mamina - hledám chlapa, aby mi pomohl s MÝMI dětmi a ne, aby jsem se ještě já starala o cizí fakany. Osobně jsem mámu pro své děti nikdy nehledal, tu přece mají. A hlavně jsem si na to stačil sám. Ale tohle ženy, se kterými jsem se setkal, nezvládly pochopit.

Toto mi nejde dokopy s tým, čo si napísal predtým. Otec, ktorý žije trvale so svojimi deťmi, a chce nájsť ženu, čo by tiež s nimi bývala, HĽADÁ keď nie matku pre ne, tak minimálne gazdinú, upratovačku, kuchárku atď. Aj keby tie deti mali už 18+ rokov, tak servis zrejme potrebujú... a bývať s niekým znamená deliť sa o povinnosti, zodpovednosť, apod. Netuším, ako by sa to dalo v prípade spolubývania oddeliť, to priznám bez mučenia. Akože žena príde po práci domov, pozdraví sa s deťmi, odíde si nalakovať nechty do izby, skontrolovať PC, pozrieť telku a počkať na muža, ktorý dorazí domov, skoordinuje mančaft, skolí mamuta, obstará poživeň, pranie, pofacká trochu byt a prípadne pozrie deckám úlohy...? Alebo? Proste si treba práve asi priznať, že s tromi deťmi je to buď  "všetko alebo nič". :jojo:

cibule — 11. 8. 2020 6:20

rina napsal(a):

Sranda bude, až sem vleze podruhé.
Pak už bude jasné, co je to za zombie. 🤢

Na tohle je nejlepší nereagovat. Jak nemá odezvu, přestane ho to bavit a odejde sám. :)

cibule — 11. 8. 2020 6:42

Selima napsal(a):

Palomita napsal(a):

Acher napsal(a):

[
Má zkušenost za poslední dva roky je úplně jiná. Ty ženy s dětmi, zajímalo hlavně, jestli i já mám děti, pokud ano, chyba - sbohem a šáteček, bez výjimek hledaly singl chlapa bez závazků a pokud závazky byly, tak na druhém konci republiky a bez možnosti návštěv. Na druhou stranu singl ženám většinou děti nevadily, ovšem zase nehledaly trvalý vztah, ale jen kamarádství s výhodami.
.

To je jednoduchá matematika.. 3+2 je pět k tomu třeba ještě jedno, dvě společné a to už je na mikrobus.. Ano, jsou rodiny, kde to zvládají, ale na tohle najít vhodnou ženu, to bude výhra v loterii :supr:

Ále, nikde neplatia 100% štatistiky... Moja učiteľka tanca - s 3, slovom TROMI deťmi - si do roka a do dňa po rozvode našla slobodného priateľa, ktorý si ju k sebe nasťahoval, aj svadba bola, aj sa pokúšajú o ďalšie bábo... ;) A mám rozvedené a slobodné bezdetné kamošky, ktoré dlho hľadajú a tápu... :kapitulation: život je pestrý.

Sama jsem zvědavá, jak to dopadne u mě.. Ale věřím, že dobře. Jediné, co teď vím, je, že nechci kamaráda s výhodami. Jen jsem o tom četla a slyšela, zkušenost s tímhle druhem vztahu nemám žádnou, takže bych asi neměla soudit, ale mám z toho pocit, že když někdo navrhuje takový vztah, tak buď nemá vyřešené jiné vztahy nebo nechce žádný vztah navázat a chce mít otevřená vrátka k rychlému ukončení. Možná se mýlím, ale po téhle zkušenosti už si nechci někde znovu a rychle nabít kokos. A kamarád je pro mě kamarád, tedy bez výhod, a partner je ten, s kým chci sdílet ty výhody. A jestli bude mít děti? Tomu bych se nijak nebránila. Když si spolu budeme rozumět, tak by to bylo jen dobře.
Uvidíme, co budu psát za pár let. :D

cibule — 11. 8. 2020 6:57

Tak nám ten čas pěkně utíká a já si říkám, že opravdu dochází k vývoji a ta urputná bolest, co byla na začátku, už je naštěstí minulostí.
Dneska v noci jsem v jednu chvíli měla zase pocit, že se vedle mě otočil v posteli. Tohle se mi stávalo hlavně ze začátku a hodně těžce jsem pak nesla to probuzení, že to byl v tu chvíli pro mě bohužel jen sen. Dnes jsem se taky probudila, rozhlédla se po pokoji, uvědomila si, že spím sama v menší posteli, že to byl jen sen, podrbala jsem u postele paní psounkovou a pokračovala ve spaní.
Trochu mě to ještě rozhodilo, ale místo pláče jsem šla ráno vyvenčit paní psounkovou a chvilku jsem obdivovala čajové růže v jedné ze zahrad. Říkala jsem si, že je na tom světě vlastně docela pěkně.

Palomita — 11. 8. 2020 7:06

Selima napsal(a):

Ále, nikde neplatia 100% štatistiky... Moja učiteľka tanca - s 3, slovom TROMI deťmi - si do roka a do dňa po rozvode našla slobodného priateľa, ktorý si ju k sebe nasťahoval, aj svadba bola, aj sa pokúšajú o ďalšie bábo... ;) A mám rozvedené a slobodné bezdetné kamošky, ktoré dlho hľadajú a tápu... :kapitulation: život je pestrý.

To víš, že neplatí a je to jenom dobře! :supr: Život přináší takový možnosti, až z toho jednomu přechází zrak :) Známej si nabrnkl ženu se čtyřmi dětmi a ještě si pořídili pátého sviště. Už jsou spolu pár desítek let a taky to šlo :jojo: V rodině máme velmi šikovnou žínku. Ta má tři děti, každé s jiným, jen s tím, se kterým neměla žádné, tak ten si adoptoval ty první dvě, aby ho pak opustila a šla za jiným se kterým má teď to třetí. Děti určitě nejsou překážkou :D Jen je fakt, že ne každý je na to stavěný. :storstark:

Palomita — 11. 8. 2020 7:15

Selima napsal(a):

Vieš čo, mňa vždy fascinovalo, keď ľudia od začiatku presne vedeli, aký vzťah potrebujú, aký chcú mať... ja mávam akú-takú predstavu, ale realita sa potom často vyvrbí inak :D - v závislosti od druhého, od toho, o hľadá on, prípadne nakoľko sme kompatibilní... Mne vyhovuje vzťah "spriatelených garsóniek", ale keby do môjho uprataného, zariadeného života vtrhla zamilovanosť a spôsobila v ňom vietor, aj by som sa možno ešte dala na nejaké to spolubývanie...  lenže vopred to práve nikdy neviem. :jojo:

Vidíš, vzhledem k okolnostem jsem vždycky věděla naprosto přesně co chci. Možná právě proto jsem byla i vnitřně smířená s tím, že zůstanu sama a ta myšlenka mě nijak neděsila. Jako obvykle, život překvapil a snesl mi modré z nebe :) A i když jsem prožila i velmi vášnivý vztah, tak se naše duše nepotkaly a finále bylo celkem fiasko. Jak jsme rychle vzplály, tak jsme rychle vychladly.. Naštěstí to nejlepší přichází na konec :jojo: A jestli to nepřišlo, tak to jednoduše ještě není konec :rodna:

cibule — 11. 8. 2020 7:32

Palomita napsal(a):

Selima napsal(a):

Vieš čo, mňa vždy fascinovalo, keď ľudia od začiatku presne vedeli, aký vzťah potrebujú, aký chcú mať... ja mávam akú-takú predstavu, ale realita sa potom často vyvrbí inak :D - v závislosti od druhého, od toho, o hľadá on, prípadne nakoľko sme kompatibilní... Mne vyhovuje vzťah "spriatelených garsóniek", ale keby do môjho uprataného, zariadeného života vtrhla zamilovanosť a spôsobila v ňom vietor, aj by som sa možno ešte dala na nejaké to spolubývanie...  lenže vopred to práve nikdy neviem. :jojo:

Vidíš, vzhledem k okolnostem jsem vždycky věděla naprosto přesně co chci. Možná právě proto jsem byla i vnitřně smířená s tím, že zůstanu sama a ta myšlenka mě nijak neděsila. Jako obvykle, život překvapil a snesl mi modré z nebe :) A i když jsem prožila i velmi vášnivý vztah, tak se naše duše nepotkaly a finále bylo celkem fiasko. Jak jsme rychle vzplály, tak jsme rychle vychladly.. Naštěstí to nejlepší přichází na konec :jojo: A jestli to nepřišlo, tak to jednoduše ještě není konec :rodna:

Moc díky za krásně pozitivní zprávu. Z toho mám vždycky radost. :) :storstark:

Acher — 11. 8. 2020 9:03

Selima napsal(a):

Toto mi nejde dokopy s tým, čo si napísal predtým. Otec, ktorý žije trvale so svojimi deťmi, a chce nájsť ženu, čo by tiež s nimi bývala, HĽADÁ keď nie matku pre ne, tak minimálne gazdinú, upratovačku, kuchárku atď. Aj keby tie deti mali už 18+ rokov, tak servis zrejme potrebujú... a bývať s niekým znamená deliť sa o povinnosti, zodpovednosť, apod. Netuším, ako by sa to dalo v prípade spolubývania oddeliť, to priznám bez mučenia. Akože žena príde po práci domov, pozdraví sa s deťmi, odíde si nalakovať nechty do izby, skontrolovať PC, pozrieť telku a počkať na muža, ktorý dorazí domov, skoordinuje mančaft, skolí mamuta, obstará poživeň, pranie, pofacká trochu byt a prípadne pozrie deckám úlohy...? Alebo? Proste si treba práve asi priznať, že s tromi deťmi je to buď  "všetko alebo nič". :jojo:

Jen zdánlivě. Jsou rozdíl naše představy toho co slyšíme nebo vnímáme a realita, jaká ve skutečnosti je. Za těch 5 let, co jsou děti se mnou se vše pochopitelně přirozeně vyvíjí. Jedno dítko už žije u přítele a zbylé dvě sice bydlí se mnou, ale protože máme 2+1 (dvě bytové jednotky+garsonka), tak každý bude mít nebo má svoje. V podstatě už dopiplávám jen toho nejmladšího. Dále netrpím potřebou bydlet ve svém. S milovanou bytostí mohu žít kdekoliv. Věci bydlení a sestěhování mají mnoho možností, nemám potřebu je vůbec řešit, zvlášť když ani není kvůli komu.

Palomita napsal(a):

Vidíš, vzhledem k okolnostem jsem vždycky věděla naprosto přesně co chci. Možná právě proto jsem byla i vnitřně smířená s tím, že zůstanu sama a ta myšlenka mě nijak neděsila.

Rovněž přesně vím, co chci. Až objevím ženu, která nehledá pouze zázemí, bydlení, materiální a ekonomické jistoty, společenské super postavení chlapa, jeho kariéru a plat, opatrovníka svých dětí apod., ale jen obyčejnou lásku - tedy ten cit, bude to nejspíš ta výhra v loterii. A když se už neobjeví.....no, svou povinnost společnosti jsem splnil, a za těch 19 pro mě spokojených a hezkých let manželství jsem vděčný.

Palomita napsal(a):

Naštěstí to nejlepší přichází na konec. A jestli to nepřišlo, tak to jednoduše ještě není konec.

Ten úplně nejlepší konec je v přesýpacích hodinách, protože je fajn mít zdravý pohyb i po smrti....

Palomita — 11. 8. 2020 9:20

Acher napsal(a):

Palomita napsal(a):

Naštěstí to nejlepší přichází na konec. A jestli to nepřišlo, tak to jednoduše ještě není konec.

Ten úplně nejlepší konec je v přesýpacích hodinách, protože je fajn mít zdravý pohyb i po smrti....

Tomu se říká nadějné vyhlídky :storstark:

Palomita — 11. 8. 2020 9:52

Tyjo, tak teď jsi mě rozesmál Achere. Prototyp ideálního muže - nic nenabízím, ale přistěhuju se kamkoli :D Jinak chápu, co tím chceš říct. V dnešní době je to asi fakt těžší. Když společnost je nastavena právě na takové ty zlatokopky. Ale zase svůj k svému :) Pro mě bylo rozhodující, abychom měli stejný smysl pro humor a hodnoty. A to se taky ne úplně vždycky zadaří. Vlastně ani můj muž neměl stejné životní hodnoty na počátku jako já. Akceptovala jsem to, ale řekla jsem, že pro společný život to bohužel není. Byl do mě tak strašně moc zamilovaný, že přehodnotil žebříček svých hodnot a tak jsme do toho šli. Nenutila jsem ho. Byla to jeho svobodná volba. Dodnes jsem vděčná za ten čas navíc, který jsem mu poskytla a nezařízla nás hned v počátku.. Myslím, že i když se situace na začátku tváří jako něco, co zrovna nechceme, nikde není psáno, že to nakonec nemůže skončit podle našich představ. ;)

Acher — 11. 8. 2020 10:38

Palomita napsal(a):

Tyjo, tak teď jsi mě rozesmál Achere. Prototyp ideálního muže - nic nenabízím, ale přistěhuju se kamkoli.

Ještě štěstí, že umíte číst mezi řádky :supr:

Já to vidím tak, že naopak nabízím/hledám ten nejcennější poklad na celém světě :gloria:

Zlotokopectví neodsuzuji. Je to součást ženské přirozenosti, byť je někdy rozumem dotažena ad absurdum...

Palomita napsal(a):

Byl do mě tak strašně moc zamilovaný, že přehodnotil žebříček svých hodnot a tak jsme do toho šli.

V lásce vyhrává ten, kdo má rád méně :dumbom: Přestože je ideál, brát toho druhého takového jaký je a aby to bylo oboustranné, láska sama o sobě je o sebeobětování. Pokud mám touhu se tomu druhému přizpůsobovat - tedy vycházet vstříc a není to zneužíváno, ale naopak opětováno.....no, tak to je na román :par:

cibule — 11. 8. 2020 11:43

Acher napsal(a):

Palomita napsal(a):

Tyjo, tak teď jsi mě rozesmál Achere. Prototyp ideálního muže - nic nenabízím, ale přistěhuju se kamkoli.

Ještě štěstí, že umíte číst mezi řádky :supr:

Já to vidím tak, že naopak nabízím/hledám ten nejcennější poklad na celém světě :gloria:

Zlotokopectví neodsuzuji. Je to součást ženské přirozenosti, byť je někdy rozumem dotažena ad absurdum...

Palomita napsal(a):

Byl do mě tak strašně moc zamilovaný, že přehodnotil žebříček svých hodnot a tak jsme do toho šli.

V lásce vyhrává ten, kdo má rád méně :dumbom: Přestože je ideál, brát toho druhého takového jaký je a aby to bylo oboustranné, láska sama o sobě je o sebeobětování. Pokud mám touhu se tomu druhému přizpůsobovat - tedy vycházet vstříc a není to zneužíváno, ale naopak opětováno.....no, tak to je na román :par:

Taky mám ten pocit. :(

LENNNA — 11. 8. 2020 12:00

Palomita napsal(a):

Tyjo, tak teď jsi mě rozesmál Achere. Prototyp ideálního muže - nic nenabízím, ale přistěhuju se kamkoli :D Jinak chápu, co tím chceš říct. V dnešní době je to asi fakt těžší. Když společnost je nastavena právě na takové ty zlatokopky. Ale zase svůj k svému :) Pro mě bylo rozhodující, abychom měli stejný smysl pro humor a hodnoty. A to se taky ne úplně vždycky zadaří. Vlastně ani můj muž neměl stejné životní hodnoty na počátku jako já. Akceptovala jsem to, ale řekla jsem, že pro společný život to bohužel není. Byl do mě tak strašně moc zamilovaný, že přehodnotil žebříček svých hodnot a tak jsme do toho šli. Nenutila jsem ho. Byla to jeho svobodná volba. Dodnes jsem vděčná za ten čas navíc, který jsem mu poskytla a nezařízla nás hned v počátku.. Myslím, že i když se situace na začátku tváří jako něco, co zrovna nechceme, nikde není psáno, že to nakonec nemůže skončit podle našich představ. ;)

:supr: Je to tak a je super, že vám to vyšlo!

U Achera mám čím dál víc pocit, že je sám proto, že je moc náročný. Ale může to být jen špatný dojem, špatně pochopený text.

LENNNA — 11. 8. 2020 12:05

Acher napsal(a):

Zlotokopectví neodsuzuji. Je to součást ženské přirozenosti, byť je někdy rozumem dotažena ad absurdum...

Tak to se musím ohradit ;)  Určitě si nemyslím, že zlatokopectví je součást žesnské přirozenosti! To snad ne!
Já celý život vydělávám více než chlap, vše jsem si pořídila a koupila sama za své a nikdy za sebe nenechala platit, něco si nechat kupovat, něco očekávat. Na toto jsem hodně emancipovaná (nebo hloupá? :D). Ale na toto jsem pes. A nevěřím, že zlatokopectví je součást žen! (samozřejmě zlatokopky existují, to ne že ne)

Palomita — 11. 8. 2020 12:15

LENNNA napsal(a):

:supr: Je to tak a je super, že vám to vyšlo!

U Achera mám čím dál víc pocit, že je sám proto, že je moc náročný. Ale může to být jen špatný dojem, špatně pochopený text.

Tyjo, teď mě to trklo.. jsem tak náročná, že jsem měla jen dva požadavky a z toho ten můj budoucí nastávající splňoval jen 50 %. Ještě že jsem takhle nepřemýšlela tenkrát :lol:

Palomita — 11. 8. 2020 12:31

Acher napsal(a):

V lásce vyhrává ten, kdo má rád méně :dumbom: Přestože je ideál, brát toho druhého takového jaký je a aby to bylo oboustranné, láska sama o sobě je o sebeobětování. Pokud mám touhu se tomu druhému přizpůsobovat - tedy vycházet vstříc a není to zneužíváno, ale naopak opětováno.....no, tak to je na román :par:

V lásce by měli chytit jackpot oba. Není to o výhrách či prohrách. Je to o souznění a kompromisech. Aspoň u nás to tak je. Navzdory tomu, jací jsme "hrozní" (co si o sobě sami myslíme a co nám mnohdy říkají i ostatní "jak s ní(m) můžeš být.."), ten druhý ví, že ho nic lepšího nemohlo potkat. A o tom to je. ;) V životě jsem přistoupila na mnoho kompromisů, ale nikdy bych je nepovažovala za sebeobětování. Pokud bych měla tento pocit, nepřistoupila bych na to a museli bychom hledat jiné řešení. Ale mým cílem je, aby se partner měl dobře a cítil se spokojený a to stejné vnímám i z jeho chování. A možná i díky tomu se nám povedlo už překonat pár zásadních životních zádrhelů. Není to o tom "kdo vyhraje", ale jak můžeme vyhrát oba. Nesoupeříme :) Ano, vím, zní to jako těžká nuda :D

Palomita — 11. 8. 2020 12:32

LENNNA napsal(a):

Acher napsal(a):

Zlotokopectví neodsuzuji. Je to součást ženské přirozenosti, byť je někdy rozumem dotažena ad absurdum...

Tak to se musím ohradit ;)  Určitě si nemyslím, že zlatokopectví je součást žesnské přirozenosti! To snad ne!
Já celý život vydělávám více než chlap, vše jsem si pořídila a koupila sama za své a nikdy za sebe nenechala platit, něco si nechat kupovat, něco očekávat. Na toto jsem hodně emancipovaná (nebo hloupá? :D). Ale na toto jsem pes. A nevěřím, že zlatokopectví je součást žen! (samozřejmě zlatokopky existují, to ne že ne)

Tak to já za sebe klidně nechám zaplatit, protože mi přijde trapné se před číšníky či pokladními dohadovat. Na to nechci plýtvat jejich časem. Ale pak to třeba zase vezmu na sebe příště, atp. :) Jinak jsem za, že žena by měla být nezávislá a soběstačná za každých okolností. Protože neexistuje snad nic horšího, než když je kdokoli vydán v ne/milost někoho jiného a nemá možnost volby.. :dumbom:

cibule — 11. 8. 2020 13:10

Palomita napsal(a):

Acher napsal(a):

V lásce vyhrává ten, kdo má rád méně :dumbom: Přestože je ideál, brát toho druhého takového jaký je a aby to bylo oboustranné, láska sama o sobě je o sebeobětování. Pokud mám touhu se tomu druhému přizpůsobovat - tedy vycházet vstříc a není to zneužíváno, ale naopak opětováno.....no, tak to je na román :par:

V lásce by měli chytit jackpot oba. Není to o výhrách či prohrách. Je to o souznění a kompromisech. Aspoň u nás to tak je. Navzdory tomu, jací jsme "hrozní" (co si o sobě sami myslíme a co nám mnohdy říkají i ostatní "jak s ní(m) můžeš být.."), ten druhý ví, že ho nic lepšího nemohlo potkat. A o tom to je. ;) V životě jsem přistoupila na mnoho kompromisů, ale nikdy bych je nepovažovala za sebeobětování. Pokud bych měla tento pocit, nepřistoupila bych na to a museli bychom hledat jiné řešení. Ale mým cílem je, aby se partner měl dobře a cítil se spokojený a to stejné vnímám i z jeho chování. A možná i díky tomu se nám povedlo už překonat pár zásadních životních zádrhelů. Není to o tom "kdo vyhraje", ale jak můžeme vyhrát oba. Nesoupeříme :) Ano, vím, zní to jako těžká nuda :D

Kéž by to tak bylo všude... A tvým názorem se řídili všichni....
Bohužel po mé současné zkušenosti mám zatím stále pocit, že vyhrál ten, kdo méně miloval. Bývalý manžel... I když vlastně jsme možná prohráli oba... Nebo vyhráli? To se uvidí až časem.

Judyna — 11. 8. 2020 13:29

Cibule, dobře. Tvůj bývalý měl evidentně rád míň, tak odešel. To ale neznamená,. že "vyhrál". To se opravdu teprve uvidí.

Judyna — 11. 8. 2020 13:34

K tomu zlatokopectví: mám to podobně jako Lena. jsem soběstačná, a vše, co mám, jsem si pořídila sama. Nejraděj si za sebe ve společnosti i sama platím, ale jak psala Palomita - nehrotím to. Ale - pokud bych si hledala partnera, tak bych se ve svých letech dívala i na to , jak je na tom ekonomicky. Jestli má práci, jestli má bydlení, zda nemá dluhy. Protože abych se ve svých letech zamilovala do chudého nemajetného a dotovala ho, tak to teda ne. Přesto si nemyslím, že jsem zlatokopka.

cibule — 11. 8. 2020 13:36

Palomita napsal(a):

LENNNA napsal(a):

:supr: Je to tak a je super, že vám to vyšlo!

U Achera mám čím dál víc pocit, že je sám proto, že je moc náročný. Ale může to být jen špatný dojem, špatně pochopený text.

Tyjo, teď mě to trklo.. jsem tak náročná, že jsem měla jen dva požadavky a z toho ten můj budoucí nastávající splňoval jen 50 %. Ještě že jsem takhle nepřemýšlela tenkrát :lol:

Taky vám to moc přeju. :hjarta:

Palomita — 11. 8. 2020 15:35

cibule napsal(a):

Kéž by to tak bylo všude... A tvým názorem se řídili všichni....
Bohužel po mé současné zkušenosti mám zatím stále pocit, že vyhrál ten, kdo méně miloval. Bývalý manžel... I když vlastně jsme možná prohráli oba... Nebo vyhráli? To se uvidí až časem.

Řekla bych, že při rozchodu je to vždy horší pro toho, kdo byl opuštěn. Jestli miloval víc nebo míň možná nehraje až tak roli. I velmi zamilovanému člověku může dojít trpělivost a jednoho dne odejít..

Palomita — 11. 8. 2020 15:42

cibule napsal(a):

Taky vám to moc přeju. :hjarta:

Díky :storstark: Vím, že je to blbý se zrovna v tomto vlákně rozepisovat o manželství, kde to klape.. ale je to spíš z toho důvodu, že to fakt jde. Protože jestli se to povedlo mě, tak to už muselo být štěstí hodně unavené :dumbom: :D Rozhodně nebylo a není všechno vždy zalité sluncem. Ale jak jsem teď viděla v Tajemství a poeticky si převedla na život jako takový - je důležité věřit, že za tím mrakem slunce stále svítí :jojo:

Acher — 11. 8. 2020 17:23

LENNNA napsal(a):

U Achera mám čím dál víc pocit, že je sám proto, že je moc náročný. Ale může to být jen špatný dojem, špatně pochopený text.

Slovy lze velmi těžko vyjádřit pocity tak, aby je druhý správně pochopil. Pokud je tedy za náročné považováno to, že hledám pouze lásku - tedy ten cit, pak ano, jsem náročný. Nicméně, pokud se nad tím zamyslíte, ať to vypadá jakkoli, toužím jen po obyčejné prosté věci, která je však alespoň v mém životě naprosto nezbytná.

Palomita napsal(a):

V lásce by měli chytit jackpot oba. Není to o výhrách či prohrách. Je to o souznění a kompromisech. Aspoň u nás to tak je. Navzdory tomu, jací jsme "hrozní" (co si o sobě sami myslíme a co nám mnohdy říkají i ostatní "jak s ní(m) můžeš být.."), ten druhý ví, že ho nic lepšího nemohlo potkat. A o tom to je. wink V životě jsem přistoupila na mnoho kompromisů, ale nikdy bych je nepovažovala za sebeobětování. Pokud bych měla tento pocit, nepřistoupila bych na to a museli bychom hledat jiné řešení. Ale mým cílem je, aby se partner měl dobře a cítil se spokojený a to stejné vnímám i z jeho chování. A možná i díky tomu se nám povedlo už překonat pár zásadních životních zádrhelů.

Přesně tento vztah, který máte Vy nyní, jsem měl těch 19 let. Říkal jsem si, jaké mám štěstí, že právě já mám takový úžasný vztah. Bývalá partnerka říkala svým známým, že jsme si sedli jako pr... na hrnec. Překonali jsme kde co. A přesto nakonec.....

Není to o výhrách či prohrách. Samozřejmě, že ne. Myslel jsem to jinak. Když to klape a oba se snaží, nikdo nehoní fanty. Pak se ale něco stane. V srdci jednoho se ta láska ztratí, toho druhého má (už) jen rád. Pak se objeví někdo jiný a láska opět vzplane k tomu druhému. Tak odejde a vlastně vyhrál, v tom daném okamžiku a čase, protože odchází ze vztahu do vztahu. Ten co zůstal si ani nevšiml té změny, že už to není o lásce, ale možná jen o přátelství, sympatiích nebo možná z nutnosti - není zatím jiné volby. Ten co byl opuštěn však stále miluje toho, co odešel, alespoň po nějakou dobu. Trpí, a to je ta prohra.

Judyna — 11. 8. 2020 17:45

Achere, já jako nezúřčastněný pozorovatel Ti říkám, že Tvoje žena vyhrála (Tvými slovy) velice krátkodobě. Dlouhodobě prohrála na celé čáře a to vlastní děti. Achere, ona je na tom daleko hůř než Ty.
Já nevím, ale to, že se vztah lety přetváří - jak píšeš, že už se mají dva jen rádi, to je snad normální, ne? Pokud Tvoje žena (ale vlastně ani Ty) nejste schopni tuhle proměnu či vývoj zvládnout, pak budete pořád hledat velkou lásku. A až vychladne, tak další a další....

Přesto se zeptám . Vztah Tvé ženy trval myslím 2 roky. Co je teď ? Nechce se třeba vrátit?

Acher — 11. 8. 2020 18:29

Judyna napsal(a):

Achere, já jako nezúřčastněný pozorovatel Ti říkám, že Tvoje žena vyhrála (Tvými slovy) velice krátkodobě. Dlouhodobě prohrála na celé čáře a to vlastní děti. Achere, ona je na tom daleko hůř než Ty.
Já nevím, ale to, že se vztah lety přetváří - jak píšeš, že už se mají dva jen rádi, to je snad normální, ne? Pokud Tvoje žena (ale vlastně ani Ty) nejste schopni tuhle proměnu či vývoj zvládnout, pak budete pořád hledat velkou lásku. A až vychladne, tak další a další....

Rád dovysvětlím.
Možná je na tom hůř, nevím. S dětmi v nějakém kontaktu je. Děti teď nic neřeší, jestli ji to v budoucnu vyčtou nebo ne, to je mezi nimi.
Já velkou lásku nehledal, protože jsem ji prožíval. Byl jsem do své bývalé ženy zamilovaný celou dobu (a tím nemyslím zamilovanost způsobovanou dopaminem a oxytocinem). Ráno jsem se probudil a myslel jsem na ni. V práci jsem na ni myslel, chyběla mi. Kupoval jsem ji růže a jiné drobnosti. Chtěl jsem s ní stále trávit svůj volný čas. V intimní oblasti měla vše na co si vzpomněla a kdy si vzpomněla. I po 40 jsem se s ní toužil vodit za ruce. Stál jsem vždy při ní, i proti její nebo mé rodině. Takhle jsem to zkrátka měl a cítil. Nikdy, ani na okamžik jsem neměl pocit, že ji mám jen rád. Chápu, že to není běžné a klidně mě nazvěte divným. A možná jsem divný, ale jsem jaký jsem. Jinak vztah prožívat neumím, pořád naplno až do posledního úderu srdce ....

Judyna napsal(a):

Přesto se zeptám . Vztah Tvé ženy trval myslím 2 roky. Co je teď ? Nechce se třeba vrátit?

Není se kam vrátit a k čemu. Abych se za půl roku dozvěděl, že vše byl omyl a znovu odchází? Vím, že děti by to vzaly s povděkem, ale tady nejde jen o ně, jde i o mou duši, mé srdce. Jak chcete navázat na něco, co bylo zrazeno na té nejniternější úrovni? Když Vám ublíží ten nejbližší člověk ze všech? To není věc odpuštění, já ji odpustil už před lety. Je to věc důvěry. Po něčem takovém ji už znovu nevybudujete. Není z čeho....

Palomita — 11. 8. 2020 19:38

Acher napsal(a):

Rád dovysvětlím.
Možná je na tom hůř, nevím. S dětmi v nějakém kontaktu je. Děti teď nic neřeší, jestli ji to v budoucnu vyčtou nebo ne, to je mezi nimi.
Já velkou lásku nehledal, protože jsem ji prožíval. Byl jsem do své bývalé ženy zamilovaný celou dobu (a tím nemyslím zamilovanost způsobovanou dopaminem a oxytocinem). Ráno jsem se probudil a myslel jsem na ni. V práci jsem na ni myslel, chyběla mi. Kupoval jsem ji růže a jiné drobnosti. Chtěl jsem s ní stále trávit svůj volný čas. V intimní oblasti měla vše na co si vzpomněla a kdy si vzpomněla. I po 40 jsem se s ní toužil vodit za ruce. Stál jsem vždy při ní, i proti její nebo mé rodině. Takhle jsem to zkrátka měl a cítil. Nikdy, ani na okamžik jsem neměl pocit, že ji mám jen rád. Chápu, že to není běžné a klidně mě nazvěte divným. A možná jsem divný, ale jsem jaký jsem. Jinak vztah prožívat neumím, pořád naplno až do posledního úderu srdce ....

A o tom to je.. každý vztah časem zevšední a zešedivý. Najednou je tu něco nového, vzrušujícího a toužebného. Jenže tento pocit nepřetrvá věčně. Je smutné, když je polovička natolik "hloupá", že si to neuvědomí. :dumbom:

rina — 11. 8. 2020 19:40

Víš co?
Myslím že kdybys " nehledal" (nedoufal v... - dosaď, co je libo), tak bys sem nepsal. Ani kvůli Cibuli.
Byl bys smířenej a vyrovnanej se situací, a téma, o kt. se tady píše, by tě neoslovilo.

Takže je fajn, že jsi napsal. Umožňuješ jiným, i sobě, udělat další krůček/krůčky vpřed, za klidem v duši.
Díky! 🌞🍀

rina — 11. 8. 2020 20:05

Acher napsal(a):

Není se kam vrátit a k čemu. Abych se za půl roku dozvěděl, že vše byl omyl a znovu odchází? Vím, že děti by to vzaly s povděkem, ale tady nejde jen o ně, jde i o mou duši, mé srdce. Jak chcete navázat na něco, co bylo zrazeno na té nejniternější úrovni? Když Vám ublíží ten nejbližší člověk ze všech? To není věc odpuštění, já ji odpustil už před lety. Je to věc důvěry. Po něčem takovém ji už znovu nevybudujete. Není z čeho....

Vážně?
A kde je ta obrovská láska?
Že jsi ji "bezvýhradně miloval a ctil", a ona tě ZRADILA a odešla jinam a pak "poznala, ako ťa mala rada?" Řečeno slovy básníka, malinko upraveno?

Mám nějakou nostalgickou chvilku. Asi se moc vžívám do diskuse.

https://youtu.be/gDodV8tHwA0

vrabčák — 11. 8. 2020 20:53

Palomita napsal(a):

Acher napsal(a):

V lásce vyhrává ten, kdo má rád méně :dumbom: Přestože je ideál, brát toho druhého takového jaký je a aby to bylo oboustranné, láska sama o sobě je o sebeobětování. Pokud mám touhu se tomu druhému přizpůsobovat - tedy vycházet vstříc a není to zneužíváno, ale naopak opětováno.....no, tak to je na román :par:

V lásce by měli chytit jackpot oba. Není to o výhrách či prohrách. Je to o souznění a kompromisech. Aspoň u nás to tak je. Navzdory tomu, jací jsme "hrozní" (co si o sobě sami myslíme a co nám mnohdy říkají i ostatní "jak s ní(m) můžeš být.."), ten druhý ví, že ho nic lepšího nemohlo potkat. A o tom to je. ;) V životě jsem přistoupila na mnoho kompromisů, ale nikdy bych je nepovažovala za sebeobětování. Pokud bych měla tento pocit, nepřistoupila bych na to a museli bychom hledat jiné řešení. Ale mým cílem je, aby se partner měl dobře a cítil se spokojený a to stejné vnímám i z jeho chování. A možná i díky tomu se nám povedlo už překonat pár zásadních životních zádrhelů. Není to o tom "kdo vyhraje", ale jak můžeme vyhrát oba. Nesoupeříme :) Ano, vím, zní to jako těžká nuda :D

Palomito, :supr: !

Judyna — 11. 8. 2020 20:55

Achere - k Tvým reakcím na moje příspěvky - píšeš o svém vztahu. Nezchci se Tě v žádném řpípadě dotknout, ale nebyla to trochu závislost z Tvé strany?
Tomu, že bys svoji ženu nevzal zpátky, naprosto rozumím. Taky bych to tak měla. Ale každý jsem jiný, proto jsem se zeptala.

vrabčák — 11. 8. 2020 20:55

Palomita napsal(a):

Acher napsal(a):

V lásce vyhrává ten, kdo má rád méně :dumbom: Přestože je ideál, brát toho druhého takového jaký je a aby to bylo oboustranné, láska sama o sobě je o sebeobětování. Pokud mám touhu se tomu druhému přizpůsobovat - tedy vycházet vstříc a není to zneužíváno, ale naopak opětováno.....no, tak to je na román :par:

V lásce by měli chytit jackpot oba. Není to o výhrách či prohrách. Je to o souznění a kompromisech. Aspoň u nás to tak je. Navzdory tomu, jací jsme "hrozní" (co si o sobě sami myslíme a co nám mnohdy říkají i ostatní "jak s ní(m) můžeš být.."), ten druhý ví, že ho nic lepšího nemohlo potkat. A o tom to je. ;) V životě jsem přistoupila na mnoho kompromisů, ale nikdy bych je nepovažovala za sebeobětování. Pokud bych měla tento pocit, nepřistoupila bych na to a museli bychom hledat jiné řešení. Ale mým cílem je, aby se partner měl dobře a cítil se spokojený a to stejné vnímám i z jeho chování. A možná i díky tomu se nám povedlo už překonat pár zásadních životních zádrhelů. Není to o tom "kdo vyhraje", ale jak můžeme vyhrát oba. Nesoupeříme :) Ano, vím, zní to jako těžká nuda :D

Palomito, :supr: !

Selima — 11. 8. 2020 21:13

Palomita napsal(a):

Selima napsal(a):

Vieš čo, mňa vždy fascinovalo, keď ľudia od začiatku presne vedeli, aký vzťah potrebujú, aký chcú mať... ja mávam akú-takú predstavu, ale realita sa potom často vyvrbí inak :D - v závislosti od druhého, od toho, o hľadá on, prípadne nakoľko sme kompatibilní... Mne vyhovuje vzťah "spriatelených garsóniek", ale keby do môjho uprataného, zariadeného života vtrhla zamilovanosť a spôsobila v ňom vietor, aj by som sa možno ešte dala na nejaké to spolubývanie...  lenže vopred to práve nikdy neviem. :jojo:

Vidíš, vzhledem k okolnostem jsem vždycky věděla naprosto přesně co chci. Možná právě proto jsem byla i vnitřně smířená s tím, že zůstanu sama a ta myšlenka mě nijak neděsila. Jako obvykle, život překvapil a snesl mi modré z nebe :) A i když jsem prožila i velmi vášnivý vztah, tak se naše duše nepotkaly a finále bylo celkem fiasko. Jak jsme rychle vzplály, tak jsme rychle vychladly.. Naštěstí to nejlepší přichází na konec :jojo: A jestli to nepřišlo, tak to jednoduše ještě není konec :rodna:

Prečo mám pocit, že si ďalej v príspevku odporuješ tomu začiatku...? Neviem, je to len dojem... ;)

Selima — 11. 8. 2020 21:18

Palomita napsal(a):

Acher napsal(a):

V lásce vyhrává ten, kdo má rád méně :dumbom: Přestože je ideál, brát toho druhého takového jaký je a aby to bylo oboustranné, láska sama o sobě je o sebeobětování. Pokud mám touhu se tomu druhému přizpůsobovat - tedy vycházet vstříc a není to zneužíváno, ale naopak opětováno.....no, tak to je na román :par:

V lásce by měli chytit jackpot oba. Není to o výhrách či prohrách. Je to o souznění a kompromisech. Aspoň u nás to tak je. Navzdory tomu, jací jsme "hrozní" (co si o sobě sami myslíme a co nám mnohdy říkají i ostatní "jak s ní(m) můžeš být.."), ten druhý ví, že ho nic lepšího nemohlo potkat. A o tom to je. ;) V životě jsem přistoupila na mnoho kompromisů, ale nikdy bych je nepovažovala za sebeobětování. Pokud bych měla tento pocit, nepřistoupila bych na to a museli bychom hledat jiné řešení. Ale mým cílem je, aby se partner měl dobře a cítil se spokojený a to stejné vnímám i z jeho chování. A možná i díky tomu se nám povedlo už překonat pár zásadních životních zádrhelů. Není to o tom "kdo vyhraje", ale jak můžeme vyhrát oba. Nesoupeříme :) Ano, vím, zní to jako těžká nuda :D

No a to je %ďalší potenciálny problém či jablko sváru - ja to mám ako Ty a bývalý naopak potreboval partnerský vzťah ako súťaž "kto z koho" a čudoval sa úprimne, že ma to nenadchýna :/ ....

Palomita — 11. 8. 2020 21:23

Prečo mám pocit, že si ďalej v príspevku odporuješ tomu začiatku...? Neviem, je to len dojem...

To nevím, ale nic není nemožné :D

Palomita — 11. 8. 2020 21:28

Selima napsal(a):

No a to je %ďalší potenciálny problém či jablko sváru - ja to mám ako Ty a bývalý naopak potreboval partnerský vzťah ako súťaž "kto z koho" a čudoval sa úprimne, že ma to nenadchýna :/ ....

Jo, mě to věčný bojování ubíjí a nebaví mě to. Někdo to k životu může potřebovat, ale na to taky musí být dva. Nevyhledávám takové boje ani v práci.

Acher — 11. 8. 2020 21:42

rina napsal(a):

Víš co?
Myslím že kdybys " nehledal" (nedoufal v... - dosaď, co je libo), tak bys sem nepsal. Ani kvůli Cibuli.
Byl bys smířenej a vyrovnanej se situací, a téma, o kt. se tady píše, by tě neoslovilo.

Vkládáte mi do úst Váš způsob myšlení :rodna:
Člověk je ve své podstatě jen uzlíček nervů a emocí. Nejbližší pravda nejspíš bude, že hledám i nehledám. Nějaký takový mix podle momentálního emočního rozpoložení. Nejsem stroj a nemám v srdci kámen.

rina napsal(a):

Vážně?
A kde je ta obrovská láska?

Na tohle jsem už odpověděl. Dva roky trvalo odpoutání (+-). Zdá se Vám to málo?

Judyna napsal(a):

Achere - k Tvým reakcím na moje příspěvky - píšeš o svém vztahu. Nezchci se Tě v žádném řpípadě dotknout, ale nebyla to trochu závislost z Tvé strany?

Spíš bych to nazval nekritický přístup.

Někdo tu psal, že na vztah jsou vždy dva a rozpad není nikdy chybou jen jednoho. To je pravda. Rovněž mám podíl na rozpadu mého vztahu. Nechci aby vznikl dojem, že se stylizuji do role oběti.

cibule — 12. 8. 2020 6:26

Palomita napsal(a):

Selima napsal(a):

No a to je %ďalší potenciálny problém či jablko sváru - ja to mám ako Ty a bývalý naopak potreboval partnerský vzťah ako súťaž "kto z koho" a čudoval sa úprimne, že ma to nenadchýna :/ ....

Jo, mě to věčný bojování ubíjí a nebaví mě to. Někdo to k životu může potřebovat, ale na to taky musí být dva. Nevyhledávám takové boje ani v práci.

Ano, mám to úplně stejně. Bojovat s někým? Proč? Jednou nebo v něčem je lepší druhý a jindy zase já a to je přeci naprosto v pořádku. Jsem asi divná, ale mám radost, když se daří oběma. Když o tom tak přemýšlím, tak jsem asi i dost naivní. Ale měnit to nechci, abych se musela učit s druhými bojovat. Když mě někdo využije, tak si říkám - však ono na tebe taky dojde....

cibule — 12. 8. 2020 6:50

Tak jsem si dneska ráno vzpomněla na náš poslední výlet, který byl jen dva dny před jeho odchodem.
Byli jsme ve skalách hledat kešky. V jednu chvíli u docela vysokých skal se naše cesty rozdělily. Já paličatě hledala tu nejrychlejší cestu a on šel po pohodlné cestě, která ho tam taky dovedla, ale byla tak skoro o kilometr delší a ještě vedla po většinu té cesty po silnici, kde jezdila auta.
Na začátku jsme ani jeden nevěděli, jaká ta cesta bude, ale oba jsme si mysleli, že jdeme správně. Nechtěla jsem ho k ničemu nutit, a tak jsem ho nechala jít. Jen jsem mu mobilem řekla, že jdu ze druhé strany a sejdeme se nahoře. No, a moje cesta nakonec opravdu byla ta správná a kešku jsem docela rychle našla a ze strany, co jsem šla, byla jedině vidět. Ovšem byl tam háček, ten terén byl, jak se říká, hrůza, běs a utrpení. Ještě že se mnou nešel. To by asi nadával.... Šla se mnou paní psounková, ta z toho měla velkou srandu, tlamičku měla skoro od ucha k uchu, ale já v jednu chvíli říkala, no, tak to jsem tedy přecenila svoje síly a budu se snad muset vrátit.... Nakonec jsem to nevzdala, protáhla se mezi dvěma skalkami tak, že jsem se pohybovala metr po metru a pod nohami mi chvíliemi docela klouzala zemina s jehličím, v jednu chvíli jsem dokonce spadla o kus níž, ale nakonec jsem celá udýchaná stála nahoře. Měla jsem trochu odřenou bundu a špinavé nohy, ale velkou radost, že jsem to dala. Kešku jsem pak po chvilčce uviděla, zapsala a kochala se nádherným výhledem docela dlouhou dobu, než bývalý přišel.
A já si najednou uvědomila, jak podobný je teď můj život. Ano, teď se taky prodírám nahoru dost náročným terénem, ale budu to mít za chvilku za sebou. Jen musím vydržet a nevzdat to. A pak ten výhled.... :D

Palomita — 12. 8. 2020 7:03

cibule napsal(a):

Ano, mám to úplně stejně. Bojovat s někým? Proč? Jednou nebo v něčem je lepší druhý a jindy zase já a to je přeci naprosto v pořádku. Jsem asi divná, ale mám radost, když se daří oběma. Když o tom tak přemýšlím, tak jsem asi i dost naivní. Ale měnit to nechci, abych se musela učit s druhými bojovat. Když mě někdo využije, tak si říkám - však ono na tebe taky dojde....

Máš můj respekt a obdiv. Mým problémem je zrcadlení. Jak se kdo chová ke mě, tak se chovám já k němu. Neumím být tím zdrojem změny. Být milá na někoho, kdo se ke mě chová dlouhodobě nepěkně, není můj šálek kávy. To ho radši pošlu do zádele :D
Se mi vybavilo: "My ženy jsme andělé. A když nám někdo poláme křídla, prostě v létání pokračujeme na koštěti! Jsme flexibilní." :D

LENNNA — 12. 8. 2020 8:04

cibule napsal(a):

Tak jsem si dneska ráno vzpomněla na náš poslední výlet, který byl jen dva dny před jeho odchodem.
Byli jsme ve skalách hledat kešky. V jednu chvíli u docela vysokých skal se naše cesty rozdělily. Já paličatě hledala tu nejrychlejší cestu a on šel po pohodlné cestě, která ho tam taky dovedla, ale byla tak skoro o kilometr delší a ještě vedla po většinu té cesty po silnici, kde jezdila auta.
Na začátku jsme ani jeden nevěděli, jaká ta cesta bude, ale oba jsme si mysleli, že jdeme správně. Nechtěla jsem ho k ničemu nutit, a tak jsem ho nechala jít. Jen jsem mu mobilem řekla, že jdu ze druhé strany a sejdeme se nahoře. No, a moje cesta nakonec opravdu byla ta správná a kešku jsem docela rychle našla a ze strany, co jsem šla, byla jedině vidět. Ovšem byl tam háček, ten terén byl, jak se říká, hrůza, běs a utrpení. Ještě že se mnou nešel. To by asi nadával.... Šla se mnou paní psounková, ta z toho měla velkou srandu, tlamičku měla skoro od ucha k uchu, ale já v jednu chvíli říkala, no, tak to jsem tedy přecenila svoje síly a budu se snad muset vrátit.... Nakonec jsem to nevzdala, protáhla se mezi dvěma skalkami tak, že jsem se pohybovala metr po metru a pod nohami mi chvíliemi docela klouzala zemina s jehličím, v jednu chvíli jsem dokonce spadla o kus níž, ale nakonec jsem celá udýchaná stála nahoře. Měla jsem trochu odřenou bundu a špinavé nohy, ale velkou radost, že jsem to dala. Kešku jsem pak po chvilčce uviděla, zapsala a kochala se nádherným výhledem docela dlouhou dobu, než bývalý přišel.
A já si najednou uvědomila, jak podobný je teď můj život. Ano, teď se taky prodírám nahoru dost náročným terénem, ale budu to mít za chvilku za sebou. Jen musím vydržet a nevzdat to. A pak ten výhled.... :D

Velká pravda! Díky za připomenutí! :pussa: Jen vydržet!

Palomita — 12. 8. 2020 8:25

cibule, mě se líbí, že jsi bojovnice i když se tak vůbec neprezentuješ. Přitom máš odvahy na rozdávání :)

Acher — 12. 8. 2020 11:17

Palomita napsal(a):

Mým problémem je zrcadlení. Jak se kdo chová ke mě, tak se chovám já k němu. Neumím být tím zdrojem změny. Být milá na někoho, kdo se ke mě chová dlouhodobě nepěkně, není můj šálek kávy. To ho radši pošlu do zádele :D

Wov...kdybych se měl tehdy chovat k bývalce jako ona ke mě, už jsou děcka sirotci, brrr, ještě teď mi z toho cuká levé víčko  :dumbom:
Njn, každý jsem hold jiný...

Palomita — 12. 8. 2020 11:41

Acher napsal(a):

Wov...kdybych se měl tehdy chovat k bývalce jako ona ke mě, už jsou děcka sirotci, brrr, ještě teď mi z toho cuká levé víčko  :dumbom:
Njn, každý jsem hold jiný...

Jo, jsme :D Primárně jsem na každého milá a vlídná. Ale všechno si líbit opravdu nenechám :dumbom: A tebe bývalka taky nezabila i když se chovala kdoví jak, takže sláva, že děti nejsou ani poloviční sirotci ;)

cibule — 12. 8. 2020 11:55

Palomita napsal(a):

cibule napsal(a):

Ano, mám to úplně stejně. Bojovat s někým? Proč? Jednou nebo v něčem je lepší druhý a jindy zase já a to je přeci naprosto v pořádku. Jsem asi divná, ale mám radost, když se daří oběma. Když o tom tak přemýšlím, tak jsem asi i dost naivní. Ale měnit to nechci, abych se musela učit s druhými bojovat. Když mě někdo využije, tak si říkám - však ono na tebe taky dojde....

