Ahoj všem,
až si přečtete můj příspěvek, tak mě mnoho z vás jistě odsoudí, nebudu vám to mít za zlé, vlastně jsem na to zvyklá, ale bolí to.
Když mi bylo 17-náct, nechtěně jsem přišla do jiného stavu, byla jsem mladý nevybouřený střevo, neměla jsem ponětí, jak se postarat o dítě, spíše jsem neměla zájem, nicméně, byla jsem tak hloupá, že jsem ani nešla včas ke gynekologovi, šla jsem tam až když bylo pozdě. Byla jsem poblázněná ženatým řidičem kamionu. Čtyřicetiletý, ale pěkný chlap, no dneska bych o něj nezavadila. Ale k věci, narodil se mi krásný, zdravý chlapeček a já jsem udělala tu OSUDOVOU CHYBU, dala ho k adopci. Dneska, když se ohlédnu zpátky, tak je mi ze sebe zle, dokonce někdy přemýšlím o sebevraždě. Brečím snad obden, vím, že bych potřebovala k psychologovi, ale nemám tu odvahu mluvit o tom s někým z očí do očí. Lidé z vesnice o tom samozřejmě vědí, na malé vesnici se nic neutají, taky mi to dávají patřičně najevo, neodpovídají mi na pozdrav, a kdyby oči zabíjeli, tak jsem mrtvá. Co hůř, mám přítele, máme se brát, on o tom samozřejmě neví a já nevím, zda mu to říct, nebo ne. Myslím, že se to stejně jednou doví od zlých jazyků. A co pak? Také mám tak "skvělou" švagrovou, která bydlí se mnou ve vesnici a neustále to těm lidem tady připomíná, říká, že mám komplexy z toho, že jsem dala dítě k adopci. Takže už je jen otázka času, kdy se to přítel doví. Také máma, když je na mě naštvaná, tak mi nadává, že jsem k..., ať si vzpomenu, co jsem tenkrát udělala. Ptám se vás, jak s tím mám žít? Nevím, jestli budu mít dál vůbec sílu s tím žít.....jsem odepsaná.

Milá Evo,

odsouzeníhodná nejsi ty, ale všichni ostatní, o kterých píšeš. To za prvé. Zapamatuj si, že ti, kteří se nejvíc starají o problémy druhých, mají ve skutečnosti ještě mnohem větší problém. Problém, který se jmenuje: závist a zloba.

Nikdy se nesnaž těmhle lidem něco vysvětlit. Nejsi vůbec povinná se jim zpovídat ze svých chyb. Protože oni ti v dané chvíli nepomohli a ty jim tedy nic nedlužíš. Ani vysvětlení ne. Vykašli se ZCELA A ÚPLNĚ na to, jak na tebe lidi koukají. Když uviděj, že to s tebou nic nedělá, přestanou je ty jedovaté pohledy a pomluvy bavit. Sami jsou to zbabělci, sami mají máslo na hlavě.

Za druhé:
Nevidím nic nemorálního na tom, že jsi dala děťátko k adopci. Ono na tom totiž nic nemorálního není. Dát zdravé dítě těm, kteří po něm touží a nemohou ho mít, dát jim ho když se o něj nemůžu postarat sama, to je spíš hrdinství než zbabělost. Protože to prospěje jak dítěti (které bude milované a zabezpečené), tak i jeho adoptivním rodičům (kteří budou šťastní).

Za třetí:
Je mi moc líto, že se ti po miminku stýská. Tady ti holčičko neporadím nic. S tím se budeš muset vyrovnat. Pochopit, že dítě nemůžeš žádat zpátky. Je to sice příliš vysoká cena za jedno "malé" mladické uklouznutí, ale každý z nás někdy zaplatil příliš mnoho za malou chybu. Doporučuju ti určitě navštívit psychologa. Sama se s tím nesrovnáš. To je téměř jisté. Mně osobně terapeut moc pomohl.

Za čtvrté:
ROZHODNĚ to svému budoucímu muži řekni. Projevíš tím respekt a úctu k jeho osobě. A také důvěru. Řekni mu to s důvěrou, protože v 17 není nikdo prorokem a chyby děláme každý. Věřím, že to pochopí. A ocení, že se tu "novinu" nemusel dozvědět od nějaké dobré duše, která si to pěkně přibarví a udělá z tebe stvůru.

A za páté:
Držím ti palce, abys vykročila už do zítřejšího slunečného dne plná radosti z toho, jak krásný život leží před tebou, po boku prima chlapa, s vědomím, že tvoje děťátko je právě teď někde moc šťastné (protože má prima mámu, která ho nezabila potratem a umožnila mu žít s lidmi, kteří se mu věnují). Abys už od zítřka dokázala s úsměvem a pochopením pohlédnout na ty zlé lidi, protože oni nejsou zlí, jsou nešťastní a proto chtějí škodit ostatním.
Přeju ti, abys byla šťastná. Jak se to dělá? Prostě buď! Nedělej si starosti s tím, co se stane, NEODSUZUJ SE (s tím hnedka přestaň!!), a usmívej se. Život je prima. To mi věř! :)

Nikdo nemá právo druhého odsoudit.
V 17 ještě nemáš ten správný mateřský pud a tak jsi udělala co se Ti tenkrát zdálo nejlepší rozhodnutí. A co rodiče ještě jsi nebyla plnoletá, tak mohli zasáhnout a vzít dítě do své výchovy nebo Ti důrazně poradit.
Nechci svalit vinu na ně, ale ted by tě měli spíše podpořit než urážet.
Partnerovi bych to určitě řekla, protože se to dřív nebo později dozví (lidé jsou zlatí) a lepší když to uslyší od Tebe , než když mu to ještě někdo  "dokrášlí". A taky se Ti určitě uleví až nebudeš muset nic zkrývat.
Na pomluvy bych se vykašlala, když nebudou mluvit o tomto najdou si něco jiného.

Vezmi to takhle, kdyby sis to tenkrát nechala, tak bys ho třeba odsuzovala, že Ti zkazil život a nedala bys mu potřebnou lásku, tak je lepší cos udělala a umožnila mu, cit a lásku hned od narození od někoho kdo po mimi toužil a nemohl mít.

Milá Evo, souhlasím s holkama. Každej at se stará o sebe, to tě trápit nemusí. Partnerovi to řekni určitě, to je prostě život, už se to stalo a rozhodně lepší, když to mimčo měl někdo, kdo ho moc chtěl, než abyste se trápili oba.
Co víc: opravdu musíš zapomenout, nic víc se bohužel říct nedá. Držím ti palce, at to všechno zvládneš a určitě zase bude dobře.  :)

Eva 77,

po vojne je každý generál,......................nikto nevie pomôcť , nepomohli vtedy, a nepomáhajú ti v zložitej situácii ani teraz, tak nech sa nestarajú ! dala by som im to patrične najavo, skutočne, nie v zlom, práveže normálne a jasne,


- mám k tebe, nech je to akokoľvek,  obrovský  obdiv, nedokázala by som to....

/ interupcia je morálne aj spoločensky prímaná rozdielne, ale.....adopcia mimina takmer maloletej maminy - neprijateľné !  a to si hovoríme ľudia .../

Evíku, ani nevím, co dodat k tomu, co napsaly holky.
Mám dvě  děti, a tak chápu, jak ti je, protože asi často přemýšlíš nad svým synem. Nad vším- jak vypadá, jak se má, chtěla bys ho vidět...
Máš můj obdiv, to by málokdo dokázal, dát dítě k adopci. Litovat toho budeš do konce svého života, ale nic s tím nenaděláš. Musíš se s tím srovnat, opravdu to asi sama nedokážeš.
Přítelovi to řekni, to je bez debat.
Na sebevraždu zapomeň, zkus nemyslet na syna. Prober to s přítelem, co nejdřív. AŤ víš co nejdřív, jaké k tomu zaujme stanovisko, a pokud to vezme, ať se máš o koho opřít, ať v tom nejsi sama. To je asi taky blbý, že ani ten tobě nejbližší člověk to neví a nemůže ti říct- neplač, nebuď smutná...

Určitě nejsi k odsouzení, taky nevím, jak bych se v 17 zachovala... Hlavně Tě měla podržet Tvoje rodina a Tvoje maminka, mohla Ti navrhnout, že Ti s výchovou pomůže... Neznám okolnosti, takže těžko posuzovat...
Ale přítelovi to určitě řekni, jestli je normální, tak to pochopí... Měj se a drž se!!!

Moc vám všem děkuji, ani nevíte, jak mi to pomohlo. Myslela jsem, že mě budou i tady všichni odsuzovat, ale zkusila jsem to a je mi o moc líp.
Stydím se sama před sebou, nejraději bych se ani neviděla. Tenkrát mi to bylo jedno, prostě jsem porodila syna a byla tak hrozně hnusně chladná, nic jsem k němu necítila, nechtěla jsem ho. Jen jsem se těšila, až budu z porodnice doma a pojedu zase s miláčkem na cesty. To děcko mi v tom překáželo, pamatuju si to jako dneska. A budu trpět celý život. Teď v květnu to bude 10 let, 10 let bude "mému synovi". Ano, já přemýšlím, jak asi vypadá, jak se má, jak se učí a zase bulim jako želva. Co když už nikdy nebudu moct mít děti? A co když se na mě přítel vykašle až mu to řeknu? Co pak? Je to jediný člověk, kterého mám, všichni ostatní už mě ranili i moje máma. Nemůžu mu to říct, nedokázala bych se mu podívat do očí, bojím se toho. Lidé si říkají, jak může můj přítel chodit s takovou .... která onehdy tahala tátu od rodiny a pak udělala to, co udělala. Já vím, že se na lidi můžu vykašlat, každý dělá chyby, ale já udělala tu největší!! Co jsem to za mámu, když jsem se vykašlala na vlastní dítě!!!Vykašlala se na mě kvůli tomu i nejlepší kamarádka, teď mě ani nepozdraví a to bydlíme skoro vedle sebe. Já ani nikam nechci chodit, protože když někam přijdu, tak mi pohledy těch očí říkají "co tady chce ta macecha?" už mi dokonce jeden člověk řekl, že jsem krkavčí máma. A když vám tohle někdo řekne do očí, pak nevíte, co na to máte říct. Takový jsou lidi, dokážou vám říct cokoliv. A nejhorší je, když vás schazuje rodina, místo toho, aby podržela.
Jsem ráda, že sem o tom můžu napsat, cítím se líp. Děkuju :)

Ahoj Evčo, ano, udělala jsi chybu, velkou chybu, ale ne tu největší. Největší chyba by byla ho porodit tajně a zabít. Tys mu dala tímto šanci žít v rodině, kde na něho třeba 7 let čekali. Možná i víc. Víš, jak ho musí mít rádi? Tolik lásky možná dítě, kde lidi přijdou do jinýho stavu, ani neví jak, nedostane.
Je to tak, jenže lidem tohle těžko vysvětlíš, lidi jsou blbí.
Partnera neznám, ale jak už jsem psala, zkus mu to říct co nejdřív, ať víš, na čem jseš.

A nemáte kvůli lidem možnost odstěhovat se jinam?

Evo, opravdu se neboj říct příteli pravdu. Chceš mít vedle sebe člověka, který bude stát při tobě a zastane se tě? Tys neprovedla žádný zločin, i když to tak třeba cítíš... Dalas človíčkovi život, a za chybu, kterou udělalas, už máš své vytrpěno.
Možná to bude zkouška- když se přítel dozví o dítěti- zkouška vašeho vztahu. Je to  situace, kdy se dá poznat, jestli bude stát při tobě, i v těžké chvíli... ale i kdybys  to  neřekla teď, stejně se to někdy dozví. Nečekej, aby to slyšel překroucené od lidí...

EVO
všechno to pečlivě čtu a je mi tě moc líto. Chápu, že se trápíš, ale opravdu jsi udělala v dané situaci správnou věc, když tě tvoje rodina nepodpořila. A určitě se nestyď zajít k psychologovi, může ti to hodně pomoct. Na cizí lidi neber ohled, oni ve tvé situaci nebyli a přesto tě soudí - to svědčí o jejich necitlivosti a krutosti. A jelikož je svět krutý, tak musíš počítat i s tím, že by to tvému příteli někdo řekl. Bude to těžké, ale řekni mu to sama. Jestli tě má rád, tak tě pochopí a možná i ocení, že se dokážeš s něčím tak těžkým svěřit. Určitě celý život budeš na svého syna myslet, ale mysli na to, že se má dobře a je šťastný. Ty jsi mu dala život, to je velký dar. Nikomu nedlužíš vysvětlení a cizím lidem už vůbec ne. Přeju ti hodně štěstí. A kdyby to šlo, tak uvažuj třeba o přestěhování, líp by se ti dýchalo.

Eva77 napsal(a):

Ahoj všem,
až si přečtete můj příspěvek, tak mě mnoho z vás jistě odsoudí, nebudu vám to mít za zlé, vlastně jsem na to zvyklá, ale bolí to.
Když mi bylo 17-náct, nechtěně jsem přišla do jiného stavu, byla jsem mladý nevybouřený střevo, neměla jsem ponětí, jak se postarat o dítě, spíše jsem neměla zájem, nicméně, byla jsem tak hloupá, že jsem ani nešla včas ke gynekologovi, šla jsem tam až když bylo pozdě. Byla jsem poblázněná ženatým řidičem kamionu. Čtyřicetiletý, ale pěkný chlap, no dneska bych o něj nezavadila. Ale k věci, narodil se mi krásný, zdravý chlapeček a já jsem udělala tu OSUDOVOU CHYBU, dala ho k adopci. Dneska, když se ohlédnu zpátky, tak je mi ze sebe zle, dokonce někdy přemýšlím o sebevraždě. Brečím snad obden, vím, že bych potřebovala k psychologovi, ale nemám tu odvahu mluvit o tom s někým z očí do očí. Lidé z vesnice o tom samozřejmě vědí, na malé vesnici se nic neutají, taky mi to dávají patřičně najevo, neodpovídají mi na pozdrav, a kdyby oči zabíjeli, tak jsem mrtvá. Co hůř, mám přítele, máme se brát, on o tom samozřejmě neví a já nevím, zda mu to říct, nebo ne. Myslím, že se to stejně jednou doví od zlých jazyků. A co pak? Také mám tak "skvělou" švagrovou, která bydlí se mnou ve vesnici a neustále to těm lidem tady připomíná, říká, že mám komplexy z toho, že jsem dala dítě k adopci. Takže už je jen otázka času, kdy se to přítel doví. Také máma, když je na mě naštvaná, tak mi nadává, že jsem k..., ať si vzpomenu, co jsem tenkrát udělala. Ptám se vás, jak s tím mám žít? Nevím, jestli budu mít dál vůbec sílu s tím žít.....jsem odepsaná.

Evo 77,
přečetla jsem si jen tvůj příspěvek, proto takto reaguji:
ano, vesnice je jedna velká drbárna, já sama bydlím na vsi  s 360 obyvateli, každého znám a každý zná mě a jistě i mé problémy.....ale není problém naučit se s tím žít a i čelit jakémukoliv problému hredě a se zdviženou hlavou...."bojuješ pouze" proti x lidem z vaší vsi jinde tě neznají a nerozebírají, jako např. kráůlovnu Alžbětu - tu rozebírají po celém  světě....o to ty jsi na tom líp, či hůř, jak to vezmeš!
Nicméně, na řeči nedej, klid, klidně se případně zeptej, zda by i nekdo jiný se zachoval takto řekněme korektně...ano, dalas k adopci, pomohlas někomu, takhle se k tomu stav a nechť se k tomu tak staví ostatní, kdyby jsi šla na potrat, pravda, nikdo by se nic nedozvěděl, anebo....prostě o tom nebádej.

Jiná věc je -a to ti 100 % bohužel neporadím: říct to partnerovi či ne?Podívej, to co se seběhlo ve tvém životě dřív, to prostě s partnerem nemá co společného, to je pouze tvoje soukromá věc - ovšem to je můj názor, může to být i tvůj názor, příjmeš-li ho, jde  ovšem o to , jak to příjme tvůj partner - ať je jakýkoliv: ješitný, žárlivý, nebo třeba mu to může za x let někdo jen připomenout v hospodě...nebo je v pohodě, klidně mu to můžeš říct - nakonec svěřil-li se ti třeba se svými bývalými kamarádkami, proč mu neříct  , co se dělo u tebe....
Ovšem , kdybys mlčela, nezapíráš, pouze mlčíš.
Jinak od tvých příbuzných není vůbec hezké, že ti to  nějak připomínají (švagrová, matka) -bacha na ně!
V tom případě, že by mohlo dojít od nich k nějakému "prozrazení" ( dávám schválně do uvozovek, protože to bylo tvé rozhodnutí a tvá věc - za tím si stoj!), tak snad by bylo lepší  to tvému příteli říct- normálně - bylo, stalo se a on ti v žádném případě(ať to ví či neví), nemá co vyčítat -protože, znovu opakuji tvůj život a tvé rozhodnutí...
drž se, jsi v právu a jestli se chce na tebe někdo mračit, že jsi udělala to, nebo to, věř, že by se mračil , kdyby jsi udělal úplně i pravý opak...
měj se pěkně a vydrž, lidi dovedou být zlí, když poznají, kde je tvoje slabost. Ty ji ale nemáš, takže klid!

Evo 77 : čtu tvůj další příáspěvek: nebudu se tě ptát, jak je to dlouho co ti bylo 17 let, ale věř, že jsi udělala správnou věc.Tenkrát jsi to tak cítila, udělala jsi to (adopce), není čeho litovat, pouze přestaň na to myslet. proč bys nemohla mít další dítě/ děti? Nemysli na to.
Když mě bylo něco málo přes dvacet, taky jsem do toho přišla, šla na potrat ( opravdu o adopci jsem neuvažovala), dodnes nebádám, co by, kdy by....samozřejmě okolnosti jsou jiné, rozhodovala jsem se sama, nikdo, tedy rodiče o tom nevěděli a neví dodnes, s nynějším manželem, kterého jsem poznala cca 2 roky po té jsem o tom asi mluvila - fakt se nepamatuju, ale asi jsme se k tomuto tématu dostali, s tím, že někdo ze vsi říkal,... ale v poho. kdyby měl jakékoliv námitky, hned bych ho postavila před hotovou věc, co ty bys o tom býval rozhodoval, když´s tu nebyl, ale to nebylo třeba - prostě je to fakt jen tvoje věc - to si vsugeruj, hlavně, až bude tvoje máti či švagrová připravena na tebe zaútočit...a věř, že kdyby ses tenkrát rozhodla jinak, tak ony by ti nepomohly, i kdyby se teď tvářily, že jo... po bitvě každý generál a to se to druhým radí...