Máš můj respekt a obdiv. Mým problémem je zrcadlení. Jak se kdo chová ke mě, tak se chovám já k němu. Neumím být tím zdrojem změny. Být milá na někoho, kdo se ke mě chová dlouhodobě nepěkně, není můj šálek kávy. To ho radši pošlu do zádele :D
Se mi vybavilo: "My ženy jsme andělé. A když nám někdo poláme křídla, prostě v létání pokračujeme na koštěti! Jsme flexibilní." :D

Kdepak holka, není co obdivovat. On to bude spíš jen můj způsob obrany, který se mi zatím nejvíc vyplatil. Jedna moje bývalá kolegyně mi tuhle řekla, že jsem jí v práci občas lezla na nervy tím, jak jsem se dokázala usmívat a být milá na skoro každého blba (myslím člověka obecně, ženy i muže), který se choval špatně a byl nepříjemný. Já si to ani neuvědomovala, ale když jsem nad tím zpětně přemýšlela, tak jsem si uvědomila, že to byla jen moje taktika. Potřebovala jsem, abychom došli ke společnému cíli a tohle byla nejrychlejší a nejméně namáhavá cesta. ;)
A bývalý by ti určitě povykládal, jak jsem se uměla občas rozčílit... :D
Ale je fakt, že bojovat jako kdo přečůrá výš nebo kdo má tu pravdu, tak to moc nemusím.

Palomita — 12. 8. 2020 12:50

cibule napsal(a):

Kdepak holka, není co obdivovat. On to bude spíš jen můj způsob obrany, který se mi zatím nejvíc vyplatil. Jedna moje bývalá kolegyně mi tuhle řekla, že jsem jí v práci občas lezla na nervy tím, jak jsem se dokázala usmívat a být milá na skoro každého blba (myslím člověka obecně, ženy i muže), který se choval špatně a byl nepříjemný. Já si to ani neuvědomovala, ale když jsem nad tím zpětně přemýšlela, tak jsem si uvědomila, že to byla jen moje taktika. Potřebovala jsem, abychom došli ke společnému cíli a tohle byla nejrychlejší a nejméně namáhavá cesta. ;)
A bývalý by ti určitě povykládal, jak jsem se uměla občas rozčílit... :D
Ale je fakt, že bojovat jako kdo přečůrá výš nebo kdo má tu pravdu, tak to moc nemusím.

V práci tohle taky neřeším, myslím u klientů. Tam to beru naopak jako výzvu - přijde nerudnej týpek a odchází usměvavej jak měsíček na hnoji. To jde často snadno. Jednou jedinkrát se mi stalo, že na mě klient půl hodiny fakt řval a já pořád v klidu. Pak už mi došla trpělivost, postavila jsem se a zařvala na něj A CO VLASTNĚ CHCETE. Se zarazil, pak řekl, že si chce stěžovat. No to byla úleva, cíl dosažen :D Jsem se mile usmála a opět klidným, vlídným a hlavně úlevným tónem jsem pronesla "No, že jste to neřekl hned".. Otočila jsem se na podpatku a šla pro vedoucí, že tam má práci :D Ten byl fakt korunovanej :dumbom: Ale třeba na dlouhodobou spolupráci si vybírám i podle typu lidí. S arogantníma blbama se radši nezahazovat.
V tom zdroji změny jsem měla spíš na mysli takové to, jak je jeden ze dvojice až zlej, pořád jen nadává, kritizuje, uráží.. a ten druhej místo aby řekl "hej, zklidni to", tak jen - ano miláčku, ne miláčku, jistě miláčku a nebo mlčí. To nezvládám.

Selima — 12. 8. 2020 15:18

Áno, aj ja vždy najprv skúšam po dobrom - a pokiaľ ide o pracovné veci alebo krátkodobý kontakt, tak v tom dobrom aj vytrvám. Lenže sú ľudia, ktorí slušnosť, pozitivitu a ochotu považujú za slabosť a dlhodobo sa to s nimi proste nedá. :vissla: :kapitulation: A tam sa zmením, niekedy z okamihu na okamih, na dračicu. :rodna: :gloria: Etna je proti mne ševeliaci vánok. :dumbom: Ale pokojná a  mierna cesta má vždy prednosť - ak je teda možná.
Druhá vec je, že ja som sa (a dodnes to občas platí) odmietala zo zásady hádať, hlavne také tie konflikty o blbosť, kde jeden chce vypustiť paru! No a keď bývalý nevypustil paru a ešte sa cítil ako nemožný cholerik - ktorým aj bol a je - tak mi to dal potom o to viac vyžrať. Takže niekedy je možno lepšie podvoliť sa, nechať  búrlivých samonasieračov vybúriť sa... a ísť ďalej.

eremuruss — 12. 8. 2020 17:58

LENNNA napsal(a):

cibule napsal(a):

Tak jsem si dneska ráno vzpomněla na náš poslední výlet, který byl jen dva dny před jeho odchodem.
Byli jsme ve skalách hledat kešky. V jednu chvíli u docela vysokých skal se naše cesty rozdělily. Já paličatě hledala tu nejrychlejší cestu a on šel po pohodlné cestě, která ho tam taky dovedla, ale byla tak skoro o kilometr delší a ještě vedla po většinu té cesty po silnici, kde jezdila auta.
Na začátku jsme ani jeden nevěděli, jaká ta cesta bude, ale oba jsme si mysleli, že jdeme správně. Nechtěla jsem ho k ničemu nutit, a tak jsem ho nechala jít. Jen jsem mu mobilem řekla, že jdu ze druhé strany a sejdeme se nahoře. No, a moje cesta nakonec opravdu byla ta správná a kešku jsem docela rychle našla a ze strany, co jsem šla, byla jedině vidět. Ovšem byl tam háček, ten terén byl, jak se říká, hrůza, běs a utrpení. Ještě že se mnou nešel. To by asi nadával.... Šla se mnou paní psounková, ta z toho měla velkou srandu, tlamičku měla skoro od ucha k uchu, ale já v jednu chvíli říkala, no, tak to jsem tedy přecenila svoje síly a budu se snad muset vrátit.... Nakonec jsem to nevzdala, protáhla se mezi dvěma skalkami tak, že jsem se pohybovala metr po metru a pod nohami mi chvíliemi docela klouzala zemina s jehličím, v jednu chvíli jsem dokonce spadla o kus níž, ale nakonec jsem celá udýchaná stála nahoře. Měla jsem trochu odřenou bundu a špinavé nohy, ale velkou radost, že jsem to dala. Kešku jsem pak po chvilčce uviděla, zapsala a kochala se nádherným výhledem docela dlouhou dobu, než bývalý přišel.
A já si najednou uvědomila, jak podobný je teď můj život. Ano, teď se taky prodírám nahoru dost náročným terénem, ale budu to mít za chvilku za sebou. Jen musím vydržet a nevzdat to. A pak ten výhled.... :D

Velká pravda! Díky za připomenutí! :pussa: Jen vydržet!

Ale u kazdeho ta cesta trva jinak dlouho,nekomu staci par mesicu,nekomu let a nekdo nezapomene cely zivot.

LENNNA — 12. 8. 2020 18:19

eremuruss napsal(a):

LENNNA napsal(a):

cibule napsal(a):

Tak jsem si dneska ráno vzpomněla na náš poslední výlet, který byl jen dva dny před jeho odchodem.
Byli jsme ve skalách hledat kešky. V jednu chvíli u docela vysokých skal se naše cesty rozdělily. Já paličatě hledala tu nejrychlejší cestu a on šel po pohodlné cestě, která ho tam taky dovedla, ale byla tak skoro o kilometr delší a ještě vedla po většinu té cesty po silnici, kde jezdila auta.
Na začátku jsme ani jeden nevěděli, jaká ta cesta bude, ale oba jsme si mysleli, že jdeme správně. Nechtěla jsem ho k ničemu nutit, a tak jsem ho nechala jít. Jen jsem mu mobilem řekla, že jdu ze druhé strany a sejdeme se nahoře. No, a moje cesta nakonec opravdu byla ta správná a kešku jsem docela rychle našla a ze strany, co jsem šla, byla jedině vidět. Ovšem byl tam háček, ten terén byl, jak se říká, hrůza, běs a utrpení. Ještě že se mnou nešel. To by asi nadával.... Šla se mnou paní psounková, ta z toho měla velkou srandu, tlamičku měla skoro od ucha k uchu, ale já v jednu chvíli říkala, no, tak to jsem tedy přecenila svoje síly a budu se snad muset vrátit.... Nakonec jsem to nevzdala, protáhla se mezi dvěma skalkami tak, že jsem se pohybovala metr po metru a pod nohami mi chvíliemi docela klouzala zemina s jehličím, v jednu chvíli jsem dokonce spadla o kus níž, ale nakonec jsem celá udýchaná stála nahoře. Měla jsem trochu odřenou bundu a špinavé nohy, ale velkou radost, že jsem to dala. Kešku jsem pak po chvilčce uviděla, zapsala a kochala se nádherným výhledem docela dlouhou dobu, než bývalý přišel.
A já si najednou uvědomila, jak podobný je teď můj život. Ano, teď se taky prodírám nahoru dost náročným terénem, ale budu to mít za chvilku za sebou. Jen musím vydržet a nevzdat to. A pak ten výhled.... :D

Velká pravda! Díky za připomenutí! :pussa: Jen vydržet!

Ale u kazdeho ta cesta trva jinak dlouho,nekomu staci par mesicu,nekomu let a nekdo nezapomene cely zivot.

Erem, jak ty se vlastně máš? Moc sem už nepíšeš, ráda tě vždy vidím.

Judyna — 12. 8. 2020 18:19

cibul
Ano, mám to úplně stejně. Bojovat s někým? Proč? Jednou nebo v něčem je lepší druhý a jindy zase já a to je přeci naprosto v pořádku. Jsem asi divná, ale mám radost, když se daří oběma. Když o tom tak přemýšlím, tak jsem asi i dost naivní. Ale měnit to nechci, abych se musela učit s druhými bojovat. [b napsal(a):

Když mě někdo využije, tak si říkám - však ono na tebe taky dojde....[/b]

Proč divná? To je snad normální, že člověk má radost, když se daří i jeho blízkým. Někdo má ale bojůvky rád a nemusí to být špatně , odpovídá to jeho naturelu. Mám jednoho známého velice hodný člověk, ale je prostě temperamentní, takže jeho projev někdy může vypadat, že "bojuje", ale není to tak. Je to pouze jeho projev.
ale takové ty opravdové boje, no kdo by v tom chtěl žít...
Poslední věta: tak to já mám úplně jinak.Vůbec v těchto případech nepřemýšlím o tom, že by na toho druhého mělo také dojít, ale chybu vidím v sobě, ve svém přístupu. Tím pádem se z toho snažím poučit a většinou už mě ten konkrétní člověk už nikdy "nenapálí".

cibule — 12. 8. 2020 18:19

Palomita napsal(a):

cibule napsal(a):

Kdepak holka, není co obdivovat. On to bude spíš jen můj způsob obrany, který se mi zatím nejvíc vyplatil. Jedna moje bývalá kolegyně mi tuhle řekla, že jsem jí v práci občas lezla na nervy tím, jak jsem se dokázala usmívat a být milá na skoro každého blba (myslím člověka obecně, ženy i muže), který se choval špatně a byl nepříjemný. Já si to ani neuvědomovala, ale když jsem nad tím zpětně přemýšlela, tak jsem si uvědomila, že to byla jen moje taktika. Potřebovala jsem, abychom došli ke společnému cíli a tohle byla nejrychlejší a nejméně namáhavá cesta. ;)
A bývalý by ti určitě povykládal, jak jsem se uměla občas rozčílit... :D
Ale je fakt, že bojovat jako kdo přečůrá výš nebo kdo má tu pravdu, tak to moc nemusím.

V práci tohle taky neřeším, myslím u klientů. Tam to beru naopak jako výzvu - přijde nerudnej týpek a odchází usměvavej jak měsíček na hnoji. To jde často snadno. Jednou jedinkrát se mi stalo, že na mě klient půl hodiny fakt řval a já pořád v klidu. Pak už mi došla trpělivost, postavila jsem se a zařvala na něj A CO VLASTNĚ CHCETE. Se zarazil, pak řekl, že si chce stěžovat. No to byla úleva, cíl dosažen :D Jsem se mile usmála a opět klidným, vlídným a hlavně úlevným tónem jsem pronesla "No, že jste to neřekl hned".. Otočila jsem se na podpatku a šla pro vedoucí, že tam má práci :D Ten byl fakt korunovanej :dumbom: Ale třeba na dlouhodobou spolupráci si vybírám i podle typu lidí. S arogantníma blbama se radši nezahazovat.
V tom zdroji změny jsem měla spíš na mysli takové to, jak je jeden ze dvojice až zlej, pořád jen nadává, kritizuje, uráží.. a ten druhej místo aby řekl "hej, zklidni to", tak jen - ano miláčku, ne miláčku, jistě miláčku a nebo mlčí. To nezvládám.

:D Tak to jsi mě pobavila. :D :supr:
A v té dvojici jsem to bohužel asi neuměla zrovna nejlíp. Dlouho jsem mlčela a následující reakce pak byla bouřlivější než bylo nutné.

cibule — 12. 8. 2020 18:21

eremuruss napsal(a):

LENNNA napsal(a):

cibule napsal(a):

Tak jsem si dneska ráno vzpomněla na náš poslední výlet, který byl jen dva dny před jeho odchodem.
Byli jsme ve skalách hledat kešky. V jednu chvíli u docela vysokých skal se naše cesty rozdělily. Já paličatě hledala tu nejrychlejší cestu a on šel po pohodlné cestě, která ho tam taky dovedla, ale byla tak skoro o kilometr delší a ještě vedla po většinu té cesty po silnici, kde jezdila auta.
Na začátku jsme ani jeden nevěděli, jaká ta cesta bude, ale oba jsme si mysleli, že jdeme správně. Nechtěla jsem ho k ničemu nutit, a tak jsem ho nechala jít. Jen jsem mu mobilem řekla, že jdu ze druhé strany a sejdeme se nahoře. No, a moje cesta nakonec opravdu byla ta správná a kešku jsem docela rychle našla a ze strany, co jsem šla, byla jedině vidět. Ovšem byl tam háček, ten terén byl, jak se říká, hrůza, běs a utrpení. Ještě že se mnou nešel. To by asi nadával.... Šla se mnou paní psounková, ta z toho měla velkou srandu, tlamičku měla skoro od ucha k uchu, ale já v jednu chvíli říkala, no, tak to jsem tedy přecenila svoje síly a budu se snad muset vrátit.... Nakonec jsem to nevzdala, protáhla se mezi dvěma skalkami tak, že jsem se pohybovala metr po metru a pod nohami mi chvíliemi docela klouzala zemina s jehličím, v jednu chvíli jsem dokonce spadla o kus níž, ale nakonec jsem celá udýchaná stála nahoře. Měla jsem trochu odřenou bundu a špinavé nohy, ale velkou radost, že jsem to dala. Kešku jsem pak po chvilčce uviděla, zapsala a kochala se nádherným výhledem docela dlouhou dobu, než bývalý přišel.
A já si najednou uvědomila, jak podobný je teď můj život. Ano, teď se taky prodírám nahoru dost náročným terénem, ale budu to mít za chvilku za sebou. Jen musím vydržet a nevzdat to. A pak ten výhled.... :D

Velká pravda! Díky za připomenutí! :pussa: Jen vydržet!

Ale u kazdeho ta cesta trva jinak dlouho,nekomu staci par mesicu,nekomu let a nekdo nezapomene cely zivot.

Já myslím, že úplně zapomenout se nedá. Ale vyrovnat se s tím snad doufám, že ano. A že to nebude trvat roky. To bych opravdu nechtěla. Ale kdo ví...

Palomita — 12. 8. 2020 19:39

cibule napsal(a):

A v té dvojici jsem to bohužel asi neuměla zrovna nejlíp. Dlouho jsem mlčela a následující reakce pak byla bouřlivější než bylo nutné.

Jo, člověk to dusí, dusí a pak bouchne na úplné maličkosti a okolí nechápe. Ze mě musí všechno ven a pokud možno hned :D S oblibou říkám, že jsem velmi "nasertivní typ" - nastartuju a vytočím se i sama na počkání :lol: Naštěstí se tomu smějeme a většina takových výbuchů končí smíchem, protože ve finále jde vždycky o nějakou blbost. Když se máme jooo pohádat, tak mlčíme a nebavíme se. Pak si na to sednem v klidu a vše proberem bez emocí. :kapitulation: Tisíc lidí, tisíc způsobů komunikace a každému vyhovuje něco jiného :jojo:

vrabčák — 12. 8. 2020 23:10

cibule napsal(a):

Tak jsem si dneska ráno vzpomněla na náš poslední výlet, který byl jen dva dny před jeho odchodem.
Byli jsme ve skalách hledat kešky. V jednu chvíli u docela vysokých skal se naše cesty rozdělily. Já paličatě hledala tu nejrychlejší cestu a on šel po pohodlné cestě, která ho tam taky dovedla, ale byla tak skoro o kilometr delší a ještě vedla po většinu té cesty po silnici, kde jezdila auta.
Na začátku jsme ani jeden nevěděli, jaká ta cesta bude, ale oba jsme si mysleli, že jdeme správně. Nechtěla jsem ho k ničemu nutit, a tak jsem ho nechala jít. Jen jsem mu mobilem řekla, že jdu ze druhé strany a sejdeme se nahoře. No, a moje cesta nakonec opravdu byla ta správná a kešku jsem docela rychle našla a ze strany, co jsem šla, byla jedině vidět. Ovšem byl tam háček, ten terén byl, jak se říká, hrůza, běs a utrpení. Ještě že se mnou nešel. To by asi nadával.... Šla se mnou paní psounková, ta z toho měla velkou srandu, tlamičku měla skoro od ucha k uchu, ale já v jednu chvíli říkala, no, tak to jsem tedy přecenila svoje síly a budu se snad muset vrátit.... Nakonec jsem to nevzdala, protáhla se mezi dvěma skalkami tak, že jsem se pohybovala metr po metru a pod nohami mi chvíliemi docela klouzala zemina s jehličím, v jednu chvíli jsem dokonce spadla o kus níž, ale nakonec jsem celá udýchaná stála nahoře. Měla jsem trochu odřenou bundu a špinavé nohy, ale velkou radost, že jsem to dala. Kešku jsem pak po chvilčce uviděla, zapsala a kochala se nádherným výhledem docela dlouhou dobu, než bývalý přišel.
A já si najednou uvědomila, jak podobný je teď můj život. Ano, teď se taky prodírám nahoru dost náročným terénem, ale budu to mít za chvilku za sebou. Jen musím vydržet a nevzdat to. A pak ten výhled.... :D

Čistě náhodou symbolické... :jojo:
Cibulko, pravidelně čtu, co sem dáváš, a řekla bych, že se tvůj příběh vyvíjí opravdu dobře. Držím palce, aby to pokračovalo stále v tomto duchu. :pussa:

cibule — 13. 8. 2020 7:18

Palomita napsal(a):

cibule napsal(a):

A v té dvojici jsem to bohužel asi neuměla zrovna nejlíp. Dlouho jsem mlčela a následující reakce pak byla bouřlivější než bylo nutné.

Jo, člověk to dusí, dusí a pak bouchne na úplné maličkosti a okolí nechápe. Ze mě musí všechno ven a pokud možno hned :D S oblibou říkám, že jsem velmi "nasertivní typ" - nastartuju a vytočím se i sama na počkání :lol: Naštěstí se tomu smějeme a většina takových výbuchů končí smíchem, protože ve finále jde vždycky o nějakou blbost. Když se máme jooo pohádat, tak mlčíme a nebavíme se. Pak si na to sednem v klidu a vše proberem bez emocí. :kapitulation: Tisíc lidí, tisíc způsobů komunikace a každému vyhovuje něco jiného :jojo:

:lol: Dobře děláš!

cibule — 13. 8. 2020 7:34

vrabčák napsal(a):

cibule napsal(a):

Tak jsem si dneska ráno vzpomněla na náš poslední výlet, který byl jen dva dny před jeho odchodem.
Byli jsme ve skalách hledat kešky. V jednu chvíli u docela vysokých skal se naše cesty rozdělily. Já paličatě hledala tu nejrychlejší cestu a on šel po pohodlné cestě, která ho tam taky dovedla, ale byla tak skoro o kilometr delší a ještě vedla po většinu té cesty po silnici, kde jezdila auta.
Na začátku jsme ani jeden nevěděli, jaká ta cesta bude, ale oba jsme si mysleli, že jdeme správně. Nechtěla jsem ho k ničemu nutit, a tak jsem ho nechala jít. Jen jsem mu mobilem řekla, že jdu ze druhé strany a sejdeme se nahoře. No, a moje cesta nakonec opravdu byla ta správná a kešku jsem docela rychle našla a ze strany, co jsem šla, byla jedině vidět. Ovšem byl tam háček, ten terén byl, jak se říká, hrůza, běs a utrpení. Ještě že se mnou nešel. To by asi nadával.... Šla se mnou paní psounková, ta z toho měla velkou srandu, tlamičku měla skoro od ucha k uchu, ale já v jednu chvíli říkala, no, tak to jsem tedy přecenila svoje síly a budu se snad muset vrátit.... Nakonec jsem to nevzdala, protáhla se mezi dvěma skalkami tak, že jsem se pohybovala metr po metru a pod nohami mi chvíliemi docela klouzala zemina s jehličím, v jednu chvíli jsem dokonce spadla o kus níž, ale nakonec jsem celá udýchaná stála nahoře. Měla jsem trochu odřenou bundu a špinavé nohy, ale velkou radost, že jsem to dala. Kešku jsem pak po chvilčce uviděla, zapsala a kochala se nádherným výhledem docela dlouhou dobu, než bývalý přišel.
A já si najednou uvědomila, jak podobný je teď můj život. Ano, teď se taky prodírám nahoru dost náročným terénem, ale budu to mít za chvilku za sebou. Jen musím vydržet a nevzdat to. A pak ten výhled.... :D

Čistě náhodou symbolické... :jojo:
Cibulko, pravidelně čtu, co sem dáváš, a řekla bych, že se tvůj příběh vyvíjí opravdu dobře. Držím palce, aby to pokračovalo stále v tomto duchu. :pussa:

Ani nevíš, jak mě tvoje zpráva po ránu potěšila! Děkuji! :hjarta:
A o tom ten život právě je. Každý den se najde minimálně jeden člověk (ale spíš víc), díky kterému si říkám, že vše má svůj smysl a vyvíjí se (asi) dobře. A taky mě to moc pomáhá jít dál.
Mám teď asi třetí den takovou lehčí krizi. Myšlenky útočí nějak intenzivněji, špatně spím a mám pocit, že jsem zase trošku sklouzla zpátky na kolena. ALE jako správná dáma, se z těch kolen zase zvednu, rozhlédnu se kolem, jestli někdo mé drobné zaškobrtnutí nezaznamenal, opráším si sukni, pohodím hlavou a pokračuji dál! ;)

A dneska budu mít návštěvu. Mojí milou kamarádku. Těším se na ní a doufám, že to jako hostitelka moc neprojedu... :)

A ještě jednu výhodu tohle všechno má. Už obléknu a v pohodě zapnu oblečení, které jsem nosila před skoro dvaceti lety. A sukně, které jsem si ušila a už mi bohužel začínaly být malé, se vrátily zpátky do šatníku. Co bych za tohle ještě před půl rokem dala.... :D

Judyna — 13. 8. 2020 9:23

Cibule, vše, co se děje, je normální. I s těmi občasnými skluzy. Ono nejde jen tak přeskočit. Ještě to bude trvat. Důležité ale je, že CHCEŠ jít dál a něco pro to děláš.

Judyna — 13. 8. 2020 9:24

Leno, jak to vypadá u Tebe?

Acher — 13. 8. 2020 15:18

cibule napsal(a):

Já myslím, že úplně zapomenout se nedá. Ale vyrovnat se s tím snad doufám, že ano. A že to nebude trvat roky. To bych opravdu nechtěla. Ale kdo ví...

Ano, nedá. Ale to ani není potřeba. Lidský mozek má tu schopnost, že časem začne vytěsňovat to smutné a zachová naopak to hezké, pokud ovšem člověk vědomě nechce pravý opak, třeba kvůli tomu, že chce v sobě živit nenávist nebo pomstu.

Čím víc je člověk časem nad věcí, tím líp se mu s tím pak žije. Nakonec zbude jen nepříjemná vzpomínka.

Palomita — 13. 8. 2020 16:12

Acher napsal(a):

Ano, nedá. Ale to ani není potřeba. Lidský mozek má tu schopnost, že časem začne vytěsňovat to smutné a zachová naopak to hezké, pokud ovšem člověk vědomě nechce pravý opak, třeba kvůli tomu, že chce v sobě živit nenávist nebo pomstu.

Čím víc je člověk časem nad věcí, tím líp se mu s tím pak žije. Nakonec zbude jen nepříjemná vzpomínka.

Všechno hezké mi přebije právě ta špatná vzpomínka na závěr. Myslím tím, když je škaredý rozchod a nebo fakt zklamání důvěry, třeba i ze strany (bývalých) přátel. Nejde mi o pomstu či nenávist. U mnohých z těch lidí si už nepamatuju ani jejich jména, ale ta ztráta důvěry jednoduše nezmizí a v paměti zůstává. Možná proto tak neřeším, když mi někdo tímto způsobem zmizí ze života. :tesi:

Judyna — 13. 8. 2020 17:51

Lidský mozek má tu schopnost, že časem začne vytěsňovat to smutné a zachová naopak to hezké,

Tak já bych v tomto ponechala  to, že lidský mozek má schopnost vytěsňovat to smutné a různé hrůzy. To stačí a je to hodně. Pokud v sobě někdo přiživuje nenávist - a jsou takoví - zbytečně si ubližují.

A k lidem, které jsem ze svého života vytěsnila, necítím vlastně nic. Asi právě proto, že jsem je vytěsnila. Neživím v tomto případě ani dobré, ani špatné vzpomínky

vrabčák — 13. 8. 2020 19:41

Pro Cibuli po přečtení 1. ranního příspěvku: :supr: :D :storstark:

cibule — 13. 8. 2020 19:53

Judyna napsal(a):

Cibule, vše, co se děje, je normální. I s těmi občasnými skluzy. Ono nejde jen tak přeskočit. Ještě to bude trvat. Důležité ale je, že CHCEŠ jít dál a něco pro to děláš.

Moc děkuji za podporu. :) :storstark:

cibule — 13. 8. 2020 19:56

Judyna napsal(a):

Leno, jak to vypadá u Tebe?

Mě to taky moc zajímá. Co cesty do práce? Jak je zvládáš? A co v práci? Pamatuji si, že jsi psala, že tam bylo víc a víc práce a že jsi musela dělat ještě za jednoho člověka... A co jízdy? A pan lektor?
Doufám, že jsi stále v celkem relativní pohodě? Když by ne, tak určitě napiš a pošleme co nejvíc podpory budeme moct....

cibule — 13. 8. 2020 19:59

Acher napsal(a):

cibule napsal(a):

Já myslím, že úplně zapomenout se nedá. Ale vyrovnat se s tím snad doufám, že ano. A že to nebude trvat roky. To bych opravdu nechtěla. Ale kdo ví...

Ano, nedá. Ale to ani není potřeba. Lidský mozek má tu schopnost, že časem začne vytěsňovat to smutné a zachová naopak to hezké, pokud ovšem člověk vědomě nechce pravý opak, třeba kvůli tomu, že chce v sobě živit nenávist nebo pomstu.

Čím víc je člověk časem nad věcí, tím líp se mu s tím pak žije. Nakonec zbude jen nepříjemná vzpomínka.

Moc děkuji za pozitivní podporu. Mám z toho radost. :)

LENNNA — 14. 8. 2020 8:09

cibule napsal(a):

eremuruss napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Velká pravda! Díky za připomenutí! :pussa: Jen vydržet!

Ale u kazdeho ta cesta trva jinak dlouho,nekomu staci par mesicu,nekomu let a nekdo nezapomene cely zivot.

Já myslím, že úplně zapomenout se nedá. Ale vyrovnat se s tím snad doufám, že ano. A že to nebude trvat roky. To bych opravdu nechtěla. Ale kdo ví...

Ne že nedá, ale hlavně NEMÁ! Vše, co jsme zažili je pro nás důležité. Formuje nás to, učí a je to nejlepší škola.
A dodám citaci od PC:
Myšlenka z nového rozšířeného vydání knihy 250 zákonů lásky pro váš příjemný den.
Proto nikdy nelitujme času, který věnujeme růstu a bolesti. Naučme se naopak vážit si takových okamžiků, protože ty nám přinášejí sílu, poučení a zkušenosti, jak stejné bolesti příště překonat snáz.
Žádný životní úspěch se neměří tolik tím, kam přesně dojdeme, jako tím, co cestou překonáme. Hodnota výsledku vždy roste úměrně s tím, jaké úsilí jsme mu museli podřídit.

LENNNA — 14. 8. 2020 8:21

Judyna napsal(a):

Leno, jak to vypadá u Tebe?

Judyno, děkuji za optání. Co se týká rozchodu, tak jsem stále ok, z 95% na to nemyslím, nejsem smutná, není na to čas. Jen výjimčně mě přepadne smutek, ale snažím se ho hned zaplašit. Za mnou to není, když se náhodou něco dozvím, tak to občas sakra zabolí, to je úplně jako pěst do žaludku, každý asi zná. Ale opravdu nejméně z 95% jsem v pohodě a vůbec na to nemyslím. A žili bychom si s mojí holčičkou psí dobře nebýt víte čeho :( To mi naopak zabrat dává hodně. I autoškola i dojíždění do práce, to trpím v podstatě denně. Autoškola je ještě horší než dojíždění - co se týká mých strachů. Ale opravdu se snažím, teď jsem trochu četla po netu, ptala se anonymně na netu, lidé radí naordinovat si do hlavy pozitivní myšlenky, pozitivní afirmace (nevím, zda vám to něco říká) - tak to zkouším, za to nic nedám. Objednala jsem si knihu o strachu obecně, o strachu z řízení (kniha se jmenuje Já řídím a když jsem na ní našla doporučení, tak v úvodu stálo, že paní měla strach řídit, objednala knihu, začala číst a našla tam plno AHA momentů ve smyslu, že třeba strach z řízení = strach ovládat svůj život.... že se v plno věcech našla a plno věcí si uvědomila, takže objednala jsem také, za to nic nedám). Opravdu se snažím hledat, zkoušet a prát se s tím. Ale je to pro mě hodně těžké. Přemýšlím také o nějakém terapeutovi, nevím přesně jakou metodu, existuje jich více - kineziologie, SRT, EFT, konstalace atd. atd. - prostě hledám a zkouším se s tím poprat, za zkoušku nic nedám.

Judyna — 14. 8. 2020 9:17

Leno, zkusila sis promluvit s instruktorem? Nebo je to takový balík, že by to bylo zbytečné?

Afirmace jsem kdysi zkoušela..EFT také - přímo při jízdě, kdy mi bylo blbě se mi snažila pomoct kamarádka...
Ale každý jsme jiný.

cibule — 14. 8. 2020 9:25

LENNNA napsal(a):

Judyna napsal(a):

Leno, jak to vypadá u Tebe?

Judyno, děkuji za optání. Co se týká rozchodu, tak jsem stále ok, z 95% na to nemyslím, nejsem smutná, není na to čas. Jen výjimčně mě přepadne smutek, ale snažím se ho hned zaplašit. Za mnou to není, když se náhodou něco dozvím, tak to občas sakra zabolí, to je úplně jako pěst do žaludku, každý asi zná. Ale opravdu nejméně z 95% jsem v pohodě a vůbec na to nemyslím. A žili bychom si s mojí holčičkou psí dobře nebýt víte čeho :( To mi naopak zabrat dává hodně. I autoškola i dojíždění do práce, to trpím v podstatě denně. Autoškola je ještě horší než dojíždění - co se týká mých strachů. Ale opravdu se snažím, teď jsem trochu četla po netu, ptala se anonymně na netu, lidé radí naordinovat si do hlavy pozitivní myšlenky, pozitivní afirmace (nevím, zda vám to něco říká) - tak to zkouším, za to nic nedám. Objednala jsem si knihu o strachu obecně, o strachu z řízení (kniha se jmenuje Já řídím a když jsem na ní našla doporučení, tak v úvodu stálo, že paní měla strach řídit, objednala knihu, začala číst a našla tam plno AHA momentů ve smyslu, že třeba strach z řízení = strach ovládat svůj život.... že se v plno věcech našla a plno věcí si uvědomila, takže objednala jsem také, za to nic nedám). Opravdu se snažím hledat, zkoušet a prát se s tím. Ale je to pro mě hodně těžké. Přemýšlím také o nějakém terapeutovi, nevím přesně jakou metodu, existuje jich více - kineziologie, SRT, EFT, konstalace atd. atd. - prostě hledám a zkouším se s tím poprat, za zkoušku nic nedám.

Pereš se s tím výborně. Mám z tebe velkou radost, že ses postavila svým strachům. Jen tak dál. :supr:

cibule — 14. 8. 2020 9:58

Tak včerejší návštěva mě opravdu potěšila. Kamarádka byla první člověk, kterého se paní psounková nepokusila sežrat už při vstupu do bytu. Začátek návštěvy byl sice velmi hlučný jako vždy (paní psounková se mohla uštěkat), ale postupně se zklidnila a po asi půl hodině už se natáhla tak těsně k nohám kamarádky, že ta se pak bála pohnout, aby jí nevyrušila ze spaní.
Kamrádka je stejný knihomol jako já, takže když vytáhla externí disk s mnoha knížkami, co si během let zakoupila, s nabídkou, že si je můžu přečíst, tak jsem byla skoro nadšená. Aspoň nebudu potřebovat televizi.
A pak jsme dostaly s paní psounkovou ještě pochvalu na cvičáku. Už se pohybujeme po celém areálu bez košíku a pan cvičitel říkal, že z toho měl ze začátku docela strach, ale teď kouká, jak se děvče činí. Jediné, co teď musím řešit, je, že paní psounková je prý trošku prostorově výraznější (no, není se čemu divit, když panička k tomu měla ještě před pár měsící taky hezky nakročeno), takže budeme snižovat krmné dávky.

Mohla bych si pochvalovat, jak se vše hezky vyvíjí, ale jedna věc mi stále moc dobře nejde. Je to o mých pocitech doma. Zatím si pořád nějak nedokážu užívat toho klidu, pohody a možností, že si teď můžu dělat cokoliv, co chci. Přitom když jsem byla ve vztahu, tak jsem si ten pocit samoty docela užívala. Teď, když mám dovolenou, což je třeba dneska, tak se snažím pořád něco někde dělat, jen abych tam nemusela být dlouho dobu sama. A přitom sama vlastně rozhodně nejsem. Mám tam minimálně paní psounkovou. A byt je docela malý, takže se nějak nechápu. Sotva projdu bytem, už to na mě padá. Takový ten smutek. Zatím mi nejvíc pomáhá to vychodit. Když mi začne být hodně ouvej, písknu na paní psounkovou a jdeme spolu zas ven. Tam je mi nejlíp.

cibule — 14. 8. 2020 16:06

Už mám úspěšně vyřešený můj problém, o kterém jsem psala v předchozím příspěvku.
Nezůstala jsem nakonec doma, ale jela jsem se místo toho vykoupat. Letos vlastně teprve podruhé.... Nebe sice nebylo zrovna modré, ale mělo to jiné výhody. Třeba to, že na koupališti bylo méně lidí. Teď už jsem zpátky, osvěžená, a je mi docela příjemně.

Tak přeju všem, kdo se mnou marní čas, pěkný víkend a ať si ho užijete, jak nejlépe to půjde.
My jedeme zítra s kamarádkou na další výlet s turisty a jsem zvědavá, jaké budeme mít počasí... :)

Palomita — 14. 8. 2020 18:07

cibule napsal(a):

Už mám úspěšně vyřešený můj problém, o kterém jsem psala v předchozím příspěvku.
Nezůstala jsem nakonec doma, ale jela jsem se místo toho vykoupat. Letos vlastně teprve podruhé.... Nebe sice nebylo zrovna modré, ale mělo to jiné výhody. Třeba to, že na koupališti bylo méně lidí. Teď už jsem zpátky, osvěžená, a je mi docela příjemně.

Tak přeju všem, kdo se mnou marní čas, pěkný víkend a ať si ho užijete, jak nejlépe to půjde.
My jedeme zítra s kamarádkou na další výlet s turisty a jsem zvědavá, jaké budeme mít počasí... :)

U nás je bouřkovo a teda celkem kosa.. :) Turistům zdar a chmurám zmar!!! :dumbom: Krásný prošlapaný víkend :storstark:

cibule — 14. 8. 2020 18:09

A ještě jsem si vzpomněla, že vám musím napsat, že díky tomu všemu se mi docela zvedá sebevědomí. Včera ráno jsem na ulici před domem potkala kamaráda, co ho znám od školky. Naše rodiče se jednu dobu kamarádili. Odjížděla jsem zrovna autem do práce. Tak se ho drze ptám, kam jde a protože měl stejnou cestu, nabídla jsem mu odvoz. Já, která ještě před pár měsíci skoro nejezdila, jsem nabídla odvoz profesionálnímu řidiči. A kupodivu jsem nebyla za celou jízdu ani trochu nervózní. Celou dobu jsme povídali a já dělala jednotlivé úkony v řízení tak nějak jako ze zvyku. :rodna:
A dneska jsem vezla na nákup tátu a ten si pochvaloval, jaká je to pohodička nechat se takhle vézt. Taky dělal po celý život řidiče. Takže juchůů.:D

vrabčák — 14. 8. 2020 18:14

U nás bylo dopoledne šíleně dusno a teď je už docela dlouho bouřka. Vydatný déšť, vítr a příjemné ochlazení. :D
Tak, holky, ZDRÁVY DOŠLY! :storstark:  A ať máte na túru hezké počasí, ale ne vedro. :)

cibule — 14. 8. 2020 18:26

U nás to vypadalo v jednu chvíli hrozivě. Mraky šly od východu, což je neobvyklé a značí to většinou kroupy nebo průtrž. Prosila jsem tam nahoru, ať nás všechny aspoň v ČR ušetří a po chvilce se to najednou otočilo a mraky přišly z jihozápadu. Déšť, který pak začal, byl báječně osvěžující. Díky vesmíru za něj.
Já to docela ráda pozoruji, i když dneska i s obavou, jestli nebudu muset zakrývat auto, a fascinuje mě ta síla přírody. A jak jsem tak seděla na schodech a pozorovala mraky, tak jsem si najednou všimla, jak ze zahrady utíká malinkej ježek, určitě letošní, a hledá místo kam se schovat. Tak mu povídám: "Honem, honem utíkej, je to tady za chvilku, ať nezmokneš." Kdyby mohl, taky by se asi zastavil a zaťukal si tlapkou na čelo se slovy, že já mu mám tak co vykládat, protože on ví určitě víc než já, ale spěchal a za chvilku se schoval v tújích. Chytrej klouček.

cibule — 14. 8. 2020 19:04

Palomita napsal(a):

cibule napsal(a):

Už mám úspěšně vyřešený můj problém, o kterém jsem psala v předchozím příspěvku.
Nezůstala jsem nakonec doma, ale jela jsem se místo toho vykoupat. Letos vlastně teprve podruhé.... Nebe sice nebylo zrovna modré, ale mělo to jiné výhody. Třeba to, že na koupališti bylo méně lidí. Teď už jsem zpátky, osvěžená, a je mi docela příjemně.

Tak přeju všem, kdo se mnou marní čas, pěkný víkend a ať si ho užijete, jak nejlépe to půjde.
My jedeme zítra s kamarádkou na další výlet s turisty a jsem zvědavá, jaké budeme mít počasí... :)

U nás je bouřkovo a teda celkem kosa.. :) Turistům zdar a chmurám zmar!!! :dumbom: Krásný prošlapaný víkend :storstark:

Moc děkuji- :supr:

cibule — 14. 8. 2020 19:13

Ještě jsem si vzpomněla na dnešní historku na koupališti. Konkrétně na jeden výrok, který se mi líbil. To vám musím ještě napsat než budu připravovat věci na zítřejší výlet.

V bazénu na koupališti se se mnou dal řeči postarší pán. Chvilku jsme povídali o počasí a bazénu a já mu říkám: "Máme to nějaký zelený, tu vodu, co? Ale nesmrdí to." A on říká: "No jo, máme tady specielní zelený moře..."
Specielní zelený moře.... To se mi líbilo. Jak pozitivně může někdo vidět situaci, i když se může zdát negativní...

Judyna — 14. 8. 2020 21:00

Cibule - s tím řízením máš můj obdiv.

A zítra přeju takové počasí, aby se výlet uskutečnil. Pláštěnku s sebou!

LENNNA — 16. 8. 2020 11:38

Cibulko, doufám, že jsi měla příjemný a pohodový víkend! A výlet vyšel s dobrým počasím!
Já tentokrát trochu smutný, protože jsem poprvé zahlédla ex s novou přítelkyní. To člověka srazí na kolena, takže se na to od včera snažím nemyslet, ale ten obraz mám v hlavě dost často. Nojo, nic nenadělám, je to prostě život. A jdeme dál, ikdyž občas přijdou tyhle chvíle.

rina — 16. 8. 2020 12:43

Přej a bude ti přáno.

cibule — 16. 8. 2020 12:57

Tak včerejší výlet se vydařil. Počasí nám přálo, vůbec nepršelo a po celou dobu naší výpravy bylo pod mrakem, takže jsme měli chládek, a ušli jsme celkem 25 kilometrů. Nikdy bych tomu nevěřila, že ujdu tolik. Myslela jsem, že můj strop je tak do 16ti km. Nálada byla dobrá, při chůzi nám vedoucí výletu vyprávěl i pohádku, a když jsme byli v restauraci na obědě, tak se zase povídaly vtipy. Jediné, co bylo trochu složitější, byla doprava vlaky, ale protože nikdo nikam nespěchal, tak jsme informace o výlukách přijali s klidem.
Díky těmto lidem, myslím, že snad zvládnu i vánoční svátky a silvestr. Na 26. i 31. prosince jsou totiž naplánované akce, které vypadají docela zajímavě a ráda se zúčastním.

A tak si tak říkám, jak život umí pozitivně překvapit. Nikdy by mě nenapadlo, že během pár měsíců potkám tolik fajn lidí, o které bych už nerada přišla. Shodly jsme se na tom dnes při procházce s kamarádkou, že to vše přišlo v ten správný čas. Když by zůstalo vše při starém, taky by mě ani nenapadlo najít si kamarádku nebo někam jezdit, protože na to nebyl čas.

Teď ještě musím najít sama sebe, přijmout se a naučit žít v souladu se sebou.... :rodna:

cibule — 16. 8. 2020 13:06

LENNNA napsal(a):

Cibulko, doufám, že jsi měla příjemný a pohodový víkend! A výlet vyšel s dobrým počasím!
Já tentokrát trochu smutný, protože jsem poprvé zahlédla ex s novou přítelkyní. To člověka srazí na kolena, takže se na to od včera snažím nemyslet, ale ten obraz mám v hlavě dost často. Nojo, nic nenadělám, je to prostě život. A jdeme dál, ikdyž občas přijdou tyhle chvíle.

Tak tohle mě opravdu moc mrzí. :(
A i když se člověk snaží, aby na to nemyslel, tak ty obrazy do mysli chodí skoro pořád, aniž by to člověk mohl nějak ovlivnit. Mně pomáhá v těhle chvílích knížky nebo pořady Petra Casanovy. Vždycky najdu nějakou kapitolu v knížce nebo pořad na facebooku, co mě osloví a uleví. Třeba mě oslovilo, jak psal, že díky odchodu jednoho se uvolnilo místo pro někoho lepšího.

Judyna — 16. 8. 2020 13:53

Cibule, to půjde.

Judyna — 16. 8. 2020 13:56

LENNNA napsal(a):

Cibulko, doufám, že jsi měla příjemný a pohodový víkend! A výlet vyšel s dobrým počasím!
Já tentokrát trochu smutný, protože jsem poprvé zahlédla ex s novou přítelkyní. To člověka srazí na kolena, takže se na to od včera snažím nemyslet, ale ten obraz mám v hlavě dost často. Nojo, nic nenadělám, je to prostě život. A jdeme dál, ikdyž občas přijdou tyhle chvíle.

leno, toto je fakt nepříjemná situace... Budeš se muset obrnit. Potkáš je možná častěji. Ale to nejhorší - první - máš za sebou.

Já po rozchodu doufala, že si co nejdřív můj BM někoho najde, aby nám dal pokoj. Ale stejně když jsem ho pak takhle poprvé viděla s jinou, dostalo mě to taky.

LENNNA — 16. 8. 2020 16:37

cibule napsal(a):

Tak včerejší výlet se vydařil. Počasí nám přálo, vůbec nepršelo a po celou dobu naší výpravy bylo pod mrakem, takže jsme měli chládek, a ušli jsme celkem 25 kilometrů. Nikdy bych tomu nevěřila, že ujdu tolik. Myslela jsem, že můj strop je tak do 16ti km. Nálada byla dobrá, při chůzi nám vedoucí výletu vyprávěl i pohádku, a když jsme byli v restauraci na obědě, tak se zase povídaly vtipy. Jediné, co bylo trochu složitější, byla doprava vlaky, ale protože nikdo nikam nespěchal, tak jsme informace o výlukách přijali s klidem.
Díky těmto lidem, myslím, že snad zvládnu i vánoční svátky a silvestr. Na 26. i 31. prosince jsou totiž naplánované akce, které vypadají docela zajímavě a ráda se zúčastním.

A tak si tak říkám, jak život umí pozitivně překvapit. Nikdy by mě nenapadlo, že během pár měsíců potkám tolik fajn lidí, o které bych už nerada přišla. Shodly jsme se na tom dnes při procházce s kamarádkou, že to vše přišlo v ten správný čas. Když by zůstalo vše při starém, taky by mě ani nenapadlo najít si kamarádku nebo někam jezdit, protože na to nebyl čas.

Teď ještě musím najít sama sebe, přijmout se a naučit žít v souladu se sebou.... :rodna:

Velká pravda! :supr::hjarta:

cibule — 16. 8. 2020 18:05

LENNNA napsal(a):

cibule napsal(a):

Tak včerejší výlet se vydařil. Počasí nám přálo, vůbec nepršelo a po celou dobu naší výpravy bylo pod mrakem, takže jsme měli chládek, a ušli jsme celkem 25 kilometrů. Nikdy bych tomu nevěřila, že ujdu tolik. Myslela jsem, že můj strop je tak do 16ti km. Nálada byla dobrá, při chůzi nám vedoucí výletu vyprávěl i pohádku, a když jsme byli v restauraci na obědě, tak se zase povídaly vtipy. Jediné, co bylo trochu složitější, byla doprava vlaky, ale protože nikdo nikam nespěchal, tak jsme informace o výlukách přijali s klidem.
Díky těmto lidem, myslím, že snad zvládnu i vánoční svátky a silvestr. Na 26. i 31. prosince jsou totiž naplánované akce, které vypadají docela zajímavě a ráda se zúčastním.

A tak si tak říkám, jak život umí pozitivně překvapit. Nikdy by mě nenapadlo, že během pár měsíců potkám tolik fajn lidí, o které bych už nerada přišla. Shodly jsme se na tom dnes při procházce s kamarádkou, že to vše přišlo v ten správný čas. Když by zůstalo vše při starém, taky by mě ani nenapadlo najít si kamarádku nebo někam jezdit, protože na to nebyl čas.

Teď ještě musím najít sama sebe, přijmout se a naučit žít v souladu se sebou.... :rodna:

Velká pravda! :supr::hjarta:

A Lenni, ještě jsem chtěla potvrdit to, co psala Judyna. To nejhorší a nejbolestivější už máš díky tomuto setkání za sebou. Aspoň mě tohle nejvíc bolelo... Vidět je spolu. Spokojené. Říkala jsem si - proč? A takhle rychle? Co jsem dělala tak špatně? Teď už vím, že tohle všechno šlo nejspíš mimo mě.
A pomohlo mi taky poslechnout si od PC o čtyřech kvadrantech zla v povídáíní "O dvojím životě...". Díky tomu jsem se posunula zase o něco dál.

Ještě přežít rozvod, až přijde jeho čas, a budeme to mít za sebou. :)
I když vlastně u tebe si nejsem jistá, jestli to byl manžel nebo přítel? Jestli přítel, tak to by bylo lepší.

Selima — 17. 8. 2020 12:42

Palomita napsal(a):

Acher napsal(a):

Ano, nedá. Ale to ani není potřeba. Lidský mozek má tu schopnost, že časem začne vytěsňovat to smutné a zachová naopak to hezké, pokud ovšem člověk vědomě nechce pravý opak, třeba kvůli tomu, že chce v sobě živit nenávist nebo pomstu.

Čím víc je člověk časem nad věcí, tím líp se mu s tím pak žije. Nakonec zbude jen nepříjemná vzpomínka.

Všechno hezké mi přebije právě ta špatná vzpomínka na závěr. Myslím tím, když je škaredý rozchod a nebo fakt zklamání důvěry, třeba i ze strany (bývalých) přátel. Nejde mi o pomstu či nenávist. U mnohých z těch lidí si už nepamatuju ani jejich jména, ale ta ztráta důvěry jednoduše nezmizí a v paměti zůstává. Možná proto tak neřeším, když mi někdo tímto způsobem zmizí ze života. :tesi:

To je momentálne, ver mi... Po rokoch sa vráti aj to pekné - a zostane aj to nepekné. Normálka, ako v živote.

Palomita — 17. 8. 2020 14:42

Selima napsal(a):

To je momentálne, ver mi... Po rokoch sa vráti aj to pekné - a zostane aj to nepekné. Normálka, ako v živote.

"Momentálně" u mě trvá i 20-30 let a stále to běží :D Asi je to normální u jiných, ale za sebe to tak nemám. Vlastně na ty lidi ani nemyslím, nevzpomínám, tak není k čemu se vracet. A když je někdo z mého okolí zmíní, první, co mi vytane na mysli je právě ten závěr z toho, jaký je to člověk. Musím opravdu dlooouho pátrat v paměti na nějaké pěkné vzpomínky u takových lidí. Ale celkově nežiju minulostí, tak je mi to fakt jedno :) Jsem zvyklá věci rychle uzavírat, v ničem se dlouho nepatlat a hlavně se stále nevracet k již ukončeným a vyřešeným záležitostem. Ubírá to pak zbytečně energii do života. Dávám přednost příjemné současnosti, než minulosti , ať už příjemné či nepříjemné ;) Ale máš pravdu, co popisuješ je u většiny běžné :jojo:

vrabčák — 17. 8. 2020 16:14

Palomito, úplně ti rozumím. Mám to hodně podobně. :jojo:

Acher — 17. 8. 2020 16:16

cibule napsal(a):

Díky těmto lidem, myslím, že snad zvládnu i vánoční svátky a silvestr. Na 26. i 31. prosince jsou totiž naplánované akce, které vypadají docela zajímavě a ráda se zúčastním.

Já mám na 24.12. - poslední společné Vánoce, kdy už se vědělo jak se věci mají, velmi nepříjemnou vzpomínku. Byl jsem tehdy v práci a dopoledne mi došla od manželky sms, že by se chtěla setkat a obejmout se, jen tak na otočku. Pamatuji si, jak se mi tehdy srdce roztlouklo div nevyletělo z krku. Myslel jsem, že se rozhodla pro rodinu a chtěla to vše vzít zpátky. O pár minut později mi volala, že ta sms nebyla určena mě, že se překlikla...

cibule napsal(a):

A tak si tak říkám, jak život umí pozitivně překvapit. Nikdy by mě nenapadlo, že během pár měsíců potkám tolik fajn lidí, o které bych už nerada přišla. Shodly jsme se na tom dnes při procházce s kamarádkou, že to vše přišlo v ten správný čas. Když by zůstalo vše při starém, taky by mě ani nenapadlo najít si kamarádku nebo někam jezdit, protože na to nebyl čas.

Když se něco takového stane, je to bezesporu velké štěstí. Dá se říci, že to štěstí Vás potkalo skutečně v pravou chvíli.
Soused má rodinu v jedné vesnici 20km od nás a řekl mi událost jeho kamaráda, který tam žil. Byl to velmi pohodový a pracovitý zedník. Moc šikovný. Postavil pro svou rodinu krásnou vilu. Pak mu žena i s dětmi utekla do města k jinému chlapovi. Tak začal pít aby nemusel myslet na to, že je sám, bez ženy i dětí. Všichni včetně rodiny a jeho přátel mu říkali, aby s pitím přestal, protože tohle není cesta, jak z toho ven. Uznal, že mají pravdu a den ze dne s pitím přestal. Asi o 14 dní později se v té své krásné vile oběsil. Den předtím, prý řekl svému bratranci, že neví jak dál. Možná, kdyby potkal ty správné lidi, kteří by jej pozitivně nasměrovali, mohl mít dnes třeba i nový spokojený život...

vrabčák — 17. 8. 2020 16:20

:usch:  :grater:

Judyna — 17. 8. 2020 17:09

Achere, nemyslím si. Nejvíc záleží na tom, jak se k tomu člověk sám postaví. Cibule a Lena jsou aktivní - dělají to, co jim pomáhá se s  situací vyrovnat. Ten pán (a je mi ho moc líto) šel jinou cestou...

rina — 17. 8. 2020 17:44

Pro Achera, ostatní taky, samozřejmě.
Mám taky takovou smutnou vzpomínku.
Uklízela jsem u jednoho muže, kterého opustila žena (kvůli jinému) a nechala mu tři dospívající dcery. Byla jsem u úklidové firmy v takovém "satelitovém městečku" boháčů, jak se říká. Všichni se tam znají a blablabla. Ženský po něm letěly, dcery prosperovaly na prestižních školách.
Dům i zahrada byly v perfektním stavu, potřeboval (naoko), jen hospodyni.
Chodila jsem tam cca dva měsíce. Pak mi firma napsala že už nemám chodit, že se v domě oběsil.
Nevím proč, nikdy jsem se to nedozvěděla.

Ale už mnoho let na to vzpomínám. Myslím že nepotkal ty správné lidi. Kdoví proč, byl to krásný chlap a úspěšný podnikatel... :grater:

LENNNA — 17. 8. 2020 17:45

cibule napsal(a):

LENNNA napsal(a):

cibule napsal(a):

Tak včerejší výlet se vydařil. Počasí nám přálo, vůbec nepršelo a po celou dobu naší výpravy bylo pod mrakem, takže jsme měli chládek, a ušli jsme celkem 25 kilometrů. Nikdy bych tomu nevěřila, že ujdu tolik. Myslela jsem, že můj strop je tak do 16ti km. Nálada byla dobrá, při chůzi nám vedoucí výletu vyprávěl i pohádku, a když jsme byli v restauraci na obědě, tak se zase povídaly vtipy. Jediné, co bylo trochu složitější, byla doprava vlaky, ale protože nikdo nikam nespěchal, tak jsme informace o výlukách přijali s klidem.
Díky těmto lidem, myslím, že snad zvládnu i vánoční svátky a silvestr. Na 26. i 31. prosince jsou totiž naplánované akce, které vypadají docela zajímavě a ráda se zúčastním.

A tak si tak říkám, jak život umí pozitivně překvapit. Nikdy by mě nenapadlo, že během pár měsíců potkám tolik fajn lidí, o které bych už nerada přišla. Shodly jsme se na tom dnes při procházce s kamarádkou, že to vše přišlo v ten správný čas. Když by zůstalo vše při starém, taky by mě ani nenapadlo najít si kamarádku nebo někam jezdit, protože na to nebyl čas.

Teď ještě musím najít sama sebe, přijmout se a naučit žít v souladu se sebou.... :rodna:

Velká pravda! :supr::hjarta:

A Lenni, ještě jsem chtěla potvrdit to, co psala Judyna. To nejhorší a nejbolestivější už máš díky tomuto setkání za sebou. Aspoň mě tohle nejvíc bolelo... Vidět je spolu. Spokojené. Říkala jsem si - proč? A takhle rychle? Co jsem dělala tak špatně? Teď už vím, že tohle všechno šlo nejspíš mimo mě.
A pomohlo mi taky poslechnout si od PC o čtyřech kvadrantech zla v povídáíní "O dvojím životě...". Díky tomu jsem se posunula zase o něco dál.

Ještě přežít rozvod, až přijde jeho čas, a budeme to mít za sebou. :)
I když vlastně u tebe si nejsem jistá, jestli to byl manžel nebo přítel? Jestli přítel, tak to by bylo lepší.

Cibulko, já myslím, že bohužel ne. Že úplně to nejbolestivější přijde až budou čekat potomka, první informace o tom a pak podruhé až je potkám s již narozeným. To tuším, že bude úplně největší rána. Alespoň si myslím. Ale to se nedá nic dělat a já moc doufám, že časem přebolí vše. Určitě ano!

rina — 17. 8. 2020 17:51

Ano, obě máte pravdu.
To nejtěžší vás teprve čeká.
🍀
Tak se držte!
🌞

Palomita — 17. 8. 2020 17:55

Kamarádka je učitelka. V jedné třídě má tři děti, které byly očitými svědky (dokonaného) pokusu o sebevraždu svých rodičů. Tohle je tak nezodpovědné a sobecké od těch rodičů, až mi to hlava nebere. Jeden otec byl natolik svědomitý, že s sebou vzal i půlku jejich rodného domu při výbuchu - de_bil. Jakože pardon, ale odsud, posud.. Jinde byla matka zase taková šoumenka, že spolykala jed na krysy a napůl v bezvědomí a dávicí ji našel syn v posledním tažení. Fakt si tohle ty děti zaslouží? Na tohle by měl myslet každý rodič, který nad něčím takovým vážně uvažuje. Jediný, koho je mi v takovém případě líto, to jsou ty děti, protože ty za nic opravdu nemohou a přesto s tím musí po zbytek života žít.. a nebo si vzít z rodiče příklad.. teď co je lepší. Uff.

cibule — 17. 8. 2020 19:41

Palomita napsal(a):

Selima napsal(a):

To je momentálne, ver mi... Po rokoch sa vráti aj to pekné - a zostane aj to nepekné. Normálka, ako v živote.

"Momentálně" u mě trvá i 20-30 let a stále to běží :D Asi je to normální u jiných, ale za sebe to tak nemám. Vlastně na ty lidi ani nemyslím, nevzpomínám, tak není k čemu se vracet. A když je někdo z mého okolí zmíní, první, co mi vytane na mysli je právě ten závěr z toho, jaký je to člověk. Musím opravdu dlooouho pátrat v paměti na nějaké pěkné vzpomínky u takových lidí. Ale celkově nežiju minulostí, tak je mi to fakt jedno :) Jsem zvyklá věci rychle uzavírat, v ničem se dlouho nepatlat a hlavně se stále nevracet k již ukončeným a vyřešeným záležitostem. Ubírá to pak zbytečně energii do života. Dávám přednost příjemné současnosti, než minulosti , ať už příjemné či nepříjemné ;) Ale máš pravdu, co popisuješ je u většiny běžné :jojo:

Příjemná současnost... To zní dobře....

cibule — 17. 8. 2020 19:46

Acher napsal(a):

cibule napsal(a):

Díky těmto lidem, myslím, že snad zvládnu i vánoční svátky a silvestr. Na 26. i 31. prosince jsou totiž naplánované akce, které vypadají docela zajímavě a ráda se zúčastním.

Já mám na 24.12. - poslední společné Vánoce, kdy už se vědělo jak se věci mají, velmi nepříjemnou vzpomínku. Byl jsem tehdy v práci a dopoledne mi došla od manželky sms, že by se chtěla setkat a obejmout se, jen tak na otočku. Pamatuji si, jak se mi tehdy srdce roztlouklo div nevyletělo z krku. Myslel jsem, že se rozhodla pro rodinu a chtěla to vše vzít zpátky. O pár minut později mi volala, že ta sms nebyla určena mě, že se překlikla...

cibule napsal(a):

A tak si tak říkám, jak život umí pozitivně překvapit. Nikdy by mě nenapadlo, že během pár měsíců potkám tolik fajn lidí, o které bych už nerada přišla. Shodly jsme se na tom dnes při procházce s kamarádkou, že to vše přišlo v ten správný čas. Když by zůstalo vše při starém, taky by mě ani nenapadlo najít si kamarádku nebo někam jezdit, protože na to nebyl čas.

Když se něco takového stane, je to bezesporu velké štěstí. Dá se říci, že to štěstí Vás potkalo skutečně v pravou chvíli.
Soused má rodinu v jedné vesnici 20km od nás a řekl mi událost jeho kamaráda, který tam žil. Byl to velmi pohodový a pracovitý zedník. Moc šikovný. Postavil pro svou rodinu krásnou vilu. Pak mu žena i s dětmi utekla do města k jinému chlapovi. Tak začal pít aby nemusel myslet na to, že je sám, bez ženy i dětí. Všichni včetně rodiny a jeho přátel mu říkali, aby s pitím přestal, protože tohle není cesta, jak z toho ven. Uznal, že mají pravdu a den ze dne s pitím přestal. Asi o 14 dní později se v té své krásné vile oběsil. Den předtím, prý řekl svému bratranci, že neví jak dál. Možná, kdyby potkal ty správné lidi, kteří by jej pozitivně nasměrovali, mohl mít dnes třeba i nový spokojený život...

Říkám si, že život někdy tak krutý, až nad tím zůstává rozum stát....

cibule — 17. 8. 2020 19:53

LENNNA napsal(a):

cibule napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Velká pravda! :supr::hjarta:

A Lenni, ještě jsem chtěla potvrdit to, co psala Judyna. To nejhorší a nejbolestivější už máš díky tomuto setkání za sebou. Aspoň mě tohle nejvíc bolelo... Vidět je spolu. Spokojené. Říkala jsem si - proč? A takhle rychle? Co jsem dělala tak špatně? Teď už vím, že tohle všechno šlo nejspíš mimo mě.
A pomohlo mi taky poslechnout si od PC o čtyřech kvadrantech zla v povídáíní "O dvojím životě...". Díky tomu jsem se posunula zase o něco dál.

Ještě přežít rozvod, až přijde jeho čas, a budeme to mít za sebou. :)
I když vlastně u tebe si nejsem jistá, jestli to byl manžel nebo přítel? Jestli přítel, tak to by bylo lepší.

Cibulko, já myslím, že bohužel ne. Že úplně to nejbolestivější přijde až budou čekat potomka, první informace o tom a pak podruhé až je potkám s již narozeným. To tuším, že bude úplně největší rána. Alespoň si myslím. Ale to se nedá nic dělat a já moc doufám, že časem přebolí vše. Určitě ano!

Ano, to bezesporu taky, ale nemusí to přijít, kdežto rozvodu se nevyhneme. Ten je jistý.
I když ten potomek, pokud bude, tak určitě bude bolet ještě víc. Obzvlášť pokud to bude brzy. U mě by to taky bolelo hodně, protože já jsem děti docela chtěla, ale respektovala jsem, že druhý se na to necítil.
Tohle teď řeší jedna moje kamarádka. Její přítel se necítil ani na svatbu s ní ani na to mít s ní děti. Po dvou letech, co ji opustil se slovy, že se s ní nedá žít, protože je jiná než on a není na dostatečné úrovni, si našel novou přítelkyni, kterou si teď bere a čeká s ní miminko.

cibule — 17. 8. 2020 19:55

Palomita napsal(a):

Kamarádka je učitelka. V jedné třídě má tři děti, které byly očitými svědky (dokonaného) pokusu o sebevraždu svých rodičů. Tohle je tak nezodpovědné a sobecké od těch rodičů, až mi to hlava nebere. Jeden otec byl natolik svědomitý, že s sebou vzal i půlku jejich rodného domu při výbuchu - de_bil. Jakože pardon, ale odsud, posud.. Jinde byla matka zase taková šoumenka, že spolykala jed na krysy a napůl v bezvědomí a dávicí ji našel syn v posledním tažení. Fakt si tohle ty děti zaslouží? Na tohle by měl myslet každý rodič, který nad něčím takovým vážně uvažuje. Jediný, koho je mi v takovém případě líto, to jsou ty děti, protože ty za nic opravdu nemohou a přesto s tím musí po zbytek života žít.. a nebo si vzít z rodiče příklad.. teď co je lepší. Uff.

No to snad není možné.... Chudáci děti.... To mají tedy pěknou zátež na dušičce už od mala.... Jak s tím můžou žít?

LENNNA — 17. 8. 2020 20:11

cibule napsal(a):

LENNNA napsal(a):

cibule napsal(a):


A Lenni, ještě jsem chtěla potvrdit to, co psala Judyna. To nejhorší a nejbolestivější už máš díky tomuto setkání za sebou. Aspoň mě tohle nejvíc bolelo... Vidět je spolu. Spokojené. Říkala jsem si - proč? A takhle rychle? Co jsem dělala tak špatně? Teď už vím, že tohle všechno šlo nejspíš mimo mě.
A pomohlo mi taky poslechnout si od PC o čtyřech kvadrantech zla v povídáíní "O dvojím životě...". Díky tomu jsem se posunula zase o něco dál.

Ještě přežít rozvod, až přijde jeho čas, a budeme to mít za sebou. :)
I když vlastně u tebe si nejsem jistá, jestli to byl manžel nebo přítel? Jestli přítel, tak to by bylo lepší.

Cibulko, já myslím, že bohužel ne. Že úplně to nejbolestivější přijde až budou čekat potomka, první informace o tom a pak podruhé až je potkám s již narozeným. To tuším, že bude úplně největší rána. Alespoň si myslím. Ale to se nedá nic dělat a já moc doufám, že časem přebolí vše. Určitě ano!

Ano, to bezesporu taky, ale nemusí to přijít, kdežto rozvodu se nevyhneme. Ten je jistý.
I když ten potomek, pokud bude, tak určitě bude bolet ještě víc. Obzvlášť pokud to bude brzy. U mě by to taky bolelo hodně, protože já jsem děti docela chtěla, ale respektovala jsem, že druhý se na to necítil.
Tohle teď řeší jedna moje kamarádka. Její přítel se necítil ani na svatbu s ní ani na to mít s ní děti. Po dvou letech, co ji opustil se slovy, že se s ní nedá žít, protože je jiná než on a není na dostatečné úrovni, si našel novou přítelkyni, kterou si teď bere a čeká s ní miminko.

To většinou tak bývá, že si najdou novou ženu (muže) a dítě a svatba do roka. Znám dost takových případů.
Potomek pro mě takové citlivé téma, protože my se snažili, ale nevyšlo to. A byl to z jeho strany významný krok k rozchodu. Vzhledem k věku on šanci na děti má a mít je bude, tak já jako ženská o tu šanci přišla. Takže takové citlivější téma, proto tuším, že tohle bude bolet nejvíc...

Palomita — 17. 8. 2020 20:26

LENNNA napsal(a):

To většinou tak bývá, že si najdou novou ženu (muže) a dítě a svatba do roka. Znám dost takových případů.
Potomek pro mě takové citlivé téma, protože my se snažili, ale nevyšlo to. A byl to z jeho strany významný krok k rozchodu. Vzhledem k věku on šanci na děti má a mít je bude, tak já jako ženská o tu šanci přišla. Takže takové citlivější téma, proto tuším, že tohle bude bolet nejvíc...

:pussa: V tomto je život děsně nefér

Judyna — 17. 8. 2020 20:49

Holky, Leno a cibule - moc vám držím palce, abyste ustály ty (možné) potomky svých ex. To bude opravdu těžké. A jak píše Palomita - život často není fér. Ach jo.

Selima — 17. 8. 2020 23:05

Palomita napsal(a):

Kamarádka je učitelka. V jedné třídě má tři děti, které byly očitými svědky (dokonaného) pokusu o sebevraždu svých rodičů. Tohle je tak nezodpovědné a sobecké od těch rodičů, až mi to hlava nebere. Jeden otec byl natolik svědomitý, že s sebou vzal i půlku jejich rodného domu při výbuchu - de_bil. Jakože pardon, ale odsud, posud.. Jinde byla matka zase taková šoumenka, že spolykala jed na krysy a napůl v bezvědomí a dávicí ji našel syn v posledním tažení. Fakt si tohle ty děti zaslouží? Na tohle by měl myslet každý rodič, který nad něčím takovým vážně uvažuje. Jediný, koho je mi v takovém případě líto, to jsou ty děti, protože ty za nic opravdu nemohou a přesto s tím musí po zbytek života žít.. a nebo si vzít z rodiče příklad.. teď co je lepší. Uff.

Uisťujem ťa, že v depresii človek uvažuje inak, resp. ani nie je schopný normálne uvažovať. V tom čiernom mraku, čo na ňom leží, ostatných ani nevníma... Je to tristné, ale je to tak. Je ale fakt, že nevieme, či mali všetci tí rodičia regulérnu depresiu...

rina — 18. 8. 2020 1:16

Judyna napsal(a):

Holky, Leno a cibule - moc vám držím palce, abyste ustály ty (možné) potomky svých ex. To bude opravdu těžké. A jak píše Palomita - život často není fér. Ach jo.

Pokud máte svého expartnera aspoň trochu rády a v úctě, přes všechny své "ukřivděnosti" byste mu měly a mohly přát.
Těžké a bolavé to je, ale v konečném důsledku to svědčí o tom, že člověku, kterého jste milovaly, přejete štěstí a klid v duši.

cibule — 18. 8. 2020 6:49

Tak jsem včera měla takový náročnější den na psychiku. Sice mě to zaskočilo, jak smutno mi zase bylo, ale zazanamenala jsem vývoj dobrým směrem. Nebylo to už skoro vidět navenek. Jedna kolegyně dokonce říkala, že mám pěknou rýmu a jestli by to nechtělo raději vyležet... :)
Ale proč to píšu. Dneska ráno mě napadlo, že vlastně i tyhle stavy jsou pro vyrovnání se s tím vším i pro budoucnost důležité. Jednak si tyhle bolesti budu pamatovat a snad se poučím, abych si do života nepustila znovu stejného nebo podobného člověka. A pak díky tomu poznávám svoje pocity a více sama sebe a pomůže mi to najít se.
Není to sice nic příjemného, ale dá se to vydržet. (Tohle si budu muset zase přečíst, až mi bude ouvej...)

A dneska budu balit. Zítra ráno jedeme s kamarádkou na pár dní na Moravu.

Palomita — 18. 8. 2020 7:15

Selima napsal(a):

Uisťujem ťa, že v depresii človek uvažuje inak, resp. ani nie je schopný normálne uvažovať. V tom čiernom mraku, čo na ňom leží, ostatných ani nevníma... Je to tristné, ale je to tak. Je ale fakt, že nevieme, či mali všetci tí rodičia regulérnu depresiu...

Obávám se, že ať byli nebo nebyli v depresi, výsledek je stejný. Víš, že většina sebevražd je demonstrativních a člověk do poslední chvíle čeká záchranu? Někdy to jednoduše nevyjde. Konkrétně ten "otec". Šel si inteligent pustit auto do garáže a řekl to doma všem, vč. ženy. Čekal, že ho někdo přijde "zachránit" a jak čekal, tak si zapálil. Kdyby tam šly ty děti, nebo i žena, tak je vezme sebou. "Matka" s krysím jedem věděla velmi dobře, kdy se má dítě vracet. Jenže to se někde zdrželo a tak přišlo domů později. Tyhle kalkuly jsou mnohem častější, než skutečné deprese. Jako děcko jsem byla hospitalizovaná v nemocnici. Ležela tam se mnou starší dívka, mohlo jí být 15 let? Pokusila se o sebevraždu, řekla mi jedno sladké tajemství "Musíš to hlavně někomu říct, aby tě stihli zachránit".. Možná i tím je ovlivněn můj pohled na sebevrahy :rodna:

Palomita — 18. 8. 2020 7:19

cibule napsal(a):

Tak jsem včera měla takový náročnější den na psychiku. Sice mě to zaskočilo, jak smutno mi zase bylo, ale zazanamenala jsem vývoj dobrým směrem. Nebylo to už skoro vidět navenek. Jedna kolegyně dokonce říkala, že mám pěknou rýmu a jestli by to nechtělo raději vyležet... :)
Ale proč to píšu. Dneska ráno mě napadlo, že vlastně i tyhle stavy jsou pro vyrovnání se s tím vším i pro budoucnost důležité. Jednak si tyhle bolesti budu pamatovat a snad se poučím, abych si do života nepustila znovu stejného nebo podobného člověka. A pak díky tomu poznávám svoje pocity a více sama sebe a pomůže mi to najít se.
Není to sice nic příjemného, ale dá se to vydržet. (Tohle si budu muset zase přečíst, až mi bude ouvej...)

A dneska budu balit. Zítra ráno jedeme s kamarádkou na pár dní na Moravu.

cibule, to je krásný. Ne to, žes měla náročnější den, ale že už tě okolí vnímá zase v pohodě a ani ho nenapadne, že bys mohla mít "svůj splínový den". ;)
Pobyt na Moravě přeju odpočinkový a pohodový :supr:

cibule — 18. 8. 2020 9:19

Palomita napsal(a):

cibule napsal(a):

Tak jsem včera měla takový náročnější den na psychiku. Sice mě to zaskočilo, jak smutno mi zase bylo, ale zazanamenala jsem vývoj dobrým směrem. Nebylo to už skoro vidět navenek. Jedna kolegyně dokonce říkala, že mám pěknou rýmu a jestli by to nechtělo raději vyležet... :)
Ale proč to píšu. Dneska ráno mě napadlo, že vlastně i tyhle stavy jsou pro vyrovnání se s tím vším i pro budoucnost důležité. Jednak si tyhle bolesti budu pamatovat a snad se poučím, abych si do života nepustila znovu stejného nebo podobného člověka. A pak díky tomu poznávám svoje pocity a více sama sebe a pomůže mi to najít se.
Není to sice nic příjemného, ale dá se to vydržet. (Tohle si budu muset zase přečíst, až mi bude ouvej...)

A dneska budu balit. Zítra ráno jedeme s kamarádkou na pár dní na Moravu.

cibule, to je krásný. Ne to, žes měla náročnější den, ale že už tě okolí vnímá zase v pohodě a ani ho nenapadne, že bys mohla mít "svůj splínový den". ;)
Pobyt na Moravě přeju odpočinkový a pohodový :supr:

Moc děkuji. :hjarta:
Někdy je to chvílemi ještě boj sama se sebou nepitvat se, nevzpomínat, vidět všechno pozitivně a neutápět se v lítosti, zvlášť když je člověk nevyspalý, ale oproti jiným si vlastně nemám na co stěžovat. Oproti nim se mám blaženě. Třeba jak jsi psala o těch chudácích dětem. Nebo když zemře dítě nebo někdo blízký, na kom člověku záleží, a má s ním dobrý vztah. Asi by se dalo jmenovat dále.

Selima — 18. 8. 2020 22:27

cibule napsal(a):

Tak jsem včera měla takový náročnější den na psychiku. Sice mě to zaskočilo, jak smutno mi zase bylo, ale zazanamenala jsem vývoj dobrým směrem. Nebylo to už skoro vidět navenek. Jedna kolegyně dokonce říkala, že mám pěknou rýmu a jestli by to nechtělo raději vyležet... :)
Ale proč to píšu. Dneska ráno mě napadlo, že vlastně i tyhle stavy jsou pro vyrovnání se s tím vším i pro budoucnost důležité. Jednak si tyhle bolesti budu pamatovat a snad se poučím, abych si do života nepustila znovu stejného nebo podobného člověka. A pak díky tomu poznávám svoje pocity a více sama sebe a pomůže mi to najít se.
Není to sice nic příjemného, ale dá se to vydržet. (Tohle si budu muset zase přečíst, až mi bude ouvej...)

A dneska budu balit. Zítra ráno jedeme s kamarádkou na pár dní na Moravu.

:supr: :rock: :storstark:

Selima — 18. 8. 2020 22:32

Palomita napsal(a):

Selima napsal(a):

Uisťujem ťa, že v depresii človek uvažuje inak, resp. ani nie je schopný normálne uvažovať. V tom čiernom mraku, čo na ňom leží, ostatných ani nevníma... Je to tristné, ale je to tak. Je ale fakt, že nevieme, či mali všetci tí rodičia regulérnu depresiu...

Obávám se, že ať byli nebo nebyli v depresi, výsledek je stejný. Víš, že většina sebevražd je demonstrativních a člověk do poslední chvíle čeká záchranu? Někdy to jednoduše nevyjde. Konkrétně ten "otec". Šel si inteligent pustit auto do garáže a řekl to doma všem, vč. ženy. Čekal, že ho někdo přijde "zachránit" a jak čekal, tak si zapálil. Kdyby tam šly ty děti, nebo i žena, tak je vezme sebou. "Matka" s krysím jedem věděla velmi dobře, kdy se má dítě vracet. Jenže to se někde zdrželo a tak přišlo domů později. Tyhle kalkuly jsou mnohem častější, než skutečné deprese. Jako děcko jsem byla hospitalizovaná v nemocnici. Ležela tam se mnou starší dívka, mohlo jí být 15 let? Pokusila se o sebevraždu, řekla mi jedno sladké tajemství "Musíš to hlavně někomu říct, aby tě stihli zachránit".. Možná i tím je ovlivněn můj pohled na sebevrahy :rodna:

Moja kamarátka absolvovala na konci základky tiež takúto "demonštratívnu samovraždu" - a ja som o nej vedela a ja som bola tá, ktorá to oznámila.... najprv mi vynadala a potom poďakovala. Lenže ona to doma proste nemala bohvieaké a toto bolo jej zúfalé volanie o pomoc (svojím spôsobom to sú asi všetky tie "demonštrácie"). Dospelí ľudia sú už ale snáď niekde inde ako puberťáci a ktovie, o čo pri tých samovraždách naozaj šlo. To nikto nevieme (a vo finále možno ani oni). Čo nič nemení na tom, že pre deti to bol a je záhul...:kapitulation:

vrabčák — 19. 8. 2020 17:35

Ještě že jsi to oznámila.

Judyna — 19. 8. 2020 21:07

vrabčák napsal(a):

Ještě že jsi to oznámila.

To teda jo. Jsi dobrá. Většina děcek by tzv. "držela basu " aniž by si uvědomila, o co vůbec jde.

cibule — 23. 8. 2020 9:41

Tak už to budou skoro tři měsíce, co došlo v mém životě k obratu o 180 stupňů a já teď ráda píšu, že moje pocity se zlepšují každým dnem. A už mám i chvílemi pocit, že vše má smysl. Ano, ztratila jsem jednoho člověka, ale kupodivu místo po něm vyplnilo pár lidí, o které už bych nerada přišla. A těch nových zážitků a zkušeností, co díky tomu člověk prožije.
V posledních pár dnech se učím přijímat svoje negativní pocity. Zjistila jsem, že když přijdou a příjmu je beze strachu, že to bude zase nepříjemné, tak rychleji odejdou. Chce to jen chvilku v klidu, abych na to měla čas a to ne vždy jde.

cibule — 23. 8. 2020 9:44

A jak to vše zvládá Lenna? A jak se daří všem ostatním? Doufám, že máte snad pohodové dny.

LENNNA — 23. 8. 2020 11:35

cibule napsal(a):

Tak už to budou skoro tři měsíce, co došlo v mém životě k obratu o 180 stupňů a já teď ráda píšu, že moje pocity se zlepšují každým dnem. A už mám i chvílemi pocit, že vše má smysl. Ano, ztratila jsem jednoho člověka, ale kupodivu místo po něm vyplnilo pár lidí, o které už bych nerada přišla. A těch nových zážitků a zkušeností, co díky tomu člověk prožije.
V posledních pár dnech se učím přijímat svoje negativní pocity. Zjistila jsem, že když přijdou a příjmu je beze strachu, že to bude zase nepříjemné, tak rychleji odejdou. Chce to jen chvilku v klidu, abych na to měla čas a to ne vždy jde.

Cibulko, my máme 3 měsíce dnes. Kdybys to nezmínila, tak mě to nenapadlo, vůbec to neřeším, nemyslím na to, nevzpomenu si. Až na velké výjimky, viz. jak jsem je potkala nebo ojedinělá zatoulaná myšlenka, kteřá něco připomene. Jinak vůbec, díky bohu za to! S tím vším dalším je to horší, snažím se s tím nějak prát a furt něco hledám a zkouším. Teď ve čtvrtek jsem byla pyšná, že jsem byla "silná".... ne asi spíše lépe sedí, že jsem překonala sama sebe. To máme teorie v autoškole a já si celý den říkala, že nepůjdu, že se nic nestane, takový ten hlas v hlavě a celý den mi to našeptával, moje horší já mě přemlouvalo. Skoro už jsem byla rozhodnutá, ale pak jsem šla! No a od té doby žiju už ve strachu z jízd, teď jsem je neměla 14 dní. Strašně se to táhne, úplně maximálně je 1 jízda 1x týdně, ale spíše déle. Nejen že se protahuje celá ta doba autoškoly, ale to za těch 14 dní zase skoro zapomenu to řízení :( No, ikdyž v mém případě tam není nic moc co zapomenout :D

normální chlap — 23. 8. 2020 11:57

cibule napsal(a):

Tak už to budou skoro tři měsíce, co došlo v mém životě k obratu o 180 stupňů

Nejvyšší čas obrat doplnit na celých 360° a pokračovat stejným směrem jako před tím, jen holt za kapku jiných okolností :supr:

cibule — 23. 8. 2020 12:43

LENNNA napsal(a):

cibule napsal(a):

Tak už to budou skoro tři měsíce, co došlo v mém životě k obratu o 180 stupňů a já teď ráda píšu, že moje pocity se zlepšují každým dnem. A už mám i chvílemi pocit, že vše má smysl. Ano, ztratila jsem jednoho člověka, ale kupodivu místo po něm vyplnilo pár lidí, o které už bych nerada přišla. A těch nových zážitků a zkušeností, co díky tomu člověk prožije.
V posledních pár dnech se učím přijímat svoje negativní pocity. Zjistila jsem, že když přijdou a příjmu je beze strachu, že to bude zase nepříjemné, tak rychleji odejdou. Chce to jen chvilku v klidu, abych na to měla čas a to ne vždy jde.

Cibulko, my máme 3 měsíce dnes. Kdybys to nezmínila, tak mě to nenapadlo, vůbec to neřeším, nemyslím na to, nevzpomenu si. Až na velké výjimky, viz. jak jsem je potkala nebo ojedinělá zatoulaná myšlenka, kteřá něco připomene. Jinak vůbec, díky bohu za to! S tím vším dalším je to horší, snažím se s tím nějak prát a furt něco hledám a zkouším. Teď ve čtvrtek jsem byla pyšná, že jsem byla "silná".... ne asi spíše lépe sedí, že jsem překonala sama sebe. To máme teorie v autoškole a já si celý den říkala, že nepůjdu, že se nic nestane, takový ten hlas v hlavě a celý den mi to našeptával, moje horší já mě přemlouvalo. Skoro už jsem byla rozhodnutá, ale pak jsem šla! No a od té doby žiju už ve strachu z jízd, teď jsem je neměla 14 dní. Strašně se to táhne, úplně maximálně je 1 jízda 1x týdně, ale spíše déle. Nejen že se protahuje celá ta doba autoškoly, ale to za těch 14 dní zase skoro zapomenu to řízení :( No, ikdyž v mém případě tam není nic moc co zapomenout :D

Panečku,no vidíš jak jsi šikovná! Před tebou smekám, jak jsi se překonala, ale vyučování tvojí autoškoly nějak nerozumím... Nedokážu si představit, že bych 14 dní nejezdila a pak měla navázat na předchozí hodinu. Je to tak normální? Má s tím někdo zkušenost?

cibule — 23. 8. 2020 12:45

normální chlap napsal(a):

cibule napsal(a):

Tak už to budou skoro tři měsíce, co došlo v mém životě k obratu o 180 stupňů

Nejvyšší čas obrat doplnit na celých 360° a pokračovat stejným směrem jako před tím, jen holt za kapku jiných okolností :supr:

No hlavně aby to nebyl obrat do původního výchozího místa.... :D ;)

Judyna — 23. 8. 2020 15:23

Leno, to je fakt divný s těma jízdama.

LENNNA — 23. 8. 2020 16:28

Judyna napsal(a):

Leno, to je fakt divný s těma jízdama.

Je nás moc a je sám. Je to naprd, uznávám. Jednak se to natahuje, což nejsem ráda, už se modlím, ať to je za mnou. A i ta frekvence z hlediska učení asi není úplně ok. Ale mám zaplaceno, už 2 měsíce tam chodím, to už nějak doklepu. Navíc těžko říct, jak je to jinde, prý je všude plno... nevím.

rina — 23. 8. 2020 17:43

Jeden člověk v autoškole mi přijde jako "o uši". Jak řeší svou práce neschopnost nebo pod?

normální chlap — 23. 8. 2020 17:57

Samo o sobě to není problém, znám teď pár lidí kteří chodili do one-man autoškoly a nemohly si ji vynachválit. Ono je to spíš tom nebrat si příliš moc závazků aby neměl žádnou rezervu. Nemoc se dá v nejhorším řešit přehráním klientů ke konkurenci.

Judyna — 23. 8. 2020 18:02

Jízdy jednou za 14 dní mně také příjdou málo.

Palomita — 23. 8. 2020 18:19

normální chlap napsal(a):

Samo o sobě to není problém, znám teď pár lidí kteří chodili do one-man autoškoly a nemohly si ji vynachválit. Ono je to spíš tom nebrat si příliš moc závazků aby neměl žádnou rezervu. Nemoc se dá v nejhorším řešit přehráním klientů ke konkurenci.

Známá si teď dělá řidičák na motorku. Instruktor má dovolenou, tak mají 14 dnů pauzu i žáci. Jak to tak pozoruju, tak zlatý časy, kdy byly jízdy i několikrát týdně.. :co:

Judyna — 23. 8. 2020 18:20

Taky jsem to tak měla.

Palomita — 23. 8. 2020 18:21

cibule napsal(a):

Tak už to budou skoro tři měsíce, co došlo v mém životě k obratu o 180 stupňů a já teď ráda píšu, že moje pocity se zlepšují každým dnem. A už mám i chvílemi pocit, že vše má smysl. Ano, ztratila jsem jednoho člověka, ale kupodivu místo po něm vyplnilo pár lidí, o které už bych nerada přišla. A těch nových zážitků a zkušeností, co díky tomu člověk prožije.
V posledních pár dnech se učím přijímat svoje negativní pocity. Zjistila jsem, že když přijdou a příjmu je beze strachu, že to bude zase nepříjemné, tak rychleji odejdou. Chce to jen chvilku v klidu, abych na to měla čas a to ne vždy jde.

cibule, ať udržuješ správný kurz a žádné vychýlení, které přijde, ti nezabrání se k němu zase hezky rychle vrátit :storstark::pussa: gratuluju :supr:

cibule — 24. 8. 2020 6:37

Palomita napsal(a):

normální chlap napsal(a):

Samo o sobě to není problém, znám teď pár lidí kteří chodili do one-man autoškoly a nemohly si ji vynachválit. Ono je to spíš tom nebrat si příliš moc závazků aby neměl žádnou rezervu. Nemoc se dá v nejhorším řešit přehráním klientů ke konkurenci.

Známá si teď dělá řidičák na motorku. Instruktor má dovolenou, tak mají 14 dnů pauzu i žáci. Jak to tak pozoruju, tak zlatý časy, kdy byly jízdy i několikrát týdně.. :co:

Taky jsem to tak měla. :)

cibule — 24. 8. 2020 6:38

Palomita napsal(a):

cibule napsal(a):

Tak už to budou skoro tři měsíce, co došlo v mém životě k obratu o 180 stupňů a já teď ráda píšu, že moje pocity se zlepšují každým dnem. A už mám i chvílemi pocit, že vše má smysl. Ano, ztratila jsem jednoho člověka, ale kupodivu místo po něm vyplnilo pár lidí, o které už bych nerada přišla. A těch nových zážitků a zkušeností, co díky tomu člověk prožije.
V posledních pár dnech se učím přijímat svoje negativní pocity. Zjistila jsem, že když přijdou a příjmu je beze strachu, že to bude zase nepříjemné, tak rychleji odejdou. Chce to jen chvilku v klidu, abych na to měla čas a to ne vždy jde.

cibule, ať udržuješ správný kurz a žádné vychýlení, které přijde, ti nezabrání se k němu zase hezky rychle vrátit :storstark::pussa: gratuluju :supr:

Moooc děkuji. Mám radost. :hjarta:

cibule — 24. 8. 2020 6:54

Tak vám musím napsat, že začínám mít opravdu pocit, že ta samota (aspoň na nějaký čas) není vůbec k zahození.
Uklizeno je za kratší čas a déle vydrží pořádek, dělám si, jak chci, co chci a kdy chci, mám čas na druhé a nelítám pořád vystresovaná, co zase nestihnu.
Mám čas pracovat na sobě, takže před spaním poslouchám různé pořady na internetu, co mě zajímají nebo si čtu a už druhou noc jsem spala až do rána bez přerušení. Díky tomu se mi vrátila energie a je mi hned veseleji. Včera jsem poslouchala zase zajímavý pořad od PC o tom, jak si nastavit hranice (nechci dělat reklamu), a zaujala mě tam mimo jiného jedna úvaha. Povídalo se tam o tom, jak jsme byli v dětství učeni k tomu, že musíme být stále ti hodní a nemáme říkat ne. V dospělosti se pak naopak znovu učíme vymezit a naučit se říkat ne je mnohdy obtížné.

Selima — 24. 8. 2020 9:33

Pre mňa je to iná - nie lepšia, nie horšia, ale rovnocenná - forma existencie. :jojo:

Palomita — 24. 8. 2020 12:17

Selima napsal(a):

Pre mňa je to iná - nie lepšia, nie horšia, ale rovnocenná - forma existencie. :jojo:

Souhlasím, ale i to je potřeba umět přijmout a jednat podle toho, ať je zrovna člověk v jakékoli fázi a někdy to není úplně jednoduché :D

Judyna — 24. 8. 2020 13:57

cibule napsal(a):

Tak vám musím napsat, že začínám mít opravdu pocit, že ta samota (aspoň na nějaký čas) není vůbec k zahození.
Uklizeno je za kratší čas a déle vydrží pořádek, dělám si, jak chci, co chci a kdy chci, mám čas na druhé a nelítám pořád vystresovaná, co zase nestihnu.
Mám čas pracovat na sobě, takže před spaním poslouchám různé pořady na internetu, co mě zajímají nebo si čtu a už druhou noc jsem spala až do rána bez přerušení. Díky tomu se mi vrátila energie a je mi hned veseleji. Včera jsem poslouchala zase zajímavý pořad od PC o tom, jak si nastavit hranice (nechci dělat reklamu), a zaujala mě tam mimo jiného jedna úvaha. Povídalo se tam o tom, jak jsme byli v dětství učeni k tomu, že musíme být stále ti hodní a nemáme říkat ne. V dospělosti se pak naopak znovu učíme vymezit a naučit se říkat ne je mnohdy obtížné.

My jsem tak opravdu byli vychováváni. Dnes je to ale jiné, někdy  dovedené do extrému. I v tomto by měla být rovnováha.
A k té samotě - já jako spokojený singl říkám - nic není jen černé a bílé :)

Judyna — 24. 8. 2020 13:57

Leno, co vlastně Tvůj pejsek? Jak je na tom?

LENNNA — 24. 8. 2020 18:15

cibule napsal(a):

Tak vám musím napsat, že začínám mít opravdu pocit, že ta samota (aspoň na nějaký čas) není vůbec k zahození.
Uklizeno je za kratší čas a déle vydrží pořádek, dělám si, jak chci, co chci a kdy chci, mám čas na druhé a nelítám pořád vystresovaná, co zase nestihnu.
Mám čas pracovat na sobě, takže před spaním poslouchám různé pořady na internetu, co mě zajímají nebo si čtu a už druhou noc jsem spala až do rána bez přerušení. Díky tomu se mi vrátila energie a je mi hned veseleji. Včera jsem poslouchala zase zajímavý pořad od PC o tom, jak si nastavit hranice (nechci dělat reklamu), a zaujala mě tam mimo jiného jedna úvaha. Povídalo se tam o tom, jak jsme byli v dětství učeni k tomu, že musíme být stále ti hodní a nemáme říkat ne. V dospělosti se pak naopak znovu učíme vymezit a naučit se říkat ne je mnohdy obtížné.

Souhlasím, opravdu to je v hodně věcech fajn. Nebýt hmyzu :o a možná nějakých "mužských prací", tak je to asi dokonce i lepší. Ta pohoda a svoboda, pominu-li mé potíže, tak je mi vlastně moc fajn!

LENNNA — 24. 8. 2020 18:21

Judyna napsal(a):

Leno, co vlastně Tvůj pejsek? Jak je na tom?

Judyno, je mi jí líto. Je prostě nevybouřená, nudí se, moc by potřebovala druhého pejska. Když jedeme k rodičům (ti mají také čivavu stejného věku), tak úplně vidíš, jak jsou spolu šťastní. Řádí jako černá ruka a je to je jediný případ, kdy se unaví, vybouří. Ona je hodně temperamentní už od malinka a teď celé dny jen sama spí a nemá moc zábavu. Malinko přemýšlím o druhém pejskovi, ale zatím vyčkávám, podle autoškoly, podle zdraví a uvidíme, co bude, nechci se unáhlit, je to velký závazek.

vrabčák — 24. 8. 2020 20:33

Selima napsal(a):

Pre mňa je to iná - nie lepšia, nie horšia, ale rovnocenná - forma existencie. :jojo:

Dobrý názor! :)

Selima — 25. 8. 2020 10:27

Palomita napsal(a):

Selima napsal(a):

Pre mňa je to iná - nie lepšia, nie horšia, ale rovnocenná - forma existencie. :jojo:

Souhlasím, ale i to je potřeba umět přijmout a jednat podle toho, ať je zrovna člověk v jakékoli fázi a někdy to není úplně jednoduché :D

Pre mňa nebolo vždy jednoduché ani vo vzťahu - takže aj v tomto to mám 1:1 ... a áno, ideálne je prijať to, čo práve je, s plusmi aj mínusmi.

Palomita — 25. 8. 2020 15:47

Selima napsal(a):

Palomita napsal(a):

Selima napsal(a):

Pre mňa je to iná - nie lepšia, nie horšia, ale rovnocenná - forma existencie. :jojo:

Souhlasím, ale i to je potřeba umět přijmout a jednat podle toho, ať je zrovna člověk v jakékoli fázi a někdy to není úplně jednoduché :D

Pre mňa nebolo vždy jednoduché ani vo vzťahu - takže aj v tomto to mám 1:1 ... a áno, ideálne je prijať to, čo práve je, s plusmi aj mínusmi.

Souhlasím, člověk by si měl především užívat benefity toho, co má. Takže svobody, nebo závazku :) Nic není černé nebo bílé. ;)

cibule — 30. 8. 2020 9:25

Myslela jsem, že sem budu psát minimálně tak rok svůj vývoj a že moje bolest jen tak neodejde. A po třech měsících už nemám moc o čem psát.... :D
Život se mi pomalu vrátil do skoro normálního stavu a už by moje psaní bylo spíše nudné. Každý den si na něj ještě vzpomenu, ale už bez bolesti a pláče. Už si umím s těmi myšlenkami poradit a kupodivu jsem si vzpomněla i na situace, kdy nebylo ve vztahu příjemně mně. Takže vlastně to ukončení vztahu přijít nejspíš muselo a já jsem teď vděčná za to, že jsem to nemusela rozetnout já, i za to, že mě od té doby nekontaktoval (dost mi to tím ulehčil) a na sebe jsem hrdá za to, že jsem ho nechala odejít bez scén, věšení se mu na krk i jakýchkoliv dalších pozdějších kontaktů. Tohle můžu za sebe určitě doporučit. Pomohlo mi zrušit veškeré kontakty a nepidit se po jakýchkoliv informacich o něm.
A doma už se nebojím samoty. To byla pro mě asi největší výzva. Být sama.  Ze začátku mi bylo ouvej, ale teď už je mi jen se sebou samou docela fajn. Z toho mám opravdu velkou radost. A taky z uvědomění si že samostatnost je vlastně cestou ke svobodě.
A na co se do budoucna těším? Na každý další den. Protože každý další je opravdu lepší a lepší. A vím, že až přijde ten správný čas, tak se potkám i s někým, s kým si ten život na další roky zpříjemníme. Už to mám u vesmíru objednané. ;)

rina — 30. 8. 2020 10:31

👍

LENNNA — 30. 8. 2020 11:33

cibule napsal(a):

Myslela jsem, že sem budu psát minimálně tak rok svůj vývoj a že moje bolest jen tak neodejde. A po třech měsících už nemám moc o čem psát.... :D
Život se mi pomalu vrátil do skoro normálního stavu a už by moje psaní bylo spíše nudné. Každý den si na něj ještě vzpomenu, ale už bez bolesti a pláče. Už si umím s těmi myšlenkami poradit a kupodivu jsem si vzpomněla i na situace, kdy nebylo ve vztahu příjemně mně. Takže vlastně to ukončení vztahu přijít nejspíš muselo a já jsem teď vděčná za to, že jsem to nemusela rozetnout já, i za to, že mě od té doby nekontaktoval (dost mi to tím ulehčil) a na sebe jsem hrdá za to, že jsem ho nechala odejít bez scén, věšení se mu na krk i jakýchkoliv dalších pozdějších kontaktů. Tohle můžu za sebe určitě doporučit. Pomohlo mi zrušit veškeré kontakty a nepidit se po jakýchkoliv informacich o něm.
A doma už se nebojím samoty. To byla pro mě asi největší výzva. Být sama.  Ze začátku mi bylo ouvej, ale teď už je mi jen se sebou samou docela fajn. Z toho mám opravdu velkou radost. A taky z uvědomění si že samostatnost je vlastně cestou ke svobodě.
A na co se do budoucna těším? Na každý další den. Protože každý další je opravdu lepší a lepší. A vím, že až přijde ten správný čas, tak se potkám i s někým, s kým si ten život na další roky zpříjemníme. Už to mám u vesmíru objednané. ;)

Výborně cibulko! :supr::storstark:

Judyna — 30. 8. 2020 13:36

Paráda.