Pořád přemýšlím, jak to přítelovi říct. Známe se 9 let z toho spolu 5 let chodíme, nejsme ze stejného místa, poznali jsme se v práci. Bydlíme od sebe 20km, takže jemu už se to kdysi doneslo, ale nevěřil tomu, neptal se sice, ale já jsem mu tenkrát sama řekla, že kdyby něco takového slyšel ať tomu nevěří, že jsem z malé vsi a že je to drbárna. On říkal, že něco zaslechl. Řekla jsem mu, že jsem chodila s ženatým a otěhotněla jsem a bohužel pár týdnů na to o to přišla. Jo, tohle jsem mu nakecala a on mi věří, nepátrá po tom dál. Kdybych už tenkrát řekla pravdu!!! Já husa hloupá. A co teď udělá, když mu řeknu, že jsem lhala? Na druhou stranu, jestli se se mnou má kvůli tomu rozejít, tak tomu stejně nezabráním. Rozejdem se tak jako tak. Jestli se to doví ode mě, nebo od cizích.
Mám skvělého přítele, je mi ve všem oporou, je moc hodný, víc si ani nemůžu přát, říkám si, jak může takový hodný člověk chodit s někým, jako jsem já, že si ho ani nezasloužím.

Evčo, ty se dost trápíš tím, jak zareaguje. No to je jasný, to je logický.
Řekni mu, že mu pravdu říkáš proto, že ho máš hodně ráda, tak chceš, aby věděl pravdu. A že jsi mu to tehdy řekla, třeba že ses styděla. Nebo já nevím. Nějak takto.

Mám otázku- vy jste spolu chodili už dřív, když se tě ptal tehdy? Psala jsi, že se mu to kdysi doneslo... Vy jste spolu něco měli už dřív? Protože kdyby ti byl KDYSI úplně cizí, tak cizímu člověku- proč bys něco takového objasňovala? O tom se člověk s cizími lidmi nebaví, o takto "intimních" věcech.

Evičko, vidíš...lhát se nemá, pak tě to trápí !!! Ale v žádném případě tě neodsuzuji, určitě jsi udělala dobře, v dané situaci jsi  asi ani jinak nemohla, když ti nikdo nepomohl a ty jsi dítě nechtěla. Jsi na tom psychicky dost špatně, na tvém místě bych se asi ted nevdávala, když ještě nemáš odvahu říci partnerovi pravdu. Myslím, že partner by to měl vědět rozhodně před svatkou, aby jsi před ním nemusela mít tajnosti a cítila se svobodná a zároven i štastná , jinak ty lži tě budou spoutávat, stále budeš mít strach z prozrazení....a co když se stane, že by tě právě pro tuto skutečnost, kterou tajíš,  manžel opustil ???  Co pak ? Byla bys ještě víc neštastná.... Já si myslím, že to chce čas ......partnerovi to říct...nechat vychladnout....vdát se....a pak mít třeba i dítě, pokud po něm budete toužit...ale určitě se netrap tím, co už je pryč !!!  Mysli na budoucnost, ne na minulost .Přeji  ti hodně síly a odvahy !

Leila napsal(a):

Evčo, ty se dost trápíš tím, jak zareaguje. No to je jasný, to je logický.
Řekni mu, že mu pravdu říkáš proto, že ho máš hodně ráda, tak chceš, aby věděl pravdu. A že jsi mu to tehdy řekla, třeba že ses styděla. Nebo já nevím. Nějak takto.

Mám otázku- vy jste spolu chodili už dřív, když se tě ptal tehdy? Psala jsi, že se mu to kdysi doneslo... Vy jste spolu něco měli už dřív? Protože kdyby ti byl KDYSI úplně cizí, tak cizímu člověku- proč bys něco takového objasňovala? O tom se člověk s cizími lidmi nebaví, o takto "intimních" věcech.

My jsme se poznali v práci, tam se o mě drbalo, tak se to tam dověděl, ale on je takový člověk, kterého drby moc neberou. Pak jsme spolu začali chodit a já jsem se ho sama ptala, jestli něco neslyšel o tom, že jsem měla dát dítě k adopci a on řekl, že slyšel, no a já jsem mu řekla ať tomu nevěří, že jsou to jen drby, že je to jinak. A víc jsme se o tom nebavili, on mi věří. Tenkrát jsem neměla tu odvahu mu to říct a teď je to zrovna tak. Tak nevím, asi se zblázním. Trápí mě moc věcí najednou, nevím, která víc, musím vyhledat odborníka a popovídat si.

Evi, zkus mu to říct co nejdřív, třeba dnes večer, jestli se uvidíte. Řekni, že se tím strašně trápíš. Uvidíš, jaký ti spadne kámen ze srdce, když se o to trápení s ním podělíš.

Jen ty můžeš vědět, hádat, jak zareaguje. Ty si asi myslíš, že tě kvůli tomu opustí, že? Máš z toho strach...
Co myslíš, jaká bude jeho reakce?
Mám dojem, že si myslíš, že tě odsoudí, jako celá vesnice, proto mu o tom zatím neřeklas pravdu. Je to tak?

Jenže na co čekat? Takto jenom prodlužuješ trápení- svoje. Protože vlastně nevíš, na čem jseš.

Evi, jdi do toho a řekni mu to. Sama píšeš, že se to ve vesnici povídá furt. Docela bych se divila, kdyby ještě nevěděl.
Akorát protahuješ svoje trápení. Jestli tě má rád, tak to pochopí. Když mu to neřekneš, dozví se jinde a bude přemýšlet,
co mu ještě tajíš a bude to horší.

Leila napsal(a):

Evi, zkus mu to říct co nejdřív, třeba dnes večer, jestli se uvidíte. Řekni, že se tím strašně trápíš. Uvidíš, jaký ti spadne kámen ze srdce, když se o to trápení s ním podělíš.

Jen ty můžeš vědět, hádat, jak zareaguje. Ty si asi myslíš, že tě kvůli tomu opustí, že? Máš z toho strach...
Co myslíš, jaká bude jeho reakce?
Mám dojem, že si myslíš, že tě odsoudí, jako celá vesnice, proto mu o tom zatím neřeklas pravdu. Je to tak?

Jenže na co čekat? Takto jenom prodlužuješ trápení- svoje. Protože vlastně nevíš, na čem jseš.

Ano uvidíme se, vidíme se každý den. Kdybych mu to řekla, ten kámen ze srdce by mi spadl, to by byla veliká úleva, nebála bych se, že mu to řekne někdo jiný, nebo dokonce někdo z mé rodiny, švagrová například. To je zmije jedovatá, drbna!! Přemýšlím, jak by zareagoval, asi by zůstal koukat, možná by mi vynadal, proč jsem to neřekla tenkrát, nevím, jak by se pak zachoval. Mám strach, že by se sebral a už bych ho neviděla, na to ho mám moc ráda. Zůstala bych jako kůl v plotě, to by byl konec. Takhle se trápím, pravda, protože o tom pořád přemýšlím, divím se, že na mě ještě nic nepoznal.

Evo77, at mu to řekneš, či ne, byla a je to pouze TVOJE věc.On do toho tenkrát nemohl zasahovat, protože jste se neznali, a nemůže ti ani teď nic vyčítat, to by přeci bylo jako vyčítání jestli máš maturu nebo nemáš....ano, dost jsem to zjednodušila, ale ty se na to dívej takto, a ne s pocitem, že někomu něco zatajuješ, a hlavně ne s pocitem, že jsi náhodou udělala něco, čeho bys měla litovat. To absolutně ne! Tenkrát jsi to tak cítila, udělalas to a bylo a je to prima, to nejlepší řešení, co se naskýtalo, tak se v tom ty sama nebabrej, na lidi už vůbec nedej. ber to tak že jsi asi zajímavá, proto tě drbou, nějakou nezajímavou kačenu by lidi vůbec do pusy nevzali...

Evi, pokud se sebere a odejde, bude to hrozné. Ale takto si prodlužuješ svoji nejistotu.
No, a pokud se sebere a odejde, tak by se to stejně stalo. Pokud to udělá, udělal by to stejně. Ale určitě je lepší, když se to dozví od tebe (no a pro tebe bude nejlepší, když co nejdřív), než od cizích.
Pokud by se to dozvěděl od někoho jiného, tak je ta pravděpodobnost, že od tebe odejde větší- mohl by si fakt myslet, že mu tajíš ještě milion dalších věcí. Prostě by ti asi už nedůvěřoval.
Já ho neznám, znáš ho jen ty, ty dovedeš odhadnout, jak zareaguje. Zřejmě asi předpokládáš, že tě opustí. Třeba ti ale vyrazí dech tím, že ti řekne, že je rád, že jsi mu to řekla. No těžko říct.

Evičko, naprosto souhlasím s Avalonkou. Odsouzeníhodná nejsi ty, ale ostatní, o kterých se zmiňuješ. Nechápu, co to máš za rodinu, za rodiče. Jaktože tě nepodpořili??? Chápu, že se tehdy styděli a i pro ně to bylo těžké, ale i tak, bylo ti 17, to hodně lidí udělá chybu, taky jsem z vesnice a za posledních 15 let vím nejméně o 5 případech, kdy přišla holka mezi 15 - 20 domů těhotná, dostala výprask, ale dítě porodila a vychovává a rodiče ji podpořili, protože nechtěli ani si dokázali představit, že by jejich vnouče neviděli vyrůstat.
Nevím přesně jaká byla situaci v té době ve tvé rodině, ale vzhledem k tomu, že ti bylo 17 tvý rodiče měli povinnost se o tebe postarat, protože jsi ještě nebyla dospělá.
Nejsi povinná se nikomu zpovídat anebo něco vysvětlovat, to je jen tvá věc, tvé rozhodnutí. Co jsou ti blbí vesničani zač, kdyby to byli slušní lidí, tak by tě podpořili namísto rodičů (možná by tě odsoudili morálně, ale podpořilli finančně, abys mohla malého vychovat, i to se stalo v mé vesnici)

Nevidím nic špatného na tom, že jsi dala chlapečka k adopci.  Dát zdravé dítě těm, kteří po něm touží a nemohou ho mít a kteří mu zajistí dobrou budoucnost je obdivuhodné.

To, že ti děťátko chybí, mě moc mrzí, a s tím už bohužel nic neuděláme, s tím se musíš poprat,  vyrovnat se s tím a odpustit si sama (psycholog nebo partner ti s tím, ale můžou hodně poradit, nestyď se za nimi jít)

Svému budoucímu muži o tom určitě řekni a to ještě dostatečně dlouho před svatbou, aby měl čas se s tím vyrovnat. Pokud jste si opravdu hodně blízcí a pokud je to ten pravý, tak nejen, že na tobě musí pozorovat, že něco není v pořádku, že se trápíš, ale navíc ti s tím pomůže se vyrovnat a možná, že se mu podaří i to, že si odpustíš. Avalonka má pravdu, tím, že mu to řekneš mu projevíš nejen respekt a úctu a taky to, že mu důvěřuješ.

Co se týče toho, že jsi mu řekla, že jsi sice byla těhotná s ženatým mužem, ale přišla jsi to ... řekni mu, že jsi o to dítě opravdu přišla TOU ADOPCÍ, ale žes mu to takhle tehdy nebyla schopná říct.

Na závěr, přeji ti, abys dokázala vidět krásu každého dne, aby tě na srdíčku hřálo vědomí, že tvé dítě ŽIJE a že je o něj dobře postarané a že je po tvém boku muž, který tě miluje a kterého miluješ ty a který je spolehlivý.

Zlé lidi ignoruj, možná, že se i přestěhuj, už jsi si vytrpěla dost. Jsi stálé mladá a život máš před sebou tak si ho nezkaš zbytečným obviňováním se, minulost už sice nezměníš, ale budoucnost ovlivnit můžeš. Opatruj se a hodně štěstí!!!  :)  ;) :D :hjarta:

Eva77 napsal(a):

Pořád přemýšlím, jak to přítelovi říct. Známe se 9 let z toho spolu 5 let chodíme, nejsme ze stejného místa, poznali jsme se v práci. Bydlíme od sebe 20km, takže jemu už se to kdysi doneslo, ale nevěřil tomu, neptal se sice, ale já jsem mu tenkrát sama řekla, že kdyby něco takového slyšel ať tomu nevěří, že jsem z malé vsi a že je to drbárna. On říkal, že něco zaslechl. Řekla jsem mu, že jsem chodila s ženatým a otěhotněla jsem a bohužel pár týdnů na to o to přišla. Jo, tohle jsem mu nakecala a on mi věří, nepátrá po tom dál. Kdybych už tenkrát řekla pravdu!!! Já husa hloupá. A co teď udělá, když mu řeknu, že jsem lhala? Na druhou stranu, jestli se se mnou má kvůli tomu rozejít, tak tomu stejně nezabráním. Rozejdem se tak jako tak. Jestli se to doví ode mě, nebo od cizích.
Mám skvělého přítele, je mi ve všem oporou, je moc hodný, víc si ani nemůžu přát, říkám si, jak může takový hodný člověk chodit s někým, jako jsem já, že si ho ani nezasloužím.

EVIČKO, POKUD JE TVUJ PŘÍTEL OPRAVDU TAK SKVĚLÝ A JE TI OPOROU, TAK TO POCHOPÍ, VŽDYŤ TI BYLO 17 A VŠICHNI SE NA TEBE VYKAŠLALI A TY JSI NEMĚLA JINOU ŠANCI. NO TAK DO TOHO, ŘEKNI MU TO.

MYSLÍM NA TEBE AŤ DO DOBŘE PODOPNE NEJENOM JÁ, ALE MYSLÍME NA TEBE VŠECHNY, KTERÉ O TVÉM PROBLÉMU VÍME. ;) TFUJ TFUJ PRO ŠTĚSTÍ ;) JDI NA TO ;) :)

Víte, ono to bylo tenkrát vlastně složitější. Ne jenom, že jsem to děťátko nechtěla, ale měsíc před pordem umřel táta náhle na srdeční infarkt. Máma byla už připravená, že bude mít vnuka, ale já ho prostě chladně nechtěla, takže nazbylo než ho dát k adopci. Mohlo to vlastně být všechno i jinak, mohla ho vychovávat mamka sama, ale bylo toho na ní tenkrát taky moc, smrt táty, mě vyhodili z práce, kvůli tomu, že jsem jen cestovala s tím tyrákem, mamka byla na pokraji zhroucení. Dneska mi dovede akorát nadávat, vlastně nemám s kým si o tom popovídat. Mamka mi říká, že jsem si to zpackala sama, tak musím nést následky. Tenkrát na mě mámě domů přišel anonym, bylo tam napsáno, že podporuje a vychovává krypla(jako mě) kolik dětí ještě odložíme, že jsme tím zabili tátu, že se bojíme vylézt z baráku atd....
Kdybych měla tenkrát aspoň ten rozum co teď, tak by k tomu nikdy nedošlo. Mohla jsem mít syna a byla bych ušetřená vysvětlování přítelovi a zlých pohledů lidí.

Eva77 napsal(a):

Víte, ono to bylo tenkrát vlastně složitější. Ne jenom, že jsem to děťátko nechtěla, ale měsíc před pordem umřel táta náhle na srdeční infarkt. Máma byla už připravená, že bude mít vnuka, ale já ho prostě chladně nechtěla, takže nazbylo než ho dát k adopci. Mohlo to vlastně být všechno i jinak, mohla ho vychovávat mamka sama, ale bylo toho na ní tenkrát taky moc, smrt táty, mě vyhodili z práce, kvůli tomu, že jsem jen cestovala s tím tyrákem, mamka byla na pokraji zhroucení. Dneska mi dovede akorát nadávat, vlastně nemám s kým si o tom popovídat. Mamka mi říká, že jsem si to zpackala sama, tak musím nést následky. Tenkrát na mě mámě domů přišel anonym, bylo tam napsáno, že podporuje a vychovává krypla(jako mě) kolik dětí ještě odložíme, že jsme tím zabili tátu, že se bojíme vylézt z baráku atd....
Kdybych měla tenkrát aspoň ten rozum co teď, tak by k tomu nikdy nedošlo. Mohla jsem mít syna a byla bych ušetřená vysvětlování přítelovi a zlých pohledů lidí.

TAK TO SITUACI DOST MĚNÍ. TO UŽ SE BUDE VYSVĚTLOVAT HŮŘ, ALE STÁLE TRVÁM NA TOM, ŽE BYS TO MĚLA SVÉMU PŘÍTELI ŘÍCT.

BERU ZPĚT TO ŠPATNÉ, CO JSEM O TVÝCH RODIČÍCH NAPSALA. HLAVNĚ O MATCE (NEZNÁM POSTOJ TVÉHO TÁTY) JE MI LÍTO, ŽE TVŮJ TÁTA ZEMŘEL A ŽE TVÁ MÁMA TO NEZVLÁDLA, ALE V DANÉ SITUACI MĚ TO NIJAK NEPŘEKVAPUJE.

JINAK, KDYBY BYLA TEHDY JINÁ SITUACE, TAK BYS SIS MOŽNÁ SVÉHO SYNA V 6-TINEDĚLÍ ZAMILOVALA. KAŽDOPÁDNĚ UŽ SE TO STALO A TO SE ZMĚNIT NEDÁ. MUSÍTE SE  S TÍM VŠICHNI NĚJAK VYROVNAT, TY I TVÁ MATKA SI MUSITE ODPUSTIT - VZÁJEMNĚ I SAMI SOBĚ - Z HLUBOKA SE NADECHNOUT A ŽÍT DÁL.