Selima — 31. 8. 2020 12:28

cibule napsal(a):

Myslela jsem, že sem budu psát minimálně tak rok svůj vývoj a že moje bolest jen tak neodejde. A po třech měsících už nemám moc o čem psát.... :D
Život se mi pomalu vrátil do skoro normálního stavu a už by moje psaní bylo spíše nudné. Každý den si na něj ještě vzpomenu, ale už bez bolesti a pláče. Už si umím s těmi myšlenkami poradit a kupodivu jsem si vzpomněla i na situace, kdy nebylo ve vztahu příjemně mně. Takže vlastně to ukončení vztahu přijít nejspíš muselo a já jsem teď vděčná za to, že jsem to nemusela rozetnout já, i za to, že mě od té doby nekontaktoval (dost mi to tím ulehčil) a na sebe jsem hrdá za to, že jsem ho nechala odejít bez scén, věšení se mu na krk i jakýchkoliv dalších pozdějších kontaktů. Tohle můžu za sebe určitě doporučit. Pomohlo mi zrušit veškeré kontakty a nepidit se po jakýchkoliv informacich o něm.
A doma už se nebojím samoty. To byla pro mě asi největší výzva. Být sama.  Ze začátku mi bylo ouvej, ale teď už je mi jen se sebou samou docela fajn. Z toho mám opravdu velkou radost. A taky z uvědomění si že samostatnost je vlastně cestou ke svobodě.
A na co se do budoucna těším? Na každý další den. Protože každý další je opravdu lepší a lepší. A vím, že až přijde ten správný čas, tak se potkám i s někým, s kým si ten život na další roky zpříjemníme. Už to mám u vesmíru objednané. ;)

:rock: :supr: :godlike: :jojo:

vrabčák — 31. 8. 2020 13:49

Cibulko, moc krásně jsi to napsala. :supr:
Držím  palce do dalších dnů! :pussa:  :D  :storstark:

eremuruss — 31. 8. 2020 20:07

LENNNA napsal(a):

cibule napsal(a):

Myslela jsem, že sem budu psát minimálně tak rok svůj vývoj a že moje bolest jen tak neodejde. A po třech měsících už nemám moc o čem psát.... :D
Život se mi pomalu vrátil do skoro normálního stavu a už by moje psaní bylo spíše nudné. Každý den si na něj ještě vzpomenu, ale už bez bolesti a pláče. Už si umím s těmi myšlenkami poradit a kupodivu jsem si vzpomněla i na situace, kdy nebylo ve vztahu příjemně mně. Takže vlastně to ukončení vztahu přijít nejspíš muselo a já jsem teď vděčná za to, že jsem to nemusela rozetnout já, i za to, že mě od té doby nekontaktoval (dost mi to tím ulehčil) a na sebe jsem hrdá za to, že jsem ho nechala odejít bez scén, věšení se mu na krk i jakýchkoliv dalších pozdějších kontaktů. Tohle můžu za sebe určitě doporučit. Pomohlo mi zrušit veškeré kontakty a nepidit se po jakýchkoliv informacich o něm.
A doma už se nebojím samoty. To byla pro mě asi největší výzva. Být sama.  Ze začátku mi bylo ouvej, ale teď už je mi jen se sebou samou docela fajn. Z toho mám opravdu velkou radost. A taky z uvědomění si že samostatnost je vlastně cestou ke svobodě.
A na co se do budoucna těším? Na každý další den. Protože každý další je opravdu lepší a lepší. A vím, že až přijde ten správný čas, tak se potkám i s někým, s kým si ten život na další roky zpříjemníme. Už to mám u vesmíru objednané. ;)

Výborně cibulko! :supr::storstark:

To ses docela rychle oklepala po tak dlouhem vztahu. To ja byla stale v slzach. :grater:

rina — 31. 8. 2020 21:20

Pamatuju. Cibule je ta, co se "vypíše". Ty jsi ta, co se musí "vybrečet".
Ani jedno není špatně, každá to zpracovala po svém.
Často myslím na Ivanu, co sem občas chodí...
Kdoví, jestli se ona umí, nebo bude umět, nějak vyrovnat se svojí situací...
Moc bych jí to přála. 🍀🌞

cibule — 1. 9. 2020 6:42

Moc holky děkuji za vaše cenné a pozitivní reakce. :hjarta: Je to i vaše zásluha. Pomohly jste mi vašimi zkušenostmi a že jste mě nasměrovaly na PC. Ty pozitivní články, spoty a povídání bylo přesně to, co jsem v tu dobu potřebovala, abych se přestala litovat a bát se toho, co bude. :)
A pomohlo mi taky uvědomit si, že přítomnost i budoucnost je jen v mojí hlavě a mém přístupu ke všemu.
Ale rozhodně z toho nejsem ještě úplně venku. Občas mívám slzičky (obzvlášť když jsem přetažená), ale taky si už zase zpívám, směju se a mám radost ze života. A věřím si. Vím, že to zvládnu a že můj život bude takový, jaký budu chtít. A já chci, aby mi bylo dobře. :styrka:

cibule — 2. 9. 2020 9:02

Řekla jsem si, že tuhle životní změnu využiji ke svému prospěchu a vyzkouším teď třeba různé potraviny, které bych jinak nechala bez povšimnutí. Začínám sýry. Dříve jsem kupovala osvědčené tři druhy - gouda, eidam, niva. Dnes jsem byla na týdenním nákupu (mimochodem teď už můžu s úsměvem říct, že týdenní nákup pro jednu osobu je naprosto pohodová záležitost) a vybrala jsem si sýr, který jsem nikdy ještě nejedla. Jsem zvědavá, jak mi bude chutnat...
A jaké sýry kupujete vy?

normální chlap — 2. 9. 2020 9:52

Sýry mám rád a kupuju jich spoustu druhů které průběžně střídám podle chuti. Můj tip dne je vyzrálá Gouda, nejlépe 12 měsíců. Je dost drahá, ale stačí jí malý kousek. Nezaručím, že ti bude chutnat, ale určitě to zkus. Rozhodně to ale není extrémní sýr ze kterého by se někomu dělalo špatně, prostě buď chutná nebo ne :)

Selima — 2. 9. 2020 13:18

Rôzne... nie som až tak na čerstvé, ale kozí zasa radšej ochutnám čerstvý. Inak mám rada ementál, eidam, sem-tam kúpim aj drahšie zahraničné zrejúce syry, volovec, korbáčiky (hlavne domáce z Oravy), mäkký kozí syr s príchuťami, naložím si Encián alebo Hermelín, občas zjem Nivu, milujem bryndzu....

LENNNA — 2. 9. 2020 17:30

Selima napsal(a):

Rôzne... nie som až tak na čerstvé, ale kozí zasa radšej ochutnám čerstvý. Inak mám rada ementál, eidam, sem-tam kúpim aj drahšie zahraničné zrejúce syry, volovec, korbáčiky (hlavne domáce z Oravy), mäkký kozí syr s príchuťami, naložím si Encián alebo Hermelín, občas zjem Nivu, milujem bryndzu....

Bryndzu jsem nikdy nejedla :rodna:  Sýry mám obecně ráda, ale poslední dobou se jim trochu vyhýbám.

cibule — 2. 9. 2020 18:33

Bryndzu mám taky ráda. Minulý týden jsem zkusila kolibu - pařený, uzený, nezrající, poloměkký, polotučný sýr a dneska jsem koupila horácký sýr přírodní polotvrdý. Koliba mi docela chutnala, takže si ji přidám na seznam mých oblíbených sýrů a ten horácký zatím ještě odpočívá v lednici.
Já sýry miluji. Když si přinesu čerstvý chleba, namažu si ho máslem, přidám nějaký dobrý sýr a domácí rajčata ze zahrádky, tak je to pro mě úžasná dobrota. Taky už mám vychytaný dobrý malý chleba. Vydrží mi tak akorát na několik dní a nezkazí se. A když přeci jen z něj zbyde nějaký kousek, tak ho suším pro koně.
Taky jsem dneska překonala další výzvu. Sekali jsme s tátou stráně na zahradě. Srpy. Byla to docela fuška, protože místy se tam musí skoro po čtyřech, ale mám radost, že jsme to zvládli a jsme soběstační. Dříve to dělal bývalý kosou a já mu posekanou trávu odhrabovala dřevěnými hráběmi, ale ani já ani táta s kosou neumíme dobře zacházet. Se srpy to oba zvladáme a nehrozí tolik zdravotní komplikace. Můj děda uměl s kosou sekat úplně skvěle. Když sekal, tak to vypadlo jako když tu trávu jen pohladí a ona se před ním sama skácí. Vypadal při tom jako když mu to nedá žádnou práci. Byla radost se něj koukat...

Petr100 — 2. 9. 2020 18:56

Seli tak kdy vyjdeš do kopců a pojíš výborné sýry od pastevců? Kdysi dávno v Podbrezové kde jsem strávil 5 roků na ťahárni růr jsme často chodili na výlety a přežírali se čerstvě udělanými sýry a korbáčiky. Dobré bylo i pití, hoši do čerstvě uvařeného mléka na sýry nalívali rum. A ten jsme jim vždycky nosili. A velmi těžko jsme se potom vraceli do ubytoven. :) Dodnes nechápu, jak mohli ráno od čtyřech hod. podojit 500 ovcí a večer se to opakovalo.

vrabčák — 2. 9. 2020 19:01

Taky jsem "sýrová". :P Mám ráda nivu, pravé slovenské korbáčiky, parenicu, oštepok, eidam, ementál, hermelín, camembert, pravou slovenskou bryndzu, ale spokojím se i s českou brynzou, zrající sýry... Měla jsem moc ráda i olomoucké či loštické syrečky (tvarůžky) s :storstark:, ale jejich výroba už asi skončila....... :(  :grater:

Petr100 — 2. 9. 2020 19:37

Korbáčiky, parenica, oštěpok jsou perfektní.

Judyna — 2. 9. 2020 20:03

Petr100 napsal(a):

Seli tak kdy vyjdeš do kopců a pojíš výborné sýry od pastevců? Kdysi dávno v Podbrezové kde jsem strávil 5 roků na ťahárni růr jsme často chodili na výlety a přežírali se čerstvě udělanými sýry a korbáčiky. Dobré bylo i pití, hoši do čerstvě uvařeného mléka na sýry nalívali rum. A ten jsme jim vždycky nosili. A velmi těžko jsme se potom vraceli do ubytoven. :) Dodnes nechápu, jak mohli ráno od čtyřech hod. podojit 500 ovcí a večer se to opakovalo.

Mám podobný zážitek, jen trval pouhý jeden den. Na čundru nás místní vedli po starých pašeráckých stezkách - Bílé Karpaty a na jídlo jsme měli nějaký domácí sýr, slivovici a vodu jsme pili ze studánek po cestě.

Judyna — 2. 9. 2020 20:10

Také mám moc ráda sýry. V podstatě všechny, co jste jmenovali, jen přidám ještě Balkánský a gervais. Moje maminka zase miluje Jadel. Pak třeba  camemebert, hermelín se zeleným pepřem, eidam s paprikou a barevným pepřem. Bezkonkurenční jsou, tedy BYLY olomoucké tvarůžky. ty denšní jsou jen slabým desetinovým odvarem.
Mozarella...Vše to ale musí být sýry hodně tučné, jinak ta chuť prostě není (pro mě).
Také si občas koupím nějaký nový jen tak na chuť.

Selima — 2. 9. 2020 21:40

LENNNA napsal(a):

Selima napsal(a):

Rôzne... nie som až tak na čerstvé, ale kozí zasa radšej ochutnám čerstvý. Inak mám rada ementál, eidam, sem-tam kúpim aj drahšie zahraničné zrejúce syry, volovec, korbáčiky (hlavne domáce z Oravy), mäkký kozí syr s príchuťami, naložím si Encián alebo Hermelín, občas zjem Nivu, milujem bryndzu....

Bryndzu jsem nikdy nejedla :rodna:  Sýry mám obecně ráda, ale poslední dobou se jim trochu vyhýbám.

Bryndzu ľudia buď nenávidia, alebo zbožňujú - ja som ten druhý prípad. Pravá bryndza by mala byť čisto ovčia a teda asi vhodná aj pre ľudí, čo majú problémy s kravským mliekom.

Selima — 2. 9. 2020 21:43

cibule napsal(a):

Bryndzu mám taky ráda. Minulý týden jsem zkusila kolibu - pařený, uzený, nezrající, poloměkký, polotučný sýr a dneska jsem koupila horácký sýr přírodní polotvrdý. Koliba mi docela chutnala, takže si ji přidám na seznam mých oblíbených sýrů a ten horácký zatím ještě odpočívá v lednici.
Já sýry miluji. Když si přinesu čerstvý chleba, namažu si ho máslem, přidám nějaký dobrý sýr a domácí rajčata ze zahrádky, tak je to pro mě úžasná dobrota. Taky už mám vychytaný dobrý malý chleba. Vydrží mi tak akorát na několik dní a nezkazí se. A když přeci jen z něj zbyde nějaký kousek, tak ho suším pro koně.
Taky jsem dneska překonala další výzvu. Sekali jsme s tátou stráně na zahradě. Srpy. Byla to docela fuška, protože místy se tam musí skoro po čtyřech, ale mám radost, že jsme to zvládli a jsme soběstační. Dříve to dělal bývalý kosou a já mu posekanou trávu odhrabovala dřevěnými hráběmi, ale ani já ani táta s kosou neumíme dobře zacházet. Se srpy to oba zvladáme a nehrozí tolik zdravotní komplikace. Můj děda uměl s kosou sekat úplně skvěle. Když sekal, tak to vypadlo jako když tu trávu jen pohladí a ona se před ním sama skácí. Vypadal při tom jako když mu to nedá žádnou práci. Byla radost se něj koukat...

S kosou sa dá naučiť... možno postupne. Ja som teda skôr inťoška ako zapálený kutil, ale na chate som s az donútenia naučila aj trochu kosiť kosou. Akurát to musím robiť na etapy, aby som nemala mozole.

Selima — 2. 9. 2020 21:48

Petr100 napsal(a):

Seli tak kdy vyjdeš do kopců a pojíš výborné sýry od pastevců? Kdysi dávno v Podbrezové kde jsem strávil 5 roků na ťahárni růr jsme často chodili na výlety a přežírali se čerstvě udělanými sýry a korbáčiky. Dobré bylo i pití, hoši do čerstvě uvařeného mléka na sýry nalívali rum. A ten jsme jim vždycky nosili. A velmi těžko jsme se potom vraceli do ubytoven. :) Dodnes nechápu, jak mohli ráno od čtyřech hod. podojit 500 ovcí a večer se to opakovalo.

:) Naposledy som mala čerstvý syr na agrofarme, keď sme boli z bývalej roboty na pracovnom team-buildingu. A predtým u vzdialenej rodiny mojej vtedajšej kolegyne, ktorá robila doma zo svojho vlastného (od vlastnej kravy :rodna: :gloria: ) mlieka všakovaké syrové veci, aj slané torty, koláče a figúrky. Korbáčiky ma normálne učila pliesť, na varechu upevnenú v kredenci :D . Oravské - alebo terchovské - domáce korbáčiky sú orgastické! Našťastie ich jedna farma dodáva do mliekomatov v Bratislave. Ale fakt je, že jesť ich v autentickom prostredí (alebo dokonca na túre/výlete) je niečo celkom iné. :jojo:
P.S... syr s rumom som ešte nemala, ale môže to byť zaujímavé.

Selima — 2. 9. 2020 21:51

vrabčák napsal(a):

Taky jsem "sýrová". :P Mám ráda nivu, pravé slovenské korbáčiky, parenicu, oštepok, eidam, ementál, hermelín, camembert, pravou slovenskou bryndzu, ale spokojím se i s českou brynzou, zrající sýry... Měla jsem moc ráda i olomoucké či loštické syrečky (tvarůžky) s :storstark:, ale jejich výroba už asi skončila....... :(  :grater:

U nás sa ešte syrečky (tvarúžky občas objavia, ale dnes som v obchode zhrozene pozerala ich nemeckú verziu :rolleyes: . Sodoma a Komora! (P.S. Z tých olomouckých som kedysi robievala pivné fondue.... rozpustili sa v pive s cibuľkou, korením a keď už boli vláčne, naberali sa na vidličku s chlebom)

vrabčák — 3. 9. 2020 13:23

:co: Jak jsem mohla zapomenout na balkán a na gervais?!? Pochutnám si i na tvarohu - na tvrdém a na měkkých trojhráncích se zaoblenými rohy. Moje babička dělala kulaté "tvarůžky"; malé tvarohové bochánky, které sušila na velkém čistém plochém kameni. To byla dobrota! :jojo:
Leno, zkus pravé slovenské halušky s pravou slovenskou bryndzou. :D
Tuhle jsem měla po hodně dlouhé době romadúr. Byl dobrý. Kouknu na obal a vyrobený v Německu. To jsme dopadli... :usch:

Selima — 3. 9. 2020 18:11

Ano, romadúr je tiež :P :storstark: :supr:

rina — 3. 9. 2020 21:26

:offtopic: :kapitulation:
😋 Když manžel odešel a smířily jsme se s tím, vychutnáme si mnohé. Nepoznané, dlouho odepírané, "drahé, zdánlivě nedostupné či přímo zakázané".
Hezké, že jo? 👍

vrabčák — 3. 9. 2020 21:53

Je pozoruhodné, jak jsme se tu spojenými silami, ale na začátku z Cibulčina podnětu, dostali od odchodu manžela po x letech až ke smradlavým syrečkům a jiným lahůdkám. :D  :P  ;)
Vám všem :storstark:!

rina — 3. 9. 2020 22:07

To se mi taky líbí, a vyvolává mi to úsměv na tváři a dráždí chuťové buňky a představivost... 😋

A přitom to začlo "tak nějak docela tragicky"...

Už několikrát jsem chtěla navrhnout, abychom to přejmenovali na "Jak trávit znovunabytý volný čas"..., nebo tak pod. ✌️

cibule — 4. 9. 2020 18:00

vrabčák napsal(a):

Je pozoruhodné, jak jsme se tu spojenými silami, ale na začátku z Cibulčina podnětu, dostali od odchodu manžela po x letech až ke smradlavým syrečkům a jiným lahůdkám. :D  :P  ;)
Vám všem :storstark:!

:D :D :supr:
A to byste neuhádly, co jsem si dneska dala k večeři. Rajskou polévku s bryndzou a brambory s bryndzou. Dokážu si představit ten výraz bývalého, když bych mu to naservirovala na stůl.... :co:

cibule — 4. 9. 2020 18:01

rina napsal(a):

To se mi taky líbí, a vyvolává mi to úsměv na tváři a dráždí chuťové buňky a představivost... 😋

A přitom to začlo "tak nějak docela tragicky"...

Už několikrát jsem chtěla navrhnout, abychom to přejmenovali na "Jak trávit znovunabytý volný čas"..., nebo tak pod. ✌️

Díky moc. :storstark:

cibule — 4. 9. 2020 18:09

Ale už se s vámi dnes musím rozloučit. Jdu si připravovat věci na zítřejší výlet. Máme před sebou s kamarádkou zase asi 25 kilometrů pěší chůze v přírodě a protože civilizaci uvidíme až na konci výletu, musím sebou připravit aspoň něco lehkého k jídlu... Bez jídla po 10té hodině dopolední jsem nepoužitelná... :gloria:
Docela obdivuji lidi, kteří nemusí jíst a pít skoro celý den. To si nedokážu vůbec představit....

LENNNA — 4. 9. 2020 18:18

cibule napsal(a):

vrabčák napsal(a):

Je pozoruhodné, jak jsme se tu spojenými silami, ale na začátku z Cibulčina podnětu, dostali od odchodu manžela po x letech až ke smradlavým syrečkům a jiným lahůdkám. :D  :P  ;)
Vám všem :storstark:!

:D :D :supr:
A to byste neuhádly, co jsem si dneska dala k večeři. Rajskou polévku s bryndzou a brambory s bryndzou. Dokážu si představit ten výraz bývalého, když bych mu to naservirovala na stůl.... :co:

Cibulko, to koukám jako puk teď :D Na tu kombinaci rajská - bryndza! Teda já netuším, jak chutná, ale pokud je to sýr + rajská, hodně zvláštní! Tohle moc ráda čtu - ty chuťové, krajové nezvyklosti - zvyklosti, super :supr:

LENNNA — 4. 9. 2020 18:20

cibule napsal(a):

Ale už se s vámi dnes musím rozloučit. Jdu si připravovat věci na zítřejší výlet. Máme před sebou s kamarádkou zase asi 25 kilometrů pěší chůze v přírodě a protože civilizaci uvidíme až na konci výletu, musím sebou připravit aspoň něco lehkého k jídlu... Bez jídla po 10té hodině dopolední jsem nepoužitelná... :gloria:
Docela obdivuji lidi, kteří nemusí jíst a pít skoro celý den. To si nedokážu vůbec představit....

Krásný výlet! Má být krásně, tak si to užijte! :hjarta:
PS: já jím první jídlo až ve 12 h, většinou 1 rohlík a pak až doma cca kolem 18-19 h ještě jedno jídlo (to už někdy teplé).

Judyna — 4. 9. 2020 18:23

Ve 12 hodin - pokud to dobře jde, tak mám v pracovní dny za sebou 3 jídla a o víkendu 2.
hezký výlet Cibule.

Selima — 4. 9. 2020 18:55

cibule napsal(a):

vrabčák napsal(a):

Je pozoruhodné, jak jsme se tu spojenými silami, ale na začátku z Cibulčina podnětu, dostali od odchodu manžela po x letech až ke smradlavým syrečkům a jiným lahůdkám. :D  :P  ;)
Vám všem :storstark:!

:D :D :supr:
A to byste neuhádly, co jsem si dneska dala k večeři. Rajskou polévku s bryndzou a brambory s bryndzou. Dokážu si představit ten výraz bývalého, když bych mu to naservirovala na stůl.... :co:

Na zemiakoch som ju už mala - aj v palacinkách a na pizze - ale v paradajkovej polievke ešte nie!

rina — 4. 9. 2020 19:28

Opravdu zvláštní kombinace
Možná brzo vyzkouším... 😋

rina — 4. 9. 2020 19:41

Najíst se musím hned jak vstanu. Ale první je sklenice teplé vody s kurkumou, zázvorem a citronem.
Pro zdraví.

LENNNA — 4. 9. 2020 19:45

Judyna napsal(a):

Ve 12 hodin - pokud to dobře jde, tak mám v pracovní dny za sebou 3 jídla a o víkendu 2.
hezký výlet Cibule.

Judyno, co? :co: To jako fakt? Já většinou ten rohlík (chleba) si dám. Ale jsou i dny, kdy první jídlo jím až doma kolem té 18 hodiny :D

vrabčák — 4. 9. 2020 19:47

Leno, o víkendu snídáš, svačíš atd.?
Jestli ty si tím svým způsobem stravování neškodíš?!?? Mám na mysli tvůj zdravotní problém.

vrabčák — 4. 9. 2020 19:49

Cibulko, ať se výlet povede! :D

rina — 4. 9. 2020 20:01

vrabčák napsal(a):

Leno, o víkendu snídáš, svačíš atd.?
Jestli ty si tím svým způsobem stravování neškodíš?!?? Mám na mysli tvůj zdravotní problém.

URČITĚ ŠKODÍ!
ALE ONA DĚLÁ ŠPATNĚ VÍC VĚCÍ!

Judyna — 4. 9. 2020 22:32

LENNNA napsal(a):

Judyna napsal(a):

Ve 12 hodin - pokud to dobře jde, tak mám v pracovní dny za sebou 3 jídla a o víkendu 2.
hezký výlet Cibule.

Judyno, co? :co: To jako fakt? Já většinou ten rohlík (chleba) si dám. Ale jsou i dny, kdy první jídlo jím až doma kolem té 18 hodiny :D

Tak to bych nedala zase já. Snídám v 6 hod., celkem dost. Svačina tak v 9.30 jen lehká - třeba buchta, někdy k tomu ještě ovoce a pak kolem 12. oběd.
Ale každému vyhovuje, škodí či prospívá něco jiného.

LENNNA — 5. 9. 2020 9:35

vrabčák napsal(a):

Leno, o víkendu snídáš, svačíš atd.?
Jestli ty si tím svým způsobem stravování neškodíš?!?? Mám na mysli tvůj zdravotní problém.

Jak by souviselo počet jídel se strachem z dojíždění? ;):) 
O víkendu jak kdy. Nesvačím nikdy, na to fakt nemám čas ani chuť. A snídaně někdy, někdy jím i o víkendu až odpoledne.

LENNNA — 5. 9. 2020 9:36

rina napsal(a):

vrabčák napsal(a):

Leno, o víkendu snídáš, svačíš atd.?
Jestli ty si tím svým způsobem stravování neškodíš?!?? Mám na mysli tvůj zdravotní problém.

URČITĚ ŠKODÍ!
ALE ONA DĚLÁ ŠPATNĚ VÍC VĚCÍ!

No, rino, špatně víc věcí děláš tady hlavně ty :D Ty umíš rozdávat rady, hodnotit jiné - to ti jde, ale podívat se na sebe - to už ne, co? A že ty máš sakra problémy! :dumbom:

LENNNA — 5. 9. 2020 9:40

Judyna napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Judyna napsal(a):

Ve 12 hodin - pokud to dobře jde, tak mám v pracovní dny za sebou 3 jídla a o víkendu 2.
hezký výlet Cibule.

Judyno, co? :co: To jako fakt? Já většinou ten rohlík (chleba) si dám. Ale jsou i dny, kdy první jídlo jím až doma kolem té 18 hodiny :D

Tak to bych nedala zase já. Snídám v 6 hod., celkem dost. Svačina tak v 9.30 jen lehká - třeba buchta, někdy k tomu ještě ovoce a pak kolem 12. oběd.
Ale každému vyhovuje, škodí či prospívá něco jiného.

Judyno, to jsem byla já dřív - já dřív jedla dost a často. Jsem labužník a jídlo to je moje! :rodna:  Dřív bych bez snídaně nevylezla, to bych umřela. To bylo mé hlavní jídlo dne. Časem se to upravilo, hodně jsem o jídle četla - o zdravém stravování, zkusila různé směry a sedlo si takto a je mi lépe, nejsem už přecpaná jako dříve, více energie a zvládám více v práci. Člověk si musí najít to své :supr:

Judyna — 5. 9. 2020 10:05

Určitě.
Já zkoušela i ten tvůj systém, ale  zhruba po těch 3-4 hodinách dostanu hlad a to se mnou pak nic není.
Každý jsme jiný, takže nemůžem mít ani stejný způsob stravování. A odborníci - ti radí jednou to a jednou ono.

rina — 5. 9. 2020 12:32

LENNNA napsal(a):

No, rino, špatně víc věcí děláš tady hlavně ty :D Ty umíš rozdávat rady, hodnotit jiné - to ti jde, ale podívat se na sebe - to už ne, co? A že ty máš sakra problémy! :dumbom:

Blablabla a bububu!
To by se ti líbilo, viď?

rina — 5. 9. 2020 12:36

LENNNA napsal(a):

Jak by souviselo počet jídel se strachem z dojíždění? ;):) 
...

Hodně!
Špatná životospráva a pod.

LENNNA — 5. 9. 2020 17:59

Judyna napsal(a):

Určitě.
Já zkoušela i ten tvůj systém, ale  zhruba po těch 3-4 hodinách dostanu hlad a to se mnou pak nic není.
Každý jsme jiný, takže nemůžem mít ani stejný způsob stravování. A odborníci - ti radí jednou to a jednou ono.

Jj, je to tak :supr:

LENNNA — 5. 9. 2020 18:01

rina napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Jak by souviselo počet jídel se strachem z dojíždění? ;):) 
...

Hodně!
Špatná životospráva a pod.

:lol: rino, nedělej tu ze sebe hlupačku a nepiš o věcech, kterým nerozumíš. Ani životosprávě, ani psyché.
Ale u tebe škoda slov, jde to vidět napříč Babinetem ty tvé bludy.

Petr100 — 5. 9. 2020 18:25

Bludy, bludy u Pobudy!

rina — 5. 9. 2020 18:49

LENNNA napsal(a):

:lol: rino, nedělej tu ze sebe hlupačku a nepiš o věcech, kterým nerozumíš. Ani životosprávě, ani psyché.
Ale u tebe škoda slov, jde to vidět napříč Babinetem ty tvé bludy.

Životospráva je základem psýché.
To zřejmě netušíš ty.
Taky škoda slov.

cibule — 5. 9. 2020 19:05

Judyna napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Judyna napsal(a):

Ve 12 hodin - pokud to dobře jde, tak mám v pracovní dny za sebou 3 jídla a o víkendu 2.
hezký výlet Cibule.

Judyno, co? :co: To jako fakt? Já většinou ten rohlík (chleba) si dám. Ale jsou i dny, kdy první jídlo jím až doma kolem té 18 hodiny :D

Tak to bych nedala zase já. Snídám v 6 hod., celkem dost. Svačina tak v 9.30 jen lehká - třeba buchta, někdy k tomu ještě ovoce a pak kolem 12. oběd.
Ale každému vyhovuje, škodí či prospívá něco jiného.

Já to mám v pracovní dny taky tak. :)

eremuruss — 5. 9. 2020 20:11

LENNNA napsal(a):

Judyna napsal(a):

Ve 12 hodin - pokud to dobře jde, tak mám v pracovní dny za sebou 3 jídla a o víkendu 2.
hezký výlet Cibule.

Judyno, co? :co: To jako fakt? Já většinou ten rohlík (chleba) si dám. Ale jsou i dny, kdy první jídlo jím až doma kolem té 18 hodiny :D

Take mam ve 12 hodin za sebou 3 jidla,snidam po 5 hodine a to dost velkou snidani,pak kolem 8 mam pul rohliku s necim pred 12 mam obed.

rina — 5. 9. 2020 20:16

Jasně. Někdo snídá zavčasu, "jako král", a někdo později.
Jako blb.

Judyna — 5. 9. 2020 20:20

Nerozumím.

rina — 5. 9. 2020 20:21

Nemusíš.

Judyna — 5. 9. 2020 20:34

Ale chtěla bych.

eremuruss — 5. 9. 2020 20:37

rina napsal(a):

Jasně. Někdo snídá zavčasu, "jako král", a někdo později.
Jako blb.

Pater ,lecitel Frantisek Ferda doporucoval jist prvni jidlo v 10 hodin a obed ve 14 hodin,dal,uz si to nepamatuji,zaujalo me nez tohle.

Judyna — 5. 9. 2020 20:44

Když ono asi nejvíc záleží na tom, v kolik kdo vstává. Dnes lidé pracují na směny, v práci začínají v různou dobu, tak je asi dobré se tomu přizpůsobit.

vrabčák — 5. 9. 2020 23:10

Já nemůžu snídat moc brzy, a tak snídám roky a roky až v práci. Ale mám po noci hrozný hlad, tak snídat potřebuju. Tělo (i mozek ;)) se přece musí nastartovat! K svačině si dávám jen ovoce a když se blíží poledne, mám už zas hlad jak herec. Odpoledne si dám hořké kafe a k němu někdy nějakou mňamku, což bych tedy neměla... :dumbom:, a večeřet se snažím brzy. Když mě později večer už zas honí hlad, chroupu mrkev nebo si dám 1 - 2 rajčata. :D

rina — 6. 9. 2020 10:22

Judyna napsal(a):

... Dnes lidé pracují na směny, v práci začínají v různou dobu, tak je asi dobré se tomu přizpůsobit.

Není!
Tělo a jeho fungování kašle na pracovní směny a jiné zásahy do jeho přirozeného chodu. Přizpůsobení se, změně letního času na zimní, či nočním směnám, narušuje přirozenou "rehabilitaci" organizmu.

Judyna — 6. 9. 2020 14:42

Samozřejmě že se s jídlem musíš přizpůsobit tomu, jak chodíš do práce. Já, když jem chodívala na odpolední, jsem snídala později než teď, když chodím na ranní. Ale to je snad logické.

rina — 6. 9. 2020 15:30

Pochopitelné ano, ale ZDRAVÉ ne.

Judyna — 6. 9. 2020 16:33

Nezdravé by bylo, kdybys to nepřizpůsobila.
V jinou dobu jí člověk pracující na tři směny a v jinou zase člověk, který pracuje třeba jen na odpolední či vůbec. Já myslela, že to je snad jasné každému.

rina — 6. 9. 2020 16:43

A já zas myslela že je zdravé vyživovat své tělo tak, jak je dán jeho metabolismus, a né podle nějakých pracovních směn.
To sice není jasné každému, bohužel ale k jeho škodě.

vrabčák — 6. 9. 2020 16:44

LENNNA napsal(a):

vrabčák napsal(a):

Leno, o víkendu snídáš, svačíš atd.?
Jestli ty si tím svým způsobem stravování neškodíš?!?? Mám na mysli tvůj zdravotní problém.

Jak by souviselo počet jídel se strachem z dojíždění? ;):) 
O víkendu jak kdy. Nesvačím nikdy, na to fakt nemám čas ani chuť. A snídaně někdy, někdy jím i o víkendu až odpoledne.

No, jestli jsem pozorně četla, tak jsi snad nepsala jen o strachu z dojíždění.
Být tebou bych zkusila pravidelně jíst a nehladovět skoro celý den. Po nějaké době bys sama viděla, jaký vliv to na tebe má. :jojo:

rina — 6. 9. 2020 16:53

:jojo::kapitulation:

LENNNA — 6. 9. 2020 19:56

vrabčák napsal(a):

LENNNA napsal(a):

vrabčák napsal(a):

Leno, o víkendu snídáš, svačíš atd.?
Jestli ty si tím svým způsobem stravování neškodíš?!?? Mám na mysli tvůj zdravotní problém.

Jak by souviselo počet jídel se strachem z dojíždění? ;):) 
O víkendu jak kdy. Nesvačím nikdy, na to fakt nemám čas ani chuť. A snídaně někdy, někdy jím i o víkendu až odpoledne.

No, jestli jsem pozorně četla, tak jsi snad nepsala jen o strachu z dojíždění.
Být tebou bych zkusila pravidelně jíst a nehladovět skoro celý den. Po nějaké době bys sama viděla, jaký vliv to na tebe má. :jojo:

vrabčáku, jídlo mám hodně nastudováno, hodně vyzkoušeno, je to jedna z mála oblastí, o kterou se hodně zajímám a hodně o tom vím (asi proto, že se stále snažím hlídat kila). Je hodně směrů, dávno neplatí jídlo x-krát denně, IF je hodně zdraví prospěšný. Pokud bys četla pozorně, tak jsem níže píšu, že jsem za těch pár let obtíží toho vyzkoušela více a tato strava mi vyhovuje nejlépe. Věř, že toto mám vyzkoušeno, vypozorováno, jídlo se mého problému dotýká dost (průjmy), tak to bylo první, co jsem hodně zkoušela a hledala.

vrabčák — 6. 9. 2020 20:50

Leno, co je to, prosím tě, IF?
Držím ti palce, aby se to všechno upravilo, zlepšilo! :storstark:

rina — 6. 9. 2020 22:05

Přerušovaný půst.

cibule — 7. 9. 2020 6:43

Tak jsem o víkendu překonala svůj rekord v počtu nachozených kilometrů během jedné cesty. Pokud krokoměr kamarádky nelže (a já myslím, že nejspíš ne, protože ona je pečlivý člověk a když ho nastavovala, tak to měla určitě dopodrobna nastudované), tak jsme ušly 30 kilometrů. Nikdy bych nevěřila, že ujdu tolik. Je fakt, že tak po těch odhadem 25 km mě už začaly trochu bolet stehna a kyčle, ale byla jsem hrdá, že jsem to dala.
A to jsou lidi, co ujdou ještě mnohem víc. Cestou jsme potkali jednu moc milou paní, která vyšla už v pátek ráno a měla ten den před sebou skoro stejně dlouhou cestu jako my. Vstávala v pátek ve 3 hodiny ráno, aby se dostala jednotlivými spoji až na místo startu svojí cesty. Musím říct, že jsem před ní v duchu smekala, protože to byla paní starší ode mne tak o 10 let, a ona si vzala batoh, chodila sama a spala asi kde se dalo a kam jí nohy donesly. A byla tak nějak pozitivně naladěná. Zajímavé setkání...

Selima — 7. 9. 2020 8:11

rina napsal(a):

LENNNA napsal(a):

:lol: rino, nedělej tu ze sebe hlupačku a nepiš o věcech, kterým nerozumíš. Ani životosprávě, ani psyché.
Ale u tebe škoda slov, jde to vidět napříč Babinetem ty tvé bludy.

Životospráva je základem psýché.
To zřejmě netušíš ty.
Taky škoda slov.

Podľa mňa je naopak psyché základom všetkého a životospráva len dolaďuje... Jasné, že nevyspatosť psyché nepomáha :D , ale všeobecne je duša a duch základ a to ostatné len sekundárne.

Selima — 7. 9. 2020 8:16

eremuruss napsal(a):

rina napsal(a):

Jasně. Někdo snídá zavčasu, "jako král", a někdo později.
Jako blb.

Pater ,lecitel Frantisek Ferda doporucoval jist prvni jidlo v 10 hodin a obed ve 14 hodin,dal,uz si to nepamatuji,zaujalo me nez tohle.

Ja som nedávno počula dosť rozumnú úvahu, že by sme mali jesť len keď sme hladní :cool: . Logické, ale niekedy celkom zložité - napríkald na mňa keď príde hlad, ťažko môžem odkráčať z hodiny s tým, že "sorry, študenti, zatiaľ sa tu nejako sami zabavte, práve mi vyhladlo".... :rolleyes: Ale niekto má voľnejšiu ruku a tým pádom to skôr môže dodržiavať.

Selima — 7. 9. 2020 8:20

cibule napsal(a):

Tak jsem o víkendu překonala svůj rekord v počtu nachozených kilometrů během jedné cesty. Pokud krokoměr kamarádky nelže (a já myslím, že nejspíš ne, protože ona je pečlivý člověk a když ho nastavovala, tak to měla určitě dopodrobna nastudované), tak jsme ušly 30 kilometrů. Nikdy bych nevěřila, že ujdu tolik. Je fakt, že tak po těch odhadem 25 km mě už začaly trochu bolet stehna a kyčle, ale byla jsem hrdá, že jsem to dala.
A to jsou lidi, co ujdou ještě mnohem víc. Cestou jsme potkali jednu moc milou paní, která vyšla už v pátek ráno a měla ten den před sebou skoro stejně dlouhou cestu jako my. Vstávala v pátek ve 3 hodiny ráno, aby se dostala jednotlivými spoji až na místo startu svojí cesty. Musím říct, že jsem před ní v duchu smekala, protože to byla paní starší ode mne tak o 10 let, a ona si vzala batoh, chodila sama a spala asi kde se dalo a kam jí nohy donesly. A byla tak nějak pozitivně naladěná. Zajímavé setkání...

Mňa láka putovanie po Svätojakubskej ceste - dá s ato aj čiastkovo, len po slovenských zastaveniach, napríklad - ale odrádza ma práve zlí kondička. Musím sa nejako namotivovať, naštartovať a dostať do formy do budúceho leta...

vrabčák — 7. 9. 2020 19:24

Holky, :supr:!

Cibulko, to bylo opravdu hodně zajímavé setkání. :)

normální chlap — 7. 9. 2020 19:41

rina napsal(a):

Jasně. Někdo snídá zavčasu, "jako král", a někdo později. Jako blb.

Já snídám v deset jako král, protože do devíti spím :D Oběd dlouho po poledni, večeře třeba v devět.

normální chlap — 7. 9. 2020 19:44

Selima napsal(a):

Ja som nedávno počula dosť rozumnú úvahu, že by sme mali jesť len keď sme hladní

Co moje zkušenost sahá, tak opačný postup taky není k zahození. Jíst dřív než dostanu hlad, pak mě nic nenutí toho sníst spoustu a i malým jídlem se nasytím :D To platilo dřív, ale dneska když se každý může najíst co se do něj vejde bych už vážil stopadesát kilo :)

vrabčák — 7. 9. 2020 20:59

normální chlap napsal(a):

Selima napsal(a):

Ja som nedávno počula dosť rozumnú úvahu, že by sme mali jesť len keď sme hladní

Co moje zkušenost sahá, tak opačný postup taky není k zahození. Jíst dřív než dostanu hlad, pak mě nic nenutí toho sníst spoustu a i malým jídlem se nasytím :D To platilo dřív, ale dneska když se každý může najíst co se do něj vejde bych už vážil stopadesát kilo :)

S opačným postupem souhlasím. :jojo:
Jen si myslím, že ne každý se může najíst, co se do něj vejde. Spousta lidí na tom není finančně dobře... :(

vera — 8. 9. 2020 7:52

je to taky i o disciplíně, pevné vůli a tak................jak obelstít bestii

jaksi jsem to zvládala, ale když zemřela maminka......................bestii krmím
nemám disciplínu, režim..............a nemůžu to obnovit, nastartovat........dostat do hlavy
je to boj

Selima — 8. 9. 2020 9:17

vrabčák napsal(a):

normální chlap napsal(a):

Selima napsal(a):

Ja som nedávno počula dosť rozumnú úvahu, že by sme mali jesť len keď sme hladní

Co moje zkušenost sahá, tak opačný postup taky není k zahození. Jíst dřív než dostanu hlad, pak mě nic nenutí toho sníst spoustu a i malým jídlem se nasytím :D To platilo dřív, ale dneska když se každý může najíst co se do něj vejde bych už vážil stopadesát kilo :)

S opačným postupem souhlasím. :jojo:
Jen si myslím, že ne každý se může najíst, co se do něj vejde. Spousta lidí na tom není finančně dobře... :(

Súhlasila by som s Tebou, ale keď vidím hysterické nákupy á la "koniec sveta" pred každým štátnym sviatkom, som na pochybách....

normální chlap — 8. 9. 2020 9:50

vrabčák napsal(a):

Jen si myslím, že ne každý se může najíst, co se do něj vejde. Spousta lidí na tom není finančně dobře... :(

Já si tady v Praze žiju v sociální bublině která se vyznačuje tím, že právě ty největší socky mají nejplnější vozík v supermarketu :) Asi ve stylu, že bohatý si vezme deset deka šunky nejvyšší jakosti, socka dvě kila laciných buřtů do kterých jsou semletá prasata i s ušima. Pak se nemůže socka divit, že se sotva valí :D

rina — 8. 9. 2020 13:28

Ta tvoje sociální bublina je všeobecný vzorec nůžek mezi boháči a chudými. Jeho druhá část praví: Sytý hladovému nevěří (=nerozumí).
Když je totiž někdo "socka", jak je rád oznacuješ, nemůže si dovolit "zasytit se" drahými potravinami, ptz. by zbytek jeho rodiny chcípl hlady.
Takže jediný, kdo se tady diví, jsi ty.

Judyna — 8. 9. 2020 19:29

normální chlap napsal(a):

vrabčák napsal(a):

Jen si myslím, že ne každý se může najíst, co se do něj vejde. Spousta lidí na tom není finančně dobře... :(

Já si tady v Praze žiju v sociální bublině která se vyznačuje tím, že právě ty největší socky mají nejplnější vozík v supermarketu :) Asi ve stylu, že bohatý si vezme deset deka šunky nejvyšší jakosti, socka dvě kila laciných buřtů do kterých jsou semletá prasata i s ušima. Pak se nemůže socka divit, že se sotva valí :D

Takže to podle Tebe znamená, že lidi s nadváhou jsou socky? :gloria:

eremuruss — 8. 9. 2020 20:03

normální chlap napsal(a):

vrabčák napsal(a):

Jen si myslím, že ne každý se může najíst, co se do něj vejde. Spousta lidí na tom není finančně dobře... :(

Já si tady v Praze žiju v sociální bublině která se vyznačuje tím, že právě ty největší socky mají nejplnější vozík v supermarketu :) Asi ve stylu, že bohatý si vezme deset deka šunky nejvyšší jakosti, socka dvě kila laciných buřtů do kterých jsou semletá prasata i s ušima. Pak se nemůže socka divit, že se sotva valí :D

Spise kazdy ma jine priority za co utratit penize.Nekdo za jidlo,nekdo za kosmetiku a nekdo za dovoleny.

vrabčák — 8. 9. 2020 21:39

Já zas občas vídám staré lidi, kteří obracejí v ruce každou korunu... A určitě je jich spousta i mezi mladšími. :(

normální chlap — 9. 9. 2020 6:14

rina napsal(a):

Ta tvoje sociální bublina je všeobecný vzorec nůžek mezi boháči a chudými. Jeho druhá část praví: Sytý hladovému nevěří (=nerozumí).
Když je totiž někdo "socka", jak je rád oznacuješ, nemůže si dovolit "zasytit se" drahými potravinami, ptz. by zbytek jeho rodiny chcípl hlady.
Takže jediný, kdo se tady diví, jsi ty.

Socka je speciální případ chudého člověka - který zůstává chudý, ačkoliv kdyby se trochu snažil, nemusel by. Patří mezi ně například líní lidé nebo celé líné rodiny, co si sednou před televizor a lemtají pivo, kouří a žerou chipsy, místo toho aby něco pořádného dělali :)

Nemyslím, že by byl někdo tak chudý, že by musel kupovat jen Babišovy kuřecí párky, margarín a colu s umělým sladidlem. To je jen takový mindset "na kvalitě nezáleží, hlavně aby toho bylo hodně". Pak jsou tlustí a současně podvyživení.

normální chlap — 9. 9. 2020 6:16

Judyna napsal(a):

normální chlap napsal(a):

vrabčák napsal(a):

Jen si myslím, že ne každý se může najíst, co se do něj vejde. Spousta lidí na tom není finančně dobře... :(

Já si tady v Praze žiju v sociální bublině která se vyznačuje tím, že právě ty největší socky mají nejplnější vozík v supermarketu :) Asi ve stylu, že bohatý si vezme deset deka šunky nejvyšší jakosti, socka dvě kila laciných buřtů do kterých jsou semletá prasata i s ušima. Pak se nemůže socka divit, že se sotva valí :D

Takže to podle Tebe znamená, že lidi s nadváhou jsou socky? :gloria:

Ne :) Znamená to, že socky se poznají podle určitých vzorců chování, které často vede k nesprávné životosprávě.

cibule — 9. 9. 2020 6:40

Ani nevím, jestli to mám psát, co se mi včera a dnes ráno stalo. Většině z vás se to možná bude zdát jako hloupost nebo nepodstatná věc, ale mě to moc potěšilo a potvrdilo mi to, že mě má vesmír rád a že se přání opravdu plní. ;)

Včera jsem cestou do práce ztratila můj oblíbený svetr. Zjistila jsem to při výstupu z autobusu, když odjel. Myslela jsem, že jsem ho tam nechala. Nechtěla jsem o něj přijít, a tak jsem došla do kanceláře a zavolala jsem na centrálu dopravního podniku, popsala situaci a poprosila, jestli by se po něm pan řidič nemohl podívat. Paní na centrále byla moc vstřícná, ale bohužel se svetr nenašel. Pořád jsem na to v duchu myslela, a protože jsem se měla ten den vrátit domů až večer, tak jsem si chtěla koupit nějaký jiný pro případ, že by se na večer ochladilo. Náhoda tomu chtěla, že jsem si u kolegyně všimla, že má na židli pěkný svetřík a zjistila jsem že je z obchodu, co je kousek od práce. Hned odpoledne jsem se tam vypravila a světe div se, měli tam zrovna výprodej a sehnala jsem tam svetřík za 280 Kč, který byl ještě lepší než ten předchozí!
A další perlička k tomuto zážitku přišla dnes ráno. Našla jsem původní svetr. :P Nějaká dobrá duše ho pověsila na plot před jedním z domků, kolem kterého procházím cestou do práce. A nikdo si ho nepřivlastnil. :D Líčila jsem to kamarádce, a ona se začala smát a říkala, že si ho prohlížela, ale vrátila ho zpátky na plot se slovy, že si přeje, aby ho majitelka zase našla. Vůbec netušila, že je můj.

vera — 9. 9. 2020 6:54

dobré čtení po ránu

Selima — 9. 9. 2020 10:17

normální chlap napsal(a):

rina napsal(a):

Ta tvoje sociální bublina je všeobecný vzorec nůžek mezi boháči a chudými. Jeho druhá část praví: Sytý hladovému nevěří (=nerozumí).
Když je totiž někdo "socka", jak je rád oznacuješ, nemůže si dovolit "zasytit se" drahými potravinami, ptz. by zbytek jeho rodiny chcípl hlady.
Takže jediný, kdo se tady diví, jsi ty.

Socka je speciální případ chudého člověka - který zůstává chudý, ačkoliv kdyby se trochu snažil, nemusel by. Patří mezi ně například líní lidé nebo celé líné rodiny, co si sednou před televizor a lemtají pivo, kouří a žerou chipsy, místo toho aby něco pořádného dělali :)

Nemyslím, že by byl někdo tak chudý, že by musel kupovat jen Babišovy kuřecí párky, margarín a colu s umělým sladidlem. To je jen takový mindset "na kvalitě nezáleží, hlavně aby toho bylo hodně". Pak jsou tlustí a současně podvyživení.

Neviem, mám teraz dosť kolegýň s tromi a štyrmi deťmi - a síce asi nekupujú Babišove párky ( u nás ich dúfam nedostať), ale pri učiteľských platoch a počte hladných krkov je občas výber dosť zúžený...