KAŠLI NA OSTATNÍ, TÍM ANONYMEM TOMU OPRAVDU NEPŘIPADALI. SNAŽ SE NĚJAK UROVNAT SI VZTAHY S TĚMI, KTEŘÍ TAM TEHDY BYLI.

NEJDŘÍV SI MUSÍŠ ODPUSTIT SAMA, TAK MUSÍM DÁT OSTATNÍM ŠANCI, ABY TI ODPUSTILI.

OPRAVDU SE OBVIŇOVUJ, TÍM SI NEPOMŮŽEŠ, JEN TĚ TO VNITŘNĚ ROZEŽÍRÁ.
MYSLÍM, ŽE BYSTE MĚLI JÍT NA RODINOU TERAPII (VŠICHNI ZAINTERESOVANÍ JAKO TY A TVÁ MÁMA A ...)

TAK JAK TAK HODNĚ ŠTĚSTÍ,

TYS UŽ V 17-TI PRACOVALA???

Paila napsal(a):

Eva77 napsal(a):

Víte, ono to bylo tenkrát vlastně složitější. Ne jenom, že jsem to děťátko nechtěla, ale měsíc před pordem umřel táta náhle na srdeční infarkt. Máma byla už připravená, že bude mít vnuka, ale já ho prostě chladně nechtěla, takže nazbylo než ho dát k adopci. Mohlo to vlastně být všechno i jinak, mohla ho vychovávat mamka sama, ale bylo toho na ní tenkrát taky moc, smrt táty, mě vyhodili z práce, kvůli tomu, že jsem jen cestovala s tím tyrákem, mamka byla na pokraji zhroucení. Dneska mi dovede akorát nadávat, vlastně nemám s kým si o tom popovídat. Mamka mi říká, že jsem si to zpackala sama, tak musím nést následky. Tenkrát na mě mámě domů přišel anonym, bylo tam napsáno, že podporuje a vychovává krypla(jako mě) kolik dětí ještě odložíme, že jsme tím zabili tátu, že se bojíme vylézt z baráku atd....
Kdybych měla tenkrát aspoň ten rozum co teď, tak by k tomu nikdy nedošlo. Mohla jsem mít syna a byla bych ušetřená vysvětlování přítelovi a zlých pohledů lidí.

TAK TO SITUACI DOST MĚNÍ. TO UŽ SE BUDE VYSVĚTLOVAT HŮŘ, ALE STÁLE TRVÁM NA TOM, ŽE BYS TO MĚLA SVÉMU PŘÍTELI ŘÍCT.

BERU ZPĚT TO ŠPATNÉ, CO JSEM O TVÝCH RODIČÍCH NAPSALA. HLAVNĚ O MATCE (NEZNÁM POSTOJ TVÉHO TÁTY) JE MI LÍTO, ŽE TVŮJ TÁTA ZEMŘEL A ŽE TVÁ MÁMA TO NEZVLÁDLA, ALE V DANÉ SITUACI MĚ TO NIJAK NEPŘEKVAPUJE.

JINAK, KDYBY BYLA TEHDY JINÁ SITUACE, TAK BYS SIS MOŽNÁ SVÉHO SYNA V 6-TINEDĚLÍ ZAMILOVALA. KAŽDOPÁDNĚ UŽ SE TO STALO A TO SE ZMĚNIT NEDÁ. MUSÍTE SE  S TÍM VŠICHNI NĚJAK VYROVNAT, TY I TVÁ MATKA SI MUSITE ODPUSTIT - VZÁJEMNĚ I SAMI SOBĚ - Z HLUBOKA SE NADECHNOUT A ŽÍT DÁL.

KAŠLI NA OSTATNÍ, TÍM ANONYMEM TOMU OPRAVDU NEPŘIPADALI. SNAŽ SE NĚJAK UROVNAT SI VZTAHY S TĚMI, KTEŘÍ TAM TEHDY BYLI.

NEJDŘÍV SI MUSÍŠ ODPUSTIT SAMA, TAK MUSÍM DÁT OSTATNÍM ŠANCI, ABY TI ODPUSTILI.

OPRAVDU SE OBVIŇOVUJ, TÍM SI NEPOMŮŽEŠ, JEN TĚ TO VNITŘNĚ ROZEŽÍRÁ.
MYSLÍM, ŽE BYSTE MĚLI JÍT NA RODINOU TERAPII (VŠICHNI ZAINTERESOVANÍ JAKO TY A TVÁ MÁMA A ...)

TAK JAK TAK HODNĚ ŠTĚSTÍ,

TYS UŽ V 17-TI PRACOVALA???

Ano v 17-ti jsem pracovala, byla jsem totiž takovej lempl, že jsem se ani nevyučila. Učila jsem se jeden rok na švadlenu, praxe byla dobrá, ale škola horší, nakonec učitelka řekla rodičům, že to nemá smysl, abych dál setrvávala v učení, tak táta řekl, že když se nechci učit, budu tedy pracovat. Takže 16-nácté narozeniny už jsem slavila v práci. V 17-nácti jsem se zamilovala do tyráka, který dovážel do naší fabriky materiál a s tím jsem začala jezdit, takže jsem naflákala v práci áčka, tím pádem mě vyhodili. A v té době jsem taky přišla do jiného stavu.
Pak porodila, šla znova do práce, tam si časem našla nynějšího přítele. Teď žiju spořádaný život, ale jsem z toho všeho zralá na psychiatrii. A čím víc roky přibívají, tím je to horší.

Co k tomu dodat- snad že s přibývajícím věkem vidíme chyby, které jsme dřív udělali. To jsme dřív neviděly.
Nevím, co k tomu víc dodat. Vím, že ti to nepomůže, tohle konstatování. Ale s tím, že jsi dala syna k adopci, se budeš muset smířit, jinak fakt skončíš sebevraždou, nebo pokud se ti sebevražda nepovede, někde v blázinci.
Různí lidé dělají různé chyby, nikdo není neomylný.
Bohužel si ale myslím, že čím budeš starší, budeš na svého syna myslet víc a víc. A jak ti tady někdo radil další dítě- podle mě je to částečné řešení. I když svého syna nikdy ze svého srdce nevymažeš. To nejde.

Ještě se chci, Evi, zeptat, oni ti ho po porodu ukázali? Mám totiž dojem, že asi jo.

Tak to je drsné, ale není to konec světa. Pokud máš šanci, vyuč se, dostuduj ... (dálkově při práci). I já jsem udělala pár chyb, kterých jsem dlouho litovala.  Snaž si svoji minulost odpustit. Už se to stalo, už ji nezměníš, ale budoucnost pozměnit můžeš. Snaž si to vyříkat s mámou a snaž se ji obejmout a pokud to tak budeš cítit, tak se i omluv. Pokud tě nepustí k sobě, napiš jí dopis anebo mail.  A PAK SE SNAŽ UDĚLAT TLUSTOU ČÁRU A ŽÍT DÁL

Já vím, lehko se to řekně, ale ...

Každopádně vyhledej psychologa, kterému důvěřuješ.

Neboj se sama sebe a nestyd se za sebe a hlavně se už neutápěj ve své bolesti. Z hluboka se nadechni, promysli si, jaké jsou tvoje priority v životě a hurá na to.

Přeji hodně odvahy.

Leila napsal(a):

Co k tomu dodat- snad že s přibývajícím věkem vidíme chyby, které jsme dřív udělali. To jsme dřív neviděly.
Nevím, co k tomu víc dodat. Vím, že ti to nepomůže, tohle konstatování. Ale s tím, že jsi dala syna k adopci, se budeš muset smířit, jinak fakt skončíš sebevraždou, nebo pokud se ti sebevražda nepovede, někde v blázinci.
Různí lidé dělají různé chyby, nikdo není neomylný.
Bohužel si ale myslím, že čím budeš starší, budeš na svého syna myslet víc a víc. A jak ti tady někdo radil další dítě- podle mě je to částečné řešení. I když svého syna nikdy ze svého srdce nevymažeš. To nejde.

Ještě se chci, Evi, zeptat, oni ti ho po porodu ukázali? Mám totiž dojem, že asi jo.

Po porodu mi ho ukázali, vlastně jsem ho měla celý týden u sebe v porodnici. To že ho dám k adopci jsem se rozhodla až když mě měli pustit z porodnice. Tak jsem byla hnusná!!! Kojila jsem svého syna a pak se ho vzdala. Říkám, dneska se stydím sama před sebou, nejradši bych se ani neviděla. Nebýt přítele, asi bych už nebyla, nebo byla, ale někde v léčebně.
Teď dělám uklízečku, nikde jinde uplatnění neseženu, ale chtěla bych si udělat nějakou rekvalifikaci, ale to až na tom budu líp psychicky, jestli vůbec kdy budu. Hodně moc by se mi ulevilo, kdybych to dokázala přítelovi říct a on by to pochopil. Byl by to člověk, se kterým bych si o tom mohla promluvit. To ale budu muset navštívit prvně nějakého odborníka. Myslíte, že by šlo, kdyby šel k psychologovi se mnou a společně s tím psychologem bychom mu to řekli? Nejprve bych samozřejmě psychologa seznámila s mým problémem a potom mu to pověděli. Zdá se mi to lepší řešení, než kdybych mu to měla říci sama, to nedokážu.

Evi, já si taky myslím, že přítel to musí vědět, takováhle záležitost se přece léta neutají, ještě k tomu¨, když tam všichni pomlouvaj.
Takže hlavu vzhůru a pěkně mu to řekni.Pokud tě opravdu miluje, pochopí to, ale může se stát, že ho to zarazí, což by byla normální reakce. Tak mu dej čas, at si to v klidu probere a určitě bude dobře. Jen to neoddaluj.Přeju hodně štěstí.
A ještě k té "nejlepší kamarádce": Přátelé tě v průšvihu mají podržet a ne opustit.Takže vidíš, že to nebyla dobrá kamarádka. Taková by mi nestála ani za pohled.             :storstark:

Evo,

v životě to chodí tak, že vše, co se nám stane, se stane správně

Připadá ti to jako nemožné? Není to nemožné - je to pravda. I to nejhorší, co tě v životě potká, tě potkat mělo a jak říkával můj psycholog - nic není špatně. Ty největší chyby našeho života, ty největší průšvihy a ta největší neštěstí mají svůj smysl, jenže to mnohdy pochopíme až o pár roků později.

Nemá žádného smyslu litovat toho, co se stalo. K čemu myslíš že je to dobré. Co to dneska změní? Nic, viď? Tak s tím přestaň ztrácet energii. Přestaň ještě dneska, protože se lituješ a obviňuješ naprosto zbytečně. Nepomáháš tím ničemu, jen ses nechala okolím totálně připravit o duševní rovnováhu.

Tím, že bereš názory ostatních vážně a necháš se jimi odsuzovat, se na sobě proviňuješ stejnou měrou jako oni. Obviňuješ totiž sama sebe stejně nelítostně jako ti hajzlové, co žijí kolem tebe.

Pokud se k tobě okolí chová způsobem, jakým píšeš, totálně se na ně vyser!! Tento vulgární výraz zde volím záměrně, abych mu dala opravdovou sílu.

První krok k tomu, aby byla šťastná (a opravdu budeš, to mi věř!), je přestat se obviňovat. Když ti těsně před porodem umřel tatínek, byla jsi bez partnera, matka byla na prášky a tobě bylo POUHÝCH 17 let (!), jak by se asi rozhodlo mnoho z nás ve tvé situaci. Stejně jako ty. Neříkám, že všichni by dali dítě k adopci, ale jistě by to některé z nás udělaly.

Já opravdu nechápu, z čeho se obviňuješ???? Byla jsi dítě, naprosto neschopné vychovat bez opory matky, partnera a hodných lidí další dítě. Prostě by ses o něj bývala sama nepostarala. Nikdo ti nepomohl, všichni se postavili proti tobě. Kdyby se ti to stalo ve 25 letech, je to možná něco jiného, ale v 17 jsem já byla na vrcholu puberty a vím, že by mé dítě trpělo, že je jeho máma naprostý tele.

Takže se zbav toho pocitu viny. Jinak nikam nepokročíš.

Tvůj partner zní jako prima chlap. Najdi konečně (možná poprvé) odvahu stát si za tím, kdo jsi, a řekni mu celou pravdu. I s okolnostmi smrti tvého otce před porodem. Tohle tvůj partner pochopí. A nepochybuj o tom, že jsi pro něj dost dobrá. Jsi super holka, jen tomu konečně musíš uvěřit! ;)

Eva77 napsal(a):

Leila napsal(a):

Co k tomu dodat- snad že s přibývajícím věkem vidíme chyby, které jsme dřív udělali. To jsme dřív neviděly.
Nevím, co k tomu víc dodat. Vím, že ti to nepomůže, tohle konstatování. Ale s tím, že jsi dala syna k adopci, se budeš muset smířit, jinak fakt skončíš sebevraždou, nebo pokud se ti sebevražda nepovede, někde v blázinci.
Různí lidé dělají různé chyby, nikdo není neomylný.
Bohužel si ale myslím, že čím budeš starší, budeš na svého syna myslet víc a víc. A jak ti tady někdo radil další dítě- podle mě je to částečné řešení. I když svého syna nikdy ze svého srdce nevymažeš. To nejde.

Ještě se chci, Evi, zeptat, oni ti ho po porodu ukázali? Mám totiž dojem, že asi jo.

Po porodu mi ho ukázali, vlastně jsem ho měla celý týden u sebe v porodnici. To že ho dám k adopci jsem se rozhodla až když mě měli pustit z porodnice. Tak jsem byla hnusná!!! Kojila jsem svého syna a pak se ho vzdala. Říkám, dneska se stydím sama před sebou, nejradši bych se ani neviděla. Nebýt přítele, asi bych už nebyla, nebo byla, ale někde v léčebně.
Teď dělám uklízečku, nikde jinde uplatnění neseženu, ale chtěla bych si udělat nějakou rekvalifikaci, ale to až na tom budu líp psychicky, jestli vůbec kdy budu. Hodně moc by se mi ulevilo, kdybych to dokázala přítelovi říct a on by to pochopil. Byl by to člověk, se kterým bych si o tom mohla promluvit. To ale budu muset navštívit prvně nějakého odborníka. Myslíte, že by šlo, kdyby šel k psychologovi se mnou a společně s tím psychologem bychom mu to řekli? Nejprve bych samozřejmě psychologa seznámila s mým problémem a potom mu to pověděli. Zdá se mi to lepší řešení, než kdybych mu to měla říci sama, to nedokážu.

To je moc dobrý nápad. Říct to příteli u psychologa. To udělej. Uvidíš, že pak se věci rozhýbají k lepšímu. Začni si věřit - máš na to!!! :hjarta:

Já jsem věděla, že jsi ho musela zahlídnout. A co víc, ty ses o něho normálně starala!!! Nějak jsem to poznala.
No, já nevím, co poradit.
Pokud se dítě matka rozhodne dát dítě k adopci, tak se matce nesmí ukázat. Pokud jí dítě jen někdo ukáže, a to se nesmí, je to trauma na celý život.
No teď opravdu už nevím, jak ti poradit. Zapomenout nemůžeš, to nejde.
Moje jediná rada- řekni to příteli dnes, jinak se z toho fakt "zblázníš".

Držím ti palečky, netrap se. Ozvu se až večer. Měj odvahu, řekni to příteli, ať v tom nejsi sama.

Evičko, pokud chceš začít nový život, tak s novými myšlenkami. Tenkrát jsi asi udělala to nejlepší, cos mohla. Byla jsi nepřipravená bez ničeho a bez citu k tomu dítěti. Kdybys ho měla, tak by z něho vyrostl chlapeček, který by byl dost nešťastný. Něměl by tátu, vlastně ani pořádnou laskavou mámu a vše, co mají chtěné děti. Teď je určitě někde hýčkaný a má se blaze, Tys mu poskytla krásnější život. Taky mohla si jít na přerušení a na světe by nebyl. Určitě by bylo lepší, kdyby ses z vesnice odstěhovala nadobro a žila v klid. Příteli to určitě řekni. Podle toho i jak se zachová, tak poznáš, jak tě bude chápat v dalším životě. pokud uvidíš odpor, pohrdání apod., nemá smysl dál v tomto vztahu setrvávat. A třeba budeš mile překvapená a budeš mít vedle sebe chápajícího spojence. Ale výčitky si určitě nedělej, poskytla jsi jednomu člověku daleko krásnější život s více možnostmi, tak co si přece vyčítat.

Evo 77 - nic si nedělej z lidských řečí. neříkej žádná kdyby..., protože co se stalo, stalo se. Tenkrát  v 17 letech jsi  prostě díte nechtěla  a basta! prostě by ti překáželo a tomu se nesmí nikdo divit, ani ti to připomínat.Každej se prostě nějak chováme, něco upřednostňujeme a podle toho žijeme...ˇˇZe tenkrát zrovna umřel tvůj tatínek, že by se mamka starala o tvoje dítko jao o vlastní, kecy, kecy, samo, že mohlo být vše jinak, ale  stalo se, je to tak jak to je, a nenech si dál kecat do života. tenkrát sis taky nenechala,k souhlasilas s adopcí, teď ničeho nelituj a žij dál!!!

Evčo, tak co, jak jsi na tom? Rozhodla ses, že mu to řekneš? Nebo ne?

Eva 77,určitě mu to řekni.Ono se i Tobě uvolní psychyka a spoustu věcí budeš dělat jinak,váš vztah bude stát na pevnějších kořenech a  vůbec i problémy běžného charakteru budeš řešit jinak. Takhle jsi velice zranitelná a věř mi,že k problémum se je třeba postavit čestně.Uvidíš jak to zapůsobí na tvého přítele,ale nech mu čas aby si vše mněl možnost si přežvějkat. Kdyby to mnělo dopadnout vaším rozchodem,tak to ber jako zkušenost a jdi dál. Já mněla sousedku,která mněla stejný problém.Nakonec se to vyřešilo tak,že do restaurace,kde byla s přítelem na večeři přišla její kamarádka a tá mu to v její přítomnosti řekla a pak od nedopitého vínka odešla a nechala je,aby si to probrali spolu.Vše dopadlo dobře.A také to tobě přeji.