Selima — 9. 9. 2020 10:19

cibule napsal(a):

Ani nevím, jestli to mám psát, co se mi včera a dnes ráno stalo. Většině z vás se to možná bude zdát jako hloupost nebo nepodstatná věc, ale mě to moc potěšilo a potvrdilo mi to, že mě má vesmír rád a že se přání opravdu plní. ;)

Včera jsem cestou do práce ztratila můj oblíbený svetr. Zjistila jsem to při výstupu z autobusu, když odjel. Myslela jsem, že jsem ho tam nechala. Nechtěla jsem o něj přijít, a tak jsem došla do kanceláře a zavolala jsem na centrálu dopravního podniku, popsala situaci a poprosila, jestli by se po něm pan řidič nemohl podívat. Paní na centrále byla moc vstřícná, ale bohužel se svetr nenašel. Pořád jsem na to v duchu myslela, a protože jsem se měla ten den vrátit domů až večer, tak jsem si chtěla koupit nějaký jiný pro případ, že by se na večer ochladilo. Náhoda tomu chtěla, že jsem si u kolegyně všimla, že má na židli pěkný svetřík a zjistila jsem že je z obchodu, co je kousek od práce. Hned odpoledne jsem se tam vypravila a světe div se, měli tam zrovna výprodej a sehnala jsem tam svetřík za 280 Kč, který byl ještě lepší než ten předchozí!
A další perlička k tomuto zážitku přišla dnes ráno. Našla jsem původní svetr. :P Nějaká dobrá duše ho pověsila na plot před jedním z domků, kolem kterého procházím cestou do práce. A nikdo si ho nepřivlastnil. :D Líčila jsem to kamarádce, a ona se začala smát a říkala, že si ho prohlížela, ale vrátila ho zpátky na plot se slovy, že si přeje, aby ho majitelka zase našla. Vůbec netušila, že je můj.

:supr: :godlike: Popri mojich nájdených kľúčoch ďalšia krásna historka! A výsledok je, že máš až DVA pekne svetre. :rock:

vrabčák — 9. 9. 2020 17:50

Hezky se to tu čte! :supr:  :D

cibule — 10. 9. 2020 7:07

Moc děkuji za milé povzbuzení. :storstark:

Ráda bych přidala ještě jednu pozitivní zprávu, i když tentokrát sobecky pozitivní hlavně pro mě. Najednou nečekaně zjišťuji, že se asi přesouvám do další fáze smíření se se vzniklou situací. Na tuhle fázi jsem se těšila a byla jsem zvědavá, jak se u mě bude projevovat. Jsem totiž docela slušný člověk a vulgarismy ze mě padají jen ve chvílích, kdy se přestávám ovládat.

Už jsem ani nevěřila, že tím projdu a místo téhle fáze to celé jen profňukám, a nebo se s tím třeba nikdy úplně nesmířím. Svěřila jsem tyhle negativní úvahy mojí kamarádce, co to má čerstvě za sebou včetně rozvodu, a ona se na mě tak zkoumavě podívala a řekla, že se rozhodně nemusím bát, že by to nepřišlo, ale ať si raději pořídím molitanové míčky...

No a máme to nejspíš tady. Hurá! Vítej, fáze vzteku. Jsem ráda, že jsi tady, protože jsi předfází smíření se s tím vším.

Přišlo to včera, když jsem jela sama autem a byla jsem překvapená, jaká slova mě v tu chvíli napadala. Neventiluji to samozřejmě nikam ven, myslím tím, že je neříkám nahlas, ale v myšlenkách to tedy lítá. Slovo parchant je z nich snad nejlehčí a taky nejčastěji se opakující.

Jdu schánět molitanové míčky.... :gloria:

vrabčák — 10. 9. 2020 16:30

:D  :supr:  :storstark:

Judyna — 12. 9. 2020 11:44

Tak mě tahle fáze asi minula. Pokud si dobře vzpomínám. Škoda, mohla jem si ji užít :).

Selima — 12. 9. 2020 12:39

Ja som ju mala - ale asi to nie je nič na veľké užívanie :cool: , aspoň u mňa. Potom som ten hnev vztiahla na všetkých chlapov (aj to, čo sa za chlapov vydáva), a trvalo dosť dlho, kým ma to prešlo. :jojo: Takto: je to asi užitočné a hnev je podľa mňa lepší ako rozbredlá sebaľútosť - ale zasa nesmie trvať príliš dlho, potom je už kontraproduktívny ;) . Ale trocha hnevu v správnej chvíli je :supr:

vrabčák — 12. 9. 2020 17:38

Myslím si, Seli, že jsi to vystihla. :supr:

Nemohl by mi někdo, prosím, přeložit do češtiny výstižně některé z místních méně pochopitelných obrázků? Už chodím na babi docela dlouho, ale pořád je sem dávám odhadem, případně se některým pro jistotu vyhýbám. :D

Judyna — 12. 9. 2020 23:07

Selima napsal(a):

Ja som ju mala - ale asi to nie je nič na veľké užívanie :cool: , aspoň u mňa. Potom som ten hnev vztiahla na všetkých chlapov (aj to, čo sa za chlapov vydáva), a trvalo dosť dlho, kým ma to prešlo. :jojo: Takto: je to asi užitočné a hnev je podľa mňa lepší ako rozbredlá sebaľútosť - ale zasa nesmie trvať príliš dlho, potom je už kontraproduktívny ;) . Ale trocha hnevu v správnej chvíli je :supr:

No, měla jsem na mysli ty molitanové míčky :). Jinak asi každý podle své povahy a temperamentu. Já asi hledala chybu spíš v sobě. A snažila se posléze chovat jinak.
Myslím, že dobré je to, co cibuli pomůže.

cibule — 14. 9. 2020 6:28

Judyna napsal(a):

Selima napsal(a):

Ja som ju mala - ale asi to nie je nič na veľké užívanie :cool: , aspoň u mňa. Potom som ten hnev vztiahla na všetkých chlapov (aj to, čo sa za chlapov vydáva), a trvalo dosť dlho, kým ma to prešlo. :jojo: Takto: je to asi užitočné a hnev je podľa mňa lepší ako rozbredlá sebaľútosť - ale zasa nesmie trvať príliš dlho, potom je už kontraproduktívny ;) . Ale trocha hnevu v správnej chvíli je :supr:

No, měla jsem na mysli ty molitanové míčky :). Jinak asi každý podle své povahy a temperamentu. Já asi hledala chybu spíš v sobě. A snažila se posléze chovat jinak.
Myslím, že dobré je to, co cibuli pomůže.

Tak zjišťuji, že jak rychle to přišlo, tak rychle to odešlo. Myslím tím ten vztek. Asi jsem ho zase potlačila. Jako že se to nemá nebo nevím....
Ale včera na výletu jsem zahlédla stádo jelenů i s laněmi v oboře a část z nich byla bílá, tak jsem si říkala - vidíš holka, to je dobré znamení. Všechno jde tou správnou cestou.
Budu se teď nějakou dobu věnovat sama sobě. Musím si v sobě dost uklidit a získat zpět sebevědomí, než se začnu rozhlížet víc kolem sebe.

Judyna — 14. 9. 2020 7:31

Jojo. Taky si myslím, že nejlepší je začít u sebe. Dost nepřesně jsem Ti napsala, že jsem já kdysi hledala chybu v sobě, ale myslela jsem to tak, jak Ty jsi napsala :storstark:.
Jenom nic nepotlačuj. Pokud na Tebe vztek příjde, klidně ho měj. Nikdy nevíš, co Ti pomůže. Koukej teď hlavně na sebe.
Ale to, že si dokážeš všímat krásných věcí kolem sebe a vnímat příjemné zážitky, je moc fajn. To je fajn vždycky.
Tak pěkný týden.

Selima — 14. 9. 2020 19:15

:supr: :godlike: Cibuli ,vieš, ono je to tak: Aký hopkal, takú potkal (a naopak)... Keď budeš zúfalá, naďabíš na zúfalca... keď si už nájdeš šťastnú cestičku životom, nájde sa niekto, kto bude tiež šťastný, a vytvoríte šťastný, harmonický vzťah. :jojo:

rina — 14. 9. 2020 20:19

cibule napsal(a):

...
Ale včera na výletu jsem zahlédla stádo jelenů i s laněmi v oboře a část z nich byla bílá, tak jsem si říkala - vidíš holka, to je dobré znamení. Všechno jde tou správnou cestou.
Budu se teď nějakou dobu věnovat sama sobě. Musím si v sobě dost uklidit a získat zpět sebevědomí, než se začnu rozhlížet víc kolem sebe.

Chtěla jsem kopírovat to "to je dobré znamení", nešlo to.
Dobré znamení to je (!!!), a to velmi dobré, hlavně proto, že vnímáš nádherné věci, které jsi předtím neviděla, ačkoliv určitě kolem tebe byly.
Klidně se "rozhlížej kolem sebe", a užívej si to.
Myslím, že to stejné bude platit i o těch "smutnějších" věcech, které naráz uvidíš... Víc je "prožiješ", procítíš, a to je ta krása svobodného vidění a myšlení... 🦋

vrabčák — 14. 9. 2020 20:51

Judyna napsal(a):

Jojo. Taky si myslím, že nejlepší je začít u sebe. Dost nepřesně jsem Ti napsala, že jsem já kdysi hledala chybu v sobě, ale myslela jsem to tak, jak Ty jsi napsala :storstark:.
Jenom nic nepotlačuj. Pokud na Tebe vztek příjde, klidně ho měj. Nikdy nevíš, co Ti pomůže. Koukej teď hlavně na sebe.
Ale to, že si dokážeš všímat krásných věcí kolem sebe a vnímat příjemné zážitky, je moc fajn. To je fajn vždycky.
Tak pěkný týden.

:supr: :jojo:

vrabčák — 14. 9. 2020 20:55

Selima napsal(a):

:supr: :godlike: Cibuli ,vieš, ono je to tak: Aký hopkal, takú potkal (a naopak)... Keď budeš zúfalá, naďabíš na zúfalca... keď si už nájdeš šťastnú cestičku životom, nájde sa niekto, kto bude tiež šťastný, a vytvoríte šťastný, harmonický vzťah. :jojo:

Aká matka, taká Katka.

Aký hopkal, takú potkal. :jojo:

cibule — 15. 9. 2020 14:54

Moc všem děkuji za milé zprávy.
Nevím, jestli to tak taky máte, ale já když se pokusím jít v životě tou "správnou cestou", tak skoro vždycky dostanu od osudu nějakou ještě těžší výzvu. Jako by se ujišťoval, jestli to myslím vážně. A ani včera to nebylo jinak. Zkoušela jsem se ponořit sama do sebe a prožít znovu svoje nejsilnější negativní emoce a osud mi řekl, proč to dělat tahle zbytečně uměle. Prožij si je hezky na ostro. No a poslal mi do cesty zpět mého bývalého rovnou se žádostí k rozvodu.
Jediná výhoda je, že se nejspíš rozumně dohodneme. Nechceme ani jeden dělat problémy.
Myslela jsem si, že to budu už prožívat trošku víc vyrovnaná, ale lehké to tedy pro mě vůbec není.

Judyna — 15. 9. 2020 18:52

Určitě to byla nepříjemná chvilka. Ale i to je součástí posunu. Je dobře, že to přišlo. Horší, kdyby to nechal být. A to, že se dohodnete, je naprosto super. To není samozřejmost.
Dalo se to čekat, ale vím, že když to doopravdy příjde, je to....protě tvrdá realita.

Selima — 15. 9. 2020 21:15

Cibuli, z môjho príbehu musím povedať, že najhoršie je čakanie a nerozhodnosť... a akokoľvek trpká alebo ťažká pravda je lepšia... je to posun už smerom inam. Prešľapovať donekonečna na mieste a týrať sa domnienkami, očakávaniami apod. je oveľa horšie. Žiadosť o rozvod je rana, ale je to čistý rez bez zbytočného otáčania noža v rane... a šanca ranu vyliečiť.

cibule — 16. 9. 2020 6:37

Máte pravdu a moc děkuji za podporu. Tu teď nejvíc potřebuji.
Asi jsem až dosud nebyla k sobě úplně upřímná. Říkala jsem si nejspíš v duchu, kdo ví, co bude půl roku nebo za rok, než se začne řešit rozvod. Třeba zjistí, že to s novou paní není tak růžové a vrátíme se třeba časem k sobě oba posílení o novou zkušenost. Ano, tak naivní jsem byla.
Teď už aspoň vím, že není žádné cesty zpátky. Že já budu patřit k těm ženám, ke kterým se bývalý nevrátil. Mám z toho teď pocit, že jako člověk za nic asi nestojím, když takhle hopem pálí všechny mosty a to mě táhne ještě víc ke dnu.
Ale aspoň jedno bylo dnes dobré. Vyspala jsem se. Noc na včerejšek jsem zase celou probděla a nebyla jsem schopná vůbec ničeho. Dneska už jsem zase zpátky v práci a jdu řešit resty.
Přeji všem pěkný den.

Selima — 16. 9. 2020 12:25

Hm, toto ale nevypovedá nič o Tebe - skôr o ňom a jeho zamilovanosti ;) ... Ber to ako neutrálny prírodný úkaz, na ktorý nemáš žiaden dosah (lebo tak to aj je!). Niečo ako povodeň... príde, zničí, možno prinesie aj niečo nové - ale čo vypovedá povodeň o TEBE? Zhola nič.

Judyna — 16. 9. 2020 12:38

Tak tak.

rina — 16. 9. 2020 20:36

Selima napsal(a):

Hm, toto ale nevypovedá nič o Tebe - skôr o ňom a jeho zamilovanosti ;) ... Ber to ako neutrálny prírodný úkaz, na ktorý nemáš žiaden dosah (lebo tak to aj je!). Niečo ako povodeň... príde, zničí, možno prinesie aj niečo nové - ale čo vypovedá povodeň o TEBE? Zhola nič.

Ano, zhola nic! Jednou, někdy, budete stát před soudem, a potom teprve uvidíš, čemu máš čelit. Obávám se že to nebude tak "jednoduché", jak se zdá. 😤
Sorry jako...🤪

vrabčák — 16. 9. 2020 21:53

Cibulko, tvůj vývoj - neustálý posun tím správným směrem je pozoruhodný a obdivuhodný. :supr: Že se náhle na obzoru objevil rozvod, tě přece jen překvapilo, zaskočilo. Ale jsem si jistá, že to všechno teď už zvládneš, protože jsi na sobě celou dobu pracovala, jak jen to šlo. :) Myslím si, že po tom nepříjemném aktu se zanedlouho v tobě rozhostí klid a vyrovnanost. :pussa:

cibule — 17. 9. 2020 6:52

Moc vám holky děkuji za podporu, která je teď pro mě hodně cenná. :hjarta:
Padají teď na mě lehké depky a strach, co bude, ale rozhodla jsem se, že si vymyju mozek pozitivními řešidly od PC a už jsem s tím začala včera. Docela mi to pomáhá. Na strach, smutek i rozčarování z toho, že jsem toho člověka nejspíš vůbec nepoznala ani za ty roky, co jsme spolu žili.
Asi to znáte všechny, co jste si tím taky prošly. Po skoro celou dobu manželství docela prima člověk (kromě posledního asi půl až třičtvrtě roku) a najednou je tady někdo úplně jiný. A já jenom koukám s otevřenou pusou a nějak mi stále nedochází ta změna. A nejsem bohužel sama. Nemůže to pochopit nikdo, kdo nás jako pár znal. S otevřenou pusou stojí všichni a říkají, že tohle tedy nečekali.
Ale zanechám chmurných úvah a jdu si zas vymývat mozek, protože tímhle si akorát ubližuju. Sama sobě.
Moc se mi líbilo, jak psala Selima. její přirovnání k povodni mi tak sedlo, že to ani nedokážu popsat a Vrabčáčkovi moc děkuji za její pochvalu i vyhlídku na pozitivní budoucnost. I to mi moc pomáhá.
A taky mám teď opravdu úžasnou kamarádku, která mi přijde spíš jako anděl a říkám si, že když mi osud poslal do života takového člověka, tak jestli muž, který přijde po tomto, bude taky takový jako ona, tak se asi nakonec zblázním radostí místo toho, abych si to dlouhodobě užila.... :D
A vám holky posílám velké díky a :godlike:

cibule — 18. 9. 2020 6:19

Tak už jsem z těch chmur snad venku a vracím se zas do skoro normálu. Zítra máme před sebou výlet s klubem českých turistů, tak se na něj moc těším. Tyhle víkendové akce, ať jsou kamkoliv do přírody, mám moc ráda.
Dneska jsem zase měla tak intenzivní sen o bývalém, že jsem se z něj až probudila, a místo toho, abych začala plakat, tak jsem se zasnila o tom, jakou budu mít báječnou budoucnost. No, a najednou jsem usnula, ani nevím jak.

A když na internetu čtu, kolika ženám se toto děje nebo kolik lidí v mém okolí tímhle procházelo nebo prochází, tak se smutkem musím konstatovat, že se snad společnost zbláznila a stává se to běžným problémem snad většiny vztahů....:co:

Chci popřát všech krásný den i víkend. :kapitulation:

vrabčák — 18. 9. 2020 16:08

Akce KČT si pochvaluje hodně lidí. :D Jedna moje kamarádka občas připravuje nějakou trasu. Je to hezký způsob aktivního trávení volného času v přírodě. :supr:

cibule — 21. 9. 2020 6:48

vrabčák napsal(a):

Akce KČT si pochvaluje hodně lidí. :D Jedna moje kamarádka občas připravuje nějakou trasu. Je to hezký způsob aktivního trávení volného času v přírodě. :supr:

To jsem ráda, když to čtu. Musím napsat, že každý výlet, na kterém jsem zatím byla s KČT, byl výborně zorganizovaný, zajímavý a byla to pro mě radost být tam.
Taky se mi díky seznámení se s dalšími lidmi otvírají možnosti k dalším akcím. A už teď mám zarezervovanou každou sobotu až do začátku listopadu na nějakou akci. Tohle by mě ještě tak před půl rokem ani nenapadlo.
Mám se na co těšit. :)
Ono to samozřejmě není pro každého. Někomu by třeba mohlo vadit, že chodí víc lidí nebo že vlaky v ČR nejezdí zrovna na čas, takže občas je to díky výlukám docela zajímavé a musí se čekat nebo naopak velmi rychle přesunout z jednoho spoje do druhého, ale říkám si, že v tom je právě to kouzlo.
Tak se mějte krásně a užívejte si slunečné podzimní dny.
(I když moje kamarádka se už strašně těší na podzimní mlhy a plískanice. Tak doufám, že mě tím svým nadšením aspoň trochu nakazí... :rodna: )

vrabčák — 21. 9. 2020 18:31

Máte to, holky, aspoň trochu napínavé. :)
Většina z nás má určitě ráda babí léto a podzim s jeho paletou barev. A tvoje kamarádka, která nevypadá na to, že by vyhledávala chmury, má zálibu v mlhách a plískanicích... To bude nejspíš nějaká dobrodružná povaha. :D

cibule — 23. 9. 2020 6:20

vrabčák napsal(a):

Máte to, holky, aspoň trochu napínavé. :)
Většina z nás má určitě ráda babí léto a podzim s jeho paletou barev. A tvoje kamarádka, která nevypadá na to, že by vyhledávala chmury, má zálibu v mlhách a plískanicích... To bude nejspíš nějaká dobrodružná povaha. :D

No, to tedy je... :D
Má můj velký obdiv, co v životě překonala, a přesto umí snad ve všem najít to pozitivní.

vrabčák — 23. 9. 2020 19:19

S takovými lidmi je radost se setkávat. :supr:  :D

carpediem — 23. 9. 2020 19:22

Věrná pravda.

rina — 23. 9. 2020 19:50

Neříká se snad 'věčná pravda'?
Trochu víc portského?

vera — 25. 9. 2020 8:20

u nás se říká...............věrná pravda

rina — 25. 9. 2020 8:50

Aha?
Tak to pardón!
Já to znám jako 'svatou' pravdu.

Jiný kraj jiný mrav...

LENNNA — 4. 10. 2020 9:41

rina napsal(a):

Aha?
Tak to pardón!
Já to znám jako 'svatou' pravdu.

Jiný kraj jiný mrav...

U nás to je také "svatá pravda", ostatní spojení neznám. Ale já miluju tyto krajové různorodosti, hrozně ráda o tom vždy čtu. Myslím, že o tom bylo i tu na BB vlákno nebo se to určitě probíralo :supr:

LENNNA — 4. 10. 2020 10:16

Cibulko, jdu se zeptat jak se máš... pár dní už jsi nepsala, snad jsi na nás nezanevřela. Snad máš jen tolik koníčků a hezkých věcí kolem, že jen nemáš čas. Moc ti to přeju a snad někdy zase nakoukneš!
Já mám teď hrozně fajn hezké období, že to snad ani není možné! A snad to teda nezakřiknu! Moc se mi daří v práci, ta nejnovější mě moc baví, vrátila jsem se trochu náplní práce do svých začátků a k tomu jsem dostala opravdu hodně přidáno i platově a jsem za to opravdu šťastná. Ale je mi hezky i v osobním životě, každý kolem mi říká, že mi ten rozchod hrozně prospěl! Změnila jsem se asi, zkouším samé nové věci, teď jsem se pustila trochu do zařizování bytu. Nebylo to v plánu, ale jak jsem vymalovala obývák, tak najednou mě to nějak chytlo a vidím, co vše by to ještě chtělo, takže nakonec si pořizuji nové zařízení a doplňky a měním si to podle svého gusta. A pomalu pokračuju i do dalších místností :D (a to nebylo v plánu, nechtěla jsem utrácet) A mám vždy radost, když zvládnu další věc. A mám v plánu tolik věcí ještě! Je mi teď opravdu fajn! Navíc mi teď začíná (jo, jsem bláznivá ženská asi :D) každoroční milované období - blíží se vánoce! Cca od října mi začíná období těšení se, které miluju a hrozně si to užívám :rodna:. Letos bude hodně moc sněhu - dejte na má slova, vzpomeňte si, až napadne ;) Proč to "vím"? Protože já dělám autoškolu :D - v tomto se mi nedaří, už tam jsem více než 3 měsíce a mám za sebeou teprve 5 jízd, teď měl učitel 3 týdny dovolenou a vše se to jen natahuje. Nejezdila jsem teď přes měsíc, to budu zase jako na začátku :( Tak v tomto štěstí nemám, ale asi je vše tak, jak má být.
Doufám, že se máš také moc dobře a že zase někdy něco napíšeš! Bylo to tu fajn popovídání! :hjarta:

Judyna — 4. 10. 2020 10:41

Lenno :supr:
(Až na to prodlužování autoškoly ze strany instruktora. Ale snad se trocha štěstí přřekulí i tam :) ).

Judyna — 4. 10. 2020 10:47

Také jsem si říkala, co je s Cibulí. Snad dobré.

I Palomita zde dlouho nebyla. A teď jen tak krátce "nakoukla". Snad jsi Palomito v pořádku a zdravá.

LENNNA — 4. 10. 2020 11:13

Judyna napsal(a):

Také jsem si říkala, co je s Cibulí. Snad dobré.

I Palomita zde dlouho nebyla. A teď jen tak krátce "nakoukla". Snad jsi Palomito v pořádku a zdravá.

Pravda, na Palomitu jsem si také vzpomněla! Ráda jsem jí četla, snad se zase ukáže!

vrabčák — 4. 10. 2020 14:22

Leno, taky přidám :supr: !
Cibulka nejspíš právě kráčí nějakou krásnou krajinou s baťůžkem na zádech a užívá si dnešního babího léta. :D
Taky doufám, že je Palomita zdravá a že zas bude moct nakukovat častěji. :pussa:

AndreaP. — 4. 10. 2020 15:32

LENNNA napsal(a):

Letos bude hodně moc sněhu - dejte na má slova, vzpomeňte si, až napadne ;) Proč to "vím"? Protože já dělám autoškolu :D

Tato věta mě dostala :lol::godlike:
Jinak moc krásně se to čte, Lennno :hjarta: Držím palce, ať to jde tak skvěle i nadále.

LENNNA — 4. 10. 2020 19:55

AndreaP. napsal(a):

LENNNA napsal(a):

Letos bude hodně moc sněhu - dejte na má slova, vzpomeňte si, až napadne ;) Proč to "vím"? Protože já dělám autoškolu :D

Tato věta mě dostala :lol::godlike:
Jinak moc krásně se to čte, Lennno :hjarta: Držím palce, ať to jde tak skvěle i nadále.

No, je to téměř zaručené :D:rodna: Těšte se po letech na sníh! :D

Petr100 — 4. 10. 2020 20:25

Leno já když dělal řidičák před stoletím, tak v den zkoušek první náledí a trochu sněhu. Kontroloři co seděli za mnou měli víc strach než já. Do jednoho kopečku jsme vůbec nevyjeli. Hoši to rychle zabalili a já dostal papíry. :) Tak buď v klidu.

Judyna — 4. 10. 2020 20:31

Leno, budiž Ti nebe mislostivo :par:

LENNNA — 4. 10. 2020 21:21

Petr100 napsal(a):

Leno já když dělal řidičák před stoletím, tak v den zkoušek první náledí a trochu sněhu. Kontroloři co seděli za mnou měli víc strach než já. Do jednoho kopečku jsme vůbec nevyjeli. Hoši to rychle zabalili a já dostal papíry. :) Tak buď v klidu.

No kéž by to tak bylo :D .... otázka, kdy já budu dělat zkoušky při této "rychlosti" kurzu. Začala jsem v létě!

Judyna — 4. 10. 2020 21:41

No. To je děs.

cibule — 5. 10. 2020 7:57

Moc Vás všechny ze srdce zdravím a děkuji moc za Váš zájem, který mě opravdu potešil. Už jsem několikrát chtěla psát, ale mám teď nějaké chmurnější období, tak jsem nechtěla otravovat.

Mám před rozvodem a moje mysl si najednou uvědomuje, že dochází k definitivnímu konci a odmítá to zatím přijmout. Dnes řeším poslední úpravu "papírů", které nesu k ověření podpisů a pak právníkovi manžela a je mi z toho všeho nějak smutno. Jak rychle se dá všechno ukončit. jako by to ani nebylo a nemělo to žádnou důležitost v životě... Asi je to na mne vše ještě příliš brzy.
Ale nechci si stěžovat. S manželem jsme se opravdu v klidu dohodli a vše proběhlo hladce. Ani jeden jsme nedělali druhému žádné problémy.

A vlastně si taky procházím teď nejpohodovějším životním obdobím stejně, jako psala Lena. Moc jí to ze srdce přeji a má můj velký obdiv, jak skvěle to zvládá. Já si to bohužel nějak nedokážu pořádně užít. Přestože jsem teď obklopená tak fajn lidmi, se kterými je mi moc dobře, že si vyčítám, jak jsem nevděčná... V sobotu jsem měla tu čest setkat se s další skupinou turistů a šlo se mi s nimi na výletu výborně. Zase mě tak úžasně přijali do party, že se mi to zdálo snad jako sen. Včera na večer mi pak poslali fotky z "výpravy" a to jsem měla chvíli opravdu dobrý pocit.
Kamarádka je taky skvělá, vidíme se, co to jde, minimálně každou sobotu na výletě, a když se nevidíme, tak si píšeme, a v rodině je to stále pohodové a bez problémů. Takže si absolutně nemám na co stěžovat. Navenek prý vypadám spokojeně a v pohodě, ale uvnitř mi je teď nějak zvláštně.

A na vás všechny nikdy nezanevřu. Vždyť jste mě v začátcích drželi nad vodou! Co bych bez vás dělala?:hjarta: :)

cibule — 5. 10. 2020 8:00

LENNNA napsal(a):

Petr100 napsal(a):

Leno já když dělal řidičák před stoletím, tak v den zkoušek první náledí a trochu sněhu. Kontroloři co seděli za mnou měli víc strach než já. Do jednoho kopečku jsme vůbec nevyjeli. Hoši to rychle zabalili a já dostal papíry. :) Tak buď v klidu.

No kéž by to tak bylo :D .... otázka, kdy já budu dělat zkoušky při této "rychlosti" kurzu. Začala jsem v létě!

Tedy Leni, to je vážněexpert, co tě školí... Chápu, že v současné situaci je to o něco komplikovanější, ale o takovém přístupu jsem snad ještě neslyšela. Z toho by byl nervózní snad každý, kdo začíná, a u tebe to musí být ještě náročnější. To musí být
nervy...

LENNNA — 5. 10. 2020 15:35

cibule napsal(a):

Moc Vás všechny ze srdce zdravím a děkuji moc za Váš zájem, který mě opravdu potešil. Už jsem několikrát chtěla psát, ale mám teď nějaké chmurnější období, tak jsem nechtěla otravovat.

Mám před rozvodem a moje mysl si najednou uvědomuje, že dochází k definitivnímu konci a odmítá to zatím přijmout. Dnes řeším poslední úpravu "papírů", které nesu k ověření podpisů a pak právníkovi manžela a je mi z toho všeho nějak smutno. Jak rychle se dá všechno ukončit. jako by to ani nebylo a nemělo to žádnou důležitost v životě... Asi je to na mne vše ještě příliš brzy.
Ale nechci si stěžovat. S manželem jsme se opravdu v klidu dohodli a vše proběhlo hladce. Ani jeden jsme nedělali druhému žádné problémy.

A vlastně si taky procházím teď nejpohodovějším životním obdobím stejně, jako psala Lena. Moc jí to ze srdce přeji a má můj velký obdiv, jak skvěle to zvládá. Já si to bohužel nějak nedokážu pořádně užít. Přestože jsem teď obklopená tak fajn lidmi, se kterými je mi moc dobře, že si vyčítám, jak jsem nevděčná... V sobotu jsem měla tu čest setkat se s další skupinou turistů a šlo se mi s nimi na výletu výborně. Zase mě tak úžasně přijali do party, že se mi to zdálo snad jako sen. Včera na večer mi pak poslali fotky z "výpravy" a to jsem měla chvíli opravdu dobrý pocit.
Kamarádka je taky skvělá, vidíme se, co to jde, minimálně každou sobotu na výletě, a když se nevidíme, tak si píšeme, a v rodině je to stále pohodové a bez problémů. Takže si absolutně nemám na co stěžovat. Navenek prý vypadám spokojeně a v pohodě, ale uvnitř mi je teď nějak zvláštně.

A na vás všechny nikdy nezanevřu. Vždyť jste mě v začátcích drželi nad vodou! Co bych bez vás dělala?:hjarta: :)

Cibulko, nikdy neotravuješ! :hjarta: Co vím z okolí od kamarádek, tak rozvod člověka zasáhne, tak je jasné, že na tebe padly chmury. Ale vydrž, dohodli jste se, tak to bude rychle za vámi a pak bude zase lépe! Nebýt toho, tak sama píšeš, že máš pohodové období a fajn lidi kolem sebe, tak vydrž, toto skončí, bude to za tebou a bude ti zase dobře!

vrabčák — 5. 10. 2020 17:56

Cibulko, Lena to napsala i za mě. :pussa:

Judyna — 5. 10. 2020 18:46

Cibule, není to jednoduché - uzavřit jednu etapu života. Ale ty máš hodně pomocníků, kteří Ti pomohou se s tím nějak vyrovnat. Že je Ti smutno - nějak divně - no jasně. To vše bude ještě "chvilku" trvat. Ale Ty jdeš dál a to je důležité.

cibule — 5. 10. 2020 19:54

Moc děkuji za vaše zprávy, holky. :hjarta:
Zrovna si tak říkám, že jsem díky této zkušenosti ziskala mnoho pozitivniho. Když by k tomu nedošlo, nikdy bych si neuvědomila, jak lidi dokážou být srdeční a obětaví.
Někdy nás život postaví před výzvu, která nás srazí na kolena a člověk už nemá chuť ani vstát, natož se jí postavit, ale najednou se objeví pár lidí, kteří svými slovy dodají tu správnou motivaci, diky které se člověk začne na té zemi aspoň rozhlížet a pak i pomalu zvedat. A i když párkrát znovu třeba upadne, tak to nevzdá. Já jsem v tom měla neuvěřitelné štěstí na ty správné lidi. Stačilo jen zvednout hlavu, otevřít oči a poslouchat nebo číst. Vše přicházelo samo v ten správný čas. V ten správný čas. Proto věřím tomu, že se s tím časem smířím a přijmu to. Jen musím být trpělivá. A to mi, přiznávám, nikdy moc nešlo... Vždycky jsem chtěla skoro všechno hned.

Judyna — 5. 10. 2020 20:28

Tak toto Tě naučí, že vše hned nejde :-).
Píšeš, že máš štěstí na lidi kolem sebe. Ano. Ale hodně jsi udělala hlavně Ty sama - svým postojem a tím, že jsi ty lidi vůbec viděla. Źe ses neuzavřela do sebe a vše neodmítala.
Takže je to hlavně Tvoje zásluha.

vrabčák — 5. 10. 2020 21:17

Cibuličko, jdeš na to dobře. :supr: :D

Selima — 5. 10. 2020 22:06

cibule napsal(a):

Moc děkuji za vaše zprávy, holky. :hjarta:
Zrovna si tak říkám, že jsem díky této zkušenosti ziskala mnoho pozitivniho. Když by k tomu nedošlo, nikdy bych si neuvědomila, jak lidi dokážou být srdeční a obětaví.
Někdy nás život postaví před výzvu, která nás srazí na kolena a člověk už nemá chuť ani vstát, natož se jí postavit, ale najednou se objeví pár lidí, kteří svými slovy dodají tu správnou motivaci, diky které se člověk začne na té zemi aspoň rozhlížet a pak i pomalu zvedat. A i když párkrát znovu třeba upadne, tak to nevzdá. Já jsem v tom měla neuvěřitelné štěstí na ty správné lidi. Stačilo jen zvednout hlavu, otevřít oči a poslouchat nebo číst. Vše přicházelo samo v ten správný čas. V ten správný čas. Proto věřím tomu, že se s tím časem smířím a přijmu to. Jen musím být trpělivá. A to mi, přiznávám, nikdy moc nešlo... Vždycky jsem chtěla skoro všechno hned.

Myslím, že takto rýchlo a bezbolestne sa "vzťahový prechod" deje len vo filmoch a knihách :D a realita je iná. Teda, možno sa nájdu aj ľudia, čo tú medzifázu rýchlo preskočia a utekajú ďalej, ale veľa ich nepoznám.  Ja som to mala podobne ako Ty v tom, že som skoro vzápätí začala robiť koníčky, ku ktorým by som sa s "Ním" nikdy nedostala - latino tance a ezoteriku - začala som sa stretávať s fajn skupinkou ľudí a vydržalo nám to cca 6-7 rokov... a už vtedy som cítila, že toto je príma a v "starom živote" by to nebolo možné, z rôznych dôvodov. Na vzťah(y) som si ešte nejaký čas počkala, ale už to čakanie samo osebe nebolo zlé, nehovoriac o tom následnom vzťahu (a ďalšom a ďalšom :rodna: ). Nezabúdaj žiť, ale daj si zároveň čas, aby to prebolelo/odbolelo.

hell-en — 6. 10. 2020 17:56

Ahoj,
jsem tady nová a nevím moc, jak to tu funguje. Chtěla bych napsat svůj příběh a svěřit se někomu, kdo prožil stejné nebo podobné a najít pochopení a pomoc. Pokud to není vhodné, tak budu muset hledat jiné místo, kam se vypsat... Bohužel jsem tento chat nepročetla.
Manžela jsem poznala mladá, bylo mi sotva 18, ač zkušenosti s několika muži už jsem v tu dobu měla. Uchvátil mě svojí laskavostí, zájmem o mě, starostlivostí. Postupně jsme se do sebe zamilovali. Za 9 krásných studentských a prvních pracovních let jsme se stihli sestěhovat, vzít se. Po svatbě jsme se začali snažit o dítě, ale bohužel to dlouho nešlo. Asi rok jsme měli sex hlavně pro tvorbu dítěte a tam asi začal problém - už to nikdy potom nebylo jako dřív. Pak jsme podstoupili několik cyklů IVF. Výsledkem byly 3 potraty v 1. trimestru a 1 předčasný porod, kdy dcera za 3 dny zemřela. Potom jsem byla asi rok mimo, zahlcená smutkem. V tu chvíli přišla první rána - manžel mi vůbec nebyl oporou a podporou, jakou bych v tu chvíli potřebovala. Po nějaké době začal mluvit o tom, že je nespokojený, ale nedokázal mi říct, co mu vadí, co by chtěl změnit, aby byl spokojený. Nevěděl, co od života chce. Byli jsme i jednou na párové terapii u psychoterapeuta, víckrát jsme nešli. Manžel nechtěl a mně to upřímně nic moc nedalo. Psycholožka nám dala jen prostor pro promluvení si, ale s tím jsme nikdy potíže neměli. Takže jsme si jen zopakovali již vyřčené. Tak to trvalo asi další rok (celkem tedy cca 2 roky). Před nějakou dobou se mi konečně podařilo otěhotnět, teď jsem v pátém měsíci. Musím říct, že manžel už dítě nechtěl, podstoupil to jen kvůli mně, abych měla svůj smysl života. Za to mu budu neskonale vděčná, snad těhotenství tentokrát dopadne dobře. Nedokázala jsem ale po tolika ztrátách a hlavně ztráty dcery se smířit s tím, že děti mít nebudu. Už mám nejvyšší čas.
Před asi 6 týdny přišel s tím, že už dál nemůže a že chce odejít a odjel sám (?) na dovolenou a pak si sbalil pár věcí a odešel bydlet ke kamarádovi. Já ho stále miluji, udělala bych pro něj cokoli. I když se mi ty 2 roky citově dost vyhýbal, sám mě neobjal, milování bylo vždy na můj popud. Trápilo mě to a věděla jsem, že to není dobré, ale stále jsem doufala, že si cestu k sobě zase najdeme. Že máme dobrý základ, že vše stojí na důvěře a lásce, že po smrti dcery a srovnáním se s celou situací se to zase začne vracet k normálu. Můj muž to tak ale už necítil. Řekl mi, že už mě nemiluje a že se mnou nemůže být jen ze soucitu a odešel.
Bylo to moc těžké a stále je, zvlášť s těhotenskými hormony to se mnou cloumá. Jenže já jsem se předevčírem dozvěděla, že už měsíc (víc nepřiznal, tak nevím) žije s jinou. Trvalo mu 14 dní vyměnit našich 14 společných let.. To mě srazilo na kolena, totálně. Připadám si jako odpad, všechno ženské ze mě vyprchalo, kdybych nebyla těhotná, tak si asi něco udělám. Teď musím žít pro naši nenarozenou dceru, kterou si moc přeju a těším se na ni, ale nevím, jak dál. Nevím, jak to pojmout. Budu ještě někdy někomu věřit, oddat se, milovat někoho.. ? Vím, že je ještě brzo, ale žiju v malé vesnici, téměř všichni se známe, jsem teď na neschopence, nemůžu nikam - doma to na mě padá. Je mi moc smutno. Co mám dělat? Máte nějakou radu, jak se z toho nezbláznit?

vrabčák — 6. 10. 2020 19:22

Hell - en, máš to tedy hodně těžké... :(  Podle mne je on velký sobec, nezodpovědný člověk, zahleděný jen do sebe... :usch:
Mysli teď a těš se hlavně na svoje budoucí miminko :dudlik:, mysli na jeho i svoje zdraví!!! Snaž se udělat si každý den několik drobných radostí. Čti, poslouchej příjemnou hudbu, podívej se na hezký film... Bylo by moc dobré chodit na procházky, popovídat si s nějakou kamarádkou, stýkat se se svou rodinou (nevím, jak to máš). Věřím, že nezůstanete s mrňouskem sami, že se s někým dobrým vzájemně najdete. :par: Moc ti držím palce! :)

Palomita — 6. 10. 2020 20:21

hell-en, to jsou osudy a situace, které fakt umí nachystat jen život. Přála sis miminko a to se ti teď splnilo i za cenu, že jsi přišla o manžela, bohužel. Teď by ses měla soustředit především sama na sebe a neřešit věci, které neovlivníš. Povídej si s malou, svěř se jí a když ti bude smutno, vysvětli jí, že to není kvůli ní. Tu nejbližší osobu nosíš v sobě, tak ji opatruj jako svou lásku na celý život. Chlapů si ještě můžeš najít nepočítaně, ale dítě je dar. A možná by sis mohla pročíst konkrétně toto vlákno od začátku, abys zjistila, že nějaká cesta se vždycky najde ;)

hell-en — 6. 10. 2020 21:52

vrabčák napsal(a):

Hell - en, máš to tedy hodně těžké... :(  Podle mne je on velký sobec, nezodpovědný člověk, zahleděný jen do sebe... :usch:
Mysli teď a těš se hlavně na svoje budoucí miminko :dudlik:, mysli na jeho i svoje zdraví!!! Snaž se udělat si každý den několik drobných radostí. Čti, poslouchej příjemnou hudbu, podívej se na hezký film... Bylo by moc dobré chodit na procházky, popovídat si s nějakou kamarádkou, stýkat se se svou rodinou (nevím, jak to máš). Věřím, že nezůstanete s mrňouskem sami, že se s někým dobrým vzájemně najdete. :par: Moc ti držím palce! :)

Já zatím nemám vůbec na nic chuť a náladu. Dnes jsem se šla projít, dceři na hřbitov zapálit svíčky. Ale na víc se zatím nezmůžu. Vím, že se nemůžu zavřít a brečet jen do polštáře, ale musím se k činnosti nějak donutit. Ač teď v době korony a ještě v neschopence nic moc nemůžu. Zatím jsem manželovi sbalila věci, abych tu nebyla obklopená tím vším. Ale dál nevím. Psycholožka, kterou navštěvuji od smrti dcery, mi poradila napsat mu dopis, který tedy nikdy neodešlu (ani nevím, kde vlastně teď bydlí) a vypíšu se ze vší té bolesti, nadám mu, vyliju si zlost. Já bohužel nadávat neumím, nejsem typ člověka, který hýří sprostými slovy - dělá mi ti zle. Asi zítra ten dopis zkusím napsat, třeba mi to nějak pomůže. Je to ještě v dálce, ale mám strach hledat někoho nového. Ač rozhodně nechci zůstat do konce života sama. Byli jsme spolu tak dlouho, že to asi už ani neumím :/ Jsem velmi rodinně založená a nechci se vázat jen na dítě, to asi taky není "zdravé".

hell-en — 6. 10. 2020 22:02

Palomita napsal(a):

hell-en, to jsou osudy a situace, které fakt umí nachystat jen život. Přála sis miminko a to se ti teď splnilo i za cenu, že jsi přišla o manžela, bohužel. Teď by ses měla soustředit především sama na sebe a neřešit věci, které neovlivníš. Povídej si s malou, svěř se jí a když ti bude smutno, vysvětli jí, že to není kvůli ní. Tu nejbližší osobu nosíš v sobě, tak ji opatruj jako svou lásku na celý život. Chlapů si ještě můžeš najít nepočítaně, ale dítě je dar. A možná by sis mohla pročíst konkrétně toto vlákno od začátku, abys zjistila, že nějaká cesta se vždycky najde ;)

Děkuji, určitě si přečtu. Jen jsem se potřebovala vypsat. Osud je opravdu nevyzpytatelný. Vždycky jsem měla pocit, že mám život ve svých rukou, ale poslední 2 roky to tedy těžce neplatí. Člověk míní, život mění. Jen toto příjmout je moc těžké. Racionálně to všechno chápu, vím, že na chlapa mám celý život, na dítě jen pár let. A své dcery - tu zesnulou i tu v bříšku - moc miluji. Nejvíc na světě. Ale i přes rozumové chápání se mi po mém muži stýská. Nikdy jsem nebyla sama a teď jsem tu sama ve velkém domě, který jsme si vlastníma rukama před třemi lety postavili a nastěhovali se... A ještě mě pronásleduje představa, že se miluje s tou druhou. Úplně mě to rozhazuje a nejsem schopná jíst a mám pocit na zvracení. Asi jsem na něm byla moc závislá, odevzdala jsem se mu celá. A teď jsem ztratila ho a tím i hodně ze sebe.
Mám i výčitky svědomí, kvůli malé v bříšku, že nedokážu být v pohodě. Ač jí říkám, že to není kvůli ní. Přečetla jsem jí dnes 2 pohádky, abych jí dala veškerou soustředěnost a pak jsem vyčerpáním usnula. Tak snad si dnes "odpočinula". Doufám, že se mi nenarodí nešťastné dítě.

vrabčák — 6. 10. 2020 22:10

Vypsat ze ze svých problémů a starostí určitě pomáhá. Dobrá kamarádka by nebyla? Dej tomu všemu čas. Snaž se být aktivní a pokus se naladit se trochu do pohody. :pussa:

hell-en — 6. 10. 2020 22:17

vrabčák napsal(a):

Vypsat ze ze svých problémů a starostí určitě pomáhá. Dobrá kamarádka by nebyla? Dej tomu všemu čas. Snaž se být aktivní a pokus se naladit se trochu do pohody. :pussa:

Mám sestřenici, které teď volám místo toho, abych volala manželovi. Dokud jsem nevěděla o té druhé, tak, když mi bylo smutno, tak jsem mu zavolala a normálně jsme si popovídali. Asi i mu to dělalo dobře, jsme na sebe prostě zvyklí. Ale teď, když si představím, že mu volám a ona tam stojí někde v povzdálí... Prostě jsem ztratila toho nejbližšího a připadám si úplně sama. Času mám hodně, do porodu asi 18-19 týdnů, jen zatím nemám nějak chuť cokoli dělat, zmobilizovat se. Ale budu muset, kvůli malé.

Blossom opět s vámi — 7. 10. 2020 9:46

Ahoj hell-en,

máš to moc těžké, ale věř, že bude líp. Víš, já mám ze svého života (55 let) takové možná ošklivé přísloví: "Chlapi přicházejí a odcházejí, děti nám ale zůstávají." (A to i když jsou velké a odejdou, stejně je "máme" a jsme s nimi v kontaktu.

Neboj se, že bys zůstala sama. Dnes jsou seznamky a jak já, tak i mé kamarádky se přes seznamku seznámily. Některým ty vztahy vydržely pár let (2-7 let mně, ale i tak jsem zatím prožila život ne-osamělá), mnohé se podruhé vdaly a jsou spokojené. Ty máš navíc velkou výhodu, že budeš mít dítě v miminkovském věku, což je pro seznamování mnohem lepší než třeba dva puberťáci, co nového partnera mamky bojkotují.

Hell-en, znám dokonce případ, že se podobně osamělá maminka v jiném stavu seznmila s hodným partnerem, který hned po narození děcko adoptoval, a dnes mají i druhé dítě a žijou spokojeně. Tak nevěš hlavu, nezůstaneš sama!
Je škoda, že teď musíš zůstat doma s minimem kontaktů s ostatními. Ale můžeš napsat a vypsat se nám, vlastně virtuálním kamarádkám. Já jsem teď taky jen doma s nemocným tátou a babinet mi supluje třeba kolegyně z práce nebo tak něco. Neboj se a piš, je tu teď dobrá parta, rádi Ti odpovíme. Drž se a opatruj se.

cibule — 7. 10. 2020 14:56

Hell-en,vitej mezi námi.
Rozumím ti. Když jsem četla tvoje příspěvky, mnohokrát jsem při tom kývala hlavou. Vzpomínala jsem, jak jsem si taky roky myslela, že mám "život ve svých rukou", byla jsem přesvědčená, že když vydržíme tohle těžší období, tak už bude jen lépe a místo toho přišla taková osudová rána. Místo změny k lepšímu, bylo všechno pryč. Po 21 letech. Nechtěla jsem to uvěřit. Přiznat si, že je konec. Stále jsem si říkala, že to je jen nedorozumění, které se vyřeší a my se k sobě určitě vrátíme. Taky jsem první měsíc byla jako v nějaké mlze, a přestože jsem dobře vnímala, co mi kdo říká a jaké rady mi dává, tak jsem je nebyla schopná přijmout.
Jsem velkej cíťa a prožívala jsem to hodně silně. Bylo více dnů, které jsem skoro celé probrečela a první měsíc jsem skoro každé ráno i zvracela. Kamarádka, co mě viděla po delší době, mě sprdla jak malou holku, když viděla ten váhový úbytek. Taky jsem málem přišla o práci, když mě vedoucí několikrát  přistihla, že místo práce pořád brečím.
A právě tyhle stavy mi nakonec pomohly začít zvedat aspoň hlavu. To uvědomění si, že jemu jsem naprosto ukradená a jestli to nezvládnu, tak to už bude jen moje prohra. Že jestli to odnesu zdravotně, tak to bude moje zdraví a udělám všechno horší jen sama sobě. Jeho by mi to stejně už nevrátilo.
Takže jsem začala pracovat. Na sobě. Bylo to ze začátku docela dost těžké. Nic se mi nechtělo dělat jako tobě. Pomohlo mi nepřemýšlet o tom, co chci. Prostě teď udělám to a to. Treba si seženu jídlo. Pak se najím. Pak třeba uklidím. A že to všechno probrečím? No a co? Když mi bylo nejhůř, tak jsem to šla "vychodit" ven. Taky jsem zjistila, že všechno je nejhorší jen poprvé. Pak už je to vždycky o něco snazší.
A jak je mi teď? Úplně jinak než na začátku. Jsem silnější. Jsem jiná. Jsem svoje. Začínám se přijímat taková, jaká jsem. Se všemi svými slabostmi i bolestmi. A konečně po všech těch letech bojuji za sebe. A ty budeš taky Hell-en a ještě budeš bojovat taky za někoho,kdo ti bude cennější než ty sama. Za tvoji dcerku. Cítím, že to zvládneš.
Jestli ti to pomůže, piš sem. Budeme se radovat z každého tvého krůčku vpřed a brzdit tě snad aspoň trochu v pádech.

cibule — 7. 10. 2020 15:10

A ještě bych chtěla doplnit můj názor na to, jestli nakonec nezustaneme samy. Neboj se toho. Já z toho měla ještě nedávno docela velkej vítr. Ale teď už nemám. Objevilo se pár mužů, kteří projevili zájem. Přijdou i tobě, to si můžeš být jistá. Jenže jsem teď opatrnější. Raději si počkám na normálního chlapa, se kterým si zpříjemníme život jeden druhému. A víš proč? Protože ho nechci vedle sebe na pár dnů, ale nejlépe na celou druhou část života. A taky proto, že nechci nikoho využívat jen jako převozníka.
A Hell-en, ty v tomhle budeš mít velkou výhodu. Muž, co bude hledat ženu s dítětem, a jsou takoví a není jich málo, tak bude patřit k těm nejlepším.:supr:

Selima — 7. 10. 2020 17:14

hell-en napsal(a):

vrabčák napsal(a):

Vypsat ze ze svých problémů a starostí určitě pomáhá. Dobrá kamarádka by nebyla? Dej tomu všemu čas. Snaž se být aktivní a pokus se naladit se trochu do pohody. :pussa:

Mám sestřenici, které teď volám místo toho, abych volala manželovi. Dokud jsem nevěděla o té druhé, tak, když mi bylo smutno, tak jsem mu zavolala a normálně jsme si popovídali. Asi i mu to dělalo dobře, jsme na sebe prostě zvyklí. Ale teď, když si představím, že mu volám a ona tam stojí někde v povzdálí... Prostě jsem ztratila toho nejbližšího a připadám si úplně sama. Času mám hodně, do porodu asi 18-19 týdnů, jen zatím nemám nějak chuť cokoli dělat, zmobilizovat se. Ale budu muset, kvůli malé.

Sústredila by som sa na dieťa, cvičila gravid-jógu, chodila na vychádzky (možno s foťákom), naučila sa niečo nové - štrikovať, háčkovať, servítkovať, proste nejakú doteraz nepoznanú činnosť, čo sa dá robiť aj bez muža/sama. Prípadne by som sa učila variť pre mimino, piecť zdravé jedlá, pestovať si bylinky v záhradke, kresliť mandaly, pretrieť nábytok- hocičo, len nesedieť nečinne a neľutovať sa.

cibule — 7. 10. 2020 18:37

hell-en napsal(a):

vrabčák napsal(a):

Vypsat ze ze svých problémů a starostí určitě pomáhá. Dobrá kamarádka by nebyla? Dej tomu všemu čas. Snaž se být aktivní a pokus se naladit se trochu do pohody. :pussa:

Mám sestřenici, které teď volám místo toho, abych volala manželovi. Dokud jsem nevěděla o té druhé, tak, když mi bylo smutno, tak jsem mu zavolala a normálně jsme si popovídali. Asi i mu to dělalo dobře, jsme na sebe prostě zvyklí. Ale teď, když si představím, že mu volám a ona tam stojí někde v povzdálí... Prostě jsem ztratila toho nejbližšího a připadám si úplně sama. Času mám hodně, do porodu asi 18-19 týdnů, jen zatím nemám nějak chuť cokoli dělat, zmobilizovat se. Ale budu muset, kvůli malé.

A jak jsi na tom s rodinou? Ti by tě nepodpořili? Nebo se ti to zdá ještě brzo říct jim to?

hell-en — 7. 10. 2020 20:28

Blossom opět s vámi napsal(a):

Ahoj hell-en,

máš to moc těžké, ale věř, že bude líp. Víš, já mám ze svého života (55 let) takové možná ošklivé přísloví: "Chlapi přicházejí a odcházejí, děti nám ale zůstávají." (A to i když jsou velké a odejdou, stejně je "máme" a jsme s nimi v kontaktu.

Neboj se, že bys zůstala sama. Dnes jsou seznamky a jak já, tak i mé kamarádky se přes seznamku seznámily. Některým ty vztahy vydržely pár let (2-7 let mně, ale i tak jsem zatím prožila život ne-osamělá), mnohé se podruhé vdaly a jsou spokojené. Ty máš navíc velkou výhodu, že budeš mít dítě v miminkovském věku, což je pro seznamování mnohem lepší než třeba dva puberťáci, co nového partnera mamky bojkotují.

Hell-en, znám dokonce případ, že se podobně osamělá maminka v jiném stavu seznmila s hodným partnerem, který hned po narození děcko adoptoval, a dnes mají i druhé dítě a žijou spokojeně. Tak nevěš hlavu, nezůstaneš sama!
Je škoda, že teď musíš zůstat doma s minimem kontaktů s ostatními. Ale můžeš napsat a vypsat se nám, vlastně virtuálním kamarádkám. Já jsem teď taky jen doma s nemocným tátou a babinet mi supluje třeba kolegyně z práce nebo tak něco. Neboj se a piš, je tu teď dobrá parta, rádi Ti odpovíme. Drž se a opatruj se.

Děkuju, dneska mě to zmáhalo celý den. Celý den jsem probrečela, až teď večer je mi trochu líp. Já vím, že teď je na řadě dcera, jen je mi smutno po manželovi, po jeho společnosti. Je mi moc líto, že dcera nebude mít úplnou rodinu. A to byl vždy můj sen, můj hlavní smysl a cíl v životě. Snad bude manžel i po rozvodu fungovat jako táta. Neříkám, že stojím o střídavou péči nebo tak něco, ale aby za malou jezdil, aby se znali a měli se rádi. Snad toho budeme schopni dosáhnout.
Snad máš pravdu a někdy si najdu nového partnera, který mě bude milovat a já se snad budu schopná znovu zamilovat. Ale nejdřív se musím odmilovat od současného manžela... To taky nevím, jak na to :(

hell-en — 7. 10. 2020 20:45

cibule napsal(a):

Hell-en,vitej mezi námi.
Rozumím ti. Když jsem četla tvoje příspěvky, mnohokrát jsem při tom kývala hlavou. Vzpomínala jsem, jak jsem si taky roky myslela, že mám "život ve svých rukou", byla jsem přesvědčená, že když vydržíme tohle těžší období, tak už bude jen lépe a místo toho přišla taková osudová rána. Místo změny k lepšímu, bylo všechno pryč. Po 21 letech. Nechtěla jsem to uvěřit. Přiznat si, že je konec. Stále jsem si říkala, že to je jen nedorozumění, které se vyřeší a my se k sobě určitě vrátíme. Taky jsem první měsíc byla jako v nějaké mlze, a přestože jsem dobře vnímala, co mi kdo říká a jaké rady mi dává, tak jsem je nebyla schopná přijmout.
Jsem velkej cíťa a prožívala jsem to hodně silně. Bylo více dnů, které jsem skoro celé probrečela a první měsíc jsem skoro každé ráno i zvracela. Kamarádka, co mě viděla po delší době, mě sprdla jak malou holku, když viděla ten váhový úbytek. Taky jsem málem přišla o práci, když mě vedoucí několikrát  přistihla, že místo práce pořád brečím.
A právě tyhle stavy mi nakonec pomohly začít zvedat aspoň hlavu. To uvědomění si, že jemu jsem naprosto ukradená a jestli to nezvládnu, tak to už bude jen moje prohra. Že jestli to odnesu zdravotně, tak to bude moje zdraví a udělám všechno horší jen sama sobě. Jeho by mi to stejně už nevrátilo.
Takže jsem začala pracovat. Na sobě. Bylo to ze začátku docela dost těžké. Nic se mi nechtělo dělat jako tobě. Pomohlo mi nepřemýšlet o tom, co chci. Prostě teď udělám to a to. Treba si seženu jídlo. Pak se najím. Pak třeba uklidím. A že to všechno probrečím? No a co? Když mi bylo nejhůř, tak jsem to šla "vychodit" ven. Taky jsem zjistila, že všechno je nejhorší jen poprvé. Pak už je to vždycky o něco snazší.
A jak je mi teď? Úplně jinak než na začátku. Jsem silnější. Jsem jiná. Jsem svoje. Začínám se přijímat taková, jaká jsem. Se všemi svými slabostmi i bolestmi. A konečně po všech těch letech bojuji za sebe. A ty budeš taky Hell-en a ještě budeš bojovat taky za někoho,kdo ti bude cennější než ty sama. Za tvoji dcerku. Cítím, že to zvládneš.
Jestli ti to pomůže, piš sem. Budeme se radovat z každého tvého krůčku vpřed a brzdit tě snad aspoň trochu v pádech.

Ahoj cibulko, děkuju. Je mi moc líto, co se ti stalo. Já jsem taky cíťa, zranilo mě to úplně do nejniternějšího místa mého těla. Momentálně si připadám porouchaná, zničená, zadupaná, neženská, zrazená,... asi ty pocity znáš, bohužel :( Jediné, co mě drží je moje malá holčička v bříšku. Zítra jdu do poradny, tak ji zase uvidím na ultrazvuku, už se těším :) bez ní nevím, co bych dělala, jestli bych se znovu dokázala postavit na nohy. Věř, že po smrti dcery jsem se vyválela v blátě, byla jsem na dně a na znovu postavení se na nohy jsem využila všechny síly. Časem jsem jich pár zase sebrala, ale nemám jich moc. Bohužel. A bohužel rodina, ač mi pomáhá, tak mi těch sil dodává poskrovnu, potřebovala bych je právě od manžela :/ jenže ten je teď v náručí jiné. Nemůžu jí přijít na jméno (a je pravda, že nevím, jak se jmenuje, jen vím, že je o rok starší než já, bezdětná). Co je to za ženu, která vleze do postele s ženatým mužem, který čeká dítě se svou manželkou a ještě po 14 dnech od jeho odchodu...? Musím se sebrat a nějak se mobilizovat. Doma je všude nepořádek, který nesnáším. Nemám náladu si ani uvařit, ani jíst mi moc nejde, ale snažím se kvůli malé. Věčně ležím v posteli, snažím se myslet na něco jiného, ale nejde mi to. Mám teď rizikové těhotenství, takže ani toho moc nemůžu - mám dokonce  zakázanou i těhotenskou jógu. Pořád ho miluju. Jak se odmilovat? Jak zařídit, aby mi bylo jedno, co dělá a s kým je.. ?

hell-en — 7. 10. 2020 20:51

cibule napsal(a):

A ještě bych chtěla doplnit můj názor na to, jestli nakonec nezustaneme samy. Neboj se toho. Já z toho měla ještě nedávno docela velkej vítr. Ale teď už nemám. Objevilo se pár mužů, kteří projevili zájem. Přijdou i tobě, to si můžeš být jistá. Jenže jsem teď opatrnější. Raději si počkám na normálního chlapa, se kterým si zpříjemníme život jeden druhému. A víš proč? Protože ho nechci vedle sebe na pár dnů, ale nejlépe na celou druhou část života. A taky proto, že nechci nikoho využívat jen jako převozníka.
A Hell-en, ty v tomhle budeš mít velkou výhodu. Muž, co bude hledat ženu s dítětem, a jsou takoví a není jich málo, tak bude patřit k těm nejlepším.:supr:

A jak jsi se s těmi muži seznámila? Mám pocit, že kolem mě jsou všichni šťastně ženatí, s rodinami, že tu ani žádný volný muž není. Ne tedy, že bych teď chtěla někoho hledat. Musím si nejdřív udělat v srdci i duši místo na novou lásku a úplně nejdřív se odmilovat. Ale je jasné, že mě to napadlo. Jak se vlastně dneska rozvedené ženy seznamují?

hell-en — 7. 10. 2020 20:58

cibule napsal(a):

hell-en napsal(a):

vrabčák napsal(a):

Vypsat ze ze svých problémů a starostí určitě pomáhá. Dobrá kamarádka by nebyla? Dej tomu všemu čas. Snaž se být aktivní a pokus se naladit se trochu do pohody. :pussa:

Mám sestřenici, které teď volám místo toho, abych volala manželovi. Dokud jsem nevěděla o té druhé, tak, když mi bylo smutno, tak jsem mu zavolala a normálně jsme si popovídali. Asi i mu to dělalo dobře, jsme na sebe prostě zvyklí. Ale teď, když si představím, že mu volám a ona tam stojí někde v povzdálí... Prostě jsem ztratila toho nejbližšího a připadám si úplně sama. Času mám hodně, do porodu asi 18-19 týdnů, jen zatím nemám nějak chuť cokoli dělat, zmobilizovat se. Ale budu muset, kvůli malé.

A jak jsi na tom s rodinou? Ti by tě nepodpořili? Nebo se ti to zdá ještě brzo říct jim to?

Široká rodina ví, že manžel odešel. Ale jen ti nejbližší ví, že má jinou. Já sama to vím od neděle. Vlastně nevím proč, ale stydím se za to. Jak kdybych to udělala já. Přitom já sama si nejsem vědoma, že bych ve vztahu dělala něco špatně, ač určitě by se něco našlo, ale každopádně by to bylo nevědomě a neúmyslně. Vždy jsem se snažila komunikovat a "nutila" jsem do toho i manžela, byla jsem mu oporou, milovala jsem ho, po žádné stránce jsem ho neodbývala.. nebo aspoň z mého pohledu a ani on mi k tomu - co jsem udělala nebo neudělala - nebyl schopný nic říct. Prý to z jeho strany vyprchalo a zůstával se mnou, aby se vyhnul mému smutku - to je poslední věc, co mi řekl. Já přes můj smutek pro dceru jsem to asi nějakou dobu nevnímala.

cibule — 8. 10. 2020 11:35

Děkuju, dneska mě to zmáhalo celý den. Celý den jsem probrečela, až teď večer je mi trochu líp. Já vím, že teď je na řadě dcera, jen je mi smutno po manželovi, po jeho společnosti. Je mi moc líto, že dcera nebude mít úplnou rodinu. A to byl vždy můj sen, můj hlavní smysl a cíl v životě. Snad bude manžel i po rozvodu fungovat jako táta. Neříkám, že stojím o střídavou péči nebo tak něco, ale aby za malou jezdil, aby se znali a měli se rádi. Snad toho budeme schopni dosáhnout.
Snad máš pravdu a někdy si najdu nového partnera, který mě bude milovat a já se snad budu schopná znovu zamilovat. Ale nejdřív se musím odmilovat od současného manžela... To taky nevím, jak na to

Že je ti smutno po něm je přirozené. Najednou je to doma úplně jiné. Je tam prázdno a člověku běží hlavou myšlenky, že jestli to takhle bude napořád, tak to snad ani nemá cenu žít. Ale to jsou jen myšlenky a pocity z prvních dnů, které je potřeba vydržet. Slibuji ti, že to postupně bude slábnout. A bude líp. Opravdu. Vydrž. Já jsem toho důkazem.
Mně v prvních dnech pomáhaly, abych byla vůbec schopná nějak fungovat, podpůrné preparáty. Na noc jsem užívala silnější preparát z kozlíku lékařského spolu s dalšími bylinkami v tabletách a přes den zase kozlík taky v tabletách. Nemůžu je jmenovat, abych nedělala reklamu, ale v tomhle vlákně možná názvy někde v začátcích najdeš a jestli ne, tak v každé lékárně ti poradí. Taky jsem přečetla snad všechny diskuze na všech fórech, abych se ujistila, že pocity stejně zraněných žen se vyvíjí a že to u nich dobře dopadá. Měla jsem to ze začátku jako každodenní večerní pohádku pro mě.

Ahoj cibulko, děkuju. Je mi moc líto, co se ti stalo. Já jsem taky cíťa, zranilo mě to úplně do nejniternějšího místa mého těla. Momentálně si připadám porouchaná, zničená, zadupaná, neženská, zrazená,... asi ty pocity znáš, bohužel sad Jediné, co mě drží je moje malá holčička v bříšku. Zítra jdu do poradny, tak ji zase uvidím na ultrazvuku, už se těším smile bez ní nevím, co bych dělala, jestli bych se znovu dokázala postavit na nohy. Věř, že po smrti dcery jsem se vyválela v blátě, byla jsem na dně a na znovu postavení se na nohy jsem využila všechny síly. Časem jsem jich pár zase sebrala, ale nemám jich moc. Bohužel. A bohužel rodina, ač mi pomáhá, tak mi těch sil dodává poskrovnu, potřebovala bych je právě od manžela hmm jenže ten je teď v náručí jiné. Nemůžu jí přijít na jméno (a je pravda, že nevím, jak se jmenuje, jen vím, že je o rok starší než já, bezdětná). Co je to za ženu, která vleze do postele s ženatým mužem, který čeká dítě se svou manželkou a ještě po 14 dnech od jeho odchodu...? Musím se sebrat a nějak se mobilizovat. Doma je všude nepořádek, který nesnáším. Nemám náladu si ani uvařit, ani jíst mi moc nejde, ale snažím se kvůli malé. Věčně ležím v posteli, snažím se myslet na něco jiného, ale nejde mi to. Mám teď rizikové těhotenství, takže ani toho moc nemůžu - mám dokonce  zakázanou i těhotenskou jógu. Pořád ho miluju. Jak se odmilovat? Jak zařídit, aby mi bylo jedno, co dělá a s kým je.. ?
Ano, chápu. Sebevědomí je naprosto pryč a pocity o nich dvou jsem měla úplně stejné. V hlavě prázdno a jediné, co se tak pořád dokolo točilo, bylo PROČ? a JAK TOHLE MOHLI? CO TO JE ZA LIDI? a nebo ZA VŠECHNO MŮŽU JÁ. ODEHNALA JSEM HO. Teď už zjišťuji, že tohle není důležité. TY jsi ten nejdůležitější člověk. Je zkus aspoň chvílemi nechat být, pokud to půjde. Můžu tě ujistit, že tvůj muž je už teď úplně jiný člověk, který by ti možná ani nevyhovoval. Mám tuhle zkušenost. Když jsme se teď potkali u jeho právníka, byla jsem z něj i lehce znechucená. Z jeho chování. Nebyl to vůbec on. Mluvila z něj jiná žena.
A s tím úklidem jsem to měla taky tak. Brečela jsem nad tím, že je doma binec a že ho nemám pro koho uklízet. Máš Hell-en, pro toho nejdůležitějšího člověka, a to jsi ty.

A jak jsi se s těmi muži seznámila? Mám pocit, že kolem mě jsou všichni šťastně ženatí, s rodinami, že tu ani žádný volný muž není. Ne tedy, že bych teď chtěla někoho hledat. Musím si nejdřív udělat v srdci i duši místo na novou lásku a úplně nejdřív se odmilovat. Ale je jasné, že mě to napadlo. Jak se vlastně dneska rozvedené ženy seznamují?
Jak se seznamují  rozvedené ženy? No, já nevím. Je spousta seznamek, ale já to zatím raději nechávám náhodě. Mně přišel do cesty náhodou bývalý kamarád z dětství a kolega v práci. Jenže bohužel oba dva znám a vím, že s oběma bych si moc nepomohla. U jednoho z nich bych se o jeho zájem děllila s několika dalšími a druhý není schopný postarat se sám o sobe, natož žít s někým páru. Pak je tady ještě jeden, báječný člověk, se kterým je mi fajn, jenže věkový rozdíl je mezi námi tak propastný, že to taky není ta správná cesta. Takže jsme a zůstaneme vždy jen kamarády.

Široká rodina ví, že manžel odešel. Ale jen ti nejbližší ví, že má jinou. Já sama to vím od neděle. Vlastně nevím proč, ale stydím se za to. Jak kdybych to udělala já. Přitom já sama si nejsem vědoma, že bych ve vztahu dělala něco špatně, ač určitě by se něco našlo, ale každopádně by to bylo nevědomě a neúmyslně. Vždy jsem se snažila komunikovat a "nutila" jsem do toho i manžela, byla jsem mu oporou, milovala jsem ho, po žádné stránce jsem ho neodbývala.. nebo aspoň z mého pohledu a ani on mi k tomu - co jsem udělala nebo neudělala - nebyl schopný nic říct. Prý to z jeho strany vyprchalo a zůstával se mnou, aby se vyhnul mému smutku - to je poslední věc, co mi řekl. Já přes můj smutek pro dceru jsem to asi nějakou dobu nevnímala.
Přesně moje myšlenky a skutky. Samé výčitky a hledání chyb jen v sobě.... Dobře, připustme si, že jsme také možná udělaly pár chyb, ale tu hlavní chybu udělali oni. Oni si našli jinou ženu a opustili nás. Oni se nesnažili řešit konflikty ani jim předejít. Místo toho zbaběle utekli k jiné, u které si nejspíš myslí, že najdou to nebe. Ale ujišťuji tě, že nevyřešené problémy se útěkem nevyřeší. Přenesou si je do dalšího vztahu a za pár let je budou řešit znovu. Proto jim ani nic špatného nepřeju. Ani jemu ani jí. Já si myslím, že tohle je dožene oba. A u tebe obzvlášť. Když žena přijme muže, u kterého ví, že čeká miminko, tak myslím, že tohle dosvědčuje značnou otrlost a tvrdost té osoby a myslím, že za pár let ji ukáže i v jednání s tvým manželem. Taky se může stát, že její povahu pozná docela brzy a ještě se bude chtít vrátit. Nechci ti vytvářet marné iluze, ale stát se to klidně může. Ale samozřejmě taky nemusí. A nevím, jestli by to byla výhra, když by se chtěl vrátit.

Selima — 8. 10. 2020 13:36

hell-en napsal(a):

cibule napsal(a):

hell-en napsal(a):


Mám sestřenici, které teď volám místo toho, abych volala manželovi. Dokud jsem nevěděla o té druhé, tak, když mi bylo smutno, tak jsem mu zavolala a normálně jsme si popovídali. Asi i mu to dělalo dobře, jsme na sebe prostě zvyklí. Ale teď, když si představím, že mu volám a ona tam stojí někde v povzdálí... Prostě jsem ztratila toho nejbližšího a připadám si úplně sama. Času mám hodně, do porodu asi 18-19 týdnů, jen zatím nemám nějak chuť cokoli dělat, zmobilizovat se. Ale budu muset, kvůli malé.

A jak jsi na tom s rodinou? Ti by tě nepodpořili? Nebo se ti to zdá ještě brzo říct jim to?

Široká rodina ví, že manžel odešel. Ale jen ti nejbližší ví, že má jinou. Já sama to vím od neděle. Vlastně nevím proč, ale stydím se za to. Jak kdybych to udělala já. Přitom já sama si nejsem vědoma, že bych ve vztahu dělala něco špatně, ač určitě by se něco našlo, ale každopádně by to bylo nevědomě a neúmyslně. Vždy jsem se snažila komunikovat a "nutila" jsem do toho i manžela, byla jsem mu oporou, milovala jsem ho, po žádné stránce jsem ho neodbývala.. nebo aspoň z mého pohledu a ani on mi k tomu - co jsem udělala nebo neudělala - nebyl schopný nic říct. Prý to z jeho strany vyprchalo a zůstával se mnou, aby se vyhnul mému smutku - to je poslední věc, co mi řekl. Já přes můj smutek pro dceru jsem to asi nějakou dobu nevnímala.

Neber to na seba a neber to v zlom. Taká tragédia, akú ste prežili, proste niekoho ešte viac stmelí - a niekoho rozdelí. Nie je to pekné, nie je to fér - ale jednoducho to je tak. Možno on potrebuje zabudnúť, aby vládal ísť ďalej - a začať niekde úplne odznova (čo je ilúzia, ale na to si musí prísť sám)...  Načasovanie je najblbšie možné, ale inak - ho asi čiastočne aj chápem... (viď horeuvedené).

hell-en — 8. 10. 2020 16:48

Selima napsal(a):

hell-en napsal(a):

cibule napsal(a):


A jak jsi na tom s rodinou? Ti by tě nepodpořili? Nebo se ti to zdá ještě brzo říct jim to?

Široká rodina ví, že manžel odešel. Ale jen ti nejbližší ví, že má jinou. Já sama to vím od neděle. Vlastně nevím proč, ale stydím se za to. Jak kdybych to udělala já. Přitom já sama si nejsem vědoma, že bych ve vztahu dělala něco špatně, ač určitě by se něco našlo, ale každopádně by to bylo nevědomě a neúmyslně. Vždy jsem se snažila komunikovat a "nutila" jsem do toho i manžela, byla jsem mu oporou, milovala jsem ho, po žádné stránce jsem ho neodbývala.. nebo aspoň z mého pohledu a ani on mi k tomu - co jsem udělala nebo neudělala - nebyl schopný nic říct. Prý to z jeho strany vyprchalo a zůstával se mnou, aby se vyhnul mému smutku - to je poslední věc, co mi řekl. Já přes můj smutek pro dceru jsem to asi nějakou dobu nevnímala.

Neber to na seba a neber to v zlom. Taká tragédia, akú ste prežili, proste niekoho ešte viac stmelí - a niekoho rozdelí. Nie je to pekné, nie je to fér - ale jednoducho to je tak. Možno on potrebuje zabudnúť, aby vládal ísť ďalej - a začať niekde úplne odznova (čo je ilúzia, ale na to si musí prísť sám)...  Načasovanie je najblbšie možné, ale inak - ho asi čiastočne aj chápem... (viď horeuvedené).

Ahoj Selima, děkuju za rady ohledně volného času. Většinu aktivit - zvlášť ty ruční práce dělám již roky, pomohlo mi to i po smrti dcery - zaměstnat ruce a tím i hlavu. Vím, že je to možnost, jak chvíli vypnout myšlenky. Momentálně kvůli rizikovému těhotenství moc fyzických aktivit nemůžu. Do ručních prací se snad brzy donutím.
Víš, já bych ho taky chápala. Sama bych asi nechtěla žít celý život po boku někoho, koho už nemiluji a už mě jako partner nepřitahuje. Taky takto odešel a já jsem byla z toho moc smutná, ale stále jsem měla kamaráda - člověka, který mě zná nejlíp na světě a já jeho. Když mi bylo smutno, tak jsem mu zavolala a povídali jsme si o normálních věcech (jaký jsme měli den) a uklidnila jsem se. Jenže srazilo mě na kolena a bodlo do srdce to, že 14 dní po tom, co odešel z domu, si našel jinou. Nevím, jestli to někdy budu brát jinak, ale momentálně je to pro mě zrada, podlomení důvěry (lhal mi do telefonu, že bydlí u kamaráda), ztráta přátelství (které mi vadí asi víc než ztráta jeho lásky, pt už nějakou dobu byl odtažitý) a ztráta nejbližšího člověka. Teď se mi zhroutil svět, mé představy o šťastném životě - to doufám a věřím, že časem prolomím.

Palomita — 8. 10. 2020 17:34

hell-en, nechci ti brát iluze, ale chlapi takhle většinou nefungujou. Na to jsou moc pohodlní. Nechce se mi věřit, že se s tou novou seznámil 14 dní po odchodu od tebe a už spolu bydlí. Spíš než na dny bych to počítala na měsíce.. jak sama píšeš, už nějakou dobu byl odtažitý. Tím hůř, že jste se dostali všichni do aktuální situace.

LENNNA — 8. 10. 2020 18:10

hell-en napsal(a):

Ahoj cibulko, děkuju. Je mi moc líto, co se ti stalo. Já jsem taky cíťa, zranilo mě to úplně do nejniternějšího místa mého těla. Momentálně si připadám porouchaná, zničená, zadupaná, neženská, zrazená,... asi ty pocity znáš, bohužel :( Jediné, co mě drží je moje malá holčička v bříšku. Zítra jdu do poradny, tak ji zase uvidím na ultrazvuku, už se těším :) bez ní nevím, co bych dělala, jestli bych se znovu dokázala postavit na nohy. Věř, že po smrti dcery jsem se vyválela v blátě, byla jsem na dně a na znovu postavení se na nohy jsem využila všechny síly. Časem jsem jich pár zase sebrala, ale nemám jich moc. Bohužel. A bohužel rodina, ač mi pomáhá, tak mi těch sil dodává poskrovnu, potřebovala bych je právě od manžela :/ jenže ten je teď v náručí jiné. Nemůžu jí přijít na jméno (a je pravda, že nevím, jak se jmenuje, jen vím, že je o rok starší než já, bezdětná). Co je to za ženu, která vleze do postele s ženatým mužem, který čeká dítě se svou manželkou a ještě po 14 dnech od jeho odchodu...? Musím se sebrat a nějak se mobilizovat. Doma je všude nepořádek, který nesnáším. Nemám náladu si ani uvařit, ani jíst mi moc nejde, ale snažím se kvůli malé. Věčně ležím v posteli, snažím se myslet na něco jiného, ale nejde mi to. Mám teď rizikové těhotenství, takže ani toho moc nemůžu - mám dokonce  zakázanou i těhotenskou jógu. Pořád ho miluju. Jak se odmilovat? Jak zařídit, aby mi bylo jedno, co dělá a s kým je.. ?

hell-en, také zdravím a teda uffff, život se s tebou nemazlil :( Teď hlavně mysli na svou holčičku, není nic důležitějšího a stresem jí škodíš. Musíš se zklidnit co to jen jde, dobře jíst a snažit se být alespoň trochu v pohodě :hjarta:
Zaujalo mě to tučné a jen dám zase jiný pohled: cizí ženu, která s tebou nemá nic společného, nezná tě, nemá k tobě žádný vztah, je to úplně cizí člověk - tak tu obviňuješ a nemůžeš jí přijít na jméno. A nejbližšího člověka, který ti tohle udělal (obzvlášť v těhotenství, což je prasárna nejvyššího kalibru!), který tě měl chránit, kterému jsi věřila, který tě na rozdíl od té ženy zradil atd... - tak toho miluješ dál a chceš ho zpět.

LENNNA — 8. 10. 2020 18:15

Palomita napsal(a):

hell-en, nechci ti brát iluze, ale chlapi takhle většinou nefungujou. Na to jsou moc pohodlní. Nechce se mi věřit, že se s tou novou seznámil 14 dní po odchodu od tebe a už spolu bydlí. Spíš než na dny bych to počítala na měsíce.. jak sama píšeš, už nějakou dobu byl odtažitý. Tím hůř, že jste se dostali všichni do aktuální situace.

Vidím to stejně, nejméně měsíce... ale to teď není už důležité, hlavně se musíš hell-en kvůli maličké co nejdříve sebrat :pussa:

Judyna — 8. 10. 2020 18:18

Palomita napsal(a):

hell-en, nechci ti brát iluze, ale chlapi takhle většinou nefungujou. Na to jsou moc pohodlní. Nechce se mi věřit, že se s tou novou seznámil 14 dní po odchodu od tebe a už spolu bydlí. Spíš než na dny bych to počítala na měsíce.. jak sama píšeš, už nějakou dobu byl odtažitý. Tím hůř, že jste se dostali všichni do aktuální situace.

Přesně toto jsem chtěla napsat i já, Takže ano. Vidím to stejně.

Selima — 8. 10. 2020 18:24

LENNNA napsal(a):

hell-en, také zdravím a teda uffff, život se s tebou nemazlil :( Teď hlavně mysli na svou holčičku, není nic důležitějšího a stresem jí škodíš. Musíš se zklidnit co to jen jde, dobře jíst a snažit se být alespoň trochu v pohodě :hjarta:
Zaujalo mě to tučné a jen dám zase jiný pohled: cizí ženu, která s tebou nemá nic společného, nezná tě, nemá k tobě žádný vztah, je to úplně cizí člověk - tak tu obviňuješ a nemůžeš jí přijít na jméno. A nejbližšího člověka, který ti tohle udělal (obzvlášť v těhotenství, což je prasárna nejvyššího kalibru!), který tě měl chránit, kterému jsi věřila, který tě na rozdíl od té ženy zradil atd... - tak toho miluješ dál a chceš ho zpět.

:supr: :jojo:

vrabčák — 8. 10. 2020 19:32

Cibulko, Palomito, Seli a Leno, nemám co dodat. :supr:

rina — 8. 10. 2020 19:34

Hlavně ten nick je tuze nešťastný.

Změnit!

cibule — 8. 10. 2020 19:54

LENNNA napsal(a):

hell-en napsal(a):

Ahoj cibulko, děkuju. Je mi moc líto, co se ti stalo. Já jsem taky cíťa, zranilo mě to úplně do nejniternějšího místa mého těla. Momentálně si připadám porouchaná, zničená, zadupaná, neženská, zrazená,... asi ty pocity znáš, bohužel :( Jediné, co mě drží je moje malá holčička v bříšku. Zítra jdu do poradny, tak ji zase uvidím na ultrazvuku, už se těším :) bez ní nevím, co bych dělala, jestli bych se znovu dokázala postavit na nohy. Věř, že po smrti dcery jsem se vyválela v blátě, byla jsem na dně a na znovu postavení se na nohy jsem využila všechny síly. Časem jsem jich pár zase sebrala, ale nemám jich moc. Bohužel. A bohužel rodina, ač mi pomáhá, tak mi těch sil dodává poskrovnu, potřebovala bych je právě od manžela :/ jenže ten je teď v náručí jiné. Nemůžu jí přijít na jméno (a je pravda, že nevím, jak se jmenuje, jen vím, že je o rok starší než já, bezdětná). Co je to za ženu, která vleze do postele s ženatým mužem, který čeká dítě se svou manželkou a ještě po 14 dnech od jeho odchodu...? Musím se sebrat a nějak se mobilizovat. Doma je všude nepořádek, který nesnáším. Nemám náladu si ani uvařit, ani jíst mi moc nejde, ale snažím se kvůli malé. Věčně ležím v posteli, snažím se myslet na něco jiného, ale nejde mi to. Mám teď rizikové těhotenství, takže ani toho moc nemůžu - mám dokonce  zakázanou i těhotenskou jógu. Pořád ho miluju. Jak se odmilovat? Jak zařídit, aby mi bylo jedno, co dělá a s kým je.. ?

hell-en, také zdravím a teda uffff, život se s tebou nemazlil :( Teď hlavně mysli na svou holčičku, není nic důležitějšího a stresem jí škodíš. Musíš se zklidnit co to jen jde, dobře jíst a snažit se být alespoň trochu v pohodě :hjarta:
Zaujalo mě to tučné a jen dám zase jiný pohled: cizí ženu, která s tebou nemá nic společného, nezná tě, nemá k tobě žádný vztah, je to úplně cizí člověk - tak tu obviňuješ a nemůžeš jí přijít na jméno. A nejbližšího člověka, který ti tohle udělal (obzvlášť v těhotenství, což je prasárna nejvyššího kalibru!), který tě měl chránit, kterému jsi věřila, který tě na rozdíl od té ženy zradil atd... - tak toho miluješ dál a chceš ho zpět.

Já jí v tomhle rozumím. Měla jsem to ještě dlouho taky tak. Všichni kolem už si klepali na čelo, že jsem snad blázen, že bych ho po tom všem chtěla zpátky, že snad nemám žádnou hrdost, ale s jeho odchodem mi neodešel jen partner, ale i ten nejbližší člověk, kterému jsem jako jedinému věřila. A říkala jsem si, že když už nemůžu věřit jemu, tak komu jinému? Dnes už vím, že hlavně sobě.

cibule — 8. 10. 2020 20:00

rina napsal(a):

Hlavně ten nick je tuze nešťastný.

Změnit!

Myslíš? Já v tom vidím jméno Helena, i když se mi pro ní hodí spíše Helenka....

cibule — 8. 10. 2020 20:26

Palomita napsal(a):

hell-en, nechci ti brát iluze, ale chlapi takhle většinou nefungujou. Na to jsou moc pohodlní. Nechce se mi věřit, že se s tou novou seznámil 14 dní po odchodu od tebe a už spolu bydlí. Spíš než na dny bych to počítala na měsíce.. jak sama píšeš, už nějakou dobu byl odtažitý. Tím hůř, že jste se dostali všichni do aktuální situace.

I já se přidávám k souhlasu. :(
Mně tvrdil na začátku, že se skoro neznají a postupně z toho vyšlo, že spolu měli vztah minimálně 4 měsíce. Byla jsem neuvěřitelně důvěřivá. Vůbec mi nepřišlo divné, že už se k němu pani psounková nechce chodit doma podrbat. A přitom předtím milovala, když jí choval a drbal na hrudníku nebo ma bříšku. Až později mi došlo, že pes má perfektně vyvinutý čich a asi jak byl cítit jiným pachem a mlčel, tak nevěděla, jestli je to vážně její páníček.

Palomita — 8. 10. 2020 20:29

cibule napsal(a):

Já jí v tomhle rozumím. Měla jsem to ještě dlouho taky tak. Všichni kolem už si klepali na čelo, že jsem snad blázen, že bych ho po tom všem chtěla zpátky, že snad nemám žádnou hrdost, ale s jeho odchodem mi neodešel jen partner, ale i ten nejbližší člověk, kterému jsem jako jedinému věřila. A říkala jsem si, že když už nemůžu věřit jemu, tak komu jinému? Dnes už vím, že hlavně sobě.

To je asi pochopitelný stav, ale zavírat oči před realitou stejně ničemu nepomůže. Myslím, že ji manžel podvedl víc, než si je ochotná připustit, přitom to sama popisuje ve svých příspěvcích. Je zvláštní, že i když obě popisujete velmi podobný stav, tak příběh každé z vás na mě působí úplně jinak. :rodna:

Palomita — 8. 10. 2020 20:34

cibule napsal(a):

rina napsal(a):

Hlavně ten nick je tuze nešťastný.

Změnit!

Myslíš? Já v tom vidím jméno Helena, i když se mi pro ní hodí spíše Helenka....

Netuším, jak to myslela rina, ale mě zarazilo, kdo si dá dobrovolně do nicku peklo. Ale to jméno jsem v tom také našla ;)

Judyna — 8. 10. 2020 21:07

Jejda, to já vůbec nevěděla, že je to peklo. Já v tom také vidím Helu.

cibule — 9. 10. 2020 7:58

Posílám všem povídku k tomuto tématu a přeji pěkný den. :)

https://jansik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=755479

rina — 9. 10. 2020 9:33

Judyna napsal(a):

Jejda, to já vůbec nevěděla, že je to peklo. Já v tom také vidím Helu.

Je mi jasné že je to Helen, akorát je myslím záměrně překroucena do nešťastné podoby.

rina — 9. 10. 2020 9:37

Palomita napsal(a):

Netuším, jak to myslela rina, ale mě zarazilo, kdo si dá dobrovolně do nicku peklo. Ale to jméno jsem v tom také našla ;)

Přesně tak jsem to myslela. Mráz mi z toho běhá po zádech.

Palomita — 9. 10. 2020 9:55

cibule napsal(a):

Posílám všem povídku k tomuto tématu a přeji pěkný den. :)

https://jansik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=755479

Děje se to dnes a denně. Byla u nás na několikadenní návštěvě "kamarádka". Zlinkovala se jak zákon káže a vzhledem k dlouhodobé sex. frustraci se vrhla po mém manželovi. Nevadila jsem jí ani já a dokonce ani děti. Zírala jsem jak puk a jen jsem se decentně zeptala, zda mám odejít.. Chlap se na mě díval takovým tím pohledem "zachraň mě" a děti se ptaly, co se děje a jestli se to děje, protože je teta opilá. Dodnes si to pamatujeme všichni krom té známé :D Ona se netají tím, že mi muže závidí a já se netajím tím, že nechci, aby se ti dva setkávali. :jojo:

hell-en — 9. 10. 2020 10:24

Holky, děkuji za zprávy. Můj nick je sice trochu šílený, ale je už hodně starý. Kdysi jsem si zakládala účet tuším na fleru a nemohla jsem najít volný. Takže v tom nic nehledejte. Teď jsem byla ráda, že jsem se zvládla zaregistrovat a nad nickem jsem opravdu neuvažovala.
S tím trváním vztahu manžela a té druhé - já vlastně nevím, jak dlouho to je. Přiznal se, že je to měsíc (tj 2 týdny po jeho odchodu). Ale on o ní vlastně nechce nic říct a já jsem vlastně ráda - nevědomost je v tomto případě asi sladká. Včera jsme se viděli a na radu mé psycholožky jsem mu prostě vyložila moje pocity, pt on to má zpracované a já ne. A pokud to před jeho ušima nedostanu ze sebe, tak to ve mě bude kvasit a budu se tím trápit o moc déle. A je pravda, že dneska jsem konečně spala celou noc. Defakto mi ten měsíc spíš potvrdil, ale nevěřím tomu zcela, pt ho znám a zas tak striktní to potvrzení nebylo. Výsledkem ale je, že je to vlastně asi jedno. Manžela mi to nevrátí a moji důvěru v něj taky ne. A raději budu žít v tom, že mě nepodváděl, když byl ještě doma, než si drásat nervy ještě dalšími představami, pt pravdu se asi nikdy nedozvím. Tak to cítím teď. Možná časem prozřu. Je to na mě moc čerstvé.
Samozřejmě, že bych ho chtěla zpět - respektive moje srdce a duše by ho chtěly zpět. 14 let se nedá jen tak přejít a já nemám v povaze se rozhonit, naštvat do běla, nadávat, házet věcmi - prostě to neumím. Musím si to odbrečet. To už vím. Mám to "natrénované" po smrti dcery. V něčem je to totiž podobné - ztrácím člověka, kterého jsem moc milovala. A musím to odtruchlit. Jen už těch sil moc nemám, vydala jsem je při "zachránění se" po smrti dcerky... Ale rozumově vím, že už s manželem být nemůžu. Nedokázala bych mu znovu tak bezmezně věřit a to je pro mě podmínka partnerství, manželství. Prostě je konec. A musím to překonat, aby srdce a duše nevyhrávaly nad rozumem.

cibule — 9. 10. 2020 20:05

hell-en napsal(a):

Holky, děkuji za zprávy. Můj nick je sice trochu šílený, ale je už hodně starý. Kdysi jsem si zakládala účet tuším na fleru a nemohla jsem najít volný. Takže v tom nic nehledejte. Teď jsem byla ráda, že jsem se zvládla zaregistrovat a nad nickem jsem opravdu neuvažovala.
S tím trváním vztahu manžela a té druhé - já vlastně nevím, jak dlouho to je. Přiznal se, že je to měsíc (tj 2 týdny po jeho odchodu). Ale on o ní vlastně nechce nic říct a já jsem vlastně ráda - nevědomost je v tomto případě asi sladká. Včera jsme se viděli a na radu mé psycholožky jsem mu prostě vyložila moje pocity, pt on to má zpracované a já ne. A pokud to před jeho ušima nedostanu ze sebe, tak to ve mě bude kvasit a budu se tím trápit o moc déle. A je pravda, že dneska jsem konečně spala celou noc. Defakto mi ten měsíc spíš potvrdil, ale nevěřím tomu zcela, pt ho znám a zas tak striktní to potvrzení nebylo. Výsledkem ale je, že je to vlastně asi jedno. Manžela mi to nevrátí a moji důvěru v něj taky ne. A raději budu žít v tom, že mě nepodváděl, když byl ještě doma, než si drásat nervy ještě dalšími představami, pt pravdu se asi nikdy nedozvím. Tak to cítím teď. Možná časem prozřu. Je to na mě moc čerstvé.
Samozřejmě, že bych ho chtěla zpět - respektive moje srdce a duše by ho chtěly zpět. 14 let se nedá jen tak přejít a já nemám v povaze se rozhonit, naštvat do běla, nadávat, házet věcmi - prostě to neumím. Musím si to odbrečet. To už vím. Mám to "natrénované" po smrti dcery. V něčem je to totiž podobné - ztrácím člověka, kterého jsem moc milovala. A musím to odtruchlit. Jen už těch sil moc nemám, vydala jsem je při "zachránění se" po smrti dcerky... Ale rozumově vím, že už s manželem být nemůžu. Nedokázala bych mu znovu tak bezmezně věřit a to je pro mě podmínka partnerství, manželství. Prostě je konec. A musím to překonat, aby srdce a duše nevyhrávaly nad rozumem.

I mně pomohlo vědět toho co nejméně. Každá informace byla pro mne dalším rypnutim do už tak bolavé rány. A ani to nebylo k ničemu dobré. Víš, každá žena, co to prožila, mi říkala, že to spraví jen čas. A já byla nešťastná ani ne nejvíc z toho, že je přede mnou strašně dlouhá doba, i když to taky, ale spíš z toho, že jsem si nevěřila, že to vydržím. A ze začátku jsem vlastně nevěřila ani tomu, že by se to mohlo někdy začít zlepšovat. A můžu za sebe upřímně říct, že se to opravdu každý den zlepšuje. Takže vydrž, bude líp! Vlastně už teď je lip, i když to tak nevypadá.
A ještě jedna myšlenka mě držela nad vodou. Nepřemýšlet o vzdálenější budoucnosti. Zkoušela jsem přemýšlet jen o tom konkrétním dnu. Dneska je teď, co bude dál, se uvidí.

vera — 10. 10. 2020 8:40

holky jdete na to dobře.................ano čas

opakuji se...................já se v tom dlouho plácala.............ale teď ..............žiju si skvělý život
a neměnila bych.......a děkuji Vesmíru, že to tak zařídil

Selima — 10. 10. 2020 9:37

Áno, teraz je to boľavé a človek nemá ten celkový pohľad (nehovoriac už o nadhľade). Ja som bývalému po cca 6 rokoch aj poďakovala, že a opustil :D a bolo to úprimné, od srdca, žiadna póza. Bola som a som stále rada, že som  sním bola - ale zároveň som rada, že už spolu nie sme. Všetko je vo finále tak, ako má byť. ;) Ale to človek vidí až po rokoch...

hell-en — 13. 10. 2020 21:47

Máte nějaký recept, jak přežít večery - o samotě, s myšlenkami na manžela, s představami, že je právě teď tráví s jinou ženou,  pravděpodobně šťastnej a spokojenej.. ? Večery jsou strašně smutný :(

vrabčák — 13. 10. 2020 21:55

Hell - en, hudba (klasika, relaxační, folk, country...), knížky (audioknihy), relaxační omalovánky pro dospělé......... :)  :pussa:

Judyna — 13. 10. 2020 21:57

V době, kdy je hodně smutno, Tě asi máloco od smutku dokáže odvést. Mně kdysi dávno pomáhala hudba. A jak to půjde, tak třeba televize, časopisy, křížovky, cokoliv, ale se zvukovou kulisou. Tak to mám já, ale nevím, jestli by to fungovalo u tebe. Toto období prostě nějak přežiješ - nebude to slavné, ale pak bude líp. Jen se v tom moc neutápět, pokud to půjde. Snažit se něco dělat, i když tě to zpočátku nebude moc bavit.

Selima — 13. 10. 2020 22:15

hell-en napsal(a):

Máte nějaký recept, jak přežít večery - o samotě, s myšlenkami na manžela, s představami, že je právě teď tráví s jinou ženou,  pravděpodobně šťastnej a spokojenej.. ? Večery jsou strašně smutný :(

Neviem, ako je u vás - u nás to od štvrtka zakážu - ale mňa bavia tanečky: hula, orient (to sa dá aj sólo), tango (absolvovali sme kurz s kamoškou, ale skonštatovali, že s tanečným partnerom je to lepšie), niečo mierne, ale milé... alebo skús nejaké nové ručné práce, novú techniku (dekupáž? keramiku?,), čítanie online kníh, písanie blogu....

LENNNA — 14. 10. 2020 6:27

hell-en napsal(a):

Máte nějaký recept, jak přežít večery - o samotě, s myšlenkami na manžela, s představami, že je právě teď tráví s jinou ženou,  pravděpodobně šťastnej a spokojenej.. ? Večery jsou strašně smutný :(

hell-en, zabavit se, koníčky, prostě něco dělat, co tě baví, co máš ráda :supr:

A ještě dodám, že ti moc doporučuji se podívat na Petra Casanovu - má na facebooku stránky Firstclass (najdeš tam různé články na vztahové téma, každou neděli má online povídání), pak má stejnojmenné stránky, vydává časopisy a knihy na téma vztahy. Je výborný.

vera — 14. 10. 2020 7:29

hell...........................to si musíš odžít.............bohužel

Palomita — 14. 10. 2020 8:23

hell-en napsal(a):

Máte nějaký recept, jak přežít večery - o samotě, s myšlenkami na manžela, s představami, že je právě teď tráví s jinou ženou,  pravděpodobně šťastnej a spokojenej.. ? Večery jsou strašně smutný :(

Co ti udělal manžel neovlivníš, ale můžeš ovlivnit na co myslíš a jak se chováš. Vzhledem k tomu, že se teď nejspíš potřebuješ utápět v žalu, tak se v tom rochníš. Nakonec ty sama víš nejlíp, co by u tebe zabralo, ale ještě asi nedozrál čas. Hlavně si nezapomeň včas říct "stop". Dej si třeba nějaké datum do kdy budeš chodit od ničeho k ničemu a pak se začni konečně starat o sebe a ne o člověka, kterej o to a vlastně ani za to nestojí..
Jestli potřebuješ zaměstnat hlavu, můžeš zkusit plést, šít, háčkovat na sebe, na malou.. nebo vyšívat.. chce to složité vzory a počítat oka, křížky.. ;) Přeju hodně sil a brzkou změnu k lepšímu :par:

cibule — 14. 10. 2020 11:17

hell-en napsal(a):

Máte nějaký recept, jak přežít večery - o samotě, s myšlenkami na manžela, s představami, že je právě teď tráví s jinou ženou,  pravděpodobně šťastnej a spokojenej.. ? Večery jsou strašně smutný :(

Já jsem kupodivu měla večery nejvíc v klidu. U mě byla nejhorší brzká rána. Od tří hodin ráno jsem je řešila skoro pořád. A pak dopoledne. Potom už jsem byla většinou tak vyčerpaná, že to nemělo takovou váhu, že jsem se dokázala soustředit na jiná témata.