Vůbec Vás neodsuzuju. Dala jste život dítěti a dala jste mu šanci vyrůst v láskyplném prostředí úplné rodiny. Lidi, co vám to mají za zlé, jsou blbci a ignoranti. Kašlete na ně. Kdybyste to tehdy dala pryč, byla byste lepší? Dokud budete před lidmi klonit hlavu, budou Vám po ní šlapat. Vzchopte se! Řekněte to tomu Vašemu. Hned. Bez emocí, bez viny. Je to vaše věc, co bylo předtím, než jste ho poznala. On, pokud Vás miluje, si Vás bude vážit. Uvidí, že jste férová a že pro Vás on a Vaše budoucí dítě budou hodně znamenat. Jste poučená a vyučená. Asi bych se na Vašem místě odstěhovala někam jinam. Když máte kolem sebe takové "lidi". Neutápějte se ve výčitkách. Zničíte se. Nikomu tím nepomůžete. Kdo vás má rád, neodsoudí Vás. Proč vám matka nepomohla? Je sprosté, že Vám to připomíná. To není maminka, ale macecha. Dejte svému okolí najevo, že jste sama se sebou spokojená. S nikým nic nerozebírejte, každému je do Vás houby. Věřte mi. Držím palce. mějte se dobře a hodně štěstí!

Neřekla jsem mu to. Jsem srab, nedokázala jsem to. Už jsem si včera večer v jednu chvíli myslela, že mu to povím, ale pak jsem couvla. Snažím se před ním chovat normálně, nic na mě jěště nepoznal. Ale myslím, že tohle už dál nevydržím a řeknu mu to. Dneska je mi dobře, ne sice úplně, ale rozhodně líp. A to díky vám. Dáváte mi sebevědomí a odvahu.
Kdybych tenkrát šla na potrat, nebyla bych možná tak nešťastná. Lidé se na potraty koukají jinak, pro ně to není tak hnusné, jako dát dítě k adpoci. Sousedka byla na potratu 4krát, poprvé, když jí bylo 14-náct. A tý si nikdo ani nevšimne, nikdo jí nepomluví. Její máma mi tu dělá dusno ve vsi, pořád o mě mluví jako o vyvrhelovi. Ale na svojí dcerunku se nepodívá. Myslím, že by mi nebylo nic platné, kdybych se odstěhovala, svět je malý a všude mě bude někdo znát.

Evo 77,
to máš pravdu, že svět je malý.....no, pomluvám nezamezíš, nakonec sousedka byla 4 x na potratu a je to OK, ty jsi naopak udělala někoho šťastným, tak tě pomlouvají...uvědom si svoji cenu, uvědom si, že tys udělala .- na rozdíl od jiných maximum a buď naopak na to hrdá, a při pomluvách dej světu vědět, že na to hrdá jsi....jak jsem již psala, já tenkrát na potrat šla, absolutně mě nenapadlo donosit  a nechat někomu, .Já toho nelituju, nemyslím na to, ale tebe naopak obdivuju, žes toto dokázala, žes dokázala dát životu šanci a dát šanci někomu, kdo je teď velmi spokojený...
Zkus se na to podívat z tohoto úhlu - protože takhle jsi to tenkrát myslela, a kdyby někdo něco říkal, objasni mu utto situaci takto a o tom pak není debaty.

Držím ti palce, ale lidi jsou zlí... a přiznám se, že mi ani nenapadlo, že by se někdo mohl hrabat v cizí minulosti...každý máme svou minulost,

Eva 77

- možno by stálo za úvahu :

napísať mu to, stručne, čo sa stalo, na jednu stranu A4, nič viac, žiadny sloh, aby to vôbec dočítal, a aj dôvod prečo si mu to nepovedala, nikoho by som v tom liste neobviňovala,ani ľudí, ani mamu, ale ani seba, vecne by som skonštatovala, čo sa vtedy stalo, a ako to vidím teraz, neviniť, len povedať, je to naozaj tvoja minulosť, nič s ňou už teraz nespravíš, popola si si na hlavu už nasypala dosť  sama v sebe aj pred ľuďmi,  ......a dať mu to večer prečítať pri poháriku dobrého vínka-v kľude, keď mu to nedokážeš povedať, nech číta, aspoň máš istotu, že to čo si mu dala na papier-tak že si sa tam vyjadrila zrozumiteľne-a aspoň uvidíš ako reagovať, /keď by si mu to dala len tak, nech si to prečíta kedy chce, nemôžeš na to reagovať, mne by sa to nepáčilo/

a na ľudí sa môže vykašľať aj on, aj ty, ukáž im, že máš na viac, ako si oni o tebe myslia, z nadhľadom a bez urážok

a chcem vidieť, koľké ženy, by a ako zvládali dať dieťa na adopciu, máš môj obdiv, ja naozaj nie

- prestaň sa podceňovať, stojíš omnoho za viac, ako si ty sama, o sebe myslíš

Katafyge:  v podstatě souhlas, ale proč by mu vůbec měla cosi psát, či říkat, byl a je to, sakra, jají život a její rozhodnutí. Ostatně ona ho taky nezpovídá, kolikrát zasunul ( pardon), či kolikrát měl nějaké děvče, které se třeba taky dostalo do takovéto situace.... ato je dle mě némlich to samý..

Michaela.43,   trápi ju to, potrebuje pochopenie aj od neho, keď má s ním žiť

a predsa len, na svojich predchádzajúcich partnerov, alebo následky spôsobu  doterajšieho života, alebo minulosť je človek dosť viazaný, hlavne, ak tam sú, tie následky, / aj keď dieťa nie je s ňou /,

- predchádzajúci patneri ?, každého páru vec, či a ako si povedia, každý sme iný, a každý unesieme inú úprimnosť / zase len záleží od toho čo máme za sebou /

katafyge napsal(a):

Michaela.43,   trápi ju to, potrebuje pochopenie / či skôr prijatie, taká aká je / aj od neho, keď má s ním žiť

a predsa len, na svojich predchádzajúcich partnerov, alebo následky spôsobu  doterajšieho života, alebo minulosť je človek dosť viazaný, hlavne, ak tam sú, tie následky, / aj keď dieťa nie je s ňou /,

- predchádzajúci patneri ?, každého páru vec, či a ako si povedia, každý sme iný, a každý unesieme inú úprimnosť / zase len záleží od toho čo máme za sebou /

Evo 77, to bylo tenkrát a dnes je dnes. Pokud tvůj přítel má stát po tvém boku celý život, tak ho tato skutečnost o dítěti neodradí. No a pokud váš vztah není dokonalý, tak ho to odradí a třeba se rozejdete. Ale aspoň budeš vědět na čem jsi, když mu to řekneš.
Zlé zprávy a klevety se šíří rychlostí světla a ty nezastavíš. Bude lepší, když mu to řekneš sama a také mu vysvětlíš, jak jsi se tenkrát cítila a co jsi všechno prožívala.

Že jsi dala dítě k adopci a že tě to mrzí,  na to je příliš pozdě. Ber to jako skutečnost a musíš věřit, že tvé dítě se má dobře a je v rodině, kde ho opravdu chtěli. Ty na tom už nyní nic nezměníš.

Tvoje myšlenky, které tě trápí jsou důkazem, že jsi se s celým problémem stále nesmířila - tíží tě svědomí. Bylo by dobré, kdyby jsi opravdu navštívila psychologa, který by ti to tvé klubko starostí pomohl rozmotat a najít cestu ze začarovaného kruhu. Myslím si, že hodně tvoje rozhodnutí tenkrát ovlivnila tvoje matka, protože její postoj k tobě také není ten pravý ani dnes.
Ale toto vše ti jistě pomůže vyřešit psycholog. Jakmile se vyrovnáš sama se sebou a najdeš vyřešení problému, získáš vnitřní klid a potom tě nerozhází ani řeči lidí ve vesnici.

Přeji ti hodně štěstí a spokojenosti s přítelem.

Evi, sama jsem měla první dítě a byla jen o málo starší než ty. to je ovšem jediná podobnost, ve všem ostatním jsem na tom byla tenkrát "líp" a moje dcera byla chtěná. i já jsem byla tenkrát po porodu celkem "chladná" a pravý mateřský pud a láska k dítěti se objevila až později, při celodenním kontaktu....
a Evi, myslím, že bys to svému příteli říct měla. přece nebudeš žít celý život ve strachu, že se to doví a hlavně : budeš se celý život hlídat co mu můžeš říct a co ne, nebudeš mu moci důvěřovat?

Evi, jestli tomu správně rozumím tak tvá švagrová o všem ví. Pak tě můžu ujistit, že já se cokoliv dozvědět o bratrově nastávající tak to bráchovi rozhodně řeknu. Věřím tomu, že tvůj přítel už o všem dávno ví, jen čeká až k němu budeš upřímná řekneš mu pravdu sama. Musí tě mít opravdu rád, tak s pravdou ven. Představ si že mu to někdo řekne před svatbou, což by pro tebe bylo ještě horší. Nebo až budete mít spolu děti.....určitě budeš mít někde v papírech napsáno, že se jedná o tvůj druhý porod.......atp.......

Eva77: Milá Evi, přečti si znova oba příspěvky od Avalonky. A čti je pořád dokola. Ona má ve všem pravdu. A mimochodem - já před tebou smekám klobouk. Donosit dítě a dát jej k adopci, to znamená dát mu právo na spokojený život, s hodnými a laskavými rodiči po boku. Udělalas to nejlepší, cos mohla. Věř si, jsi proto hodná holka. Sama ukazuješ na ženy, které volily potrat. Máš pravdu - okolí se na ně dívá jinak. Ale kdo říká, že ten pohled je správný? Z mého hlediska jde o zabití plodu, který tak nedostane šanci na život....neodsuzuju ty ženy, ale dítě donosit a dát k adopci je podle mě mnohem morálnější. Dala jsi mu to, co jsi v rámci svých možností měla. Neodsuzuj se za to, neviň se z toho. Jsi hodná a citlivá žena. A co víc, výčitkami kvůli minulosti stejně nic nespravíš, jen si zavíráš vrátka k lepšímu a šťastnějšímu životu v přítomnosti. Také věřím tomu, že věci se dějí s nějakým smyslem. Procházíš si velkým trápením, kdyby nebylo adopce, nedošla bys k němu....zůstala bys tou hloupou mladou holkou, která se ani nevyučila, která by třeba ani nepracovala, která by motala hlavu ženáčům.....dneska píšeš, že o toho chlapa bys nezavadila....vidíš...posunula ses a budeš se posouvat ve svém životě dál. Jen k lepšímu. Věř si. Udělalas tehdy dobře, moc dobře. Mnohem lépe než ty ženy, které volily potrat. Tím je samozřejmě nechci odsuzovat. Každý má své důvody a každá situace je jedinečná a není na nikom, aby druhé soudil, protože jejich situaci posoudit neumí ani při nejlepší vůli. Tohle si nikdo nemá dovolovat ani vůči tobě, Evi.

Příteli bych se svěřila, čím déle mu to budeš tajit, tím bude větší pravděpodobnost, že se to dozví bez tvého vysvětlení. Ztratí v tebe důvěru, přestane ti věřit. Vaše vztahy to nahlodá. Čím dřív mu to vysvětlíš ty, se všemi okolnostmi, tím lépe pro vás oba. Držím ti palce a přeju ti, abys opravdu natrefila na toho pravého, který při tobě bude stát i v tomto případě. A znovu ti opakuji - není žádná ostuda, žes dítě dala k adopci. V tvém případě to bylo jediné řešení, které ti zbylo, a bylo správné! I když okolí má možná jiný názor. Na okolí kašli. Moje babi říká "Kdo tě pomlouvá, ten ti na chleba nepřidá. O ty se nestarej." A má pravdu. Drž se :pussa:

Evi na ostatní lidi, včetně tvé švagrové, se vykašli. Nikdo nemá právo tě soudit a nikomu z nich do toho nic není. Oni tam nebyli, neřešili to co ty a není jediný důvod proč by to měli oni jakkoli řešit.  Tvoje pocity, že si dítě nechtěla, prostě znamenají, že si na něj nebyla připravená. Teď si představ, že by sis ho nechala a každý den by si řešila, že máš doma dítě co nechceš. O tom, co by to s tím děckem udělalo ani nemluvím. Takhle je v pohodě, je někde,kde ho mají rádi a kde vyrůstá jako každé jiné normální dítě. Udělala si pro něj v tu chvíli to nejlepší, co si mohla. Taky by mě zajímalo jestli by se na tebe tak dívali, kdyby si dítě neporodila a šla na potrat.

Na prvním místě bych být tebou spacifikovala švagrovou, s tím ať se stará o sebe, že to tvých věcí jí nic není. Klidně jí seřvi na tři doby, aspoň si bude lady pamatovat, že se má starat o sebe. Eventuálních další lidí bych se s klidným srdcem zeptala, jestli mají pocit, že je jim něco do toho, kde berou to právo tě soudit, že to bylo tvoje dítě a tvoje věc. Nenech se otrávit bandou cizích lidí, kteří jsou celí natěšení, že mají téma pro šťavnaté drby.

Co se tvého přítele týká, sice mu do toho nic není, ale vzhledem k situaci je asi jenom otázka času než mu to někdo donese a asi by bylo lepší, aby to věděl od tebe, nicméně ani on nemá právo tě soudit a jestli je to skutečně ten pravý, ani nebude.

Držím palce.

Otázka je, jestli nenahlodá víc, když už mu jednou nějakou báchorku řekla a teď to změní. Já bych měla strach, že už mi nebude nikdy věřit. Asi bych zůstala u první verze a okecala to. Průser bude, když se jednou dítko
najednou objeví za dveřmi.

Evi: Já už jsem ti svůj názor psala a opravdu myslím, že je lepší mu říct pravdu co nejdřív s tím, že ses prostě dřív se bála, nevědělas, jakou bude mít váš vztah budoucnost a tak sis s tím hlavu moc nelámala, ale ted jste spolu dost dlouho na to, aby mu takhle důležitou věc mohla říct. A on pochopí, že mu to říkáš, protože mu důvěřuješ. Tohle se prostě celý život neutají. A lepší, když bude tvůj přítel naštvanej, nebo zaraženej ted, chvilku, než bude opravdu pozdě. Sama víš moc dobře, že stím stejně budeš žít pořád, pokud mu to nepovíš a budeš se zbytečně trápit.
Někdo ti říká, žes měla říct pravdu hned. Holky, ruku na srdce, vy byste hned na začátku vztahu řekli partnerovi takovouhle věc, kdybyste nevěděli, jakou bude mít ten vztah budoucnost. Vždyt můžete narazit na blba, kterej se přidá k ostatním primitivům, zneužije vaší důvěry a bude taky pomlouvat? Já teda nevím, ale ani v zamilovanosti jsem na sebe nikdy nic nevykecala, dávala jsem tomu čas.
Evi, tak už mu to řekni, ju? Držím palce.

Eva77: neokecávat, neokecávat...raději říct pravdu, než aby se to partner dozvěděl po letech společného soužití a v době, kdy už byste spolu měli sami děti....

Taky bych byla pro to, říct pravdu. Jsi nešťastná, pořád si to vyčítáš, ale nějak mi z tvého vyprávění vypadl ten chlap, co jsi s ním to dítě měla? Jak ten se k tomu postavil?

hol napsal(a):

Evi, jestli tomu správně rozumím tak tvá švagrová o všem ví. Pak tě můžu ujistit, že já se cokoliv dozvědět o bratrově nastávající tak to bráchovi rozhodně řeknu. Věřím tomu, že tvůj přítel už o všem dávno ví, jen čeká až k němu budeš upřímná řekneš mu pravdu sama. Musí tě mít opravdu rád, tak s pravdou ven. Představ si že mu to někdo řekne před svatbou, což by pro tebe bylo ještě horší. Nebo až budete mít spolu děti.....určitě budeš mít někde v papírech napsáno, že se jedná o tvůj druhý porod.......atp.......

Naštěstí švagrová je manželka mého bratra, takže s mým přítelem nemá nic společného, krom toho, že se pozdraví. A přítel jí nějak nemusí, nemá rád drbny a ona je ta pravá vesnická klepna. Sama je "počestná", mrcha!!

Eva77 napsal(a):

hol napsal(a):

Evi, jestli tomu správně rozumím tak tvá švagrová o všem ví. Pak tě můžu ujistit, že já se cokoliv dozvědět o bratrově nastávající tak to bráchovi rozhodně řeknu. Věřím tomu, že tvůj přítel už o všem dávno ví, jen čeká až k němu budeš upřímná řekneš mu pravdu sama. Musí tě mít opravdu rád, tak s pravdou ven. Představ si že mu to někdo řekne před svatbou, což by pro tebe bylo ještě horší. Nebo až budete mít spolu děti.....určitě budeš mít někde v papírech napsáno, že se jedná o tvůj druhý porod.......atp.......

Naštěstí švagrová je manželka mého bratra, takže s mým přítelem nemá nic společného, krom toho, že se pozdraví. A přítel jí nějak nemusí, nemá rád drbny a ona je ta pravá vesnická klepna. Sama je "počestná", mrcha!!

Žádná klepna není počestná, Evo. Drby a zlé jazyky jsou jednou z nejhorších věcí mezi lidmi. To, že jsou všeobecně přijímány (protože žijeme v dost nemorální společnosti) na tom nic nemění. Drby dokáží strašlivě ublížit a je to tisíckrát horší prohřešek než tvoje adopce. Věř tomu.

Nikdy se nenechej připravit o sebedůvěru lidmi, kteří jsou zlí. Kteří pomlouvají a závidí. Oni nejsou soudci tvých skutků. To jsi jen ty sama, tak nepřebírej jejich názor na sebe a neodsuzuj se stejně, jako to dělají oni. Jinak - jak už jsem psala - se na sobě proviňuješ stejnou měrou.

papa

Chystám se mu to říct, ale ještě nemám tu odvahu, ale vím, že to jednou udělám. Přemýšlím nad tím neustále. Dneska jsem byla celý den v práci a tam je mi fajn, netrápím se tím tolik. Ale jak mám být doma, tak to je konec.
Budu vás informovat, nevím, kdy se mu to odhodlám říct, ale napíšu vám to určitě. Možná zítra, možná pozítří, nevím. Je to těžké. Proč je to tak těžké mu to povědět? Vždyť mě samotné by se moc ulevilo.:(

Tak o tom nepřemýšlej - sedni si večer ke stolu a pověz mu to.

Toužíš z celého srdce něco udělat? Nejjednodušší recept na to je: UDĚLEJ TO! Budeš na sebe pyšná. Bude proč! :)

Evčo- ano- sedni a řekni mu to.Trápíš se. Pokud to nepřijme,jeho chyba. Ty jseš citlivej člověk, užíráš se. To, že mu to neříkáš, tak tím si akorát prodlužuješ svoje trápení.

Rozdělejte si lahvinku vína a řekni mu to. Moc ti přeju, aby to přijal, aby to pochopil. Drž se.

Evi,
řekni mu to na 100%. Není dobrý začínat vztah s pocitem nějakého provinění. Všichni, kdo Tě odsuzují zaslouží odsouzení sami. Každý člověk jednou a někdy i víckrát šlápne vedle, ale neměl by být za to ihned zavržen. Byla jsi moc mladá a třeba jsi i zajistila dítěti lepší dětství, než bys mu mohla dát Ty. Stůj pevně na vlastních nohách a hrdě..... Udělala jsi tehdy to, co jsi udělat chtěla. Furt jsi se zachovala líp, než některé matky které dítě pohodí a nebo.... ale nic....  Uvidíš, přítel to pochopí a Ty se zbavíš břemena osudu.

Hodně štěstí a lásky
M

Eva77 napsal(a):

Chystám se mu to říct, ale ještě nemám tu odvahu, ale vím, že to jednou udělám. Přemýšlím nad tím neustále. Dneska jsem byla celý den v práci a tam je mi fajn, netrápím se tím tolik. Ale jak mám být doma, tak to je konec.
Budu vás informovat, nevím, kdy se mu to odhodlám říct, ale napíšu vám to určitě. Možná zítra, možná pozítří, nevím. Je to těžké. Proč je to tak těžké mu to povědět? Vždyť mě samotné by se moc ulevilo.:(

Evičko, tím, že to v sobě skrývaš se zabijíš a pokud tě to opravdu tak šíleně zžírá tak to tvůj přítel na tobě musí poznat, jen se taky ovládá. Možná ti dává čas na to, abys mu to řekla.

I já měla tajemství před svým přítelem, ale jednou jsem zkrátka vletěla do pokoje jak neřízená střela a všechnu mu bleskurychle vyklopila se zavřenýma očima. Byl trochu vykulený, ale v podstatě mi řekl, že už to zaslechl, ale bylo mu blbé se mě na to zeptat. Nejednalo se sice ani o potrat, porod nebo adopci, ale uvnitř jsem se zžírala úplně stejně jako ty.

Dopadlo to tak, že jsem si pobrečela v jeho náručí a pomohl mi si to uvnitř vyřešit. Musím říct, že můj tehdejší přítel a nynější manžel rozhodně není dokonalý, ale vážím si toho, že mě dokázal akceptovat takovou jakou jsem.

Takže určitě mu to řekni, protože se ti uleví. Minulost sice nikdy nezmizi ani ji nezměníš, ale můžeš se s ní poučit. Opravdu, řekni mu anebo napiš, nebo pozvi kamarádku anebo s ním jdi k tomu psychologovi anebo já nevím jiný způsob, ale zkrátka nějakým způsobem mu to oznam, ne kvůli němu, ale hlavně kvůli tobě samotné.

Klidně mu řekni, že nevíš, co máš na to říct, on ti zřejmě řekne to samé. Neznám tebe ani tvého přítele, ale určitě bude pro váš pro oba lepší, když to budete oba vědět.

Jinak, kdo ví, možná, že i tvůj přítel má někde dítě, o kterém možná ani neví a navíc i tvému příteli bylo 17-náct, takže ...

Každopádně, z hluboka se nadechni a oznam mu to.

Eva77: tak co, jak jsi se rozhodla? Reknes mu to nebo ne? Preji hezky den. :)

Paila napsal(a):

Eva77: tak co, jak jsi se rozhodla? Reknes mu to nebo ne? Preji hezky den. :)

Ještě ne, jsem srab, ale dneska jedem na večeři, tak snad. Bojím se.
Držte mi palečky. Hlavně potřebuji odvahu.

Večer na tebe budem,Evi, všichni moc myslet. Posílám ti internetovou :pussa:, pak dej co nejdřív vědět, jak to "vzal". Určitě to dobře dopadne. Pá a drž se. A hlavně už mu to řekni, ať se netrápíš.

Taky držím palce. Bude to dobrý, uvidíš. On už taky něco zaslechl´ a pokud se mu svěříš a vysvětlíš své pohnutky, proč jsi mlčela, tak to pochopí. Třeba ne hned, ale přežvýká si to v hlavě a bude dobře. Pa.

Taky na tebe myslím, Evo. Hele a zase to nelámej přes koleno. Kdyby se ti ještě dneska večer kroutily odporem palce u nohou, tak s tím ještě pár dní počkej. Myslím, že jsi rozhodnutá, takže je to jen otázka času a pár dní se to už neposere. Ehm, pardon nepo....e.

Eva77 napsal(a):

Paila napsal(a):

Eva77: tak co, jak jsi se rozhodla? Reknes mu to nebo ne? Preji hezky den. :)

Ještě ne, jsem srab, ale dneska jedem na večeři, tak snad. Bojím se.
Držte mi palečky. Hlavně potřebuji odvahu.

Evicko, vidis, nejsem jedina, kdo na tebe mysli. :) Preji Ti hodne odvahy u te vasi vecere a neboj se! Ulevi se ti. Drzim palecky. ;)

Paila napsal(a):

Eva77 napsal(a):

Paila napsal(a):

Eva77: tak co, jak jsi se rozhodla? Reknes mu to nebo ne? Preji hezky den. :)

Ještě ne, jsem srab, ale dneska jedem na večeři, tak snad. Bojím se.
Držte mi palečky. Hlavně potřebuji odvahu.

Evicko, vidis, nejsem jedina, kdo na tebe mysli. :) Preji Ti hodne odvahy u te vasi vecere a neboj se! Ulevi se ti. Drzim palecky. ;)

Tak jak jsi se rozhodla. Vi to anebo ne? Dej vedet. Opatruj se! ;)

I já se hlásím s dotazem, Evo77. Tak jak jsi/jste na tom?

Tak ahoj, neví to. Ještě jsem mu to neřekla. Jsem zbabělá!! Achjo, jak dlouho mě to ještě bude trápit. Nemám dost odvahy. Teď jsem byla převážně v práci, takže jsme se moc neviděli. Tuhle na tý večeři na mě poznal, že se něco děje. Dokonce se mě ptal, jestli v tom není jiný mužský. Řekla jsem mu, že mě by nikdo nechtěl. Tak se ptal, co mě tedy trápí, řekla jsem mu, že jsem unavená z práce, že bych si potřebovala odpočinout. To jsem ale srab!!! Mohla jsem to už mít za sebou.

Teda holka, pěkně si komplikuješ život. Už dávno jsi měla být pryč a začít znova - na férovku ( s přítelem nebo bez  ). Ty si to pěstuješ, neovlivníš nic a budeš nenávidět celou vesnici. Prostě jsem na rozpacích, jak v tomhle vůbec můžeš žít. 100x nic umoří osla. Mysli na sebe, ať Tvůj život není jedna velká bolest a zapšklost, to by Tě pak nikdo neměl rád :-) Držim palce.

Evi77, je to jen ve s tvým rukách. Promarnila jsi skvělou situaci, když se tě zeptat, co se děje, ale to sama nejlíp víš. Pokud se nechceš umořit, tak mu to řekni, ne kvůli němu, ale kvůli sobě, protože se ti uleví. Opravdu to udělej. Mimochodem, už jsi se objednala k tomu psychologovi ? Může ti hodně pomoci a navíc i poradit, jak to máš říct. Hodně odvahy ;)

PS: přestaň se ze sebe styděť.

Evi, vidíš, už tě podezřívá, jestli v tvé zamyšlenosti není jiný chlap!!!
Co když si to fakt myslí?
Vždyť i pro něj to musí být děs, když neví, co s tebou je. Vidí, že se užíráš, že jsi smutná.

Tak jsem mu to napsala SMSkou. Byla hodně dlouhá a výstižná, napsala jsem mu všechno co jsem tenkrát udělala a co dneska cítím. Také jsem mu napsala, že se omlouvám, že jsem mu zalhala, že mě to všechno moc mrzí, a že pochopím, když už se mnou dál nebude chtít být. Je mi trapně. Ale už jsem to nedokázala dál držet a říct mu to do očí už vůbec ne. Teď mi několikrát volal, ale já jsem mu to nebrala, napsala jsem mu, že je mi trapně a že se stydím, že nemám tu odvahu s ním teď mluvit. Tak mi odepsal, že večer přijede a promluvíme si o tom. Jsem ráda, že mi vůbec volal. Čekala jsem, že už se mnou nebude chtít ani mluvit. Teď nevím, co budu dělat, až přijede. Asi se hanbou propadnu do země!!!! Vždyť se mu nemůžu podívat ani do očí. To jsou nervy. Ať už je to za mnou.

Evi to bude dobrý, přece sis nevybrala žádného vola...dej vědět jak to dopadlo.

Ahoj,
dnes jsem si přečetla tvůj příspěvek poprvé, vše jsem nečetla.To co jsi udělala není nic trestuhodného.Asi je hodně těžké se vypořádat se svým svědomím, ale když jses necítila být matkou, tak jsi udělala to nejlepší co jsi mohla.Víš jakou radost jsi zase udělala TY adoptivním rodičům.Asi bys měla navštívit nějakou psychologickou poradnu, aby ses s tím naučila žít.Ta SMS taky byla dobré řešení,já to někdy taky tak řeším.Co si kdo o tobě říká se vykašli, je to tvůj život a jak s ním naložíš je tvoje věc.Uvidíš že to přítel přijme, určitě tě má moc rád a záleží mu na tobě.Držím palce

Evi, naopak. Neměj strach. Rodina se na tebe vykašlala a ty si tenkrát dopřála jiným manželům mít miminko. Bylo to statečnější, než kdybys šla na potrat...
Pokud Tě má rád, pochopí to a podrží Tě. A pokud ne, nestojí za to. Možná nebyla ta správná volba říct mu to přes SMS, ale je to venku. A kdyby byl naštvaný, nevolal by Ti.
Držím Ti palečky a napiš.

Magda

Evi, to bude dobré !  :hjarta:

Evi, moc a moc gratuluji k tomu, že ses mu to odhodlala aspoň napsat.
Taky myslím, že to bude dobré!!!
Kdyby byl naštvaný, tak by ti napsal nějakou škaredou smsku, ale volá a to je dobrý.
Držím palečky, pak se ozvi a uvidíš, že odteď bude už jen líp.

Tak co, Evo, jak to vzal? Jak to dopadlo?

Eva77: Tak to tak nějak máš za sebou a já věřím, že rozhovor s přítelem dopadl dobře. Podívej, žádná z nás tady si nemyslí, že to, co se ti stalo, je něco hrozného. Naopak je nás tu víc, které tvůj postoj ocenily. Tak si přestaň dělat výčitky.

Tak nevím, co si mám myslet, přítel mi řekl, že je zklamaný, že jsem mu tenkrát lhala, ale byl rád, že jsem mu to řekla. Říkal, že je to minulost, a že se v tom nebudem víc babrat, abych si nic nevyčítala. Ale je divný, chová se od tý doby jinak, je takový odměřený, asi o tom přemýšlí. Je takový zaražený. Já jsem mu řekla, že mu to chci říct sama, než mu to donesou jedovatý jazyky a jinak, než to ve skutečnosti bylo. Řekl mi, že už to kdysi slyšel od někoho, ale věřil mě a to je to zklamání. Neměla jsem mu říkat, že jsem byla na potratu, ale měla jsem tenkrát říct pravdu, jsem hloupá. Ale jsem ráda, že je to venku. Teď jsem zvědavá, co mě čeká z přítelovi strany. Byla to pro něj rána.

Eva77: Nech ho chvíli přemýšlet, ono soudíš dobře, že to pro něj byla rána. Ale pravdu má i on, že nemá smysl se babrat v minulosti. Ani ty to nedělej, nevyčítej si, že jsi mu neměla říkat o potratu, ale měla jsi říct pravdu....tak se to prostě stalo a nic s tím neuděláš. Myslím, že přítel je rozumný, chvíli mu bude trvat, než se smíří, že sis vymýšlela, ale řekla bych, že to pochopí. (Já třeba na jeho místě bych se ptala i sebe, jestli jsem tak hrozná, žes měla pocit, že mi nemůžeš říct pravdu....víš, může takhle pochybovat i o sobě, dej mu čas.)

Eva77 napsal(a):

Tak nevím, co si mám myslet, přítel mi řekl, že je zklamaný, že jsem mu tenkrát lhala, ale byl rád, že jsem mu to řekla. Říkal, že je to minulost, a že se v tom nebudem víc babrat, abych si nic nevyčítala. Ale je divný, chová se od tý doby jinak, je takový odměřený, asi o tom přemýšlí. Je takový zaražený. Já jsem mu řekla, že mu to chci říct sama, než mu to donesou jedovatý jazyky a jinak, než to ve skutečnosti bylo. Řekl mi, že už to kdysi slyšel od někoho, ale věřil mě a to je to zklamání. Neměla jsem mu říkat, že jsem byla na potratu, ale měla jsem tenkrát říct pravdu, jsem hloupá. Ale jsem ráda, že je to venku. Teď jsem zvědavá, co mě čeká z přítelovi strany. Byla to pro něj rána.

Tak vidíš, že to šlo říct. Jsem ráda, že jsi to udělala. Tak co, ulevilo se ti? Spadl Ti kámen ze srdce? ...

Pokud se přítel choval divně, není na tom nic překvapivého, byl to pro něho šok, mám ale pocit, že větší šok pro něj bylo to, že jsi mu to kdysi zapřela než samotná otázka adopce, takže si opravdu nedělej starosti tam, kde nejsou. Dej mu pár dni na to, aby to rozdýchal. ;) a vyrovnal se s tím.  Tím, že ti volal a hned si chtěl o tom promluvit znamená, alespoň podle mého chápání, že tě má velmi rád. Tím, že jsi mu to napsala SMS jsi mu alespon dala čas na to se nadýchnout a rozmyslet se co udělá. NO a ON ti zavolal a pak jste se setkali, takže opravdu věřím tomu, že dneska už to bude lepší. ;)

Evčo,  to je jasný, že byl zaraženější. Opravdu to musí strávit- jednak to, že jsi mu kdysi neřekla pravdu a čas chce i to, aby pochopil, jak jsi musela být tehdy zoufalá, když jsi se rozhodla pro adopci.
Držím palce, aby se tak do tří dnů žačal chovat "normálně". Můj odhad je tak tři dny- taky se z té informace musí vzpamatovat.
Měj se co nejlíp.

Ještě se mi za celý den neozval, ale včera říkal, že večer zas přijede. Vždycky mi psal nebo volal a teď nic. Tak jsem na vážkách, ale snad mi odpustí.

Držím palce a posílám ti :pussa:.

Dej mu trochu času, musí to strávit...měla si mu říct pravdu hned, ale to už je teď akademická diskuse...to bude dobrý. Jo a už si trochu umravnila švagrovou, aby se začala starat o sebe ??

nech ho on se ozve sám, dej mu čas ....

Nazdar vašíku, jak se vede???

Tiina napsal(a):

Dej mu trochu času, musí to strávit...měla si mu říct pravdu hned, ale to už je teď akademická diskuse...to bude dobrý. Jo a už si trochu umravnila švagrovou, aby se začala starat o sebe ??

Švagrovou neumravní nikdo, to je takovej primitiv, že s ní už neudělá nikdo nic!!! Nemá cenu jí něco říkat, protože jakmile bych jí něco řekla, tak by chodila po vsi a všem by si stěžovala, že jsem po ní vyjela a bylo by to zase znova do začátku. Nechápu, jak si mohl brácha vzít takovou kr....

vašek napsal(a):

nech ho on se ozve sám, dej mu čas ....

Díky, vidím, že ani mužská polulace mě neodsoudila. Doufám, že to dobře dopadne.

Jsem ten nejšťastnější člověk na světě:) On to pochopil, řekl mi, že jsem neudělala nic špatného, horší pro něj by bylo, kdybych šla na potrat. Mě se to snad jen zdá!! To čeho jsem se tolik bála je vyřešený. Teď už mu zlý jazyky můžou říct co chtějí. Říkal, že jestli mu někdo něco o tom řekne, tak uvidí. Já jsem už myslela, že jsem odepsaná. Na světě je člověk, který mě i přes tohle všechno miluje, to se mi nechce ani věřit, to je jen sen!!! Je mi teď o moc líp. Akorát mě trápí, že je někde na světě můj syn, ale nejsem na to už sama. Přítel mi řekl, že jednou budem mít spolu nějakýho cvrčka, abych se tím netrápila. Spadl mi kámen ze srdce. Děkuji Vám všem, kreří jste stáli celou tu dobu při mě.
Díky :par:

tak vidíš :-)))

Evi, to jsem moc ráda, že to takto dopadlo!!! :D :D :D
Tvůj přítel tě má rád, dnes ti to dokázal. Celá slavná vesnice ti teď může políbit víš co. Bude se ti žít ode dneška líp, na svýho chlapečka se snaž moc nemyslet, on má svoji mámu určitě rád, žije v rodině, kde je mu fajn.
Užívej si života, psala jsi, že plánujete svatbu, tak ať vám při ní prší stěstí. Pa :rock:

Evi, super !  :rock:

Evi , je dobře, že to tak dopadlo, ale měla by sis z toho vzít do života ponaučení....že lhát se nevyplácí !!! Nestojí to za ten strach !!!