Ale vypozorovala jsem, že čím víc jsem si zakazovala myslet na něj, tím to bylo horší a myšlenky byly jako komáři kolem mojí hlavy.
Postupně podle momentální nálady jsem se naučila reagovat na to peklo. Někdy jsem to musela jít vychodit ven (když bylo hodně ouvej), jindy jsem se vybrečela do únavy a jindy mi zase pomohly povídání Petra Casanovy.

Já Petra využívám i teď. Respektive jeho pozitivní povídání, co mě motivují k tomu hledat na všem něco pozitivního.
Protože problémy většinou nechodí nikdy samy, tak se mi teď přidaly ještě problémy v práci i doma. Mám pocit jako když jsem v nějaké bouři. Je hodně zataženo, ochladilo se a silně prší. Do toho ještě čelím silnému větru, který občas tak silně zafouká, že se člověku pokouší strhnout i kapuci zaraženou hluboko do čela nebo mu podrazit nohy. Mysl v tu chvíli nefuguje moc pozitivně, ale pokouší se z toho uniknout. Hledá útočiště, klidné a suché místo a odpočinek. Jenže ouha. V okolí nic takového není. Ještě chvíli musí to vše vydržet, než dojde do první vesnice. A to teď dělám já. Držím. Jdu tou buřinou, nadávám v duchu, že se na to můžu vykašlat, že jsem si vybrala takový život (nebo cestu?) a závidím všem okolo, co jsou v suchu a teple. Ale vydržím to. Protože vím, že po každé bouřce vysvitne sluníčko a pak ty první pocity po ní jsou k nezaplacení. Najednou začnou zase zpívat ptáci, vzduch se tak pěkně rozvoní a oteplí se. Takže mi držte palce, ať mi bouřka v mém životě brzo odejde a začne mi svítit sluníčko. A hlavně ať nejsou po té buřině moc velké škody. Nejlépe žádné.

rina — 14. 10. 2020 16:36

Mám.
Milovat ho tolik, že mu to přát jako nejlepšímu příteli.

cibule — 18. 10. 2020 8:08

Jak se daří Hell-en? Jak to zvládá v těch nejnáročnějších dnech? A co miminko? Nepsala jsi, že tě čeká návštěva u lékaře? Doufám, že je vše v pořádku...
U mne už se situace naštěstí zklidňuje. Včera na výletě jsem byla svědkem zajímavého přírodního úkazu. Na ploché střeše nějakého vodárenského objektu vyrostl statný strom. Nemohla jsem pochopit, z čeho bere živiny.

vrabčák — 18. 10. 2020 13:31

Taky jsem si na ni teď při přihlašování vzpomněla. Napsala jsem jí před časem soukromou zprávu, ale nereagovala...

rina — 18. 10. 2020 14:32

cibule napsal(a):

... Na ploché střeše nějakého vodárenského objektu vyrostl statný strom. Nemohla jsem pochopit, z čeho bere živiny.

U nás vedle domu na betonu (!) taky prosperuje smrček. Už má tak půl metru. Taky nevím, kde bere živiny, a pokaždé, když jdu kolem něj, mám chuť jej přesadit do zahrady, je obrovská...
Prosperuje. Je to zázrak přírody!
:co:

vrabčák — 18. 10. 2020 17:55

Určitě má šikovné kořeny, které si berou živiny z půdy pod betonem. Podobně jako bříza na skále. :)

Selima — 18. 10. 2020 21:08

Víťazstvo života... alebo víťazstvo ducha nad hmotou ;)

rina — 18. 10. 2020 21:18

:jojo:

Judyna — 18. 10. 2020 21:46

Prostě příroda je mocná a silná a pokud by lidstvo zmizelo, vše by si poměrně rychle vzala zpět...

hell-en — 18. 10. 2020 23:03

Ahojte,
chvíli jsem se neozvala. Nějak se v tom plácám. Někdy mám vztek, cítím úzkost, vinu, žárlivost, závislost na manželovi (ani nevím, jak ho mám teď nazývat, rozvod bude až někdy příští rok), závidím mu a je mi strašně smutno. Pak jsou chvíle, kdy si uvědomím, jaké to poslední dobou bylo a říkám si, jestli vlastně bylo za co bojovat, jestli bych tak chtěla žít celý život. Pročítám si různé články, děkuji za typ na Petra Casanovu. A tak se to točí pořád dokola.
Někde jsem četla, že pro odmilování je nutný rozum a zdravý úsudek. Aby byly vytlačeny city. Že si mám sepsat výhody a nevýhody potencionálního setrvání ve vztahu (což není můj případ, já jsem nebyla ta, kdo se rozhodl). Ale i tak jsem to hodila na papír. A dost mi to pomohlo. Zatím, psala jsem to předevčírem. Čtu si ten papír pokaždé, co na mě "leze" smutek.
Já nevím, jak jste to měly vy, zatím jsem nenašla odvahu pročíst celou tuto diskuzi. Ale snažím se přejít na mód "už to není moje věc" a tím myslím jeho tělo, jeho city, starost o jeho štěstí a blaho. Ale je to těžké. Je těžké přestat bojovat a smířit se s výsledkem. I tím, že jsme cca 1x týdně v kontaktu. Jsou to cca 3 roky, co jsme se nastěhovali do domku, který jsme si sami postavili, a jak to tak bývá, tak je tu ještě spousta práce. Tak manžel jezdí pracovat, chce, abych tu zůstala s malou bydlet a dodělat to tu byla moje (i banky) podmínka. Takže u mě není možné to známé "sejde z očí, sejde z mysli". A já ani nechci, ne tak kvůli sobě - to je mi jasné, že o to to bude pro mě všechno těžší, ale kvůli maličké, aby neskončil kontakt s nastávajícím otcem a snad pak i tátou. Asi by se těžko navazoval. A to nejdůležitější, čeho bych chtěla dosáhnout je, aby byl tátou naší dceři a mým (snad někdy možná) zase přítelem. Snad se mi podaří zbavit se těch libidózních myšlenek (jak to nazvala moje psycholožka) a vidět časem manžela jako tátu dcery, udržovatele domu a nic víc.
Bohužel se mi teď při jeho poslední návštěvě stala taková věc. Tady to napsat snad můžu. Manžel si vytahoval z batohu notebook a já tam zahlídla něco zvláštního. Neměla jsem, ale nedalo mi to a šla se k batohu podívat, když on už tam nebyl. No málem mi to vypálilo zrak. V batohu sexuální pomůcky, které nepatřily nám.. Dostalo mě to na celý den na kolena, dokonce jsem i zvracela z myšlenek, jak je používá s tou druhou...Nešlo to z hlavy vytěsnit. Uklidnilo mě až to realistické sepsání výhod a nevýhod našeho vztahu.
Trochu jsem se zmátořila a začala to tu konečně uklízet. Nemůžu toho kvůli rizikovému těhotenství dělat moc, ale i tak už se tu cítím líp. Odstranila jsem všechny společné fotky a svatební rekvizity. Začala jsem malé plést deku a taky plánovat pokojíček. Vyšetření zatím jsou v pořádku a maličká pěkně roste a pěkně kope. Na další speciální vyšetření mě veze manžel zítra. Nemůžu říct, že by o mě neměl zájem, ale má ho takový striktně přátelský, s odstupem. Je prostě mnohem dál, než jsem já. Snad budu silná dosáhnout téhož a bude to nějak fungovat. Snad budu moct někdy někomu ještě věřit, snad mě to nezlomí, nezahořknu na muže a na život, snad to zvládnu. Můj motor je maličká, chci aby měla pěkný život a snad jednou v kompletní rodině..

cibule — 19. 10. 2020 6:49

hell-en napsal(a):

Ahojte,
chvíli jsem se neozvala. Nějak se v tom plácám. Někdy mám vztek, cítím úzkost, vinu, žárlivost, závislost na manželovi (ani nevím, jak ho mám teď nazývat, rozvod bude až někdy příští rok), závidím mu a je mi strašně smutno. Pak jsou chvíle, kdy si uvědomím, jaké to poslední dobou bylo a říkám si, jestli vlastně bylo za co bojovat, jestli bych tak chtěla žít celý život. Pročítám si různé články, děkuji za typ na Petra Casanovu. A tak se to točí pořád dokola.
Někde jsem četla, že pro odmilování je nutný rozum a zdravý úsudek. Aby byly vytlačeny city. Že si mám sepsat výhody a nevýhody potencionálního setrvání ve vztahu (což není můj případ, já jsem nebyla ta, kdo se rozhodl). Ale i tak jsem to hodila na papír. A dost mi to pomohlo. Zatím, psala jsem to předevčírem. Čtu si ten papír pokaždé, co na mě "leze" smutek.

Ty pocity teď jsou bohužel hodně silné, ale postupně budou slábnout. Opravdu. Je dobře, že sis to napsala. Alespoň co já můžu říct za sebe. Napsala jsem si všechno špatné, co mi vadilo a s čím bylo těžší se smířit a když jsem to nedávno nečekaně objevila, tak jsem se nestačila divit. A taky mám ještě teď všude po bytě nalepené motivační lístečky. Kudy jdu, tudy na mě jukají.

hell-en napsal(a):

Já nevím, jak jste to měly vy, zatím jsem nenašla odvahu pročíst celou tuto diskuzi. Ale snažím se přejít na mód "už to není moje věc" a tím myslím jeho tělo, jeho city, starost o jeho štěstí a blaho. Ale je to těžké. Je těžké přestat bojovat a smířit se s výsledkem. I tím, že jsme cca 1x týdně v kontaktu. Jsou to cca 3 roky, co jsme se nastěhovali do domku, který jsme si sami postavili, a jak to tak bývá, tak je tu ještě spousta práce. Tak manžel jezdí pracovat, chce, abych tu zůstala s malou bydlet a dodělat to tu byla moje (i banky) podmínka. Takže u mě není možné to známé "sejde z očí, sejde z mysli".

Ano, to chápu, ale časem si to zařídíš podle svého, postupně, a budeš ve svém. A to je dobrý začátek. I když ze začátku to vypadá spíš jako nevýhoda.

hell-en napsal(a):

Trochu jsem se zmátořila a začala to tu konečně uklízet. Nemůžu toho kvůli rizikovému těhotenství dělat moc, ale i tak už se tu cítím líp. Odstranila jsem všechny společné fotky a svatební rekvizity. Začala jsem malé plést deku a taky plánovat pokojíček. Vyšetření zatím jsou v pořádku a maličká pěkně roste a pěkně kope. Na další speciální vyšetření mě veze manžel zítra. Nemůžu říct, že by o mě neměl zájem, ale má ho takový striktně přátelský, s odstupem. Je prostě mnohem dál, než jsem já. Snad budu silná dosáhnout téhož a bude to nějak fungovat. Snad budu moct někdy někomu ještě věřit, snad mě to nezlomí, nezahořknu na muže a na život, snad to zvládnu. Můj motor je maličká, chci aby měla pěkný život a snad jednou v kompletní rodině..

Dobře děláš. A budeš silná. Tomu věř. Už teď jsi mnohem silnější, než jsi byla před touhle zkušeností. A postupně na sebe začneš být i pyšná. Jak jsi to zvládla a tuhle jeho zradu ustála.

Judyna — 19. 10. 2020 11:22

Hell, to vypsání pozitiv a negativ mně svého času také moc pomohlo. A ty myšlenky na manžela Tě myslím dost přejdou, až se malá narodí, protože starost o ni zabere všechen čas a vyplní Ti mysl. V tomhle ti ten malý prcek ohromě pomůže.
Je strašně důležité, žes nezahořkla a že chceš, aby malé zůstal tatínek. I pro mě to bylo důležité a povedlo se to, i dkyž vztah s BM sem měla velice špatný ( já odešla, když bylo synovi necelý rok a on mi dělal hodně zle). Mů syn byl odmala zvyklý na danou situaci - že žije se mnou, ale s tatínkem je v pravidelném kontaktu a byl celé dětství naprosto v pohodě. Naštěstí jsme ani já ani BM nic neřešili přes syna. Víš, myslím si, že děti, od kterých odejde rodič později, to nesou daleko hůř než dítě, které je už od mala zvyklé na to, jak sjem to měla já a jak to budeš mít ty. Neutrpí ztrátu.
A v tvém konkrétním případě buď ráda, že se manžel stará o  ten baráček, snad bude mít zájem i o malou. Je to opravdu důležíté a udělej pro to všechno. Já se musela hodně zapřít, mít dobrou vůli  a fakt se to vyplatilo.

hell-en — 20. 10. 2020 19:37

Judyna napsal(a):

Hell, to vypsání pozitiv a negativ mně svého času také moc pomohlo. A ty myšlenky na manžela Tě myslím dost přejdou, až se malá narodí, protože starost o ni zabere všechen čas a vyplní Ti mysl. V tomhle ti ten malý prcek ohromě pomůže.
Je strašně důležité, žes nezahořkla a že chceš, aby malé zůstal tatínek. I pro mě to bylo důležité a povedlo se to, i dkyž vztah s BM sem měla velice špatný ( já odešla, když bylo synovi necelý rok a on mi dělal hodně zle). Mů syn byl odmala zvyklý na danou situaci - že žije se mnou, ale s tatínkem je v pravidelném kontaktu a byl celé dětství naprosto v pohodě. Naštěstí jsme ani já ani BM nic neřešili přes syna. Víš, myslím si, že děti, od kterých odejde rodič později, to nesou daleko hůř než dítě, které je už od mala zvyklé na to, jak sjem to měla já a jak to budeš mít ty. Neutrpí ztrátu.
A v tvém konkrétním případě buď ráda, že se manžel stará o  ten baráček, snad bude mít zájem i o malou. Je to opravdu důležíté a udělej pro to všechno. Já se musela hodně zapřít, mít dobrou vůli  a fakt se to vyplatilo.

Judynko, moc děkuji za tvoje slova. Přesně to jsem potřebovala. Důkaz, že to jde. Že je možné i po rozvodu mít "rodinný" život a že dítě může být šťastné i bez tatínka, který by byl denně doma. Víš, já v okolí nikoho takového nemám - alespoň, co vím. S manželem máme vcelku dobrý vztah, on se stará a já se snažím mu to pořád nepředhazovat a nebo mu vše opakovaně vyčítat. Je to s velkým sebezapřením, pt mi moc ublížil, ale kdybychom spálili mosty a byli na sebe zlí, tak nám asi ani jednomu nebude líp. Spíš je to mezi námi smutné, to je asi pocit, který cítíme oba - já i manžel. Ale on už je dál, já pořád brečím...
Včera jsem byla na speciálním vyšetření, na které mě manžel vezl přes půl republiky, a původně si mě chtěli v nemocnici nechat, že se jim něco nelíbilo na placentě. Nakonec jiná paní doktorka specialistka řekla, že je to dobré a pustili mě domů. Ale když jsem manželovi psala, že mě tam možná nechají (což byl pro mě neočekávaný šok), tak mi na to napsal jen "oj"... V tu chvíli mi opět došlo, že by mě v tom zase nechal plácat, že by mě zase emočně nepodpořil - jako po smrti naší první dcery. Prostě další důkaz, že bych s ním nadále stejně nebyla šťastná celý život.. Je mi to moc líto, protože ho stále miluju. Ale jeden člověk vztah nedělá, že? Snad někdy budu mít kompletní rodinu - mé životní přání.

Judyna — 20. 10. 2020 19:55

Já vím, že Ti ublížil a že je to moc těžké. Ale on jako partner už je ze Tvého života pryč. Ale jako otec budoucího dítěte by měl fungovat. Pro malou to bude moc důležité. Když to zvládneš a budeš na něj po čase koukat jen jako na otce a podaří se vám takto spolupracovat, tak to bude pro malou to nejlepší. A ty osobně si život zařídíš prostě podle svého.
Neboj, to dáš. Máš dobrou vůli, uvědomuješ si to, takže  na tom budeš pracovat. Z jeho strany to vypadá ZATÍM dobře v tomto směru.
(A nemysli si, BM může mít výčitky, jen to na sobě nedává znát).

eremuruss — 20. 10. 2020 21:09

LENNNA napsal(a):

hell-en napsal(a):

Ahoj cibulko, děkuju. Je mi moc líto, co se ti stalo. Já jsem taky cíťa, zranilo mě to úplně do nejniternějšího místa mého těla. Momentálně si připadám porouchaná, zničená, zadupaná, neženská, zrazená,... asi ty pocity znáš, bohužel :( Jediné, co mě drží je moje malá holčička v bříšku. Zítra jdu do poradny, tak ji zase uvidím na ultrazvuku, už se těším :) bez ní nevím, co bych dělala, jestli bych se znovu dokázala postavit na nohy. Věř, že po smrti dcery jsem se vyválela v blátě, byla jsem na dně a na znovu postavení se na nohy jsem využila všechny síly. Časem jsem jich pár zase sebrala, ale nemám jich moc. Bohužel. A bohužel rodina, ač mi pomáhá, tak mi těch sil dodává poskrovnu, potřebovala bych je právě od manžela :/ jenže ten je teď v náručí jiné. Nemůžu jí přijít na jméno (a je pravda, že nevím, jak se jmenuje, jen vím, že je o rok starší než já, bezdětná). Co je to za ženu, která vleze do postele s ženatým mužem, který čeká dítě se svou manželkou a ještě po 14 dnech od jeho odchodu...? Musím se sebrat a nějak se mobilizovat. Doma je všude nepořádek, který nesnáším. Nemám náladu si ani uvařit, ani jíst mi moc nejde, ale snažím se kvůli malé. Věčně ležím v posteli, snažím se myslet na něco jiného, ale nejde mi to. Mám teď rizikové těhotenství, takže ani toho moc nemůžu - mám dokonce  zakázanou i těhotenskou jógu. Pořád ho miluju. Jak se odmilovat? Jak zařídit, aby mi bylo jedno, co dělá a s kým je.. ?

hell-en, také zdravím a teda uffff, život se s tebou nemazlil :( Teď hlavně mysli na svou holčičku, není nic důležitějšího a stresem jí škodíš. Musíš se zklidnit co to jen jde, dobře jíst a snažit se být alespoň trochu v pohodě :hjarta:
Zaujalo mě to tučné a jen dám zase jiný pohled: cizí ženu, která s tebou nemá nic společného, nezná tě, nemá k tobě žádný vztah, je to úplně cizí člověk - tak tu obviňuješ a nemůžeš jí přijít na jméno. A nejbližšího člověka, který ti tohle udělal (obzvlášť v těhotenství, což je prasárna nejvyššího kalibru!), který tě měl chránit, kterému jsi věřila, který tě na rozdíl od té ženy zradil atd... - tak toho miluješ dál a chceš ho zpět.

Hell,ted te docitam a je strasne smutne co se te stalo.Prosim,drz se kvuli male,ta vnima tve pocity i kdyz je jeste v brise,A zadny chlap,opravdu zadny nestoji za ten stres.Soustred se jen na svou holcicku.....Lennna to pise velmi vystizne,neobvinuj tu zenu,ale obvinuj sveho muze jak prasacky se k tobe zachoval,co vsechno jste si prozili,nez jste dosli k vytouzenemu diteti a on zbabele utekl.Neboj,bozi mlyny spolehlive funguji.U meho byvaleho muze,ktery opustil dve male deti fungujou fakt festovne.Nekdy je me ho fakt lito,ale vzpomenu si na to spatne co nam udelal a spolehlive funguje zahnat tu litost.Moc prosim drz se,kvuli te vytouzene holcicce.

hell-en — 20. 10. 2020 21:35

Judyna napsal(a):

Já vím, že Ti ublížil a že je to moc těžké. Ale on jako partner už je ze Tvého života pryč. Ale jako otec budoucího dítěte by měl fungovat. Pro malou to bude moc důležité. Když to zvládneš a budeš na něj po čase koukat jen jako na otce a podaří se vám takto spolupracovat, tak to bude pro malou to nejlepší. A ty osobně si život zařídíš prostě podle svého.
Neboj, to dáš. Máš dobrou vůli, uvědomuješ si to, takže  na tom budeš pracovat. Z jeho strany to vypadá ZATÍM dobře v tomto směru.
(A nemysli si, BM může mít výčitky, jen to na sobě nedává znát).

Já nějak nedokážu strávit, že jako partner je z mého života pryč :grater: ač vím, že s tím nic nemůžu dělat... Snad se mi podaří na něj někdy koukat jen jako na tátu mých dětí, ať už zesnulé první dcery, tak i druhé dcery, až se narodí.
Myslím, že se hodně ukáže, až se malá narodí. Do té doby je pro něj taková vzdálená, nereálná, nebo jak to napsat, ale asi chápeš. Snažím se o tom s ním mluvit, ač mu to nechci nadhazovat pořád, aby nebyl naštvaný. Ale teď je pro mě nejdůležitější, aby "tátovství" přijal a malou měl rád a měl s ní pěkný vztah.

eremuruss — 21. 10. 2020 5:37

hell-en napsal(a):

Judyna napsal(a):

Já vím, že Ti ublížil a že je to moc těžké. Ale on jako partner už je ze Tvého života pryč. Ale jako otec budoucího dítěte by měl fungovat. Pro malou to bude moc důležité. Když to zvládneš a budeš na něj po čase koukat jen jako na otce a podaří se vám takto spolupracovat, tak to bude pro malou to nejlepší. A ty osobně si život zařídíš prostě podle svého.
Neboj, to dáš. Máš dobrou vůli, uvědomuješ si to, takže  na tom budeš pracovat. Z jeho strany to vypadá ZATÍM dobře v tomto směru.
(A nemysli si, BM může mít výčitky, jen to na sobě nedává znát).

Já nějak nedokážu strávit, že jako partner je z mého života pryč :grater: ač vím, že s tím nic nemůžu dělat... Snad se mi podaří na něj někdy koukat jen jako na tátu mých dětí, ať už zesnulé první dcery, tak i druhé dcery, až se narodí.
Myslím, že se hodně ukáže, až se malá narodí. Do té doby je pro něj taková vzdálená, nereálná, nebo jak to napsat, ale asi chápeš. Snažím se o tom s ním mluvit, ač mu to nechci nadhazovat pořád, aby nebyl naštvaný. Ale teď je pro mě nejdůležitější, aby "tátovství" přijal a malou měl rád a měl s ní pěkný vztah.

hell,hlavne se neupinej k tomu,ze ,ze tvuj manzel bude fungovat jako otec.Doporucuju precist si knuhu od Petra Casanova -ctyri prany stesti.Tam jsem nalezla spoustu odpovedi na otazky co jsem potrebovala vedet ve svem zivote.

Selima — 21. 10. 2020 9:58

hell-en napsal(a):

Judyna napsal(a):

Já vím, že Ti ublížil a že je to moc těžké. Ale on jako partner už je ze Tvého života pryč. Ale jako otec budoucího dítěte by měl fungovat. Pro malou to bude moc důležité. Když to zvládneš a budeš na něj po čase koukat jen jako na otce a podaří se vám takto spolupracovat, tak to bude pro malou to nejlepší. A ty osobně si život zařídíš prostě podle svého.
Neboj, to dáš. Máš dobrou vůli, uvědomuješ si to, takže  na tom budeš pracovat. Z jeho strany to vypadá ZATÍM dobře v tomto směru.
(A nemysli si, BM může mít výčitky, jen to na sobě nedává znát).

Já nějak nedokážu strávit, že jako partner je z mého života pryč :grater: ač vím, že s tím nic nemůžu dělat... Snad se mi podaří na něj někdy koukat jen jako na tátu mých dětí, ať už zesnulé první dcery, tak i druhé dcery, až se narodí.
Myslím, že se hodně ukáže, až se malá narodí. Do té doby je pro něj taková vzdálená, nereálná, nebo jak to napsat, ale asi chápeš. Snažím se o tom s ním mluvit, ač mu to nechci nadhazovat pořád, aby nebyl naštvaný. Ale teď je pro mě nejdůležitější, aby "tátovství" přijal a malou měl rád a měl s ní pěkný vztah.

Myslím, že sa To podarí nájsť naňho menej emotívny a viac objektívny pohľad, ale fakt to chce čas... Ani zlomenina ruky sa nevylieči za noc - tak prečo očakávať niečo také pri zlomenom srdci...? ;) Ale čas je veľký liečiteľ.

hell-en — 21. 10. 2020 10:46

hell,hlavne se neupinej k tomu,ze ,ze tvuj manzel bude fungovat jako otec.Doporucuju precist si knuhu od Petra Casanova -ctyri prany stesti.Tam jsem nalezla spoustu odpovedi na otazky co jsem potrebovala vedet ve svem zivote.

Jenže mně už nic jiného nezůstalo, než malá v břiše a vidina alespoň trochu normálně fungující rodiny.. pro co jiného mám žít, fungovat? To je jediné, co mě drží nad vodou, proč dýchám, proč se snažím dál v dobrém vycházet s manželem, proč se držím, abych nezahořkla, abych nespálila mosty, abych si nemusela říkat, že můj dosavadní život byl k ničemu, špatný a zbytečný... Abych neměla pocit, že jsem totální troska, že vlastně už nejsem žena, když mě muž vyměnil a trvalo mu to pouze 2 týdny, nebo že jsem tak špatná a zbytečná.

hell-en — 21. 10. 2020 10:56

Hell,ted te docitam a je strasne smutne co se te stalo.Prosim,drz se kvuli male,ta vnima tve pocity i kdyz je jeste v brise,A zadny chlap,opravdu zadny nestoji za ten stres.Soustred se jen na svou holcicku.....Lennna to pise velmi vystizne,neobvinuj tu zenu,ale obvinuj sveho muze jak prasacky se k tobe zachoval,co vsechno jste si prozili,nez jste dosli k vytouzenemu diteti a on zbabele utekl.Neboj,bozi mlyny spolehlive funguji.U meho byvaleho muze,ktery opustil dve male deti fungujou fakt festovne.Nekdy je me ho fakt lito,ale vzpomenu si na to spatne co nam udelal a spolehlive funguje zahnat tu litost.Moc prosim drz se,kvuli te vytouzene holcicce.

Věř, že se snažím. Je to to jediné, co mě momentálně drží nad vodou. Já jen doufám, že se tentokrát narodí v pořádku, protože jestli mi nezůstane ani maličká, tak už fakt nevím... Manžel nerad mluví o svých pocitech, takže já vlastně ani nevím, jak to vnímá. Pomáhá mi, to zase nemůžu říct. Ale jestli má nějaké výčitky, to netuším. A jestli je bude mít v budoucnu, to nikdo neví a nejsem si jistá, jestli by mi je přiznal. Boží mlýny snad melou a já tím pádem asi byla v minulém životě masový vrah, když během posledních dvou let ztrácím druhého milovaného člověka. Je mi moc smutno.

Blossom opět s vámi — 21. 10. 2020 11:45

Hell-en, upínáš se k tomu, že manžel nezmizí z Tvého života díky péči o dceru. To je pravda, vždy totiž bude mít závazky k dceři a věřme (podle dosavadního vývoje), že jim dostojí. Ale neupínej se na představu spokojené rodiny - tedy s ním . Spokojenou rodinu můžeš vytvořit, ale s někým jiným.  Až se na to budeš cítit, mrkni na Seznamku štěstí. Začni se jen tak rozhlížet, a nebo si s někým můžeš začít psát. Třeba jen proto, abyste si vzájemně svěřili svá trápení. Jde mi o to, abys odklonila svoje upnutí na manžela a třeba si jen přišla na to, že pro jedno kvítí slunce nesvítí.

Judyna — 21. 10. 2020 11:51

To víš, že se narodí v pořádku. Bude to dobré. neboj. A jestli bude Tvůj manžel fungovat jako táta? Ty pro to svojí dobrou vůlí uděláš vše, co můžeš. Ale to, co udělá on, steně neovvlivníš. Ale už podle toho, jak se te´d stará, to vypadá opravdu nadějně. Asi má přece  jen trochu smysl pro zodpovědnost. Jiní chlapi třeba pálí mosty úplně. Mně třeba dělal BM neskutečné naschvály a cíleně mi ubližoval, i vydíral. Přesto to vše nakonec dopadlo dobře.
A od toho partnerství tě opravdu hodně odtrhne malá - nebudeš mít kam dřív skočit. Určitě tě budou pořád přicházet smutné chvilky, ale malá ti to opravdu vynahradí. Já to tak měla. Častokrát jsem plakala na postýlkolu, když syn spal a bylo mi hrozně smutno. Ale přes den to bylo o moc lepší a pak časem se ten smutek vytratil úplně. Ale opravdu to chce čas.
Na boží mlýny se vykašli. Soustřeď se na sebe a malou.
Máš někoho - nejlépe maminku - kdo by s Tebou byl v šestinedělí?

Judyna — 21. 10. 2020 11:55

Blooss, já bych to nedělala. Ona je teď hrozně zranitelná a může se upnout na nějakého úchyla. Já bych se dala prvně trošku do kupy. Máš pravdu, že by jí to mohlo pozvednout sebevědomí,  ale přesto si myslím, že na tohle je čas. Ale Ty vlastně píšeš - až se na to Hell bude cítit...

eremuruss — 21. 10. 2020 19:04

hell-en napsal(a):

hell,hlavne se neupinej k tomu,ze ,ze tvuj manzel bude fungovat jako otec.Doporucuju precist si knuhu od Petra Casanova -ctyri prany stesti.Tam jsem nalezla spoustu odpovedi na otazky co jsem potrebovala vedet ve svem zivote.

Jenže mně už nic jiného nezůstalo, než malá v břiše a vidina alespoň trochu normálně fungující rodiny.. pro co jiného mám žít, fungovat? To je jediné, co mě drží nad vodou, proč dýchám, proč se snažím dál v dobrém vycházet s manželem, proč se držím, abych nezahořkla, abych nespálila mosty, abych si nemusela říkat, že můj dosavadní život byl k ničemu, špatný a zbytečný... Abych neměla pocit, že jsem totální troska, že vlastně už nejsem žena, když mě muž vyměnil a trvalo mu to pouze 2 týdny, nebo že jsem tak špatná a zbytečná.

Presne takto se obvinuji zeny,ze nestoji za nic,kdyz je chlap opustil,take jsem to tak mela,uplne srazene sebevedomi,manzel ze me udelal uplnou nulu.Hodne odpovedi me na toto vsechno dal Petr Casanova,skoda jen,ze jsem nemela sanci si ho poslechnout pred 25 lety.

cibule — 22. 10. 2020 6:26

Judyna napsal(a):

Blooss, já bych to nedělala. Ona je teď hrozně zranitelná a může se upnout na nějakého úchyla. Já bych se dala prvně trošku do kupy. Máš pravdu, že by jí to mohlo pozvednout sebevědomí,  ale přesto si myslím, že na tohle je čas. Ale Ty vlastně píšeš - až se na to Hell bude cítit...

Ano, souhlasím. V tom bych byla také raději ještě nějakou dobu opatrná.... Ono to člověka láká zaplnit to prázdné místo někým dalším, aspoň co můžu říct za sebe, ale myslím, že je to hodně nebezpečné. A bohužel se v tu dobu nedá nic urychlit. Kolikrát jsem si přála, abych už měla za sebou aspoň půl roku a říkala si, že to nedám, nevydržím a pomohlo mi v tom zvládnout to, když jsem se přestala soustředit na čas. Byla to rada jedné z Vás a zabralo to. Najednou je to už několik měsíců a uteklo to hodně rychle.

cibule — 22. 10. 2020 6:34

eremuruss napsal(a):

hell-en napsal(a):

hell,hlavne se neupinej k tomu,ze ,ze tvuj manzel bude fungovat jako otec.Doporucuju precist si knuhu od Petra Casanova -ctyri prany stesti.Tam jsem nalezla spoustu odpovedi na otazky co jsem potrebovala vedet ve svem zivote.

Jenže mně už nic jiného nezůstalo, než malá v břiše a vidina alespoň trochu normálně fungující rodiny.. pro co jiného mám žít, fungovat? To je jediné, co mě drží nad vodou, proč dýchám, proč se snažím dál v dobrém vycházet s manželem, proč se držím, abych nezahořkla, abych nespálila mosty, abych si nemusela říkat, že můj dosavadní život byl k ničemu, špatný a zbytečný... Abych neměla pocit, že jsem totální troska, že vlastně už nejsem žena, když mě muž vyměnil a trvalo mu to pouze 2 týdny, nebo že jsem tak špatná a zbytečná.

Presne takto se obvinuji zeny,ze nestoji za nic,kdyz je chlap opustil,take jsem to tak mela,uplne srazene sebevedomi,manzel ze me udelal uplnou nulu.Hodne odpovedi me na toto vsechno dal Petr Casanova,skoda jen,ze jsem nemela sanci si ho poslechnout pred 25 lety.

Také jsem to tam měla, sebevědomí v háji a valstně celý dosavadní vybudovaný život v háji. Jen v jednom to mám jinak. Stále více si uvědomuji, že jsem to byla já, kdo si nechal to sebevědomí srazit a s ním to u mne nemá moc společného. A začínám mít stále více pocit, že je mi teď lépe než ve vztahu, který byl úplně vyhořelý.
Bude to znít asi divně, ale přestává mi samota vadit a docela se těším domů na ten klid a pohodu. A svobodu.
Ano, samozřejmě že je ještě hodně situací, před kterými když stojím poprvé, tak je to fuška a často to ještě obrečím, ale to, co už se stává zase rutinou, je mnohokrát pak už snažší, než když se to musí řešit s ohledem na druhého.

cibule — 22. 10. 2020 6:41

hell-en napsal(a):

Hell,ted te docitam a je strasne smutne co se te stalo.Prosim,drz se kvuli male,ta vnima tve pocity i kdyz je jeste v brise,A zadny chlap,opravdu zadny nestoji za ten stres.Soustred se jen na svou holcicku.....Lennna to pise velmi vystizne,neobvinuj tu zenu,ale obvinuj sveho muze jak prasacky se k tobe zachoval,co vsechno jste si prozili,nez jste dosli k vytouzenemu diteti a on zbabele utekl.Neboj,bozi mlyny spolehlive funguji.U meho byvaleho muze,ktery opustil dve male deti fungujou fakt festovne.Nekdy je me ho fakt lito,ale vzpomenu si na to spatne co nam udelal a spolehlive funguje zahnat tu litost.Moc prosim drz se,kvuli te vytouzene holcicce.

Věř, že se snažím. Je to to jediné, co mě momentálně drží nad vodou. Já jen doufám, že se tentokrát narodí v pořádku, protože jestli mi nezůstane ani maličká, tak už fakt nevím... Manžel nerad mluví o svých pocitech, takže já vlastně ani nevím, jak to vnímá. Pomáhá mi, to zase nemůžu říct. Ale jestli má nějaké výčitky, to netuším. A jestli je bude mít v budoucnu, to nikdo neví a nejsem si jistá, jestli by mi je přiznal. Boží mlýny snad melou a já tím pádem asi byla v minulém životě masový vrah, když během posledních dvou let ztrácím druhého milovaného člověka. Je mi moc smutno.

To víš, že se narodí v pořádku a bude to tak, jak píšou holky - zaměstná tě na dlouhou dobu a budete spolu silná dvojka. A kdo ví, jak to dopadne nakonec u tvého manžela....

Palomita — 22. 10. 2020 7:12

cibule, ty jsi bojovnice!! :styrka: a jsem moc, moc, moc ráda, že se ti daří :storstark: :pussa:

vera — 22. 10. 2020 8:16

teda cibule smekám..............

a je moc dobře, že se tady vypovídáte-vybrečíte....................zároveň jedna druhou podporujete, inspirujete........a ten váš boj je mnohem snazší.............

a třeba na konci té cesty objevíte..............že to tak mělo být
a jak je vám dobře
holky, jen tak dál...............jste velké šikulky

LENNNA — 22. 10. 2020 10:53

cibule napsal(a):

eremuruss napsal(a):

hell-en napsal(a):


Jenže mně už nic jiného nezůstalo, než malá v břiše a vidina alespoň trochu normálně fungující rodiny.. pro co jiného mám žít, fungovat? To je jediné, co mě drží nad vodou, proč dýchám, proč se snažím dál v dobrém vycházet s manželem, proč se držím, abych nezahořkla, abych nespálila mosty, abych si nemusela říkat, že můj dosavadní život byl k ničemu, špatný a zbytečný... Abych neměla pocit, že jsem totální troska, že vlastně už nejsem žena, když mě muž vyměnil a trvalo mu to pouze 2 týdny, nebo že jsem tak špatná a zbytečná.

Presne takto se obvinuji zeny,ze nestoji za nic,kdyz je chlap opustil,take jsem to tak mela,uplne srazene sebevedomi,manzel ze me udelal uplnou nulu.Hodne odpovedi me na toto vsechno dal Petr Casanova,skoda jen,ze jsem nemela sanci si ho poslechnout pred 25 lety.

Také jsem to tam měla, sebevědomí v háji a valstně celý dosavadní vybudovaný život v háji. Jen v jednom to mám jinak. Stále více si uvědomuji, že jsem to byla já, kdo si nechal to sebevědomí srazit a s ním to u mne nemá moc společného. A začínám mít stále více pocit, že je mi teď lépe než ve vztahu, který byl úplně vyhořelý.
Bude to znít asi divně, ale přestává mi samota vadit a docela se těším domů na ten klid a pohodu. A svobodu.

Ano, samozřejmě že je ještě hodně situací, před kterými když stojím poprvé, tak je to fuška a často to ještě obrečím, ale to, co už se stává zase rutinou, je mnohokrát pak už snažší, než když se to musí řešit s ohledem na druhého.

Ad. tučné - je to tak :supr:  A věřím, že k tomuto bodu nejspíše dospěje i hell-en, chce to jen čas.

LENNNA — 22. 10. 2020 10:55

eremuruss napsal(a):

hell-en napsal(a):

hell,hlavne se neupinej k tomu,ze ,ze tvuj manzel bude fungovat jako otec.Doporucuju precist si knuhu od Petra Casanova -ctyri prany stesti.Tam jsem nalezla spoustu odpovedi na otazky co jsem potrebovala vedet ve svem zivote.

Jenže mně už nic jiného nezůstalo, než malá v břiše a vidina alespoň trochu normálně fungující rodiny.. pro co jiného mám žít, fungovat? To je jediné, co mě drží nad vodou, proč dýchám, proč se snažím dál v dobrém vycházet s manželem, proč se držím, abych nezahořkla, abych nespálila mosty, abych si nemusela říkat, že můj dosavadní život byl k ničemu, špatný a zbytečný... Abych neměla pocit, že jsem totální troska, že vlastně už nejsem žena, když mě muž vyměnil a trvalo mu to pouze 2 týdny, nebo že jsem tak špatná a zbytečná.

Presne takto se obvinuji zeny,ze nestoji za nic,kdyz je chlap opustil,take jsem to tak mela,uplne srazene sebevedomi,manzel ze me udelal uplnou nulu.Hodne odpovedi me na toto vsechno dal Petr Casanova,skoda jen,ze jsem nemela sanci si ho poslechnout pred 25 lety.

Ano, opravdu hodně pomůže. Moc ho hell-en doporučuji. Nejen knihy, ale i videa u něj na stránce, má tam na toto téma hodně videí.

Judyna — 22. 10. 2020 10:59

Lenno, co autoškola?

cibule — 22. 10. 2020 12:09

Vzpomněla jsem si na jednu situaci, která mi teď odpadla. Je to domluva, co se bude dělat o víkendu.
Asi to známe všechny podobně... ;)

Manžel leží u televize a něco sleduje. Dává tím najevo, že je "příjem informací v tuto chvíli vypnutý".
Přijde k němu žena a ptá se: "Co budeme dělat v sobotu? Má být hezky, tak bychom mohli někam vyrazit. Tedy pokud by se ti chtělo a nemáš nějaký jiný program..."
Manžel na to: "Mmmmhhhheemhhh."
Žena: "? Máš něco jiného? Nebo se ti nechce?"
Manžel: "Hmmmmmmeeee."
Žena: "No, jestli se ti nechce, tak se nic neděje. Byl to jenom návrh."
Manžel: "Jsi hluchá nebo co? Kolikrát ti mám ještě opakovat, že JO!"    :D

Tím nechci nijak degradovat muže. Píšu to jen pro pobavení, jak jsme jiní. Muži a ženy. :rodna:

Palomita — 22. 10. 2020 21:55

cibule napsal(a):

Vzpomněla jsem si na jednu situaci, která mi teď odpadla. Je to domluva, co se bude dělat o víkendu.
Asi to známe všechny podobně... ;)

Manžel leží u televize a něco sleduje. Dává tím najevo, že je "příjem informací v tuto chvíli vypnutý".
Přijde k němu žena a ptá se: "Co budeme dělat v sobotu? Má být hezky, tak bychom mohli někam vyrazit. Tedy pokud by se ti chtělo a nemáš nějaký jiný program..."
Manžel na to: "Mmmmhhhheemhhh."
Žena: "? Máš něco jiného? Nebo se ti nechce?"
Manžel: "Hmmmmmmeeee."
Žena: "No, jestli se ti nechce, tak se nic neděje. Byl to jenom návrh."
Manžel: "Jsi hluchá nebo co? Kolikrát ti mám ještě opakovat, že JO!"    :D

Tím nechci nijak degradovat muže. Píšu to jen pro pobavení, jak jsme jiní. Muži a ženy. :rodna:

Teď jsi mě pobavila :D To u nás manžel chce často a rád chodit na různé výlety, ovšem ty destinace už nejsou tak populární. Vzpomínám, jak děti měly ve škole za úkol nakreslit pohlednici z prázdnin. No náš syn dal tu jedinou, na kterou si vzpomněl. Představte si prudký svah plný šutrů a zahalený v mlze. Jediné, co bylo vidět byly dvě olezlé a vypelichané borovice.. Učitelka mi to pak ukazovala, jakože co to má být?? Půlka čtvrtky na koso byla šedá, pár náznaků kamenů, na vrchu svahu ty dvě borovice a pozadí modré. Říkám, jéééé, to je tohleto, no buď ráda, že máš modré nebe, tam je většinou mlha. A ona, že kluk to chtěl mít celé šedé, ale přesvědčila ho, ať dá aspoň modrou oblohu. Nakonec jsem musela ukázat fotku a protože výkres docela věrně v rámci možností (nebe opravdu neodpovídalo) kopíroval naše výletní místo, dostal za jedna :lol:

vrabčák — 22. 10. 2020 21:59

:supr:  :D

cibule — 23. 10. 2020 6:29

Palomita napsal(a):

cibule napsal(a):

Vzpomněla jsem si na jednu situaci, která mi teď odpadla. Je to domluva, co se bude dělat o víkendu.
Asi to známe všechny podobně... ;)

Manžel leží u televize a něco sleduje. Dává tím najevo, že je "příjem informací v tuto chvíli vypnutý".
Přijde k němu žena a ptá se: "Co budeme dělat v sobotu? Má být hezky, tak bychom mohli někam vyrazit. Tedy pokud by se ti chtělo a nemáš nějaký jiný program..."
Manžel na to: "Mmmmhhhheemhhh."
Žena: "? Máš něco jiného? Nebo se ti nechce?"
Manžel: "Hmmmmmmeeee."
Žena: "No, jestli se ti nechce, tak se nic neděje. Byl to jenom návrh."
Manžel: "Jsi hluchá nebo co? Kolikrát ti mám ještě opakovat, že JO!"    :D

Tím nechci nijak degradovat muže. Píšu to jen pro pobavení, jak jsme jiní. Muži a ženy. :rodna:

Teď jsi mě pobavila :D To u nás manžel chce často a rád chodit na různé výlety, ovšem ty destinace už nejsou tak populární. Vzpomínám, jak děti měly ve škole za úkol nakreslit pohlednici z prázdnin. No náš syn dal tu jedinou, na kterou si vzpomněl. Představte si prudký svah plný šutrů a zahalený v mlze. Jediné, co bylo vidět byly dvě olezlé a vypelichané borovice.. Učitelka mi to pak ukazovala, jakože co to má být?? Půlka čtvrtky na koso byla šedá, pár náznaků kamenů, na vrchu svahu ty dvě borovice a pozadí modré. Říkám, jéééé, to je tohleto, no buď ráda, že máš modré nebe, tam je většinou mlha. A ona, že kluk to chtěl mít celé šedé, ale přesvědčila ho, ať dá aspoň modrou oblohu. Nakonec jsem musela ukázat fotku a protože výkres docela věrně v rámci možností (nebe opravdu neodpovídalo) kopíroval naše výletní místo, dostal za jedna :lol:

:lol::lol::godlike:

LENNNA — 23. 10. 2020 9:53

Judyna napsal(a):

Lenno, co autoškola?

Táhne se to strašně. Nejezdila jsem téměř 1,5 měsíce - měl dovolenou. Pak 2 jízdy. Teď jsem tento týden vynechala zase já, mám nějakou virózu, tak v současné situaci nechci raději riskovat a jít mezi lidi a nakazit je. Tak se to táhne a táhne :/

Judyna — 23. 10. 2020 11:02

To je fakt naprd.
Ať jsi zdravá.

Viara — 26. 10. 2020 23:35

Ahoj, jsem tu nová a hledala jsem původně úplně jiné téma.
Ráda bych vás všechny, co jste si odtrpěly rozchod, nějak povzbudila, ale - možná je to noční hodinou - nenapadá mě nic. Rozvedla jsem se dávno, před 12 lety. A měla jsem po rozvodu pár vztahů. Ale dodnes se mi zdává o manželovi. Vnitřně to nezpracuji asi nikdy, i když normálně funguji a směju se, ale rozvod mě mrzí a mít možnost vrátit čas, znovu bych to neudělala.
Jediné, co mě utěšuje v té duševní bolesti, je to, že se mu snad s tou jeho vysněnou ženou žije hezky (jisté indicie tomu napovídají). Zaslouží si to, protože byl hodný. Já jsem pro sebe žádného dobrého chlápka už nepotkala a už ani potkat nechci. Nemám už sílu. Nezvyknu si na zlozvyky jiných. Za pár let už půjdu do důchodu a otravuje mě, jak si každý chlap prosazuje to svoje. 
Přeji vám všem, ať to zvládnete.

cibule — 27. 10. 2020 18:17

Viara napsal(a):

Ahoj, jsem tu nová a hledala jsem původně úplně jiné téma.
Ráda bych vás všechny, co jste si odtrpěly rozchod, nějak povzbudila, ale - možná je to noční hodinou - nenapadá mě nic. Rozvedla jsem se dávno, před 12 lety. A měla jsem po rozvodu pár vztahů. Ale dodnes se mi zdává o manželovi. Vnitřně to nezpracuji asi nikdy, i když normálně funguji a směju se, ale rozvod mě mrzí a mít možnost vrátit čas, znovu bych to neudělala.
Jediné, co mě utěšuje v té duševní bolesti, je to, že se mu snad s tou jeho vysněnou ženou žije hezky (jisté indicie tomu napovídají). Zaslouží si to, protože byl hodný. Já jsem pro sebe žádného dobrého chlápka už nepotkala a už ani potkat nechci. Nemám už sílu. Nezvyknu si na zlozvyky jiných. Za pár let už půjdu do důchodu a otravuje mě, jak si každý chlap prosazuje to svoje. 
Přeji vám všem, ať to zvládnete.

Ahoj, děkuji za přání. Věřím, že to zvládneme. Chce to jen čas. A ten hraje naštěstí v náš prospěch. Za sebe se těším na to, že za pár let budu moct dát za pravdu několika ženám z této diskuze, a stejně jako ony budu děkovat vesmíru za to, že tahle životní výzva přišla.  :)
Začátek nebyl vůbec lehký, ale teď už mi tato zkušenost pomáhá ve vývoji sebe a uvědomění si, že dokážu být ve většině věcí samostatná. A taky mi to zvedá sebevědomí. :rodna:

Judyna — 27. 10. 2020 19:06

...A to je moc důležité. Protože pak se můžeš svobodně rozhodnout, co dál. Uvědoměni si vlastní ceny Tě nenutí být na někom závislá.

vrabčák — 27. 10. 2020 21:15

Judyno, jako v tvém podpisu - pod čarou. :)

cibule — 28. 10. 2020 7:06

Máte naprostou pravdu. :supr:
A ráda a upřímně můžu napsat, že teď prožívám jedno z nejlepších období svého života. A nejklidnější. :D
Dneska třeba půjdu pouštět na pole draka. Ano, i ve svém věku. Nezbláznila jsem se, ale chtěla jsem to už dlouho vyzkoušet. :)
Tedy pokud vydrží vitr....