Eva77 napsal(a):

Jsem ten nejšťastnější člověk na světě:) On to pochopil, řekl mi, že jsem neudělala nic špatného, horší pro něj by bylo, kdybych šla na potrat. Mě se to snad jen zdá!! To čeho jsem se tolik bála je vyřešený. Teď už mu zlý jazyky můžou říct co chtějí. Říkal, že jestli mu někdo něco o tom řekne, tak uvidí. Já jsem už myslela, že jsem odepsaná. Na světě je člověk, který mě i přes tohle všechno miluje, to se mi nechce ani věřit, to je jen sen!!! Je mi teď o moc líp. Akorát mě trápí, že je někde na světě můj syn, ale nejsem na to už sama. Přítel mi řekl, že jednou budem mít spolu nějakýho cvrčka, abych se tím netrápila. Spadl mi kámen ze srdce. Děkuji Vám všem, kreří jste stáli celou tu dobu při mě.
Díky :par:

No, vidis, Evi, ulevilo se ti, spadl ti kamen ze srdce a pritel to pochopil ;) , to je skvele. Moc moc blahopreji. :)
Jsem stastna s tebou + dalsi diskutujici taky ;)

Preji Vam skvelou budoucnost  :par:   :pussa:   , krasneho cvrcka :dudlik: a zkratka jen a jen to jen, :gloria:
opatrujte se!

Vidíš, já ti to říkala, nevybrala sis žádnýho vola :-))). Ne vážně, je to super a ta úleva za to stojí, že jo ? A na švagrovou klidně vyjížděj, třeba xkrát denně...nesmí si myslet, že vyhrává...ať si po vsi říká, co chce.

Díky Vám všem mockrát, ani nevíte, jak jste mi pomohli:) bez Vás bych mu to neřekla, nakopli jste mě k tomu. Potřebovala jsem vědět to, co jste mi tady napsali. Ještě jednou díky. Mějte se také moc krásně a hodně štěstí:)

Evo, nečetla jsem všechny příspěvky, tak mi asi něco uniká, ale můžu ti ukázat pohled z druhé strany. Mám dvě vlastní děti a kdysi jsem byla na potratu. Druhé dítě mám po šestnácti letech od prvního. Prostě to pak nešlo. Do dneška je mi líto, že jsem ve složité životní situaci šla na potrat, ale nedá se už nic dělat, prostě to tak bylo a hotovo. To je jen odbočka. Můj bratr má dvě děti, obě jsou adoptované. Klukovi je teď čtrnáct, holčičce je deset. Ani netušíš, co radosti ty děti dali nejen svým rodičům, ale i celé rodině. Zcela jistě je brácha i jeho manželka vděčný za to, že je jejich mámy donosily a oni si je mohli adoptovat. Kdyby se rozhodli pro potrat, tak jejich okolí by to bralo jako normální, ale bylo by o jednu spokojenou a fungující rodinu méně. Pokud tě to uklidní, tak je mají od malinka, jsou materielně i citově zabezpečeny rodiči, kteří je chtěli a milují je. Tak to ber i u syna, má rodiče, kteří ho chtěli a mají ho rádi.
Na moralisty se vyprdni, nikdo ti nepomohl, když jsi potřebovala, tak se nemá co otírat dnes. Smutná kapitola je tvá maminka, měla by se spíš zamyslet nad tím, jestli to není částečně také její vina. Mám 19 letou dceru, když jsme si v jejích 17letech mysleli, že je těhotná, tak jsme se rozhodli, že potrat ne. Já můžu dělat doma, tak padlo rozhodnutí, že bych zůstala doma se synem a i s vnukem. Nakonec to byla jen porucha (dnes je antikoncepce, hurá, dostupná). Rozhodně bych jí nenutila do potratu za každou cenu, ale to musí přebrat i část zodpovědnosti zbytek rodiny. Já si taky nedala říct s prvním manželem a vím, že když je někdo zamilovaný, je hluchý, slepý a s dovolením i blbý.

Pavlik napsal(a):

Evo, nečetla jsem všechny příspěvky, tak mi asi něco uniká, ale můžu ti ukázat pohled z druhé strany. Mám dvě vlastní děti a kdysi jsem byla na potratu. Druhé dítě mám po šestnácti letech od prvního. Prostě to pak nešlo. Do dneška je mi líto, že jsem ve složité životní situaci šla na potrat, ale nedá se už nic dělat, prostě to tak bylo a hotovo. To je jen odbočka. Můj bratr má dvě děti, obě jsou adoptované. Klukovi je teď čtrnáct, holčičce je deset. Ani netušíš, co radosti ty děti dali nejen svým rodičům, ale i celé rodině. Zcela jistě je brácha i jeho manželka vděčný za to, že je jejich mámy donosily a oni si je mohli adoptovat. Kdyby se rozhodli pro potrat, tak jejich okolí by to bralo jako normální, ale bylo by o jednu spokojenou a fungující rodinu méně. Pokud tě to uklidní, tak je mají od malinka, jsou materielně i citově zabezpečeny rodiči, kteří je chtěli a milují je. Tak to ber i u syna, má rodiče, kteří ho chtěli a mají ho rádi.
Na moralisty se vyprdni, nikdo ti nepomohl, když jsi potřebovala, tak se nemá co otírat dnes. Smutná kapitola je tvá maminka, měla by se spíš zamyslet nad tím, jestli to není částečně také její vina. Mám 19 letou dceru, když jsme si v jejích 17letech mysleli, že je těhotná, tak jsme se rozhodli, že potrat ne. Já můžu dělat doma, tak padlo rozhodnutí, že bych zůstala doma se synem a i s vnukem. Nakonec to byla jen porucha (dnes je antikoncepce, hurá, dostupná). Rozhodně bych jí nenutila do potratu za každou cenu, ale to musí přebrat i část zodpovědnosti zbytek rodiny. Já si taky nedala říct s prvním manželem a vím, že když je někdo zamilovaný, je hluchý, slepý a s dovolením i blbý.

Právě, když je člověk zamilovaný, tak je hluchý, slepý i blbý. Když jsem se zamilovala do ženatého, naši se mnou nic nesvedli, prostě jsem si dělala, co jsem chtěla. Dokonce jsem utekla i z baráku.A nakonec jsem byla ráda, že je mám, protože ten ženáč se na mě vykašlal. Pohrál si se sedmnáctiletým děvčátkem a pak ho odkopl. Nevím, co jsem si od toho slibovala! (chudinky ty holky, co se zamilovaly do ženáčů a myslí si, že se kvůli nim rozvedou) Dneska když se otočím, tak je mi ze sebe zle, kéž by to šlo všechno vrátit!! Škoda, že žijem jen jeden život, protože do toho druhýho bych si vzala ponaučení a žila ho jinak, líp. Ale jsem ráda, že jste všichni tady se mnou, dali jste mi sílu s tím bojovat. Bude to ještě dlouhý a těžký boj, ale nejsem na něj sama. Díky.

Evo, napsala jsi Dneska když se otočím, tak je mi ze sebe zle, kéž by to šlo všechno vrátit!! Škoda, že žijem jen jeden život, protože do toho druhýho bych si vzala ponaučení a žila ho jinak, líp.

Ale vždyť ty máš ještě pořád tenhle život, ne? Jsi tak mladá! Nepotřebuješ žádný "další život". Na co? Ponaučení si můžeš vzít z toho co jsi udělala (a jak vidíš, nebylo to nic hnusného) ještě v tomhle životě a žít můžeš líp už od zítřka :)

Držím ti palce, hodně štěstí! :hjarta:

avalonka napsal(a):

Evo, napsala jsi Dneska když se otočím, tak je mi ze sebe zle, kéž by to šlo všechno vrátit!! Škoda, že žijem jen jeden život, protože do toho druhýho bych si vzala ponaučení a žila ho jinak, líp.

Ale vždyť ty máš ještě pořád tenhle život, ne? Jsi tak mladá! Nepotřebuješ žádný "další život". Na co? Ponaučení si můžeš vzít z toho co jsi udělala (a jak vidíš, nebylo to nic hnusného) ještě v tomhle životě a žít můžeš líp už od zítřka :)

Držím ti palce, hodně štěstí! :hjarta:

tak s timto plne souhlasim. Hura do toho .... ;)

Ahoj Evi77 to je skvělý, že to takhle dopadlo a přeju hodně štěstí. Ted to byla opravdová zkouška vašeho vztahu a ty jsi poznala, že máš chlapa, kterej za to stojí.
                                        :hjarta:

Eva77: SUPER! Ono platí, že lhát se nevyplácí. Ale taky platí, že člověk nemá malovat čerta na zeď. Tolik ses bála, co přítel na to řekne, že jsi pořád oddalovala to, kdy mu to říct....Teď vidíš, že nebylo čeho se bát. Čím dřív se začnou problémy řešit, tím líp. Přeju ti krásný život a jak řekla Avalonka, vždyť ten nový život můžeš žít už teď. A já myslím, že už jsi začala. Tak hodně štěstí, sebedůvěry a stále tak fajn chlapa. Pa. :)

1. července budeme mít svatbu, dneska jsme to všechno stihli zařídit, přítel chtěl co nejdřív. Jsem neskutečně sťastná. Náladu mi zkazila akorát mamka, říkala, že mi to lidi tady ve vesnici nepřejí, že mi nepůjdou ani zatahovat a jak to bude vypadat, když nebude zátah, že mojí sestře zatahovali a každý holce tady ve vsi zatahovali. Tak jí říkám, že je mi srdečně jedno, jestli zátah bude, nebo ne, že stejně nemám nejmenší chuť jim něco dávat, že si to nezaslouží. Copak bez zátahu bude ta svatba špatná? Ani mému přítelovi to nevadí.

Milá Evule,

tak tomu říkám krásný, skoro až kýčovitý happy end! Jsem moc šťastná i za tebe, kočko! :)

A nejvíc ze všeho (i když i svatba je báječná a to, že přítel na ní spěchá) se mi líbí tvoje "že je mi srdečně jedno, jestli zátah bude nebo ne". Přesně tohle si říkej pokaždé, když ti omezenci nebudou přát štěstí. To víš, všichni se těšili, že budeš nešťastná, případně tě přítel opustí - jenže ty jsi jim totálně vymetla rybník, když jsi mu o všem upřímně řekla. To byla veliká odvaha. A každá veliká odvaha si zaslouží odměnu. Ty jí dostaneš a tomu se říká, že ve světě je všechno v rovnováze.

Jen ať ti škarohlídi čuměj jak telata, až půjdeš šťastná v bílém k oltáři. Jen ať čuměj jak telata... :)

avalonka napsal(a):

Milá Evule,

tak tomu říkám krásný, skoro až kýčovitý happy end! Jsem moc šťastná i za tebe, kočko! :)

A nejvíc ze všeho (i když i svatba je báječná a to, že přítel na ní spěchá) se mi líbí tvoje "že je mi srdečně jedno, jestli zátah bude nebo ne". Přesně tohle si říkej pokaždé, když ti omezenci nebudou přát štěstí. To víš, všichni se těšili, že budeš nešťastná, případně tě přítel opustí - jenže ty jsi jim totálně vymetla rybník, když jsi mu o všem upřímně řekla. To byla veliká odvaha. A každá veliká odvaha si zaslouží odměnu. Ty jí dostaneš a tomu se říká, že ve světě je všechno v rovnováze.

Jen ať ti škarohlídi čuměj jak telata, až půjdeš šťastná v bílém k oltáři. Jen ať čuměj jak telata... :)

Tak teď si mě, Avalonko, pobavila. Jo, ať čuměji, telata :-))!! Už se na to těším. Přesně, jak si napsala, už si chudáci mysleli, že zůstanu sama, že mě nikdo nebude chtít, že budu do smrti nešťastná a ejhle, ono tomu tak není. To je ale musí sr...
Tak jsem se dočkala, konečně jsem trochu šťastná a doufám, že tomu tak zůstane, a že bude i líp.

Eva77: Vždycky se tak nějak divím, kolik se najde lidí, co druhým nepřejou štěstí, co závidějí a vůbec až moc se starají o druhé....dobře děláš, že ti je jedno, jestli bude zátah, či ne. A máš pravdu, že na tom nezáleží. Já bych možná i volila svatbu někde jinde než ve vsi. A dosmrti nešťastná a sama? Pche.... :)

Eva77 napsal(a):

1. července budeme mít svatbu, dneska jsme to všechno stihli zařídit, přítel chtěl co nejdřív. Jsem neskutečně sťastná. Náladu mi zkazila akorát mamka, říkala, že mi to lidi tady ve vesnici nepřejí, že mi nepůjdou ani zatahovat a jak to bude vypadat, když nebude zátah, že mojí sestře zatahovali a každý holce tady ve vsi zatahovali. Tak jí říkám, že je mi srdečně jedno, jestli zátah bude, nebo ne, že stejně nemám nejmenší chuť jim něco dávat, že si to nezaslouží. Copak bez zátahu bude ta svatba špatná? Ani mému přítelovi to nevadí.

K tvé svatbě prvního července moc moc blahopřeju. To je super, že máš tak skvělého partnera a brzy manžela :D .

Zátah vůbec není důležitý, já se vdala nedávno po 6-tileté známosti. :) a taky bez zatahování a vůbec mě to ani nikoho z mých blízkých nemrzí.  :)

Vzhledem k tomu, že pocházím z vesnice, kde se všechno okamžitě vyžvaní, snažila jsem se naši svatbu utajit, jednak proto, že je můj manžel cizinec a navíc přáli jsme si mít svatbu podle našich představ, což se nám nakonec podařilo. :storstark:

Všem pozvaným jsme to včas a v utajení oznámili, takže jsme měli krásnou svatbu bez otravných čumilů. :) ;) :D :lol: :storstark: :rock:

Holky a co je to "zátah".Jinak přeji móóóóóře nekonečné lásky a štěstí.

teda tady to nebralo spád :-)) tak hodně štěstí :-)))

Jo taky by mě zajímalo, co to je zátah ?

Jo hele možná se ptám blbě, ale to je na každý vsi takováhle šílená drbárna a peklo na zemi ??????

Romča napsal(a):

Holky a co je to "zátah".Jinak přeji móóóóóře nekonečné lásky a štěstí.

zátah, zatahování znamená, že přihlížející lidé (okolní čumilové) zastaví ženichovo auto. Většinou natáhnout před auto provaz, tím ho zastaví před tím než se dojede na obřad nebo do kostela. A ženich (+  ostatní svatebčané) si musí vykoupit nevěstu (dát peníze, nalévat alkohol, nabídnout zákusky atd).

Občas je to docela sranda, ale ve většině případů, alespoň z mé vesnice je to dost dotěrné, například na sousedovi a jeho svatebčanech vydráňali (vybrali, získali) přes 3000,- v drobných (10ti, 20-tikoruny), on pak přijel na úřád pozdě a celá svatba se kvůli tomu opozdila.:usch: a jen jim to znepříjemnilo jejich den D.

Mimochodem, to bylo zatahování před samotnou svatbou. Existuje i zatahování po obřadě, tedy, když už jsou z ženicha a nevěsty manželé.  Taky obvykle zastaví svatební kolonu provazem a oni se musí opět vyplatit + přeřezat poleno (to ukazuje na to, jak jim jde spolupráce - pilu totiž drží oba a taky oba řežou to dřevo) + existují další tradice.

Tiina napsal(a):

Jo taky by mě zajímalo, co to je zátah ?

Jo hele možná se ptám blbě, ale to je na každý vsi takováhle šílená drbárna a peklo na zemi ??????

Ne, na každé vesnici to není.  Většinou je to na takových vesnicích, kde ještě žije hodně starých důchodkyň nad 65 let.  Ti mladší, hlavně pod 50 let, jsou už normální, alespoň tedy v mojí vesnici.

Ti staří, když zrovna nesledují žádnou přiblbnou telenovelu, tak čučí ven z okna a porozují, kdo má nové auto, kdo zhubl, kdo ztloustl, kdo má nový účes, kdo má nové zuby :D (nedělám si legraci), kdo si kupuje drahé věci, kdo koho a jak často navštěvuje. atd, ale jak jsem už napsala, tuto drbárnu většinou vytváří nudící se babky nad 60 let. :dumbom:

Ty mladší pod 50 let to buď už nezajímá anebo mají jiné starosti než čumět z okna před barák (dům) :)

Eva77 napsal(a):

1. července budeme mít svatbu, dneska jsme to všechno stihli zařídit, přítel chtěl co nejdřív. Jsem neskutečně sťastná. Náladu mi zkazila akorát mamka, říkala, že mi to lidi tady ve vesnici nepřejí, že mi nepůjdou ani zatahovat a jak to bude vypadat, když nebude zátah, že mojí sestře zatahovali a každý holce tady ve vsi zatahovali. Tak jí říkám, že je mi srdečně jedno, jestli zátah bude, nebo ne, že stejně nemám nejmenší chuť jim něco dávat, že si to nezaslouží. Copak bez zátahu bude ta svatba špatná? Ani mému přítelovi to nevadí.

poslala jsem ti soukromý email, ale vrátil se mi zpět :( moje adresa je paila@email.cz  tak pokud chceš tak mi napiš a já ti ten email přepošlu.

No nevím, mě se "zátah" vůbec nelíbí, hlavně takhle ráno před obřadem, kdy se spěchá, aby se všechno stihlo je na to určitě spousta času...a navíc, když takhle prudí cizí lidi....u nás se to naštěstí nedrží, díky bohu.

Ad babizny nad 60...no jo, to je peklo...loni jsme se přestěhovali na ves, tak doufám, že na tom nebudeme podobně....i když taky občas zjistím, že o nás naprosto cizí lidi ví docela dost věcí....kudy unikají informace, to fakt netuším.

tak o takyto "zatah" by som asi nestala. ked si predstavim ako by som mala v krasnych svadobnych satach zacat pilit nejake poleno.... nooo, moja kamaratka mala teraz svadbu a nebolo ani to "odpytovanie", zenich ju cakal v kostole pred oltarom a tam ju vlastne videl prvy krat. a to ste mali vidiet ako sa mu leskli ocicka slzami... je to taky citlivejsi chalan, ale bolo to fakt krasne... lepsie ako nejake "vykupovanie sa"...

sunny2 napsal(a):

tak o takyto "zatah" by som asi nestala. ked si predstavim ako by som mala v krasnych svadobnych satach zacat pilit nejake poleno.... nooo, moja kamaratka mala teraz svadbu a nebolo ani to "odpytovanie", zenich ju cakal v kostole pred oltarom a tam ju vlastne videl prvy krat. a to ste mali vidiet ako sa mu leskli ocicka slzami... je to taky citlivejsi chalan, ale bolo to fakt krasne... lepsie ako nejake "vykupovanie sa"...

No jo, málokterý ženich o zátah stojí, ale pokud není, tak jsou ve vesnici drby, že tito mladí  ani nebyli zatahovaní, a to je nějaké divné a  kdo ví proč. Na tom něco je .... a podobné kecy.
Jinak, obvykle vyberou jen pár stovek a pár litru tvrdého alkoholu, ale chudáka souseda zatahovali několikrát a obrali ho a jeho svatebčany víc jak o 3000,- :(

Evo 77, četla jsem celou diskuzi, ikdyž jsem se nezapojila, tak jsem moc ráda, že to vzalo takový dobrý konce....Za sebe můžu říct, že jsme s manželem ještě před svatbou zavrhli všechny tradice, který svatbu provází. Naštěstí jsme v tomhle měli stejný názor a navíc jsme chtěli jít na úřad jen se svědkama, což ale rodiče neschválili, tkaže nás nakonec bylo celkem 10 lidí. A ještě k té vesnici. Bydlím na malém městě (6000 obyvatel), přistěhovali jsme se sem po svatbě. A jaký to byl šok, když nás vlastně nikdo neznal, ale každý před námi každého pomlouval, kdo s kým žil, rozvedl se, kdo s kým komu zahybal. Fakt hrozný, není to jen na vesnici. Jednou jsme byli na výletě v Českém Krumlově a já jsem nadšeně před sousedkou prohodila, že by se mi líbilo tam bydlet. No a po čase přišel manžel a prý, že se mu doneslo, že se budu stěhovat do Krumlova a koho prý tam mám.... No vidíš, ty drby jsou všude a někdy je to fakt děsný. Hezky si užívej štěstí a měj se dobře, zasloužíš si to.

Tiina napsal(a):

No nevím, mě se "zátah" vůbec nelíbí, hlavně takhle ráno před obřadem, kdy se spěchá, aby se všechno stihlo je na to určitě spousta času...a navíc, když takhle prudí cizí lidi....u nás se to naštěstí nedrží, díky bohu.

Ad babizny nad 60...no jo, to je peklo...loni jsme se přestěhovali na ves, tak doufám, že na tom nebudeme podobně....i když taky občas zjistím, že o nás naprosto cizí lidi ví docela dost věcí....kudy unikají informace, to fakt netuším.

Ono, hodně záleží na tom, kdo tě zatahuje a jak moc jsou milí anebo naopak dotěrní.

Např. minulý rok se vdávala moje kamarádka z jiné vesnice, taky ji zatahovali, ale bylo to celkem hezké a dokonce legrace.

Zatahovali ji před i po obřadě mladí lidé v tradičních vesnických krojích, museli se sice vyplatit a přeřezat poleno ztupenou pilou, ale nakonec to bylo hezké, protože u toho byli tradiční vesnické průpovídky, hodně vtípků ... a nakonec jim ty vybrané peníze hodili do klobouku (to znamená, že ty vybrané peníze jim dali jako příspěvek na budoucnost,  což je naopak hezké), takže v podstatě ztratili sice půl hodiny a asi 2 litry tvrdého alkoholu, ale v podstatě se to novomanželům líbilo a byli pro změnu oni nečekaně o nějakou tu korunku bohatší :storstark:

Co se týká těch zvědavých babizen, tak mě před nadávnem vlezla jedna přímo do ložnice. Byla jsem i s manželem na návštěvě u našich a ta ... se to dozvěděla a hned chtěla vědět, co je nového. Doteď mi není jasné, jak se k nám ta baba dostala, protože se normálně zamykáme.

Jednou dokonce sousedčina sousedka přelezla dva ploty jen, aby zjistila, co se u nás děje.

Takže rada 1) zamykej si vchodové dveře 2) zatahuj závěsy 3) ingnoruj je

jaj boze, ako dobre, ze pochadzam z okresnej "dediny" a byvam v "dedinskom" hlavnom meste... pan Boh zaplat... :D

sunny2 napsal(a):

jaj boze, ako dobre, ze pochadzam z okresnej "dediny" a byvam v "dedinskom" hlavnom meste... pan Boh zaplat... :D

hm, tak to můžeme jen zavidět :grater:

jsem ráda, že jsi nepobného nezažila, ani bych ti to nepřála ;)

Pailo no nevím, já osobně fakt nemám takovéhle "tradice" vůbec ráda, ale jak říkám, u nás se to nedrží, ani jsem o tom doteď neslyšela.  Nicméně, stát se mi to ve svatební den ráno, vypěnila bych, protože jsem byla nervozní jak pes...a to ještě večer před svatbou jsem měla všechno na háku a byla v pohodě :-)).

Se mnou je to tak, že já jsem původně z Prahy, takže mě tyhle věci totálně míjely, ale loni jsme se s manželem přestěhovali na ves, koupili jsme tam dům a neznáme živou duši. Jediný větší kontakt proběhl se sousedy nedávno, kdy jejich pes pokousal našeho a hlodnul manžela do nohy, toť vše.  Ale má to i světlé stránky - manžel dostal jakýsi doporučený balík a na oznámence z pošty byla poznámka "stavte se v 7"....pošta otvírá od osmi, ale nějakým záhadným způsobem pošťačka ví, že jsme celý den pryč. A pak takové jednání na místním úřadě - to je taky sranda...jo dobrý den, pojďte dál, to jste vy s tím dobrmanem že jo ? Pak jsem za dobrmana zaplatila roční poplatek ve výši 50 korun a bylo :-))).

Tiina napsal(a):

Pailo no nevím, já osobně fakt nemám takovéhle "tradice" vůbec ráda, ale jak říkám, u nás se to nedrží, ani jsem o tom doteď neslyšela.  Nicméně, stát se mi to ve svatební den ráno, vypěnila bych, protože jsem byla nervozní jak pes...a to ještě večer před svatbou jsem měla všechno na háku a byla v pohodě :-)).

Se mnou je to tak, že já jsem původně z Prahy, takže mě tyhle věci totálně míjely, ale loni jsme se s manželem přestěhovali na ves, koupili jsme tam dům a neznáme živou duši. Jediný větší kontakt proběhl se sousedy nedávno, kdy jejich pes pokousal našeho a hlodnul manžela do nohy, toť vše.  Ale má to i světlé stránky - manžel dostal jakýsi doporučený balík a na oznámence z pošty byla poznámka "stavte se v 7"....pošta otvírá od osmi, ale nějakým záhadným způsobem pošťačka ví, že jsme celý den pryč. A pak takové jednání na místním úřadě - to je taky sranda...jo dobrý den, pojďte dál, to jste vy s tím dobrmanem že jo ? Pak jsem za dobrmana zaplatila roční poplatek ve výši 50 korun a bylo :-))).

Já jsem sice od malička na vesnici vyrůstala, ale místní tradice mi taky k srdci rozhodně nepřirostly, takže jsem udělala svou svatbu, co nejtajnější, věděli o ní příbuzní a na úřadě, ale na mé přání o ní nemluvili, takže jsem se vyvarovala zatahování i podobných blbostí. :supr:

Evičko. Vykašly se na lidi.......Sama jsi na vlastní kůži poznala,že když jsi byla na dně,nikdo nepřišel a nepomohl. Byla jsi strašně mladá. I nyní jsi mladá. Pöradím Tě. Je to rada od ženy,která si také hrábla na samé dno a vlastní sestry se k ní obrátily zády. Rok jsem se hroutila,nikam nechodila... Pak jsem řekla dost. Vzala jsem poslední rozum do hrsti a začala jednat. Našla jsem si vynikající psychiatričku. Poslouchala mé trápení lépe než vlastní máma. A řekla mi svatou pravdu. Patlání v minulosti nic neřeší. Pokud dáš lidem najevo svou s
labost,jsou jako vosy na med. Přímo to milují. Lékařka mi napsala Zoloft.Je to antidepresivum tzv. 3 generace. Bála jsem se.U nás je stále zakořeněn mítus něčeho špatného brát antidepresiva. 14 dní jsem brala půlku,pak celý.Postupně jsem měla pocit jako když vychází slunce. Začneš celý problém vidět z jiného úhlu. Udělá se tě jasno v hlavě a uvědomíš si svou cenu. Mám dojem,že toto potřebuješ. Strašně te záleží na tom co o tobě lidé povídají. Na to se vykašly. Tvoje máma tě také nemůže milovat,když tě stále neco vyčítá. V dané situaci jsi jednala jak jsi to nejlépe cítila. Tak to přestaň řešit. Tak to mělo být a basta. A pokud se tvého přítele týče. Nalej mu čistého vína. Bez sebeobviňování.Tak to bylo a basta. Byl to můj život. Oznamuji tě to. Nic víc. Nejsem zvědavá na tvé hodnocení.Pokud to tak přijme a bude ochoten to uzavřít ,dobře. Pokud tě opustí tak ho kopni do .... Jako člověk za nic nestojí a nemiluje tě. Nepros ho.Snaž se být silná vyrovnaná. Aby tě neměl v hrsti.Máš celý život před sebou.Můžeš mít ještě dětí až tě to bude mrzet. A začala bych si hledat byt nebo podnájem. Nežij v té vesnici. Pokud máš práci tak není problém si sehnat a platit podnájem.Nebreč a začni jednat.Nikdo tě nepomůže jen ty sama.A pokud máš milujícího přítele,za čas se mu omrzíš jako vyplašená troska. Hlavu vzhůru. Lidé ve vesnici tě nesahají ani po kotníky. Jsi statečná a bojuj. Tvoje dětí ,které přijdou budou potřebovat silnou mámu. Věř mi. Zajdi si k lékaři a ukliď si v hlavě. Jsi mladá, zdravá a jistě hezká. A dala už jsi život. Byla jsi silná tak nebreč. Udělala jsi šťastné tři lidi. To je strašně moc. Držím palce a postav se k životu čelem. Máš na to.

Evo, pročetla jsem jen asi 3/4 příspěvků, ale náhled asi mám. Že jsi udělala chyby, to Ti již hodně lidí napsalo a sama tím trpíš, ale taky Ti napsali, že tím život nekončí. Pocity viny trpí lidi z různých důvodů. Já nyní trpím tím, že jsem svému psychicky nemocnému synovi (schizofrenní deprese) nedokázala zabránit v sebevraždě. Jasně že mi plno lidí říká, že bych tomu nezabránila. Je to jen pocit bezmoci a lítosti nad ztraceným mladým životem  a zklamání, že se nepodařilo nemoc uhlídat, jakkoli to vypadalo nadějně. Mám ale ještě dva zdravé syny a nemůžu se utápět v zoufalství, trápit mně to bude celý život, ale musím to zkusit překonat.
Jsem velmi ráda, že jsem nikdy nepodstoupila potrat. To bych nyní už neustála, myslela bych, že synova smrt je trestem. Ty dobré sousedky, které někoho odsuzují za odložení dítěte, asi nechápou, že pochybily mnohem hůře. To ale neřeš.
Zdá se mi, že jsi ve věku, kdy už toužíš po dítěti a proto ty zpětné výčitky. Je ale dobré a očistné, že si sama dokážeš svoje chyby přiznat a uvědomit. Velkým rizikem ale je, zamlčet to partnerovi. Uvažuj, budete mít děti, přijdou i problémy, láska poněkud ochladne (což je normální) a do toho někdo na Tebe začne kydat špínu. Odnese to tvoje rodina, zase nevinné děti. Lepší je, udělat si jasno hned. Rozumně si s přítelem promluv a uvidíš. Jestli by z toho byl rozchod, tak radši teď, než později.
Mám moc ráda knížky spisovatele Roberta Fulguma. Byla jsem překvapena, když v jedné knížce přiznal. že kdysi dali se svojí ženou (byli mladí studenti) novorozenou dcerku k adopci. Měli pak další děti. Psal i o tom, jak se s dcerou našli (dospělá dcera ho sama vyhledala). Navázali normální vztahy. No ale to už je výjimka se šťastným koncem a obvykle se toto řešení vůbec nedoporučuje. Životní dráhy se příliš odchýlí.
Ještě na závěr. Jsi mladá, nenič svůj život. Neudělala jsi takové chyby, které nejdou napravit, tím myslím - tvoje první dítě žije, věř, že šťastně - Ty sama máš dost času na založení dobré rodiny, můžeš pracovat i na sobě....
Hodně štěstí a odvahy

Evo, trochu jsem četla ještě zpět ty příspěvky a vidím, že jsem si mohla ušetřit psaní :-))
No tak happy endy ještě jsou i v realitě.
Hodně štěstí a odvahy překonávat překážky. Skoro všechny se totiž dají překonat, jak sama vidíš.
M.

Maruna napsal(a):

Evo, trochu jsem četla ještě zpět ty příspěvky a vidím, že jsem si mohla ušetřit psaní :-))
No tak happy endy ještě jsou i v realitě.
Hodně štěstí a odvahy překonávat překážky. Skoro všechny se totiž dají překonat, jak sama vidíš.
M.

Díky, jsem ráda za každé dobré slovo, za každou podporu. Už toho na mě bylo moc, ze všech koutů jsem slyšela, jak jsem špatná a různé jiné nadávky, ale tady jste mě "srovnali". Zatím jsem odložila i návštěvu u psychologa, protože je mi fajn když to přítel ví a když vím, že je jste mě tu nikdo neodsoudil. Ze začátku jsem čekala, že mi budou nadávat i tady, byla jsem na to připravená, už jsem si i chtěla něco udělat, jak mi bylo mizerně, ale pak jste mi začali psát takové skvělé odpovědi, že se mi to moje sluníčko zas trochu ukázalo. Je to veliká úleva.
Tak dík:)

Eva77: Jo, holka, maloměšťáctví najdeš všude. Na vesnici, i ve městě. Jen na vesnici je toho asi víc (řekla bych). Věřím tomu, že všichni ti "počestní" občané a hlavně občanky se bojí přestat se zabývat druhými a pohlédnout do svého nitra a přiznat si, že i oni chybovali a přijít na to, že mnohem víc než ty. (Aspoň já tvé řešení vidím jako morálnější než potrat.) To by je dost bolelo a toho se bojí. Raději se baví o někom jiném, hází na něj špínu. Ne nadarmo se říká "Podle sebe soudím tebe". Myslím, že psychologové tomu říkají projekce - svoje vlastnosti přisuzuje osoba druhým lidem. To ovšem neznamená, že ti druzí jsou skutečně takoví, jak je ta osoba vidí. To svoje přiznání máš za sebou, myslím, že tě to posílilo a teď vidíš, že jednak jsi neprovedla vůbec nic hrozného (ba naopak, zachovala ses mnohem lépe než ty kvočny, co tě drbou) a jednak víš, že jsi silná ženská, která se umí o sebe postarat a nenechá se zmítat nějakými vesnickými drby. Buď sama sebou v životě a budeš se mít fajn. Moc ti to přeju. Pa. :)

Evi, sice je to už dřív, co jsi sem svůj příspěvek poprvé poslala, ale nemůžu sem svůj názor nenapsat, dokonce jsem se kvůli tomu zaregistrovala.
Taky mi kdysi bylo 17 a taky mám dnes přítele, se kterým si plánujeme svatbu. A to nejsmutnější co by se mi v životě mohlo stát je, že budu mít obrovské trápení a nebudu se s tím moct svěřit tomu, koho na světě ze všech nejvíc miluju. Evi, Ty sis už vytrpěla strašně moc a musí být hroyné žít neustále s výčitkama a zároveň ve strachu že za to zaplatíš i láskou přítele. Je fajn, když se budeš umět postavit výčitkám své matky či švagrové, ale to jediné co Tě osvobodí od Tvého žalu bude přiznání tomu, koho nejvíc miluješ.
Nezkoušela sis někdy představit situaci kdy mu všechno své trápení povíš, kdy už mu přiznáš jak jsi chybovala, jak za to dnes platíš, jak ses mu bála říct pravdu abys ho nezratila, jak Ti Tvoje dítě strašně chybí, jak Ti Tvoje rodina nepomohla jak si se celou dobu neměla o nikoho opřít, jak se k Tobě všichni otočili zády a  jak všeho dnes lituješ? Proč mu nepovíš o všem co se Ti honí hlavou, jak myslíš na svého synka, co dělá, jak asi vypadá, že v 17ti má málokterá holka vyvinutý mateřský pud, že dnes už bys své miminko nedala za nic na světě... EVI, TEN KLUK SI TĚ CHCE VZÍT, když uvidí jak se tím i po 10ti či kolika letech trápíš, nevykašle se na Tebe protože jsi dala dítě k adopci, bude Tě chtít utěšit a pomoct Ti, protože Tě miluje!!! Víš jak to bude krásný pocit, až Ti utře slzičky a Ty se budeš moct procházet po dědině s vědomím, že Tvůj přítel už o všem ví a stejně Tě pořád chce takovou jaká jsi? Až matce sklapne čelist když na její blbou narážku odpovíš že se za to Ty ani Tvůj milý nestydíte?