Judyna — 28. 10. 2020 10:43

vrabčák napsal(a):

Judyno, jako v tvém podpisu - pod čarou. :)

Ano.

vrabčák — 28. 10. 2020 13:11

cibule napsal(a):

Máte naprostou pravdu. :supr:
A ráda a upřímně můžu napsat, že teď prožívám jedno z nejlepších období svého života. A nejklidnější. :D
Dneska třeba půjdu pouštět na pole draka. Ano, i ve svém věku. Nezbláznila jsem se, ale chtěla jsem to už dlouho vyzkoušet. :)
Tedy pokud vydrží vitr....

Cibulko, :supr:

Taky jsem už jako dospělá pouštěla draka, s partou před mnoha roky. Hezky jsme se vyřádili, nikdo tam neměl děti. :D

Selima — 28. 10. 2020 17:16

cibule napsal(a):

Máte naprostou pravdu. :supr:
A ráda a upřímně můžu napsat, že teď prožívám jedno z nejlepších období svého života. A nejklidnější. :D
Dneska třeba půjdu pouštět na pole draka. Ano, i ve svém věku. Nezbláznila jsem se, ale chtěla jsem to už dlouho vyzkoušet. :)
Tedy pokud vydrží vitr....

:supr:

rina — 28. 10. 2020 17:48

vrabčák napsal(a):

Taky jsem už jako dospělá pouštěla draka, s partou před mnoha roky. Hezky jsme se vyřádili, nikdo tam neměl děti. :D

Já s dalšíma dospělákama rozbila na sněhovém kopci sáňky. Taky bez dětí.

vrabčák — 28. 10. 2020 18:51

No ještě že to žádné děti neviděly. :dumbom:

rina — 29. 10. 2020 8:37

Viděly. Fandily nám.
Teda ty cizí...

Selima — 29. 10. 2020 9:10

Dík za pripomenutie šarkana ;) - pôjdem kúpiť, alebo si vyrobím a skúsim púšťať... Sánkovanie praktikujem, ak je sneh - čo je okolo mňa v posledných rokoch problém. Ale zasa, ak má Lenna pravdu a bude tuhá zima :skurt: , tak možno naň dôjde...

rina — 29. 10. 2020 10:48

Já jsem jednou "šarkana" pro děti šila aj z látek, jen základ byl "kříž" ze dřeva, který jsme ovázaly nitěma… Pouštěli jsme ho s nějakým klukem odvedle, kterého děcka znaly z ulice. On to, co se týkalo pouštění, dotáhl mechanicky do dokonalosti...
To bylo radosti na starém Brnečku! :P

No, nepatřilo by tohle všecko spíš na to téma Hračky, kam chtěla nějaká blbka házet reklamu??? :kapitulation:

Selima — 29. 10. 2020 12:11

Asi ani nie ;) - hravosť aj po odchode manžela určite patrí sem... :jojo:

vrabčák — 29. 10. 2020 20:38

rina napsal(a):

Viděly. Fandily nám.
Teda ty cizí...

Myslela jsem likvidaci sáněk.

vrabčák — 29. 10. 2020 20:44

Selima napsal(a):

Dík za pripomenutie šarkana ;) - pôjdem kúpiť, alebo si vyrobím a skúsim púšťať... Sánkovanie praktikujem, ak je sneh - čo je okolo mňa v posledných rokoch problém. Ale zasa, ak má Lenna pravdu a bude tuhá zima :skurt: , tak možno naň dôjde...

Současné zimy už zdaleka nejsou, co bývaly... Hlavně lituju děti, že se nemůžou pořádně vydovádět na sněhu. :grater:
Jo, hodně silné mrazy občas přijdou, ale opravdu jen holomrazy... :(

hell-en — 31. 10. 2020 21:58

Dneska, když manžel odjížděl, jsem poprvé nebrečela. Nevím, jestli je to nějaký pokrok, ale mám ze sebe docela dobrý pocit. Čtu hodně Casanovu a snažím se to nějak si urovnat.

cibule — 1. 11. 2020 7:47

hell-en napsal(a):

Dneska, když manžel odjížděl, jsem poprvé nebrečela. Nevím, jestli je to nějaký pokrok, ale mám ze sebe docela dobrý pocit. Čtu hodně Casanovu a snažím se to nějak si urovnat.

Perfektní. Jsi šikulka a bojovnice. Zvládneš to. :supr:

LENNNA — 1. 11. 2020 8:41

hell-en napsal(a):

Dneska, když manžel odjížděl, jsem poprvé nebrečela. Nevím, jestli je to nějaký pokrok, ale mám ze sebe docela dobrý pocit. Čtu hodně Casanovu a snažím se to nějak si urovnat.

On je výborný, hodně pomůže :supr:  Držím pěsti a věř, že to bude dobré, den ode dne lepší a lepší :pussa:

cibule — 1. 11. 2020 9:16

LENNNA napsal(a):

hell-en napsal(a):

Dneska, když manžel odjížděl, jsem poprvé nebrečela. Nevím, jestli je to nějaký pokrok, ale mám ze sebe docela dobrý pocit. Čtu hodně Casanovu a snažím se to nějak si urovnat.

On je výborný, hodně pomůže :supr:  Držím pěsti a věř, že to bude dobré, den ode dne lepší a lepší :pussa:

Ano, přesně tak. Každý den to je a bude lepší a lepší.:)

eremuruss — 1. 11. 2020 12:36

LENNNA napsal(a):

hell-en napsal(a):

Dneska, když manžel odjížděl, jsem poprvé nebrečela. Nevím, jestli je to nějaký pokrok, ale mám ze sebe docela dobrý pocit. Čtu hodně Casanovu a snažím se to nějak si urovnat.

On je výborný, hodně pomůže :supr:  Držím pěsti a věř, že to bude dobré, den ode dne lepší a lepší :pussa:

Zrovna dneska mluvil Casanova o rozchodech,posloucham ho kazdou nedeli v zivem vysilani. :hjarta:

hell-en — 1. 11. 2020 12:47

eremuruss napsal(a):

Zrovna dneska mluvil Casanova o rozchodech,posloucham ho kazdou nedeli v zivem vysilani. :hjarta:

Já vím, také jsem poslouchala. Předposlední dotaz byl můj... už se těším, až mi přijde ten vánoční speciál. Teď čtu knížku 12 srdcí a mám doma ještě Čtyři prány štěstí a 100 nejkratších cest k tobě.. čtu pomalu a to, co se mě dotýká, si vypisuju na velký papír barevnými pastelkami, abych to měla na očích. Docela to zabere čas, ale myslím, že smysluplně. Mám pocit, že mě to trochu začíná dostávat ze spirály sebeobviňování, sebelítosti a pošlapaného sebevědomí, že mi jeho slova přinášejí jiný náhled na celou situaci, že se nemotám tolik v kruhu. Sice pořád pláču, ale už ne celý a každý den. Je to čerstvé, ale snad vidím v dálce světýlko, nebo aspoň záblesk.

vrabčák — 1. 11. 2020 13:06

Hell-en, mám radost, že jsi pokročila tím správným směrem. :D Moooooooooooooooccc ti držím palce! :pussa:

Judyna — 1. 11. 2020 14:28

Hell, také gratuluju k posunu správným směrem.
Asi je ten Casanova opravdu dobrý, to už psaly holky dříve. Já ne něj mrkla, ale jen tak letmo a asi jak tyhle věci neřeším, tak mi to nic neříká. Ale pravda je, že když někdo takový příjde do cesty v pravý čas, tak to je velká pomoc.

cibule — 1. 11. 2020 17:44

Hell-en,
taky se moc ráda připojuji k holkám k ocenění tebe. Mám velkou radost ze tvých pokroků, z toho, že bojuješ, nevzdáváš to a stejně tak i já si myslím, že jsi vykročila dobrým směrem. Jsi skoro ještě na začátku, takže si nevyčítej občasná škobrtnutí, protože i to je vývoj, ale je potřeba v těch lítostech nezůstat dlouho. Ale cítím ze tvých zpráv vývoj a to je dobře. Myslím, že děláš, co můžeš a že to velmi dobře zvládneš.
A Petr mi tak moc pomohl. Když mi bylo nejhůř, tak jsem ho poslouchala úplně do blba a jeho podcasty jsem měla v mobilu i notebooku. I ty lístečky všude v bytě mi pomohly, protože jsem viděla, že dělám maximum pro to se z toho dostat. A slibuji ti, že ta velká bolest, kterou teď máš, se bude opravdu časem zmenšovat a že je jen dočasná. Postupně se vrátíš zpátky do života a budeš si ho zase užívat. A určitě se časem najde i muž, který tě ocení víc než ten, který tě opustil. Uvidíš. :hjarta:

LENNNA — 1. 11. 2020 18:26

eremuruss napsal(a):

LENNNA napsal(a):

hell-en napsal(a):

Dneska, když manžel odjížděl, jsem poprvé nebrečela. Nevím, jestli je to nějaký pokrok, ale mám ze sebe docela dobrý pocit. Čtu hodně Casanovu a snažím se to nějak si urovnat.

On je výborný, hodně pomůže :supr:  Držím pěsti a věř, že to bude dobré, den ode dne lepší a lepší :pussa:

Zrovna dneska mluvil Casanova o rozchodech,posloucham ho kazdou nedeli v zivem vysilani. :hjarta:

Dnes jsem nestihla, jela jsem pryč, ale jinak také téměř každou neděli poslouchám. Je skvělý :hjarta:

Kiara — 1. 11. 2020 21:56

LENNNA napsal(a):

eremuruss napsal(a):

LENNNA napsal(a):


On je výborný, hodně pomůže :supr:  Držím pěsti a věř, že to bude dobré, den ode dne lepší a lepší :pussa:

Zrovna dneska mluvil Casanova o rozchodech,posloucham ho kazdou nedeli v zivem vysilani. :hjarta:

Dnes jsem nestihla, jela jsem pryč, ale jinak také téměř každou neděli poslouchám. Je skvělý :hjarta:

Když nestihneš živé vysílání, můžeš si toto vysílání poslechnout ze záznamu i později :jojo: Také poslouchám a je opravdu skvělý :hjarta:

cibule — 2. 11. 2020 6:17

Díky této zkušenosti se ze mne stává úplně jiný člověk. Dneska ráno jsem si zaskákala v koupelně radostí. Povedl se mi totiž u mne nečekaný výkon. Podařilo se mi opravit protékající záchod. Jupííííí. Naštěstí to šlo snadno, ale už tak to byl pro mne výkon. Mne snad ty manuální technické práce ještě postupně začnou bavit... :D

Palomita — 2. 11. 2020 8:00

tyjo, cibule, super!! klobouček ;) Asi si řeknu o rady, protože chlap sice slíbil, že to spraví, ale přece mu to nebudu připomínat každý rok :D

Judyna — 2. 11. 2020 10:34

Taky mi protéká :). Ale já to spravila jen tak provizorně, než si budu moct pozvat znáného instalatéra. Vím od něj, že tu bude chtít nový "napoušťák" nebo co...

vera — 2. 11. 2020 11:57

toto moc potěší............a dodá sebevědomí

já si tak naštípala špalky do krbu, akorát jsem si musela vybírat dobu, kdy nebudou chodit výletníci........mají řeči, jako, že ..............a co dělá manžel a tak
odpovídám, že žehlí

Judyna — 2. 11. 2020 12:12

:D :supr:

rina — 2. 11. 2020 14:18

vera napsal(a):

toto moc potěší............a dodá sebevědomí

já si tak naštípala špalky do krbu, akorát jsem si musela vybírat dobu, kdy nebudou chodit výletníci........mají řeči, jako, že ..............a co dělá manžel a tak
odpovídám, že žehlí

Vědí oni CO?

cibule — 2. 11. 2020 19:18

vera napsal(a):

toto moc potěší............a dodá sebevědomí

já si tak naštípala špalky do krbu, akorát jsem si musela vybírat dobu, kdy nebudou chodit výletníci........mají řeči, jako, že ..............a co dělá manžel a tak
odpovídám, že žehlí

:godlike::supr:
To jsi mě pobavila. :D

cibule — 2. 11. 2020 19:24

S

Judyna napsal(a):

Taky mi protéká :). Ale já to spravila jen tak provizorně, než si budu moct pozvat znáného instalatéra. Vím od něj, že tu bude chtít nový "napoušťák" nebo co...

No tak musím přiznat, že jako od profesionála to opravené není a myslím, že mě ten plovák taky bude časem čekat, ale už vím, kde zavřu vodu a jak a dokážu si to rozšroubovat, takže ho pak vezmu sebou do obchodu a jak blbec řeknu - toto potřebuji nové.... :co: :rodna:
A za každou takovou cennou zkušenost, která nedopadne špatně, jsem vděčná a mám z toho velkou radost. ;)

rina — 2. 11. 2020 19:46

cibule napsal(a):

... ale už vím, kde zavřu vodu a jak a dokážu si to rozšroubovat, takže ho pak vezmu sebou do obchodu a jak blbec řeknu - toto potřebuji nové.... :co: :rodna:
A za každou takovou cennou zkušenost, která nedopadne špatně, jsem vděčná a mám z toho velkou radost. ;)

To znám už mnoho let. :gloria:
I z mých 4 manželství, kdy ani jeden z "chlapů" se o to nezajímal... :grater:

cibule — 9. 11. 2020 6:36

Doufám, že teď potěším ty ženy, které jsou na začátku a propadají beznaději, co bude dál a že nebudou nikdy šťastné, zatímco ten lump žije v ráji a má se jen dobře. Nebo jim tím aspoň pošlu trochu energie... :hjarta:

Za sebe můžu s jistotou napsat, že boží mlýny melou.
Jak už víte, tak po ničem kolem manžela nepátrám a snažím se ty dveře, co nás spojovaly, důkladně zavřít, co nejdříve to půjde. Doufám, že je časem i zamknu. Předpokládám, že po rozvodu.
Teď ale byl manžel viděn spolu se svojí novou přítelkyní čirou náhodou v jednom obchodě při nákupu. No, a paní už nevypadala nijak radostně. Spíše naopak. Tvářila se dost nakvašeně a jiskra v oku už pohasla.

To já si teď naopak užívám darů života, které mi přináší. A vypadá to, že se možná časem u mne otevřou jiné dveře, na které někdo zatím velmi nesměle klepe. :rodna:

rina — 9. 11. 2020 8:25

Hezkýýýý!!!! :supr:

vera — 9. 11. 2020 8:41

rina napsal(a):

vera napsal(a):

toto moc potěší............a dodá sebevědomí

já si tak naštípala špalky do krbu, akorát jsem si musela vybírat dobu, kdy nebudou chodit výletníci........mají řeči, jako, že ..............a co dělá manžel a tak
odpovídám, že žehlí

Vědí oni CO?

Oni nevědí NIC.
Jsou to výletníci, kteří procházejí kolem.............nikdy jsem je neviděla a oni nikdy neviděli me

Judyna — 9. 11. 2020 9:28

Cibule - super. Hlavně ho neber zpátky, kdyby stokrát chtěl.

rina — 9. 11. 2020 13:13

Vero, já si dělala legraci. :reta:

ozy — 9. 11. 2020 13:58

Malá zkouška

rina — 9. 11. 2020 15:18

:co:

Palomita — 9. 11. 2020 16:45

cibule, díky za pozitivní příspěvek :) Zrovna dnes jsem si říkala, proč ztroskotá tolik vztahů, které jsou založeny na nevěře. Ne všechny samozřejmě. A přijde mi, že lidé si velmi často neuvědomují, že když odezní ta vášeň, zamilovanost a nadšení z nového, zůstane zase jen ten stereotyp a v něm je právě ten klíč. Na tohle musí být opravdu vyladění oba dva. Když spolu dva normálně začnou chodit a pak chvíli žít, je to velmi pozvolné a oba se vyvíjí současně. V případě vztahu kdy jeden (nebo oba) je nevěrný tam často není prostor na to pozvolné oťukávání se. Navíc člověk si z předchozího vztahu může nést spoustu zlozvyků a manýrů spojených právě s druhou polovičkou. Myslím, že jim není co závidět. :)

hell-en — 9. 11. 2020 19:10

Mně je pořád smutno. Hlavně ty večery jsou strašně dlouhé a byly to naše večery. I když jsme s manželem neseděli u sebe nebo třeba nedělali něco společně, tak jsme byli oba doma a byl to náš čas... Teď jsem tu sama. Cácorka v bříšku mě sice pořádně kope a dává o sobě vědět, ale to ten kontakt nevynahradí. Mám každý večer milion chutí mu napsat, že je mi smutno a že bych chtěla věci tak, jak byly dřív... Nedělám to, vím, že by to nikam nevedlo. Naštěstí je tu Petr Casanova a toho čtu, když se cítím takhle blbě... Je mi prostě líto, že to tak všechno dopadlo, žere mě, že mě manžel tak jednoduše vyměnil. Vím, že není cesty zpět. Ale jak jsem doma a nic pořádně nemůžu dělat (mimo lehčích domácích prací, pletení, občas krátká procházka), tak to na mě padá...

Judyna — 9. 11. 2020 19:31

No jasně. Zvlášť v tomto období bys měla být manželem opečovávaná a ne opuštěná. Máš to daleko horší než my ostatní.
Ale pevně věřím, že to s malou zvládnete.

Palomita — 9. 11. 2020 19:56

hell-en a nemáš  ke komu jít, aspoň na chvíli? Nebo nějakou kamarádku, se kterou si můžeš po večerech psát, volat, jednoduše přijít na jiné myšlenky?

Horacio — 9. 11. 2020 20:16

hell-en napsal(a):

Mně je pořád smutno. Hlavně ty večery jsou strašně dlouhé a byly to naše večery. I když jsme s manželem neseděli u sebe nebo třeba nedělali něco společně, tak jsme byli oba doma a byl to náš čas... Teď jsem tu sama. Cácorka v bříšku mě sice pořádně kope a dává o sobě vědět, ale to ten kontakt nevynahradí. Mám každý večer milion chutí mu napsat, že je mi smutno a že bych chtěla věci tak, jak byly dřív... Nedělám to, vím, že by to nikam nevedlo. Naštěstí je tu Petr Casanova a toho čtu, když se cítím takhle blbě... Je mi prostě líto, že to tak všechno dopadlo, žere mě, že mě manžel tak jednoduše vyměnil. Vím, že není cesty zpět. Ale jak jsem doma a nic pořádně nemůžu dělat (mimo lehčích domácích prací, pletení, občas krátká procházka), tak to na mě padá...

Ale ty večery zase jednou budou,určitě.Až si uzdravíš srdce,až budeš mít sílu zamknout tu bolest a vzpomínky někam do třinácté komnaty na zámek-pak potkáš někoho,kdo si bude rodiny,domova a ženy v něm vážit.Každého z nás,kdo to prožil, to bolelo a věř mi,že moc.Vím,o čem píši.Mně pomohlo psát si s někým.Jedno s kým-kamarád-ka,třeba ze seznamky,na netu je takových spousty,kterým je smutno-možná ze stejného důvodu.Nemyslím se s někým seznámit,to vůbec ne,ale člověk se může na něco těšit.On i ten kamarádský email,nebo sms každý večer-nebo i při bezesné noci-pomůže a pohladí.Vypovídat se z té momentální bolesti,kdy si člověk připadá jako ten nejhorší-je opravdu úlevné a alespoň na chvíli to pomůže.

hell-en — 9. 11. 2020 20:29

Palomita napsal(a):

hell-en a nemáš  ke komu jít, aspoň na chvíli? Nebo nějakou kamarádku, se kterou si můžeš po večerech psát, volat, jednoduše přijít na jiné myšlenky?

Nejbližší kamarády a rodinu, se kterými jsem schopná se o tom bavit, mám všechny ženaté či vdané s dětmi. Nikdo si neprožil ztrátu dcery a pak ještě manžela. A ač je mám ráda, tak občas dostanu nějakou "radu", o kterou fakt nestojím. A možná to tak není, ale mám pocit, že si poslední 2 roky jen stěžuju - od té doby, co mi zemřela dcera. Prostě od té doby nejsem ta, co jsem bývala  před tím. A tím, že od té doby se manžel začal uzavírat a vzdalovat se, tak jsem se z toho vlastně ještě nedostala. Ač už bylo líp, než je teď. Ale dala jsem jí (dceři) a manželovi tolik lásky a zpátky se mi nic moc nedostalo, že se po něčem láskyplném bažím. A místo toho přišla nějaká jiná žena a manžel odešel... Mám pocit, že ostatní svými negativními pocity spíš obtěžuju, ač říkají opak.. tak nějak nemám chuť se jim ozývat. Ač to asi není dobré řešení.

Palomita — 9. 11. 2020 20:43

hell-en, potřebuješ se bavit "o tom"? Potřebuješ, aby tě někdo vyslechl a nedával žádné rady? Piš, piš si do deníku, piš sem. Máš teď doma prostor, využij toho a můžeš to vykřičet do světa, můžeš to vykřičet i na manžela. Dělej, co potřebuješ, aby ses mohla posunout dál. :)

hell-en — 9. 11. 2020 20:49

Horacio napsal(a):

Ale ty večery zase jednou budou,určitě.Až si uzdravíš srdce,až budeš mít sílu zamknout tu bolest a vzpomínky někam do třinácté komnaty na zámek-pak potkáš někoho,kdo si bude rodiny,domova a ženy v něm vážit.Každého z nás,kdo to prožil, to bolelo a věř mi,že moc.Vím,o čem píši.Mně pomohlo psát si s někým.Jedno s kým-kamarád-ka,třeba ze seznamky,na netu je takových spousty,kterým je smutno-možná ze stejného důvodu.Nemyslím se s někým seznámit,to vůbec ne,ale člověk se může na něco těšit.On i ten kamarádský email,nebo sms každý večer-nebo i při bezesné noci-pomůže a pohladí.Vypovídat se z té momentální bolesti,kdy si člověk připadá jako ten nejhorší-je opravdu úlevné a alespoň na chvíli to pomůže.

Já bych ráda si s někým, kdo zažil něco podobného, povídala tak, jak píšeš. Jenže v okolí nemám nikoho takového. Jednou, asi před 2 týdny, jsem zkusila chat, který měl být o běžném popovídání a zvrhlo se to tak, že tam psali samí chlapi, co chtěli nějaké nemravné fotky nebo rovnou virtuální nebo opravdový sex, tak jsem rychle vycouvala z té místnosti pryč. Takže ani nevím, jaký typ chatu nebo seznamky pro popovídání bych měla hledat. Asi jsem marná. Ale kontakt s někým po večerech mi chybí. Manžel býval docela dlouho v práci, domů jezdil až mezi 18-19 hodinou, ale těch pár hodin prostě bylo našich. Dali jsme si společně večeři, mrkli třeba na seriál nebo řešili něco kolem domu,... teď je tu prázdno a mně je smutno.

hell-en — 9. 11. 2020 21:03

Palomita napsal(a):

hell-en, potřebuješ se bavit "o tom"? Potřebuješ, aby tě někdo vyslechl a nedával žádné rady? Piš, piš si do deníku, piš sem. Máš teď doma prostor, využij toho a můžeš to vykřičet do světa, můžeš to vykřičet i na manžela. Dělej, co potřebuješ, aby ses mohla posunout dál. :)

Samozřejmě, že se nechci bavit jen "o tom". Včera jsem byla na návštěvě u tety a strýce a bylo to fajn. Já jen nevidím, kam jít dál, co dělat pro zlepšení. Až se narodí dcera, tak věřím, že se věci najednou dost rozpohybují. Ale teď musím ještě cca 3 měsíce počkat a snažit se být v klidu. Manželovi nic vyčítat ani křičet na něj nechci - chci si udržet dobrý vztah, aby se "nezbejčil" ještě víc a byl pro dceru tátou - to je má priorita. Určitý posun už cítím, už to budou 3 měsíce, co odešel. Už jsem schopná si uvařit a pořešit si domácnost. Ale ty večery jsou těžké prostě.

Judyna — 9. 11. 2020 21:21

Vydrž. Je to ještě krátká doba. Čas je milosrdný.

hell-en — 9. 11. 2020 21:31

Judyna napsal(a):

Vydrž. Je to ještě krátká doba. Čas je milosrdný.

Vydržím, Judy, kvůli maličké určitě vydržím. Černé myšlenky nemám. Ale, jak sama určitě dobře víš, je to těžké...

Judyna — 9. 11. 2020 21:32

No to teda....A ještě bude. Ale zároveň bude přibývat i chvilek, kdy budeš v pohodě.

vrabčák — 9. 11. 2020 21:36

Hell-en, myslím si, že si tím těžkým prostě musíš projít. Že to nejde přeskočit. :( Ale sama uvidíš a pocítíš, že se to postupně bude zlepšovat.:)
Četla bych klasiku, poslouchala příjemnou hudbu, koukala na zajímavé filmy... Co malování, kreslení? Třeba i antistresové omalovánky (asi se opakuju). Křížovky a jiné luštění.
Choď hodně na procházky, můžeš třeba i fotit, a snaž se dostat se večer brzy do pelíšku. :pussa:

Kiara — 9. 11. 2020 22:10

cibule napsal(a):

Doufám, že teď potěším ty ženy, které jsou na začátku a propadají beznaději, co bude dál a že nebudou nikdy šťastné, zatímco ten lump žije v ráji a má se jen dobře. Nebo jim tím aspoň pošlu trochu energie... :hjarta:

Za sebe můžu s jistotou napsat, že boží mlýny melou.
Jak už víte, tak po ničem kolem manžela nepátrám a snažím se ty dveře, co nás spojovaly, důkladně zavřít, co nejdříve to půjde. Doufám, že je časem i zamknu. Předpokládám, že po rozvodu.
Teď ale byl manžel viděn spolu se svojí novou přítelkyní čirou náhodou v jednom obchodě při nákupu. No, a paní už nevypadala nijak radostně. Spíše naopak. Tvářila se dost nakvašeně a jiskra v oku už pohasla.

To já si teď naopak užívám darů života, které mi přináší. A vypadá to, že se možná časem u mne otevřou jiné dveře, na které někdo zatím velmi nesměle klepe. :rodna:

Wooow ... :supr::godlike::supr:
cibulko, všechno, co se děje má vždycky nějakou příčinu a nějaký následek. A - jak se říká - karma je zdarma. Není možné chtít beztrestně budovat vlastní štěstí na základech cizího neštěstí ;)

cibule — 10. 11. 2020 6:36

hell-en napsal(a):

Palomita napsal(a):

hell-en, potřebuješ se bavit "o tom"? Potřebuješ, aby tě někdo vyslechl a nedával žádné rady? Piš, piš si do deníku, piš sem. Máš teď doma prostor, využij toho a můžeš to vykřičet do světa, můžeš to vykřičet i na manžela. Dělej, co potřebuješ, aby ses mohla posunout dál. :)

Samozřejmě, že se nechci bavit jen "o tom". Včera jsem byla na návštěvě u tety a strýce a bylo to fajn. Já jen nevidím, kam jít dál, co dělat pro zlepšení. Až se narodí dcera, tak věřím, že se věci najednou dost rozpohybují. Ale teď musím ještě cca 3 měsíce počkat a snažit se být v klidu. Manželovi nic vyčítat ani křičet na něj nechci - chci si udržet dobrý vztah, aby se "nezbejčil" ještě víc a byl pro dceru tátou - to je má priorita. Určitý posun už cítím, už to budou 3 měsíce, co odešel. Už jsem schopná si uvařit a pořešit si domácnost. Ale ty večery jsou těžké prostě.

Ano, moc dobře vím, jak se teď cítíš. Je to to nejhorší období. Podle mě to dobře popsal Petr, když ten prvotní šok popisoval něco na způsob infarktu. Proto se také dějí velké fyzické změny, nejen psychické. A je to opravdu těžké ustát. Často. Vlastně denně. Já ze začátku jen přežívala ze dne na den. Každý večer jsem si říkala, že už je díkybohu další den za mnou. A bohužel tohle období nejde, jak už psaly holky, přeskočit. Musí se vydržet a přežít ho. Prožívat se moc nedá.
Máš už za sebou tři měsíce. Po těch se mi to začalo zlepšovat. A myslím, že u tebe je to taky tak. Mám radost  z toho, když čtu, že už si začínáš dělat systém doma a už zvedáš hlavu. Jdeš na to velmi dobře. A buď na sebe hodná a dovol si vše, co potřebuješ bez ohledu na to, co ti teď říká okolí. Oni v tom nežijí a neví, jak se teď cítíš. TY to víš teď nejlíp, tak si to dopřej. Cokoliv.

Blossom opět s vámi — 10. 11. 2020 10:43

hell-en napsal(a):

Horacio napsal(a):

Ale ty večery zase jednou budou,určitě.Až si uzdravíš srdce,až budeš mít sílu zamknout tu bolest a vzpomínky někam do třinácté komnaty na zámek-pak potkáš někoho,kdo si bude rodiny,domova a ženy v něm vážit.Každého z nás,kdo to prožil, to bolelo a věř mi,že moc.Vím,o čem píši.Mně pomohlo psát si s někým.Jedno s kým-kamarád-ka,třeba ze seznamky,na netu je takových spousty,kterým je smutno-možná ze stejného důvodu.Nemyslím se s někým seznámit,to vůbec ne,ale člověk se může na něco těšit.On i ten kamarádský email,nebo sms každý večer-nebo i při bezesné noci-pomůže a pohladí.Vypovídat se z té momentální bolesti,kdy si člověk připadá jako ten nejhorší-je opravdu úlevné a alespoň na chvíli to pomůže.

Já bych ráda si s někým, kdo zažil něco podobného, povídala tak, jak píšeš. Jenže v okolí nemám nikoho takového. Jednou, asi před 2 týdny, jsem zkusila chat, který měl být o běžném popovídání a zvrhlo se to tak, že tam psali samí chlapi, co chtěli nějaké nemravné fotky nebo rovnou virtuální nebo opravdový sex, tak jsem rychle vycouvala z té místnosti pryč. Takže ani nevím, jaký typ chatu nebo seznamky pro popovídání bych měla hledat. Asi jsem marná. Ale kontakt s někým po večerech mi chybí. Manžel býval docela dlouho v práci, domů jezdil až mezi 18-19 hodinou, ale těch pár hodin prostě bylo našich. Dali jsme si společně večeři, mrkli třeba na seriál nebo řešili něco kolem domu,... teď je tu prázdno a mně je smutno.

Hell-en, i tady na babinetu je část nazvaná Hledám kamarádku, tak můžeš napsat tam. A nebo jak jsem už dříve psala tak na seznamkách bývá taky sekce Dopisování, i když pozor, většina chlapů tam hledá spíš milenku, tak je dobré si k tomu dopisování vybrat nějakou ženu. Mně v těžkých chvílích vždy pomohlo to, jak píše Horacio.

Judyna — 10. 11. 2020 19:25

.... A co nějaká sousedka?

Judyna — 10. 11. 2020 19:27

Leno, jak Tobě se daří?
Myslím na Tebe i s tou autoškolou. Ty sis chudáku na to nevědomky vybrala tu nejnevhodnější dobu.

vrabčák — 10. 11. 2020 19:34

Taky jsem si to říkala...

cibule — 10. 11. 2020 19:56

Taky na Lenu myslím a říkám si, že se jí snad vede dobře....

Selima — 3. 12. 2020 12:52

Ahoj, niečo nového v Cibuľkove...?;)

cibule — 6. 12. 2020 11:36

Ahoj všichni, moc Vás zdravím a píšu, že se mám stále velmi dobře. Naučila jsem se žít sama (i když je člověk někdy opravdu sám?) a užívám si to.
Tento víkend jsem poprvé jela na výlet opravdu sama, protože jinak jsem pořád s někým, a užila jsem si i to. Dobrodružná výprava za keškami se vydařila. ;)
Procházím vývojem sebe a snad to nebude znít nafoukaně, to bych nerada, ale žije se mi se mnou docela prima. :rodna:

A nový rok 2021 začne hned od začátku výborně. Konečně už vím datum rozvodu, proběhne hned na začátku roku, a také měním zaměstnání. Řekla jsem si, že když už změny, tak ať jsou z gruntu a cítím, že teď je na to ten nejvhodnější čas. Já vím, že je to v dnešní době dost riskantní, ale kdo se bojí, nesmí do lesa, a tam já se nebojím. :D

vrabčák — 6. 12. 2020 12:47

Cibulko, samé hezké zprávy! :supr: :D  :storstark:
Hodily by se i do Radosti. :)

rina — 6. 12. 2020 13:10

Krásný!
Ani se nechce věřit že je to ta stejná Cibulička, co sem přišla "brečet"...:supr:

Palomita — 7. 12. 2020 7:18

cibule, ty seš drak!!! :supr::godlike::supr: Přeju ať ti vše vyjde jak si přeješ. Chtěla jsem napsat "držím pěsti", ale to je u tebe zbytečné. Sama víš, že když se zrovna nedaří, můžeš to změnit jedině ty. :pussa: Tak sem na nás val další pozitivní zprávy, těch není nikdy dost :) PS: hodně sil a zdraví a štěstí a pohody a úspěchu do dalších dní :storstark:

vrabčák — 7. 12. 2020 20:21

:supr:  :D  :jojo:

Selima — 8. 12. 2020 8:54

Dík za super správy... ! ;) :rock: :godlike:

Irma — 8. 12. 2020 15:31

Taky gratuluji :D Uběhlo půl roku a jdeš svou novou cestou. Drž se! :)

cibule — 15. 12. 2020 6:47

Moc děkuji za krásnou podporu. :hjarta:
Jsem teď v jednom kole, ale myslím to velmi pozitivně.
Jak jsem se před pár měsíci bála zimy, obzvlášť listopadu a prosince, tak o to víc si to teď užívám. Jako před tou velkou změnou už si musím více organizovat čas, abych stihla vše, co slíbím i potřebuji. Taky každý večer musím aspoň půl hodiny věnovat novým předpisům, zákonům, vyhláškám a nařízením, abych v nové práci nebyla za blba. A vzala jsem to vážně z ostra. Nastupuji rovnou na vedoucí místo, tak doufám, že neskončím zanedlouho u Chocholouška....
Taky se moc těším na Vánoce, které prožiju s rodinou a na konec roku, který si užiju s báječnou skupinou kamarádů. Tedy doufám. Zatím je to tak naplánované.
Na bývalého už ani nevzpomenu. :rolleyes:

vera — 15. 12. 2020 8:47

čte se to krásně

vrabčák — 15. 12. 2020 19:44

Cibulko, perfektní :supr:! Ať se ti na novém místě líbí a ať se všechno to pozitivní stane trvalým. :D

Kiara — 16. 12. 2020 21:42

Cibulko, jsi úžasná :supr: Před půl rokem jsi sem začala psát jako smutná a nešťastná žena, po půl roce vidím v písmenkách naopak zralou a sebevědomou ženu, která si zařídila nový a zajímavý život bez ohledu na manžela. Přeji Ti též v novém zaměstnání mnoho úspěchů a v dalším životě hodně štěstí :hjarta: !!!

rina — 16. 12. 2020 21:45

:dudlik::godlike:

Selima — 17. 12. 2020 11:58

:supr: :godlike:

eremuruss — 17. 12. 2020 20:00

Kiara napsal(a):

Cibulko, jsi úžasná :supr: Před půl rokem jsi sem začala psát jako smutná a nešťastná žena, po půl roce vidím v písmenkách naopak zralou a sebevědomou ženu, která si zařídila nový a zajímavý život bez ohledu na manžela. Přeji Ti též v novém zaměstnání mnoho úspěchů a v dalším životě hodně štěstí :hjarta: !!!

Obdivuju zenu,ktera po tak dlouhem manzelstvi po pul roce je vylecena z truchleni.Kazda jsme jina.Jen me napada otazka jestli sveho manzela vubec milovala, kdyz se s toho  vseho tak lehce dostala.Po pul roce od odchodu manzela jsem tajne brecela do polstare.Na venek jsem pusobila vyrovnane.Rozhodne jsem vyrovnana nebyla.Byla jsem hromadka nestesti.Drzeli me deti pro ktere jsem musela fungovat.

rina — 17. 12. 2020 20:06

Ano, Erem, je to tak.
Já u toho prvního, který (jako jediný z mých exmanželů odešel jako první :gloria: ), brečela a měla stresy 4 roky. Až dokud jsem se odstěhovala z města našeho společného bydliště.

Selima — 17. 12. 2020 20:29

Erem ,to vieš - každý/á reaguje po svojom... Niekto sa naštve na toho druhého :dumbom: , iný/á obviňuje seba - a zasa niekto iný to vezme ako Osud/Boží zásah alebo niečo také a prispôsobí sa. Milovať toho druhého s tým nemusí mať veľa spoločného - naopak môže byť prejavom lásky, že tomu druhému dopraješ šťastie aj s niekým iným (keď už nemôže/nevie byť šťastný/á s tebou) a ideš ďalej. Veľa záleží na povahe, na okolnostiach rozchodu, na živote PO rozchode, apod. Mmch, ten tvoj cit by som ja osobne nazvala skôr nezdravou závislosťou a revnivosťou ako láskou, keď beriem do úvahy aj vývoj odvtedy a súčasnosť.

rina — 17. 12. 2020 22:46

Selima napsal(a):

...Mmch, ten tvoj cit by som ja osobne nazvala skôr nezdravou závislosťou a revnivosťou ako láskou, keď beriem do úvahy aj vývoj odvtedy a súčasnosť.

No vidíš, a já to beru úplně jinak. Ptz. jsem si to sama zažila.
Prvního manžela, ať byl jakejkoliv, stejně celý život beru jako nejmilovanějšího.

Selima — 18. 12. 2020 12:18

Neviem, či ti robil to, čo Erem robil Eremák... ale samozrejme, že milovať sa dá aj napriek tomu - ale láska sa podľa mňa prejavuje aj tak, že "ho pustím" a želám mu šťastie s inou. Plus, aj ja som schopná milovať iných (čo zrejme aj Ty) a neubližovať im kvôli tomuto jednému....

Barča — 19. 12. 2020 8:15

eremuruss napsal(a):

Obdivuju zenu,ktera po tak dlouhem manzelstvi po pul roce je vylecena z truchleni.Kazda jsme jina.Jen me napada otazka jestli sveho manzela vubec milovala, kdyz se s toho  vseho tak lehce dostala.Po pul roce od odchodu manzela jsem tajne brecela do polstare.Na venek jsem pusobila vyrovnane.Rozhodne jsem vyrovnana nebyla.Byla jsem hromadka nestesti.Drzeli me deti pro ktere jsem musela fungovat.

Já si myslím, Erem, že Cibulku nemusíš obdivovat, ani že by byla vyléčena z truchlení. Rozpad manželství je proces, který je třeba projít. A z truchlení se nedá vyléčit - není to nemoc, je to taky proces. Pochybuji, že by to Cibule při vší své rychlosti už všechno stihla a myslím si, že kameny na cestě ještě nějakou chvíli potkávat bude a pokud by dělala, že nejsou, stejně budou překážet, jen svedou z cesty a ukopne si palec. Fajn je, že Cibule neulpívá a ví, že i při vší destrukci vlastního vztahu kolem rostou vztahy jiné a svět žije dál.

cibule — 19. 12. 2020 9:45

Nedokážu posoudit, jestli jsem z toho venku. Na to je ještě brzy a je to moje první zkušenost. Ale snažím se teď být hlavně v souladu sama se sebou.

Na tom životním rozcestí, na kterém jsem se ocitla, jsem měla možnost jít dál minimálně dvěma cestami. Buď budu pořád plakat a litovat sebe i toho, že manžel je fuč nebo to vezmu jako výzvu, se kterou se poperu, jak nejlépe budu umět a půjdu dál. Vybrala jsem si tu druhou. Kvůli sobě i jemu.

Otázku, jestli jsem ho dostatečně nemilovala, když pro jeho odchod už nepláču si nepokládám. Kde je stanovená ta správná doba truchlení pro odchod druhého? Když člověk propláče tři měsíce, skoro nespí a zhubne z čísla oblečení 42 na 38 a pak si řekne A dost!, nezničím si zdraví pro člověka, který se rozhodl žít jinde, je to podle nějakého měřítka málo? Možná ano, ale pro mne je to dost.

Asi z toho nejsem nejspíš venku, ale teď to neřeším. Mám myšlenky zaměstnané pozitivně. Dělá mi to dobře. Právě teď, co to píšu, sedím v autobusu a jedu na další výlet s pár báječnými lidmi, se kterými je mi dobře. Cestou se zase nasměju, udělám pár fotek, které pak rozešlu ostatním a zpříjemním si víkend nejen sobě.

Přeji všem krásný víkend.

LENNNA — 19. 12. 2020 10:33

cibule napsal(a):

Nedokážu posoudit, jestli jsem z toho venku. Na to je ještě brzy a je to moje první zkušenost. Ale snažím se teď být hlavně v souladu sama se sebou.

Na tom životním rozcestí, na kterém jsem se ocitla, jsem měla možnost jít dál minimálně dvěma cestami. Buď budu pořád plakat a litovat sebe i toho, že manžel je fuč nebo to vezmu jako výzvu, se kterou se poperu, jak nejlépe budu umět a půjdu dál. Vybrala jsem si tu druhou. Kvůli sobě i jemu.

Otázku, jestli jsem ho dostatečně nemilovala, když pro jeho odchod už nepláču si nepokládám. Kde je stanovená ta správná doba truchlení pro odchod druhého? Když člověk propláče tři měsíce, skoro nespí a zhubne z čísla oblečení 42 na 38 a pak si řekne A dost!, nezničím si zdraví pro člověka, který se rozhodl žít jinde, je to podle nějakého měřítka málo? Možná ano, ale pro mne je to dost.

Asi z toho nejsem nejspíš venku, ale teď to neřeším. Mám myšlenky zaměstnané pozitivně. Dělá mi to dobře. Právě teď, co to píšu, sedím v autobusu a jedu na další výlet s pár báječnými lidmi, se kterými je mi dobře. Cestou se zase nasměju, udělám pár fotek, které pak rozešlu ostatním a zpříjemním si víkend nejen sobě.

Přeji všem krásný víkend.

Ad. tučné - Cibulko, přesněv tak to mám já a tak to říkám od začátku!

rina — 19. 12. 2020 12:26

cibule napsal(a):

Otázku, jestli jsem ho dostatečně nemilovala, když pro jeho odchod už nepláču si nepokládám. Kde je stanovená ta správná doba truchlení pro odchod druhého? Když člověk propláče tři měsíce, skoro nespí a zhubne z čísla oblečení 42 na 38 a pak si řekne A dost!, nezničím si zdraví pro člověka, který se rozhodl žít jinde, je to podle nějakého měřítka málo? Možná ano, ale pro mne je to dost.

Tohle mi vzhledem k obsahu vlákna připadá dost afektované.
:kapitulation:

rina — 19. 12. 2020 14:57

Selima napsal(a):

Neviem, či ti robil to, čo Erem robil Eremák... ale samozrejme, že milovať sa dá aj napriek tomu - ale láska sa podľa mňa prejavuje aj tak, že "ho pustím" a želám mu šťastie s inou. Plus, aj ja som schopná milovať iných (čo zrejme aj Ty) a neubližovať im kvôli tomuto jednému....

Mno? Tak tímhle si nejsem až tak jistá. :grater: Já už jsem asi nikdy potom nedokázala milovat tak čistě, nezištně, bez kalkulování (omlouvám se všem svým následujícím manželům :gloria: ). S láskou jsem ho propustila a přála mu štěstí s jinou (i když jsem se musela "prokousat" přes obrovskou bolavou žárlivost), ale nikdy potom jsem už necítila "ty motýlky v břiše", spíš jsem si je chtěla rozumem vnutit. Občas jsem si myslela, že se mi to aj povedlo, no ale moc jistá jsem si nebyla. :grater:
Co cítím dnes, po skoro půlstoletí?
Chtěla bych, že nic. Jenže to tak není.
No, není to půlstoletí, o deset let méně. Děcka jsou dospělý, nejstarší dcera nechce o svém bratranci, ani otci nic vědět, i když se oba dají lehce dohledat.
A já?
No, nebylo to nikdy jinak. Pořád  jsem babiznu, co mi manžela odvedla, nenáviděla, a s přibývajícími lety jsem se jen těšila, jak stárne, a je z ní ubohá kulhající stařenka.
Dnes je mu 61, jako mně, a jí 72.
Neubráním se škodolibému úsměvu. Promiňte, ulevilo se mi :kapitulation: :rock:

Selima — 19. 12. 2020 15:23

No, nedá mi nenapísať - z toho, čo píšeš, cítim skôr sebalásku a nenávisť ako lásku... alebo potom chápeme každá pod láskou ničo iné. :jojo:

rina — 19. 12. 2020 15:42

Selima napsal(a):

No, nedá mi nenapísať - z toho, čo píšeš, cítim skôr sebalásku a nenávisť ako lásku... alebo potom chápeme každá pod láskou ničo iné. :jojo:

Ciť si, co chceš, a piš si, co chceš, když "ti nedá".
...  ničo iné mi je fukajzna, drahá Sel... :kapitulation:

Barča — 19. 12. 2020 18:50

rina napsal(a):

Mno? Tak tímhle si nejsem až tak jistá. :grater: Já už jsem asi nikdy potom nedokázala milovat tak čistě, nezištně, bez kalkulování (omlouvám se všem svým následujícím manželům :gloria: ). S láskou jsem ho propustila a přála mu štěstí s jinou (i když jsem se musela "prokousat" přes obrovskou bolavou žárlivost), ale nikdy potom jsem už necítila "ty motýlky v břiše", spíš jsem si je chtěla rozumem vnutit. Občas jsem si myslela, že se mi to aj povedlo, no ale moc jistá jsem si nebyla. :grater:
Co cítím dnes, po skoro půlstoletí?
Chtěla bych, že nic. Jenže to tak není.
No, není to půlstoletí, o deset let méně. Děcka jsou dospělý, nejstarší dcera nechce o svém bratranci, ani otci nic vědět, i když se oba dají lehce dohledat.
A já?
No, nebylo to nikdy jinak. Pořád  jsem babiznu, co mi manžela odvedla, nenáviděla, a s přibývajícími lety jsem se jen těšila, jak stárne, a je z ní ubohá kulhající stařenka.
Dnes je mu 61, jako mně, a jí 72.
Neubráním se škodolibému úsměvu. Promiňte, ulevilo se mi :kapitulation: :rock:

No vidíš to! Jeho jsi dávno s láskou propustila a sebe pořád trápíš! Co takhle trochu něhy, přátelství a ohleduplnosti k sobě. :pussa:

rina — 19. 12. 2020 18:59

Na to je už pozdě...

rina — 19. 12. 2020 22:07

Ok, budu sdílnější...
Žádnej z těch následujících mě po srdéčku nepohladil víc...:kapitulation:
Že to někdo dokáže, už prostě nevěřím :grater:

vrabčák — 19. 12. 2020 23:37

cibule napsal(a):

Nedokážu posoudit, jestli jsem z toho venku. Na to je ještě brzy a je to moje první zkušenost. Ale snažím se teď být hlavně v souladu sama se sebou.

Na tom životním rozcestí, na kterém jsem se ocitla, jsem měla možnost jít dál minimálně dvěma cestami. Buď budu pořád plakat a litovat sebe i toho, že manžel je fuč nebo to vezmu jako výzvu, se kterou se poperu, jak nejlépe budu umět a půjdu dál. Vybrala jsem si tu druhou. Kvůli sobě i jemu.

Otázku, jestli jsem ho dostatečně nemilovala, když pro jeho odchod už nepláču si nepokládám. Kde je stanovená ta správná doba truchlení pro odchod druhého? Když člověk propláče tři měsíce, skoro nespí a zhubne z čísla oblečení 42 na 38 a pak si řekne A dost!, nezničím si zdraví pro člověka, který se rozhodl žít jinde, je to podle nějakého měřítka málo? Možná ano, ale pro mne je to dost.

Asi z toho nejsem nejspíš venku, ale teď to neřeším. Mám myšlenky zaměstnané pozitivně. Dělá mi to dobře. Právě teď, co to píšu, sedím v autobusu a jedu na další výlet s pár báječnými lidmi, se kterými je mi dobře. Cestou se zase nasměju, udělám pár fotek, které pak rozešlu ostatním a zpříjemním si víkend nejen sobě.

Přeji všem krásný víkend.

Cibulko, rozumím ti a fandím ti. A když se na tvé cestě objeví nějaký šutr či kámen, klidně ho překroč a kráčej dál. :pussa:
Oblázek můžeš hodit do vody a udělat si pár žabiček pro radost. :D

Palomita — 21. 12. 2020 7:20

cibule napsal(a):

Kde je stanovená ta správná doba truchlení pro odchod druhého?

Patlat se v něčem, co nelze změnit je marnost. Cibule, máš mé sympatie. Tahat v sobě pocit ublíženosti/křivdy jak bolavou nohu mi nepřijde zrovna ten nejlepší způsob jak naložit se svým životem. Proto ti rozumím a držím pěsti!!!! Jdeš na to skvěle :jojo:

Barča — 21. 12. 2020 8:01

rina napsal(a):

Na to je už pozdě...

Nojo, ale to se pak budeš trápit svým poškozeným citovým životem třeba i v těch dvaasedmdesáti. Škodolibý úsměv je chabá záplata....

rina — 21. 12. 2020 15:20

Barča napsal(a):

...Škodolibý úsměv je chabá záplata....

To není záplata.