(A kdyby chtěl přece utéct, tak mu víc než na Tobě záleželo na tom co si o vás budou myslet lidi a takový člověk je pro život ve dvou k ničemu! A Ty bys měla štěstí, žes ho prokoukla dřív než po svatbě! Mimochodem, chlapi jsou sobci a radši budou vychovávat vlastní děti než kukaččí mláďata, třeba bude nakonec sobecky rád, že ses tak rozhodla.)
Držím palce a moc na Tebe myslím!!!

Eva77 napsal(a):

1. července budeme mít svatbu, dneska jsme to všechno stihli zařídit, přítel chtěl co nejdřív. Jsem neskutečně sťastná. Náladu mi zkazila akorát mamka, říkala, že mi to lidi tady ve vesnici nepřejí, že mi nepůjdou ani zatahovat a jak to bude vypadat, když nebude zátah, že mojí sestře zatahovali a každý holce tady ve vsi zatahovali. Tak jí říkám, že je mi srdečně jedno, jestli zátah bude, nebo ne, že stejně nemám nejmenší chuť jim něco dávat, že si to nezaslouží. Copak bez zátahu bude ta svatba špatná? Ani mému přítelovi to nevadí.

Hodně štěstí. Vzpomenu si na tebe, 1. července mám narozeniny. Tak si to pěkně užijeme. :hjarta:

Jejda, ono už je to venku? HURÁÁÁ, sice sem si mohlá ušetřit psaní, ale to neva, HURÁÁÁÁ, ANI NEVÍŠ HOLKA, JAKOU MÁM YA TEBE RADOST, HURÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ:D

Jiněnka napsal(a):

Jejda, ono už je to venku? HURÁÁÁ, sice sem si mohlá ušetřit psaní, ale to neva, HURÁÁÁÁ, ANI NEVÍŠ HOLKA, JAKOU MÁM YA TEBE RADOST, HURÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ:D

Jiněnko, přečti si 4.5. 20:03.
Trošku si to přeskočila, ale to neva. :lol: :lol: :lol:

Evi, ja som sa sem dostala až teraz, neviem, či si to tu ešte prečítaš, ale napíšem aj tak - musím zo seba dostať pocit, ktorý sa ma zmocnil, keď som čítala tvoj život. Ja si možno raz budem trieskať hlavu z opačného dôvodu: bránila som sa zubami-nechtami otehnotnieť s mužom, s kt. som žila 9 rokov, lebo aj v najväčšej zamilovanosti som si uvedomovala, že je síce fajn chlap, pracovitý, spoločenský, ochotný pomáhať, ale mizerný otec... Bol rozvedený a vychovával syna, resp. neskôr som ho vychovával skôr už ja ako on... A ja som vedela, že nechcem, aby moje deti(dieťa) mali takého otca. Lenže som s ním strávila priveľa rokov, potom, po rozchode som sa ešte dlho spamätávala, hľadala "správneho" partnera, no teraz, keď som ho našla, sa bojím, že už je pre mňa neskoro, že už by som si porodila rovno vlastné vnúča... Ak to vôbec pôjde. Nejako mimoriadne plodná som nebola ani v tej 20-ke. Ale keď sú pochybnosti najväčšie, poviem si: Celý život som robila to, čo som v tej chvíli cítila a chápala ako správne. Tým, ako sa vyvíjam a ako sa menia okolnosti môjho života(a aj ja sama), menia sa aj moje postoje. Ale zato sa k nim neobrátim chrbtom. Sú všetky moje, niektoré boli chybné, dobre, priznám si to, ale nebudem plakať nad rozliatym mliekom.  Buď sa mi podarí ešte dieťa mať(neviem ani, či sa partner vo svojich "najlepších rokoch" ešte do toho pohrnie), alebo sa uspokojím s neterkou, partnerovým synom, požičiavaným na weekendy, prípadne sa úplne odtrhnem, postavím na vlastné nohy a vezmem do starostlivosti nejaké dieťa, ktoré to potrebuje.
Vždy skús vidieť to najlepšie na veciach, kt. už nemôžeš meniť,  a snaž sa zmeniť to, čo ešte zmeniť ide... Dala si život - a zrejme pekný - dieťaťu, to je viac, ako som urobila ja. Ja som zasa vychovala dieťa, na kt. sa jeho vlastná mama vykašľala(a na rozdiel od teba ho odložila u susedov, prosím pekne), ale neporodila som ani jedno... Ty ešte môžeš mať ďalšie deti, a keby aj nie, niečo dobré si už určite urobila. A máš človeka, ktorý ťa prijíma takú, aká si, tak sa prijmi aj sama, a urobíš ešte šťastnými mnohých ľudí, uvidíš ;-)) A na dedinu sa vykašli, ja žijem vo veľkomeste, a aj tak narážam, lebo som "iná", na dedine by ma asi ukameňovlai, alebo upálili na hranici :dumbom:

Ahoj, tak jsem zase tady, nepovedlo se mi zaregistrovat po staru, tak jsem si musela písmenko přidat :-)
Vidím, že jste na mě nezapoměli, díky. Jinak jsem v pohodě s přítelem vše klape, chystáme tu svatbu.
Zrovna minulý víkend jsem měla tu čest usadit svojí švagrovou, to mi dodalo zase trochu sebevědomí. Grilovali jsme u mamky na chalupě a sešli jsme se tam všichni i brácha s tou mojí povedenou švagrovou. Tak jsem jim aspoň oznámila tu radostnou novinu, že o tý adopci už přítel ví, a že mu to vůbec nevadí. Přítel se ke mě přidal a řekl, že je do toho každýmu kulový, ať se koukne každý sám na svojí minulost. A měli jste vidět, jak tý náně spadla sanice, nebyla schopná říct slovo!! To mě pobavilo, myslela si, že mi bude strpčovat život, ale to skončilo.

choysia napsal(a):

Eva77 napsal(a):

1. července budeme mít svatbu, dneska jsme to všechno stihli zařídit, přítel chtěl co nejdřív. Jsem neskutečně sťastná. Náladu mi zkazila akorát mamka, říkala, že mi to lidi tady ve vesnici nepřejí, že mi nepůjdou ani zatahovat a jak to bude vypadat, když nebude zátah, že mojí sestře zatahovali a každý holce tady ve vsi zatahovali. Tak jí říkám, že je mi srdečně jedno, jestli zátah bude, nebo ne, že stejně nemám nejmenší chuť jim něco dávat, že si to nezaslouží. Copak bez zátahu bude ta svatba špatná? Ani mému přítelovi to nevadí.

Hodně štěstí. Vzpomenu si na tebe, 1. července mám narozeniny. Tak si to pěkně užijeme. :hjarta:

Tak všechno nejlepší. :storstark:
Rozhodně si to užiju, budu ta nejšťastnější nevěsta pod sluncem, ať se ty, co mi nepřejí nic dobrého, konečně už kousnou do zadku!!!! Chudáci nešťastný.
Jsem ráda, že na mě někde někdo bude myslet. Tak ať nám ten 1. červenec vyjde:)

EvaS77: Taky děkuju, užij si to tak, jak sis to přála a na ty, co ti nepřejou, se vykašli. Budu taky slavit, tak at se nám to povede.
Ty toho štěstí potřebuješ víc, tak ti ho přeju. Ze   :hjarta:

skvělý :-)) hurá na svatbu ...

choysia napsal(a):

EvaS77: Taky děkuju, užij si to tak, jak sis to přála a na ty, co ti nepřejou, se vykašli. Budu taky slavit, tak at se nám to povede.
Ty toho štěstí potřebuješ víc, tak ti ho přeju. Ze   :hjarta:

Moc děkuju. Jen mě mrzí, že nemám žádnou kamarádku, která by tam se mnou byla a byla mi oporou. Bude tam jen mamka a sestra, ale ty mi oporou nejsou, sestra vůbec ne, ta mi ubližuje taky kde může, asi se za mě stydí, jsou nejlepší kamarádky s tou mojí povedenou švagrovou, takže nemám nikoho, jen toho přítele. Snad to nějak přežiju. Držte mi palečky.:)

EvaS77 napsal(a):

choysia napsal(a):

EvaS77: Taky děkuju, užij si to tak, jak sis to přála a na ty, co ti nepřejou, se vykašli. Budu taky slavit, tak at se nám to povede.
Ty toho štěstí potřebuješ víc, tak ti ho přeju. Ze   :hjarta:

Moc děkuju. Jen mě mrzí, že nemám žádnou kamarádku, která by tam se mnou byla a byla mi oporou. Bude tam jen mamka a sestra, ale ty mi oporou nejsou, sestra vůbec ne, ta mi ubližuje taky kde může, asi se za mě stydí, jsou nejlepší kamarádky s tou mojí povedenou švagrovou, takže nemám nikoho, jen toho přítele. Snad to nějak přežiju. Držte mi palečky.:)

Tak si najdi kamarádku odjinud, vždyt nemusíte bydlet hned u sebe, ne? A pokud to bude ta správná, tak jí to taky vadit nebude.
Odkud jsi, Evi? Tak to tady asi říkat nebudeš, že jo? Jsem to ale truhlík... :)

A palce držím, to je jasný...

choysia napsal(a):

EvaS77 napsal(a):

choysia napsal(a):

EvaS77: Taky děkuju, užij si to tak, jak sis to přála a na ty, co ti nepřejou, se vykašli. Budu taky slavit, tak at se nám to povede.
Ty toho štěstí potřebuješ víc, tak ti ho přeju. Ze   :hjarta:

Moc děkuju. Jen mě mrzí, že nemám žádnou kamarádku, která by tam se mnou byla a byla mi oporou. Bude tam jen mamka a sestra, ale ty mi oporou nejsou, sestra vůbec ne, ta mi ubližuje taky kde může, asi se za mě stydí, jsou nejlepší kamarádky s tou mojí povedenou švagrovou, takže nemám nikoho, jen toho přítele. Snad to nějak přežiju. Držte mi palečky.:)

Tak si najdi kamarádku odjinud, vždyt nemusíte bydlet hned u sebe, ne? A pokud to bude ta správná, tak jí to taky vadit nebude.
Odkud jsi, Evi? Tak to tady asi říkat nebudeš, že jo? Jsem to ale truhlík... :)

A palce držím, to je jasný...

Jsem okr. Pelhřimov. Stejně už bych do svatby kamarádku nesehnala. Tady na netu už jsem si dávala i inzerát, že hledám kamarádku, dokonce jsem si se dvěma psala, ale bylo to takový všelijaký a hlavně, ty holky byly z daleka.

Díky vlastním problémům mi uniklo, že Ty už máš záležitost  vyřešenou. Přece jen sis vybrala prima chlapa protože Ty jsi taky určitě fajn. To je bezva!
A jestli chceš kamarádku, můžeme si posílat maily... Ahoj.

Evi, tak zítra a nezapomen', co všechno jsem ti říkala.
Určitě nebudu jediná, kdo si na tebe vzpomene  :hjarta:
Tak hodně štěstí    :pussa:

choysia napsal(a):

Evi, tak zítra a nezapomen', co všechno jsem ti říkala.
Určitě nebudu jediná, kdo si na tebe vzpomene  :hjarta:
Tak hodně štěstí    :pussa:

A aj ty si uži Happy birthday. Ja som weekendy mimo net, tak aspoň takto :pussa:

Selima napsal(a):

choysia napsal(a):

Evi, tak zítra a nezapomen', co všechno jsem ti říkala.
Určitě nebudu jediná, kdo si na tebe vzpomene  :hjarta:
Tak hodně štěstí    :pussa:

A aj ty si uži Happy birthday. Ja som weekendy mimo net, tak aspoň takto :pussa:

Selimka: Ty si zlato, děkuju moc  :pussa: :hjarta:

Ahojky, tak už mě to zítra čeká. Díky Vám všem, co jste stáli při mě.

Uži si to :P To musí byť pekné, takáto svadba s mužom-oporou, po tom, čo máš za sebou... Vychutnaj si ju ;)

Selima napsal(a):

Uži si to :P To musí byť pekné, takáto svadba s mužom-oporou, po tom, čo máš za sebou... Vychutnaj si ju ;)

Užiju si to, jakoby to by poslední den života a ukážu tady u nás těm závistivcům, že na to mám i po tom, co mám za sebou :) ať se kousnou:reta:

EvaS77 napsal(a):

Selima napsal(a):

Uži si to :P To musí byť pekné, takáto svadba s mužom-oporou, po tom, čo máš za sebou... Vychutnaj si ju ;)

Užiju si to, jakoby to by poslední den života a ukážu tady u nás těm závistivcům, že na to mám i po tom, co mám za sebou :) ať se kousnou:reta:

Ty už jsi jim to přece ukázala..... :pussa:

Evi a hodně, hodně štěstí a ať jsi zítra nejkrásnější na světě.

Evy, preji ti, aby ses dneska vyspinkala do ruzova a aby byla zitrejsi svatba skvela. ;)

Evčo, hezký celý zítřejší den a celý život.  :)  Měj se!!!

Všechno nejlepší vám oběma!

Tak holka, dneska pravou nohou!!! Ať se máš už konečně dobře!!!!!

Všem Vám moc díky, mám hroznou trému, běhěm pár hodin už to začne.

Přiznám se ,že dneska čtu Tvůj příběh poprvé a právě v ten onen šťastný den.Dokonce jsem u toho chvílemi i :grater:
Takže se přidávám k ostatní a přeju Tobě,vlastně Vám oběma hodně moc štěstí :):):)

EvaS77: Přeju ti šťastný, spokojený život a už si ho nikdy nenech kazit pochybami o sobě. Příhoda se švagrovou a sdělení tvého přítele, že do tvých záležitostí je každýmu kulový atd. ukazuje, myslím, že sis vybrala správnýho chlapa. Moc, moc štěstíčka ti přeje Eva36 :pussa:

Ahoj Evi, tak co jaká byla svatba? Natřeli jste jim to tam ??? :P  Jak se cítíš jako paní ???? :)  Ještě jednou hodně štěstí ;)

Svatba byla báječná, nejprve jsem měla strašnou trému, ale teď bych si to klidně zopakovala. Jsem šťastná, že mám takového manžela. Zatím mi ani nepřijde, že jsem paní. To jsem to těm zlým jazykům tady natřela. Teď už mě vůbec nepozdraví, dřív mě zdravili na půl huby, teď se otáčejí na druhou stranu:D CHUDÁCI ZAKOMPLEXOVANÝ!!!!

Tak sa na nich všetkých vykašli a nádji si blízke duše, tak ako si si našla tú dušičku najbližšiu a potom ti budú tí ostatní, ktorých okolo teba rozhádzala len zemepisná blízkosť, ukradnutí... Alebo sa rovno odsťahuj niekam na nové miesto a začni s čistým štítom.

EvaS77 napsal(a):

Svatba byla báječná, nejprve jsem měla strašnou trému, ale teď bych si to klidně zopakovala. Jsem šťastná, že mám takového manžela. Zatím mi ani nepřijde, že jsem paní. To jsem to těm zlým jazykům tady natřela. Teď už mě vůbec nepozdraví, dřív mě zdravili na půl huby, teď se otáčejí na druhou stranu:D CHUDÁCI ZAKOMPLEXOVANÝ!!!!

Evinko, seš hvězda a ti parchanti ti jen záviděj, že nedokážou v životě to, cos dokázala ty :supr:
Tak si to užívej, ono je to přestane bavit a věř, že někdo na tebe určitě myslí  :pussa:  Ale to víš.....

[Ahoj Evičko,Tvůj příběh je moc smutný a těžko se může někdo vžít do Tvých pocitů kdo to nezažil.Souhlasím se všemi že jsi se zachovala správně a udělala jsi štastnou nějakou rodinku a Tvůj synek má určitě všechno a je štastnej nemyslím to špatně ale asi by v tu dobu s Tebou a Tvojí maminkou v dané situaci nebyl tolik štastnej a nepoznal by tak krásnou lásku jakou jsi mu poskytla adopcí  k jiné rodině.Vím  ted se na situaci díváš úplně jinak ale  v dané chvíli jsi se rozhodla tak jak to mělo být a bylo to moc správné.
Tvému příteli bych vše hezky v klidu vysvětlila a pokud Tě nepochopí tak by nebyl dobrej muž k Tobě a věř mi že je milion mužů i jiných a Ty jsi mladá.
Evičko nic si nevyčítej pokud jsem Tě neurazila a pokud si budeě  chtít popovídat tak mi můžeš napsat.
Určitě bych navštívila psychologa. Sama jsem začala docházet k psycholožce a musím říci že se mi vždy moc uleví a mám aspon chvilku radost ze života( manžel si našel mladší a po 12 letech od nás (děti 12 a 8) odchází)tak mi taky není dobře proto jsem navštívila psycholožku a fakt nelituji!!! Vybrala jsem si mimo bydliště aby to nikdo nevěděl a je mi líp. Taky je to asi třetí pokus která mi sedla ale pokud se chce dát někdo do pořádku tak pro to udělá maximum jen musí každý sám chtít a Ty to zvládneš!!! Všichni Ti přejeme a víme že to zvládneš jen začít a to je na tobě!!!!!!!!!!!!!!!! Ahojky Anye PS: napiš!!!

anye.sa:
Ahoj, promin, že píšu za Evku, ale ona už příteli všechno řekla,  jsou oba v pohodě a už má po svatbě, která byla 1.července.
V tuhle chvíli někde večeří se svým novomanželem a dle mého názoru je št'astná. :hjarta: víc, než čekala.

Evo,

nečetla jsem všechno (a možná už mě tedy někdo předběhl), ale - a teď budu asi trochu hnusná - jestli je tvůj přítel takovou oporou a takovým charakterem, jak píšeš, tak se určitě k tomuhle všemu postaví čelem jako chlap a rozumně si uvědomí, že s minulostí nikdo nic nenadělá a že to, že ses rozhodla v 17 letech dát dítě k adopci neznamená nic víc, než že ses rozhodla v 17 letech dát dítě k adopci. Nejsi žádná krkavčí matka, žádná stvůra. Tak si to pamatuj :)

ADFko, Eva to svému příteli již řekla a od 1.7. už je to její manžel :lol: